• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2017
  • Ročník 2016
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » Almanach 2003

    Almanach Chomutovského kalamáře 2003

    Slovo úvodem

    Když jsme se v loňském roce poprvé rozhodli vyzvat amatérské literáty k účasti v soutěži Chomutovský kalamář, měli jsme strach z nezájmu. Naše obavy se naštěstí ukázaly jako liché. Přihlásilo se jednačtyřicet autorů různého věku, kteří porotě předložili k posouzení více než stovku básní a povídek. Velmi nás potěšilo, že i letos, při vyhlášení druhého ročníku, byl o účast v literární soutěži velký zájem, že se vedle loňských účastníků objevili i autoři noví. Dohromady jich bylo třiačtyřicet. Pětičlenná porota hodnotila a vybírala nejlepší z celkem pětadevadesáti prací.

    V loňském roce, když byla známa jména úspěšných autorů a byly rozdány ceny, nastal i čas na nejrůznější návrhy, jak soutěž vylepšit. Jedním z nich bylo doporučení vydat almanach, který by dal nahlédnout do tvorby všech účastníků. Pokusili jsme se nápad realizovat. Jsme si vědomi toho, že výsledek není dokonalý, ale snad se jako vzpomínka na účast v Chomutovském kalamáři neztratí.

    Jménem organizátorů soutěže - chomutovského Domu dětí a mládeže, soukromého regionálního týdeníku Nástup a Správy kulturních zařízení Chomutov - přeji všem literátům, aby vytrvali a ve své tvorbě pokračovali.

    Tomáš SKŘIPSKÝ,
    šéfredaktor Nástupu

    Práce v tomto ročníku:

  • Je maminka hezká?
  • Bez názvu (úryvek)
  • Já nejsem já
  • Povídání zpoza pultu (úryvek)
  • Život podobá se sněhové vločce
  • Nic se nestalo
  • Jiskřičky z dubových polínek
  • Druhá šance
  • Prkno (úryvek)
  • Cesta k paměti
  • Dopis příteli... aneb když tají sněhové vločky (úryvek)
  • Jak jsem si vyhodily z kopýtka (úryvek)
  • Boubín (úryvek)
  • Jedna kravská historie (úryvek)
  • Sám
  • Statečné srdce
  • Slza
  • Naděje
  • Maminčina zahrádka
  • Dvojí tvář
  • Krutá báseň sobě
  • Chtěl bych
  • O lásce
  • Přeludy
  • On
  • Hledání
  • EGO
  • Hřejivá
  • Odpuštění
  • Slunečnice
  • Světla září
  • Tančírna
  • Plazila bych se...
  • Miminko (úryvek)
  • Ona a On
  • Hruška (úryvek)
  • Doubek (úryvek)
  • Je konec...
  • Samota
  • Nevěrné štěstí
  • Aprílová noc
  • Konflikt v Iráku
  • Anděl smrti (úryvek)
  • Zločin a trest (úryvek)
  • Můj sen (úryvek)
  • Travěnka
  • Čtvero ročních vůní
  • @...
  • Strom života (úryvek)
  • Vyznání

  • Je maminka hezká?

    Jarka HOUFKOVÁ (28)

    Do výtvarného kroužku chodila nerada. Ani po dvou letech jí malování nešlo, míchání barev nebavilo a špinavé ruce byly odporné. Navíc se za celou dobu nedokázala s nikým skamarádit. Pokud by se jí povedlo získat alespoň někoho, jistě by se to pak zlepšilo i s těmi ostatními, přemýšlela a s rozvahou prošla mělkou louží. Bohužel, zatím nic takového nedokázala a u stolečku pro dva seděla sama, rozzlobila se a nakopla obrubník, jako by mohl za její trápení.

    „Ahoj,“ ozvalo se za ní.

    „Ahoj,“ otočila se překvapeně a hned se zaradovala. Holčička byla ze stejného oddělení, znamenalo to, že půjdou spolu a mohlo by to tedy konečně vyjít. Začala si představovat, jak se v šatně převlékne co nejrychleji, počká, aby do třídy vešly spolu, všichni to uvidí a potom si k ní bude moci přisednout, když přece přišly společně. A kdyby se skamarádily, smířila by se snad i s tím odporným štětcem. S tužkou to ještě docela šlo, s uhlem nebo hrudkou taky, ale ty tempery a vodovky. Nesnášel nečistotu a voda v kelímku na vyplachování štětce se jí ošklivila.

    „Je tvoje maminka hezká?“ — zaslechla najednou. Chce se mi posmívat, polekala se sklopila oči k tlustým nožičkám v dětských punčocháčích, představila si příliš krátké ručičky a baculaté tváře. Bylo jasné, že její maminka nemůže být žádná zvláštní krasavice. Ne, že by byla zrovna ošklivá, ale nebyla štíhlá, stříhala se sama a nosila nemožné sukně. „Já nevím,“ zašeptala a zvedla oči k roztomilému obličejíku s dlouhými culíky. Tenké nožky v silonových punčochách raději přehlídla. „Tobě se maminka nelíbí?“ — pohoršilo se děvčátko. „Líbí!“ — vyhrkla rychle, aby si nic nepokazila. „A bije tě maminka?“ — byla dál pokoušena. „Nebije,“ znala už správnou odpověď a potlačila vzpomínky na pohlavky a výprasky. „Maminka je hodná, viď,“ ozvalo se zase. „Hm, to je,“ vydechla ulehčeně a bez přemýšlení. Maminka byla opravdu hodná.

    Druhá holčička otevřela dveře od dětského domu, pochvalně se usmála, v šatně se převlékla rychle, počkala a ve třídě si hned přestěhovala věci ke stejnému stolečku. Byly kamarádky.


    Bez názvu (úryvek)

    Petr BAXA (24)

    Jsme přáteli, kteří se rádi projedou na kole. Je-li volno a čas, nasedáme na kola a vyjíždíme poznávat krásy našeho okolí, většinou místa odlehlá městu - polní cesty, lesní pěšiny a místa kam by se člověk jen těžce dostal autem.

    V létě předminulého roku v období státních svátků Jana Husa, Cyrila a Metoděje jsme se rozhodli strávit dovolenou na kolech v okolí břehu Berounky. Zabalili jsme vše potřebné, upevnili na nosiče svých kol a já i mých pět přátel včetně malého děvčete jsme vyrazili na cestu. Tři muži, dvě ženy a děcko sedící v sedačce jsme v dopoledních hodinách překročili hranici obce Jirkova.

    Volili jsme takové cesty abychom se vyhnuli frekventovaným silnicím. Ještě téhož dne v pozdních hodinách před západem slunce jsme dorazili k Berounce. Unaveni po dlouhé stokilometrové cestě jsme se najedli v místní restauraci, koupání jsme odložili na druhý den. Stany, které jsme měli sebou, jsme již stavěli za tmy.

    Na druhý den za námi přijel Roman s kolem v autě. Ten den jsme se vykoupali v řece, prohlédli si podhradí Karlštejna a nahlédli do lomu — vandráky nazývaného jako Velká Amerika. Bylo nádherné počasí, slunce pálilo do našich zad a proměňovalo jejich barvu...


    Já nejsem já

    Jan URBAN (25)

    Jednoho rána jsem se vzbudil a už se mi vůbec nechtělo spát. Já, který bojoval vždy o každou minutu, kdy jsem mohl zůstat v posteli. Z počátku mi na tom nepřipadalo nic podivného, ale když jsem snídal, začal jsem o tom přemýšlet. Já přece nikdy nesnídám! Nikdy!

    Polkl jsem kus včerejšího rohlíku, namazaného zdravotně nezávadným rostlinným tukem bez cholesterolu, (čemuž stejně nevěřím), vstal jsem, chvíli se procházel po kuchyni a lžičkou v ruce míchal imaginární šálek kávy. Kávu jsem také nikdy nepil.

    Doběhl jsem do koupelny a podíval se do zrcadla. Byl jsem si podobný. Opravdu jsem vypadal skoro jako já. Své přátele jsem tím asi oklamat mohl. Ve skutečnosti jsem dříve žádné opravdové přátele neměl. Tak kde jsem je najednou vzal? Vrtalo mi to stále víc a víc hlavou. Rozhodl jsem se, že tomu musím přijít na kloub. Ano, tohle už jsem byl zase já. Jakmile mi něco důkladně nažhavilo ty správné synoptické dráhy, nepřestal jsem, dokud jsem neměl v ruce jasné výsledky, pokud nějaké existovaly.

    Sedl jsem si na záchodovou mísu a v ruce pomalu trhal toaletní papír na malé kousíčky. Tohle jsem také dřív dělal. Někdo mne napodobil a nahradil mne mnou samým. Imitace byla dokonalá. Spousty zvyků, obyčejů a výstředností zůstaly zachovány, až na některé detaily. Ale každá, byť sebemenší odchylka v počátečním systému, může později vytvořit odlišnou linii. Takže už se měním. Odpoutávám se sám od sebe. Byl jsem dokonalá napodobenina sama sebe, a nebo toho druhého, kterým jsem teď já? Ale kdo vlastně jsem já? Svůj vlastní klon? Někdo mne odstranil a nahradil mnou. Nahradil jsem sám sebe, protože já jsem byl nevhodný a moje druhé já, kterým jsem teď, se někomu hodilo více k jeho plánům? Budu já, svůj vlastní klon, po ukončení odstraněn, jako já před mým samým? Jaký je můj status? Mám ještě nějaké vlastní myšlenky, city, nebo něco podobného? jsem já ještě převážně já, nebo už jen plytká kopie původního já, kterého stále považuji za své pravé, i když jsem ho nahradil? Mám zodpovědnost za jeho činy, nálady a zklamání? Můžu ho považovat za sebe? Jsem já já, já on a on já? Mám ho pomstít? Stalo se mu vůbec něco. Stane se něco mně? Kolik je vlastně hodin?

     

    Dnes už jsem v bezpečí. Požádal jsem o ochranu. Přestěhovali mě. Hlídají můj život. V oknech jsou mříže, aby nikdo nemohl dovnitř. Po veliké zahradě pobíhají divocí psi. Na zdi jsou železné bodce. Aby se mi doopravdy nic nestalo, jsou stěny mého nového bydliště vypolstrované. Bodyguardi jsou převlečení za doktory. Ostatní zaměstnanci dostávají svěrací kazajky, když je podezření, že také nejsou sami sebou. Je nás víc. Tají mi to, ale já to vím. Slibují mi, že už brzy najdou řešení mého problému. Myslím si, že ale pořád ještě nemají žádnou stopu. Už to trvá moc dlouho. A já zatím stále nejsem já.


    Povídání zpoza pultu (úryvek)

    Jiří ROTH (62)

    Už jste viděli prodejnu v prodejně? Váhajícím prozradím, že jedna taková je u nás v Chomutově. Prodejna bylin, čajů a bylinné kosmetiky vytváří příjemné aroma pro prodejce i kupující knih v prodejně DDD — Knihkupectví a antikvariát v Ruské ulici. Znám ji dobře, protože jsem jejím majitelem. Staří i mladí lidé přicházejí k nám do prodejny, aby nakoupili čaje na své neduhy, ale i pro dobrou pohodu a lepší náladu, pro milé posezení v kruhu rodinném. Pokaždé se snažím podat s bylinkami nebo mastičkou i radu, úsměv a vlídné slovo, které je často tím prvním stupínkem k uzdravení.

    Za tu dobu, co zde prodávám, jsem zažil spoustu příhod z obou stran pultu, jež vyvolaly nedorozumění nebo v lepším případě vyústily v úsměvnou příhodu. Občas dávám tyto historky k dobru, neboť smích a dobrá pohoda je kořením života.

    Pro zpestření jsem je vyprávěl i nové prodavačce, která ke mně nastoupila, a kterou jsem zaučoval do tajemství prodeje. A právě, když jí ukazuji, že v dolní přihrádce police jsou čaje na nervy, vzpomněl jsem si na kamaráda s děravou pamětí, který potřeboval namíchat čaj na posílení mozkových závitů, neboť „nějak mi to přestává myslet“. Připravil jsem mu čaj, o němž jsem se domníval, že mu rozproudí krev v mozku a že tím mu splním jeho přání. Když jsme se po týdnu potkali, byl jsem zvědavý na výsledek. „Člověče, to je výborná věc. Docela hravě si pamatuji všechna telefonní čísla.“ Na vteřinu se odmlčel a dodal: „Jenom nevím, komu patří!“


    Život podobá se sněhové vločce

    Rudolf KOUTENSKÝ (45)

    Je všední ráno. Docela obyčejné, zimní ráno. Po předešlé noci je z parkovišť před paneláky slyšet ochraptělý hlas startujících aut probouzejících se do nového dne. Mnozí z nich připomínají rozmazlené děti, zkoušející trpělivost svých svěřenců. Některá auta už nejsou schopna vydat žádný zvuk a čekají jen odevzdaně na pomoc. Na pomoc od svého „spasitele“.

    Taky doktor z místní nemocnice zanechal bezúspěšné startování a raději pěšky zamířil k autobusové zastávce. Za několik minut se již pohybuje v prostředí nasyceném všudypřítomnými výpary nasládlé dezinfekce. Na dlouhé chodbě, hned vedle otlučeného vozíku s velkými koly, natahují labutí krky dvě bílé smaltované konvice. Jeden malíř, který zde byl vloni na vyšetření ledvin, tvrdil s jistotou, že v jedné je Živá a v druhé Mrtvá voda. V lékařském pokoji je během několika vteřin předán od noční služby stav pacientů: „Vše při starém, jen na dvojce leží nový pacient. S injekční stříkačkou v ruce jej v noci na lavičce našla v bezvědomí policejní hlídka. Na krevní výsledky se ještě čeká.“

    Doktor se pohodlně usadil do křesla, vzal do ruky hrnek čerstvě uvařené kávy, trochu z něj usrkl a začal prohlížet čerstvé stránky nového případu.

    ***

    Hluboké ticho pokoje náhle prořízl kvílivý výkřik. Před očima mladíka, ležícího na lůžku, objevila se oslepující záře. Oči nesnesitelně bolí. Pokouší se je zavřít, nejde to! Jakoby z dálky slyší hluk a šum. Polévá ho horko — veliké horko. Chce vykřiknout. Nemůže! Ústa mu odmítají poslušnost. Tisíce a milióny nestvůr pojednou vylézají ze svých úkrytů a poskakují okolo něho. Fialová barva na horizontu se roztrhává a proměňuje v barevné, rotující kruhy. Ty se každou vteřinou zmenšují, až z nich zbydou tmavozelené tečky.

    Nestvůry ho popadnou svými chlupatými končetinami a táhnou ho do středu, odkud není návratu. Brání se! Marně! Síly ho opouštějí. Už není schopen se ubránit a vlastní tělo pociťuje jen jako čerstvě svlečenou hadí kůži. Lapá po dechu. Oči se mu hrůzou rozevírají. Ze stropu, na dlouhé niti, spouští se černý pavouk. OHROMNÝ PAVOUK... Výkřik hrůzy mu zamrzl na rtech. Je zpocený. Cítí, že se blíží jeho konec. Snaží se ze všech sil... Nejde to! Pavouk ho uchopí svými mocnými kusadly a zdvihá do velké výše. Už je u samotné nebeské klenby. Tak blízko, blizoučko hvěz, které se třpytivě blyští ve věčné noci. Jsou jako žluté knoflíky zapnuté na sametově modrém nebeském plášti.

    Najednou cítí, že padá — propadá se do temných hlubin. Veškeré jeho snažení i těch ostatních okolo odtéká sifonem — sifonem lidského žití. Je vtažen do tunelu, na jehož konci vidí milosrdné světlo spásy.

    Pohltilo ho nekonečno.

    ***

    „Zemřel,“ konstatoval stroze nakrátko ostříhaný lékař nové zdravotní sestře. Zhasl baterku, zasunul ji do kapsy u dlouhého bílého pláště a dodal: „Tady v praxi vidíte, že teorie ze školy se mnohdy rozchází s běžnou praxí. Víc jsme už pro něj nemohli udělat...“ Po chvilce mlčení mladičká sestra, s pečlivě vyžehleným čepečkem na hlavě, nesměle špitla: „Možná, kdyby se na to přišlo dříve — možná jsme ho mohli ještě zachránit!“ "Jestli chcete tady pracovat, tak slova jako možná nebo kdyby nesmíte nikdy vyslovovat!" — zakončil rezolutně krátký dialog doktor, přetáhl peřinu přes bolestmi zkřivený obličej a rázným krokem odešel. Jenom dosluhující startér zářivkového stropního osvětlení předl do nepříjemného ticha monotónní komáří rekviem.

    ***

    Venku začalo hustě sněžit. Vzduchem poletovaly sněhové vločky. Ty padaly dolů a zase se na chvíli vznášely jako baletky v krajkových šatech. Jedna z nich přistála na okně. Sestřička se na ni zadívala a v duchu zamyslela: Proč je ta jediná vločka tak zvědavá a proč i někteří lidé se pokoušejí o nebezpečné a zakázané...?

    Netrvalo dlouho, z té malé sněhové vločky zbylo za chviličku na skle pouze pár kapiček — jen pár kapiček křišťálově průhledné vody, které jako slané slzy lítosti, stékaly po tváři dolů...


    Nic se nestalo

    Zdeněk KUČERA (56)

    Potkávali se vždy na stejném místě. Každému z nich připadalo, jakoby se znali už odedávna. Jeden druhého ale neoslovil. Při každém setkání na každého z nich padla taková divná tíseň. Pozdrav či snad rozhovor odkládali vždy na příští den. „Je to ta pravá,“ říkal si v duchu a zasněným pohledem se ohlédl za právě přecházející dívkou. „Mohl by to být on,“ pravila ona dívka tichým hlasem pro sebe a šla si koupit do cukrárny míchanou zmrzlinu.

    Potkali se znovu po dvou prázdninových měsících. Každý z nich byl v doprovodu opačného pohlaví. Ona šla s kamarádem z hudebky a on se přítelkyní ze školy. Na první pohled nyní pochopili, že se k sobě nehodí. Ona se nechala pozvat kamarádem z hudebky na tuplovanou míchanou zmrzlinu a on pozval přítelkyni ze školy na kávu. Ovšem každý pár šel do jiné cukrárny. Co kdyby na ně padla taková divná tíseň, jakoby se již znali odedávna.


    Jiskřičky z dubových polínek

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (61)

    Bába Preclíková byla úplně bez nálady. Měla týden před důchodem, v hrnečku v kredenci už bylo sakra málo. Seděla nešťastně u kamen, občas přiložila dovnitř polínko a podřimovala. Na klíně jí seděl starý černý kocour, který spokojeně vrněl, babiččiny starosti mu byly šuma fuk. Spokojeně předl tu svou kočičí ohranou písničku a bylo mu na babiččině klíně moc dobře. Tu se ozvalo z venku zaklepání na okno. „Koho to sem čerti nesou,“ brumlala Preclíková a šla otevřít dveře. Dovnitř vpadli dva dědkové, jeden vedl druhého a ten, co na tom byl hůř, byl samozřejmě starý Preclík. „Bábo, nos na stůl, mám hlad jako herec a kamarád taky, nějaká ta štamprlička by bodla!“ Jó, život babku naučil, že s ochlasty se nemá cenu o něco přít, stejně by to nikam nevedlo. Mlčky pověsila příchozím kabáty na hřebík zatlučený do dveří a šla do špajzu, kde měla od pátku naložené olomoucké syrečky v pivě, které jí šly už málem naproti. Dala je na stůl a vedle bochník chleba. Odér ze syrečků byl tak silný, že to probralo i ty dva dědky. Pak chtěli také okurčičku a pivečko. Všechno dostali, až na tu štamprličku. „To tedy ne, už jste toho dneska měli ažaž, dědkové nacamraný,“ odtušila si Preclíková pod fousy, když si zase ti spiťaři poroučeli. A že ta kamna pěkně hřála a ta sukovitá polínka hezky praskala v kamnech a do toho občas prskly ohňové jiskřičky ze smůly, bylo všem dobře: Přestože všichni byli chudí, žilo se od důchodu k důchodu, byli ti tři celkem s tím svým osudem spokojeni. Největší svátek u nich byl, když děda Preclík nakrájel kilo řemenového sádla a hnedlinka ho vyškvařil. Pak si oba stařečkové ty dobré křupavé škvarečky dávali na velký krajíc chleba a osolili. Jó, budou, přemýšlela potichu Preclíková, ale až příští týden, až bude den brannosti. Když návštěva došla k závěru, že už žádné papání ani pití nedostane, zvedla se k odchodu s pozdravem „s pánem Bohem“ a odešla. Babka řekla: „No to je dost, dědo, jdeme na kutě, ráno budu loupat na škubánky.“ Zívla, že si tu svou hubu div neroztrhla a chtěla si konečně lehnout do té své postele, plné naducaných peřin. Ale něco jí pořád vadilo. Chvíli přemýšlí, co to asi tak bude, a pak se jí rozsvítilo. „Dědku, že jsi si zase nemyl týden ty své nohy, no to je ale smrad!“ A starej Preclík, který už byl málem v limbu, zahuhňal: „Kuš bábo, kdybys uklidila ten papír od syrečků, máš tu jak v nebíčku!“ A za chvíli se ozývalo v tom jejich pokojíčku dvojhlasné chrápání, až do doby, než zakokrhal první kohout. Bývalo za starých časů mezi prostým lidem více spokojenosti, méně násilí a lidé také drželi při sobě. A co máme dneska, milý čtenáři?


    Druhá šance

    Radka ZADINOVÁ (32)
    2. místo v kategorii Próza starší

    Kuchař se snažil ve svém životě pokračovat dál, i když mu to šlo těžko a pomalu. Nemohl se vzpamatovat z toho, co se stalo tehdy na jaře, všechno ho bolelo, ale jednou se rozhodl, že vydrží a tak si řekl, že by byla chyba vzdát to, jako to vzdala kdysi dávno jeho matka.

    Ne, říkal jsi, já nejsem jako ona.

    Ale stejně to bylo těžké. Nikdy by nečekal, jak to bude těžké.

    A pak jednoho dne uviděl oknem dívku, měla stejně černé vlasy jako cikánka, ale cikánka to nebyla a taky byla hezká, tak hezká, jak ještě žádnou dívku neviděl a jeho cikánka, ta byla přeci ošklivá.

    Dívka za oknem se trošku podobala té, o které se mu v noci občas zdávalo. A kuchaři poprvé po dlouhé době svitla v obličeji naděje, radost, prchavý a svíravý pocit štěstí, které si nezasloužíme, v které doufáme a které nám stále uniká.

    Stál tam a nehýbal se, jen aby nezaplašil tu chvíli, o které si myslel, že se mu snad zdá. Dívka brzy zmizela kuchaři z dohledu, ale on na ni nemohl zapomenout. Zapomněl jen na cikánku, jenže ta už stejně byla mrtvá a byla daleko, kam za ní nemohl a teď už ani nechtěl.

    Tahle dívka byla blízko.

    Protože byla živá.

    Kuchaři bylo teď něco kolem třiceti, byl štíhlejší než dřív, protože jedl jen když musel, jídlo pro něj už navždycky postrádalo tu důležitost jako kdysi dávno, ještě před cikánčiným příchodem.

    Vlasy měl teď delší, bylo mu jedno, že mu často padají do očí, vlastně byl rád, že to tak je. Nebylo aspoň vidět, jak mu oči zestárly, jaká bolest z nich čišela a jaké osamění. Kuchař už se nikdy potom, co cikánka umřela, nepokoušel s lidmi navázat kontakt.

    Nyní se to všechno změnilo. Chtěl zase vidět tu dívku. Byl šťastný, sám ani nevěděl proč, všechno bylo jako dřív a přitom nebylo, sedával opět na lavičce přede dveřmi, díval se na hvězdy jako před lety a čekal na tu dívku. Věděl, že se jednou určitě vrátí.

    A ona přišla. Jmenovala se Anna, bylo jí asi pětadvacet let a kuchaři se takhle zblízka líbila ještě víc, než když ji viděl tehdy za oknem. Neptal se, kde se tady vzala, co tu vůbec dělá, tak hluboko v lesích, kde není nic než tenhle zchátralý statek s kuchařem a jedna podivínská stárnoucí žena čekající zde na syna. Jen se na ni díval a mlčel.

    Ona se usmívala, kuchař se jí líbil, dojímala ji jeho pokora, okouzlení, které nedokázal zamaskovat, oči, kterými se jí dotýkal s obavou, aby ji snad příliš nepolekal, s něhou, jakou u nikoho jiného nikdy neviděla a s nadějí, která se krčila docela vzadu, ustrašená, napjatá, poničená roky marných tužeb i věčnými prohrami a zklamáním.

    Přistoupila k němu blíž a opatrně mu odhrnula z očí ten pramen světlých vlasů, jenž ho kryl, poskytoval mu ochranu a nedovolil nikomu nahlédnout do jeho bolavé duše, do srdce, které bylo osamělé a unavené a nešťastné.

    „A ty jsi kdo?“ — zeptala se ho a pocítila cosi jako touhu ochraňovat ho, hýčkat, zahrnout ho tím vším, co mu nikdy nikdo nenabídl, o čem snad ani nevěděl, že to někde na světě je.

    „Já jsem kuchař,“ odpověděl po chvíli zastřeným hlasem a svá slova doprovodil pokrčením ramen, protože co by dívka jako ona dělala s obyčejným kuchařem. Čekal, až dívka pochopí, co jí právě řekl, že nikdy nebude nic víc, nikdy se nezmění, už to tak prostě je, zůstane kuchařem. Čekal, že se otočí a odejde, protože, mezi námi, být kuchařem není nic moc.

    Ale ona neodešla.

    Usmála se na něj a opakovala: „Kuchař?“

    „Ano,“ řekl kuchař a řekl to trošku vzdorně, celý se napjal, oči stočil na stranu, nechtěl se dívat do její tváře, která se postupně zbavovala úsměvu, bál se, co tam uvidí, až ten úsměv zmizí.

    Dívka se rozhlížela kolem sebe a po očku vrhala kradmé pohledy na kuchaře, který tu stál jako na pranýři, bál se pohnout, bál se na ni povídat, bál se, že pozná, jak moc se bojí toho, co by mohlo přijít, jak moc se bojí i toho, že nic nepřijde, jak moc se bojí právě proto, že náhle už není schopný přijímat další rány osudu, prát se s nimi, prohrávat a dělat, že ho to nebolí.

    „A to jsi tu stále sám?“ — zeptala se pak a hledala něco, co by jí napovědělo, jestli tomu tak skutečně je a nebo se jí to jenom zdá.

    Kuchař chtěl říct, že ne, že je tu ještě kocour, ale jak se tak na ni konečně podíval, najednou nevěděl, jestli je správné teď mluvit o kocourovi a raději sklopil oči a řekl:

    „Sám.“

    A byla to pravda. Co na tom mohl změnit kocour, který přicházel jen občas, když se mu to hodilo a pořád to přeci byl jen kocour — starý, mrzutý kocour a nic víc.

    Prostě jen kocour.

    A stejně tu nebyl, tak co na tom.

    „Já jsem teď nové děvče,“ řekla. „Budu tu na statku vypomáhat.“

    Naděje v kuchařových očích povstala, popošla pár kroků víc ke světlu, zmateně se rozhlížela kolem a opatrně sílila.

    „Opravdu?“ — zeptal se kuchař. „To je dobře.“

    Stál tu před ní náhle jiný člověk, stejný jako předtím, jen uvnitř víc odvážnější, prostě někdo, kdo konečně pochopil, že ať už se bude dít cokoli, nezastavíme to tím, že se budeme snažit přivírat oči, držet se při zdi a ve stínu, kde je možné nás spolehlivě přehlédnout.

    A kuchař už takovýhle život žil dost dlouho na to, aby poznal, že to není ten důvod, pro který přicházíme na svět, zdoláváme všechny jeho nástrahy, přežíváme bolesti a bojujeme.


    Prkno (úryvek)

    Ladislav KLEMENT (81)

    Bylo po šesté hodině ranní. Probouzel se krásný letní den. V ten krásný čas přijeli na ještě nedostavěné moderní nádraží „Důl Jan Žižka“ Lojza s Frantou na svojí mašince Baletce. Ozval se nádražní rozhlas a posádka na lokomotivě dostala pokyn, aby zajela na odstavnou kolej, připravit se k postrku.

    Stáli na konci koleje u drátěného plotu, ve kterém byla velká díra. U plotu bylo složeno řezivo a prkna. A jak tam tak postávali, najednou se přihnala „závodní stráž“. Byla to tak pětatřicetiletá žena, na které příroda rozhodně nešetřila. Měla na sobě tmavomodrou uniformu, na rukávě pásku s označením ZS, na hlavě brigadýrku. Pupek měla opásán řemenem, který byl zatížen pouzdrem s ohromnou pistolí. Blůzu měla zapnutou na jeden knoflík, neboť se jí do blůzy nevešla mohutná ňadra. Kalhoty měla napnuté ohromným pozadím a vzadu měla všitý světlejší klín. Celý udýchaná se ptala, zda hoši neviděli zloděje a hned vysvětlovala: „Vidíte to prkno u té díry v plotě? Noční služba strážných pronásledovala zloděje, jak kvačí s prknem k díře. Na výzvu “stůj nebo střelím„ praštil prknem, skočil do díry a byl v prachu. Ráno jsme dostala rozkaz, abych hlídala u plotu, kdyby se zloděj vrátil.“

    Bylo to opravdu krásné, rovné dubové prkno, asi dva a půl metru dlouhé. „Takové krásné prkno, to bych potřeboval,“ řekl si Franta a obrátil se na Lojzu s nápadem.:„Já strážnou zabavím a ty to prkno hoď na tendr.“ Jak řekli, tak udělali...


    Cesta k paměti

    Dita BÍLKOVÁ (30)
    3. místo v kategorii Próza starší

    Kira se potopila pod vodu. Ta začala stékat propadlem. Ten zvuk připomínal dobře najedeného zedníka. Její mozek donutil plíce vypustit zadržovaný vzduch a tělo se vymrštilo proti hladině. Ruce položila na okraj a nechala po nich stékat kapky vody. Její oči, červené po zásahu chlóru a rzi, pozorovaly mastné pruhy špíny na vaně. Nehtem do nich ryla svoje jméno. Vedle se něco hnulo. Ignorovala to. Byla zvyklá, pořád jí něco pobíhalo po bytě. Jednou to byl tikající krokodýl, pak bílý králík, růžoví sloni - ty nechala rozpustit poté, co ji rozšlapali porcelán po babičce - a teď trpaslíci. Už to trvalo tak dlouho, že zapomněla, zda jsou to výplody jejího churavého mozku, anebo skutečné potvory, rušící její soukromí. Dříve měla trpaslíky ráda, alespoň si to myslela. Někdo jí o nich kdysi vyprávěl, ale kdo a proč a hlavně co, si nepamatovala.

    Pára pomalu stoupala ke stropu a začala požírat omítku. Tak dlouho do ní bušila pěstičkami, až se odloupla a skončila v Kiřiných vlasech. Znovu se potopila. Cítila, jak ji opouští všechny pocity a utíkají se nadechnout. Někdy měla chuť zůstat v té krajině mlčení, ale její mozek ji pokaždé přemluvil, ať to nedělá. Nenáviděla svůj mozek. Připadal jí směšně malý, pořád něco chtěl a nechtěl. Válel se v hlavě a buzeroval ostatní části těla. Nevěděla, k čemu jí je. Nic nevěděl, nic neznal, když po něm chtěla, aby jí našel cestu k Paměti, vymlouval se, že prý neví kudy. Kira se vynořila a vytáhla špunt. Pozorovala, jak vír mizející v odpadu pohltil i kus spadlé zdi. Očistný rituál byl u konce. Vylezla z vany a zabalila se do županu, který tu nejspíš zůstal po někom z NICH. Kdysi chodívala po bytě nahá, to tu ještě nebydleli trpaslíci, ale onehdy ji tři zahlédli a na místě umřeli smíchem. Od té doby se halila. (I když je pravda, že si občas pohrávala s myšlenkou hromadné destrukce trpasličího národa. Jenomže kdo by jí pak otravoval život.)

    Odpotácela se do svého pokoje a padla na vodní lůžko. Měla pocit, jako by ten byt znávala už dříve, ale jejím pocitům nebylo radno věřit. Byt byl prázdný, a tak se tam prostě zabydlela, jen tu ledničku si musela vzít od sousedů. Moc se jim to nelíbilo, dokonce se snažili protestovat, ale Kira překvapila sama sebe a vyhrála. Proč ji napadla ta cesta k Paměti, to zase nebude celou noc spát a zásoba podivných, malých koláčků po dřívějším majiteli už došla předevčírem. Ta cesta ji lákala už dlouho, jenomže ať se snažila, jak chtěla, nemohla se na ni dostat. Pan Silver ji učil relaxovat a seznámil ji s Alfavlnou. Holotrop ji učil dýchat, duše cestovala astrálním světem, ale Paměť nikde. Jediné, co se jí vybavovalo, byl veliký bílý sál, smrdící dezinfekcí, a velké světlo nad logem LOBOTOMIE. Pak už nic... Nevěděla, co to slovo znamená, ani co to bylo za sál, ale přimkla se k této vidině jako k jediné vzpomínce jejího Já.

    Trpaslíci vedle v kuchyni dělali nemožný randál. „Co se zase děje?“ — napadlo ji. Vypadalo to, jako by je napadl děsivý virus hádavosti. Nesnášela jejich ultrazvukové hlásky, které bodaly do ušních bubínků jejího hluchu. Opravdu se něco dělo. Trpaslíci poskakovali okolo podivné krabice, kterou někde našli, a nervózně pozorovali přicházející Kiru. Ta se sehnula a nahlédla na dno. Krabice musela být hodně stará, protože rohy byly okousané od myší, ale myši už byly vyhubeny trpasličím národem někdy po velikém třesku. Její prsty vyndaly starý, zaprášený sešit. Byl popsaný, ohmataný a zešedlý prachem. Mezi stránkami unaveně polehával papírek podobný čárkovým kódům na Kiřiných oblíbených lahvích zrzavého moku. I přes sešlost se na něm dal rozpoznat podivný kmet, jehož koruna mu dodávala na vážnosti, a několik zbylých písmen K R L(*). Ostatní sežrala hniloba, i to něco za číslem 11. Trpaslíci, kteří předbíhali, kdo vleze dřív do bedny, se opět rozbrebentili a vyděšeně podávali Kiře podivnou kartu. „Nejspíš identifikační kód,“ napadlo ji a přiblížila svoje krátkozraké oči k obrázku na kartě. V úžasu vydechla. Z kartičky na ní zírala její vlastní tvář. A neexistující vítr, který právě rozrazil okenice, četl jméno pod obrázkem. Znělo to jako...GARIK...

    ——

    (*) etiketa z piva KAREL 11%, vyráběného v Karlovarském pivovaře. Výroba zrušena kolem roku 1995.


    Dopis příteli... aneb když tají sněhové vločky (úryvek)

    Renata EMINGROVÁ (34)
    1. místo v kategorii Próza starší

    Jednou ses mě zeptal, co si představuji pod slovem tolerance.

    Vůbec jsem si toho slova ve tvé otázce poprvé nevšimla. Tak jsi se mě zeptal ještě jednou — a já zase nic. Žádná reakce. Tedy — reakcí spousta — ale o ničem, určitě ne o toleranci, tu jsem zase přehlídla. Ale tenkrát jsem si alespoň všimla, že je ti nějak smutno. Nevím jistě, jestli to souviselo s tou tolerancí... V každém případě teprve tenkrát mě napadlo, že možná není všechno úplně v pořádku.

    A pak mi někdo jiný řekl, že mi nerozumí. Že nerozumí tomu, co říkám, a že si myslí, že to co říkám, je jinak, že on to vidí jinak než já. A další řekl, že jsem asi blázen, když říkám to, co říkám....nebo tak něco.

    A mně se, po dlouhé době, udělalo špatně. Hodně špatně — tak samo od sebe. Cože? Co je to za nesmysl?! Je opravdu možné, že mi nerozumí? Že neví, že to, co se jim snažím říct, je přece pravda a nic jiného?

    Prožila jsem si pěkný šok, taková rána mezi oči. Vždyť je přece jasné, že to, co říkám, je pravda! Vzpomněla jsem si na tebe. Když jsi mi poprvé řekl, že to vidíš jinak, ale že to neznamená špatně, jen to prostě vidíš jinak.... Jenže jak jinak? Já přece vím, že mám pravdu! Jenže ty sis pořád mlel svou. Zatímco já jsem se už pomalu, ale jistě začala vařit ve vlastní šťávě, ty jsi si vybral právě Toleranci, abys mě mohl díky ní seznámit se svojí Pravdou. Aby se spolu mohly sblížit. Aby spolu mohly pokecat. Aby si něco navzájem mohly dát či vyměnit. Aby jim spolu mohlo být dobře...když se jim bude chtít...

    Tuhle pohádku jsem ale ještě neznala, a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco ohledně tolerance mělo u mě dít. Mé malé- velké zoufalství se stupňovalo s přibývajícími marnými pokusy přesvědčit ty druhé, že se mýlí, že mi to sice nevadí, že nesouhlasí (ty lidi přece neznám a už je možná nikdy nepotkám, stejně jako tebe), ale nakonec — prostě pravdu mám já a hotovo. Jasně, byla to sice jenom moje Pravda, ale co jim na ní vlastně vadí? Vůbec jsem tomu nerozuměla. Nerozuměla jsem jim a netrvalo dlouho a stali se z nich moji nepřátelé. Hmm, takhle snadné to je :- (

    Nejhorším překvapením pro mě ovšem bylo, že s postupujícím časem a s postupujícím bolením břicha jsem přestávala rozumět i sama sobě. A přitom to bylo vlastně všechno jen kvůli mě. A kvůli té mojí Pravdě. Já ale přece nechci nikomu ubližovat, ani sobě, ani nikomu jinému! Tak co je to ta Tolerance příteli, ptala jsem se tě v duchu.

    Strašně moc jsem na to chtěla přijít. Jenže ty jsi tady nebyl. Lovila jsem v paměti její definici, kterou jsi mi napsal, snad jsi doufal, že mi to půjde do hlavy (nebo do srdce?) aspoň takhle. Jak jsi na to vůbec přišel, že se toleranci potřebuji „doučit“? Že ji zrovna dvakrát neovládám, anebo rozhodně míň, než jsem si doposud sebevědomě myslela?

    2

    Myslíš, že se mi podařilo tu definici z mé paměti vydolovat? Ani slovo. Jen si pamatuji, že to bylo v závorkách. Jenže mě to všechno, co bylo v „závorkách“ zmizelo na černém podkladě. Zatmění, černá díra. Nic. Po několika neúspěšných pokusech poskládat nejdřív něco jako svoji formulaci Tolerance, jsem se rozhodla, že to pro tentokrát vzdám. Že to balím, že na to přijdu třeba někdy jindy... no a co, o nic nejde. Přežiju to. Nebo?

    Pomalu to vypadalo na pilulku nebo žaludeční kapky, už se mi i čelo orosilo. Nebo to byly oči? Už jsem chtěla vstát a jít... ale ono to nevím proč, nešlo. Ani na podruhé. Ani potřetí.

    A tak jsem jen tak seděla a čekala, co se bude dít...a nedělo se vůbec nic. Tolerance...tolerance...tolerance je...lítalo mi (nad) hlavou...co by to tak mohlo být, že je to tak životně důležité?

    Dobrá tedy. Mám tady asi sedět a přijít na to. Snažila jsem se...vybavit si sebe — a Toleranci. Druhé — a moji toleranci k nim. A tebe — co mám udělat, abych tě tolerovala? Vybavovaly se mi desítky situací, a já se snažila seč jsem mohla, abych ji v nich projevila. Jenže pořád to něco chtělo, pokaždé se to kdesi zaseklo, až se to celé zas rozsypalo, a z oné Tolerance zbyl jen cár papíru, staré noviny, co jsou zralé tak akorát na leštění oken nebo pro děcka do sběru.

    A mně bylo čím dál tím hůř. Tak. A teď tady umřu hroznou smrtí, napadlo mě — a možná někdo akorát řekne: „...hmm, to byla jasná diagnóza: »Srdeční zástava z nedostatku Tolerance«...“ Pomooooc! To není fér, chtělo se mi nahlas protestovat, proč nás to neučili ve škole, když je to tak důležité, proč nás to nenaučili rodiče, jak to, že mi to nejde?????

    Pane Bože, já to snad nedokážu?!

    "Ale jo, jen nebreč, nenaříkej. Žádné definice nepotřebuješ. Nic nepotřebuješ. Vzchop se, ty na to přece přijdeš. Znáš tu o té sněhové vločce? Jak se narodila jedna sněhová vločka... a byla celá bílá, ledová a malinká. Ano, byla krásná, jen tak, sama o sobě. A víš, proč se ta vločka narodila? Aby spadla dolů, a jednou, až na ni zasvítí sluníčko, roztála. Naprostá celá se rozplynula. A splynula s tím, kde roztála. Byly tam i jiné vločky a ty dělaly totéž. Rodily se, padaly a roztávaly. Až nebylo jediné místo, kde by nějaká vločka neroztála. A nebylo ani místo, které by nesplynulo s druhým, protože tam všude byly jen samé roztáté vločky, jedna na druhé... Z jedné malinké se stalo jedno velké. A na to se všechny těšily. Víš, co na nich bylo hezké? To, s jakou radostí, klidem a láskou to dělaly. Mistrem světa se stal ten, na kterém, jako na roztáté vločce, roztálo co nejvíc jejích kamarádek.

    Rozumíš tomu už? Tak tohle přesně dělá tolerance. Tak co, zkusíš to? Zkusíš roztát, jako sněhová vločka?"

    No, ono mi toho už moc jiného nezbývalo. A tak jsem si řekla, že to zkusím, že zkusím roztát jako taková nepovedená maxivločka. Vzpomněla jsem si zase na tebe. Na tobě bylo v souvislosti s povídáním o Toleranci cosi zvláštního: i když jsi projevoval nesouhlas s mým názorem, s mou pravdou, byl jsi v naprostém klidu. Zatímco ve mně bouřil uragán se zemětřesením, ty jsi byl obklopený takovým klidem a mírem... Jako když právě roztaje ona malá sněhová vločka. Jako teď já. Já???

    A tak jsem, ani nevím jak, pomalu tála a tála a splývala...a má bolest se pomalu utišovala a ustávala, až jsem roztála a splynula docela. Dokonce i s radostí a Láskou.... kde Ta se tam najednou vzala? Vůbec nevím. Ale bylo jí všude plno, jako kdyby někdo zčistajasna rozsvítil.

    3

    Nevím, s čím vším jsem tenkrát splynula, ale s tebou určitě, tím jsem si jistá :-)

    Je to pravda s tou radostí. To ti je tak obrovská radost, když se ti to povede... to se ani nedá popsat. Když se ti povede, že někomu umíš dát svou Toleranci, tedy tolerovat ho, se vším, co dělá nebo nedělá, co říká, čte nebo píše, co si myslí, čemu věří... co jí k snídani, kam chodí po večerech, jaké čte noviny, co oblíká dětem, kolikrát jezdí k rodičům nebo kolik vydělává, jestli má rád toho nebo tamtu... když se ti tohle povede, jsi opravdu Mistr světa. Nejenže mu umožníš, aby dělal to, co chce dělat a jak, ale dáš mu to, co umí dávat jenom Láska, a s láskou Tolerance: dáš mu Svobodu. Takovou, jakou chce on. Svobodu stvořit si svět, jaký chce, a Pravdu jakbysmet.

    Mě zajímá tvoje Pravda, příteli. Mám sice tu moji, ale tu už znám. Ta tvoje je zajímavá, už jen tím, že je jiná. Možná bys mi mohl kousek té tvé půjčit, nebo vyměnit za kousek mé? Až se zase jednou potkáme...jako dvě sněhové vločky, co právě vedle sebe spadly na zem. Venku už totiž zase svítí sluníčko! :-)

    P.S. Nedělám si iluze, že bude svítit už navěky,... a snad by to ani nebyl dobrý nápad, protože kdyby nebylo mraků, které slunce občas zakryjí, nebylo by ani malých, ledových, ale krásných sněhových vloček...


    Jak jsem si vyhodily z kopýtka (úryvek)

    Žofie ROSÍVALOVÁ (52)

    Příběh se odehrával na chatovém táboře u řeky Berounky, kam jsme jezdily každé prázdniny já, moje sestra a naše tři děti. Byla neděle, naši spoluchataři se svými rodinami odešli, nebo odjeli na hrady a zámky, jiní na celodenní pěší výlet. Tábor byl opuštěn a zůstaly jsme jen my. Naše děti byly velice temperamentní, neměly jsme žádný plán, jak strávit tento den, a tak jsme zůstaly v táboře. Vtom nás napadla spásná myšlenka. Vypůjčíme si loďku, povozíme děti a tím si vyhodíme z kopýtka. S jásotem a doprovodem dětí jsme mířily ke správci tábora. Ten, když nás viděl, ukryl se ve své chatce. Neotevřel, ani když jsme bubnovaly a volaly, že stejně víme, že je uvnitř. Až když začaly děti brečet, že chtějí loďku, změklo mu jistě srdce, a vystrčil ruku s klíči. Tady máte, ale ať ty děcka tolik neječí. Dotčeně, ale vítězoslavně jsme kráčely k loďce. Usadily do ní děti s gumovými kruhy a zabraly jsme se sestrou za pádla. Ale teď to začalo. Loďka se začala točit. To, že jsme každá pádlovala jinak, pochopil jako první osmiletý synovec. Chtěl jít z loďky ven, že se bude raději dívat. Po deseti minutovém zápolení, při kterém padla nějaká ta facka, jsme přistavěly loďku ke břehu. To už chtěli jít ven i ti caparti. Šestiletá dcera a pětiletý synovec. Vysadil jsme je tedy. Vtom sestra nějak více zabrala za pádla s prohlášením, že se tedy povozíme samy. Tímto výkonem jsme se dostaly daleko od břehu.


    Boubín (úryvek)

    Věra PIDANIČOVÁ (53)

    Své dětství jsem prožila na Šumavě, v těsném podhůří Boubína. Majestátný vrchol Šumavy se pyšně vypíná nad krajem a jasně dává najevo, kdo je tam pánem. Toho mohutného, hustě zalesněného lesa a chráněného pralesa jsem se bála a postupně se stával příčinou mých dětských starostí, přestože mě magicky přitahoval.

    Podle Boubína se tady předpovídalo počasí. Jasný vrchol znamenal, že bude hezky, třebaže bylo zrovna pod mrakem. Mírně zatažený značil přicházející déšť a při temně černém vrcholu přišla bouřka, jakou si kromě místních nedovede nikdo představit. Předpověď počasí mě nikdy nezklamala, ale tenkrát mi to připadalo jako něco nadpřirozeného. V létě jsme musely chodit se sestrou na Boubín na borůvky. Les začínal téměř za naším domem, maminka nám dala plechový, litrový džbánek, který jsme měly nasbírat plný, a šly jsme. Téměř nesplnitelný úkol. V lese jsem se hrozně bála. Tenkrát tam byly ještě bunkry z války a mnoho vojenských maskovacích sítí. Bojácně jsme do bunkrů nahlížely a rychle od nich zase utíkaly. S hrůzou jsem se ohlížela, když někde prasla větvička v domnění, že na nás za stromem míří německý voják. A při sbírání borůvek záda tak bolela. Z lesa jsme prchaly a úspěch byl, když se nám podařilo borůvky nevysypat. V lese byla zima a tma. Hustě vzrostlé stromy propouštěly jen málo slunečních paprsků a když zafoukal vítr, les strašidelně hučel.


    Jedna kravská historie (úryvek)

    Zdeňka VEVERKOVÁ (65)

    Paní Opičkové a její sestře se zachtělo švestek. Vydaly se tedy obě dámy na průzkum do starých opuštěných sadů a našly. V kravské ohradě, přísně střežené krávami, o kterých šla zvěsť, že jsou divoké. „Cha, cha! Nám budou něco povídat,“ ušklíbly se obě dámy, „v Čechách a divoké krávy!“, nic nedbaly varovných znamení, jako třeba toho, že ze silnice je do ohrady vidět a přesto jsou stromy obalené krásnými, modře ojíněnými švestkami, kdežto stromy za ohradou dávno orvané. Ojíněné švestky vábily. Krávy se mírumilovně popásaly na druhém kopci ohrady, kromě šťavňaté trávy o nic jiného nejevily zájem, tak co! Odvážným přece štěstí přeje. Dámy se rozhlédly — to aby neutrpěla jejich důstojnost, kdyby něco — pak přelezly prkennou ohradu. Natrhaly švestky. Krásné, modré, ojíněné a sladké. Teprve později jim došlo, co ty lstivé, vypočítavé a zlomyslné krávy měly za lubem. Nechat je usnout na vavřínech. Když už totiž paní Opičková i její sestra měly tašky a košíky plné a o kravách nabyly nejlepšího mínění, situace se začala povážlivě měnit. Asi čtyři se náhle oddělily od stáda, sklonily hlavy, zvednuly ocasy a hnaly si to rovnou k nim. Strženo jejich příkladem je následovalo celé stádo. S košíky a taškami v rukách se obě dámy daly na ústup. Tempo krav se zvyšovalo. I kroky obou dam se začaly zrychlovat a prodlužovat...


    Sám

    Jan URBAN (25)

    KAM VEDE TAHLE CESTA
    TVÁ CESTA POSLEDNÍ
    JEŠTĚ SE OHLÉDNI
    DŘÍV NEŽ TĚ OSUD ZTRESTÁ
     
    ZAPOMEŇ VŠE CO JSI CHTĚL
    ZAPOMEŇ RADĚJI
    ZASTAV SE ZLODĚJI
    VŽDYŤ TO UŽ JSI DÁVNO MĚL
     
    NESNAŽ SE I O NĚ STÁT
    NENÁVIST TU JIM VRAŤ
    AŤ SI JI NECHAJÍ
     
    NECHTĚL JSI UBLIŽOVAT
    LHÁT ANI KRITIZOVAT
    CHTĚLS UMŘÍT POTAJÍ

    Statečné srdce

    Vítězslav ŠTROS (29)

    Chtěla jsi,
    abych tvé srdce dobýval,
    tak stál jsem v první linii
    a cítil se jako král.
     
    Se statečným srdcem
    já bil se jako lev,
    však stovky ran cítím v něm
    a z další opět čiší krev.
     
    Po tváři stéká slza,
    pláči nad marným bojem
    a smrt již mou mysl
    halí černým závojem.
     
    Z lásky zrozen
    pro lásku já bojoval
    a láskou zrazen
    smrti jsem duši daroval.
     
    Potkal jsem Amora,
    ten kluk byl ještě naživu,
    jen usmál jsem se na něho
    a už napínal tětivu.
     
    Prý lásku přeje mi,
    však šíp už měl pouze jeden
    a tím mi srdce poranil,
    tak láskou jsem byl k tobě veden.
     
    A že nezbyl další šíp pro tebe???
    Chybička se občas vloudí!!!

    Slza

    Ladislav ŠTROS (30)

    Štěstěno vrtkavá, jak zváti tě štěstěnou,
    když co dalas mi, v zápětí mi bereš?
    Do hlavy vsoukáš tu myšlenku šílenou
    a do očí mi slzy dereš?
     
    Ta slza po probdělé noci,
    co oči mi jen smáčí,
    něžně hladí po pobledlé líci
    a přec u srdce tak tlačí.
     
    Slza, ta milosrdná, milá paní,
    končí svou pouť v ranním šálku čaje.
    A srdce mé s nevyřčeným přáním,
    z toho hořkého šálku touhu saje.
     
    Že nebyla snem, to vím jistě,
    vždyť šálek přetekl tou slzou.
    A stopy nechala i na bílém listě,
    tom listě, co je teď mou múzou.
     
    Vykouzlila na něm tvůj obraz
    složený z tisíců malých hvězdiček.
    A já mám už jen jeden nesmělý dotaz,
    je život složen pouze z tisíců dalších SLZIČEK ?

    Naděje

    Miroslav BERNÁŠEK (28)

    S dušičkou bolavou srdce se svírá
    slzy se do očí tlačí.
    Usměv máš schovaný, hlavu svou sklopenou
    oči se stále jen mračí.
    Věř že čas vyléčí ty rány bolavé
    i když se to teď tak nezdá.
    Oči tvé zazáří úsměv tvůj rozkvete
    Vyjde ta tvá šťastná hvězda.

    Maminčina zahrádka

    Václav PÁLA (66)

    Ta naše zahrádka
    ta se má k světu,
    na jaře na podzim
    plná je květů.
     
    Na každém květu
    včelky a čmeláci,
    maminka záhonky
    motyčkou obrací.
     
    Z té vůně dokola
    hlava se zatočí,
    kdo kolem prochází
    jistě se otočí.
     
    Na jaře sněženky
    na podzim jiřinky,
    ty všechny dýchají
    vůní mé maminky.

    Dvojí tvář

    Ludmila FUKSOVÁ (40)

    Jsem králův klaun a šašků král,
    však kdo by se z toho radoval?
    Rozdávám smích a někdy pláč,
    ne, neděkujte, není zač.
     
    Však do mé duše nikdo nevidí,
    ani žádný z vás za své myšlenky se nestydí.
    Vždyť říci smím, jen to, co pravda jest,
    že je za tou pravdou někdy lest?
     
    Na tváři smích, na duši pláč,
    teď už vím, co jsem zač.
    Někdy Kain a jindy Ábel,
    pro někoho anděl, pro jiného ďábel!
     
    I slizký had, co zrovna kůži svlíká,
    jen nehledejte ve mně násilníka.
    Duši já mám něžnou zranitelnou,
    a čím dál víc těžce léčitelnou.
     
    No teď už snad vím, co jsem:
     
    Jsem jenom zapomenutý sen,
    z kterého se někdo probudil špatně.
    On dál žije život svůj
    a já jsem z toho na dně!

    Krutá báseň sobě

    Kateřina Eva KLIMEŠOVÁ (20)
    1. místo v kategorii Poezie starší

    Sotva tak krásná
    Jako svatební cesta
    Sotva tak jemná
    Jako listí květů hrušky
    Sotva tak dobrá
    Jako něžných lží snůšky
    Sotva tak čistá
    Jako milenka Krista.

    Chtěl bych

    Zdeněk KUČERA (56)

    Chtěl bych být hřebenem
    co pročesává tvé vlasy,
    hladíc tě něžně po hlavě,
    či zlatou sponou držící tvé šaty,
    snad drahokamem co máš na prstě.
    Chci dýchat vůni tvého těla
    a potom dělat co se dělá
    a až nás láska unaví
    sednem si vedle sebe do trávy.
    Počítat budem stvoly — mraky,
    těšit se na dny budoucí, svou lásku sát tichými vzdechy,
    kéž tohle léto nekončí.

    O lásce

    Zdeňka VEVERKOVÁ (65)

    Jsou lásky, co jak požár hoří
    do nebes šlehá jejich žár
    vzápětí hasnou, tonou ve všedním moři
    nakonec zbývá chladných jisker pár.
     
    Leč ani jiskry nejsou věčné
    co zbylo z lásky, velké, nekonečné
    z polibků, slibů, slůvek něžných
    rozpaky, či pár frází běžných?
     
    Jen jedna láska vytrvá, je věčná
    vždy velká, žhavá, nekonečná
    bez přísah, slibů, mnohdy němá
    soupeřů v životě, ba ni v smrti nemá.
     
    Nechladne v ledu, v ohni neuhoří
    neuschne v poušti, neutone v moři
    nad zákon silnější, nad všechny světa statky
    tak veliká ta láska je, a je to láska matky.

    Přeludy

    Radka ZADINOVÁ (32)
    2. místo v kategorii Poezie starší

    Opět je noc — bez hvěz
    Nepadá žádná zrovna z nebe
    Chci vidět hvězdu
    Taky tebe
    Samota noci někdy zebe
     
    Venku je bílo, padá sníh
    Naděje mizí v závějích
    Mizí tam zvolna, nenávratně
    Nebolí to — takhle potmě
    A ráno?
    Ráno to nikdo nepozná
     
    Rána bývají líbezná

    On

    Dita BÍLKOVÁ (30)

    Tam v katakombách mlčení,
    já potkala jsem muže.
    Vstoupil z tajné zahrady
    a v ruce držel růže.
     
    Měl ochranný štít symetrál
    a pohled posedlosti.
    Na rtech mu úsměv pohrával,
    propadlý ješitnosti.
     
    V srdci měl ale jenom „Já“
    a proto mě jen minul.
    Na zlatou loutnu citů hrál,
    po letech čas tam plynul.
     
    Já klečela mu u nohou
    a slzami je myla.
    A čekání a naději,
    jsem z poháru tam pila.
     
    V těch katakombách bez cíle
    jsem ztratila svou víru.
    To muž pohybem jediným
    mi sebral všechnu sílu.
     
    Bez jeho lásky umírám,
    jak ztroskotanec v poušti.
    Naposled oči zavírám
    před jeho chladnou spouští.
     
    Ten výstřel všechno vyřeší,
    bolest ukončí moji.
    tam v katakombách bez citů,
    ztracena v temné sloji.

    Hledání

    Věra ŽĎÁRSKÁ (42)

    V okolí srdce
    cítím bolest svíravou.
    Kde je ten ztracený klid?
    Sleduji ptáky,
    co létají nad hlavou
    Jedním z nich chtěla bych být.
     
    Vyletět vzhůru
    hledět z výšky ptačí
    a vše jako na dlani mít.
    Kdo je ten pravý
    odhalit mi stačí,
    pak vrátit se a lásku si vzít.

    EGO

    Petr PAŠEK (28)

    O denní i noční život
    Temných i světelných hotelů
    Štěstí v neštěstí
     
    Narodí se, a není to náhoda
    Narodili se snem, už zapomněli
    Zkusť si teď vzpomenout
     
    Co je vás uloženo někde hluboko?
    Boj kdo s koho.
    V době smysl i druhým smysl.

    Hřejivá

    Milan PAVLATA (23)
    2. místo v kategorii Poezie starší

    Čert ví, kdo mi šeptá slova, co mám psát;
    bolí ta slůvka, co řežou jak ostrej střep.
    Bolí ta slůvka...
    Co mě nebolí, to jenom tobě chci dát.
     
    Šeptáš: jen mi řekni — máš mě rád?
    Hladový ticho a nenasytnej tep...
    Tebe mi tepe...
    Slepené kousky duší tuší co hrát.
     
    Třepetá se srdce moje,
    když přicházíš do pokoje.
    Hřejivá je chvíle večerní,
    když nám obě noc tváře začerní.
     
    Hluboká láska, jako peří lehká,
    nezměrná láska, nevídaně křehká.
    Tváře ti zrudnou, jak když vločka taje.
    Láska je bitva, kterou nikdy neprohrajem´.

    Odpuštění

    Ivana SPÍNOVÁ (43)

    Včera jsem se na tebe zlobila
    ale stačilo uslyšet tvůj hlas
    a všechna zloba byla pryč.
    Zamilovaní lidé snadno odpouštějí.
    Kéž bychom si dovedli odpustit
    až už v nás nezbude
    ani kousek lásky.

    Slunečnice

    Jitka MARCINOVÁ (39)

    Prázdná, tichá je zahrada
    Není tam vůbec nic
    Stojí tam, stojí
    Jenom pár slunečnic
     
    Semínka slunečnic padaj´
    Myslí že jsou na nic
    Jen uschlý listy maj´
    Ulítlý z plískanic
     
    Podzim v duši jim zůstává
    Ztichlá je nálada
    Jsou stejný jako já
    Jsou samá záhada
     
    Přesto stojí tam dále
    Stojí tam trochu pošetile
    V té zahradě tajuplné
    Sluníčka květů potemněle
    Už jenom ptáky lákaj´

    Světla září

    Olga RATHOVÁ (45)

    Světla září a už je květen v kalendáři.
    Světlem život jest a vážit si ho nebude snadné.
    Střípky rozbité a složit z něj mozaiku,
    to by mohlo zdát se nelehké.
    Stačí porozhlédnout se jinam a zableskne se zas
    a nebe rozhlíží se a dává zář.
    Nelehké časy, jak se vezmou, čekají nás.
    Trubadůři, trubte na poplach, člověk neukájen,
    zhlíží v dál.
    Co mohlo, stalo se a jak je krásně na světě.
    Na nebi to ještě není známé.
    Člověk nesplašen, znovu čichá tuto zem
    a je zpytován svědomím.
    Zbaven světských pout a vylétnout do oblak.
    Zvěř loví dál.
    Kdyby to bylo tak snadné.

    Tančírna

    Jan TICHÝ (24)

    Podal jsem ruku půlnoci
    a zavřel oči před dálnicí
    déšť zkrápí černou silnici
    láska propálí sítnici
    schovej si třetí rukavici
    před sněhovou vánicí
    slyšíš zpěv slavičí
    to smrt s Tebou tančí.
     
    Prodal jsem srdce stínům noci,
    umlčel sebestřednou půlnoční slavici,
    krev se po malých kapkách ztrácí
    vzpomínky na ni se pomalu vrací
    zemřel svět to když zmlkli i ptáci,
    černý mrak se proměnil v sinici,
    i temní bohové tvář odvrací,
    to smrt vyzval Tě k tanci.
     
    Tvář mi vyměnili v porodnici,
    sestřičku ponechali polednici,
    svět se rozdělil na odmítající
    a ty druhé zrno žadonící
    otevři oči Ty láskou hladovějící
    umíráš ležíš na ulici
    kolem křepčí supi přihlížející
    jak smrt s Tebou tančí.

    Plazila bych se...

    Renata EMINGROVÁ (34)

    Plazila bych se,
    teď a tady
    tou košilkou
    růžovou co
    saténová je.
    Je krátká,
    a tak dneska
    jen krátce.
    Při zemi
    a hlavně
    nenápadně.
     
    Až doplazím se
    k tobě
    na horu...
    poruším zas
    přírodní
    zákony
    a klidně si Tam
    roztaju.
     
    Plazila bych se
    jak liána
    po Tobě...
    a rozhodně by
    toho
    mělo-mohlo být
    hodně.
    Neboj se.
    O všechno
    tě oberu...

    Miminko (úryvek)

    Josef OUBRECHT (56)

    Než narodí se miminko,
    musíš pomoci, maminko,
    aby se na svět dostal človíček,
    když bude kluk, tak třeba Pepíček.
     
    A když to bude malá holčička,
    budem jí říkat třeba Janička,
    a začne křičet, jen se objeví,
    „Já tu jsem“ křikem projeví.

    Ona a On

    Eva VOJTOVÁ (30)

    Ona milovala jeho,
    on si chtěl jít tisíce cestami,
    jen na které stála ona sotva přehlédnul
    a nechtěl jí to přímo říct,
    dívali se na sebe tak cize a nechápavě
    a nechtěli s tím skončit,
    a když s tím přestali
    možná jen do spaní si vstoupili,
    oba zemřeli před dlouhou dobou,
    sotva o tom věděli.

    Hruška (úryvek)

    Olena KLEMENTOVÁ (78)

    V malé vísce u rybníka,
    stojí chalupa veliká
    a v zahrádce oplocené
    stojí hruška vysoká.
     
    V malé vísce u rybníka
    žije matka stoletá
    hrušky sbírá do zástěry
    dětem po vsi je rozdává.
     
    Na tom stromě hrušky zrají
    jako pěsti veliké,
    avšak nikdo už je netrhá,
    samy na zem padají.

    Doubek (úryvek)

    Jan HAVLÍČEK (?)

    Doubek-strom vzrostlý.
    Za mého mládí a cest po rodném kraji,
    jdu kolem Doubku-vzrostlého, stromu košatého.
    Vedle něj vede cesta do vsi,
    podél cesty mez, ale třešní se táhne podle pole.
    Ten Doubek, vedle něhož je cesta, stojí sám.
    Nemá potomky.
    Každého přijme do svého stínu.
    Chodce, čeládku i vozy s koňmi...

    Je konec...

    Hana ROTHOVÁ (19)

    Ležel teď tam, co ho položily před pár dny, kdy nemohl sám dojít do postele. Byl to malý starý gauč v malé místnosti za kuchyní. Čouhala z něj péra nepříjemně se mu zarývala do rozbolavěných zad. Chtěl, aby to skončilo. Chtěl vysvobození, úlevu. Leží tu už pět dní. Snaží se mu to tady zpříjemnit. Odnesly vše přebytečné. Jen ten gauč tu nechaly. Ani neví, jak se tady ocitl. Vlastně neví vůbec nic. Co s ním je a co s ním bude? Zatáhly těžké černé závěsy a rozsvítily malou lampičku v rohu místnosti. Světlo z ní mu svítilo do očí, ale neměl sílu jim to říct.

    Znovu usnul a spal až do příštího dne. Zdálo se mu, že je doma. Tam, doma, co se narodil. Tam, doma, kde to tak miloval a ony mu to vzaly. Jak je za to nenávidí, ale zároveň je miluje. Jsou jediné, kdo se o něj stará. Jeho manželka a její matka. Odešli odtamtud kvůli jeho otci. Pamatuje si, jak ji neměl rád stejně tak, jako její matku. A pomalu začínal nenávidět i jeho.

    Zpočátku byl rád, že odešli, že už ona nemusí snášet nálady jeho otce. Ale v novém domě nenašel nic, co by ho těšilo a uspokojovalo. Nenašel tam žádný pořádek, který by mu vyhovoval. Pořádek, nebo aspoň trošku jistoty, že něco je tak, jak on chce.

    Musel od toho utéct. Cestoval. Jí tenkrát řekl, že kvůli práci. Ale pravda byla jiná. Peníze mu nechyběly. Měl vždy tolik, kolik potřebovali. Nemohl už déle zůstávat tam, kde nemohl volně dýchat.

    Odjel jen kousek na jih Ameriky, ale ani tam nenašel to, po čem toužil. Vydal se tedy do Afriky. Život tam byl jiný. Hezčí. Tady by se mu líbilo. Tady by byl schopný žít. Ale měl ji až moc rád na to, aby ji sem přivedl a chtěl po ní, aby zde byla šťastná jako on. Zůstal rok. Vydělal si i nějaké peníze.

    Když se vrátil domů, jen těžko ho poznala. Odstěhoval se z ložnice a bydlel v podkroví. Tam měl svůj klid. Žil si tam ve vzpomínkách na svou milovanou Afriku a dolů scházel jen velmi zřídka. Neměl, o čem by si s nimi povídal. Byly pro něj cizí.

    Časem si obě zvykly, že mají v domě jiného člověka a naučily se žít s ním a jeho nezájmem o ně a o svět kolem vůbec.

    Po nějaké době ho přestalo těšit zavírat se sám. Zatoužil po lidech a začal chodit ven. Měly radost. Vrátil se zpět k manželce a usínali si společně v náručí. Byla ráda, že ho má zpátky skoro takového, jakým býval. Měl ji rád, ale neuměl to říct. Trápila se, ale nešlo to změnit.

    Po roce zjistil, že si přece jen přivezl nějakou věc, která mu zůstane napořád. Byl nemocný. Ani ten nejlepší doktor si s jeho chorobou nevěděl rady. Postoupila už tam, odkud není návratu.

    Vrátily se jednoho dne a našly ho ležet na podlaze v pokoji vedle kuchyně. Měl zavřené oči a bílý obličej, ale dýchal. Položily ho na gauč. Za tři dny se probudil, ale nemluvil. Nepoznával je a nevzpomínal si na nic. Jen věděl, že jim chce něco říct. Ale co? Uzavřel se do sebe a nemohl ven. Tížilo ho to a ubíralo síly bojovat za svůj život. Věděl, že to stejně nemá smysl, a tak jen ležel a tiše trpěl.

    Šestý den jeho utrpení se mu udělalo lépe. Na to celou dobu čekal. Byly zrovna pryč, když vstal a došel do ložnice. Sedl si na postel a v nočním stolku přece jen našel to, co hledal. Ano, byla tam, krásná a stříbrná. Vrhala mu do tváře odlesky a chladila ho do dlaní. Byla nabitá. Přemýšlel, jak by to skončil. Ale slova pro něj nic neznamenala. Nevyjadřovala nejmenší pocit. Byla jen prázdná a bez významu.

    Bylo mu jich líto, když zvedal ruku ke spánku. Chvíli ještě naslouchal nádhernému tichu. Věděl, že je to naposledy. Nebyl tu rád. Nechtěl už dál žít. Smrt byla jediným vysvobozením, které měl, a ke kterému mu jeho nemoc pomohla. Ale trvalo to na něj nějak moc dlouho. Už šest dní! Vlastně je přežil jen v očekávání téhle chvíle a najednou tu byla.

    Zmáčkl spoušť. Konec. Neslyšel už ani ticho, ani hluk. Nic neviděl, necítil, bylo pozdě něco chtít změnit. Zůstal ležet na posteli, kde dříve prožíval chvíle nádherného vzrušení. Zůstal ležet bez jediného slova rozloučení, bez možnosti návratu.

    Nezaslechl už ani, že se vrátily a volaly, že už doktor našel lék na jeho nemoc. Bylo pozdě!


    Samota

    Daniela ERHARTOVÁ (16)
    3. místo v kategorii Próza mladší

    Stmívá se.

    Jde opuštěnou zimní ulicí. Kam?

    Některá okna v okolních domech se začínají probouzet!

    V jednom z nich spatří ženu a muže.

    Smějí se. Políbila ho. Světlo zhaslo.

    Trpký úsměv na jeho tváři jakoby ani nebyl. Zmizel zrovna tak rychle, jak se objevil.

    A potom ho spatřil.

    Stál tam sám ve stráni. Sám, opuštěný.

    Smrk!

    Kolem něj nic. Pusto! Prázdno! Proč?

    Zničil okolní stromky svými silnými kořeny nebo bránil slunci, aby jeho kolem stojícím kolegům, kamarádům, přátelům nemohlo dodat ono blahodárné teplo, světlo. Zahubil je? Nebo zahubil svou nadřazeností, velikostí, ješitností vlastně sám sebe?

    Pohladil ho po kmeni. Drsný, vlivy počasí ošlehaný kmen.

    Přesto se mu zdál jemný, hladký, jen se k němu přitisknout.

    Vůně jeho jehličí mu připomněla vůni vánoc. Vůni rodiny. Rodinu, o kterou strašně stál. O rodinu se ženou, která by ho chápala, mohla se o něj kdykoliv opřít, o děti, ať už vlastní, nebo, a vůbec by nevadilo, že nejsou jeho. Na té kapičce štěstí přece nestojí slovo táta.

    Chtěl by začít znovu. Lépe. Podaří se?

    Ne! Nevěří si! Povaha, kterou si přinesl do kolébky od sudiček. Škoda. I když se brání, slzy přemohly jeho oči. Kutálejí se po tvářích a on ví, že prohrál.

    Sněhové vločky se začínají z temné oblohy snášet na dva opuštěné jedince. Potřebují přátele.

    Posaď se ke mně, sem dolů, obejmi mne a zaboř hlavu do mých větví, jakoby slyšel z dáli.

    Usedá.

    Zima, prokletá zima zaklepe jeho tělem.

    Nebe se otevřelo po tíhou sněhové peřiny.

    Zůstal do konce se svým právě nalezeným přítelem!

    Jediným přítelem!


    Nevěrné štěstí

    Petra KLÍMOVÁ (16)
    2. místo v kategorii Próza mladší

    Je dávno po půlnoci. Unavená, ale šťastná usínám v tvé náruči. Oknem pozoruji hvězdy na temném nebi, poslouchám tvůj zrychlený dech a vnímá tvou vůni a říkám si: „Co víc si můžeš přát? Máš všechno! A to VŠECHNO teď slastně spí vedle tebe.“

    Ráno mě probudí cosi vlhkého na tváři. Ach, jen láskyplný polibek od tebe! Právě odcházíš do práce, máš málo času, ale stejně se ještě vrátíš, abys mě znovu políbil, popřál mi dobré ráno a ujistil mě o tom, že mě nade vše miluješ. Pak už je klapnutím dveří způsobíš, že jsem sama. Ale tak šťastná!

    Kráčím po červeném koberci. Dvě děvčátka kráčející přede mnou, obě oblečená do stejných bílých šatů jako mám já, pohazují okvětní lístky růže, zní krásná hudba, naši milovaní R.E.M. a tohle magické kouzlo kostela umocňuje tvá bezchybná tvář na konci koberce. Kdykoliv se na tebe podívám, usměješ se tím svým nádherným mužným úsměvem... Zase jsem šťastná! Uchopíš mou ruku a nepustíš, dokud mi nenavlékneš ten krásný zlatý prsten, který nás navěky spojí. Pak mě políbíš a já...já jsem jen tvá, miláčku!

    Sedím u kuchyňského stolu. Krabička cigaret je prázdná, láhev whisky téměř vypitá, na abstinenta je to dost. Je skoro půlnoc a ty ještě nejsi doma. Co se stalo? Po tvářích mi stékají slzy strachu a zoufalství... Klaply dveře. Konečně! Botník se otřásl po váhou tvých bot. Jdeš do koupelny, cestou mě odměřeně pozdravíš a za chvíli už spíš v naší posteli. Nejdu za tebou. Cítím se zbytečně. Pláču ještě dlouho do rána. copak tě nezajímá, že se kvůli tobě tak trápím?

    Je zase pozdě a ty nikde. Zvykám si. Nepláču, uklidní mě sklenička něčeho tvrdého, cigareta ukracuje čekání a usnu už jen díky práškům. Už ani nevím, kolik jich v sobě mám. Jsem totiž na dně. Kvůli tobě, miláčku!

    Ráno odcházím do obchodu pořídit si společnost na dnešní nekonečný den a tobě něco k večeři. Právě vycházím z obchodu, když v nevelké dáli poznám tvou nádhernou tvář. Už dlouho jsem tě neviděla za bílého dne. Jsi tak krásný... Jen ten pohled na tebe způsobí, že jsem po dlouhé době konečně šťastná. Jenže... kdo je ta žena vedle tebe, miláčku? Proč ji držíš za ruku, proč ji líbáš do vlasů, proč se k ní chováš stejně jako jsi se kdysi choval ke mně? Víš ještě vůbec, kdo já jsem?

    Doma opět pláču. Napadá mě spousta otázek, vzpomínám na minulost, na to, jak jsem po tvém boku tak ráda usínala. Proč nejde vrátit čas? Proč už mě nemiluješ? Vždyť já tě tolik potřebuji, miláčku...

    Otvírám schránku. kromě několika reklam je tu dopis. Pro mě. Obálku roztrhnu, vyndám složený papír a začnu číst. Dojdu jen ke slovům „...podána žádost o rozvod...“. Dál nemohu, vidím rozmazaně, ruce se mi třesou a cítím, jak se mi hroutí svět. Ten svět, kterým jsi byl jen ty... Miláčku, jak jsi mi to jen mohl udělat?

    Otevírám další láhev. Od rána pláču, jsem opuštěná v bytě, kde mě nikdo nemiluje, nikoho nezajímám a za slzy se před sebou stydět nemusím. Pití mi však žádnou očekávanou úlevu nepřináší. Vezmu si jen nějaký prášek... Účinkuje, ale v kombinaci s alkoholem mě dovede k tvé žiletce. Přiložím ji na žíly na zápěstí a se zavřenýma očima se přemlouvám, abych s ní sjela po kůži... Z rány se mi řine teplá krev. Otevřu oči a koukám na to, cos způsobil. Krev je červená jako ten koberec v kostele, vzpomínáš? Přestávám vidět barevně, v uších mi hučí, tmu, která mě obklopuje přeruší jen záblesk ostře bílého světla, bělejšího, než byly mé svatební šaty. Cítím, jak má duše stoupá kamsi vzhůru, výš a výš a já přestávám vnímat bolest, fyzickou, i tu horší, psychickou. Vždyť na zemi nezanechávám nikoho, komu bych chyběla. zůstane tu po mě jen mé bezvládné tělo v tvé koupelně. Snad ti připomene, jak krutý a nespravedlivý jsi byl k někomu, kdo tě hluboce miloval, snad pochopíš, že tu takhle ležím, protože mne k tomu dovedla tvá láska k jiné ženě, tvůj nezájem a doufám, že už ti nebude v ničem překážet. Zbavil ses mě, jak jsi to chtěl? Všechny problémy mě opouštějí a já jsem po letech konečně šťastná. Šťastná a svobodná!!!


    Aprílová noc

    Lukáš NOVOTNÝ (16)

    Pršelo. To se v dubnu často stává. Na sníh už zima nemá sílu a teplé letní deště jsou ještě daleko. Foukal vítr a bylo chladno. Tato noc nebyla stvořena na procházky venku. Bylo lepší zůstat v teple svého domova, ale jedna žena musela opustit útulný byt. Měla k tomu vážný důvod. Věděla, že to jednou přijde. Nevěděla pouze, zda se to stane ve dne nebo v noci. Noci se bála víc. Aprílová noc byla nevlídná. Nevěděla ještě, zda tato noc pro ni skončí dobře. Osud tomu chtěl, že šla nocí k jinému domu plnému světel s velkým svítícím nápisem. Vystoupila ze tmy a pohltil ji dům. Potlačila svůj strach a vzpomněla si na generace žen před ní. Za několik hodin strach ženu opustil a zaplavila ji vlna neskonalého štěstí. Ta žena byla moje maminka a tu noc jsem se narodil já.


    Konflikt v Iráku

    Ondřej NETOLICKÝ (17)
    1. místo v kategorii Próza mladší

    Bagdád, Irák

    O válce a o utrpení prostého iráckého obyvatelstva už slyšel každý, ale tento autentický materiál ukazuje psychickou stránku vojáků obou válčících stran. Oba tito vojáci již nejsou v aktivní službě. Irácký voják, jak vyplývá z kontextu, je zřejmě po smrti a druhý byl degradován za kuplířství s vodou v okolí města Basry. To však nic nemění na tom, že vojáci obou stran nejsou ve skutečnosti tak ostří a nadšení bojovníci, jak nám neustále předhazují multimédia.

    Dopisovatelka Heraldu Margaret Koblizek

    Dopis seržanta americké armády, 47. zásobovací prapor, manželce:

    Drahá, zatím se to v Iráku vyvíjí slibně. Vody a peněz mám dost, ale dochází mi sušenky, šmejdi malí, všechny mi je rozebrali, včetně odjištěného granátu — kapitán mě pochválil. Z těch malejch zmetků prý rostou ti nejzuřivější v odboji. Také ti posílám knihu od mladého nadějného teroristy, který nám vběhl do stanu a neúspěšně se třikrát snažil odpálit, nakonec to vzdal. Vytáhl z batohu placku tvrdého chleba a mlátil nás do hlavy. To byla legrace, on křičel a vzýval Alaha a my uzavírali kurzovní sázky. Nevyhrál nikdo. Terorista vytáhl ze svého batohu podivný oblý předmět, zakřičel ALAH AKHBAR a mrštil po nás zakroucený drátek, následná exploze přerušila náš údiv z jeho rychlého odchodu — už jsme ho nenašli. O jeho batoh jsme se poprali. Já za použití již zmíněného chleba jsem zvítězil. Mimo již zmiňované knihy jsem našel tucet fotek Saddáma Husajna s podpisem, korán od výrobce z Izraele — no Židi, ti prodaj snad všechno, a krabičku amerických marlborek. Tak za ty jsem vděčnej, už jsem chtěl místo papírků použít povolávací rozkaz. Drahá, líbám Tě i mé děti a to včetně těch tvých. Tvůj George

    P.S. Nakrm rybičky a ať nedezertujou jako Filip, co jsme ho půjčili Anglánům.

    Překlad arabského textu, výňatky z přiložené knihy:

    6.7.1998

    Dnes slavím své 14. narozeniny. Přišel dokonce i strýc Husajna, dostal jsem pěkný model rakety SKAT. Všichni jsme slavili, akorát strýček něco diktoval mé o rok starší sestře.

    20.9.2001

    Už je to měsíc, co odjel táta do Afghánistánu. Táta je hrdina, umí pilotovat letadlo! Chci být jako táta, ale zatím se bojím výšek a přistání....Táta už se nevrátí, prej to 11. narval do nějakýho baráku v New Yorku.

    11.12.2001

    Museli jsme se s matkou a sestrami přestěhoval ke strýci Hasanovi. Strýček Husajn už k nám nechodí.

    3.10.2002

    Už jsem tři měsíce v armádě. Dnes je na mne strýc hrdý. K noži jsem dostal svou první nálož. Musím jí nosit na prsou a jmenujeme se Islámská ženijní jednotka. Sice máme každý měsíc jiného instruktora, asi mají moc práce. Dneska dostanem první cvičný Kurdy, ale máme si je šetřit, prej jsou k roztrhání.

    3.4.2003

    Dnes je ze mě hotový muž hodný bojovat za slova Aláhova. Dostal jsem batoh s opravdovou výbušninou a ovládací krabičku s červeným knoflíkem ON. Je to zřejmě vypínač na odpálení nálože i na zastavení detonace, protože tady jiný není. Kluci ve skladu mi říkali, ať si dám pozor na baterky, tak jsem je radši vyndal, aby mi je Angláni neukradli. Platební kartu s pinem jsem si schoval u matky. Jedinou věc nechápu, proč mám předstírat nehodu a čekat, až ke mně přijdou, a pak to odpálit, proč tam nemohu vběhnout, odpálit nálož a odběhnout vybrat si těch 20 000 dolarů, se kterýma mám v úmyslu koupit obchod s koberci.


    Anděl smrti (úryvek)

    Jana JAROŠOVÁ (17)

    Seděl přikrčený u dveří, které už byly dávno vykopnuté někým, kdo se snažil utéct před smrtí, a i když se snažil soustředit na chaos kolem, musel myslet na svou rodinu. Z myšlenek ho vytrhl až stín na zdi, o kterou se opíral. Pochopil, že není jeho. Nestačil se ani ohlédnout a projela jím ostrá bolest. Jeho nepřítel byl rychlejší. Dvě kulky projely tělem. Ucítil teplou a šílenou tíhu na prsou. Sklouzl po stěně vlhké od jeho vlastní krve a svezl se do prachu na zemi. Stačil se jen ohlédnout a spatřit svého soka odcházejícího do bledého světla dne. Pak už byla jen mlha...

    Celý vytřeštěný stál sám nad svým tělem a bezradně tápal v mysli, co se to vlastně děje. Sehnul se a prsty přejížděl po ráně. Po tváři mu stékaly slzy. Zdrcený se zvedl a uslzenýma očima se rozhlížel. V celém těle cítil tep svého srdce. Konečně si začal uvědomovat, kde vlastně je. Stál v kostele, do kterého každou neděli chodil na mši. Všude hořeli svíce, bledé světlo mihotalo na zdech a osvětlovalo ikony. Jeho vlastní tělo leželo v uličce mezi lavicemi. Zkroucené a pohozené jako kus hadru. Znovu se rozplakal. Vůbec mu nedocházelo, že venku zuří válka, bylo jen ticho tady uvnitř. Nikdo se neodvážil tento chrám zničit. Něco jim to nedovolovalo. Něco...

    Ohlédl se a málem leknutím znovu umřel. Pod velkým dřevěným mořeným křížem, na mramorových schodech seděl on. Dlouhý černý kabát až na zem splývající. Rukou si podpíral bradu. I když mu nebylo vidět do obličeje, cítil jeho pohled až hluboko v kostech, na zátylku se mu zježily jeho krátké vlasy a po zádech mu přejel mráz. A on tam seděl, prohlížel si ho svýma modrýma očima. Celé tělo měl zahalené do černého pláště s kapucí. Zpod pláště vyjela ruka a elegantně ho stáhla dolů. Voják leknutím zalapal po dechu. Objevila se postava. Věděl, kdo to je. Jakoby ho čekal už celou věčnost. Anděl smrti...


    Zločin a trest (úryvek)

    Jana TOČÍNOVÁ (15)

    Teron běžel jako o život. Prudký vítr mu bil do očí. Musel je mít přivřené, protože mu slzely, ale nebylo to kvůli větru, který ho štípal v očích, ale kvůli neuvěřitelnému žalu a bolesti v jeho srdci. Běžel podél řeky, o které skoro nikdo nic nevěděl, ale bylo jasné, že je tu již celá staletí.

    Zastavil se až tehdy, když měl na dohled malou dřevěnou chaloupku. Dýchal rychle a musel se předklonit. Zdálo se, že své plíce každou chvíli vyplivne. Nakonec se však opět zhluboka nadechl a vykročil pomalou chůzí směrem k chaloupce.

    Z jejího komína vycházel přívětivý kouř, který jakoby říkal: „Jen pojď dál.“ Když Teron došel až ke dveřím, otevřely se a mezi nimi se objevila tvář starého a vrásčitého muže. Jeho bílé vousy mu sahaly téměř až k pasu, ale na hlavě neměl ani jeden vlásek. Hned, jak uviděl Terona, objal ho.

    Teron se konečně uvolnil a plakal. Plakal žalostným a srdcervoucím pláčem.

    Když se trochu uklidnil, stařec ho dovedl dovnitř a posadil ho na postel. Teron sklopil hlavu a schoval ji do dlaní. „Neměli jsme se tam vracet,“ řekl žalostně. „Měli jsme zůstat tady, nic z toho by se nestalo!“

    Stařec chvíli mlčel, ale pak promluvil: „Co se vůbec stalo?“ Teron na něho pohlédl s výrazem, který jasně říkal, že každičká vzpomínka na dnešní odpoledne mu přináší bolest. Přesto však stařec naléhal, musel se dozvědět, co se stalo. Proto se Teron nadechl a vyprávěl: „Šli jsme se podívat domů, jak to tam vypadá. Matka, otec, Fleur i já jsme doufali, že nenajdeme to, co jsme našli. Náš dům, který dříve stál u náměstí, byl vypálen a všechny domy kolem něj dopadly stejně. Na kamenném náměstí leželo mnoho mrtvol našich přátel, vypadalo to, že jsme byli jediní, kdo z města přežili. On je všechny zabil, Rastor je všechny zabil! Povraždil je bez mrknutí oka. Chvíli jsme se na tu zkázu dívali, ale pak přišel Rastor se svými kumpány. Jeli na koních a nesli se jako páni. Obklíčili nás a Rastor řekl: “Věděl jsem, že se vrátíte!„ Neměli jsme se tam vracet! On hned nechal zabít mého otce, prostě ho probodl mečem! Nehnul ani brvou a začal se smát!“ Teron opět schoval hlavu do dlaní, ale jen na chvíli, pak pokračoval...


    Můj sen (úryvek)

    Jana HÁJKOVÁ (15)

    ... Ozval se zvon. Zvon z hodin, které jsem tak dobře znala. Chodila jsem okolo nich každý den na nákup. Věděla jsem, že se rozezní vždy ve dvanáct hodin. Poledne ale být nemohla. „Oh, to je půlnoc?“ — ptala jsem se sama sebe. No jistě. Vždyť i ta tma tomu odpovídá. Chtěla jsem se rozběhnout k domu, před kterým jsem stále ještě stála. Vzpomněla jsem si na to zářivé světlo. Zvědavost mi nedala. Zvuk zvonu jsem brala jako záminku pro svůj čin.

    Otočila jsem se a pelášila k místu, které mě tak přitahovalo. Čím více jsem se přibližovala, tím více mi světlo vadilo na oči. Bylo tak silné. Stále více se mě zmocňoval strach. Došla jsem na místo, odkud bylo pole dobře viditelné. Strnula jsem. Popadla mě hrůza. Rozklepala jsem se. Po těle mi projel mráz. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Přikrčila jsem se k zemi. Schovala se za křoví. Bylo to velké monstrum. Strach mi svíral všechny mé vnitřnosti. Z toho obrovského stroje vylézali malí zelení mužíci. Bylo jich tam hodně, až mi z toho šla hlava kolem. Na hlavě měli průhlednou, skleněnou kouli. Měla průměr asi okolo dvacet až možná pětadvaceti centimetrů. Někdo se mě dotknul. Pomalu jsem se otáčela. Cítila jsem teplo, přesto jsem měla hrůzu z toho, kdo stojí za mnou. Byl to on. Jedna z těch zelených potvůrek. „Pomóc,“ vykřikla jsem...


    Travěnka

    Zuzana MACKOVÁ (15)
    2. místo v kategorii Poezie mladší

    Brodím se trávou, dotyky touhy.
    Na oblaka kreslím prsty čmouhy.
    Slunce mě hladí, jak hedvábný šál.
    Květinky mají na louce bál.
    Kouzelný pyl mi do ruky sypou,
    s ním prý odhalím lásku skrytou.
    Schovám ti ho do vína, jed to není.
    Až ho vypijem, budem láskou poblouznění.
    Rosou se skrápí naše těla,
    ke zvláštní květině-lásce jsem přivoněla.

    Čtvero ročních vůní

    Roman ŠTĚTINA (17)
    1. místo v kategorii Poezie mladší

    Upřímně řečeno nemám slov
    Když s odezvou zimních slok
    Vyrazí stříbřitý pupen jívy
     
    Upřímně řečeno nemám slov
    Když hledím v hvězdnou oblohu
    Když cítím hvězdný ód
     
    Upřímně řečeno nemám slov
    Když na strništi zlátne stoh
    Když otcova láska líbá matčin plod
    A říká... a říká ... naříká
     
    Upřímně řečeno nemám slov
    Když listy rozčeří hladinu klidných vod
     
    Upřímně řečeno nemám slov
    Když sníh pohltí všechen svět
     
    Upřímně řečeno moc mluví

    @...

    Olga RATHOVÁ (19)
    3. místo v kategorii Poezie mladší

    Vždyť jak pouta lásky neskonalé
    v očích jiskra touhy plane,
    probudí se k životu
    ať spíš spánkem sladkým
    nebo chodíš ke studni pro vodu.
    Ať jsi bohatýrem slavným
    a piješ doušky z plna hrdla.
    Myšlenka se ti v spánku mihla
    a ty jsi člověku podal ruku
    projel ses na vraném koni
    kde ve sněhu stopy tvé našli vloni.
    Jak dnes, tak včera
    buď chválen dnešek

    Strom života (úryvek)

    Jana JAROŠOVÁ (17)

    Byl život a byl strom
    byl strom a láska byla
    A byla láska
    A zrada vše zahubila
     
    Byl strom a život byl
    A v kůře srdce tkvělo
    A oni byli dva
    A měli jen jedno tělo
     
    A ti dva, co jedno tělo měli
    Zaslíbit sobě vše
    Jen sobě, jen sobě chtěli
    I když pouhé nic to je

    Vyznání

    Jan CEPEK (18)

    Znamenáš pro mě víc
    Než ti chci říct
     
    Líbíš se mi víc,
    Možná se budu radost
    Ale musím ti to říct
    Do té doby nemůžu tě líbat
     
    Já už nespím celou noc
    Já už nevím kudy kam
    Chci být pouze s tebou
    A nechodit pouze sám
     
    Toto je odpověď pro tebe
    Vždyť jsi krásnější než nebe
    Chvěji se při pohledu na tebe
    A vím, že chci jen tebe
     
    Při pohledu na tebe mě srdíčko zabolí
    Jsi nejhezčí děvčátko
    Jsi nejhezčí z okolí.

    Druhého ročníku se zúčastnili:

    2006–2017 © Všechna práva vyhrazena