• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2014 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2014

    Práce v této kategorii:

  • Místo v srdci
  • Památka
  • Vánoční přání
  • Otázky

  • Místo v srdci

    Denisa Chrástková (17)
    1. místo v kategorii Próza 14-19 let

    „Věnováno všem, kteří věří v sílu přátelství"

    Od září jsem pracovala jako dobrovolnice na onkologickém oddělení v Praze. Vyrůstala jsem v problémové rodině, tudíž jsem byla velmi psychicky odolná. Docházela jsem tam každý den na dvě hodiny. Práce mě naplňovala a já si pak nepřipadala tak zbytečná, jako jsem slýchávala doma. Bylo by hloupé a necitelné, kdybych řekla, že jsem tam chodila ráda, ale právě ono oddělení mi bylo útěkem mimo útrapy každodenního života. Bohužel i tam ale pronikly stíny, které mi ztížily práci, a to v ztělesnění královny školy Terezie Králové. Už od prvního ročníku Masarykova Gymnázia v Praze jsem k ní chovala negativní pocity. Byla to velmi bohatá a namyšlená slečna, která stála v čele všech školních i mimoškolních akcí, studentské rady a dramatického kroužku. Její geniální postava, dlouhé blonďaté vlasy, velké modré oči a charisma, které všechny přitahovalo jako květy včelky, jí zaručovaly absolutní úspěch u všech lidí. Během pár sekund dokázala udělat ten nejlepší dojem na všechny věkové kategorie. Mluvila plynně pěti jazyky a hrála na tři hudební nástroje. Ano, dokonalá po všech stránkách běžného smrtelníka.

    Byla sobota a já byla v práci celkem brzy. Šla jsem zkontrolovat všechny pokoje. Nikde mě nebylo třeba, všude panoval naprostý klid, a tak jsem si řekla, že si dojdu pro kávu do automatu. Když se mi po dlouhé době podařilo vyprostit kelímek, nevšimla jsem si, že na chodbě už nejsem sama. Otočila jsem se a káva trochu vyšplíchla nějaké slečně přímo na bezové lodičky. Zvedla jsem oči a uviděla před sebou ono dokonalé zjevení. Terezie. „Ty jsou od Gucciho, nemůžeš dávat pozor? Stály celé jmění!" — vyštěkla na mě. Vykoktala jsem omluvu a rychle zmizela na sesternu, kde jsem se zavřela. Dlouho jsem přemýšlela, za kým tu asi je. Nakonec jsem došla k závěru, že chodí za tím velmi bohatým, starým pánem z pokoje číslo sedm.

    Za několik týdnů jsem ji tam potkala znovu. V obličeji vypadala ztrhaně. Chtěla jsem okolo ní tiše projít, ale ona si mě všimla. „Ty tady pracuješ?„ — zeptala se Terezie vyčerpaným hlasem. „Ano,“ zněla jednoduše má odpověď. Hleděla jsem si svého a nechala Terezii Terezií. Když jsem se vracela zpátky na sesternu, slyšela jsem rozhovor mezi ní a její matkou. „Musím na jinou kliniku. Pracuje tu jedna od nás ze školy. Nechci, aby všichni věděli, že trpím tou hnusnou leukémií!„ — zoufale křičela na svou matku. Zastavila jsem se a spolu s mými kroky se zastavilo i mé srdce. „Takže ona sem za nikým nechodí. Ona je Pacientkou,“ došlo mi. „Nikam Tě převážet nebudeme, drahoušku. Tohle je nejlepší klinika s hospicem v celé Evropě,„ stála si za svým paní Králová. „Fajn, jestli mě to společensky zničí, je to jen a jen tvá vina!“ — vyštěkla na svou matku Terezie. Nevěřícně jsem stála na opuštěné chodbě. „Její život asi nebude tak růžový, jak se zdá," řekla jsem si pro sebe a dala se do pohybu.

    O měsíc později začala s chemoterapií. Každý den jsem se setkávala s jejími následky, ale tohle jakoby se dotýkalo mě samotné. Do školy Terezie přestala chodit. Všichni si mysleli, že odjela na dovolenou, jen já jsem byla zatěžkána pravdou.

    Důsledkem chemoterapie jí vypadaly vlasy. Už to nebyla ta krásná, dokonalá Terezie, které svět ležel u nohou. Jednoho pozdního odpoledne, když jsem šla okolo toalet, mou pozornost upoutala rána. Vběhla jsem tam a viděla Terezii, jak se na sebe dívá do rozbitého zrcadla. Tiše na mě pootočila hlavu a já spatřila ten nejsmutnější a nejbolavější lidský výraz. Mlčky jsme na sebe hleděly. Natáhla jsem k ní ruku a vzala ji za tu její.  K mému překvapení se nebránila, a tak jsem ji mohla lehce přivinout do svého náručí. Rozplakala se. Nechala jsem ji, protože mnou projela velmi silná potřeba být jí oporou a chránit to nemocí zubožené tělo. Její vzlyky se po chvíli začaly měnit ve slova. Byla to omluvná slova. „Tiše," řekla jsem a pomalu s ní kráčela k pokoji, kde ji uložila do postele, připojila na přístroje a nabídla, že jí mohu něco přečíst. Souhlasila. A tak se stalo, že osud zamotal dvěma odlišným slečnám život.

    Den co den jsem k Terezce chodívala. Občas ji pustili na zdravotní procházku, a tak jsme chodily, povídaly si a vlastně dělaly vše, co mladé dívky v našem věku dělávají.

    Postupem času se Tereziin stav zlepšoval. Šla tedy do domácí péče, ale ani to nemohlo zabránit rozkvětu našeho přátelství. Hodně času jsme trávily v jejím proskleném altánu sledováním siluety lesa. Nejkrásnější bylo, když se stmívávalo a nebe vykreslovalo nádhernou scenérii. Jednoho únorového večera řekla, že jí to připomíná šaty bájné Večernice. Hvězdy lehkým krokem mířily na oblohu, když jsem jí četla malého Prince. „A tak si říkám, jestli hvězdy září právě proto, abychom každý mohl najít jednou tu svou,„ předčítala jsem. „Jistěže. Najdeme. Jen někdo onu hvězdu nalezne na obloze a někdo zase v někom blízkém,“ odpověděla mi. Zvedla jsem oči od knihy v tichém úžasu. Ten večer jsme se vyfotily a já jí dala naši fotografii do rámečku, aby ji mohla mít stále na blízku.

    Jednoho rána mě probudil zvláštní pocit. Neváhala jsem a hned zavolala Terezce. Zvedla to ale její matka se slovy, že se její stav prudce zhoršil, a tak ji převezli do nemocnice. Zkameněla jsem. Co nejrychleji si sbalila věci a vyrazila. Za půl hodiny jsem už seděla u její postele a držela ji za ruku.

    Další tři měsíce plynuly stejně. Naše přátelství se prohlubovalo. Trávily jsme spolu klidně i deset hodin denně. Nemohla jsem ji opustit. Její stav se stával závažnějším a závažnějším. Svou službu se nakonec zachtělo vypovědět i ledvinám. Žádný dárce nebyl vhodný... Ani já ne. Mé podvědomí vědělo, co má přijít, ale já si to nechtěla připustit. Každý den jsem jí nosila květiny a nové „drby", hrála s ní monopoly a nechala se porážet v pokeru. Byla v něm proklatě dobrá.

    Jednoho podmračeného dne jsem s kyticí tulipánů vrazila k ní do pokoje. Věděla jsem, že jsou její nejoblíbenější. Také jsem si moc dobře uvědomovala, že záleží na každé maličkosti. Pokoj byl prázdný. Závěsy odhrnuté. Přístroje vypnuté. Její milovaná váza i rámeček byly pryč. Upustila jsem květiny na zem.

    „Ne, to není pravda. Určitě ji přestěhovali,„ uklidňovala jsem se a rozběhla se k sesterně, abych se zeptala, kde Terezie je. V sesterně bylo hrobové ticho. Zastavila jsem se, když mě zaujal hovor, který začala nejstarší sestra. „Byla tak mladá. Sedmnáct let. Celý život před sebou. Nechci vidět, jak to vezme Eliška. Poslední dobou při ní stála jako opravdový anděl.“ Dotkla jsem se onyxového přívěsku na krku, který jsem od ní dostala. Byl ve tvaru andělského křídla. Ramena mi klesla a hlavu jsem opřela o zeď.

    Má kolena tu pravdu neunesla a já se svezla na zem v tichých vzlycích. Nevím, jak dlouho jsem tam byla a plakala, ale když se setmělo a jedna se sester šla rozsvítit na hlavní chodbu, našla mě tam. „Ach, Elinko!„ — řekla, když mě tam uviděla. Sedla si vedle mě a sevřela do pevného objetí. Já se ale z posledních sil vymanila a zvedla zpět na nohy. Mé kroky byly protkané tím nejhlubším žalem. Vedly do pokoje číslo třináct. Do pokoje, který patřil Terezii, Terce, Terezce. Obtížně jsem překročila květiny, které ještě nikdo neuklidil a mlčíc jsem se schoulila do její postele. S každou slzou přicházela vzpomínka. Kousala jsem se do kloubů na ruce a mé srdce zalil ten nejčernější smutek. „Pane Bože, jestli toto vedlo slavné spisovatele k tak nádherným dílům jako jsou Těžká hodina od Wolkera nebo Dědova mísa od Nerudy, už nechci být spisovatelkou!“ — řekla jsem si. „Vždy jsem brala smrt jako přirozenou část života. Pokaždé musí něco zemřít, aby se mohlo něco jiného zrodit. Ale proč ona?!! Ona to být neměla. Ona neměla uvolňovat místo dalším...Ona ne!„ — rvalo mě zevnitř na kusy. Chtěla jsem zavřít oči, když někdo nesměle zaklepal. Byla to nejstarší sestra. „Slíbila jsem Terezce, že ti něco předám, mohu dál?“ — pokorně se zeptala. Zvedla jsem hlavu a němě přikývla. Opatrnými kroky přišla k posteli a na stolek položila mahagonovou truhličku. Věděla jsem, co to je. Sestřička mlčíc opustila pokoj. Něžně jsem se pro truhličku natáhla a dala si ji do klína. Po pár minutách odhodlávání jsme ji otevřela. Byla plná růžových parfémovaných papírků. Neubránila jsem se úsměvu. To bylo Terce podobné. Jeden po druhém jsem vytahovala. Na posledním bylo napsáno: A tak si říkám, jestli hvězdy září právě proto, abychom každý mohl najít jednou tu svou. Znovu jsem se rozplakala. Zmuchlaný papírek jsem držela na hrudníku a vzpomínala. Zahleděla jsem se do truhličky a všimla si bílé obálky na dně. Zhluboka jsem se nadechla, dopis vyňala, rozložila jej a začala číst:

    Nejdražší Elinko,

    tyhle řádky jsou nejspíš to poslední, co po mně zbude, proto si dám záležet.

    Víš, posledního půl roku to bylo opravdu těžké. Každý den byl pro mě bojem, který se sváděl čím dál obtížněji. Má taktika přestávala fungovat a prohrané souboje převažovaly. Myslím, že by jich mohlo být víc, kdybys mi nestála po boku a pevně nedržela štít.  Tvá věrnost, oddanost a neutuchající energie, kterou jsi ve mne vkládala, byla to nejlepší, co jsi mi mohla dát. Dlouhou dobu jsem žila v brýlích luxusu, a o skutečné tváři života neměla ponětí. Za těch pár měsíců jsi mě naučila opravdu žít. Mé diky a věrnost jsou vpita v řádcích, co už pomalu končí, ale přesto zůstávají navěky.

    S láskou

    Terezie Králová

    PS: Sáhni si na místo, kde máš srdce.

    Cítíš, jak tluče? Budu tam. Navždycky.

    Poslední slova jsem četla několikrát za sebou. „Něco tak jedinečného mohla napsat jedině ona,„ napadlo mě. Pomalu jsem srovnala dopis, uklidila ho a stoupla si k oknu. Podívala se vedle sebe a cítila, že je tu se mnou. Usmála jsem se a oči se mi zalily čerstvými slzami. Dlaň se mi nevědomky dotkla místa, kde mám srdce a já cítila, jak bije. „Ano, je tam...vím to,“ napadlo mě a věděla jsem, že je to pravda.


    Památka

    Denisa Guttmannová (14)
    Zvláštní ocenění poroty za kvalitní tvůrčí projev

    Když jsem otevřela oči, nedařilo se mi pochopit, kde to vlastně jsem. Byla tma  a z okna jsem měla výhled jen na srpek měsíce. Jediné, co se v pokoji nacházelo, byla bíle povlečená postel a vedle ní stejně bílý stolek, na kterém ležely tři uschlé růže s modrými okvětními lístky. Všimla jsem si popsané kartičky, které se dodávaly ke květinám. Chtěla jsem se po ní natáhnout, ale zastavila mě obrovská bolest v rukou a píchání v bocích. Bolestí mi zčernalo všechno před očima. A v tu chvíli jsem si začala uvědomovat, kde to jsem a co se vlastně stalo. Před zavřenýma očima se mi začaly mihat scény. Vlající hříva, hučící davy okolo, překážky a poslední trojskok. Ohlušující dav a dusot kopyt jsem slyšela znovu, jako bych se vrátila v čase. Přibližující se poslední kombinace, která rozhodne o naší jízdě. První skok — povedl se. Při druhém skoku jsme se odrazili moc brzo, a tak se kopyta koně dotkla břevna, které se zachvělo. Ale vydrželo. A poslední, nejvyšší překážka z trojskoku. Perfektní odraz doprovázený úžasným pocitem při letu vzduchem. Čistý skok! Potlesk, radost drající se na povrch, úsměv na tváři. Dokázala jsem to. My jsme to dokázali. Modrá stužka a zlatý pohár v mistrovství ČR juniorů byla naše. Statný hřebec pode mnou začal zpomalovat a já se nadzvedla v sedle a vítězně zvedla ruce. Ale v tu chvíli se přes celé závodiště rozlehl šílený zvuk a nebezpečně nízko se nám nad hlavami prohnala stíhačka. Rozrušené zvíře pode mnou sebou poděšeně trhlo, poskočilo do vzduchu, a jakmile se kopyta znovu dotkla země, tryskem se rozběhlo napříč dráhou. Šok mne ochromil, šílená rychlost, vítr v slzících očích, svištění větru v uších. Před námi se vynořil plot. Vlající otěže kolem krku koně se mi vysmívaly, a já se jen bezmocně držela hřívy. Vrátily se mi smysly. Avšak bylo pozdě. Příliš pozdě.

    ***

    S hlasitým jekotem jsem se vrátila do reality a rozplakala se.

    ***

    Když jsem se probudila podruhé, venku už svítilo slunce a dokonce jsem slyšela cvrlikat ptáky. Udivilo mě počasí panující venku. Bylo příliš krásně na to, že měl být jeden z těch studených lednových dnů. Ale mýlila jsem se. Ve skutečnosti byl už březen a já měla mít za dva týdny narozeniny. Když jsem se probudila, byl kolem mne docela velký rozruch, rodiče už tu byli také. Byla jsem v komatu, a to něco kolem dvou měsíců. S nikým jsem dnes nijak zvlášť nekomunikovala, a ani neprojevovala žádné city. Jednoduše jsem na to neměla síly. Následující dny probíhaly poměrně stejně. Snídaně jsem odmítala, s nikým jsem se neměla do řeči, z obědů jsem jen uždibovala, a večeře také zůstávaly téměř v celku. Trápila jsem se. Často jsem myslela na tu událost — a co bylo horší, nikdo mi nechtěl říct, co se stalo s mým jediným štěstím, které jsem mohla obejmout, a s kterým jsem se vypracovala až na vrchol za pouhé dva roky.

    Byly to teprve dva roky, co mi přišla obálka odkazující na určitý ranč poblíž mého města a datum - den před mými narozeninami. Po probrání s rodiči jsme se na ranč v den datumu vydali zeptat se, co to má znamenat. Zřejmě majitelé, stojící na dvoře, se začali usmívat. „Anita Doxeyová?„ - zeptali se, záhadné úsměvy stále na tvářích. Nejistě jsem se otočila po rodičích, a poté přikývla. „Pojďte za námi, slečno.“ Znovu jsem vrhla nejistý pohled na mamku a tátu. Ti jen pokrčili rameny a vydali se za postarší dvojicí. Zašli jsme za roh stodoly. A to, co jsem uviděla, mi vyrazilo dech. Přede mnou stál vysoký kůň, celý černý, s dlouhou hřívou splývající po svalnatém krku. Srst mu zářila a lesk se odrážel od hřejícího březnového sluníčka. Stál vzpřímeně, kopyta na předních nohou se vzájemně dotýkala, zadní nohy měly mezi sebou mezeru několika centimetrů — stál opravdu vznešeně. Hlavu držel mírně pozvedlou nahoru, ale přesto se díval na nás. Jeho pohled byl úžasný. Výraz v očích odrážel obrovskou inteligenci, a z jeho jemných rysů obličeje jsem dostávala silný pocit, že je to citlivé a něžné stvoření. Zvíře mne naprosto okouzlilo. Neměla jsem slov, byl jako z pohádky. S otevřenou pusou jsem zírala před sebe. Vzájemně jsme se měřili. Uplynulo pár minut, než kůň udělal první krok a vykročil. Zvědavě natáhl hlavu a nasával můj pach. Když pomalu došel až ke mně, se zájmem mi začal zkoumat oblečení. Všichni jsme se rozesmáli, když se mi snažil ochutnat tričko. Nevím, jak dlouho to trvalo, než táta konečné promluvil. „Hezké zvíře, ale proč tu vlastně jsme?„ Pohled celé rodiny se stočil k páru farmářů. „Ten je tvůj, děvče.“ Táta se zašklebil. „Proboha, neříkej, že jsi toho koně koupila, a to ještě aniž bys nám něco řekla!„ Okamžitě jsem zavrtěla hlavou. Táta nasadil ještě zmatenější pohled. „Asi by sis měla přečíst tohle,“ podala mi stará žena obálku. Mimo papírů o původu a vlastnictví hřebce, obsahovala také kreditní kartu a navoněný papír. Dychtivě jsem četla řádky slov v angličtině. Alex!!?? Když jsem dočetla poslední větu, po tvářích už se mi řinuly slzy. Nechala jsem papír spadnout na zaprášenou cestu. „Co se děje, Anit?„ - zeptala se s obavami maminka a objala mne. Trvalo mi dlouho, než jsem se dokázala vzchopit, abych mohla vše vysvětlit. Utřela jsem si slzy do rukávů a vzhlédla k mamince. Zhluboka jsem se nadechla: „Alexander, ten Angličan z Velké Británie, s kterým jsem si volala každý den — už rok. On... On má... Měl rakovinu. A je už příliš pozdě na léčbu. Bylo... Dneska ráno ho odpojili. Koupil toho koně na památku. Je po Baronovi von Odingastate — to je ten, který byl zvolen jako nejkrásnější kůň České republiky 2011, a nějaké slavné fríské kobyle, která skáče parkur a je to favoritka. Alex věděl, že jsem si přála skákat... Na kreditce jsou peníze na dům se stájí a měsíčně budou chodit peníze na výdaje pro toho hřebce... Mami, Alex je mrtvý!“ Znovu jsem se rozplakala. Dospělí se na mě soucitně podívali. „Vyřídíme to vevnitř nad hrnkem kafe, co říkáte, paní Doxeyová?„ — navrhla farmářka. „To zní dobře. Jdeš, Anit?“ — otočila se na mne maminka, stále se soucitným pohledem. „Ne, chci být chvíli sama.„ Když rodiče odešli, zvedla jsem papír ze země. Nahlas jsem si pročetla celý dopis znovu. Hlavou mi stále přeletovaly části textu. ,Dear Anita, my sunrise... That horše is your, now... Memory of mé... Cancer... l love you... Alex'. Sedla jsem si do středu výběhu a plakala. Vítr mi čechral vlasy, tráva kolem mne se vlnila jako moře a ve sluchátkách mi hrálo ,The Climb' od Miley Cyrus. Z ničeho nic se něco dotklo mého ramene. Ohlédla jsem se, a můj pohled spočinul v očích cenného hřebce. l přes hudbu jsem uslyšela tiché zaržání. Písnička zrychlila. Zvedla jsem ruku a dlaní se dotkla černého nosu. Sametově hebká srst mne hřála na kůži. Dlaň jsem posunula na nozdry, kde byla srst ještě jemnější. Natáhla jsem ruku a podrbala koně za ušima. Zavřel oči a vychutnával si mé doteky. V břiše jsem ucítila chvění, smutkem sevřené hrdlo se začalo uvolňovat. Zvedl se vítr, pocuchal hedvábnou hřívu a čupřinu, a rozevlál i moje dlouhé vlasy, černé stejně jako srst koně, který stál za mnou a skláněl ke mně hlavu. Shrnula jsem Sheldonovi žíně z očí. Sheldon? ... Ano. Tak mu budu říkat. Sheldon, můj Shelly. Pomalu jsem se zvedla a počkala, než se mi v nohou znovu normálně rozproudí krev. Písnička skončila, a do uší mi zazněly první tóny ,Demons' od Imagine Dragons. Do celého těla se mi vlilo odhodlání. „Teď jsme na to dva, krasavče.“ Sheldon zařehtal a opřel mi hlavu o rameno.


    Vánoční přání

    Rose Hattway (14)
    Zvláštní ocenění poroty za kvalitní tvůrčí projev

    Jsem anděl a jsem tu i pro tebe.

    Všem přeji bezpečí domova.

    „Verčo, pojď uklidit v kuchyni. U toho počítače si akorát tak křivíš záda,“ volala na mě mamka. Fakt jsem u toho počítače seděla a bylo mi tam dobře, ale zvedla jsem se. „Ty někam jedeš?“ - zeptala jsem se a popadla smeták, že se jako chystám zametat. „Já jedu ještě nakoupit a podívat se za kolegyní z práce. Od té doby, co jí umřel manžel, je smutná. No kdo by nebyl.“ Popadla klíče od auta a ještě se u dveří otočila a houkla na mě: „Verčo, dej pozor na perník, ať se nespálí.“ „Dobrá,“ houkla jsem zpátky na ní a máchla smetákem po podlaze. Když zaklaply dveře, opatrně jsem položila smeták na podlahu a ubíhala zpátky ke svému počítači, jestli mi náhodou někdo neodepsal. Když tu jsem zaslechla podivný zvuk. Táhlo to směrem od koupelny. Zatáhla jsem za kliku od koupelny a uviděla tátu a kapra, který už “odpočíval v pokoji„. Všimla jsem si pár šrámů na tátově ruce a tak jsem doběhla pro lékárničku. Táta si umyl ruce, krvácející rány si přestříkal desinfekcí a přelepil náplastí. “Verunko, necejtíš něco?„ - zeptal se mě táta. “Je! Perníky!“ - vykřikla jsem a běžela do kuchyně. Avšak dorazila jsem pozdě, perníčky byly spálené. „Ach jo,“ povzdychla jsem si. Po vyhození všech těch perníčků jsem šla pomáhat tátovi s kaprem. Už bylo pět — čas ke štědrovečerní večeři a mamka nikde. Nervozitou jsem šla zametat. „Mobil má nedostupný,“ řekl rozpačitě táta. „Nepůjdeme ji hledat? Třeba je někde v nemocnici nebo tak...,“ zeptala jsem se ustaraně.

    „Nikam ji nechoďte hledat, maminka je určitě v pořádku,“ opáčila babička, která seděla na křesle a koukala se na pohádku. Uběhla další hodina... A další... Polévka stydla a stydla, až nakonec úplně vychladla. Už i na babičce bylo znát, že se o maminku bojí. Táta volal všude možně, ale po mamince nebylo ani slechu. Bála jsem se. Co když maminku  už nikdy neuvidím? Skoro jsem brečela. V tu ránu se pohnula klika od dveří a my jsme spatřili maminku. Bylo to jako nějaké kouzlo. „Mami,“ vypískla jsem radostí a běžela ji obejmout, ale bránila mi nějaké věc zabalená v dece, pejsek. Nechápavě jsem se na maminku podívala a ona řekla: „Vždycky jsi si přála pejska... Tak doufám, že se o něj budeš starat!“ Byla jsem šťastná. Po ohřátí večeře, zpívání koled a rozbalování dárků jsem šla k počítači napsat status. Chtěla jsem napsat: Mám štěňátko... Ale zjistila jsem, že jsem místo toho napsala - mám mámu.

    Mám vás ráda a nechci o vás přijít.


    Otázky

    Eliška Vetýšková (14)
    Zvláštní ocenění poroty za kvalitní tvůrčí projev

    Podvečerní obloha se začala barvit do červena a já věděla, že je čas jít. „Dneska to udělám. Dneska je ten den,“ řekla jsem si v duchu, protože jsem byla moc zbabělá to říct nahlas. Z šuplíku jsem si vzala skicák, dvě tužky a gumu. Naposledy jsem se podívala z okna, vzala jsem si na sebe svůj starý a dosti vytahaný svetr a byla jsem připravená jít rovnou za svým snem.

    Jen co jsem vyšla z dveří, ovanul mě svěží vítr, který mi připomínal prázdniny, l když byl březen, připadala jsem si jako v červenci. Ty teplé noci jsem nadevšechno milovala. Pomalým krokem jsem sešla schody, které mě dělily od lesní cestičky. Cesty k Bráně Světla...

    Cestou jsem přemýšlela, jak můžou lidé v dnešní uspěchané době vnímat „skutečný život“. Nesmějí se tolik  jak před lety. Nemají čas na to, aby objali někoho, koho mají hodně rádi. Rozčilují se kvůli tomu, že jejich šéf je nelida... a přitom zapomínají na takové obyčejné věci jako je západ slunce.

    Už z dálky jsem jí viděla. Přišla mi menší než minule, avšak pod tíhou těch všech zážitků a starostí jsem jí chápala. Přistoupila jsem k Bráně Světla a položila jsem ruku na jednu z jejích cihel. Prstem jsem objížděla každou spáru. „Co když každá spára představuje jeden příběh, lidský příběh?“ Při tomto pomyšlení mi strnul úsměv na rtech a odstoupila jsem od její oprýskané zdi o pár kroků dál. Rozhlížela jsem se. Scenérie přede mnou byla tak smyslná. Slunce zacházelo za hory, jako by se ukládalo ke spánku. Zafoukal vítr, který si začal jemně pohrávat s mými vlasy. A najednou jsem byla plná odhodlání. „Nemůžu už couvnout. Musím to udělat! Musím to udělat pro jejich dobro.“ Rozechvělými prsty jsem se opět dotkla spár na Bráně Světla. Znenadání mě přepadl pocit úzkosti, štěstí, nostalgie a ... a něčeho, co jsem nedokázala popsat.

    Jako malá jsem jednou k Bráně Světla zabloudila a od té doby vím, že to nebyla náhoda. Každý den, od toho, kdy jsem jí viděla poprvé, jsem hledala smysl života. Pozorovala jsem svoje bližní, svoje kamarády, jak žijí svoje životy. Každý večer jsem ulehala s hlavou plnou myšlenek do postele a ráno jsem se budila s dalšími otázkami, ale nikdo mi na ně nedokázal odpovědět. Ptala jsem se starších. Hledala jsem v knihách, ale nikde jsem nenalezla odpovědi na moje otázky: „Proč jsou západy Slunce tak dojemné? Proč se lidé na sebe zlobí a závidí si? Kam všichni spěchají?“

    A teď stojím tady, před tichým svědkem minulostí, který nadále mlčí, i když by měl mluvit. S pocitem, který jsem nedokázala popsat, pokládám opět ruku na spáry a nahlas říkám: „Proč mluví ten, kdo není tázán?“ Soustředím svojí mysl na vznesenou otázku a ... slyším odpověď. V pravý moment zdvihám ruku z brány a otáčím se. „To je moje odpověď na všechno. Všechno se dá vysvětlit a napravit alespoň na chviličku tímto.“ Brána Světla je znalkyní lidských osudů. Nebyla jsem prvním člověkem, který ji objevil a svěřil se jí. Přes všechny ty příběhy mlčela, mlčí a asi i mlčet bude, protože nezná naši řeč. Nezná řeč uspěchaných lidí.

    Opět zafoukal vítr a smetl mi z tváře slzu. Slzu štěstí. Beru do ruky blok a tužku. Sedím opřená zády o Bránu Světla a snažím se co nejpodrobněji zachytit tento okamžik. Paprsky slunce mi svítí do obličeje a ruce se mi třesou napětím. Když dokreslím svůj obraz, vezmu ho do ruky a roztrhám ho na pár malých kousíčků, které chvilku držím v dlaních. Zanedlouho zafouká vítr a těch pár kousků se zvedá a nechává se větrem odnést pryč...

    Další slza štěstí mi ukápne. „Splnila jsem si svůj sen. Poselství, které mi předala Brána Světla, jsem předala lidem, kteří nežijí své životy. Jsou přece tak prázdné a stereotypní. Oči nemají naplněné láskou a nadějí, ale jejich oči jsou pouze prázdné... Na papír jsem nakreslila západ Slunce a roztrhala jsem ho na kousky kvůli tomu, aby je mohlo najít co nejvíc zaneprázdněných lidí. Nemají čas na to, řešit svoje problémy, avšak je to někdy tak jednoduché ... stačí se podívat jen na západ Slunce a zjistí, proč je důležité žít...“

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena