• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2006 » Mikropovídka

    Mikropovídka

    Ročník 2006

    Slovo úvodem

    Kategorii „Mikropovídka“ jsme do soutěže zařadili poprvé v roce 2005. Na rozdíl od prózy a poezie jsme autorům nabídli, aby poprvé tvořili na konkrétní zadání. Využili jsme toho, že Chomutov slavil jedno kulaté výročí a nechali jsme autory psát na téma „Tu stopu zde zanechala historie“. Popravdě — zájem nebyl takový, jak jsme očekávali.  Letos jsme to zkusili znovu a jinak — dali jsme soutěžícím šanci zahrát si ze slovíčky. Psát mohli na jakékoliv téma, jen do textu museli zakomponovat v jakémkoliv tvaru i pořadí následujících pět náhodně vybraných  slov: chvála, plést, zanedlouho, sváteční, náhoda. Jak se jim to dařilo, posuďte sami...

    Práce v této kategorii:

  • Dech dohořívajících svíček
  • Kdy přicházejí andělé
  • Čekání
  • Jako kouř marihuany jsou verše básníků (televizní reminiscence)
  • Nečekaný obrat aneb nikdy není vše tak, jak si naplánujete
  • Betinka
  • Ty, Tvá vůle a odvaha
  • Monolog autobusové zastávky
  • Příběh o žábě
  • Muž a kůň
  • Rozhořčení inženýra Bendy
  • Rada
  • Princeznina odložená svatba
  • O pyšném kohoutovi Modrobrkovi
  • Ostrov
  • Záchod

  • Dech dohořívajících svíček

    Renata ŠINDELÁŘOVÁ (33)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    Tak sousedka Jandová zemřela. Taková náhoda, právě dnes, den před Vánoci. Právě letos, kdy jsem si u ní schovala kolo pro syna. Rychle a nečekaně opustila tento svět. Neměla příbuzné, nikdo pro ni nebude plakat. Ani já, příliš konsternovaná tím holým faktem, že kolo zřejmě propadne státu, příliš znechucená sama sebou, že mi víc záleží na pitomém kole než na životě člověka.

    „Mamíí, jak to, že Ježíšek přijde, když už umřel?“ — ptá se mne malý Kuba, sotva zuju boty.

    „To už jsme si přeci říkali, Kubíku. Protože mrtví zůstávají stále s námi. Nemůžeme je vidět, povídat si s nimi, ale zůstávají s námi,“ odpovídám a z těch slov, co mi zní spíš jako hloupá fráze, mi trochu mrazí v zádech. „V našich srdcích,“ dodávám.

    Kuba z mé odpovědi příliš moudrý není. „To je blbost,“ odhaduje vševědoucně, zatímco se mi plete pod nohy. „Já myslím, že Ježíšek neumřel, je totiž nesmrtelný — jako čaroděj.“

    „Také se to tak dá říct,“ uzavírám hovor a vlastně jsem ráda, že to Kuba vyřešil bez mé pomoci.

    Vybaluju poslední sváteční nákup a Kuba přemítá dál. „Paní Jandová nebyla nesmrtelná, viď?“

    Otázka mě bolestně sekne. „Ne,“ připouštím. „Žádný člověk není nesmrtelný.“

    To samozřejmě Kuba ví. Pak ho ale napadne, že by mohla existovat výjimka. „Ani ty, mami?“

    „Ani já.“

    Očividně poklesne. „Mamíí, že ty neumřeš, viď?“ Pevně mě chytí kolem pasu.

    „To ti nemůžu slíbit, miláčku, to nezáleží na mě, víš? Až přijde můj čas, tak budu muset odejít.“

    Z jeho stisku vnímám, jak se v jeho útlocitné dětské dušičce množí úzkostné představy.

    „Neboj! Slibuju ti, že se budu snažit, aby se to nestalo.“ Pak rychle přehazuju výhybku. „Pojď, uděláme salát.“ Zanedlouho se mi podaří odvést Kubovu pozornost. Příliš práce to nedá. U dětí ne.

    Ale když už Kuba leží v postýlce a na jeho tváři se usadí roztomilá nevinnost spánku, když samota ztěžkne nostalgickým dechem svící, tolik vonících steskem po objímání, tolik přivolávajících vzpomínky, neubráním se smutným myšlenkám. Nemusím šátrat ve starých archivech, abych si vybavila podobu svého manžela. — Vyruší mě pohyb světla na zdi. Před domem zastavilo auto.

    Pohřebák. Zřejmě má jediná šance, jak získat Kubovo kolo.

    Z bytu právě vynáší rakev. Dva zřízence doprovází policista. „Dobrý den. Nezlobte se, že obtěžuju, ale stala se mi taková věc...,“ začnu vyprávět. Policista přikyvuje a beze slova odporu mi dovoluje odvést si Kubíkovo kolo. Své neúřední jednání vysvětluje tím, že jsou přeci Vánoce a kromě toho chodil s mým mužem do školy.

    „Ale ten už taky...,“ hlesnu a policista mě v řeči zastaví. „Já vím. Právě proto.“

    Společně vytlačíme kolo na chodbu a krátce zavzpomínáme. Pyšně polykám chválu na mrtvého manžela a domů se vracím v mnohem lepší náladě, než v jaké jsem ho opouštěla. Kolo skládám pod vánoční stromeček a pak pohledem zastavím u dvou dohořívajících svíček.

    A přeci je to pravda. Mrtví žijí v našich srdcích dál. Nezapomeneme.


    Kdy přicházejí andělé

    Radka ZADINOVÁ (35)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Když se narodí láska, všechno utichne a celý svět se ohromeně dívá na jeden ze svých malých zázraků. Když láska umírá, umírá tajně. Jen andělé pláčou na jejím hrobě.

    Dívka zavřela knihu na svém klíně a dívala se, jak se za okny tiše probouzí úsvit. Seděla na tvrdé lavici pod oknem, tvář měla upřenou směrem k cestě, po které před chvílí odešel rozzlobený mladý muž.

    Tak hloupě se pohádali. Když odcházel, tak plakala. Teď už slzy na její tváři dávno oschly. Jen její oči se smutně dívaly na prázdnou a zaprášenou cestu. Zanedlouho přijde matka a bude se ptát, co se stalo.

    Jenže ve skutečnosti se vlastně nic nestalo. Věděla, že to nebyla náhoda. Z její strany ne. On to samozřejmě nechápal. Dívka sebou trhla a zachvěla se. Rozhlédla se po svátečně uklizeném pokoji a oči jí zesmutněly, když zavadily o neustlanou postel, která kouzlo čistoty rušila.

    Pochválen buď, Ježíš Kristus... zamumlala sotva slyšitelně a zavřela oči. Věděla, že udělala dobře. Matka by to rozhodně neschvalovala, ale na tom už najednou nezáleželo.

    Teď už nezáleželo na ničem. Popletl jí hlavu, dostal, co chtěl a i když to nevěděl, dala mu to ráda. Nemělo smysl čekat dál. Věděla, že už jí mnoho času nezbývá.

    Znovu se podívala na postel a bolestně se usmála. Nedokázal pochopit, proč si ho po tom všem nechce vzít.

    Ale květiny za oknem to chápaly.

    Dívka ucítila jemnou, neutuchající bolest a přitáhla si k sobě balíček, který dosud nepovšimnutě ležel vedle ní. Léky proti bolesti. Hodně silné. Když později ležela znovu v posteli, usmívala se. Venku se nevysvětlitelně setmělo.

    Věděla, že tehdy přicházejí andělé...


    Čekání

    Vladimíra ŠÍSTKOVÁ (39)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Seděla v obrovském ušáku, drobounká jako věchýtek. To křeslo koupila před mnoha lety, úplně náhodou, od jednoho starožitníka. Byla to ta jediná věc, kterou si směla vzít s sebou do Domova pro seniory.

    Pletla. Hladce obrace hladce obrace. Očko k očku, řada k řadě. Jehlice se jí v rukou jen kmitaly. Svou lásku, společně s přízí, namotávala na prst a vplétala ji do měkkých vzorků. Myšlenky jí utíkaly k těm, které má tak ráda.

    Má hodné děti. Má i vnoučata a dokonce pravnouče. Pěje na ně chválu všem, kteří poslouchají. Chtěly by s ní trávit víc času, ale je to tak komplikované.

    Syn se špatně oženil a snacha ho nechce za maminkou pouštět. Jen by darmo ztrácel čas, když musí zařídit to a obstarat tamto. Krom toho to má tak daleko. A auto je v jednom kuse rozbité.

    Dcera bydlí nedaleko, ale má moc náročnou práci a málo času. Chce si maminku nastěhovat domů, ale musí nejprve přestavět byt a to stojí spoustu peněz. A tak maminka spoří každou korunku, která jí zbude. Ani tu svou oblíbenou čokoládu už si nekupuje, aby mohla dceři přidat na zedníky.

    Vnoučata už jsou velká. Studují, nebo mají vlastní rodiny. Za babičkou se stěží dostanou. Ale myslí na ní. Sem tam zavolají, nebo nechají po rodičích pozdravovat.

    Hlava jí klesla na prsa, ruce složila do klína, klubíčko se rozkutálelo po místnosti. Nesmí spát, musí pokračovat. Zanedlouho budou Vánoce. Až se všichni sejdou u vánočních stromků ve svátečně vyzdobených obývácích, najdou tam její dárky.

    Ona tam nebude. Letos ještě ne. Ale napřesrok...?


    Jako kouř marihuany jsou verše básníků (televizní reminiscence)

    Jiří KADLUS (67)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Stačilo pár podvědomě zachycených slov. Ostatně, většinu pořadů, které mu v prvních vteřinách nepřibily oči k obrazovce, poslouchal jen tak, „na půl ucha“. Termín „ušní průvan — jedním uchem tam, druhým ven“ s oblibou využíval. Metoda při domácí výměně názorů neomylně dokázala měnit vzrušené dialogy ve vyhasínající monolog. Stačilo vytvářet dojem vnímavého, kajícného posluchače. Občas si s úsměvem vyslech manželčin komentář: „Poslouchej, nebude to náhodou právě u tebe tím, že to nemá v prostředku na co narazit?“

    Zpozorněl. Ještě před dopadem do ušáku si uvědomil: To je přece Seifert! Zařadil ho okamžitě. Míra poznání byla chválou vynikajících češtinářek, které formovaly jeho vztah k dámě zvané literatura. V hájemství poezie zůstal vybíravým gurmánem na úrovni pouhého konzumenta. Už v dobách „malin nezralých“ se nesnažil plést vrstevnicím hlavy veršíčky. Nezkoušel to ani náhodou. Až příliš dobře věděl, že to neumí.

    Vnímal pořad s pocity pohlazení po duši. Zvukomalebný slovosled i báječný obrazový doprovod vytvářely nezvykle podbízivé vjemy. Včerejší úvahy o vlastním psaní zanedlouho odplouvaly do nenávratna. Ještě včera chtěl „být in“ — zkusit hodit něco na papír. Teď věděl, že propásl okamžik, kdy Bůh plnými hrstmi naděloval báječný dar tvoření. „Pan Básník Seifert“ u toho být musel. Určitě — opakovaně, a mnohokrát.

    Verše, věty i osobní vzpomínky básníka se zarývaly pod kůži, vyvolávaly pocity mrazení, nahlodávaly a s konečnou platností vymazávaly včerejší bláhové sny.

    „Poslal jsi ty peníze za popelnici? Skutečně“ — ozvalo se důrazně z kuchyně. Saze bouchly! „Ušní průvan“ jako na potvoru nezabral.

    „Už jsem ti to jednou říkal — poslal. Už včera! Jo a večer na netu ještě prolít, jestli ty prachy odešly! To musíš pořád něco kontrolovat? Máš mne za blbce? Totálního?“

    Zvýšeným hlasem prohodil něco velmi, velmi nelichotivého. Mezi zuby drtil výrazy publikovatelné v telce až po desáté večer. Měl štěstí. Výraz tazatelčiny tváře nestačil pochytit. Práskl dveřmi, uklidil se do trucovny. Jako vždy. Zbytek sváteční neděle začal ztrácet cenu. Ze včerejších předsevzetí přece jen něco zbylo.

    Díky, pane Seiferte!


    Nečekaný obrat aneb nikdy není vše tak, jak si naplánujete

    Eva MAYEROVÁ

    Bylo 1. září — slavnostní, ba přímo sváteční až posvátný den, na který čekají netrpělivě stovky natěšených prvňáčků byl tu. A i já jsem měla jako spousta jiných vyrazit poprvé do školy...

    Než jsem se stačila rozkoukat, přišla babička, upletla mi roztomilé holčičí copánky, navlékla do princeznovských šateček a bot. Vypadala jsem vážně skvostně — přesně tak, jak by měla správná „prvňačka“ vypadat.

    Zanedlouho jsme byli s přípravami hotovi — babička mi s dojetím udělila ještě pár „rodičovských“ rad, objala mě a se slzou v oku mi popřála hodně štěstí. Konečně jsem mohla se školní brašnou a kornoutem, který byl až po okraj napěchovaný nejrůznějšími sladkostmi a dobrotami, vyrazit. Na černou kočku, která se mi pletla pod nohama celou cestu, jsem chvála bohu nebrala vůbec zřetel — to by tak scházelo nechat se rozhodit takovou maličkostí!

    S radostí a pýchou jsem cestou pozorovala, že právě můj kornout je ze všech největší a mé šaty opravdu nejkrásnější. Téměř pohrdavě jsem odsuzovala deváťáky, kteří postávali ve skupinkách před školou a s cigaretou v ruce se tvářili nanejvýš otráveně „že už tam musej zase“. Hrdě jsem vypjala hruď a vyrazila jsem kolem nich přímo ke škole.

    Nevím jestli to byla náhoda nebo osud, ale právě v momentě, kdy jsem kolem nic procházela se mi v nových botách zvrtla noha a já jsem sebou s velkou noblesou plácla do bláta přímo před hlouček lidí pod schodištěm... Hurónský smích těch, kterými jsem před chvílí opovrhovala, mi způsobil takovou potupu, až se mi draly do očí slzy. Při pohledu na dříve růžové šaty, na kterých se ošklivé podepsalo bláto, na roztrhané punčocháče a na vysypaný kornout jsem se již rozplakala naplno. Na nic jsem nečekala, vzala nohy na ramena a pádila pryč...

    Zazvonila jsem u babičky, která se při pohledu na mě nejprve zděsila, poté vypukla v upřímný smích, načež mě se zápalem bývalé kantorky vydrhla, převlékla, přečesala a obratem poslala zpátky do školy... teď již bez kornoutu, bez šateček, ale s úsměvem na tváři jsem usedla poprvé do školní lavice a bez povýšeného výrazu, nýbrž s úsměvem jsem vyšla vstříc celé školní docházce, pochvalám, jedničkám, pětkám, třídním schůzkám a především spoustě skvělých zážitků, mezi nimiž ovšem figuruje tento. Nebýt mojí babičky, která ani v „krizových situacích“ neztrácí hlav,u bych první den do školní lavice vůbec nezasedla a především bych byla ochuzena o příběh s dobrým koncem.


    Betinka

    Věra NĚMEČKOVÁ

    Máte krásného pejska. A víte paní Hrdá, to že jej máme, že je veliká náhoda? Kdybychom o Azorka nepřišli, do útulku jsme nejeli a pejska neměli. Byla tam fena německého ovčáka a s ní její dvě labradoří štěňata, jejichž majitelka se odstěhovala, ponechajíc je na pospas tři měsíce v opuštěné zahradě. Vzali jsme si fenku. Pokud se vám podaří ji dostat do normálu a vykrmit ji, bude to dobrý a ostrý hlídač. Paní z útulku jsme poděkovali a rozloučili se. Doma okamžitě z auta vyskočila a utekla na zahradu. Bála se nás, bála se všeho, co se pohnulo. Dali jsme jí jméno Betinka. Na zavolání nepřišla, natož se nechat pohladit. Bylo nám jasné, že to chce čas. Asi po dvou měsících, byl nádherný letní den, my seděli na zahradě na lavici pod stromem, a Betinka nás pozorovala od rybízového keříku. Opět jsem jí volala. Betinko pojď sem, ať tě pohladím, jen pojď, vždyť my ti nic neuděláme, jsme rádi, že tě máme. Vtom vidíme, jak se pomalounku zvedala, a se připlížila. Konečně se nechala se pohladit, a to i od mužských. Byl to pro nás veliký svátek, a radost samozřejmě oboustranná. Stále však byla obezřetná, kdo ví, co tato psí rodinka měla za sebou. Musíme být trpěliví, snad se dočkáme. A zanedlouho jsme se opravdu dočkali. Na kafíčko přišla naše stará známá. Poklábosily jsme, co kde je nového a šly se podívat na zahradu. Říkám, Betinko ty tady počkej, aby si mi to tam nerozhrabala. My si zatím prohlédly celou zahradu, též nakoukly do foliáku, jak tam to roste, a vracíme se zpět, a vtom se to stalo. Já již jsem na dvoře, ale Jiřku Betinka nepustila. Vrčela na ní, cenila zuby. Marné bylo moje vysvětlování, že se spletla, že je to naše známá a ne nikdo zlý. Cenila zuby dál a vrčela. Tak to už jsem měla strach i já, a jelikož mužští byli na pivku, vzala jsem kolo a uháněla pro ně. S očima vykulenýma jim líčím, co se stalo, a ti se začali smát. Samozřejmě Jiřku ze zahrady vysvobodili, ta se rozloučila a již nepřišla. A co chlapi? Ti měli pusu od ucha k uchu a velikou radost. Betinko, to je paráda! Konečně jsi zabodovala! Chválíme tě a moc! Jsi naše jednička! To jí udělalo náramně dobře a od té doby je naším nejlepším a ostrým hlídačem.


    Ty, Tvá vůle a odvaha

    Jana FUSKOVÁ (19)

    Právě sedím ve svém pokoji, píše se rok 2006, ale já se zavřenýma očima putuji v čase až do roku 1431 a vidím tebe. Přijíždíš na náměstí v Rouenu v potupné káře a za doprovodu stráže se blížíš k hranici, která je pečlivě připravena a strašlivá svou výškou. Obřad má do slavnostního rázu daleko. Šlehají plameny a ty prosíš, aby ti podali kříž. Ten ti tiskne do ruky jakýsi přítomný kněz oděný do čehosi, co připomíná sváteční šat. Pálí tě za živa. Umíráš, cítíš to? Není ti ještě ani devatenáct let a tvůj život končí, stojí ti to za to? Myslela jsi snad, že tě někdo z těch, kteří se teď dívají do plamenů, které si pohrávají s tvým zotročeným tělem, bude chápat či alespoň litovat? Byla jsi opravdu tak naivní a věřila jsi, že ty, chudá vesničanka, která vystoupí s tím, že k ní promlouvá bůh, dokáže změnit nezměnitelné? Teď jistě na vlastní kůži zjišťuješ, že jsi se pletla.

    S pohledem na hranici, kde navždy zhasne tvá vůle a touha něco dokázat, se vracím ještě o tři roky zpět. V tu dobu tě v tvé rodné vesničce Domrémy vyzval Bůh jako tu, co má zachránit Francii před Angličany. Nikdy jsi se prý nenaučila číst ani psát. ale dovedla jsi diskutovat se vzdělanými lidmi. Už tím jsi byla jistě zajímavá. Slyšela jsi opravdu hlasy světců a andělů? To oni ti poručili, abys na trůn nastolila opět právoplatného krále Francie? Kdo v tobě pěstoval takový odpor k Angličanům? Byl to tvůj strýc kněz, nemám pravdu? Ve svých sedmnácti letech jsi se rozhodla, samozřejmě na boží pokyn, odjet za Karlem VII., abys ho přesvědčila, že mu zpět získáš Francii a aby tě postavil do čela ne zrovna velkého vojska. On ti ale zprvu nevěřil, viď? Bylo ti příjemné, že tě celý měsíc vyslýchali různí teologové, právníci a rádci? Ať už příjemné či nikoli, nakonec stejně dospěli k rozhodnutí, že jsi pravověrná křesťanka, a že ti musí být dána možnost bojovat za Karla VII. Měl v tom snad opět prsty Bůh? Jak asi bylo vojákům, když museli sloužit pod neurozenou venkovskou dívkou? Nebyli z toho zprvu nadšení, viď? Tak jak je možné, že jsi se postupem času stala miláčkem lidu i vojska? Přesvědčilo je snad tvé kouzlo nebo tvá cílevědomost? Vše se ti dařilo, dostála jsi svého slova a ještě téhož roku jsi držela v rukou prapor královské Francie při korunovaci Karla VII. Úspěchy ale nejsou věčné, což se ti potvrdilo o rok později, kdy jsi byla i se svým oddílem obklíčena, a zajata Burgundskými. Hrála v tom snad nějakou roli zrada? Nebo to byla jen pouhá náhoda? Stále jsi však okouzlovala lid svou odvahou, a tak se tě Angličané rozhodli z Lucemburska vykoupit a dovezli tě do tvého osudného Rouenu k církevnímu soudu. Jak se zachoval Karel VII., tvůj dlužník? Nechal tě napospas osudu a ty jsi byla obviněna z kacířství, čarodějnictví, ba dokonce ze spojení s ďáblem. Kolik jsi si toho musela vytrpět, než se tvá duše dočkala klidu? Na co jsi myslela, když tě ve sklepení mučili a vyhrožovali ti? Zanedlouho jsi podlehla a vzdala jsi se svých přesvědčení. To jsi však později odvolala a až po zbytek svého života jsi se chovala důstojně a statečně.

    Nějak jsem se hluboce zasnila. Už opět hledím na hranici, která tě navždy zničila. Tvé tělo shořelo až na tvé nevinné srdce, Johanko. To bylo plamenů ušetřeno.

    Otevřela jsem oči a hledíc z okna, uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že žiji tady a teď. Jen snad pro tvé dobré spaní ti oznamuji, že jsi se stala národní hrdinkou a patronkou, bojovnicí a světicí. Věř, že nejsem první ani poslední, kdo o tobě sní, kdo tě obdivuje a kdo nešetří chválou.


    Monolog autobusové zastávky

    Darja HRACHOVINOVÁ (16)

    Lidé přicházejí a odcházejí, někteří se i často vrací. Ty pak vídám každým dnem. Poznávám je už z velké dálky, jak majestátně i svátečně proplouvají ulicemi, jak pokorně se hrbí před okolním světem, jak bezmyšlenkovitě letí po hlavní třídě. Já znám jejich mimiku i gesta, jejich hereckou masku, co si každé ráno upravují před zrcadlem. Denně pak naslouchám problémům, které tíží jejich duše.

    Bývám svědkem nečekaných zásahů náhod, ty nad vámi vládnou rukou neoblomnou. Ráda sleduji radostná setkání. To se pak v lidech probudí nečekaně teplá a upřímná jiskřička, která dokáže zanedlouho prohřát celé širé prostranství. Bez lidí totiž působím chladně, neosobně. Každá hra si žádá vlastní scénu, ta má scéna je ale univerzální. Jenom herci, lidé, ti se mění. Oni sami mění mé kulisy. A proto jim provolávám chválu.

    Jsem semínkem tolerance na široširém bitevním poli. Snad by lidé nejdříve ale měli vzbudit prastarou a utopickou myšlenku snášenlivosti a lásky k bližnímu sami v sobě. Pak teprve mohou svou vírou zalévat ono semínko tolerance. Právě v moci lidí je měnit skutečnosti na první pohled neměnné.

    Mohu být také tvrzí pro ty, co neví kam dál. Když ztratíte schopnost objevovat v životě stále nová dobrodružství, když vás silnější zatracují a nedávají vám možnost jiné volby, když jste bezdomovec, pak vás vítám s otevřenou náručí. Smíte u mě přespat, však jsem také semínkem rostlinky tolerance.

    Věrnost je mou silnou stránkou. Jsem začátkem i koncem, věrná svému poslání. Totiž jsem vždy tam, kde mě každý očekává. Sama přirovnávám své poslání ke zdroji napětí v jednoduchém elektrickém obvodu. Bez mých volných elektronů by proud v již zmíněném obvodu neprocházel. Jsem částečkou systému, podle kterého se řídí celý rozechvělý svět. Chápejte, bez autobusových zastávek by nastal dopravní kolaps.

    Stojím pevně na jednom místě oběma nohama přimknutými k zemi, celými chodidly se dotýkám neklidné hladiny mořského příboje života a svírám ve svých rukou hrdinku trosečníků. Každý z nich ve mně zanechá svou stopu, památku. Je zvláštní, jak si lidé přejí být nezapomenutelní. Někdo se zvěční v podobě vyžvýkané žvýkačky přilepené na nepatřičném místě. Někdo zanechá volný průchod svému talentu a podepíše se na nepatřičné místo. Nebudu se plést, když budu tvrdit, že existuje po celém světě obrovské množství obdobných lidských značek, které označuje vaše teritorium. Kam jen tvé oko dohlédne, tam vidí člověka. Ten je totiž protagonistou románu nejen dvacátého prvního století. Jakou kritiku na vás asi napíší další generace? I přes to, že mě někteří ničí, mou toleranci udupávají hlouběji do země, neboť sami v sobě ještě neobjevili a tedy neumí ocenit sílu vzájemné soudržnosti, i přes to jsem věrná svému údělu. Neztrácím naději ani víru.

    Každý člověk je hlavním hrdinou vašeho i vlastního příběhu. Míváte různé podoby a máte jedinečné charaktery. Přesto dokážu být skromným, ale naskrz tolerantním útočištěm pro všechny. Zejména pak pro ty, kteří mají určitý cíl a pevné odhodlání k jeho realizaci. Vždyť ke mně, na autobusovou zastávku, míří denně zástupy takových lidí. A co teprve národy, státy, mají i ony svůj vytčený cíl? Jak tolerantní je cesta, která k němu vede? A jakým směrem se rozhodnete jít?


    Příběh o žábě

    Zdeňka VEVERKOVÁ (68)

    Každou neděli i všechny sváteční dny se sjíždíme na chalupě. Dvě tři rodiny, plno dětí, veselosti, nemůžeme si dost vynachválit tyto rodinné srazy. Jednu neděli takhle odpočíváme u kávy, děcka rajtují kolem nás, výskají až uši zaléhají, když najednou na dvůr doprostřed toho povykování přiskákala veliká žába ropucha.

    Všichni se kolem ní schumelili, bylo veliké divení a dětem je vykládána její užitečnost v zahradě. Pak z bezpečnostních důvodů — pro tu žábu — byla odnesena na stráň do sadu. Zábava pokračovala, ale zanedlouho uprostřed dvora, mezi těmi rozjívenými haranty, je zase ta všetečná žába. Divení je ještě větší, žába je opatrně sebrána do dětského kyblíčku a opět odnesena, tentokrát až na konec sadu, do roští. Asi po půlhodině se situace opakuje. To už nemůže být náhoda. Žába se bezesporu vrací úmyslně, plete se dětem pod nohama a kdosi jen tak mimochodem prohodí, že se dojista jedná o zakletou princeznu. Nikdo z dospělých doměnku nevyvrací. Děcka jsou u vytržení, oči navrch hlavy, po rozjívenosti a křiku ani památky. Přece si neuříznou ostudu před zakletou princeznou.

    Z cihel a kamení se v předzahrádce vystavěla jakási jeskyňka, žába do ní byla nastěhována, a jakkoli se to zdá podivné, zůstala v ní bydlet. Dokonce si na nás zvykla a později na zavolání občas z úkrytu vylezla ven.

    Někdy „nebyla doma“, a to jsme hned s obavou po ní pátrali v zahradě i po dvoře, a „byla-li doma“, oddechli jsme si. Po čase přece jen zmizela. Jímal nás stesk a dětem jsme namluvili, možná trochu i sobě, že patrně v nestřeženém okamžiku přijel kočár s bílými koňmi a nějaký krásný princ... No, však víte, jak to chodí se zakletými princeznami.


    Muž a kůň

    Barbora LEVINSKÁ (18)

    Na stráni u lesa se pásli koně. Běhali, skákali nebo stáli a jen tak se koukali. V jejich čele běhal černý a mohutný kůň, který si své postavení ve stádě zanedlouho vydobyl silou, mrštností, obratností, ale i chytrostí. Jeho krok byl vždy delší než ostatních. Když se rozběhl, nestačili mu, jeho krásná dlouhá hříva se s každým skokem převalovala z jedné strany krku na druhou. Náhle se zastavil. Zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Jeho nozdry se zvětšovaly a zmenšovaly ve snaze ucítit to, co vzbudilo jeho pozornost. Najednou se jeho pohled zastavil na muži, který ho již delší dobu pozoroval. Kůň popošel blíž. Izák Popp se ani nepohnul. Díval se přímo do velkých smutných koňských očí, které v sobě měly podivnou jiskru. Kůň popoběhl až k Izákovi, který se právě vracel z lesa. Byl na dříví. Na zádech měl nůši a v ruce sekyru. Byla válka a nebylo co jíst...

    Muž se otočil a odcházel domů. Po několika krocích se přeci jen otočil a s překvapením zjistil, že nejde sám. Kůň ho následoval. Izák se usmál. Pohladil ho a řekl mu: „Se mnou nechoď. Neměl bys co jíst.“ A odešel. Když došel až ke kůlně, zjistil, že ho jeho nový kamarád, kterých se hlavně v dobách války moc nedostává, neuposlechl. Stál tu a čekal, co se bude dít. Izák se na něj smutně podíval a pomyslel si: „Ty tvoje oči. Tak pojď sem, však už se pro tebe něco k jídlu najde.“ Kůň, jakoby ho slyšel, přišel k němu a nabídl mu hlavu. Izák ho pohladil a jemně poplácal po hřbetě. Pochvala přišla koni očividně vhod. Vzal z kůlny sváteční sedlo a připevnil ho koni na hřbet, nasadil mu uzdu a řekl mu: „Počkej tady, uklidím dříví a projedeme se.“ Vešel do kůlny. Sklonil se k zemi, aby srovnal dřevo, které přinesl. Najednou zezadu uslyšel: „Žide, přišli jsme si pro tebe!“ Lekl se, protože byla noc a jednoho času, když nemohl spát tak rozmlouval s nebožtíky, ale tyto hlasy nepoznával, uchopil pevně sekyru, pomalu vstal a otočil se. Spatřil Kreuze a Mühlega, dva esesáky, kteří si byli více než blízcí. Namířili na něj kulomety. „Pojď, ty prase, skončíš jako tvoje ženuška!“ V tu chvíli si Izák všiml, že u dveří do kapličky leží jeho žena. Měla vyhrnutou sukni, spletené ruce provazem a od krve zabarvenou košili. Před smrtí, nebo možná až po ní, ji znásilnili. Izák teď věděl, že nemá co ztratit. Napřáhl se a vší silou hodil po Kreuzovi sekyru. Trefil se přesně. Sekyra se esesákovi zaťala přímo mezi oči, hlava se rozlétla po světnici a zasažený se skácel k zemi, přímo k nohám jeho druha. Mühlegovi se rozmázl kus obličeje jeho přítele po tváři. Zbledl a vyběhl z chalupy. Zvracel. Izák neváhal. Rozběhl se ven, naskočil na koně a ujížděl pryč. Ještě zaslechl, jak po něm již vzpamatovaný esesák střílí. Ale už byl dost daleko.

     

    U těla jednoho mrtvého muže byl nalezen deník, ve kterém bylo na poslední stránce náhodně napsáno: „Ten kůň mi dvakrát zachránil život. Jednou, když jsem na něj mohl naskočit a dostat se tak z dostřelu kulek, a podruhé, když jsem po několika dnech na útěku měl hrozný hlad. Na ty oči, na ty nikdy nezapomenu.“ Ten muž umrzl v zimě roku čtyřicet čtyři.


    Rozhořčení inženýra Bendy

    Stanislav FOIT (64)

    Poklidnou atmosféru svátečního večera narušil hysterický výkřik inženýra Bendy: „To je podvod!!!“ Jeho manželka přestala leknutím plést a vytřeštěně zírala střídavě na manžela a na televizní obrazovku. Na ní se objevila tvář známého komentátora, který cosi exaltovaně drmolil o návštěvě z kosmu. Zanedlouho jej vystřídal obličej televizního hosta, jehož jméno a profesi manželé přeslechli.

    Jeho tmavá, do modra opalizující pleť, tmavé oči a vlasy hovořily cosi o předcích pocházejících asi ze subtropické nebo tropické oblasti naší planety. Nejspíše z Indie, protože tvář postrádala typická negroidní, ale i mongoloidní rysy. Host sděloval plynulou angličtinou, že obyvatelé hvězdy Síria již dlouho sledují vývoj inteligentních bytostí na této planetě, rozhodli se nás navštívit a jejich návštěva není náhoda. Chtějí nám pomoci překonat kritické období našeho vývoje, který by se mohl snadno zvrhnout na cestu sebezničení.

    Chvála vyspělosti naší civilizace, kterou řečník vyslovil v úvodu, ponechala inženýra lhostejným. Když se však představil jako Avatár, velitel kosmické flotily kroužící v současné době kolem Země, již to nevydržel, zařval a vyskočil z křesla: „To je podvod!!! Tohle že je Avatár, tenhle cikán?! Tohle je Avatár,“ píchl ukazováčkem směrem k obrazu zavěšenému na stěně.

    Portrét zachycoval jemnou, oduševnělou tvář mladého muže s dlouhými blond vlasy.

    Když se Benda znovu posadil, pokračoval už klidněji směrem k manželce: „Já to musím vědět, jsem s ním přece v neustálém duchovním kontaktu.“


    Rada

    Zdeněk KUČERA (59)

    Všichni na sebe pějí chválu,
    plést do toho se ale nehodlám,
    zanedlouho každý řidič sám na sobě
    pozná,
    když sváteční je,
    že náchylný je více k nehodám.

    Princeznina odložená svatba

    Tomáš LÖRINCZ (16)

    Bylo jednou jedno malebné království, kde žil král se svou spanilou dcerou. Princezna se neustále pletla mezi poddané a to král velmi nerad viděl. Jednoho dne se náhodou na vyjížďce na koni seznámila s hochem, se kterým se zanedlouho zasnoubila. Tatíček král byl rád, když se dozvěděl, že je to syn krále z vedlejšího království.

    Za slunného dne, kdy všude vládla sváteční pohoda, vyjela si princezna na koni, ale znenadání se v houští u jezírka něco šustlo. Koníčkovi to popletlo hlavu, lekl se a shodil princeznu do vody. Vybelhala se na břeh, a když zahlédla ropuchu se zlatou korunkou na hlavě, rozzářily se jí oči a úplně zapomněla na svého prince. Vzala žabáka do ruky — najednou ho políbila.

    „Ty jsi ale hloupá!“ — zvolá ropucha, skočí do jezera a uplave. Princezna se rozpláče a s nostalgií říká: „To je několik špatných náhod najednou!“

    Princezna se zvedne a odejde celá promočená pěšky na hrad. Po cestě nastydla. Zanedlouho se jí po celém těle objevily puchýře od ošklivého žabáka. Na hradě ji však princ nějak zvlášť nechválil a jeho sváteční nálada se znenadání vytratila, poněvadž se jejich svatba, která se měla konat již za jeden týden, odložila až o celý měsíc.

    Princezna byla hrozně nešťastná, nejen z odložené svatby, ale i z ropuší vyrážky, které se stále nemohla zbavit. Proto byli svoláni mudrci z celého světa, aby ji tohoto neduhu zbavili. Bohužel žádný neměl úspěch, proto se princ odhodlal ji se sebezapřením políbit. V tom okamžení se z ní stala opět krásná princezna.

    A žili spolu šťastně až do smrti.


    O pyšném kohoutovi Modrobrkovi

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (64)

    Chodil po dvoře a stále natřásal svá barevná péra a nikdo se mu nesměl plést do cesty. Ta nejdelší byla modrá a zakroucená. V celé vesnici Zásadě šla o něm samá chvála, protože nikdo taková péra neměl. Měl právo prvního zakokrhání ve vsi, pak teprve směli kokrhat a budit ti ostatní, obyčejní kohouti. Jak byl na sebe pyšný a jak dbal o svou krásnou postavu, říkávala jedna slepice druhé ve svém horoucím obdivování. Nenechaly ho vůbec nic dělat, od rána mu hledaly semínka a zrníčka v trávě, červy na hnoji a v oraništi. A kohout Modrobrk se naparoval a všem na dvoře vyprávěl: „Já Modrobrk I. jsem váš král, váš pán, váš nejvyšší! Jenom se mnou budete všichni šťastni a spokojeni, nikdo mně není roven!“ Šlo to tak jenom do posvícení, ale z toho nicnedělání náš kohout zanedlouho tak ztloustl, že sotva chodil, spíš to vypadalo, že se kutálí. Věčně stál nahoře na haldě hnoje a naparoval se. Nechtělo se mu už ani vstávat a kokrhat ranní budíček. A to se mu stalo osudným. Selka dlouho neváhala, vždyť by Modrobrka mohla z té tloušťky klepnout Pepka. A tak ho raději klepla sama. O posvícení byl Modrobrk nadšeně oceněn naposled při svátečním stolování. Svíčková z něho byla moc dobrá. A na dvoře začal kralovat nový kohout — ŽLUTOBRK I.! A nebyla to náhoda, byl ještě krásnější než jeho předchůdce MODROBRK I.!


    Ostrov

    Rudolf KOUTENSKÝ (48)

    Před mnoha lety kdesi v moři existoval ostrov, na kterém žily všechny lidské pocity. Ty se náhodou jednoho dne od STRACHU dozvěděly, že se ostrov zanedlouho potopí. Každý si začal stavět svou loď, ale pouze LÁSKA jim k tomu zpívala nádherné kantilény a pochvalovala si, jak jim jde práce pěkně od ruky.

    Když se ostrov začal potápět, prosila LÁSKA své přátele o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem BOHATSTVÍ a tak LÁSKA volala: „BOHATSTVÍ, můžeš mě vzít s sebou?“ — „Ne, nemůžu, mám na lodi hodně zlata i drahých kamenů, tady už pro tebe není místo!“ I zeptala se LÁSKA PÝCHY plující na přenádherné lodi: „PÝCHO, pomůžeš mi?“ — „Já tě LÁSKO nemůžu vzít, tady je všechno perfektní, jen pohlédni na mé sváteční šaty!“ LÁSKA zkusila oslovit i SMUTEK. „Ach, LÁSKO, jsem tak smutný, že zůstanu raději sám se svým smutkem!“ Také DOBRÁ NÁLADA projela kolem a byla tak spokojená, že ani nezaslechla volání. Najednou zavolal na LÁSKU čísi hlas: „Pojď, LÁSKO, vezmu tě na svou lodičku!“ Byl to stařec vracející se z rybolovu s potrhanou sítí. Ten si přesto celou cestu pískal, a když dorazili k pevnině, rybář opět odplul. LÁSKU najednou napadlo, že by starci mohla věnovat novou, ručně pletenou síť. Když přišla LÁSKA do první vesnice, vyhledala VĚDĚNÍ a zeptala se: „VĚDĚNÍ, můžeš mi říci, kde bydlí ten rybář?“ — „Ten nikde nebydlí, to byl ČAS!“ — odpovědělo VĚDĚNÍ. „ČAS?“ — divila se LÁSKA, „Proč mi pomohl ČAS?“ A VĚDĚNÍ pouze dodalo: „Protože jen ČAS ví, jak důležitá je v lidském životě LÁSKA!“


    Záchod

    Eliška KŘEČANOVÁ (18)

    Když se řekne záchod, každý se div nezačne červenat, neví kam s očima, nebo zkřiví obličej ve výrazu naprostého hnusu a opovržení. Já ovšem k tomuto místu zaujímám jiný postoj a mám k němu přímo sváteční vztah.

    Když se řekne záchod, zanedlouho se mi vybaví hned několik asociací najednou. Některé zde není vhodné popisovat... Ale náhodou si vzpomenu kupříkladu na anglický národ, který je tak opatrný na toto slovíčko a tolik se stydí jej jenom vyslovit, že si raději pro záminku odejít ve společnosti na toaletu vymyslel frázi „Can I wash my hands?“. Při hledání toalety se tak Angličan nezeptá přímo, ale jde na to cestou více než diplomatickou. Dokonce tak diplomatickou, že nezasvěcený člověk by se mohl plést a být až celý zkoprnělý z toho, proč se ho ptá na to, zda si smí umýt ruce.

    Záchod pro mě také představuje místo odpočinku, a to naprostého a ničím nerušeného. Člověk se tam uklidní, dostane do pohody (několika možnými způsoby), odpočine si od okolí a často se i něčemu naučí nebo se něco zajímavého dozví. Jak? No přece čtením! Jaké jiné místo je tak odpočinkové a proto tak vhodné pro literaturu? Já to vidím jasně. Pro mě je záchod na čtení prostě ideální. Tedy téměř. Ale nebýt tvrdého záchodového prkénka, díky kterému se mi po chvíli začnou odkrvovat nohy a já se musím chtě nechtě přemístit, byl by místem naprosto dokonalým!

    Živě si vzpomínám na den, kdy nám paní učitelka českého jazyka na druhém stupni základní školy donesla na hodinu obrázek vytržený z deníku Mladá fronta DNES, na kterém byl záchod obložený knihami, a ptala se nás, co si o tom myslíme. Někteří vykřikovali, že je to znehodnocení uměleckých děl, bohatství národa a co já vím, co ještě. Můj postoj je, myslím, dost jasný. Já to jako znehodnocení literatury vůbec neberu. Právě naopak. Uvědomte si, kolik času na záchodě trávíme. Kdybychom pokaždé v tyto okamžiky četli, to bychom ale byli chytří a vzdělaní!

    A tak mám námět na technologii nových záchodových prkének pro firmy vyrábějící toto zboží. Protože i firmy takovéhoto, od literatury zdánlivě vzdáleného odvětví průmyslu, se mohou podílet na vzdělanosti národa. Jak? No přece: Když budou pohodlná prkénka, nebudou nás bolet nohy ani se nám odkrvovat. Když nás nebudou bolet nohy a bude se nám pohodlně sedět, budeme na záchodě trávit více času. A čím více času na záchodě budeme trávit, tím více toho přečteme a budeme vzdělanější. Jak je to prosté! Chvála je určitě nemine!

    No vida, jak je záchod inspirující a jak dobré nápady nám může vnuknout. Tak končím a zavírám notebook... Musím se totiž utřít :)

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena