Chomutovský kalamář » 2014 » Poezie, starší autoři
Poezie, starší autoři
↑
Etapy
Irena Hanousková (63)
1. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Záclona krajkou noční bdění.
Na vodní posteli ležíš
Jsi na dosah... téměř...už....
Horké sálá tvoje tělo
Jsi žena, jsem muž
S večery sedám a maluji na ploty kolem obrazy
Vnímám nenasytně
Jak hovíš si v náručích mládí
Prostupuješ štětcem a paletou v barvách podzimu, bosky ťápeš tajícím sněhem
S příslibem jara zdobíš se květy do krásy, hraješ si s klasy léta
A vůně kávy se vine pokojem.
Holčičko...
***
Uprostřed náhlého dne odvezli mě
Sebrali židli, na které jsem s večery sedával
Zabílili obrázky, které jsem maloval
Plot rozpadl se, plaňky opustily kůl
V holé místnosti pusto bývalo a holý byl i stůl
S představou ranních milování dlaně skryly vyplakané vzpomínky
Hledal jsem odpověď, usínal s očima dokořán, budil se uprostřed spánku
Toužil držet tě v náručí pod modrou oblohou, za jarního tání, podzimních vánků
Volával jsem „Přijď za mnou, dokud žiji, holčičko má!"
Holčičko...
***
Přežil jsem nepřízně propastí let
Přestal ptáti se proč
Jak Fénix povstal jsem z popela
Zasadil lípu, postavil dům, vychoval dítě, vnoučatům postavil kolotoč
Káva voní jinak než zamlada a ze mě je kmet
Obrázky malují vnoučata, na nich krásný a modravý svět
Sedám zas na židli u plotu a žiji, zdraví dnes prost
Dýchám tvou blízkost, tvoji lásku, volnou oblohu
Radostí je znovu dost. „Děkuji, holčičko má!"
Holčičko...
↑
Bloumání v nachu
Julius BENKO (32)
1. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Myšlenky jsou pápeří pampelišek,
stačí fouknout
a čekat kam až je to zanese.
Snad do hlubin či velikých výšek
nebo v letu najdou cíl.
Píseň beze slov je také k tanci,
pigment světa
je v kůži toho reje skryt.
Protančené boty nejsou psanci,
když na ně rána volají:
šumaři vstávejte,
pláteníku len suš
a vy truvéři jen
z plna zahrajte tuš.
Bez kůrky je chléb napůl skvost,
v ošatce z proutí
jako v kleci se mu smějí.
Zbabělost je tuze nevítaný host
při chůzi do vrchů.
Přesladká je ta hudba okamžiků.
Teď, teď, teď
slyšet je v nedohlednu.
Tušená kouzla staví se do šiků
s nápěvem na rtech:
šumaři vstávejte,
pláteníku len suš
a vy truvéři jen
z plna zahrajte tuš.
Neklid stromů v šeru melodie
zvoní z věže
přespolní chásky stavení.
Na pravdu si často berou kyje,
ti co ve vážky nevěří.
Šelmy uvykly si zralého údu,
nejslabší články
akorát chrup rozbolí.
Tam kde rádly nezorali půdu,
marně k davu křiknou:
šumaři vstávejte,
pláteníku len suš
a vy truvéři jen
proboha začněte už!
↑
Jsi...
Monika Stachová (35)
2. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Jsi mé hřejivé slunce...
Jsi můj splněný sen...
Jsi mé tlukoucí srdce...
Jsi veselý i smutný den...
Jsi má slza...
Jsi úsměv na mé tváři...
Jsi hvězda, co na noční obloze září...
Jsi déšť, co omývá z mé duše stesk...
Jsi láskou naplněný kulový blesk...
Jsi mé poupátko i rozkvetlá květina...
Jsi nota i houslový klíč, kterým píseň začíná...
Jsi svíce i hřejivý plamínek...
Jsi má jiskra...
Jsi v řece kamínek...
Jsi víla...
Jsi má slabost i síla...
Jsi jaro, léto, podzim i zima...
Jsi k vzteku a někdy zas prima...
Jsi špatná i správná myšlenka...
Jsi skutečnost...
Jsi hadrová panenka...
Jsi mé všechno...
Jsi mé nic...
Nejsi má minulost...
Jsi budoucnost a to je víc !!!
Jsi má naděje...
Jsi má víra...
Jsi má smrt i životní síla...
↑
Pár zelených ratolestí
Jiří KVĚTOŇ (71)
3. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Je taková čistota
Vím
Občas se jí dotýkám
Lesní jitra vypitá zvěří
kroky po stezce
po níž se chodí dolů
níže
než je usínání
ještě níže
nežli je pohlazení po malém ňadru
zatím jen zpola plným věkem nedávno odešlým
Je taková běloba
Nelze bez ní namíchat žádnou z barev letního dne
Slunce je vysoko a blízko
laskavý vladař přijímá poddané.
Je takový rozhovor
Mlčí se poprvé
i naposledy
Sebrané spisy v kůži
bez ořízky
...
Zapršelo
Kořeny starého pařezu
doposud živoucí
přijaly vláhu
Jako by sytily ještě celý strom
zaplavily pahýl mízou
A tak pár zelených ratolestí
časem vzešlo
z čela zadumaných letokruhů
↑
Snům navzdory
Jan Tichý (35)
Srdce na prach měl jsem než zamáčklas mi víčka
a v těle bez dechu ta noc ještě žila,
já okusil chuť tvých očí s červánky z potoka
a pak prohrál jsem víc než jsi mi uloupila.
V okamžiku pravdou bylas, horká a příliš krásná,
já viděl jen tvou bolest, čistou a zraněnou,
za trest pak pohřben pod tvou krásou
sám poznal jsem jak umíš být krutá a neústupná.
Když dotýkám se nebe ve tvém náručí toužím být,
když do tebe padám ve stínech chci se skrýt,
když můj pohár bolesti prostě přeteče,
nikdy neokusíš mé krve, kámen totiž nepláče.
Navždy budeš mí připomínat všechny mé prohry,
nikdy nebudu princem na bílém koni,
z tvých rtů prýští pravda, krutá a bez cenzury,
držíš mě na zemi, v okovech zapomnění.
V černých mracích čekají ohniví jezdci věčnosti
moji duši vláčet v prachu zostuzenou, nahou,
v krásách ženy svět stává se náhodou pouhou,
v touze po vítězství prohráváme kouzlo něžnosti.
Každé ráno ještě jednou, všem snům navzdory,
vsadím všechno na Tvou kartu,
každý večer ještě jednou, snům všem navzdory,
samotou můj život vítá černočernou temnotu.
Našlas cestu do mé duše, odvážná, jediná,
odemklas mou 13. komnatu, neopatrná,
jak slíbilas, dýka v mém srdci, nabroušená,
v mrazivé peklo má touha, proměněná.
S vlajkou hrdě vztyčenou do víru bitev
s první krví roste chuť na pomstu,
když lomoz zbraní utichl na louce u mostu,
odvaha mě dusí a ty šeptáš — je mrtev.
Každé ráno ještě jednou, všem snům navzdory,
opouštíš mě a mizíš beze stopy,
každý den ještě jednou, snům všem navzdory,
necháváš mě v ponížení ztrácet stopy.
↑
Láska nebeská
Eva Čapková (40)
Dívám se na tebe, když v noci spíš,
Dívám se na tebe a ty to víš,
Mapuji očima každou část tvého těla,
Jak já jsem šťastná, to jsem vždy chtěla.
Dívám se na tvou spící tvář,
Dívám se na tu nekonečnou zář,
Co vychází z tvé aury dál,
Pohlcuje mě jak hvězdný šál.
Je ráno, ty oči otevíráš,
S úsměvem mě teď přivítáš,
Z tvých úst ozvou se sladká slova,
„Mám tě rád, mami!" opakuješ znova.
↑
Naposled
Květa Kudláčková (61)
Proč by nám měly hvězdy přát
molekulu po molekule
na atomy dělí
každou píď času
po trávě slehlé
jak píďalka
pomalu ukrajuje z výseče života
mlejnkem co smílá dohromady nánosy zvyků
setrvačnosti
chrám ticha odsekává úponky nadějí
zoufání
poslední vůle
nic
↑
Pro tatínka
Petra Šmídová (46)
Chtěla bych zastavit čas
a posluchat tvůj hlas.
Chtěla bych se schoulit v tvém obětí
a věřit že čas se zastaví.
Chtěla bych Ti vrátit čas
do míst Tvého dětství,
kdyby to šlo, tak na čas
a posluchat Tvé vyprávění.
Chtěla bych Nám zastavit čas
jen na malou chvilku a říci slova vděku — tatínku
nechme čas plouti, tak jak má ať se nás Všech dotýká.
↑
Pryč z města
Jindřich Kraus (20)
Vypínám světla a zhoubné stroje
telefon nezvedám a zprávy nečtu
zabalím přehoz a mizím z nepokoje
přírodě vzdám hold a značnou poctu.
Do lesů i do chudých křovin
na cestu vstříc klidu kraji
stravu a ponožky s radostí přibalím
za chůze po městě stále se směji.
Palouček malinký bude mi sídlem
doma nechal jsem všechny rozpaky
hladkou hladinu pohladit hebkým křídlem
nebo si prostě sáhnout na mraky.
Slunéčka si hrají na čerstvých pupenech,
jenž sluníčko lechtá teplými paprsky.
Pěvci volají jaro, je to slyšet ve hlasech
a společnost mi dělá mistr Bukovsky.
Takové krásy a kolem života
prsty dráždí trsy měkké rané trávy
sem tam po stezce proběhne drobota
a v dáli občas zabučí krávy.
Svit dobíjí po zimě energii
i vzduch je čistý lehký svěží.
Zažívám každoročně tuhle nostalgii
v duši mír a myšlenky běží.
↑
Povodeň
Denisa Krausová (20)
Duše už neví dál
Těla samá bolest, samý šrám
A nebe pláče dál a dál
Jako když sníš
Noe archu postavíš?
Šedivý šál halí zemi mou
A slunce ne a ne nade mnou
Vidíš, člověče, tady to máš
Příroda vrací úder náš
Ničí, bere, utápí
Voda nás teď zaplaví
Bojíš se a máš strach
Sirény troubí na poplach
Jako když sníš.
Noe archu postavíš!
Oči tvé vidí šeď
Co pokrývá nebe teď
Smutný tenhle den
Kdo způsobil tohle jen
Kap, kap, kap tenhle zvuk slyším denně
A nebe vypadá hrozně temně
↑
Každý má svého anděla
Zdeněk KUČERA (66)
Každý má svého anděla.
Já potkal jsem ho na ulici kdysi,
když nevěděl jsem kudy dál
a bloudil cestou nevěřících.
On vzlétl se mnou k obloze,
ta jasně modrá byla.
Vyplakal jsem slzy v stavu bez tíže.
však krása Země mě znovu uhranula.
Každý má svého anděla,
věrnějšího přítele už věru není,
od prvních krůčků životem tě provází,
po zvon umíráčku, co na poslední cestě zvoní.
Skutečnost, sny a fantazie,
to je ta věčná krása života.
Kdy na jevišti předem danou roli hraješ,
pod přísným okem strážce anděla.
Mnohý z nás brzy prohlédne
a vše se rázem změní.
Z duše bolest a žal ustoupí,
ve chřípí nosu zase růže voní.
Každý má svého anděla,
co v jeho stopách kráčí,
co pomůže vždy v době nelehké
a perutěmi pohladí mu duši.
Po cestách spolu dávno prochozených,
kameny odvaluje stranou
a když už přece na nějaký narazíš,
tak nikdy nenechá tě na kolena padnout.
Každý má svého anděla.
Že někteří ještě nevšimli si?
Zadívejte se do očí otce, matky, ženy, dětí svých,
a uslyšíte jak harfy zlaté v srdci vašem hrají.
Každý má svého anděla.
↑
Páté město
Jaroslav Pachner (59)
... první až páté město
potkáváš
ulice známé i neznámé
pěti měst
pečetí života
dějepis létající v dlažbě
tady jsem dýchal jejich vzduch
s hořkou vůní podzimu
i s jarní nadějí
obraz přetékající z dalekého snu
kyvadlo hodin ve věži odměřuje chvíle setkání
a zvony provázejí častá loučení
v dešti i ve stříbře sněžných odlesků
nad tímto městem poletují andělé
a malují obrazy v oblacích
to první město vstupuje do temného rána
to druhé udýchaně dobíhá k tramvaji
to třetí město počítá vločky mezi horami
to čtvrté město v husté mlze stěhuje kostel
a to páté vrací se do prvního
↑
Rozchod
Jana Podlisková (74)
Byl tichý večer
vodotrysk v parku brečel,
že se spolu rádi máme
a více se nesetkáme.
U kašny jsme spolu stáli
a rozchodu jsme se báli.
Až se příště sejdeme,
tak už se nerozejdeme.
Sejdeme se v jiném čase,
v jiném roce,
v jiném městě.
Až rozkvetou sakury.
↑
Podzim
Libor Řezníček (48)
Až opadne tvůj dlouhý stín,
až slunce ztratí svoji zář,
teprve poté řeknu já vím,
že ztratil jsem tvou tvář.
Až spadá vše listí ze stromů
a tráva jinovatkou zbělá lehce,
poté navracím se tiše domů,
tvá náruč chutnat bude měkce.
V ten čas uplakaných rán,
kdy dny jsou naplněny mlhou,
byl smutek tomuto času dán,
aby ukončil vše bílou stuhou.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena