Semínko malé jen to bylo↑
Drobounké zrnko
Víc už nic
Ze žírné země vyklíčilo
slunci vystavilo líc
Nedlouhý čas a je tu kmínek
Jen proutek tenký
Víc už nic
Vyrůstá zvolna z dětských plínek
v hájemství babic polednic
Po létech mládí stromem stal se
Svůj mezi svými
Víc už nic
Stojí tu v plné svojí kráse
obklopen kruhem borovic
Na jiném místě bonsai malá
Jen hezká zrůda
Víc už nic
Volnost svých druhů nepoznala
nezná chuť zimních plískanic
Spoutané tělo
trocha hlíny
strop místo nebe
Víc už nic
Nezahledí se do krajiny
nespatří roje létavic
Hořec dám do vázy k němu svý smutný blues↑
Upíjím portské z poháru a rvu si nitra kus
Jak druhá kůže mě halí nenávist a zloba
Laso si vážu na smyčku a hledám kde je skoba
Prašivej den dneska si líže svoje rány
Nadutost ozvěn bortí mé švihlé plány
Zanikla potřeba rdousit svá černá slova
Fanfáry důvtipů je válcují zas znova
S opratí v otěžích držím své vzteklé davy
Semleta věkem s trychtýřem uvnitř hlavy
Ujařmím sediment okovy blaženosti
V tom smutném blues nehledím na cennosti
Pošimrám život stéblem svého snění
Dychtivost přiškrtím úsporou oněmění
Věčnost se vkula do staletí pravdy
Tady jde o kejhák konec je velký srandy
Smekám svým blues rozcupovaným smíchem
Neumět žít to tedy není hříchem
Lodivod snů co krouží nad mělčinou
Zloději myšlenek co s davem volně splynou
V sázce je víc než kdo prý v žití sází
Jen smutné blues nás žitím doprovází
Dopit je pohár za uchem modrý hořec
Se skelným zrakem jsem jako jednorožec
Skoba tam ve zdi ať čeká na obraz
S opicí spím já zpita pod vobraz
A je mi blbě již nervu nitra kus
Jen tady zpívám šíleně smutný blues
Rozpouštím své smutky v slzách,↑
topím se v moři mých předsudků,
tiše bloumám v ranních mlhách,
čelím bouři vzniklých následků.
Jsem poutníkem do tvé Mekky,
hledajíc cestu do zemského ráje,
vstupuji opětovně do stejné řeky,
studuji obyčeje a starodávné báje.
Hledám odpovědi na tvé otázky,
některé nemohu vůbec pochopit,
svůj vklad dávám do jediné sázky,
chci tebe, jako mou výhru uchopit.
Jsem trosečníkem na tvém ostrově,
stále sám, nemajíc žádného Pátka,
toužím po objetí v novém domově,
v mé láhvi štěstí zaražená je zátka.
Snažím se tedy do budoucna hledět,
kde snad tuším naší lásky spojení,
nyní však zatím ještě nemohu vědět,
zda dojde u mne k léčivému hojení.
Pluji tedy sám a stále jen tebe hledám,
nemám kompas ani žádnou posádku,
víru v lásku v plen však nikdy nedám,
život pomalu mění se mi v nadsázku.
Do vlasů stříbrný paprsek ti padl.↑
Tvou ruku já něžně do své vzal.
Modré tvé oči odrážely nebe,
polibky se rtů tvých mi kradmo vítr bral.
Dvě srdce co se trochu stydí,
však láska silnější je slov.
Cestičkou v lukách která klikatí se,
AMORŮV šíp našel si svůj cíl.
Po špičkách chodím v tichém podvečeru,
polibky kradu se rtů tvých.
Má MÚZO — lásko věčně nedosněná,
třpyt hvězd ti snesu k nohám tvým.
Po špičkách chodím kolem tebe,
abych nevzbudil tvé JÁ.
Snad nebudeš se zlobit lásko moje,
když klíčkem lásky odemknu si ústa tvá.
Podzim je smutný ze všech stran,↑
Když slunce neukáže svou tvář.
Jen já vím že opodál,
Vidím teplo a zář.
Tak nechoď daleko ať cítím Tvůj stín.
Tak nechoď daleko ať slyším Tvůj smích.
Tak nechoď daleko,
Ať ruce Tvé a vlídné slovo,
v podzimních dní rozzáříš,
teplem a láskou mě zahalíš.
Tak nechoď daleko...
Den a noc životem se střídá.↑
Vzácný dech v obojí nás hlídá.
Někdo za tmy vydělává korunky,
jiný vesele tančí nad džbánky.
Malý chlapec s chutí zavrtá se do polštáře
a dívka z jiné, unavené ulice,
louská slůvka z prvního slabikáře.
Vyjde slunce,
ospalé i bdělé tvářičky vítají den.
Je nové ráno,
někdo sváže růžičky,
aby mohly pro radost zvesela ven.
Buď pro všechny plátky těch květin,
pohlazení přáno
i vůní i hrajících si barev,
aby ustarané čelo
vám štěstí hřálo.
Však hold vzdávám za ten koloběh,
co nutí se něco dít.
kdy zas můžeme vstát a jít.
Tím nechá lidem dát i vzít.
A snad i pravdu poznat takovou,
jak nesmyslný smysl.
Že to, jenž stále hledáme,
dávno v sobě skrýváme.
Z kouře v záchranných kruzích↑
sedíš se štětcem a po čele kreslí
ruka slabá, co nezná smích
prsty barvy do prázdna vnesly
Tiché plátno vráskou malíře
odstíny v písmenech tají
ačkoli i ve snu je to k nevíře
na kouzlu okamžiku nepřidají
Ladnými pohyby tvoříš naději
černou a bílou zase stín
domaluj žlutou barvu orseji
přemaluj mi prosím splín
Polibkem podepiš dílo své
tam pod nosem mezi tvářemi
pohled do zrcadla na mě řve
tvůj obraz leží na zemi
Má milá, ty pláčeš?↑
Je ti smutno?....Plakej...
Nezadržuj slzy,
otevři své srdce, svou náruč,
a přijmi slova útěchy
i upřímné objetí,
slova pochopení...
Toho, kdo ti jej nabízí...
Nekopej kolem sebe
nedělej si nepřátele...
Nikdo není dokonalý,
všichni děláme chyby,
buď sama k sobě upřímná
a neskrývej své city ani pocity...
Bolí tě duše?
Přiznej si to!
Bolí tě srdce?
Nejde zastavit pláč?
Přijmi to!!!
Jsi zklamaná?
Způsobuje ti bolest
co dříve přinášelo radost?
Zapomeň!
Odpusť!
Vrať slunce na svou tvář,
jiskřičky do očí,
něžnost do svých dlaní...
Má milá, ty pláčeš???
Roztrhlá duše bloudí↑
Čeká, až jí spojí
Čest pro něj vládne
Ona věří, že to zvládne
S temnotou bojovat
Za lásku vyhrávat
Na onen svět dojít
Bolesti brány projít
Opustit těžké je já vím
Když to pomůže odejít smím
Postavit se na odpor zlu
Že i krása se s hrůzou spojí
To zpečetí otisk pevný
Je tím čím byla
Vize vždycky měla
A bojovník pro ní život dá
To dokáže láska všemocná
Motto: Nedávno jsem se dostal do místa, kde mi obyvatelé ukázali vodní plochy daleko od jezera, jejichž vodu nelze nikdy odčerpat...
Pohled dnes je úplně jiný, ale přinejmenším poučný: jak snadno lze zlikvidovat krajinu....
Příkré svahy tmavých lesů↑
končí břehy vodní pláně.
Němí svědci rybích plesů
barví předkům stříbrem skráně.
Stinná vrba erbem pánů,
kterým dávno srdce stojí.
Klasy skutků zralých lánů
blízko Rvenic půdu kojí.
Skalní ostroh přínos skýtá,
rudný pilíř základ hradu.
Orlí hnízdo úsvit vítá,
nebi hrdě staví bradu.
Klenák nese tíhu rodů,
jméno Popel kvelbem pluje.
Ohněm roste sklizeň plodů,
dědic panství pikle kuje.
Skvostný zámek krve sídlo,
kníže Filip loutnu třímá.
Dobře myje času mýdlo,
druhá zkáza tiše dýmá.
Květy hudby krajem voní,
středem sálu milník kráčí.
Setři hvozdy lovnou honí,
větve habrů tůňky smáčí.
Pěšin vábí bílý písek,
špalír fontán život koří.
Perla shlíží houfy vísek,
paměť tradic pěvci tvoří.
Smyslům kynou cenné štuky,
šero kaple ducha hostí.
Kartuš puncem umné ruky,
krásno vane morkem kostí.
Suita prchá maršem štvána,
kříže, runy nyní velí.
Není vězňům vlídná brána,
volnost ploty rázně dělí.
Cizí vojsko naše střídá,
kde je blaho, je i bída.
Hlas lidu je tak silný,
že tabulky oken praskají.
Střepy, díry, polomy.
Ohavné pimprle vypleněného svědomí
usedá na vratký trůn.
Střepy, díry, pohromy
servírované inverzním pohrdáním
s dalším korečkem
rovnou do tlamy neduživé mašinérie.
Střepy, díry, poklony
jak s jídlem roste chuť.
Kostely, náměstí, domovy.
Nové Sedlo.
Osudy, lásky, všední dny.
Ervěnice.
Louky, cesty, zahrady.
Komořany.
Narození, svatby, smrt.
Dřínov.
Švýcárna, Schwimschul Teich, oranžérie
a jako zákusek
urna s popelem Albrechtického dubu,
která není zakreslená na žádné mapě.
Jen spěte Atlanti.
Klidně spěte!
Demoliční výměr je
na předpis
a kdo z těch lapiduchů
je aspoň felčar,
aby ho vydal?
Jitro stále jitro střídá,
vůle zůstat předčí zmar.
Anděl strážný věrně hlídá
napříč věky vnukům dar.
Paní Hana krmí kočky,
léčí rány, mírní bol.
Vidí vcházet slávy štočky
jako kdysi malíř Croll.
Nezlobte se na mě,↑
že už nejsem hezká.
Já jsem poškrábaná deska,
co nehraje hezky,
i když mluví česky.
Myslela jsem, že vás povedu,
ale teď vím, že už to nesvedu.
Věřila jsem, že kdo mně uslyší
jak stromek vánoční
se rozzáří a rozsvítí.
Bolí mě, že jste mě
do harampádí hodili,
aniž byste se něco dověděli.
Školy vám nejsou k ničemu,
protože jste nepochopili
co v životě má cenu.
Když nový život začíná↑
a dítě mocně křičí,
pak první bývá květina
na pozdrav v porodnici.
Veselé a šťastné děti jsou,
když prvně do školy kráčí.
Kytičku v ruce si nesou,
zvědavost z očí jim zračí.
Chlapec s radostí na louce
fouká semínka pampelišky.
Děvčátko malé do věnce
trhá si pěkné luční kvítky.
Škola již končí, dnes naposled
do lavic spolu usedají.
Někdo pak se vytratí hned,
jiní však květinu dají.
Na klopě s velkou kyticí
před sebou vojnu mají.
Z vojny se vrací chlapíci,
děvčatům dech se až tají.
Chlapec se chvěje, děvče pláče.
To nejsou slzy bolu,
květiny, svatební koláče,
životem půjdou spolu.
I v manželství je květina
co mnoho nezdarů zmaří.
Stačí být jenom jediná
a hned je úsměv na tváři.
Splnil si svoje poslání
a život tvůj se končí.
Kytice v síni obřadní
se znovu s tebou loučí.
Život, to není peříčko,
a vůbec lehký není.
Když objevíš se, kytičko,
každý se ihned změní.
Nový život se začíná
a jiný zase končí.
První vítá tě květina,
květina s tebou se loučí.
Od okamžiku k věčnosti↑
a pak stále dál do nezměřitelného,
nezjištěného
mezihvězdného prostoru
se v eliptických drahách řítí naše světy,
naše bytostná já, naše ostrůvky intimností.
V rotaci kolem svých problémů se nechávají strhnout vzájemnou přitažlivostí.
Náhlým přiblížením se zahřejí vychladlé obaly, ulity, krunýře
a zvýší se tlak vnitřního pnutí.
Pak ale po provedení korekce letu se rychle vymaní z opojné blízkosti
a pokračují dále bez změny vlastní oběžné dráhy.
Poznal jsem Tě před chvílí↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena
a již teď jsi pro mě vším.
Hlavu jsi mi zamotal,
skoro nevím, čím.
Snad Tvé oči zelené,
jež do mysli mé hledí,
jako ostrý nůž se
do srdce mého zarývají.
Úsměv Tvůj,
roztomilý a sladký,
s duší mou si pohrává.
Přál bych si jen chuť Tvých rtů
jemně ochutnat.
I vískat Tě ve vlasech,
protože to nemáš rád.
Pak zamračíš se hned
a já musím se jen smát.
Chci pohladit Tě po tváři,
říci, že jen pro Tebe tu jsem,
což Ty moc dobře víš
a proto jsem Ti ukraden.
Změnil jsi mi svět,
zda k lepšímu, to nevím.
Avšak vrátit zpět
se již nemíním.
Jsi mou múzou,
jsi mi vším.
Ty jsi ta láska,
jíž znovu nespatřím.