• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2013 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2013

    Slovo úvodem

    Podobně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, která skončí touto větou: „Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.

    Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Brambory
  • Teorie mého vzniku
  • Pohřeb
  • Příběh zahradníka pana Lojzíka
  • Špatně načasovaný rozsudek
  • Špatný den? To těžko.
  • Aloha, namaste kavárnám
  • Okno do třídy
  • Happy end
  • Kdo se bojí, nesmí do lesa

  • Brambory

    Eva ŠAMŠULOVÁ (68)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    „Prosím tě, až půjdeš z přednášky, kup v zelenině na rohu dva pytlíky brambor!“ — volala za mnou máma, když jsem jednoho krásného jarního dne odcházela. Rozkaz jsem vzala na vědomí a šla sát na fakultu moudro. Po přednáškách jsme šli nasávat něco lepšího a záživnějšího. Nevím, zda obé otupilo mou inteligenci natolik, že se přihodilo tohle:

    Na rušné pražské křižovatce Hybernské a Opletalovy ulice jsem vstoupila do liduprázdného krámu a zaplatila u dvou prodavaček zabraných do důležitého rozhovoru dva sáčky brambor. Inkasovaly peníze a pokračovaly v diskusi o jakémsi bídáku Ríšovi. Marně jsem hledala zaplacené brambory, tak jsem opět nesměle do dialogu vstoupila s dotazem. Byla jsem nasměrována kývnutím hlavy ke dveřím. Tam stál opřen jutový pytel. Bezmyšlenkovitě jsem ho uchopila a vytáhla ven. Pracně jsem s ním přesmýkala křižovatku, a vtom mě oslovil galantní muž s otázkou, zda nechci pomoci. Coby slabá dívka na vysokých podpatcích jsem byla ráda. Pán si jej hodil přes rameno a hekl. Pak se zeptal, cože to nesu. Odpověděla jsem po pravdě, že brambory. Ovšem v tu chvíli mi došlo, že pána netíží pouze dva zaplacené pytlíky. Opatrně jsem přes rameno jukla, zda se za mnou z liduprázdného krámu neřítí dvě prodavačky. Neběžely, téma Ríša bylo silnější než jejich bdělost. Galantní pán nic netuše donesl pytel až do domu před výtah. Tam jsem ho s líbezným úsměvem a mnoha slovy díků propustila. Doma jsem odložila brambory na pavlač, na další tahání mi již nezbylo sil.

    Když mě v kuchyni matička obvinila ze sklerózy a naříkala, že nebudeme mít co do úst, poslala jsem ji ven. Za vteřinu přišla s očima navrch hlavy a dotazem: „Proboha, proč jsi těch pytlíků koupila dvanáct?“

    Tak jsem musela jít s pravdou ven. Ovšem návrh, abych šla přebytek vrátit, jsem rázně odmítla. Za prvé by se už asi nenašel iniciativní muž na odnos, za druhé jsem nechtěla potřetí vyrušit prodavačky v důležitém hovoru.

    Ač se to stalo dávno, ještě dnes, když tu historku vyprávím, se můžu potrhat smíchy.


    Teorie mého vzniku

    Libor ŘEZNÍČEK (48)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Ze všech historek, které mi náš děda tak rád vypráví, mám nejraději tu o mém vzniku, protože se mne bytostně dotýká.

    Děda byl vášnivým nimrodem a připadá mi, že strávil v lese většinu svého života. Vždy, když jsem se zeptal babičky, kde děda je, odpověděla samozřejmě: „no, v lese, kde by byl?" Dědu jsem si proto v dětství moc neužil, protože když jsem ráno vstával, byl již v lese, a když jsem šel na kutě, byl už zase na číhané. Dnes, když už děda neudýchá ty naše kopce, vypráví a vypráví tak barvitě, že já ty jeho příběhy žiji s ním, a tak mi vynahrazuje to, o co jsem přišel v dětství.

    Byl vlahý večer, až nezvykle vlahý a teplý na září. Děda celý den jen zářil, neměl doma stání a bylo cítit jisté napětí. „Tak už běž prosimtě," řekla babička a děda, jako by čekal na toto heslo, lípnul babičce hubana a vyrazil do svého milovaného lesa. Měl jasno, už dávno totiž věděl o malém stádečku spárkaté zvěře, které se chodívalo večer pást na horní palouk u posedu. To bylo to dědovo vysněné místo, jeho osobní ráj, kde proseděl asi tak půlku svého života. Děda, bohužel, netušil, že tuto vlahou noc si vybral pro svůj lov i můj otec, který moc dobře věděl o tomto posedu, který se mu zdál přímo ideální.

    Děda se konečně došoural ke svému posedu, bylo již přítmí a on pospíchal, aby nepropásl to divukrásné divadlo, kdy se při měsíčku na palouku popásají mladé srnky. Jak pospíchal, docela se unavil a tak těsně u posedu se zastavil, vyndal butylku se svým životabudičem a odkašlal si. V tom okamžiku nahoře na posedu cosi zašramotilo a v minutě se tam strhla divoká mela. Sakra, řekl si děda, že by mě předběhl fořt? „Františkuu?„ — zavolal děda a jen slyšel hluk, jako když se honí králíci v kotci. „Co tam, Franto, vyvádíš?“

    „Náš děda!„ Uslyšel poté a zdálo se mu, že ten hlas zná. „Nejsem žádnej tvůj děda!“ — vykřikl a začal pomalu stoupat na posed. V tom okamžiku seskočila z posedu víla. Ano, děda by skutečně v tu chvíli přísahal, že poprvé v životě, co chodí do lesa, uviděl opravdovou vílu. Jasně viděl postavu ženského pohlaví v průhledné košilce, která při dopadu z posedu poodhalila vše, co měla původně zakrývat. Děda se zarazil ve výstupu a hleděl na prchající stvoření a přísahal by na vlastní život, že ta ženština po té trávě letěla, že se jen tak lehce nadnášela a při tom polétavém běhu odhalovala své kulaťoučké pozadí. Jasně viděl, jak se jí ty půlky natřásají, než mu zmizela v šeru. Sakra, ta by stála za hřích, pomyslel si a začal opět stoupat nahoru na posed. Když dosáhl poslední šprušle a chtěl vlézt dovnitř, vyskočila z posedu další postava. Tedy vyskočila, byl to spíše takový pokus o parašutistický seskok v jeho úvodní fázi. Děda vlezl dovnitř a upřel zrak na podivnou scénu. Z posedu se snažil vyskočit chlap, ale tak nešťastně, že se při seskoku zachytil za šle a zůstal viset v půli cesty. Mrskal s sebou a snažil se uvolnit, ale ty kšandy držely jak přibité. Chlapík se tím mrskáním rozhoupal a vypadal jak puberťák na Matějské pouti. Vlál tam v tom večerním šeru, měsíček pomalu vylézal a on se stal bezbranným ve svém jednání. Děda se rozchechtal, došlo mu, že zde nerejdily lesní víly, ale že si krásný vlahý večer, tolik nezvyklý na září, vybral pro rejdění docela obyčejný lidský pár. „Hergot dědo, tak mi pomozte!„ Ty kšandy jsou myslivecký na knoflíky a vůbec nejdou odepnout! Děda se pozorně podíval a se smíchem v hlase podal z vrchu ruku svému mladému kolegovi z cechu mysliveckého. „Kabíček? „Kabíčku, co to tu vyvádíš člověče? Ale ty kanče, ty přece chodíš s naší...“ „Mařkóó„ — ozvalo se ztišeným večerním lesem, „já ti tu prdel seřežůů!“

    No, a to je asi tak vše o tom, jak jsem se o celých devět měsíců později narodil já, tedy Kabíček nemladší a jak jinak, také nimrod a pokračovatel Hubertova cechu. Náš děda se stále ještě těší ze zdejšího světa, jen do milovaného lesa už nemůže a tak alespoň povídá ty svoje lesní zážitky. Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.


    Pohřeb

    Eva ČAPKOVÁ (39)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Po dlouhé době sedím zase u tetičky a strýčka a poslouchám jejich báječné historky z mládí. A že jich je opravdu spousta. Tetička byla atraktivní, dlouhovlasá blondýna a muži na ulici z ní nemohli spustit oči. „Ty, Aničko, už jsi tady Kristě vyprávěla tu tvojí historku, jak jsi šla na pohřeb spolužákovi?„ — ptá se pobaveně strýček. „Jestli nechceš, klidněji to povím sám.“ Tetička se v křesle napřímí a rychle vyhrkne. „Tak dneska, milý Františku, to řeknu já. A přesně tak, jak to doopravdy bylo. Vždycky něco přidáš a něco ubereš!" Strýčkovi spadne čelist, z jeho výrazu je poznat, že tohle opravdu nečekal.

    „Byli jsme se strýčkem již manželé, když jsem se jednoho dne dozvěděla, že zemřel můj spolužák ze základní školy Kája Horký. Byl to třídní šašek a skutečně velký fešák. Pohřeb se měl konat příští středu v jedenáct hodin a já jsem se rozhodla, že tam půjdu. V ten den jsem koupila krásnou kytici rudých růží a vyrazila jsem. Třeba tam potkám nějakého spolužáka? Smuteční síň byla tak z poloviny zaplněná, tak jsem si sedla doprostřed a pozorovala lidi. Hmmm, nikoho nepoznávám. Ale proč ta paní v první řadě, co má na hlavě děsně nemožný klobouk, na mě tak nevraživě zírá? Spolužačka to určitě není. Chvíli se dívá na rakev a pak vrhá zlé pohledy na mě. No nic, třeba se mi to jen zdá. Poslouchám jen hudbu a vzpomínám na Kájovy vtípky, které prováděl učitelům. Najednou zjišťuji, že všichni odešli. Jdu položit kytici k rakvi a také odcházím. „Ten Vašek měl ale opravdu krásný pohřeb.„ Zkoprním! Jaký Vašek? Zaposlouchám se nenápadně do hovoru lidí, které jsem viděla ve smuteční síni. Proč, pro Boha, pořád mluví o Vaškovi? „Promiňte, prosím, byl to pohřeb Karla Horkého?“ — zeptám se, celá nesvá. „Ale kdepak, to byl pohřeb Vaška Slepičky. Jeho manželka, to je ta paní v tom klobouku, chtěla jen malý, rodinný obřad, ale my jsme ji přesvědčili, že jeho kamarádi se s ním chtějí také rozloučit.„ Sakra! „Promiňte, ale přece ve středu v jedenáct hodin má mít pohřeb Kája,“ celá zmatená třeštím oči. „Milá paní, dneska je ale úterý!"

    No páni, to jsem tomu zase dala. Spletla jsem si den! Byla jsem na cizím pohřbu! Co teď? Mám se vrátit pro tu kytku? Jak si jí asi vezmu? To se tam mám děsně nenápadně plížit? A ještě ke všemu mě dáma v klobouku nespouští z očí. Tak fajn, odcházím, nemám sílu manželce Vaška Slepičky něco vysvětlovat a mám pocit, že by TOHLE určitě nepochopila.

    Tak zítra půjdu koupit novou kytici rudých růží a dám si to repete. A slíbila jsem si, že o TOMHLE trapasu opravdu nikdy nikomu neřeknu, jen mému manželovi. Slib jsem splnila, je to poprvé co tuhle historku vyprávím já sama. Za to František! Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy."


    Příběh zahradníka pana Lojzíka

    Rudolf KOUTENSKÝ (55)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Pan Alois měl už od mládí velmi kladný vztah k přírodě. Za svým baráčkem si postavil velký vyhřívaný skleník, ve kterém bylo možné po celý rok obdivovat kaktusy nejrůznějších tvarů i velikostí. Ve své práci jej zaměstnanci oslovovali jménem „Lojzíku" a protože každému vždy poradil nebo pomohl s roubováním stromů, byl oblíbený.

    Jednou na jaře nastoupil do podniku nový zaměstnanec. Ten pracoval předtím v zemědělství a snad proto prosazoval názor, že pěstovat kytky je zbytečné. „Na každé zahradě musí růst brambory, cibule, mrkev, česnek a hrášek!" — vykřikoval pan Vladimír — to když pomocí špagátu rozděloval půdu u přilehlé zahrady na pět částí. Po několika dnech se čtyři hnědé plochy zazelenaly, ale pouze jedna, ta pátá, hrachem osetá, byla stejná jako předtím. Ani intenzivnější kropení nepřinášelo žádaný výsledek.

    Proto se zahradník Lojzík začal o tuto záhadu zajímat. Vyrýpal ze záhonu několik zrnek hrachu a položil je na radiátor do misky s mokrou vatou. Bohužel, ani v těchto ideálních podmínkách, hrách nezačal klíčit. Když pan Vladimír přinesl papírový sáček s několika zbylými zrny hrachu, záhada byla rozluštěna.

    Pan Alois si tehdy nasadil brýle a po přečtení nápisu se dal do neutěšitelného smíchu. Na obalu byl nepřehlédnutelný nápis HRÁŠEK, ale pod ním, malými písmeny světlejší barvou kurzívou napsané, předvařený. Když se téhož roku v novinách psalo o neúrodě, pan Lojzík si v přítomnosti pana Vladimíra neodpustil jízlivou poznámku: „To naši zemědělci zaseli taky něco předvařenýho..."

    Pan Alois ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.


    Špatně načasovaný rozsudek

    Martina HEROLDOVÁ (17)

    „Obžalovaný, povstaňte a slyšte rozsudek jménem Republiky. Městský soud v Chomutově rozhodl, že obžalovaný je vinen a odsuzuje se tak k trestu odnětí svobody nepodmíněně na dobu dvou let..." Crrrrrrrr! Soudní síní otřásl strach...

    Zřetelně dodnes vidím ten obraz. Já, tenkrát ještě maličká, blonďatá holčička s culíčky, s šibalským úsměvem na rtech, prováděla jsem malý kanadský žertík. Potichu jsem se vkrádala do potemnělé jídelny. Skrze závěsy prosvítalo bílé měsíční světlo a v celé místnosti bylo naprosté ticho. Jediné zvuky narušující tuto harmonii byly mé tiché kroky a tikot budíku v mé ruce. l ten vypadal poněkud honosně, stejně jako celá babiččina jídelna. Byl celý bílý a jeho končetiny vypadaly pozlacené. Totiž, abyste rozuměli — ozdobné ručičky ukazující čas na taktéž pozlacených římských číslicích ciferníku a nožičky, které mu sloužily jako opora, když stával na nočním stolku.

    Asi jsem jen chtěla zažít trochu adrenalinu, trochu legrace. Posunula jsem čas zvonění budíku zhruba na půl jedenácté v noci a přemýšlela, kam ho ukrýt. Nemohla jsem se dočkat, až uprostřed noci začne zvonit tím svým řinčivým tónem a nikdo nebude vědět, co se děje. Nejprve se jako vhodná skrýš jevila skříňka pod oknem. Ale při jejím otevření hrozilo hlasité vrzání, které jsem si právě teď, při babiččině lehkém spánku, nemohla dovolit. Nakonec mě do očí uhodil černý batoh postavený na zemi. Opatrně jsem rozepnula zip, vložila budík dovnitř a znovu jsem svou skrýš zamaskovala. Opatrně, po špičkách, jsem se odebrala zpět k posteli a spokojeně se zabalila do deky. Však to poznám, až se něco začne dít.

    „Vstávej," šeptala babička a skláněla se nade mnou. Oknem do místnosti pronikalo jasné sluneční světlo a za okny se ozýval ptačí zpěv. Jak je to možné? V noci se nic nedělo. Žádný budík. Žádné zvonění. Žádný povyk. Žádná legrace. Sama sebe jsem se ptala, kde jsem asi udělala chybu, ale neprozradila jsem se před babičkou a poslušně jsem zasedla k velmi pozdní snídani. Babička mi nalila horký sladce vonící čaj a přidala k němu kousek buchty, jež právě dopekla, a jež se mi po několika vteřinách ve snaze o její přemístění podařilo vyklopit na zem. Rychle jsem sbírala drobečky ze země, aby babička nic neviděla. Najednou jsem si ale u topení všimla něčeho, co mě zarazilo. Kde je batoh?!

    „Babi?„ začala jsem opatrně. „Copak, Martinko?“ vlídně se ke mně obrátila babička. „Tady byl včera batoh, ne?„ zeptala jsem se nejistě. „Samozřejmě, že byl. Děda si ho vzal ráno do práce.“ Začala jsem přemýšlet, zda jsem budík nenařídila špatně. Přeci jen v té tmě se člověk snadno splete. „Kam?„ — ujišťovala jsem se. „K soudu, přeci. Jel zase dělat přísedícího,“ povzdechla si. „Že se na to nevykašle, blázen stará. Za těch pár korun mu to nestojí."

    „Obžalovaný, povstaňte a slyšte rozsudek jménem republiky. Městský soud v Chomutově rozhodl, že obžalovaný je vinen a odsuzuje se tak k trestu odnětí svobody nepodmíněně na dobu dvou let..." Crrrrrrrrrrr! Celá již tak ztichlá soudní síň strnula. Soudkyně zděšeně vzhlédla a očima těkala ze strany na stranu. Místností se ozývalo řinčení vycházející právě z té části, kde zasedal celý soudní senát. Aby tu tak byla bomba! Ochranka zbystřila, ale stále nevěděla, jak a proti čemu vlastně zasáhnout. Černovlasá hodnostářka pověřená soudní mocí si upravila brýle na nose a s klepajícím se hlasem dále četla plné znění rozsudku, aby byl v sále zachován klid. Obžalovaný mladý muž nejprve vytřeštil oči, ale nejspíše nabyl dojmu, že mu z toho neštěstí přeskočilo, z čehož mu teď zvoní v uších. Rezignovaně sklopil zrak a vypadal, že se každou chvíli zhroutí.

    „Tak ti pěkně děkuji, dobrá duše,„ usmíval se ironicky dědeček, když přišel domů. „Za co?“ — děsila jsem se nejhoršího. „Říkal jsem si, že ten, kdo si dnes do soudní síně přinesl zvonící budík, je pěkný vůl. A o přestávce jsem ho našel v batohu," rozesmál se sám nad sebou.

    Dědu už k soudu víckrát nepozvali. Dodnes, přestože to zavinilo konec jeho soudní brigády, když tuhle historku někomu vypráví, může se potrhat smíchy.


    Špatný den? To těžko.

    Kateřina SELINGROVÁ (17)

    „Opravdu to nikdo nezjistí?"

    „Jistě, že ne," zakroutil Neil hlavou, popadl nápadný černý igelitový pytel za jeden konec a Jonathan za druhý. Společně ho pak hodili přes zábradlí do řeky. Chvíli se naše trio dívalo, jak pytel mizí v jemných vlnkách. Dopadal na ně svit měsíce, ale nebe samotné bylo temné a bez hvězd. Byla to zvláštní noc. Na silnici tak opuštěné jako měsíc na obloze, stálo zaparkované pouze naše auto. A vlastně to druhé, nabourané opodál, ale to se ztrácelo v příkopu. Mohlo se blížit první nebo druhé hodině nad ránem. Vůbec nám nedocházelo, co se v posledních uplynulých hodinách stalo.

    Jisté bylo jen, že jsme se právě zbavili něčeho v pytli. Co to bylo, těžko říct. Také jsme předtím jedli sushi. A ještě před tím šli do divadla. V doprovodu čtvrté osoby. Ale kam se sakra ona čtvrtá osoba poděla? Co když... Ne, to sushi jsme určitě jedli s ním, ne z něj.

    Neil pohodil hlavou, rukou si projel havraní rozcuchané vlasy. Jonathan představoval jeho naprostý opak. Místo kožené bundy měl oblek, lakované boty nahradily kanady, kaštanové vlasy svázané do culíku dosahovaly délky ramen. Slušňáček a rebel. A samozřejmě já. Princezna, jak se mi přezdívalo.

    „Budeme předstírat, že v tom pytli bylo sushi, pánové," prohlásila jsem roztřeseným hlasem. A to jsem se snažila, abych zněla přesvědčivě.

    Jonathan s Neilem jen tiše přikývli. „Což mi připomíná... Nezajdeme na sushi?" — navrhl po chvíli Neil s úšklebkem na rtech.

    „Rozhodně nic nenamítám," souhlasil Jonathan a otočil se k autu. S Neilem jsme ho následovali.

    „Nedávno byla otevřena údajně dobrá sushi restaurace s nočním provozem," poznamenala jsem, když jsme všichni nastoupili.

    „Naviguj." Jonathan nastartoval a já mu začala udávat pokyny.

    Restaurace byla opravdu otevřená i v těchto nočních hodinách. Posadili jsme se k zapadlému stolu v rohu. Obsazené byly asi další dva nebo tři stoly, pořádně nevím, nevěnovala jsem tomu pozornost. Obsluha k nám hned přiběhla s nabídkou a my si bezmyšlenkovitě objednali.

    „Co se vlastně dneska stalo?" — začal opatrně Neil.

    „Víte... můj pradědeček a dědeček mi často vyprávěli příhody. Byly to dvě skoro totožné historky. Oba měli podobnou bandu jako jsme my tři, chodili rádi na sushi, vyhýbali se otevřené společnosti a uzavírali se do vlastních světů."

    „Proč tu vytahuješ pohádky z tvojí rodiny?" — zasmál se Neil.

    „Protože to je zajímavý,„ ušklíbnul se Jonathan. Upravil si sako a pokračoval. „Jednou se náhodou dostali k dopravní nehodě. Zachránili jednoho člověka. Naložili ho k sobě do auta a vzali s sebou do divadla. Pak na sushi. A poté... prostě zmizel.“

    Dívala jsem se pochybovačně na Jonathana. To už snad nemohl myslet ani vážně, muselo mu z toho všeho dnes přeskočit. Nedivila bych se tomu, ani trochu.

    „Vážně?" — položila jsem otázku.

    „Počkej, ještě nepřišlo to nejlepší,„ začal se smát. „Ten člověk potom s dědou mluvil. Prostě za ním přišel a řekl mu, že děkuje za fajn dnešek. Že to divadlo bylo skvělý.“ Jonathan se znovu začal smát, tentokrát si už utíral i slzy, protože začal smíchy brečet. „A teď ta nejlepší část. Ten člověk mu nakonec rozhovoru řekl, že jsou mrtví všichni. Že umřeli ve stejné nehodě."

    I přesto, že jsme všichni tři sdíleli poněkud drsný smysl pro humor, já ani Neil jsme se nezasmáli.

    „Můj dědeček i pradědeček můžou být mrtví už několik let, ale ještě dnes, když tu historku jeden z nich vypráví, se může potrhat smíchy."


    Aloha, namaste kavárnám

    Jiří MALIŠ (19)

    Asi to bylo tou akustickou hudbou v pozadí. Nebo tím zázvorem, jež ležel na dni hrnku s nápisem Čaj. Nebo vůní pomerančových tyčinek, které v tu noc nedaly spát žádnému návštěvníkovi kavárny Commeblanc. Ale nejspíš to bylo tou hudbou.

    Určitě za to mohla ta kytarová vyhrávka, která ji připomínala tóny, jež jako malá dokázala vyloudit z tátova mahagonového ukulele. Její myšlení a logika byly ten večer na dovolené kdesi v dáli. A pohled na toho elegána za barem byl pro ni konečnou.

    Chodila sem denně, on tu byl poprvé. Jí bylo devatenáct, jemu něco přes dvacet, možná vysokoškolák na brigádě. Ona již rok bez vztahu, on určitě zadaný. V tu chvíli ale rozhodovaly jiné věci. Sklenička bílého Stoneleigh a rozhodně ten zmatek. Musela ho oslovit za každou cenu.

    Bez jediného plánu či myšlenky přešla nejistým krokem k baru a všechny zbytky sebedůvěry byly pryč, když se na ni s úsměvem obrátil.

    „Co to bude?" — byla první slova, která od něj slyšela. Z její strany následovala chvilka ticha, poté ji spasila náhlá jiskra fantazie.

    „Dala bych si kávu,„ a opět se zarazila, když jí došlo, jak strohá její objednávka je. Začala zmatkovat. „Macchiato, vlastně ne — karamelové frappé.“ Chtěla ovšem něčím vyčnívat. „Mohl byste tam přidat trochu Aloha?" — dodala s flirtem.

    „Karamelové frappucino, v pořádku. Ale co je Aloha?" — odpověděl mírně nejistě.

    „Nevím, tamhle to máte napsané," odvětila mu a ukázala ke dveřím.

    „Aha, to je reklama na naši novou kokosovou příchuť. Vůně tropů, Havaj, znáte to," řekl a rozesmál se.

    „Tak, to bude asi vše," vykoktala ze sebe v odpověď, zrudla v obličeji na úroveň maximální rajčatovosti a jen se otočila od baru.

    Zbytek večera si pamatuje mlhavě. Stačí jí, že teď může vedle něj usínat. A ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.


    Okno do třídy

    Irena HANOUSKOVÁ (62)

    Toho dne stála na okně kytka a jako obvykle pozorovala třídu. Rozjitřené vášně šestnáctiletých učnic nenaznačovaly, že by mohlo být dneska veselo.

    Kytka se zachvěla při pomyšlení, že by mohla být zatažena do sporu. Raději k sobě přitáhla poupata, zatvářila se jako kulisa a všechny průduchy naladila na příjem.

    Do třídy vešla učitelka. Třída na zlomek vteřiny zmlkla, ale v zápětí se opět rozbouřila. „Tak si počkáme,„ pomyslela si kytka. „Tak si počkáme,“ řekla učitelka.

    Čekání se dnes nějak protahovalo, než se mohla mláďátka posadit. A jakmile dosedla, děvčátko v první lavici, s nevinným kukučem a odvážným výstřihem do poloviny prsou, zabořilo svůj pohled do učitelčiných očí v naději na akci. „Sundejte to!„ Učitelka nechápala. „Sundejte to!“ Pořád nechápala. „Co mám odstranit? Mám na sobě něco nevhodného?„ „Ne, tam se zdi!“ — ozvaly se další hlasy.

    Kytka situaci vyhodnotila jako zmatečnou.

    „A co je na zdi? Pavouk nebo co?„ „Jo,“ přisvědčila půlka třídy. „Sundejte prezidenta za to, co nám provedl."

    „To už zavání lynčováním. Nechtěla bych být advokátkou diaboli nebo angeli," otřásla se kytka.

    „Co provedl konkrétně vám?„ — vzpamatovávala se učitelka. „Dal amnestii nekalejm lotrům. Víte, kolik jich teď chodí po ulicích?“

    „A vy už jste nějakého potkaly?„ — vzchopila se učitelka. Mláďátka zavrtěla hlavou. „Ale mohly bychom.“

    Učitelka si konečně rozmyslela strategii a virtuální lynčování získalo trhlinu. „A může za skleníkové plyny!„ — ozval se další hlas. „A nepodepsal euro!“ — přisadil si další.

    „Situace se zas přiostřuje," pomyslela si kytka.

    „Nám se vrátila domů půlka rodiny, u nás se slaví," přidalo se další děvčátko. A celá třída se bouřlivě rozesmála.

    Kytka se řehonila s nimi. A její oplégři o ní říkají: „Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy."


    Happy end

    Petr ŠŤASTNÝ (69)

    Někdo by řekl, že tenkrát, nějaké desetiletí zpět, byly ty pravé zlaté časy, ve kterých dominovala zlatá mládež. O politiku se tehdy — stejně jako dnes — jen málokdo zajímal. Jako dnes i tehdy platilo, že „my dole„ stejně nic nezměníme. Pozornost směřovala spíše k radovánkám, kterých tehdejší Chomutov hojně nabízel. Různých hospůdek, hospod, šenků — ale také vináren, kaváren a barů bylo více jak dost. Pěšky se vyšláplo nahoru na Partyzán a na „čaje o páté“ — kterým se přezdívalo „dětský ples„ — se chodívalo do „Švermáku“ na náměstí. Omladina se scházívala v barovém klubu „U divocha„ — předělaném protiatomovém krytu ve středu města. Populární byl také „Sklípek“ pod městským divadlem. Šikovně stranou. Tehdejší „zlatá" mládež tam obvykle v pozdních hodinách zaskakovala na poslední skleničku — a pak rychle domů. Ráno se, bohužel, muselo buď do školy nebo do práce.

    Hrdina našeho příběhu byl jedním z nich. Přezdívalo se mu „Placka„. Měl poněkud zvláštní účes, který na první pohled vypadal, jako by měl na hlavě placku! Ve sklípku bývala, krom dobrých nápojů, také dobrá atmosféra a občas vypukly i nečekané legrace. Placka býval častým terčem všelijakých šprýmů, zejména proto, že mírně společensky unaven, míval ten zlozvyk, že u stolu usínal. Býval to začasto důsledek toho, že to přehnal s nápojem, o kterém se tradovalo, že jej tehdejší personál načerno a pokoutně kupoval. Dokonce se tradovalo, že z toho lze i oslepnout. Placka na to však příliš nedbal a nakonec se domů vždy dostal, aby narychlo dohnal spánek, neboť za pár hodin poté již musel být ve vlaku do Litvínova, kde coby svářeč potrubí pracoval. S několika kamarády takto dojížděli den co den. Bývával však obvykle jediným, kdo nevyspalý, unavený a ne zcela střízlivý, vždy spoléhal na to, že ho nějaká dobrá duše včas probudí: „Litvínov, vystupovat!“.

    Koho to vše, co bude následovně popsáno, tehdy napadlo, se již asi nikdy nedozvíme. Jisté však je, že Plackovi kumpáni z „mokré čtvrti“ a zároveň jeho pravidelní spolucestující se totiž domluvili mezi sebou a personálem Sklípku, že mu konečně a jednou pro vždy za to jeho usínání dají „za vyučenou„ a vymysleli na něj drsný kanadský žertík. Počkali si až ve „Sklípku“ u stolu Placka opět usnul, v restauraci zhasli světlo, nastala tma jako v pytli a do toho — dle domluvy — někdo co nejhlasitěji zvolal: „Litvínov, vystupovat!"

    Co následovalo po té, by se asi vymklo i té nejbujnější fantazií. Placka automaticky vyskočil, porazil stůl a vrazil do stěny. Tma byla tak černá, že by se dala krájet, a on na něco takového nebyl vůbec připraven. Nechápal co se děje — a jak nám pak mnohem později přiznal — byl si ve vší hrůze zcela jist, že oslepnul! A bylo mu také ihned i jasné, jak a z čeho. Každá vteřina se mu měnila do nekonečného času děsu a hrůzy. Naprosto ho ovládla panika a v slzách hystericky křičel do tmy a žadonil o pomoc... Byly to sice jen vteřiny, ale pro něj nekonečné peklo. Již se nikdy nedozvíme, kdo z té skupinky drsných žertýřů dostal ten geniální nápad, že na Placku zvolal: „Vyber si — buď denaturák nebo oči!" a Placka slíbil všechno...

    Má tento příběh „happy-end"? Ano. Nemyslí se tím to, že by se Placka snad uchýlil do kláštera, ale traduje se, že se zcela změnil k dobrému... A také že ho od té doby již nikdo s alkoholem nezastihl. Placka prý je na ten příběh docela hrdý a rád se o něj podělí. Je v tom krom poučení, také dávka humoru. Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.


    Kdo se bojí, nesmí do lesa

    Věra NĚMEČKOVÁ (65)

    Jedeme na houby, volá můj muž. Ale vždyť už je 17 hodin. Já vím, ale je po dešti, pršelo dva dny a tak určitě něco najdeme. Nešlo než souhlasit.

    Šla jsem pro košíčky a muž pro gumáky a už sedíme v autě. Jedeme za hory a doly, úplně tam, kde jsem ještě nebyla. Už jedeme kolem lesa, cesta končí u křovin. Tady by to mělo někde být. Tady? Vždyť je zde samé křoví. Ano, ale kus dál v lese se jde do kopce a tam je to místo, odkud jsem loni přinesl ty krásné bílé hřiby. Až odtud? Ano, byl jsem tady s Pištou, tedy se Štefanem. A to je znalec hub!

    Já tam ale s tebou nepůjdu, počkám raději tady. Dobře, za půl hodiny budu zpět. Jen aby to nebylo déle! Neboj, stihnu to. Během chvilky muž zmizel v lese. Trochu mne zamrazilo, ale je tady přece auto, kdyby něco, a to mne uklidnilo. Ovšem rychle jsem procitla, vždyť nemám klíče. Pepa mi je tady nenechal a to mne rozhodilo.

    V tu chvíli byl můj klid ta tam. Zalitovala jsem, že nejsem s ním. Široko daleko nikde nikdo, jen já a můj narůstající strach. Buď v klidu, nic se přeci neděje, raději jdi hledat houby! Hledám, ale nic nevidím. Půlhodina je už dávno pryč a Pepča nikde. Jen ve mně dřímá nějaká intuice a já nevím proč.

    V tom jsem zahlédla pohnout se křoví přímo přede mnou. Hrůzou jsem začala křičet. Z křoví vyletěl obrovský divočák, minoucí mne pár metrů. Nevím, kdo koho se lekl více. On letěl nalevo a já napravo k autu, zoufale volajíc svého Pepču o pomoc. Asi mne zaslechl, neboť se řítil z kopce dolů, přitom poztrácel plno těch krásných bílých hřibů. Když mne viděl neporaněnou, ale k smrti vyděšenou, sedící u auta a vyslechnuvší, co se mi přihodilo, začal se smát na celé kolo. Divočák už byl dávno pryč, ale já se třásla strachy až domů.

    Ještě dnes, když tu historku vypráví, se může potrhat smíchy.

    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena