Sabina Fejsáková (18)
3. místo v kategorii Poezie 14-19 let
Zprvu než na svět přicházím,
velmi dalekou cestu urazím.
Nejrychlejší vyhrává
a poslední loserem zůstává.
Devět měsíců si plavu jak pulec,
poté denní světlo spatřím a okolo všechen ten šrumec.
Jen řvu, spím, jím a pořád dokola,
celkem se divím, že za mnou chodí ta velká cácora.
Už se batolím a poznávám svět,
na chvilku se maminka otočí a úraz je tu hned.
Rostou mi zoubky, papám vše,
mohu maso, sladkosti až po kaše.
Do školky chodím velice ráda,
našla jsem si tu nejednoho kamaráda.
Po „O" pro mě vždy přijde babička,
pak mě chytí za tváře a dá pusu na líčka.
Držím kornout se sladkostmi,
jsem nervózní a všude rodiče se svými ratolestmi.
Zvoní, vcházím poprvé do třídy,
přichází paní ředitelka v doprovodu naší paní učitelky Lidy.
Mám tu plno kamarádů,
zažíváme spolu srandu.
Všichni jsou proti mně, akné a první kopačky,
známky nic moc, chci volnost, život nabral obrovský otáčky.
Práce, nový život a rodina,
takhle to teprve všechno začíná.
Už chápu mateřské obavy a starosti,
křik, stres, ale také milé radosti.
Vrásky snad na každé části těla,
mé paměti trvá déle, aby se rozpomněla.
Vnoučata, důchod, slevy a volný čas,
ráda bych své mládí vrátila zas.
↑
Jarní láska
Ondřej Volf (15)
Duše má pod křídly lásky se bortí,
nejistota jest vskutku slepá,
neboť s myslí mou se střetla.
Nejistý, pln vášně i bolesti procházím životem,
ač sám a nemocen.
Duše má je jako ostrov mezi útesy,
chráněn ale odstíněn.
Ač ta, jež miluji,
plave „skoro„ svobodně v moři „volných“ duší.
Láska je dar i prokletí,
je to zbraň dávných věků.
Láska vskutku zabíjí,
neboť cítím, jak mi tuhne krev v žilách,
jen na svou „ztracenou" duši pomyslím.
Inu, odcházím zachránit život svůj a snad i cizí.
↑
Životní etapa jménem život
Eliška Svobodová (15)
Život je obrovský dar, který nám byl dán.
Každý bude jednou stár,
život je bezedná báň.
Budeme z ní pít až do smrti, i když nás to někdy bude drtit.
Nedá se to zastavit, nedá se proti tomu něco dělat, čas jako vítr vždycky bude vát.
Hned jak přijdeme na svět, plno z nás by chtělo zas zpět.
Jenže ono to už nejde, tak co na tom sejde.
Čím víc stárneme, tím víc tenhle systém chápeme.
To je někdy menším problémem, proto se chyb ušetřeme.
Těžko se pak napravují, občas to ani není možné.
Mnozí proti životu demonstrují, proto si přiměřené množství na svá bedra naložme.
Štěstí střídá smutek, smutek střídá štěstí.
Pak zjistíme, že skutek útek, a to nepěkné věci věstí.
Na stará kolena jsou poslední slova vyřčena.
Po životě se rychle zapráší, nezměním to ani s tou největší kuráží.
Stejně rychle, jak jsme na svět přišli, zas odejdeme,
své smrti se dožijeme všichni -
to nezměníme.
↑
Malá pomoc
Katrin Švorcová (18)
I malá pomoc je důležitá
I malý skutek zanechá vzpomínku
I malá naděje vrací lidem víru
I malý člověk se může stát velkým
Pomáhat lidem
Pomáhat uskutečnit sny
Pomáhat opuštěným dětem
Pomáhat zvítězit
Důležité je se nevzdávat
Důležité je mít oporu
Důležitý je pocit štěstí
Důležitá je láska, kterou rozdáváš
Pomoz těm, kteří tě potřebují
Pomoz sám sobě se postavit výzvě
Pomoz člověku, který tě o pomoc žádá
Pomoz světu
↑
Můj svět
Vít Krátký (16)
Je malý, je krásný.
V něm každý den však není jasný.
Jsou v něm i ty zapšklé šedé.
V ty dny je vše rychlé a bledé.
Vše šedne, nic není tak, jak má být,
ale je to můj svět a já v něm dál chci žít.
Je stejný jako všední den.
Nemusí být plný štěstí a radostí, aby byl krásný.
Někdy přijde ta chvíle, kdy se ticho rozhostí.
Nevadí, že mám hlavu plnou hloupostí.
Jsou krásné,
jsou to dívky a jejich tváře jasné.
Nad nádhernýma očima každý žasne.
Jsou jako květina, jako život, který právě začíná.
Jsou to ta malá smítka štěstí.
Jejich šepot je každému libý, nic nehlučí, nic nešelestí.
Každá je jiná, jedinečná.
Skládal bych z nich týdny, měsíce i roky.
Stojí to za ty úžasné okamžiky,
za ty kupředu jdoucí kroky.
Jsou jako řádky knihy,
každý z nich je krásně jiný.
V mém světě není zla a není viny.
Nikdo v něm není sám, pokud nechce.
A kdyby ano, stačí zajít na ten kraj.
Tam, kde každý může být sám lehce,
nikdo nikoho tu ranit nechce.
Je to jen chvíle odpočinku přece.
Stojíš tam sám na kraji řeky,
tam kudy sny a myšlenky tekly.
Koukáš na ně, promáchneš je trochu rukou.
Zčeří se hladina,
a tak to krásné začíná.
Koukáš na sny klíčovou dírkou
a přitom vzpomínáš
a radostí oplýváš.
Usměješ se, svému smítku štěstí pusu dáš
a plný lásky usínáš.
↑
Láska v temnotě
Jiří Kraus (15)
Holka, kterou miluji,
na hřbitově vedle mne,
že jsem ji nezachránil, lituji,
poslouchejte tedy mé vyprávění dojemné.
Když jsem ji viděl poprvé,
jako kdyby mi vstříkla jed do krve.
Mým protijedem byla
tahle mě k ní lásky síla.
Sebral jsem odvahu,
řekl, jak miluji ji a její milou povahu.
Objala mě a spalujícím ohněm byla,
avšak polibkem ho uhasila.
Je moje temná metalová slečna,
jen do temnoty oblečena.
Oblé pevné křivky má,
její krása pro mne hodně znamená.
V jeden temný pěkný podvečer,
náš osud byl zpečetěn.
Stín nám život nožem vzal,
naše krev se v jednu slila, když nás sťal.
Na hřbitově dva čerstvý hroby vykopaný,
dva milenci v nich vyprávějí,
příběh o láskou srdcích zhojených,
o dvou duších po smrti navždy spojených.
↑
Věřila jsem v tebe
Eliška Vetýšková (15)
Držela jsem se tě jako to klíště,
věřila jsem v to, že mě nikdy nepustíš.
Ať si obloha padá jak chce,
ty přece všechno smíš.
Můžeš si se mnou přece zahrávat,
jsem jen malá holka.
Holka, která realitě nerozumí,
ta, která věčně jenom sní.
Která naivně věří v tvoje objetí, v tvůj polibek, v tebe.
Rychlost,
ta nikdy nebyla cizí,
Najednou jsem ale ta rychlá byla já.
S tebou se každý splněný sen obrátil v noční múru,
a takhle pořád dokola.
Tvoje bunda mi připomínala tebe,
i ta nejhorší fotka,
co v ní mám,
je vzácná.
Na té fotce jsem totiž byla šťastná.
Ničil jsi mě svým pohrdáním,
svojí touhou střídanou s naprostým nezájmem.
Uvědomil sis to někdy?
Všiml sis vůbec,
že noc střídá den?
Vzpomínáš?
Naše oblíbená skupina,
kterou jsem si zamilovala jen díky tobě.
Jak jí mám teď přestat poslouchat,
jsem na ty naše společné vzpomínky sama.
Vidím tě na fotkách,
dochází mi slova.
To nemůže být ten kluk,
který by mě přeci ranil znova.
Jedno zklamání vystřídalo jeden dobrý den,
ale kdy všemu bude konec.
Nekonečný příběh rýsuje se,
neslyším už zvonec?
Ne!
Nevěřím v minulost.
Nevěřím v to,
že jsem někdy byla s tebou.
V tvojí blízkosti.
Nesnáším se za to,
že zapomenout je mi cizí.
Po tom,
co jsi způsobil ty,
už totiž jizvy na srdci nikdy nezmizí.
Kde není začátek,
tam nemůže být ani konec.
... zvoní zvonec,
ale našeho příběhu pro mě není a asi nikdy nebude konec.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena