• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2015 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2015

    Práce v této kategorii:

  • Hra mysli
  • Kdy přijdou ty lepší dny?
  • Zklamání
  • Osudy náhod

  • Hra mysli

    Kristýna Schröderová (17)
    1. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Zazněly poslední tóny skladby a Jindra s úlevou vstal od klavíru. Konečně se mu podařilo zahrát Chopina, aniž by se zasekl kousek před koncem. Pokaždé, když dříve trénoval a blížily se závěrečné akordy, nemohl si vzpomenout, jak má pokračovat. Dokonce na chvíli i zapomněl, co znamenají noty před ním. Vtom okamžiku nevěděl, proč vlastně hraje na klavír, jelikož byl přesvědčený, že na něj neumí. Jako kdyby se stal nepopsaným listem. Nebo jinou osobou. Pak to zase přešlo a on mohl pokračovat. Ale nejistota se v něm usadila hodně hluboko a odmítala ho opustit. Podobné výpadky míval mnohem častěji a nejenom při hraní Chopina. Zatřepal hlavou. Vůbec se mu nelíbilo, nad čím přemýšlel.

    „Jsi v pořádku?“ - ozval se blízko něj vlídný hlas. Jindra sebou lehce trhl. Nečekal, že by v divadle někdo mohl ještě být. A co ho zarazilo víc, ten někdo mu tykal. Podíval se směrem, odkud hlas přicházel. Srdce mu začalo splašeně bít a tep vyskočil neuvěřitelně vysoko, jakmile pohled zaostřil. ,To není možné. To přece NENÍ možné.' Opakoval si pořád dokola. Vždyť zmizela. Zbavil se jí.

    Pod pódiem stála mladá žena zhruba ve stejném věku jako on. Oválný obličej jí lemovaly vlasy připomínající tekutý karamel, které se lehce vlnily. Vybavil si vzpomínku, kde si nechává mezi prsty proklouzávat právě ony hedvábné vlasy.

    Žena na něj upírala oříškové oči očekávajíc odpověď. Ne, určitě to není ona. Jen náhoda, nic víc. Rozhodl se zachovat chladný rozum. Nic se přece neděje. Je velice pravděpodobné, že na světě existuje člověk, který odpovídá i jejímu popisu.

    „Proč bych neměl?“

    Jak dlouhá doba asi uplynula, než jí vůbec odpověděl? Vteřiny, minuty? Všimla si jeho nenadálé změny?

    „Protože jsi vypadal, že se každou chvíli zhroutíš.“ Mírně pokrčila rameny. „A já bych tě rozhodně ze země nezvedala.“

    Jindra se pousmál: „Jenom jsem přemýšlel.“

    „Přemýšlíš opravdu zvláštním způsobem.“

    Je možné, aby se halucinace zhmotnila nebo převtělila? Protože jinak si Jindra nedokázal vysvětlit podobnost mezi ženou pod pódiem a...

    „Umíš hrát?“ — mávl neurčitě směrem ke klavíru, ale v polovině pohybu se zarazil. Otázka z něj vypadla dřív, než si ji stačil promyslet. Proč se sakra nezeptal na jméno?!

    „Trochu,“ odvětila nejistě a skousla dolní ret. Jindra si sedl zpět k piánu a pobídl jí, ať jde za ním. Za chvíli ucítil, jak se polstrování jemně prohnulo. „Znáš duet z Mrtvé nevěsty?“ — zeptala se. Jindra začal hrát první noty. „Myslíš tenhle?“ Žena pouze kývla a přidala se k němu.

    Tóny pomalu vyplňovaly prázdné prostory divadelního sálu. Jindra zavřel oči a nechal se unášet uklidňující hudbou. Připadalo mu, že hraje zpovzdálí. Myšlenky volně plynuly hlavou a nepozastavil se ani nad tím, že hraje části skladby, které by měla hrát žena.

    „Jak se jmenuješ?“ — odhodlal se vyslovit otázku, jejíž odpověď ho zajímala nejvíc. Ale odezvu tvořily pouze tóny skladby rozléhající se prostorem. Jindra otevřel oči a přestal hrát. Zmizela. Její místo zelo prázdnotou. Přiložil dlaň k sedačce. Byla studená.

    „Promiňte, jste v pořádku?“


    Kdy přijdou ty lepší dny?

    Eliška Vetýšková (15)
    2. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Už? Slyšela jsem dobře? Zavírám oči... a počítám ... raz, dva, tři... Ne, nemýlím se. Už je doma. Spínám marně své ruce v pěsti. Doufám, že má aspoň dobrou náladu nebo nemá? Dopadne to jako minule? Myšlenky lítají po místnosti jak splašené.

    Slyším, jak si zouvá boty. Jak mělce dýchá. Proč mělce dýchá? Je rozzlobený nebo pouze vybíhal schody? Na pár vteřin zavírám oči a věřím v to, že opět někdy přijde ten muž, kterého jsem si vzala. Toho, který mě slíbil věčnou věrnost, lásku ve zdraví i v nemoci. Proč musel odejít? Proč ho musel nahradit ten surovec, tyran, které ho i přes všechny ty rány a bolest... miluji... i přesto všechno je to pořád ten pravý muž mého života nebo ne...? Nežila jsem jen celou dobu v iluzi?

    Z mých smutných myšlenek mě vyruší on. Můj zrak se nejprve upře k jeho obličeji. Nevidím žádné známky agrese nebo špatné nálady. Můj zrak pozvolně přechází k jeho ruce, kde drží flašku. Flašku rumu. Takže pil. On zase pil. Nevím, jestli se mám zvednout ze židle. Cítím se jako přikovaná. Co udělá? Zmlátí mě jako minule nebo bude dělat, že se nic neděje a my jsme vcelku normální manželé?

    „Ahoj,“ vymámí se ze sebe ten opilec.

    Otáčím na něj svůj zrak. Snažím se trochu schovávat a nenastavovat mu tvář... třeba by toho hned využil.

    „Ahoj,“ řeknu schovávaje se za prameny vlasů, které mi jdou přes obličej: „Jak dopadla ta nová práce? Vzali tě? Měl jsi dobré zkušenosti a vůbec všechny předpoklady pro tu funkci...“

    Z mého trapného monologu mě vyruší jeho podnapilý hlas.

    „Nevzali mě. Prý na ně nepůsobím moc dobrým dojmem. Víš, jaké to je, když musíš zapadat do kolonky. Musíš být jak sériový panáček. Dobře vypadat. Nemít žádný zlozvyk. Přesně odpovídat jejich představám,“ dořekl.

    Vyrazil mi tím dech. Vypadá to, že mu je to celkem líto, že očekával od sebe víc, že by ta jiskřička z jeho očí přeci jenom nezmizela, že by...? V tom mě jeho hlas přerušil.

    „Nic nemá cenu. Nějaká práce, kdo ji potřebuje. Kdo? Já ne. Já nikoho nepotřebuju ke svému životu. Ani tebe.“

    Rozpřahuje svou ruku. Začnu se choulit do klubíčka, aby sílu jeho rány nepocítila jen moje tvář, kterou už pár měsíců zdobí nevábné podlitiny všech barev. Každým okamžikem ji očekávám. Nevidím v tom něco divného, něco jiného. Je to pro mě řehole, když v tom... svou ruku stahuje nazpět a spíná je v pěst. Chvilku jen mlčky kouká z okna. Po chvíli pokračuje ve své rozpravě o životě.

    „Co je vlastně život? Souběh minut, hodin, dnů, roků... a co z toho. Nejlepší jsou stejně drogy, sex a rock and roll, jak hlásali naši bratři. Víš, co je smysl života? Život nespoutaný, plný dobrodružství a napětí. Ne tohle živoření. Od svítání do setmění v práci...“

    Nepoznávám ho. Nepoznávám ho. Jak takový pijan dokáže takhle mluvit. Mít takové názory? Nejsem v tomhle vztahu nakonec ta špatná já? Třeba já vyvolávám všechny naše hádky a spory. Já si říkám o ty facky, kopance... On se mě snaží jen vychovat. Já jsem vlastně tak nemožná, tak prázdná. On má ten správný pohled na svět. Naše boje jsou tedy pouze mými boji? Mými boji proti jeho správným rozhodnutím?

    Pamatuju si, jak jsme se seznámili. Tak opatrně po mně pokukoval. Schovával svoji tvář za nevinnými úsměvy a já mu ty jeho úsměvy oplácela. Připadala jsem si tak krásná, sebevědomá... a co ze mě teď zbylo? Čím jsem teď? Čím jsem se stala? Proměnila jsem se mu před očima... Tady to je. Tady je ta chyba. Má mít ve mně oporu... a on ji s každým novým dnem spíše ztrácí.

    Copak já... Já jsem ta špatná!... nepřetržitě si to všechno opakuji v hlavě a začínám potichu vzlykat. Vzpomínám na první den, kdy jsme se viděli, první polibek, první vášnivou noc... Vzlykám, ne, já brečím, potichu... Proč potichu? Protože nahlas brečí jen zbabělci. Ano, toto taky hlásá můj milovaný muž, a navíc, kdyby uviděl moje slzy, koledovala bych si.

    „Co je? Ty snad brečíš?“ — prudce odhrnuje moje vlasy a chytá do ruky můj obličej. Z očí mi tryskají slzy. Jeho stisk je tak uklidňující a přitom chladný.

    „Odpověz? Máš k tomu nějaký důvod snad? Starám se o tebe. Máš se jako v bavlnce a ty si toho nevážíš. Prostě ti to je úplně jedno. Přijdu domu... a ty mlčíš nebo brečíš. Proč? Snažím si sehnat práci a vůbec. Víš, jak je to sakra těžký... víš to?“

    Neodpovídám mu, protože by moje slova v téhle situaci stejně neměla smysl.

    „Čuzo! Čuzo jedna nevděčná! Ty ani nevíš, jak je těžký být s někým, jako jsi ty. Jsi naprosto jiná než ostatní. Být s tebou i bez tebe je utrpení, nesnáším ty tvoje pohledy. Nesnáším tě, víš to?“

    První facka. Druhá, třetí... s každou fackou navíc v sobě nacházím větší statečnost. Něco mi říká, abych se vzepřela, a něco, abych zůstala tou obětí. Z úst mi vychází rozhodné - „TO STAČÍ!“

    „To bolí. Nechápeš to? To bolí. Surovče! Piješ po nocích v barech a k ránu se vracíš vždycky se stejnou výmluvou. Sháněl jsem práci, nic nevyšlo ... mrzí mě to. Tak proč piješ? Abys utopil svůj vztek a nenávist k dnešní společnosti. Myslíš, že to něco vyřeší? Že všechno bude dobré po pár pivech. Jsi naivní, naivní jako já, když jsem si tě brala.“

    „Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct. Krávo. Nemáš žádnou cenu. Žádnou.“

    Svůj pásek si vytahuje z pasu a začíná mě mlátit. Nejdřív mě silnou fackou shazuje ze židle. Prudce dopadám na zem, která jako by se po mě natahovala a chtěla mě pohltit. Tvrdě dopadám na tu studenou podlahu.

    Choulím se do klubíčka, abych se schovala před jeho kopanci, které mě nebolí. Zvykla jsem si. Trvá to snad hodinu. Jeho kopance jsou v průběhu minut slabší a slabší. Už se vybíjí, už bude konec... Neprotestuji, jen schoulená v klubíčku čekám na to, kdy bude konec.

    Najednou bolest přestává. Manžel nade mnou stojí a jen se na mne dívá. Opatrně si dávám ruce pryč z obličeje. Kouká se na mne prázdným výrazem. Beze slov odchází.

    Kam jde? Kdy přijde? Vrátí se ještě někdy? Jde zase pít? Vysílením se mi podlamují nohy a já opět dopadám na podlahu. A opakuji si jeho slova: „Co je to vlastně život? ... souhra minut, dní...

     


    Zklamání

    Jan Jelínek (15)
    3. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Naše město je stejné jako každé jiné. Najdete tu školu, nemocnici, restaurace, kostel, spoustu nepotřebných obchodů s oblečením a mnoho dalších věcí. Obyvatelé našeho zapadákova jsou nehledě na věk úplně stejní. Všichni si hledí svého, nedbají na okolí a nehodlají se měnit, ani kdyby v supermarketu rozdávali rohlíky zdarma. Momentálně sedím v našem autě a na tohle všechno se dívám z okna. Mamka, která sedí vedle mě, se mnou za celou cestu ještě nepromluvila. Nejspíš se soustředila na cestu, nebo to aspoň dobře hrála. Byli jsme na cestě k dětskému psychologovi. Vždycky jsem si myslel, že někoho takového v životě nebudu potřebovat. Já si za tím názorem stále stojím, ale mamka si myslí něco jiného. „Vážně tam musím?“  —prolomil jsem konečně ticho. „Nic ti to neudělá,“ odpověděla matka stroze. „Já žádnýho psychouše nepotřebuju!“ — vykřikl jsem. „Celý dny jsi jenom zavřenej v pokoji a koukáš do stropu. To už vážně není normální. Půjdeš tam,“ završila naší konverzaci. Nic jsem už neříkal. Stejně by to nemělo smysl. Když si postaví hlavu, nikdo a nic už to nedokáže změnit.

    Asi za deset minut jsme dorazili na místo. Před námi se tyčil celkem velký a starý dům, který rozhodně potřeboval novou omítku. Ještě jsem to zkusil jednou a vrhl na mámu zoufalý pohled. Ta se však dívala jiným směrem. Povzdechl jsem si a vystoupil z auta. Jakmile jsem vystoupil, slyšel jsem, jak auto nastartovalo a odjelo pryč. Nezbylo mi nic jiného než se vydat na cestu. Došel jsem ke staré, železné brance. Bylo zamčeno. Vedle branky se nacházel zvonek. Zazvonil jsem. Z domu jsem uslyšel náhle zařinčení. Po chvíli se ze zvonku ozval ženský hlas: „Přejete si?“ — řekla neznámá. „Měl bych tu být objednaný k dětskému psychologovi,“ odpověděl jsem. „K paní Najtové,“ dodal jsem po chvíli. „Vydržte, podívám se,“ řekl hlas. Trvalo asi třicet sekund, než hlas znovu promluvil: „No ano, už to vidím, pojďte dál“. Poté branka začala bzučet a jako zázrakem bylo odemčeno. Vstoupil jsem do malé zahrady. Vypadala naprosto stejně jako dům. Byla zašlá a ošuntělá. Lidskou ruku viděla naposledy asi v minulém století. Když jsem se znovu zadíval na barák a jeho zahradu, nebyl jsem si jistý, jestli chci vidět, jak to vypadá uvnitř. Bohužel, už nebylo cesty zpět.

    Došel jsem ke vstupním dveřím onoho domu hrůzy. Dveře byly dřevěné a v horní polovině se nacházelo mosazné klepadlo. Zaklepal jsem a čekal. Téměř ihned jsem uslyšel kroky směřující ke mně. Náhle se dveře otevřely. Stála v nich mladá žena s blonďatými vlasy sčesaných do drdolu, na nose jí seděly brýle a v rukou držela jakýsi blok. „Pojďte dál,“ řekla vlídně a usmála se. Chtěl jsem jí úsměv oplatit, ale neměl jsem na usmívání náladu, a tak jsem jen vešel dovnitř. Dům vypadal jako vyměněný. Uvnitř to vypadalo obyvatelně, dokonce se mi tu i líbilo. Vedla tu pouze jedna dlouhá chodba. Po obou stranách se vedle sebe nacházely asi desatery dveře. Zbytek chodby vyplňovaly židle. Na stěnách visely různé obrazy. Většina z nich mi připomínala jenom směsici barev. Nikdo tu nebyl. Jenom já a ta žena. „Pojďte za mnou,“ řekla a vydala se na cestu chodbou. Následoval jsem jí. Došli jsme k posledním dveřím na pravé straně. „Počkejte, než si vás paní Najtová zavolá,“ řekla a zmizela v protějších dveřích.

    Asi po deseti minutách se ze dveří někdo ozval. „Můžete dál,“ řekl hlas. Zvedl jsem se ze židle a vkročil do místnosti. Vypadalo to tu jako v čekárně u dětského doktora. Místnost byla vymalovaná do žluté barvy. Na zemi se nacházelo tmavě hnědé lino. Ve středu místnosti byla dvě křesla a malý konferenční stolek. Všude kolem mě byly poházené hračky. Od kočárků a panenek až po autíčka a figurky známých komiksových hrdinů. „Posaď se,“ řekla žena, která seděla v jednom z křesel. Byla snědé pleti, černé vlasy, na nose brýle a na sobě měla bílý svetr a modré džíny. Vypadala zcela obyčejně. Prostě další ovečka uvězněná s ostatními v ohradě, která si říká město. Posadil jsem na druhé křeslo a potají mámu proklínal. Náhle se zvedla a zamířila ke stolu v rohu místnosti. Otevřela druhý šuplík a vytáhla z něj poznámkový blok a propisku. „Jmenuji se paní Najtová a dnes budu tvůj psycholog,“ řekla a opět se posadila do křesla. „Tak, proč tady jsi?“  — zeptala se. „Poslala mě sem máma,“ odpověděl jsem. „Proč tě sem máma poslala?“  — zeptala se znovu. „Kvůli tomu, co se stalo,“ řekl jsem s bolestí v hlase. „A co se stalo?“ — položila další otázku. Podíval jsem se na ni a začal vyprávět.

    ***

    Začalo to jako další normální den. Opět jsem nemohl usnout. Díval jsem se do stropu. Tohle jsem dělal poslední dobou hodně. Nevím přesně, o čem jsem tenkrát zrovna přemýšlel, ale nedalo mi to spát. Náhle jsem dostal žízeň, a tak jsem se rozhodl podniknout dobrodružnou výpravu, kde na konci místo truhly s pokladem čekala sklenička s vodou. Nazul jsem si pantofle a vydal jsem se na cestu. Když jsem sešel po schodech dolů a dorazil do kuchyně, vzal jsem si skleničku a natočil do ní trochu vody. Voda byla dobrá, a tak jsem si natočil ještě jednu. Poté jsem sklenici položil na linku. Nechtělo se mi jít zpátky do postele, a proto jsem se rozhodl popojít k oknu. Podíval jsem se ven. Všude byla mlha a nebylo vidět na krok. Úplně jako z nějakého nepovedeného hororu. Otočil jsem se a chtěl jsem se odebrat zpátky do svého pokoje, ale pak jsem to uviděl. Ve dveřích stála osoba zahalená ve stínu, takže jsem nepoznal, kdo to je. Byla malá, ale i tak mi naháněla pořádný strach. Rozešla se směrem ke mně. Nevěděl jsem, co dělat. Mám utíkat? Schovat se? Nebo jenom čekat, jestli se smiluje? Ukázalo se, že si nebudu muset vybrat. Jakmile se postava přiblížila, poznal jsem hned, o koho jde. Byl to můj malý bratr. Bylo mu sice jenom pět, ale rozumu pobral víc než spousta dospělých. Došoural se až ke mně. „Co tady děláš?“ — zeptal jsem se ho. „Viděl jsem, jak jsi šel dolů, a tak jsem chtěl vědět, kam jdeš,“ odpověděl ospale. Usmál jsem se. „Pojď spát, je pozdě,“ řekl jsem a oba jsme se vydali na zpáteční cestu. Potom jsem usnul.

    Další den ráno jsem se vzbudil celkem brzo. Typický. Když vstávat nemusím, tak to najednou jde, ale když mám jít do školy, tak nejsem svoje tělo schopný donutit k pohybu. Spát se mi už nechtělo, a tak jsem se zase díval do stropu. Zanedlouho zavrzaly dveře vedoucí do mého pokoje. Posadil jsem se. Byl to opět brácha. Jediný pohled mi stačil na to, abych věděl, co chce. Odkryl jsem kus peřiny a posunul se. Celý se rozzářil a lehl si ke mně. „Půjdeme dneska na hřiště?“ —- zeptal se dychtivě. „Jasně, proč ne,“ odpověděl jsem s úsměvem. Chtěl jsem ještě něco říct, ale už spal, a tak jsem se o to pokusil taky. Když jsem znovu otevřel oči, už tam nebyl. Našel jsem ho vedle v jeho pokoji hrát si s jakýmsi stavebnicovým monstrem. „Vááá!“ —zařval. „Sežeru tě!“ — zařval znovu a rozběhl se ke mně. Lehl jsem si na zem. „Ne! Prosím nežer mě,“ žadonil jsem o svůj život. „Moc pozdě!“ — řekl a jeho příšera mě celého pozřela. Dělal jsem mrtvého brouka. On se nic netušíc otočil a vítězoslavně zařval: „Vááá! To jsem si pochutnal,“ zakončil svoji snídani triumfálně. Pak jsme se oba smáli. Když nás to přestalo bavit, sešli jsme dolů na snídani. Všechna rána jsme většinou doma sami, protože máma chodí do práce většinou ještě za tmy a s tátou je konec bůh ví kde. Já udělal čaj a bratr nám jako vždy něco vyštrachal v lednici. Dneska to byl jogurt. Usedli jsme ke stolu a dali se do toho.

    Když jsme dojedli, ozval se znovu: „Už půjdeme na to hřiště?“ — zeptal se zvědavě. „Jasně že ne,“ odpověděl jsem. „Ještě se musíš umejt, převlíknout a vůbec se dát dohromady,“ dodal jsem. „Ach jo,“ zabručel a zamířil směrem do koupelny. Netrvalo dlouho a už jsme stáli na verandě a obouvali si boty. „Můžu si vzít míč?“ — zeptal se. „No jasně, bez míče by to nebylo ono. Utíkej pro něj!“ — řekl jsem. Ani jsem si nestihl obléct bundu a už byl zpátky s míčem v ruce. Ještě jsem mu nasadil čepici a pak jsme se vydali na cestu k hřišti. Náš dům je jenom dvě ulice dál od hřiště. Nikdy mě nenapadlo, že by se něco mohlo stát. Chvilku jsme šli, smáli se a tak různě dělali všechno možné. Náhle mi však zapípal mobil v kapse. Byla to mamka. Psala, že dneska se vrátí z práce až pozdě večer a budu si muset nechat bráchu celý den. To mě pěkně vytočilo. Zrovna o víkendu! Začal jsem jí psát odpověď. Kdybych aspoň na vteřinu zvedl oči od mobilu, viděl bych, že se jeho míč zakutálel do prostředku silnice. Samozřejmě se za ním vydal. Když k němu došel, vítězoslavně zakřičel: „Mám ho!“ Až teď jsem zvedl oči od telefonu a podíval se, co se děje. Chtěl jsem na něj zakřičet, ať ihned vypadne z té silnice, ale bylo příliš pozdě. V následující sekundě se semlelo několik věcí naráz. Černá dodávka se vyřítila ze zatáčky a rozjela se plnou rychlostí naším směrem. Bratr se k ní otočil. To bylo to poslední, co stačil udělat. Potom do něj dodávka narazila. „Adame!!“  — zařval jsem jeho jméno. To mu však nepomohlo. Dodávka ho vymrštila na svojí kapotu. Vzápětí zastavila a on se skutálel dolů. Nevěděl jsem co dělat. Jenom jsem tam stál. Podíval jsem se skrz okno do auta. Řidič byl stejně v šoku jako já. Poté se taky otočil čelem ke mně. Dívali jsme se na sebe beze slova. Najednou začal couvat, objel bezvládné tělo mého bratra a uháněl pryč. Mobil mi vyklouzl z ruky a rozbil se o chodník. Běžel jsem k Adamovi. Ležel tam. Tváří dolů. Otočil jsem ho. Byl mrtvý. Oči měl stále otevřené a díval se na mě. V jeho očích jsem viděl pohled, na který nikdy nezapomenu. Byl to pohled zklamání.

    ***

    Paní Najtová se na mě úzkostlivě dívala. „To je všechno,“ řekl jsem. „Adama je mi líto,“ zareagovala po chvíli. Myslím, že jsem u jejího oka spatřil slzu, ale hned se podívala jinam, takže to nemohu říct jistě. „Hm,“ odpověděl jsem. Následovalo ticho. Po chvílí se rozezněl časovač na konferenčním stolku. Šedesát minut uběhlo jako nic. „No, uvidíme se za týden,“ řekla paní Najtová a usmála se. Cože?! Pomyslel jsem si. Psycholog dostává peníze za to, že já se sem přijdu vybrečet, on pak řekne, že je mu to líto a pošle mě pryč?! Jestli je to tak, tak už vím, jaké povolání si v budoucnu vybrat. Místo toho všeho jsem se na ní jenom usmál. Pak jsem se se slovy „Na shledanou“ zvedl a zamířil ke dveřím. Venku už na mě čekala máma. Když jsem nastoupil, zase se dívala jinam. Najednou se podívala mým směrem. Usmívala se. „Mám tě ráda,“ řekla po chvíli. „Já tebe taky,“ odpověděl jsem s úsměvem. Pak se auto rozjelo a my se vydali na cestu domů. Byli jsme tam celkem rychle. Vystoupil jsem a pomohl mamce s nákupem, který stihla nakoupit, zatímco já vyprávěl svůj příběh. V kuchyni jsem ho vyložil a vydal se nahoru. Chtěl jsem jít do svého pokoje, ale zarazil jsem se. Šel jsem do toho vedle. Do Adamova pokoje. Všechno zůstalo, jako když jsme šli na naší poslední společnou snídani. Už je to tady takhle týden. Ještě jsem nedokázal sem znovu vkročit. Na zemi se líně válela jeho příšera ze stavebnice. Zvedl jsem ji a ještě jednou jsem tiše zašeptal: „Váá,“. Pak jsem ji opět položil na zem. Lehl jsem si do jeho postele. Po tváři mi tekla slza, ale já ji rychle zase setřel. A pak jsem se zase zadíval do stropu.


    Osudy náhod

    Jiří Pokorný (15)

    I.

    Vzbudily ho sluneční paprsky, které se draly skrz dírky provizorního dřevěného příbytku, který je malý jako stan pro jednu osobu. Listí, které na svoje jednonoční obydlí před soumrakem naházel, už dávno rozfoukal vítr. Intuitivně si zakryl rukou oči před ranním světlem. V noci naštěstí nepršelo, ale byl prudký vítr, který ho neustále vyrušoval z usínání. Když konečně usnul, tak se mu na oplátku zdály zase noční můry, které má od poslední události nepřetržitě každou noc. Ještě pár chvil ležel s očima zakrytýma. Byl by i usnul, kdyby neměl svůj úkol, kvůli kterému už zemřely spousty lidí. Stále si nedovedl odpustit to, co před třemi dny provedl, ale měl snad jinou možnost? Raději na to nemyslel a vstal. Ve stejných šatech už strávil několik nocí a byl si vědom toho, že zapáchá, a ačkoliv je nedaleko řeka, na mytí není čas. Oblékl si proto pouze lehký a trochu propálený kožený kabátec, který na pravém prsu a na zádech má zlatě vyšitý znak královských poslů: pergament v kruhu a krátký meč. Královští poslové jsou vždycky mladíci, kteří jsou značně nezkušení, ale tento nikoliv. Tento posel už od pohledu nevypadá jako mladík, ačkoliv jím stále je. Vypadá spíše jako starý muž, který za svůj život zažil spoustu násilí a krutosti, kdyby to jeho černé oči neprozrazovaly, jeho čerstvá jizva na ještě mladé tváři by to už zakrýt nedovedla. Přistoupil k dohořívajícímu ohništi a vymočil se na ještě žhavé uhlíky. Hned jak vykonal potřebu, otočil se a chtěl složit stan, ale neutekla ani sekunda, když si uvědomil, že mu stan shořel. Místo něj si musel už třetí noc vyrábět z nalezených klacků a balvanů jednoduchý nevzhledný přístřešek. V tu chvíli si opět vzpomněl na onu událost, která zapříčinila jeho noční můry. Bez většího dumání potřepal hlavou, oddychl si a raději na to nemyslel. Místo toho si vzal na záda také trochu propálený kožený tlumok a kolem pasu si uvázal opasek s krátkým, leč ostrým mečem. Odvázal od stromu silného čistě bílého koně, kterého pojmenoval Crusian a odvedl ho k nedaleké řece. Tam se oba do sytosti napili. Pak Crusiana osedlal, vyskočil na jeho hřbet, vykřikl „hyjé“ a mírným klusem jel hustou trávou, až narazil na lesní cestu, tam zrychlil.

    II.

    Slunce bylo v nadhlavníku a jeho paprsky skrz hustý les tvořily pozoruhodná chapadla světla. Mezi stromy ve výšce pěti loktů se z ničeho nic objevila dva palce vysoká a tři palce široká koule. Koule zářila nepřirozeným modro-bílým světlem a polehoučku zvětšovala svůj objem, až se téměř dotýkala země. Přestala se zvětšovat, pouze v rytmických pohybech pulzovala nahoru a dolů. Po třech sekundách se náhle její zář rozprskla do všech stran a pár milisekund bylo v oblasti jednoho honu vidět pouze modro-bílo. Když po nepatrné chvilce zář odezněla, na místě, kde ještě před chvíli pulzovala prazvláštní koule, stála žena. Mladá černovláska s pronikavýma zelenýma očima se chvíli rozhlížela. „Snad už to je správné místo,“ řekla si pro sebe, „častá teleportace ničí organismus.“ Z brašny vytáhla tlustou starou knihu, otevřela ji a chvíli studovala. Potom svazek uklidila, natáhla před sebe obě ruce a pomaličku se začala do kolečka otáčet. Vypadalo to poněkud humorně. Netrvalo dlouho a na svých rukách ucítila tolik hledaný příval energie. Konečně našla to, co už druhý den hledala - vřídlo. S rukama nataženýma kráčela pomalu tím směrem. Vypadalo to tu stejně jako zbytek lesa: stromy namačkané téměř u sebe, spadané barevné listí a jehličí. Nicméně dobře věděla, že právě na tomto místě se skrývá vřídlo - jakési uskupení magie. Těchto míst je na Zemi nespočet, ale mladá čarodějná adeptka zatím uměla vysát pouze tento typ, který se vyskytuje v lese. Vytáhla z brašny opět tlustou starou knihu a začala ji tentokrát pečlivěji studovat. Ví, že stačí nepatrná výslovnostní či přízvuková chybička, špatný pohyb, chybné rozložení krystalů nebo symbolů a magická energie by jí vymrštila obrovskou silou stovky loktů daleko.

    III.

    Obloha se zbarvila do nachová a byly vidět první červánky, oranžové slunce i přes husté stromy bylo pozorovatelné lehce na její levé straně a tvořilo tak fascinující oranžovo-žlutá chapadla světla. Teprve tehdy skončila s přípravou. „Ach, jak je západ slunce nádherný,“ povzdychla si a zahleděla se na tu zářící kouli. Po páté začala mladá čarodějka kontrolovat svoji práci. Očima bloudila po krystalech a různých symbolech do hlíny vyrytých a do kruhu zakulacených, které do tohoto okamžiku vyráběla. Když se znovu přesvědčila, že všechno je v pořádku, s vydechnutím si sedla na zem. Všude okolo ní byly z brašny rozhozené různé knihy, deníky, kalamáře, brková pera, medailony, krystaly, rydla a lektvary, ale to jí nikterak netrápilo. Přikryla si oběma rukama obličej a lehla si s hlubokým vydechnutím na záda do měkké hlíny. Byla unavená z toho rytí symbolů a skládání krystalů. Po chvilce se narovnala a vzala si do ruky jednu lahvičku s fialovou tekutinou, otevřela víko a napila se. Její výraz na obličeji značil, že kapalina zřejmě nebyla nikterak chutná, nicméně její únava jakoby zázrakem ustala. Zvedla se zpátky na nohy. Tentokrát již rozpoložení symbolů a krystalů nekontrolovala, místo toho se už připravovala na vysátí magie. V hlavě si odříkala všechny pohyby a slova, potom se zhluboka nadechla a šla na věc. Natáhla do svého vytvořeného kruhu symbolů a krystalů ruce a pomalu začala odříkávat slova. „Nai taura sina cenwelyo yonta qe strlis! Nai taura ilcuvar anaressë!“ Jak toto slova vyslovila, kruh zablýskl modrým světlem. „Qwian fiea!“ A mocná magie začala proudit do jejích natažených rukou. Vlivem magie byla donucena hluboko zaklonit hlavu a celá se prohnout v zádech. Její oči ztratily zelenou barvu a byly najednou čistě bílé. Vypadala hrozivě a celá se třásla. Netřásla se jenom ona, dokonce i věci pohozené na trávě se začaly chvět a levitovat. Krystaly v kruhu, zářící tmavě modrou barvou, stály na místě jakoby nic. Nepoužité krystaly položené od kruhu dál, vážící i několik desítek liber, se vznášely nad zemí, jako by byly pouhopouhá peříčka. Užuž to vypadlo, že i snad samotná čarodějná adeptka začne také poletovat, když náhle spadla na zem a s ní i její knihy, deníky, kalamáře, brková pera, krystaly, rydla a lektvary. Ležela na zemi a zhluboka, pravidelně dýchala. Ještě před chvílí byla v oranžovém slunečním svitu překrásná, ale nyní vypadala jako posedlá ďáblem. Jejím očím se sice navrátila jejich zelenkavá barva, nicméně bylo v nich možné spatřit plamen posedlosti. Její jindy krásně učesané černé vlasy byly rozcuchané a nevzhledné. Konečky prstů přitiskla na spánky, aby zjistila, kolik magie načerpala. Potom zlověstně zaječela: „Málo! Chci víc!“ Těžko uvěřitelné, že takový hrozivý řev pocházel z úst křehké ženy. Potom se proces opakoval. Opět přistoupila k modře planoucímu kruhu, natáhla před sebe ruce a vykřikla zaklínadlo. Zřejmě udělala v rozrušení nepatrnou přízvukovou chybičku, protože v tom okamžiku, jak dořekla magickou formuli, byla vymrštěna třicet loktů vysoko a sto loktů daleko. Prudce narazila a bylo slyšet praskání větví, bolestné sténání propíchnutého lidského těla dlouhou větví velkého stromu. Bezvládně tam visela, zády opírající se o mohutný kmen stromu. Náhle se větev pod její tíhou pomaličku začínala lámat. Pouze plachá srnka, která již dávno utíkala, když uslyšela praskání větví, strachy znovu nadskočila a přidala na rychlosti. Větev s mrtvou černovlasou ženou s bouchnutím spadla na zem.

    IV.

    Jel sprintem asi dvě hodiny, ani si nevšiml různých předmětů rozházených u lesní cesty, nebo na korunách stromů pověšených. Jednou míjel medailony na větvích zaháknuté, jednou zas krystaly u stromů poházené. Najednou uviděl v dáli uprostřed cesty jakýsi malý předmět, který by pouze slepec mohl přehlédnout. „Co to k čertu může být?“ — pomyslel si a jel k tomu záhadnému předmětu blíž. Nebyl u něj ani deset sáhů a poznal, že je to nějaký zápisník. Když se přiblížil na vzdálenost pěti loktů, seskočil z koně a vytáhl krátký meč. Prudce se rozhlížel kolem sebe. „Je tady někdo?!“ — zvolal, ale nikdo neodpověděl. Bál se, že když se sehne, tak na něj někdo z křoví vyskočí. Nepřestal se rozhlížet, napíchl deník na meč a přitáhl si ho blíž k sobě. V ten moment čekal, že na něj opravdu někdo zaútočí, pro jistotu uskočil o kus dál, ale žádný jiný člověk kromě něj tady nebyl. Crusian, který stál opodál, jenom zakroutil hlavou, jako by se vysmíval a zařehtal. „No jo, jen se mi vysmívej,“ zareagoval na to podrážděně posel, udělal pár kroků a poplácal svého koně po hřbetě. Potom ze svého meče vytáhl onen ještě zapíchnutý zápisník a přečetl si titulní stranu, kde bylo psáno: „Layla z Goldwynu, magické formule, ročník I. (starší)“. Podiveně zabručel a začal listovat. Všude byly namalované a přeškrtané různé symboly, pouze na jedné stránce bylo něco napsané cizím jazykem, kterému vůbec nerozuměl. „Co to jako má být?!“ - podivil se, „a kde se to tady vůbec vzalo?!“ Opět se rozhlédl, ale nikoho neviděl. „Určitě to někomu vypadlo z kapsy. Asi Layle z Goldwynu, když je tady napsaná, ale co znamenají ty symboly a slova? Za chvíli jsem v Nordenu, tam se zeptám místního pátera.“ Schoval záhadný deník do tlumoku mezi různá psaníčka, která tam měl doručit. Potom zašmátral rukama pod svůj kabátec do tajné kapsy, jestli mu náhodou nevypadl ten nejdůležitější dopis, který je od samotného krále Zernie psaný a samotnému králi Nordenu adresovaný. Všechno bylo v pořádku, a tak nasedl na svého silného hřebce a jel dál. Vyjížděl už z lesa, když náhle opět něco zahlédl na zemi. Tentokrát to však nebyl žádný deník, nýbrž jakási malinká truhlička. Opět přijel blíž, když byl od ní asi pět loktů, chtěl seskočit z koně, ale Crusian zadupal nohama a zurčivě zařehtal. „Klid hochu, to určitě bude zase od té Laly, Laely, Lay...“ zakoktal se, “no prostě ty ženský, která si nedává pozor na svoje věci.“ Bez rozhlížení šel k oné kovové truhličce. A to byla osudná chyba. Hned jak se shýbl, vyskočili na něj tři dospělí ozbrojenci, kterým nestihl pohlédnout do obličeje. Nestačil se ani nadechnout, ani pohnout prstem, natož vztyčit hlavu, když ho jeden z nich bodl do krku dlouhým rapírem. Bolestně vykřikl a jeho bezvládné tělo dopadlo na zem. Říká se, že když člověk umírá, promítne se mu před očima celý jeho život, ale jemu nikoliv. Pro něj se pouze zpomalil čas a zdála se mu opět jeho noční můra: Znovu spal ve stanu v lese. Znovu byla noc. Znovu uslyšel dupání kopyt. Znovu se probudil. Znovu uslyšel dopad pochodně na jeho stan. Znovu z hořícího stanu zachraňoval kabátec a tlumok s mečem v ruce. Znovu uslyšel ďábelský dětský smích. Znovu ve světle ohniště a planoucího stanu uviděl, jak se Crusian staví na zadní a řehtá přivázaný u stromu. Znovu uviděl šíleně se smějící asi desetiletou holčičku, jedoucí na černém koni s kopím namířeným na jeho hlavu. Znovu uskočil a stáhl ji ze sedla. Znovu slyšel její bolestný řev. Znovu ji bodal do srdce svým krátkým mečem. Znovu ji z bezvládných rukou vytrhával kopí. Znovu vrhal ukořistěné kopí po jezdci, který na něj najížděl. Znovu uslyšel bolestné výkřiky. Znovu uskakoval asi sedmnáctileté dívce, která na něj s řevem a vztyčeným mečem z koně skočila. Znovu ucítil ostří na svém obličeji. Znovu mu král radil: „...a Vethusi, dej na své cestě při doručení tohoto dopisu pozor na bandity a divo-děti, kteří pro zábavu přepadávají pocestné... nikdy nespi v lese.“ Znovu zadržoval smích, když si představil, jak malé děti, v divočině narozené, oloupí poutníky jako dospělí bandité. Znovu zalitoval své hlouposti. Znovu se proklínal. Znovu uslyšel bolestné výkřiky. Znovu...umřel.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena