• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2018
  • Ročník 2017
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2008 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2008

    Slovo úvodem

    Stejně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, která začne slovy: „Tohle vědět dřív…“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Čtvrtý důvod
  • Bolavá záda
  • Maličká
  • Tohle vědět...
  • A tak to má být
  • Tohle vědět dřív...
  • Šance
  • V Čechách není radno smutek držeti

  • Čtvrtý důvod

    Radka ZADINOVÁ (37)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    Tohle vědět dřív, nevdala by se. Teď by nezatínala zuby a nepřivírala oči bezmocností a touhou křičet. Křeč v ústech zvolna ustupuje a ona si s údivem uvědomí, že se jí chce smát. Co jí taky ještě jiného zbývá. Smích se lepí na paty. Někomu. Jí sice moc ne, ale když už, příjemně ji lehtá na rtech. Ještě před chvílí by nejradši brečela. Vrátila se ve vzpomínkách o pár dní zpátky. Seděl v křesle, koukal se na televizi. Ona si četla. Pak vstal. Odložil brýle, odcházel a nevracel se. Vypnula televizi — rušila ji. Po čtvrt hodině se vrátil. A vynadal jí, protože si dovolila vypnout televizi. Chtěl se prý dívat. Nechápala, proč mu působí problémy televizi znovu zapnout... O tři dny později stejná situace. Seděl v křesle, koukal na televizi. Ona si četla. Po chvíli se zvedl, odložil brýle a odešel. Myslela si: To víš, vypnu televizi a ty mi vynadáš. To tak. Nevypnula ji. Po čtvrt hodině se vrátil a vynadal jí, proč televizi nevypnula, když na ni nikdo nekouká...

    Roztřásly se jí rty. Střelila očima směrem ke dveřím. Byly bezpečně zavřené. Rty se jí opět zachvěly. Tentokrát ale nepotlačovala pláč. Smála se. Nejprve tiše, pak smích zabublal jako žhavá láva. Pitomec. Pitomec, pitomec, pitomec.

    Tohle vědět dřív, nevdala by se. Ušetřila by si deset let smutku, hořkých slz a bezmocné bolesti. Jenže všechno má své pro a proti. A ona měla hned tři důvody pro. Tři velké důvody. Tři nejkrásnější důvody, pro které stálo za to někdy potlačit slzy, bezmocnost a vztek. Tři důvody, které ji momentálně držely nad vodou. Misky vah se zhouply k jedné straně. Zůstat? Ne. Teď padají dolů. Už se ani nehnou. Rozhodla se. Odejde.

    A má hned čtyři důvody. Ty tři, které ji tak dlouho držely v jeho blízkosti plus sebe. Na sebe během let úplně zapomněla. Čtvrtý důvod. Důvod, který tak dlouho potlačovala, opomíjela a zapírala. Teď už se však vyhnat nedal. Vyzývavě se jí díval do tváře. Usmála se na svůj odraz v popraskaném zrcadle.


    Bolavá záda

    Zdeněk SLATINA (67)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Tohle vědět dřív! Rozbolela mne záda, jen tak, najednou. Můj lékař mi je třikrát pohladil a dvakrát do nich uhodil pěstí.

    „Nic na vás nevidím,“ děl poté. Doma před zrcadlem jsem mu dal ostatně za pravdu.

    Potvrdili mi to později ortopéd s neurologem, kteří mě postupně vyšetřili. Oba mne třikrát pohladili záda a dvakrát do nich uhodili pěstí. Ortopéd mi navíc nechal udělat rentgen, nicméně ani jeden na mně nic neviděl. Každý z lékařů mi předepsal nějaká účinná analgetika, z nichž jsem si disciplinovaně a pravidelně připravoval mixáž. Zakázali mi také, zbytečně, řízení auta. Žádné nevlastním. Neurolog mne posléze vřele doporučil psychologovi.

    To už manželka začala hrozit rozlukou od stolu a lože v důsledku mé naprosté letargie. Pravila, že neví, co na mně kdy viděla, když teď na mně nevidí nic. Byl jsem zděšen, ale když jsem usnul ve vlaku a přejel domovskou stanici, a když jsem zapomněl, že přijede na neděli tchyně, nedivil jsem se jí.

    Psycholožka PhDr. Semturádová byla ženou se zjihlým pohledem a konstantním úsměvem. Její spasitelna byla tak intimního rázu, že se mi ihned vybavil „komptoár“, kam si za mého mládí chodíval sedlář Nohava po obědě hodit šlofíčka.

    Odbornice mi předložila jakési abstraktní malůvky a já měl říkat, co v nich spatřuji. Potom jsme si společně hráli se slovy a barvami.

    „Zdeňku, mohu vám tak říkat, že,“ vrkala paní doktorka, „já v tom vidím hodně, hodně deprese.“ Věděla si s tím však rady. Ležícího na pohovce mne přesvědčovala, že cítím příjemnou únavu a lehký vánek na čele. Únavu jsem ji potvrdil, vánek však nikoli. Konstatovala tedy, že jsem zajímavý případ a zařadila mne do skupinové terapie.

    Kdo to nezažil, může si představit něco mezi kolektivní zpovědí a hereckými etudami ochotnických nadějí. Po prvním sezení jsem odmítl další. To ovšem psycholožku velmi ranilo. Abych si ji alespoň trochu udobřil, souhlasil jsem s vyšetřením na psychiatrii.

    Shrnu to, protože moje chvíle strávené s MUDr. Nerišmanem, CSc. jsou zastřeny mlhou. Byl jsem jím různě otloukán a musel jsem odpovídat na velmi podezřelé otázky. Pochopitelně se také zintenzivnila moje medikamentosní léčba.

    Dnes už je všechno na dobré cestě. Auto sice stále nesmím řídit, třesu se už však mnohem méně a manželku, která se mnou zatím vytrvala, občas poznávám. Zda mne bolí v zádech, to nevím. Ale opravdu se cítím dnes lépe nežli včera. Kdybych však věděl dřív...


    Maličká

    Jana LANDOVÁ (18)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Tohle vědět dřív, nikdy by nepřišla. Zůstala by doma, možná by ani nevylezla z postele. Ale vstala a opustila dům. A tak teď namísto klidu a pohody cítila ostrou bolest na prsou. Ta bolest ji zasáhla náhle. A byla tak silná a prudká, že ji srazila k zemi. Nejprve na kolena. A pak ji pomalu položila na záda.

    Co je to? Nevěděla. Nevzpomínala si. Myšlenky se jí rozutekly do všech stran a ona už je nedokázala pochytat. Počkejte! Zůstaňte se mnou! Nechci být sama... Utekly.

    Dívala se do nebe. Do nebe... Volalo ji k sobě. A ona jeho volání slyšela čím dál jasněji. Proč?

    Zavřela oči. Na chviličku. Ale i tak to stačilo, aby si myšlenky pomyslely, že se nedívá a kradmo se připlížily zpátky k ní. Rozpomněla se na ránu, hlasitou, co vyštěkla do ticha podzimního rána.

    Takže to znamená... To se mi nelíbí. Opravdu se mi to nelíbí.

    Ale copak tady a teď záleželo na tom, co se jí líbí a co ne? Tady a teď už vlastně nezáleželo na ničem. Alespoň pro ni.

    Já nechci!

    Musíš, maličká, copak to nechápeš?

    Ne... To nemůže být pravda...

    Posouzení pravdy nezávisí na tobě, maličká.

    Ale já nechci.

    Ach, maličká, nedělej smutný oči... I když... krev a slzy se k sobě docela hodí.

    Proč já?

    Smůla... Osud... Náhoda... Volba...

    Chceš slyšet tajemství? Pošeptám ti ho. Ale nesmíš to nikomu prozradit.

    Maličká se usmála. Její strach a smutek byl vystřídán zvláštní úlevou. A pocitem štěstí. Není to zvláštní... cítit v takový okamžik štěstí?

    Rozuměla tomu. Už ano, konečně to celé začínala chápat. Proto ta úleva.

    Umírám poprvé, ale ne naposled.


    Tohle vědět...

    Jana PODLISKOVÁ (68)

    Tohle vědět dřív, tak jsem nevolil. Kdyby ODS nevyhrála, nemusel bych platit u lékaře. A hlavně bych se nebyl dověděl, že mě náš pan doktor již nemá rád. Já jsem člověk sečtělý, starými romány zkažený. V nich doktoři o svých pacientech všechno věděli a málo jich neměli. Leckdy i do své kapsičky sáhli, jen aby jejich pacienti všechno dostali. Ten den byl jako jiné dny. Ráno jsem si šel koupit čerstvé rohlíčky k snídani. Já mám rád, když je rohlíček čerstvý a pěkně křupe, takový se mazat nemusí. To jen ty gumové se musí mazat, nebo jíst se salámem. V domě bylo ticho, měl jsem pocit, že dům není obydlen. Kdyby babka Mráčková nevytírala chodbu, zdálo by se, že lidé utekli před morem nebo nájezdníky.

    Koupil jsem si týdeník Nástup a rohlíky, doma jsem si uvařil kávičku, udělal si pohodlí. Zjistil jsem, že rohlíčky jsou obzvláště vypečené a otevřel noviny. Ale moje pohoda dlouho netrvala. Dočetl jsem se, že můj pan doktor vítá zavedení poplatků a vůbec nelituje lidi jako jsem já, pro které je to finančně neúnosné, raduje se z toho, že mu ubudou pacienti, protože často k němu chodí zbytečně s banálními problémy. Uvědomil jsem si, že píše také o mě, že ta husa potrefená jsem já. Udělalo se mi špatně, šel jsem si lehnout na kanapíčko.

    Mně je 75 let a vím, že mě ta noha bolet nepřestane. Také vím, co mám dělat, když jsem nachlazený. Jenomže: já to chci mít od vás, pane doktore, všechno potvrzené, že to dělám správně. Já se totiž o sebe trochu bojím, také mám strach, že by to mohla být jiná nemoc. Zavřel jsem oči, uviděl váš úsměv, slyšel váš přívětivý hlas a zjistil jsem, že už vás nemám rád. Zase jeden člověk mi umřel. To se starým lidem stává, stále jim někdo umírá. I vám se to jednou stane. Je jiná doba, lidé budou muset být přeškolováni, kdy se mají léčit sami a kdy mají navštívit lékaře. Prosím proto za všechny důchodce: udělejte pro nás to školení zadarmo!


    A tak to má být

    Jan URBAN (29)

    Tohle vědět dřív, říkávají většinou lidé v podobných situacích. Jak já jim jen závidím, to jejich symbolické „kdyby“ myšlení. Tu žalostnou berličku neexistující informace, která mohla změnit jejich život, nebo třeba jen jediný den. Bezelstné hraní si na alternativní časovou linii, konstrukce odlišných událostí a osudových posloupností a všechno zaměřeno pouze na vlastní krátkodobý prospěch. Jednali by skutečně podle svých představ a nejlepšího svědomí? Často a hlavně rádi si dobré úmysly nalhávají. Ale co kdyby dostali svou šanci? Nedopadli by stejně jako já? Protože já si ulevit nemohu.

    Já už vše dřív viděl.

    Viděl, zažil, navrhl, naplánoval, přepsal, změnil, odčinil a zhoršil. Ano, ano, takový byl výsledek všech mých experimentů. Takové jsou praktické důkazy i teoretická řešení všech rovnic. Nezáleží na tom, jakou mocí vládnete, jaké síly dokážete spoutat a ovládnout, kolikrát cestujete časem, dokonce ani kolik potřebných informací, počátečních podmínek a záznamů stavových trajektorií v kontinuu nashromáždíte či libovolně přesně nasimulujete. Staří filozofové pravdu kupodivu znali velmi přesně. Pochybuji, že měli možnost provádět pokusy mého druhu, natož sledovat chování entropie v kritických uzlech atraktorů. Zřejmě byli natolik smíření s realitou, že ji akceptovali jediným možným způsobem.

    Každá událost, ať sebehroznější, je vždy tím nejlepším možným řešením. Všechna ostatní jsou horší, děsivější a v důsledku katastrofálnější. Kdybych to jen věděl dřív. Chce se mi řvát. Ale já nemohu.


    Tohle vědět dřív...

    Jiří KADLUS (68)

    ... já blbec, tak jsem se s těma webovkama tak nepatlal, pomyslel si ve dveřích oblíbené hospůdky.

    „Hele, spisovatelskej, jak to bude letos? Píšeš, píšeš? Budeš zase v místní drbně? Mařka to v Nástupu sleduje a fandí ti. Ale vostatní jsou fakt taky dobrý.“

    Štamgasti v lokále „U Kůzlátek“ si dobírali postaršího příchozího. Mrzutě mávl rukou a zamířil k osamělému stolku do kouta.

    „Jako vždycky?“ — už už se prsatá číšnice chystala natočit „šnyt“.

    „Nechte toho, dám si Mattonku!“

    „Chlapi, von snad marodí! Nejseš haprus na játra? Co se děje? Ulítly ti včely? Nebo ti stará vzala kramle? Člověče, co já bych za to dal, kdyby to udělala ta moje! Tak vyklop, co je? Jarmilko, hoď sem rundu ferneta! Pojď k nám! Povídej, nebo aspoň “tlač„ písmena!“

    Oslovený se pomalu zvedl. Parta mu ochotně udělala místo.

    „S tím fernetem, to ses Lojzo trefil! Nadarmo se fernetu neříká inkoust! Tak to je přesně to, co mně sejří!“

    „Copak, voni tě nechtěj? Inspirace vyschla, vyschla? Mattonka to nespraví, to chce něco ostřejšího!“

    "Víte, co letos vykoumali? Berou jenom to, co nebylo nikde publikovaný. Copak, že to nesmí bejt nikde vytištěný, to bych ještě bral, ale voni tam přidali i internet. Chápete to? Dneska, když kdejakej mlaďoch mydlí do klábosnice jak pominutej, chatuje a každou ptákovinu co napíše, pověsí na nějakej blog, nebo má vlastní webovky? Já trottl jsem to na starý kolena udělal taky. Napřed blogy, pak webovku. Dalo to fušku, ale je tam skoro všechno, co mně napadlo. Na zkoušku. Teď je mi to platný jako mrtvýmu zimník!

    „Jarmilko, ještě jednou dokola!.“

    Lokálem bzučely fernety jako čmeláci. Náš hrdina tiše seděl, v rukou točil štamprdletem od pátýho ferneta a brblal si pod vousy:

    „Já blbec, todlencto vědět dřív, tak jsem se na vlastní webovky - víte-co-razdvatři. Zvysoka!“


    Šance

    Šárka HRDINOVÁ (39)

    Tohle vědět dřív, tak to zatracené sychravé pondělní ráno proběhlo úplně jinak. Vstal jsem podrážděný, v práci mám problémy se šéfem a ještě musím dnes jet do Prahy. Se ženou si poslední dobou taky nerozumíme, je toho moc, dvě děti, starosti s přestavbou domu, jsme oba neustále podráždění. Udělal jsem kafe a vzbudil ženu a děti. Začalo obvyklé ráno, děti se hádaly, žena na ně křičela. Nevydržel jsem to a vybuchl jsem. Křičel jsem na ně, že už jich mám dost, oblíkl jsem se, vzal tašku a bez rozloučení práskl dveřmi.

    Nasedám do auta a vyjíždím směr Praha. V hlavě mám po té ranní hádce zmatek, ale začíná mě to mrzet. Vidím proti sobě světla kamionu, mám divné tušení, světla se mi mihnou těsně před očima a najednou je kolem mě absolutní, úplně hmatatelné ticho. Nějak mám pocit, že už se své ženě a dětem nikdy neomluvím, že už jim nikdy neřeknu, že je mám vlastně hrozně rád.

    Kolem mě se rozlévá příjemné teplo, z dálky dokonce slyším zpívat ptáky a nějak podvědomě cítím, že přichází jaro. Pomalu otvírám oči, u mé nemocniční postele sedí má žena, drží mě za ruku, je unavená, uplakaná, ale krásná. Naše oči se setkávají a myslím, že to oba vnímáme stejně, dostali jsme od života druhou šanci.


    V Čechách není radno smutek držeti

    Zdeňka VEVERKOVÁ (70)

    „Tohle vědět dřív, tak jsem si na to pozval televizi!“ — vykřikoval rozzuřený pan Botička, jinak mírumilovný občan jedné krušnohorské vísky. Právě byl odváděn příslušníky SNB, a jelikož kladl odpor, museli mu — ač jistě neradi — nasadit pouta. Co provedl hrozného, že bylo nutno přistoupit k tak drastickému zákroku a vzbouřit tím celou dědinu?

    Ale, držel smutek a na důkaz toho, že to myslí doopravdy vyvěsil z vikýře černý prapor. Bohužel, držel ten smutek v nevhodnou dobu a patrně též před nevhodnými lidmi. Kdyby byl smutný jindy a jinde, lidé by ho litovali a říkali by: „Chudák!“

    Takhle se smáli, až se za břicha popadali a jeho vlastní žena pronesla na jeho adresu hrozná a otřesná slova: „Ten osel!“

    On totiž pan Botička vyvěsil černou fangli v první výročí jednadvacátého srpna, a jelikož doma nenašel kloudný materiál vyjadřující jeho hluboký zármutek, použil ženinu sváteční černou sukni.

    Nejen že tu sukni přitlučením na násadu od koštěte znehodnotil, ale ta pak stržena příslušným příslušníkem byla, coby předmět doličný, zabavena, čímž navěky opustila almaru paní Botičkové.

    Tímto smutečním aktem rozhněval nejen SNB a STB, ale dokonce i svoji vlastní manželku. Není se tedy co divit jejímu výroku o oslu.

    Co dodat?

    Dotyčný pan Botička dostal za rozvracení republiky pomocí ženiny černé sukně a násady od koštěte šest měsíců natvrdo, jeho ubohá žena žena tím přišla na půl roku o muže, o sukni ani nemluvě a o penězích na novou se raději ani nezmiňuji.

    Jenom doporučuji všem, kdož hodlají držet nějaký smutek, aby se napřed podívali do kalendáře! V Čechách jeden nikdy neví!

    2006–2018 © Všechna práva vyhrazena