• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2014 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2014

    Práce v této kategorii:

  • Když prší...
  • O mně
  • Seniorův sen
  • Pohádková babička
  • Strážce
  • Cesta časem
  • Moje drahá babička
  • Růže zemřelým
  • Velký podvod
  • Návštěva z hlubin

  • Když prší...

    Ladislava KLEMSOVÁ (28)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Prší, kapky deště tiše bubnují na okenní parapet. Prší už snad po sté za tento týden. Kapky nebeské vody mi připomínají mé slzy, kterých bylo za poslední tři týdny nejméně tolik, kolik toho deště.

    Vypínám počítač, jen tak ve svetru, bezmyšlenkovitě, vybíhám před dům.   Ve vzduchu je cítit vlhkost, vůně deště, hlíny a města. Na ulici není ani živáčka, všechen život jakoby ustal a zastavil se čas. Jsem tu jen já a déšť. Roztáhnu ruce jako anděl křídla, který se vzdává všeho a nechávám na sebe dopadat proud deště. S každou další kapkou dopadající na tvář a zmáčené vlasy cítím úlevu. Déšť smívá nejen mé slané slzy, ale všechnu tu špínu města. I když očista je to jen povrchová, to prohnilé a špinavé, co se skrývá uvnitř, nesmyje ani ten nejsilnější liják.

    Jsem promáčená a promrznutá na kost. Třeba umřu na zápal plic a všechna ta bolest zmizí.

    V noci se přidala k dešti bouřka. Kdysi jsem ji milovala, jenže teď se nemám kam schovat. Už mě nechrání dvě krásné, teplé ruce, mírně zarostlé tmavými chloupky, už mě nikdo netiskne ke své mužné hrudi a nešeptá: „Neboj se zlato, to je v pohodě!", už necítím vůni pánského sprchového gelu. Už nikdy! Jsem sama a samota je tak příšerně tíživá.

    Další bezesná noc. Proč si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí?

    Nebýt té osudné noci... Noci, která všechno během jedné minuty změnila.

    Bavili jsme se s přáteli v oblíbené hospůdce, jenže pak mi na stole zapípala esemeska, od šéfa - Vcerejsi vecer byl neuveritelny, ses pekna dracice, co si to zopakovat? Pa,kocour

    Včera večer jsme měli v práci oslavu narozenin šéfa a kolegyně, se kterou pracuji na recepci a staráme se o klienty. Jsem zdravotní sestra na soukromé klinice, kde provádíme různé zkrášlující kosmetické zákroky od vyhlazování vrásek až po liposukce. Jenže po skončení zábavy jsem se vrátila ve vší počestnosti domů.

    Pár temných, rozzuřených očí hledí s otazníky do těch mých.

    „Lásko, já vůbec nevím, o co jde!"  - vykoktám ze sebe a nenacházím další slova, jak tohle vysvětlit.

    „Odcházíme!" - zuří, v očích se mu blýská, nozdry rozšířené, zatnuté sanice a na čele naběhnutá ta jindy sexy žíla.

    Cestou domů neřekl jediné slovo, což mě dovádí k šílenství ještě víc, než kdyby mi vynadal.

    „Já jsem věděl, že s ním něco máš, vždycky, když jsem za tebou přišel do práce, viděl jsem, jak na tebe zírá, jak tě svlíká očima a slintá a ty jeho nechutný řeči, dokonce přede mnou... Měl jsem mu rozbít hubu už tenkrát!"

    „Jenže já s ním fakt nic nemám, přísahám!"

    Pak už bylo ticho, tak neuvěřitelně mučivé ticho, do kterého zaznívaly jen mé vzlyky. Byl pryč a s ním i část mě, bohužel ta větší část, takže jsem byla vlastně NIC!

    Všechno se ve mně svírá, palčivá bolest na hrudi je čím dál tím silnější a třeští mi hlava.

    Druhý den nejsem schopná vstát z postele a jít do práce.

    Volám kolegyni Lence, v rychlosti jí vyprávím, co se stalo, Lenka do telefonu koktá vysvětlení, že se šéfem byla včera v noci ona. Takže ta zpráva byla určená jí, nikoliv mně. Panebože!

     

    Jsou to již tři týdny a nevím o něm vůbec nic, telefon nedostupný. Proč je takový žárlivec? To já bych měla důvod žárlit na něj, na tu jeho vysportovanou, svalnatou a mužnou postavu, na jeho pronikavě zelené oči, sexy rozcuchané vlasy a neodolatelný úsměv. To já bych si měla udělat zbrojní průkaz a nosit devítku vždycky u sebe, když jdeme po ulici a vidím, jak se za ním všechny ty nestoudnice otáčí.

    Vrátit tak čas... Nemožné! Bez šance, bez možnosti návratu udělat věci jinak, říct slova jinak. Proč mám platit za chybu, za kterou ani nemůžu?

    A dost! Mám dost oplzlých, nechutných řečí od šéfa a osahávání zadku. Aspoň tohle změnit můžu, dávám okamžitou výpověď pod pohrůžkou obvinění ze sexuálního obtěžování.

    Vracím se do prázdného bytu, opět ticho a pusto.

    Byly časy, kdy se prostorem nesl hlasitý smích, když mě má láska honila po celém bytě a pak zlochtala do bezvědomí. Byly časy, kdy jsem byla naprosto a dokonale šťastná. Teď, když se podívám do zrcadla, nepoznávám se. Tvář mám až moc bílou, tmavé kruhy pod očima a pár kilo dolů. Nebaví mě žít, protože život je někdy sakra těžká a krutá hra s lidskými osudy. Všechno je najednou jinak, jako lusknutím prstu. Jak snadné!

    Už zase prší, z malého deštíku o pár kapkách se strhnul liják. Občas se zablýskne a v dálce zahřmí.

    Usínám na pohovce v obývacím pokoji.

    Rány, příšerné rány, duní. To je jen ta bouřka, spi dál.

    Jenže rány neustávají, probouzím se do plného vědomí. Tlukot jde ode dveří v předsíni. Loudám se blíž, rány jsou naléhavější. Vůbec mě v tu chvíli nenapadá, že by za dveřmi mohl být násilník nebo sériový vrah.

    Otvírám a... Já ještě pořád spím? Jestli ano, je to ten nejkrásnější sen, jaký se mi kdy zdál.

    Ve dveřích stojí ta jeho ohromná, téměř dvoumetrová postava, levou rukou ledabyle opřený o rám dveří, s výrazem ublíženého, raněného zvířete a zároveň s touhou v očích. Tenhle pohled nezapomenu do konce života, vryl se mi hluboko pod kůži, stejně jako barva těch očí - neuvěřitelně zelená, pronikavá. Hrudník se mu ztěžka zvedá, jak zrychleně dýchá, jako by běžel maratón. Po obličeji mu z vlasů stékají kapky deště a má promočené oblečení.

    Chci mu toho tolik říct, jenže, jak začít? Otvírám ústa, ale on je jediným krokem u mě, prst tiskne něžně k mým ústům, pak mě obejme.

    Tohle je vážně ten nejkrásnější sen, jen se z něj nesmím probudit.

    Líbá mě celou noc, drží v náručí a já jsem po dlouhé době opět šťastná.

    Prší, zase prší... Jenže tentokrát je to déšť štěstí...


    O mně

    Helena Panningová (39)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Trpělivost je mi naprosto cizí. Nečekám nikdy a na nic. Všechno si beru hned a bez okolků. V tom případě mi musí unikat nějaká souvislost, jinak naprosto nechápu, co zrovna já dělám na takovémto místě. Čas se tu doslova vleče. Vleče se přede mnou, za mnou a z obou stran není situace o nic lepší. Všude je pusto, prázdno, jen já stojím a čekám. Rozhlédnu se kolem. Pouze jediné slovo definuje stav, ve kterém právě setrvávám. Bezútěšnost. Zalézá až do kostí. Hlavou mi bleskne, že ani celá náruč trpělivosti by na tohle nestačila. Zvedám hlavu k nebi ve snaze zahnat myšlenky na zvláštní čas nečas. Slunce nabízí chvíle příjemně strávené společnou konverzací. Nechávám se zlákat nabídkou, alespoň nebudu vnímat bezcílnost svého dosavadního bytí zde. Zavřu oči a užívám plnými doušky všudypřítomné sluneční paprsky. Na chvilku jsem jako kočka, která se vyhřívá na rozpálené střeše. Myšlenky na samotu a čekání mizí. Žlutá záře mě celého pohlcuje, a já cítím teplo a lásku v každičké buňce svého těla. Nevšední zážitek, konstatuji poněkud suše. Nedovolím přeci zbytečným láskyplným citům  jakkoli zasahovat do mého života. Rozhovor vlastního já a ega přeruší dění. Snad už konečně začal čas pracovat v rámci mých představ. Nejsem o tom vůbec přesvědčen. Přesto, v dálce se právě vynořila jakási postava a ladnou chůzí, podobnou tanečnímu kroku, míří ke mně. Přichází blíž a já rozeznávám bíle oděnou ženu. Ještě kousek a pohlédnu jí do tváře. Je překrásná. Bílé roucho nedá plně vyniknout její kráse. Myslím, že každičký kousek látky na takové nádheře je naprosto zbytečný. Povzdechnu si. Mé nadpozemsky pozemské snění přeruší naše naprostá blízkost. Uchopí mou ruku. Okamžitě cítím neodolatelnou touhu jít ruku v ruce až na konec světa. Jsem rozpačitý, absolutně odmítám odpovědnost za tak primitivní cit. Naše společná cesta po chvilce končí, před námi jsou ohromné bílé dveře a těmi už projdu sám. Krásná společnice v bílém naznačí lehkým pokynutím směr mé další cesty, téměř ve stejném okamžiku se dveře neslyšně otevírají a já vstupuji. Konečně. Následuje trocha zaváhání. Vlastně vůbec nevím, kde jsem a proč to dlouhé čekání. Mé nevím ihned dostává odpověď. Prostor kolem začíná nabývat na barevnosti, plní se směsicemi barev roztodivných odstínů. V další vteřině barvy vstupují do mého zorného pole a rozbíhají velice živý děj. Působí stejně jako filmové plátno, až na ty barvy, jsou tak přirozené a živé. Vždycky jsem snil o tom, být hlavním hrdinou v poutavém snímku. Tenhle děj však diváka poutá až příliš, přímo mě vtahuje. Chvílemi si musím soustředěně opakovat, že jsem jen oním divákem. Netrvá dlouho a přichází bezradnost. Asi bych to měl vzdát, konečně pochopit. Hlavním hrdinou filmu jsem skutečně já. Lehký úžas provázený malou nejistotou vystřídá nejistota mnohem většího kalibru. Následuje zděšení. Ocitám se tváří v tvář sám sobě. Tak tuhle roli mi šil někdo opravdu přímo na míru. Jenomže má vysněná role to rozhodně není. Děj filmu zůstává otevřený, konec chybí. Stojím jako přimražený. Naposledy jsem se styděl jako malý kluk, teď k tomu cítím ještě vztek a lítost, je mi do pláče. Tohle se mi vážně vůbec nelíbilo. Nevěřím. Pusťte mi to ještě jednou, tohle přeci nejsem já, křičím duší z plných plic. Uvnitř sebe samého dostávám jasnou odpověď. Dávám si hlavu do dlaní. Všechny emoce posledních vteřin rozpoutávají skutečnou povodeň v mých očích. Pláču a pláču, naříkám jak malé děcko, kterému se právě rozsypaly všechny kostičky a ono neví, jak je posbírá.

    „Bolí vás něco? Haló pane, slyšíte mě? Už jsme volali sanitku, ležte v klidu, za chvíli tu budou."

    Pomalu otvírám oči. Nad mým tělem se sklání nějaká starší dáma, lehce mě poplácá po tváři. „Hlavně už nezavírejte oči, asi jste byl chvíli bez sebe. Máte vy vůbec rozum, člověče? Tady se silnice přece nepřechází, auta tu jezdí jako splašená. Příště běžte jinudy."

    Pokládají mě na nosítka. Příště už půjdu jinudy, vážně. Zvolím si vlastně úplně jinou životní cestu, vím to. Nakládají mě do sanitky, doktor říká něco o tom, že jsem se znovu narodil. Prý tu stál anděl strážný. Jeho slova vyvolávají uvnitř mé hlavy vzpomínky na bezčasový prostor. Lehce přizvednu hlavu, dívám se, jestli náhodou nezahlédnu andělské stvoření v bílém.


    Seniorův sen

    Jana Podlisková (74)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Ten den se Honza krásně vyspal. Spal snad dvanáct nebo dokonce čtrnáct hodin. Nebyl to spánek starého muže, ale mladého člověka, který je znaven prácí a milováním. Probudil se, cítil se mlád a plný síly. Jeho ruka zašmátrala po polštáři. Ne, Maruška už tady není, je asi v kuchyni a vaří snídani.

    „Maruško, pojď si ještě chvíli lehnout, bylo nám spolu tak dobře." Náhle si uvědomil, že Maruška v kuchyni být nemůže, dnes je to právě deset let, co Maruška zemřela. Ale sen to byl překrásný a sladký. A co vlastně včera dělal? Ví jen, že včera odpoledne přišel z nákupu. V supermarketu si koupil buchty. V kuchyni bylo příjemné teplo  a tma jako v pytli. V prosinci je už odpoledne tma. Rozsvítil všechna světla. Uvařil si čaj a vyndal z tašky buchty. Ale moc si na nich nepochutnal, byly nějaké nedopečené a drolily se. Kdepak takové buchty by mu Maruška nikdy nedala. Odnesla by je sousedce, aby je dala slepičkám. Sousedka není lakomá a dala by jí vajíčko. Od té doby, co s ním Maruška není, nejedl pořádné buchty. Má sice občas nějakou přítelkyni, ale žádná není jako Maruška. Pokud něco upečou, neví co by za to chtěly, a stejně to není ono. Však si také žádnou do bytu nenastěhuje.

    Vtom v zámku zarachotily klíče. V tu dobu chodila Maruška z práce, musela totiž nejdřív nakoupit, vůbec ho to nepřekvapilo, že se tak najednou objevila. Hned si vzala zástěru. „Přišla jsem ti upéct ty buchty, a taky ti chci něco říct. Musíš jít k doktorovi, máš vysoký tlak. Nemůžeš si dovolit být vážně nemocen. Čekají tě na tom světě ještě úkoly. Náš syn se dostane do problémů. Budeš jediný, kdo mu bude moci pomoct. Já vím, že brbláš, že už jsi se nastaral dost a kluk si na tebe sotva vzpomene. Ale opakuji ti, že jsi jediný, kdo mu může pomoci, proto jsi tak důležitý. Když mu pomůžeš, tak se vaše vztahy zlepší. Také pro vnuka jsi důležitý. To, co se ti nepovedlo u syna, může se ti povést u vnuka. Předáš mu své myšlenky. A on ten praporek, co teď leží na zemi, zvedne a ponese dál. Neptej se, jestli dojde k cíli. Hlavně, že jsi předal, co jsi měl. Ono se ti přece jen něco povedlo. Ještě se spolu setkáme."

    Tak takhle to včera bylo. Jestli to byl jen sen, tak to byl  ale moc krásný sen. Vstal a šel do kuchyně. Na stole ležel pekáč buchet. Tentokrát mu chutnaly.


    Pohádková babička

    Miluše ZENKEROVÁ (69)

    Končí den a do knihovny se scházejí všichni, kteří se těší na Večer pod lampou, besedu se současnou spisovatelkou Petrou Hůlovou. Než beseda začala, povídala jsem si se sympatickou starší paní. Dozvěděla jsem se od ní, že moc ráda čte. Většinou přečte všechny knížky, které si může vypůjčit v knihovně od spisovatele, který má na Večer pod lampou na pozvání přijít. Řekla mi, že na Petru Hůlovou se zvláště těší. Všimla jsem si, že ta starší paní sedává v první řadě, jen tiše poslouchá a nikdy se do besedy nezapojuje. Přesto však je zřejmé, že má o všechno zájem.

    Jednou jsem ji potkala na cyklistické stezce v Bezručově údolí. Překvapilo mě, že je nejen vášnivou čtenářkou, ale i aktivní sportovkyní.  Bylo vidět, že není jen sváteční cyklistkou, protože dokázala držet tempo i s mnohem mladšími sportovci. Pozdravily jsme se a začaly jsme si povídat.

    Vyprávěly jsme si nejprve o knížkách, které máme rozečtené. Prozradila mi, že své malé vnučce zrovna čte Pohádkového dědečka od Eduarda Petišky. Knížku si vybrala kvůli jejímu zvláštnímu názvu. Byla zvědavá, jak autor porovnal dědečka a pohádky. Pohádky přece většinou vyprávějí babičky. A pak se mi svěřila, že by také ráda pro svoji vnučku napsala knížku. Dokonce už má připravený název — Pohádková babička.

    Ve své knížce by chtěla navázat na konec Petiškova Pohádkového dědečka, který přiveze vnoučka. Babička se moc těší, jak bude Martínkovi vyprávět. Tak jako všechny babičky, které svoje vnoučky zbožňují, chtěla Martínkovi vyprávět, jak je šikovný a chytrý. Z rozhovoru s tou starší paní jsem vycítila, že její srdce překypuje velkou láskou. Pro mne je ta vzácná osůbka opravdovou pohádkovou babičkou. Moc bych jí přála, aby se jí povedlo tu knížku pro vnučku napsat. Je to hezký nápad, ale je obtížné ho uskutečnit. Popřála jsem té pohádkové babičce hodně štěstí a rozloučily jsme se.

    Druhý den jsme se s pohádkovou babičkou potkaly znovu a opět jsme si vyprávěly. Tentokrát o krásném prostředí Bezručova údolí a o tom, kde všude už jsme byly a kde se nám nejvíce líbí. Shodly jsme se, že u přehrady Kameničky a u Medvědích vodopádů je obzvlášť nádherně. Obě také velmi rády jezdíme na Nový dům k jeho rybníčkům. Poučila mě, že blízko u Chomutova je Čertova rokle.

    Když jsme se potkaly další den, moje pohádková babička se už vracela od Pašerácké, opuštěného domku u silnice do Hory svatého Šebestiána. Svěřila se mi, že lituje, že nedojela až ke studánce, ale spěchá, aby byla včas doma, až přijde vnučka ze školy. Ani jsem se nestačila zeptat, jak daleko už je se psaním svojí knížky.

    Další den jsem pohádkovou babičku v Bezručově údolí nezastihla. Při své cestě kolem I. mlýna jsem ale viděla krásný obrázek, který mne pohladil po duši. Obrázek byl namalovaný barevnými křídami na chodníku u vchodu do restaurace. Tři roztomilé kočičky, každá vybarvená jinou křídou, si hrály s klubíčky a nad obrázkem byl pečlivým písmem vymalovaný krasopisný vzkaz: PRO BABIČKU MILUŠKU! Nevím sice, kdo obrázek nakreslil, ale něco mi říká, že autorem milé kresby je právě vnučka mojí pohádkové babičky. Je dojemné, jaký mají mezi sebou nádherný vztah. Kdyby se babičce podařilo svoji knížku pro vnučku napsat, lepšího ilustrátora si nemohla přát.

     

    Těším se na další setkání s pohádkovou babičkou a byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo potkat ji spolu s její milovanou vnučkou.


    Strážce

    Jaroslav PACHNER (59)

    Ve tmě a v prachu uvnitř zrušeného kostela jsem nerozeznal vůbec nic. Již dvě stovky let tu jsou z mohutných trámů vestavěná patra skladiště. Vrstvy špíny kryjí malby na stěnách a z prachu jen probleskují. Prach také pokrývá kamenné listy na polosloupech pod klenbou. Sluneční paprsky sem vstupují jen škvírami v rozbitých okenních vitrážích rozdělených do pravidelných šestiúhelníků ve tvaru medové plástve. Kdo může obnovit ten úžasný prostor skrytý nyní pod nánosy odpadků, starých pytlů a závějí špíny? V matných záblescích světla jsem najednou uviděl zástup v bílých pláštích ve volném vysokém chóru kostela. Dávné svíce vrhaly stíny minulého času, tak jako tomu bylo před sedmi sty léty. Asi se mi to zdálo. Sešel jsem po dřevěných schodech až do míst, kde býval vstup do krypty. Zde byla již úplná tma. Za pilířem se matně objevila postava. Kroužící prach všechno rozmazal. Pod kápí, která skrývala obličej přízraku, neviditelná ústa cosi říkala. Beze slov jsem pochopil sdělení. „Předávám ti to tady. Musíš obnovit chrám. Ty budeš strážcem po mě. Já odcházím.„ Stín se rozplynul a já tady zůstal najednou sám. Tma houstla. Nemohl jsem se pohnout z místa. Ještě jsem slyšel: „Musíš to přijmout.“ Mohl jsem se pohnout, až když jsem polohlasně řekl „přijímám“.

    Trvalo deset let, než byl úžasný prostor vyklizen, rozřezána a odvezena dřevěná patra a příčky. Rukama řady kameníků a restaurátorů byla opravena všechna kamenická nádhera klenby a znovu se v barvách rozzářily zbytky maleb na stěnách. Jako strážce jsem procházel stavbou a sledoval, jak se zjevuje snový obraz, který jsem zahlédl ve tmě na počátku při prvním setkání. Nově zasklenými opravenými okny začalo pronikat vycházející slunce o východu a v poledne chór naplňovalo teplo od jihu. Po více jak deseti létech se kostel slavnostně otvíral. Sochy ve výklencích zdravily nově příchozí. Slunce naplňuje prostor, tak jako tomu bylo naposledy před dvěma sty léty. Tady je jediné místo, které pamatuje zrození města. Počátek, který stále žije. Musím se sem vracet. Nemohu odejít. Jsem přece strážce. Někde tu je snad přítomen předchozí strážce a řada těch, co tu byli před tím. Nebo snad někde ve skrytu odpočívá? Nyní zde jsem a budu nucen jednou někoho najít, abych se jej mohl zeptat, zda přijímá.


    Cesta časem

    Ludmila Šimůnková (57)

    Je listopadové ráno. Podzim se chytil otěží, příroda se halí do barev. Vychutnávám slastný pocit ranního lenošení, kterému se oddávám. Mé myšlenky mne provází jako ptáci bárku, nelze je zastavit.

    Vzpomínám na včerejší den, na procházku, na listím zasypanou cestu vedoucí lesem do vysokého kopce, jako by byl vyhraněn pouze bohům, na němž stála zřícenina, kterou již opracovává jen čas a nyní spí pod prachem historie. Uvítaly mne zbytky zdí, se zívajícím otvorem po výklenku a opodál se nacházely zbytky opotřebovaných kamenů, jež připomínaly, že tu kdysi stálo obezděné jezírko.

    Bez ohledu na logiku, popustila jsem uzdu fantazii a vydala ji vstříc představám do časů minulých...

    ...mezi stromy byl umístěn mohutný hrad s nesmírným klidem a harmonií přírody. Uvítala mne vstupní brána se vztyčenými sloupy, jež připomínaly někdejší svůj význam dávné romantiky, rytířské doby. Jaký život zde byl veden? Jistě zde žilo mnoho rozličných povah, podob, tváří se svými radostmi i starostmi. Jejich víra v sebe obemykala všechny polohy života. Pravděpodobně mnozí zářili pro jiné a své sny nezavírali do klecí, naopak je nechali vzlétnout, aby se vrátily v reálné písemné podobě, byť písmo bylo v tehdejší době přivlastněnou výsadou církevních učenců. Jiní za sebou pálili mosty, aby mohli žít z počátků čehosi nového, neboť vzdáleně zahlédli úsvit civilizace. Někteří se zabývali záhadami pro které chybělo vysvětlení a co se vymykalo lidským zkušenostem i přesto, že tehdejší doba byla poznamenána církevním tažením ohně proti záhadným jevům.

    Detailně precizní práce kameníků a zahradníků působila jako pečeť při pohledu na zbudovanou perlu tohoto místa. Bylo zde zbudované jezírko s okraji kamenné krajky a kvetoucími lekníny s kořeny na dně, na něž nelze dohlédnout a stromy, kteří jako němí svědci pod rouškou zdánlivě nepříznivého osudu skrývaly i spásu.

    Z možná kýčovitého snění se jen zvolna vracím do tvrdé reality všedního života. Po návštěvě památky jsem si uvědomila, že z někdejší prosperity, ať už byla jakákoliv, zbyla jen mementa a planě rostoucí polní květiny, které jsou dnes pouhou připomínkou pomíjivé minulosti.

    Nacházím však mnohá podobenství mezi myšlením a přístupem k životu. Mnohé tradice přetrvávají a dál se táhnou stoletími.


    Moje drahá babička

    Eva Čapková  (40)

    Mám úžasnou, skvělou babičku. Bydlí v penzionu pro seniory, snaží se být stále aktivní, občas něco zapomene a poplete, ale mám ji moc ráda a veselých příběhů, co jsme spolu zažily, jsou mraky. Chtěla bych vám ale vyprávět jeden, který ovlivnil celou moji budoucnost.

    S babičkou jsme se domluvily, že ji v pátek navštívím a pojedeme spolu nakupovat. Celý den jsem se těšila, co zase roztomilého moje bábinka vyvede. Odpoledne ve tři hodiny jsem stála u jejích dveří a klepala jsem. Nic. Začala jsem bouchat na dveře a pořád nic. To je divné, vždyť přece ví, že máme dneska spolu rande, pomyslela jsem si. Najednou se otevřely sousední dveře a vyšla paní Kropáčková.

    „Prosím vás, nevíte, jestli je paní Prokopová doma?" — zeptala jsem se sousedky.

    „Určitě doma je, říkala, že dneska přijdete a už se na vás těší," mile mi odpověděla paní Kropáčková.

    Najednou jsem si vzpomněla, že mám přece náhradní klíče. Ale proč ten klíč, sakra, nejde do zámku? Snažím se nakouknout klíčovou dírkou. Nic nevidím. Aha — babička nechala klíč v zámku. Kolikrát jsem jí říkala, ať to nedělá!!!!!

    Znovu bouchám na dveře, křičím, ale stále nic. To už se sbíhají ostatní lidé, snaží se mi pomoct a vymýšlejí neskutečné varianty, co všechno se mohlo babičce stát. Snažím se je neposlouchat, ale najednou slyším. „Hasiče, zavolejte hasiče!" To je ono! Hned vytáčím číslo 150 a dispečerce musím několikrát opakovat, co se stalo, protože mluvím překotně a nesrozumitelně. Na druhém konci mi paní v klidu vysvětluje, že se nemám bát a pomoc už je na cestě. Připadá mi to jako věčnost, ale konečně jsou tu. Urostlí, mladí, uniformovaní hasiči. Snažím se jim vysvětlit situaci.

    „Milá paní, ale to jste měla volat zámečníky a ne nás," povídá ten přísnější hasič. Už mám opravdu na krajíčku a klepu se jak osika.

    „Počkej, Pepo. To by trvalo moc dlouho, a když už jsme tady, tak něco vymyslíme," ozve se najednou milý hlas. Snažím se i přes slzy usmát, ale moc mi to nejde. Mám tak zamlžené oči, že vůbec nevím, jak vypadá.

    „A co chceš, Vašku, asi dělat?" — nevrle říká hasič Pepa.

    „No co, všiml jsem si, že je pootevřené okno, zajedeme tam s Máňou a já tam vylezu po žebříku," nenechá se odradit hasič Vašek.

    Najednou začíná akce. Běžím za nimi ven a vidím, jak Máňa přejíždí na druhou stranu penzionu, vysouvá se žebřík a hasič Vašek obratně šplhá k oknu mojí babičky. Je u okna, otevírá ho dokořán a jednou nohou je již v místnosti. Najednou uslyším hlas babičky. „Ty grázle jeden, co tady děláš? Mazej, odkud jsi přišel! Neslyšel jsi mě?! Zavolám na tebe policajty, ty, ty, ty, maskovanej!"

    Vidím, jak se dvě postavy u okna chvilku přetahují a najednou hasič Vašek padá z parapetu na trávník. Nevím, co mám dělat, běžet k hasiči nebo za babičkou? U Vaška je už spousta lidí, tak křičím do okna na babičku, ať okamžitě odemkne dveře a běžím za ní.

    „Babi, co jsi to, prosím tě, vyváděla?! Bouchám na tebe, křičím a ty nic!   Zavolala jsem hasiče a ty jsi ho shodila z okna!"

    „Pro Boha! To byl hasič? Já myslela, že je to zloděj a chce mě vykrást. Holčičko moje, šla jsem si po obědě lehnout, abych byla fit na ty naše nákupy, a nějak tvrdě jsem usnula. Probudil mě až rámus u okna, najednou jsem tam uviděla chlapa v černém s helmou na hlavě, tak jsem ho chtěla vyhnat. Stalo se mu něco?" — s vytřeštěnýma očima na mě zírá babička.

    Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla na zraněného hasiče. Vykoukla jsem z okna, ale ani hasič, ani Máňa už tam nebyli. Co teď? Byla jsem šťastná, že babička je živá a zdravá, ale hlavou mi běžely myšlenky na hasiče Vaška. Je v pořádku? Je zraněný? Co mám teď dělat?

    „Eliško, musíme zjistit, co se tomu hasiči stalo. Do smrti bych si vyčítala, kdyby byl zmrzačený kvůli mně," prohlásila bábinka. Tak taková myšlenka mě nenapadla a polil mě studený pot. Představa mojí báječné babičky ve vězení byla strašná. Sedla jsem do auta a ani nevím, jak jsem dorazila k hasičské stanici. Na vrátnici jsem něco blekotala, když se najednou objevil hasič Pepa. Vrhla jsem se k němu a ptala se na Vaška.

    „Jo to jste vy?„ — konečně mě poznal. „Vašek leží v nemocnici na pozorování. Zlomeného nic nemá, ale je pěkně potlučený. Ta vaše babička snad umí karate, ne?“

    Ulevilo se mi, že je v pořádku. Aspoň trochu. Dobrou zprávu jsem hned jela říct babičce. „Tak to jsem moc ráda,„ s úsměvem odpověděla babička, když jsem jí oznámila, že do vězení nejspíš nepůjde. „No jo holka, ale měla by si za ním do té nemocnice zajít, chudák malej.“

    „Co já? Já ho z okna nevyhodila! Vyžehlit si to musíš ty, drahá babičko," hned jsem se ohradila. Tak dlouho jsme se handrkovaly, kdo za ním pojede, až jsem tedy podlehla babiččiným argumentům.

    Druhý den ráno jsem koupila kytku, bonboniéru a s tlukoucím srdcem vyrazila do nemocnice. Sestřička mi ukázala pokoj a já váhavě zaklepala a vstoupila. Naštěstí tam byla jen jedna postel a na ní ležel on. Hasič Vašek! Vypadal úplně jinak než v kombinéze a helmě. Představila jsem se a pořád do kolečka jsem se jen omlouvala za moji bábinku a vlastně i za sebe. Byl milý a vstřícný, stále opakoval, že se nic nestalo a že mu opravdu nic není. Při odchodu jsem mu slíbila, že se druhý den zase zastavím. Navštěvovala jsem ho každý den a pořád jsme si měli o čem povídat. Potom, co Vaška propustili z nemocnice, jsme se vídali dál a čím dál častěji. No a za rok jsme měli svatbu. A kdo myslíte, že mi šel za svědka? No přece moje drahá babička.


    Růže zemřelým

    Jindřich KRAUS (20)

    Třídou se ozval monotónní zvuk. „Ach jo, zase matika!" — povzdechl si Tom. V tom si všiml dlouhého copu spolužačky, sedící před ním. Slabě za něj zatahal.

    „Co je?" — sykla na něj Petra.

    „Já jen jestli sis všimla těch chlupů, co lezou učitelce ze silonek."

    „Cože? Fakt! To snad není možný," zasmála se dívka.

    „Neruším vás, Tomáši Petržílku?" — zeptala se výhružně paní Duchobijová.

    „Ne tak, jako já vás, paní učitelko. Omlouvám se, už se to víckrát nestane," řekl žák, co možná nejsuverénněji.

    „Slyšel jsi o té záhadné vraždě? Prý se neví, jak byli manželé Vílovi zabiti. Policie ani neví, jakým způsobem. Proslýchá se, že za to mohou tajemné síly. Je to prý velká záhada," rozpovídal se kamarád Ota.

    „Tomu nevěřím. Beztak to byl nějakej psychopat, kterej roupama nevěděl, co dělat. Všechny záhady jsou po určitém čase vyřešeny racionálním vysvětlením. Třeba duchařina. To vniklo tak, že se sešly babky z vesnice a strašily se navzájem. Duchové prostě neexistují!"

    „Jsi si tím na stopro jistý? Podle mě existuje něco mezi nebem a zemí," řekla podivná dívka v černém. Pod hustými havraními vlasy se schovávalo rovné čelo. Její jasně modré oči jiskřily jako hladina moře při úplňku. Na přívěšku měla cínového draka, pentagram a bílé peříčko. Prý na ochranu před zlými silami.

    „Chceš se vsadit?" — zeptal se Tom.

    „OdvážíŠ-li se o půl noci na hřbitov? Klidně," zeptala se Máří.

    „Není problém. Zítra ti řeknu, jak na něm bylo a kolik duchů jsem potkal." Načež na ni mrknul pravým okem a odešel do školního bufetu.

     

    Mobil ho vzbudil v jedenáct hodin v noci. Podíval se na připravený batoh ležící hned vedle postele a srdce se mu roztlouklo vzrušením. Rychle se převlékl z pyžama, vzal si to nejnutnější s sebou a potají se vykradl z domu. Na cestu mu svítil měsíc, vítr si pohrával s korunami stromů a nočním tichem se rozléhalo krákání vran a hvizd meluzín. Ke hřbitovu dorazil po dvaceti minutách. Potichu přelezl hřbitovní bránu a hurá do sázky. Opatrně se procházel po vyšlapané cestičce. Hořící svíčky na hrobech roztěkaně poblikávaly. Najednou ho něco chytlo za rukáv. Trhl jím a prudce se otočil. Co si ho podrápalo, ale když se uklidnil, zjistil, co to bylo. K jeho překvapení to byla trnka. O to víc se mu ulevilo. Pokračoval dál po pěšince. Mělo to své vnitřní kouzlo. Všechny ty osvětlené náhrobky červenými svíčkami. Koruny stromů, houpající se v poryvu větru a hrobové ticho. V tom za ním zakrákala černá vrána.

     

    „Tak to bylo fakt děsivý,„ pomyslel si v duchu a ušklíbl se. „Jen nechápu, proč mě sem Máří poslala.“ Došel až k jednomu z nových náhrobků a posadil se na jeho okraj. Měsíční svit dopadal na zlatavé nápisy a bílé květiny, mezi kterými byly tři rudé růže. Měl pocit, jakoby na něj volaly. Byly nádherné. Neodolal volání a vyndal je z vázy. „Marion bude koukat, až jí to povím. Určitě mi vynadá a řekne o nějaké kletbě, která mě postihne, pokud je nevrátím," potutelně se usmál. Najednou vítr zaskučel a začal běsnit. Okenní skla protějších domů drnčela a řinčela. Vzduchem se rozléhalo zoufalé kvílení a úpění, jakoby nahoře pukalo něčí srdce žalem. Tom měl tušení, že probudil nějaký neviditelný zjev, jenž se se šíleným nářkem hnal nad opuštěnými hroby. Zděsil se, ale svůj úmysl nezměnil. Odnese růže domů jako trofej a jednu dá Marii.

     

    Druhý den ve škole si počkal na přestávku, aby se Máří pochlubil. „Představ si, na tom hřbitově jsem byl. Ukradl jsem z hrobu tři růže, jednu ti dám. Ale když jsem to udělal, zvedl se vítr a slyšel jsem jakýsi křik. Mimochodem, jaká kletba mě postihne?„ — zeptal se provokativním akcentem. „To snad nemyslíš vážně, žes ty květiny vzal! Patří ženě a dvěma dětem, které před několika lety společně uhořely při autonehodě. Její manžel a zároveň otec těch dětí tam každý měsíc chodí a nosí tři rudé růže. Přišel o celou rodinu. Jestli nechceš dopadnout špatně, měl bys je do tří dnů vrátit!“ — zoufale odpověděla. „Jinak co? Stejně si je nechám, všechny tři!" Odkráčel hrdě.

     

    První dva dny spokojeně uplynuly, ani zmínka o záhrobí. Domácí úkoly, klidné spaní a pobíhání venku s kamarády. Třetí noc se ale Tom ve spánku převaloval z boku na bok, špatně se mu spalo, jakoby mu někdo do postele nasypal hrách. Najednou ho probudilo škrábání na sklo. Podíval se na okno, ale neviděl nic kromě větví stromu, měsíční záře a tří havranů na stromě. Zaburácel vítr. Znělo to jako zaskučení nešťastné duše. Za oknem nic nebylo. Když se však podíval na podlahu, uviděl stín ruky, který se k němu blížil. Snažil se zachovat klid a chladnou duši. Zavřel oči a zhluboka dýchal. Vytáhl růže z vázy a podal je stínu. Vzal si je, všechny tři zmizely. Najednou ho něco prudce chytilo za ruku a nemilosrdně ho táhlo k oknu. Křičel, ale už mu to bylo platné jako mrtvému zimník. Ozval se zoufalý řev a rána o zem.

     

    Ráno našli jeho mrtvolu venku pod oknem. Nedávalo však smysl, jakým způsobem zemřel. Okno bylo zavřené na kličku. Výraz v jeho obličeji však napovídal, že před smrtí musel vidět něco děsivého. Oči měl otevřené široce dokořán, ústa taktéž. V ruce, na níž byly vystouplé tmavě modré žíly, držel rudou růži pro zemřelé.


    Velký podvod

    Libor Řezníček (48)

    Přiběhla sousedovic Marie. „Rychle si zapněte rádio, hlásí něco neuvěřitelného,“ ještě ani nedopověděla a nevydýchala se a už zase běžela k dalším sousedům. Otec tedy otočil knoflíkem rádia a my všichni ostatní jsme čekali, až se lampy rozehřejí. „Ano, pravé dnes je ten přelomový den, kdy lidstvo konečně pokořilo nekonečný vesmír,“ hlásalo rádio. Všichni jsme se na sebe podívali, co že se to vlastně stalo, vždyť přece to samé říkali do éteru před lety, kdy „náš" milovaný hrdina major Jurij Gagarin obletí naši planetu. Rádio však pokračovalo: „Američan Neil Armstrong z kosmické lodi Apollo 11 poprvé stanul lidskou nohou na měsíci, je to drobný krůček pro člověka, ale ohromný skok pro celé lidstvo, Američané pro nás dobyli měsíc...!“

    „Páni,“ zamumlal otec, „my dnes nesehnali plesnivýho sejra a voni už chodí po měsíci!“ Užasle jsme poslouchali celou reportáž a ještě hodnou chvíli jsme proseděli u rádia a diskutovali, i když už hrálo jen omšelé lidovky. Nikdo z nás se nemohl od přijímače odtrhnout, očekávaje další a další bombastické zprávy z tohoto kosmického dobrodružství.

    Ten večer jsem nemohl usnout. Stále jsem se vrtěl a obracel, hlavu plnou myšlenek na ten neuvěřitelný červenec roku devětašedesátého. Celý organizmus byl rozechvělý tou zprávou, že člověk poprvé vstoupil na měsíc a zbořil tak poslední mýtus o nedobytném vesmíru. Úžasné, snad se jednou dočkám, že místo k bábině do Kostomlat poletíme na víkend na měsíc, to je skvělý, stále se mi honilo hlavou a já si v polospánku představoval, jak řídím tu americkou raketu. Nakonec jsem i se svou bujnou fantazií přece jen usnul...

     

    Otevřel jsem oči a ihned jsem věděl, že všechno je špatně! Hlava mi třeštila, bylo mi zle, měl jsem sucho v ústech, ale já přesto věděl, že vím něco, co nikdo jiný na celém světě...

    Měl jsem živý sen. Ano, takový, který člověk někdy mívá a který nikdy v životě nezapomene, a v tom snu jsem jasně viděl, jako kdybych byl sám přímým účastníkem té akce, že přistání na tom měsíci byl jeden velký, ale opravdu obrovský podvod, ostudná kamufláž na úplně celý svět. Proč se tak ale proboha stalo?

    Vše mi začalo zvolna a pomalu do sebe zapadat až časem, kdy jako dílky puzzle do sebe pasovaly jednotlivé informace, které mi proběhly hlavou během toho záhadného snu, který pro mě ani vlastně snem nebyl, ale musel být holou skutečností a tedy pravdou, jak jsem se později skutečně dozvěděl...

     

    Američané nikdy neskousli, že je Rusové předběhli ve vesmírném programu a byli to oni, kdo byl první v kosmu a to včetně první řízené posádky člověkem, včetně obletu naší planety. Byl to právě ten kosmonaut Gagarin, hrdina nás všech kluků, který nám splnil sen, který jsme my všichni tajně snili s ním. Nezapomenu, jak jsme ho v Praze vítali, jako největšího hrdinu své doby, hrdí na to, že je to člověk z východního bloku, Slovan a člověk z tehdy ještě bratrské a milované Rusi.

    To byla ta velmi hořká pilulka, kterou museli Američané spolknout bez zapití a tak začali jednat, začali spekulovat a konspirovat vše po jejich americkém způsobu. Bylo nutné odpovědět a to velmi rychle, bylo potřeba jednat stůj co stůj, bylo třeba srovnat síly. Byla tehdy studená válka a mír se udržoval pouze křehkou rovnováhou veškerých sil, tedy i kosmického výzkumu. Ve jménu míru Amíci tedy vymysleli neuvěřitelně drzý a sprostý plán na vyrovnání sil, zinscenovali umělé přistání na měsíci, včetně toho vstupu prvního kosmonauta na světě na jinou, než zemskou půdu. Zahráli světu pompézní divadlo, přesně tak, jak to umí pouze oni a jejich tajné služby.

     

    Vše bylo velmi pečlivě naplánováno a zrežírováno a mělo se tak stát i ve skutečnosti, ale Američané byli ve velkém časovém skluzu a nemohli si dovolit další blamáž, že by je rudí komouši z Ruska opět předběhli, to by byl konec NASA a celé západní ideologie.

    A stala se tak tato hrozná věc, že svět byl oklamán. Do celé věci byla zasvěcena pouze velmi úzká skupina lidí pod přísným utajením a vedením tajných služeb a tak svět, včetně samotných Američanů vzdal hold největšímu hereckému představení v dějinách lidstva. Byla promítnuta hořkosladká komedie — made in USA.

    Ne nadarmo je holt filmový Hollywood, ta obrovská továrna na sny a přání právě v Americe. A sen se stal skutečností a síly byly vyrovnány. Prvním člověkem, který stanul na měsíci, byl hrdý Amík Neil Armstrong a s ním byli hrdí všichni jeho spoluobčané a většina lidí na celém světě...a také my, kluci všech věkových kategorii a všech národností, co jich svět jen má. Měli jsme nového hrdinu, měli jsme Neila a celé to bylo okořeněné tím, že to byl přece Američan! Král je mrtev, ať žije král!

     

    Ve skutečnosti a až mnohem později se tak opravdu stalo, až po dostatečné přípravě a nekonečném tréninku a v reálném čase, konkrétně na posledním letu Apolla 17 skutečně Američané vstoupili na vysněný měsíc, ale až v prosinci roku 1972, tedy celé tři a půl roku poté, kdy proběhla tato ostudná kamufláž...

    A byly poté vytvořeny umělé stopy dle již dávno sepsaného scénáře a zameteny ty stopy nepravé a nahrané ve filmových studiích z roku 1969, ale to už byl úplně jiný film, bez lidí přilepených na obrazovkách nekvalitních televizorů a bez skutečných hrdinů, kteří riskovali své životy inkognito, aby zamaskovali ten neskutečně velký podvod pod režií NASA. Celý svět to sežral i s navijákem a žere to dodnes, je to TOP SECRETS — number van!

     

    Ale taková byla tenkrát neuvěřitelná doba, tehdy byl 21. červenec  roku 1969 a byla studená válka a my poslouchali to rádio a já měl ten živý sen...


    Návštěva z hlubin

    Erik STEIGR (21)

    Patřím k těm trochu úspěšnějším manhattanským právníkům. Práce mě baví, přesto čas od času potřebuji vypnout. Proto vždy jezdím na posledních čtrnáct dnů v listopadu na chatu k jezeru. Před čtyřiapadesáti lety ji zde postavil můj strýc a později mi ji i odkázal. S bratrem jsme sem jako malí často jezdívali.

    Ráno se obvykle chodím projít. Chata je uprostřed nádherné přírody plné lesů a skal. Tudíž mám pokaždé příležitost objevit nějaké zajímavé místo s překrásným výhledem. Často také jen tak posedávám na mole a vzpomínám na dětství. V sedmdesátém pátém celé jezero najednou obsadili řasy a zdejší správa v něm zakázala koupání. Od té doby sem jezdím snad jen já, přestože cena okolních domků velmi klesla.

    Jednoho večera, myl jsem právě nádobí, jsem z okna spatřil dívku. Stála na konci mola v bílé košilce. Vyšel jsem ven a pokračoval směrem k ní. Otočila se zády ke hladině. Podívala se na mě a opřela se do vzduchu za sebou. Zcela zmizela pod hladinou.

    Zul jsem si boty, zahodil svetr a skočil za ní. Voda byla ale tak kalná, že nešlo nic vidět. Opět jsem se vynořil a plaval ke břehu, když vtom mě cosi zachytilo a táhlo ke dnu. Přisuzoval jsem to právě řasám, ale cítil jsem na noze silný tlak. Skoro jako stisk ruky...

    Od této události uběhl týden. Poptal jsem se na dívku šerifa z nedalekého města. Ale prý nikoho nepohřešuje. A vzhledem k tomu, že jsem měl ten večer na stole poloprázdnou láhev skotské, asi by mi stejně nikdo nevěřil.

    Předposlední noc jsem nemohl spát. Vstal jsem a šel na verandu. Spatřil jsem dvacet, možná třicet lidí pomalu se blížících k domu. Vypadali nebezpečně. Chtěl jsem zavolat šerifa, ale telefon byl hluchý.

    Po chvíli jsem zaslechl rozbití skleněné tabulky a následné odemknutí vchodových dveří. Schoval jsem se ve sklepě, kde se nacházela vysílačka. Snažil jsem se spojit se správcem. Konečně se na druhém konci ozval hlas. Tvrdil, že bude u mého domu za deset minut.

    Zamkl jsem za sebou a zdálo se, že mě tu ani nehledají. Rozhlížel jsem se po místnosti a upozornila mě petlice vykukující zpod koberce. Nikdy dřív jsem si jí nevšiml. Odhrnul jsem ho a pod ním byl poklop. Že by atomový kryt, napadlo mě.

    Otevřel jsem jej, vzal do ruky baterku a šel dovnitř.

    Na zdi jsem nahmatal vypínač. Místnost prolilo světlo. Byla poměrně malá. Zdi byly takřka vytapetovány desítkami novinových článků. Stálo na nich například U jezera se pohřešuje zamilovaný pár, nebo Na cestě k jezeru zmizela pětičlenná rodina. Dívka se utopila v jezeře, tělo nenalezeno. Oblíbené jezero obsadily řasy, byl poslední článek, tedy s nejnovějším datem.

    Na zemi již před časem zaschla krev. A také zde byly různé věci, zavazadla...

    Zaslechl jsem šum z vysílačky. Vystoupal jsem zpět, ale vypadly pojistky. Měl jsem ještě v ruce svítilnu. Párkrát jsem do ní uhodil, až se konečně rozsvítila. V kuželu jejího světla se objevily všechny ty postavy, které jsem prve viděl venku. Stály tak blízko, že se mě skoro dotýkaly. Měly bledou, až zelenou pokožku. Hleděly na mě prázdnýma očima. Vzduch byl najednou ledový a hnilobný.

    Najednou se v domě rozsvítilo a postavy zmizely.

    „Haló, je tu někdo?," volal správce Karl.

    „Jsem ve sklepě." Dveře do něj byly stále zamčené...

    Ukázal jsem mu místnost pod poklopem a následující den jsme zavolali šerifa.

     

    Dovolenou jsem si prodloužil. Přijel sem celý tým kriminalistů až z Washingtonu. V sedmdesátých letech měl na starost vyšetřování všech těch zmizení jistý Jimmy Jones, který nenacházel žádné stopy a nakonec nechal případ otevřený.

    Nyní mohli vyšetřovatelé s podstatně pokročilou technikou bezpečně ponořit do jezera kameru. Když ta se dostala skrz všechny ty řasy, objevila velké množství aut s těly připoutanými uvnitř. Podle koronera byli lidé brutálně zabiti ještě před potopením.

    Mezi věcmi obětí ve sklepě strýčkovy chaty se našly také fotografie. Na každé byl on vyfocený samospouští v autě spolu se spoutanými a stále ještě živými lidmi.

    Protože je strýc již více jak čtyři roky mrtvý, nikdo už nezjistí, co ho k takovým činům vlastně vedlo...

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena