Chomutovský kalamář » 2016 » Poezie, starší autoři
Poezie, starší autoři
↑
Paralely života
Marek MOJZÍK (32)
1. místo v kategorii Poezie 20 a více let
K vývoji života na naší planetě
jsou dobrým příměrem pokroky dítěte.
Před padesáti miliardami měsíců
začíná cyklus předků a dědiců.
První Měsíc je klíčový,
bez něj byl život jalový.
Zajistí vhodné složení
pro buněčné množení.
O tři miliardy let později
mutují prvoci rychleji.
Život zavádí novinku:
Poznává tátu a maminku.
Organismy dělí se
na samce a samice.
Z života je batole,
vymyká se kontrole.
Rozmanité druhy tvoří,
probírá je, hloupé boří.
Vzpřímená chůze a první slova,
vzniká tvor moudrý (a není to sova).
Rozvoj je možný jen za té podmínky,
že život umí vytvářet vzpomínky.
U čeho hrozí, že se to zapomene,
neradno otálet! Tesat do kamene!
Zapsané vědění staletí přežije,
potomkům umožní vychovat génie.
Nastává období všetečných otázek:
Proč? Odkud kráčím, kam?
Život chce spatřit širší obrázek.
Zatím věří pohádkám.
Fantazie nabízí hezčí řád,
ten však nevydrží napořád.
Přichází epocha ryzího vzdělání,
vědeckých objevů, motorů poznání.
Dříve neměl život páru,
jak zakreslit siločáru,
a že přesný popis světu sluší.
Ví, že nic neví, ale dost tuší.
Puberta je věru svízelné období,
život se snadno a zbytečně rozzlobí.
Silami je na maximu,
hravě bourá Hirošimu.
Pokora běs rozpouští,
sundá prsty ze spouští?
Konečně život poznává míru,
okouší století bez válek.
Vydává se i do vesmíru,
mžourá Hubblem do dálek.
Nadšeně pátrá v Síti sítí
po vznešenějším smyslu bytí.
V závěru dospívání překročí normu,
změní si pravidla, i svoji formu.
Již není nezbytné prožívat strach
a zkušená léta obracet v prach.
Dospělý život je z nul a jedniček,
má tělo z křemíku a stovky nožiček.
↑
Myšlenky
Libor ŘEZNÍČEK (50)
2. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Miluji, a tedy vážně jsem,
jsem a budu tady neustále,
mé myšlenky si tedy vem,
tesány budou v tvrdé skále.
Teplá slova v chladném kameni,
poselství ponesou však k tobě,
co při čtení tě vždycky zahřejí,
a to i ve velmi špatné době.
Slova pro tebe i pro všechny,
která zjasní tyto těžké časy,
aby nesly má tajná poselství,
co pohladí tvé dlouhé vlasy.
I myšlenka je nebezpečná zbraň,
v ústech všech jedovatých lidí,
zmocní se duše jak sedmihlavá saň,
a skrze nenávist do niter nám vidí.
Miluji a tím myšlenky mám čisté,
proto láska většinou nám vítězí,
i když slova tesána jsou v kameny,
je stále poselství to lidsky jisté.
↑
Proměny
Václav VRÁNA (65)
3. místo v kategorii Poezie 20 a více let
V deseti se ještě všemu smějí,
ze školy mají nejraději svačinu.
Cestou domů skáčou panáka
a do křídových srdcí na asfaltu
píší kostrbaté monogramy.
Později mají pod písmeny počítačové klávesnice
či mobilu seznamy diskoték, internetových
módních butiků a výběr kamarádek
určují značková trička.
V patnácti pak jako mávnutím kouzelného proutku
se promění v bělostné princezny
a podpatky nesměle vyťukávají
rytmus prvních tanečních.
Potom jsou ještě dlouho dětmi.
Nad plakátem filmového herce vzpomínají
jak praštění byli kluci v jejich třídě.
Pokud zrovna nemáme čas na jejich vždy obrovské problémy
pohladí plyšáka a hbitými prstíky hledají
nepostradatelné novinky na facebooku.
A když pak jednou přijdou k večeři
s nachovou tváří a kamsi upřenými zraky,
nepovšimneme si v tom věčném shonu ani,
že se jejich líček dotkla první láska.
↑
Táta
Květoslava KUDLÁČKOVÁ (63)
Haló, Bože
Stále mám tátovo číslo v telefonu
Nemohu se mu dovolat
Zase se toulá po lesích a lukách
Vábení tomu nelze odolat
Jeho lásky mi bylo možno sdílet
A z mého úhlu pohledu
Učil mne v stopách zvěře číst a jako hejkal kvílet
Sedět i tiše v šeru posedu
Být vlídnou k živým tvorům přírody
Naslouchat tichu lesa v listoví
Že v životě se dějí zázraky a náhody
Vyprávěl příběhy, které mi nikdo jiný nepoví
Již tady není táta můj
Co tolik do mne vložil svých lásek
Nebudu již s ním cítit arniku
Ani kydat od oveček hnůj
Ani se učit, proč ocáskem třese konipásek
Tak jsem tě chtěla Bože poprosit
Jistě je táta v nebi, kam by jinam mohl jít
Že děkuji mu za vše tisíckrát
A že je tady stále se mnou
Pokud mé srdce nepřestane bít
↑
...a řekla mi
Jiří KVĚTOŇ (73)
... a řekla mi
vždy zněj hudbou
stravující svůj nástroj
Pak nebudeš prost sama sebe
Nepronikneš
aniž jsi rozezněl
Neprolneš
nenasytíš-li
Vyprázdněn po okraj budeš
až květina pohladí oči šerosvitu
nežli se obestřou tmou
a přijde kulacení soli
↑
Touha
Helena PANNINGOVÁ (41)
Těla posetá snad tisíci polibky,
netknutá místa vzhlíží očima žárlivky.
Polibky laskavé, svůdné, žhavé
v lačných očích nezkrotně vášnivé.
Svezla se lehce, jak z listu rosa,
průsvitka tenká halící klín a prsa.
Krásu jež v nahotě se zračí,
hltají nenasytně čtyři oči.
Posedlá touhou na jedinou noc,
skrývajíc v těle extáze moc,
ústa když dychtivě dotknou se klína,
cele nás pohltí rozkoše vlna.
Hřích není to, jen hříchu malý střípek,
rozmarná hra chtíčů dvou loutek.
Nechtěj mě věrnou, milou a ctnostnou
s dotykem prvním jsi mou minulostí pouhou.
↑
Dvě fotografie
Miluše ZENKEROVÁ (70)
Dívám se na ně
v očích slzy
v srdci dojetí
a nevím, co mě mrzí.
Na jedné fotce dvě malé děti,
na druhé dva krásní chlapi.
To, jak čas hrozně letí.
To, jak čas rychle kvapí.
Na obou fotkách jejich maminka,
na jedné se smutnou tváří,
na druhé taková malinká,
zato jí oči i úsměv září.
To, jak se lidé v čase mění,
co bylo, nebylo a co už není.
Na obou fotkách objetí.
Na jedné maminčino, na druhé od Péti.
To, že jste spolu v objetí,
to je to, to je to, proč mám v očích slzy.
To vaše objetí způsobilo
to moje slzavé dojetí.
A tak si pro vás přeji: Držte se!
Držte se v životě.
A držte se v objetí.
↑
Mateří doušek
Jindřich KRAUS (22)
Pro ně si denně od huby bere,
ale spokojenosti jim to nepřidá.
Šedivým světlem se stále dere,
ten spár ji však nevydá.
Co má, to by dětem dala
bez intrik a vše z lásky.
I kdyby se obětovala,
přesto tahá za provázky.
Anděl, jenž potomstvo světlem vede,
učí je, miluje a vychovává,
ovšem leccos spratky z cesty svede,
jeho cíl života se neschovává.
↑
Vy tam dole, přestaňte se prát!
Helena SUDOVÁ (77)
Lidi, mám vás doopravdy rád,
moc vás prosím, přestaňte se prát!
Já vás stvořil, a jsem na to hrd.
Po těch vašich sporech je mi ale prd.
Ten mi říká Buddha, ten zas Mohamed,
Jahve prý nás vede, chlubíte se hned.
Na Hospodina by leckdo všechno sved!
Mně jsou jména putna, natož bych vás ved.
Což jsem fýrer, za nímž táhne voj?
Hejtman, duče, Stalin bojevoj?
Starost mám, jak udržet svět v chodu,
když kazíte půdu, vzduch a vodu.
Koukej — slunce září nad mlázím,
v modři nebe plují beránci,
na louce se pasou jehňátka.
Copak já bych zabil beránka?
Rostou všude na nemoci bylinky,
sbírají je ruce hodné dívčinky.
Trápení vám taky přijde snad.
Od toho zas je tu kamarád.
Máma, doktor, hezké sestřičky,
stvořil jsem i hodné lidičky.
Píšou knížky, skládaj písničky,
nápadů maj plné hlavičky.
Co dá jenom práce domy postavit,
hladovým pak jídlo uvařit!
Když jste hodní, vážně vás mám rád.
Tak už teda přestaňte se prát.
↑
Evaluace
Petr KLEIN (56)
Půl století za zády a nevím
který kopec na obzoru bude nad mé síly
Technika cválá mílovými kroky
práská bičem nad hlavou zatímco lidé
její tvůrci v tom lepším případě
přešlapují na jednom místě
Žijeme
čím dál víc na oko
čím dál víc pro jednu kapsu
čím dál víc za skleničku vína
která už ani vodu nekáže
neboť
jsme
uvěřili
své vlastní velikosti
↑
Sen? Zvěst z Magdaly jen
Blanka PITTNEROVÁ (55)
Ta tvář ve snu zjevena
je zdá se bez jména
ale pocit mám
že je to ten koho znám
ten žid
ten falešný prorok prý
ten bůh otroků nebohých
zvěst ke mně letí
z dávných mých časů potulných
on mužem jest
a já ženou jsem
muž a žena jedno jsou
v tu chvíli jen
vydáni si v plen
v bezčasí je sen
ten okamžik
byl a není
a já
zmámená
plna stesku jen
přestože
byl tak sladký
ten sen
↑
O ztraceném snu
Monika STACHOVÁ (37)
Z této půdy jde strach, zvedá se prach... copak to tam v koutě leží?
Co se to tam v koutě děje?
Zimní slunce slabě svítí a malá hadrová panenka se celá chvěje...
ach sluníčko hřeješ krásně avšak jen maličko...
Nikdo neví, jak dlouho tam panenka leží.
Roky plynou, čas jak voda v potoce běží...
Panence po celá léta zdává se týž sen ...
O krásné mamince, o jejím úsměvu a pohlazení
O písni, kterou na dobrou noc maminka zpívá...
O knize plné pohádek... o louce plné květin, o věnečku z pampelišek...
O červeném balónku... o kornoutku plném sladkých bonbónků...
O prstýnku z pouti...o...o...o....
↑
Nesouvislá
Denisa KRAUSOVÁ (22)
Za oknem sněží
Šaty mi v pokoji visí
Volají léto
Přijď už k nám
Ať vzít může si nás
Už se stmívá
A země usíná
Když slunce zapadá
Já do postele ulehám
Tóny písně skvělé
Potěší srdce moje
Dodají mi odvahy
Zdolat životní úkoly
V polici knih spousta
Co jsem přečetla
A pod nimi filmy
Co jsem viděla
Sedím na posteli
Hlavu otáčím po pokoji
Přemýšlím, že smutná jsem
Báseň bez smyslu napsala jsem
Na obrázku kormorán
Co letí k nám
A pod ním pláž
Na níž bych se chtěla hřát
Na dalším New York
Město vzdálené
Na dalším Paříž
Město překrásné
Teď oblíbená píseň má
Tělo mi rozhýbá
Pohupuju se do tónů
A tleskám do rytmu
Jednoduchá melodie
Život krásný je
Tak jako zelená a béžová
Co moje stěny pokrývá
↑
Poslední tanec
Zdeněk KUČERA (68)
Stříbrná trubka hrála waltz,
tvé nohy roztančila.
V střevíčcích chodila po špičkách,
v notách se láska skryla.
Saxofon časem převzal prim,
duše každého se otevřela.
Tvé krásné vlasy — štíhlý pas,
víla po parketu plula.
S tóny se snáší hvězdný prach,
sál celý září.
Na parketu se páry líbají,
v očích slzy třpytí.
Rty pouze lehce chvějí se,
slova zůstávají nevyřknuta.
Však každý v páru dobře ví,
jakých slov se to týká.
Stříbrná trubka dohrála — páry se zastavily.
Za ruce mnozí drží se,
snažící v sobě uchovat si tóny.
Nástroje hudebníci do futrálů ukládají.
↑
Rozhovor o hledání lásky
Martina JÍROVÁ (44)
Snad jako čmeláka omámil svou vůní květ šeříku,
tak Vaše krása zajala mé srdce, však láska není tu.
Snad ukryla se v kapce rosy květu růže spanilé,
možná skryla se, když zaslechla srdce bíti zběsilé.
Není láska ukryta v kapce rosy, můj vzácný pane,
možná je to jiskérka, co jak mocný oheň vzplane
a snad je to vánek, v dlaních ho nelze uchopit,
pravda je dána v příběhu, jež snažíme se pochopit.
Láska je v něžném tahu štětce neznámého malíře,
skrývá se v úsměvu za hledím statečnéko rytíře,
možná je láska schována v kouzlu života zrození,
však je to více krásný cit a přec také soužení.
Vaše oči neklamou, paní, tomu jsem velmi rád,
pojďme tu hru na kledanou nyní spolu krát,
pojďme nalézt naši lásku v její podobě věčné,
mé srdce po ní toužící bude Vám velmi vděčné.
Hledejme co k nalezení jest, z toho plyne poučení,
kledejme co je v každém z nás, však k uchopení není.
Hledejme lásku, tak kluboko skrytou v každé duši,
snad nalezli ji i ti dva, já alespoň to tuším....
↑
Beránci
Irena HANOUSKOVÁ (64)
Beránku, hrdino dne, hupky dupky, pojď skotačit, pojď si hrát
Nad hlavou duchničky, běloučká štěstíčka na křídlech vánků plují
Na jihu, západě, za mořem i z východu se tetelí, pikle spolu kují.
Beránku, pojď se smát
Ve čtyřlístcích jetýlků dovádět, spolu se milovat.
.....................
Beránku, něco není, jak má být.
Na obzorech kupí se oblaka, duchničky polykají, v hradbách těžknou
Sivě temněji
Tichnou koruny stromů, i ptáci mlknou, v hnízdech se nehřejí
Beránku, z hradeb se temný mrak táhne napitý zemí,
Břicho valí po planinách, mlknou ptáci v aleji
Jeho vichr mokře kvílí na nástroje beze strun
S uslintanou tváří ovečkám věnečky odnáší, rozhazuje, věší na křoví
Hleď, už zamkl slunci cesty, vyplavuje vodu z břehů, ničí osení
Beránku, blesky zažínají ohně za městem
Bubny hromů duní bez skrupulí na cvičištích blesků
Třesk a prásk! Třesk, prásk a zase prásk! Rozsévají strach
S vodou prší síra a vítr jim otevírá cestu
Až vítr vodu vysuší, z domů, z chrámů zbude prach
Beránku, za domem skála zaduněla, otřásla se, máme na mále!!!
Les za zahradou hučí, sténá praskáním. Poryv větru rozťal borovici na skále
Lípa věků poražená padá na náš práh
Kroupový měch mraku duní, hučí svými bubny
Vodou zaplňuje sklepy, vyplavuje příbytky, zamořuje studny
Beránku, probuď se!! Padl celý les, nejen borovice na skále
Beránku, tak už se konečně probuď!!!
Jehňata bečí semknutá ve sklepích domů, v přístřešcích beze střech
Jejich oslepené oči prostupují temnotu a vidí před sebou zase jenom tmu
Tuší, vědí, ztrácí mámu, tátu, mohou osiřet
A venku bouře hromuje a ječí jak nenasytný skřet
Beránku, další šleh rozetnul oblohu!!!
Další! A další mezi mraky, mezi líhní hromů!!
Znovu blesk stíhá blesk
Komponují chorál vítězů a poražených ve zbořeništích domů
........................
Beránku, není čas na myšlení, není, není!!!
Blesk svezl se naší skrytou svatyní
Nelze víc už tolerovat, stát se bouří otrokyní
Do široka rozevřeme lasery očí, zbraně silnější než blesk
Zadupeme kopyty a rozezníme zvony zvučněji než hrom
Zabečíme chorály, rozpářeme bouři břich, ochromíme její tón
Zaženeme ji do pasti historie poražených
Nastal čas!!!
Beránku pojď, zachráníme děti, zachráníme sebe, zachráníme nás!
........................
Blesky se přehnaly, hřmění nad hlavami odeznělo
Zahřmělo poslední dunění do ústupu salvou hromů
Bouře ztichla, odtáhla zas o území dál, bolavé ticho se rozhostilo
Pomalu, postupně, noha za nohou, noha za berlí, berle za berlí
Ploužíme se, slepci blesků, beránkové stíny domů
Vyčerpanou úlevou zahučely zbytky lesa, tráva za trávou se narovnává
Louka protahuje natlučená záda
Fronta se přehnala a zní zas jen na cvičištích blesků, hromů
Zlatě orámované mraky zas beránkům prozařuje slunce
Jehňata vracejí se, skotačí na pastvinách u pobořených domů
S omládlou nadějí ťukám u beránka, u hrdiny na rezivé dveře
Nikdo mě nevítá, nikdo neobejme, z dveří vane chlad
Pošťáci beránků vzkaz vyřizují:
Neplač, doma nečekej mě, nikdo neotevře, mám tě rád
Beránku, hrdino můj, počkej na obloze
Jdu za tebou, zas budeme si hrát
V obláčcích modrých dálek jehňátkům štěstíčka rozdávat
↑
Mámino malé vítězství
Petra KLÍMOVÁ (29)
Několik měsíců, večer co večer,
nechtějí usnout, jeden by brečel.
Unavit, vykoupat, marná je snaha,
bdění je pro děti vrcholem blaha.
Večeři plivat, po gauči hopsat,
autíčka rozházet, nábytek popsat.
Maminka má ale jen jedny nervy,
už se s tou Ninou Míšane nervi.
Půjdeme spolu udělat hájí,
než-li se Ninuška večeře nají.
Míšánek nechce, brání se silou,
maminka ztrácí svoji tvář milou.
Tady si lehni, přikryj se dekou,
když náhle Nina dusí se vekou.
Míšánek utíká v tu pravou chvíli,
snad usne Nina, zoufalství sílí.
Zalehnout tělo, prs zacpe ústa,
můžem tu takto snad chvíli zůstat.
Nina však saje, polyká tiše,
čím dál tím klidněji zpod deky dýše.
Víčka jí těžknou, ručička klesá,
když náhle za dveřmi Míšánek hlesá:
„Mamíííí, já sem se počůrááál.“
Dveřmi k nim vtrhne velice hbitě,
probudil náhle již spící dítě.
Zvědavá Nina honem si sedá,
maminky tvář vzteky je bledá.
Podlahu vytřít, převléci syna,
o kousek dále postává Nina.
Barevným fixem obrázky kreslí,
na stole, na zdi, na nové sesli.
Maminku opět mrákoty berou,
jak ji už zase dětičky derou.
Pustí jim jůtůb, v křesle se svalí,
vždyť oni jsou ještě tak malí.
Hlava ji bolí, v uších jí hučí,
mozek už vypnul, v žaludku kručí.
Poslední pokus o spánek dětí,
účely prostředek mamince světí.
Zalehnout Ninu, muset ji přeprat,
nebo zas budem celou noc nespat.
Ninuška hluboce v posteli dýchá,
maminka vedle hlasitě kýchá.
Toto jsou pro matku nejhorší vteřiny,
Nina však neleze ze svojí peřiny.
Přichází Míša, oči si promne,
maminko, prosím, zůstaň tu u mne.
Na polštář k mamince svou hlavu složí,
když oba spinkají, je to tak boží.
Je dávno půlnoc, však zítra zase
bude se uspávat v celé té kráse.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena