Hleděl nehnutě na ta známá místa pod ním a promítal si celý svůj život. Tady ze skalnatého vrchu přece jen vypadají trochu jinak, snad jsou zajímavější v tom jiném rozměru, ale takto on neuvažoval. Loučil se pomalu se svým zbytečným životem, kterým nikoho neobohatil, který pro něj ztratil jakoukoli cenu. Dole pod ním teklo líně Labe až někam do Němec a dále do Severního moře. l ta blbá voda má svůj cíl, obohatit moře o tu špínu z Čech a z celého Německa. On svůj cíl ztratil, vlastně ne, ještě mu zbýval poslední krok, krok do neznáma a zároveň do úplného ticha. Je něco po smrti? „Při mé smůle se dostanu jistě do pekla,“ pomyslel si a opět se zahleděl přímo dolů. Právě těsně pod ním, pod Mariánskou skálou projížděl rychlík na Děčín. Ano, právě tudy čtyři roky jezdíval do školy. To byl ještě mladý bezstarostný kluk, který měl život a budoucnost před sebou. V duchu se ušklíbl a vzpomněl si, jak si všichni malovali ten jejich budoucí svět. Ten zkurvený svět, který mu sebral úplně všechno. Jsou to už tři roky, co mu odešla žena za jiným i s jeho synem, na kterého byl tolik vázaný a pyšný. Před půl rokem jeho kluk zemřel. Předávkoval se jakýmsi svinstvem. Ani ho už neviděl, nedovolila to. Zbyla mu jen stárnoucí fotografie usměvavého zdravého kluka, který už není. Je to jen fikce, obrázek z foťáku, který nic neříká o jeho duši. On byl vlastně nemocný a on to nevěděl, nemohl mu dát pomocnou ruku, zklamal...
Minulý týden dostal výpověď. Po dlouhých dvaceti letech v chemičce, kde nechal své mládí a zdraví. Jeden podpis a je po všem. Nikdo se ho nezastal. Neznal ty nové lidi z vedení chemičky, snad ani vůbec nepochopil, proč...
Sundal si bundu a pečlivě ji složil do trávy. Dopis na rozloučenou si pečlivě upravil v kapse kalhot. Ušklíbl se, vždyť je to stejně jedno, až ho najdou dole na kolejích, nebude už záležet na tom, zda je dopis, tento posel špatných zpráv nepomačkaný. Povolil si poslední knoflíček u krku a posunul se na nejzazší místo skalního výstupku. Zavřel oči a dal mozku pokyn vykročit...
„Crmrrrr,“ ...zazvonil telefon...
Neviditelná ruka jej vrátila zpět do reality. Jako by mu do mozku vrazili obrovskou jehlici. „Co to, kdo to,“ neartikulovaně ze sebe vyrazil. Jako v mrákotách vyndal z bundy telefon a přijal zcela automaticky hovor.
„Františku?“ - „Franto?“ - „co tam děláš, chlape jsi tam?“. „Jo, jo, sem, co je?“
„Tak Franto, kde jsi, všichni na tebe čekáme, jsi poslední, kdo nepřišel, bez tebe to tu není ono, nebo jsi zapomněl?“
„Co?“
„On snad ani neví, co po něm chci! - ty jsi chrápal, co?“
„Ne, já...“
„Nic mi prosim tě neříkej a koukej dorazit, všichni na tebe čekáme, zvláště Martinka, ta nová, ta laborantka. Člověče, vona se do tebe asi fakt zamilovala!“
„Co, Martinka?“
A najednou si vzpomněl na podnikovou oslavu a na tu drobnou blondýnku, která k nim před měsícem nastoupila. Zdálo se mu, že by si s ní mohl rozumět, ale bál se jí více oslovit. Asi jí dojal ten konec jeho syna, který jí tak barvitě líčil a kdy jasně viděl slzy v jejích očích...
„Jo, a Franto, zítra máš nastoupit na ten nový úsek, nějak to nemůžou rozjet a chtějí tam zkušeného technika, který tomu rozumí, ty mladý jsou úplně k ničemu a prý by tam udělali větší paseku, než tam je... “
Zachvěl se chladem, teprve nyní si uvědomil, že je pouze v košili. Vzal si bundu, utáhl zip až ke krku a vyrazil pomalu dolů z kopce. Výraz jeho tváře se radikálně změnil, chvíli se zdálo, že se dokonce lehce usmívá...
Zvedl se lehký vánek a nahoře na skále se cosi bílého zvedlo vztlakem ze země. Dolů na koleje se snášel bílý obdélník papírové obálky. Dopadl přesně uprostřed kolejí. Asi minutu poté vedle něj lehce dosedlo bílé ptačí pírko. Bylo bělostné jako čerstvě napadaný sníh. Daleko bělostnější, než nepopsaná dopisní obálka vedle. Asi nějaký opuštěný zpěvný pták tu kdesi prolétl nebo ho zde možná vytrousil Františkův anděl strážný, kdo to ale ví...?
Nad Ústím se zvolna snášel soumrak všedního dne a nahoře na Mariánské skále se objevila první večerní hvězda. Ne, ta nebyla všední, byla to zcela jistě sváteční hvězda, hvězda nové naděje... ↑
Ema s napětím pozoruje manželovo svraštělé čelo. Pak se pohledem vrací na šachovnici. Černý král je v šachové pozici. V příštím tahu dostane mat bílým střelcem. Jen aby se to ještě nezvrtlo. Pavel je totiž lepší hráč než ona. Za těch čtyřicet let, co jsou spolu, převážně vyhrával. Během posledního měsíce se mu velmi zhoršil zdravotní stav - srdíčko, dýchání, oteklé břicho. Paní doktorka ho chtěla poslat na pár dní do nemocnice, jenže Pavel jí řekl: „My už to tady s Emou nějak doválčíme.“ Lékařka se zeptala, zda to taky Ema zvládne a je s tím svolná, a ta řekla, že je.
Teď se dívá na Pavlovu žilnatou ruku a přeje si, aby manžel partii vzdal, ale ten usilovně přemýšlí. U dveří čeká na večerní procházku pes Puňta. Už hodnou chvíli. Emě je voříška líto.
„Pájo, já jdu vyvenčit psa. Pak to dohrajeme.“
Manžel zvedl hlavu: „To nemůžeš, Puňto, počkat, než si promyslím jeden tah?“
Ema mlčky vrtí hlavou. Myslí si, co si páníček chce promyslet, když příštím tahem dostane mat? Ale lépe je nechat ho být. „My jdem, Pájo. Za chvilku jsme zpátky!“ „Tak na sebe dejte pozor a vraťte se brzo.“ Puňta se za vchodovými dveřmi vydal na obvyklou obchůzku s obligátním očicháváním rohů a obřadným zvedáním nožky.
„No jen čuchej, pejsku! A napiš svým čubičkám hodně psaníček! Na žádnou nezapomeň!“ - domlouvá voříškovi polohlasně Ema. Loudá se za Puňtou, však je to jeho procházka, ne její.
Pro Puňtu je Emina benevolence samozřejmostí, a když mu Ema laskavým tónem vyčítá: „Vy chlapi jste všichni stejní kurevníci,“ slyší z jejího hlasu empatii a porozumění. Ema je hodná na pejsky i na lidi. Ale ta slova, jejichž významu Puňta nerozumí, prozrazují hořkost na Bětulu, která si dnes u nich schválně zapomněla brejle a mobilem zavolala, že si pro ně zítra přijde. Bětuna už tu pár let nebyla. Teď přijela na návštěvu k příbuzným a u Emy a Pavla je pečená vařená. Tedy přesně řečeno u Pavla, který se s Bětou kdysi rozešel a namluvil si Emu.
Pavel měl vážný důvod - Bětuna tenkrát odjela na prázdniny do Němec, přišla tam do jiného stavu, nechala si udělat potrat, ale jinak se o tom s nikým nebavila. Pavel tedy taky ne. Ale začal chodit s Emou, vzali se a vychovali spolu dvě děti. Ty jsou teď v Praze. Bětuna se taky vdala, zas se rozvedla, ale dítě neměla žádné.
Ema už to tuhle nevydržela a zeptala se zlostně Pavla, cože k nim ta ženská pořád chodí, a co on, Pavel, na ní má. Pavel se hloupě usmál a vymluvil se, že Běta je o dva roky mladší než Ema. Mělo to vypadat jako žert, ale Ema se rozhořčila spravedlivým hněvem a řekla manželovi: „Já mám skoro všechny svoje zuby, kdežto ta baba má umělý chrup. Na temeni je skoro plešatá. Skrze kudrlinky jí prosvítá kůže. Vařit zřejmě neumí, když chodí jíst pořád k nám, a z těch výmluv, co pro to má, bych řekla, že není ani moc chytrá.“
„No jo, ale zato mě kvůli všemu obdivuje, když ty teď nade mnou začínáš vyhrávat v šachu!“ - uculoval se Pavel. Chtěl, aby se Ema usmála, ale ta se dala lítostí nad sebou do pláče. Pomyslela si, jak moc má poslední dobou v domácnosti a s nemocným manželem práce, ale ty ženské to nevidí, pořád je pro ně Pavel ten superman jako dřív, a lezou k nim každý den - a ona pro ně vaří, uklízí po nich - a nikdo pro ni nemá uznání...
Obešli s Puňtou celý blok domu dvakrát. Puňta se posadil u jejich vchodu a tázavě na ni kouká. Ema se podívala na hodinky a polekala se, to už jsou s Puňtou dlouho venku! Víc než půl hodiny. Pavel už měl ležet v posteli. Vyjeli s Puňtou nahoru, Ema odemkla - a Pavel leží vedle stolku s šachovnicí na zemi. Pod okem má modřinu, asi se uhodil. Víčka přivřená, oči nehybné. Ema k němu poklekla, sáhla na krk. Necítí žádný tep. Volá záchranku. Byli u nich za necelých pět minut.
„Bylo to velmi rychlé, paní Nováková, plicní embolie. Chcete prášek na uklidnění?“
Zavrtěla mlčky hlavou.
„Za chvilku tu bude pohřební služba.“
Než přijeli pohřebáci, Ema znovu poklekla k manželovu tělu, nadzvedla mu trochu hlavu, jemně ji k sobě přitiskla. Pravačkou mu udělala na čelo křížek, pak se rozesmutněla, že tu nebyla, když se to stalo.
Pohřebáci s tělem odjeli.
Ema sedí pořád na té židli, co jí pohřebáci přistrčili. Najednou ucítila na pravé ruce, jak ji Puňta olízl. Teď jí teprve začaly po tvářích stékat slzy.
Pes jí položil přední pracky na kolena. Tak si ho vytáhla na klín a nelogicky mu domlouvá, aby nebrečel.
Přišlo jí podívat se na šachovnici. Něco se na ní změnilo! Postavila psa na zem a přistoupila ke stolku. Nevěří svým očím.
Bílý střelec, který prve dával černému králi šach, zmizel v odkládací krabičce. Na jeho místě stojí černý jezdec. Šachuje bílého krále, ale ten nemá kam uskočit. Je to mat. ↑
Bylo mi tak dvanáct let, když jsem z dědova dlouhého baloňáku pověšeného v předsíni sebral krabičku Startek bez filtru. Malá bohorovná výzva. Trhání zapovězeného ovoce, které tam za plotem vykřikovalo hlasitěji než my. Prvotní obavy, prvotní tajemství. Splývat tak v modrém dýmu za bukem všeho viděného.
Stačil jsem vykouřit jednu, možná dvě. Maximálně. A děda se začal shánět po celém bytě. Hlas sílil. Nepozorovaně, abych nevzbudil podezření, vrátil jsem krabičku se zbytkem obsahu na původní místo - do hluboké kapsy plné roztroušeného tabáku.
Děda v té době nosil dvě francouzské hole. Následek mozkové příhody. Jednou jsem se ho zeptal: “Kdy už budeš chodit bez berlí? Kdy to zas bude jako dřív?“ A on mi řekl, že některé věci v životě jsou napořád, nejdou zahodit jako starý klobouk, protože něco v nás se porouchalo. Pak si oblékl kabát, vzal berle a pomalu se šoural do restaurace Severka.
A já jsem šel s ním. Zbaběle, pokrytecky jsem ho dokola vybízel k tomu, aby hledal, aby si ještě jednou prošacoval kabát. Znovu a znovu. Činil tak trochu neochotně. Věděl, že všechny kapsy už několikrát prohlédl. Nedůvěřivě strkal ruku do jedné, do druhé. A pak je konečně našel. Neřekl ani slovo. Jednu cigaretu vytáhl, položil si ji na rty a zapálil. Nevím jak v téhle chvíli, ale z mnoha pozdějších indicií jsem usoudil, že na mě podezření nepadlo. Spíš naopak. Ještě několikrát mi později připomínal: „Pamatuješ, říkal jsi mi - šacuj se, dědo, musíš se pořádně prošacovat.“ A říkal to způsobem, jakože nemáme nikdy nic vzdávat předem. Zvláštní disharmonie echa.
Ale události jsou vždycky v pohybu. Jak podivně se uzavírá kruh v hlavě dítěte. Honili jsme se na trávníku před domem. Bývalo nás tam tak deset, někdy i víc. Kouzelný čas věčnosti! Dobrodružství bylo nutné se dotknout holou dlaní, celým tělem. Odřít se o kůru stromů, sjet pískovcovou skálu, chodit po rukou, pálit indiánské ohně, chytat míč v letu a po žebříku vylézt se svíčkou v ruce až do sedmého patra paneláku, těsně pod zamčený poklop. Nevěděli jsme, co je to virtuální realita. Měli jsme tu svojí, bez přívlastků.
Ten den, pokud se dobře pamatuju, svítilo slunce a tráva se stříbrně leskla. Na chodníku před domem se objevila babička. V ruce držela tašku. Hlavu měla mírně skloněnou, odrůstající černé vlasy odhalovaly šediny. Napadlo mě - večer si zase vezmu gumové rukavice, zubní kartáček a ta místa, na která nedosáhne ani za pomoci zrcadel, jí obarvím tou odporně zavánějící kaší. Celý udýchaný jsem se zastavil asi metr před ní. Řekla mi: „Děda dnes v nemocnici zemřel.“ A řekla to, jako by Johan Cruyff minul branku, a proto o něco povadly tulipány. Přes tvář jí visel závoj stínu. Ale co to bylo za stín? Byl utkaný ze smutku a úlevy zároveň.
Můj otec byl nevlastním synem dědy. Ten skutečný zemřel čtyři týdny po otcově narození. Nikdy ho nepoznal. A tenhle děda se jmenoval Emil. Velký děda. Pojmenování se ujalo už v nepaměti mé paměti. Bylo to popisné pojmenování. Nevyjadřovalo nic jiného než to, že velký děda byl prostě větší než druhý děda, kterému se říkalo malý.
Emil Nachtmann. Příznačné příjmení. Omen nomen. V noci prý ožíval, vyrážel za kamarády a vracel se pozdě k ránu. Jenomže to znám pouze od babičky. Sám si ho vybavuju, jak sedí u okna v přízemní garsonce s výhledem na trávník, kde
jsme si hrávali. Chléb namazaný kapiovým sýrem si krájí na kostičky, jednu po druhé vkládá do úst a zapíjí bílou kávou. Hole má opřené tak, aby na ně kdykoli dosáhl a na nohou ty velké kostičkované rozšmajdané bačkory s vyplazeným jazykem. To ještě předtím, když chodil bez opory, a já byl ve věku batolete, vidím v mlze dlouhá odpoledne strávená s ním na procházkách po okolí a jenom matně tuším ten pocit průzračnosti, s nímž jsem v poledne usínal ve stínu bříz. Ale taky si vybavuju hádky a křik. Hozené prkýnko a strašnou modřinu pod babiččiným okem. Vánoce, kdy scházel od výtahu v mezipatře k našemu bytu, ke sváteční večeři, byl přiopilý, a mně z neznámého důvodu metal z té výšky směrem k mamince hanlivá oslovení.
Kdo byl děda? Co skrýval? A před kým? Každý z nás dělá v životě věci, které mu není dáno nikdy odčinit. Babička mi později říkala, že tak jako ke mně, se děda nechoval k nikomu. Ani k ní, ani k mému otci. Dokonce ani k mému bratrovi ne. Na milost ho podle babičky vzal až v okamžiku, když Pavel, můj mladší bratr, v průběhu klukovského zápolení přehodil soupeře přes rameno a zvítězil. „Na tebe děda trpěl,“ připomínala mi babička, „asi jsi byl jediný, koho měl opravdu rád.“ Ale já jsem se nikdy nepral. Nikdy nezvítězil. Tak kde se vzala ta náklonnost?
Čím to je, že nám tak dlouho trvá, než jakž takž poskládáme smysluplnou mozaiku? Čím to je, že neustále o něco zaostáváme? Že jsme občas zbabělí, někdy zlí, jindy laskaví, sentimentální, plní omylů a chyb? Že neslyšíme, nemilujeme tam, kde milovat máme, neodsuzujeme tam, kde ...
Druhý den nato, co děda zemřel, zašeptala mi babička mezi čtyřma očima: „Poslední slovo, které jsem od něho slyšela, bylo tvé jméno.“ ↑
Ještě před týdnem jsem měl prosperující firmu s osmi lidmi a nyní tady sedím na kusu skály, téměř ve tmě, bez naděje, bez budoucnosti. Moji věrní zákazníci, kterým jsem pomáhal se servisem IT a radil jim, jak co nejbezpečněji přežít na síti, jsou navždy pryč. Nikdy už neuvidím ani své zaměstnance. Bývali to takoví příjemní lidé...
Zadumán nad svým temným osudem, ani jsem nepostřehl, že si ke mně kdosi přisedá. Úlekem krátce zalapám po dechu — můj nový přísedící vypadá na první pohled jako hrdlořez. Místo jedné ruky má bionickou náhradu, na jejímž zápěstním displeji svítí cosi jako rudá lebka. Tvář mu zdobí jizvy, které si patrně neodstranil (či dokonce pořídil) hlavně proto, aby z něj šel strach, a momentálně i zahořklý úsměv, v němž vidím možná i špetku vzájemného pochopení. Tichého porozumění. OK, budeme tu sedět společně a mlčky meditovat. Mně také není do řeči. Oba jsme smutní. Budu mu ve svých myšlenkách říkat třeba Tonda, podle svého podřízeného, který vždy po víkendu dorazil do práce s kocovinou. Celá pondělí tiše bloumal po kanclu jako zombie.
„Ahoj, já jsem Richard,“ pravil náhle Tonda tlumeně. Představil jsem se mu též a potřásl si s jeho rudou lebkou. Zvláštní, od umělé ruky vrahouna bych čekal pevnější stisk. Možná má problém se sebevědomím. Nebo s baterií.
„Taky ti je tak blbě? Strašně mi hučí v hlavě,“ posteskl si a tím mi opět připomněl mého servisáka. Propadu do hlubší nostalgie však zabránila Tondova otázka na tělo:
„Kolik lidí jsi zabil?“
„Nikoho. Zatím.“ — a vrhnul jsem na něj ten nejnebezpečnější pohled ze svého mimického repertoáru, takový, který jsem doposud používal jen při upomínání na nesplacené faktury.
„Hm, zatím :-),“ ušklíbl se Tonda a pokračoval: „Já odrovnal čtyři lidi. Teda vlastně tři, účetního zachránili. Myslím, že ten mě prásknul, že proto mě odsoudili.“
„Ne, tím to nebude. Prásknul tě tvůj mozek. Víš ty vůbec, co přesně se stalo minulý týden?“ — zeptal jsem se Tondy.
„Vím jen, že jsem byl shledán vinným. Netuším, co se vlastně stalo, ale jsem teď nejspíš nesmrtelný a většina lidí kamsi zmizela. Zatím všichni, s kým jsem mluvil, byli vrazi, ty jsi buď výjimka, nebo kecáš. Říkám si, že jsme možná zavření v nějaké trhlé virtuální realitě.“
Přemýšlím nad jeho teorií... svým způsobem není zase tak daleko od pravdy. Tak mu to vysvětlím...
„Minulý pátek se týmu programátorů v Curychu povedlo rozběhat genetický algoritmus zdokonalující sebe sama, program navyšující svůj intelekt. V sobotu večer jejich umělá inteligence dosáhla úrovně lidské geniality a...“
„A tu nenapadlo nic geniálnějšího, než vytvořit tohle virtuální panoptikum?“ — vpadl mi do výkladu Tonda.
„Ale ne! Nenapadlo ji vůbec nic, neměla svoji vůli. Byla jako takový instantní Einstein, kterého jde nasypat do libovolného problému, a on se pokusí najít nejlepší řešení. Přesněji řečeno instantní milion Einsteinů, protože když máš dostatečný výpočetní výkon — a ten tu byl — můžeš spustit program víckrát najednou. Než skončil víkend, bylo v jedné laboratoři učiněno víc vědeckých průlomů, než za poslední tři staletí. Lidem se krom jiného naskytla příležitost přenést své vědomí do počítače a pak znovu zapnout program, čímž by získali nejen nesmrtelnost, ale i ohromnou inteligenci a moc. Protože světu vládne chytřejší.“
„Haha, tak to sotva!“ — nevěří Tonda.
„Vždy to tak je. Na inteligenci lze pohlížet jako na optimalizační postup hledající lepší a rychlejší řešení, jejím projevem jsou lepší možnosti a důsledkem je větší moc. I obyčejná lidská mlátička, jako jsi ty, je řádově chytřejší než delfín a kdyby šlo do tuhého, delfín by neměl šanci.“
Po této úvaze se tváří zamyšleně. Těžko říct, zda pochopil, nebo si jen představuje, jak trhá delfína na cucky svojí umělou superpaží. Přejdu raději na současnost...
„Drtivá většina lidí nyní žije v softwarové formě, v počítači, který odletěl kamsi pryč, asi zkoumat vzdálené části vesmíru, hledat nový život a nové civilizace... těžko říct, co přesně dělají, je to nejspíš mimo naše chápání. Tebe tu nechali, protože jsi sprostý vrah — magnetickou rezonancí ti na dálku přečetli vzpomínky, zhodnotili celý tvůj život a rozhodli, že si povznesení nezasloužíš. Ale bylo by neetické tě zabít nebo nechat stárnout. Zůstal jsi na Zemi, společně s veškerou technologií z neděle, kromě těch instantních Einsteinů. Nejsi pro ně hrozba, ale stejně nechtějí, aby ses vyvinul dál.“
„Zní to spíš jako sci–fi. Jak ses o tomhle všem dozvěděl?“
„Sdělili mi to ve snu.“ — Aj, tohle jsem měl lépe promyslet.
Teď mě bude mít za blázna. Forma sdělení v onom snu byla zvláštní, všechno bylo jakoby napsané, slovy, která jsem neznal, ale přesto jsem rozumněl jejich významu. Připomínalo to licenční ujednání, které se odklikává při instalaci počítačových programů. Délku to mělo cca jako vítězná próza z třicátého ročníku Evropského kalamáře. Transformovaná část lidstva mi takto vysvětlovala, co se stalo a co se bude dít dál a ptala se mě, zda chci být součástí této úžasné budoucnosti. Já ovšem rád plavu proti proudu. Dotaz byl spíš formální, protože měli proskenovaný můj mozek a dopředu znali moji odpověď. Byli z ní upřímně smutní, ale respektovali ji.
Tonda se mi směje. Ba přímo vysmívá. Tak se s ním rozloučím:
„Hele, mysli si, co chceš, Tondo. Nazdar!“
„Já nejsem Tonda,“ volá na mě a ukazuje rukou neslušné gesto, při čemž na displeji se automaticky zobrazuje vysvětlivka. Jak absurdní. Pouštím si podne.jdem.cz a mizím pryč, na dně Mariánského příkopu už se mi nelíbí. ↑
Spisovatel Harry Thurk mi jistě promine, že jsem si tak trochu přiukradla název jedné z jeho knih. Ale kdo by ho dneska četl, že ano.
Ale zpět k myšlence, proč jsem se vlastně dala do psaní. Přinutily mne moje vzpomínky.
Můj příběh tedy začíná....
Historici později tuto dobu pojmenují érou normalizace.
Osud tomu tedy chtěl a já se přestěhovala s rodinou do našeho nového útočiště. Vesničky, ve které dnes již opomíjený spisovatel Řezáč umístil děj několika svých románů. Proto zde má také stále sochu.
Nastěhovali jsme se tedy do domu v ulici směrem na Vykmanov. Začínáme si tedy zvykat na okolí. Naproti nám je opuštěný zarostlý barák, který působí dosti tajemně jako hrad nějakého upíra... Tajuplnosti mu dodává fakt,že v něm zemřela stará Němka. Dům je samozřejmně plný věcí, které se mohou hodit těm, co nestačili něco lohnout v létech poválečných. Každý večer na „strašidelný zámek“ upozorňuje štěkotem náš pejsek Zorka, kterého jsme si přivezli z Kadaně. Pes, který štěká sice nekouše, ale je nepohodlný (když na všechno upozorňuje), proto skončí nakonec otráven na psím hřbitově. Tomu se říká přivítání, že ano?
K novému domovu samozřejmně patří také noví lidé. Pár dalších desítek let jim budu říkat sousedé. Je to zajímavá soldateska, tak jak jí vykoval kadlub prvních poválečných let. U nás v ulici je mezi nimi třeba jedna Polka. Stala se mojí první kamarádkou: „Vážení“, ta když se rozčílí, tak se její ječák vyrovná rozjeté cirkulárce. Nebo ta drobná od naproti, tak ta zase vypadá, s tou její chaloupkou, jak z té perníkové pohádky.
Onehda si k nám přišel vypůjčit pákové nůžky soused za potokem. Mluvil tou jejich sudetáckou němčinou a když nůžky vracel, klel, že nástroj byl tupý. Dokonce koukám, i věnování tam zanechal: NAOSTŘENO DIKY RUDE ARMADE. Později jsem se dozvěděla historku, že odletěl posledním letadlem z letiště PITOMNIK 23.LEDNA 1943 od STALINGRADU a stejně ho Rusové lízli kdesi na Visle. Pár let pak zvedal úroveň sovětského hospodářského zázraku a tam se naučil ostřit!
Mne ovšem nejvíce zaujali usedlíci kousek nad námi. Starý pán chodící o holi a jeho drobná manželka. Po čase jsme se jako sousedé skamarádili. Za chvíli si připadám, že je znám od nepaměti. Hlavně pána, jako bych se s ním již někdy setkala? Zaujaly mne ty jeho oči! Kde já je už viděla?
Zrovna spolu klábosíme při práci na zahrádce a v tom přiletěli kluci, že dole u kina se objevili Rusáci. Sic už to nejsou ti, co přijeli se šeříky na tancích! Dnes jsou to spíše ti, kterým zpívá Karel Kryl, ale vysvětlete to harantům že! „Tak tu máme zase Rusáky,“ říkám tomu dědovil. A náhle se to stalo! Vidím ten jeho strašný stín hrůzy v očích! Ty jeho oči! Vždyť já je dobře znám!
Rázem se moje myšlenky vracejí.
Je jaro květen 1945. Tehdá jsem s mojí matkou sloužila u sedláka v malé vesnici Dolní Podvlčí na Mělnicku. Válečný konflikt už pomalu dohořívá, ale nás se to zatím netýká. Pro nás, děcka, je to dobrodrůžo. Onehda jsem šla za kámoškou podél trati do „vechtr“ baráku směrem na Mšeno. Koukám na ni a ona celá vyděšená na mne řve: „Vlasto, Vlasto, rychle se poběž schovat k nám do stavení! Ty huso, ty nevíš že tady po trati jezdí lokomotiva s plošinovým vagónem, na kterým je kulomet a střílí na každého, kdo se mihne kolem trati? (Později kulometčíka odvážně odzbrojí největší sígr z měštanky Venda Kavenda. Skočí mu za krk s nenabitou pistolí a vyhodí ho z vlaku.)
Němci se chystají bránit přístupy k Mělníku. Jde o volnou cestu od Prahy. Budují opěrné body obrany. Taky se objevili u pantáty na statku. Prosí hospodáře o trochu vody a jídla. Je to nějaká rota poslepovaná ze všech možných zbytků jednotek. Mladí, staří a lehce ranění vojáci z landvéru.
Ani pořádně nestačili zaujmout obranné postavení v Liběchově.
Prásk, prásk, pár výstřelů i dávek ze samopalů zapráskalo a už jsou tu naši osvoboditelé. Jde o průzkum Rudé armády. Žádné tanky, žádná pěchota, ale švadrona „donských kozáků“. Frickové odhazují zbraně, zvedají ruce a křičí Hitler kaput, kaput!
Saldáti je ženou za lígr zrovínka k nám do stodoly. Statek je tedy až po střechu plný zajatců, rudoarmějců a jejich koní.
Nastává čas odpočinku, machorky aj garmošky a jak už to u Rusů bejvá, vodky. Nejvíce si rozumí sovětský major s naším pantátou. To víte, dva koňáci! Po tajnu je poslouchám, jak se bavějí o koních, a připadám si, že jsem se ocitla v pohádce Zapomenutý čert od Drdy. S přibývající slivovicí je to samej grošák, železňák, šimlík a vůbec, kdo by se v tej koňskej hantýrce vyznal. Samozřejmě Trepikfajsl je pro mne ten urostlý ruský kozák. Po očku šmíruju, esli nemá fakt kopyto! Nakonec jsem byla odhalena a vyhozena. Mám prý něco na pití a k snědku donést všem venku.
Koňácká univerzita je náhle přerušena dívčím jekotem a brekotem a já celá červená a uslzená jsem vpadla do cimry. Jak se říká, „život vojenský je život veselý“, tak kdo by si nedovolil na mladou hezkou holku!
Pantáta zbrunátní hněvem a vztekle poráží stůl v sednici. Skleničky s nedopitou kořalou se tříští o zem! Rázem je konec akademie! Konec bratření! Sovětský major vytahuje z pouzdra na opasku svého mausera a vybíhá na dvůr. Nechává nastoupit celý statek. Všechny vojáky bez rozdílu uniforem. Rusové vlevo, Němci vpravo! Vyhlásí rozkaz: okamžitě se má přihlásit viník incidentu a bude následně zastřelen bez rozdílu. Má na to minutu. Ručička hodinek na jeho zápěstí se rozbíhá..tik...tak...tik...tak... a nikdo nevystoupil!
Dobrá.
Následuje ještě hroznější rozkaz číslo dvě. Vystoupí každý desátý a bude odsouzen k trestu smrti! Úpadek kázně nelze strpět ani na konci války. Nastává odpočítávání smrti. Odin, dva, desjat, ozývá se z řad rudoarmějců. Oni vystupují bez hlesu.N ěkteří vyndavají obrázek Stalina!
Ajn, cvaj, draj, odpočítávají Němci. Mnozí z nich se modlí. Označení vystupují z tvaru. Kozácký major mě volá k sobě. Mám se podívat, jestli nějakého výtečníka přece jenom nepoznám. Bere mě za ruku a vede mě od jednoho odsouzence k druhému. Pomalu, krok-sun-krok, mám prozkoumat tváře pachatelů. Zmateně si prohlížím obličeje rudoarmějců.Pro mne je to jako bych listovala antropologickým atlasem: „Nu vot smatri.“ A klepe hlavní pistole na hrudě pachatelů. Ten! A nebo ten!
Tak Rusy jsme minuli a ted jsou na řadě náckové. Major spolu se mnou postupuje a zase buch buch klepe do vzorně zapnutých knoflíků na hrudi. Ve tvářích Němců mulajících si modlidby se zračí strach z blbého konce v závěru války. Pomalu se blížíme k poslednímu vojákovi s hodností frajtra. Sám od sebe rychle promluví tou jejich sudetskou češtinou: „Prosím ne, nezabíjejte mne!“. Hlas se mu třese: „Mám doma v Sudetech manželku, českou manželku s malým klukem!“
Pohlédnu mu do vyděšeného ksichtu. A zaujmou mě okamžitě ty jeho oči. Je v nich
hrůza, strach a nevím co ještě. Zrcadlí se v nich, jak na plátně filmového týdeníku, hrůzy z koncentráků, děs z mrtvých Heydrichiády, odlesky ohně z nedalekých Lidic i studený chlad Stalingradu! To vše se mihotá v těch očích jak v čočce kinoautomatu! V duchu taky, jak on, slyším Lili Marlen... „Vor der kaserne. Vor dem groben tour, Stand eine laterne. Und steht sie noch davor...“
Tak a tady záměrné končí vzpomínka mojí matky a nikdo nikdá už se nedoví, byl-ti ten voják tím sousedem. Neopovážila se ho totiž nikdy zeptat. Na všechny figurky z tohoto příběhu už dávno napadal prach minulosti. A já, protože jsem je tam potkával, věnuju jim tuto story.
Jim a mojí matce.
A taky trochu učitelkám češtiny zdejší školy z let sedmdesátých, protože bez nich bych to asi nenapsal, néééééééé. ↑
Pan Antonín Jerolímek byl kapacita. Ve vědeckém světě za mlada hodně znamenal. Ve světě vědy tam měl panečku zvučné jméno. Vždycky jsme si Toníčka vážili, já jako hodně dobrého kamaráda, ostatní, domnívám se, trochu prospěchářsky těžili z faktu, že tak slavná osoba žije právě v jejich sousedství. Pro praktický život byl Toníček vybaven velice skromně. Spokojil se s málem a někteří sousedé si ho občas dobírali, nicméně ani tak nikdy neodmítl posedět v naší hospůdce a popít s námi. V tu chvíli se dokázal alespoň na chvíli vymanit ze svého světa čísel a vzorců a právě tehdy byste ho od obyčejného člověka těžko rozpoznali. Po nějakém tom půllitříku se mu jazyk pletl stejně, jako jakémukoliv smrtelníkovi. Jo, smrtelník, to on asi byl, i když podotýkám asi, ale kdokoliv to on opravdu nebyl. Žil sám v malém domku. Ženu ani děti neměl, a vlastně po něčem takovém nikdy ani netoužil. Jednou jsem se ho ptal: „Tondo, řekni mi ale upřímně, není ti tu někdy takhle samotnému smutno? Já bych od ty svojí báby sice někdy nejradši útek, ale znáš to, s čertem špatně, bez čerta ještě hůř.“ A na to mi Toníček odpověděl velice krátce: „Víš, kamaráde, když jednou objevíš kouzlo astrofyziky, víckrát už se zamilovat nedokážeš.“ Při těch slovech mu v očích zaplály jasné ohníčky a já tušil, že objevil lásku na celý život. Snad už to ani není pravda, že právě takové ohníčky jsme měli s Maruš před pětatřiceti lety v očích také, jenže ty naše na rozdíl od Toníčkových už dávno vyhasly. Rád jsem chodil na kus řeči ke svému sousedovi, dobrosrdečnému zanícenému astrofyzikovi. Pokaždé mě ovládlo ohromné vzrušení z naprostého chaosu, jež držel v zajetí celý jeho dům. Málo věcí mělo své místo, trvalé místo, až na pár hvězdných map a jakýchsi pokroucených nákresů, které visely na skobičkách v místech, kde ještě před pár lety visely obrazy. Mezi haldami papírů na stole, pohovce i podlaze jsem nezřídka kdy narazil na několik dnů starou, podivně zavánějící nedojedenou večeři, či snad oběd, možná to bylo obojí, a o kus dál, opět mezi popsanými stohy papírů, se povalovaly děravé ponožky. Dokonce jsem jednou ráno mezi změtí číslic a vzorců pomáhal Toníčkovi hledat jeho umělý chrup. Po úspěšném nalezení čehokoliv vždycky pronesl: „Mám tu nepořádek viď.“ V hlase měl pokaždé trochu studu, hned ale dodal: „Vždyť víš, mě je takhle stejně nejlíp.“ Často jsme po večerech vysedávali před domem na staré, březové lavici, a to jsem pak dlouhé hodiny poslouchal o hvězdách a jejich planetách a o měsících kroužících kolem planet a o dálce, která nás dělí. Toníčkovi plynula čísla s obrovskými počty nul z úst tak přirozeně a lehce, až mě naprosto ujistil o tom, že dostat se na naší nejbližší hvězdu je vlastně tak jednoduché, jako dojít na náves, obejít rybníček a vrátit se zpátky. A jak uměl líčit světla těch dálek. Skládal dohromady tisíce odstínů barev, o kterých jsem neměl ani tušení. Vida ho, říkal jsem si v duchu, ten vesmír je ale tajnůstkář, tváří se na nás černě, občas na nás blikne malými žlutými jiskřičkami, a zatím.... „Ty, Jaroušku, dnes ráno, měl jsem ti v hlavě takový divný pocit,“ to říkával Toníček často, a hned na to dodal: „Tak sednu za stůl a počítám, a víš co? Já jsem už vážně asi hodně blízko.“ Toníček snil, vlastně věděl, o vzdálených galaxiích a kombinacích jakýchsi strun a černých děr, pomocí nichž by přiblížil náš svět světům kdesi ve vesmíru. Nikdy jsem neměl to srdce říct mu, že vůbec nechápu ani ty struny ani černé díry, a že mám z jeho čísel umocněných na pětadvacátou někdy hodně těžké spaní. Ne, ne, byl jsem mu vděčný, a věřil každému slovu. A Toníček si na oplátku dokázal velice vážit věrného posluchače. S jeho vyprávěním, jako by nekonečně vzdálené světy byly na dosah ruky. A pak přišel ten den. Velký den pro Toníčka, den, který ukončil náš poklidný život, plný vesmírného toulání. Nějakou dobu jsem tenkrát chtě, nechtě strávil v nemocnici. Úplně zbytečně. Prý aby to nebyla prostata, bába jedna moje, bláznivá. No, alespoň má teď klidný spaní. „A, že nevíš, co je novýho,“ povídá uštěpačně, jen jsem si stačil vybalit župan. „Počkej, až uvidíš Tondu Jerolímka, má z něj srandu celá vesnice. No kdyby bylo na mě, takovýho člověka bych tu jen tak běhat nenechala, klidně může bejt i nebezpečnej. Divím se, že starosta ještě nezavolal, ať si pro něj přijedou.“ Toníček? Ono se mu něco stalo? Našel jsem ho až na návsi, seděl u kapličky, v ruce držel otrhané kusy papírů, seděl tam jen tak, ve spodkách a ve svátečním saku a něco mumlal. Pohladil jsem ho po vlasech. Zvedl hlavu a povídá: „Všichni se mi smějou, ale já na to konečně přišel, už vím, jak se tam dostanu a oni zas k nám!“ Přikývl jsem a trochu učeně dodal: „No to přece bylo jasné, že na to přijdeš, já ti vždycky držel palce. Pojď, půjdeme, a vyprávěj už, nemůžu se dočkat! Počítal jsi ve vzorci s tou černou dírou, nebo ne?“
Po pravdě řečeno, vlastně si ani neumím představit loučení s Toníčkem. Jednoho dne jsme našli jen prázdný dům. Stoly, zásuvky, nikde ani čárka tužkou, natož stohy papírů plné vzorců a čísel. Tu noc, co Toníček zmizel, probudil spoustu lidí silný záblesk a nezvykle jasné světlo od východu, které na pár okamžiků rozsvítilo celou oblohu. Kdepak by u nás na vsi někdo něco tušil, natož spojoval jasné noční světlo s obrovským kruhem v obilí, který se objevil na východním svahu nad vesnicí. A já? Každý večer zvednu hlavu ke hvězdám, ať jsou vidět nebo ne, a zamávám Toníčkovi. ↑
Sluneční den vybízel k procházkám podél nábřeží vlnící se řeky s mírnými peřejemi. Osiřelé lavičky nabízely posezení starším lidem, mládeži i zamilovaným párům. Na jedné z laviček usedla stařenka v doprovodu své dvanáctileté, uplakané vnučky, které zemřel pejsek. Babička se snažila vnučku ukonejšit.
Chvíli sledovaly korzující lidi. Opodál děti házely kousky chleba divokým kachnám, které křídly vířily pěnící se vodu.
Stará žena prolomila ticho. „Vidíš támhle tu holčičku, jak krmí ty kachny?....Jestli chceš, povím ti příběh z mého dětství.“ Vnučka přikývla a se zájmem naslouchala jejímu vyprávění.
„Určitě jste se ve škole učili o padesátých letech komunismu. Tehdy vládla nevraživost mezi lidmi díky Leninově učení a zvýšené politické angažovanosti k dokončovanému znárodňování majetku. Zakládaly se družstevní kravíny společně s vepříny a osidlovaly se opuštěné domky v malých vesnicích a osadách.
Bylo mně asi jedenáct a mému bratrovi osm let, když otec v jedné takové vsi koupil starší, přízemní domek se štítem a okny na příjezdovou cestu, do něhož jsme se začátkem jara nastěhovali. Za domem byly jen louky a v dálce stál kravín, ve kterém táta později pracoval. Po nastěhování jsme zde našli nový domov. Uzavřený, travnatý dvůr skýtal soukromí a otevřená kůlna poskytovala starší slámu, také dřevo snad ve všech formách a velkou hromadu uhlí. Netrvalo dlouho a my si zvykli na nové žití. Bylo nutné vystěhovat většinu nábytku na půdu, aby otec mohl předělávat domek zevnitř. V kůlně si díky své šikovnosti upravil dílničku, pořídil králíky a slepičky. Naše spokojenost vládla celým domem. Postupem času koupil malá kuřátka a kachničky a já každý den malé drobotině čistila krmítka společně s vodou a vyměňovala špinavé papíry, které sloužily jako podložka. Nasypala jsem jim rozmělněnou potravu ze šrotu a kopřiv, pomazlila se malými tvorečky a odešla společně s bratrem do nedaleké školy. Dny se míjely a malá drůbež povyrostla. Vždy po návratu jsem odložila aktovku a šla opět nakrmit malou drobotinu, která se toulala v zeleni a hledala různé pochutiny, které tráva poskytovala. S připravenou potravou jsem na ně volala a vždy se těšila na moment, kdy se jak malé, bílé šípy se sbíhaly k mým nohám a s pípáním mne vítaly. Takto šel čas...Jednou v podvečer jsem náhodou zaslechla otce, jak rozmlouvá se sousedy o odkoupení dřeva z kůlny. Otec však dřevo nemínil prodat a tak sousedé odešli s nepořízenou. Táta byl po jejich odchodu rozmrzelý a večeře se ani nedotkl. Večer jsme všichni šli spát. Ale náš spánek netrval dlouho. Křik táty mne i bratra probudil. Tatínek na nás volal, abychom honem vstali, protože nám hořel dům. Nejdříve jsme ospale tátu sledovali a nechápali. Ale jeho zhrozený výraz mluvil za vše. Tatínek na nás opětovně volal, abychom vstali, že bychom mohli uhořet, protože už hoří polovina střechy. Popadla jsem bratra za ruku a jen tak v pyžamu a pantoflích jsme vyběhli na chodbu, kde dveře byly otevřené, olizovány plameny s hořící verandou. Rychle jsem sundala kabát z háčku a hodila na bratra, vzala jej za ruku a snažila se proběhnout verandou ven mimo plameny. Na dvoře jsem se zastavila, otočila se a s hrůzou zjistila, že strop verandy se propadl. Střecha po celé své délce domu byla zachvácena vysokými plameny, které ve tmě byly o to hrozivější. Rychle jsme ze dvora vyšli před dům na cestu a posadili se na příkaz otce na travnatou vyvýšeninu. Stále vidím oči svého bratra. Byly vytřeštěné, nechápající, dívající se na plameny, které se víc a víc rozšiřovaly. Tatínek plakal a prosil Boha, aby jej už ušetřil. Rány, které mu život uštědřil, byly pro něj již neúnosné. Nejbližší sousedé se seběhli a pomáhali vytahovat na cestu hodnotné věci, které se daly okny protáhnout, neboť dveře byly v plamenech. Okénky ve štítu jsem sledovala, jak hoří pověšené peřiny, má výbava a uvědomila si, že vše, ať nádobí, či veškerý nábytek shoří. Až s odstupem času jsem pochopila, že hasiči přijeli velmi pozdě. Dodnes slyším hukot plamenů a praskající dřevo, padající k zemi. Díky šoku jsem nebyla schopna plakat.... Tmu vystřídal úsvit a ukázal veškerou zkázu. Dům již neexistoval, jen jako monument se tyčil komín. V paměti mám stále ten pach spáleniště. Naše oáza klidu neexistovala. Dívala jsem se kolem sebe. Otec ležel zhroucený v trávě. Sousedé debatili, proč hořelo a litovali jeho i nás. Pomalu jsem vstala a šla se podívat na místo, kde ještě večer byla moje drobotina. Nenašla jsem nic, jen dohasínající kousky dřeva. Vše bylo ztraceno. Pantofli jsem rozhrábla ještě teplý popel a spatřila nespálené hlavičky drůbeže. Představa, jakými strastmi umírala drůbež, mne rozplakala. Moje radost skončila. Nemohla jsem najít vysvětlení, proč to všechno. Tehdy jsem to nechápala. Esenbáci, to byli kdysi jako policie, se snažili zjistit příčinu požáru, ale nic se nezjistilo. Předseda tedy otci nabídl náhradní bydlení v nedalekém malém domečku, který vypadal strašně. Najednou přijel traktor s valníkem, na který nám sousedé pomohli naložit malý zbytek majetku, vysadili na něj zlomeného tátu i nás a odjeli jsme do nového domova. Ještě ten den nám lidé přinášeli potraviny, oblečení a starý nábytek jako výpomoc. Bylo moc těžké znovu začínat, ale postupem času se táta vzchopil a pokračoval dále ve svém žití a nám poskytl to nejlepší, co život nabízí.“
Mírný vánek rozcuchal stařence vlasy. Třesoucí rukou si pramínky šedin urovnala. Pohledem hledala děvčátko krmící kachny, ale místo bylo prázdné.
„Já vím, že tě trápí smrt tvého pejska, ale časem jistě budeš mít jiného mazlíčka a věřím, že nikdy nezapomeneš, jako jsem nezapomněla já.“ Vnučka se pousmála a pohladila stařenku po ruce. Těžce se zdvihla a opíraje se o hůlku pomalými krůčky odcházela v doprovodu vnučky, zanechávajíc za sebou vzpomínky i částečnou setinu z celku hořkosti, ale i radosti. Léta ji naučily, že život se neskládá jen z radostí, ale i ze strastí, které jsou součástí žití. Už dávno si uvědomovala, že bývala šťastna ne kvůli sobě, ale kvůli druhým, kteří si k ní přišli pro smích a potěšení. Znala tíhu bytí a hodnotu štěstí, které ráda rozdávala. ↑
Napřed o nic nešlo, až posléze šlo o život. U meze nad temně zeleným cibulovým polem a lánem zlátnoucí pšenice, mezi Račeticemi a Novou Vsí, se jednoho dne sešla nesourodá trojice, jejíž osudy se na zlomek času protly.
Na mezi se objevil chlap s přezdívkou Pokrfejs. Přiloudal se sem s vychrtlou a zarostlou tváří, nemytý, propadlý hazardním hrám, momentálně na mizině a s hladovým břichem. Prohrál v kostkách poslední stovku euříků. v zasmoleném momentě, když už si myslel, že se na něj usměje štěstěna. Z očí mu čouhala beznaděj a absťák hráče, vzdorná touha po lepším životě, pod nimi rty křivící se nad nespravedlností osudu. Jako obvykle, když byl na mizině, vracíval se do polí, na meze zarostlé šípky, mezi hvozdíky a trávy, na místa, kde cítil své kořeny, a která ho neprovokovala k sázkám. Dnes zalehl nad mezí mezi obilné klasy a zíral do modrého nebe nad sebou, jakoby z něj mohl vyčíst, kde se stala chyba.
Poblíž Pokrfejse se povalovala mezi řádky račetická koule. Možná že patřila k poli od nepaměti, možná sem byla dovezena - kdo ví? Byla téměř dokonale souměrná a překvapivě těžká, stará možná 20 milionů let. Tvořily ji kyzy železa, zrnka písku a jílovité minerály. Zformovaly ji kdysi sirné bakterie kolem drobku organické hmoty tak šikovně, že koule jak přijímala, tak vydávala energii a senzibilové věřili v její dobrou i ničivou sílu. Nyní si koule jen tak odpočívala na poli a vyměňovala si energie s okolím.
Do pohody pole s cibulí nakoukl z obilí zajíc. Zprvu se schovával mezi řádky, se slechy přitisknutými ke hlavě, později se zvedl a vyhodnocoval, je-li bezpečno. Nic podezřelého nezjistil a začal okusovat listy plevelů. Občas poskočil a dál střídavě panáčkoval a okusoval lupení. Nasával rovnováhu polí. do které byl zasazen, promísenou vůněmi z Doupovských hor. Zajíc uměl ještě něco. Do vínku mu bylo dáno, co znají jen senzibilové. Svými zaječími instinkty byl schopen vnímat změny v rozložení energií ve své blízkosti.
Pokrfejsa na okraji obilného pole probudil hlad. Zaregistroval berušku, se kterou se zhoupl před jeho nosem list, a vyhládle se rozhlédl po okolí. V jeho zorném poli udělal několik hupky-dupků zajíc a přibližoval se k němu. Pokrfejs byl v mžiku dokonale vzhůru. Hlavou mu probleskla představa masa upečeného na ohýnku a zasvítily mu oči. Horečnatě přemýšlel, jak zajíce ulovit. Nedohoní ho. Běžet rychlostí 75 km za hodinu, kterou umí zajíc, to Pokrfejs nedokáže, i kdyby běžel jako o život. Může ho ale něčím praštit?!
Zajíc si zatím bezstarostně hopkal a polevoval v ostražitosti. Zrovna si pochutnával na jitrocelu, když Pokrfejsův pohled padl na kouli v cibulovém řádku. Pokrfejs ještě více zbystřel a začal se ke kouli plížit. Obezřetně, pomalu, pomaličku, aby zajíc nepostřehl pohyb. Šlo to o několik metrů. Potom o dalších pár.
Když kouli uchopil, málem překvapením hvízdl. Byla mnohem těžší než očekával. Pomyslel si, že je to kule jako do kanónu a maně si vzpomněl na švédská tažení zdejší krajinou. Koule byla vyvážená na všechny strany a pocitově nabitá energií zabíjet. Ve dlani bezchybně seděla, jen jí dát směr. Pokrfejs se znovu zaměřil na zajíce. Jen tak učinil, zabrnělo ho slabě ve dlani, ale nevěnoval tomu pozornost. Uchopil kouli a pevně sevřel prsty. Rukou mu projelo zabrnění silné jako blesk. Polekal se, nevěděl, co se děje. Ruka se mu začala chvět a nedovedl to potlačit. Zajíce se ale nevzdal.
Zajíc se zase rozhlédl po okolí a podvědomě ucítil, že se změnilo rozložení energie v jeho okolí. Vycházelo to z míst, kde se nacházel Pokrfejs v cibulovém řádku. Pátral svými smysly. Nic podezřelého neviděl, zato zostražitěl.
Pokrfejs se pomalu přesunul v cibulovém řádku o další metr blíže, aby mohl lépe zacílit. Zajíc vytušil, že je zle, protože energie, kterou už jednou zachytil, byla v pohybu.
V ten samý moment se Pokrfejs rozhodl k útoku. Sevřel znovu kouli pevně do ruky. Tentokrát mu projelo silné zabrnění celým tělem a ruka se roztřásla. Na zlomek vteřiny ho to zpomalilo, přesto po zajícovi kouli vší silou mrštil.
Náhlá změna koulí vysílané energie zajíce varovala. Mohutně dupl a chtěl zmizet. V zápětí však ucítil tupou ránu do zadního běhu. Vymrštil se obrovským, šestimetrovým skokem a s vřeštěním a po třech běžel běh o svůj život. Prokličkoval k obilnému lánu a ten se za ním uzavřel.
Pokrfejs s napětím sledoval, kam zajíc mizí. Zvedl se, aby ho dohledal, ale slehla se po něm zem.
Zajíc se zastavil uprostřed obilného lánu a teprve nyní si uvědomil rozsah svého zranění. Zadní běh měl do krve zhmožděný, ne však zlomený. Teprve teď si naplno uvědomil, že mu šlo o život. Tušil však, že se s trochou štěstí z dnešní šlamastiky dostane. Obalil ránu suchou hlínou a vystavil ji slunci.
Pokrfejs otráveně sakroval. Aby zahnal hlad, utrhl si hrst obilí, profoukal ho od osin a plev, žvýkal zrnka a pomalu z nich polykal rozmělněnou tekutou kaši. Poté znovu zalehl do pole a věnoval se zase zírání do nebe. Vlastně, když nejde o život, o nic nejde, říkal si. Najím se jindy. Avšak ve tváři se mu založila nová, zatím nepostřehnutelná vráska z nespravedlnosti osudu.
A račetická koule? Dostála pověsti koulí vršanských a bílinských a dalších. Dál vysílala a přijímala kladnou i zápornou energii a zajíc u ní založil z vděčnosti, že ho varovala před útokem Pokrfejsa, nové bobkoviště. ↑
Téměř každou noc se Russellu Kershawovi zdá onen sen. Budí se úplně propocený. Vždy pak musí vstát, vyjít na čerstvý vzduch a ke sklence dvojité whisky se třemi kostkami ledu si zapálit cigaretu. Skoro jakoby stál vedle něj, vzpomíná, jak mu Charlie říkával, že onen alkohol tak úplně ztratí svoji chuť.
Není to tak dávno, co v poklidu prospal celé noci. Občas se ráno ještě v polospánku ptával sám sebe, zda má jeho život smysl. Poté otevřel oči a odpovědí se mu stal spokojený úsměv na Charlieho tváři.
Poznali se během posledního léta let čtyřicátých. Russell tehdy zavítal do Charlieho nenápadného sanfranciského baru, aby oslavil své povýšení. Po chvíli však začal být nesvůj. Nejprve si myslel, že právě gin mu způsobuje určitou paranoiu. Rozhlížel se okolo sebe, až ho zaujal Charlieho upřený pohled. Jejich zraky se střetly a barman tak najednou zcela ztratil odvahu. Až do doby, než chtěl Russell zaplatit, se tak na něj již nepodíval.
Russell vyšel ven z baru a na minutku se zastavil. Pak učinil krok vpřed a zaslechl cvaknutí vchodových dveří. Pomalu se otočil. I přes své zkušenosti s podobnými situacemi nevěděl Charlie, jak začít. Russell však naštěstí v jeho očích poznal, že nemusí cokoliv skrývat. Opatrně k němu přistoupil a vzal ho za ruku. Charlie jej pohladil po tváři a krátce se políbili. Na Zemi, tenkrát ani teď, nebyly takové zásoby ginu, aby mohl být Russell skutečně opilý a nevědět tak, co dělá. Následující ráno se vedle sebe probudili v Charlieho bytě nad barem. Postupně se do sebe zamilovali.
Aby spolu mohli později trávit více času, odešel Russell ze své dobře placené práce a rozhodl se Charliemu vypomoci s účetnictvím, protože on v otázce financí trochu zaostával. Zároveň přes své známosti vytvořil marketingový plán. Bar vzkvétal. Návštěvnost rostla. A láska byla čím dál hlubší. Snad až na jednu maličkost...
Alespoň jednou do měsíce cestoval Charlie mimo město. A nikdy nedokázal Russellovi přesně vysvětlit, proč. Russell si nejprve myslel, že jezdí za rodiči. Ti se však přes synovu, jak oni říkali, volbu, nikdy nepřenesli. Kromě toho, jakmile na toto téma přišla řeč, zdál se Charlie poměrně odtažitý. A na Russellovu povahu to začínalo být příliš. Aby se s tím vyrovnal, pomáhal si alkoholem. Obvykle kdykoliv více pil, zavíral se ve svém voze. Až jednou se opil natolik, že v záchvatu vzteku napsal dopis na rozloučenou. Jeho životní síla se úplně vytratila. Byl připravený, že jakmile Charlie odjede, nechá v garáži běžet motor, usadí se do pohodlného sedadla a navždy usne. Namísto toho se ale natáhl na pohovce v obývacím pokoji a probudil se až k ránu. S příšernou bolestí hlavy vyšel ven a na příjezdové cestě spatřil Charlieho auto. Nechápavě otevřel vrata garáže a jeho vůz byl pryč. V předsíni pak nalezl lístek, kde mu Charlie psal, že jeho auto nestartovalo. Až po půl hodině od přečtení vzkazu si Russell uvědomil, že předchozí noc vytvořil onen dopis a nechal jej ležet právě ve svém voze.
Charlie se měl vrátit během odpoledne, ale nestalo se tak ani v den následující. Russell si z předlouhé netrpělivé chvíle vzal noviny, v nichž jej zaujal jistý článek. Psalo se v něm, že sever Kalifornie postihly prudké deště se silným větrem. Obyvatelé postižené oblasti byli však připraveni. Článek končil zmínkou, že v jedné prudké zatáčce nalezla policie mimo vozovku auto se sanfrancisskou poznávací značkou. Zmíněný typ i ročník odpovídal na Russellův vůz. Na volantu se prý nacházela krev, po řidiči se však pátrá.
Po týdnu již Russell ztrácel naději. Tamní lesy jsou rozlehlé. Široko daleko žádná civilizace... Ač nebyl jejím svědkem, dokázal si nehodu představit a nemohl se té myšlenky zbavit. Jistě si Charlie všiml toho dopisu, a jak pospíchal zpět domů, řízení zkrátka nezvládl.
Na Russella vše opět dolehlo. Stoupl si na střechu činžovního domu, v jehož přízemí se nacházel Charlieho bar. Tentokrát však již zcela střízlivý a obeznámený se skutečností. Byl odhodlaný. Chystal se právě vkročit do prázdna, když za sebou uslyšel známý hlas.
„Nikdy bych tě neopustil,“ hřejivé Charlieho objetí dodalo Russellovi zpět jeho energii.
„Co mám teď ale dělat?“
„Žij! Nyní vím, že jsem ti to měl říci dřív. Bál jsem se, jak to přijmeš. V mém nočním stolku je sešit, do kterého ses ze zdvořilosti nikdy nepodíval. Najdeš v něm kontakt na Eve Brennanovou. Zavolej jí!“
„Chybíš mi,“ zvlhly Russellovi oči.
„Ty mně také. Ale teď udělej, co jsem ti řekl.“ Na to hlas s menším poryvem chladného vzduchu zmizel.
Russell sešel po schodech do bytu. V nočním stolku skutečně objevil sešit s telefonním číslem na Eve. Nezvedala to. Avšak večer mu zavolala zpátky. Sdělila mu, že měla s Charliem malého synka. O jeho životě věděla a přenesla se přes to. Rozhodně mu ale nechtěla syna odepřít. Russell neváhal a přislíbil jí svoji pomoc stejně jako kdysi Charlie. Opět se postavil na vlastní nohy a otevřel bar.
Jednoho letního dne, rok od oné tragické události, zamířil do podniku mladý pohledný muž. Z místního barmana nespouštěl oči. Navštěvoval jej často, jelikož trvalo velmi dlouho, než dokázal v té nepříliš tolerantní době Russella oslovit. Nyní konečně vyvstává naděje, že se ona Russellova noční můra konečně ztratí ve tmě. ↑
Od soudu se mně odcházelo tentokrát nějak těžko, s takovými divnými, smíšenými pocity. Soudce jistě odvedl dobrou práci, o tom jsem nepochyboval. Jeho verdikt byl podložen objektivně zjištěnými důkazy. Posudky znalců hovořily jasnou řečí. Ona v nich byla vylíčena jako zcela důvěryhodná osoba, pravdomluvná, nekonfliktní, se zájmy o film, literaturu a balet. On včetně pravdomluvnosti též jako impulsivní mladík se sklony k rychlému a ráznému řešení vzniklých situací. Zjištěná fakta o obou v kontextu s jejich výpověďmi zapadala jako ozubená kolečka do soukolí jimi popisované události.
Ale přece....znáte ten pocit, kdy před zakousnutím se do lákavě červeného jablíčka vám cosi neurčitého říká, že pod tou krásnou, hlaďoučkou slupkou by mohl být schován malinký červík? Několik dní jsem pak nedokázal myslet na nic jiného. Ten výraz její tváře, ty oči zalité slzami, když soudce líčil před vynesením rozsudku, k čemu mezi nimi došlo, ale hlavně její soucitný pohled na něho, když s odevzadaností a nechápavým pohledem přijal výrok o vině za skutek, z něhož byl usvědčen. Já jsem mohl rozhodnutí soudu ovlivnit jen tím, že jsem poukázal na jeho výborný prospěch ve studiu a posuzovaný skutek odůvodnil výše uvedenými závěry znaleckého posudku.
Vyšetřovatel, státní zástupce i soudce si “odfajfkovali“ další zdárně a rychle vyřízený jednoduchý případ a já, já jsem měl před očima to červené, hlaďoučké jablíčko, bez jediného kazu na povrchu. Ale ten červík... Téměř jistě jsem cítil, že až se prodere slupkou, podívá se těma jejíma očima. Ty oči jsem prostě musel vyhledat. Počkal jsem, až konečně vyjde ze dveří školy, a než jsem stačil cokoliv říci, odpověděla, nač jsem se jí chtěl zeptat. „Já vím, kdo jste, tušila jsem, že to nejtěží mě teprve čeká.“
Kývl jsem hlavou a pozval ji na kávu do tiché uličky za náměstím. Bylo jí naprosto jasné, co bude předmětem rozhovoru, a tak, aniž by čekala na moji otázku, začala hovořit o tom, co jsem měl na srdci. Poté, kdy uvedla to, co jsem znal z protokolů, ostýchavě a nesměla pokračovala: „Víte, po tak dlouhé známosti jsme se ani nemuseli na ničem domlouvat, vše se odvíjelo nějak samo od sebe. A tak, když jsem tehdy byla sama doma, zapískal pod okny a já ho pozvala dál, když mamka byla na noční. Vše, co se pak mezi námi stalo, proběhlo tak, jak sem již vypovídala.“
„On byl ale odsouzen za to, že tě znásilnil,“ vystřelil jsem ten holý fakt do její tváře. Zahleděla se do tmavých kruhů po kávové pěně na šálku a velice stydlivě, tichým, rozechvělým hlasem pokračovala. „K žádnému násilí mezi námi nedošlo, to, co se stalo, jsem chtěla, z lásky k němu jsem dělala vše, co chtěl. Přesto jsem ale cítila, že se to nestalo přesně tak, jak jsem si to představovala.“
„Proč jsi ale dříve uváděla okolnosti, které zcela důvodně vedly k tomu, že věc byla posouzena jako znásilnění,“ zeptal jsem se trochu nervózním hlasem. „Víte,“ pokračovala plačtivě, jako by se chtěla zbavit něčeho nepříjemného. “Když se mamka vrátila neočekávaně domů, vyhodila ho z bytu a protože jí bylo hned jasné, co se stalo, začala mně vyčítat, jak nezodpovědně se chovám, když mám za několik měsíců maturovat. Já jsem v tom vnitřním zmatku v sobě nenašla odvahu, říct jí pravdu a tak jsem jí nijak neodporovala v tom, že půjdeme na policii. Stejně by nevěřila tomu, že jsem to vše chtěla, i když trochu jinak, než se to stalo.“ „A co jsi tedy očekávala, přece jsi musela vědět, k čemu mezi vámi dojde?“ Nechápavě se na mě podívala, pak se doslova vymrštila ze židle a se slzami v očích vyběhla na ulici.
Ten červ byl nyní větší než jablko.
Druhý den ráno otevřela bázlivě dveře mé kanceláře, položila na stůl videokazetu a celá zardělá stydlivě zašeptala: „Tam je odpověď na vaši včerejší otázku.“ Než jsem stačil říci, že tu odpověď potřebuji slyšet od ní, odešla.
Videokazetu jsem si ještě ten den přehrál a bylo mně jasné, co ta šestnáctiletá dívenka chtěla a očekávala, k čemu se přede mnou nechtěla přiznat. Film o krásném vztahu, o procházkách dvou zamilovaných, vzájemném hlazení a šeptání něžných slůvek byl dostatečnou výpovědí o tom, co mně nechtěla prozradit. Odvolací soud za několik týdnů rozhodl o zrušení trestu, neboť původní výpověď ve smyslu já jsem to nechtěla doplnil o novou: Já jsem to TAK nechtěla, přičemž její oči pohladily videokazetu na soudcově stole. Pouhé tři hlásky, které mohly rozhodnout o třech letech života.
Nyní s odstupem času zjišťuji, že mně tento případ poskytl odpověď na otázku, na níž jsem do té doby slýchával různé, ale neúplné odpovědi. Jaké je vlastně to námi dospělými často přehlížené, zapomenuté mládí? Já jsem si tehdy uvědomil, že mimo řady přívlastků, začínajících tím, že je krásné, je mládí také křehké, důvěřivé a především lehce, velice lehce zranitelné. ↑
Pomalu začínal podzim. Bylo sychravo. Seděl shrbený na lavičce v parku. Neoholen, s mastnými vlasy. V omšelém kabátě od Armády spásy a starých děravých kalhotách, na nohou prošoupané boty. Trpce přemýšlel o svém osudu.
Ptal se sám sebe: “Co se to stalo s mým životem?“ Nechápal. “A proč zrovna mně, samolibému, sebevědomému lamači srdcí mladých žen a dívek?“ Dříve idol žen, úspěšný podnikatel s tučným kontem v bance, pohledný, samý úsměv, každý muž mu záviděl, možná i jeho čerstvě ženatý bratr.
A přesto se z něj časem stala obyčejná troska.
Věřil, že za všechno může osud, který mu dal do cesty špatné kamarády, alkohol, cigarety, drogy, výherní automaty. Tehdy právě začalo zbytečné utrácení peněz. Přišly půjčky od bank, lichvářů, známých, dokonce i krádeže. Nakonec exekuce. Přišel o dobře zavedenou prestižní restauraci a hotel, k tomu milionovou vilu, luxusní automobil, přítelkyni. Bratr mu nikdy nedal ani nepůjčil na jeho nekalé radovánky, raději vydal spoustu peněz za léčebny pro drogově závislé snad po celé republice. „Na to peníze měl a má neustále,“ křikl polohlasně. Až se kolemjdoucí pár milenců za ním otočil.
Proto se také zařekl, že bratra už nikdy nechce vidět, vulgárními slovy nešetřil. Je to už pár měsíců, co se nestýkají. Blíží se podzim, uvažoval, bude prý tuhá zima a bezdomovci to v následujících týdnech nebudou mít lehké. Přestal vnímat okolí, jen seděl, stále shrbený, zklamaný svým osudem, nevěděl, co dál, mlčel.
Ani si nevšiml, že na konci téže lavičky usedl muž středních let. Jeho zjev dal tušit inteligentního a úspěšného člověka a jeho oblek nebyl zrovna z nejlevnějších. Šel do parku vyvenčit svého malého psíka a na chvilku si asi potřeboval odpočinout. Oba mlčeli, jakoby z rozdílných světů. Jeden
boháč, druhý chuďas. A přesto měli k sobě velice blízko. Chuďas se na boháče letmo podíval a zastyděl se. Boháč se pouze mile usmál a řekl: “Ahoj bráško.“ Pak zas dlouho mlčeli, snad vzpomínali na dobré časy.
Ticho přerušil až štěkot psíka. Stmívá se, čas jít domů. “Rád bych tě pozval k nám, manželka nás čeká s teplou večeří, co říkáš?“ - nabídl bohatý bratr chudému. Ukázalo se, že bydlí naproti parku a z balkónové terasy má celé okolí jako na dlani.
Po večeři se spolu všichni dohodli. Manželka odjíždí na půlroční stáž do zahraničí a bratři budou prozatím bydlet spolu. Jistě nebude jednoduché, mít u sebe bratra s ponurou minulostí jako hospodyni.
Snaha nezklamat svého bratra, být vděčný za jeho důvěru, za podání pomocné ruky bývá neomezená. Celý dům včetně zahrady byl jako ze škatulky, pečoval o ně jako o svou dřívější restauraci a hotel, o které kvůli exekucím přišel.
V domě mu nejvíce učarovala knihovna. Byla to prostorná místnost se stovkami knih, českých i světových autorů zvučných jmen. Našel si tedy lepší zálibu než hazard, drogy, alkohol. A to četbu knih. Časem dokonce zkoušel i psát. Po létech se některé z jeho knih staly světovými bestsellery.
Poznal, že ne osud, ale zejména my sami jsme tvůrci svého života. A my sami musíme chtít se svým životem něco udělat. Zkrátka prošel dokonalou proměnou sebe sama. ↑
Začíná pohádka o kletbě zlé královny.
Sněhurka chtěla zachránit svoji dceru Emu před zlou královnou a využila k tomu moci kouzla pohádkového stromu, které jí umožnilo přejít z pohádkového světa do světa bez kouzel. Celých dvacet osm let však trvalo, než se spolu matka s dcerou setkaly a poznaly se. Sněhurka byla velmi šťastná, ale dcerka Ema to viděla jinak. Chápala, že maminka pro ni určitě chtěla jen to nejlepší,
ale kvůli tomu byla dvacet osm let sama. Ema cítila, že by byla raději s rodiči, třeba začarovaná, ale byli by SPOLU.
Televizní pohádka na pokračování mne zaujala, ale nejvíce mne oslovila věta: Byli bychom SPOLU.
Je to už dlouho, co tu moje maminka s námi není, stále si však moc dobře vzpomínám, jak rády jsme byly SPOLU. Zažily jsme SPOLU krásné dovolené v Bulharsku, v Jugoslávii jsme se smály zmateným místním mládencům a na Vysočině jsme také zažily nezapomenutelné chvíle. Byly jsme SPOLU na dětských letních táborech v Písku i na II. mlýně v Bezručově údolí. Ten poslední tábor měl být v chatičkách pod Lestkovem, maminka měla být opět hlavní vedoucí tábora a já měla mít znovu funkci oddílové vedoucí. Jenže zlá mozková mrtvice krásné plány
překazila a moje zlatá maminka odešla do jiného světa. Bylo jí teprve pětačtyřicet let.
Nejraději vzpomínám na prázdniny v Jugoslávii, kam jsme cestovali naší starou oktávií. Měla jsem tehdy nový řidičský průkaz a řídila jsem pod přísným tatínkovým dohledem. Vzpomínám si, jak nás v horách, kde cesta vedla mnoha tunely, několikrát předjížděl malý fiatek, v němž seděli tři místní mládenci. Pozorně si mě prohlíželi, dohadovali se mezi sebou a nakonec, když zjistili, že za volantem sedí skutečně žena, byť nakrátko ostříhaná, mi staženým okénkem podali velkou diviznu. Smáli jsme se té příhodě ještě dlouho poté, co mládenci odjeli.
Nakrátko ostříhaná chodím stále, ale autem už nejezdím a k moři nechci. Objevila jsem české rybníky a těším se, že s dcerkou znovu pojedeme stanovat k rybníku Zvůle na Vysočinu. SPOLU si na závodech v orientačním běhu v krásných lesích u Kunžaku a Jindřichova Hradce uděláme hezké dny. Budu svojí dceři zase vyprávět o své mamince a veselých příhodách, které jsme SPOLU prožily. Ráda se vracím k příhodě se třemi pubertálními chlapci. Potkaly jsme je, když jsme se s oddílem dětí vracely z výletu na Kameničku. Jako oddílová vedoucí jsem měla
na krku píšťalku. Chlapci si mě dlouze prohlíželi a pak rádoby vtipně řekli. „Ta je hezká. Ta píšťalka.“ SPOLU s maminkou jsme se smály i malému Zdeňkovi, když na něj kluci přišli žalovat, že prý řekl, že jsem k...a. Jenže on nemyslel „kráva“, ale „krásná“. To potěší.
A k příjemným zážitkům se člověk rád opakovaně vrací.
S maminkou jsme se SPOLU měly stále čemu smát. Smály jsme se rády. Snad proto jsem ráda, když se lidé usmívají, když jsme SPOLU a tak si je pamatuji a poznávám. S radostí sleduji, když ti, které mám ráda, jsou SPOLU a je jim dobře. V létě pojede moje vnučka s rodiči k moři. Moc si to přála a já věřím, že jim tam SPOLU bude dobře.
Princezna Ema měla pravdu, být SPOLU jí muselo moc chybět. Proto si vroucně přeji, abychom byli SPOLU ještě dlouho a mohly se SPOLU radovat z úspěchů a smát se veselým příhodám.
SPOLU je kouzelné slovo je ve světě bez kouzel. SPOLU můžeme prožít pohádkový život, když se budeme mít rádi, a nepotřebujeme k tomu žádná kouzla. Jen dobrou vůli být SPOLU.
To chci, to si přeji a udělám pro to všechno.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena