Chomutovský kalamář » 2013 » Poezie, starší autoři
Poezie, starší autoři
↑
Maluji tě
Zuzana VÁVROVÁ (23)
1. místo v kategorie Poezie 20 let a více let
Jako slunce plující po hladině
do vlnek vetkává miriády hvězd,
jako provázky deště s jehlou z paprsků
dokáží šál z duhy v okamžení splést,
jako oblaka, jež svými proměnami hravě mámí zrak,
do nich s křídly rozpjatými vlétám jako pták.
Jak okvětí z polibku růžolící na tvé tváři,
slova něhy dosud vázla v kalamáři,
jako mráz okenní tabule v jiskřivé mandaly mění
v horkou noc pod kresbou prstů přerůstá jas denní.
Jak písečný přesyp svá zrnka toužím po větru ti nést,
vmaluji tě do svého srdce, nechám tě až k jádru kvést.
↑
Kavárna osamělých duší
Jiří HOLEČEK (26)
2. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Mám stále divný pocit
Jako když ujede poslední vlak
A už jsem dávno procit
Vím že život je filmový brak
V něm hlavní roli
Ztvárňuje herec co neumí hrát
A proto ústup volí
O svou šanci nebude se rvát
V kavárně osamělých duší na vlakovém nádraží
Ve stanici s názvem Smutek se čekání prodraží
Přesto je tu plno, proč mě to jen zaráží?
Ke kávě dám si ticho, jež samota přináší
Vím že to není lehké,
Životem stále proplouvat sám
V hrudi je srdce křehké
A na duši hluboký šrám
Kdy se už něco změní
Často se svého osudu ptám
V hrudi cítím chvění
Ten pocit co tak důvěrně znám
V kavárně osamělých duší na vlakovém nádraží
Už roky čekám na vlak co zoufalce odváží
Zpoždění trvá věčně co mu tak v cestě překáží?
Tak další kávu dám si a pak odejdu pasáží
Kudy pak ve tmě půjdu?
Na to chtěl bych jen odpověď mít
Třeba i tisíc mil ujdu
Vstříc naději co si nedám vzít
Kéž by tu bylo světlo
Které mi napoví kde už je cíl
Které prosvitne temno
Dokud mám ještě dostatek sil
Do kavárně osamělých duší na vlakovém nádraží
Stále se vracím zpátky, tou samou pasáží
Najít tu správnou cestu, navzdory blamážím
Budu ji stále hledat a tak zase vyrážím
Vstříc tobě...
↑
Cesty
Květa KUDLÁČKOVÁ (60)
3. místo v kategorie Poezie 20 a více let
Našedlá příchuť dávných cest
vklínění pod víčka lidského smíchu
pod hozeným třpytem jasných hvězd
rozezní rolničky v prašném tichu
V ječivém smíchu polednic
za zvuku zpěvu roztančených skřítků
ukutým mrazem, když je hic
ze svěžích jasných létavic
uváží z dávných cest kytku.
Každá cesta je nepoznaná
co do věčnosti vkládá stopy
chutná nám jako božská mana
píseň cest co je srdcem psána
což třeba každý nepochopí.
Každá z těch cest má pevný bod
z jiha se tu snadno vyvlečeš
hledajíc úsvit zázraků
nepotřebuješ tu doprovod
s poslední cestou přijde žnec
nemysli, že mu utečeš.
↑
Najednou jsi tu nebyl
Marcela NEZDAŘILOVÁ (32)
Najednou jsi tu nebyl
a před domem mi vadne kvítí,
jen stará lampa v strnulé noci svítí.
Procházím náhle,
duše mi stárne.
Proudy lidí již neplynou,
jsem však s tebou každou vteřinou.
Každým krokem ztrácím sílu,
ať někdo probudí v lásku mou víru.
Raději zavřu víčka,
chvějí se jak světélka.
Jak pohřební svíčka.
Hoří tou krásou z hvězdných cest.
Ať anděl odpoví na mou předpověď.
Andílku, jak voní láska?
Tak krásně voní, jak čerstvé květy na jabloni.
A taky hřeje?
To se ti náhle celé tělo chvěje.
Jak vlastně dýchá?
Dýchá ti srdcem, už to nejde vzduchem.
Lze na ni sáhnout?
Stačí ta představa a jenom ruku vztáhnout.
Je to opravdu láska?
Stačí pohled očí, tvé srdce náhle křičí.
Tak tohleto je láska???
Je to krásná kráska.
A najednou to cítíš.
Už nemůžeš být bez ní.
Jsi tak hodně daleko a nejde to vzít zpátky.
Už to prostě nejde vrátit na začátky.
Už musím jít spát, mé srdce chce dál psát.
Jen se ptám, zda nebyl to omyl?
NAJEDNOU JSI TU NEBYL!
↑
Chvála vínu
Ludmila ŠIMŮNKOVÁ (56)
Vínečko, víno červené,
máš barvu lásky,
máš barvy růží děděné,
jako naše děti vrásky.
Vínečko, víno bílé,
máš v sobě jiskřičky,
ty jsou vždy tak čilé,
jako v dlani perličky.
Vy dvě vína chutnající,
srdci i jazyku,
vypiji vás jedním dechem,
ne však ze zvyku.
↑
Bez názvu...
Monika STACHOVÁ (34)
Ztracena v lese jsem,
sama se svým strachem, vzpomínkami...
Bloudím... začíná se stmívat,
zrychluji krok...běžím...hledám cíl...
Nacházím jen žal a na srdci splín.
Strach ten žene mně dopředu...
Nohy těžknou, jsou jako z olova...
Nejde to, nemohu jít dál, nemohu...
Vidím v dálce světlo...
To sluneční paprsek si ke mně našel cestu,
to on hřeje mou tvář a šeptá...
„tak pojď a nestůj„...
Tak přece jen sluníčko...
Pomohlo mi najít cestu ven?...
Teď stojím na prahu svého dětství,
vstupuji...dveře jsou otevřené.
Nikde nikdo...
„Kde jsi“...křičím „kde tě mám?„
Chci tě obejmout, chci ti říct,
že přesto všechno ráda tě mám!!!
Nemohu tě nalézt...
Vcházím do kuchyňských dveří,
vidím tě...sedíš u stolu...nehnutě,
se sklopenou hlavou...a pláčeš,
možná proto, že nebyli jsme spolu...
Přistupuji k tobě blíže...
již nesedíš, ležíš tu přede mnou.
A já cítím, jak z tebe život odchází...
Bolí to, moc to bolí...
Asi zešílím, popadá mě zoufalství.
„Prosím tě, zůstaň,
já potřebuji slyšet, alespoň jednou jedinkrát,
že mě máš rád, že jsem tvá holčička, tvůj život
a že si nedokážeš představit ten svůj beze mě.“
Táto, tatínku, ty už mě neslyšíš ?
Ale já tu stále jsem...
objímám tvé tělo bez života a nechci tě opustit,
vždyť jsi můj a já tvá...zoufalá...tati!
Maminka přišla a trhá mě od tebe,
ona chápe jak těžké je být bez tebe,
drží mě v náruči, tiskne mě k svému srdci
a šeptá: holčičko moje, se mnou jsi v bezpečí.
Držím teď maminku...přesto bych chtěla být u tebe...
Pláču a maminka pláče se mnou...
Tiskne mě pevně k sobě a znovu šeptá...
„Musíš ho nechat jít, musíš mu odpustit,
prosím, nech ho odejít!"
Já vím, maminko...odcházíme...ruku v ruce,
už jsme skoro u dveří, pouštím se a vrhám se zpátky za
tebou.
„Táto, tatínku, nejde to, nemohu jít s tebou
a tak ráda bych šla.
Přitiskla se k tobě a nikdy už od tebe neodešla...“
Maminka na mně čeká...půjdu s ní cestou života.
Maminko, maminečko...prosím tě, ty zůstaň,
zůstaň se mnou a neopouštěj mě...
Věřím, že jsi mě měl rád a odpouštím ti, tati,
že jsi nedokázal mi to najevo dát...
Táto, tatínku, děkuji...
odešel jsi...v mém srdci však zůstal.
↑
Vánoční říkanka
Zdeněk KUČERA (65)
Byl jeden malý domeček. V tom domečku stařeček.
U stařečka holčička, u holčičky kočička.
Blížily se Vánoce, zase jednou po roce,
u domečku sněhulák, stál a tiše rozjímal.
Když dostavil se ŠTĚDRÝ DEN,
každý z nich měl krásný sen.
Děda přál si babičku, děvče ještě kočičku,
kočička si přála myš, sněhulák zas mráz a sníh.
Pod stromečkem lahvička, koupila ji holčička.
Dědeček zas psíka v koši, místo MICKY — trochu kňučí.
Holčička i psíka bere, jen sněhulák rozmrzele,
do chaloupky nakukuje, koledy si pobrukuje.
U stromečku na židličce děda zapaluje svíce,
s prskavkami, co září kolem,
jako hvězda nad BETLÉMEM.
Kočička si s psíkem hraje, děda v ruce lahvičku,
venku mrzne až to praští, děvče zpívá písničku.
O Vánocích, o Ježíšku, o lásce a přátelství,
maminka co anděl strážný, sedí také v místnosti.
Tatínek ten přišel také, škoda, že jen na chvilku,
ve vzpomínkách dědy chodí s holčičkou zas po dvorku.
Na nebi se hvězdy třpytí a těm čtyřem dobře je,
ze srdce jim láska prýští — duše štěstím okřeje.
Vánoce jsou svátky klidu, štěstí, míru, setkání,
kéž se všichni domluvíme, bez dlouhého hádání.
Kočička si hraje s psíkem, holčička se usmívá,
ze štamprličky děda usrkává, vánoční čas ubývá.
Ať se zase za rok sejdem, moji drazí přátelé,
život je jak voda v řece, a stejně tak odplouvá.
Byl jeden malý domeček, v tom domečku stařeček,
u stařečka holčička, u holčičky kočička.
A u kočičky běhá psík. A už nepovím vám nic.
↑
SM173
Jan TICHÝ (34)
Trn
v očích mraků,
stín
v slzách máků,
bouře
ve sklenici vody,
lež
tak blízko od pravdy
Kreslím
život v bláznivých kruzích
nenávist
a láska soustředí v duších,
blízkost
je zločin a upřímnost
trestá se smrtí,
ve Tvých očích
touha se leskne
a odmítání.
Tváří v tvář
sedmi bránám osudu
mé srdce
je špatný snář,
propadám
křivkám z pohledů,
tak jsi na dosah
tak blízko,
zakázaná,
neodolatelná a přesto
tak daleko.
Možná
říkají že nemám nic
co dát,
ve světle loučí
dám ti víc
co znát.
Tak zavři oči
a nechej se vést
nech je ptát se
čí
je ta krása
co má mě svést.
↑
Život
Michaela NĚMCOVÁ (22)
Na počátku všeho bylo nic.
Tma, ticho a žádný cit.
Časem srdce začalo bít,
Zvuk rezonoval tmou.
Skrz tu clonu černou,
Sděloval a tvořil.
Brzy tmu rozbil
A jednotlivé kontury byly znát.
Jasné, ale ne tak ostré.
Srdce tlouklo silněji,
Tvar se měnil.
Život se vyvíjel.
A světlo nabralo jasnějších odstínů.
V tu chvíli bylo znát,
Že dokážeš se smát.
Na věci můžeš si šáhnout,
Z plných plic se nadechnout.
Pamatoval sis a utvářel,
Příběhy a lidí tváře.
A najednou poznals cit.
Ryzí, čistý, naplňující.
Emoce, lásku a nenávist.
Dvě protichůdné věci,
Které si jsou mnohem blíž.
A jak čas plynul, zjistils,
Že vlastně nevíš,
Co je láska.
Hledals, ztratil a nalezl.
Bloudění v nekonečném kruhu.
Celý život si hledal a nenacházel,
A nakonec si věděl,
Že putování je u konce.
V posledních nadechnutích konečně zjistils,
Že znáš odpověď.
Rozhlédl ses a podíval se do očí,
Plných smutku a bolesti.
Z posledních sil chytl si ruku
A předal do nich naději.
Jednou, jednou znovu se setkáme
A já už budu vědět.
↑
Foukej, foukej, větříčku
Ivana VAGAČOVÁ (57)
Foukej, foukej, větříčku,
vyfoukej nám písničku.
O podzimu malíři,
co kolem všechno rozzáří.
O běloučké paní Zimě,
co nás všechny pod peřinou skryje.
Foukej, foukej větříčku,
přines další písničku.
O jaru, co letí z dáli,
o sluníčku, jarním tání.
Foukej, foukej zas,
ať nastane letní čas.
↑
Ta za vlnou vlna, myšlenka za myšlenkou
Josef SEDLÁČEK (30)
Srdce když s myšlenkou je spjato,
mořskou připomíná vlnu tříštivou-
-tolik by chtělo zasáhnout,
však nedovede jinou lapit vlnu jedinou.
Vzruchy, co pěna bílá na vrcholcích jejich,
tolik mi pění přání mé duše.
Nic není však tišší, než ona,
i v bouři vše kol zní jen hluše.
A tak se míhá ta za vlnou vlna,
se třpytným tím vrcholkem každá z nich,
pak moře bouřné blizard připomíná tichý,
sněžný prach, dálava topící se v závějích.
Jsem podiven, hluku že není tu,
jen mihot těch vrcholků, za jedním prchá druhý,
nebes není, ni větru kol,
snad že jen šepot jakýs- to jedna s druhou mluví.
Dlouze tak zachmuřen hledě v dálku obzornou,
nesčetněkrát jsem se sebe ptal,
co je to za krajinu chladnou tu.
Odpověď nenašel, však ptát se nepřestal.
Proč mi to moře duši že připomíná?
A proč že v něm sám ve vratké pluji lodi?
A co až převrhne se ve vlnách těch,
kdo provaz pak mi hodí?
A proč že mořem tím tak žiji
a tolik tíhnu k němu?
To náděj tím vším je vinna,
náděj, že jednou loďka má pevného najde břehu.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena