• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2009 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2009

    Slovo úvodem

    Stejně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, která skončí slovy: „A přitom to začalo tak nenápadně…“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Zlomenina
  • Země Ú
  • Telefonát
  • Na každého dojde
  • A přitom to začalo tak nenápadně...
  • Promoce
  • U kadeřnice

  • Zlomenina

    Stanislav NOVÁK (22)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    Petr se protáhl na posteli, jak jen mu to levá noha zavěšená na kladce dovolila. Kamil ležící u okna řekl: „Nechtěl bys nám povědět, jak se ti to stalo?“ Petr přikývl a spustil.

    Jistě si pamatujete, že minulý pátek byl den jako vystřižený. Poslední přednáška končila po půl druhý a vlak jel za pár minut. V Teplicích přistoupila holka jako obrázek. Sedla si proti mne a já nevěděl, kam koukat dřív. Po chvíli řekla: „Ahoj, já jsem Jarmila.“

    Než jsme dojeli do Mostu, věděli jsme o sobě vše. A když vlak zastavil v Chomutově, nic nás nemohlo zastavit. Na rozloučenou mi kladla na srdce: „Až budeš před naším barákem, tak mě prozvoň. Vemu tě přes zahradu. Táta je šílenej rapl.“

    Kopec na Ruland jsem vyběhl jako srneček. Po prvním cinknutí mobilu přišla. Rychle jsme vyšli do patra, kde měla pokojíček. Vše bylo jako v krásném snu, který ukončilo brutální bušení na dveře a vzteklý hlas: „Jarmilo otevři! Ty tam někoho máš?“

    Vyskočila z pelíšku a šeptla: „On tě asi zabije, posledního kluka prohodil dubovejma dveřma. To víš, táta je řezník.“

    Boty nebyly k nalezení a slipy taky ne. Popadl jsem rifle a kdo to nezažil, tak neuvěří, jak bolí, když se skřípne do zipu u kalhot. Vyskočil jsem z okna a spadl do plechovek s barvama. Jedna se vylila a já byl po kolena červený.

    Z baráku bylo slyšet, že kdosi pádí ze schodů. O chlup mne minul letící květník. Bylo štěstí, že ten taťka neměl po ruce řeznickou sekyru. S tou by se určitě trefil.

    Domů jsem se dostal v pohodě.

    Kamil se neudržel a řekl: „Ale co ta noha?“

    Petr pokračoval: Klíče od bytu při útěku zmizely a tak jsem musel zazvonit. Máma otevřela a padla jako podťatá. Chudák si myslela, že ta barva je krev. Běžel jsem o patro níž, kde bydlí doktorka Pávková, a na posledním schodě mi ujela noha."

    Když ustal smích, Petr dodal: A přitom to začalo tak nenápadně.


    Země Ú

    Jana PODLISKOVÁ (69)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    V zemi Ú lidé chodili v košilích. Móda zde téměř neexistovala. Košile byly krátké i dlouhé, zdobené i bez ozdob. Ale všechny košile byly značené: jedni měli na košilích plus, druzí mínus. Kdo měl na košilích plus, patřil k vládnoucí třídě a měl vždycky pravdu. Kdo měl mínus, neměl pravdu, proto ani tolik práv jako skupina první. Zatímco mínus skupina se cítila ponížená a uražená, skupina plus se domnívala, že je příliš humánní.

    Cizinci zde nežili, protože je obyvatelé neměli rádi. Američanům nemohli odpustit, že téměř vyhubili indiány, Němce nemilovali, že chtěli vyhubit židy, židy zase proto, že se nesnáší s araby. I církve v zemi Ú byly neoblíbené: katolíkům nikdy neodpustili, že upálili Koperníka. Čas od času se znaménka změnila, obě skupiny se u moci vystřídaly. Co dřív bylo černé, bylo bílé a naopak. Jen nápis na plakátech „Pravda zvítězila“ zůstal. Učebnice dějepisu se přepsaly, sochy ze svých podstavců zmizely a byly nahrazeny jinými. Staré zásluhy byly prohlášeny za zločiny, dřívější zločiny za hrdinství.

    Jedné noci se však stalo něco neuvěřitelného. Všechna znaménka z košil zmizela. Ale nikdo to nevítal a nikdo kvůli tomu neplakal. Ti, co měli plus, nevěděli, jestli jsou ještě u moci. Ti, co měli mínus, nevěděli, kam se mají zařadit. A protože dny plynuly a nic se nedělo, lidé začali mít strach, že je ohrožuje někdo třetí. Obě skupiny začaly spolupracovat, nakonec si všechno odpustily.

    Možná je to jen pohádka, ale v zemi Ú už nepřepisují učebnice dějepisu. A přitom to všechno začalo tak nenápadně.


    Telefonát

    Jana LANDOVÁ (19)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Šla jsem si takhle jednou po ulici. Jdu, koukám do výloh, spíš proto, abych zjistila, jak mi to na odrazu sluší, než že by mě doopravdy zajímal sortiment. Zazvonil mi telefon. Rychle jsem hrábla do kabelky. Chvilku jsem ho hledala, zatímco on vyzváněl v rytmu samby. Pak jsem přijala hovor. No a tehdy se to stalo.

    „Tady je Tři-Pět-Sedm,“ Ozval se z telefonu hlas připomínající alpskou veverku nadopovanou kofeinem. „Co prosím?“ — zeptala jsem se. „To bude asi nějaký omyl.“ A chtěla jsem zavěsit.

    „Ne, počkejte!“ — zastavil mě hlásek. „Tohle není omyl.“ Pak hlas přešel do dramaticky hlubokého tónu: „Tohle je výstraha! Naše flotila je právě na orbitě vaší planety. Jestli váš velekrál okamžitě nepředloží kapitulaci, bude vaše planeta zničena.“ A pak se spojení přerušilo.

    Myslím, že jsem zazmatkovala. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo je prezident naší republiky, natož kdo má být velekrál reprezentující celou Zemi. Musela jsem přemýšlet docela dlouho, protože vzápětí se ozvala ohromná detonace. Všichni kolem mě byli najednou celí růžoví. Nejspíš jsem taky byla růžová. Ach ne... myslím, že jsem pořád růžová! Co si mám počít?

    Pane doktore, já nechci kazajku... Vážně se to stalo! Vy jste taky růžový, copak to nevidíte? Já vím, je to tragédie... a přitom to začalo tak nenápadně.


    Na každého dojde

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (67)

    Na večerní mši v kostele na náměstí rozjímá stařec. Sedí až v poslední lavici, je nějaký podivně omšelý a dlouhé vlasy i vous nenechají nikoho na pochybách, že už něco pamatuje. Když na něho venku čekám, vyjde jako poslední. Co to je za člověka, vrtá mi hlavou a pozdravím ho: „Nechcete si u vodotrysku sednout a povyprávět o starých časech? Třeba o tom, jak se ve městě kdysi udržoval pořádek?“ — zavedu s ním řeč a pomalu kráčíme k lavičkám. Ještě, že je tma! Skoro si myslím, že by to mohl být ten bájný Suchý Merten! Ztěžka usedl a začal vyprávět. „Tak vám třeba povím o posledních popravách v Chomutově,“ řekl. „Byl tichý májový podvečer roku 1589, všude voněly rozkvetlé květy jabloní a probouzející se země. Pomalu utichal pracovní ruch a vše se zklidňovalo. Za město mířil průvod zahalených postav a uprostřed táhli dva koníci povoz se zamřížovanou klecí. Mniši a kat mířili na popraviště na kopec Šibeník. Byl to moc smutný pohled. Povolení ke zřízení popraviště dal řádu německých křižáků Přemysl Otakar II. již v roce 1261. Chomutovští měšťané byli rádi, že mistr popravčí vzal spravedlnost do svých rukou. Ale on pouze plnil nařízení pánů našeho města, bratrů Bohuslava a Felixe Lobkoviců. Nešlo budovat ve městě pevný jezuitský řád, když někteří nevěřící páchali zlo. A tak v té kleci vezli muže a ženu — vrahy. Nectili desatero božích přikázání, kradli a vraždili pro peníze. Ti vrahové tehdy zabili zdejšího obchodníka a jeho ženu, pro jejich nahospodařené peníze z prodeje dřeva. Soud s nimi byl krátký. Oba dva byli odsouzeni k odnětí pravé ruky a pak ke stětí na popravčím špalku a od rozsudku čekali oba viníci na popravu pouhých čtrnáct dní! Po nich viděli chomutovští občané ještě velkou popravu čtyřiceti dvou karetních loupežníků. Kopec Zátiší také tenkrát zažil nechvalné pálení čarodějnic, stačilo pouze malé mateřské znaménko na těle obviněného. Naše město Chomutov tehdy nemělo svého popravčího mistra, toto smutné poslání zde vykonával kat z Kadaně a i jiní popravčí. Všechna popraviště v zemi byla zrušena dvorským dekretem o zrušení tělesné poddanosti až císařem Josefem druhým v roce 1781. Pořádek musí být zachován, nelze trpět páchané násilí na lidech jako se to děje v dnešních časech! Bylo to tak a bude to tak. Akorát se moc divím, jak to té dnešní spravedlnosti dlouho trvá!“ - dodal. „To máte svatou pravdu, pane Mertene, moc vám děkuji za vaše vyprávění. Smutnou historii má naše město, třeba poslední válka. A přitom to začalo tak nenápadně!“


    A přitom to začalo tak nenápadně...

    Věra NĚMEČKOVÁ (61)

    Byl krásný nádherný fantastický den. Už od rána se mi vše dařilo a já si řekla, že takovéto dny mi nikdo a nic nezkazí. Budu se vyhýbat všem škarohlídům, kteří ani neví, oč jsou ochuzení. To ale já řešit nebudu!

    Ovšem, že během dvou dnů budu řešit s mým mužem úplně něco jiného, mne nenapadlo ani náhodou!

    Na chalupě jsme se rozloučili s našimi přáteli a pelášili domů, abychom dojeli ještě za světla, což se nám podařilo. Dařilo se dva dny, než zazvonil telefon. Děje se něco? Jak se máte, ptám se Janíků na chalupě. Jo, máme se dobře, ale je tady problém, neteče voda. Jak neteče? No neteče. Zalévala jsem už poslední záhon kytiček a voda asi není, ale čerpadlo běží. No to byl šok! Ozveme se, musím zavolat muže do práce. Vyřizuji, že zítra přijedeme i s novým čerpadlem, tak aby nějak vydrželi. Jo, my vydržíme, naštěstí máme s sebou balíky vody!

    Zato my druhý den jen zírali! Tam, kde byl obchod, už není, ani jinde v městě, ani v Mostě, ani v Budějicích, ani v Krumlově! Telefon byl nažhaven, a co teď? Na informacích mi bylo sděleno, zkuste Příbram! Ozývá se příjemný mužský hlas. Ano takováto čerpadla zde máme. Ani nevíte, jakou jste nám udělal radost! Hned druhý den brzy ráno pelášíme do Příbrami. Kupujeme čerpadlo a rychle na chalupu. Čerpadlo bylo vyměněno, my se rozloučili a už pospícháme tři sta kilometrů zpět, aby muž stihl jít na noční. Druhý den volám, zda je vše v pořádku a voda teče? Ano, voda teče, ale i jinde. Kde? Před sklepem prosakuje, jak je asi vedení do studny. No to bylo něco pro mého muže! To se musí stát zrovna nám a teď! Čtyřicet roků nic a teď ric! Vzkazuji, koupíme vše potřebné a přijedeme. Říkám muži, vezmi ještě jednu tu těsnící spojku! Proč? Potřebuji jen jednu. Ale já trvám na svém a vezeme dvě. Konečně jsme opět dojeli na chalupu, naštěstí tentokráte měl muž více volna a taky více práce, přeci jenom musel kopat metr hluboko, než závadu objevil. S hrůzou ale zjistil, že to prasklo ne ve spoji, ale těsně vedle.

    Ještě že měl ty dvě těsnící spojky! Pochválena jsem ale nebyla. Musel vyměnit kus trubky a pustil vodu, ale jaksi se mu nezdálo něco ve studni. Sací koš! A tak jsme opět uháněli pro nový, ale naštěstí jen šestnáct kilometrů do Krumlova, aby nám nezavřeli. Konečně odjíždíme a já se bojím druhý den zavolat, zda je vše v pořádku? Nebylo, a přitom to začalo tak nenápadně...


    Promoce

    Eva ŠAMŠULOVÁ (64)

    Převaluji se v posteli a nemohu usnout. Tak zítra bude mít „moje malá holčička“ velkou doktorskou promoci! Už se vidím, oblečena v elegantní tmavý kostým s béžovou saténovou blůzkou, kráčím po boku svého krásného milého zetě, zasednu na ona sedadla pro rodiče v Karolínu. A jak budu dojetím zamačkávat slzu štěstí a pýchy. Nakonec jsem usnula...

    Ráno jsem nahodila připravený obleček a se svou starší dcerou a její rodinou jsme jeli do Prahy. Já i dcera jsme byly už slavnostně oděny, vnoučata a druhý zeť byli ve sportovním. Předpokládali totiž, že se u naší oslavenkyně převléknou. Cestou jsem jí volala, ale ona mi sdělila, že od osmi učí na fakultě a její muž nebude doma. Přesto jsme dojeli na nejrušnější ulici v Nuslích, zaparkovali jsme a zvonili jsme. Nikdo nebyl doma. Ještě před tím jsem dostala od starší dcery kousek čokolády, která mi upadla na béžovou saténovou blůzu, a zůstal tam velkej hnědej flek. Já běsnila, ale rodina se rozhodla, k velkému gaudiu lidí na tramvajové zastávce, že provede striptýz. Zeť, vnuk i vnučka shazovali na ulici své oblečky a házeli se do gala. Já stála jako u vytržení. Asi po deseti minutách jsme naskákali do auta, kdež zeť zcela moudře pravil, že bychom mohli jet k restauraci na Pankráci, kde se bude odehrávat oběd, a do Karolína pojedeme metrem. Kdyby ho to napadlo dřív, o co by mí Pražané v ten den přišli!

    Promoce byla od deseti, ještě jsem si stihla částečně zlikvidovat flek na blůze. Půl hodiny před promocí jsme byli v sále my, Chomutováci, ale ne ani promující dcera, ani její manžel, ani můj syn. Když se mě starší dcera ptala, kde že jsou, zcela bez sebe jsem pravila, že nevím a momentálně mě to nezajímá. Mezi tím někdo z rodiny mluvil s „mojí malou holčičkou“, která se přihnala pozdě a sprostě nadávala, že je to jeden z jejích nejstrašnějších dnů. To mi také k naladěné předobré plačící matičky nedodalo. Téměř v „hodině dvanácté“ se všichni zúčastněni naší rodiny dostavili. Zahlédla jsem je pouze jedním okem a částečně jsem si oddychla. Ale v tuto chvíli jsem už zdaleka na slzy nebyla. A tak, když přebírala ten velkej doktorskej diplom a hodila po mně očkem, tak jsem na ni vyplázla jazyk.

    Ten den ovšem zdaleka nekončil. Protože „paní doktorka“ opět musela být na fakultě, tak jsme se zase převáželi metrem. Můj „hodný“ vnouček mě v něm oslovoval, stařenko - nechcete si sednout? No a já asi s pěti pugéty v náručí jsem mu ani nemohla dát pohlavek.

    V restauraci se vše odehrávalo v rámci normálu. Já už byla zklidněna, jen jsem se těšila na dceřiného profesora, který měl na pozdní oběd také přijít a se kterým jsem se z dob studií znala. Když jsme odcházeli, on zrovna přišel a ještě se mě zeptal, proč musím zrovna teď jet do takové díry, jako je Chomutov! Tak jsem opět začala běsnit, no a přitom jsem se na tento den moc těšila. A zpočátku to začalo tak nenápadně!


    U kadeřnice

    Věra KULIŠOVÁ (61)

    Když jsem už vážně nečekala, že se to stane, stalo se a já jsem byla opět zamilovaná. Přijala jsem pozvání na rande a potom to všechno začalo. Chtěla jsem vypadat co nejlépe, zašla jsem tedy do kadeřnictví dát se ostříhat. Byla jsem jediná zákaznice a snad proto mě kadeřnice přivítala téměř s nadšením. „Posaďte se,“ řekla a vrhla na mne zkoumavý pohled. „Jak to budete chtít?“„ - zeptala se ponurým hlasem a hned mi došlo, že je předem přesvědčena o marnosti svého snažení vytvořit na mé hlavě solidní účes. Tiše jsem špitla: Nakrátko, uši vystříhat.“ Povzdechla si, postříkala mi hlavu studenou vodou a začala stříhat. Po chvíli přestala, prohlédla si mě ze všech stran a prohlásila: „Ty uši se mi nelíbí, jsou příliš velké. Nechám vám vlasy trochu delší přes jejich špičky a tím je opticky zkrátím.“ Neodporovala jsem, nechtěla jsem ji zbytečně rozzlobit. Nakonec bude třeba přece jenom lepší, když budu mít uši opticky zkrácené. Potom se zuřivě vrhla na zadní část hlavy. Vypadalo to, že mě tam chce vzít dohola a tak jsem nesměle zvolala: „Vzadu to bude už stačit.“ Nespokojeně zavrtěla hlavou: „Ještě to není ono, mátě příliš krátký krk. Čím výš zadní část hlavy vystříhám, tím víc se krk vzhledově prodlouží,“ pronesla rozhodně. Dotklo se mě to. Vždyť je to jediná hlava, jediný krk i jediné uši, co od narození mám a nikomu dosud nevadily. Potlačila jsem touhu uraženě odejít, pomyšlení na blížící se schůzku mě přece jenom zarazilo. Kdo ví, třeba nakonec odejdu se super moderním účesem. Při zjištění, že z mé strany už zřejmě nenarazí na žádný odpor, začala s potěšením řádit na zbytcích vlasů mé hlavy. Neměla jsem sílu protestovat, stejně už v podstatě ke stříhání mnoho nezbylo. Pohled do zrcadla mě odrovnal, v šoku jsem se otázala: „Kolik platím?“ „Dvě stě padesát,“ řekla ta hanobitelka hlav bez uzardění. Odcházela jsem se slzami v očích a s pocitem, že na rande si musím pořídit paruku. A přitom to začalo tak nenápadně.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena