• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2014 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2014

    Práce v této kategorii:

  • Etapy
  • Bloumání v nachu
  • Jsi...
  • Pár zelených ratolestí
  • Snům navzdory
  • Láska nebeská
  • Naposled
  • Pro tatínka
  • Pryč z města
  • Povodeň
  • Každý má svého anděla
  • Páté město
  • Rozchod
  • Podzim

  • Etapy

    Irena Hanousková (63)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Záclona krajkou noční bdění.
    Na vodní posteli ležíš
    Jsi na dosah... téměř...už....
    Horké sálá tvoje tělo
    Jsi žena, jsem muž
    S večery sedám a maluji na ploty kolem obrazy
    Vnímám nenasytně
    Jak hovíš si v náručích mládí
    Prostupuješ štětcem a paletou v barvách podzimu, bosky ťápeš tajícím sněhem
    S příslibem jara zdobíš se květy do krásy, hraješ si s klasy léta
    A vůně kávy se vine pokojem.
    Holčičko...
    ***
    Uprostřed náhlého dne odvezli mě
    Sebrali židli, na které jsem s večery sedával
    Zabílili obrázky, které jsem maloval
    Plot rozpadl se, plaňky opustily kůl
    V holé místnosti pusto bývalo a holý byl i stůl
    S představou ranních milování dlaně skryly vyplakané vzpomínky
    Hledal jsem odpověď, usínal s očima dokořán, budil se uprostřed spánku
    Toužil držet tě v náručí pod modrou oblohou, za jarního tání, podzimních vánků
    Volával jsem „Přijď za mnou, dokud žiji, holčičko má!"
    Holčičko...
    ***
    Přežil jsem nepřízně propastí let
    Přestal ptáti se proč
    Jak Fénix povstal jsem z popela
    Zasadil lípu, postavil dům, vychoval dítě, vnoučatům postavil kolotoč
    Káva voní jinak než zamlada a ze mě je kmet
    Obrázky malují vnoučata, na nich krásný a modravý svět
    Sedám zas na židli u plotu a žiji, zdraví dnes prost
    Dýchám tvou blízkost, tvoji lásku, volnou oblohu
    Radostí je znovu dost. „Děkuji, holčičko má!"
    Holčičko...

    Bloumání v nachu

    Julius BENKO (32)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Myšlenky jsou pápeří pampelišek,
    stačí fouknout
    a čekat kam až je to zanese.
    Snad do hlubin či velikých výšek
    nebo v letu najdou cíl.
     
    Píseň beze slov je také k tanci,
    pigment světa
    je v kůži toho reje skryt.
    Protančené boty nejsou psanci,
    když na ně rána volají:
     
    šumaři vstávejte,
    pláteníku len suš
    a vy truvéři jen
    z plna zahrajte tuš.
     
    Bez kůrky je chléb napůl skvost,
    v ošatce z proutí
    jako v kleci se mu smějí.
    Zbabělost je tuze nevítaný host
    při chůzi do vrchů.
     
    Přesladká je ta hudba okamžiků.
    Teď, teď, teď
    slyšet je v nedohlednu.
    Tušená kouzla staví se do šiků
    s nápěvem na rtech:
     
    šumaři vstávejte,
    pláteníku len suš
    a vy truvéři jen
    z plna zahrajte tuš.
     
    Neklid stromů v šeru melodie
    zvoní z věže
    přespolní chásky stavení.
    Na pravdu si často berou kyje,
    ti co ve vážky nevěří.
     
    Šelmy uvykly si zralého údu,
    nejslabší články
    akorát chrup rozbolí.
    Tam kde rádly nezorali půdu,
    marně k davu křiknou:
     
    šumaři vstávejte,
    pláteníku len suš
    a vy truvéři jen
    proboha začněte už!

    Jsi...

    Monika Stachová (35)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Jsi mé hřejivé slunce...
    Jsi můj splněný sen...
    Jsi mé tlukoucí srdce...
    Jsi veselý i smutný den...
     
    Jsi má slza...
    Jsi úsměv na mé tváři...
    Jsi hvězda, co na noční obloze září...
    Jsi déšť, co omývá z mé duše stesk...
     
    Jsi láskou naplněný kulový blesk...
    Jsi mé poupátko i rozkvetlá květina...
    Jsi nota i houslový klíč, kterým píseň začíná...
    Jsi svíce i hřejivý plamínek...
     
    Jsi má jiskra...
    Jsi v řece kamínek...
    Jsi víla...
    Jsi má slabost i síla...
     
    Jsi jaro, léto, podzim i zima...
    Jsi k vzteku a někdy zas prima...
    Jsi špatná i správná myšlenka...
    Jsi skutečnost...
     
    Jsi hadrová panenka...
    Jsi mé všechno...
    Jsi mé nic...
     
    Nejsi má minulost...
    Jsi budoucnost a to je víc !!!
    Jsi má naděje...
    Jsi má víra...
    Jsi má smrt i životní síla...

    Pár zelených ratolestí

    Jiří KVĚTOŇ (71)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Je taková čistota
    Vím
    Občas se jí dotýkám
     
    Lesní jitra vypitá zvěří
    kroky po stezce
    po níž se chodí dolů
    níže
    než je usínání
    ještě níže
    nežli je pohlazení po malém ňadru
    zatím jen zpola plným věkem nedávno odešlým
     
    Je taková běloba
    Nelze bez ní namíchat žádnou z barev letního dne
    Slunce je vysoko a blízko
    laskavý vladař přijímá poddané.
     
    Je takový rozhovor
    Mlčí se poprvé
    i naposledy
    Sebrané spisy v kůži
    bez ořízky
    ...
    Zapršelo
     
    Kořeny starého pařezu
    doposud živoucí
    přijaly vláhu
     
    Jako by sytily ještě celý strom
    zaplavily pahýl mízou
     
    A tak pár zelených ratolestí
    časem vzešlo
    z čela zadumaných letokruhů

    Snům navzdory

    Jan Tichý (35)

    Srdce na prach měl jsem než zamáčklas mi víčka
    a v těle bez dechu ta noc ještě žila,
    já okusil chuť tvých očí s červánky z potoka
    a pak prohrál jsem víc než jsi mi uloupila.
     
    V okamžiku pravdou bylas, horká a příliš krásná,
    já viděl jen tvou bolest, čistou a zraněnou,
    za trest pak pohřben pod tvou krásou
    sám poznal jsem jak umíš být krutá a neústupná.
     
    Když dotýkám se nebe ve tvém náručí toužím být,
    když do tebe padám ve stínech chci se skrýt,
    když můj pohár bolesti prostě přeteče,
    nikdy neokusíš mé krve, kámen totiž nepláče.
     
    Navždy budeš mí připomínat všechny mé prohry,
    nikdy nebudu princem na bílém koni,
    z tvých rtů prýští pravda, krutá a bez cenzury,
    držíš mě na zemi, v okovech zapomnění.
     
    V černých mracích čekají ohniví jezdci věčnosti
    moji duši vláčet v prachu zostuzenou, nahou,
    v krásách ženy svět stává se náhodou pouhou,
    v touze po vítězství prohráváme kouzlo něžnosti.
     
    Každé ráno ještě jednou, všem snům navzdory,
    vsadím všechno na Tvou kartu,
    každý večer ještě jednou, snům všem navzdory,
    samotou můj život vítá černočernou temnotu.
     
    Našlas cestu do mé duše, odvážná, jediná,
    odemklas mou 13. komnatu, neopatrná,
    jak slíbilas, dýka v mém srdci, nabroušená,
    v mrazivé peklo má touha, proměněná.
     
    S vlajkou hrdě vztyčenou do víru bitev
    s první krví roste chuť na pomstu,
    když lomoz zbraní utichl na louce u mostu,
    odvaha mě dusí a ty šeptáš — je mrtev.
     
    Každé ráno ještě jednou, všem snům navzdory,
    opouštíš mě a mizíš beze stopy,
    každý den ještě jednou, snům všem navzdory,
    necháváš mě v ponížení ztrácet stopy.

    Láska nebeská

    Eva Čapková (40)

    Dívám se na tebe, když v noci spíš,
    Dívám se na tebe a ty to víš,
    Mapuji očima každou část tvého těla,
    Jak já jsem šťastná, to jsem vždy chtěla.
    Dívám se na tvou spící tvář,
    Dívám se na tu nekonečnou zář,
    Co vychází z tvé aury dál,
    Pohlcuje mě jak hvězdný šál.
    Je ráno, ty oči otevíráš,
    S úsměvem mě teď přivítáš,
    Z tvých úst ozvou se sladká slova,
    „Mám tě rád, mami!" opakuješ znova.

    Naposled

    Květa Kudláčková (61)

    Proč by nám měly hvězdy přát
    molekulu po molekule
    na atomy dělí
    každou píď času
    po trávě slehlé
    jak píďalka
    pomalu ukrajuje z výseče života
    mlejnkem co smílá dohromady nánosy zvyků
    setrvačnosti
    chrám ticha odsekává úponky nadějí
    zoufání
    poslední vůle
    nic

    Pro tatínka

    Petra Šmídová (46)

    Chtěla bych zastavit čas
    a posluchat tvůj hlas.
     
    Chtěla bych se schoulit v tvém obětí
    a věřit že čas se zastaví.
     
    Chtěla bych Ti vrátit čas
    do míst Tvého dětství,
    kdyby to šlo, tak na čas
    a posluchat Tvé vyprávění.
     
    Chtěla bych Nám zastavit čas
    jen na malou chvilku a říci slova vděku — tatínku
    nechme čas plouti, tak jak má ať se nás Všech dotýká.

    Pryč z města

    Jindřich Kraus (20)

    Vypínám světla a zhoubné stroje
    telefon nezvedám a zprávy nečtu
    zabalím přehoz a mizím z nepokoje
    přírodě vzdám hold a značnou poctu.
     
    Do lesů i do chudých křovin
    na cestu vstříc klidu kraji
    stravu a ponožky s radostí přibalím
    za chůze po městě stále se směji.
     
    Palouček malinký bude mi sídlem
    doma nechal jsem všechny rozpaky
    hladkou hladinu pohladit hebkým křídlem
    nebo si prostě sáhnout na mraky.
     
    Slunéčka si hrají na čerstvých pupenech,
    jenž sluníčko lechtá teplými paprsky.
    Pěvci volají jaro, je to slyšet ve hlasech
    a společnost mi dělá mistr Bukovsky.
     
    Takové krásy a kolem života
    prsty dráždí trsy měkké rané trávy
    sem tam po stezce proběhne drobota
    a v dáli občas zabučí krávy.
     
    Svit dobíjí po zimě energii
    i vzduch je čistý lehký svěží.
    Zažívám každoročně tuhle nostalgii
    v duši mír a myšlenky běží.

    Povodeň

    Denisa Krausová (20)

    Duše už neví dál
    Těla samá bolest, samý šrám
    A nebe pláče dál a dál
     
    Jako když sníš
    Noe archu postavíš?
     
    Šedivý šál halí zemi mou
    A slunce ne a ne nade mnou
    Vidíš, člověče, tady to máš
    Příroda vrací úder náš
     
    Ničí, bere, utápí
    Voda nás teď zaplaví
    Bojíš se a máš strach
    Sirény troubí na poplach
     
    Jako když sníš.
    Noe archu postavíš!
     
    Oči tvé vidí šeď
    Co pokrývá nebe teď
    Smutný tenhle den
    Kdo způsobil tohle jen
     
    Kap, kap, kap tenhle zvuk slyším denně
    A nebe vypadá hrozně temně

    Každý má svého anděla

    Zdeněk KUČERA (66)

    Každý má svého anděla.
    Já potkal jsem ho na ulici kdysi,
    když nevěděl jsem kudy dál
    a bloudil cestou nevěřících.
     
    On vzlétl se mnou k obloze,
    ta jasně modrá byla.
    Vyplakal jsem slzy v stavu bez tíže.
    však krása Země mě znovu uhranula.
     
    Každý má svého anděla,
    věrnějšího přítele už věru není,
    od prvních krůčků životem tě provází,
    po zvon umíráčku, co na poslední cestě zvoní.
     
    Skutečnost, sny a fantazie,
    to je ta věčná krása života.
    Kdy na jevišti předem danou roli hraješ,
    pod přísným okem strážce anděla.
     
    Mnohý z nás brzy prohlédne
    a vše se rázem změní.
    Z duše bolest a žal ustoupí,
    ve chřípí nosu zase růže voní.
     
    Každý má svého anděla,
    co v jeho stopách kráčí,
    co pomůže vždy v době nelehké
    a perutěmi pohladí mu duši.
     
    Po cestách spolu dávno prochozených,
    kameny odvaluje stranou
    a když už přece na nějaký narazíš,
    tak nikdy nenechá tě na kolena padnout.
     
    Každý má svého anděla.
    Že někteří ještě nevšimli si?
    Zadívejte se do očí otce, matky, ženy, dětí svých,
    a uslyšíte jak harfy zlaté v srdci vašem hrají.
     
    Každý má svého anděla.

    Páté město

    Jaroslav Pachner (59)

    ... první až páté město
    potkáváš
    ulice známé i neznámé
    pěti měst
    pečetí života
    dějepis létající v dlažbě
    tady jsem dýchal jejich vzduch
    s hořkou vůní podzimu
    i s jarní nadějí
    obraz přetékající z dalekého snu
    kyvadlo hodin ve věži odměřuje chvíle setkání
    a zvony provázejí častá loučení
    v dešti i ve stříbře sněžných odlesků
    nad tímto městem poletují andělé
    a malují obrazy v oblacích
    to první město vstupuje do temného rána
    to druhé udýchaně dobíhá k tramvaji
    to třetí město počítá vločky mezi horami
    to čtvrté město v husté mlze stěhuje kostel
    a to páté vrací se do prvního

    Rozchod

    Jana Podlisková (74)

    Byl tichý večer
    vodotrysk v parku brečel,
    že se spolu rádi máme
    a více se nesetkáme.
    U kašny jsme spolu stáli
    a rozchodu jsme se báli.
     
    Až se příště sejdeme,
    tak už se nerozejdeme.
    Sejdeme se v jiném čase,
    v jiném roce,
    v jiném městě.
    Až rozkvetou sakury.

    Podzim

    Libor Řezníček (48)

    Až opadne tvůj dlouhý stín,
    až slunce ztratí svoji zář,
    teprve poté řeknu já vím,
    že ztratil jsem tvou tvář.
     
    Až spadá vše listí ze stromů
    a tráva jinovatkou zbělá lehce,
    poté navracím se tiše domů,
    tvá náruč chutnat bude měkce.
     
    V ten čas uplakaných rán,
    kdy dny jsou naplněny mlhou,
    byl smutek tomuto času dán,
    aby ukončil vše bílou stuhou.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena