• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2012 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2012

    Slovo úvodem

    Podobně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, v níž dokončí následující text: „Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.

    Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • 84. narozeniny
  • Konečně sami
  • Setkání s osudem
  • Malá noční návštěva
  • Překvapení
  • Stračí loučka
  • Znamení
  • Delirium
  • Nečekané setkání s upírkou
  • Mezi dvěma břehy
  • Osud
  • Záhada bílé kočky
  • Dva týdny
  • Pověra
  • Zamiloval se
  • Krásná tanečnice
  • Nebýt sám
  • Múza
  • Příběh dobyvatele ženských srdcí

  • 84. narozeniny

    Irena HANOUSKOVÁ (61)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.

      „Ty zase pokveteš! Tak to jde všechno ostatní stranou!" — zaradoval se a přestal spěchat.

       Na parapetu pod oknem se v květináči budila kytka. Její kořínky se přímo před očima rozrůstaly a začínaly tvořit hustou spleť.

       Při pohledu na ni v duchu pochválil svůj tým. Odvedli před lety dobrou práci podle odkazu Feynmana, vizionáře nanotechnologií. Hlavou mu prolétly tisíce pokusů k úkolu, který si tehdy předsevzal: vyšlechtit narozeninovou kytku pro radost.

      Kytka v květináči o výzkumu neměla tušení. Obvykle měsíce odpočívala a jen voda vypitá z misky pod květníkem mizela, jak přežívala mezi bytím a nebytím. O narozeninách toho, kdo se o ni staral, se s pravidelnou přesností probudila.

      „Dnes je mi 84," uvědomil si. „Tolik let, jako bylo mé mámě, když jsem jí kytku daroval.“

       Zatímco vzpomínal, kytka měnila listová barviva a nabíjela se energií. Byla změna to sama, v proudech fotonů expandovala do světových stran, propadala se do stínů, až se posléze ustálila s květy radostí a harmonie prosluněného rána. „Tohle by zas máma měla vidět," pomyslel si.

      Postavil ke květináči alespoň obraz matky. Z pohledu měl bytostnou radost, ale dnes zatoužil silněji než kdy předtím se k mámě přitulit v absolutní vzájemnosti.

       Zapřemýšlel a poté vepsal do zeleně listů vzkaz: „Sejdeme se."   

      Kytka zaševelila výhony a protáhla se k odeslání. „A zase se vrať sem, domů," zavolal za ní, když proklouzla oknem ven po paprscích šikmého slunce.

      A napsal další vzkaz, tentokrát pro své děti: „Starejte se o kytku. Je pro radost. Sejdeme se." A vydal se oknem za kytkou.


    Konečně sami

    Eva ŠAMŠULOVÁ (67)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.

      Znovu jsem se podíval na hodinky, na ni, a oddychl si. Vždyť dneska do práce nemusím! Mám před sebou fůru volného času. Potichu jsem vstal, vyplížil se do koupelny a pak do kuchyně. Jak to říkala ta moje Dorinka? Napřed si uvař vodu, pak si připrav do odměrky sunar, pořádně to rozklochtej a nakrm ji. Tak, a je to, co na tom ty ženské mají. Opatrně se dotýkám krásné tvářičky naší roztomilé Gábinky. Broučku, máš tu papů. Otevřela jedno očičko, pak druhé a začala plakat. Na jídlo zřejmě nemá ani pomyšlení. Vyplivává dudlík a sebemenší obsah láhve prská kolem sebe. Že by chtěla přebalit? Vždyť má pampersky, ve kterých je stále suchá. Ale podívám se. Kriste pane, co s tímhle? Zázračné kalhotky dolů a pod sprchu. Co zase ječí? Aha, voda je studená. Ale to jí určitě nevadí, ženská, byť malá, musí něco vydržet. Tak, teď nová kaťátka, převlíct, a bude se konečně papat. No vidíš, jak ti chutná, kočičko moje, jak jsme to krásně zvládli! A šup zpátky do postýlky. Proboha, ne! Copak ti ten sunar nechutnal, žes ho musela vyhodit? Tak znova. Převlíct, rozklochtat mlíčko a bude se papat. Gábino, proč nebaštíš, a neřvi furt, vždyť se mi z tebe rozskočí hlava. Tak takhle ne, seš pěkně rozmachanej fracek a asi dostaneš přes prdelku! A máma, Dorota jedna, nejde a nejde. Kde proboha je. Už je půl druhý a oba jsme o hladu!


    Setkání s osudem

    Jana PODLISKOVÁ (72)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

       Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. 

       Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Lekl se. V křesle seděla neznámá žena. Měla podivný klobouk i šaty byly nezvyklé. Přesto působila jako dáma. Rudě nalakované nehty a prsty plné prstenů, které svítily na dálku.

       „Kdo jste, co zde pohledáváte?"

      „Jsem váš nepřítel,"  odpověděla naprosto klidně a lhostejně. „Přišla jsem proto, abyste zmeškal letadlo do Říma. Nepoletíte nikam! V Římě byste potkal osudovou ženu, ta by se stala vaší chotí. Ta by vás seznámila s novými lidmi a tím by se vám naskytly nové a nečekané možnosti. Čekaly by vás peníze a úspěch. Přišla jsem to změnit. Opakuji vám, že jsem váš nepřítel. Pamatujete si, jak na vás ve škole svedli, že jste vzal spolužákovi peníze? To jsem byla já, kdo vám je dal do aktovky. Nedostal jste se na právnickou fakultu, bylo to jen o fous. V tom

    mám také prsty. Budete věčně takový usmolený a zakomplexovaný jako jste teď, o to se postarám."

      „Vy mi vyhrožovat nebudete, zavolám policii!"

      „Nezavoláte, nemáte telefon. A z bytu se nedostanete, nemáte totiž klíče."

       Jeho pohled padl na okno. Pomůže si.

       Otevřel rychle okno.

      Přistoupila k němu ze zadu a začali se prát. Měla obrovskou sílu. Vyhodila ho z okna. Žuch...!

       Probudil se. To, že zaspal, byl jen sen. Letí dneska do Říma. Je to důležité. Ale co ho tam čeká, ví jen Bůh.


    Malá noční návštěva

    Jiří KVĚTOŇ (68)

       Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.

       Bože, to není možné, to je přece bába Tutovka, blesklo mu hlavou. Podivná osoba, která s ním zřejmě v noci sdílela lože, se skutečně velmi podobala známé, již nežijící, herečce — tedy na první pohled. A v tu chvíli se začaly dít věci.

       Před jeho zraky počala probíhat proměna, která by předčila i tu Řehoře Samsi. Z již tak nad míru vyhublého těla, ještě stále nehybně ležícího v jeho posteli, ztrácely se kamsi poslední zbytky tělesné tkáně, hluboce zapadlé oční bulvy se propadávaly hlouběji a hlouběji do svých jamek, až zcela zmizely v nyní už bezvlasé lebce. Netrvalo dlouho a v posteli se rozvaloval kostlivec. Vlastně kostlivka. Na skeletu, uprostřed dekorace zániku, zůstalo totiž jediné místo, které ještě připomínalo člověka, a to klín ženy, se vším, co k němu patří.

       Holt si pro mne kmotra přišla poněkud dříve, napadlo jej, když se monstrum pohnulo, obrátilo k němu prázdné oční důlky a zvolna vstávalo z postele, chrastíc kostmi při každém pohybu. Nakonec stálo před ním, položilo mu své hnáty na ramena, a mezi obnaženými zuby zaskřípal hlas jako ze starého fonografu.

       „Nebylo to špatné, měla jsem pět orgasmů. Za každý z nich ti přidávám rok života, ačkoli si to nahoře schytám." Po těch slovech zjevení vysublimovalo.

       Budík se mohl zbláznit, než jej konečně zamáčkl. Prudce se posadil na posteli a pohlédl na místo po své pravé ruce; zelo prázdnotou. Jen na trochu pomuchlaném polštáři povalovalo se cosi. Vzal tu věc, šel k oknu, a roztáhl žaluzie. Ve sporém ranním světle spatřil na své dlani již zažloutlý, ale kazem doposud nepostižený horní lidský špičák.


    Překvapení

    Věra NĚMEČKOVÁ (65)

       Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve, když se vymrštil z postele, všiml si jí. Co tady dělá, jak se sem dostala? V hlavě mu hučí jako v piliňáku a není schopen kloudné myšlenky. Co se to včera na podnikovém večírku událo?

      Vůbec nevím, jak jsem si Jiřinu mohl přivést domů? Ale teď musím do práce a Jiřina tady rozhodně být nemůže. Jak já to dnes v té práci vydržím? Rychle se letím osprchovat, pouštím na sebe ledovou vodu, je to šok, ale v hlavě mám úplně vygumováno.

       Jiřino, prosím tě, vstávej, zaspal jsem, tak dělej. Za pochodu se oblékám, sklízím sklínky a prázdné lahve ze stolu a letím vysypat popelník, ač sám nekouřím.

       Vůbec nevím, co se tady včera událo. Tak Jiřino slyšíš? Už jsem pěkně naštvaný. To vím, líbilo by se ti tady, ale dnes se má vrátit Eva.  K mámě jela jen na pár dnů. Tak fakt už toho mám dost a letím za ní do ložnice.

       Chytím jí za ruku a chci zařvat, když se ale najednou její ruka svezla zpět na peřinu. Leží v divné poloze, ani se nehýbe. Pavel hrůzou ztuhl. Proboha, Jiřino, co je ti? Co se ti stalo? Otevři oči. Civím na ní, pomalu se skláním, zda dýchá a v tom se to stalo.

       Najednou se bezvládná ruka vymrští, druhá se přidá a strhnou jej do postele za hurónského smíchu Jiřiny. Tedy ty máš ale blbý nápady, víš, jak jsem se lekl? Málem jsem z toho měl smrt. Ty jsi ale potvora.

      Ale Pavlíčku, ty slušňáku, za prvé není pondělí, ale neděle 27. února a já vyhrála sázku. Jakou? Že u tebe budu do rána a za to pojedeme spolu do Anglie. Kam? Co zase tohle znamená? No, že příští týden jedeme.

       Ty jsi ale dračice.

      A jakto dopadlo? Na služební cestu spolu odjeli. A co Eva? Dodnes o tom neví.


    Stračí loučka

    Zdeňka VEVERKOVÁ (74)

      Tomáš pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Kočka! Seděla uprostřed Stračí loučky. Tak si to travnaté místečko pod nemocničním oknem pokřtil. Měl štěstí, že dostal postel u okna. Viděl do světa. Daleko nedohlédl, jen houfek strak a párek kavek na malém travnatém plácku se vešel do rámu oken. Zprvu ani nevěděl, jak se ti ptáci jmenují. Dříve ho takové věci nezajímaly. Létal v oblacích, ale pak se stalo, že čumákem olízl zem. Když ho seškrábli, poněkud smontovali do člověčí podoby a on se poprvé posadil na posteli, uviděl zelenou trávu a houf ptáků. Poté mu pod paže strčili dva klacky a postavili ho na nohy. Tělem mu projela hlodavá bolest, ale přesto se mu zdálo, že objevil Ameriku. Zatím se skládala z té loučky, několika budov, parkoviště aut a houfu strak. Každé ráno jich přilétalo osm. Po chvíli za nimi další pár. Asi cizí. Bylo plno křiku a handrkování, než byl přijat. Tak bylo po čtyři dny. Pátý den se odněkud přihrkal párek kavek. Straky na to pohlížely jako na nehoráznost. S křikem se snažily vetřelce vystrnadit, ale kavky vytrvaly. Jakousi spletitou cestou bylo uzavřeno příměří, ba skoro smír a teď najednou — kočka! Klidně si sedí uprostřed výsostného území Stračí loučky. Kde jsou straky? A kde kavky? To má z toho, že zaspal.

      Tomáš se vyklonil z okna. Slunce jej prudce oslnilo, zastřel si oči a uviděl je. Přelétávaly po střechách sem tam, očividně rozčilené nehoráznou drzostí kočky. Náhle se jedna ze strak rozhodla a frr, přistála na kraji loučky. Další ji následovaly. V jakémsi půlkruhu obezřetně kočku obkličovaly. Začínalo to být zajímavé. Kavky se nedaly zahanbit. Odvážně se usadily za kočičím hřbetem. Straky přicupitaly blíž. Rozkřičely se a Tomášovi se najednou zazdálo, že jim rozumí. Až se z toho zajíkl.

      „Jdi pryč, kočko!“ — uslyšel. „My tě tu nechceme!“ — zavřískala straka, která byla nejblíž. Kočka nic. „Sypej odtud nebo tě klovneme do ocasu!“ — zakrákaly kavky. Kočka jen párkrát cukla ušima.

      Tomáš s údivem sledoval, jak straky, zlobně krákajíce, poskakují blíž a blíž. Dvě s pronikavým křikem přistály skoro až u kočičího čumáku. „Teď už musí skočit!“ — napadlo Tomáše. Kočka jen nepatrně mrskla ocasem.

      „Vypadni odtud! To je naše loučka! Jdi nebo dostaneš klofanec!“ — krákaly kavky jedna přes druhou.

      „Zkuste to a uvidíte. Roztrhám vás na cucky!“ — zaprskala kočka.

       „Cos to řekla? Cos to řekla?“ — zavřeštěly straky.

     „Táhni pryč, kočičí potvoro! Okamžitě vypadni!“ — ječely kavky, zvedajíce se od země. Tomáš se domníval, že se strachem odletí, ale celé to hejno ptáků se jalo s hlasitým křikem nalétávat na kočku. Zobáky mířily na uši, na hřbet, dvě ji dokonce klovly do ocasu.

      A kočka, dravec živící se odjakživa lovem ptáků, nevydržela, vyskočila a zlostně mrskajíc ocasem, úprkem opouštěla Stračí loučku.

       „Že v jednotě je síla, to jsem věděl,“ pomyslel si Tomáš, „ale že dokáže postavit na hlavu i přírodní zákon, to by mě ani ve snu nenapadlo!“


    Znamení

    Ladislava KLEMSOVÁ (26)

    Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.

       Černá jako noc, jen ty její oči jsou pronikavě zelené. Svým vzhledem připomíná spíše pumu a stejně jako ona je krásná, tajemná, šokující až děsivě hypnotizující. Sedí, nehýbá se, zírá, pohladím jí a ona slastně zavrní, jakoby neznala dotek a teplo lidské ruky.

       Spěchám na závěrečné zkoušky do autoškoly. Na poslední chvíli jsem to stihnul. Usedám za volant a podle pokynů vjíždím do silničního provozu na silnici č. 13. Myslím na ní a v ten samý okamžik vidím proti sobě kamion, rychle se blížící neovladatelný kolos. Před očima se mi trousí neopakovatelné střípky z mého života — dětství, rodiče, škola, přátelé, první sex a... ona... Instinktivně strhnu volant na druhou stranu, kamion nás o pár centimetrů, možná milimetrů míjí a vjíždí do míst, kde mu naštěstí nikdo a nic nestojí v cestě.

       Přežili jsme, zkoušky jsem úspěšně složil. Večer se vracím domů, všude je nezvyklé ticho a klid. Ta, která se nade mnou tentokrát smilovala a dala mi šanci žít dál.

        Černá kočka.

        Smrt!


    Delirium

    Šárka PRŮŠOVÁ (27)

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve, když se vymrštil z postele, všiml si jí.

      „Cože?„ Na židli měl přehozenou bundu a na ní seděla bílá myš. „Myš?“ Pevně semknul víčka a rozbolela ho hlava. Otevřel oči. Druhá myš přeběhla po podlaze. Snažil se myslet: Julek, to mohlo napadnout jedině blaznivýho Julka, aby mi sem přinesl myši. On byl se mnou? Z hospody jsem šel přece sám. Nebo ne?

      Další myš. „Co to sakra je? Na to nemám čas, musím do práce! Dneska tam fakt musím. Vyhodí mě. Sakra, kolik, že to je?" Zpocenou dlaní si mnul čelo. Smrděla tabákem. Pomalu se narovnal, aby mu hlava samou bolestí nevyskočila ven oknem.

      A najednou byly všude. Na posteli, na zemi i na skříních. Oči měl vytřeštěné a vyděšeně sledoval, jak mu myši šplhaly po nohách a zalézaly do trenek. „Ááááá!" Snažil se je setřást, a tak poskakoval z jedné nohy na druhou a šlapal při tom na všechna ta malá bílá těla. Křupala.

      V tom zařinčel zvonek. „Crrrrrrr. Crrrr. Crrrrrrrrrrrrrrr!„. Myši zmizely. „Co to sakra...“ V hlavě mu tepalo a tělo polil studený pot. Otevřel dveře. Prásk! Sousedova pěst srazila jeho mordu na podlahu. Stihl si ještě všimnout krve, co vystříkla na lino. Kop! Soused zasáhl botou břicho a řval jako pominutý: „Jak dlouho ji pícháš? Jak dlouho ji pícháš?„ Pokusil se vstát, ale další rána pěstí ho uzemnila. „Sakra koho? Co...“ Kop! „Vím, že tu v noci byla, viděl jsem ji odcházet! Jdu pro ni, pro svini, to si ještě vyřídíme!"

       Chodbou se ozval rázný klapot mužských bot. V hlavě mu hučelo a břicho rozbředlo na kaši, ale vstal, aby se šel podívat, koho že to vlastně píchá. Natáhl se po kalhotách a jako by říkala, počkám na tebe, dívala se na něj z kouta bílá myš.


    Nečekané setkání s upírkou

    Denisa KRAUSOVÁ (18)

    Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouznul na zápěstí, aby zjistil kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve, když se vymrštil z postele, všiml si jí. Seděla za oknem. A její zelené oči se leskly v odrazu slunce. Černý kožíšek splýval s roztemňující se oblohou. Zpočátku se zaměřil na to, že zapadl do koupelny, osprchoval se a vyčistil si zuby. Naštvaně tahal oblečení ze skříně. Po chvíli vyběhl ven, ke vší té smůle mu podklouzla noha na zledovatělém chodníku. Úkol, nemá úkol z matiky. Chtěl se vrátit, jenomže matika začíná za patnáct minut.

       Ve škole. Sorry. Pardon. Bacha. Konečně se prodral davy na chodbě. Aspoň to stihl do přestávky. Zul si boty a naštvaně je hodil do skřínky, bundu pověsil jen zběžně a letěl do třídy. Jen co dosedl, ve dveřích se objevil učitel, ale nebyl sám. Po boku mu šla nějaká dívka. Černé dlouhé vlasy, značkové oblečení a ladná chůze. Došli k tabuli, byla dokonalá, vyzařovalo z ní cosi zvláštního. Jeho mysl by spíše řekla něco magického. Byl tak zamyšlený, že málem přeslechl její jméno. „Mé jméno je Katherine Mail."  Vyber si místo, naznačil jí učitel pohybem ruky. V hloubi duše jsem doufal v její přítomnost vedle mě a tajně toužil po doteku její jemné kůže na své ruce, chtěl jsem cítit prsty dotýkající se mých spánků a těšil se na její rty. A když si sedla vedle mě, tak se mi srdce málem rozletělo na tisíce malých kousků. Sundala si černé brýle, pootočila hlavu mým směrem a já spatřil její smaragdově zelené oči. Při jejím pohledu mě zamrazilo v zádech a zatemnělo se mi před očima.

      Na konci hodiny nás pan učitel vyzval, aby někdo provedl Katherine po škole. Byl jsem to já, jehož vybral. A tak jsem jí šel provést.  „Já jsem Daniel, moc mě těší.„ Neodpověděla mi a vůbec celou dobu nic neříkala. Procházka po škole probíhala celkem v klidu. Kdybych jí neslyšel, jak říká své jméno, tak si myslím, že je němá. Všichni na nás koukali a obdivovali jí. Za to mě skoro nikdo neznal, i když jsem hrál za školní tým fotbal. A pak se náhle zeptala. Ta otázka utlá to nesnesitelné ticho a rozčísla vzduch jako blesk oblohu. „Kde jsou toalety?“  Tak takováhle otázka mě fakt dostala. Celou dobu je ticho a ona potřebuje vědět, kde je záchod, no to snad není pravda. Dovedl jsem jí tam a to, co se mělo stát, bych fakt nečekal. Chytla mě za paži až příliš silným stiskem, trhla se mnou a zatáhla mě do kabinky. Tahle holka jde rychle na věc. Já byl samozřejmě rád. Tohle se nestává každý den. Přirazila mě ke zdi a nedala mi vůbec žádnou možnost utéct. Sundala mi tričko. Určitě musela slyšet mé rychle bijící srdce a mě přišlo, že to všichni ví. Už zvonilo, z chodby nebyl slyšet hluk, ale ona nepřestávala. Znal jsem spousta holek, jenže tahle byla jiná. Chvěl jsem se, když její rty sjeli na můj krk. Ruce ohmatávaly má záda a pak i můj zadek. Já se jí taky dotýkal. Sjížděl jsem jí po zádech, po hrudi a po vlasech. Lehce si mě přitáhla, její polibky byly víc vášnivější. Vzduch houstl a mě srdce bušilo jako o závod. Muselo už uběhnout tolik času. Opět se dostala svými rty na můj krk. A potom mi prokousla kůži. Moje tělo zaplavil adrenalin nebo možná jsem se dostával do extáze. Bolest z kousnutí trvala jen krátkou chvilku. Teď mi byla mnohem blíž než před tím. Jako by se naše duše spojily v jednu. Pevněji si mě chytila, protože moje tělo začalo ochabovat a nohy mi vypovídaly službu. Začali jsme se sunout k zemi. Byla stále ve mně. Uvnitř mě, přesně tam, v mém srdci a já byl v jejím. Vzduch se už nedal dýchat, jak byl nabitý napětím a vášní.

      Jeho krev mi explodovala v ústech. Tak sladká a přitom hořká, možná dochucená železitou složkou. Poznám to, za ta léta to rozeznáte úplně bezpečně. Klesal mi k zemi, líbilo se mu to, jeho tep mi to prozradil. Hlídala jsem hodiny, jejich tikot jsem slyšela dostatečně dobře. Byl povolný a doteky, které mi dopřával, mě hladily po kůži. Pak zazvonil zvonek. Příběh však nekončí. To on mě zachrání.


    Mezi dvěma břehy

    Pavla RYJÁČKOVÁ (14)

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml šijí.

      Spokojeně dřímala na hedvábných polštářích potažených zelenkavými povlaky. Jistě má spokojený spánek, pomyslel si a nerušené se oblékl. Naposledy ji přikryl dekou a spěchal do běžného života úředníka.

      Konečně dorazil do své skromné kanceláře v pátém patře. Zadýchaný a stále rozespalý se usadil do křesla, připomínajícího spíše křeslo zubařské. Jeho oddaná asistentka ho nesměle přivítala. Uměla vařit vynikající černou kávu a pan Bernášek to uměl náležitě ocenit. Vždy ji za to odměnil pozvánkou na oběd. Ani tentokrát nezapomněl a pozval ji do tak říkajíc „nóbl" restaurace na plzeňském náměstí. Pan Bernášek si objednal červené víno. Jeho asistentka Marika na nabídku, zda si dá s ním, přikývla. K hlavnímu chodu si objednala dietní suši a její nadřízený místní specialitu. Po této příjemné polední pauze se odebrali zpět do práce.

      Na své zaměstnání si pan Bernášek nikdy nestěžoval, avšak každodenní stereotyp ho ubíjel, čehož si všímala především jeho snoubenka. Chtěla mu pomoct a on to dobře věděl. Často nad tím přemýšlel a po dnešním návratu z práce ještě více. Nebyla to však poslední věc, nad kterou přemýšlel. Když usínal vedle své snoubenky Anežky, kladl si otázku, zda miluje právě ji. Koho jiného? Mariku? Ne, v pracovní dny spolu chodíme na oběd, ale to je vše, uklidňoval se.

      Druhého dne chtěl strávit polední pauzu sám. Na Maričině výrazu bylo znát, že je trochu udivená, avšak mlčela. Po návratu z práce pozval pan Bernášek Anežku do stejné restaurace, kam brává na všední obědy Mariku. Všiml si nepříjemného pohledu číšnice, která ho obsluhuje, když je zde se svou podřízenou. Uvědomil si, že jeho oči již nechtějí spatřit tento podezíravý pohled. S pomocí své nastávající změnil zaměstnání a byl přesvědčen o tom, že jeho srdce patří právě jí.


    Osud

    Erik STEIGR (19)

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Sehnul se a jemně ji pohladil po její porcelánové kůži. Chvíli ji jen pozoroval, jak tiše a klidně spí. Políbil ji na tvář a přešel k oknu. Nejprve sledoval ruch na ulici a poté se usmál.

      Celý život si přál, aby se to stalo. Tolik ho trápilo, že ho ženy nepřitahují. Líbily se mu, to ano, ale ne tolik, jako muži. Přesto všechny dosavadní schůzky končily pouze kávou. Nedokázal si připustit, že by spal s kýmkoliv stejného pohlaví. Jen jednou udělal výjimku. Byl to jeho dlouhodobý přítel, od něhož nic podobného nečekal. Došlo k tomu náhodou, trochu se spolu napili a tak, ale neuspokojilo ho to. Byl poté spíš deprimovaný nežli šťastný. Jako kamaráda ho však měl rád dál. Tedy až do doby, než zemřel. Srazil ho autobus na přechodu. Vlastně zrovna na jeho pohřbu ji poznal. Obřad se konal venku. Ona tam stála v černých přiléhavých šatech, které zdůrazňovaly její ladné křivky. Dlouhé rudé vlasy vlály zpod klobouku a sluneční paprsky se v nich jasně odrážely. Nikdy dříve se nepoznali, nevěděli o sobě, přesto měli společného přítele. Celou dobu ji nenápadně pozoroval. Po spuštění rakve přistoupil k ní, a ač byl nesmělý, vzal ji za ruku. V jejích slzavých očích byla jakási jiskra, kterou nikdy dříve nespatřil. Sedli si na lavičku a dlouho si povídali. Bylo už pozdě, když ho pozvala k sobě. Nechtěla, aby byl sám. Zeptal se, zda má spát na pohovce, načež ho políbila. Líbilo se mu to, bylo mu s ní dobře a jí také.

      Teď ráno si uvědomil, že se z něj  stal nejšťastnější člověk planety. Nevadilo mu, že už měl být dávno v práci. Lehl si zpět do postele. Žena se na něj otočila, opět jí zajiskřily achátově zelené oči a dlouze se usmála. Řekl jí, že ji miluje. Ona otevřela své rudé smyslné rty a sdělila mu totéž. Oba se s úsměvem políbili, přitiskli se k sobě a pohlazeni hřejivými slunečními paprsky spali dál.


    Záhada bílé kočky

    Jana ROLLEROVÁ (16)

       Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. U nohou mu ležela zářivá bílá kočka a pozorovala ho svýma modrýma očima. Rychle se oblékl, vzal si batoh a seběhl ke dveřím, kde potkal svoji matku. „Pospíchám, mohla by ses postarat o kočku? Je u mě v pokoji," bylo jediné, co stačil říct.

      Cestou do školy přemýšlel nad včerejším večerem. Byla už tma, když se vracel od svého kamaráda domů. Cesta by mu po silnici trvala nejméně půl hodiny. Vzpomněl si na zkratku, o které mu říkal kamarád a která by měla vést lesem. Netrvalo dlouho a našel ji. Došel až k menší mýtině, kde uprostřed stála vypálená chatrč. A pak ji spatřil. Bílou kočku, jejíž srst zářila jako svatozář, a když přišla až k němu, všiml si jejích pronikavých modrých očí. Nemohl z ní spustit zrak a nechat ji tam samotnou, proto ji vzal do rukou a utíkal domů.

      Z jeho vzpomínání ho probudil až kamarád. Petr mu hned začal vyprávět, co se mu přihodilo. „To jsi našel chatu pana Majera.„ „Tam někdo bydlí?“ — zeptal se Petr, když si vzpomněl na vyhořelou chatrč. „Ne. Před pěti lety chata vyhořela, bohužel tam zemřel i pan Majer se svou vnučkou Marií,„ vysvětlil mu kamarád. „Marie byla tenkrát asi v našem věku. Pamatuju si, že měla krásné modré oči.“

      Dál už Petr svého kamaráda neposlouchal. Ze školy běžel domů celý nedočkavý, v mysli se mu stále promítal tragický příběh Majerových. Byla to, co se mu včera přihodilo, jenom náhoda? Rychle vyběhl schody do svého pokoje, ale nemohl ji nikde najít. „Mami, kde je ta bílá kočka?„ Matka se na něho nechápavě podívala. „Jaká? Tady nikdy žádná nebyla.“ Napadala ho jediná myšlenka. Spatří ji ještě někdy?


    Dva týdny

    Jaroslav SOBOTKA (19)

    Pomalu otevřel jedno oko a hned v zápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. V ranním světle se rýsovala její hubená polonahá postava proti světlu vycházejícímu z úsporné žárovky na chodbě. Všiml si, že má na zádech vytetovaného hada, jehož hlava se pravděpodobně nacházela mezi jejími lopatkami, zahalená do blonďatých vlasů a konec jeho ocasu se ztrácel pod černými kalhotkami. Zrovna si oblékala halenku, kterou sebrala ze špinavého koberce. „Ahoj,„ bylo všechno, na co se zmohl, ale zdřevěnělý jazyk ho skoro zradil i tak. „Dobré raníčko,“ její hlas byl buď tak vysoký, že buď všichni netopýři v okruhu dvaceti mil pomřeli šokem nebo to včera opravdu přehnal. „Jakpak jsi se vyspinkal?"

       „Úžasně,„ pronesl a začal hledat svoje trenýrky. Měl na sobě jenom tričko a hodinky. Večer patrně nebyl ve stavu, aby si je dokázal sundat. Jako ostatně každý večer po dva předchozí týdny. „Hledáš něco, broučínku?“ — ozvalo se nad ním to dvojče požární sirény. Zvedl hlavu a všiml si, že točí kýženým kusem oblečení na prstě. Konečně ji uviděl zepředu. Navzdory dietami vyčerpaným zásobám tuku se jí z podprsenky snažilo uprchnout obrovské poprsí, které měl patrně na svědomí chirurgický zákrok. Tvář měla pěknou, silně nalíčenou a prostou inteligence. Vévodil na ní přitroublý úsměv, který nevymizel ani v okamžiku, kdy jí vytrhl trenýrky z ruky. „Stalo se snad něco?„ — nedala si pokoj. „Udělala jsem snad něco špatně?“

       „Ne,“  bylo jediné, co se mu povedlo zformulovat. Byl za to rád. Když nedá dohromady složitější větu, ona si možná nevšimne hněvu v jeho hlase. Po krátkém boji se spodním prádlem se mu podařilo zahalit alespoň intimní partie. Zahájil výpravu za nalezením kalhot. „Zlatíčko, já už musím do práce,„ ozvalo se z chodby. „Zavoláš mi odpoledne?“ „Jasně,„ tohle byl slib, co mohl klidně složit. Netušil, jak se ta holka jmenuje a její číslo neznal už vůbec. Sundal kalhoty ze stolní lampy a začal soukat ztuhlé nohy do nohavic. „Včera jsi byl úžasnej,“ ozvalo se další pištění, tentokrát z koupelny. Silně o tom pochyboval. Vzhledem k tomu, jak se cítil, pochyboval, že se zmohl vůbec na něco. Pokusil se zapnout si poklopec, jen aby zjistil, že ho nemá. Neblahé tušení se potvrdilo, když ho nahmatal na zadku. Zahájil další bitvu s kalhotami, když vyšla z koupelny. Byla už perfektně upravená a krom několika zmačkaných míst na oblečení nic nenapovídalo, že nestrávila noc klidným spánkem.

      „Tak ahoj, pusinečko,„ vyplodila další zdrobnělinu a on nesnášel zdrobněliny „Nezapomeň se ozvat!“ — pokračovala a poslala mu vzdušný polibek. Na odpověď nečekala a odešla.

      Ponožky našel kupodivu lehce, ale problém byl s bundou. Netušil, jak se mu to večer povedlo, ale když se vypotácel z blondýnčina bytu, našel ji viset na veřejném osvětlení. Naštěstí byla pouliční lampa dost nízká, aby na její vrchol dosáhl ze střechy příhodně zaparkovaného červeného BMW. Když slézal dolů, uviděl zaschlé otisky vlastních bot. Takže bunda na lampě nakonec nebyla až takovou záhadou. Loudavým krokem se vydal směrem k baru, kde měl zaparkované auto. Jen doufal, že správně identifikoval ulici, ve které zrovna byl. Auto našel přesně tam, kde ho včera zanechal. Jak by ne? Nechával ho tam každý večer už dva týdny. Klíčky byly připevněné nad pravým zadním kolem skryté pod karoserií. Tuhle metodu se naučil používat, když je po první noci nemohl tři hodiny v neznámém bytě najít. Nasedl do auta a na třetí pokus se dokonce i rozjel. Na přístrojové desce blikal čas 09:19. To znamená, že už devatenáct minut na něj čekají.

      Když dorazil na parkoviště, před očima mu blikal čas 09:24. Zamkl auto a vydal se na pochod do třetího patra. Uvědomil si, že patrně nevypadá moc reprezentativně. Když vešel do místnosti, oba už na něj čekali.

      „Čekáme na vás už skoro půl hodiny, pane Brienne,„ v právníkově hlase bylo slyšet vrcholné pobouření, „můžeme tedy začít?“ 

      „Samozřejmě," odpověděl a podíval se na svoji ženu.

      „Takže,„ pokračoval právník monotónním hlasem, „sešli jsme se zde, protože zde přítomná paní Caroline Brienne před čtrnácti dny zažádala o rozvodové řízení...“


    Pověra

    Tereza PLODKOVÁ (19)

      Pomalu otevřel oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Naproti němu seděla černá kočka. Schované ve stínu jí žhnuly oči. Ulekl se. Jakýže to démon přišel si pro jeho duši? Nedýše trnul, když se blížila. Jaká změna atmosféry. Lísáním k němu, odehnala strach. „Kde ses tu vzala?" — ptal se, hladíce ji po hřbetu. Její vyčítavé mňouknutí mu na mysl přivedlo, že její bříško není zrovna plné. Šel do kuchyně pro kus salámu a vodu. S chutí se vrhla do té almužny. Práce. Porada. Ředitel! Ozval se alarm v jeho hlavě. Rychle se oblékl. Posbíral to nejpotřebnější. Odešel.

       V metru přemýšlel, jak svoji nedochvilnost omluví. To se mu muselo stát právě dnes. V tak důležitý den! Přepadla jej skepse. Černá kočka. Smůla. Jistě dostane vyhazov. Místo v teplé kanceláři bude trávit dny na úřadu práce. Měl před očima svého nadřízeného Víte přeci, jak si zakládám na pracovní kázni, a vy mě před samotným ředitelem takto ponížíte. S hanbou, před zraky kolegů, ponese v krabici své osobní věci. Slova útěchy. Sbohem, firmo!

      Po dvou měsících měl stejnou práci. Ředitel přišel ještě později než On. Jeho život se změnil. Byl plnější o černou kouličku. Roztomilou. Přítulnou. Rozmlouvaje s ní, nalézal odpovědi v jejích výrazech. Jakoby rozuměla. Nechával ji usínat v jeho objetí. Kolikrát přemýšlel, zda je vůbec možné, aby bylo zvíře tak inteligentní, jak se mu jevila jeho Alis.

      Když jel zas metrem, zamyslel se nad Alis. Když přeběhne černá kočka přes cestu, značí to smůlu. Mně ale cestu nepřeběhla. Vstoupila do ní. Byli tu příznivci Haré Krišny. Snažili se získat další ovečky. Vyprávěli spolucestujícím o reinkarnaci. Spojil si své chlupaté stvoření s touto ideou. Randil kdysi s dívkou věřící v převtělování. Jednou mu pověděla, že ho bude po smrti doprovázet v podobě zvířete. Co povídal Petr? Jedna naše spolužačka měla pohřeb. Před dvěma měsíci.

       Lenka je mrtvá. Zachvátila ho zoufalá touha po její blízkosti. Naplnil ho stesk. Oživoval vzpomínky na dávnou lásku, její hořkočokoládové oči, schůzky ve veřejných zahradách. Byl přesvědčen, nebo možná jen chtěl věřit, že ji má před sebou. Alis je Lenka. V přílivu nostalgie se rozhodl vzít svou černosrstou dámu do parku. Kráče tmou, nesl ji v náruči. Měsíc jasné zářil. Větřík chladnou rukou hladil tvář. Náhle ta malá šelmička vyskočila z jeho objetí. Upalovala kamsi do neznáma. Zastavil se mu dech jako v den, kdy se setkali poprvé. Hledajíce ji na každém rohu, se bolestně smiřoval s její věčnou ztrátou. Doposud krásná noc zhořkla. Zaslechl mňouknutí. Rozběhl se za ním. Předouc, nechala se hladit tajemnou postavou. „Alis!„ „Tome?“ „Lenko?"

    Mlsajíc kočičí granule, nechala se hladit svým starým pánem a jeho „novou" paní.


    Zamiloval se

    Eva TOMČÍKOVÁ (16)

    Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Stála tam opřená o stěnu. Opravdu krásná. Ale kde se tam vzala? Z lesklého dřeva, nová, struny pevně napnuté, jen začít hrát. Basa. Tedy kontrabas, abychom se vyjádřili přesně. Prvotřídní kousek, i když se v tom zase tolik nevyznal. Pomalu k ní došel, sklonil se a zadíval se jí přímo do očí. Basa nemá oči, jistě. Ale v podstatě má. Not znal jenom pár, na základní škole trochu hrál na housle, ale roky a roky už na to nesáhl. Opatrně, velmi zlehka se dotkl strun. Přejel dlaní po prvotřídně tvarovaných bocích. Proč ty hudební nástroje vypadají vždycky jako ženy? Sedl si na zem vedle basy a poměřoval velikost svou a její. Jak tak měl lokty v úrovni jejího pasu, dostal nutkání ji obejmout. Ale to už by bylo moc. Kde se tu jenom mohla… To je přece úplně jedno. Nedokázal se zbavit pocitu, že stát na tvrdé zemi opřená o tvrdou stěnu musí být strašně nepohodlné. Vzal tedy deku z gauče v obýváku a podložil ji pod basu. Po chvíli se mu to už ale zdálo zase nepřirozené. Kdyby tak k ní tady ta záhadná síla, která ji sem dostala, nechala i futrál. Představoval si, jaký by se k ní hodil. Černý jak noc, uvnitř polstrovaný šarlatovým nebo smetanovým, spíše tedy smetanovým, sametem. A z vrchní strany by se stříbrnými písmeny lesklo jméno.

    Kolik že je hodin…? Tři čtvrtě na deset. No co, porada už stejně dávno skončila, zavolá do práce a omluví se, že mu nebylo dobře. Takže má celý den čas. Přesně věděl, co bude dělat. Umyl se, oblékl se, vzal si do kapsy jen klíče a peněženku a vyrazil do města. Koupí basičce ten nejkrásnější futrál. A smyčec. Nebyl k ní ani smyčec.


    Krásná tanečnice

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (70)

    Pan Lípa se nudil. Z osmého patra jeho bytu pozoroval ulici a tu uviděl naproti přes silnici ženu, také v osmém patře. Při otevřeném okně tančila oděná do dvou šátků. Ženu vydržel pozorovat několik týdnů. Nakonec pan Lípa podplatil pošťačku a získal tak jméno neznámé tanečnice. Koupil velikou kytici a večer zaklepal na dveře krásné tanečnice. Vůbec netušil, do jaké pasti leze. Tanečnice otevřela dveře a usadila ho do sofa. Nabídla pití. Protože tanečky pozoroval delší dobu, nebylo divu, že v něm tanečnice Evička probudila silnou touhu. Došlo to tak daleko, že obětoval část své výhry ze sportky a začal kupovat dárečky. Koupil drahou soupravu šperků a začal se tanečnici dvořit a dělat návrhy. Přesně na to žena čekala. „Ano, i já po tobě toužím, ale nejsem ještě stařena! Ty si přijdeš na své a co potom já? Co když mě Lípo oplodníš? A co když zemřeš? Jsem chudá. Kdo se pak postará o mne a naše dítě?"

    Věděla, že pan Lípa má ještě v bance milionovou výhru, začala útočit na jeho city a vyhrála. Lípa vybral z konta půl milionu a s prstýnkem a kyticí požádal tanečnici o ruku. Jakmile svolila, dostala vytouženou tlustou obálku. Rozestlala postel, připravila dobré pití. Ale do té poslední sklenky pak přidala něco navíc. Pan Lípa po této poslední skleničce usnul, aniž konal. Ráno celý pomatený s omluvami odešel. Na druhý den se díval se zármutkem do protějšího okna a vyhlížel tanečnici. Tušil, že odveta na sebe nedá dlouho čekat. Uviděl tak limuzínu a v ní tanečnici Evičku s cizím mužem. Představení začalo. Evička tančila Labutí jezero a pak na Chačaturjana. Pan Lípa tesknil, ale za to mládenec byl v sedmém nebi a loudil. Když si tanečnice odběhla, její víno pro změnu mladík něčím přikrášlil. Zanedlouho odnesl Evičku do postýlky a než ji stihnul rozparádit, milá tanečnice Evička usnula. Nejdříve sebral klíčky od auta, pak peníze a šperky. Vše nachystal do kufříku a z toho všeho opojení usnul. Ve snu se mu zdálo, jak křičí na tanečnici: „To máš za starého Lípu! Já budu dědit ty prachy! Jsem jeho jediný syn!"

      Ani nevěděl, jak dlouho tam vedle spící Evičky ležel, nevnímal ji. Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.


    Nebýt sám

    Libor ŘEZNÍČEK (47)

      Byla báječná, protancovala s ním celý večer a on opět po letech pocítil ten skvělý pocit, být pro někoho žádoucím. Nejdříve to vypadalo, že je to jen jedna z těch koket, které chodí na diskotéku ulovit nějakého toho bohatého strýčka, ale když se odhodlal jí konečně oslovit a vyzvat k tanci, zjistil, že ona taková není, přišla se jen rozptýlit po náročném pracovním týdnu. Pozval ji poté na skleničku Martini a pomalu se rozhovořil. Vše ji zajímalo a nakonec ten večer strašně rychle utekl. Byl šťastný, on jí rozuměl a vypadalo to, že i ona jemu. Nebylo tématu, kterému by se vyhýbala a na každou otázku dokázala smysluplně odpovědět. Byl z ní úplně hotový. Už dlouho si se ženou takhle nepopovídal, uvědomil si, že vlastně takhle ještě se žádnou! Věděl, co se sluší a nabídl jí doprovod domů, bylo přece jen už hodně pozdě a on toužil po její stálé přítomnosti. Neodmítla ho...

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Jeho nová známost odfukovala spokojeně na druhé půlce postele. Jak to, že nevstala, jak to, že ještě spí? Chvíli zazmatkoval, než si uvědomil, co se vlastně stalo a že je vlastně sobota. Usmál se a vzpomněl si na dlouhou noc, jakou už dlouho nezažil. Spokojen odkráčel do kuchyně uvařit snídani pro svou novou lásku. Ano, tato žena si ji plně zaslouží.

      Přinesl domů náruč plnou rudých růží. S úžasem je přijala a její oči se ptaly proč? Vzpomínáš? Je to přesně rok, co se známe. Usmála se a dlouze ho políbila. Tys nezapomněl? Objal ji a něžně pohladil její pomalu narůstající bříško. Byla den ode dne krásnější a něžnější. Ještě nic? Přiložil ucho na ten malý mateřský kopec a zaposlouchal se. Neboj, dočkáš se, odpověděla a hladila ho lehce po vlasech, všechno má svůj čas, víš?...


    Múza

    Jana KANDROVÁ (52)

    Proplouvala kolem něho, jakoby průsvitná. Měla dlouhé tmavé vlasy a štíhlé ruce. Nadnášela se nad pokojem a dívala se mu do očí. Kde se tady vzala? Ležel v posteli a vytřeštěně se na ní díval. „Ahoj“, řekla s úsměvem. „Kde ses tu vzala?“ — vykoktal. „Jsem tvoje múza,“ pousmála se. „Ale já nic nepíšu ani neskládám,“ namítl překvapeně. „Já jsem tvoje životní múza a už nikdy neodejdu.“ pousmála se zase. „Udělej mi místo vedle sebe, jsem unavená“. Pomalu se posunul na kraj postele. Ještě pořád nebyl schopen uvažovat. Když si lehla vedle něho, pocítil najednou vůni sena a maminčin borůvkový koláč.  „Spi, zítra máme hodně práce“. Pohladila ho jemně po hlavě a jeho najednou napadlo, že už nikdy nebude sám. Pocítil úlevu a zavřel oči.

      Pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se škvírami v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal. Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí.


    Příběh dobyvatele ženských srdcí

    Rudolf KOUTENSKÝ (55)

      Mládenec Zdeněk svým vzhledem i chováním zapadal přímo do doby, kdy mušketýři a rytíři dobývali se ctí srdce krásných žen. Jeho malá, nakrátko střižená bradka, zakroucené kníry, dlouhé vlnité vlasy a v neposlední řadě i jeho šarm, okouzlil už nejednu ženu či slečnu.

      Jednou v podniku, ve kterém pracoval, slavily ženy svůj svátek. Svou přítomností tam oblažoval mladé učeňkyně a vtipy bavil i ostatní kolegyně. Když po dvou hodinách dopil poslední pivo, chytil takzvanou slinu. Zašel proto ještě do nedaleké vinárny, známou mnoha místním lidem pod přezdívkou „U raubů". Tam přisedl k jedné opuštěné dámě, která jej hned na první pohled zaujala svými oblými tvary a dolíčky ve tvářích. Když společně vypili láhev červeného vína a dojedli misku pražených slaných mandlí, pozval jí k sobě do garsonky. Tam, jako správný mušketýr, nakonec dobyl nejen její srdce. Krátce po půlnoci oba dva společně usnuli tvrdým spánkem...

      Druhý den však mládence Zdeňka probudil zvenčí psí štěkot. Ten pomalu otevřel jedno oko a hned vzápětí druhé. Do pokoje se skvíráni v žaluziích prodíralo slunce. Pohledem sklouzl na zápěstí, aby zjistil, kolik je hodin. Půl deváté. A sakra. Zaspal!  Teprve když se vymrštil z postele, všiml si jí. Ležela jako kočka stočená do klubíčka a chrápala. „Vstávej, drahá, musíme do práce!„ — vykřikl a chvatně si při tom oblékal kalhoty. Chrápání najednou přestalo a po dlouhém zívání se ozvalo: „Já ale nemusím, já už jsem v důchodu...“

      Když pohlédl Zdeněk na rozcuchanou hlavu a na silné vrstvě make-upu uviděl rozmazané oční stíny i křiklavě rudou rtěnku, tak z toho šoku skoro celý zkameněl. Nakonec se však zachoval jako skutečný mušketýr. Ten den nechal svou noční komtesu vyspat, ale v duchu si přísahal, že příště bude své lásky hledat střízlivý a hlavně z mladších ročníků...

    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena