• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2015 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2015

    Práce v této kategorii:

  • Hvězda betlémská
  • Matematika
  • Ve světle světa idejí
  • Princezna z třešňového království
  • Síla
  • Bezejmenní
  • Důvod k úsměvu
  • Cesta do nebe
  • Naše báječná dovolená
  • Zdání klame
  • Naslouchal jsem jednou duši anděla
  • Kočičí intermezzo

  • Hvězda betlémská

    František MITÁČEK (50)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Už je to tady zase ten ranní odporný budíček! Ostrý svit baterky rovnou do ksichtu. To rozhodně není pěkné od službu konajícího seržanta. Takové probuzení zrovna když je dneska sobota. Ještě jeho povzbuzující noticka: „Hello boys, vstávejte vstříc životu anebo možná smrti.“ To jsou oni příslušníci neletového personálu.

    Je pět hodin ráno. Loudáme se zvolna do jídelny šmáknout si pravý taliánsky snídaně. Jo takovej italskej žvanec s picou na cestu není k zahození.

    V operační místnosti už nervózně klepe ukazovátkem o tabuli velitel 31. stíhací skupiny plukovník Mac Corkle. U dveří fasujeme operační mapu: “Sakra, kam to bude dneska?“ — říkáme si v duchu. Opona na tabuli padá a na mapě se jak červená krvavá nit táhne kurz dnešního letu. Panebože! Je to město Most s tím jejich zasraným hydrákem! Letíme jako doprovod našich Liberátorů. Plukovník už to do nás hustí, kurzy, volací znaky, otočný body, prostě rutina. Na stole před námi se válejí fotografie cíle, pořízené průzkumem. Göringova fabrika jako na dlani. Trochu sice pošramocená, ale stále v kondici. A co teprve ten výživný sad kolem. Proslulá krušnohorská flaková alej. Dvěstěpadesátka rozzuřených kanónů svítících vzhůru, jak svíčky na dortu Metuzaléma. Je to prostě shit! — pomyslím si. „Tak to je vše a šťastný návrat!“ — přeruší mi tok myšlenek náš kolonel.

    Řadím se na start. Vedu svoji „Mildred“ hned za žlutým rojem. Mustang si jenom pobrukuje a čeká, až ho pobídnu do cvalu. Mám čas pozorovat zvedající se letouny, jak vplouvají na oblohu a svými polohovými světly vykreslují do oblak svérázná barevná souhvězdí, které nenajdete v žádném hvězdném atlasu.

    Konec snění! Sem na řadě! Start! Je 7:30, poplácám svého stříbrouše plynovou připustí a ten se zvedá spolu se svými bratry vzhůru do stáda nad oblaka. Teď podvozek, klapky nahoru a už cítím, že letadlo poskočilo jak kůň na nových podkovách.

    Ve sluchátkách zazní hlas našeho dnešního velitele Roba Marklee: „Kurz nad Jaderské moře.“ Čekají tam na nás naši velcí bratří. Posádky létajících Liberátorů jsou šťastní, že letíme s nimi. Opouštíme tedy italskou botu a míříme směrem na Rakousy. Sestava svazu už je kompletní. Letím jako horní krytí a tak se můžu kochat pohledem na tu různobarevnou hordu pode mnou. Vypadá to jako obrovská desková hra. Desková hra, kde hrací kostku hází smrt. Nad pevninou se kazí počasí. Pod námi je teď hustá břečka, mraky osm desetin, takže panorámata se dnes nekonají. Let je zatím plynulý a tak jenom civím na pruhovaný zadek Mustangu přede mnou. Venku je pěkná kosa.

    Bože, teď jsem se mohl válet na sluníčku u nás v Alabamě. Vzpomínám na to, jako by to bylo dneska. Pomáhal jsem otci při práci na ranči a nade mnou se přehnal dvouplošák v bláznivých obratech. Vytrhnul mi od díla, až mi otec musel jednu vrazit. „Budu pilotem!“ — zakřičel jsem vzdorovitě.

    A tak tedy mám, co sem chtěl. Pozor! Změna kurzu! Necháváme za sebou Rakousko a míříme nad Bavory, zde provedeme malé bombardování. Přídavné nádrže musí dolů, aby koníci byli ve střehu, co kdyby se objevila letadla Luftwaffe. Mohla by. To by bylo něco, vyprášit jim tak kožich. Jo to by znělo v žebříčku sestřelů. Johnson, Preddy a za nimi někde třeba já F. Wilson. Sakra, vždyť už začali přeci létat i černoši. To snad není možný! Nechápu, jak může negr pilotovat letadlo, když u nás makal maximálně někde na poli. Jo, doba se zkrátka mění i u amerického letectva.

    Cvak a baky letí dolů, no pěkně je můj Mustang vylemtal. Nenechal tam Němčourkům ani slzu benzínu do zapalovače. Koukám do mapy. Pod námi je jakési město Domažlice. Náš wingman nás upozorňuje na změnu kurzu. Blíží se poslední otočný bod, obec Hroznětín. Koukám na ručičku palubního chronometru. Blíží se poledne. Liberátory se přeskupují do bojové sestavy. Nad cíl zbývá nějakých dvacet minut. I naše letka mění pozici v boxu. Ted musím mít oči na stopkách. Němci o nás již určitě vědí, a jestli se jim povedlo odstartovat v tom psím počasí, mohou tu být co by dup. Tepová frekvence jde nahoru, musím si tedy trochu přidat na kyslíku. Adrenalin si žádá své. Tak vzhůru na ně! Ochránit naše velké bratry! Pokácet tu jejich slavnou alej flaků!

    Před očima se mi náhle zjeví obraz matky. Starostlivé ženy, po které je pojmenován můj letoun. „MILDRED“. To ona mě vždycky ochránila ode všeho zlého. Vynořují se mi různé vzpomínky. Třeba ta s kolotočem. Točím se na dětském kolotoči dokola, dokola, rychleji a rychleji. Krajina kolem se rozmazává stále víc a víc. Kde se vzal ten příběh z dětství?

    Prokristapána to není sen! Letoun se řítí k zemi. Ta je blíž a blíž! Točí se v ploché vývrtce. Tak to byl ten kolotoč! Rychle potlač! Sakra potlač knipl! Pozdě! Mustang serval udidlo a nespoutaný se tříští o svah v obrovské explozi kousek od vápenice. Kalendář se zastavil na 16. 12. 1944, je krátce po poledni.

    A v sudetské župě kolem Perštejna se záhy šíří šeptanda dušená německou cenzurou, že z nebe krátce před Vánocemi spadla hvězda betlémská.


    Matematika

    Václav VRÁNA (65)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Byla nádherná v mých osmnáctiletých očích. Vždy mně jen letmo odpověděla na pozdrav a touha vyzařující z jejích očí patřila textu v učebnicích. Pak nás rozdělila matematika, neboť jsem nepřekonal záludnosti rovnic, křivek a geometrických obrazců.

    Když jsem ji po letech spatřil na protějším chodníku, asi pro ni neplatily matematické sčítací zákony a bylo jí stále osmnáct. Proč já moula neměl rád matematiku? Krásnější geometrické křivky jsem dosud neviděl. Vykročil jsem do přitažlivosti jejích kružnic, elips a trojúhelníku — na krátkou úsečku šířku ulice. Ale pak opět rozhodla matematika. To auto jelo rychleji...

    Když jsem jí uviděl, skláněla se nade mnou celá bílá a já opět vnímal tu nádhernou geometrii jejího těla. Dotkla se mé dlaně. Byl jsem šťastný z jejího pohledu, který tentokrát patřil jen mně. Konečně jsem ji dostihl, sen se proměnil ve skutečnost. Všechno je pravda, já, ona ... i vozík. Vozík — na nějž mě posadila, z něhož se již nikdy nepozdvihnu. Já bych jí ale chtěl tolik znovu potkat. Nebudu se již nikdy moci za ní rozběhnout přes ulici, protože odnesla mé nohy, když bezvládně odpadly od skalpelu. V jejím soucitném pohledu jsem vytušil letmou vzpomínku na studentská léta a pochopil, že můj další život bude podřízen jednoduché rovnici. Já mínus dvě nohy rovná se nula.


    Ve světle světa idejí

    Tereza PLODKOVÁ (22)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    „A na závěr vaše oblíbené...“

    „Ale ne!“ Vlna protestu se přehnala místností.

    „Ale ano. Potřebujeme nasbírat nějaké známky. Přeci to nechcete zas dohánět na konci čtvrtletí!“

    Zoufalé výrazy a kňourání přiměly vyučující k ústupku. „Nu dobrá, tak dnes smí být zkoušený dobrovolník. Kdo nám poví, co jsme probírali předminulou hodinu?“ Pátrala tázavým pohledem po třídě. Trvalo nekonečnou minutu, než se objevil jeden statečný. Stanula z lavice se sklopenou hlavou a tiše zašeptala: „Může to být vlastní výklad?“

    „Pojď k tabuli, Lucie.“ Kantorčina reakce byla výsledkem překvapení. Tato slečna nepatřila k těm, které by studium zajímalo. Je však pravdou, že v poslední době se cosi změnilo. Lucie se věnovala výuce, teď se dokonce přihlásila k dobrovolnému zkoušení. A čeho si ještě nešlo nepovšimnout, bylo, že se již přestala stylizovat do role módní ikony školy.

    „Vyprávěli jsme si mýtus o jeskyni. Podle Platóna existuje jediná, dokonalá idea každé věci, vlastnosti... Zkrátka všeho, co existuje v našem světě. A od těchto idejí se tvoří stíny, které vidíme v našem světě. Nebo spíše podoby stínu.“ Po veškerý čas hleděla do země, tvář jí zakrývaly vlasy.

    „Co myslíš tím, podoby stínu?“

    „Domnívám se, že každý vidíme jiné stíny. Není to tolik zřejmé u hrnku, nebo židle, ale co třeba vlastnosti? Vidíme snad každý stejný stín spravedlivosti, nebo přátelství?“ Tu zvedla tváře ke zkoušející. Její oči se tázaly a ona též. „Nebo jsou odlišné naše ideální světy a s nimi pak stíny, které nás provázejí?“

    Toho, že se Lucie změnila, si všimli také ostatní. Rodina, spolužáci, rádoby kamarádky. Většina z nich znala původ tohoto přerodu, Luciin rozchod s Markem. Všechny však udivovala rozsáhlost důsledků této politováníhodné události. Šťastný, a pokud má to štěstí a je k tomu ještě šťastně zamilovaný, člověk se neptá a užívá si svého štěstí. S lehkostí proplouvá životem. Zatímco nešťastník, jenž svého štěstí pozbyl, se stává ideální obětí otázek a spekulací. Mnohdy ve snaze uniknout před utrpením pocházejícím od člověka, se raněný uchyluje k spirituálním, nadexistenciálním otázkám. Jaká je nejvyšší idea dobra? Mohu dosáhnout nejvyšších idejí? A tak dále a tak podobně, až začne hledat tu nejvyšší ideu všeho, boha. A tu se otázky zas trochu vracejí k zemi. Bože, jak můžeš dovolit, abych tak trpěl? Zcela ignorujíce fakt, že jestliže předpokládáme boží existenci, pokud se Bůh vůbec zabývá člověkem, pak spíše lidstvem jako celkem než útrapami jednotlivce, usilovně přemýšlí, až najde neúnosné množství důvodů, proč právě on není hoden svého štěstí. Napáchal tolika hříchů, asi jako každý druhý, a teď za ně musí trpět. Začne se tedy zabývat kdejakou dobročinností, ve snaze vykoupit své štěstí zpět. Nějaké takové pochody probíhaly u Lucie. Z bohyně večírků klidná a mírná dívenka. Dumající nad světem a jeho chybami. Hledající smysl své existence ve vyšších hodnotách než jsou večírky a randění.

    Snad ve snaze se vykoupit, snad pohnutím nad jedním z Platónových citátů „Starajíce se o štěstí druhých nacházíme své vlastní“, se stala dobrovolnicí v domově seniorů. Někdy je to obtížná práce, například když někomu nasazujete zubní protézu, nebo když si bolestně uvědomíte, co s člověkem provede čas a nemoc. Obzvláště pro Lucii, která dříve krom svých prarodičů a pár sousedek nepřišla do bližšího kontaktu se seniory, to byl ze začátku šok. Ve vrásčitých úsměvech a dlouhých rozhovorech však nacházela jakousi útěchu. Filosofův citát se naplnil. Připadala si potřebně a tento pocit ji dodával chuti do bytí. Navázala zde nejedno přátelství a našla mnoho opory. Není tedy divu, že ve chvíli, kdy všechna přesvědčení o hrůznosti, nadbytečnosti a všech negativních vlastností světa spolu s přesvědčením, že opačného pohlaví není třeba, vzala za své a Lucince se opět začal někdo líbit, pak se s tímto sladkým tajemstvím svěřila paní Dostálové. Paní Dostálová je sedmasedmdesátiletá bývalá kantorka jazyka českého nade vše milující Seiferta. „Jmenuje se Petr. Chodí o ročník výš. Má tmavě hnědé vlasy a pomněnkové oči a hrozně hezky se usmívá,“ vykládala milé paní se zasněným úsměvem. „To je dobře Lucinečko, že se ti zas někdo líbí. Možná by nebylo na škodu, kdybys ho zkusila oslovit. Taková hezká dívenka. To by bylo, aby ses mu nelíbila.“ Jenže plaché a nesmělé Lucince se do takového hrdinského činu dvakrát nechtělo a navíc tu byl ještě jeden zádrhel... „Když on už má přítelkyni.“ O tom, že jeho přítelkyní je Veronika, slečna, kterou zrovna dvakrát nemusí, již pomlčela.

    „Slyšela jsi o tom, že prý bude pro celou školu nějaká soutěž z češtiny?“ — ptala se Lucie jedna z mála spolužaček, které se s ní ještě snažily mluvit. Linda vedle Lucie seděla na právě nastávající hodinu češtiny. „O tom nic nevím.“ „Řekla mi to Viktorie z 3. B, řekli jim o tom na hodině, prý jde o nějaký sloh. Může se přihlásit úplně každý a ten nejlepší se prý bude na konci roku číst a vítěz dostane dva tisíce.“ „A ty bys chtěla vyhrát?“ „Kdo by nechtěl? Víš, jak krásné šaty by za ty peníze mohly být?“ Tu vešla do třídy vyučující a ticho promluvilo. „Mám pro vás snad příjemnou novinku. Letos učitelský sbor vyhlásil na naší škole literární soutěž. Zúčastnit se může každý student. Z celé školy vyhraje jeden student a jeho práce bude přečtena na slavnosti ke konci školního roku. Vítěz také vyhraje dva tisíce korun. Tématem tohoto ročníku je krása.“ Ne, že by nějak zvlášť toužila po penězích, ale představa, jak je právě její sloh vyvýšen nad všechny ostatní a díky tomu zazáří v Petrově očích, ji natolik nadchla, že se rozhodla napsat ten nejlepší sloh. Krása. Kde začít? Co je krása? Existuje vůbec? Slyšela některé spolužačky, jak se o této práci baví, jedna chtěla psát o kosmetice, jiná o modelce, další o svém psu... Nic, co by Lucku nadchnulo.

    Když byla opět u své oblíbené paní, tak ji o této soutěži pověděla. „Zatím mě ale nic moc k tomu tématu nenapadlo. Jen samé nesmysly.“ „Drahoušku, a co tobě přijde krásné? Piš o tom.“ „Bylo by krásné, kdyby jí četli před celou školou a Petr se pak rozešel s Veronikou a začal randit se mnou.“ Na ta slova ji stará paní odpověděla něco velmi podivného. „Měla by sis dávat pozor na svá přání, mohla by se splnit.“ Když vypršel čas, který měla vyhrazený pro paní Dostálovou, šla za dalším milým přítelem panem Hájkem. Cestou tu potkala někoho, koho by zde nečekala. Veroniku. Ano, Petrovu přítelkyni. Už jen to setkání ji šokovalo, a to, že k ní přišla, usmála se a pohladila ji po rameni se slovy: „Ahoj. Ty zde máš babičku nebo dědu?“ — ji doslova vyrazilo dech. „Ne, já jsem dobrovolník. Co tu děláš?“ V tom zmatku si zcela vůbec nevšimla jejího andělského obleku. „Mám tu praxi. Ty nevíš, že chodím na zdrávku?“ „Nějak mi to uniklo. Já už musím jít.“ „Máš pravdu, také bych měla. Snad budeme mít více času, až se tu zas potkáme.“

    Otázky o kráse byly nahrazeny otázkou „Proč jsem ji jen neměla ráda?“. Boží cesty jsou nevypočitatelné, dokonce natolik, že se Lucie a Veronika staly blízkými kamarádkami. Veronika stejně jako Lucie procházela jednou z existenciálních změn. Po dlouhé nemoci jí zemřela babička, jakýsi otřes z tohoto zážitku umocňovala sesterská praxe, kterou třetím ročníkem začali. Veronika viděla všude nemoc a bezmocnost a trápilo ji vědomí, že s tím nemůže nic dělat, že pomoc, kterou poskytuje, je pouze krátkodobá a nedokáže ji ustálit. I ona přetvořila jinak své hodnoty a velmi často filosofovala. Hledala boha, doufala, že je její babička na lepším místě, v nějakém nebi, a také se trochu úzkostně snažila věřit tomu, že existuje něco vyššího, něco co nám vynahradí naše pozemská trápení. Veroničina důvěra k Lucce byla natolik velká, že jí pověděla i o svém trápení s Petrem. „Nemohu si pomoci, ale přijde mi teď nějak strašně přízemní. A velmi mě trápí, že si se mnou nechce povídat. S tebou si třeba povídám o tom, jak je nehezké, když někdo zanevře na své staré příbuzné a když bych o tom chtěla mluvit s ním, tak to nechce řešit.“

    Lucinka stále hledala krásu. Již se v její mysli začaly klubat zárodky. Jak jinak na to mohla jít, než od Platóna? Rozhodla se najít nejvyšší ideu krásy a vyzdvihnout ji nad stíny pozemských krás. Naivně se domnívala, že snad najde trochu inspirace v Petrovi, jejím současném ideálu. Nicméně když na něj hleděla, nenacházela mnoho krásna. Možná to byl pouze zkreslený dojem a možná, ne zcela určitě, si o něm předtím vytvářela nepřesné domněnky, ale jak přesné jsou teď? Ovlivněny Veronikou? Možná jsou i teď nepřesné, ale vzhledem k tomu, co vidí, jak se povyšuje, jak je zlý k slabým spolužákům, jsou přesnější než ty před tím. A co si budeme nalhávat, přesnou představu o nějakém člověku si stejně nejsme nikdy schopni udělat. Každý je jiný a nejen jako jeden z mnoha, ale i jako jeden v mnoha. Petr je někým jiným pro Veroniku, jinak ho vidí Lucie, jeho rodiče mají též jiný pohled a naprosto odlišný a pro nás nejvíce abstraktní je Petr pro samotného Petra. Je tedy asi trochu zbytečné snažit se hledat přesnou představu čehokoliv. Ale zcela rozhodně není od věci snažit se na skutečnost pohlížet bez domněnek a otevřeně ke všem možnostem i nemožnostem. Zpátky však k Lucinčině kráse. Její mysl ji naučila jistým způsobem vrýt krásu do jejího vědomí, když ji vnímala. A náhle zjistila, že je krásná rozkvetlá růže, že je nádherný východ slunce a blankytně modré nebe, že je krásné být užitečný a vše na světě, co je dobré, je krásné, štěstí je krásné. Co však bylo nejkrásnější, bylo zjištění, že celý svět je krásný. Popřela existenci negativismu. Zlo neexistuje, existuje pouze méně dobra, které se vedle většího projeví. Stejně, tak je všechno krásné, jen něco více a něco méně. Samotná krása se však časem mění, vytrácí se, ne že by se mohla nadobro ztratit, pořád existuje, jen se zmenšuje. Zjevné krásy blednou. Strhující úchvatnost kostelů je trvalá až do jejích zboření, z jejich obrazů, či fotek i poté, ale je zkrátka poněkud jiná v době, kdy byla stavba dokončena a čtvrtinu tisíciletí potom. Nezjevné krásy jsou trvalejší, ale zde však záleží na jednotlivci. Lucinka nalezla snad to, co hledala ve chvíli, kdy slyšela v chrámu tu nádhernou třetí větu Wolfiho serenády pro větry. Byl to neuvěřitelný zážitek. Byla ohromena, nejraději by padla na kolena. Její mysl nebyla přítomna, cítila, jak se vznáší, rozplývá v éteru, ale zároveň byla tažena k zemi, do hlubin země. Cítila vzrůst i pád najednou. Pociťovala lásku, byla naplněna láskou a ta láska byla štěstím. Cítila se neuvěřitelně šťastně jako nikdy jindy. Láska a štěstí ji povznášely, ale zároveň i stahovaly. Bylo toho tolik. Bylo to neúnosné množství lásky a štěstí na tak drobnou lidskou bytost a ona cítila, že tu lásku se štěstím musí předat dál, neboť ji není schopna sama unést a zdálo se jí, že ona sama je schopna to vše vyzařovat. Nikdy v životě necítila nic takového. Nikdy v životě nebyla tolik šťastná. Začala plakat, protože věděla, že takové štěstí zažije jen málo lidí, ale věřila tomu, že si jej zaslouží celý svět. Ve svém blouznění se začala modlit za štěstí celého světa, každého človíčka, všech stvoření na zemi. Modlitba ji povznášela ještě víc. V ní již nebyla tažena k zemi, ale stále stoupala, zdálo se, že ten extatický stav nemá stropu, a ta chvíle že pojímá celé nekonečno. Kdykoli poté tu skladbu znovu slyšela, byla šťastná, ale již nikdy jindy nezažila to, co poprvé. A to jí poskytlo, možná pravou, možná jen její osobní, nejvyšší ideu krásy. Krása je pocit. Pocit ohromení, dokonalosti, harmonie, naplnění a štěstí. A je s podivem, že tuto dokonalost, která je ve skutečnosti skryta v každém z nás, v nás vlastně probouzejí pouhé stíny krásy. Zároveň si však byla i ze své vlastní zkušenosti vědoma, že to ohromení není trvalé. Vše, co nás na první pohled tolika ohromí, nám časem zevšední, nepřestane to být krásné, ale již nás to nevznese k nekonečnému stropu.

    Byla na svoji práci velice pyšná. Nebyla však zklamaná, když její práce nevyhrála. Ona získala mnohem vyšší cenu. Byla šťastná, protože poznala, že vše kolem je dobré, že celý svět je protkaný štěstím, jen se ho musí lidé naučit vidět a ji přinášelo neskutečné štěstí tomuto pohledu učit lidi kolem sebe. Lindě, která soutěž vyhrála, tu cenu ze srdce přála. Odcházela s ní po slavnosti. „Jsi báječná a tvá práce byla skutečně krásná,“ pověděla ji, když k nim přišel Petr. „Mohl bych s tebou mluvit?“ — zeptal se Lucky, která souhlasila. „Nechtěla bys se mnou jít do kina?“ — zeptal se jí ten chlapec, v němž vzbudila zájem snad svými častými pohledy. „Promiň, nechtěla,“ odmítla ho. Možná, protože věděla, jak jeho odloučení zranilo její přítelkyni, možná protože cítila trochu viny, jelikož si tohle přála a naše přání přeci tvoří náš svět, ale zcela jistě protože poznala, že jedním z nejrozmazanějších stínů krásy je právě ta jeho. Krásná byla pouze jeho tvář, nejpomíjivější ze všech krás. Je možné, že ta domněnka byla velice zkreslenou, ale ona vpravdě neměla zájem na tom ji jakkoli měnit. Bylo štěstím, možná neštěstím, ale vždyť existenci neštěstí jsme popřeli, takže je to štěstí, že v tomto světle světa idejí zůstává Marek nadále nádherný.


    Princezna z třešňového království

    Michaela Zierhutová (43)

    Mezi moje nejoblíbenější knížky patří kniha Markéty Zinnerové Princezna z třešňového království. Asi to není nejznámější dílko oblíbené autorky dětských knížek. Myslím, že není ani zfilmované jako třeba Tajemství proutěného košíku, ani nemá večerníčkovou podobu jako Čtyři uši na mezi. Ale ke mně ta knížka promlouvá jako moc hezká písnička.

    Zpívá o babičce a její malé vnučce Pavlínce. Dojemná je zvláště věta, kterou říká Pavlínka: „Ať stáří babičku vrátí.“ Když jsem z knížky předčítala svojí vnučce Michalce, musela jsem jí slíbit, že nebudu stará. A stará se opravdu necítím.

    Moje malá krasavice Michalka se narodila v červnu, když dozrávají třešně. Hned jsem si vzpomněla na svoji oblíbenou knížku a v duchu jsem ji korunovala za svoji princezničku. Pomyslná korunka z třešňových květů jí skutečně sluší. Každý rok v červnu spolu čekáme, až se na malé zahrádce letitá a rozložitá třešeň ozdobí rubínovými plody. Pak se obě pokloníme královskému stromu, poděkujeme za bohatou úrodu a on nám dá i nádherné tmavě rudé slaďoučké náušnice. Každý rok mojí princezně sluší víc a víc. Každý rok se z fotografie dívá půvabnější mladá slečna. Už dávno si pro své náušnice umí vylézt na strom sama. Je to princezna mého srdce, není pyšná ani rozmazlená, stále si vymýšlí nové hry a neumí se nudit.

    Čas her začíná dříve, než uzrají třešně. Moje princezna má ráda i tulipány. Tulipán, krásný pán, z lásky byl darován, zpívá se v knížce Markéty Zinnerové. Kupuji Michalce tulipány každé jaro. Nemohu minout žádné květinářství, kde to tak nádherně voní jarem. A Michalka se mi odmění něžnými obrázky zvířátek, stromů a květin. Jsem s ní stále ráda a nechci dovolit, aby nás stáří někdy rozdělilo.


    Síla

    Alena VANICKÁ (72)

    Je kolem nás, aniž bychom si všimli. Bere na sebe různé podoby. Nevnucuje se. Je osobitá, bohatá, lidská. Vyvěrá z horkých pramenů lidské bolesti, strachu.

    Přišel do čekárny zubní lékařky. Černé lavice s koženkou, bílé stěny, sem tam nějaký plakát, teplo, vůně desinfekce. Zbývalo jediné volné místo vedle staříka s melancholickými podélnými vráskami po stranách očí, nosu a úst. Muž s holí se těžce a po dlouhých přípravách posadil. Upravil si opatrně plášť tak, aby si jej nezmačkal. Rozepjaté knoflíky pláště odhalovaly černý ručně pletený svetr, mnohokrát praný. Kostkovanou flanelovou košili a tmavou kravatu. Při chůzi bylo vidět, že mu každý krok dělá bolestivé potíže. Levou nohou nemohl hýbat. Ale teď, když nohy pohodlně odpočívaly, přijal jeho obličej uvolněný výraz radosti a zájmu. Byl šedovlasý, pečlivě ostříhaný a oholený. Nesmírně živé oči. Takový marvanovský typ.

    Melancholický děda mohl být tak asi v jeho věku, Ale jaký byl mezi oběma rozdíl.

    „Tak sem jdu právě hodinu,“ pravil pán s holí. „Také k zubaři?“

    „Taky. Špatně se vám chodí, co?“

    „No to víte. Ale bolí mě pravá noha. Asi počasí. Dnes v noci bylo půl jedné a ještě jsem nespal.“

    „No jo, stáří. Já mám zase srdce. Byl jsem ve špitále, teď mě pustili. Nestojí to za nic.“

    „To musíte tak brát. Já vám nechci radit, ale musíte to brát tak, jak to přijde. Já jsem měl jednu operaci žlučníku, pak slepé střevo a ještě přelámanou tu nohu. A taky jsem to přežil.“

    „Stejně to stáří nestojí za nic.“

      Je možno si stáří představovat? Jak si je představuje člověk v šestnácti, třiceti, padesáti letech?

    „A jak to vlastně děláte, když jste sám? Musí to být hrozné,“ zeptal se druhý stařík.

    „No jak to dělám. Jak to jde. Vařím si sám. To víte, když umřela žena.“

    „Víte, že Holíček prodal ten barák vedle vás?“

    „Vím. Povídám mu: Rozmyslete si to. Tam budete mít sice teplou vodu a ústřední topení a všechno. Ale tady máte zahrádku. Příroda, to je život!“

    „Dostal za to devadesát tisíc.“

    „No hlavně že je dostal. Teď neví, co s nimi a chodí brečet.“

    „Ono to nebude tak zlé. Tolik peněz.“

    „Já jsem si tak přál mít domek se zahrádkou, až budu starý. Ale teď když nikoho nemám.“

    „Vy nemáte děti?“

    „Dva kluci mi umřeli. Jeden hned po narození. Druhému bylo sedmnáct let a žena, to už je dávno. Z celé rodiny mám už jen bratra, ale ten je až za Bratislavou.“

    Do čekárny jakoby udeřil hrom. Dál tu seděl melancholický děda s vráskami a ten druhý s dobromyslným úsměvem. V hlase se mu ozvala mlčenlivá mužská lítost, když mluvil o synech.

    Každý chceme nějak pokračovat. V někom, v něčem. Vidět své potomky, ty, kteří nesou dál naši krev. Umírat, to je kruté. Kdo poznal smrt, může se hroutit, zešílet, naříkat a prát se. Nic nepomůže. Jen mlčení. Jen samota. Samota rozbitého člověčího nitra.

    A síla.

    „Jo, stáří. Člověk by někdy byl rád, kdyby už měl pokoj.“

    „Ale co to povídáte. Já myslím na všechno. Ale umřít... Tak jsem si dal dělat desku na hrob, co mám manželku a kluky. Tc víte, sázet květiny, zalévat, to já s tou nohou nemohu. A měl jsem zaplatit za hrob jen za letošek. Ale já povídám - a co když tady za půl roku nebudu? Tak jsem to zaplatil na dvacet let. Čtyři stovky.“

    „My máme hrobku v Dobšanech.“

    „Vy pocházíte z Dobšan?“

    „No jo. Ale ani se tam už nejedu podívat, zdraví neslouží.“

    „Ale vypadáte pořád pěkně.“

    „Měl jste mě vidět před půl rokem. Chodil jsem jak mátoha. A to srdce mě pořád zlobí.“

    „A kolik je vám?“

    „Sedmdesát tři.“

    „Tak to  jste o rok starší než já.“

    „Kdyby aspoň mohl člověk spát.“

    „Jo, to já znám. Polákovi, co bydlí vedle mne, povídali, že když nemohou spát, tak si vyprávějí.“

    „Co děláte vy, když jste tak sám?“

    „No co dělám. Převaluju se na posteli a přemejšlím. Číst nemůžu, bolí mě oči. Někdy si odpoledne pustím televizi a usnu při ní jako špalek. Ale v deset jsem vzhůru a koukám do oken.“

      Spát. Stulit se do polštáře v navyklé poloze, pohladit někoho, kdo leží vedle nás. A vnímat to zvláštní pološero mezi bděním a snem, uvolněnost jednotlivých kloubů a svalů. Vnímat intenzivně v nočním tichu údery svého srdce. Spát. Ráno se dlouze probouzet. Dívat se do nového dne odpočatý, s radostnýma očima. Spát. Matky u dětských postýlek. Vojáci na stráži. Dělníci. Ti vědí, co znamená nespat. I to jde překonat.

    „Ale že máme letos krásné jaro?“

    „Je moc krásný. Všim jste si, že u Vajzů už kvetou tulipány?“

    „Kdepak, tak daleko já nedojdu.“

    Melancholického staříka zavolali do ordinace, muž s holí čeká dál. Kolem přeběhla starší důchodkyně. Čiperná v pohybech, účelně moderně oblečená. Zjevně činorodá a stále pro něco zapálená. Mají oba něco společného.

    „Heleno!“

    „Jé Vašku, nazdar!“ Vroucný stisk ruky. „Co pořád děláš?“

    „Ale nevím, kam dřív skočit. Teď jsem byla u Helenky. Mají kluka, holka je z toho celá divoká, pořád by mu jen měřila teplotu. Koupu ho a tak. Doma mi stojí vaření, prádlo mám namočené. Odpoledne přijedou z podniku, pomáhám jim s výkazy. Ale musím letět, jestli mě ještě teď vezmou. Ty zuby se člověka natrápí od malička až do smrti.“

    „Přijď někdy.“

    „Nemůžu Vašku. Nebudu ti to slibovat. Mám hrozně práce. Tak nashledanou.“

    Muž s holí je zase sám. Dívá se kolem sebe bystrýma očima. Usmívá se na děti. Sleduje vše, co se kolen děje. Pak jde zase celou hodinu kulhavě domů, ten malý kousek cesty.

      Je kolem nás, aniž bychom o ní věděli. Bere na sebe různé podoby. Nevnucuje se. Žije bohatě, zarytě, tvrdé. Vyvěrá z horkých pramenů lidské bolesti, strachu, samoty. Vyvěrá z vědomí, že stojí za to žít.


    Bezejmenní

    Kamila BURIANOVÁ (28)

    Je mi patnáct a nemám jméno stejně jako dalších 218 lidí. Jsme generace Bezejmenných. Žijeme až na dně Hory a pro jmenné jsme ten největší odpad. Dříve jméno dostával každý. Matka mu jej zpívala při příchodu na svět. Když však byl Monarcha zabit, zpívat se zakázalo. Zákaz měl trvat jen do nástupu jeho potomka. Jeho těhotná žena však zmizela. Vlády se ujala rada generálů a smutek trvá dodnes. Po čase se jména opět začala dávat. Zpěv už se nevrátil.

    My Bezejmenní děláme tu nejtěžší práci. Aby si nás nepletli, vypálili nám na rameno číslo a rozdělili nás do pracovních skupin. Kopáči, Hledači a Těla. Kopáči hloubí. Hledači v nich hledají zbytky po staré civilizaci. Těla jsou na sex, jindy je používají jako „kanárky“. Mé číslo je šest. Matka zemřela, když mi bylo pět. Určitě mi zpívala, jsem si jistá.

    Potom jsem byla přiřazena mezi Hledače. Ráno nastoupíme směnu, podle nalezených předmětů dostáváme shnilé jídlo a příděl zatuchlé vody. Někdy si nás vyberou na Hon. Chytí nás, odvlečou do starých šachet, vypustí a pak pronásledují, dokud nás nechytí. Následuje znásilnění. Moji spolubydlící, třináctku, už to potkalo třikrát. Poprvé ji obtěžkali, podruhé o dítě připravili, po třetí zase obtěžkali. Dítě zabila. Mě chytli před dvěma měsíci. Vystřídalo se na mně šest mužů. Třináctka se o mě starala. Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale ani po týdnech na lůžku jsem nebyla schopná práce.

    Situace se teď navíc pro Bezejmenné zhoršila. Hony jsou častější, někdo podkopává trámy ve štolách. Mrtvoly Bezejmenných jsou všude. Rozhodla jsem se, že utečeme! Rozšíříme průduch a tím se dostaneme ven. Třináctka jde do toho taky. Kopat jsem začala ještě tu noc. Ještě počkám na třináctku, už tu měla dávno být! Náhle jsem uslyšela škrábání na dveře. Byla to třináctka, ležela tam celá od krve. „Po čtvrté.“ A hned poté zemřela.

    Plakala jsem. „Třináctko, já ale musím.“ Protáhla jsem se dírou ven. Bože můj, to je karavana. Doběhla jsem se k prvnímu vozu a bezmyšlenkovitě se vsoukala do barelu. Stojím po kolena v nějaké tekutině a snažím se uklidnit. To je voda? V tu chvíli se dal vůz do pohybu. Snad jede dál od Hory.

    Většinu času jsem prospala, zbytek času jsem prozvracela. Snad ta voda není otrávená. Je stále větší zima. Znovu mě přepadá těžký spánek, z něj mě probouzí prudké světlo. „Hej ty! Co tam děláš?“

    Ruce mě táhnou ven. Přede mnou stojí zrzavý kluk, asi v mém věku, na očích brýle, místo levé nohy železnou protézu. „Jak ses tam dostala?“  Nic.

    „Jsi němá?“

    Vrtím hlavou.

    „Jak se jmenuješ“

    „Mám přidělené číslo šest, jsem od Hory.“

    „Ty jedeš už od Hory? To je nejlepší bazar na štaci. Ty mám odtamtud.“ A ukazuje na brýle. „V akci, jen za hrnec vody.“

    „Takové jsem před časem taky vykopala, bylo jich čtyřicet. Strávila jsem tím celý den. Hlídač mě za ně zbil. Dostala jsem deset ran holí a žádné jídlo.“ Podává mi je:    „Na, vem si je.“

    „Co se tam flákáš ty zmetku jednonohej!“ — za vozem se objevila žena se smrdutým cigárem v puse. „Do prdele, kdo to je?“

    „Poklad.“ A kyne hlavou k barelu. Žena se vyhoupla na vůz.

    „To je Marjam, cikánka, není zlá, jen se tak tváří.“ „Jáj more, ona tam nablila! To už neprodáme! To si odpracuješ!“

    „Marjam! Vyčisti ten barel!“ — za námi se objevil vysoký muž v turbanu. „Naše návštěva pracovat nebude. Má za sebou těžkou cestu a v jejím stavu si potřebuje pořádně odpočinout. Oivinde,“ — obrátil se na zrzka, „sežeň jí něco  na sebe. Potřebuje se zahřát a zahalit, aby se nespálila. Vezmeme jí za Starou.“

    Oivind mi přes ramena přehodil svojí bundu a vyhoupl se na hřbet soba. „Tak už jsi jedna z nás,“ mrkl na mě a pomohl mi do sedla. „Ke Staré je daleká cesta, dost času najít ti lepší jméno.“

    Jeli jsme několik měsíců. Čím dál jsme byli, tím větší mi byla zima. Na zemi se začal objevovat bílý prach, když jsem se ho dotkla, rozpustil se. „Voda! Tak tady jí berete.“ Po čase jsme se dva na soba nevešli. Musela jsem přesednout k Marjam na vůz. Dítě uvnitř se najednou pohnulo. Tak mě to překvapilo, že jsem vyjekla. „Jsi v pořádku?“ —  docválal k našemu vozu Oivind. „Podívej,“ vystrčila jsem na něj břicho.

    „Pane jo, to je nožička!“ — vykulil oči, a přejel mi dlaní po břiše. Tak jemně se mě nikdy nikdo nedotkl, celá jsem zrudla. Rychle jsem se otočila a schovala do kapuci.

    „Vidíš ten kouř? To je vesnice.“

    Jen co jsme dorazili, přišel ke mně Hámed. „Stará už tě očekává.“ Odvedl mě do vyhřátého stanu. Uvnitř seděla stařena v barevné sukni. Její ňadra nechala odhalená. Jedno seschlé a vrásčité viselo do klína, druhé bylo ukuté ze zlata.

    „Vítej děvče z Hory. Vidím tvou světlou pleť a plavé vlasy. Dostaneš světlo. Vidím i oči plné smutku. To je bolest tvé duše. Před čím utíkáš?“

    „Před svým osudem. Nechci být pouhé číslo, co na něm nikomu nezáleží.“

    „Myslím, že svůj osud jsi už dávno změnila a mám pocit, že tomu zrzavému chlapci u vchodu na tobě záleží. Lidé si vždycky mysleli, že to, co jsou, nemohou změnit, a proto také nikdy nic nezměnili a přitom stačí osvobodit svého ducha. To samé pak předávají svým dětem.“

    „Mé dítě bylo počato násilím. Je pošpiněno, mělo by být mrtvé , ale...“

    „Možná ho zplodil špinavý muž. Ale tvé dítě je čisté, mateřská láska je přirozená věc.“

    Stará vhodila do ohně hrst bylin. Omamný kouř zahalil stan. Žena rozezněla svůj hlas. Ona zpívá. Břichem mi projela prudká bolest. Dítě chce ven. Vím, co mám dělat.

    Život začíná,

    den a noc se střídá.

    Tvá matka Bezejmenná,

    už si však vzpomíná.

    Tvá matka je Moníba.

    Světlem nových dní jsi.

    Dávám ti jméno Prima,

    první svého jména.


    Důvod k úsměvu

    Miluše ZENKEROVÁ (70)

    Na lidech se mi nejvíce líbí úsměv. Usmívají se zdraví, štíhlí sportovci, krásně ozdobení svým úsměvem. A líbí se mi i spokojené maminky nebo babičky sledující první krůčky svých ratolestí. I já mám spoustu důvodů, proč se usmívat. Cítím se v duchu mladá, každý den se snažím sportovat a tělo se mi i v mých letech odměňuje slušnou fyzičkou. K úplné spokojenosti mi však chybí jeden estetický moment. Ačkoli se sportem kamarádím od mládí, nedaří se mi dosáhnout toho, abych byla trvale štíhlá, třeba jako můj velký vzor, Kateřina Neumannová. Nebo jako současná královna českých bazénů, sympatická Simona Baumrtová.

    Váha zkrátka nelže. A hodně mě mrzí, když se mě manžel občas uštěpačně zeptá: „Ještě jsi docent, nebo už přescent?“ A tak jsem se nad sebou před několika roky zamyslela. Jsem zdravá, ráda sportuji, ráda se usmívám. Proč bych k tomu ještě nemohla být štíhlá? Zapsala jsem se do kurzu hubnutí paní Ivy Vopičkové. Námaha se vyplatila. Po prvních třech měsících jsem byla lehčí o pětadvacet kilo. Na závodech v orientačním běhu se mi dařilo jako nikdy, soupeřky jsem snadno předbíhala a pravidelně jsem stála na stupních vítězů. Na fotografiích mi to se šťastným úsměvem náramně slušelo! Dokonce jsem zvládla i čtyřicet dva kilometrů na kole Jirkovského crossmaratonu.

    Oblíbila jsem si Bezručovo údolí. Jen pravidelní návštěvníci tohoto krásného přírodního útvaru vědí, že místy je zde příroda tak nádherná, že připomíná Šumavu. V létě jsem sem jezdila na kole, v zimě jsem kolo vyměnila za běžky a za další tři měsíce váha ukázala o dalších deset kilo méně. Žádný zázrak, jen jsem poslechla rady paní lektorky. A manžel? Najednou se přestal zajímat, zda jsem ještě docent. Víc ho zajímalo, jestli už třeba nevážím méně než on. A tento vskutku husarský kousek se mi skutečně podařil.

    Bylo by hezké tady vyprávění ukončit, ale realita zdaleka není tak pohádková. Krásný sen o štíhlosti, bohužel, trval jen krátkou dobu. Znovu začínám bojovat s nadbytečnými kilogramy. Tenkrát, když jsem vážila šedesát osm kilo, mě přestala bolet záda a cítila jsem se báječně. Poté, co se moje váha vrátila na devadesát kilo, mi už zase moje kolena při chůzi po schodech „nadávají“ a záda opět začala pobolívat. Vzpomínám, jak jsem vybíhala schody do 8. patra a usmívala se na lidi jedoucí ve výtahu. Věřím, že to ještě půjde.


    Cesta do nebe

    Jana PODLISKOVÁ (75)

    Ríša navštívil matku v nemocnici. Matka mu umírala na rakovinu. Byla jediným člověkem, kterého měl, sourozence neměl. Na tváři měl sice lehký úsměv, ale v srdci hluboký žal, v hrudi mu bila smuteční píseň. Nevedlo se mu.

    Když se člověku nevede, vzpomíná na lepší časy. Vzpomínal na své dětství, jak hrál s klukama karty. Hráli často Černého Petra. Na něho často Černý Petr zbyl, ale smůlu neměl, kdepak, byl veselý a oblíbený. Teď se mu smůla lepí na paty, možná, že teď ten Černý Petr přišel se zpožděním. Byl často bez zaměstnání, ale ne proto, že by byl neschopný nebo neoblíbený: buď podnik zkrachoval, nebo byla reorganizace. Ani v osobním životě se mu nevedlo. Jeho poslední známost ho připravila o úspory a ideály. Aby toho nebylo málo, v bytě se děly podivné věci. Když ráno odcházel, měla záclona v pokoji přiměřenou délku. Když se vrátil, záclona se plazila po zemi a sahala do půlky pokoje, soška Buddhy chyběla úplně. Jeho oblíbený hrneček změnil tvar, košile zase barvu. Ví co to je: věci jsou čipované. Lze čipovat věci i lidi, dověděl se to na internetu. Také ve městě byl kdysi plakát, který vyzýval lidi, aby se nenechali čipovat a otevřeli svá srdce. On má srdce otevřené dokořán, ale nikdo o něj nestojí. Ale možná, že věci nejsou čipované, pouze mu je někdo vyměňuje, ale kdo a proč by to dělal? Je tak bezvýznamný. Nikdy nebyl v žádné politické straně, ani nemá vlivné známé. Stěžovat si nemůže ani dokázat to nemůže, stejně by mu nikdo nevěřil. Šoural se smutně k domovu, ale domů už nedorazil; ruka atentátníka ukončila jeho osud. Než se stačil leknout, byl po smrti.  Dostal se do tunelu, letěl tunelem. V dáli zářilo krásné světlo, které lákalo a slibovalo něco krásného a nadpozemského. Když vypadl z tunelu, ocitl se v nebi.

    Přišli ho uvítat lidé, kteří ho měli rádi, byli tam i lidé jeho srdcí nejbližší; jeho otec a kamarád z dětství. Už nebyl sám, v nebi totiž není nikdo sám. Cítil blaho, všechny jeho starosti byly pryč. Už se nebál o matku, neměl strach, jak zaplatí nájem, nic ho nestrašilo. Když byl ještě živý, tak si myslel, že je v nebi trochu nuda, ale opak byl pravdou. Uviděl tam velikány lidských dějin, ale také ty, kteří nejsou nyní dobře hodnocení nebo dokonce jsou označováni za diktátory. Zeptal se na to archanděla Michaela, ten mu řekl: “Lidé nejsou spravedliví a ani být nemůžou, žádný člověk nezná všechno. Záleží na tom, kde žije a z jaké je rodiny. Oni na své přehodnocení teprve čekají. Často je kritizují lidé, kteří jim nesahají ani po kotníky a kdyby byli na jejich místech, byli by daleko horší, oni posunuli svět kupředu, lidé je volili, protože byli nespokojeni a chtěli změnu. Člověk, který se podílí na vládě, udělá dobré i špatné skutky. Pokud je víc dobra než zla, patří sem, protože nikdo není dokonalý“.

    A já zase byl tak šťastný, že jsem byl jen obyčejný člověk a nemohl jsem lidstvu uškodit.


    Naše báječná dovolená

    Eva ČAPKOVÁ (41)

    Vyrážíme!!!

    Všichni máme báječnou náladu a neskutečně se těšíme. Potřebuji moře a sluníčko. V posledních letech dělám to, co pomáhá mamince mojí kamarádky. Také miluje moře a teplo, tak když v zimě začíná propadat špatné náladě a depresím, otevře si album s fotkami z dovolené, dlouho si je prohlíží a nabíjí se. Opravdu to pomáhá.

    Ráno brzy vstáváme, manžel snáší věci do auta, Jenda se všude neskutečně plete a já smažím řízky na cestu. Je jich tolik, že by se jimi nasytila jedna celá somálská vesnice.

    Konečně sedíme v autě a vyrážíme. Mám připravený polštářek, protože vždycky, když vidím červeně přeškrtnutou ceduli našeho města, okamžitě usínám. Jako když někdo mávne kouzelným proutkem. Pomalu se propadám do báječného snění, když najednou Jenda začne křičet.

    „Tati, zastav! Musíš hned jet zpátky! Zapomněl jsem doma Snížka!“

    „Jakého Snížka?“ — podivil se manžel.

    „No přece mého tygříka!“ — nešťastně odpoví syn.

    „Od kdy mu říkáš Snížek? —“ podivím se zase já.

    „Ode dneška,“ ohradí se Jenda. „Je to můj milovaný tygřík, musíme se vrátit, já ho musím mít s sebou!“

    „To ti nestačí, že máme v autě tolik hraček, že bychom si mohli otevřít hračkářství?“ — už trochu nevrle odpovídá manžel.

    „Když já jsem chtěl Snížkovi ukázat moře, a a a a bez něj stejně neusnu!“  — plačtivě praví syn.

    Ještě chvíli se s manželem dohadují, najednou auto otáčí a vracíme se pro Snížka. „To nevíš, že to přináší smůlu, vracet se zpátky?“ — nevěřícně zírám na manžela.

    „A ty si dovedeš představit jet tisíc kilometrů s vřískajícím dítětem v autě? Vždyť ani to rádio ho nepřeřve,“ pravil rezignovaně. Musela jsem uznat, že má pravdu. Čert vem nějaké pověry, jen mé mrzí, že jsem mu ráno do kakaa nepřimíchala odvar z makovic. Nebo aspoň tři diazepamy.

    Tak a vyrážíme znovu. Jenda je teď nejhodnější dítě pod slunce, dívá se na filmy a v ruce křečovitě svírá Snížka. Cesta ubíhá skvěle, z dálky slyším uklidňující tóny Stinga, cítím lehké drkocání auta a v klidu se propadám do říše snů.

    „Budeš muset část cesty řídit ty,“ probudí mě hlas manžela.

    „Cože?!“ — vytřeštím na něj oči. A je po spánku. Já, že mám řídit? Já, sváteční řidič, co je rád, že dojede do práce, nakoupit a rychle zpátky domů? Já, co potřebuji mít prázdné parkoviště, abych zaparkovala? Sice zablokuji dvě parkovací místa, ale to mi je úplně fuk. Já, co se bojím předjet i traktor, a proto ke známým na chalupu dojedeme o hodinu později? Já, co vůbec netuším, kde máme v autě rezervu a kde se dolévá voda do ostřikovačů? Já, která když svítí nějaká kontrolka, tak říká manželovi, že nevím, co ten znak znamená, ale vypadá to jak Aladinova lampa? Tak já mám řídit do Chorvatska? Ten můj chlap se asi vážně zbláznil!

    „Vždycky jsi to přece zvládl sám? Někde zastavíme, prospíš se a vyrazíme v pohodě dál,“ snažím se z toho nějak vykroutit.

    „Ale jsme ve skluzu díky Snížkovi,“ připomněl mi manžel. „Nestihneme trajekt, jestli mě aspoň na chvíli nevystřídáš.“

    Tak to je argument, na který jsem opravdu neměla odpověď. Představa, že trčíme několik hodin u trajektu, nedočkavé dítě v autě, vedro k zalknutí a na dosah je ostrov Rab, mě přesvědčila, že to tedy risknu.

    Přece nejsem žádné nemehlo. Miliony žen na světě řídí. Podle statistik jsou i ženy lepší řidičky než muži. Když pojedu opatrně, tak se přece nemůže nic stát. Pořád se uklidňuji.

    „Kolem jedné v noci budeme na chorvatské dálnici, to by si měla zvládnout,“ uklidňuje mě manžel. Měla, ale co když nezvládnu? Pozitivní myšlení, holka. Pod výrazem dálnice si představuji silnici s několika pruhy, tak to můžu jet i uprostřed. V noci by tam mělo být i málo aut. Teoreticky. Dobrá, jsem holka šikovná, já to tedy zkusím.

    „Uděláme si teď pauzu na jídlo, mám už docela hlad,“ vytrhl mě z myšlenek manžel. Super, něco k snědku bych si také dala a jsem stejně z toho sezení celá rozlámaná. A řízky s chlebem a kyselou okurkou je nejlepší jídlo na světě. Jak stále říká náš Jenda. Dojdu si rychle na toaletu a po cestě se mi již sbíhají sliny na kus pořádného masa.

    Blížím se zpátky k autu a vidím, jak manžel gestikuluje rukama a Jenda stojí se svěšenou hlavou jak oukropeček. Co se zase stalo? „No jen se pojď podívat,“ strká mi manžel pod nos krabici, ve které jsou řízky. „Jenda všechny řízky po cestě snědl!“

    „Ne, ne. Dva jsem vám tam nechal,“ pofňukává Jenda. A dál si utírá unudlaný nos do rukávu. Jeden z jeho tisíců zlozvyků.

    Nevěřím vlastním očím. Vždyť ta krabice byla narvaná k prasknutí! Počítala jsem, že nám část řízků zůstane i na druhý den k obědu! To přece není možné, aby tohle všechno spořádalo osmileté děcko? Kam, pro Boha, to jídlo dává? Vždyť je hubený jak tyčka? Nadechuji se, že také přiložím polínko do ohýnku a pořádně mu vynadám, když se najednou na mně Jenda podívá těma svýma kukadlama, ve kterých má prosebný výraz. Vzpomenu si hned na kocoura ze Shreka a jeho provinilý pohled. Mám podezření, že američtí animátoři tento výraz odkoukali od našeho Jendy.

    „No, aspoň, že nám zbyl suchý chleba a okurky.“ S povzdechem konstatuji. Jenda se na mě usměje a moc dobře ví, že z nejhoršího je venku. Teď jsem pro něj ta nejhodnější maminka na světě. „A máme ještě koláč, naštěstí ten jsem dala do kufru auta, kam náš Otesánek nedosáhl. Tak aspoň něco jsme zachránili.“

    Manžel jen rezignovaně pokrčí rameny, protože stejně ví, že rozčilovat se je už marné. Vyndám pečlivě zabalený koláč, který měl být mimochodem zase na snídani, a vychutnávám si pozdní „oběd“.

    Než se znovu vydáme na cestu, pečlivě zkontrolujeme, co všechno je na dosah Jendy. Zbytek koláče a další jídlo raději pečlivě naskládáme do kufru auta. Na zadním sedadle necháváme jen pár hraček, knížku, Jendovo pití, pár věcí na převlečení a doufáme, že ani to nebude třeba jen ožužlané.

    Za okny auta je již tma a já znovu usínám. Zdá se mi o moři, teplém vánku a dokonce i cítím vůni moře, která se mísí s vůní pinií. Zrovna se procházím po večerním nábřeží, pozoruji zakotvené plachetnice, míjím hospůdky a mlsně pozoruji turisty, kteří si vychutnávají grilované ryby.

    Z nádherného snu mě vytrhnou manželova slova: „Vstávej, musíš teď řídit ty,“ a zastavuje na odpočívadle. A sakra, úplně jsem zapomněla, že mě čeká velká premiéra. Budu řídit chorvatskou dálnici! Teď už se z toho opravdu nevyvléknu, pomyslím si. Statečně, ale s třesoucíma se rukama, sedám za volant. Vyjíždím. Mám chuť zeptat se manžela, jak mám zastavit třesoucí se nohy, ale předem vím, že by ho moje otázka nepotěšila. Oči mám přilepené na předním skle, moc dobře si uvědomuji, že bych je občas měla odlepit a podívat se do ostatních zrcátek. Ale jak to mám asi udělat? Vždyť jsou tři? Vedle mě už podřimuje manžel. Sláva, aspoň mi nebude kecat do řízení.

    Vůbec netuším, jak dlouho jsem jela, když na mě zakřičí žlutá kontrolka. Palivo! Tu jedinou poznám, protože ji vídám blikat na přístrojovce docela často. Tak, a co teď. Modlím se, abych včas dojela k nějaké benzínce. Viděla jsem vůbec po cestě nějakou? Jak jsem mohla něco vidět po pravé straně, když jsem se bála pohnout hlavou a oči mi div nelezly z důlku, jak jsem se soustředila na silnici.

    Ha, konečně benzínka. Zastavuji, budím manžela a vysvětluji mu situaci. „Vidíš, jak jsi to zvládla,“ chválí mě manžel, který konečně sedí na správné straně auta a to za volantem.

    „A to jsem ještě předjela dva autobusy,“ chválím se. „A kolik osobních aut?“ ptá se manžel.

    „Ani jedno, žádné jiné motorové vozidlo na dálnici totiž už nebylo.“ Pokorně přiznávám a manžel se jen potutelně směje.


    Zdání klame

    Erik STEIGR (22)

    Otevírám bar. Beru do ruky skleničku a láhev dobré kanadské whisky. Právě se chystám odvyprávět sled událostí, který obrátil můj život vzhůru nohama. Abych však získal dostatečnou odvahu, musím se trochu uvolnit. První lok, druhý ... je jemná, ne tolik kořeněná. A příjemně mi motá hlavu. I přesto zůstávám stále střízlivý. Zbývá jen naladit tu správnou hudbu a můžu začít.

    Nikdy jsem si nemyslel, že v práci poznám někoho, jako je právě Štěpán. Na první pohled milý, hezký muž. Díky roztomilému chování a umění bavit lidi kolem sebe bývá často středem pozornosti. To je však pouze jedna z jeho tváří. Občas, když ho vidím, čtu v jeho pronikavě zelených probleskávajících očích cosi tajemného. Svůj sladký úsměv nahradí jiným, o poznání dravějším. Ze silných paží je cítit jistý respekt. A jindy hlasitá řeč potemní v tichounké našeptávání. Skoro vůbec do něj nevidím, což mě zneklidňuje pokaždé, když jsem v jeho blízkosti.

    Měl jsem možnost strávit s ním jednu společnou směnu. Byl to zpočátku náročný ale nakonec skutečně povedený den. A přesto jsem v noci nedokázal oči ani přivřít. Přemýšlel jsem nad tím, co mě k němu tolik táhne. Jako by mě poutal nějakou neviditelnou silou. Říkal jsem si, že je to tou zvláštní nejistotou, jež z něho vyzařuje.

    Později se mi začal dokonce zjevovat ve snech. Nejčastěji se sen odehrával v noci u lesa, daleko od jakéhokoliv města. Stávali jsme od sebe zhruba tak deset metrů. Schovával jsem se ve tmě, ale on stejně moc dobře věděl, že tam jsem. Hleděl mým směrem. Jeho oči doslova protínaly mé. Po chvíli se sehnul. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že před ním kdosi klečí na zemi. Vzápětí, přestože šeptal, ke mně dolehla jeho slova: „V následujících vteřinách, popřípadě minutách, ti ukážu, jak snadné je někoho zbavit života. Záleží jen na tom, jak dlouho vydržíš.“ Na to se usmál a z onoho chudáka vytryskla krev. Způsoby usmrcení se různily, ale základ byl vždy stejný.

    V práci jsem se snažil chovat naprosto normálně. Neměl jsem s tím problém do doby, než se i zde výraz v jeho očích změnil. Předával mi pohled, jenž napovídal, že ví, co se mi o něm zdá. Jako by to snad sám chtěl. Ač mě ten výraz čím dál víc děsil, úplně stejně mě také přitahoval. Chtěl jsem vědět, co za tím je. Třeba ze mě onu nejistotu cítí a jen si se mnou pohrává.

    Po čase se však vůči mně změnilo také jeho chování. Pracovalo se i v noci. Všichni zaměstnanci pak trávili hodinovou přestávku společně v jedné místnosti. On se téměř pokaždé posadil naproti mně. Celou dobu pak na mě koukal. Snažil jsem se ho nevnímat, bavit se s ostatními, ale nepomáhalo to.

    Bylo toho moc. Zkusil jsem se mu vyhýbat, přestal chodit na přestávky. Skoro se nestalo, že bych ho kdekoliv potkal. Uběhlo asi čtrnáct dnů. Čtrnáct poklidných dnů, během nichž jsem se začal dávat dohromady. Najednou jsem nebyl tolik vyčerpaný. Zvládal jsem se více soustředit na práci. A v podstatě jsem ho úplně vypustil z hlavy.

    Poslední zářijovou neděli jsem měl odpolední. V práci jsem se zdržel a už mi nejel žádný autobus. Mohl jsem si domluvit odvoz, ale byl příjemný vzduch a já se chtěl projít. Polovina cesty vedla přes velký park, kde byla v první části absolutní tma. Začalo poprchávat. Déšť mi nikdy nevadil a vlnící se chodník jsem znal i poslepu. Zanedlouho jsem proti sobě někoho zahlédl. Raději jsem přidal do kroku, abych se mu co možná nejrychleji vyhnul. Čím více jsem se blížil, tím více se mi začaly vybavovat všechny ty noční můry. Namlouval jsem si, že to tak není, ale začal jsem člověka poznávat. Zastavil jsem se. Ve světle blízké lampy jsem spatřil tvář. Tvář s ďábelským úsměvem a pronikavýma zelenýma očima, jež protínaly ty mé. Oba nás smáčely malé kapičky vody. Po chvíli se muž sehnul. Všiml jsem si, jak před ním na asfaltové stezce někdo klečí. Oči měl zavázané, ruce za zády. Z úsměvu se mezitím začala podle pohybu rtů tvořit slova. Byl moc daleko na to, abych jej zřetelně slyšel, ale přitom jsem dobře věděl, co nešťastníkovi říká. Z mých úst vyšlo jen tiché Ne. Na to udělal muž rychlý pohyb levou rukou a chlap se skácel k zemi. Mokrý asfalt se začal barvit krví.

    Došlo mi, že je příliš pozdě utéct. I kdybych se o to chtěl alespoň pokusit, nedokázal jsem se pohnout. Muž se vydal směrem ke mně. V tuhle chvíli jsem se obvykle probouzel. Tentokrát to ale sen nebyl. Došel až úplně ke mně. Od sebe nás dělily milimetry. Přiložil svoji pravou tvář k té mé, až se zcela dotýkaly a zašeptal: „Tak teď mě konečně znáš. Dokážeš s tím žít?“ Pak zmizel ve tmě.

    Do nohou už se mi vrátil cit. Chtěl jsem doběhnout k tělu, jestli mu třeba nedokážu ještě nějak pomoci, ale najednou jsem ucítil zezadu na krku silnou bolest. Pamatuji si jen, jak jsem se probudil druhý den ráno v trávě kousek od místa, kde ležel krvácející chlap. Tělo ani jakékoliv známky po něm jsem nenašel. V hlavě se mi usídlil pocit, že se mi to možná skutečně jen zdálo. Už ve svém nízkém věku jsem trpěl kolísavým tlakem a občas se mi stávalo, že se mi zatmělo před očima, po čemž následoval pád. Odtud by mohla být i ona bolest hlavy.

    Příští noc jsem trávil opět v práci. Jako vždy jsem šel nejprve do šatny. Neslyšel jsem cvaknout dveře, ale ucítil jsem přímo za sebou teplo a horký dech dopadající na můj krk. Než jsem se stačil otočit, zašeptal mi tichý hlas do pravého ucha: „Opravdu s tím dokážeš žít?“


    Naslouchal jsem jednou duši anděla

    Helena Panningová (40)

    Vybral jsem si jeden z tisíců. Sedím a svůj zrak i duši upínám k nim. Stoupají po schodech, jeden za druhým. Dva nízké stupínky, kamenné schůdky, a jsou blíže Bohu. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak hmotného, pozemsky prostého, dokáže člověka přiblížit a pozvednout k nebesům.

    Vchází naprosto stejně, skoro neslyšně s hlavou hrdě vztyčenou, jiní zas hledí pokorně k zemi. Jsou tak rozdílní svým zevnějškem. Z každého vyzařuje jiné světlo, ale všichni jako by měli na duši nějaký stín. Snad je to stín provinění, žádající odpuštění. Jako poslušné ovečky ženou se za pastýřem, který vyhrává na píšťalu tóny, co vábí jejich sluch, neznajíc jiné cesty. Nohy se ani na chvíli nezastaví, ani chvilička zaváhání. Vede je asi dobrý a hodný pastýř.

    Jak tam tak sedím na prvním schodě, přitáhnu si kolena až k bradě a choulím se do jakéhosi nevzhledného klubka. Zima není, přesto jako by ke mně doléhalo vanutí silného severního větru. Je ve mně studeno. Zkusím, jestli uvnitř nebude lépe.

    Jen dva malé schody, potom musí všichni projít mohutnými kovanými dveřmi. Pokleknou, prsty naznačí jakési gesto, nejdříve u své hlavy, pak na prsou, zvednou se a pokračují dále. To asi zdraví Boha. Vážně, bez úsměvu, bez jakýchkoli emocí. Snad slyšel. Snad jim odpoví srdečněji, ale ovečky jdou dál a na odpověď vůbec nečekají. Společně usedají. Pohledy věnují okolo sedícím, lehkým pokynutím hlavy zdraví známé tváře. Vážnost je tu asi na místě. Mohutnost stavby, jež je naplněna umem stavitelů, sochařů a malířů uvádí přítomné v tiché zamyšlení.

    Nad zázraky umění se mi tají dech. Co krásy z lidské duše je tu zanecháno. Výjevy pozemské podoby a přece tak nepodobné životu na zemi. Lidé, co sem nosí své stíny na duši, tuto krásu jistě nabírají plnými náručemi. Rozhlížím se, mají-li i ostatní blažený úsměv na tváři při pohledu kolem sebe.

    Zraky všech se upírají k hlavnímu oltáři. V celistvosti stavby samé, s důmyslně umístněnými výtvory lidské zručnosti je nejkrásnější skvost všem náležitě na očích. Mnohým postavám z obrazů, i nádherným sochám tu za celá staletí prokřehly duše, duše vložené mistry do svých děl. Všechny výjevy se dívají neurčitě, zdá se, že mají přes tvář hozený závoj, zakrývající jejich emoce. Jsou tajemné, snad blažené a studí. Jejich poselství však dokáže propojit vědomí lidí do pevného semknutí. Lavice jsou zaplněné takřka do posledního místa a přeci to vypadá, jakoby tu seděl jeden jediný člověk. Před oltářem projde postava v bílém, zazní slova, lidé vstávají a hledí s nadějí před sebe.

    Bílá barva je tak osvobozující pro oči. Hledají v ní lidé nevinnost? Je to jen klam, který navozuje určitou iluzi? Myslím na obrovské moře barev, co znám, a bílá mi přijde tak chudičká, fádní, dokonce až smutná. Do těchto míst však

    naleží.

    Slova, slova, slova. Jak hezky se poslouchají, pokud mají obsah, který sděluje, co chce být slyšeno. Touhy, potřeby a jejich naplnění. V oné chvíli vyřčené dává lidem křídla a povznáší je mezi anděly až k Bohu samému. Ani mohutnost zdí s překrásnými klenbami nezabrání duši přiblížit se k pastýři. Je v nich síla spojení, naděje v očekávání věcí krásných na cestách plných hříchů. Vina bude smyta, hřích odčiněn pokáním a možná, že snad usedne lev s beránkem ke

    společné večeři. Lidé jsou tak nekoneční ve svém smýšlení a svých představách. Snad právě proto, uzavřeni do pevných schránek, mají tady na zemi najít správnou cestu k nalezení nejvyššího uspokojení. Slova vlídně podaná, avšak nabádající, vypráví o pouti provázené Bohem, jíž šel jeden člověk před dávnými lety. Snad byl moudrý a hodný, prý dokázal zázraky. Lidé k němu dodnes vzhlíží, bohužel na kříž, na kterém jeho život skončil ošklivou smrtí. Obětí tolik uctívanou.

    Poslouchám a mé pocity jsou smíšené a neurčité. Špetička lidskosti, která mi byla ponechána, dává průchod rozporným představám. Všeobjímající láska a radost ze života, úcta k sobě samému, dítěti božímu se mísí s představou věčné viny, vlastní viny. Je mi smutno, nedokážu zvednout oči, abych na kříž ještě jednou pohlédl.

    Rozezní se písně. Píšťaly varhan naplňují prostor a Bůh jistě přijímá zpěv jako překrásný dar. Skrývá se v něm velká energie. Posiluje lidi v jejich konání. Písně vystřídá modlitba. Jedna po druhé, jako čarovná zaříkání k ochraně člověka samého a jeho nejbližších. Nese se v nich touha, touha po dokonalosti bez zbytečných neřestí. Zazní slova o vině, vině zbytečně svazující, bolestivé, působící utrpení duše, přestože lidské poznání nemá hranice. Nabízí život, život s prožitky, které člověka naplňují a utvářejí.

    Pokud vás Bůh skutečně miluje, a vy milujete sebe, pak nemůžete být hříšníky. Vystavěli jste mu krásné stavby, plné skvostů umění, zpíváte společně písně, láska k němu vás provází celým životem. Pak tomu není jinak, než že jste milováni a milujícími. Jestliže snad smýšlíte trochu jinak, přičemž dokážete ve své niterní lásce postavit sebe samého až na vrchol a Boha nepotřebujete, pokud vám stačí jen pozvednout hlavu, přivřít oči a vnímat sebe samé jako božský základ tohoto světa, potom jste milujícími a milováni.

    Pomyslil si anděl, a vyšel z příšeří do slunného dne. Všeobjímající světlo jej obklopilo, přivřel oči, zhluboka se nadechl. Cítil, jak jeho duše rozpíná křídla a letí, naprosto svobodná, nepodléhající nikomu a ničemu. Přestože nikdy nespatřil boha ani jiného anděla, věděl, že tady je mezi svými.


    Kočičí intermezzo

    Libor ŘEZNÍČEK (49)

    Mám doma kocoura. No, na tom by nebylo nic tak divného, protože spousta lidí má doma kocoura, či kočku, ale ten můj je opravdu unikum. Mám ho od kamarádky úplně od malého chlupatého koťátka a už od mala projevoval neuvěřitelnou chytrost a šikovnost. Během půl roku se naučil sám chodit na klasické splachovací WC, tedy rozumějte, to lidské. Všiml jsem si, že mne stále na toaletě bedlivě pozoruje, ale přikládal jsem to spíše zvědavosti, než jeho vynalézavosti. Měl jsem tehdy ve starém bytě ještě to klasické splachování na šňůrku s nádobkou u stropu. Jednou odpoledne najednou slyším, že někdo u mě spláchnul a vzhledem k tomu, že bydlím sám a návštěva u mne nebyla, polilo mne horko, kdo že to u mě splachuje! Přiběhl jsem na záchod a nevěřil vlastním očím. Na šňůře od splachovače se vesele houpal můj mladý kocourek a náramně se bavil. „Ty bestie, necháš toho?“

    Zhruba za týden mě udivilo, že podestýlka od kočičího záchodku je stále čistá a nevydává žádné pachy, což tedy dříve rozhodně nebývalo. Nejdřív jsem podezříval toho lumpa, že si odlehčuje někde jinde, ale nikde nebylo nic cítit, ani jsem nikdy nic nenašel. Ven jsem ho tehdy ještě nepouštěl, tedy záhada. Ta byla náhle odhalena v dalším týdnu, kdy jsem sám šel trůnit a na záchodě seděl jak starý pasa můj kocour a blaženě se šklebil. Poté co skončil, skočil na šňůru splachovače a elegantně spláchnul a ještě se přitom královsky pohoupal. Nakonec odkráčel, jako bych tam snad ani nebyl, s výrazem: „Co čumíš, ty nesplachuješ?“ No, není úžasný? Spousta lidských tvorů po sobě mnohdy ani není schopno spláchnout, na rozdíl od mého Mikeše.

    Mám spousty kamarádek a občas u mne i nějaká přespí anebo jdu na návštěvu zase já. Kocoura beru s sebou, přece nenechám svého miláčka samotného v bytě. Zatím si žádná z dam nestěžovala a to ani na mě, natož na kocoura. Je velice čistotný, chytrý a každou tím zatím vždycky dostal. Ale nemyslete si proboha, že balím dámy na kocoura, to tedy ne, to ne! Problémy však občas nastaly, když šel kocour na návštěvě na záchod. Mikeš si spokojeně odskočil a chtěl i spláchnout, ale nebylo kde, marně vyhlížel splachovátko s visící šňůrou, která jaksi u novějších záchodků již není. Bylo krásné pozorovat kocoura, jak je zmatený. Bohužel zmatené byly i dámy, když našly ve svém voňavém záchůdku kocourovo pozdravení. Jak ale jistě uznáte, za to ten kocour opravdu, ale opravdu nemohl.

    Proč se o tom ale zmiňuji, za čas jsme se přestěhovali do nového bytu a kocour ztratil úplně radost ze života. Vzali mu jeho houpátko a nezbytnou pomůcku pro splachování. To by ale nebyl Mikeš, aby si neporadil. Zhruba asi tak za měsíc se světe div se, naučil sám splachovat i s vysunovacím knoflíkem. Tajně jsem ho někdy pozoroval. Pacičkou dokázal velmi obratně a trpělivě nadzdvihovat ovládací držadlo splachovače, až tím normálně spláchnul. Jak se to naučil, to se mě neptejte, to jsem dodnes nepochopil. Co se však dosud nenaučil, je knoflíkové tlačítkové ovládání, které bohužel v současnosti převládá. Není zápasníkem sumo, aby dokázal přemoci silný odpor tlačítka i když věřím, že princip je mu zcela jasný. Věřím ale, že se časem naučí nějaký fígl, jak i tento problém obejít.

    Tak jako já, i on miluje občasné dámské návštěvy. Protože bydlím sám, chodívám v bytě obvykle nahý a kocour nemívá žádné námitky, přijde mu to naprosto normální, ostatně tak jako i mně samému. Zcela jiná situace však nastává, máme-li dámskou návštěvu a ta se trochu déle zdrží, či dokonce u nás i přespí. Pokud dotyčná dáma chodí po bytě tak, jak jí Pán Bůh stvořil, což bývá zpravidla vždy, kocourovo chování se rázem změní. Je úplně fascinován tím nahým ženským tělem, tolik odlišným od těla jeho páníčka. Zvláště pak pohupující se prsy při chůzi ho úplně omračují. Nespouští oči z onoho objektu a ještě dlouho pozoruje ono místo na ženském těle, i když je již uvedeno do klidu sedu, či lehu. Zkrátka a dobře, Mikeš je hotový ze ženských ňader. My chlapi bychom řekli, že je „horňák“. Již po příchodu dámské návštěvy k nám rentgenuje horní partie naší něžné návštěvy a čeká, až uzře své potěšení. Nutno podotknout, že to obvykle netrvá dlouho a dočkává se. Při loučení vždy od dotyčné vyžaduje dlouhé mazleni a sám se jakoby loučil s těmi rozkošnými výstupky, které jeho pán nemá. Obvykle se dobývá do halenek těchto dam, krásně u toho vrní a lísá se. „Je, ten je rozkošný“, bývá obvyklá odpověď zmíněné dámy na chování mého kocoura. Dovedl to však až do krajnosti a jakmile rozezná ženštinu od mužského, okamžitě vyžaduje výše zmíněné mazleni. Nutno podotknout, že jemu to na rozdíl od jeho panička vždy vyjde a ještě si vyslouží pochvalu. Je to zkrátka kočičí chlap se vším všudy. Já na podobný fígl ještě nepřišel, i když se mnohdy velice snažím. Končívá to leckdy neslavně a jen kocour zachraňuje mou reputaci a počínající se perspektivní vztah. Tak tedy díky brácho, máš u mě kousek čerstvého lososa nebo šunky.

    Poslední dobou k nám chodívá rozkošná blondýnka, která je tedy opravdu řádně vyvinutá a Hospodin zde opravdu, ale opravdu nešetřil, naopak byl velmi štědrý.

    Tato dáma již u nás i přespává a cítí se zde asi opravdu jako doma, z čehož vyplívá, že se před námi již vůbec nestydí a dává vyniknout svým nesporným ženským tvarům a půvabům. Nejen já, ale zcela zřetelně i kocour se beznadějně zamiloval až po uši. Ten úplně šílí a poznává svou vyvolenou už při její chůzi k nám po venkovním schodišti. Zavětří, zaposlouchá se a prudce vystartuje ze svého pelechu a v mžiku stojí u vchodových dveří, vrní, silně se o ně otírá, vyluzuje zvláštní zvuky a nedočkavě očekává, až návštěva zazvoní, či zaklepe. Velmi při tom žárlím, protože první uvítání patří vždy Mikešovi. „No ahoj ty můj fešáku, jak se máš a stýskalo se ti po paničce?“ Kocour se může zbláznit, zvláště zvedne-li ho zmíněná do své bohaté náruče. Ta bestie se mi zcela nepokrytě vysmívá, že je vždy první u zdroje. Po uvítacím manévru vždy kocour vyskočí nahoru na křeslo, pohodlně se uvelebí a jako v biografu očekává svou pravidelnou dávku romantické telenovely, která také opravdu většinou následuje. Zkrátka takový delší kočičí večerníček, protože po tomto představení většinou spokojeně usíná, zrovna tak, jako jeho pán.

    Nakonec zde musím podotknout, že s kocourem jsme dohodnuti, že tuhle blonďatou kočičku si asi už necháme natrvalo a budeme oba plně užívat její bohaté měkké náruče a zcela jistě i její zlaté srdce, které bije jen pro nás.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena