• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2015 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2015

    Práce v této kategorii:

  • Hezká zrůda
  • Šíleně smutný blues
  • Bludný Holanďan
  • Klíček lásky
  • Mamince
  • Vidět
  • Bez názvu
  • Má milá
  • Vyhořelá
  • Eisenberg
  • Zmařené naděje
  • Květina
  • Setkání
  • Miluji Tě

  • Hezká zrůda

    Jiří KVĚTOŇ (72)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Semínko malé jen to bylo
    Drobounké zrnko
    Víc už nic
    Ze žírné země vyklíčilo
    slunci vystavilo líc
     
    Nedlouhý čas a je tu kmínek
    Jen proutek tenký
    Víc už nic
    Vyrůstá zvolna z dětských plínek
    v hájemství babic polednic
     
    Po létech mládí stromem stal se
    Svůj mezi svými
    Víc už nic
    Stojí tu v plné svojí kráse
    obklopen kruhem borovic
     
    Na jiném místě bonsai malá
    Jen hezká zrůda
    Víc už nic
    Volnost svých druhů nepoznala
    nezná chuť zimních plískanic
     
    Spoutané tělo
    trocha hlíny
    strop místo nebe
    Víc už nic
    Nezahledí se do krajiny
    nespatří roje létavic

    Šíleně smutný blues

    Květoslava KUDLÁČKOVÁ (62)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Hořec dám do vázy k němu svý smutný blues
    Upíjím portské z poháru a rvu si nitra kus
    Jak druhá kůže mě halí nenávist a zloba
    Laso si vážu na smyčku a hledám kde je skoba
     
    Prašivej den dneska si líže svoje rány
    Nadutost ozvěn bortí mé švihlé plány
    Zanikla potřeba rdousit svá černá slova
    Fanfáry důvtipů je válcují zas znova
     
    S opratí v otěžích držím své vzteklé davy
    Semleta věkem s trychtýřem uvnitř hlavy
    Ujařmím sediment okovy blaženosti
    V tom smutném blues nehledím na cennosti
     
    Pošimrám život stéblem svého snění
    Dychtivost přiškrtím úsporou oněmění
    Věčnost se vkula do staletí pravdy
    Tady jde o kejhák konec je velký srandy
     
    Smekám svým blues rozcupovaným smíchem
    Neumět žít to tedy není hříchem
    Lodivod snů co krouží nad mělčinou
    Zloději myšlenek co s davem volně splynou
     
    V sázce je víc než kdo prý v žití sází
    Jen smutné blues nás žitím doprovází
    Dopit je pohár za uchem modrý hořec
    Se skelným zrakem jsem jako jednorožec
     
    Skoba tam ve zdi ať čeká na obraz
    S opicí spím já zpita pod vobraz
    A je mi blbě již nervu nitra kus
    Jen tady zpívám šíleně smutný blues

    Bludný Holanďan

    Libor ŘEZNÍČEK (49)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Rozpouštím své smutky v slzách,
    topím se v moři mých předsudků,
    tiše bloumám v ranních mlhách,
    čelím bouři vzniklých následků.
     
    Jsem poutníkem do tvé Mekky,
    hledajíc cestu do zemského ráje,
    vstupuji opětovně do stejné řeky,
    studuji obyčeje a starodávné báje.
     
    Hledám odpovědi na tvé otázky,
    některé nemohu vůbec pochopit,
    svůj vklad dávám do jediné sázky,
    chci tebe, jako mou výhru uchopit.
     
    Jsem trosečníkem na tvém ostrově,
    stále sám, nemajíc žádného Pátka,
    toužím po objetí v novém domově,
    v mé láhvi štěstí zaražená je zátka.
     
    Snažím se tedy do budoucna hledět,
    kde snad tuším naší lásky spojení,
    nyní však zatím ještě nemohu vědět,
    zda dojde u mne k léčivému hojení.
     
    Pluji tedy sám a stále jen tebe hledám,
    nemám kompas ani žádnou posádku,
    víru v lásku v plen však nikdy nedám,
    život pomalu mění se mi v nadsázku.

    Klíček lásky

    Zdeněk KUČERA (67)

    Do vlasů stříbrný paprsek ti padl.
    Tvou ruku já něžně do své vzal.
    Modré tvé oči odrážely nebe,
    polibky se rtů tvých mi kradmo vítr bral.
     
    Dvě srdce co se trochu stydí,
    však láska silnější je slov.
    Cestičkou v lukách která klikatí se,
    AMORŮV šíp našel si svůj cíl.
     
    Po špičkách chodím v tichém podvečeru,
    polibky kradu se rtů tvých.
    Má MÚZO — lásko věčně nedosněná,
    třpyt hvězd ti snesu k nohám tvým.
     
    Po špičkách chodím kolem tebe,
    abych nevzbudil tvé JÁ.
    Snad nebudeš se zlobit lásko moje,
    když klíčkem lásky odemknu si ústa tvá.

    Mamince

    Petra ŠMÍDOVÁ (47)

    Podzim je smutný ze všech stran,
    Když slunce neukáže svou tvář.
    Jen já vím že opodál,
    Vidím teplo a zář.
     
    Tak nechoď daleko ať cítím Tvůj stín.
    Tak nechoď daleko ať slyším Tvůj smích.
    Tak nechoď daleko,
    Ať ruce Tvé a vlídné slovo,
    v podzimních dní rozzáříš,
    teplem a láskou mě zahalíš.
    Tak nechoď daleko...

    Vidět

    Marie Hoffingerová (28)

    Den a noc životem se střídá.
    Vzácný dech v obojí nás hlídá.
    Někdo za tmy vydělává korunky,
    jiný vesele tančí nad džbánky.
    Malý chlapec s chutí zavrtá se do polštáře
    a dívka z jiné, unavené ulice,
    louská slůvka z prvního slabikáře.
     
    Vyjde slunce,
    ospalé i bdělé tvářičky vítají den.
    Je nové ráno,
    někdo sváže růžičky,
    aby mohly pro radost zvesela ven.
    Buď pro všechny plátky těch květin,
    pohlazení přáno
    i vůní i hrajících si barev,
    aby ustarané čelo
    vám štěstí hřálo.
    Však hold vzdávám za ten koloběh,
    co nutí se něco dít.
    kdy zas můžeme vstát a jít.
    Tím nechá lidem dát i vzít.
    A snad i pravdu poznat takovou,
    jak nesmyslný smysl.
    Že to, jenž stále hledáme,
    dávno v sobě skrýváme.

    Bez názvu

    Jindřich KRAUS (21)

    Z kouře v záchranných kruzích
    sedíš se štětcem a po čele kreslí
    ruka slabá, co nezná smích
    prsty barvy do prázdna vnesly
     
    Tiché plátno vráskou malíře
    odstíny v písmenech tají
    ačkoli i ve snu je to k nevíře
    na kouzlu okamžiku nepřidají
     
    Ladnými pohyby tvoříš naději
    černou a bílou zase stín
    domaluj žlutou barvu orseji
    přemaluj mi prosím splín
     
    Polibkem podepiš dílo své
    tam pod nosem mezi tvářemi
    pohled do zrcadla na mě řve
    tvůj obraz leží na zemi

    Má milá

    Monika STACHOVÁ (36)

    Má milá, ty pláčeš? 
    Je ti smutno?....Plakej...
    Nezadržuj slzy,
    otevři své srdce, svou náruč,
    a přijmi slova útěchy
    i upřímné objetí,
    slova pochopení...
    Toho, kdo ti jej nabízí...
    Nekopej kolem sebe
    nedělej si nepřátele...
     
    Nikdo není dokonalý,
    všichni děláme chyby,
    buď sama k sobě upřímná
    a neskrývej své city ani pocity...
    Bolí tě duše?
    Přiznej si to!
    Bolí tě srdce?
    Nejde zastavit pláč?
    Přijmi to!!!
    Jsi zklamaná?
    Způsobuje ti bolest
    co dříve přinášelo radost?
    Zapomeň!
    Odpusť!
    Vrať slunce na svou tvář,
    jiskřičky do očí,
    něžnost do svých dlaní...
     
    Má milá, ty pláčeš???

    Vyhořelá

    Denisa KRAUSOVÁ (21)

    Roztrhlá duše bloudí
    Čeká, až jí spojí
    Čest pro něj vládne
    Ona věří, že to zvládne
     
    S temnotou bojovat
    Za lásku vyhrávat
    Na onen svět dojít
    Bolesti brány projít
     
    Opustit těžké je já vím
    Když to pomůže odejít smím
    Postavit se na odpor zlu
    Že i krása se s hrůzou spojí
    To zpečetí otisk pevný
     
    Je tím čím byla
    Vize vždycky měla
    A bojovník pro ní život dá
    To dokáže láska všemocná

    Eisenberg

    Julius BENKO (33)

    Motto: Nedávno jsem se dostal do místa, kde mi obyvatelé ukázali vodní plochy daleko od jezera, jejichž vodu nelze nikdy odčerpat...

    Pohled dnes je úplně jiný, ale přinejmenším poučný: jak snadno lze zlikvidovat krajinu....

    Příkré svahy tmavých lesů
    končí břehy vodní pláně.
    Němí svědci rybích plesů
    barví předkům stříbrem skráně.
     
    Stinná vrba erbem pánů,
    kterým dávno srdce stojí.
    Klasy skutků zralých lánů
    blízko Rvenic půdu kojí.
     
    Skalní ostroh přínos skýtá,
    rudný pilíř základ hradu.
    Orlí hnízdo úsvit vítá,
    nebi hrdě staví bradu.
     
    Klenák nese tíhu rodů,
    jméno Popel kvelbem pluje.
    Ohněm roste sklizeň plodů,
    dědic panství pikle kuje.
     
    Skvostný zámek krve sídlo,
    kníže Filip loutnu třímá.
    Dobře myje času mýdlo,
    druhá zkáza tiše dýmá.
     
    Květy hudby krajem voní,
    středem sálu milník kráčí.
    Setři hvozdy lovnou honí,
    větve habrů tůňky smáčí.
     
    Pěšin vábí bílý písek,
    špalír fontán život koří.
    Perla shlíží houfy vísek,
    paměť tradic pěvci tvoří.
     
    Smyslům kynou cenné štuky,
    šero kaple ducha hostí.
    Kartuš puncem umné ruky,
    krásno vane morkem kostí.
     
    Suita prchá maršem štvána,
    kříže, runy nyní velí.
    Není vězňům vlídná brána,
    volnost ploty rázně dělí.
     
    Cizí vojsko naše střídá,
    kde je blaho, je i bída.
    Hlas lidu je tak silný,
    že tabulky oken praskají.
     
    Střepy, díry, polomy.
    Ohavné pimprle vypleněného svědomí
    usedá na vratký trůn.
    Střepy, díry, pohromy
    servírované inverzním pohrdáním
    s dalším korečkem
    rovnou do tlamy neduživé mašinérie.
    Střepy, díry, poklony
    jak s jídlem roste chuť.
    Kostely, náměstí, domovy.
    Nové Sedlo.
    Osudy, lásky, všední dny.
    Ervěnice.
    Louky, cesty, zahrady.
    Komořany.
    Narození, svatby, smrt.
    Dřínov.
    Švýcárna, Schwimschul Teich, oranžérie
    a jako zákusek
    urna s popelem Albrechtického dubu,
    která není zakreslená na žádné mapě.
    Jen spěte Atlanti.
    Klidně spěte!
    Demoliční výměr je
    na předpis
    a kdo z těch lapiduchů
    je aspoň felčar,
    aby ho vydal?
     
    Jitro stále jitro střídá,
    vůle zůstat předčí zmar.
    Anděl strážný věrně hlídá
    napříč věky vnukům dar.
     
    Paní Hana krmí kočky,
    léčí rány, mírní bol.
    Vidí vcházet slávy štočky
    jako kdysi malíř Croll.

    Zmařené naděje

    Jana PODLISKOVÁ (75)

    Nezlobte se na mě,
    že už nejsem hezká.
    Já jsem poškrábaná deska,
    co nehraje hezky,
    i když mluví česky.
     
    Myslela jsem, že vás povedu,
    ale teď vím, že už to nesvedu.
    Věřila jsem, že kdo mně uslyší
    jak stromek vánoční
    se rozzáří a rozsvítí.
    Bolí mě, že jste mě
    do harampádí hodili,
    aniž byste se něco dověděli.
    Školy vám nejsou k ničemu,
    protože jste nepochopili
    co v životě má cenu.

    Květina

    Josef OUBRECHT (69)

    Když nový život začíná
    a dítě mocně křičí,
    pak první bývá květina
    na pozdrav v porodnici.

    Veselé a šťastné děti jsou,
    když prvně do školy kráčí.
    Kytičku v ruce si nesou,
    zvědavost z očí jim zračí.

    Chlapec s radostí na louce
    fouká semínka pampelišky.
    Děvčátko malé do věnce
    trhá si pěkné luční kvítky.

    Škola již končí, dnes naposled
    do lavic spolu usedají.
    Někdo pak se vytratí hned,
    jiní však květinu dají.

    Na klopě s velkou kyticí
    před sebou vojnu mají.
    Z vojny se vrací chlapíci,
    děvčatům dech se až tají.
     
    Chlapec se chvěje, děvče pláče.
    To nejsou slzy bolu,
    květiny, svatební koláče,
    životem půjdou spolu.
     
    I v manželství je květina
    co mnoho nezdarů zmaří.
    Stačí být jenom jediná
    a hned je úsměv na tváři.
     
    Splnil si svoje poslání
    a život tvůj se končí.
    Kytice v síni obřadní
    se znovu s tebou loučí.
     
    Život, to není peříčko,
    a vůbec lehký není.
    Když objevíš se, kytičko,
    každý se ihned změní.
     
    Nový život se začíná
    a jiný zase končí.
    První vítá tě květina,
    květina s tebou se loučí.

    Setkání

    Václav Vrána (65)

    Od okamžiku k věčnosti
    a pak stále dál do nezměřitelného,
    nezjištěného
    mezihvězdného prostoru
    se v eliptických drahách řítí naše světy,
    naše bytostná já, naše ostrůvky intimností.
     
    V rotaci kolem svých problémů se nechávají strhnout vzájemnou přitažlivostí.
    Náhlým přiblížením se zahřejí vychladlé obaly, ulity, krunýře
    a zvýší se tlak vnitřního pnutí.
     
    Pak ale po provedení korekce letu se rychle vymaní z opojné blízkosti
    a pokračují dále bez změny vlastní oběžné dráhy.

    Miluji Tě

    Erik STEIGR (22)

    Poznal jsem Tě před chvílí
    a již teď jsi pro mě vším.
    Hlavu jsi mi zamotal,
    skoro nevím, čím.
     
    Snad Tvé oči zelené,
    jež do mysli mé hledí,
    jako ostrý nůž se
    do srdce mého zarývají.
     
    Úsměv Tvůj,
    roztomilý a sladký,
    s duší mou si pohrává.
    Přál bych si jen chuť Tvých rtů
    jemně ochutnat.
     
    I vískat Tě ve vlasech,
    protože to nemáš rád.
    Pak zamračíš se hned
    a já musím se jen smát.
     
    Chci pohladit Tě po tváři,
    říci, že jen pro Tebe tu jsem,
    což Ty moc dobře víš
    a proto jsem Ti ukraden.
     
    Změnil jsi mi svět,
    zda k lepšímu, to nevím.
    Avšak vrátit zpět
    se již nemíním.
     
    Jsi mou múzou,
    jsi mi vším.
    Ty jsi ta láska,
    jíž znovu nespatřím.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena