• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2013 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2013

    Práce v této kategorii:

  • Pro dobrotu na žebrotu
  • Když se zavřou dveře
  • Můj první...
  • Ďábelský plán
  • Zvířecí sněm aneb Povídání psíka pudla Punti
  • Nad sklenkou

  • Pro dobrotu na žebrotu

    Jana PODLISKOVÁ (73)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Ještě před měsícem jsem byla šťastná, svět mi ležel u nohou. Nyní jsem šedá myška, kterou nejen oběsili, ale ještě ji utopili. Ta bestie Irena: chtěla jsem jí pomoci a dát jí trochu ze svého štěstí. Ona mi to štěstí vzala všechno, sprostě mi ho ukradla. Potkala jsem dobro — vedlo se však se zlem za ruce. Byla jsem rozčílená a uražená. To se nedivím, že se ve světě dějí takové věci, když se dobro kamarádí se zlem. Zastavím je a řeknu jim to pěkně od plic. Nebojím se! Zatím co dobro mlčelo jako zařezané, zlo mně opovědělo: „Ale my bez sebe nemůžeme být, jsme sestry, jedna bez druhé bychom zahynuly. Tak jako nemůže být bílá bez černé a den bez noci. Jsi hloupá, copak ty nevíš, že co je pro jednoho dobro, může být pro druhého zlo? Ale v jednom máš pravdu: já nejsem tvoje dobro. Já držím ochrannou ruku nad všemi, kteří jsou jiní než ty a mají opačné názory než ty. Dnes držím žezlo já, proto máš smůlu. Děkuj Bohu, že se ti nestalo nic horšího, nebreč a nelituj se tolik a přej Ireně štěstí! A počkej si na dobu, až bude žezlo držet moje sestra, třeba se ti lépe povede“.

    Marně jsem dělala oči na dobro, ať taky něco řekne na mou obranu. Dobro mlčelo a mlčelo.

    Irenu jsem poznala na střední škole. Občas jsme spolu kamarádily. Ale úplné kamarádky jsme nikdy nebyly. Spíše takové „skoro" kamarádky. Od maturity jsem jí neviděla. Když jsem jí po pěti letech potkala, málem jsem zkameněla. Už to nebyla ta krásná sošná Irena, které je všude plno, která se ráda směje, ale zlomená haluz a stará baba navíc. Zatím co já jsem měla všechno, co potřebuji k svému životu, ona neměla nic.

    Měla jsem perspektivní zaměstnání, milující rodiče a svého Mirka, o kterém jsem se domnívala, že je to konečně ten pravý, s kterým pojedu na svatební cestu do Paříže.

    Irenu vyhodily z práce, zemřela jí maminka a nechal jí chlapec, s kterým měla před svatbou. Rozhodla jsem se, že jí pomůžu. Opatřila jsem jí práci, dostala jsem jí k nám na podnik. Zatím co já byla v práci absolutní jednička, ona byla horší trojka. Ale s mojí pomocí všechno zvládala a doháněla. Já jí všude chválila, aby jí přidali na platu a měli ji rádi. Také s Mirkem jsem jí seznámila a poprosila jsem ho, ať se jí trochu dvoří. Mirek se zpočátku zdráhal, ale pak mu to šlo docela dobře. Právě před měsícem se uvolnila židle po mém šéfovi. Můj nadřízený odešel do důchodu. Dva roky jsem byla kádrová rezerva a jeho zástupce, ale místo dostala Irena. Irena nehnula ani brvou a místo přijala.

    S Mirkem jsme se před týdnem rozešli, namluvil si totiž Irenu, byla jsem jeho omyl. Jsem prý blázen, zavinila jsem si to sama. On to nebyl, kdo chtěl, aby Irena s námi jela na dovolenou. Také jsem to byla já, kdo ho nutil, aby se jí věnoval a koketoval s ní. Měl jí potom říci, že je to všechno legrace. On by si nikdy nevzal za manželku ženu, která by ho vybízela k tomu, aby koketoval s jinými ženami.

    Irena by to nikdy neudělala. A tak se stala Irena mojí šéfovou; je zase krásná, snad ještě krásnější než dříve, úplná bohyně. Bude se vdávat a na svatební cestu jede do Paříže.


    Když se zavřou dveře

    Tereza PLODKOVÁ (20)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Když zavřou se dveře,

    osud jim masku sedře.

    Ve tmě třese se tiše,

    ta ničivá bolest jejich duše.

    Emma byla obyčejná dívka. Bydlela v bytě s rodiči a bratrem. Do školy a na ven si oblékala rifle a doma nosila tepláky. Po obědě dělala úkoly. Před spaním sledovala televizi. S kamarádkami chodily do cukrárny a společně vyplňovaly testy z dívčích časopisů. Neměla si na co stěžovat. Neměla však ani co vyprávět. Rutina byla smyslem jejího života a kořením mu byly sny. Tak obyčejná snila o neobyčejném! Představovala si sebe na stránkách časopisů, jako miss, jdoucí po červeném koberci a tak podobně, jak už tak dívky snívají.

    Ráno do školy vzbudila Emmu maminka. Připravila jí snídani a svačinu. Emma se oblékla a upravila. Maminka jí popřála krásný den. Cestou přemýšlela, co si oblékne druhý den a jestli má dobře úkol z matiky. U školy potkala kamarádku Jessicu. Procházely chodbou a mluvily o seriálu z televize. Obě se zarazily. Ledabyle opřené o schody stála ztělesnění jejich představ.

    Nad obyčejnými nadlidé stojí,

    v úžasu dech dav dychtivě tají.

    Bohyně, neomezeny běžnými právy,

    tak poklekni a pros o odlesk slávy.

    Pozdvihnuté hlavy naznačovaly nadřazenost. Každý je znal, miloval a obdivoval. Jejich veličenstva: Rose, Charlotte a Vanessa. „Jako s Patrikem jsem se rozešla,„ gestikulovala Rose. „Vždyť byl přece tak dokonalej, ne?“ — mrkla Charlotte. „Jako nekoupil mi nic k Valentýnu.„ „To mě vzal Bruno na večeři a dal mi snad třicet růží.“ Charlotte schválně zvýšila hlas, aby ji kolemjdoucí slyšeli. Spokojeně se dívala, jak ostatní závidí. „Já jsem byla v kině s Erikem. On dělá v reklamě a říkal, že bych mohla taky něco natočit,„ šveholila Vanessa. „Dneska mám jako rande s tím Markem,“ oznámila Rose toužebně hledíc na Davida. Nevíme, zda neměl zájem, nebo si na ní jen netroufal. „Ach bože! Růžové ponožky a fialové triko?!“ — sjela Vanessa Emmu.

    Zazvonilo. Stály a čekaly. Do třídy šly poslední. Rose a Vanessa si sedly do lavice. Charlotte došla k Emilovi. „Ahoj.„ Usmála se. Chlapec oněměl. Stěny poslouchaly. „Ty máš určitě úkol. Já na to večer úplně zapomněla a ráno už jsem nestíhala...“ Podal jí sešit. „Dík." Sedla si a opisovala, pak dala sešit Rose a Vanesse. Vešel vyučující. Dívky se svůdně narovnaly.

    Pózovaly snad i na záchodě. „Kdo se věnoval úkolu?„ — rozhlédl se. „Já prosím,“ hlásila se Vanessa. Protáhla se jako kočka a šla sebejistě k tabuli. Psala řešení s Emilovým sešitem v ruce. „Výborně! A jak byste...„ Všiml si někdo? Naskočila jí husí kůže! „Ano?“ — špulila rty strachy. „Vlastně nic. Píši si jedničku."

    Obědvaly s princeznami jiných tříd. Lichotily si: „Máš tak hebké vlasy.„, „Přiznej se, ty si zhubla!“ „Nový make-up? Moc ti to sluší!„ Pak to popíraly. „Pěkně se jí třepily!“ „Přibrala tak pět kilo!„ „Vůbec to nebyl její odstín!“

    Odpoledne nakupovaly. Vyprávěly o svých úžasných rodičích. Zde se projevovala zasněnost Rose „V těch růžových šatech budu jako princezna!„ a její důvěřivost „Ty mi radíš spíš ty zelené?“. Faleš Charlotte „V těch vynikneš!„ — pak šeptla Vanesse: „Bude v nich proti nám tlustá.“ Vanessina touha být ve všem první a neschopnost prohrávat. „Obě jste měly rotoped na menší zátěži než já!" Večer se odebraly ke svým pohádkovým domovům.

    Postavení hrozivě se mění,

    jakou roli mají v dalším dění?

    Tíživě skutečnost se vrací,

    zámky ze lží snadno kácí.

    „Podívejte! Mám nové šaty!„ „Běž uklízet!“ „Ano tati,„ začala mýt nádobí. „Co škola?“ — zeptala se Rose máma. „Dobrý.„ „Šlo ti to?“ „Jo.„ „To určitě! Jako bys jí neznala. Je blbá! V životě z ní nic pořádnýho nebude“ Svěsila hlavu a dál drhla mastnotu. Radost z nákupu jí přešla.

    „Ahoj ve spolek...„ v hlase zněla úzkost. „Přišla sis pro prachy? Žádný nemám. Nečum na mě, ty krávo. Ty smrdutá...“ začala matka Charlotte zvracet. Nebylo jisté, jestli se jen opila. Bylo, ale jasné, že z domácnosti zas zmizel kus nábytku, aby si paní domu koupila drogy.

    „Proč se s tátou pořád hádáš?„ „Tvůj otec je naprostý idiot!“ „Proč sis ho tedy brala?„ „Myslíš, že tohle všechno bychom měli, kdybych si vzala obyčejného úředníka? Dívej se a uč. Nejdřív se dobře vdej, pak si dělej, co chceš.“ „Nové šaty?„ „Jo zhubla jsem, tak obnovuju šatník.“

    Když v tichu dveře zavře,

    pravdu samu sobě nezapře.

    Duše její tak podivně plaká,

    slza za slzou, krev z žiletky stéká.

    Táta má pravdu. Co vlastně je? Nic, co se jen pitomě usmívá. Není divu, že o takovou blbku David nestojí. Možná by ho mohla poprosit o doučování. A přitom by se do ní zamiloval. Měla by skutečné rande! Snila. Strašně se na ní podepisovala skutečnost. Zoufalost, napětí, vztek a žal... Všemu ulevila až pálivá bolest na stehně. Řezala se do něj. Pocítila blahodárný klid. Vyčistila si ránu a obvázala jí. Poté s nadějí na sladké sny ulehla do postele.

    Když se dveře zamknou,

    ejakulací se slova zalknou.

    V krajkách kleká na kolena,

    Prodejem je hrdost zlomena.

    Kde brala Charlotte peníze na značkové oblečení, když jí máma nedala ani najíst? Prostituce. Večery v krajkové podprsence a kalhotkách, ve společnosti kohokoliv. Nenáviděla to. Nenáviděla všechny, kteří jí platili. Nenáviděla vše s tím spojené. A nejvíc nenáviděla sebe. Denně přemýšlela, jestli jde ještě více klesnout. Nemohla se dočkat rána, kdy mohla být někdo jiný.

    Když klika jemně cvakne,

    výtka z cukru náhle padne.

    Síly z ní se jistě ztrácí

    samotný už život zvrací.

    Nevydržela to. Je nenažraná. Vanessa snědla kus čokolády. Měla to stále před očima. Jak musela vypadat uboze, když posedle trhala obal. Jak odporně se jí to roztejkalo po rtech. Šla na záchod. Zlomila se v pase. Zvracela. Pokud chce mít krásnou postavu, nemůže se cpát. Hrozivě jí to celé vyčerpávalo. Lhala si, že se zítra ovládne. Každý večer neodolá. Každý večer bude slabší a slabší...

    Emma byla obyčejná dívka. S obyčejnými sny o neobyčejném. S idoly jako Rose, Charlotte a Vanessa. Nebyl den, kdy nesnila, jaké by to asi bylo, být některou z nich.

    Srdce neustále touží,

    tím, co nemá, se souží,

    I v tobě se Emma skrývá,

    hlídej jí, ať dveře nezavírá.


    Můj první...

    Jana KANDROVÁ (53)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Celý večer jsem jako na trní. Bolí mě celé tělo, mrazí v rukách a chce se mi zvracet. Návštěva byla utrpením, v duchu jsem se modlila, aby už odjeli. Konečně se za nimi zavřely dveře a já padám do postele v šatech, naprosto vyčerpaná. Jsem pořád tak moc unavená.

    Přemýšlím o životě, o duši, o minulosti a budoucnosti. Jaká ta moje budoucí doba bude a jestli zvládnu tuhle káru ještě chvíli táhnout sama. Tolikrát jsem přemýšlela o tom, jestli je zrovna v tu danou chvíli kompromis dobrá věc. Jestli potlačování vlastního pocitu svobody může ve vztahu někam vést. Jestli je vůbec svoboda ve vztahu možná.

    „Jak ti je?" ptá se mě můj drahý a svléká mi kabát. Zamotá se mi hlava. Jeho péče je nesmrtelná. Dívá se svýma rozněžnělýma očima a já mám chuť mu je vyškrábat.

    Napůl hystericky mu vytrhávám bačkory z rukou a odcházím do koupelny. V zrcadle vidím stařenu, s vrásky kolem úst a smutnýma očima. Nevidím nikde tu natěšenou holku. Ta umřela.

    „Chceš čaj?" ozve se za mnou a já sebou trhnu. Lekla jsem se. Stává se ze mě jakýsi přízrak. Chci umřít!

    Odjíždí ulicí a já cítím úlevu tak velkou, že se až stydím. Jako by ze mě spadly okovy.

    Umývám okna a zpívám si. Čtu jednu knihu za druhou a zapomínám ustýlat. Všude mám bloky s tužkou a do nich maluju a píšu. Můj život začal mít zase smysl. Slunce svítí silněji než loni a kytky voní taky nějak víc. Večer usínám jako batole, nemám sny a nic mě netrápí. Někdy přemýšlím, jestli je ještě smutný a jestli se zlobí. Občas sáhnu do prázdna, zašmátrám okolo a uvědomím si, že už vedle mě neleží. Trochu mě to udivuje, ale zvyk je železná košile, nejde změnit ze dne na den. Rychle to v sobě potlačuju a jedu dál.

    Chybí mi jeho péče, jeho oči i jeho pohlazení. Chybí mi každý den, každou hodinu. Nacházím v sobě tolik lásky, až mě to děsí.

    „Kde jsi byla předtím?" ptám se donekonečna. Vím, proč to je. Umím si všechno vysvětlit. Co máme, toho si nevážíme. Ale je to skutečně i můj případ? Jsem volná, je mi líp víc, než kdy předtím, cítím se neskutečně dobře a přesto mi chybí. Snažím se ve svém podvědomí zachytit jiskřičku pochybnosti, že jsem udělala dobře. Nic. Všechno je tak, jak má být. Mé podvědomí spokojeně spí, slunce svítí pořád krásně a baví mě žít.

    Dopsala jsem pátou stránku a spokojeně si šla udělat kafe. Pokojem zavoněla káva a já se cítím jako velká spisovatelka.

    Sedím v dílně u okna a pozoruju kočky. Jedna druhou pokouší, pak si dají facku a každá odkráčí svou cestou. Rozesměje mě to a podruhé znovu, když si uvědomím, co všechno mě teď rozesmívá. V domě je ticho, jenom hodiny odtikávají svůj čas.

    Můj ne, já mám nekonečno. Baví mě všechno, na co sáhnu, čas se vytratil stejně jako on. Nikdo nic nevyměřuje, neanalyzuje a neškatulkuje. Jsem konečně volná jako pták.

    Vyřezávám do koule ptáky v letu. Jednoho po druhém vyhladím a pak se na svoje dílo dlouze dívám. Je to tak krásné. Lustr do obýváku je hotový. Pokaždé, když půjdu okolo, zatočím s ním a po stropě se rozletí hejno ptáků. Konečně si zase hraju. Někdy mě napadá, že hledám ztracený čas. Vracím se zpátky do dětství, kdy jsem modelovala a malovala, do časů, kdy jsem měla tolik touhy a někam jsem jí schovala. Teď se mi jí podařilo najít a pokračuju, jako by snad ty roky mezi tím nebyly. Jsem zase malá holka, šťastná a nadšená. V srdci mám mír a klid.

    Ráno vstávám, udělám si kávu a najednou to přichází. Bolí mě levá ruka a záda. Musím rychle vstát a jít na záchod. Zvracím bolestí, motá se mi hlava. Když se podívám na prsty, vím, že je něco špatně. Ruka je celá modrá.

    V nemocnici se dovídám, že jsem prodělala svůj první infarkt. Nevím proč, ale v tu chvíli mě napadla pouze tři slova, mám v srdci mír a klid a díru...


    Ďábelský plán

    Libor ŘEZNÍČEK (48)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Vidíš, vidíš, já ti to říkala, kdybys dodělala tenkrát ten gympl, nemusela bys dneska naříkat na prachy! Marie na sucho polkla, mami, prosím tě, kdo dneska nenaříká na prachy! Tak se rozhlédni na tu džungli kolem sebe! Matka okamžitě kontrovala: jako obyčejná kuchařka si nevyděláš, no to je jasný každému, ale s gymplem bys... a dost, zařvala Marie, to nemá cenu, pořád gympl, gympl a gympl! Ty jsi úplně posedlá, já nejsem obyčejná kuchařka, jsem vedoucí kuchyně a tu maturitu jsem si také dodělala, jestli to nevíš! A jestli si myslíš, že je to tak primitivní, tak si zkus nanormovat obědy pro 150 lidí, aby ti vše klaplo, budu moc a moc zvědavá! Matka se ušklíbla, ale s gymnáziem bys... no podívej na Honzu, vystudoval a žije si jako pán, jezdí po světě a užívá si. Jenže mami, brácha je sám, proto si užívá, proto jezdí po světě, protože s tím jeho firma počítá a hodí se jim to, on nemusí pro holky do družiny, není s nimi doma když marodí, může být v práci celý den, nevadí mu to, nemá jiné povinnosti, ani zájmy. A je to pan inženýr, přerušila ji matka. S tím gymnáziem bys přece... Néééééééé! Marii se zatmělo před očima, musela pryč, mámě prostě nic nevysvětlí, ona nepochopí, že Milan přišel o práci a ona táhne celou domácnost. Ta má zafixovanou myšlenku, že s gymplem bych dělala nejmíň náměstka ministrovi a mohla si žít na vysoké noze. Ona, která se vymlouvá, že sama studovat nikdy nemohla, že jí to komunisti tenkrát neumožnili!

    „Jdeme domů," zavelela ostře Marie na celou rodinu. Manžel Milan a obě dcery se poslušně zvedli a vykročili ke dveřím...

    Je to moje máma, ale já už tam fakt nepáchnu, to je pořád dokola, pořád mi vyčítá, že jsem ve třeťáku utekla z gymplu, ale já tam byla vážně nešťastná! Milan s pochopením kývl.

    Cestou domů bylo ticho, dcery vycítily, že máma je naštvaná a rozpálená doběla a moc dobře ji znaly a věděly, že lepší je v tuto chvíli mlčet. Dobře to věděl i Milan, ale také věděl, že jeho žena má celkem pravdu. Vzal ji za ruku a vedl je všechny společně domů. Marie cestu nevnímala, v hlavě se jí rodil plán, ďábelský plán, který pokoří její matku a zacpe jí pusu jednou provždy! Její plán byl prostý. Pokusí se vystudovat vysokou školu a diplom mámě hodí pod nohy nebo ještě lépe jí ho vmete do obličeje! A tady máš ten kus papíru, tak co, už jsem lepší dcera? Změnilo se něco? Vidíš, že to dokáže i ta, co utekla ve třeťáku z gymplu! Můžeš se pyšnit před sousedkami, že máš geniální obě děti! Takové pokrytectví! Jsi spokojená?!

    S Milanem doma vše prodiskutovali do posledních detailů, bude to skutečně ďábelský plán! Nikomu nic neřekne, připraví se na přijímačky a když ji vezmou, vystuduje tajně, aby nikdo nevěděl a aby neměla ostudu, kdyby se to náhodou nepovedlo.

    Nikdo to nebude vědět, rozumíš!? Milan přikývl, plán se mu líbil, ale zapochyboval, jestli se to podaří utajit tři roky, zvláště před jejich mladší dcerou, která byla vyhlášená stíhačka a vše okamžitě vyslechla, zjistila a také ihned vyslepičila. Před naší malou úplné utajení, to ti je doufám jasné, ta by okamžitě utíkala za babičkou a do večera by to vědělo celé město, že její máma začala studovat, jasný!? Jasně, odpověděl Milan a přece jen trochu zapochyboval...

    Na přijímačky přijela do Prahy celá vystresovaná, nevěděla, co bude. Na chodbě univerzity se jí udělalo mdlo, celá chodba byla plná mladých lačných studentů, všichni něco četli, byli důležití a vážní. Ježíš, kam jsem to vlezla!?

    Tak prosím všechny uchazeče, aby vstoupily do velké auly a usadily se. Připravte si pozvánky a občanský průkaz. Řekneme si podrobnosti a začneme, všem přeji hodně štěstí...

    Test se jí nezdál příliš těžký, ale asi v tom bude nějaký háček, uvažovala. Jo, to ústní, jestli teda postoupí, to bude jiná, tam se bude lámat chleba...!

    Odpoledne již věděla podle kódu, který dostala ráno, že získala 88 bodů ze sta a skončila celkově 11. Brali 49 studentů a ona je mezi nejlepšími! Jenom 49 z 290 uchazečů! Radostně zavolala manželovi, že plán se začíná plnit, ano, její vlastní ďábelský plán...

    Ústní byly pouze formalitou, rozhovořila se o své práci, studiích a smyslu, proč chce studovat. Stres z ní spadl, celou dobu nezavřela pusu, vesele diskutovala s komisí a potvrdila svou pozici mezi nejlepšími. Jen o jednom se nezmínila, o pravém poslání svého studia, asi by to ani nebylo příliš vhodné...

    Začala tedy studovat Českou zemědělskou univerzitu v Praze, jejíž zaměření se jí zdálo nejblíže její profesi, byla přece holka z vesnice, bojovnice a vedoucí kuchařka školní jídelny.

    Ty tři roky uběhly jako voda. Vše se podařilo dokonale utajit, jen nějak často jezdila na školení a služební cesty. V práci si poctivě volna nadělávala, žádné studijní volno by stejně nedostala, tak co, nedělá to přece pro lepší místo, ale sama pro sebe!

    Ve třídním kolektivu ihned zaujala roli hlavní mluvčí, byla velmi oblíbená a všichni spolužáci se na ni s důvěrou obraceli. Studium jí šlo kupodivu lehce, na každou zkoušku se dokázala pečlivě připravit. Byla premiantkou třídy a dělalo jí to dobře. Já blbá, říkala si často pro sebe, proč já kráva nestudovala dřív? Že by ta máma měla částečně pravdu? Tuto myšlenku však vždy

    okamžitě vytěsnila a vypudila ze svého mozku, a o to úpěnlivěji se věnovala studiu.

    Pomalu se blížil konec studia, dopsala bakalářskou práci a tři týdny před státnicemi se začala intenzivně učit. Najednou propadla panice, že vlastně vůbec nic neví. Čas utíkal zběsile rychle a ona se dostávala do závěrečného stresu. Myslela si, že pouze obnoví paměťovou stopu, vše si párkrát přečte a bude... Ale ouha, látka z prváku jí připadala cizí, musela se vše znovu učit. To se přece nedá stihnout, vše na ní padlo jako deka, žila v panice a smiřovala se s tím, že by to také nemuselo vyjít.

    Učila se všude, v kuchyni při vaření, při uklízení, na záchodě, skripta brala s sebou všude, kde předpokládala nějaký časový úsek, který se dal trochu využít na učení. „Mami, co se to pořád učíš?" Malá rozvědka zavětřila, že není vše tak, jak bývalo a její máma pořád chodí s knihou a něco čte a jaksi není duchem přítomná...

    Ale, pan ředitel v práci si vymyslel, že všichni musí dělat takové testy, a kdo je neudělá, tak přijde o práci, víš? Proto se musím připravovat, protože to bychom se museli jít pást na louku, víš, že taťka nemá práci a nemůže nic sehnat. Já vím, sklopila mladší dcera hlavu a odkráčela do pokojíku...

    Státnice proběhly v nervózním duchu, co a jak bude, ale obavy byly zbytečné. Přestože si myslela, že nic neumí a vytáhla si špatné otázky, komise byla spokojená, pochválili jí a dávali ostatním za vzor. Vydřela červený diplom a dočkala se vytoužené promoce.

    Na promoci byl pouze manžel, stále vše probíhalo v plném utajení a vyvrcholení mělo přijít až za čtrnáct dní, kdy měla mít její matka narozeniny. Dostaneš dárek mami, pomyslela si a nestálo to vůbec žádné peníze, které ostatně stejně nemáme. Stálo to pouze tři roky dřiny a odříkání a trpělivosti a bezesných nocí a ... sakra, vždyť to byly krásné tři roky!

    Teprve nyní si uvědomila, jak se jí bude stýskat po spolužácích, po těch služebních cestách a neustálých školeních. Oči jí zalily slzy, ano, dokázala to...

    A přišel den D, narozeniny její mámy. Bylo těsně po školním roce a holky nesly babičce jako dárek ukázat vysvědčení. Obě měly samé jedničky a babi tak bude jistě spokojená... Oslava probíhala v poklidu a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít rodinná bouře.

    Holky, udělaly jste mi velkou radost, samé... to je taková rodinná tradice, jen vaše máma ji moc nedržela, ušklíbla se matka. Mami, ještě dostaneš jeden dárek ode mne, je to překvapení, „Milane, dones to!“ Manžel odešel do předsíně a donesl tchýni velkou podlouhlou krabici. Proboha, co je to? Matka začala rozbalovat svůj dárek a tajemně se usmívala.

    Když otevřela krabici, jen zakroutila hlavou, zase další krabice! Co je to zase za blbost, pronesla. Teprve ze třetí krabice vytáhla podlouhlý červený tubus. Ježíš, co to je? Matka se podívala na Marii a opatrně otvírala tubus. Nevyletí na mě něco?

    „No, raději opatrně, bomba tam je, to jo," odvětila Marie.

    Starší žena otevřela tubu s typickým mlasknutím vnikajícího vzduchu. Co to je? Matka hleděla do útrob tuby a snažila se očima zjistit její obsah. To je nějaký grafický list, nebo nějaká litografie? Nakonec vytáhla srolovaný diplom a snažila se jej přečíst. „Prosimtě přečti to, já na to nevidím", podala diplom otci, který seděl v křesle vedle ní. Otec rozevřel lejstro a začal si číst.

    „A doprdele...!“ Matko, na to si vem brýle, já se musím uklidnit, řekl a odešel do kuchyně.

    Slyšeli, jak otvírá okno, rozbaluje cigarety a snaží se zapálit si. Trvalo mu dlouho, než třesoucí ruka dokázala vyloudit oheň ze zapalovače. Táta kouří doma? Marie a Milan se na sebe podívali, nikdo si v matčině bytě nedovolil zapálit a matka hudrovala, i když si otec zapálil na balkóně a... a nyní vykuřoval z kuchyňského okna!

    Matka si nasadila brýle, rozbalila opět se rolující diplom a začala studovat jeho obsah...

    Její tvář změnila mimiku i barvu. Marie jasně viděla, jak jemně růžová přešla na šedivě popelavou, její matka zbledla...

    „Já, já, já to tak nemyslela, já..." matka se podívala na Marii a evidentně hledala slova. Její tělo jí však zradilo... Marie pozorovala její vrásčitou tvář, na které se najednou objevily dvě veliké kulaté slzy. Slzy pomalu stékaly po tváři, prodraly se přes obroučky brýlí a zastavily se až na bradě, kde se akumulovaly a skáply matce kamsi na halenku.

    Já, já... omlouvám se, Maruško... já, já nemůžu, já nemám slov, já... Marie s údivem pozorovala svou matku, které se spustily jednotlivé slzy a kopírovaly přesně cestu těch dvou předešlých průzkumnic. Matka opět změnila barvu na temně rudou, oči se jí jakoby zvětšily, leskly se a hrnuly se z nich již proudy slz...

    V pokoji bylo ticho jako v hrobě. Z kuchyně byl cítit kouř otcových cigaret. Obě děvčata si přestala hrát, vycítila tíhu situace a s otevřenými ústy obě pozorovaly jejich plačící babičku. Ani Milan se nepohnul, jen sledoval napjatou situaci.

    Marie byla také velmi překvapená, čekala úplně jinou reakci, ještě nikdy neviděla svou matku takto plakat. Ani na pohřbu babičky, tedy maminky své matky, opravdu neviděla, že by její máma takto spontánně a opravdově brečela...

    Matka si otřela mokrou tvář a vstala z pohovky, udělala první krok k Marii, napřáhla ruce a lámavým hlasem prosila Marii za odpuštění. Omlouvám se holčičko, já to tak opravdu nemyslela, nechtěla jsem tě urazit, já, já, já jen chtěla... já...

    Marie vstala a vykročila k matce...„Mami"..., Maruško, holčičko moje..., ženy si padly do náruče a objaly se. Tiskly se k sobě, jako by se dlouhá léta neviděly a nakonec se obě ženy naplno a nahlas rozplakaly.


    Zvířecí sněm aneb Povídání psíka pudla Punti

    Jaroslav HAMOUZ (90)

    „Je to dneska psí počasí,“ zimomřivě zhodnotil začínající den kamsi spěchající chodec, aniž by si všiml, že se po něm netečně ohlédl urousaný pejsek zvědavě se rozhlížející po neznámé návsi. Včera v podvečer ho na ni vysadil automobilista s člověčí radou: „Snad se tě někdo ujme.“ Na vysazeného pejsánka ještě zadupal, rozhlédl se po návsi a kvaltem se vracel do svého městského bytečku. Samotinký psí mrňous se vydal k nejbližšímu stavení.

    Zastavil se před plotem, za nímž stál u psí boudy statný psí silák. Přiblížil se k plotu a zeptal se psího mrsňouska: „Kde se tu bereš? Ještě jsem tě tu neviděl.„ „Jsem městskej a bejvalej pán mně tu vysadil a nechal mě tu samotinkého. A jak to, že ty jseš tak velkej?“ „Jsem vlčák a mám ten dvůr i domek na starosti. Vidíš tu mou dlouhou srst? Takoví vlčáci jsou nežádoucí, protože se nás lidí bojí, jen se na nás podívají. Jo, my vlčáci máme dlouhý rodokmen a když si nás paniček hledí, brzy pozná naši inteligenci a umí ji pak využívat ve svůj prospěch. A co ty jsi zač?„ Psí mrňousek strčil čumáček mezi plaňky, zavrněl jím a do vlčákova ucha zaškemral: “Hele, cejtím, že máš u boudy něco k zakousnutí...„ Vlčák se dovtípil a vybídl neznámého: „Podlez támhle v rohu plot a v misce najdeš něco z mého ranního přídělu. Panička na mne nezapomíná. Jednou denně dostanu nažrat a to mi stačí. Než se někde u někoho usadíš, tak mne přicházej navštívit. Jseš docela pěknej pejsek. Co jsi zač?“

    „Říkají, že jsem pudl. Žil jsem nejdříve společně s takovým druhem, kterému říkali podvraťák. Běhal jenom po dvoře, zatímco mne si panička nechávala ve svém pokojíčku. Když mne ale vyvedla na dvůr, tak ten podvraťák se uškleboval a jednou mi vyštěkával svou příhodu se psem, kterému se prej budu určitě podobat, až vyrostu."

    „Copak ten pes nepes mohl v psím životě zažít?" — zapochyboval o nečisté psí rase vlčák.

    „Vyštěkal mi jednou svou příhodu ze setkání s pudlem a jeho paničkou, která šla kolem jeho dvorku se psem na vodítku. Byl takovej načinčanej. Bylo vidět, že je vyšlechtěnéj. Měl takovou ušlechtěnou hlavu s výrazným čenichem. Oči mandlového tvaru, tělo s pěkně harmonickou stavbou, nohy štíhlé, srst měl pěkně bíle kadeřavou a ocas nesl pěkně vysoko. Hned jsem poznal a vyčenichal, že je to fenka. Nebylo možno se jí nevšimnout. Pudl jak z obrázků.„ Mladý vypravěč se odmlčel a svým růžovým jazýčkem si začal osvěžovat svou upovídanou tlamičku. „Tak to dopověz,“ nedočkavě vyštěkl vlčák. „Pak už to byla jen psí zábava. Náš podvraťáček, říkali mu Kubo, měl v plotě svou díru, využil okamžiku a už byl na chodníku. Zastavil se před pyšně se nesoucí fenou, a hned poznal, že se hárá. Obešel jí, přičichl ke zvednutému ocasu a panička začla volat: „Pejsku ne, pejsku ne.“ Ale kdepak Kuba. S Kikinkou si hleděli své psí lásky. Kuba se na rozloučenou otřel o srst Kikinky a svobodně, bez vodítka, si to pelášil kamsi do vedlejších ulic. Kdo ví, možná že jsem jeho potomek, takže nečistá rasa. Proto jsem tady."

    „Jak na tebe městská dáma volala?"

    „Nejdřív ty můj uzlíčku a pak Cilinko. A taky jsem slyšel, jak si se svým mužem vyprávěli o té pudlovské rase. To prej slavnej hudební skladatel Beethoven napsal elegii na svého miláčka pudla a spisovatel G. Gaine sepsal báseň „Ctnostný pes."

    „No jo, o psech a zvířatech vůbec se toho už napsalo a nakreslilo,„ doplnil ho vlčák, který už ve svých deseti letech mnohé slyšel. „Hodně toho o zvířátkách vytvořil jakýsi Američan Walt Disney, dokonce jsou o nich natočeny filmy. V Čechách zase malíř Josef Lada nakreslil a napsal povídání o kocourovi Felixovi v botách, Mikoláš Aleš byl zase machr na koně a o nás, vlčácích, je pěkné povídání od Jacka Londona. Kdepak, lidé si nás přes lecjaké přehlížení váží. Však on se o tebe taky někdo postará,“ ujišťoval náhodného tuláčka.

    „U nás ve vsi se na to tak nekouká, kdo odkud je. Podívej se, zrovna naproti jde starej Nováček vyvést svého jezevčíka na každodenní procházku. Jezevčíci mají rádi dlouhé procházky. To je taky takovej nalezenec. Je to chytrý a dobrý hlídač, ale jeho pronikavý hlas je mi protivný. Pan Nováček jednou o něm říkal, že jeho dlouhá konstituce mu neumožňuje skákat přes vertikální osu, tedy přes ležící strom nebo něco podobného. Proto ho přenáší v náručí, aby si nepoškodil páteř.„ Hary se protáhl a Puňťovi řekl: „Víš co, jdi se proběhnout po vsi, abys viděl, kde zřejmě zapustíš své psí kořeny.“

    „Je, já mám jméno — Puňťa. Je lepší než Cilinka,„ radostně vypískl svým mladým hláskem a už se hrnul k díře v plotě, aby poznával svůj možný nový psí domov. Viděl a slyšel téměř u každého stavení kdejakou zajímavost. „Tak tohle jsem ještě neviděl,“ říkal si, když zahlédl o něco většího pejska než byl on sám, který však měl botičky. „Že by to byl ten pohádkový pes v botách,„ pomyslel si. I vyštěkl na něho svou psí řečí, aby se dozvěděl, proč má jeho psí objev na tlapkách botičky. „Abych si nepoškrábal tlapky od rozházeného písku. Lidi se o sebe starají, aby neuklouzli, ale že mi, psi, máme naše měkké tlapičky snadno zranitelné, na to nekoukají. Najdi si nějakou paničku, která ti takové botičky opatří.“

    U vedlejšího domu se zastavil a s úžasem hleděl na psa robustní postavy. „Co koukáš,“ zavrčel na něho pes s černou srstí. „Jestli sem vlezeš, tak si mne nepřej. Jsem tu od toho, abych hlídal svého pána. Mezi námi je dobrý vztah, protože mne umí vychovávat. A to je umění. Moji příbuzní, rovněž rotvajleři, na takového pána nemají štěstí. Proto jsou pro lidi i zvířata nebezpeční. Tak si na nás dávej dobrý pozor a ostražitě se k nám přibližuj. Ve vztahu člověk — pes se snažíme získat vůdčí postavení. Záleží prostě na výchově."

    Puňťa se s pokorou odtáhl dál. „Kdopak mi to běží přes cestu?„ — udiveně se zastavil, když uslyšel prsknutí. „Nepřibližuj se, nebo tě...,“ vyslechl varování protáhlé chlupatiny, která varovně vytasila z tlapek drápky. „Á, ty jseš kočka, vid',„ radostně vyštěkl své poznání. „Tebe znám z města.“ „ Viděls mne, ale nic o mne nevíš. Kde jsou ty doby, kdy kočičí rod byl nezkrotitelný. V našich dějinách jsme chránily egyptské chrámy. Měly jsme tam dokonce svou vlastní bohyni — Bastet. To byly časy kultovního uctívání koček. Nejposvátnější bývaly černé kočky. Máme záviděníhodnou minulost."

    „Bejvávalo, bejvávalo. Teď chytáte myši a jste rády, když vám leckdo podstrčí mističku mléka, jak jsem vypozoroval ve svém krátkém životě."

    „No, tak zlé to není. Jsou mezi námi kočičí sestry i bratři, jimž jsou udělována vysoká ocenění. Máme vlastní organizaci existující už 150 let, která pečuje o systematický chov koček. Byla založena v Londýně před 150 lety. V Evropě ji máme od roku 1949 s názvem Mezinárodní felinologická federace,což je organizace chovatelů koček, v níž je zastoupena i Česká republika."

    „A už jsi byla oceněna nebo někdo z tvého rodu, okolí?„ — zvědavě se zeptal Puňťa. „Dej pokoj. Není nad svobodný pohyb, toulat se, mrňoukat se, kdy se kočce nebo kocourovi zachce. Střechy jsou k takovému setkávání jak dělané. Ulovím si i myš. Vidíš ty mé tlapičky? Jsem prstochodec, což znamená, že došlapuji na spodní plochy vybavené měkkými polštářky. Na předních nohách mám pět prstů a na zadních čtyři. K lovu jsou vždy ty mé drápky připraveny vysunout se. Kdepak, nám nic neunikne. Máme vynikající zrak, sluch, čich i citlivé hmatové vousy, které umožňují orientovat se i v naprosté tmě. Máme však jednu vadu. Nejsme schopny přijmout sladkou chuť. Jinak však můžeme předvídat i zemětřesení... O nás by se toho nechalo vyprávěl,“ pochlubila se se svými znalostmi z kočičí historie.

    „A co láska?" špitnul zvědavě Puňťa.

    „Starej se o své a ne o naše kočičí mrňoukání...,„ odbyla ho, ale pochvilce se kňouravě začla chlubit... „To máš tak,“ dala se do vyprávěšní. „Při silnějším pohlazení kočky po zádech se většina z nás staví do pářícího postoje. Přední končetiny máme natažené vpředu, hrudníkem se dotýkáme země, zadní nohy jsou pokrčené, zasunuté pod břicho a ocas je nahoře nebo na straně. Kocouři bývají neklidní, jsou víc cítit a ve zvýšené míře značkují močí své teritorium. Pro lidi z toho žádná zvláštní radost není. Když je kočka připravena k páření, dá to kocourovi najevo. Koitus trvá jen několik vteřin a končí násilným odstrčením kocoura kočkou. Ta může kocoura i napadnout."

    „Lepší historky o kočičím životě neznáš?"

    „Že se v některých zemích kočičí maso jí, ti vyprávět nebudu. Řeknu ti něco z novějšího evropského poznání. V červnu 2007 byl dovoz kočičí kůže a kožešiny do Evropy zakázán. Lidi si proto teď musí svá bolavá zádíčka zahalovat do flanelu nebo se mazat mastičkama. S vyprávěním pro dnešek končím a jdu ti chytit několik myší. Nech si z nich udělat kočičí kožíšek nebo botičky." Micka prskla, zelenýma očima rozpustile mrkla na psího zvědavce a zmizela v sousedním dvoře. Puňťa se vrátil ke svému staršímu psímu příteli. Na dvoře si lehl na břicho, hlavu si položil mezi natažené přední packy a začal se chlubit, s čím vším se setkal.

    „Viděl jsem kozu a dozvěděl se, že se koza prská a její pasačka si zpívala: Když jsem kozy pásala, zimou jsem se třásala... a jeden kluk na ní volal: „Když se kozy prskaly, ocasama mávaly... Jinde jsem se zase dozvěděl, že krávy se běhaly, když chtěly mít telátka, koně zase hřímali, když toužili po hříbatech. Na jednom dvoře se prasnice broukala a sedlák se těšil na selátka. Od kočky jsem se dozvěděl o kočičím mrouskání, a o nás psech vím, že feny se hárají, jak mne už dávno poučil Kuba. Záhadou pro mne bylo člověčí povídání, když hospodyně říkala svému mužovi při pohledu na králičí ramlování: „Kdyby tys tak fungoval.“

    Hary se sklonil nad ležícím Puňťou a řekl, počkej já ti zavolám naši kozu Lízu. Prožila pěkný zážitek. „Lízo, přihopsej sem a vyprávěj svou nedávnou historku s našim Pepanem.“

    „Mé- mé- mé,„ zamečela Líza. „Z toho nedávného prožitku se mi ještě dnes rozklepe vemeno. Pepan mne tradičně odvedl na nedalekou nešlechtěnou loučku u železničního přejezdu. Vlaků se tam moc neobjevuje. Ve vzdálenosti asi padesáti metrů má své stanoviště železničářskej vechtr, tedy hlídač tratě. Stará se o obsluhu dvou od sebe vzdálených míst s přejezdem, chráněných závorami. Já se pásla na louce u těch vzdálenějších. K jedné z nich, položené už k zemi, mne Pepan přivázal a šel si lehnout do stínu hlohu. Kolikrát jsem se tam takhle pásávala a nic se nedělo. Onen den však ano. Najednou mezi staženými závorami profičel vláček. Vzdálený vechtr, nic netuše, začal zvedat závory i se mnou. Mééééé, mečela jsem z výšky do neobydleného prostoru. Mávala nohama, vemeno se mi pohupovalo mezi stehny. Čas plynul, už už jsem se viděla v kozím nebi, když najednou vidím, jak Pepa vybíhá ze stínu hlohu, mává divoce rukama, řve jak pominutý, stojí mezi kolejemi, no byla jsem v zoufalé situaci. Snad to byla náhoda, že si vechtr všiml poskakování mého Pepana a hlavně mého kozího těla vysoko zavěšenélo na konci závory. Jen co jsem se kozíma nohama dotkla země, Pepan mne začal objímat. Takové laskání jsem ještě nezažila a určitě už nezažiju. K závorům už mne nebude uvazovat, to jsem si jista. Nosí si s sebou kolík. Ten se stal mou trvalou jistotou, že už se nikdy nebudu dívat z výšky na projíždějící vlak.“

    Líza domečela svou příhodu. Puňťa se vrátil k plotu a zadíval se na škádlící se děti. „ ěž mezi ně,„ vybídl ho Hary. „Určitě některé děcko zaujmeš a ujme se tě,“ vypustil ze svého hrdla několik silnějších hafnutí. Děti se pozastavily a když viděly běžícího psího prcka, stal se jejich milým společníkem. Díky jim neznámý Puňťa ve vsi zdomácněl. Bude z něho obyčejný nepěstovaný pudl s krví jakéhosi městského podvraťáka Kubíka. A Puňťa na občasné úsměšky o svém psím původu vyštěkával: „A co má bejt? Jsem svobodným psem v nejkrásnější společnosti: ven-kov-ských dětí."


    Nad sklenkou

    Erik STEIGR (20)

    Jednou jsem takhle zašel do malé irské hospůdky a objednal si černé pivo. Sedl jsem si přímo k baru, když vtom stařík vedle mě povídá: „Pokud objednáš skleničku té nejlepší whisky pro mě, barmana a sebe, tady Joe ti bude vyprávět děsuplný příběh, který tě bude strašit do konce života." Podíval jsem se na barmana, jenž vážně přikývl. Povídám si tedy, proč ne a objednal jsem tři skleničky.

    Poté, co jsme si připili, se ke mně barman Joe sklonil, opřel se silnými pažemi o pult a začal vypravovat:

    „Říká se, že v období podzimu roku 1528 zavítal do této krčmy cizinec. Nejprve rozrazil dveře a celou místností profičel silný vítr. Také nás obohatil jakýmsi zápachem. Byl oděný na tu dobu velmi nezvykle. Podle vyprávění měl na sobě něco, co by se dalo přirovnat snad ke smokingu, budil tedy velkou pozornost."

    Najednou se opět ozývá stařík: „Jestli chceš vědět víc, musíš objednat další tři sklenky." Odpověděl jsem dobrá.

    Napili jsme se a Joe pokračoval:

    „Přistoupil k baru a poručil si horkou kořalku. Jak dosedl, zvedl se z něj oblak čehosi, co připomínalo popel. Teď už se dal dobře rozeznat i onen pach. Byla to síra. Chvíli se rozhlížel kolem sebe. Párkrát se napil. Zasyčelo to v něm, jako když hasíte oheň rumem. Šlo z něj čím dál tím větší teplo. Vlastně tu seděl zrovna jako teď vy. Po jeho levici popíjel místní ožrala. Muž se na něj podíval tak pronikavě, že snad musel vidět skrz. Pak ho chytil kolem ramen a něco mu pošeptal. Chlapík vstal ze židle...," barman ztichl.

    „Předpokládám,„ řekl jsem, „že si se mnou dáte ještě tři skleničky.“

    „V podstatě jsem se chtěl jen nadechnout,„ povídá on, „ale když jinak nedáte...“

    Třetí sklenka do nás padla ještě rychleji než dvě předešlé. „...a odkráčel,„ zněl konec věty, „Když se můj praděd díval, jak jeho starý přítel odchází, z ničeho nic zmizel i tajemný muž. Prostě se vypařil. Zůstal po něm jen prázdný kalich a trocha toho popela. Onen kalich tu máme ještě dnes, podívejte.“ Vyndal starou nádobu zpod baru, položil ji přede mě a nalil do ní totéž, co si kdysi přál temný host.

    Chvíli jsem na něj nechápavě zíral.

    „Prosím, napijte se. To vám neublíží."

    V momentě, kdy se tekutina začala vlévat do mých úst, rozrazily se dveře. Hospůdkou prostoupil studený vítr s jemným nádechem něčeho spáleného. Trhl jsem sebou. Otočil se doleva, nikdo tam nebyl. Podíval se před sebe a hleděl na prázdnou kamennou stěnu, kde kdysi mohly být police. Seděl jsem na ztrouchnivělé židli. Na prohnilém pultu přede mnou stál kalich, prázdný. Pocítil jsem silný chlad. To proto, že kolem mě byly jen holé zdi a nad mojí hlavou tkvělo širé prošedivělé nebe. Zavřel jsem oči. Zanedlouho jsem jakoby v dálce slyšel hospodský hlahol a barmanovo jemné volání: „Pane, pane! Vás ten alkohol asi trochu zmohl, co?"

    Uklidnil jsem se. Řekl si, že to byla jen má představivost smíchaná s dvanáctiletou whisky a oči jsem opět otevřel. Všechno bylo zpátky na svém místě. Tedy ne úplně. Na pultu stálo devět prázdných skleniček a stařík nikde. Zeptal jsem se, kam muž odešel. Barman netušil, o čem mluvím. Jen mi sdělil, že jsem toho hodně vypil a něco se mi asi zdálo. Já jsem si byl tak jistý, že ne. Až později mě napadlo, že v tom kalichu byla nějaká droga, která mi přetvořila myšlenky, a dědek se pak nenápadně schoval za bar, kde se tiše smál.

    Druhý den bylo vše jiné, takové zvláštně nepřirozené. Nechápal jsem ten pocit. Vlastně ho nedokážu popsat dodnes.

    Odpoledne jsem byl u sebe v kanceláři. Zvedl jsem oči od psacího stroje a skrz napůl prosklené dveře vidím, že se na mě upřeně dívá muž až z konce chodby. Jeho pohled jsem mu nejprve opětoval. Po chvíli, kdy můj zrak uhnul, se člověk vytratil. Vídal jsem ho často. Vždy byl dobrých dvacet metrů ode mne. Netušil jsem, co je zač, ani proč mě sleduje. Stávalo se, že jsem ho nepotkal třeba i celý týden, měsíc. Po takové přestávce se ale pokaždé trochu přiblížil. Zhruba po roce jsem to už nemohl vydržet. Chtěl jsem skočit z těch krásných irských útesů. Pozoroval jsem, jak se voda dole tříští o ostré skalnaté výběžky... Pochybuji, že bych pád přežil. Jakýsi hlas mi ale napovídal, že se vše brzy změní.

    Od oné příhody v hospodě uplynulo třicet šest let. Za tu dobu jsem potkal báječnou dívku, se kterou bydlím v malém domku na venkově, kde jsme společně vychovali dvě dnes již dospělé dcery. Tajemného cizince jsem už nespatřil. Do té krčmy stále občas zavítám. Mám takové tušení, že se jednou rozrazí dveře, jimiž nejprve prostoupí silný průvan. Pak se vedle mě posadí chlap a objedná si grog. Napije se, nakloní ke mně a zašeptá: „Je čas."

    Nejsem blázen. Příběh píši, abyste znali moji minulost, až k něčemu takovému dojde. Když se za ní teď ohlédnu, možná jsem nikdy neměl pít z toho kalichu, nebo jsem neměl poslouchat šílenou historku o ďáblu, nebo jsem možná vůbec neměl chodit do té staré kamenné hospůdky v městečku nedaleko Dublinu. Přál bych si být zase mladý a místo piva si dát minerálku, sednout si ke stolu a dívat se z okna na právě zapadající slunce.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena