Podobně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — v textu se musela objevit tři libovolná zvířata.
Jak se jim to dařilo, posuďte sami.
↑Vídám ji snad odmala. Je mi stále nablízku. V noci lehává u mé postele. Někdo by řekl, že je to běžná kočka. Černá. S průzračnýma očima. Ale na rozdíl od jiných neloví myši. Nemusím ji krmit, protože ... neexistuje. Kdyby ano, můj vlčák by po ní již dávno skočil.
Pamatuji si, jak poprvé zemřela. Bylo mi pět, když jsem málem spadl do bazénu. Ve chvíli, kdy jsem vrávoral, skočila do vody a já zůstal ležet na dlažbě. Viděl jsem její malé tělíčko, byla ještě kotě, jak se nehybně vznáší na hladině. Večer se mi však opět otřela o nohy a stočila se k posteli.
Nebylo to naposledy, kdy mi během třiceti let zachránila život. Jednou vběhla místo mě do silnice a přejel ji náklaďák. V práci na ni ve skladu spadla z výšky paleta s balenou vodou. Ulomila se pod ní větev, když jsem lezl na strom. Proletěla čelním sklem při mé první autonehodě. Vzápětí mě probudila, protože auto hořelo. Já před explozí utekl, ona ne. Dokonce ji roztrhali vlci, když jsem kempoval v lese. A také spadla do napuštěné vany spolu s rádiem v zásuvce těsně předtím, než jsem do ní vlezl já.
Příští týden oslavím šedesáté narozeniny. Má černá kočka zmizela poté, co jsem ji jedno ráno našel prvně ve své posteli. Oči měla otevřené, ale nedýchala. Chybí mi.
Můj lékař často opakuje, že bych měl přestat kouřit. Za měsíc se mám dostavit na vyšetření. Snad to dobře dopadne...
↑Kde jsou ty klíče od auta, zakřičel jsem na manželku. Mě se ptáš na tvoje klíče? Děláš si srandu? Ne, jenom nejsou na svém místě, to je celý. Tak se podívej do kapes, určitě jsi je tam zapomněl a pozdravuj toho Němce, co se ti pomalu usazuje v hlavě. Á, chytrá jak vydra, co? Ale nakonec jsem jí poslechl a přehrabal kapsy v předsíni. Nic. Pro jistotu jsem projel úplně všechny svršky a zase nic... Tak konec srandy, prohlásil jsem, ty klíče potřebuju, musím přeparkovat nebo mě odtáhnou. Říkal správce, že nemůžou vyvést popelnice, zase už nebylo nikde jinde místo. Zorganizoval jsem tedy akci „klíče“. Hledali všichni, ale bez úspěchu. Lítali jsme po bytě jak blázni a hledali i na těch nejméně pravděpodobných místech. Z parapetu nás se zájmem pozoroval náš kocour, v kleci poletoval nervózní papagáj a vřískal jak na lesy, jen želvy v terárku byly klidné, bylo jim to myslím úplně fuk.
To přece není možný, řval jsem, tady je snad Bermudský trojúhelník. Asi po hodině jsme všichni kapitulovali. Padli jsme únavou a bezradně jsme krčili rameny. Budu muset zajet autobusem k našim pro náhradní, pravil jsem. To bude zase jednou radosti, jejich kluk se zase jednou ukáže taky doma. Je, my pojedeme s tebou, křičely děti. Tak já pojedu taky a vezmu babce ty kytky, co jí už půl roku slibuju, řekla manželka. No, to je ještě lepší, pomyslel jsem si v duchu. Tak nakrmte kocoura, papouška, želvy a vyrazíme.
Tati, tati, křičely za chvíli děti. Máme ty tvoje klíče, pojď se honem podívat, ukradl je papoušek! Cože? Přiběhl jsem ke kleci, kde pod vrstvou hoblin skutečně prosvítaly moje klíče od auta. Vyndal jsem klíče a očistil je. Jak jsem s nimi ale zacinkal, periferně jsem viděl, že kocour seskočil z parapetu a rychle zmizel pod stůl. Houby papoušek, jak by se taky dostal z klece do chodby, co? Kocour to byl! Mourku!
Kde je? Volaly děti. No, jen se podívejte, kam se ten hajzlík vždycky schovává, když něco provede. Děcka neomylně zamířily pod stůl. No jasně, je tady zalezlej a ani nemuká. Zmetek jeden, prohlásil jsem. To se mi asi pomstil, že jsem mu ráno nedal kapsičku, protože jsem pospíchal do práce. Tak pojedeme nebo ne? Ve dveřích stála moje už oblečená manželka s květináči v rukou. Jedem, žadonily děti. Tak tedy jo, alespoň uvidíte po delší době babičku s dědou. Hurrá, volaly evidentně natěšené děti. No vidíš, ten kocour je nakonec chytřejší, než my všichni dohromady, odvětila moje drahá polovička. Hm, něco na tom asi bude, pomyslel jsem si a jen tak zvesela si pohodil klíčky od auta.
↑Byl jarní den 1963. Slunce se prodíralo z šedých mračen, nesoucích pozůstatek zimy. Poklidnou cestou kráčela žena černě oblečená, se shrbenými rameny, nesoucími těžké břímě života. Oči upřené k zemi, nevnímající své okolí. Jakoby nejistým krokem došla ke dveřím malého domku, kde vyčkával malý pes neurčité rasy. Pohladila psa po hlavě. Vytáhla klíče z kabelky a potichu se snažila odemknout. Pomalu otevřela dveře a vyčkávala. Životní zkoušky ji naučily být neustále ve střehu. Ticho. To ticho bylo nezvyklé. Vešla z chodby do kuchyně, porozhlédla se po místnosti. Kabelku položila na stůl, odložila si kabát a šátek na stoličku. Přistoupila k oknu a otevřela jej. Dlouze se dívala do dálky, která nezaujala její pozornost. V myšlenkách se vrátila na hřbitov, kde právě pohřbila svého manžela. Trpce se pousmála. Manžela - tyrana, despotu, arogantního tvora. Postupem let se naučila snášet jeho křik, až se stal navyklou všedností. Vzpomínky se jí zatoulaly do doby, kdy její mládí vystřídaly první vrásky, společně, s prošedivělými vlasy, které signalizovaly její odkvětání. Tehdy už nečekala na své početí. Tolik si přála, aby ji manžel podpořil v jejím zoufalství, avšak odměnou se jí dostalo jeho posměchu, který se proměnil v jeho zlost, kterou si vyléval na jejím těle, často plném modřin, a její duši, která byla postupem let natolik udupána v prach, že se už nedokázala vzchopit, jen odevzdaně vnímala jeho slova plné opovržení nad jejím prázdným klínem.
Kabát se pomalu sesunul ze stoličky na zem a to ji vrátilo do reality. Otočila se. Poodstoupila od otevřeného okna. Zvedla kabát a pověsila jej na věšák společně se šátkem. Její pohled upoutala kabelka. Otevřela ji a vyndala parte nebožtíka. Třesoucí se rukou parte rozložila na stůl, dlaní jej uhladila a poté upracované ruce plné mozolů složila do klína. Hlavu svěsila na prsa. Myšlenky se jí opět zatoulaly do doby, kdy si s pláčem uvědomovala, že nevydrží běsnění svého muže.
Mírný závan větru otevřeným oknem parte nazdvihl a snesl jej k jejím nohám. Uvědomila si, že svého manžela přežila. Byla to náhoda či prosba za odpuštění? Zdvihla hlavu, zvedla se, překročila parte a přistoupila opět k oknu. Nadechla se a cítila úlevu. Otočila se a s mírným úsměvem, v doprovodu své kočičky šla podojit krávu, která se ozývala ze stáje. Vše odpustila.
↑Manželka mě konečně po dlouhých letech přemluvila a odstěhovali jsme se na vesnici. Pomalu si zvykám, že o víkendu nepotřebuji mít nařízeného budíka, protože mě pravidelně ráno budí zvuk cirkulárky. Když jdu do místního krámku, musím zdravit všechny lidi, aby nás nepomluvili, jak mi radí moje manželka. Ale největší šok pro mě bylo, když mi moje milovaná žena oznámila, že budeme pěstovat slepice! Copak já něco vím o slepicích? Vlastně něco málo ano. Slepice mají různou barvu peří, snášejí vejce, všude zanechávají odporný trus a kohout kokrhá ráno dříve než cirkulárka.
Jednoho letního odpoledne manželka odjela na lekci jógy a já jsem se rozhodl, že si na zahradě v klidu přečtu noviny. Okolo mě pobíhal náš čtyřletý synek Jakub a já měl konečně chvilku pro sebe. Ale ta chvilka neměla trvat dlouho.
Vůbec netuším, jak se to stalo, ale náš Kuba otevřel kurník a slepice se začaly promenádovat po zahradě. A aby toho ještě nebylo málo, pustil i našeho psa. Máme úžasného, mírumilovného kokršpaněla jménem Monty. Co se dělo, bylo neuvěřitelné.
Monty začal divoce a systematicky likvidovat všechny naše slepice. Odhodil jsem noviny a začal křičet na Montyho: „Jedeš!“ Monty se otočil, vycenil na mně svoje zuby, ze kterých mu stékaly sliny. Vrčel na mně, v očích výraz nenávisti. Zíral jsem na něj a jen jsem si pomyslel:
„Nám snad někdo vyměnil psa? Tohle přece nemůže být Monty, to je snad krvelačný pes baskervillský!“
Dívali jsme si jeden druhému do očí. Monty dál na mně vrčel a cenil tesáky. No nic, moudřejší ustoupí. Otočil jsem se a pomalým krokem jsem došel až na terasu. Ani jsem se neohlédl a zamknul jsem se v baráku.
Když manželka přijela domů, nevěřila vlastním očím. Všechny slepice byly zamordované, peří po celé zahradě a Monty v klidu spal ve své boudě. Než žena mohla cokoliv říct, nasadil jsem provinilý výraz a řekl jsem jí:
„Miláčku, říkal jsem ti hned od začátku, že nejsem žádný vesničan. My doma pěstovali jen čivavy a ty se bály i mravenců.“
Manželka vyprskla smíchy a od té doby naštěstí žádné slepice již nepěstujeme. Jen náš pes občas na mě vycení zuby.
↑Natahuji ruku. Kliku dveří už mám na dosah a prsty se téměř dotýkají, ještě kousek. Vím, že za dveřmi se skrývá to, po čem toužím. Jedno stisknutí kliky. V příjemném cvaknutí zní příslib onoho svůdně tajemného. Slastně při této myšlence zavrním. Cítím jeho blízkost, slyším tlukot jeho srdce. Bije na poplach a to mé je na tom úplně stejně. Má tak silné paže, širokou mužnou hruď, ke které se vždy tisknu a obrovskou náruč, do které mě schovává. Hledíme jeden druhému do očí, nastává chvilkové bezdeší, mozková činnost je na nule. Z transu mě vytrhne velice nepříjemný pocit, který přichází od nohou, stoupá až k pasu, na hrudi cítím svírání. Něco mě svazuje a ovíjí. Slyším odporné syčení a v úrovni mých očí se objevuje obrovský had s jazykem výhružně kmitajícím sem a tam. Propukám v hysterický záchvat. Utíkám, běžím, neohlížím se. Strašlivé syčení je pryč a mé nohy se v běhu boří do přívalu žlutých povadlých květů. Dopřávám si chvilku klidu a přemýšlím nad záplavou žluti, když v tu chvíli okolo mě prochází labutí pár. Vznešená, bílá krása míjí mou maličkost bez jediného povšimnutí. Během vteřinky bělost labutího peří mizí a já se dívám za odcházejícími černými labutěmi. Všechno je pryč. Dobře vím, že teď už mě čeká jen probuzení. Ještě v polospánku nahmatám snář na nočním stolku. Když si sedám, letmo pohlédnu na prázdné místo v posteli vedle mě. Už třetí noc spí u ní. Prý se musí ještě rozhodnout. Hledám ve snáři hada, labutě a zvadlé žluté květy. Podvod, zlá situace, prý si mám dát pozor. Hádky, žárlivost, špatná
znamení, smrt. Žluté růže, co jsem od něj dostala před pár dny, snad jako omluvu, snad na rozloučenou, jsou úplně zvadlé. Znovu usínám, snář tisknu v rukou. Po okenním parapetu přeběhl malý bílý kocourek od sousedů. Nebo je to sen? Až se vzbudím...
↑Moje máma mi vždycky říkala, že doma mám vše, co potřebuji. A měla pravdu. Náš domov oplýval vším, co jsme si jen mohli přát. Byl nekonečné zelené moře, nekonečné ve své kráse. Moře barev, vůní a chutí. Máma mě ho naučila znát. Naučila mě, kde dozrávají nejlepší plody k jídlu. Kde teče řeka, kde pít. Jak se schovat před deštěm. Ukázali mi, jak si vyrobit na noc lůžko, měkké a bezpečné. Leželi jsme pak na něm vedle sebe na zádech a dívali se na noční oblohu. Zářili na ní miliardy diamantů, natahoval jsem k nim ruce. Miloval jsem každý kus našeho domova, každý list, kmen. To, jak se k ránu se zpěvem budí ptáci, jak se leskne řeka, barvy na křídlech motýlů.
Jednou, to už jsem byl velký a toulal se po domově sám, jsem narazil na velký starý strom. Obrovské větve vypínal k nebi jako ruce. K zemi z nich visely liány. Slyšel jsem zpěv ptáků, bzučení hmyzu, vítr v korunách. A ještě jeden zvuk, nevěděl jsem však, co znamená a co ho vydává. Rozhodl jsem se proto vylézt na tom obrovském stromě až na vrchol. Určitě z něj uvidím, co způsobuje ten podivný zvuk. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Můj domov v dálce mizel. Nekonečné moře stromů na obzoru mizelo a nahrazovalo jej šedé cosi. Ve vzduchu byl cítit kouř. Viděl jsem žluté obry, kteří se tam pohybovali a požírali jeden kmen za druhým. Rozhodl jsem se, že se schovám. Budu se pohybovat tiše a opatrně. Aby mě nenašli, neuslyšeli, nebo neuviděli a nezamířili za mnou a nesežrali i zbytek lesa. Celé noci jsem tiše plakal, naslouchal zvukům z dálky.
V to mlhavé ráno mě vzbudil hluk. Vyšplhal jsem po svém stromě až na úplný vrchol koruny. Tak abych viděl co nejdále od svého domova. Jenže on už tu nebyl. Všude jen padali koruny stromů k zemi. Kácely se mrtvé a u jejich kořenů se valily žluté nestvůry. Bezcitně postupovaly ke mně, valily se přes můj domov, jako vlny na řece. Okolo mě prolétali vyděšení ptáci. Pak přišel oheň a kouř. Skákal z jednoho místa na druhé. Schoulil jsem se k mému stromu a čekal, až se přese mne přežene.
Teď tu visím na zbytku mého domova a nemůžu dýchat. Bolí mě až uvnitř těla. Plakal bych, ale nejde to. Okolo není nic, nic než šedá země a pach spáleniny. Pode mnou stojí jedna žlutá nestvůra a okolo ní pobíhají divní tvorové. Házejí po mě kameny. Cítím, jak mi teče krev. Smutek uvnitř mě vše přehlušuje. Už není nic, není domov, není řeka, nejsou stromy a brzy nebudu ani já.
Orangutan se pevně držel pahýlu stromu. Apaticky hleděl kamsi do dáli. Přes spáleniště plné pařezů. Pod ním pobíhali vesničané a jejich zuřivě štěkající psi. Povykovali, rozrušeně gestikulovali jeden na druhého. Někteří po něm házeli kameny a polámané větvě, ve snaze dostat ho dolů. On však odevzdaně objímal strom. Orangutan, smutný lesní muž.
↑Čtěte příběh plný pravdy, který se stal v Krušných horách léta páně 1913 onoho letního dne. Ptáci zpívali a slunce pálilo. Pasáček ovcí Bruno, ležíc v trávě u lesa na louce, se zrovna dloube prstem v nose, když tu na půl ucha zaslechne z lesa praskání větví. Nevěnuje tomu přílišnou pozornost, protože v lese pořád něco praská. Trvá to však jen do té doby, než mu cosi obrovského slunce zastíní. Kde se vzal, tu se vzal, obří medvěd huňáč před ním stojí, tlapami máchajíc, hrozivě u toho řve. Milý Bruno, neváhaje ani vteřinu, zanechal konání svého. Podlezl medvědovi mezi nohama a utíká k nejbližšímu stromu, na nějž se mu podařilo bleskurychle vylézt. Samozřejmě medvěd je mu v patách. Postavil se na zadní a vahou celého svého těla se snaží Bruna ze stromu setřást. Ten se drží zuby nehty. Jediné štěstí bylo, že strom byl tak hustý, že medvěd by mezi větvemi neprolezl. A tak tam Bruno seděl až do pozdního odpoledne, než to medvěd vzdal a zmizel kdesi v lese.
Rozklepaný pasáček medvěda nevidíce, slezl opatrně ze stromu a pelášil do Křimova, aby tuto zprávu všem sdělil. Utíkal rovnou do místního hostince, kde už většina chasníků byla. Rozrazil dveře a tu zvěst o medvědu huňáčovi hlasem rozklepaným místním vypověděl. „Co budeme dělat?“ — ptají se místní nadlesního a vášnivého myslivce Antona Himmelštose. „Tohle je pořádná škodná. Jestli je ta potvora hladová, mohla by nám všechen dobytek zadávit a pak dostane chuť i na nás.“ Všichni z vyprávění dobře věděli, co medvěd tenkráte natropil, než ho místní myslivec Oulička kulovnicí dostal. Údajně to měl být poslední medvěd v Krušných horách. Ale odkud se tenhle vzal? „Tohle je práce pro fachmana, odborníka. Nemějte obavy, já tu potvoru, jestli to, co tu Bruno povídá, je pravda, dostanu,“ povídá nadlesní. A tak vyrazil k večeru s pasáčkem ovcí k onomu místu, kde medvěd naposledy viděn byl. Jediné co tu našli, bylo několik potrhaných ovcí. Rány na ovcích byly opravdu od velikého zvířete. A tak oba vylezli na blízký posed a čekají, zda se medvěd neobjeví. Během toho čekání se nadlesnímu honí hlavou, jakého by to uznání došel, kdyby medvěda skolil právě on. Už střelil jezevce, ba i vlka dostal. Ale medvěd, to je jiná klasa.
Už byla skoro tma. Netopýři poletují okolo posedu. Tu a tam se z lesa ozývá, sýček. Když tu za posedem větvička křupne a těžké funění se ozve. Anton, pevné dřímajíc flintu v rukách, z posedu míří kamsi dolů. Pro samou tmu nic nevidí. Najednou se posed otřese. To medvěd ucítil ty dva a určitě je sežrat chce. Těžkopádně po žebříku šplhá. Bruno strká loktem do Antona. „Tak už střílejte, mein Gott!“ Nadlesní zalící a „prásk“ rána málem osudná medvěda zasáhla. V tu chvíli se ozval hrozný řev. To se nadlesnímu povedlo medvědovi akorát tak ucho prostřelit. Medvěd rozzuřený z posedu se na zem skutálel. Asi se lekl té hrozně rány a ještě k tomu měl díru v uchu. Po chvilce se hrobové ticho rozhostilo. Nadlesní obezřetně jako první slézá z posedu a pořád kolem sebe flintou nabitou míří. „Polez dolů Bruno. Ten už se dnes neukáže.“ A tak došli oba dva do vsi. Tam už všichni místní netrpělivě čekají zprávu o tom, jak Anton medvěda skolil. „Sousedé, potvora medvědí pravděpodobně naživu je. Zítra pasti položím a děj se vůle Boží.“
A jak řekl, tak udělal. Dne následujícího pasti okolo mršin na louce za vsí nalíčil a poté do hostince na štamprlu zašel. A jak tak sedí s chlapama a popíjí, najednou škrábání na dveře uslyší. Protože seděl nejblíže u dveří, vstal a dveře otevřel. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Ve dveřích stojí medvěd huňáč s tlamou otevřenou dokořán. Bílé zuby a výraz medvědí tváře nevěstí nic dobrého. Medvěd se po Antonovi tlapami ohnal, až mu po té ráně tvář natekla. Nadlesní, nemaje však u sebe žádnou zbraň, duchapřítomně kopne medvěda svou pracovní obuví s kovovou špičkou rovnou do holeně. Milý medvěd zavrávoral a ukročil zpět. Avšak druhou tlapou do kýble, do kterého chlapi házeli vajgly a občas i sopla odložili, šlápl. A už se kutálí po zemi. Neví, zda si má dříve holeň držet, nebo kýbl z tlapy sundat. A to už z hospody vybíhají štamgasti. Nebojácná hospodská milého medvěda válečkem mydlí, také ponocný trumpetou medvěda do žeber píchá, k tomu mnoho ran od cepů utržil od místních čeledínů. Medvěd, když viděl, jak dav na něj útočí, dal se i s kýblem na tlapě pravé zadní do úprku. Běhal po vsi okolo rybníka a vesničané za ním. V tu chvilku zrovna v kostele farář Hans Švajnflajšburgrman provádí úklid svatostánku. Otevře vrata do kostela, aby zatuchlinu vyvětral, a štráduje si to k místní studni pro svěcenou vodu, která mu při poslední bohoslužbě došla. A co nevidí. Medvěd huňáč s kýblem na pravé zadní tlapě, řvouc bolestí, uhání před davem místních vesničanů. Proběhl okolo faráře a náhle si všiml, že vrata jsou otevřená dokořán, a tak neváhal a vběhl rovnou do kostela. Asi mu to připomnělo brloh, ve kterém asi dříve vegetoval. Zde několik lavic povalil a poté se vydal směrem vzhůru po schodech k varhanám. A to už i píšťaly se kutálejí. Během té doby se už Anton Himmlštos v hostinci ze šoku vzpamatoval. Popadl kulovnici z věšáku a nabil jí kulí z olova, kterou si pro medvěda huňáče ještě večer odlil. Vyběhl před hostinec a vidí dav tlačící se ve vratech kostela, jak medvěda štve před sebou. Medvěd, nemaje úniku z tohoto místa, jak již dříve napsáno bylo, zrovna varhany povalil, měchy prošlapal a dále šplhá po schodech do věže až tam, kde stroj věžních hodin je. V onu chvíli už se pan nadlesní protlačil skrze dav a spěchá za medvědem do zvonice. Medvěd zamotán v lanoví závaží hodin věžních a provazů od zvonů hrůzostrašně řve. Nyní přišla ta chvíle pana nadlesního státi se legendou místní. Zacílil svou kulovnici značky Brokula na medvěda a „prásk“, rána to byla hodná mistra. Medvěd vydechl naposled. Ale jeho těžké tělo chlupaté ještě mnoho škody způsobilo při pádu z věže, neboť se mu podařilo pět zvonů kostelních utrhnout a u hodin věžních stroj roztočil, až ručičky na ciferníku ulétly a zapíchly se kdesi ve střechách místních domů hrázděných. A takto skončil poslední ulovený medvěd z Krušných hor. Kůže z medvěda a fotografie pana nadlesního Antona Himmlštose dodnes zdobí stěnu na Obecním úřadě v Křimově. Varhany se podařilo opravit až o sto let později z dotací Evropské unie. Jediné, co se nepodařilo opravit, byly věžní hodiny, neboť hodinové ručičky už nikdo nikdy nenašel. Původ medvěda byl objasněn také až po sto letech jedním známým místním historikem, protože ten zjistil, že medvěd pocházel z hradu Augustusburgu v Německu a utekl proto, že už toho v hradním příkopu měl plný zuby.
↑Ano, vše tomu nasvědčuje. Ráno, když se snažím vstát z postele, tak už nevyskočím jako srnka. Pak další hrůza v koupelně při pohledu do zrcadla. Snídám a koukám na svého muže, kdy mi tak zestárnul. Ale dost, přece se s tím nebudu trápit, vždyť mi ještě zbývá spousta let, které už ale nechci promeškat. Čas ale letí a já nevím, jestli ho mám ještě dost nebo už jen trošíčku. Kam se to všechno podělo, život mi letí jako splašený kůň a já nevím, kde je všechno to, co jsem prožila. Bojím se o své vzpomínky, které budu zapomínat. Chybí mi moji rodiče, o kterých jsem si myslela, že je ve svém dospělém životě nepotřebuji. Až teď zjišťuji, že bych se jich ještě na tolik věcí chtěla zeptat, ale už nemám jak. A vidím, že to samé dělají moji synové, že si myslí, že už mě také nepotřebují, a je mi líto, že tu nebudu, až na to konečně přijdou, že mámu potřebují celý život. Nebudou si také pamatovat na věci ze svého dětství, a tak se všechno rozplyne do nicoty.
Snažím se nebýt stará, nebýt zařazena do tabulky senior. Kdo to vlastně je, ten senior? Kdo to vymyslel a zařadil nás tam. Nikdo se neptá, jak se cítím. Rozhodující je věk narození. Ne to, co je uvnitř mě. Chodím tedy na přednášky pro seniory a snažím se tomu všemu porozumět. Myslím si, že by na tyhle přednášky měly s námi chodit naše děti a tak bychom si lépe porozuměli. Teď je ale život o něčem jiném. Hrozně se spěchá, na všechno jsou tabulky, jsi stará tak uhni z cesty. Doktor vám také řekne, že vše je věkem, a že už to lepší nebude.
Ale já chci, aby to bylo ještě lepší. Chci čas zpomalit na tempo, které má hlemýžď. Chci se smát a užívat si jako v mládí. S kamarádkami se oslovujeme holky a o svých mužích mluvíme jako o klucích. No a jsme mladým pro smích, odvracejí se od nás s útrpnými pohledy, ze kterých čteme: proboha, vždyť jsou starý. Nedej bože, že bychom ještě mluvili o sexu a fuj ještě ho provozovali. Svět přestal být pro staré, vše se točí jenom kolem mládí a vy staří uhněte z cesty mládí.
Nejlepší ale na tom je, že já jsem si to taky tak myslela. Padesátiletí a ještě starší byli pro mě jako třicítku hrozně staří. Teď je mi šedesát, mojí kamarádce sedmdesát a já si říkám vždycky, když jí uvidím, že až mi bude o těch deset let víc, jako je jí teď, tak to ještě nebude zase taková hrůza. Mozek jí maká, tělo se hýbe, tak hurá, ono to půjde. To jenom to okolí z nás dělá staré a nemohoucí. No nejenom okolí. Taky si to děláme my sami, jsme pořád nabručení, s ničím se nám ti mladí nezavděčí, pořád brbláme a vzpomínáme na lepší časy. Jenže ten nejlepší čas je vždycky teď, kdy žijeme, kdy dýcháme. Chci se těšit z toho, že ráno vstanu z postele bez cizí pomoci, že se můžu smát a vzít za ruku svého manžela a jít se jen tak projít. Jít si do školky vyzvednout vnoučka. Dělat s ním věci, na které jeho rodiče nemají čas. Nevzdychat, že jsem stará a těšit se a radovat ze života. A poprosit ty mladé, aby se na nás nedívali jako na něco, co překáží, aby si uvědomili, že život je spravedlivý a za pár let to budou zase oni, kdo budou zařazeni do tabulek pro seniory.
↑Jednoho krásného letního rána jsem šla, jako každý den, vyvenčit svou dvouletou jezevčici Karinu. Naší oblíbenou cestu mají rádi nejen pejskaři, ale také cyklisti, bruslaři, turisti a rodiče s dětmi, a to z blízkého i dalekého okolí Chomutovska.
Po půl hodině cesty, při které nás doprovázel rozličný zpěv ptáků, zejména sýkorek, dokonce veverka se mihla kolem nás, jsem uslyšela žalostný pískot. Tak může volat jen malý koloušek na svou maminku! Nemýlila jsem se, laň byla nedaleko. Šla bych s úsměvem na rtech v klidu dál, neboť moc dobře vím, že si pro své mládě dojde a postará se o něj nejlépe, avšak koloušek pískal tak srdceryvně, nešťastně, že jsem se raději šla s Karinou podívat, zda-li je v pořádku.
Karinu jsem málem neudržela, jak mě táhla směrem k pískajícímu kolouškovi, jako kdyby i ona tušila, že není něco zcela v pořádku. Ten pohled, co se mi pak naskytl, mám dodnes před očima. Uprostřed nádherného lesa v Bezručově údolí byl překrásný maličký koloušek chycen v řetězech pytláka. Pískal bolestí a strachem, domáhal se pomoci své matky, která jen bezradně stála opodál.
Přestože mám potíže dokonce i s mechanismem pastičky na myši, okamžitě jsem kolouška z nemilosrdných želez vysvobodila. Jak jsem to dokázala tak rychle, nedokážu pochopit. Snad proto, že mám také děti a moc dobře vím, jak je matce, když se jejímu malému stane něco zlého.
Naše další cesta vedla do zooparku v Chomutově, což bylo v té chvíli nejlepším řešením dané situace. Tam se o poraněné lesní zvířátko velice rádi profesionálně postarali.
Z kolouška je dnes už statný jelen, na kterého se s Karinou chodíme do zooparku dívat, a mně připadá, jakoby se ti dva na sebe občas dívali a měli si co říci.
↑„Seš prostě hovno chlap. Podívej se na Káju, to je chlap. Nikoho se nebojí. Už v porodnici kousal do nosu malýho němčourka, co se narodil tý Němce na vedlejší posteli... Kam tě postaví, tam stojíš, to říkala i tvoje učitelka. Ani prát se neumíš, všechno si necháš líbit... Říkala sem tátovi, aby tě naučil ňáký ty chmaty, aby ses naučil bránit a on ti dokonce koupil tu knížku, nějaký to čínský umění, jiu jitsu nebo tak nějak, zkoušeli ste to spolu, ale stejně je to na prd. Myslela jsem, že pak budeš moct prásknout o zem s tím prckem Rudou, co tě tak trápí, ale není to nic platný. Dyť je menší jak ty, to mu nemůžeš jednu vrazit?
Měl by ses naučit prát a neležet jenom v těch knížkách. Miládka je holka a nic si líbit nenechá. A Kája je o štyry roky mladší než ty a jak se umí prát. A taky vystupovat. Strejda ze Lhotky taky říkal, že se Kájovi nemůžeš vůbec rovnat. On se strejdou jezdí na pole, už umí i řídit koně a nic se nebojí. Taky prej umí mluvit líp než ty. Strejdovi se líbí, jak mluví nahlas a zřetelně, nehuhlá potichu jako ty. Seš prostě hovnochlap. Ale Kája... Kája holt je do rodiny Vitásků, celej děda, a je mu moc podobnej i v obličeji...
Děda byl velkej fešák a světák. Vyučil se pekařem ve Vídni, umí dobře německy a vždycky vypráví, jak klátil vídeňské paničky, když jim donášel do bytu čerstvé pečivo. Kája je po něm. Ty seš holt po tátovi. Ten, když jsme sem do pohraničí přišli z Prahy, neuměl ani zabrat nějakou pěknou vilu po Němcích jako ostatní. Zbyl na nás jen tenhle pitomej barák v pitomý ulici, a to jsem eště musela zařídit já... Seš celej táta, furt jen v knížkách. Ten, když má zatlouct pitomou skobu, musí si na to vzít knížku. To soused, to je něco jinýho. Podívej se na jejich zahradu, jaká je pěkná. Cestičky vysypaný pískem, altánek opravil a natřel. Koupil kačeny a slepice a udělal kotec pro psa. To je prostě chlap, ale náš táta...“
↑Kytka si lebedila u prosklených dveří do domu a pozorovala ulici s malými Lališáky, kteří si hráli s yorkšírem. Byla pohoda, ale kytka tušila, že brzy skončí.
Kolem ní prošla dovnitř domu matka s dětmi. A v zápětí zas všichni mířili ven, venčit labradora Teddyho. Ten se hrnul jako první. U dveří si označkoval květináč a bezstarostně vyběhl do ulice. „Zdechni, potvoro!“ — zaúpěla kytka, ale pes se už venku bratřil s Lališáky a jejich yorkšíráčem.
Děti dováděly, pejskové se očichávali, matka relaxovala. Vtom labrador nabral hlavou yorkšíra jako beranidlem, ten s kníknutím proletěl vzduchem a zůstal bezvládně ležet.
Kytka poskočila v květináči: „Zavolejte záchranku, policii! Pomoóc!“
Ale to už matka držela bezvládné zvíře v náručí, labradora na vodítku, děti za ruku a běželi na veterinu. Kolem hlav jim začaly svištět první kameny z rukou Lališáků. Létaly i kolem hlav dětí a stále hustěji dopadaly na Teddyho s výkřiky: „Ty vrahu! Zabijáku! To si vypiješ!“ Doktor na veterině konstatoval smrt. V čekárně se omluvil slečně s fretkou za předbíhání a začal přednostně ošetřovat potlučeného Teddyho. Do toho před ordinací rostoucí dav rozezlených Lališáků bědoval, spílal, hrozil soudy, srdceryvně lkal a požadoval dvacet tisíc za miláčka yorkšíra.
„Doufám, že tě zavřou, až zčernáš, Teďánku,“ neovládla se doma kytka a z rozrušení se jí po listech kutálely slzy.
Odborný verdikt veterináře zněl: „Nešťastná náhoda.“ Matka, aby alespoň na chvíli utišila lající a lkající Lališáky, vtiskla jim do rukou dva tisíce.
Při návratu domů Teddy u kytky smířlivě zavrčel: „Proč brečíš? Polepším se.“
Ale kytka se ušklíbla. „Škoda, že tě nedali do lochu, Teďánku, a zas mě budeš
obtěžovat. Pláču proto, že nedokážeš překonat svou neotesanou povahu. Yorkšír byl sice kradenej, ale tohle se fakt nedělá.“
↑Mezi adepty konkurzu na správce sítě našeho Úctyhodného ústavu výrazně dominoval vysoký hezký mládenec Antonín Antonín. Nejenže byl pohledný i úhledný, což se v dámském kolektivu cení, ale hlavně, krom vynikajících odborných znalostí, vynikal perfektním chováním. Stále se usmíval, na otázky odpovídal celou větou, nežvýkal ani neříkal za každým souvětím „ty vole“.
Rozhodování bylo snadné. Komise ho přijala všemi hlasy. Byli jsme rádi, že náš Úctyhodný ústav získal takovou perlu.
Ajťák Antonín pilně obíhal všechna oddělení, s úsměvem chlácholil hroutící se kolegyně nad kolabujícími počítači a vždy vše vyřešil k naprosté spokojenosti.
Ale — vždy se najde nějaké ale. Byl přímo posedlý tím, že vyváděl nevinné poťouchlosti, které málem končívaly infarktem nic netušících dam. Běžné bylo bafání zpoza rohu. Posléze svůj výstup vylepšil předstíráním mdlob a následným zmrtvýchvstáním. Dalším představením byly přepady kolegyň na ulici. Plížil se za nimi potichu jako kočka a pak zařval: „Naval sem tu kabelku!“ Jednou za to dostal na hlavní třídě facku. Jindy po vzoru „živých soch“ vydržel stát dlouhé minuty a pak udělat na kolemjdoucí hroznou grimasu.
Zocelené spolupracovnice kuly pomstu a snažily se mu jeho alotria oplácet. Jednou se to ovšem vymklo. Když jedna z kolegyň uslyšela, jak jde kdosi z jeho kanceláře, rozrazila dveře a silným hlasem naň bafla. Nebyl to ajťák Antonín, ale zcela neznámý pán. Utíkal z našeho Úctyhodného ústavu jako zajíc. No, nepovedlo se a trvalo to dlouho, než byla vymyšlena další pomsta.
Díky ostatním přednostem mu bylo pouze domlouváno a nebyl vyhozen. Po pár letech se umoudřil a dnes je z něho také úctyhodný kolega, ovšem celé osazenstvo je před ním stále ve střehu. Co kdyby si náš ajťák Antonín vzpomněl na svá telecí léta...
↑Myška a křeček spolu kamarádili. Bydleli spolu na poli. Jednou se rozhodli, že si doplní zásoby na zimu. Myška si vesele prozpěvovala: “Povídali, že mu hráli, všechny myši tancovaly“. A najednou se to stalo. Objevila se copatá holka, vzala křečka a šla pryč.
Myška usedavě plakala. Plakala už velmi dlouho, když se objevil holoubek. “Co se ti, myško, stalo?“. Myška mu to všechno pověděla. „Nic se neboj, to byla Zuzanka, ta zvířátkům neubližuje. Ona je studuje, chce být zvěrolékařkou. Všechna zvířátka jí mají rády a ona je. Mně také pomáhá. Jestli chceš, já tě tam donesu, ona má v pokoji okno otevřené, vylez si na mně“. Holoubek se proměnil v malé letadlo a s myškou odletěl. Křeček se zpočátku hrozně bál. Ale když dostal hezký domeček a plno dobrot, pochopil, že mu nebezpečí nehrozí. Jen po myšce se mu stýskalo. Když holoubek s myškou přiletěli, to bylo radosti. Zuzanka, když viděla, že se mají rádi, nechala je spolu bydlet. Až bude jaro, Zuzanka je pustí na zahrádku.
↑Můj život mi připadá jako dlouhá trať orientačního běhu. To je sport, při kterém závodník hledá v lese kontroly, přitom se dívá do mapy, v orientaci si pomáhá buzolou a průchod kontrolou pak potvrzuje elektronickým čipem. Pokaždé, když doběhnu do cíle, říkám si, že jsem mohla běžet lépe. I když vyhraji!
Mám to v lese moc ráda od malička. Na Vysočině na prázdninách u babičky se mi vždycky líbilo, že to bylo do lesa blízko, a trávila jsem tam každou volnou chvilku. Babička se o mne samozřejmě bála. Zkoušela mne postrašit, že se ztratím nebo že mi ublíží divočáci, kteří jí chodí na soukromé pole devastovat brambory. Měla jsem babičku ráda a všechno jsem jí věřila. Jenže od pobytu v lese mě neodradila ani hrůzostrašná příhoda s jelenem. Tehdy jsem byla zase na procházce. Obrovský jelen, úplný král lesa, si svoje královské parohy třel
o strom. Ten zvuk velmi připomínal chrochtajícího divočáka. Začala jsem litovat, že jsem babičku neposlechla. Rozběhla jsem se s brekem zpátky do vesnice. A jelen běžel opačným směrem hledat klid.
Už jsem sama babičkou. To to uběhlo. Svoji vnučku a dceru také často vídám v lese. Rovněž se věnují orientačnímu běhu. Všechny si pohybu v lese užíváme. Ráda poslouchám, jak mi vnučka nadšeně vypráví, že viděla divočáka prchajícího před jinými závodníky. Ví moc dobře, kdo se bojí!
Na oplátku jsem jí vyprávěla o svém úchvatném zážitku se srnčetem. Zrovna jsem běžela další závod v orientačním běhu a najednou se předem mnou zčistajasna objevilo drobné srnčátko. Zastavila jsem se, abych ho nevyděsila. Srnče se poplašeně rozhlíželo a pískotem se snažilo přivolat maminku. Dočkalo se asi po pěti minutách a já jsem si s úlevou oddechla. Moc dobře znám ten pocit, když se dítě samo bojí. Ale máma se o své dítě vždycky bojí víc! Malý srneček spolu s maminkou zmizel za nízkými keři a já jsem pokračovala v hledání kontrol. Vůbec jsem nelitovala těch pěti minut, které jsem strávila pozorováním té dojemné scenérie. I když jsem se následkem toto zdržení umístila až na nebodovaném místě. Soupeřky měly z výhry radost, ale já mám neopakovatelný zážitek! Škoda, že moje vnučka, velká milovnice zvířátek, roztomilého srnečka neviděla.
Na setkání se srnečkem vždycky ráda vzpomínám. I několik divočáků jsem už v lese zahlédla. Ale nebojím se jich. Teď už vím, že všechna zvířata se víc bojí člověka. Bojím se však zlých lidí. Mám velkou obavu, aby neublížili mým blízkým, které mám moc ráda. Už dokonale rozumím své babičce z Vysočiny, rozumím i srnce, protože se máme všichni rádi. Maminky a babičky zažívají stejné pocity, člověk i srna. Přála bych všem dětem, aby věděly, že je maminky milují a že se o ně bojí.
Mnohdy mě po přečtení knížky něco donutí zamyslet se a ovlivní moje chování a jednání. I vy se zamyslete. Já jsem se zamyslela.
↑Ten tulák čekal snad sto let na dotek ruky Člověka, který jej teprve učiní Psem. Přesto měl v očích promíchanou touhu s nedůvěrou a podezíravostí tou měrou, že jsem se zdráhal oslovit jej jen tak.
Samozřejmě vycítil mou váhavost; stál, uši podivně pokroucené, s ohonem v půli cesty k projevu přátelství; současně však přiblížil čumák k zemi a velmi soustředěně čichal, jakoby mi chtěl naznačit, že to nebude on, kdo první napřáhne packu. Pak pozvolna, se svěšenou hlavou, postupoval od jedné psí značky ke druhé; sem tam se ohnal po otravné mouše, nebo štěkl - dle jeho úsudku - na příliš drzého kosa, až se došoural k nároží hospody, ze které vyvrávoral chlap, v ruce nakousnutého buřta. Málem o psa zakopl; ten uskočil, ale nezavrčel; jen zvedl čenich a větřil k mužově ruce. Chlápek po chvíli váhání hodil zbytek uzeniny k nohám psa a kolébavě odcházel.
Pes přičichl k předhozené potravě, pak zvedl hlavu a pohlédl za motajícím se opilcem; po chvilce znovu přiblížil čumák ke zbytku uzeniny, ale nakonec se odvrátil a zvolna odcupital k dalšímu močí poznačenému obrubníku. Zůstal jsem stát a hleděl za tím hrdým psem, dokud mi nezmizel za nejbližším rohem.
Od té příhody mám v kapse vždy něco k podání z ruky, jenže on se již neobjevil. A tak si dodnes nejsem jist, zda jsem náhodou nezažil jedno z tak toužebně očekávaných „setkání třetího druhu“, a nestal se, shodou okolností, objektem a zároveň svědkem utajeného testu povahových vlastností živočišného druhu „homo“, většinou označovaného přídomkem „sapiens“, občas dokonce i „sapiens sapiens“.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena