• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2011 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2011

    Slovo úvodem

    Stejně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, do níž musí zakomponovat (kamkoliv do textu) následující větu: Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Vůle
  • Telefonát
  • Andílek
  • Nehoda při práci
  • Kapela
  • Jak dělám v Chomutově charitu
  • Jak chutnala svoboda rodině tvého praděda, Aničko
  • Nelezte do minulých století
  • Čarování skřítka Vítka
  • Lopata
  • Podzimní nálada
  • Starého psa...

  • Vůle

    Šárka PRŮŠOVÁ (26)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    „Nesedím za to, že kradu, ale za to, že mě chytí!" — přečtu si cedulku, co jsem nalepil na ledničku. Hledám další čokoládu, ale žádnou už nemám, tak se spokojím s oříšky. Jsem nervní. Když jsem se začal zadejchávat už na druhým schodě, přestal jsem kouřit. Není to nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy. Připlácnu si nikotinovou náplast jako šerif odznak a sednu si na židli. Na stole leží starej ubrus, v průvanu se na něm chvějou chloupky, co časem vyrostly v pračce. Přejedu po nich dlaní. Jsou hebké jako chloupky dívky s bílou kůží a ryšavými vlasy. Přivřu oči a představím si ji. V podbřišku mě to zalechtá. Takovou holku jsem vždycky chtěl. Ale mám jen tenhle starej ubrus. Ani ho neodhrnu, asi naschvál, abych ukázal, kdo je tady pánem a hodím si na něj nohy. Převrhnu přitom slánku a sůl se mi nalepí na zpocený nohy. Rochním se v tom jako prase v bahně. Jiřinka by řekla, že jsem plasátko. Máma by po mně hodila jedovatým pohledem, ale neřekla by nic. Šla by do pokoje a tam by vytáhla flašku tvrdýho chlastu, co ji za nočním stolkem měla tak pečlivě ukrytou, že jsme o ní všichni věděli. Pak by se vrátila a začala by řvát, jako by si snad stoupla na hřebík a sprostý slova by se z ní hrnuly jako láva z vulkánu. Táta by mě rovnou z tý židle srazil na zem. Babička by mě pohladila po hlavě a vlídně by mi řekla: „Františku, dej si ty nohy ze stolu dolů, prosím tě, ať na něj můžu položit bábovku a meltu."  A děda, děda by si sedl vedle mě a dal nohy vedle mých. Chybí mi. Je to teprve pár tejdnů, co umřel na rakovinu plic. Oči mi zvlhnou. Je mi blbě. Vstanu a jdu na balkón. Snad tam ještě zbil nějakej větší vajgl. Vezmu si sirky a po cestě si sundám náplast.


    Telefonát

    Jiří ČERNÝ (17)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Telefon v místnosti zazvonil. Žena se prudce nadechla a srdce jí div nevyskočilo z hrudníku. Do konečků prstů se jí rozlil chlad. Nezvedla to, jen tiše naslouchala monotónnímu vyzvánění, dokud hlasité pípnutí konečně neohlásilo spuštění záznamníku.

    "Sáro, tady Pavel. Neměl sem love, tak ti volám na tvůj účet. Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy." Dusivý smích a poté nervózní zakašlání. „Víš, to včera, co se stalo, sorry, mrzí mě to. Já...neměl sem to dělat.“ Slizké, tiché zamlaskání. „Tu facku sem vážně přehnal, tak bych jen rád, dybys vo tom věděla. Sáro? Vim, že tam seš, tak mi to prosim tě zvedni, ať vim, že je všechno v pohodě.“ Nic. Žena se ani nepohnula. Jen seděla, zamražená náhlým zděšením. Kolikrát se tohle ještě bude opakovat? „Halo? Tak už toho nech, sakra. Víš, taky si mi to nemusela vracet, vono by to pak nebylo tak hrozný, ne? A nesnaž se mi namluvit, že tu druhou, co sem ti vrazil, sis nezasloužila! Sáro, kurva, vem to!“ Opět jen ledové ticho, do kterého se ozval bolestný vzlyk, a po tváři ženě stekla slza. „Nesnaž se mě rozčílit, vim, že tam si! Mam tam snad dojít? To by bylo horší, věř mi, že bych tě zmaloval jak psa! Tak vezmeš to už?! To, cos zažila včera, by bylo nic ve srovnání s tím, co bych ti udělal, pokud ten zkurvenej telefon nezvedneš! Sáro! Mam..?!“

    Otázka zůstala nehybně stát ve vzduchu a žena hořce polkla slzy, které jí kanuly po obličeji. Rozklepaně se natáhla po telefonu a zmáčkla tlačítko přijmout. „Tak...tak už pojď domů, miláčku...“


    Andílek

    EVA ŠAMŠULOVÁ (66)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Naprosto nepřipravena pro tvrdý život školačky, vplula jsem do první třídy. Vypadala jsem jako andílek křížený s Alenkou v říši divů, leč zdání klamalo. Byla jsem dítko tupé, nic nechápající a ani chápat nechtějící. Podle toho taky dopadlo moje první vysvědčení, kdež se většině spolužáků skvěly samé jedničky, pouze mně čtyřka ze psaní a trojka ze čtení. Zjištění, že jsem hloupá, mé okolí šokovalo. I byl vypracován rodinný plán k zinteligentnění mé osůbky. Matka se mnou trpělivě vysedávala nad slabikářem. Četla jsem vskutku plynně a krásně: Labuť pluje po jezeře, zatímco pod obrázkem rybníka s husou byl naprosto prozaický text o té huse. Po brzkém odhalení mého podvodu se z místnosti ozýval strašlivý řev, a to v duetu. Strýc Jan, který byl doma, vtrhl do pokoje coby starší sourozenec a začal mou matičku přesvědčovat o tom, že dle Makarenka se na to musí jít zcela jinak. Ovšem ani Makarenko, ani strýc nezvítězili! Po necelé půlhodině se ve vedlejším pokoji odehrálo totéž v bleděmodrém. Brunátný strýc řval na svou sestru, ať si to blbý dítě odvede, nebo za sebe neručí a mával s perořízkem v ruce...

    Pro rodinu to musela být hrůza, ale mně tento stav naprostého lajdáctví vyhovoval. Ani snaživá soudružka učitelka nezmohla nic. Jednou, při hodině kreslení, jsem se bezmezně nudila. No a místo na čtvrtku jsem malovala po své pleti. Dle mého soudu se to moc povedlo! S odstupem uznávám, že nic moc, ale i tak, v tom věku, nápad za všechny prachy. Barvy zářily, vypadala jsem jako krásně vybarvený papoušek a i soužka zřejmě usoudila, že by byla škoda takovéto dílo nechat v anonymitě. Proto se mnou obešla všechny třídy základní školy. Má útlá hruď se dmula pýchou a jen jsem nechápala, proč že jsem zůstala ještě po škole. Seděla jsem opuštěná, částečně odmaskovaná ve třídě a můj potlačený temperament přímo řval po činnosti. Tož jsem nelenila. Nejprve jsem si vytáhla podsazení u sukénky, a pak jsem látku počala trhat v pruzích vzhůru. Když si pro mě má strachem šedivějící matička přišla, téměř se k vlastní dceři nehlásila, protože ono, sic částečně odlíčené, dítě s roztrhanou sukničkou se zdaleka nepodobalo její „Alence z říše divů". V říši divů se spíš pohybovala ona.


    Nehoda při práci

    Erik STEIGR (18)

    „Ahoj, jak ti je?" — zeptal se Paul po příchodu do nemocničního pokoje.

    „Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy,“ odpověděl John, za nímž Paul přišel, pousmál se a pokračoval: „Stejně, koho by napadlo, že se to takhle zvrtne."

    „Stačilo by se jen podívat dolů," podotkl Paul.

    „Kdybych to udělal, tak svůj nápad neuskutečním. Kromě toho, ty jsi stál dole. Měl jsi mě na to upozornit," řekl.

    „Všiml jsem si toho až na poslední chvíli. Telefon jsi u sebe neměl a i kdybych vyjel výtahem těch sto pater, už bys mezitím dávno skočil. Nechápu, proč jsi nemohl zkusit něco bezpečnějšího, jako třeba letadlo."

    „Protože jsem u toho chtěl být sám. A krom toho bych nemohl mít na sobě jen džíny, košili a bundu," vysvětlil John.

        „Tak dobře, pak je tu ještě..."

    „Vím, co myslíš, ale to je zas docela malá výška, a musel bych mít kolem pasu uvázané lano, což kazí atmosféru."

    „Přesto bys měl být rád, žes to vůbec přežil. Ten dům je skutečně hodně vysoký a o matraci radši ani nemluvím," řekl Paul ustaraně.

    „Rád?!„ — trochu se zasmál a pokračoval: „V sádře mám úplně všechno, svědí to a hrozně se potím. Vidíš, ani smát se pořádně nemůžu. Ale rád jsem. Akorát koukám, že jsi měl snad větší strach než já.“

    „A zkusil bys to znovu?" — zeptal se Paul.

    „Chtěl jsem napsat článek s názvem Nevázaný let vzduchem, ale vzhledem k tomu, že jsem všechny pocity zapomněl a o tu visutou plošinu jsem si zlomil ruku, nohu, pár žeber a způsobil těžký otřes mozku, budu se muset příště dolů podívat."


    Kapela

    Emanuel ANDRŠ (71)

    Moravanka, to je chasa veselá, přiznávají muzikanti stejnojmenné kapely, v jedné skladbě. Připomene mi to vždy mé začátky v kapele, kam jsem spolu s kolegy bubeníkem a hráčem na klarinet nastoupil po odchodu z mládežnické dechovky. Jako bažanti jsme pochopitelně čekali, co nám starší hráči provedou. První to zjistil bubeník. Po skončení průvodu se tehdy většinou hrálo na sále k tanci. Bubeník hrál na malý bubínek, velký buben měl vedle sebe a když bylo nutné dát ránu, vzal vedle ležící paličku, udeřil do bubnu a hrál dál. Až do okamžiku, kdy mu někdo z muzikantů přivázal paličku ke sloupku pódia. Druhý byl na řadě klarinet. Protože se nechtěl rozptylovat s počítáním pauz a raději pozoroval tanečnice v sále, vymyslel trik. Pozoroval po očku vedle sedícího hráče na Es klarinet a jakmile on zvedl klarinet k ústům, začal hrát. Vycházelo mu to do té doby, než si toho dotyčný všiml a zvedl klarinet o několik taktů dříve a pak pobaveně sledoval, jak se kolega, celý červený, snaží být neviditelný.

    Bylo jasné, že jsem na řadě já. Po masopustním průvodu, když jsme se sešli na sále, přiběhl Bohouš Čáp, hráč na Es klarinet a nesl krásně vypečenou husu na pekáči. Prý nám ji posílá panímáma Dolejší. Dobře jsme pojedli a potom mě Bohoušek poslal vrátit pekáč s napomenutím, abych slušně poděkoval. Že není něco v pořádku, jsem pochopil v okamžiku, kdy mě pantáta Dolejší honil s bičem po dvoře. Bohouš husu sebral, když se chladila za oknem. Protože za vším byl Bohouš Čáp, vymysleli jsme pomstu. Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy. Bohouš nosil brýle, ale používal je málo. Měl je na čele a jen když měl hrát sólo, kývl hlavou, brýle mu spadly na nos, odehrál svoje a brýle opět posunul na čelo. Polepili jsme mu brýle cigaretovým papírkem a čekali. Přišlo sólo, Bohouš vstal a místo hraní začal křičet „Já jsem slepej, já jsem oslepl." Účty byly vyrovnány a kapela nás přijala jako rovnocenné hráče.


    Jak dělám v Chomutově charitu

    Jana PODLISKOVÁ (71)

    Rozhodla jsem se, že budu dělat charitu. Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy. Jsem levicový člověk, a tak dělám charitu mezi těmi nejubožejšími Když vysypávám odpadky a kdosi tam cosi hledá, slušně se ptám, abych neurazila, co potřebuje. Mladý, ušpiněný Rom mně řekne, že shání baterku. Vystartuju domů, abych baterku přinesla.

      On mě za to na oplátku vykládá o svém pobytu v Anglii. Ví, že co se týče Anglie jsem já znalec. Chvíli si spolu povídáme a já cítím, že jsme na stejné mentální úrovni. Kipling by o tom řekl: „Jsme jedné krve ty i já.“ Potetovaný muž chce spodní prádlo. Tak letím domů pro trenýrky. On mě za to chce darovat nepoužitou košili, kterou právě vylovil z popelnice.

    Všem se snažím vyhovět, jen jedné ženě jsem vyhovět nedokázala. Ta sháněla ve sběrné nádobě chlapa... Možná to měl být nějaký Diogenes. Třeba jí nějaká vědma poradila, že na ní štěstí v kontejneru čeká. Vždyť najít toho pravého chlapa je tak těžké. A tak na ní často vzpomínám, jestli ho už našla. Jestli ne, tak stále ta nebožačka chodí po Chomutově a otvírá jednu sběrnou nádobu za druhou. Mít tak chlapy na skladě, to by byl džob. Pak bych mohla dělat charitu jiného typu. Nechodila bych nakupovat k Vietnamcům. Šily by na mě módní návrhářky a možná by ze mě udělaly i modelku. A celebrity by se tvářily, že jsem jejich přítelkyně. To by byl život...!


    Jak chutnala svoboda rodině tvého praděda, Aničko

    Irena HANOUSKOVÁ (60)

    Řádky pro Tebe jsou zarůstajícími stopami Tvého statečného pradědy Járy, prababičky Irenky a prapradědy Jaríska v jejich trnitých cestách ke svobodě. Je tu pár řádků pro Tebe, dřív než půjdeš do školy.

    Tehdy před šedesáti lety napadal sníh a v mraze pod okny prapradědova domku se promenádovaly tíseň a strach. Měly neviditelné kořeny ve zpravodajských službách jak Východu, tak i Západu, na ty strany byl totiž rozdělen tehdejší svět. A jejich chapadla dosáhla až k nám do rodiny.

    Praděda Jára zrovna učil ve vilémovské škole, když za ním přišli chlápkové v koženém kabátě a hubertusech. Vpadli do hodiny zrovna, když učil děti milovat češtinu a svou zem. Praděda s nimi vyšel za dveře a zpátky se nadlouho nevrátil.

    Zatčení pradědovo přímo v jeho škole byl jen začátek pohromy. Doma řádili další vetřelci. Hledali zbraně a protistátní materiály. V kuchyni, kde si Aničko dneska hraješ, byla spoušť. Chlapi se samopaly za sebou nechali pachuť příkoří, zaseli strach, ukradli foťák a odešli.

    Prababička Irenka plakala až do jara. Prapraděda Jarísek se na to už nemohl dívat. Přinesl si tehdy přihlášku do komunistické strany a vyplnil ji. Nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy. Myslel, že když získá stranickou legitimaci, pomůže svému synovi. A prosil Pána Boha, aby se mu Jára vrátil živý domů. Přihlášku si vzal večer sebou na mariáš. Ale kamarádi se mu vysmáli a přihlášku ztratili.

    Tvůj praděda Jára přesto přežil. Po pěti letech nucených prací za ostnatými dráty v uranových dolech se vrátil domů.

    Svoboda mívá různé chutě, milá Aničko. Tehdy záleželo na tom, na které straně ostnatého drátu kdo žije. Naši prošlapávali svou cestu k životu na nebezpečné straně. Byli lidsky stateční. Nu, jejich příběh má šťastný konec, protože jsi tady Ty.


    Nelezte do minulých století

    Zdeňka VEVERKOVÁ (73)

    Vyšla jsem si na procházku za město a zrovna jsem míjela sklizené pšeničné pole. Ach, co tu zůstalo klásků. Celé řádky ležely na zemi, jak je počasí nebo kombajn přišláply. Tolik škody! Přišlo mi líto nazmar ponechaných klásků. Co jsme se jako děti po polích naběhaly, než jsme pro slepice nasbíraly malou kytičku. A tady? Nedalo mi to. Vstoupila jsem na pole a začala klásky sbírat. Ve chvilce jsem měla velikou kytici. Už se mi nevešla do ruky. Vytáhla jsem z kabelky hadrovou tašku. V krátké chvíli byla plná. Nic jsem nedbala popíchaných rukou, ani jsem nemyslela na to, co s nasbíranými klasy udělám. Náhle jsem zaslechla z cesty:

    „Paní! Z kterého vy jste století? Už vás pozoruji hezkou chvíli! Sbírat klásky se přece už dávno nenosí!“

    Jakýsi pán tam stojí v údivu, v ruce má kameru, natáčí si mě a haleká.

    „Ale pane!“ — odpovídám mu se smíchem, „já jsem přece moderní žena. Copak nevidíte, že mám nakrátko ostříhané vlasy, vysoké podpatky a...“ V tom jsem pohlédla na ty podpatky. Byly sedřené a obalené hlínou. Polil mě pot. Boty za tisícovku jsou v čudu. Co jsem lezla do toho pole! Opravdu jsem strčila nos do minulého století a co teď? Mám zrní, to není nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy to tedy byl. Ke všemu na mne čučí ten chlap a natáčí si mě. Znejistěla jsem. Po chvíli vedle toho „filmaře“ poulí oči dvě ženské. Pak přijeli dva kluci na kolech. Vzápětí se odkudsi přihrkala skupinka chechtajících se děvčat. Připadala jsem si divně.

    „Jé, mami, honem! Tady se něco filmuje!“ — zaslechla jsem. Ke skupince čumilů přibíhaly dvě děti. Máti za nimi zrychlila krok. Kousek od nich zastavilo policejní auto. Poldíci jeli kolem, viděli shluk lidí, je tedy jejich povinností zjistit, co se děje. Jeden policista se v rozpacích drbe za uchem, druhý ani nevylezl z auta. Patrně si nevědí rady. Sbírání klásků asi v policejní škole neprobírali. Mračí se na mne. Je to krádež? Či snad polní pych?

    Připadám si jako zloděj přistižený při činu. Klásky mi zhořkly. Uvité kytice mě píchají v podpaží, osiny čouhající z tašky mi trhají punčochy a škrabou lýtka. Provázena káravými pohledy policistů a udivenými zraky zklamaných diváků provinile klopýtám z pole.


    Čarování skřítka Vítka

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (69)

    Jednou ráno se vydala bylinkářka Kotníčková do lesa. Když tu uviděla červenou čepičku a pod ní se zubil skřítek. Ten vesele na ženu spustí: „Babičko,babičko! Já jsem skřítek Vítek a mám hrozný hlad. Dala bys mně půl tvé svačiny? Vím, že máš v kapse chlebíček, namazaný sádlem a škvarkama, dej mi kousek, já ti za to také něco dám!„ Kotníčková byla dobrák a ukrojila skřítkovi polovinu své svačiny. Skřítek se neostýchal, třikrát zakousl a chleba byl v břichu. „Mňam, to byla dobrůtka! Co ti dám?“ — přemýšlí skřítek a šacuje kapsy. Pak vyndá skleněnou kuličku. „Na ber! Je kouzelná, když jí hodíš před sebe, zakutálí se k jídlu!„ — nabádá ženu. Ta ale couvá. „Jó, to se ti, ty nezbedo, řekne, že se kulička zakutálí. Ale víš ty, že mám slabý oči? Místo kuličky bych raději kouzelná přibližovací sklíčka! Na našich horách je má leda písař, říkají tomu zázraku „okuláry“! Ale to budeš, srandovníčku, sotva umět!„ — řekla babka. „Cha,cha! To mě ještě, Kotníčková, vůbec neznáš! Koukej,“ řekl skřítek, naskočil na vedlejší pařez, doprostřed dal kuličku a řekl: „Velké kouzlo láry, fáry, ať jsou z kuličky okuláry!„ Cinklo to, ruplo to a najednou měla babka na nose okuláry. Krásně brýle všechno zvětšovaly. Byla to první chudá žena v Krušných horách, která měla brýle-okuláry. Moc skřítkovi děkovala. A potom našla mnoho hub. Jenomže! Po čase jí vypadnul poslední zub v papule a tak si ta bodrá žena vzpomněla zase na skřítka Vítka. A aby ho nalákala, upekla buchty s mákem. Jestlipak tam můj malinký kamarádíček bude? Přemýšlela cestou do lesa. Vyšlapala to až ke starému Hradišti. Zadýchaná usedla na pařez a začala kousat buchtu.  „Mňam, mňam, skřítku Vítku,“ — volala do lesa a říkala si: Nic moc,ale i tak to je nápad za všechny prachy! Za chvilku byl u ní. „Copak potřebuješ, Kotníčková? A co to máš v ubrousku? Moc pěkně to voním„ ptal se jí. Dostal buchtu, byla větší než jeho hlava. Párkrát zakousl a byla v něm. „Mňam, mňam, to je pošušňáníčko! Tak a co za ní?“ — ptal se babičky. „Jestlipak bys mi, milý Vítku, uměl přičarovat nové zuby? Už nemám ani jeden,„ ptala se ho smutně babička. „Cha, chá, to je prkotina,“ smál se skřítek a luskl prsty. V tu ránu měla babička vedle na pařezu zuby. Ale co zuby! Rovnou celou sanici, ale velikou — prasečí! „No tohle! Ty se mi do huby nevejdou, nemáš menší?" — smála se bylinkářka. Přičaroval jí ještě medvědí, pak veverčí, ale žádné se jí nehodily. Až když dala skřítkovi otisk na ukousnuté buchtě, teprve pak se to skřítkovi podle té buchty povedlo. Moc se smál a řekl, že má babi Kotníčková u něj ještě ke splnění třetí přání, ale ať si ho moc dobře rozmyslí!


    Lopata

    Marie KARÁSKOVÁ (70)

    Událo se při povodni v srpnu roku 2002, kdy potok Chomutovka za městem zaplavil vše, co mu stálo v cestě, i garáž, která je postavena v řadové zástavbě garáží v bezprostřední blízkosti potoka. V garáži byly zaplavené veškeré věci, které tam byly uskladněné, kromě auta, které stále parkovalo před domem ve městě. Kdo zná majitele garáže, ví, že raději pracuje hlavou, ale tentokrát chtěl sám zhodnotit situaci, vzal si pracovní oděv a s velkým rámusem a klením odjel s autem na postižené místo. Pohled, který se mu naskytl, předčil všechna očekávání. Pod nánosem bahna nebyly věci téměř vidět, jen napravo v garáži stála o zeď opřená lopata, zabořená do naplavenin a přímo vyzývala k práci. Ale to se mýlila. Mirek lopatu vzal a přendal na jiné místo v naději, že ji nebude zatím potřebovat. To se opakovalo několikrát za sebou, a protože mu při prohlídce překážela, nakonec na ni vztekle houkl „ty ku..., ty chceš, abych s tebou pracoval„ a opřel lopatu opět o stěnu na jiném místě. Vzápětí však přivřel vrata garáže, zapálil si cigaretu a přemýšlel, kde začít nejdříve. Po chvilce je opět otevřel a hle lopata jako by hledala svého majitele, padla mu rovnou k nohám. Tváře mu zbrunátněly a znovu zaburácel „ty ku..., ty chceš, abych s tebou opravdu dělal“ a vzal ji a hodil zpět na zeď. Lopata se zakymácela, ale zůstala stát opřená o zeď, čekajíc na svou příležitost a vědouce, že to nakonec vyhraje, protože bez ní nebylo možno pořádek udělat. Nakonec začal vyklízet. Po několika pracovních tempech, kdy lopatou trochu odházel z naplaveného nepořádku, s povděkem vzpomněl na vynálezce lopaty, která se teď kymácela v jeho rukách, nepříliš poznamenaných fyzickou prací a s přísným pohledem na ni pregnantně prohlásil „nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy" a v duchu oceňujíce její funkčnost, dál pokračoval v práci. Nakonec to vše dobře dopadlo, za vydatné pomoci celé rodiny.


    Podzimní nálada

    Libor ŘEZNÍČEK (45)

    A přišel podzim. Je neděle a já smutně hledím z okna na to usmolené ráno, na ten uplakaný čas a nikam se mi nechce. Můj životní apetit je na bodu mrazu a mám melancholickou náladu. Bóže, co budu dělat v zimě? Snad to vše skončí dušičkami a přijde předvánoční nálada, která mě snad vytrhne z tohoto údolí smutku. Anebo nová láska, ach ano, to bych potřeboval, to by byl ten správný životabudič, to by byla viagra mého života. Tak sakra, dosti toho snění, co tedy budu dělat? Á, rozhodnuto, půjdu se vy věnčit, i když se mi nechce a snad přijdu na jiné myšlenky. No, nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy.

    Chvíli váhám, zda již neobléci zimní bundu a nakonec konzervativně volím podzimní top. Brrr, venku je přímo hnusně a lezavo, to teplejší oblečení by se tedy rozhodně hodilo, zvolil jsem tedy opět špatně, ale již se nevracím, na to jsem moc pohodlný a líný. Zkrátka chlap v nejlepších letech, jak tvrdí mé kolegyně v práci, když mne občas popichují, ale žádná si se mnou nic nezačíná, přestože jsou rozvedené, nebo jim to doma „jaksi neklape„. Zřejmě se drží hesla „co je v domě, není pro mě“. Jejich chyba, dvě, možná i tři, by rozhodně stály za hřích, ale je fakt, že bych nebyl rád, kdyby se o „nás" v práci mluvilo jako o novém páru a já musel odrážet drzé pohledy těch druhých dam a jejich průpovídky: „Podívejte, to je on!“ A tak vše zůstává v rovině teoretické, pouze s tím, že vím, že kdybych chtěl, že kdybych opravdu moc chtěl, tak bych určitě některou z nich získal do své mužné náruče a... Sakra! Cítím vlhko od nohou, právě jsem šlápl do louže a to jen proto, že se tu ukájím myšlenkou, že mé kolegyně nečekají na nic jiného, než na to, až je začnu dobývat a svádět. Houby, vy nány, dopadlo by to jako nyní s touto louží, probudil bych se ze snu a zjistil, co jste vlastně zač. Ne, ne, já si raději počkám na nějakou tajemnou cizinku, která jistě rozpozná můj skrytý talent téměř na všechno, rozpozná, že já jsem ten jediný a správný chlap, který může vstoupit do jejího života, rozmazlovat ji a...

    Do pr...., zase louže, já se na to vykašlu, všechny ženský jsou nány a slepice a já mám díky nim zkažený celý den a mokro v botách, čert aby je všechny.... No, stojí mi ty ženské za to?


    Starého psa...

    Jiří KVĚTOŇ (68)

    Je to s podivem. Ačkoli od svých abrahámovin léta odečítám — vloni oslavil jsem už skvělé třiatřicátiny — nestačí to k tomu, abych se ztotožnil s výrazy některých mých takto nově vzniklých „vrstevníků", což považuji za svůj nedostatek. Nezřídka stavějí se mi chlupy po celém těle, většinou však nikoli kvůli rčením samotným; nejde li o samoúčelnou vulgaritu, nemám vůbec nic proti trefným inovacím. To, co mi mění ochlupení v srst starého mrzutého psa, je jejich užití v nevhodné situaci, či osobou, od níž bych to neočekával.

    Nedávno přistupoval jsem po ránu do výtahu, rekonstruovaného, s kabinou, v níž lze nalézt i zrcadlo. Poté, co otevřou se přede mnou jeho dveře, spatřím velmi elegantní mladou ženu ve věku dvaceti let plus-mínus, dokončující u onoho špíglu svou ranní toaletu; snad tedy lze omluvit, když namísto obvyklého „dobrý den„, zmateně zakoktám „promiňte, já nerad, netušil jsem“, se současným odvrácením se, abych nepřivedl dámu do rozpaků, v nichž však vzápětí topím se já sám po její reakci, když ležérně kontruje — „v pohodě!"

    Překvapen nečekanou odpovědí otočím hlavu. Laskonka k nakousnutí několika rutinními tahy rtěnkou přivede k dokonalosti tvar svých už tak nadmíru smyslných rtů a předvede svému obrazu, potažmo i mně, pár svůdných obličejů, zřejmě jako pravidelnou ranní rozcvičku. Pak se otočí, ukáže nosem na zrcadlo, s našpulenou pusou poznamená „nic moc, ale i tak nápad za všechny prachy", a jelikož právě přistaneme v přízemí, bez dalšího opustí výtah středem.

    Když pak hledím za jejími zády mizejícími ve vestibulu, v hlavě mi zazní: „no tak, hochu, vzpamatuj se; budeš prostě muset ještě nějaký čas odečítat!"

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena