Historii literární soutěže Chomutovský kalamář sice objasňuje titulní strana tohoto webu, ovšem sluší se zřejmě vysvětlit, proč se tady, u ročníku prvého, nachází pouze vítězné práce. Když jsme začínali, nenapadlo nás zkrátka sestavit almanach, jako jsme to potom udělali u ročníků dalších. Vnímavý čtenář, který si přečte i věk soutěžících v závorkách, si zřejmě položí otázku, proč v mladší kategorii figurují autoři starší devatenácti let. Odpověď je prostá - u prvého ročníku byly vyhlášeny věkové kategorie 15 až 25 let a 26 a více let. Při hodnocení porota konstatovala, že patnácti-, šestnácti- či sedmnáctiletí mají v přece jenom zkušenějších dvacetiletých autorech příliš velkou konkurenci a jejich šance prosadit jsou menší, proto doporučila horní hranici snížit na 19 let. Tak se také od druhého ročníku stalo...
↑„Čase, plyň! Řiď se prosím mou výzvou a neřiť se!“
Kolikrát už jsem takto i jinak proradný Čas žádal a jemu klnul, leč kladné odezvy se mi nedostalo. Čas, prevít, má srdce z kamene, neobměkčí jej mé naléhání — stále se řítí vpřed jako stádo buvolů, schody bere po třech, po čtyřech, po městě se žene jako po dálnici, razí si cestu hlava nehlava, má hlava mi z toho jde kolem (a ani se u mě nezastaví na kus řeči); prostě a jednoduše: nestíhám!
Mnozí by rádi zrušili letní čas. Přátelé, nač ta skromnost? Zrušme i ten zimní! — Dobrá, dobrá, beru zpět! Jsem nebohý cvok, nikoli extremista (navíc vím od pana Wericha, že bez Času bychom nevěděli „od kdy do kdy a co za to“). Nemusíme Čas ničit. Stačí, že on ničí nás. Čas časem sám zanikne a bude to tím dřív, čím víc mu popustíme uzdu a necháme jej letět „úprkem v prk“. Zkrátka — pokud se Čas nezkrotí, bude se řítit a řítit, až se dořítí. (A kam se dořítí? No, třeba právě tam.) Co dělat? Teď babo raď! A baba neporadí, neboť už rozprodala všechny zlaté vlasy děda Vševěda...
Ač jsem člověk nedozrálý, moudrost se se mnou příliš nekamarádí a blbost má u mě ještě pořád navrch, dovolím si nadhodit vám vlastní návrh (snad ho neodpálkujete): Prolomme neústupnost Času a klaďme mu všichni společně — ruku v ruce nebo i bez osahávání — na kamenné srdce, ať zpomalí a poklidně PLYNE! Ptáte se, jak se klade? — To ví přeci každá slepice! (A vy jste, milí čtenáři, jistě inteligentní bytosti...)
Tož, vrhněme se do kladení a pod heslem „Kdo neklade, okládá rodinu!“ přetáhněme na svou stranu většinu společnosti. Potom snad docílíme toho, že se Čas nechá zviklat a bude se ubírat kupředu skutečně tím správným — ležérně majestátním tempem; důstojným krokem bude míjet lesy, vody, stráně, pohoří, tu přivoní ke květince, tam se svlaží vodou z potůčku a samozřejmě na dálnici zvolní jako ve městě!
A uvidí člověk, že je to tak dobré...
P. S. Neodpustím si dodatek: Přátelé, jsem vskutku neagresivní a mírumilovný člověk, což zmiňuji proto, abyste si nemysleli, že jsem tímto svým psaním pouze ZABÍJEL ČAS.
↑Byla dusná neděle. Zavolal jsem Pavle a ta mi řekla, ať s nimi jedu ke známým na Lipno, vykoupeme se tam a přespíme do druhého dne. Za dvě hodiny jsme seděli v autě. Pavla, Libor, Iveta, Honza a já. „Bude to super vodvaz! Náhul! Wau!“ — halekal po cestě Honza. Honza je konzultant zahraniční firmy, obléká nejkvalitnější obleky a jezdí v nejlepších autech. V civilu tohle všechno „nóbl“ jde stranou a Honza si dá piercing do jazyku, rtu a nosu, obarví si vlasy do zelena a pokaždé se ukrutně „zhulí“ marihuanou. Pavla se nejvíc těšila na to, až se vykoupeme. Taky jsem se těšil, ale jako JEDINÝ jsem si zapomněl plavky.
Vystoupili jsme vysoko na kopci a pod námi se rozlévalo Lipno. Nádherně voněla voda. Bylo dusno! Iveta volala Katce. Katka měla na Lipně chatu (no, spíš vilku) a k ní jsme se měli dostat. „Prej je to tak tři kilometry, ale autem se tam zajet nedá.“ Katka popsala Ivetě cestu a vyrazili jsme. Já jsem měl jako JEDINÝ botasky. Bylo dusno! Když už jsme měli tak kilometr za sebou, byli jsme zpocení, uřícení a dusili jsme se v prachu z cesty, kterým nás hojně zásoboval zhulený Honza tím, jak šoural nohama. Bylo ještě větší dusno!
Honza nám po cestě vyprávěl docela zajímavý nesmysl: „Rozrazil jsem dveře a vyběhl ven. Na cestě se při svitu luny opalovaly dvě tmavomodré mouchy a říkaly něco o akciích, které jim prodal zfetovanej rorejs. V lese se blýskaly rapující veverky, jedna z nich měla sluneční brýle, voněla “Fáčkem" a zpívala něco od Gotta. Veverky měly tyrkysové opary a na čele jim trčely dvě skořápky od hrušek. Na prostředním břehu rudě modrého moře stál oranžový strom, plodil smetanové počítače, a taky se ohýbal ke stepujícím vlnkám a dobíjel jim kredit na Internetu.
Už jsem byl skoro doma, ale v tom mi cestu zkřížil maratón slimáků. Jeden z nich se postavil na zadní a zařval na mě: „Dělej! Uhni!“ a projel si rukou svou huňatou hřívu na noze. Druhý slimák měl značkové tepláky Adidas, boty Nike a kšiltovku HIS. V ruce držel rybičku a posílal si z ní esemesku domů, kde ho čekala slimáčice s tchýní (vybledlou medvědicí) k večeři.
Pak jsem viděl fosforového souseda. Měl kosočtvercová kopyta, chrochtal, na krku mu visel Orloj, četl týdeník pro opuštěné papoušky a recitoval Mumuland. Jeho manželka (bílá vrána) ryla v asfaltu nehtem nápisy, plula po Titanicu a v uchu měla strčenou disketu. Oba skákali na mraky a odpíjeli z nich čerstvou vodu.
Začalo pršet. Z nebe padaly hranaté kapky a voněly Becherovkou, hřmělo falešně a po nebi se rozbíhaly předtištěné blesky. U ucha mi bzučela včelka Mája, pod nohou pištělo Pikaču a u rukávu mi visela Šmoulinka a chtěla půjčit pětistovku na nové bakelitové nohavice.
Doma už mě v předsíni čekala manželka. Na hlavě měla šedivý panel omotaný kolem obočí, v ruce držela potrubí z pozdních jahod a křičela tajná hesla FBI. Její zástěra byla zaneřáděná od spermatu ufona, v jazyku měla piercing a okusovala si čéšku.
Tím potrubím mě praštila po hlavě a... konečně jsem vystřízlivěl!"
Dá se říct, že jsme se docela zasmáli. On Honza to vyprávěl fakticky věrohodně.
Prašná cesta končila. „Katka říkala, že se musíme dostat k chatě “U vykulenýho velblouda„ a tam nám prej ukážou nějakou lesní cestu,“ informovala nás Iveta a stékaly po ní černé potůčky potu. Byli jsme začernění od prachu a Honza si jako jediný z nás zpíval. Chatu „U vykulenýho velblouda“ jsme našli, šel od ní takový hluk, že to nešlo ji nenajít. „U Vykulenýho velblouda“ sedělo asi šest tlustých chlápků, ale ti byli na sluníčku tak opilí, že nám místo cesty ukázali obsahy svých žaludků. "Ty lopato, to je parádička... mrkvička, hrášíček a tady...jé, okurčička," zkoumal Honza podrobně ty obsahy. Bylo zase o trochu víc dusno!
Libor zahlédl nějakou cestičku vedoucí do lesa. Šli jsme tam, jiná varianta nebyla. Šli jsme přes potok, skočila Iveta, kymácivým skokem potok zdolal Honza, za Liborovým skokem se rozpadl kousek břehu, Pavla si smočila jednu nohu a já, jako JEDINÝ jsem se do potoku rozplácl jako žába.
Šli jsme přes násyp štěrku. Pavla přelezla, Iveta přelezla, Libor přelezl (po čtyřech), Honza se ve štěrku vyválel schválně a křičel při tom: „Júúú!! Kamínky, štěrčíček! Jsem to ale bláznivej krteček!“ Pavla ho vzala v podpaždí a řekla mu: „Nejsi krteček, jsi idiot!“ Ve štěrku jsem se vyválel i já. I když nechtěně. Nakročil jsem na první „krtinec“ násypu, sjela mi noha (Moje noha v mojí pevný (!) botě!) a svalil jsem se do šípkových keřů, prorostlých růžemi. V bříškách prstů jsem měl zabodané trny, roztrhanou košili, krev na čele a černé zkrvavené nohy od štěrku. Šli jsme přes les. Iveta zakopla o klacek a „kydla“ sebou do blátivé louže, Honza si strkal šišky do nosných dírek, zpíval „táboráčku plápolej“, Libor se zul z nepohodlných sandálů a šel bos a Pavla zjistila, že se jí někde ulomil nehet! (Taková tragédie!!) Já jsem jako JEDINÝ nešel, já jsem se (zdrcen šípkem a planou růží) plazil po čtyřech. „Hele! Tady to je!“ — vyhrkla Pavla a ukázala rukou (se svým příšerně zlomeným nehtem) na obrovskou vilu. Katka otevřela dveře. Před nimi Pavla s ulomeným nehtem, Honza se šiškou v pravé nosní dírce, Iveta s blátivým zadkem, Libor s černými chodidly a já. Jako JEDINÝ na čtyřech, krvavý a vyjevený.
Katka dala mně a Ivetě čisté oblečení, Pavle nový umělý nehet, Liborovi SAVO na odmočení nohou a Honzu jsme hodili do ledové vody. Nepomohlo mu to. Pinzetou jsem tahal trny a zabodnuté větvičky šípku a růží. Já jsem měl šípek i v... (no, všude!). Pořád bylo dusno, pořád mě svědily šrámy od šípku, Honza byl pořád zhulený a pak jsme se zhulili všichni.
Na tuhle cestu asi nikdy nezapomeneme.
P.S: Ráno jsme si dali čaj. Byl šípkový!!!
P.S II.: Šišku, kterou si Honza strčil do nosu, se nepodařilo nikomu pořádně vytáhnout a ještě týden mu z nosu padaly kousky...
↑Hořelo. To se takhle navečer stává. I na lepších místech, než bylo toto. Vždyť i Národní divadlo shořelo dříve, než ho dostavěli. Takže se není vlastně ani čemu divit. Když to také hořelo tak krásně. Nejspíše za to mohlo těch několik litrů benzínu.
Býval to hezký dům. Ještě i v okamžiku, kdy jsem škrtal zápalkou, to byl hezký dům. Můj dům. Ale místo, kde se toho tolik stalo, muselo být očištěno. Zvláště kvůli událostem několika málo posledních dnů. Možná že někomu nepřipadá oheň jako ten nejkvalitnější čistící prostředek. Možná. Já ho však považuji za nejefektivnější ve vztahu k velikým věcem. A rodinné domky za relativně veliké věci již považuji. Navíc šlo od plamenů docela příjemné teplo, což mi momentálně připadalo celkem užitečné. Venku byla mizerně mizerná zima. Sněžilo.
Když jsem ji potkal, málem jsem si jí nevšiml. Už dávno jsem za ta léta ztratil zájem o okolní svět. Stejně nebylo o co stát. Smog a podobně. Nepoznal bych ji, nebýt jedné drobnosti. Jenže na těch vždy záleží. Člověk získá pocit, že už si žije docela spokojeně, v rámci možností, pochopitelně, a nějaká drobnost, které z počátku nevěnuje nejmenší pozornost, mu převrátí život naruby. Můžeme poděkovat právě takovýmto blbostem za to, že se někdo ožení, nebo zapálí dům.
Změnila se hodně. Naposled jsem ji viděl ten den, kdy zemřela. Byl to hezký den. Vůbec poslední v mém životě, co za něco stál. Svítilo slunce. Od té doby ho nemám rád. Nemám rád spoustu věcí. Včetně sebe. Vás také nemám rád. Ji jsem měl. Tehdy určitě. Večer ji srazilo auto. Opilý řidič. Byla na místě mrtvá.
Ona drobnost, která mě zaujala, když jsem ji znovu potkal, byla poměrně podstatná. Žila. To většina lidí, na jejichž pohřbu jsem plakal, nedělala. Stávají se i horší věci, já vím, ale zrovna si nemohu na žádnou vzpomenout. A myslím, že ani tenkrát jsem si na žádnou nevzpomněl. Na některé věci člověk raději nevzpomíná. Obzvláště na ty bolestné. Zejména, když jich bylo v životě tolik. Více, než jsem chtěl. No, nemůžeme vždy mít vše, co bychom chtěli. A nemůžeme ani nemít to, co bychom nechtěli. Ezechiel měl pravdu. Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Nikdo mi, bohužel, nevysvětlí, proč to platí i o cestách, po kterých kráčí ti nespravedliví.
Dodnes nevím, jak je možné, že žila. Mohu vám ovšem zaručit, že více již nebude. Tím jsem si jist. Již několik hodin. Co na tom teď záleží? Hlavně, že je mír. Alespoň u nás. Dnes. Za chvíli bude půlnoc. A zítra? Zítra ať třeba klidně přijde potopa. Jí už to bude jedno. A mně asi taky. Neměl jsem si ji brát. Neměl jsem ji zabíjet. I když to možná ano. Neměl bych soudit sám sebe. Moc toho na sebe vím. Někdy i chápu, proč jsem to udělal. Ale jen někdy.
Zvládnout maturitu bylo těžší, než si toto všechno uvědomit. Třeba už jsem na to dost starý. Nebo si tak alespoň připadám. Nevadí mi to. Vevnitř už jsem mrtvý. Stejně jako ona. Srandovní, že? Mně to tak nepřipadá. Chcete vědět, jak mi to připadá? Nevím. Představivost jsem také ztratil. Ostatní by vám o tom mohli vyprávět. Já ne. Mě už to totiž nebaví. Ani trochu. Chtělo by to nějaký závěr. Kdepak. Učiňte si každý svůj.
↑Krásky ze Santarému↑
voněly po parfému
mé první, poctivé lásky.
Pane, to bylo hříchů,
když v chrámovém tichu
ona mi cuchala vlasy a já její vlásky...
že — ač v něj nevěřím — věřit mu mohu;
zmatené myšlenky v podivném slohu
— snad se jí líbil...
V ten den bůh splnil to, co mi slíbil.
— mé první přijímání;
snad i nebe dotklo se země.
Vím, nebyl můj poslední
náhodný zpovědník;
mše skončila, den náhle ztemněl...
Chvíle zapomnění
— bylo to rozhřešení,
co já vím?
Jen hádat mohu, jen váhat,
zda pochválit bohu
tvé křivky v barokním slohu,
či jen dívat se smím...
Včera jsem našel štěstí,↑
bylo tak nádherně nevšední.
Včera jsem našel štěstí,
možná bylo mé poslední.
Možná poztrácím všechna ta slůvka,
kterými srdce se odmyká,
když dnes mít srdce plné lásky,
to mi už dávno nic neříká.
V kašně utopím několik mincí
— slyšíš ten divný smích penízků?
Jen tak pro štěstí, můj malý princi,
nakreslím beránka do písku.
A až mi pošeptáš, kdo je to vítr,
ten tichý tanečník z hedvábí,
možná uslyším, jak pokvetou růže
a smutek k nám to jít nevábí.
Asi mám na smůlu štěstí
anebo na štěstí smůlu mám;
včera jsem našel štěstí,
tak ti ho v dopise posílám.
Snad jen pod známku napíšu přání,
aby spolu s tou depeší
ti domů přišla i píseň,
co snad jednou tě potěší.
Plujeme skrz rudé nebe↑
v černé lodi z křišťálu,
obejmi mě prosím,
bojím se bez Tebe,
bojím se duchů z močálu
V květinové zátoce
u mrtvoly vzpomínky,
ne nejsem zde vládcem,
uletíme na křídlech ještěrky
Letíme rychlostí bílého jednorožce,
letíme v krůpějích paprsků Slunce,
podej mi Tvé chladné ruce,
možná, že dokáží zabít mé srdce
Zacpi mi uši,
to sirény mě vábí,
zavři mi oči — prosím!
ta maska, co mě pomlouvala,
ta maska mě zas svádí
ZACHRAŇ MĚ, PROSÍM!
Voníš kávou↑
a dálkou tmavě modré barvy,
barvy krásy, hloubky,
rozkoše i utrpení.
V hlubinách lesů
mezi plody jeřabin
tančíš a proplétáš se
kmeny stromů
A listí cinká
v kráse mechu,
když bosá noha brouzdá,
když denní hvězda je tu
V mých snách,
rostliny z Tebe pijí,
v podivných hrách
všechu lásku z Tebe smyjí
Skrýváš se v kapradí,
vidím Tě v korunách stromů
sleduji Tě potají
těžko s Tebou mluvit mohu
Jsem zamilován do krajiny,
do krajiny bez lidí
A Ty, má Drahá, krásně tančíš,
i květiny Ti závidí
Jsou dvě hodiny ráno↑
a všude už je klid.
Je tma jako v pytli
a nikde žádnej lid.
Ulice jsou prázdný
a jen z dálky bije zvon.
Jsem tu jen já se svou rýmou
a troubím jako slon.
Už se blíží třetí ranní
a já sedím v kuchyni.
Myslím, že dnes je po spaní,
a cítím, že prasknou mé dutiny.
Je zima, že by nastyd´ i sněhulák,
a místo slz už roním kroupy.
Jo, mým domovem je panelák
nájem je drahej, ale na teplo jsou skoupí.
Ano, můj pane, pravdu chtěl bys znát?↑
Však kdo kdy věděl, jaká doopravdy je.
Každý má tu svou a s tou Ti může lhát.
Pravda za lež a lež za pravdu se někdy skryje.
Pravda, pane, ta se koupit nedá.
Jen lež je na prodej.
Pravda, ta se jenom hledá.
Tak hledej, pane, a dobře poslouchej.
Někdo chce Ti jen lichotit,
a říká to, co chceš slyšet spíš.
Někdo však je tu, aby pomohl Ti oči otevřít.
Říká to, co Tvému srdci libé není,
ale je to pravdě mnohem blíž.
Řeklo by se, že tohle ráno,↑
mokré a pusté
jako po zkáze světa,
nemá místo, kde by radost
vykřesala jiskérku,
lidské štíty jako tváře domů
odrážejí nic a prázdno,
ale přece vím,
že my všichni
jsme pupeční šňůrou napojeni
na své sny, touhy
a krásné příběhy,
a zatímco tady dýchám
s deštivým městem
svůj předem vyhraný závod,
to poznání
vždy znovu a znovu
z jakési nepamětné dálky
přináší den.
Hladina jezera stříbrná,↑
od vody jde tak divný chlad,
větrem silná vůně růží prochází,
to křehké dívce zdá se o hvězdách.
V čiré hladině se úsměv zrcadlí,
květ ke květu se naklání,
koruny stromů svorně šelestí,
co je to pannou být za štěstí!
Dotkni se mě, dotkni se mě↑
jako blesk se dotýká země,
jako se ranní mlhy chuchvalce
klidné hladiny vodní dotýkají,
dotkni se mě
jako se vodiče dotýkají svými póly,
dotkni se mě aspoň tak,
jako se netýkavky ve své směšné roli
dotýkají křehkých netřesků palcem,
dotkni se mě hroty svých chladných zbraní,
splň mi alespoň jedno velké přání.
Potřebuji cítit prostor, který obýváš,
potřebuji cítit jeho žhavé obruče,
potřebuji cítit teplo myšlenek,
které roztínají ticho prázdné náruče,
potřebuji se podívat za roh,
za roh zrcadla i do kořenek,
abych přišel na kloub atomům,
jež s duší vypustím k tvým snům,
musím bowle lisovat z našich blum.
Svírej mě, svírej mě,
svírej mě rukama, svírej nohama,
svírej mě jako poslední květinu,
svírej mě a drť jako se drtí hrozny,
svírej mě jako se srdce svírá.
Svírej mě v okamžiku pozdním,
v němž dveře před lidmi zavírám,
svírej mě, já ti neuhynu.
Dám ti pocit, že jsi první,
dám ti žebřík k nebesům,
dám ti schránku a klíček k ní,
nemám jen pole, zlato a dům.
Dotkni se mě,
Dotkni se mě a Utrhni mě,
dotkni se mě, setři pel mé nevinnosti,
pomaluj mě válečnými barvami,
rád se pak stanu létajícím kobercem,
létajícím kobercem ke tvé posteli.
Silueta města pod úpatím Krušných hor pozvolna změnila tmavomodrou barvu v jemné teplé tóny. Byly to první ranní paprsky slunce, které prozařovaly mlžný opar. Chodníky po nočním dešti vytvořily nespočetné množství louží a v nich se odrážely fotografické útržky z protilehlých domů. Vzduch byl nasycený něčím kouzelným a zároveň i něčím tak prostým, jakým bývají jen každodenní rána.
Odkudsi se ozvalo nesmělé, jakoby ospalé kočičí zamňoukání a hned poté se celou ulicí rozezněl ve všech tóninách štěkot psů. Směrem k náměstí kolíbavým a pomalým krokem kráčela postava zahalená do teplého tmavého kabátu. V ruce držela dřevěnou tyč s hákem, kterým postupně zhášela světla z plynových luceren. Ortel noci se pomaloučku naplňoval. Když zhasla poslední lampa stojící přímo před trafikou, nastalo opět hluboké ticho. Oprýskané fasády starobylých domů společně s neodmyslitelným podloubím tvořily jednoduchou větu složenou ze samých malých písmenek m. Uprostřed náměstí, hned vedle kašny, znenadání přistál obyčejný šedivý holub. Načechral si peří a majestátně se prošel po obrubě z pískovce. Potom ponořil zobák do vody a několikrát se zhluboka napil. Náhle zprudka nahoru, potom dolů pohnul ocasem, jako když dirigent zakončuje taktovkou svoji symfonii. Byla to poslední definitivní tečka z holubího trusu na kamenném dláždění po předešlé noci...
Z úzké uličky se pojednou ozvalo slabé vrzání, které každou vteřinou sílilo stále více. V předklonu se najednou vynořila babička tlačící starý rozvrzaný dětský kočárek a zamířila si to rovnou podle zvyklostí pod vstupní klenbu bývalého jezuitského kostela. Pohlédla zrakem k věžním hodinám, které odbíjely právě šestou hodinu. Na svraštělé tvářila byla vryta celoživotní dřina a neustálé odříkávání, ale pestrý květovaný šátek, uvázaný pod vystupující bradu na uzel, potlačoval jaksi její stáří. Odcupitala směrem k mohutnému vstupnímu sloupu, přinesla si od něj dřevěnou bedničku a velký kus vlnitého papíru. Když se konečně posadila, s nečekanou zručností začala lovit z útrob kočárku červená jablíčka. Každé opatrně vzala do ruky a hadříkem skoro mysticky přeleštila. Na papíru tak po chvíli vznikla jedna velká pyramida z naskládaných jablek.
„Že se vám chce tak brzy vstávat,“ ozval se hlas ztichlým náměstím. „To já musím kvůli novinám, ale vy si můžete klidně pospat,“ pokračoval starý trafikant. Několikrát potáhl z ručně ukroucené cigarety a potom prsty odcvrknul ještě hořící nedopalek přímo doprostřed nedaleké louže. Aniž by čekal na odpověď, otočil se čelem vzad jako na vojenský povel a zmizel ve dveřích svého obchůdku.
Babička sňala šátek z hlavy, pečlivě jej složila do trojúhelníku a opět si ho uvázala. „Před chvilkou skončila noční směna ve fabrice, snad si někdo koupí čerstvé vitamíny,“ polohlasně a jakoby přesvědčivě sobě sama mumlala stařena. V duchu se těšila, že si za první utržené peníze zajde do nedalekého Mléčného baru pro sklenici horkého čaje a čerstvý, mákem posypaný loupáček. Okolo vitríny se zákusky však vždy procházela se zbožnou úctou jako kdysi okolo sošek na Poutní cestě. Stále více a častěji se vracela poslední dobou do doby svého mládí i do kraje, který kvůli válce musela kdysi opustit.
„Babi, no tak, vstávej!“ — ozval se dětský hlásek pokojem. Stařena sebou škubla, napřed otevřela jedno a potom i druhé oko. Těsně u její postele stála šestiletá vnučka. „Víš přece, že za chvilku začnou oslavy vzniku našeho města a ty si tady klidně spíš!“ — pokračovalo děvčátko oblečené do svátečních šatů. „Budou tam rytířské turnaje, spousta krámků — to něco uvidíš...,“ chrlila ze sebe slova jako probouzející se sopka.
Babička se už posadila na okraj postele a jen tak pro sebe si špitla: „Ten můj sen byl moc krátký, ale já si teď dám taky teplý čaj a kousek pečiva...“ Děvčátko jen nechápavě kroutilo hlavou ozdobenou mašlí, když babička odcházela rázným krokem do kuchyně.
↑Kuchař je mladý muž. Je mu teprve něco málo přes dvacet let, je malý, trošku silnější a má modré oči. Není na něm opravdu nic zajímavého. Kuchař je vlastně cizinec. Celé dny tráví jen ve své kuchyni. Pouze navečer vychází mladý kuchař před stavení a pozoruje temné nebe. Nebo když se mu poštěstí a svítí hvězdy, pak na ně dokáže nerušen hledět dlouho do noci.
Lidé se mu vyhýbají. Ne proto, že by se ho snad báli, ani ne proto, že by jim byl něčím ublížil. Jenom prostě pro ně nic neznamená. Tak kuchař může mluvit leda tak na ty hvězdy a nebo na černého kocoura, který se na statku občas objeví.
Kocour přichází nepravidelně, jak se mu zachce a jak má zrovna náladu. Až těsně u střechy kuchyně je malé okénko, které kuchař nikdy nepoužívá, a to je vždycky malinko pootevřené, právě tak, aby se jím kocour mohl protáhnout a skočit dovnitř.
Kocour jistě nepokládá kuchaře za svého pána. Sám je pro něj také zas jen kocour. Kocour beze jména a bez domova.
„Ty, kocoure,“ řekl jednou kuchař, „měl bych ti dát nějaké jméno.“
Kocour se jen líně převalil ze strany na stranu, povytáhl oko a zavrněl: Jak chceš, kuchaři.
Kuchař se zamyslel. Po chvíli se na kocoura znovu podíval a řekl: „Žádné jméno mě nenapadá. Budu ti prostě říkat kocour.“
Tak tedy neměl jméno, byl to jen černý kocour, který chytal myši.
Večer co večer sedával kuchař na lavičce přede dveřmi a pozoroval nebe. Někdy svítily hvězdy. Kocour tu občas sedával s ním, ale na hvězdy nedohlédl. Když svítil měsíc, to bylo něco jiného. Kocour se vyšplhal na střechu, vylezl až ke komínu a začal zpívat. Zpíval krásně a nechápal, že někteří lidé, kteří zpěvu tedy vůbec nerozumí, na něj křičí, hází po něm kamení a hrozí za ním zaťatými pěstmi. Kuchař měl pro kocoura pochopení. Neházel kamení, ani nekřičel. Trpělivě seděl a poslouchal, o čem to vlastně kocour zpívá. Někdy kuchař plakal. Protože takové kocouří písně bývají moc smutné.
V zimě kocour přicházel častěji, seděl za pecí a hřál se. Často se zdržel i více dnů. Kuchař ho nechával lenošit, jen když někde přišel na myš, prohodil: „Vidíš tu myš, kocoure? Tamhle v rohu. Měl bys ji chytit.“
A kocour se líně podíval, kam kuchař ukazuje, něco si v tichosti zamručel a za chvíli myš chytil.
Jak ale přišlo jaro, kocour se zase toulal a přes noc se zdržel už málokdy. To skočil okýnkem dovnitř, zaprskal radostí, že kuchaře zase vidí, ani mléko pořádně nedopil a už zase utíkal zpátky ven, kde svítilo slunce, poletovali první vrabčáci a začínali bzučet čmeláci.
V tom roce, kdy bylo jaro zvláště slunné, poznal kuchař malou cikánku. Přišla jednoho rána, nikdo ji neznal a nikdo ji ani znát nechtěl. Zaklepala na dveře té jeho malé kuchyně a vešla.
„Sedni si,“ řekl kuchař. „Semhle.“ A uvolnil jí místo vedle sebe na lavici. Cikánka se posadila a prohlížela si ho. Byla malá a byla špinavá. Měla úplně černé oči a stejně tak černé vlasy. Vlasy měla scuchané a oči unavené. A už vůbec se nedalo říci, že by to byla pěkná cikánka. Byla ošklivá.
Tak v té kuchyni kuchař přestal sedávat sám. Sedávala tam s ním malá, špinavá cikánka a když přicházela zima, začal tam s nimi sedávat i kocour. Seděli všichni na peci, kuchař, cikánka a mezi nimi kocour, který se od nich nechával drbat za ušima a spokojeně vrněl.
„Je ti teplo, kocoure?“ — ptala se cikánka.
A: „Nemáš hlad, kocoure?“ — ptal se kuchař.
Kocour dělal: Frrr! A nebo taky: Pfíí! Jako že tohle ho tedy nebaví a cikánka a kuchař se smáli a kocour pak dělal, že to jako nevidí. Ti dva se tomu smáli tím víc, čím míň to bylo k smíchu, smáli se prostě proto, že jim spolu bylo dobře.
„Jsou hvězdy daleko?“ — ptala se cikánka.
Pfff! Hvězdy! dělal kocour.
„Hvězdy jsou daleko, hodně daleko,“ říkal kuchař.
„A měsíc, je měsíc daleko?“ — ptala se cikánka.
A kocour hned, že ne, že měsíc je blízko, protože on, kocour, měsíci často zpívá. A kuchař mlčel, o měsíci toho moc nevěděl.
„A slunce, slunce je jistě daleko?“ — ptala se cikánka.
Hmm, slunce, vrčel kocour, ale stejně to nevěděl.
„Slunce je daleko,“ říkal kuchař a přemýšlel, jestli je slunce tak daleko jako hvězdy a cikánka si říkala, že jistě není tak daleko, jak kuchař říká, protože to by přeci nemohlo tak krásně hřát.
Pak přišlo jaro a cikánka už neměla unavené jenom oči, ale také tvář a vůbec celé tělo. Často kuchaři usínala v půli kroku, když ji chtěl odvést ven, aby si poslechla ptáky a přivoněla k prvním květinám. A když se jednou chtěla učesat, doslova ho to vylekalo, protože ona se přeci nikdy nečesala.
Cikánka se usmála těm jeho vylekaným očím a řekla: „Kuchaři, přeci víš, že teď už na tom nezáleží.“
„A na čem záleží?“ — zeptal se kuchař, ale bylo mu jedno, co mu cikánka odpoví. Zeptal se prostě proto, že tak by se zeptal každý, ale cikánka mu stejně neodpověděla.
Kocour to jaro nikam neutekl, byl pořád v kuchyni a ani ptáci ho nelákali, aby je šel chytat a kuchař mu to měl strašně za zlé, zlobil se, že kocour nikam neutíká a chtěl ho i vyhnat. Jenže cikánka mu to nedovolila.
„Na kocourovi teď moc záleží, kuchaři. Víš, chci, aby tu teď byl. A tak ho tu, prosím, nech.“ A řekla to tak smutně a tak unaveně, že kuchař už nic neříkal, už kocoura nevyháněl, ale ani si ho nevšímal. Byla tu jen cikánka a její unavené oči, byla to ošklivá cikánka, ale kuchař i kocour věděli, že krásnější cikánka nikdy už nebude, prostě se nenarodí, protože ta nejkrásnější, to byla ta jejich.
Jednou kocour přeci utekl, ale to bylo proto, že kocouři neumějí plakat potichu, ale při pláči strašně křičí a to by se cikánka bála. Tak tedy utekl daleko od té kuchyně a daleko od cikánky, ale ten pláč, ten ona stejně slyšela a bylo jí kocoura líto, že musí tak plakat.
„Kuchaři,“ zeptala se, „proč kocouři pláčou?“
Kuchař se pak na kocoura zlobil ještě víc a nakonec se taky rozplakal. Byl to tichý pláč, jen slzy mu tekly a cikánka se už tedy neptala, ale stejně na to pořád musela myslet, proč ti kocouři vlastně pláčou a proč pláče kuchař, když ho nic nebolí.
A jednoho rána, kdy už vůbec nemohla slézt z pece, řekla: „Kuchaři, víš, asi jsem nemocná.“
„Ano,“ řekl kuchař. „Ne,“ řekl, „nejsi nemocná.“
A cikánka věděla, že nemocná je.
„Slib mi, že nebudeš plakat,“ řekla.
Jenže kuchař jí to slíbit nemohl, protože už dávno plakal a tak jen mlčky přikývl, i když věděl, že cikánka ho nemůže vidět, měla zavřené oči. A za chvíli tiše zašeptal:
„Nebudu plakat, kuchaři přece nepláčou.“
Ale plakal pořád dál.
„Ano,“ řekla cikánka. „Jak se jmenuješ?“
Ale neodpověděl jí.
„Na jménu nezáleží, viď?“ — řekla znovu po chvíli a dokonce se i usmála.
„Jistěže. Na jménu vůbec nezáleží,“ řekl kuchař a konečně přestal plakat.
„Tak řekni, kuchaři, na čem záleží?“ — chtěla vědět cikánka. „Na čem vlastně záleží?“
Kuchař jí neodpověděl, ale stejně by už o tom nevěděla, protože jak tak měla zavřené oči, hned usnula.
Kuchař byl rád, že si cikánka spánkem odpočine, šel něco uvařit, aby, až se vzbudí, neměla hlad a zase si k ní sedl a říkal si, jak je dobře, že tak krásně spí a taky si myslel, že už ví, na čem to vlastně záleží. A tak jí to pověděl, zašeptal jí to potichu do vlasů a vlastně to bylo úplně prosté:
„Záleží na tobě,“ řekl.
Cikánka spala dlouho, celý den, a někdy v noci kuchař zjistil, že už ji nic nebolí, že se usmívá, ale že je jí asi zima, protože měla strašně studené ruce. Kocour tam nebyl a pak najednou to kuchař pochopil.
Pořád se na ni díval a ani plakat nemohl, ne proto, že to cikánce slíbil, ale prostě mu to nešlo. Ta bolest byla příliš veliká, zadrhla se mu někde uvnitř, tak moc to bolelo, až ani dýchat nemohl, ale plakat, to prostě nedokázal.
Od té doby uplynulo mnoho let a kuchaři už nebylo těch dvacet jako tenkrát a taky už to nebyl tak úplně stejný kuchař, protože tenhle kuchař nikdy neplakal. Přestě tak, jak to má být, aby se mohlo říkat, že kuchaři přece nepláčou.
↑Naše dvojčata měla slavit páté narozeniny. Toto jubileum mi připadalo natolik kulaté a významné, že si podle mě žádalo i odpovídající dar. Vzpomněla jsem si tedy na své dětství — v té době jsem si několik let přála něco živého, nejlépe koně. S neotřesitelnou jistotou matky stvořitelky jsem tedy odjela do města a jelikož jsme tehdy bydleli v paneláku, pořídila jsem nikoliv koně, jak by se dalo předpokládat, ale ve Zverimexu jsme zakoupila dva krásné živé pískomily. Pan prodavač se jich zřejmě chtěl zbavit, protože na jejich učenlivost pěl takové ódy, že když jsem je platila, byla jsem přesvědčená, že co se týče jejich inteligence — delfíni to sice nejsou, ale při troše trpělivosti budou za námi běhat jako pejsci. Pro ty, kdo tato milá zvířátka neznají, podotýkám, že jsou to drobní hlodavci s dlouhým, růžovým ocáskem, menší než krysy, ale o to kousavější.
V předvečer narozenin jsme tedy měla pečlivě uschovány dvě krabičky a nemohla jsem se dočkat, co tomu ráno naše oslavenkyně řeknou. Moje netrpělivost byla ovšem tak velká, že jsem jí nezvládla a po uložení dětí jsem jednu tu malou Pandořinu skříňku otevřela. Jen abych se trošičku na toho černého chytrého tvorečka podívala. Zamrkal na mě svýma korálkovýma očima, ucítil „volání divočiny“ a šup. Byl venku. Natáhla jsem po něm ruku a přátelským gestem se slovy „Přicházíme v míru“ jsem ho vyzývala, aby se dobrovolně vrátil do vězení. Pochopil, hryzl mě do ukazováku a zmizel za křeslem.
Jak to bylo dál, je nasnadě. Zavřeli jsme dveře a odsunuli křeslo. Udělal „JUK“ a skočil pod skříň. Při odtahování skříně, zpoza které na nás dělal dlouhý nos, už mého muže opouštěl humor a nahlas pochyboval o mém IQ. Nebylo to zkrátka k ničemu, pískomil se rozhodl žít volně a vypadalo to, že mu jeho záměr vyjde.
Znaveně jsme klesli na přemístěná křesla. Pískomil okamžitě zaregistroval příměří a začal s vědomím převahy brouzdat po koberci. „Tudy cesta nevede, přátelé,“ řekla jsem si. Mít tak nějakou síť, s jakou se odchytává zvěř v Africe, nebo aspoň síťku na motýly — síťku... No JASNĚ!!! V mžiku jsem byla zpátky z kuchyně, oči se mi leskly loveckou vášní a v ruce jsem třímala umělohmotný cedník. Se slovy „A teď se ty, hajzlíku, těš!“ jsem se vymrštila v místa, kde zrovna naše malá šelmička konala večerní zdravotní procházku. Bác! Skvělý zásah. Tedy skoro. Zvíře bylo v cedníku, ale jen tak napůl. Srdceryvně pískalo a zdálo se, že mám vraždu na krku. Bylo mi nanic. Něžně jsem tu polomrtvolku uložila do připraveného akvária a šla jsem spát. Ve snu mě honili obrovští pískomilové a nevinné modré oči mých dětí se stále ptaly: „Maminko, proč jsi ho zabila?“
Ráno moje první cesta vedla k akváriu. Zvíře přerývaně dýchalo a zdálo se, že je v posledním tažení. Co naplat. Vzmužila jsem se, popřáli jsme dvojčatům a obdarovali je druhým pískomilem. Děvčata měla nefalšovanou radost, jen se divila, že pro dvě děti jen jedno zvířátko. A tak mi nezbylo, než je zavést k místu, kde dodělávalo to druhé a jít s pravdou ven. Holky zaslzely, začaly ho různě laskat — těšilo je, že tak hezky drží. Podali jsme mu kapátkem teplé mléko. A za dvě hodiny znovu. A pak ještě asi pětadevadesátkrát. Děti ho zahrnuly uzdravující láskou a jemu to dělalo očividně dobře. Asi za deset dní byl zdravější, než kdy před tím. Byli jsme šťastní.
A závěr? Skoro jako v pohádce. Pískomily jsme dali k sobě a za nějakou dobu jsme jich měli sedm. Několikrát. Ale po pokoji jsme je na špacír nepouštěli. Stále totiž ještě nemám tu lehkou síťku na motýly.
↑Všem dětem↑
Myslíte si,
že zvířátka mluvit neumí?
Tak se dobře dívejte,
poznáte, jak rozumí.
Zajíček
Zajíčku, jak se máš,
co dobrého si dnes dáš?
Já, Frantíku, dám si zelí,
tobě prý je moc kyselý.
Pejsek a kočička
Vrčí pejsek na kočičku:
Proč jsi škrábla Anduličku?
Ba ne, pejsku, neškrábla,
zakopla a upadla.
Sova a mraveneček
Proč tu houkáš, sovo milá?
Vždyť jsi děti postrašila.
Kdepak, mravenečku malý,
chci, aby se stále smály.
Myška
Našla myška u košíku
se salámem půl rohlíku.
Jé, ty děti! Ty se mají,
často na nás vzpomínají.