Podobně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat detektivní mikropovídku.
Jak se jim to dařilo, posuďte sami.
↑Rozhodl jsem se sepsat tento příběh, protože mám pocit, že začínám být paranoidní. Neutekl ani týden od doby, kdy jsem byl zavolán na své první místo činu.
Tehdy jsem ještě nevěděl, že se jedná o dílo poštovního řezníka, jak mu tisk začal přezdívat. Oběť byla rozřezána na menší kousky, které vrah úhledně zabalil do krabic. Ty pak seskládal uprostřed místnosti a nechal pouze prosakovat krev. Nenašli jsme jediný otisk, jedinou stopu, kterou by po sobě zanechal.
Hned následující den byl oznámen další nález. Rodiče se ráno vrátili ze společné služební cesty. Ze dveří slyšeli plakat svého ročního chlapečka. Běželi k němu a v dětském pokoji našli balíčky s tělem jejich mexické chůvy. Teprve zde jsme něco objevili. V den první vraždy byl do tohoto domu odeslán balík, zcela prázdný. Prohledali jsme byt předchozí oběti a v pytli na odpadky nalezli zcela stejnou kartónovou krabici. Poručík tedy uspořádal tiskovku, na níž požádal všechny obyvatele našeho města, aby v případě, že jim domů přijde prázdný balík, okamžitě kontaktovali policii.
Ještě ten večer volal na tísňovou linku muž, že mu přišla prázdná zásilka. Pracovnice vyslala na místo policistu, aby vše prověřil. Strážník Paulson nahlásil polorozbořený dům a... A jeho hlas už se neozval. Policejní hlídka dorazila na místo jen zhruba o hodinu později. Přesto našli strážníka jen coby kusy těla v šesti krabicích. Dle sečných ran byla vražda provedena narychlo. Ani zde se vrah nijak zvlášť nepodepsal. Od toho dne vraždy utichly.
Často potkávám na ulici jednoho pošťáka. Poštu mi nosí už několik let. Pokaždé mě pozdraví přikývnutím hlavy. Jen poslední dobou se vždy tak zvláštně pousměje. Ano, napadlo mě si jej s těmi vraždami spojit, ale nemám proti němu žádný důkaz. Zkusil jsem s ním promluvit. Chtěl jsem znát jeho reakce. Z míry ho to ale nijak nevyvedlo, jen...
...dnes ráno mě probudil zvonek u dveří. Otevřel jsem a stál v nich Sam, můj pošťák. S tím svým úsměvem mi předává do ruky balíček. Ten teď leží v kuchyni na stole a já nemám odvahu jej otevřít...
↑Kytka vévodila místnosti, hlídala prázdný byt a trochu se nudila. Chtělo se jí kýchnout, ale něco zašramotilo v zámku. Probrala se k ostražitosti. Cvakly dveře a lehké spěšné kroky zamířily do kuchyně. „Děje se něco?" — pomyslela si.
Dělo se. Petrové měli dneska svátek. Žena přišla na otočku a přinesla jim na večerní oslavu dortíky. Kytce záhy zmizela ze zorného pole, ale podle zvuků se dalo usuzovat, že zase odchází. Spláchnutí na WC, svist zapínaného zipu, ťuknutí přezky batohu o dveře... Přehrabování klíči v košíčku u vchodových dveří zaznělo nervozitou. Kytka naladila lépe sluch.
„Kurňa,„ zaklela žena, „kde ty zatracené klíče mohou být!“ Podívala se na zámek ve dveřích. „Přece jsem je nenechala z venku?„ Nebyly tam. Zamrazilo ji, že někdo cizí má její klíče a použije je. Nutně potřebovala odejít, ale byla tam ta představa, že někdo klíče vytáhl ze zámku. Vedle v pokoji zašramotilo. „Je v bytě,“ napadlo ji. Popadla šroubovák a rozhlédla se. Nic. V sousední místnosti zašramotilo. Podívala se dovnitř a jen křeček dětí se točil ve svém kolečku. Prošla všechny místnosti a v každé se podívala pod postel nebo stůl. Nic. Rezignovala bezmocně. V práci to těžko vysvětlí a vykradač bytů má její klíče! „Help!„ — zoufale volala v duchu o pomoc. „Klídek,“ vyslala k ní signál kytka, ale bez odezvy.
„Nemohu nechat byt odemčený. Uvařím alespoň něco k večeři,„ položila žena šroubovák, svlékla bundu, navlékla zástěru a otevřela lednici, aby zjistila, z čeho může vařit. Lednice byla téměř prázdná. Na spodní mřížce byly dortíky, které přinesla, nad nimi několik taveňáků a klíče. Klíče??? KLÍČE!!! Nevěřícně zírala. „Kde jste se tu vzaly?“ Oddechla si. „Mohla ses mě zeptat hned, ale ty ne, na všechno musíš přijít sama," zamračila se kytka a lokla si vody z talířku pod květináčem.
↑„No to snad není možný, kde mám tu peněženku? Přece si jasně pamatuju, že jsem jí večer kontroloval a vkládal do kabátu! To už je potřetí! Nejdříve brýle minulý týden, pak parádní zapalovač včera a dnes peněženka!" Znovu jsem se celý prošacoval. Nic. Nebylo tam mnoho, ale čert vem peníze, důležitější jsou karty a jiné doklady, které v ní nosím. Dostal jsem vztek a nakopl prázdnou plechovku od piva, která ležela na zemi.
Doma jsem nakrmil kocoura a začal uvažovat, kde, kdo a co způsobilo tyto nemilé a zásadní ztráty. Podotýkám, že s nikým nebydlím, ta paní, která se mnou sdílela několik let můj byt je už půl roku definitivně pryč. A zaplať Pánbůh, že pryč! Sakra, že by ona? Že by měla náhradní klíče? Blbost, večer jsou dveře na řetízek a přes den ty věci mívám u sebe.
Udělal jsem tedy pokus. Na všechno se musí pěkně vědecky a s rozvahou. Večer jsem do kabátu vložil parádní malou butylku s jemným koňakem, celou obalenou v kůži s tím, že nastražím past.
Ráno jsem zaspal a pospíchal do práce. V tramvaji jsem si sáhnul na kapsu a ouha, nic... Už jsem se na nic nesoustředil, jenom jsem kombinoval, co se mohlo stát a kam ta butylka zmizela. Byl jsem otrávený a nevrlý. Doma jsem usedl do ušáku, nalil si ten dobrý koňak, co byl i v té lahvičce a lámal si hlavu se záhadou záhad.
Kocour mi vyskočil na klín a začal příst. Tyto chvilky miloval, ale já na něho neměl náladu.
„Vypadni," zařval jsem na kocoura a on udiven a uražen odkráčel do svého pelechu. Přece nejsem blázen, ty věci jsem měl a jsou fuč! Zahleděl jsem se na hrajícího si kocoura a přemítal, co může být příčinou těchto záhadných zmizení. Vzpomněl jsem si na známý Bermudský trojúhelník. No jó, jenže já ho mám teď asi doma!
V tom mou pozornost upoutal odlesk čehosi stříbrného z pacek mého kocoura.
„Ty bestie!"
Vyskočil jsem prudce k němu ve snaze jej uchopit. Ten ale byl vždy rychlejší než já, zlostně zamňoukal a skočil na sedačku. V jeho pelechu se leskl můj stříbrný sváteční Rohnson. Nadzvedl jsem podušku a zalapal po dechu. Na dně košíku ležela peněženka i kůží obšitá butylka s koňakem. Ten parchant, jak to jenom udělal?
Večer jsem do kapsy uložil opět peněženku a sledoval po očku kocoura. Byl mým pohybem fascinován a úplně rentgenoval mou ruku s peněženkou. Šel jsem na oko brzy spát, nechal jsem hrát televizi jako obvykle a lehl si tak, abych dostatečně viděl na kabát v předsíni.
Asi po hodině, když už jsem klimbal, zvedl se kocour z pelechu a pomalým krokem zamířil do předsíně. Ten zmetek si vyskočil na stoličku, co se na ní obouvám, potom se vyškrábal po kabátu až ke kapse a obratnými pohyby pacičky doslova vyškrábal peněženku ven. V tlamičce s ní seskočil dolů a pyšně si jí odnesl do svého pelechu. Tady si s ní chvíli hrál, očuchával jí a nakonec obratně zaštrachal pod podušku. Nevěřil jsem svým očím. Mám kocoura kleptomana!
Tak to jsem v pytli, pomyslel jsem si. Kocour spokojeně usínal, jako by se nic neudalo, asi ho hřál ten pocit vítězného tažení na páníčkovy statky. „Za co se mstíš ty prevíte?" Vybírám mu ty nejlepší lahůdky, plynou do něho největší částky z mého kapesného a on mi takto odplácí!
O víkendu jsem milého Mikeše odvezl své sestře na vesnici, ať z něho udělá obyčejného venkovského kocoura. „To máš za odměnu, ty neřáde!" Ségra se mi smála, že to asi udělal naschvál, že chtěl na čerstvý vzduch. No, asi na tom něco bude, protože se mu tam daří výborně.
Jo, a ty brýle ve futrálu jsem dodnes nenašel, takže záhada Bermudského trojúhelníku, co ho mám asi stále doma, trvá, protože se mi dále ztrácejí nějaké věci. I když je fakt, že je po čase úspěšně nalézám.
↑SOUTĚŽTE A VYHRAJTE WELLNES POBYT SVÝCH SNŮ! Věta na internetu mě zaujala. Hravá jsem, šetřivá taky. Vyplnila jsem jakýsi test a čekala. Nejsem ovšem ani naivní, ani klikařka, tak jsem za pár dní na věc zapomněla. Jen jsem si řekla, že ze mě zas někdo rafinovaně vytáhl osobní údaje.
Posléze jsem dostala dopis a v něm poukaz na několikadenní pobyt v lázních s ubytováním na zámku! Pane jo, dárek, o jakém jsem vždy snila. Honem jsem začala pakovat, termín nástupu byl zakrátko.
Dojela jsem do půvabného jihočeského městečka a byla jsem uvedena do zámeckých komnat. Bylo to neuvěřitelné! Renesančně zařízená místnost s postelí s nebesy. Strop se sklípkovou klenbou, pod ním hořící krb. U něj na stolečku stála číše z lesního skla s rudým vínem. Uložila jsem si oblečky do obrovské dvoudílné skříně, šla na procházku a večer jsem se skulila pod nebesa.
Zdálo se mi, že slyším kroky, vrzání dveří a různé jiné zvuky. No co, říkala jsem si, komnaty i zařízení jsou staré, tak proč se vzrušovat.
Přes den jsem na to vždycky ve víru procedur zapomněla, ale po soumraku se to vždy opakovalo. Vyptávala jsem se domorodců a bylo mi řečeno, že v oněch místnostech kdysi pobývala paní Perchta, dobrý duch rodu.
Na duchy přece nevěřím! Ovšem pak jsem ji vídávala, jak se prochází místností, tu odhodí z hlavy roušku z jemného plátna, tu sukni i s vlečkou. Proboha, to mi tu to strašidlo bude dělat striptýz? To přece není paní Perchty hodno!
Už jsem se začala bát, že mi dávají do koupelí nějaké drogy. Ale ráno posledního dne snového pobytu mi došlo, co mi vrzáním veřejí u skříně, kroky i striptýzem paní Perchta sděluje: „Holka, vzpamatuj se, vždyť ti vycházejí šaty z módy. Přece žiješ v jednadvacátém století!" Pamětlivá mírné hrozby rozverného strašidla jsem ještě toho dne navštívila první butik a levný pobyt se tím trošku prodražil...
↑„Zabil jsem je! Všechny jsem je zabil!" — křičel muž na policistu.
„Počkejte, pane, co se stalo?“ — zeptal se překvapeně policista.
„Zabil jsem je...no...asi bych měl začít od začátku.“
Muž vypadal jako obyčejný člověk — vysoký kolem 180 centimetrů, černé vlasy sestříhané do obličeje. Odlišný od ostatních byl akorát smutným a zároveň ďábelsky krásným úsměvem. „Začalo to asi před dvěma týdny...Byl jsem tak trochu nevychovaný a taky trochu zlomyslný. Vážně nechápu, proč jsem o té dívce rozšířil takovou ošklivou pomluvu.“
„Jaká dívka? Koho jste zabil? Jaké je vaše jméno?“ — přerušil ho policista.
„Klára, jmenovala se Klára Tichá. Dostal jsem od kamaráda papouška a ten byl tak nevychovaný a ani se kamarádovi nedivím, že se ho chtěl zbavit,“ pokračoval muž.
„Počkejte, jak to s tím souvisí? Jaké je vaše jméno?“ — přerušoval muže neustále policista.
„Nepřerušuj ho furt, pokračujte, pane,“ skočil jim do řeči jiný strážník a pohodlně se usadil do křesla. Muž se smutně pousmál... „Takže jak jsem říkal, dostal jsem od kamaráda papouška. Jednou ke mně přišla přítelkyně a já jí odběhl udělat kafe. Když jsem se vrátil, naháněla moje přítelkyně papouška po pokoji a nebylo to žádné něžné nahánění. Tomu papouchovi šlo doslova o život! Přítelkyně rudá v obličeji řvala na papouška: “Zabiju tě!!!„ A papoušek opětoval: “S kdekterým se pelešíš, tak co, s kterým jsi zase spala, ty nevěrnice?!„ Chtěl jsem své přítelkyni pomoct, ale když jsem uviděl, jak studem ještě víc zrudla a začala koktat něco o tom, že to vůbec není pravda a že to bylo omylem, tak jsem je vyhodil oba,“ řekl muž. „Toho papouška jste mohl odnést do zverimexu, když je venku okolo -15 stupňů,“ prohodil strážník. „Co to vůbec bylo za papouška?“ — pokračoval. Muž tragicky pronesl: „Žako, proto bylo zapotřebí ho zničit.“
„No moment, jak to bylo s tou vraždou?“ — otázal se policista.
„Ono jich bylo víc a za všechny můžu jenom já.“
„To moc nechápu. Začněte třeba s první obětí,“ řekl policista.
„No, první byl Michael Kočko.“
„Jakej Michael Kočko? Ten co vlastní zábavný park a tržnici? Ale to přece byla dopravní nehoda?!“ — překvapeně pokračoval policista a ukazoval na kolegu posunky, ať pomalu volá psychiatrii. „No ano, byla to dopravní nehoda, ale ta řidička, která tu nehodu zavinila, byla Klára Tichá, která se mnou při jízdě telefonovala a omlouvala se mi a pak už jen říkala, že ji ten blbej pták zrovna vlítnul do otevřenýho okýnka a já ho slyšel křičet Ty mrcho, kam se jedeš pelešit?. A pak už bylo jenom slyšet Ty kreténe, vypadni! Bum, prásk a ticho. Později jsem se ve zprávách dozvěděl, že pan Kočko byl vytlačen ze silnice a skončil v řece, kde utonul. A má přítelkyně zemřela, když do ní narazila tramvaj. Oba zemřeli mou vinou. Já toho ptáka vyhodil!“
„No, v té tramvaji umřela moje kamarádka, no přece ji znáte, chodili jsme sem spolu... Chudák, jak ta tramvaj narazila do toho auta, tak dostala Milča infarkt a umřela,“ ozvala se znenadání paní, která tu už delší dobu posedávala a poslouchala tento příběh.
„No, a že jste spolu včera nejely, když jste takové kamarádky,“ zabručel policista. Nato muž zaúpěl: „Další neštěstí, které jsem způsobil... a co ty, o kterých ani nevím! No a poslední krev se odehrála dnes... Ten blbej papouch venku skřehotal a prosil, abych ho pustil dovnitř, do tepla. Nakonec ho to přestalo bavit, a tak to zkoušel u sousedů přes ventilačku a shodil při tom květináč, kterým byla zraněna jedna starší paní!! Zavřete mě prosím!!!“ — žadonil muž. „To ale nemůžeme, neudělal jste nic! Maximálně můžeme dát toho ptáka do karantény, aby už nikomu neublížil,“ odpověděl policista a vlídně pokýval na zkroušeného muže.
„To nemusíte, o to jsem se už postaral,“ řekl muž a vytáhl z tašky mrtvého žaka. Policista se soucitně podíval na muže a pak se usmál... „Ale na toto tu máme paragraf! Zavřeme vás na tak dlouho, až zčernáte!“
„Děkuju vám,“ usmál se blaženě muž.
↑"Holky, já už toho mám vážně dost, zase mi někdo snědl jogurt na
svačinu. Tohle je případ pro Jessicu Fletcherovou, " rozčiluje se
Tereza, když se vrací z kuchyňky.
„Nebo spíš pro paní Columbovou, ne?“ — směji se nahlas.
„Hele, takový jogurt je ještě v pohodě, mě někdo minulý týden snědl bagetu i zákusek,“ odvětí Helena.
Všechny přítomné kolegyně obrátí svůj ostříží zrak k Evě, která sedí jako pecka osaměle u stolu a otevírá dnes již svou druhou tabulku čokolády.
Vážně by tohle neměla jíst, nebo pod ní ta židle brzo praskne!
Nemusím se ani ptát, vím, na co ostatní holky myslí — ten pomyslný zloděj jídla by měla být Eva, protože nejvíc ze všech jí, ba dokonce se přímo cpe od rána do večera.
Jenže... můj šestý, detektivní smysl mi říká něco jiného. Někdy věci nejsou tak, jak se jeví.
Jenže v tomhle případě stačí jedna věc, tedy pokud je dotyčná, mlsná myška méně chytrá.
Skončila pracovní doba, všichni šli domů a mě napadla taková
banalita...prohledat odpadkové koše.
Plížím se setmělou budovou, krčím se u zdi a poslouchám, jestli mě někdo nesleduje. Ta tma a ticho jsou děsivé. Připadám si jako zloděj. Ale takhle primitivní, špinavá věc se ukázalá být užitečná.
A šokující zároveň...
Protože zlodějem nebyla zmiňovaná, nenasytná Eva, ale Mirka, vážící sotva 45 kilo, pohublá a pobledlá. Tím se vysvětlilo zároveň i to, že Mirku nikdy nikdo neviděl jíst. Měla záchvaty hladu, vyjedla celou lednici a následně trávila desítky minut na wc. Ukázalo se, že má Mirka bulimii, momentálně se léčí. Snad je z nejhoršího venku...
Protože od té doby se nám v ledničce už nic neztrácí, můžeme tak řešit jiné, detektivní záhady.
A já mám od té doby příhodnou přezdívku: paní Columbová!
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena