• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2013 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2013

    Práce v této kategorii:

  • Hra
  • Opuštěná
  • Zrcadlení
  • Pýcha a pád
  • Poslední štěstí
  • Panenka
  • Navzdory dešti
  • Nevěsta pana Lusiuse

  • Hra

    Eliška KONRÁDOVÁ (15)
    1. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Zahraješ si se mnou?

    Ve velkém městě, v malém bytě, v prázdném pokoji. Ležela tam sama, na posteli pod dekou, rytmicky se zvedající a klesající pod taktovkou jejího dechu. Pobledlá tvář, vyhaslé oči, suché rty. Zmuchlané vlasy slepené smůlou, okousané nehty.

    Co si mám s tebou zahrát?

    Sedla si, opřela se o zeď. Rozklepaně a zmateně si přiložila ke rtům poslední cigaretu a škrtla zápalkou. Stejně jako vydechovaný kouř se její život, její sny, plazily kolem zdí ven oknem. Utíkaly jí, a i kdyby je dohonila, rozplynuly by se jí pod rukama. Opět si lehla, fascinována nápisem na zdi: život imituje umění. Ten, kdo ho napsal, ji opustil. Proč?

    Je to hra, kterou slušně projedeš.

    Jako malá se bála života, bála se smrti. Bála se světla, bála se tmy. Měla strach ze samoty, neměla ráda společnost. Nevěděla, jak se rozhodnout. Den či noc? Ticho, možná hluk? Přítel nebo přítelkyně? Bůh, Jim Morrison? Nechtěla se nic učit, chtěla vědět všechno. Chtěla žít spořádaně, vracející se domů nad ránem. To on jí pošeptal, jak žít.

    A proč bych ji měla projet?

    Pomalu se zvedla. Cítila každou kost, každý kloub v těle. Křičeli na ni, aby zůstala ležet. Ona na ně nedbala, nebylo to poprvé, co se vzepřela. Nesnesitelná bolest. Se semknutými víčky se šourala napříč pokojem. Zakopla o prázdnou skleněnou láhev, která se ihned proměnila v hromadu prázdných skleněných střepů. Krvavé stopy ji pronásledovaly až do koupelny, kde byl cíl její pouti po tom malém bytě ve velkém městě.

    Protože má dost složitá pravidla.

    Kamenná dlažba ji studila do bosých chodidel. Napustila vanu horkou vodou, její odraz v zrcadle se proměnil v rozmazanou siluetu. Pára byla všude, dusila ji. Svlékla svou kůži a vlezla do té odřené, plechové rakve bez víka. Prohlížela si svou schránku, nevěděla, co s ní počít. Zapálila si další poslední cigaretu. Proč už tu není? To bylo slibů, že ji nikdy neopustí. Silná slova od silné osobnosti s lehkými úmysly. Hrál si s ní. Něco spadlo na podlahu. Nedopalek.

    Tak mě jí nauč.

    Venku se začalo smrákat. Za chvíli viděla jen to šero. Vztáhla ruku k vypínači, žárovka zaprskala a po chvíli se rozblikala. Ležela tam už dlouho, voda na ní umrzala, ale nebylo nikoho, koho by to zajímalo. Tak ta rozklepaná osůbka vylezla, a aniž by se omotala ručníkem, vyšla na balkón. Nikdo ji neviděl, neslyšel, necítil. Koukala se pod sebe a z výšky šesti pater si prohlížela všechny ty bloudící duše. Muž v klobouku na rohu ulice, kytku za zády, asi na někoho čeká. Čeká na něco. To muži dělávají. Stará harmonikářka vyhrává, plechovka před ní se plní mincemi. Přibyla i jedna od dívky, která na nikoho nečeká. Nečeká na nic. To dívky dělávají. Naučily se v rámci jakési sebeobrany nic neočekávat, byly by pak zbytečně zklamané.

    Tak se podle mě řiď.

    Vrátila se dovnitř, dveře nechala otevřené. Třetí poslední cigareta. Stála uprostřed pokoje a až teď si uvědomila, že nemá nic na sobě. Byla tak zmatená, tak ztracená, tak prázdná, že si dokonce nevšimla ani těch střepů, které se jí už podruhé zaryly do nohou. Podruhé do stejné řeky nevstoupíš.

    A jakpak budu moc vyhrát, když budu krok za tebou?

    Rozhodla se okamžitě.

    Tuhle hru stejně nevyhraješ.

    Rudé kapky vedoucí opět k zrcadlu v koupelně. Kouká na sebe a nemůže tomu uvěřit.

    Proč ji nevyhraju? Co je to za hru? Hej, proč už neodpovídáš?

    Lahvička s malými bílými kulatými vrahy bez chuti, bez zápachu, bez viny. Cítí, jak jí padají do žaludku. Světlo, vidí spoustu světla. Je jí líp. Je jí skvěle. Usne.

    Našli ji tam jen pár dní, týdnů, možná i měsíc poté. Ležela tam, přes to všechno moc krásná. Nekladla žádný odpor. Vyptávali se jí, ale dostali z ní jen nepřítomný úsměv. Jako by věděla něco, co oni nikdy vědět nebudou. Jako by znala místo, na které nikdy nepřijdou. Jako by znala ten způsob. A na zrcadle rudý nápis: HRA JMÉNEM ŽIVOT.


    Opuštěná

    Aneta ČERMÁKOVÁ (15)
    2. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Zaklonila se a vydechla. Slunce jí pálilo na tváři a vítr si divoce pohrával s jejími dlouhými kaštanovými vlasy. Zrovna seděla na špičce malé výletní lodi a voda jí cákala na nohy, volně spuštěné po okraji. Usmívala se a zvedala ruce do vzduchu. Ale kdo mohl vědět, jak se cítila doopravdy? Osamělá, zraněná, zmatená. Zmítalo se v ní milión pocitů a přesto měla na tváři úsměv. A NIKDO v tu chvíli nevěděl, že právě možná odtikávají poslední minuty jejího krátkého života.

    Patnáct let. Patnáct let chodila po světě bez toho, aby někam patřila. Bez toho, aby jí někdo měl rád. Už toho měla dost — celé té přetvářky a falešných úsměvů. Každý den byla nucena se usmívat, aby zakryla slzy, které se jí draly do očí. Neměla nikoho. Nebyl tu nikdo, komu by se schoulila do náruče. Nikdo, kdo by ji pohladil po vlasech a řekl, že všechno bude zase dobré. Věřila by mu. Jenže komu, nebo čemu by mohla věřit, když neměla nic? Vůbec nic. Téměř cítila, jak se její srdce láme.

    Slza jí stekla po tváři a smíchala se tak s kapkami slané mořské vody. Vzpomněla si na své rodiče. Je to už dávno, co zemřeli při autonehodě. V péči ji měla sobecká, arogantní teta. Na tenhle výlet jí vzala jen proto, aby jí měl kdo nosit pití a masírovat nohy. Nenáviděla ji. A přátelé? Vždyť vlastně ani žádné neměla. Už si ani nevzpomínala, kdy se naposledy společně s někým zasmála. Byla SAMA. Na celém světě, v celém vesmíru... Byla úplně sama.

    Vtom ji něco napadlo. Něco, co by jí pomohlo se už navždy zbavit toho závaží na srdci, které se stávalo den ode dne těžší a těžší. Otřela si slzy a sama pro sebe se pousmála. Postavila se na nohy a oklepala si ruce o džínové kraťasy. „Teď už to bude jenom dobré,„ zašeptala. Lehce se jí rozklepala kolena a zpotily se jí dlaně. Ani jednoho si ale nevšímala. Ujistila se, že v blízkosti nikdo není a ladně, ale opatrně se přehoupla přes zábradlí. Stála teď přímo v čele lodi, rukama se držela kovového zábradlí a bosýma nohama přešlapovala ne deseticentimetrovém okraji. Zhluboka se nadechla. Věděla, že teď se všechno změní. Že tohle je chvíle, která ji už navždy osvobodí od toho utrpení. TOHLE je její vysvobození. Uvnitř ní se něco pohnulo. Něco, co jí rozšířilo hřejivý pocit v blízkosti srdce. Jako by se znovu narodila. Cítila, jak jí prsty pomalu sklouzávají po hladkém kovovém povrchu. „Je to tu,“ pomyslela si. „Konečně volná." Už skoro! Za chvíli... už jen kousek... kousíček.

    Najednou je uviděla! Své rodiče. Natahovali k ní prosebně ruce a plakali. Měla dokonce tušení, že na chvilku jejich pláč mohla i slyšet. Naříkali, prosili ji, ať to nedělá. Silně se jí zamotala hlava. Najednou věděla, že nesmí skočit. Prostě nemůže. Ne kvůli tomu, že by dostala strach. Ale kvůli jediným lidem, kteří jí kdy milovali. Kvůli lidem, kteří jí dali život. A že byli po smrti? No a co? To přece nic nemění na tom, že jí milují a že ona bezvýhradně miluje je. Její nohy najednou jako by její ani nebyly. Cítila, jak přelezla zábradlí. Plakala. Ani nevěděla proč. Neměla důvod. Byla smutná? Či snad šťastná? Bůh ví. Ale jedno je jisté. Ten den mohla odejít z tohohle světa nádherná mladá dívka, která měla celý život před sebou. A ten, kdo ji zachránil, nebyli ve skutečnosti její rodiče. Byla to ona sama, kdo se rozhodl. Objevila v sobě sílu. Překonala tu bolest, hrdě zvedla hlavu a prostě se rozhodla. Největší váhu mají rozhodnutí, která vyjdou nikoliv z úst někoho jiného, ale z našeho vlastního srdce.


    Zrcadlení

    Petr MOSCHNER (19)
    3. místo v kategorii Próa 14-19 let

    Narodil jsem se do temnoty. Temnota je alespoň to jediné, co si z dětství pamatuji. A samotu, nesmím zapomenout na samotu. Prázdno. Přirozeně nepotřebujete jíst ani pít, když nemáte chuť žít. Nač taky? Znáte ten zvuk naprostého ticha s pouhým šelestěním větru, šuměním vody, nádechy a výdechy? Já ne. Pouze vnitřní bezzvučný hlas narušoval mrtvolný rámus. Byl jsem já, mé myšlenky a vzduch. Zbytek světa tvořilo pouze okolí na dosah prstů. Čas pro mne neměl hodnotu. Bytí tvořila stálá, neustále se opakující nicotnost. Připadá vám to povědomé? Stereotyp všedního bytí. Otazník, ten nás vede kupředu. Toť naše spása a vaše zhouba. Objev otazníku — had, jenž vylezl z díry — zvěstuje příchod myšlení. Otázky neotravují myšlení. Myšlení je jed samotný.

    Nestačila mi již omezenost mého vědomí, čímž se zrodil hlad — hlad po vědění. Vnitřní nicota drásala stěny orgánů, toužila po naplnění. Započaly tak výpravy do „světa„. A zatímco nohy podkluzovaly na krvi sedřených kolen, mysl obdařila nespoutanost. „Neohlížet se na nečinné“ se stalo mým krokem. Uspokojení mi šlo naproti. S prvním, a zároveň největším, objevem — svíce a zápalky, zdroje mé největší slasti a mého utrpení — jsem dospěl.

    Jediné škrtnutí zápalkou a vše bylo jinak, vše bylo jasné. Pohltila mne bílá tma, hřejivá, konejšivá, dionýská. Nechápal jsem ji, ale návrat se jevil bláhový. Toto prozření trvalo ovšem jen chvíli — toť život zápalky. Svíce se tedy stala mou modlou. Ukojila hlad, ukázala mi svět. Jaký svět? Svět je místnost — dole tvrdá, po stranách omezující a nahoře zrcadlící. Plápolající bojovník se množil odrazem a prosvětloval celou místnost. Tančil, měl radost ze života, a tudíž jsem započal tanec i já. Zdálo se, že zdroj světla je nahoře, byl ovšem v mých rukou.

    Tato síla v dlaních dala vzniknout touze — touze vládnout. Nečinní musí poznat můj úspěch. Musí poznat mne. Dřívější bláznovství se přetransformovalo v dnešní elitářství. „Nejdříve ale poznej vše a až poté vládni. Nikdo tak nebude moci zpochybnit tvou velikost,„ pravila touha. Svaly na nohou mi již umožnily stát a objevovat rychleji. Rychlost, ta byla důležitá. Život svíce totiž odtékal rychleji než ten můj — jaká to pochmurná myšlenka. „Nemohu již žít jako dřív, nechci!“ Vzpomínky na temnotu se staly černým zlatem vědomí. Sledoval jsem svět kolem. Hmat mi přišel příliš primitivní — opovrhoval jsem jím! Záře mne již neoslňovala — toužil jsem po ní! Vrchol, toť mé místo současné. A modla pode mnou.

    Poslední kroky plápolajícího tanečníka zůstaly skryté v mém stínu. O to překvapivější byla náhlá tma. Přesvědčen o své velikosti jsem stál hrdě dál, avšak nicota zavelela návrat do mého nitra. „Zápalky, zbytky mé slávy!„ — napovídal vnitřní hlas. Drobný záblesk naděje, jenž se díky zrcadlu zvětšil, ovšem stále pouhý fragment včerejška. Strach zplodil spásný plán: „Pokud rozzářím dostatek zápalek na různých místech, modla se vrátí!“ Nazval bych jej během smrti. Počáteční entuziasmus pohasínal spolu se zápalkami a slábnoucím odrazem světla v zrcadle. Kroky přešly v plazení a plazení v naříkání. Modla byla pryč. Navrátila se nicotnost. Mé bytí, zborcené krví a vzpomínkami, se propadalo do hlubin. Vědomí existence zrcadla ovšem poskytovalo útočiště. Oči se upíraly nahoru. Veškeré myšlení ustalo a přešlo v bezmyšlenkovité opakování jediné prosby. Prosby návratu.

    Tehdy se zrcadlo stalo bohem.


    Pýcha a pád

    Pavla RYJÁČKOVÁ (15)

    Měla vše, na co si jen vzpomněla. Luxusní oblečení, obdiv svých spolužaček a značkovou kosmetiku, která jen podtrhávala její krásný obličej. Myslela si, že má skutečně vše, až do doby, než o to „vše" přišla.

    Byla to krásná, bezstarostná dívka, plná humoru a energie. Věnovala se společenskému tanci na závodní úrovni a se svým tanečním partnerem Matějem se úspěšně účastnili soutěží u nás i v zahraničí. Na tanci ji bavily blýskavé kostýmy a výrazné líčení, ale především pozornost, kterou svým sebejistým vystupováním a chováním u ostatních vzbuzovala.

    Měla o dva roky staršího chlapce Adama, kterého jí závidělo mnoho dalších děvčat. On pro ně byl nedostižitelným idolem. Byl vysoký, měl blonďaté vlasy hozené na stranu a modré oči. Klára byla pyšná, že chodí právě s ním.

    Klářini rodiče pracovali v rodinné stavební firmě. Jejich příjmy byly vysoké, a tak mohli své dceři kupovat módní a značkové oblečení. Na svém rodinném podniku hodně lpěli, ale na Kláru už jim tolik času a pozornosti nezbývalo.

    Klára se vysmívala ošklivým a méně bohatým spolužačkám, které sice nenosily krásné a moderní oblečení, ale v jedné věci měly nad ní navrch, a tím byla jejich schopnost vážit si věcí, které mají.

    Její kamarádky byly dívky, které se jí ve všem podřizovaly. Klára byla jejich vzorem a ony braly přátelství s ní jako poctu. Stávaly se z nich namyšlené bytosti zajímající se pouze o vnější krásu člověka. Musely mít nejnovější objemovou řasenku, dlouhé gelové nehty a vyzkoušet různé barvy na vlasy. Jejich kosmetická taštička, bez které by jen stěží vyšly na ulici, byla nedílnou součástí luxusní kabelky od značky Gucci.

    Zdálo se, že Kláře nic nescházelo. Ano, byla šťastná, ale opravdové nefalšované štěstí to rozhodně nebylo. Klára byla zaslepená svou neustálou starostí o zevnějšek. Jaké pouto ji vlastně pojilo s jejími kamarádkami? Vždyť nebýt módy, společné téma na rozhovor by nenašly. Nezajímaly se o problémy, které by některá z nich mohla mít. Nikdy spolu nemluvily o své rodině, oblíbené knížce či o koníčkách jedné z nich.

    Den, kdy se propadla na úplné dno sil, byl zároveň dnem, kdy se ve svých myšlenkách zastavila a promítala si svůj dosavadní život jako na filmovém plátně. Večer se měla sejít se svým chlapcem Adamem, a proto byla plná vzrušení, o které se prostřednictvím mobilního telefonu dělila se svou kamarádkou Janou. Po škole se vracela zpět domů rušnou ulicí města. V myšlenkách byla již s Adamem. V okamžiku, kdy přecházela přechod, nevšimla si černého fiata jedoucího zprava. Automobil ji doslova odhodil o několik metrů dál. Z jejího mobilního telefonu ležícího na silnici se ozývala Jana, se kterou si do osudného okamžiku volala: „Kláro, jsi tam? Halóó„! Vyděšený řidič se rozeběhl k nehybně ležící Kláře, nemohl jí nahmatat tep. „Zavolejte někdo záchranku,“ zněl jeho rozechvělý hlas ulicí. Sanitka dorazila za pět minut. Na několikátý pokus se lékaři podařilo Kláru oživit. Byla převezena do nemocnice, kde na ni již čekali vyděšení rodiče. Kvůli jejímu špatnému zdravotnímu stavu k ní však nebyli puštěni.

    Uběhl týden a Klářin zdravotní stav se nijak nezlepšil. Kláře ochrnuly obě dolní končetiny a ona se s tím pochopitelně těžko srovnávala. Pravidelně ji navštěvovali rodiče, pro které teď byla jejich dcera mnohem důležitější než chod jejich firmy. Mohly ji navštěvovat i kamarádky. Klára se těšila, až je znovu uvidí a ony jí poví o všem, co se během její nepřítomnosti událo. Žádná z nich ale nepřišla. To, že se jejich kamarádka ocitla v nemocnici, je nijak netížilo, naopak jim to přihrálo pomyslný bod. Jejich krásná kamarádka s nimi nyní nebyla, a ony se tak mohly dostatečně zviditelnit a stát se novým vzorem pro své spolužačky namísto Kláry. Kláru to velmi zklamalo. Nemyslela na svou fyzickou bolest, ale stále více se cítila osamělá. Propadla se do depresí, s kterými se léčila u psychologa.

    Její taneční partner Matěj sice věděl, že se Klára ocitla v nemocnici, avšak to, že si s ní nejspíš už nikdy nezatancuje, mu všichni zatajili. Matějovi se zdálo být něco v nepořádku a vydal se za Klárou do nemocnice, kde se slzami v očích zjistil její zdravotní stav. Klára pociťovala, že právě Matěj je pro ni nejbližším člověkem, kterého teď má. Předtím si neuvědomovala, jaký je Matěj člověk, vnímala ho pouze jako kluka, se kterým společně sdílí nadšení z tance.

    Adam Kláru ani jednou nenavštívil, a brzy si našel jinou dívku. Klára na vozíku se pro něj stala zátěží a břemenem.

    Díky Matějovi, který každé odpoledne seděl u Klářina nemocničního lůžka a vnášel tak do jejího života jiskru naděje, snášela Klára celou tuto krutou situaci lépe. Za tři měsíce byla znovu schopna věnovat se školní docházce. Byla jí přidělena asistentka, která s ní trávila školní den. Díky depresím, kterými si Klára prošla, dokázala více přemýšlet o životě. Ale cesta k novým začátkům byla trnitá. Lidé na ulici se vyhýbali jejím pohledům. Z některých byl poznat soucit, z jiných rozpaky. Dřívější kamarádky se s ní na veřejnosti styděly ukázat. Tím, kdo se za ni nestyděl, byl Matěj. Její cesta k pravé lásce však byla tvrdě vykoupena.


    Poslední štěstí

    Pavlína KOUBKOVÁ (14)

    Budu vám vyprávět příběh o normální dívce, kterou potkal krutý osud. Eleanor, zkráceně Lea, byla do svých dvanácti let dívka jako každá jiná. Měla spoustu kamarádek a kamarádů, jezdila na koni a svět ji bavil.

    Najednou ale začala být mrzutá a protivná. Pomalu ztrácela kamarádky, často se hádala s matkou, učiteli, no zkrátka se všemi. Jak čas ubíhal, bylo to horší a horší. Její matka už nevěděla co s ní, chodila od psychologa k psychologovi, od psychiatra k psychiatrovi, ale nic se nelepšilo. Všichni to sváděli na pubertu. A tak se Lea pomalu stávala vyvrhelem společnosti.

    Když přišla domů ze školy, nedělala nic jiného než to, že si četla. Milovala poezii, poezii prokletých básníků. Zdálo se jí, že těmto básníkům rozumí, že rozumí jejich pocitům, myšlenkám a pohledu na svět. Byla to zkrátka jediná věc, co ji těšila. Jednou v zimě šla jako obvykle zamyšlená ze školy, uklouzla na náledí a bouchla se do hlavy.

    Ztratila vědomí. Jeden z kolemjdoucích zavolal záchranku, která dívku okamžitě přepravila na pohotovost. Když do nemocnice přišla její matka, doktoři už znali diagnózu. Měla jen otřes mozku... ale bylo něco jiného, co doktory znepokojovalo. Měla nádor na mozku.

    Celý její život se změnil, neustále chodila do nemocnice. Po dvou měsících lékaři zjistili, že její mrzutost byla způsobená právě tím nádorem. Dále zjistili, že je v místech, kde ho nelze odoperovat. Zbývaly jí maximálně dva roky. Celý svět se najednou otočil naruby, její matka se zhroutila a Lea začínala více přemýšlet o životě, o tom co dělala, co chce dělat a co nikdy dělat nebude.

    Přepadl ji smutek, každým dnem myslela na to, který den bude ten poslední. Bylo jí čtrnáct... a má se dožít maximálně šestnácti. Hlavou se jí honil milión věcí. Poznám do té doby lásku? Budu se zase někdy smát? Neznala však odpověď, a proto byla plná nejistot. Také ji mrzelo, jak se dříve chovala ke svým kamarádkám. Nesváděla to na nemoc, ale na sebe. „Mohla jsem být milejší! Na všechny!" — říkala si stále dokola.

    Ráda chodívala přemýšlet do parku, který měla nedaleko od domu. Byla tam čistá příroda, malé jezírko a skoro nikdo tam nechodil. Jednou, když jako každý den přemýšlela, tam potkala chlapce. Jmenoval se Filip. Sám ji oslovil. Ze začátku byla odtažitá a moc mu nevěřila, ale po nějaké době chodili do parku pravidelně ve stejnou dobu, aby si mohli povídat. Po roce a půl mu začala věřit a řekla mu svou diagnózu. On se jen pousmál a vypadalo to, že po celou dobu o tom ví. Bláznivě se do sebe zamilovali. Z Ley se zase stala ta normální dívka, byla na všechny milá a více se smála.

    Po nějaké době se Eleanor rozhodla, že Filipa představí svým rodičům. Když mu to řekla, strašlivě se zděsil. „To musí zůstat jenom mezi námi!„ — přesvědčoval ji. Nakonec ho stejně přemluvila. Se smutným výrazem šel k jejím rodičům. Dlouho jim o něm povídala. Najednou se jí jen zeptali, kde ho má. „No tady, vedle sebe přeci!“ Rodiče kroutili hlavou: „Ale tady nikdo není.„ Nevěděla, co se děje, a tak utekla zpátky do parku a on za ní. „Proč tě nevidí?!“ — ptala se ho. On se jen pousmál: „Jsem tvůj strážný anděl, brzy nadejde tvůj čas a mým úkolem je, aby ti bylo příjemně alespoň před smrtí." Nejdřív byla zděšená, ale pak se uklidnila a přijala pravdu.

    „Kdy ten den má nastat?"

    „Nejspíš za týden."

    „Můžu i dřív?„ Přikývl. Lea šla pomalu zpátky k matce, políbila jí na tvář. „Děkuji všem. Moc vám děkuji, že jste to se mnou nevzdali. Miluji vás.“ A šla zpátky do parku, kde už čekal Filip. Chytli se za ruce a zmizeli ve světle zapadajícího slunce.

    Rodiče nic nechápali, a tak se rozhodli ji hledat. Na tom samém místě, kde Eleanor a Filip zmizeli, leželo její bezvládné tělo.


    Panenka

    Dominika OLÁHOVÁ (15)

    Tam, ve starém zaprášeném antikvariátu, na dřevěné poličce, sedí porcelánová panenka. Růžové šatečky pokryté prachem, ale přesto panenka působí jako zdroj tepla v temné místnosti. Zlaté lokny a zářivě modré skleněné oči jí dávají vzezření anděla.

    Toho dne zavítala dovnitř rodina, žena s mužem oblečení do dlouhých kabátů hledající něco pro jejich malou dcerku k narozeninám. Starší prodavač s přátelským hřejivým pohledem ve snaze vyjít jim vstříct, jim začne nabízet veškeré zboží. Jenže stále nejsou spokojení, až jim padne do oka panenka. V té chvíli bylo rozhodnuto. Prodavač se jim to snažil rozmluvit, avšak marně. I když jim řekl o krví potřísněné minulosti panenky, o tom, že všichni její předešlí majitelé jsou mrtví, jejich názor se nenechal zlomit.

    Neskrývané nadšení ve tváři malé dcerky smylo poslední pochybnosti, které v rodičích prodavač zanechal. Vybrali dobře a byli si toho vědomi. Nyní vídali tu usměvavou tvář denně a holčička odmítala dát panenku z ruky.

    Jenže panenka skrývala za svým úsměvem, který jí zanechal její výrobce, spoustu smutku. Smutku, nepochopení a bolesti, který se tam vkradl někdy při dokončení její výroby. Ten den, kdy poprvé spatřila denní světlo, byl zároveň štěstím a utrpením. Byla pouze jedna z tisíce dalších. S tím byla ochotná se smířit, ale když byla označena za nepovedenou a následně vyhozena, její svět se roztříštil na malé kousíčky. Slzy, pocit bezcennosti a lásku k výrobci, nahradila touha pomsty, pomsty všem těm lidem, kteří ji brali pouze jako věc, věc, kterou při sebemenší závadě prostě odhodili. A tak začala její touha to všechno zničit, způsobit jim stejné utrpení. Všechno odstartovalo, když ji vytáhla malá holčička z kontejneru, očistila ji a dala jí nový domov, v té chvíli už nebylo cesty zpět.

    V ten den opravdu pršelo, žena s děvčátkem, které svíralo v malých ručkách panenku, netrpělivě očekávali návrat jejího muže z práce. Kapky dopadaly na okna a sem tam se ozval i hrom a s ním i neblahý pocit. Pak zazvonil telefon, žena se po něm natáhla s očekáváním, že jí volá její manžel. Bohužel se zmýlila, bylo to z nemocnice, sdělili jí, že její muž měl autonehodu a je v kritickém stavu, měla by přijet. Na nic nečekala, dcerku nechala doma s tím, že se hned vrátí a vyrazila.

    Když dorazila, bylo už pozdě. Podlehl svým zraněním. Neposlouchala, nechtěla to slyšet. Věřila, že lžou, oni museli lhát! Sebrala všechny své věci a musela to vidět na vlastní oči, ale ten prázdný výraz jí vzal veškerou naději.

    Vrátila se domů, hledající utěšení ve své dcerce. Jenže ta nebyla k nalezení, volala ji, nadávala, vyhrožovala, že jestli se neukáže, že jí to neodpustí, ale nedostalo se jí žádné odpovědi. V tom si toho všimla, otevřeného okna. S nadávkami, že je už paranoidní a zatajeným dechem nahlédla ven a tam na dlážděné cestě leželo malé tělíčko, na které dopadaly studené kapky deště. Vyběhla ven, otočila ji tváří k sobě. Volala její jméno, třásla s ní, ale nedočkala se odezvy.

    Pak jí padl pohled na její drobné ručky, ve kterých stále svírala panenku. Vzedmula se v ní zlost, to ona za to mohla, nikdy ji neměli kupovat. Popadla panenku a vydala se k řece. I když se do ní obouval studený vítr a byla úplně promoklá, nevzdávala to. Vyšla až nahoru. Tam věnovala panence poslední pohled, po tvářích jí začaly téct slzy a společně skočily.

    Druhý den je našli, mrtvé tělo ženy a vedle ní nedotčená se svým typickým úsměvem v kaluži krve seděla panenka. Nikdo nechápal, jak se sem dostala, ale nikdo neměl to srdce tam tu krásu ponechat. Proto se ocitla v antikvariátu a historie se měla znovu opakovat. Opakovat dokud panenka konečně nedosáhne klidu.


    Navzdory dešti

    Eliška KLIMTOVÁ (17)

    Už jen pouhých pár chvil je dělilo od prvního setkání. Zatím se sice znali spíše od vidění, ale jejich sympatie byly vzájemné už delší dobu. Teprve před pár dny však sebrala odvahu ho oslovit a on ji krátce potom pozval na rande. Teď netrpělivě čekala ve svém bytě, než ji přijde vyzvednout. Těšila se jako malé dítě, oči jí zářily radostí, ale zároveň se v ní ozývala nervozita a otázky typu co když, co kdyby. Mysli pozitivně, hlavně mysli pozitivně, říkala si ve snaze zahnat jakékoli pochybnosti.

    Právě ve chvíli, kdy se natahovala po mobilu s úmyslem zkontrolovat zprávy či zmeškané hovory, se v chodbě ozval zvonek. Byl přesnější než hodinky. Provedla poslední rychlou kontrolu v zrcadle, popadla kabelku a vyrazila dolů ze schodů. S hlubokým nádechem otevřela domovní dveře, a když ho spatřila s úsměvem na tváři, nervozita z ní nadobro opadla. Původně měli v plánu jít do kina, ale počasí přímo vybízelo k tomu zůstat venku. Najednou jí přišlo téměř směšné, že byla předtím z jejich setkání nervózní. Měla pocit, jako by právě byla po boku někoho, koho zná už léta. V jeho přítomnosti se cítila až překvapivě uvolněně a přirozeně, což bylo vzhledem k její introvertní povaze dost neobvyklé. Ani on nečekal, že si budou tolik rozumět a budou mít tolik společného. Oba upřednostňovali společnost dobrých knížek a filmů před divokými večírky, byli vášnivými sportovci a jejich snem bylo cestovat, co jen to půjde. I přestože spolu zatím strávily něco přes hodinu, už dlouho jí s nikým nebylo tak dobře. Na někoho jako je on čekala už dlouhou dobu, takže jí teď přišlo skoro k neuvěření, že to není pouhý sen

    Procházeli se jejím rodným městem, do kterého se on přistěhoval teprve před pár lety. Ukázala mu její oblíbená místa, a když došli do nedalekého lesa, posadili se na palouček a on jí vyprávěl zážitky z cest po Evropě. Tiše mu jeho cesty záviděla a doufala, že jednoho dne se do cizích zemí podívají spolu. Tou dobou už bylo slunce daleko za obzorem a oblohu zalila temná modř. Chtěla jen tak pozorovat hvězdy, ale plán jí překazily těžké mraky, které zářivé hvězdy pohltily. Během několika minut se spustil déšť. Jim spolu však bylo tak dobře, že se rozhodli zůstat spolu venku i navzdory dešti. Po chvíli byli sice slušně promočeni, ale nic si z toho nedělali. Nenechají si přece zkazit první rande. Navíc byli promočeni spolu, takže ten pocit mokra se dal snadno ignorovat i přes to, že nebyl zrovna příjemný. Smáli se a dováděli v dešti jako malé děti, a když to nejméně čekala, vzal její obličej do rukou a políbil ji. Nejprve jen tak letmo, ale když v jejích očích viděl svolení pokračovat, začal ji zahrnovat dlouhými polibky. O takovém scénáři si nechávala vždy jen zdát, teď se sny staly realitou.

    Bylo už krátce před půlnocí. Jelikož déšť neustával a byl naopak ještě intenzivnější, usoudili, že je na čase se rozloučit a jít domů. Slíbili si, že se co nejdříve uvidí znovu. Chtěl ji doprovodit, ale ona trvala na tom, aby šel raději domů. Přece jen měl cestu o něco delší, než ona. Vyměnili si posledních pár polibků a vydali se každý svou cestou. V tu dobu už však déšť byl tak silný, že nebylo téměř vidět na krok a proudy kapek přehlušovaly okolní dění. Chtěl se po ní ještě ohlédnout, naposledy spatřit její siluetu, ale viděl jen vzdalující se rozmazaný objekt. Jeho ohlédnutí trvalo několik vteřin, ale i tak krátká doba stačila k tomu, aby se stalo neštěstí. Ze zatáčky se vyřítilo auto. Silný déšť způsobil, že vozovka byla kluzká a auto nestihlo včas zabrzdit. Poslední, co se mu promítalo hlavou, byly záblesky večera stráveného v té nejlepší společnosti. Už ji nikdy neuvidí. Všechno její štěstí se neskutečně rychle rozplynulo v temnu deštivé noci.


    Nevěsta pana Lusiuse

    Barbora JOŠTOVÁ (14)

    Kdysi dávno v jednom městečku v Římě žila panna čistá jako květ lilie a krásná jako pomněnka. Její rudé rty jakoby krví byly zbarveny, modré oči jako čisté nebe, dlouhé vlasy barvy žita jí spadaly až po pás a hlas něžný, jakoby zpívali andělé. Jmenovala se Anelisse. Byla velice krásná, ale v žádném případě ne pyšná. Byla totiž moc chudá a sotva si vydělala peníze na jídlo. Každá žena či dívka jí záviděly a proto s ní zle nakládaly. „Anelisse, přines kýbl vody a hni sebou,„ řvala pekařka, u které pracovala. „Už běžím madam Suares,“ stěží ze sebe vyhrkla, protože byla udýchaná z toho, jak musela běžet až k paláci, aby ráno Caesarovo rodina měla čerstvý chléb. „No tak, kde jsi s tou vodou„? — rozčilovala se madam Suares. Anelisse popadla vědro a naplnila ho vodou ze studny, která stála přímo uprostřed dvora. „Tady to máte madam,“ pronesla Anelisse. „Ale že ti to trvalo,„ pohrdavě odpověděla madam Suares. „Promiňte madam,“ začervenala se. „Teď běž a pomoz ostatním děvčatům, ale to ti povídám, ne aby si s mým pečivem krmila psy nebo jiné odporné zvěrstvo,„ probodávala ji pohledem madam Suares, která právě česala vlasy své dceři Anifer. „Ano madam,“ otočila se Anelisse a zamířila přímo do kuchyně. „Ahoj Anelisse, pomůžeš mi, prosím, s těmito koláčky?„ — prosila o pomoc stará vdova Helen. „Jistě,“ odpověděla a usmála se. Práce jim šla pěkně od ruky a brzy měly napečeno více jak 150 kusů. Pomalu se chystaly koláčky přendat na tácy a dát je do obchůdku, když v tom do kuchyně vstoupila Anifer. Anifer byla strašně zlá a měla radost z toho, když mohla někomu uškodit nebo přidělat práci. Změřila si všechny pohledem a když uviděla Anelisse, ihned se škodolibě usmála a vydala se jejím směrem. „A, Anelisse vidím, že už máš skoro hotovo,„ pokusila se o milý tón hlasu. „Ano slečno Anifer, ještě dopeču poslední plech a mohu jít do obchodu,“ poklonila se Anelisse. Anifer nic neodpověděla, jen přešla k hotovým plechům. Pak se sklonila a přivoněla si. Chvíli jen tak mlčky stála a pak vesele zvolala „Marcusi, pojď sem.„ Marcus ihned přispěchal a poklonil se jí. „Co si přeješ, má paní?“ „Tyto koláčky vyhoď psům a madam Suares řekni, že jim je dala Anelisse.„ „Ale slečno...,“ nestihla Anelisse dopovědět větu, protože ji Anifer ihned zadržela mávnutím ruky. Jen co Marcus i Anifer odešli, vdova Helen se začala rozčilovat: „Takové pěkné koláčky to byly, teď abychom začaly znovu.„ „Anelisse okamžitě pojď sem,“ vřískala madam Suares. Anelisse zvedla hlavu a vydala se přes dvorek do místnosti, kde odpočívala madam Suares. „Já jsem ti výslovně zakázala, aby si těm psům dávala mé pečivo,„ rozzuřila se madam Suares. „Zítra už nemusíš chodit, právě ti dávám padáka,“ řekla madam Suares. „Tím se ani nemusíte obtěžovat, protože já tu končím sama," Anelisse jí hodila zástěru a odešla.

    Byl druhý den a Anelisse si hledala novou práci. Obcházela dům od domu, ale nikde žádnou nenašla. Opřela se o zeď paláce a rozplakala se. „Proč pláčeš krásná dívko?„ — zeptal se něčí mužský hlas. Anelisse zvedla hlavu, aby se podívala, kdo je to. Stál před ní sám Caesarův syn. Anelisse ihned padla na kolena a začala se omlouvat: „Promiňte pane, nechtěla jsem vám nikterak narušovat krásný den.“ „Ne madam, právě jste mi ho zpříjemnila,„ odpověděl muž. „Promiňte, zapomněl jsem se vám představit,“ odpověděl s úsměvem na tváři a pobídl ji, aby se zvedla. „Jsem Lusius a vy jste?“ „Anelisse,„ pokusila se o úsměv. „Anelisse,“ zopakoval a pokračoval: „Anelisse, pořád jste mi neodpověděla na mou otázku.„ „Ooo, promiňte... hledám si práci, ale nikde ji pro mne nemají,“ znovu se rozplakala a pak se vzlykem pokračovala: „Moje rodina je velice chudá a nemáme co jíst.„ „To je mi líto,“ rozesmutněl se a pokračoval „Proto tu mám pro vás nabídku,“ pousmál se. „Jakou?„ — vyhrkla, ale hned se zase uklidnila. „Mohla byste dělat posluhovačku,“ řekl a obejmul ji. Na tváři se jí vytvořil úsměv a rozzářily se jí oči. „To bych byla opravdu ráda".

    Druhý den už Anelisse pracovala v paláci. Nosila tácy s ovocem nebo pomáhala v kuchyni. Caesar se rozhodl, že uspořádá slavnost na počest jeho syna Lusiuse, kde si bude muset vybrat svoji budoucí choť. Když se to Lusius dozvěděl, byl vzteky bez sebe, protože žádnou ženu ještě nechtěl. Vždy už od mala si přál, aby si mohl vzít panu, která ho bude milovat proto, jaký je a ne proto, že je z urozeného rodu. Teď se mu ale díky otci sen rozplyne před očima. Věděl o jedné dívce, která by taková mohla být, ale nevěděl, jestli by o něj stála. Ano, byla to Anelisse. Byla přesně podle jeho představ. Byla krásná, milá, přátelská, pracovitá a měla dobré srdce. Jemu nevadilo, že není urozená, ale jeho otci ano. „Matka by s tím souhlasila," pomyslel si nahlas. Mám nápad. Pozvu Anelisse na ten ples a uvidí se.

    Bylo od Lusiuse velmi přátelské gesto, že jí nabídl práci.Vždy si myslela, že urození jsou jen namyšlení zmetci, ale teď, co zná Lusiuse, je vše jinak. On byl přesně ten typ kluka, kterého si vysnila. Byl pohledný, uměl podat pomocnou ruku a nestyděl se ukázat svoje city. „Anellise,„ zavolal Lusius u vchodu do kuchyně. Oprášila si ruce a vydala se k němu. „Zdravím vás, Lusiusi,“ poklonila se. Zatáhl ji za roh a navrhl: „Anelisse, mohla bys mi, prosím, přestat vykat. Připadám si pak starý,„ rozesmál se. „Když chceš, budu!“ — také se rozesmála. „Víš, můj otec pro mě uspořádal ples a byl bych moc rád, kdyby si přišla.“ Anelisse se mu dívala zpříma do očí a pak odpověděla: „Ráda bych, ale nemám žádné vhodné šaty.„ Zklopila pohled a začervenala se. „To nevadí, zeptám se mé sestry, jestli by ti nějaké nedarovala,“ škodolibě se usmál. „Pojď!„ — zvolal a vzal ji za ruku. Anelisse se nechala vést. Když došli k pokoji, řekl ať chvíli počká a šel dovnitř. Po chvilce přišel. „Tak vše je ujednáno, půjdeš teď dovnitř a má sestra ti pomůže s čímkoliv. Teď musím jít, mám ještě nějaké povinnosti, takže se uvidíme večer na plese,“ pokusil se o roztomilý úsměv. „Děkuju,„ stihla říci ještě než odešel. Anelisse vešla dovnitř a zavřela dveře. „Dobrý den madam,“ uklonila se dámě, která stála u velké šatny plné krásných šatů. „Ahoj Anelisse, já jsem Shaunne,„ usmála se a pobídla Anelisse, aby šla k ní. „Tak vybereme ti nějaké pěkné šaty,“ začala se prohrabovat hromadou šatů. Mmm... „Myslím, že tyhle jsou ony,„ vytáhla šaty ze šatníku a rozložila je na postel. Byly opravdu krásné, měly barvu pomněnek, stříbrná linie, která je celé obtáčela jakoby byla z měsíčního svitu. Šaty byly na zavazování za krkem a byly dlouhé až ke kotníkům. „Líbí se ti?“ — zeptala se Shaunee. „Ano, moc, jsou nádherné„. „Tak si je vezmi a na, tady máš ode mne ještě jeden dar,“ otočila se a z toaletky sebrala korunku ze stříbra. „Za ty šaty vám velice děkuji, ale tohle nemohu přijmout, nezlobte se,„ poklonila se Anelisse. „Ale můžeš, tak si ji vem,“ Shaunne trochu zpřísnila, ale přesto měla úsměv na tváři. „Dobrá teda, moc vám děkuji Shaunne,„ znovu se poklonila a vzala do dlaně korunku. „Dnes už se jen chystej na večerní ples,“ řekla a vyprovodila ji ke dveřím. Anelisse jen přikývla a šla domů.

    Večer se blížil hrozně rychle a Anelisse už byla připravená a šla k zámku. Stráže, které stály u vchodu do paláce, se jí uklonily, protože ji nejspíš nepoznaly. Anelisse to velice potěšilo, přestože nebyla na takovou úctu vůbec zvyklá. Když vešla do sálu, kde měl být ples, už tu bylo plno hostů, kteří tančili, jak hudba hrála a některé dámy se snažily strhnout pozornost prince, který však znuděně stál vedle trůnu svého otce. Když ale zahlédl Anelisse, která právě vcházela, ihned se rozveselil a přišel jí naproti. „Moc ti to sluší Anelisse,„ usmál se na ni a políbil jí ruku. „Tobě také Lusiusi,“ řekla a uklonila se. Lusius ji pobídl, že si zatančí a ona souhlasila. Tančili a smáli se a takhle to šlo celé hodiny až do půlnoci. Pak najednou hudba utichla a Caesar se zvedl z trůnu. „Dnes jsme se tu sešli, protože dnešní den je novým krokem pro mého jediného syna Lusiuse, který si tu dnes má vybrat nevěstu.„ Caesar projel všechny pohledem a zastavil se u Lusiuse, který pořád držel Anelisse za ruku. „Lusiusi, nyní tě žádám, abys předstoupil i s dívkou, kterou hodláš učinit svou chotí.“ Lusius se otočil k Anelisse, podíval se jí do očí a pak se vydal kupředu a pořád ruku v ruce s Anelisse. Anelisse to trochu zaskočilo, protože nečekala, že by ona mohla být dívka vhodná pro tak urozeného muže jako byl Lusius. Když oba došli až k Caesarovi, Lusius pustil její ruku a klekl si před otce „Otče, toto je dívka, jež chci za svojí choť, ona jediná splňuje mé představy o dívce, kterou bych chtěl učinit svou,„řekl a znovu se postavil. Caesar sešel schody a pomalu se prošel okolo Anelisse. „Pěkná je, ale co urozená?“ — Caesar se zvědavě díval na Lusiuse. „Otče, není z urozené krve, ale zato je milá, sebevědomá, má přesně takové vlastnosti, jakých by měla být hodna správná vladařka,„ řekl z hrdostí Lusius a znovu vzal Anelisse za ruku. Caesar chtěl něco namítnout, když v tom do sálu vešla Topaz, manželka Caesara a matka Lusiuse. „Tento sňatek schvaluji, pokud s ním bude souhlasit i Anelisse,“ řekla Topaz a stoupla si vedle Caesara. „Tak co Anelisse, přijmeš Lusiusovu nabídku stát se jeho chotí?„ — zeptala se Topaz. „Promiňte, já vůbec nevím, co říct,“ rozplakala se štěstím. „A co takhle ano?“ — zašklebil se Lusius a pohladil ji po tváři. „Ano, ano a ještě jednou ano,„ rozplakala se ještě více a objala ho. Caesar pohlédl na Topaz se zamračeným obličejem, ale pak povolil a rozesmál se. „Dobrá tedy, slovo mé ženy je silnější než mé a já proti lásce nic nezmohu, na to je krátký i Caesar,“ rozesmál se a pak pokračoval. „Tímto schvaluji tento sňatek a přesně ode dneška za týden bude svatba,“ řekl a začal tleskat. Všichni v sále začali tleskat s ním a Lusius políbil Anelisse na znamení lásky, kterou k sobě oba cítili.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena