• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2007 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2007

    Slovo úvodem

    Stejně jako v předchozím roce jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat mikropovídku, v níž se objeví výraz „Byla to fakt pecka.“ Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Výhra
  • Skleněnky
  • Pecka
  • Byla to fakt pecka
  • Nepravý ženich
  • Pavouček pro štěstí
  • Moje vysněné povolání
  • Čtyřicítka
  • Povídka o povídce
  • Proti bolavému zubu
  • Eco-pohádka
  • Byla to fakt pecka... a jak to asi bude dál
  • Jitřenka
  • Není veverka jako Veverka
  • Dobrosrdečnost
  • Úspěšná prohra
  • Víla a zrcadlo
  • Povídej Alaburko

  • Výhra

    Bohumil HRUBEŠ (43)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    Měkké přistání to zrovna nebylo, ale což. Za objevení téhle zapadlé planety bude pochvala a možná i příděl navíc. Pomalu a důkladně kontroloval senzory a data nechal pro jistotu zálohovat. Jeho dušička jásala. Zadal simulaci pro dva kvarty do budoucna. Opravdu nádhera, obsah dusíku, ozonu a jiných potřebných plynů po celý čas neustále rostl. Byla to opravdová trefa. Budoucí ráj pro těžaře. Za tak významný objev by si dokonce mohl dát žádost o plození. Ale nepředbíhejme. Zbývá udělat terénní průzkum. Důkladně se začal obalovat hmotou skafandru a zároveň dal pokyn otevřít vstupní otvor. První, co jej nemile překvapilo, byly barvy. Byly tak ostré, že vyzory měly co dělat, aby uchránily jeho oči. Další závadou byl povrch této planety. Byl z neidentifikovatelné mazlavé hmoty, ve které vázly všechny jeho manipulátory. Musel přejít na pásový posun a ani pak to nevypadalo, že se pohyb o něco zrychlil. Opravdu, sunout se vpřed vyžadovalo neskonalé úsilí. I toto však přineslo pozitiva. Břišní senzor hlásil nárůst čpavku. To je opravdu pecka. Za tohle mu musí přidělit i stálou ploditelku. Pomalu projížděl senzory každičký kousek této výhry a těšil se, jak ohromí radu. Najednou vyzory zaznamenaly veliký úbytek světla. Než však stačil jejich hlavu otočit požadovaným směrem, byl zvednut, párkrát otočen kolem podélné i příčné osy a pak následovalo ohromné přetížení, mdloby a ...

    Havraní máma má opravdu moc práce uživit svá tři mláďata, a když spatří tak krásně vypaseného červa na kravském lejně, nemůže odolat. Párkrát jej otočila v zobáku, aby zjistila, že má pěkně tvrdou skořápku. I na to se dá přece vyzrát a praštila červem o nejbližší kámen.


    Skleněnky

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (17)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Světlomety auta nehlučně krájí lesní tmu a kolem silnice se míhají kmeny stromů, které v nočním tichu působí jak z laciného béčkového hororu.

    „Nebuď jako malá holka,“ ušklíbnu se v duchu, ale přesto mimoděk sáhnu po knoflíku autorádia. Unuděný moderátor bezbarvým hlasem odříkává předpověď počasí a já šlápnu na plyn. Jen být co nejdřív doma... Ani skřípěný brzd neodvrátí nevyhnutelné. To, co jsem nejdřív považovala jen za hru stínů, se pár metrů před autem promění ve zvíře. Náraz je silný, ani bezpečnostní pás nezabrání tomu, abych se nebřinkla do hlavy. Ruce stále křečovitě svírají volant. Ve spáncích mi hučí krev.

    Opravdu to vypadalo jako stín!!!

    Pomalu se vysoukám ven z auta a reflektory mi bezohledně ukáží smutný výjev.

    Na asfaltu silnice leží srnka, těžce zvedá štíhlý krk a nutí nohy, aby se opět daly do běhu, i když už dopředu ví, že její boj je marný. Bezděky couvnu. Jako by do mě narazila veškerá bolest a hrůza, která se zračí v jejích očích. „Tak mi přeci pomoc, člověče,“ křičí na mě její pohled. „Udělej něco... cokoli...“

    Opět padne na bok a z posledních sil otočí hlavu směrem k lesu, kde praskají větvičky pod kopyty dvou mláďat ve zběsilém útěku.

    „Panebože, co mám dělat, prosím, co mám dělat,“ rozklepu se a hledám po kapsách mobil.

    „Ať někdo přijede, prosím, jen ať někdo přijede!“

    Položí hlavu na silnici a zadívá se na mě.

    Zatímco se po silnici přibližují světla dalšího auta, světýlka v jejích očích pomalu zhasínají, až nakonec připomínají jen dvě skleněnky...

    „Byla to fakt pecka, co?“ prohlíží si řidič, který u mě zastavil, poškozenou kapotu. „Ale aspoň bude na guláš,“ zašklebí se.

    Co na to říct? Sedím na krajnici a snažím se pohledem vyhýbat černému stínu uprostřed silnice.

    „Haló, slyšíte mě?“— skloní se nade mnou. „Budete to hlásit, nebo si maso rozdělíme napůl?“

    Podívám se na něj. „Já zvěřinu nejím.“

    „Tím lip pro mě, jestli to nevadí, tak si ji vezmu celou,“ zasměje se a za chvilku už vidím jen koncová světla jeho vozu.

    Nasednu do auta, zapnu rádio, kde stále stejně unuděný moderátor monotónně čte zprávy, a otočím klíčkem v zapalování.

    Jen být co nejdřív doma...


    Pecka

    Jan URBAN (28)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Byla to fakt pecka. Nevím jak jinak to popsat. Výstižněji. Prostě šlupka. Šlupka jako kráva. Ohromný rachot. Jako když strýc Pepa nastartuje svůj prehistorický traktor. Pak ještě milión dalších. Nebo snad dva milióny. Bum. Řev, co skoro trhá bubínky. No, asi je trhal i doopravdy. Pokud jste nestáli alespoň tak daleko, jako já. A potom... potom přišlo ticho. Ne jako to příslovečné ticho před bouří. Tohle bylo ticho PO bouři. Netrvalo dlouho. Postupně začínali křičet lidé. Co kričet? Bědovat! Ječet! Řvát! Úpět! Malí i velcí. Děti i dospělí a dospělí možná víc. Do toho se začal někdo smát. Chudák. Postraumatické šílenství, napadlo mě. Třeba je to lepší. Než čekat. Na smrt. Nebo ještě hůře. Na přežití.

    Ten burácející traktor se přiblížil od severozápadu. Napřed jen tak rozsvítil reflektory. Jak se blížil, z lampy se postupně stával světlomet, plamenomet a nakonec slunce. I s tím horkem. Vypařovaly se řeky. Zapalovaly lesy. Tavily budovy. Na kůži mi naskákaly puchýře. Oči uvažovaly o slepotě. Já uvažoval o Husovi. Jemu alespoň přivázali ke krku váček se střelným prachem. Myslím.

    Pak asteroid udeřil do Země a ta se otřásla. Neviděl jsem dopad. Ale CÍTIL. Tlaková vlna smetla prostor kolem mě o šest minut později. Co to kecám? Mě smetla samozřejmě taky.

    Obzor už neexistuje. Teď se mu říká peklo. Obloha je pokryta mraky z popele. Co přijde až začne pršet? Začne vůbec ještě někdy pršet? Něco jiného než úlomky kamenů? Úlomky o velikosti nákladních lodí. Těch námořních.

    Konec světa. Není žádná naděje.


    Byla to fakt pecka

    Zuzana SLABYHOUDOVÁ (18)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Do očí mi zasvítilo prudké světlo, někdo mě plácl do zad a mně nezbylo nic jiného, než se rozkřičet z plných plic. Uklidnila jsem se až potom, když mě přiložili k něčemu teplému a měkkému.

    Batolila jsem se po pokoji, kolem bylo plno hraček. Po nárazu do postýlky jsem se rozplakala. Boule na hlavě nebyl jediný důvod k breku — zoubky mě tlačily v pusince, měla jsem mokro v plínkách a hezky to taky nevonělo.

    Oči mi zářily nadšením. Konečně půjdu do školy! Už je ze mě velká holka, jak říká babička. Zatáhla jsem za popruhy školní brašny, abych se přesvědčila, že ji na zádech opravdu mám. Naposledy jsem zamávala na maminku a vešla do třídy.

    „Blahopřeju! Možná z tebe někdy něco bude,“ usmál se táta, když jsem nedočkavě otevřela úřední dopis, kde se psalo, že mě přijali na šestileté gymnázium.

    Krev se mi nahrnula do tváří a chvěly se mi ruce. Byl to jen okamžik, zlomek vteřiny. Moje první pusa... Teda! Už se nemůžu dočkat, až to budu zítra vyprávět holkám.

    „Mam to! Udělala jsem ji!“ — křičela jsem na celé kolo. Padly jsme si do náruče s mojí nejlepší kamarádkou. Obě jsme věděly, že už máme maturitu. Není všemu konec, ještě nás čeká vysoká, ale jedna etapa našeho života je úspěšně dokončená.

    * * *

    „Už se probírá. Přineste někdo kus ledu na tu bouli.“

    Posadila jsem se a automaticky se dotkla bolavého místa na hlavě. Sykla jsem bolestí.

    „Co jsi dělala? Praštila ses o skříň?“

    „Jo. Byla to fakt pecka. Celý život mi proběhl před očima...“


    Nepravý ženich

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (64)

    Z hor přitéká bystrá říčka a lidé ji pojmenovali po svém městě Chomutovkou. Každé jaro pořádně zlobí, když roztaje sníh a lesní potůčky tu vodu do ní posbírají. Nejhezčí je ale naše Chomutovka z kraje léta, protože její břehy pokaždé olemují koberce blatouchů a něžných pomněnek. Když je vlahá noc, chodívají víly z lesů dolů, do Bezručova údolí. V malém rybníce tam bydlí vodník Nugát, který už ledacos pamatuje. Víly si kolem něho sednou do zeleného mechu, a Nugát jim vypráví o starých časech. V okolních vesnicích bývaly veliké ovocné sady, obilná a bramborová pole a to obilí se pak vozilo do mlýnů, kterých tady bývalo spousta. Je to hrozně dávno, co nahoře nad námi žil kdysi mlynář Klásek se svou rodinou. Měl jenom dcerku Žofinku, vyhlášenou krasavici. Popletla hlavu všem mládencům v okolí, svýma modrýma očima a dlouhými černými vlasy. Mlynář Klásek ale všechny nápadníky odháněl a prohlásil, že ji dá jenom tomu mládenci, který bude umět zasít zrno, sklidit klasy, ty semlít na mouku, a pak z ní i chléb upéci. Musí se ale o té vší práci sám přesvědčit, aby chasníci nepodváděli! Mlynářka hubovala, kdo to prý jakživ viděl, aby chasníci měli hned tolikero prací! A tak pro Žofinku nastaly smutné časy. Na májové, dožínkové i posvícenské zábavě už pro ni nechodili mládenci jako dříve, ale samí staří, usedlí sedláci, co byli buď ovdovělí, nebo tak oškliví, že je žádná dívka z okolí nechtěla. Voda v Chomutovce ubíhala do dálky a Žofinka zůstávala na ocet. „Nedám mlýn nějakému holobrádkovi, který nic nemá a neumí!“ — říkával mlynář nespokojené ženě. Až jednou. Do mlýna přišel pocestný Jozífek a přinesl velký, voňavý pecen chleba. Mlynář si ukrojil, posolil a ochutnal. „Sám jsi obilí vypěstoval? Sám jsi sklidil, a vymlátil zrno?“ — ptal se, a Jozífek mu musel o všem vyprávět. Chléb všem chutnal, a tak se ve mlýně konečně začala chystat slavná svatba. Všichni byli rádi, že se Žofinka vdá a mlynářovic že mohou konečně pomýšlet na zasloužený odpočinek. Ale když pan farář při obřadu udělal nevěstě a ženichovi křížek na čelo, ženich hrozně zařval , zadupal a zmizel. Byla to fakt pecka! Jenom čmoud a černá díra ve střeše kostela po něm zůstaly. To samotnému Belzebubovi se Žofínka zalíbila, i ten pěkný mlýn na naší Chomutovce. A že se mu to s ukradeným chlebem nepovedlo, pomstil se, a mlýn při bouřce zapálil. Mlynářova rodina pak odešla do světa hledat novou střechu nad hlavou, a tady po nich zbyly jenom ty mlýnské kameny. A Žofinka? Zůstala na ocet!


    Pavouček pro štěstí

    Zdeněk KUČERA (60)

    Sestřička Adélka byla krásná dívka. Oči velké, hluboké a krásný úsměv. Roztál každý, na koho se podívala. I primář Mrázek jí nadbíhal jak se dalo. Ale marně. Jednou od něho Adélka dostala zlatý řetízek s pavoučkem, prý pro štěstí. Adélka se ale zamilovala do pacienta Kubíčka, který tu v nemocnici ležel už půl roku. Po dalším půlroce byla svatba.

    Čas běžel. Adélka ještě víc zkrásněla a mladý novomanžel začal na svoji ženu žárlit. Nejvíc, když si na svůj štíhlý krk navlékala dárek od primáře Mrázka.

    Jednou paní Adélka na měsíc odjela do lázní. Řetízek s pavoučkem zapomněla doma. Po návratu z lázní se začala po řetízku shánět, ale když jej nenašla, nezbylo jí nic jiného, nežli se zeptat manžela, neví-li něco o něm. Manžel na tuto otázku odpověděl:

    „Adélko, podívej se, kde je tvůj pavouček pro štěstí!“ — a ukázal na jeden svůj zlatý spravený zub. „Když jsi byla v lázních, tak mě chytil a strašně potvora bolel. Věřím, že se nebudeš zlobit, že takhle skončil tvůj pavouček pro štěstí.“

    Byla to fakt pecka. Adélce se chtělo plakat, ale za chvíli zvítězil zdravý rozum a paní Adéla se spolu s manželem srdečně zasmáli této příhodě.

    Tak tedy skončil dar pana primáře, pavouček pro štěstí.


    Moje vysněné povolání

    Věra SLANINOVÁ (19)

       Už od malička mám jeden jediný sen. Chtěla bych létat jako pták. Vznést se ke Slunci, proletět se pod mostem duhy a dívat se na krajinu pod sebou. Sledovat tok řeky, dívat se z vrchu na města a jejich obyvatele, závodit s větrem a schovávat se v oblacích. O tom se mi zdá už skoro dvacet let. Nejprve jsem toužila po tom, aby mi narostla křídla a já se mohla odrazit od země a letět. Letět vzhůru slunci tváří v tvář. Čekala jsem na zázrak a on nepřicházel. Později mi došlo, že nejsem pták ani létající hmyz nebo netopýr, a tak jsem se upnula k jiné naději. Slíbila jsem sama sobě, že jednoho dne, až vyrostu, stanu se pilotkou a budu létat s vrtulníkem. Proč z vrtulníkem? Protože se lehce vznáší na modré obloze a ze země vypadá jako krásná, štíhlá, elegantní vážka. Také mě velmi přitahovala manévrovací schopnost těchto nádherných strojů. Upínala jsem se k téhle myšlence několik dlouhých, šťastných let. A najednou přišla kontrolní prohlídka v deseti letech, na níž mi doktor oznámil, že potřebuji brýle. Byla to fakt pecka. Najednou se všechny moje naděje, týkající se mého budoucího povolání rozplynuly jak pára nad hrncem. Ta tam byla představa mého těla usazeného v pohodlné sedačce pilota. Ta tam byla má představa o bezstarostných letech jasnou, modrou oblohou. Domů jsem přišla zoufalá a tonula v slzách. Rodiče nemohli mé zoufalství pochopit. Neměli ani tušení o mém výběru budoucího povolání. Pořád opakovali, že to bude v pořádku, že přece brýle nejsou žádná katastrofa a že mi určitě budou slušet. Tenkrát jsem se hystericky rozesmála. Rodiče nikdy nezjistili, kam mě srdce skutečně táhne a dodneška můj odpor k brýlím nechápou. Ale já už jsem se rozhodla, že jednou zasednu za knipl vrtulníku, ať to stojí, co chce.


    Čtyřicítka

    Věra NĚMEČKOVÁ (59)

    Konečně jsme uvnitř chatky a popíjíme kafíčko, zatímco venku mrzne a fičí severák. Je nakrmeno a to je důležité, takže synovec mohl odjet domů. Švagr je v nemocnici a proto já narychlo přijela, aby zde švagrová nebyla úplně sama. Osobně bych zde nebyla ani minutu a zrovna se telí krávy.

    Tak už povídej, co se ti tady přihodilo, vyzvala jsem švagrovou, vědíc, že na odlehlé farmě rnezi lesy, kde široko daleko není človíčka, je jednomu stísněně a o lišky zde není nouze.

    Ta, která se nikdy nikoho nebála, se rozpovídala. Bylo to v létě, šla jsem dozadu k lesu na kontrolu ohradníků, zjistit kolik kůlů bude třeba vyměnit. Bylo krásně a Míra odjel na louku obracet seno. Já si krátím cestu přes pastvinu. Krávy se pasou nahoře na kopci. Je nádherně, sluníčko svítí a mně je tak hezky, ale jen do chvíle, než jsem zaslechla nějaké dunění. Otočím se, co by to mohlo být, a nestačila jsem se divit. Přímo ke mně se hnala kráva, takový obr. Začala jsem utíkat, co mi nohy stačily, ale nestačily. Neutekla jsem. Kráva mne doběhla, nabrala rohama, které naštěstí nemá, i tak to byla fakt pecka a já letěla vzduchem do trnkového křoví, což byla moje záchrana, jinak bych zde nebyla, asi by mne rozdupala. Třásla jsem se jako osika, srdce mi chtělo vyskočit a slzy mi padaly jako hrachy. Však víš, léta jsem pracovala v kravíně a krav jsem se nikdy nebála, ale tentokráte jsem zkameněla. Tato kráva na mne zírala jako rozzuřený býk, a já se modlila, aby už odešla. V tu chvíli jsem nevnímala vůbec žádnou bolest, až když konečně odkráčela, tak jsem se odbelhala kolem ohradníku i já. Zadek mne ukrutně bolel, od trnkového křoví jsem byla celá poškrábaná, ale hlavně šťastná, že žiji a nemám nic zlomeného.

    A proč tě vlastně napadla? Nevím, asi proto, že krávy, které jsou celoročně venku a rodí telátka v té největší zimě, přesto nechtějí, není-li to nutné, aby jim někdo pomáhal. Pokud jsem byla u porodu, kdy už kráva telátko očistila, tak jsem jej odnesla pár metrů, však bylo pěkně těžké, pod přístřešek na slámu a kráva dostala kbelík šrotu.

    Každá za telátkem šla, aby se od ní mohlo napít, až bohužel tato, číslo 40. Bučela od samého začátku a takto se mi pomstila. Když je nás na pastvině víc, nevšimne si mne, ale běda, jak jsem tam sama. Myslela jsem to dobře, aby telátko na zmrzlé zemi nenastydlo, ale ne vždy dobře je dobře. Míra o tom neví, asi by jí dal pryč, a to nechci. Je to již nějaký čas a přesto tato kráva čtyřicítka, mne stále registruje jako vetřelce.


    Povídka o povídce

    Jaroslav HAMOUZ (84)

    Přečetl jsem si v novinách oznámení, vybízející občany k napsání povídky. Řekl jsem si, že bych také mohl ze sebe něco kulturního vymáčknout. Třeba se mi podaří obohatit naši kulturu. Možná, že bych za tu povídečku dostal nějakou korku nebo diplom či co, říkám si. Vyhlašovatel soutěže sice nic nenabízí, říkám si, ale možná že to bude překvapení. Třeba i zájezd po okresních historických památkách. A pak by mne mezi sebe vzala skupina už uznávaných okresních literátů, co jezdí po domovech důchodců a předčítají tam svá dílka, která už byla zhodnocena příslušnou hodnotitelskou porotou. A tak se dávám do psaní. Vybral jsem si skupinu mikropovídek. Já bych tuhle skupinu napsal raději jako malé povídky. Je to takové hezké, české.

    Vzal jsem čistý papír, vsadil do psacího stroje, ježto počítač nemám a začal jsem přemýšlet, jaký si mám vybrat námět. Žádný mne nenapadá. Když začnu něco psát, začnu honem přepočítávat řádky. Co už jsem napsal, honem zahazuji. Do třiceti řádků bych se nevešel. Řeknu vám, čtenáři, je to fuška napsat mikropovídku, lépe řečeno malou českou povídečku. Nebo povídačku? Možná že napíšu prózu. Tři strany bych vyplnil jedna dvě. A psát prózou znamená psát střízlivě, všedně, bez veršů. To by se mi líbilo. Napsat však mohu jen jedno dílo. Dílo — hm, to zní vznešeně. Předpočítávám řádky, které jsem již napsal. Ještě jich není třicet. Začíná to být napínavé. Blíží se konec. Ne, skončím raději u mikropovídky. Před očima mám pořád těch třicet řádků. Nesmím je překročit ani podkročit. Vidím pět porotců, jejich vážné tváře, moudrost je v nich vepsána. Ne, já raději končím. Pročítám si, co jsem vlastně napsal. Lidi, volám k sobě celou rodinu. Já nenapsal mikropovídku ale fejeton. Není to, co jsem i mikropovídce napsal, není to vlastně vtipná, zábavná stať? Jestli je v porotě nějaký novinář, tak to uzná. A štědře zaplatí. I stalo se. Byla to fakt pecka.


    Proti bolavému zubu

    Miroslav BÁRTA (19)

    „A jakpak se vám to stalo, pane Rozumbrado?“

     „Víte, to je na dlouhé povídání... Co je horší, i kdybych vám to chtěl vypovědět, nepamatuji se, “ začínal poměrně rozšafně řeč pan Rozumbrada. Měl na sobě žlutou kostkovanou košili a nevkusnou zelenou kravatu s čínskými znaky, která měla zrcadlit jeho zálibu v orientální kultuře. Lidé to většinou brali jako povedený žert, což pana Rozumbradu dopalovalo, stejně jako dvě kapky ústní vody na onom skvostu módy, které právě zrcadlily ordinaci dentisty, pana Vrtáka.

    Pan Rozumbrada pokračoval: „Žena koupila výborné ovoce. Banány, kokosové ořechy — fantasticky tvrdé kokosové ořechy! Víte, že lidská lebka je čtyřikrát měkčí než kokosový ořech? Nedávno jsem viděl dokument na VševědTV a tam mistři kung-fu drtili ořechy jako nic! Prásk! A bylo to! Hejá!“ — rozmáchl se a snažil se doktora udeřit do ruky se zubařským zrcátkem.

    „Ale no tak, pane Rozumbrado, seďte klidně,“ napomenul ho doktor a umínil si, že mu ten zanícený zub pěkně spočítá.

    „Jak jsem tedy řekl, žena koupila čerstvé ovoce. Víte, naproti v obchodě mají moc dobré, ale ona kupuje “U průtahu„, mají tam takové malé pěkné autíčko, plné bedýnek, dováží ty dobroty přírody přímo z Asie! Nicméně, to auto, to je také něco. Takové malé, šikovné, všude zaparkuje! Nedávno jsem vám byl v Zapadákov City a najít parkovací místo pro mého Cadillaca (tady se prapodivně rozcházela láska k orientu s praktičností Ameriky), to bylo něco! Ale málo žere! To můj bratr, když jel do tropů, se málem nedoplatil. Hrůza. Ale vyplatilo se to. Potkal tam domorodce a ti kultivovali... AU!“

    Pan Vrták totiž zrovna vytáhl cosi drobného z úst pana Rozumbrady.

    „...a ti Indiáni, chci říct domorožci, tedy domorodci, měli na zuby tajemství. Pěstovali... Co oni to pěstovali?“

    Zubař mu netrpělivě zamával nálezem z ústní dutiny před očima. Pan Rozumbrada se na objev v dentistově ruce zadíval — a pochopil.

    „No bodejť! Rostly jim tam třešně!“ Znovu vrhl krátký pohled na předmět. „Žena mi je koupila na bolavé dásně! To, co jste vyndal... Byla to fakt pecka!“


    Eco-pohádka

    Jana SRPOVÁ (39)

      V Pětipsech, v polích směrem k zatopené šachtě se v jarním období začíná pravidelně zjevovat odporné, silně páchnoucí strašidlo. Bydlí hned za vsí, ale jeho zápach je cítit široko, daleko. Není to starousedlík, ale strašidlo do vsi zavlečené.

    Dlouho lidé ze vsi pátrali, co tu vlastně chce? Odkud přišlo? Až jednou náhodou zahlédli, že z vedlejší vesnice přijel sedlák s fůrou tlející cibule. Fůru vysypal na pole za tratí. V tu chvíli se přihnalo odporné stvoření a začalo se cpát tou zapáchající hmotou. Byla to fakt pecka.

    Lidé měli jasno.

    Strašidlu začali říkat Ryjec: Ryjus Humus Raceticus — latinsky. Naivně věřili, že se Ryjec zabydlí pouze v polích za vsí. Bohužel, stále Častěji začal Ryjec potají navštěvovat vesnici. Jelikož je zatím stále plachý, bývá prozrazen nehorázným zápachem po cibuli.

    Většinou se do vsi vydává v ranních nebo večerních hodinách. A to je potom ve vsi puch, který spoustě lidí nejde pod nos. Bohužel, není v naší vsi babka kořenářka, která by znala kouzlo či bylinku, které by Ryjce zahnalo dál od lidského obydlí. A tak dál smraďoch bude procházet po okolí, dokud sedlák z vedlejší vsi nedostane rozum a přestane ho krmit. Potom snad odejde tam, kam patří. Ale zatím musíme doufat, že zůstane plachý, zasmrdí a odejde. Neboť kdyby se ochočil a ve vsi zdomácněl, už nikdy bychom nemohli dýchat svěží vzduch. A to nikdo nechceme!!!


    Byla to fakt pecka... a jak to asi bude dál

    Renata EMINGEROVÁ (38)

    Byla jedna malá planeta. Nacházela se ve 185. galaxii východní části vesmíru. Její velikost nebyla nijak velká, ale už z dálky přitahovala kosmické poutníky svou barevností. Tedy, ne že by na ní bylo všecko krásné. Ale co vlastně krása je..? Tahle prostě byla nádherná jak duha na obloze. Jak pavoučí sítě, co na nich ranní slunce suší zbytky rosy. Jak tráva na jaře. Jako strom pomerančovníku, obsypaný svými plody. Jako červenající se dětské tváře, přistižené při lží první. Těžko říct, proč právě tady žádné děti nebyly. Ale.. obydlená, osídlená byla, a to hustě. Možná proto tam děti chyběly. Ta planetka však stále vytrvale putovala vesmírem, až jednoho času dostala se do podivné zóny, do oblasti, kde tma jen vládla a šedé stíny, co veškerou barevnost rázem pohltily.. Ale to není konec životů, všeho.. V jižní části univerza právě zazářila nová hvězda. A s ní nesčetné planety, komety a asteroidy. Jedna z létavic měla obzvlášť šťastný osud. Její dráha dostala se na orbit docela modré planety.. Byla to fakt pecka, když spadla na Zem - a s ní pradávné poselství o tom, jak svět umí být krásný, barevný. A - ano, doufá se, že tamní lidstvo tentokrát nezapomene na to nejkrásnější.

    Na děti.


    Jitřenka

    Luboš MIZUN (49)

    „Jefime!“

    Ruka sluhy, oprašujícího figurky z míšeňského porcelánu rozmístěné na komodách podél stěn rozlehlého salónu, se zastavila.

    „Pane?“

    „Madam si tu po obědě na šachovém stolku odložila perlový náhrdelník. Nevidím ho!“

    „Pane, to musí být omyl. Nikdo tu nebyl.“

    „Jen ty!“

    „Pane?! Snad si nemyslíte - není přece nic jednoduššího než mě prohledat!“

    „To také udělám! - Nic! Ale nemysli si, ty zloději práskaný, že z toho vyklouzneš! Spíš to vyklouzne z tebe!“

    Pán přivolal sluhovy kolegy, kteří pohříchu příliš kolegiality neprojevili, odvlekli ho na záchod a nalili do něj násilím butylku stolního oleje. Artěm Alexandrovič s chotí se střídali u špehýrky ve vedlejší koupelně a sledovali, jak se s „promaštěním“, jak tomu říkali, Jefímův organizmus vyrovnává. Zvuky a steny, které přitom vydával, jim poskytovaly zvrácené uspokojení. Byla to poněkud bizarní kratochvíle v jejich prázdném životě, v této nejisté době. Náhle zpozorněli - co to? Cink, cink, cink - to přece nemohou být perly... Ne, byly to jen třešňové pecky. No jistě — ze včerejší hostiny zbyly ovocné zmrzlinové dorty. Svoloč nenažraná... Jefím nebyl jejich první hříčkou, měl však být poslední. To ale ve chvíli, kdy se vypotácel před dům, vyvržený na prospekt pyšné metropole, netušili. O pár týdnů později z něj byl jiný člověk. Našel smysl života. Nejen Artěm Alexandrovič, ale i všichni ostatní zvrhlí zbohatlíci se brzy dočkají zasloužené odplaty. Blíží se úsvit nové, spravedlivé doby. Odplivl si přes zábradlí lodi do Něvy a zvolna se otočil. Z podpalubí vyvrávoral zarostlý námořník. „Už, Jefime, už,“ zadrmolil na něj nedočkavě. Jefím přikývl a několika ráznými kroky přešel po palubě Aurory ke kanónu na přidi. Tentokrát se jeho ruka nezastavila ani na chvíli. Popadl provaz od úderníku děla a prudce zatáhl. Byla to fakt pecka...


    Není veverka jako Veverka

    Zdeňka VEVERKOVÁ (69)

    Bartákovic chalupu si oblíbila černá veverka. Ani ne tak chalupu, jako jejich starý vysoký ořecháč rostoucí na dvoře. Tím dlouhým navštěvováním Bartákovic chalupy se veverka začala považovat za domácí paní až natolik, že si jednou za těmi ořechy, už oloupanými a usušenými, drze vskočila do světnice otevřeným oknem.

    Stalo se tak už hodně za šera, ta černá potvůrka se nějak špatně orientovala, skok jí nevyšel, pročež hupla na poličku s kořenkami zavěšenou nad stolem. Polička patrně delší čas již měla namále, hřebíčky povolily a fakt z toho byla taková pecka, že Bartáková spící vedle v sednici vyletěla v domnění, že snad lupiči nebo co.

    Na dovršení pohromy veverka i s tou zřícenou poličkou spadla do veliké plechové mísy, kde byly ty ořechy. Už jste někdy zkusili rachotit ořechama v plechové míse? V noci se to vyrovná bubnové palbě. Bartáková i veverka dojista nabyly dojmu, že se právě v tom momentě dostavil konec světa. Měly z toho šok a nervy nadranc.

    Tento nevinný příběh však měl dramatické pokračování. Bartáková ho dala k lepšímu v krámě, nahluchlá Tomková, alias největší drbna okresu i přilehlého okolí, si ho upravila po svém. Malé písmenko předělala na velké, jedno slůvko přidala, dvě ubrala, a jelikož „dobrý člověk pořád ještě žije“, v ten samý den byla s touto novinou seznámena i Veverková bydlící vedle Bartákových. Zvěděla, že Veverka, ten starej kozel, v noci lezl oknem za Bartákovou.

    Neřekla ani á ani bé, šla za svým starým — v tom rozčilení přehlédla, že má v ruce sekeru, nebot právě štípal dříví — a jen tak, myrnyx tyrnyx mu jednu pleskla. Fuj, to fakt byla pecka!

    „Za co?“ — vydechl překvapený Veverka hladě si tvář.

    „Však ty víš!“ — odsekla žena.

    Veverka v duchu probral svoje hříchy, momentálně na nic nepřišel, zasekl tedy sekeru do špalku — naštěstí to byl rozumný člověk — a šel za ženou do chalupy. Tam odtud se potom ozýval větší rachot, než když u Bartáků ta černá veverka spadla i s poličkou do mísy s ořechy. Vidíte, co udělá jedno písmenko?

    Inu, není Veverka jako veverka!


    Dobrosrdečnost

    Hana ŠUSTKOVÁ (16)

    Tady se to všechno nějak chvěje. Padá pírko, padá k zemi, linie, nic a květina. Dívala jsem se za odlétající včelou, která opustila jeden nenápadný květ, a ve vzduchu po ní ještě zbylo několik zrníček pelu. Asi si je s sebou nestihla odnést. A tak jsem ve svém mikrosvětě. Díky graviditě nelétáme nad zemí, natožpak díky gravitaci můžeme rodit - vstávám a chytám lehoučká peříčka žlutých hygroskopických zrn, abych je mohla odnést za tou mazanou včeličkou do úlu. Přikryla jsem je ještě druhou dlaní a utíkám, ale vítr mě šlehá do tváře příliš silně, tak tápu, kde to je, ten domov včel. Avšak brzy jsem zaslechla křik mladušek přinášejících vodu z gutací vyloučené na listech kontryhelu. A je to tady. Prsk. Bás. Rozvírám dlaň. Včeličko, podívej, co jsem ti přinesla, to je ten tvůj pyl!

    Jenže ony to asi pochopily špatně. Letí kolem, letí včela, za ní druhá, sestra celá. A pak bum. Byla to fakt pecka.

    A pyl se rozletěl větrem s pozadím několika žihadel, která skončila v mé dlani.


    Úspěšná prohra

    Veronika KOJECKÁ (18)

    Neprodyšný stín zármutku. To pokrývalo její tvář, když skočila ze skály. Byla to fakt pecka, když dopadla na zem a před ní se rozlila obrovská paleta odstínů červené, z nichž něj intenzivnější byla úplně rudá. Ale nebyla to krev. Bylo to rozprsklé cosi, co mizelo v nekonečnu, kde nebylo fyzikálních zákonů a její tělo již nebylo tělo, jen skvrna, nejsilnější ze všech skvrn té utíkající nekonečnosti. Rozhlížela se, a i když tu neměla oči, viděla všechno — přesně to, co by nikdy skutečným zrakem zahlédnout nemohla. Čelila významným úzkostem i strachům a v nejčernějších koutech se musela vypořádat s nejšílenějším násilím, skrytými touhami i strašlivými chtíči. Hořkosladkým středem padala nepopsatelnou rychlostí, všechna ta krása kolem jakoby vzrostla a pohltila hořkost, stalo se to tak rychle, jakoby se to ani nestalo, ale ji to úplně pohltilo. Chtěla se tam zachytit, ale než si uvědomila, že to chce, už byla stržena v neznámo, kde bylo vše povědomé, ale nic známé — byly tam miliony malých jiskřiček, nebyla pravá ani levá strana a přesto se jiskry dělily na dvě poloviny. Jedna půlka zčernala do té nejděsivější temnoty, jakou by člověk zahlédl jen jednou a pak by dočista zešílel. A ta černá světla, již nepodobná jiskrám, spíše jediné černotě, se k ní hnala jako vítr zapáchající hnilobou. Pocítila ochromující hrůzu a zároveň sílu, která se přetvořila v tah, ona vzlétla na hrdých křídlech a vlétla přímo do té radostné záře světýlek jen o chviličku dřív, než ji pohltila ta věčná tma. „Vyhrála jste svůj boj se smrtí,“ řekl jí pak lékař. „Ne, já jsem jen prohrála svůj boj se životem.“ Řekla s vyrovnaným pohledem beze strachů, nebo skrytých hrozeb jako v očích každého tvora s duší. „Byla to ale velmi úspěšná prohra.“


    Víla a zrcadlo

    Radka ZADINOVÁ (36)

    Vílu mlynářka ubytovala v pokoji, kde nebylo nic jiného než tvrdý slamník, stůl a zrcadlo. Ani okno tam nebylo. A tak víla sedávala na slamníku a nebo stála před zrcadlem a hleděla na jeho dávno zašlou tvář. Bylo všelijak popraskané a pokřivené. Rok pomalu plynul, víla stávala před zrcadlem a říkala: „Je jaro. Venku zpívají ptáci a rozkvétají první květiny. Je mi smutno.“

    Zrcadlo se zavlnilo: Jaro, povídá, jaro miluji! Není nic krásnějšího, než když ptáci vylétnou ze svých hnízd a začnou trylkovat. Na jaře nemá žádný člověk zůstat sám.

    Víla řekla: „Když je člověk sám, nemusí se s nikým dělit a proto je veselejší.“

    Zrcadlo se zamračilo: Když je člověk sám, nemá se z čeho radovat. Nač je takovému člověku dobré jaro?

    „Ano,“ řekla víla. „Nač je takovému člověku dobré jaro? Počkám, až nastane léto.“

    Přišlo léto. Víla stojí před zrcadlem a povídá: „Je léto. Všichni se radují a zpívají si. Je mi smutno.“

    Léto, vzdychlo zrcadlo. Jak je to krásné, když dozrávají maliny a voda v rybnících je tak krásně sluncem prohřátá! Léto miluji.

    „Nemám ráda maliny,“ řekla víla. „Jsou trpké a nahořklé.“ Zrcadlo se ušklíblo: Počkej tedy, až nastane podzim.

    „Ne,“ řekla víla. „Podzim je úplně zbytečný. Stromy přijdou o své listí a lidé o slunce. Nač je dobrý takový podzim?“

    Uběhlo léto, odešel podzim, přišla zima. Víla stála před zrcadlem. „Sníh,“ řekla. „Padá sníh. Tak podivně to studí, až mám strach.“

    Není nic tajemnějšího, než zima! — vykřiklo zrcadlo.

    „Není nic strašnějšího, než samota,“ řekla víla.

    Uchvacuje mě! — volalo zrcadlo.

    „A mě zabíjí,“ šeptala víla.

    Má v sobě tolik krásy! — radovalo se zrcadlo.

    „A tolik bolesti,“ plakala víla.

    Já ji obdivuji, řeklo zrcadlo.

    „A já se jí hrozím,“ otřásla se víla.

    Copak, podivilo se zrcadlo, tobě se zima nelíbí? Už ti nemohu nabídnout nic jiného, zima je to poslední, co jsem ti mohlo ukázat.

    „A co když zima skončí, co bude pak?“ — podivila se víla.

    Přijde jaro, řeklo zrcadlo.

    „Ach,“ podivila se znovu víla, „jaro? Ale to už přeci dávno skončilo...“

    Nic nekončí navždycky, řeklo zrcadlo. Jsou věci, které se stále vracejí.

    „I lidské slzy se vracejí,“ řekla víla. „Kdyby lidé méně přemýšleli, jistě by také méně plakali.“

    Pro lidi jsou slzy důležité, řeklo zrcadlo. Kdyby je neznali, puklo by jim srdce.

    „Lidé jsou hloupí,“ řekla víla. „Trápí se kvůli zbytečnostem.“

    Jsi zlá, řeklo zrcadlo a jeho odraz na chviličku potemněl.

    „Já že jsem zlá?“ — rozzlobila se víla. „To je k smíchu!“ A víla se zlobila pořád víc a víc a nakonec ve zlosti uchopila velký mosazný džbán a hodila jej vší silou proti zrcadlu. Rozbilo se na tisíc kousků. Byla to fakt pecka.

    „Tak,“ řekla víla. „Bylo to úplně zbytečné zrcadlo.“


    Povídej Alaburko

    Jiří OUŘEDNÍK (80)

    Konec léta 1953. Máme to za pár. Večerka. Uléháme, a tu se z několika kavalců ozve: „Povídej Alaburko, povídej.“ Jsem překvapen, a přestože mám až fobii z projevů před veřejností, se pomalu rozpovídávám. Pomalu se ponořuji do hlubších a hlubších pohledů na život a povídám a povídám. A kluci poslouchají a poslouchají. Trvalo dlouho než jsem měl pocit, že již jsem řekl vše, co ve mně bylo a co jsem říci potřeboval.

    „Dobrou noc. Dobrou i dobrú noc,“ ozve se v odpověď z devíti kavalců. A já tonu v bouřlivém přílivu radosti.

    Sloužíme spolu již jeden či dva roky. Známe se a já nejenže půjčím či vezmu službu, když je potřeba, ale jsem i vrbou pro jejich starosti a bolístky. A teď se mi vrátilo to, co jsem si u nich po kouscích uložil. A věřte, je to blaho.

    Být vnímán, uznáván, vážen je potřeba každého člověka, potřeba, která nenasycena může vyrůst do obludných rozměrů. Hérostratos pro slávu zapálil v Efezu chrám Artemidy. Nero dal zapálit Řím, pro potřebu předvést se jako pěvec. I vrah Johna Lenona chtěl získat pozornost. Politici, populisté, mis, stárs, baviči a celebrity jsou také hnáni potřebou popularity, zájmu a pozornosti. A je i hodně takových, o kterých lidová moudrost mluví jako dunících sudech, takových, co hodně mluví a nic neřeknou, i těch, co se rádi poslouchají a ty druhé potřebují jen jako stafáž. A nakonec i děti si zlobením říkají o pozornost.

    Je nás moc, moc, moc, kteří od těch druhých potřebujeme obdiv, uznání, vážnost, pozornost, a tak málo těch, kteří je umíme dávat. Psychologové i psychoterapeutl říkají: „Chceš pozornost? Dávej pozornost a ona se ti bude vracet.“

    PS.: Ta podmínka pro mě byla fakt pecka, morda, šok, otřes i podpásovka. Vždyť mně takové výrazy ve slovníku chybí. A navíc, ve zralém věku u normálního člověka nad potřebou pozornosti převažuje potřeba podělit se o to, co sklidil.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena