• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2010 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2010

    Slovo úvodem

    Stejně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, do níž musí zakomponovat následujících pět slov: bankovka, roští, motýl, přímočarý, chodit. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Letní úsměv
  • Kolona
  • Cyklostezka, slunce a pár facek
  • Sukýnka
  • Chůze zarostlá vzpomínkami
  • Růženka se zase nedočkala!
  • Moje žena a já
  • Ferýkovo tajemství
  • Romantický výlet
  • Dva roky
  • Den jako krásný sen
  • Zasnění
  • Štěstí
  • Ještě stojí za to žít
  • Zelenáči, nedůvěřujte ani zdatným horským vůdcům!
  • Odpoledne v ZOO
  • Poklad
  • Dobrý skutek
  • Hádka na pastvě
  • O sto let jinde
  • Amálčin poklad
  • ***
  • Obálka
  • Tíha peněz
  • Motýl
  • Tajemný motýl
  • Všední cesta do školy
  • Návrat
  • Procházka pana Berouska
  • Nebezpečná změna

  • Letní úsměv

    Jiří KVĚTOŇ (67)
    1. místo v kategorie Mikropovídka

    Potkával jsem jej pravidelně; pokaždé v témže čase na stejných místech, muže neurčitého věku i povolání, v současné době zřejmě bez zaměstnání a řekl bych, že k této situaci lhostejného. Vždy kráčel středem chodníku, přímočaře, nevyhýbaje se protijdoucím, se zachmuřenou tváří pokrytou krátkým prošedivělým strništěm, občas přerostlým do poněkud delšího roští. Až jednou...

    Byl červencový den vysokého slunce, kdy se řídká oblaka nejdříve po poledni začínají stydlivě kupit kolem obzoru a ptáci na stromech zešílí ze vší té letní krásy. Cestou za jakousi povinností, zamyšlen, s očima zabodnutýma v nekonečnu, procházeje kolem nároží jedné z výškových budov sídliště spatřím uprostřed chodníku stát onoho muže; hledí vzhůru, nepravidelně otáčeje hlavou ze strany na stranu. Zastavuji se v půli nakročení a sleduje směr jeho pohledu, vidím ještě ve výšce třepetat se cosi barevného; snáší se to podél zdi věžáku v neurovnaném letu, až nakonec přistane u jeho nohou něco jako nevelký kus papíru. On jej zdvihne, okamžik zamyšleně prohlíží a pak z něj začne odtrhávat malé kousky; na vždy podmračené tváři objeví se náznak úsměvu. Když je s úpravami hotov, přistoupí k nejbližšímu stromu, na jednu z jeho větviček své dílo napíchne a odchází; jak jinak, nežli středem chodníku. Nedá mi to, jdu se podívat. Na větvi mezi listím sedí velký motýl vytvarovaný z tisícikorunové bankovky.

    I nadále potkávám toho muže; nijak nezměnil své zvyky. Jen občas jeho tvář ozáří úsměv toho letního dne, jako ozdoba prošedivělého strniště.


    Kolona

    Jana LANDOVÁ (20)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    „Ta zatracená výpadovka je zase ucpaná!“ — zakvílela zoufale Rose a vztekle zatroubila. Ne že by klakson v koloně aut nějak pomohl... kromě toho, že zvýšil nervozitu poloviny řidičů, kteří ho slyšeli. „Přijedu pozdě!“

    „Jen si zatrub, ty náno,“ zanadával řidič ve vedlejším pruhu.

    Rose zabubnovala prsty na volant a pak se zahleděla do zpětného zrcátka. Natáhla se a natočila ho víc k sobě, aby si mohla rukama upravit roští na hlavě. „Chce to hřeben...,“ utrousila a natáhla se pro kabelku na sedadle spolujezdce. Navyklým pohybem rozepnula sponu a začala se v černé sportovní tašce přehrabovat. Odhrnula stranou balíček kapesníků, mentolové bonbony, bankovku, jež z jí neznámých příčin opustila peněženku. Nakonec nahmátla hřeben a přes rty jí přeběhl vítězoslavný úsměv. „Hřeben a přímočarej postup...,“ sykla a vytáhla z vlasů sponu. Ramena jí okamžitě zahrnula záplava rusých a neposedných vlasů a Rose do nich zabořila hřeben.

    „Teď se upravuj...,“ zabručel s pohledem na Rose onen řidič z vedlejšího auta.

    „Kruhy pod očima...,“ řekla kriticky. „Asi bych měla chodit dřív spát...“ — malinko se ušklíbla — „Tak příště.“ S tím hodila hřeben zpět do kabelky. Povzdechla si a prsty se pokusila vyhladit drobné vrásky kolem očí. „No tak...,“ brumlala konejšivě, „tak stará ještě zdaleka nejsem...“

    „No to je dost...,“ zavrčel trochu klidněji muž a přeřadil. Kolona se konečně pomalu dávala do pohybu.

    Krátce zaletěla očima ke vzdálenějšímu rohu zpětného zrcátka. Blížilo se nějaké auto. „No jo, už jedu...,“ broukla si tiše Rose, protože čekala, že brzy se ozve klakson a nejspíš i jistý příval nadávek na její adresu. „Brzdi, brouku,“ sykla Rose, když se auto stále přibližovalo. „Tak sakra brzdi!“ — křikla okamžik před tím, než tmavě modrá dodávka narazila do jejího auta. Náraz se jako vlna šířil do přední části. Prudká rána Rose vymrštila proti pásům a volantu. Zabolelo ji to. Ostrá i tupá bolest se potkaly v jediném okamžiku naplněném skřípáním kovu a tříštěním skla. Zatmělo se jí před očima. Zamrkala, aby černotu zahnala. Najednou si připadala tak lehká... jako motýl.

    „To není tak zlé...,“ pomyslela si a bez dalšího pohledu na obraz zmaru pod sebou se s úsměvem na blankytných perutích rozletěla k nebesům.


    Cyklostezka, slunce a pár facek

    Kateřina VAŇOURKOVÁ (16)
    3. cena v kategorii Mikropovídka

    Nová cyklostezka se pro mě změnila v rajskou zahradu. Motýli přímočaře létají nad našimi hlavami. Tomáš se jemně dotkl mojí ruky.

      Ten kluk je tak neskutečně milej. Chudáček je úplně vyjukanej. No prostě úplně světovej kluk. Milej jako čerstvý jarní vánek. Nevyměnila bych ho za všechny bankovky světa a mohla bych s ním chodit Bezručákem až do smrti a možná i chvilku déle.

    Pomalu se ke mně přitočil a nesměle mi dal ruku okolo pasu, chvilku zaváhal, ale nakonec se svými rty letmo dotkl mých.

    Rychle se odtáhl a šokovaně se koukal, co si to dovolil. Byla to pusa, sice rychlá a nesmělá, ale pusa to byla.

        Možná jsme si k randění vybrali špatné místo.

    Stojíme uprostřed cyklostezky hned za zatáčkou a ještě navíc nás zakrývá husté roští, ale kdo by se za takových okolností rozhlížel po okolí.

    Tom se znovu přivinul a já v duchu vyletěla do nebe a pak tvrdě spadla na zem.

    Zpoza zatáčky se přihnal kdosi na kole.

    Zaskřípaly brzdy a kolo odletělo do trávy.

    Pak padly pod jasnou oblohou dvě facky.

    Tomášek koukal jako opařený, ale já se ničemu nedivím.

      Život není peříčko, když je vám čtrnáct a táta je fanatický cyklista.


    Sukýnka

    Ludmila SUČÍKOVÁ (34)

    Eva vstala z postele a šla si dát v parném dni sprchu.

      „Ahoj, Rozáro,“ udělala ksicht do zrcadla, „za pár hodin budeš mít nový účes.“ Její vlasy dnes připomínaly roští, a tak není divu,  že se velmi těšila na návštěvu u kadeřnice.

    Slupla jablko a spěšně vklouzla do připraveného oblečení. Když si oblékala sukni (dalo-li se tomu kousku látky tak říkat), vzpomněla si na velmi ostrou výměnu názorů s mámou:

    „Tuhle mikrosukýnku přestaneš nosit! Kouká ti z ní zadek! Víš,  jak to rajcuje chlapy?“ — vyčítala jí máma před týdnem.

    „Ale mami! Je přece léto, všechny holky nosí mini,“ odpověděla jí Eva. Pomyslela si, že by docela ráda mámu zase viděla, protože se vlastně pohádaly kvůli blbosti. Potom koukla na hodiny a rychle vyrazila ven.

    Sídlištěm se nesla tetelivá vůně léta. Eva zamířila rovnou k bankomatu, aby vyzvedla patřičnou hotovost. Věděla předem, kolik u kadeřnice utratí, vždyť k ní chodila už asi rok. Vtom ji vylekal pestrobarevný motýl — asi si ji spletl s kytkou.

    „Kde ses tu vzal?“ — vyjekla a sbírala honem bankovky, které právě upustila.

    Když vystoupila z autobusu, všimla si cestou velkých cedulí s vyobrazenou slečnou, které lemovaly silnici. Červený nápis na nich varoval: NABÍZÍM AIDS, KAPAVKU A SYFILIS. Po chvíli vedle ní přibrzdilo auto a německy mluvící mladík jí pokynul, aby nastoupila. Nemusela přemýšlet dlouho, aby pochopila, oč jde... Její odpověď byla naprosto přímočará:

    „Nein,  nein!“ — vykoktala ze sebe a kvapně pokračovala dál.

    Po návratu domů Eva sukýnku vyhodila a hned druhý den jela navštívit mámu, aby se s ní udobřila.


    Chůze zarostlá vzpomínkami

    Irena HANOUSKOVÁ (58)

    „Pochodééém v chod“ utichlo, ale byla na místě ostražitost. Večer kvapem přicházel a tma se snášela jako noční motýl nad vodu. Po cestě šlo svižně děvče. V rytmu chůze nechávalo volný průchod příjemným představám, pestrým to motýlkům vzpomínek. „Levá, pravá, sestra, máma.“ Obě jí říkaly rošťando a jejich oči se smály. „Levá, pravá, berle, noha.“ ... Vybavila si ustaraný pohled otce, jeho temné oči pod hustým roštím ještě temnějšího obočí, se staromódním motýlkem u košile. Za pár bankovek odešel na operaci nohy, kterou mu roztříštila mina. Už se nevrátil. A matka brzy odešla za ním. „Rostu jako to roští,“ pomyslela si. „Tak už to na světě chodí. Svinské miny! Těžko se obcházejí.“

    Procházela úsekem cesty, kde občas chodívala po zvířecích chodníčcích. „Levá, pravá.“... Přes cestu přehopkal zajíc a zmizel za žlutými tyčkami. „Zajíce v roští ani na minovém poli nedohoníš. Vchází a odchází, kdy se mu zachce,“ pomyslela si a opět se vrátila do rytmu svých kroků. „Pravá, levá, berle, noha. Choď!“ Pohybovat se, to bylo pro život dost dobré východisko. Její táta už ho neměl. „Nechoď mi na oči, mino!“ — napjala mimoděk pěst.

    Louka pocuchaná, jako proděravělý rošt, zůstala za ní. „Levá, pravá.“... Z večerních barev jí přecházel zrak. Pestrý motýl s natrženým křídlem usedl na žlutou tyčku, která mu nejspíš připomněla květ. „Umíš v tom chodit, motýlku,“ řekla a motýl popošel, aby dotvrdil její slova. „Levá, pravá.“... Naplnila svůj další den. Žila přímočaře, předčasně dospělá. Za sesbírané střepy železa dnes dostane možná i bankovku. Další východisko pro přežití. „Koupím chléb a mléko, jako druhý chod.“ Přímočaře vyslala přání nad vodní hladinou a dál, ještě dál. „Budu žít. Miny pominou.“ Motýl, její dnešní večerní průvodce, opět hravě přelétl z tyčky na tyčku.


    Růženka se zase nedočkala!

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (68)

    Cestou kolem Kamencového jezera chodí mnoho lidí. S dětmi, s pejsky, na kole, nebo jen tak pro potěšení z přírody. I Růža, stará panna a známá chomutovská postava se vydala ono odpoledne na procházku za město kolem vody a to s jasným úmyslem. Neměla nikoho, s kým by mohla jít, ale na samotu už byla zvyklá. Vzpomínala, jak tu kdysi chodili s bráchou na motýly. Byla kousek od správní budovy, když z křoví vyběhl jakýsi zarostlý pobuda. Jednou rukou jí držel za límec a druhou její ústa.

      Pak jí zatáhl zpátky do křoví směrem ke trati. Růža ani nestačila vykřiknout, jak byla překvapená, protože v jejích pětašedesáti letech to bylo po prvé, co zajímala nějakého chlapa. Byla totiž dementní, ale tak nějak napůl. Pobuda jí zatáhl do roští, ukázal dlouhý nůž a přímočaře hrozil, že jakmile bude křičet, zapíchne jí jako prase. Začal jí svlékat a málem padl do mdlob. Žena měla na sobě pánské trenýrky a nátělník a hruď ochlupenou od krku až dolů. Chlap na ní čuměl, jak vyoraná myš a nějak zpomalil ve svlékání svých špinavých svršků.

    Růženka se vzpamatovala a začala naléhat: „Tak dělej, dělej! Nemůžu se už dočkat! Asi máš prvně v životě v rukou úplně poctivou ženskou! Vždyť já ještě v životě neměla chlapa!“ Bezdomovec Miro se zarazil. Že by ta baba měla pravdu? To by si asi dal, dobývat se do zamčených zrezavělých zámků! Nějak ho ta chuť na sex přešla. Rychle se zvedl, sebral ze země ženinu tašku a utíkal po trati směrem k Otvicím. Pak seskočil do kopřiv a hledal nějakou tu bankovku. Brr, taška smrděla na sto honů! Co to tam ta baba má, přemýšlel celý udivený. Bohužel, byl tam jenom kus chleba a olomoucké syrečky. Zahodil to i s tou taškou a upaloval dál k otvickým rybníkům.

    Zatím se z trávy zvedla uválená a zklamaná Růženka a vzdychala: "Bože, bože, já o tu poctivost ne a ne přijít! Pak že prý je milování krásný! Prdlajs! Smrdělo mu z huby, špinavý byl jako prase, a ani to za to každoroční těšení nestálo...“


    Moje žena a já

    Jana PODLISKOVÁ (70)

      „Kde je ta bankovka, co ležela na stole?“ — otázala se moje žena a vrhla na mě přímočarý pohled, který nevěštil nic dobrého. Její krásné čokoládové oči potemněly. Řekl jsem, že přiletěl motýl a... Odpovědi se nedivila. Když jsem s ní za mlada chodil, tak jsem jí psal básničky, někdy dost surrealistické. „Chceš snad říci, že motýl odnesl peníze do roští?“ Mlčel jsem. Moje žena také mlčela, ale bankovku zpátky nechtěla. Neměl jsem jí odvahu sdělit, že nemám peníze na cigarety. Tu bankovku jsem neukradl, ale vydělal. Ona mě nemá nerada, ale cítí se jenom uražená. Mým šéfem se stal „středoškoláček“, já jsem „vysokoškoláček“, tudíž vydělává více peněz. Chtěl bych jí povědět, že naše láska je víc než peníze, a na živobytí můj výdělek stačí. Ale ona takové věci nikdy nepochopí. Je samice, která stále potřebuje nové a nové peníze pro své hnízdečko. Já se na ní proto nezlobím. Mám ji rád takovou jaká je.


    Ferýkovo tajemství

    Věra NĚMEČKOVÁ (62)

    Tak nám řekněte, co se vám přihodilo? Uplakaná starší paní se rozpovídala. Zrovna tady se mi ten můj pejsek ztratil. Vytrhl se a utíkal támhle nahoru, na skály.

    Chodíme zde každý den a ještě nikdy to neudělal. Prosím najděte mi ho! Slyší na jméno Ferýk. A jaká je to rasa? Jezevčík.

    Vše podstatné jsme věděli a tak jsme se vydali za Ferýkem po úzké kamenité cestě nahoru. Ferýka voláme, všude hledáme, ale po něm jakoby se slehla zem. Sluníčko pálí, nahoře jsou jen skaliska a pár stromů.

    Míjíme velikánský balvan, kolem kterého je modrý koberec voňavé mateřídoušky a na něm sedí nádherný velký motýl, paví oko. Vzpomínám, kdy jako děti jsme je chytaly a prohlížely si je.

    Z krátkého rozjímání mne vyruší kolega. Edo, vidíš to samé co já? Kde? Támhle u toho roští! Cosi tam leží, snad to není to psisko? Naštěstí ne, je to jakási pohozená aktovka, ale nad jejím obsahem jsme žasli. Byla v ní spousta bankovek jak naší, tak cizí měny. Kde se to tu vzalo? Komu to patří? Kdo to sem dal? Vyvstalo nám na mysli plno otázek.

    Vtom jsem zahlédl mezi břízami mihnoucí se postavu. Okamžitě se za ní pouštíme, až doběhneme na samý okraj skály. Naskýtá se nám přímočarý pohled, kdy ze skály dolů slézá mladík. My ale tudy nemůžeme, ani jinudy, běžíme zpět po úzké cestě, ale mladík už tam samozřejmě nebyl.

    Zato naproti nám kráčí se svým psíkem usměvavá paní. Víte, vy už jste byli nahoře, když se Ferýk vrátil. A já vám chci moc poděkovat, že jste šli mého pejska hledat. Nevím, co bych si bez něho počala. Mám hodně chodit a s ním musím každý den a za každého počasí.

    Pochvala strážníky potěšila, ale tím jim služba nekončila, ba naopak, nový případ aktovky byl před nimi. Jak to dopadlo nevím, ale až se to dozvím, tak vám Ferýkovo tajemství, koho poznal, povím.


    Romantický výlet

    Zdeňka VEVERKOVÁ (72)

    Moje romanticky laděná kamarádka mě pozvala na houby. Že prý si uděláme romantický výlet do plzeňských lesů. Sotvaže jsme vystoupily z vlaku, rozpršelo se. Navzdory tomu hurá, přímou čarou k prvním smrčkům. Kde nic tu nic, a to ani za dalšími smrčky. V hustém dešti jsme prochodily lán světa, na jeden kilometr jedna houba, převážně červivá. Zmáčené a uondané bychom    si rády odpočaly, ale usednout nebylo lze, čvachtající mechy nedovolily. Rukama jsme se opřely o strom.

    „Fuj!“ — vyjekla kamarádka.  „Rozmáčkla jsem motýla!“

    Byl to lišaj-smrtihlav, noční motýl, přilepený ke kůře stromu, tudíž neviditelný.  „To je špatné znamení!“ — prorokovala romantická kamarádka. A také že jo!  Žádné houby už jsme nenašly. A kdyby jen to! V houští za námi cosi začalo šustit. V mžiku před námi a po chvíli kdesi na straně.

    „Nějaké zvíře! Určitě divočák! Pronásleduje nás!“ — zavřeštěla romantická kamarádka. Prchaly jsme, neohlížejíce se. Zvíře za námi šustilo dál, leč neukazovalo se. Pádily jsme s představou rozzuřeného kance. Bivoj nikde! Vletěly jsme na vykácenou mýtinu s haldami osekané klesti. Bleskem jsme se vydrápaly na tu nejvyšší. Děs nám dodal sílu i rychlost. Teprve tam, zdrápané do krve, zmáčené a rozježené, jsme se ohlédly. Byl to jen pes. Lovecký ohař. Patrně se ztratil či zatoulal nějakému myslivci. Byl zrovna tak ucouraný a vyděšený jako my. Vydechly jsme úlevou, že Bivoje není potřeba.

    „Slezme dolů!“ — navrhla jsem.  „Co když má vzteklinu?“ — namítla kamarádka. Seděly jsme dál. V dešti a dlouho. Pes dole, my nahoře.

    Mezitím odjel náš vlak. Hodily jsme psovi zbytky naší svačiny.

      Sežral to a zavrtěl ocasem, na znamení, že vzteklinu nemá. Slezly jsme dolů, ale smůly ještě nebyl konec. Jak jsme se tak hrabaly z toho klestí, hromada se poněkud rozevřela a košík s houbami se propadl dovnitř. Košík jsme vylovily, těch pár červivých hub za to nestálo. Žel, ani jedna z nás nepostřehla, že malá peněženka, s klíči od bytu, zpátečními jízdenkami a jedinou padesátikorunovou bankovkou, zůstala v té kupě roští.

        Psa jsme ponechaly v první chalupě. Prý se o něj postarají, než se přihlásí páníček. Bez hub a bez nálady jsme se vracely nočním vlakem domů, v kapse pokutový bloček za černou jízdu. Inu, není nad romantické výlety!


    Dva roky

    Stanislav NOVÁK (23)

    Měl jsem v peněžence třináct korun v mincích a jednu bankovku se svatou Anežkou.

    Celé mé jmění čítalo šedesát tři korun. Na to, že jsem chodil dvanáct let do školy, to není zrovna moc.

    Bylo nutné to změnit.

    Můj život musel nabrat nový, přímo přímočarý směr.

    Celá hotovost padla na plastikovou pistolku od vietnamského trhovce. Byla opravdu jako pravá. Na pumpě stála za kasou docela vetchá stařenka. To půjde skoro samo: „Dej sem prachy.“

    Teď se měla leknout, ale něco nesedí. Ta babka popadla koště, a pak byla všude okolo jenom tma. Dala mi ránu násadou přímo mezi oči. Měla ránu jako Mike Tyson.

    Když jsem se trochu otřepal, vyběhl jsem ven. Ještě že hned za pumpou rostly keříky.

      Mezi roští jsem zaplul jako výsadkář a teď tu sedím a koukám.

    Hlava bolí jako střep, na koleně se mi usadil barevný motýl a pistolka je pryč.

    Co teď budu dělat?

    Slyším v dáli jekot policejní sirény.

    Rychle se blíží.

    A už je tady.

    Teď už vím docela přesně, co budu dělat asi tak další dva roky.


    Den jako krásný sen

    Stanislava VAŇOURKOVÁ (42)

      Chodil jsem ulicí a tu mi nad hlavou proletěl nádherný motýl. Rychle a přímočaře sledoval svůj, pro mě neznámý cíl. Mlčky zírám, jak zaletěl do hustého roští, které Technické služby města Chomutova nestihly odklidit po jarním úklidu. Den jako krásný sen.

    Slunce, pohoda, vlahý vánek, motýl, no prostě idyla.

    Tu má noha po něčem podklouzla. Že by zde ležela na zemi ztracená bankovka naší neuvěřitelně tvrdé koruny nebo snad dokonce desetieurovka?

    Mé oči plaše obhlédly okolí. Ne, skutečně nikdo není v dohledu.

    Je jisté, že za malý okamžik budu boháčem.

    Pomalu a kradmo se podívám pod nohu.

    Ale ne !

       To nejsou peníze. To je jen hovínko jakéhosi domácího mazlíčka. Den se kazí a má nálada také. Děkuji vám, „milovníci“ zvířat.


    Zasnění

    Pavla LEDVINOVÁ (18)

    Jednoho krásného, letního dne jsem ráno vstala a rozhlédla se z okna. Nádhera. Sluneční, přímočaré paprsky jiskřily po jezeře, ptáci zpívali a motýli jako by do té melodie v letu tancovali. Lidé chodili a bloudili po malých, písčitých stezkách. Kolem nich jen krásné zelené stromky, barevné květiny, zajímavé keříky — sladký nádech přírody. Byla jsem v ráji! Dívám se, jak tam běhají děti s bankovkami k malému stánku se zmrzlinou. Všichni si užívají toho klidu a pohody. Počkat, to ne! Dívám se déle a déle a vidím už jen mraky a ponuré počasí. Místo třpytícího se jezírka špinavou říčku. Místo ptáčků a motýlků jen vrány a holuby. A místo krásné zeleně roští a otrhané křoví. Ach, proč mi berete můj sen?! Teď, abych se těšila na další minutky spánku a užívala si té „fantazie“, alespoň když spím. Tak dobrou noc.


    Štěstí

    Zdeněk KUČERA (62)

    Štěstí I

    Chodil jsem tak po zahradě

    z roští motýl vzlétl

    přímočaře na můj nos

    pokojně si sedl.

     

     

    Vítr fouká od severu

    bankovku sem zavál

    s radostí tu tisícovku

    ze země jsem sebral.

    Štěstí II

    V SKKS za roštím bankovky jsem našel

    okousané od koček, motýl mě k nim zavedl.

    Otakárek fenyklový pak přímočaře vzlétl

    chodit někam vracet je dnes přece nemá smysl.


    Ještě stojí za to žít

    Libor ŘEZNÍČEK (44)

    Včera jsem se vrátil z Francie. Z lyží, já, krušnohorské roští, jak říkají kámoši, já, který nepustí zbytečně korunu, natož dokonce bankovku. Plácal jsem se na tamních sjezdovkách v Alpe ď Huez jako motýl z Bezručáku a snažil se ustát to obrovské nadšení a ten na mě opravdu těžký sníh. A přesto, že jsem samouk z Pyšné, myslím, že jsem těm borcům od Klínovce stačil. Nepíši zde ale proto, jak jsem lyžoval na nejdelší černé sjezdovce světa, či jak jsem traverzoval nejhorší sjezdovku mého života „Tunell“, ale stalo se, co se asi mělo stát, já se zamiloval. Jsem přímočarý chlap a řeknu pravdu, do sladké Francie jsem jel také kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu od předešlého vztahu, který mě dokonale vyčerpal a vycucal jak citrón, přesto mě zasáhla bezmoc a zoufalství, když jsem dostal po letech kopačky. Ztratil jsem chuť žít, nic mi nešlo a viděl jsem, jak mi život pomalu protéká mezi prsty. Co ale chcete od hrdého býka, který myslel, že láska je navěky věků a nemusí se ničím živit. Asi byla chyba i ve mně, že náš vztah s Janou po letech ukončil jeden šikula, který jí do ouška šeptal stále „miluji“ tě, až jí zlomil a tím vlastně i mě, alespoň jsem si to myslel. On ale ten osud asi opravdu funguje, když mi v té sladké Francii přihrál do cesty bezva holku z Brna, do které jsem blázen a které nyní vracím staré dluhy od Jany. Nyní šeptám já, nosím květiny a vůbec dělám věci, které jsem dříve nedělal a ještě jsem tomu rád. Bylo načase. Byl jsem citově vyprahlý po každém vlídném slově, po každém pohlazení a závistivě jsem pokukoval po milencích v chomutovském parku. Já, který se strašně divil, když mě vzala Jana za ruku a se slovy „co děláš?“ jsem ucukl a rozhlédl se, jestli někdo nevidí, jak změkčile se chovám. Inu zázraky se dějí a já opět začal tlačit káru života veseleji, i když nebyl bych to já, abych to všechno neměl komplikované. Šárka je z Brna. Tím je asi řečeno vše. Dělí nás ohromných 300 kilometrů a fakt, že já, krušnohorský dřevorubec, milující zdejší kopečky a kopce, slatinu u Šebíku, starý Žeberk nad tou hroznou hnědouhelnou dírou, kam každý den musím koukat, já, který má Bezručovo údolí prolezlé jak místní mravenci, tak já nyní jezdím do betelného Brna. Velkoměsto, ze kterého mám strach, který ze mě spadne až v okamžiku, kdy padnu Šárce do náruče. Ano, potom již strach nemám, zato mám pocit, že my krušnohorci, pleníme jižní Moravu a dobýváme zpět své pozice, o které jsme kdysi v historii přišli. Jsem dobyvatel ze severu, ne moc dobrý lyžař, samorost, ale mám holku, kterou miluji a začal jsem s ní chodit.


    Zelenáči, nedůvěřujte ani zdatným horským vůdcům!

    Eva ŠAMŠULOVÁ (65)

    Kdysi dávno jsem pracovala v jedné kulturní instituci, kde jsme během roku museli zvládat i různé odborné kurzy. Za odměnu jsme v létě jeli na týdenní zájezd po slovenských horách. Vést nás měl zdatný horský vůdce, náš, tehdy už postarší, vedoucí oddělení Pepíček.

    Bylo nás celkem sedm. Pepíček znal perfektně terén, tak jsme mu, my zelenáči, bezmezně důvěřovali. Ovšem počasí nás zradilo již první den v chatě pod Chlebom. Chatař nám nabízel ubytování, abychom nikam v téhle číně nechodili. Ovšem Pepíček zavelel — jde se! A my, horští neturisté, jsme šli. On, horský vůdce, šel za námi, a protože věděl, i v té mlze, co je vlevo i vpravo hřebenovky, tak mu z toho bylo ouvej. My jsme šli bláhově před ním se zpěvem na rtech. Cestou jsme nepotkali ani motýla, ani ptáčka, natož medvěda! Konečně jsme přišli k nějakému rozcestníku. Rozcestníky na Slovensku udávaly pouze hodiny či minuty, ale pro nás české neznalé turisty — zelenáče, základní údaje v kilometrech ne. Byla mlha, déšť, foukalo a Pepíček nehodlal vytáhnout mapu, aby se mu nepoškodila. (Zaplať pán Bůh! Po letech jsem šla touhle cestou za hezkého počasí a dělalo se mi z pohledu na obě strany, kudy jsme měli tehdy jít, špatně!) Přímočaře vedl sráz pouze do Těrchové, kam jsme měli dorazit údajně za dvacet minut (šli jsme to téměř dvě hodiny). Z kopce jsme se klouzali po zadnicích. A pak jsme šli dolů rozvodněným horským potokem, který býval cestou. Stačila jsem si při tom sestupu vymknout kotník. Tak jsem se v tom lijáku za těmi rychlonohými belhala roštím, trním i vysokým lesem a zoufala jsem si. Do Těrchové jsme nakonec došli a prosili jsme v první hospodě o jakékoli ubytování, třebas v kozím chlívku, ale aby na nás už konečně nelilo. Našla se tam hodná paní kuchařka, která řekla, že nás ubytuje, ale má volných pouze šest postelí. V té chvíli všem bylo fuk, kdo s kým bude sdílet lože. Zavedla nás do krásně vytopené chalupy, kde jsme se přestrojili do sušších oděvů, a řekla nám, že jsme šílenci, neb by se tam nahoru pro nás v tomhle počasí nevydala ani horská služba. Vyprali jsme si pod okapem zabahněné svršky, na šňůry v pokojích jsme rozvěsili promáčené bankovky a oblečení a pak jsme si šli zcela vyčerpáni lehnout.

    Po této zkušenosti jsme zbytek pobytu vzali do svých rukou. Vůdcem jsme jmenovali ředitele a hlavně jsme si zakoupili mapu. Na Štrbském plese jsme bydleli na ubytovně. Rozhodli jsme se vykonat túru na Rysy. Podle geniálních slovenských ukazatelů to bylo asi na čtyři hodiny. Vyšli jsme v šest, ovšem netušili jsme, že po cestě tam i zpátky byly tři hospody, kam jsme se vždy šli občerstvit a nějakou chvilku to zabralo. Na Rysy jsme se nakonec vydrápali, tam jsme se pokochali rozhledem do krajiny i si popovídali s polským celníkem. Domů jsme se vrátili asi kolem osmé. Na ubytovně seděl zcela zhroucený Pepíček, a když jsme vešli znavení, leč živí, celý se rozzářil.

    Protože to byl náš poslední večer, museli jsme utratit stravenky. Po sedmi tatarácích s mísou topinek nám ještě zbylo na několik lahví vína. A náš ředitel Vladimír nám v rámci této pohody sdělil, že celý pobyt nám platí zaměstnavatel, a vyjádřil naději, že máme schované lístky z vlaků i všeliké vstupenky. Všichni jsme je měli, jen nešťastník, horský vůdce Pepíček ne, ač jediný o tom věděl už od začátku!


    Odpoledne v ZOO

    Vojtěch DRAGANOV (19)

       Bílý tygr bengálský za silnou mříží nevrle přechází z jedné strany na druhou. „Vidíte, děti, jak máchá tím ocasem? To napětí v něm!“ — zaujatě vykládá tatínek svým ratolestem, zatímco se z nedalekého pavilonu opic ozývají blíže neidentifikovatelné zvuky. „Jé, co to skřípá? Pojďte se tam podívat! Rychle!“ — zvědavě se ptá a zároveň naléhavě pobízí malá Zuzanka. Je jí teprve šest let. „Za prvé to neskřípá, ale křičí, protože to je opice a za druhé se tam za malou chvilku půjdeme podívat. Jen buď trpělivá,“ jako vždy poučuje starší bratr.

    Tatínek upřeně pozoruje bílou cedulku s popisky a pokračuje: „Píší tu, že tygrův řev je možné slyšet až na vzdálenost tří kilometrů a že je za jednu noc schopen spořádat až třicet kilo masa! Věříte tomu, děti? No to je senzační!“ „A co je to ten kilometr?“ — nechápavě se ptá Zuzanka. Bratr Petr se opět chytá iniciativy a bez otálení poučuje: „Nó, to je tak daleko, jako to máš do školy. Takže tři kilometry jsou jako do školy, pak zpátky domů a ještě jednou do školy, rozumíš?“

    V ten okamžik okolo prolétá do modra zbarvený motýl. Oba sourozenci se za ním bezhlavě rozběhnou, ale modrásek se jen tak chytit nenechá. „Petře! Zuzanko! Vraťte se! Motýlů si ještě užijete dost, uvidíte. Podíváme se na ně hned po opicích.“ Všichni se vydali směrem, odkud se linuly podivné, ale pro zoologickou zahradu naprosto běžné skřeky.

    Krátký, ale prudký poryv větru způsobil lehké a následné hluboké zašumění v nedalekém smíšeném lesíku, nedotčena nezůstala ani všudypřítomná křoviska a roští. Jasné, pozdně letní slunce hřálo — bylo horko, ale vítr se staral o příjemné chlazení. Občas se opřel do země tak, že si lidé zakrývali oči rukama na obranu proti jemnému prachu.

    Cestou k opičímu světu si děti nemohly nevšimnout malého kiosku s občerstvením a chlazenými nápoji. Měly přeci takovou žízeň! Tatínkovi nedalo moc práce rozluštit jasné sdělení skrývající se za jejich přímočarým pohledem na chladicí box. Vytáhl značně ošoupanou a mnohokrát přeloženou bankovku z náprsní kapsy své košile a zaplatil tři kelímky kofoly. Jen v duchu si pomyslel, kolik lidí ji asi tak mohlo držet v ruce před ním...


    Poklad

    Karolina BAZALKOVÁ (19)

      „Prázdno? Není možné, aby byl pokaždé prázdný.“ Antonín Chmulec smutně sedí a kouká do šuplíku, kam ukládá své finance. "Kam ty peníze pořád mizí? Není přece možné, abych je zase utratil? Co z toho člověk má? Celý život pracuje jak blázen a na konci života…“

    Rozhořčen sedí. „Třeba mi pro ty bankovky chodí trpaslíci. Malincí trpaslíci se záluskem dostat starého dědka do blázince. Nebo lupiči, tajně se vplíží oknem, nezanechají stopy a pak zase odejdou. Nebo už jsem vážně tak starý, že ani nevím, že jsem je včera utratil?“

    Starý pán si nasadí klobouk a vychází ven. Přijde na jiné myšlenky. Jako každý den obejde kolečko kolem parku. Má nutkání vypravit se na kopec, kam chodil se svou ženou, když byli ještě mladí. Je to pěkný kus cesty, ale Antonín je odhodlán dojít na místo. Na místo, kde kdysi sedávali opřeni jeden o druhého, pozorovali oblohu a přemýšleli o všem možném. Cesta zabrala starci spoustu času, na místo došel vyčerpaný. Léta se na něm přeci jen podepsala. Sedl si a pozoroval krajinu kolem sebe. Pořád to tu bylo nádherné.

    Kousek od něj proběhl kos a schoval se do roští. Jeden motýl se předhání s druhým. Který z nich dosedne na květinu první? Když v tom náhle uviděl něco, čemu nemohl uvěřit. Přímo

    před jeho zrakem. Hlava se mu až zatočila z té nádhery. „Graphium androcles. To nemůže být pravda, ten snad u nás ani neexistuje.“

    Motýl, který ze sběratelského hlediska má cenu skoro nevyčíslitelnou a nabídnout ji zámožnému sběrateli, máte na pěknou řádku let postaráno, vesele poletoval nad Antonínem. Ten o sběratelství těchto tvorečků něco věděl, vždyť sám motýly sbíral, když byl ještě mladý. Zvedl se a napřáhl ruce. Motýl letěl přímočaře k němu. Stařec se jen díval, jak ten nejkrásnější motýl, kterého kdy viděl, usedl na kytku hned vedle jeho ruky. Bylo to, jako by volal: „No tak Antoníne, chyť mě. Jsem pokladem. Sám se ti nabízím. Měl by jsi za mě spoustu peněz.“ Stařec jen chviličku přemýšlel, ale pak se pousmál. Zvedl své vetché tělo, ušel pár kroků, pak se ohlédl přes rameno a s láskou se podíval na toho maličkého tvorečka. „Jak vesele si poletuje nad květinou a mává svými barevnými křídly. Žádné peníze nestojí za takový pohled,“ myslel si v duchu Antonín.

    Cestou domů se usmíval a myslel na maličkého motýla, který mu ten den vykouzlilo úsměv na tváři. Chtěl si ten okamžik zapamatovat. „Přeci jen jsou ještě věci, kvůli kterým mě baví žít.“


    Dobrý skutek

    Nikola KOŇAŘÍKOVÁ (15)

    Jednoho podzimního dne jsem seděla v parku na lavičce pod kaštanem s křovím za zády a snaživě si psala své zážitky do deníčku na malý zámeček. Náhle zafoukal jemný vítr a pohrál si s popsanými listy, které obsahovaly mé veselé, ale i smutné prožitky.

    Milé bylo překvapení, když se stránky vrátily ke krásnému letnímu dni, kdy přímočaré sluneční paprsky prosvítily bílé mráčky na modré obloze, ptačímu švitoření a vůni lesů. S dobrým pocitem jsem opět četla tento příběh. Prázdninový čas, strávený u babičky v malé vesničce jako dlaň, se blížil ke svému konci. Dva dny mi scházely do odjezdu, proto mé kroky mířily na voňavou louku plnou květin, včel a motýlů. Cesta vede okolo malé bílé kapličky, o kterou se stará hodná paní Boženka s malým drdůlkem na hlavě. Každé ráno chodí o své hůlce měnit květiny a pomodlit se. Vracím se, až když slyším polední zvonění. Vidím na zídce malou tašku, napadlo mě, jestli není stařenky. Podívala jsem se dovnitř, byly tam klíče s peněženkou. Běžím, co mi nohy stačí při představě, že by šla pro to zpět. Byla nedaleko krámečku, kde si vesele povídala se sousedkou. Zadýchaně zněl pozdrav s otázkou: „Nechybí vám něco“? Po chvíli řekla: "Ano.“ Měla obrovskou radost a slzy v očích. Vyndala bankovku s tím, že je to nálezné. „Za dobré skutky se přece neplatí, ty jsou zadarmo,“ zněla má odpověď. Vlak přijížděl, malé nádraží ožilo loučícími se lidičkami. Přišla paní Boženka a měla krásně uvázanou kytičku červených růží. Podala mi ji, úsměv na našich tvářích mluvil za všechna slova. Vzácnou chvíli přerušila píšťalka pana průvodčího. Zápisky skončily a dobrý pocit mám pořád.


    Hádka na pastvě

    Lenka LÁRYŠOVÁ (14)

      Žila byla jednou jedna kráva Jolana. Jolana byla kráva chytrá, která žila na statku. Nebyla to kráva chytrá jako plemeno, ale tahle kráva byla velmi sečtělá, a proto měla dost informací.

    Jednou Jolana chodila po pastvě od ničeho k ničemu, v tom na ni zavolala koza Róza. „Ahoj Jolano.“ „Ahoj Rózo.“ „Můžu se jít s tebou projít po pastvě?“ Jolana přikývla, a tak tedy vyšly. Po cestě potkaly mnoho roští a u každého se zastavily a snědly to nejlepší listí, co tam našly. V tom si Róza všimla, že na zemi leží nějaké divné listí. „Jolano, koukni, to je mi divné listí nebo že by to byl papírek, co tu pohodil nějaký neřád?“ „Rózo, koukni se pořádně, to není listí, to je bankovka. Tím platí lidé v supermarketech.“ „Aha, tak tu si ponechám.“ Když to koza dořekla, Jolana se s ní začala hádat, že ona řekla, co je to zač, a tak je bankovka její. Jak se tak hádaly, přilétl motýl Arnošt a bankovku jim nenápadně sebral. „Holky, holky. Vy se snad nepoučíte,“ řekl motýl a přímočarým letem zmizel. Než se Jolana a Róza vzpamatovaly, motýl byl pryč v nebesích i s jejich bankovkou. V tom se Jolana rozkřikla: „Ty motýle jeden. Jsi  ale poletucha barevná a k tomu ošklivá. Počkej, až něco budeš potřebovat!“ V tom se kráva zarazila a podívala se na rozhněvanou kozu. „Promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Ta bankovka měla být tvoje.“ Koza se podívala na krávu a provokativním hlasem řekla: „No to bych prosila!“ Koza se začala smát a kráva se po chvilce přidala. Když se kráva s kozou usmířily, vrátily se na statek, kde na ně čekala plná krmítka!

    Kdo by čekal, že i takovéto problémy budou mít zvířata na statku! J 


    O sto let jinde

    Petr JIRKOVSKÝ (19)

    Je 22. století a světu hrozí zánik kvůli lidské nepřizpůsobivosti přírodě. Nová technologie, bádání a snažení o to být lepší než druhý, to vše vede ke zkáze. Lidé zašli tak daleko, že už není cesty k návratu. Naštěstí se objevuje partička géniů, kteří sestaví stroj času, za který inkasují hromadu peněz a pošlou sami sebe do doby o sto let zpátky. Všichni v ně věří. Všichni doufají, že to budou právě oni, kdo donutí naše předky změnit svůj životní styl a všechno kolem způsobující postupné ničení světa.

    Když tak putují tehdejším světem, nevědí, kde začít, jak jednat či vůbec jakým stylem chodit. Spousta kolemjdoucích na ně divně kouká i přesto, že vypadají vcelku normálně a neodlišně. Myslí si, že vydávají nějaký zvláštní druh energie, který je tou příčinou zvýšené pozornosti. Netrvá dlouho a jsou dopadeni a zatčeni místním policajtem jménem Přímočarý. Ptají se, za co je drží a tak podobně. Policajt na nic neodpovídá a říká jim, ať předloží průkaz totožnosti. Oni tak učiní, avšak jejich průkaz je poněkud odlišný od dnešních. Místní policie ihned volá ministra obrany. Nakonec skončí u prezidenta na koberečku, kde se přiznávají k přicestování z jiné doby. Tisk tím hned druhý den zahalí několik stránek novin a rázem o tom ví celý svět.

    Někdo je pokládá za blázny, druzí jim věří a jiní se je snaží využít. Využít se je snaží jiní vědci, kteří jsou zaskočeni jejich důvodem, proč přicestovali. Vědci z 22. století říkají, jak svět bude vypadat a k čemu dojde, zdali něco neudělají s vývojem techniky, honbou za velkými bankovkami a vzájemném se předbíhání v jednotlivých odvětvích byznysu. Snaží se jim vnutit, že musejí více peněz dávat do zachraňování přírody. Vědci, a ne jen oni, jim říkají, že to není možné, že koloběh peněz na světě je rozjetý jako plně naložený vlak bez brzd, který nejde jen tak zastavit. I oni si uvědomují stav situace a rázem nevědí, co dělat. Náhle se na hlavě jednoho z vědců objeví překrásný velký motýl s křídly ve tvaru suchého roští, který je považován za symbol života.

    Vědci dostanou šílený nápad. Chtějí vše nechat na svém místě, nic nedělat a jen si užívat posledních sto let života. Protože stroj času funguje tak, že poutníci časem nestárnou, a proto, že si s sebou přivezli ve srovnání s dnešní dobou neskutečné množství peněz, se rozhodnou, to pořádně rozjet. Koupí si obrovský ostrov uprostřed Pacifiku, ochranku, postaví si barák rozměru nepředstavitelných a žijí do doby, kdy svět potká zkázu. Užívají života!!!


    Amálčin poklad

    Ngoc Ha LEOVÁ (19)

    Bylo horké letní odpoledne. Vzduch prohřátý slunečními paprsky byl těžký a dusný. Amálka ležela v lučním kvítí mezi vysokými stonky kopretin. Hrála si se svými dlouhými, hustými vlasy. Celá její hříva ve slunečním světle vypadala jako oceán zlatých vln. Usmívala se na nebe pobrukujíc si líbeznou melodii a pozorujíc tance motýlů a včel.

    Amálka, živé a sličné děvče, po chvilce odpočinku v trávě opět vstala a pokračovala v pletení lučního věnečku. Chodila veselým krokem sbírajíc kopretinu po kopretině, ty nejhezčí pro svoji korunku. Najednou ji vyrušil ze soustředění jakýsi blýskavý předmět schovaný v nedalekém roští na kraji lesa. Váhavým, zvědavým, avšak přímočarým krokem se k němu přiblížila. Byl to malý kovový zámek truhly, co upoutal Amálčinu pozornost. Vší silou se ho snažila otevřít, ale marně. Přemýšlela, jak s truhličkou naložit, a tu ji napadla myšlenka, že by poprosila staršího bratra o otevření zámku.

    Jan, Amálčin bratr, byl statný hoch, jak se patří! Stejně jako Amálka měl hluboké modré oči plné života a široký, upřímný úsměv. Sourozenci byli oblíbení v celé vesnici. Vesničané si na nich nejvíce cenili veselé, milé a laskavé povahy. Jan otevřel sestřičce zámek a hle, co našli v truhličce. Staré hodinky. Staré hodinky podléhající času. Amálka byla trochu zklamaná — čekala totiž poklad plný zlatých mincí, diamantů či vzácných kamenů. Ani mapa pokladu tam nebyla, jen staré, obyčejné hodinky. A tak s povzdychem řekla, že je věnuje vetešnictví pana Ryby.

    „Však on ty hodinky zužitkuje mnohem líp než já!“ — pronesla zklamaně Amálka.

    Hned druhý den navštívila Amálka pana Rybu. Starý pán zpoza tlustých brýlí dumavě zkoumal hodinky. Nakonec vážně pronesl: „Amálko, kdepak jsi tyto hodinky našla? Ony jsou velmi vzácné. Jedna se o hodinky z 2. poloviny 18. století. Obsahují na danou dobu nový moderní mechanismus založený na tzv. klidovém kroku.“ Pak se pan Ryba přiklonil k Amálce a zašeptal: „Mají obrovskou cenu. Ani celý váš statek nedosahuje dané hodnoty.“

    Amálka, zmražena překvapením, stála chvíli zcela nehybně. Poté, jako kdyby se vynořila ta nejlepší myšlenka, se Amálka rozzářila a slavnostně pronesla: 'Hodinky patří Národnímu muzeu."

    A od té doby se Národní muzeum může chlubit vzácnými hodinkami a Amálka byla za své velkorysé rozhodnutí a skromné chování obdarována pytlem bankovek, za které by chtěla o horkých, dusných letních dnech pořádat velké zmrzlinové hodování pro celou vesnici.


    ***

    Petr ŠTEFAN (19)

    Jaroslav Deml a Petr Nováček jsou asi nejoriginálnější zločinci, které jsme za uplynulých dvacet let viděli. Způsob, kterým přepadli obchod Luxus, byl v našem kraji do té doby zcela nevídaný. Stalo se to asi takhle:

    Odbíjela zrovna třetí hodina odpolední, když dva muži vkráčeli do věhlasného obchodu s luxusním zbožím. Byli slušně oblečení, a soudě podle pozdravu působili velmi váženě. Když ovšem jeden z mužů, později identifikovaný jako Petr Nováček, vytáhl mobilní telefon a oslovil prodavačku s tím, že pokud jim nevydá určité zboží, jediným rozkazem do telefonu přijde její milovaný psí miláček o život, bylo jasné, že pánové si nepřišli nic poctivě zakoupit. Prodavačka byla samozřejmě nejprve skutečně překvapená, tento pocit ale vzápětí vystřídal strach. Dodnes se neví, kde muži získali informace o dalmatýnovi, na kterém prodavačce velmi záleželo, ale domníváme se, že strávili nějaký čas pozorováním a že měli vše zcela promyšlené. Lupiči nepožadovali bankovky z kasy, dobře věděli, že všechny vydělané peníze, které se v podniku tohoto typu ihned ukládají, jsou pečlivě uložené v trezoru v zadní části obchodu. A tolik času na loupež neměli. Brali proto nejcennější zboží z polic a stojanů: zlaté šperky, brože, hodinky, stříbro, doutníky, slonovinové výrobky, vzácný alkohol. Dokonce i parfémy nezůstaly ušetřeny. Všechno strkali do velkých elastických pytlů, které se dají dobře schovat, a proto také nevzbudili muži po příchodu žádnou obávanou pozornost. Vyloupení mobilním telefonem. Zajímavé.

    Poté, co vyšli na ulici, dali se_přímočaře směrem k zámeckému lesoparku. To už jim ale byla v patách hlídka, která dorazila jak nejrychleji mohla, hned po přijetí signálu kamerového kontrolora, který viděl celé přepadení z pohodlí svého křesla. Z policejní zprávy víme, že muži při vstupu do parku viditelně odhodili pytle do roští po stranách cesty a soustředili se na svůj útěk před zákonem. Mezitím co Jaroslav Deml byl zhruba po pěti minutách pronásledování dopaden, rychlejší Petr Nováček se policistům dokázal v parku ztratit. Krátce poté jej však vystopovali, jak bezmocně leží pod zámeckou zdí. Skok z této výšky se zloději nevyplatil, Nováček nastoupí do vazby až po operaci páteře, jestli tedy bude vůbec schopný chodit.

    Situace prodavačky Anety Chloe není z hlediska její pozice v obchodě závažná, většina zboží v obchodě Luxus je navíc pojištěná právě z důvodů ukradení. Jediným problémem je krátkodobé zabavení zboží policií kvůli sepsání důkazů, které by mohlo na čas ohrozit příjmy podniku z velmi výdělečného internetového podnikání. To funguje na základě příjmu internetové objednávky a následného odeslání zboží z „kamenného obchodu“. Když teď většina nejkvalitnějšího zboží chybí, majitel obchodu se bojí tzv. efektu motýlího křídla, kdy jedna nečekaná událost, v tomto případě loupež, by mohla v konečném důsledku ohrozit dobrou pověst podniku, jelikož nyní není schopný vyřídit své běžné internetové objednávky.


    Obálka

    František ULLMANN (19)

    Byl teplý letní den, ptáci zpívali, motýli létali, slunce hřálo (možná až trochu moc, čtyřicítky vážně nemusím), lidé se slunili na dekách rozprostřených na zelenající se trávě a chladili se v bazénech plných vody. Trošku klišé, nemyslíte? Však ony se ty dny také vlečou jeden za druhým stále stejně dokola, tak přímočaře, ani nejmenší odchylka od normálu. Ráno do práce, na oběd, odpoledne z práce, možná se někam jít projít, zaběhat si, zaplavat, večeře, spát. Teď navíc do toho ta hrozná vedra, co už takhle šíleně dlouhý pracovní den prodlužují snad dvakrát tolik. Alespoň že v kanceláři máme klimatizaci. Odvrátím oči od okna a upírám je znovu na stůl plný papírů, co musím dodělat. Kouknu na hodiny. No tu hodinu tu ještě nějak přežiju.

    Konečně padla. Jdu domů obvyklou cestou. Také bych mohl chodit jinudy, ať naruším ten stereotyp. Ale ještě, že jsem se tenkrát tak nerozhodl. Projdu kolem spořitelny, parkem, kolem mateřské školy, když tu mé oči spočinuly na bílé obálce v živém plotě, který byl obehnaný kolem celé školky. Normálně bych si pomyslel, další smetí, ostatně je ho kolem dost, ale tahle obálka byla nějaká jiná, moc čistá, nezmuchlaná, jedním slovem podezřelá. Zastavím se. Váhám. Ale co, sáhnu pro ni. Odložím kufřík na zem, natahuji se pro obálku. Je daleko, natahuji se čím víc. Ztratím rovnováhu a zahučím do křoví. „Sakra! Ono to má trny! Vždyť jsem od toho roští celej poškrábanej!“ — hudruju. Hledí na mě nevěřícně jakási babička. Když se konečně vyškrábu ven, jen kroutí hlavou a pomalou chůzí odchází. Ale mám ji! Držím ji v ruce! Teď si vlastně říkám, jestli to za to stálo. Nadepsaná není, poštou odejít asi neměla. Zalepená. Podezřele tlustá. No nic otevřu ji, když už jsem ji vytáhl. V tu chvíli mě málem ranila mrtvice.

    „Co s tím,“ přemýšlím, „tohle si přeci nemůžu nechat. Anebo jo? S tím by se dala dělat spousta věcí.“ Stále nevěřícně koukám do obálky. Plná bankovek. Jedna vedle druhé. Na nejnižší hodnotě byl Palacký, následován Destinovou, až po Masaryka. Odhad? Tak tři sta, čtyři sta tisíc. Člověk je na vážkách, mohl bych si všechno nechat, že. Ale při představě, že si ty peníze někdo poctivě vydělal (doufám, že poctivě), že si je takovou dobu šetřil, copak by pak takovéhle peníze mohly člověka těšit? Mě tedy ne. Šup s nimi do kufříku a hurá na policejní stanici. Ještě že mi jede doprava, pěšky by se mi tam jít nechtělo. Cestu vám snad popisovat nemusím, neudálo se, naštěstí, nic zvláštního. Vystupuji a jistým svižným krokem (to víte, nechci se producírovat s takovým obnosem na ulici) jdu ke vstupním dveřím. Otevírám a jdu rovnou k pultu neohlížeje se kolem sebe.

    „Dobrý den, něco jsem našel na ulici, co bych s tím měl dělat?“ — vyhrknu. „Dobrý den, o co se jedná?“ — oplatí mi znuděně pracovnice. „No, našel jsem hotovost, v obálce, ve křoví u školky v Březové ulici.“ Pracovnice se napřímí s náznakem zaujetí a nadechne se, jako by chtěla něco říci. Ale neřekne, zato uslyším chraplavý hlásek za svými zády. „P-pane? Kolik tam bylo? To budou asi moje peníze.“ To už se dívám do tváře pánovi, očividně utrápenému a přitom s kapkou naděje v očích.

    Opravdu to byly jeho peníze, byl si je vyzvednout ve spořitelně a vypadly mu z kapsy, když šel domů. Naštěstí měl potvrzení a tak nebyl problém to dokázat. Všichni jsme nakonec byli rádi, že se vše vyřešilo. Starý pán proto, že má opět své peníze, policistka, že má o práci míň a já jsem si zpestřil den. Jen tak mimochodem, dostal jsem desetiprocentní nálezné, což z udaných tří set osmdesáti dvou tisíc nebylo zrovna málo. Pohled plný úlevy starého pána, ten pohled byl k nezaplacení.


    Tíha peněz

    Lada MATLACHOVÁ (18)

    A tak se motýl potkal s můrou. Mžoural a snažil se prokouknout šero kolem sebe. Byli zřejmě v nějakém roští. Všude se povalovaly větévky s bodavým jehličím a semínka šišek. Nad jeho hlavou se skláněl ohavný obličej nočního motýla. Můra promluvila: „No konečně! Už jsem myslela, že se neprobereš.“ Zmatený motýl se protáhl, ale v tom pocítil bolest. „Co se stalo? Kdo jsi a kde to jsme?“ „Našla jsem tě na louce,“ odpovídá můra. „Celého polámaného, bez dechu a vzala tě do bezpečí.“

    Najednou se začíná rozpomínat. Za rozbřesku, jako každý den, vyletěl sát sladkou šťávu z pestrobarevných květů rostlin. Střídal květinu po květině, když v tom se země začala jemně chvět a na louku dopadl stín. Znejistěl. Hlavou mu probleskla jediná myšlenka — člověk, co teď? To už ale na jeho křehká modro-bíle lemovaná křidélka dopadla stokorunová bankovka. Srazila jej k zemi. Do sosáčku se mu dostala trocha hlíny. Byl úplně bezbranný. Výletník sebral svou bankovku, která mu vypadla z kapsy a přímočaře, bez ohlédnutí šel dál. Ještě si vzpomíná na silnou bolest hlavy a pak už jen tma...

    Teď je tady s jednou z těch malých šedých bytůstek, o kterých se vždy tvrdilo jen to nejhorší. Usmál se.

    „Děkuji ti, můro. Jsem tvým dlužníkem!“


    Motýl

    Veronika ČERNÁ (19)

    Jednoho nedělního odpoledne jsem seděla u okna a přemýšlela jsem, jak naložit s načatým dnem. Na konci chodby jsem zaslechla blížící se tlapky mého psího přítele, který mi naznačil, že by rád na procházku. Vydali jsme se tedy společně do lesa za humny. Uvědomila jsem si, jak daleko už jsem od domova. Značně znuděná a unavená jsem se rozhodla vrátit zpět v domnění, že se mi dnes už nic zajímavého nepřihodí. Po cestě jsem zahlédla motýla, kterého se můj pes rozhodl pronásledovat a honit. V zápalu jeho lovu na motýla se mi ztratil z dohledu a já jsem se rozhodla vydat přímočarou cestou za ním. Začalo se šeřit a já zazoufala. Popadl mne strach a má fantazie pracovala na plné obrátky. Naštěstí se můj pes náhle vynořil ze zarostlého roští a já zajásala hned na dvakrát. V roští ležela tisícová bankovka. Nakonec se mi procházka vyplatila a cestou domů jsem z bankovky složila motýla na jeho počest.


    Tajemný motýl

    Pavla KOSTKOVÁ (19)

    Bylo krásné letní odpoledne. Vyšla jsem si na procházku se svým milovaným pejskem Žerykem. Prošli jsme zahradou, kolem fontány, přes lávku nad zurčícím potůčkem až na rozlehlou louku. Na té louce obvykle dávám Žerykovi volnost a nechám ho jen tak pobíhat kolem mě. Odepla jsem mu vodítko. Nikdy se nestalo, že by utekl někam daleko nebo se dokonce zaběhl. Ale dnes tomu bylo jinak.

    Pejskovu pozornost upoutal krásný velký motýl sedící na jedné z kopretin. Žeryk chodil kolem květiny dlouhou dobu, než se konečně odhodlal přijít k motýlovi blíž. Ten se ale vyděsil a z kopretiny odlétl. Můj pes s vidinou nové zábavné hry se za motýlem pustil. Honil ho po louce sem a tam a žádný strom nebo keř mu nebyl překážkou. Jak jsem na ty dva koukala, stále víc mi připadalo, že motýl Žeryka schválně provokuje. Nikdy mu neuletěl moc daleko, občas si mu sedl na hlavu, jindy na ocas. Vypadalo to, že se motýl pohledem na neohrabaného psa výborně baví. Najednou motýl změnil směr letu. Přímočaře letěl do vzdáleného roští. Žeryk samozřejmě za ním. Rozběhla jsem se za poblázněným zvířetem, abych ho neztratila z dohledu. Když jsem dorazila k roští, všimla jsem si, že se motýl usadil na kousek papíru. Zvědavost mi nedala a papírek jsem zvedla. Byla to dvoutisícová bankovka! Od té doby chodíme s Žerykem na tu louku každý den a čekáme, jestli se tajemný motýlek neobjeví znovu.


    Všední cesta do školy

    Klára HLAVATÁ (19)

    „Školní“ autobusy jsou snad až příliš všední věc, a ty v uvozovkách teprve — znamená to, že s vámi cestují jak děti školou povinné, tak kamsi spěchající dospělí.

    Každé ráno tak potkávám více či méně obměněnou skupinu lidí, podle toho, jak má kdo směny, nebo benzín v autě. Máme totiž v noci nesmírně přičinlivou mládež. Zřejmě ji čeká slibná budoucnost nadějných chemiků, když už v rozmezí deseti až třinácti let ví, jak se získávají ropná paliva.

    Je tu pan Kudrnáč, automechanik. Ví, že žádný vůz není bez  chyby a tak se spoléhá na autobusy, do nichž, neznámo proč, vkládá důvěru. Dále pan Chocholouš, který, když se s ním rozloučí manželka zašvitořením „Půjčuju si auto, miláčku“, se rozloučí s vidinou svého BMW a cestuje jistě potupně hromadnou dopravou. A ani pečlivě zavázaný motýlek kolem krku mu náladu nezvedne. Paní Mrkvičková zase při chůzi ukusuje k čerstvým novinám už ne tak čerstvé pečivo. Stejně tak i další zajímaví lidé, ale dnes jsem na ně neměla náladu. Byla jsem tolik unavená...

    Autobus vyjel přímočaře po cestě. Poté zatáčka ovíjela autobus, za ní však čekalo nečekané. Zastavil nás vojenský vůz — podobné jezdí do prostoru kus od naší vesnice! Podle posunků mezi řidičem a mužem v zelené uniformě mi došlo, že musíme vystoupit. Lidé protestovali, měli strach a nechtělo se jim z míst, která se jindy zdála tak nepohodlná. Venku nás zamrazilo mnohem víc než studené podzimní počasí.

    „Připravte si batohy, kabelky, náprsní kapsy — všecko. Všechny bankovky ven. Je to rozkaz.“

    Co se děje?! Žijeme v jednadvacátém století, probůh! Fantazie zpracovávala jednu možnost odvážnější než druhou.

    „Doneslo se nám, že jeden z cestujících má u sebe předmět, co hledáme. Tak po jednom... Kdo je první?“

    Nikomu se nechtělo, ale na všechny muselo dojít. Když popadané  listí a roští pod vojenskou botou zašustilo u mě, došlo mi, že jsem poslední. Namísto pověstného spadlého kamene mi ale něco uvízlo v krku. Co když přece jen ta malá možnost...

    „Ale, ale, ale!“ — krájel muž slova jako tvrdý chleba. Zvednul od boku vysílačku. „Pětko, máme to! Nebudeš tomu věřit!“

    Polil mě pot, už jsem nevnímala, jestli studený  nebo horký, zamotala se mi strašně hlava. Co u mě vůbec našli? Jak? Proč?! Proč já? Muž mě vzal za rameno a cloumal se mnou. To mi nikdo nepomůže?!

    „No tak, prober se, není čas!“

    O čem to mluvil? Co jsem udělala?

    Vzbudila jsem se s kamarádovou rukou na rameni. „Přijdeme pozdě do školy!“


    Návrat

    Kristýna BROŽOVÁ (19)

    Slunce se pozvolna přibližovalo k obzoru, až zmizelo úplně, a celý kraj se ponořil do podvečerního šera. Vyhřátý vzduch se pomalu ochlazoval a na stromech okolo chaty se začalo houfovat ptactvo z nejbližšího okolí. Za necelou hodinu byla obloha oděná do večerní róby. Hustá tma se rozlévala po všech stráních a údolích, vyplnila i ta nejmenší zákoutí a svou černí protkala i hladinu potoka, jenž svým bubláním a šploucháním dával najevo svou přítomnost. Pohled na kamsi utíkající vodu plnou života a elánu byl uklidňující. Poposedla jsem si blíž a ponořila ruku do chladivého balzámu. Proud vody se mi laškovně proplétal mezi prsty, jako by mě chtěl stáhnout s sebou. Tráva, lemující břehy potoka, se žíznivě skláněla k hladině, jako by se chtěla napít.

    Po chvíli mě chlad zahnal do chalupy. Nasbírané roští praskalo v kamnech a místností se linulo příjemné teplo. Po stěnách, jež byly posety parožím, se míhaly prazvláštní obrazce. Napravo od parohů a všech těch vycpaných zvířecích hlav zaujímala své místo expozice brouků a motýlů, opodál zas visely sušené byliny. Podívala jsem se zblízka. Ne, to se mi jen zdálo. Jedna z květin vypadala na chlup stejně jako ta, kterou vyobrazovala jedna z čínských bankovek. Zašátrala jsem v kapse a bankovku vylovila. Kdysi mi ji věnoval můj dědeček. Stále ji nosím u sebe, přináší mi štěstí. Na chvíli jsem se ponořila do vzpomínek. Můj dědeček, stejně jako můj utec, byl velice šarmantní, zásadový a přímočarý muž. Své zvyky dodržoval s železnou přesností. Spát chodíval vždy v půl jedenácté a snídával dva krajíce chleba a vejce na měkko. Od té doby, co je na cestách, zeje chalupa prázdnotou. Z přemýšlení mě vytrhl podivný zvuk. Zdálo se, jako by někdo chodil okolo chalupy. Vyděšeně jsem se podívala z okna: „Dědo!“


    Procházka pana Berouska

    Michaela MAREŠOVÁ (19)

    Jednoho slunečného rána se šel pan Berousek projít městem. Střídal nohu jednu za druhou a po chvilce zamířil směrem k parku. Všude byl klid, protože lidé byli už v práci nebo spali, a jiní seděli ve škole. Jak si tak užíval ticha parku, všiml si třepotajícího se papírku v roští. Zdál se mu velice známý, šel se tedy na něj podívat a opravdu, byla to stokorunová bankovka. Chtěl se pro ni natáhnout, ale nedosáhl na ni, musel se tedy proklestit mezi trny suchých větviček, aby si mohl bankovku vzít. Každá koruna se přece hodí. Konečně bankovku zachytil, když tu z ní najednou vyletěl motýl. Byl to otakárek fenyklový. Pan Berousek se na chvíli zastavil a díval se na tohoto krásného tvorečka, jak si to přímočaře plachtí k rozkvétající lípě. Když se dost vynadíval, vzal bankovku a strčil si ji do kapsy. Rozhodl se ji cestou domů hned utratit, co jiného také s ní. Vydal se tedy zpátky.

    Hledal obchod, kde by se mu něco hodilo a nakonec se rozhodl pro stánek s grilovanými kuřaty. Jedno si koupil. Teď má postaráno o oběd a může jít domů. Nedošel však daleko. Hned vedle stánku si povšiml ženy, která chodila pořád sem a tam a něco si mumlala pod vousy. Byla zřejmě velice rozrušená a pan Berousek přemýšlel, zda by jí neměl pomoci. Žena si ho okamžitě všimla a vydala se mu naproti se zoufalým výrazem. Než však mohla cokoliv říct, zezadu ji popadli dva páni, každý za jednu ruku, přičemž žena začala šíleně ječet a nadávat, až se tomu člověk divil. Byla to totiž jedna z pacientek místního psychologického ústavu. Dostala kazajku a pan Berousek se rozhodl raději opustit své stanoviště a vydat se domů. Zde si mohl konečně pochutnat na svém kuřeti.


    Nebezpečná změna

    Erik STEIGR (17)

    Chodíte-li pokaždé ve stejnou dobu a na stejné trase například do práce, potkáváte většinou ty samé lidi. Když cestu dobře vnímáte, po nějaké době vás omrzí. Najdete si tedy jinou, která není o moc delší, abyste se nezpozdili. Tam potkáte zase jiné lidi, které budete míjet do té doby, než zase trasu změníte.

    Nebo pak můžete být ti, kteří okolí cesty příliš nevnímají. Máte ji ovšem za tu dobu používání naučenou tak, že byste po ní mohli jít poslepu. Zrovna jako jeden mladý muž pracující jako úředník v o několik bloků od jeho domu vzdálené bance. Každé ráno vyjde ze dveří panelového domu, seběhne šest schodů a jde po chodníku vedoucím k silnici. Tu přejde po přechodu a kráčí kolem řadových rodinných domků, na jejichž konci se nachází večerka. Opět přejde silnici a jde okolo další řady. Pak zahne doprava a prochází podél silnice, kterou asi tak za pět minut přejde. Potom po chodníku, jenž se různě klikatí, dojde až na náměstí, ze kterého se vydá úzkou uličkou. Projde kolem dvou obchodů s oděvy, drogerie a restaurace a vchází do dveří své banky.

    Jednoho dne se ale jeho cesta změní. Do té samé banky totiž přijali novou pracovní sílu, ženu, kterou chce muž poznat a do práce se těší. Když tak o ní po cestě přemýšlí, nevšimne si dítěte, které proti němu jede na kole. Při rychlému uhýbání zakopne a spadne do roští. Naštěstí si jen trošku potrhá kabát. Kráčí dál se špatnou náladou, když v tom mu tu dobrou vrátí volně si poletující motýl. Jeho přímočaré myšlení se pro dnešek vytratí, proto se potom, co uvidí tisícikorunovou bankovku, vrhne na silnici. Zapomene ale, že tady nikdy nepřechází a že auta tu jezdí dost neopatrně, a také si nevšimne přibližujícího se autobusu. Nestačí rychle zareagovat a skončí pod jeho koly. Do banky už nikdy nedojde. Už nikdy ho na cestě nepotkáte. Už nikdy se vám neomluví, pokud do vás náhodou vrazí...

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena