Letos jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat povídku na téma „Kde končí ctižádost, začíná štěstí“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.
↑Zůstal stát jako opařený a nezmohl se ani na slovo. Jasně cítil, jak se mu sevřelo srdce. Tělo mu vypovědělo službu, pouze mozek běžel na plné obrátky a přehrával mu celý jeho život s ní. Nechápal a nevěřil vlastním očím a přesto to vše viděl a živě prožíval. Tam před ním se v parku líbala jeho milovaná žena s nějakým cizím chlápkem. Nebylo to políbení přátelské, to viděl, bylo to spojení dvou lidí, kteří nevnímali nic jiného, než sami sebe. Ona se smála a byla tak šťastná a spokojená, ten smích ho zraňoval a bodal hluboko v srdci.
Jeho Vlaďka má jiného...!
Probral se z mrákot a nastražil uši, ale nic neslyšel, byli už moc daleko, daleko na to, aby ho zaregistrovali a on nic neslyšel, ale blízko na to, aby ho dokonale zraňovali!
„Proboha," opět procitl, „kdo hlídá naše holky? Snad je doma nenechala samotné!?“
„Ta mrcha," vydralo se mu nakonec z úst. On dělá přesčasy jako magor, aby mohli v létě do Chorvatska, aby holky měly alespoň pár dní moře, aby spláchly tu chomutovskou špínu z těch zamlžených a smradlavých zim, aby mohla jeho lady chodit po Riviéře v letních šatičkách a naparovat se před ostatními. Dělá jako vůl do večera, bere si práci i domů, jen aby se měli, aby mohl rodině dopřát a ona se mu tady spouští s milencem přímo uprostřed chomutovského parku. Vzpomněl si na úšklebky kolegů, kteří ho považují za ctižádostivého vola, a na jejich poznámky, že žádná ženská za to přece nestojí. Udělalo se mu zle. Ještě jednou se bedlivě podíval na opět se líbající dvojici a pomalu vyrazil.
Už nešel na trolejbus, musel jít pěšky, musel si provětrat hlavu, musel utříbit myšlenky, musel si promyslet, jak se k ní nyní bude chovat. Sakra a co holky, jak se to vyřeší s nimi? Vždycky to odnesou děti, proběhlo mu hlavou, a začal si dělat velké starosti.
Domů již přišel se vším smířený, ale zmatený a pokořený. Proč právě on, proč zrovna on?
Odemkl dveře, vešel, zul si boty, svlékl kabát a zaposlouchal se. Z kuchyně slyšel hlasitý smích jeho dvou dcer a...
Přece není blbej, jasně jí slyší, jak si holky dobírá a laškuje s nimi. Jak to, že je doma?
Obul bačkory a vnímal, jak se pomalu otevírají dveře.
„Ahoj taťko," zakřičely obě dcery a vrhly se mu do náruče.
„Ahoj Kájo, kde jsi prosím tě tak dlouho?" — vyhrkla jeho žena.
Hleděl na ní a opět nevěřil vlastním očím. V první chvíli chtěl vybuchnout, ale ustál to a zarazil se. To přece nemohla stihnout!
„Pečeme už vánoční cukroví, moc se nám povedlo, jenom holky trochu připálily vanilkové rohlíčky, ale to ty máš rád, viď?“
Objala ho a zašeptala mu do ucha „kde jsi tak dlouho starouši?"
Věděl, že toto oslovení je jejich smluvený signál pro večerní „domácí štěstí".
Zmateně vykoktal: “Jak dlouho tu už pečete, vy cuchty?"
„My ti dáme cuchty, ty darebo! Celé odpoledne se tady všechny lopotíme, aby páníčkovi chutnalo a on nás ještě setře!“
Děvčata se nafoukla a uraženě odkráčela do svého pokojíku.
„Dáš si kafe? Můžeš spořádat ty přičmoudlé, ještě ti je pocukruju,“ něžně ho políbila na ústa, šibalsky mrkla a odešla do kuchyně.
Nevěřícně zakroutil hlavou a opět se nezmohl ani na slovo. Měl v hlavě dokonalý zmatek. Přece ji viděl na vlastní oči! Byla to však ona? Chlape, uvažuj! Bože, jsem to ale hlupák, první ženskou, která se podobala té jeho, okamžitě ztotožnil se svou Vlaďkou a ještě jí podezříval z nevěry. Jaká pak ctižádost, jde mu přece o to obyčejné, úplně normální lidské štěstí. Budu muset na oční, pomyslel si, to přece není normální, vždyť ta v tom parku byla tak přesvědčivá a úplně stejná, jako ta jeho. Oči jsou orgán na prd, zrovna tak mozek, jak lehce člověk uvěří vlastním očím a mozek ihned vše zkalkuluje a myslí na to nejhorší, pomyslel si a vešel do kuchyně.
Upíjel pomalu horkou kávu, ujídal báječně připálené vanilkové rohlíčky a hleděl mlsně na svou ženu, jak v krátké zástěrce ukládá vánoční cukroví do velké krabice a přitom lehce odkrývá své nádherné nohy. Sakra, že jí to ale i po těch letech sluší, pomyslel si a začal se těšit na noc.
↑Potkali se nečekaně, ona ještě nebyla připravená, ale byla zoufale nešťastná. A tak přijala jeho ruku a nechala se vést. Pozvolna měnil její život. Uklidil nepořádek kolem domu, postavil nový plot a novou střechu na domě. Zryl celou zahradu a do země zasadil rajčata. A pak jí je krájel ke svačině. Jeho teplé oči se snažily zahřát její vychladlé srdce. Nemohla ho tam pustit, protože nevěděla jak. Ještě pořád chodila v noci brečet do koupelny. Stále ještě si pokládala otázku, kdo vlastně je.
Potřebovala anděla, který bude mlčky rovnat její zlomené srdce a nebude za to nic chtít. Ještě pořád potřebovala lékaře a ne partnera. Všechno, co prošlo její hlavou, vlivy, které změnily její přirozenou hravost na ctižádost, neuměla už roztřídit ani nijak srovnat. Plácala se v tom už celé roky a nevěděla, co se svým životem, ale protože byla odjakživa bojovnice, hledala. Z práce na brigádu, z brigády do kurzů a pak zase nanovo. Pustila si do svého života pár lidí, co se s nimi občas opíjela a jednu kamarádku, která sice nepila, ale taky něco potřebovala. Její první košík byl šišatý, ale dělala ho s úporností jí vlastní a nakonec z toho bylo sto košíků, barevných, kulatých a hranatých. Jednoho dne odložila proutí. Už jí to nebavilo. Tudy její cesta
asi nepovede. Na internetu našla kurzy keramiky. S vervou se pouštěla do nové zkoušky. Za nekřesťanské peníze si sáhla na hlínu, udělala kočku, masku na zeď a misku. Její ctižádost a potřeba vidět lidi s vyvalenýma očima jí hnala kupředu.
Chtěla být nejlepší v práci, doma, na brigádě, v dílně a na zahradě. Snažila se všechno stihnout a být chválena a obdivována. Chtěla být nejlepší, nejchytřejší a najít něco, co by jí vyplnilo tu prázdnotu v hlavě. Nakonec se cítila uštvaná, naštvaná a nemohla se soustředit. A tak přemýšlela, kde se to v ní vzalo. To nutkání pořád něco dělat, vracet se znovu do školních lavic a studovat a být nejlepší. A v hlavě se jí ozvalo: „Matka Irma". Ta šedovlasá přísná paní, které nikdy nebyla dost dobrá. Která jí vždycky podrazila nohy a zesměšňovala její snahu ukázat jí, jak je šikovná. Nikdy jí nepohladila a nedala pusu. Matka Irma dala všechnu svoji energii, víru a lásku svému synovi a nic už nezbylo pro ní. A tak se dala cestou dokazování a přesvědčování, že je dobrá. Ze snahy zalíbit se matce, ukázat jí, že si její lásku
zaslouží, v ní narostla ctižádost, která jí hnala pořád dál a dál.
„Už toho mám dost, vykašlu se na brigádu," řekla jednoho dne. Byla zrovna roční závěrka, lidi chodili s daňovým přiznáním a ona si lámala hlavu tím, jak to letos vůbec všechno zvládne. Ve dne v noci vyplňovala daňová přiznání, pročítala zákony a v noci nemohla spát únavou. Anděl spal vedle ní, hřál jí nohy a ona najednou dostala vztek. Na jeho úsměv a pohodu. Na jeho nekončící pokoru a ohleduplnost. Jak je to možné? Kde v sobě našel ten klid? Jak to, že usíná okamžitě, jakmile položí hlavu na polštář?
Druhý den posbírala zbytek síly a pustila se ještě s větším odhodláním do boje. Dodělala daňová přiznání, sklidila místo peněz pochvaly a radostné úsměvy svých známých. A najednou nic necítila. V práci dodělala závěrku, vyjela sestavy, vyřídila třicet e-mailů a dopotácela se domů opět na pokraji sil. „Ještě chvíli a budu hotová. Ještě poslední rok a skončím to,„ říkala si, aby se uklidnila. Neustále přemýšlela o tom, jak vystoupit z toho rozjetého vlaku. Už nebyla schopna ani poslouchat anděla, cože jí to říká. Něco o tom, že dělá jako Ukrajinec, hodně a za málo. “Proč toho nenecháš?„ a „Najdi si jiného koníčka.“ Neudržela myšlenku v hlavě. Pořád viděla čísla, má dáti, dal. Nic jiného v té hlavě nebylo. Zjistila, že začíná být nervózní a podrážděná. Měla zlost na toho muže, co se jí snažil ulehčit život. Měla zlost na sebe, že neví, jak zastavit svůj běh. Měla dvě desetiletí nastavenou laťku. Vydělávat peníze, být hodně dobrá a dělat to pořádně. Pořád se hrabat v číslech a nepolevit. Platit hypotéku, živit kluky a opravovat dům. Jet šíleným tempem a spát čtyři hodiny denně. Neznala jinou cestu a jeho byla cizí.
Odešel jednoho krásného červnového dne. S úsměvem. Už se jí několik měsíců nedotkl, nehřál jí nohy pod dekou a nepohladil její unavené tělo. Už jí nemasíroval nohy a neproplétal jejich ruce. Jeho pokora zahynula před domem. Jeho smutné oči se podívaly naposled po zahradě, pak zavolal psa a odešel s ním do auta. Slyšela bouchnout dveře. A byl pryč.
Když se ráno podívala do zrcadla, viděla starou ženu, vrásčitou a smutnou. Umyla jí, učesala vlasy a namazala tvář krémem. Oblékla její postavu a sedla do auta. Deset minut seděla za volantem a než se rozjela, polkla a zhluboka se nadechla. Věděla,
že musí změnit svůj život. Sama a teď, jinak nikdy nebude vědět, kdo opravdu je.
Nikdy si nenašla čas podívat se do sebe. Upřímně si říct, kdo vlastně teď je: tvrdá, ctižádostivá, neohleduplná, zlá a sobecká. Někdo jí kdysi řekl, že v člověku je všechno, zlo i dobro, tvrdost i jemnost, láska i nenávist... Všechno, co existuje, to v člověku je. A ona to musí najít, odpustit si a jít dál. Odpoledne dlouho chodila po poli a přemýšlela. Dívala se na obilí a kytky a hledala na nebi vzkaz. Nikdy neviděla tolik kytek a kamenů. Ještě několik týdnů čekala na pomoc, čekala na někoho, kdo by ji z toho vyvedl. Nikdo nepřicházel a ona konečně pochopila. A najednou se jí ulevilo. Toho léta ukončila všechny brigády a utáhla si opasek. Přesně rozpočítala peníze na domácnost a hypotéku. Čtyři roky odříkání a života na hraně. Prodala kus pozemku a koupila střechu na nový altán, nějaké latě, dřevo a hlavně hlínu. Zbourala promáčený přístavek u domu a kus dílny. Připravila vjezd na auto. Nechala udělat nová vrata a na prázdná místa rozházela kačírek... a udělala tečku. Zbytek budou dělat dělníci, až něco uspoří.
A pak všechnu svoji sílu dala do hlíny. Tvořila hrnky, hodiny a kachličky. Celé dny trávila v dílně. Skládala mozaiky a glazurami barvila květináče, které pak lemovaly příjezdovou cestu. Do nich nakupovala růžičky a kopretiny a večer je s láskou zalévala. Každý den procházela zahradou a viděla ostřeji. Okopala rajčata a večer se jimi posilňovala. Každá ta červená kulička byl kousek jeho. Cítila ho najednou vedle sebe, přestože odešel už dávno. A když jednoho dne přišla nabídka, zda by nechtěla učit keramiku děti ve škole, přijala. Ze začátku ještě bojovala se svojí netrpělivostí, ale po pár měsících si uvědomila, že jí to uklidňuje. Že se na pondělky těší a že miluje těch patnáct dětí. Jejich oči, co jí hltaly, a jejich nemotorné ruce, které ona učí být šikovnějšími. A jejich zvědavost, kterou tak dobře znala, a štěbetání, ze kterého občas bolí hlava. A najednou jí to došlo. Mění nejen je, ale i sebe. Nebojí se samoty, protože sama není. Usíná, jakmile položí hlavu na polštář, a klidně spí i osm hodin v kuse. Poprvé za těch třicet dlouhých let. Usmívá se, když jede do práce. Jenom tak, asi z hezkého dne. Už nesoutěží, nepotřebuje obdiv. Najednou si umí hrát a to jí stačí. Matka Irma vybledla a její síla se ztratila. Po letech zase cítí vůni sena tak jako v dětství. Občas se jí zdá o tátovi, který už tady dávno není. Vrací se ve vzpomínkách do doby, kdy ležel v obýváku, ruce založené pod hlavou a ona si lehávala vedle něho a hlavu pokládala do toho žlábku v podpaží. A když zvedne oči ke stropu, cítí že je tu Déja vú.
A tak konečně byla schopna sednout si do dílny a udělat anděla. Toho, kterého nosí v hlavě už strašně dlouho. Lepí jeden kousek hlíny na druhý a tvaruje jeho hlavu, jemně propracovává nos, lícní kosti... Vlasy bude mít dlouhé a žluté, takové přece andělé mají, a ústa, která se chtějí pořád smát. A pak mu tvaruje křídla, jedno pírko po druhém. Nakonec se vrací zpátky k očím, co budou modré jako obloha na Rhodosu. V těch očích vidí všechno, pokoru, ohleduplnost, údiv. A nakonec ho položí vedle urny s tátou, která už na něho třicet let čeká. Odstrkuje hladítka a dotýká se ho prsty, pomalu a soustředěně přidává a ubírá hlínu a vůbec neví, že je šťastná.
↑Měla jsem všechno — rodinu, přátelé, práci, byt, peníze a milence. Ano, milence a dokonce ženatého, ale bez dětí. Nechtěla jsem se vázat, jen si užívat života, cestovat, poznávat nové a budovat kariéru. Vyhovovalo mi to.
Jenže někdy si osud zahraje s lidským životem tak nějak jinak, než jste si to naplánovali.
Otěhotněla jsem a řešila sama v sobě dilema — nechat žít či nikoliv? Přece jen je to kousek mě a jeho. Po nekonečném váhání zvítězil možná mateřský pud nebo snad alarm v hlavě, který říkal: „Proboha, co řešíš, prostě čekáš dítě a je to úplně přirozený! Neváhej a ber, dokud život dává!"
Nečekala jsem, že touto novinkou bude nadšený, ale ani jsem nečekala reakci typu: „A co já s tím mám jako dělat? To je jen tvůj problém! Nech si to vzít!" Jenže ve mně jako když se něco zlomilo, poslala jsem ho k ledu — sobce. A zařekla jsem se, že po něm nikdy nic chtít nebudu, tedy ani finanční zajištění a hlavně žádný kontakt. Byl rád, zřejmě se mu ulevilo, že nebudu dělat potíže a on si bude dál spokojeně budovat kariéru a rodinný život se svou manželkou.
Miminko rostlo a s ním i moje touha po něm, zamilovala jsem se do něj. Milovala jsem ho víc, než kohokoliv a cokoliv na světě.
Jenže s mým těhotenstvím přišli i první potíže. Většina mých kamarádek i kolegyň z práce, dokonce i sousedé se neustále ptali: „A kde máte tatínka?" Jenže nikdo nepochopil, že žádný tatínek zkrátka není a nebude! Nakonec byly společné kontakty přetrhány a všichni se raději věnovali svým povinnostem.
Narodil se mi krásný, zdravý chlapeček, podobou celý tatínek. Jen co jsem ho uviděla, stal se středem mého života. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká jsem byla pošetilá a hloupá. Stačil jeden pohled na ten malý uzlíček štěstí, který vám věří, a rázem byla kariéra, peníze a stres pryč! Nebylo to vůbec k ničemu!
Měsíc po porodu mi přišel e-mail: Promiň, byl jsem neskutečnej zbabělec a srab! Jestli můžeš, odpusť mi to! Bohužel jsem na to přišel pozdě, mám rakovinu varlat a zřejmě nikdy už nebudu mít děti. Rád bych se o tebe i miminko staral.
Moje odpověď zněla velmi prostě a jasně: Narodil se nám syn, jmenuje se po tobě. Bohužel jsem už někde jinde, teď žiju jen pro něj a bydlím na druhém konci republiky, musela jsem pryč. Pryč od tebe a od všeho. Hodně štěstí a brzy se uzdrav!
Jenže osud zamíchal kartami po druhé a vše bylo jinak.
Malému byl rok, když na dveře bytu zaklepal jeho tatínek. Rozvedl se, vyhrál boj s rakovinou, opustil vysoce postavenou profesní funkci a najal si soukromého detektiva, který nás našel. Byla jsem svým způsobem ráda, malému chyběl tatínek a já jsem byla stále sama, navíc jsem ho nepřestala milovat. Cesta byla ovšem trnitá a klikatá, bála jsem se dalšího zklamání, takže trvalo další rok, než jsme spolu začali žít.
Nakonec si i můj muž uvědomil, co je v životě nejdůležitější — rodina, zdraví, láska a spokojenost! Práce je na druhém místě a své starosti odkládáme odchodem ze dveří kanceláře.
Dnes jsou našemu synovi čtyři roky a chybí mu sourozenec. A v dětských domovech je tolik dětí... Možná právě teď už na nás někde čeká krásná, čilá holčička nebo chlapeček a je jen otázka času, kdy se naše rodina rozroste. A tam, kde skončila naše ctižádostivost, začalo pomalu, ale jistě vzkvétat to krásné a nepopíratelné štěstí. Štěstí, které vám nikdo a nic nevynahradí! Věřte mi, mluvím z vlastní skutečnosti!
↑Na první pohled den zcela obyčejný. Sluneční paprsky se prodíraly mezi větvemi stromů, jež se podobaly neonové reklamě v mlze. Ticho přerušil zvuk budíku. Muž se nahnul k ležící ženě a jemným způsobem ji políbil na spící víčka. „Drahoušku, vstávej,„ pohladil ji po nahých ramenou. Žena se pomalým pohybem protáhla a s ospalým výrazem ve tváři se pousmála na svého muže. „Dobré ráno, zlatíčko.“ Cítil, že tuto ženu nesmírně miluje. „Miláčku, krásné výročí.„ Podívala se mu hluboce do očí. “Ty jsi si vzpomněl? Moc jsi mne potěšil.“ Jsi moje láska," muž se pousmál. Nyní si uvědomil, jak je šťastný. Byly doby, kdy si musel sáhnout na samé dno, díky úpadku svého, ne příliš dobrého podnikání. Přestože si věřil, pochopil, kde končí stižádost jeho snahy. Opět se našel v poznání této ženy, která mu pomohla se dívat na svět radostným pohledem, zvláště, když mu dala syna a od té doby si často byl vědom, že díky ní začíná štěstí jeho života...
Pozoroval svou ženu. Odsunula přikrývku a pomalým pohybem spouštěla své nádherné nohy z postele. Otočila se a pohledem pohladila svého muže, kterého nesmírně milovala. Neměla štěstí v lásce, znala těžká zklamání a smutek z rozchodů. Slova jsou někdy málo rozměrná, aby vyjádřila, jak je šťastná. Poklidný, šťastný úsměv ji rozzářil její tmavé oči...
„Uááá, jsem Betmen, zachraňuji planetu před zlem! Ahoj mami, mám hlad. Táti, proč mají lidi hlad, proč jim nestačí jen vzduch, když je tak zdravý.„ Syn skočil tátovi na hrudník. „Tatíí, proč je tma černá a proč, když se směji, ukazuji zuby, proč nemám pusu třeba nafouklou?“ „Ale Filipe, kolikrát ti mám říkat, abys po ránu nekřičel...„ „Tatí, proč se nemá křičet, když to umím tak dobře?“ „Protože je to strašné tě poslouchat."
„A tatí, proč..."
„A dost, běž se umýt." Muž se podíval na syna a úsměv zjemnil jeho vážný tón. Byl šťasten. Dnešní den byl jako stvořený k tomu, aby své ženě i svému synovi dokázal, jak je má rád.
„Filipe, my s maminkou máme dnes svátek, tak ukaž mamince, jak ji máš rád a buď hodný."
„Mami, ty máš dneska svátek?"
„Filípku, my s tatínkem jsme spolu už pět let, a tak máme dnes výročí."
„A mami, co je to výročí?"
„No, to je takový krásný den, jako když ty máš svátek nebo narozeniny, a tak si chceš ten den také oslavit a užít."
„A tatí, proč se říká narozeniny?"
„No tak, Filipe, buď hodný a neptej se stále a běž se umýt a obléknout, maminka udělá snídani a pak si uděláme krásný den, ano?"
„Hm, tak jo.„ Filip smutně odcházel do svého pokoje. Jeho tříletý rozum volal po nových poznáních, která by mu vysvětlila mnohé, ještě nepoznané. Ve dveřích se otočil a posmutnělým pohledem se podíval na otce: “Tatí, proč se snídani říká snídaně a ne jinak?"
„Filípku, pak ti vše vysvětlím, ale teď oba budeme hodní a budeme mamince pomáhat. Máš ji přece rád a máš radost, když se maminka usmívá, ne?"
Filip pochopil vážnost dnešního dne a s pocitem poslušnosti odešel do koupelny.
Muž vešel do kuchyně, kde jej uvítala vůně kávy a domácího štěstí. Přistoupil ke své ženě, pohladil ji po vlasech. „Mám tě tak rád". Její úsměv byl výmluvný.
„Filípku, pojď ke stolu,„ zvolala na syna. Syn jako obvykle přiběhl ke stolu, kde byla prostřena snídaně.“ Tatí, proč je máslo žluté..."
„Pak ti to řeknu, ale teď pěkně jez, ano?"
„Toníku, zajedu do obchodu a něco dobrého uvařím."
„Mami, můžu jet s tebou?"
„To víš, že můžeš a koupíš něco tatínkovi?"
„Jooo,koupím." Spiklenecky se podíval na svého otce.
„Tak prima, než se vrátíte, tak já zatím umyju nádobí a připravím si pro vás nějaké překvapení..."
„A jaké?" — zeptal se Filip.
„Ale Filípku, to by nebylo překvapení, kdyby jsi to věděl dřív," podotkla maminka.
„Mami, proč se říká překvapení?"
„Filipe, na čem jsme se přece dohodli," poznamenal otec.
„Ale Toníku, nech ho, vždyť je malý a zvídavý."
„Já vím, Marti, ale dnes ne, mám plnou hlavu nápadů, jak dnešek oslavíme."
„Tak Filípku, dnes necháme tatínka, ať nám může udělat překvapení, ano?"
„Tak jo, ale že mě to, tati, pak všechno vysvětlíš," žadonil Filip.
„Až se vrátíte s nákupem a moje překvapení uvidíte, pak ti všechno řeknu, slibuji.„ „Mami, pojď honem do auta, ať to překvapení už máme.“ „Tak jo, běž se Filípku obléknout.„ Otočila se na svého muže, pousmála se a podotkla: „Toníku, koupím ti něco dobrého“.
„Dobrého? Ty jsi dobrá, přivez samu sebe." Pohladil ji po ruce.
„Jsem šťastná, víš to?"
„Jsem šťastný, že ty jsi šťastná".
„No ale já už půjdu, nevíš kde jsou klíče od auta? A už je mám. Tak peníze, tašku...Filípku, jdeš už?"
„Jo, už jsem!"
„Tak pa, Toníku, za chvilku jsme zpátky. Pusu."
„Ahoj a dávej pozor. Mám vás rád, pa".
„Taky tě mám rád, tati". Jeho smějící se oči prozradily, jak šťastným je dítětem.
Za oběma se tiše zavřely dveře. Muž osaměl a srovnával si myšlenky, jak pokračovat, aby byl tento den co nejkrásnější. Postupně umyl nádobí, uklidil a pak se oblékl. Měl v plánu koupit své ženě velkou kytici květin a Filipovi veliké auto. Představoval si, jaké to bude pro oba překvapení. Večer si s Martinou sednou, otevřou si víno a budou si při tiché hudbě povídat. Z jeho rozjímání jej vyrušil zvonek.
„Že by se už vrátili? Tak brzy? Nebo že by něco zapomněli?" Otočil se ke dveřím a v tu chvíli pojal podezření, že ne vše je v pořádku. Pomalým krokem se blížil ke dveřím. Otevřel a...
„Dobrý den, policie. Jmenujete se pan Bartský?"
„Ano."
„Můžeme prosím dál? Neradi bychom...„ Muž překvapen a beze smyslu ustoupil, načež policisté vešli. Po chvíli se vzpamatoval: “Můžete mně říci co se stalo?"
„Je nám to líto, ale vaše žena a syn měli nehodu a oba..." Muži od policie zklopili oči. Toto výmluvné gesto svědčilo o veliké tragédii. Tonda však už neposlouchal. Jeho myšlenky patřily jeho ženě a jeho synovi. To není možné, přece Marta je, tedy je nebo byla dobrá řidička, není možné být tak šťasten, a pak platit takovou daň. Ne, to není možné. Pod rouškou zdánlivé nepřízně osudu se může ukrývat i spása. Jeho mysl nepojala tvrdost situace. Fakt, že zde byli tito muži, fakt, že říkali něco o nehodě, to byly takové argumenty, které se nedaly přehlédnout, pouze je přijmout. Tonda těžce přijímal krutou skutečnost. Podíval se na oba muže, ale jeho oči jako by neviděly, jako by se díval skrz oba muže někam do dáli, kde by našel to nejcennější, co v jeho životě bylo nejdražší, avšak nedohlédl konce.
„Pane Bartský, jste v pořádku? Nepotřebujete lékaře?"
Tonda se trochu vzpamatoval. „Ne, jen nějak nemohu pochopit tuto situaci. Jak se to.... jak Marta... a Filip... já... kde oba jsou.“ Prosil Osud srdcem, ale zázrak se nekonal. Vzpomněl si na okamžik, kdy Filipa odbyl. Kdyby mu odpověděl, možná že by bylo vše jinak. Byl však nucen přijmout pohasínající zář jeho života. Jen nechápal, proč si Smrt vzala to nejcennější v jeho životě. Uvědomoval si, co bylo dřív a slyšel svůj pláč. Ptal se — proč, proč?
Smutný déšť provázel pana Bartského po ulici, na kterou padaly chladné kapky plačícího nebe. Díky zármutku byl již jen psychickou ruinou člověka. Pryč je posedlost, naděje, sny a ambice, které slibovaly štěstí. Pryč jsou krásné chvíle, jež smyly šeď, jež byla prvopočátkem jeho prázdného života. Zmizela naděje a pouze současnost a vzpomínky jsou mementa jeho lásky a zlomeného srdce, které znělo ozvěnou šlépějí jeho nejbližších.
↑Ctižádost jej vynesla až do výšin. Dolů odsud na nikoho neviděl, ale ani štěstí tam nenašel.
Nikdy nad tím nepřemýšlel tak jako nyní.
Ani rodinu si nestačil založit a navíc jeho láska, Leona, mu utekla s jeho nejlepším kamarádem, a to hodně daleko, až na druhý konec světa, do Kanady.
Ještě loni tam spolu byli na dovolené. Michal je k sobě pozval na celý měsíc. Žije tam s rodinou mnoho roků a neměnil by, jsou tam spokojeni.
Však je tam nádherná krajina, příroda drsná, ale křišťálově čistá. Průzračná jezera a bystřiny, ale i medvědi a pak úplně jiní lidé, co si nezávidí a spolu v pohodě tam žijí.
Honza je úspěšným čtyřicetiletým byznysmenem. Má vše, včetně malé hospůdky u moře v Chorvatsku, s českou obsluhou. Mohl by být spokojen, ale není. To nejdůležitější mu chybí. Štěstí. Je sám, cítí se opuštěný a zrazený. A hlavně hodně unavený. Však pracuje od rána do večera. Potřebuje vysadit, hlavu si vyčistit. Odjet odsud pryč, ven, do lesů. Zrada od Leony bolí.
Nechápu v čem je Michal lepší? Zdaleka nemá takové postavení, jako já. A Leona měla, na co si vzpomněla, včetně fungl nového auta. Vůbec tomu nerozumím. Jak je to možné, že jsem si ničeho nevšiml?
A to jsme za týden měli spolu odjet lyžovat do rakouských Alp. Ale co jsou Alpy proti Kanadě?
Pane vrchní ještě jednu whisky! No nevím, myslím, že už jste jich měl dost. Ale já, prosím, chci tu zradu spláchnout, rozumíte mi? Ale ano, rozumím. Tak dobře, ale bude to poslední panák!
Číšník jako by tušil, že tento host má dost. Najednou jej vidí padat k zemi, rovnou na obličej, ruce ani nestačil natáhnout.
Zkolaboval.
Záchranka zde byla okamžitě a Jan se najednou ocitl tam, kde nikdy předtím nebyl, v nemocnici na ARU.
Je napojen na spoustu hadiček. Z obvázané hlavy mu koukají jen ty oči. Spí a o ničem neví.
Však bude mít dost času, přehodnotit svůj dosavadní způsob života. Zatím tiše leží a dny ubíhají.
Pane Horáku, slyšíte mne? Sestřička se nad ním sklání a on pomalu otvírá oči.
No konečně! To vám to ale trvalo, usmívá se na něho, hledíc do jeho očí. I on si všiml jejích krásných očí.
Takto chvíli na sebe hleděly jedny oči hnědé, sametové a druhé šedozelené. Tak o jeho očích mluvívala Leona. Ani nevím, proč mi zrovna teď, toto prolétlo hlavou. Ale bylo tam též cosi jiného. Jakási jiskérka.
Pane Horáku dnes vás přijde někdo navštívit a víte kdo? Pohnul hlavou. Nevěděl. Zato jeho oči na ní přímo visely. Nešlo si toho nevšimnout.
Přijde za vámi vaše maminka a bratr. Byl překvapen, přijeli z takové dálky. Marně vzpomínal, kdy tyto dvě osůbky, jemu tak blízké, viděl naposledy.
Nebyl čas, to je ono. Vlastně u něho v Praze nikdy nebyli. Už ani nevím, proč se naše vztahy vlastně zpřetrhaly. Teď se ale na ně upřímně těším.
Matka i bratr už dávno seděli na chodbě a čekali, až se objeví sestřička. S panem doktorem mluvili. Ten je ujistil, že Jan bude v pořádku, ale ještě si zde nějaký den pobude.
Ahoj brácho, co ty tady? Jan, jakoby očima prosil za odpuštění čehosi z dřívějška. Jeníčku, co se ti stalo? Až se uzdravíš, půjdeš k nám domů. Však víš, že místa tam máme dost.
Jan se jen usmíval, ale odpovědět zatím nemohl. Měl namále, ač to byl pád jen z barové židle, ale zato nečekaný. Důležité je, že hlava, brada i ústa budou v pořádku.
Jak se říká, něco zlého pro něco dobrého.
Jan přehodnocuje své myšlenky, svůj život, a již ví, že se opravdu domů vrátí.
Zastesklo se mu jak po domově, tak po kamarádech, zda mu odpustí, že je tak dlouho neznal, ale též po louce plné kvítí, po lánech pšenice, nad nimiž vždy vysoko v oblacích prozpěvovali skřivani své krásné nekonečné árie. O to vše byl v Praze ochuzen. A že zde má postaveno a bezva zaměstnání? Cosi mu ale k tomu chybí.
Nyní jakoby chytil druhý dech. Váží si každé chvilky, kdy si se sestřičkou Šárkou povídají. Je příjemná, hodná a milá, a ke každému laskavá a starostlivá. Často si bere směny navíc, protože jim je spolu moc dobře. Jan už ví, že zde našel své štěstí, a to Šárku. Leoně, té vlastně může poděkovat, protože nebýt toho, co se stalo, by Šárku ani nepoznal.
Je zajímavé, jak osud dovede člověka nasměrovat, svědomí jeho vyburcovat a cestu mu ukázat.
V Praze, po splnění všech závazků, skončil. Dům prodal a společně už i se Šárkou, pravda, o nějaký ten rok mladší, se odstěhovali domů, k matce. Ta si jí nemohla vynachválit, ke každé práci se uměla postavit.
Jan zářil. Šárko jsem rád,že tě mám. Jsi mé štěstí a to si už nikým nedám vzít.
Jene, jak nebudeš poslouchat, okamžitě se vrátím zpět do Prahy, usmívajíc se, hleděla do jeho šedozelených očí. Jan jí úsměv oplatil a dlouze políbil.
Zjara se již přestěhujeme do nového domu. Pojď, jdeme se tam podívat. Bude nádherný.
Vzali se za ruce a běželi za svým novým životem.
↑Marie sklesle seděla u stolu a umiňovala si, že dnes jim to konečně řekne. Při nedělním obědě, to jsou všichni pohromadě, ať to má za sebou. Odvahy v ní nebylo ani za mák. Už předem bledla, co to s mámou a hlavně s tátou udělá. Sestra bude při ní, to věděla. Bráškové jsou ještě malí, ti se pouze vyděsí při cirkusu, jenž nastane po jejím přiznání. Že odchází ze školy a bude mít dítě. Při tom pomyšlení se jí úzkostí stáhlo hrdlo. Zadívala se na mámu. „Chudák, měla nás pět, co se nastarala a teď jí tohle provedu,“ zaželela. „A táta? Možná mě zabije nebo vyžene, ale vždyť je to fuk, život už jsem si stejně spatlala, tak co.“
Máma se Stázou nosily na stůl. Jedli jsme mlčky. To bylo divné. Jindy kluci brebentili, ona a Stáza probíraly svoje dívčí pošetilosti a mámě též pusa nezahálela. Táta to neměl rád, snášel pouze vážné hovory, hlavně o škole. Zakládal si na tom, že mu holka chodí do gymnázia a kluky také péroval. Při těch školních rozpravách se bráškové ksichtili, ona též při tomto tématu nejásala, ale tátovi se neodmlouvalo. Stáza to měla za sebou, už chodila do práce. Nyní mlčky jedla, oči v talíři.
„Copak jí přelítlo přes nos, je jako zařezaná?“ — napadlo Marii. „Poslední dobou je vůbec nějaká divná. Rozešla se s tím svým frajerem. Asi se trápí, ale vždyt už pár týdnů věděla, že je ženatý. Pěkně ji obelhal, byla do něj hodně zaláskovaná.“
„Co se s tím jídlem tak rejpáš? Přehrabuješ to v talíři jako by v tom byl utrejch!“ — prudce vyjela máma, vidíc její skoro nedotčenou porci.
Marie sebou škubla úlekem, odstrčila talíř, nabrala dech a pevně se chytla stolu. "Tak do toho!“ — řekla si, přemáhajíc vnitřní nevoli a strach. To už táta vzal noviny a chystal se odejít z kuchyně.
„Počkej, tati!“ — znenadání zašeptala Stáza, klopíc oči. „Já vám musím něco říct. Budu mít dítě.“
Marie vytřeštila oči. „Co to Stáza mele? Jak to ví? Copak jsem ji pověřila, aby to na mne vykecala?“ Celá se roztřásla, cítila jak jí mráz běží po zádech a vlhnou ruce. Stáza seděla se sklopenou hlavou, na nikoho se nepodívala. Ulekané ticho se rozprostřelo kolem stolu. Matka, chystající se sklidit talíře, strnula, pak si zděšeně rukama zakryla ústa.
„Budu mít dítě,“ tiše opakovala Stáza. „Za svobodna!“ — dodala a pohlédla na tátu. Otec nechápavě mlčel. Noviny v ruce se mu roztřásly. Vzápětí zrudnul a vytřeštil oči.
„Co to povídáš?“ — zasípal.
„Budu mít dítě! Bez táty!“ — vzdorně vyhrkla Stáza. Zadívala se otci do očí.
Teprve padlá židle a řinkot rozbitého talíře Marii vzpamatovaly. To už bráškové strašlivě křičeli, i máma a otec, nepříčetný hněvem, mlátil do Stázy hlava nehlava. I Mariina židle se kácela.Ona sama vyletěla od stolu, proběhla kuchyní, popadla nůž ležící na pracovním stole, vletěla do koupelny a zamkla se tam.
Zděšením a zoufalstvím, skoro beze smyslů, řízla. Rychle! A hned dvakrát! Uviděla své ruce jako v mlze, v uších šum. Někde kolem jako by zurčily pramínky. Nezadržitelně se kamsi propadala, ale bolest necítila. Ze tmy k ní vyplouvalo světlo, hlavou se jí mihla nezřetelná myšlenka, pak už nebylo nic. Už nevnímala, že nejmladší bratr křičí, volá mámu, ani nezaslechla matčino: Ježíši Kriste! Neslyšela, jak po tom výkřiku táta se Stázou buší do koupelnových dveří, vylamují je a brácha letí volat sanitku.
Už neviděla zoufale plačící mámu,jak jí ovazuje ruce, volajíc její jméno. Až bílý strop, nějak divně se točící a prázdné stěny nemocničního pokoje jí připomněly, co všechno se sběhlo. Ještě nechápala souvislosti. Chtěla zvednout ruku a podívat se, ale cosi jí v tom bránilo. To táta. Seděl u postele a zlehýnka jí hladil zápěstí zafačované ruky. Ani druhou rukou nemohla pohnout. Pootočila hlavu. Na druhé straně postele, vedle stojanu s kapačkou stála Stáza, usmívala se a slzy jí tekly po tvářích. Žertem zavyčítala:
„Sestřičko moje milá, tys nás ale prohnala, to ti povím!“
„Co ta Stáza blbne?“ — mihlo se Marii hlavou — „proč mi říká sestřičko, co to má za nápady?“
S námahou otočila hlavu zpět k otci. Cosi ji škrtilo v hrdle a chvíli trvalo, než ze sebe dostala: „Táti, já...já taky budu mít dítě! A taky za svobodna!“
„Tiše, tiše, holčičko! My už to víme. Pan doktor nám to řekl.“ Tátovi se třásl hlas, měl co dělat, aby úsměvem zakryl slzy. Pak už to nevydržel a zavzlykal:
„Holky moje! Já jsem s vámi mířil moc vysoko. Měl jsem v hlavě, že z vás budou doktorky nebo tak něco, a byl jsem z toho tak popletenej, že jsem nepoznal, že k nám přišlo štěstí. Málem jsem mu zabarigádoval vrátka.“
Popotáhl jako docela malý kluk, otřel si oči a nasadil přísnou tvář: „Ale to vám povídám, holky nezvedený, když už jste mě a mámu takhle oblažily, tak musíte koupit kočár široký! Na dvojčata! Jakpak bychom to vaše překvapení pobrali, až s tím vyrazíme do parku!“
↑Dělicí čára mezi ctižádostí a štěstím někdy bývá docela tenká, jak to dokazuje příběh jedné, dnes již téměř zapomenuté ženy z naší nedávné minulosti.
Narodila se v roce 1875 v rodině pražského ševce a od malička chtěla být učitelkou. Proto vystudovala pražský Učitelský ústav a vzhledem k tehdejšímu učitelskému celibátu se rozešla i se svou láskou. Byla prý velmi krásná, ovšem i po zrušení celibátu učitelek, za nějž se vehementně již od vzniku republiky zasazovala, zůstala svobodná. Při svém povolání stále narážela na těžkosti při prosazování žen ve veřejném životě. Vzhledem k tomu, že byla blízkou přítelkyní Alice Masarykové, měla cestu ke svým snům o ženských právech otevřenou díky velké podpoře prezidenta. Na žebříčku věhlasu postupovala stále výš. Vstoupila do socialistické (později národně socialistické) strany, kde se brzy stala členkou předsednictva, a byla jmenována do pražského zastupitelstva. Liberálního ovzduší první republiky využila k vytvoření Ženské národní rady, která se okamžitě stala také součástí ženského hnutí mezinárodního. Pro své znalosti i pověstný temperament byla v roce 1925 zvolena do Senátu - jako jedna z mála žen. V roce 1931 ji prezident Masaryk jmenoval delegátkou do Společnosti národů v Ženevě. Senátorkou zůstala až do roku 1938.
Až doposud by se dalo říct, očima dneška: Kariéra jako hrom. Z chudé ševcovské dívky senátorkou. Docílila všeho, co chtěla, měla vilu v Černošicích, byt v Praze na Staroměstském náměstí, jezdila po světě, děti neměla, peněz nadbytek, tak co jí chybělo, že? A celý její příběh by mohl končit třeba slovy: „V roce 1938 odešla do penze a byla šťastná až do smrti."
Ve skutečnosti to bylo jinak. Byla rebelkou a rebelkou zůstala. Své postoje dokazovala nejen při učitelování, boji za postavení žen, ale v roce 1918 se stala například i válečnou korespondentkou v balkánské válce. Největším jejím životním a zároveň osudovým krokem byl její dopis ze září 1938, který zaslala Adolfu Hitlerovi. V něm mu vytkla, že ve své norimberské řeči z 12. září 1938 urazil prezidenta Edvarda Beneše, a označila ho za diktátora. Dopis zakončila slovy: „...Tato urážka je snad vysvětlitelná jen nedostatkem informací, jemuž podléhá diktátor. Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati vám, pane kancléři, tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí. "
Tím si ovšem osud zpečetila. Ihned po obsazení Československa ji zatkli a uvěznili v Terezíně, odkud byla na zahraniční intervenci propuštěna. Bylo to ale Pyrrhovo vítězství. Tři roky byla gestapem sledována a nic nesměla. Po atentátu na Heydricha ji zatkli a opět deportovali do Terezína, pak do věznice na Pankráci, kde ji 30. července 1942, právě před sedmdesáti lety, ve vší tajnosti popravili. Její jméno se na seznamech popravených za heydrichiády nikdy neobjevilo, zřejmě z obavy z mezinárodních reakcí. Kdysi prorocky pravila své přítelkyni, která jí radila, aby se nechala portrétovat: „Nechci, po mně nezbude ani ten popel, jen ta práce."
To příběh její mladší přítelkyně Milady Horákové, spolubojovnice v ženském hnutí i národně socialistické straně, je dnes už přece jen známější. Ji nechali popravit komunisti, paní senátorku „jen" nacisti. Nejspíš se ani nedostala do učebnic. Jen v Praze na Pankráci se podle ní jmenuje ulice, základní škola v Praze Holešovicích a v roce 2002 jí byla odhalena pamětní deska v budově Senátu.
Významné ženy nějak z naší historie vymizely a o aktivistkách a feministkách bojujících za práva žen se mnoho nedozvídáme. Snad proto, že to, zač co ony bojovaly, nám dneska připadá naprosto samozřejmé. Moje hrdinka jednou z těchto žen byla a rozhodně žila šťastně. Myslím proto, že by si zasloužila, abychom ji mezi ony české velikány a velikánky z učebnic také zařadili.
Že stále netušíte, o koho jde? Nezoufejte, nejste sami. Ani já to nevěděla. Její jméno je FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ.
↑Pomalu jdu procházkou kolem jezera a tu za sebou uslyším kroky. Hrkne ve mně, otočím se, za mnou je úchyl! Utíkám až k přejezdu a jede vlak. Stihnu to, přeběhnu, ale úchyl ne. Pádím, volám všechny svaté, ale nic. Až když si vzpomenu na chomutovského patrona sv. Viktora, ihned přijede černé auto a z něho vystoupí můj zbožňovaný detektiv Barnaby. Naloží mě do auta a po mém vyprávění jde toho vraha či co chytit. Zatím ze zadního sedadla mi čísi ruka podává placatičku. „Babi, cvakněte si,„ říká. Udělám to, a on říká, abych si dala ještě do druhé nohy. A já to vypiji i do té třetí, jeho. „Mňam, ta píše,“ chválím pravou skotskou. Miláček Barnaby se vrací s vrahounem a říká mu, ať obejme strom poblíž. „Ne, ne!„ — řve on. „Já nejsem potentát z Moravy!“ Ale strom musí obejmout. Cvaknou klepeta a my ujíždíme domů. Prvně v životě mne do postele dává cizí chlap, ale zbožňovaný. Hned padám do spánku a tu mě někdo hladí po vlasech, tváři, ramenou a já chrochtám blahem a říkám: „Ještě, přidej miláčku!" Ale najednou někde bouchnou dveře a spánek je pryč. Vstanu a hledám toho loudila, v koupelně není, ve skříni a v peřiňáku také ne. Koukám pod postel, nic. Konečně zvednu peřinu a víte, kdo tam byl a utěšoval mě? Méďa Béďa! Vánoční dárek, koupený před čtyřiceti lety mladší dcerce. Nevím, kdy na mne z té police, kde léta hlídal mé spaní, spadnul. Ale každopádně mi udělal dobře!
↑Pan Lužný měl smůlu. Před pěti lety mu zemřela manželka a před dvěma lety se nastěhoval do staršího panelového domu, když jeho vesnice musela ustoupit těžbě uhlí. Dlouho se s tím nemohl smířit a snad nikdy i nesmířil, hlavně když mu hlavou proběhla vzpomínka na jeho zahradu a sad.
Pan Lužný byl velmi milý a citlivý člověk. Miloval lidi, přírodu a vše co k ní patří. Když kolem jeho bývalé zahrádky procházela babička, vždy ji podaroval hruškou či nějakým jablíčkem. Zjara dětem nabízel jahody. A mladé zamilované páry nejednou obdaroval krásnou kyticí květin z jeho líbezné zahrádky, či nejedním červeným rajčátkem. Pan Lužný zkrátka měl rád lidi a lidé zase jeho.
Ale ze vzpomínek se dá žít jen chvíli. A tak se jednou rozhodl, že u panelového domu vybuduje malou zahrádku se skalkou. Nejdřív se mu lidé z okolí smáli, když ho kradmo pozorovali z oken či balkónů, tvrdíc, že tohle tu už jednou bylo. Pana Lužného pojmenovali starou strukturou a podivínem. To ale netrvalo dlouho. Když po čase uviděli tu krásu, co jeho ruce vytvořily, začali všichni obyvatelé panelového domu hovořit jinak. I z okolních paneláků se nejedni nájemníci chodili pokochat pohledem na tu krásu s představou, že by to tak nějak mohlo vypadat i před jejich domem.
Vše ale trvalo jen do té doby, kdy lidem z domu přišlo vyúčtování za vodu. Nedoplatek tři sta korun prý nehodlají zaplatit. Nakonec se nechali slyšet, že za vše může ta stará struktura, co občas zanesla dva či tři kbelíky vody ven na zalití zahrádky.
Pan Lužný vycítil nevraživost svých sousedů a tak těch tři sta korun zaplatil ze svého skromného důchodu. S těžkým srdcem přestal opečovávat malou zahrádku se skalkou, která rychle zpustla. Na kdysi krásnou, obdivovanou skalku chodí vykonávat svoji potřebu psi z celého okolí. Pan Luzný si povídá v bytě s malým papouškem a oba dva si prohlížejí staré fotografie jeho původní zahrádky a sadu. Ale podle balkónu dobře poznáte, že tu žije člověk milující přírodu. Balkón je plný truhlíků s rozkvetlými květy.
Pan Lužný měl zkrátka smůlu na lidi a lidé štěstí, že vůbec potkali takového člověka. Kdo to ale dnes posoudí. Snad BŮH. Kde končí ctižádost, začíná štěstí.
↑Vyjel z Kadaně domů jako obvykle a zdálo se, že cesta bude podobná jako stovky dalších, ale ten večer byla jiná. Kdyby tušil, kudy se rozeběhnou jeho pocity, jak vybudí jeho smysly a nakonec přijde úleva, naordinoval by si takovou už dávno.
Dnes vanul silný, v nárazech zesilující vítr, který sebou nesl ještě zimní a předjarní zimu. Před reflektory svištěly vločky sněhu, dosedaly na silnici a mizely v temnu asfaltu. Rád by jel rychle, ale viditelnost byla stále horší.
V jednotvárném výhledu černobílé tmy se mu v mysli stále neodbytněji připomínala otázka, kterou mu položila dcera: „Kde končí ctižádost, začíná láska...?„ Nechal si čas na rozmyšlenou. Obecně mu nebylo zatěžko se nad něčím zahloubat, ale tohle téma v sobě nosil desítky let nerozklíčované. Ať si promítal ctižádost a lásku zleva, zprava, či od prostředka, vždycky mu vycházelo jediné. Všechno v jeho životě se odvíjelo od vše prostupující lásky lidí, mezi kterými žil. Mezi láskou žil tak samozřejmě, jako si vločky poletovaly venku. Napadlo ho, že „stopy sněhem zapadají, ale láska a jizvy ctižádosti v srdci zůstanou,“ ale nevěděl momentálně, co s tím dál. Jen v srdci se ozvala stará jizva.
Přinutil se myslet na volant. Též časomíra močového měchýře vysílala stále varovnější signál. Kousek za Roklí proto přibrzdil a zastavil. Než stačil zapnout výstražky, vedral se mu do auta neskutečný rachot, jakoby zastavil uprostřed hromu, který přerušil všechno, o čem dosud přemýšlel. Prostor se otřásal čímsi nedefinovatelným a naráz kol dokola obklopujícím. Kdo uteče, vyhraje, usoudil a bleskurychle se znovu rozjel. Při jízdě rachot ustal!! Bylo to nějak naruby. Auto někdy rachotilo, když jel. A teď cosi burácelo, když zastavil. Rozum zůstal stát nad podezřelým jevem, který naháněl husí kůži.
Když znovu zastavil, hučení zase ohlušilo smysly. Ale protože se poprvé nic dalšího hrozného nestalo, odvážil se pootevřít dveře a... a vítr mu je vyrval z rukou. Svištěl přímo nad zemí a výše ztrácel sílu. Tak je to tedy! Fičák svištěl těsně nad kořeny hrušní a ty téměř nehnuly větvemi! A jeho auto s mnohými škvírami posloužilo větru za nástroj pro vyluzování zvuků. Pomyslel si, že ho proudnicový efekt matky přírody na Vinařském kopci opravdu zaskočil. Léty okoralá mysl se však zaradovala, že vyřešila záhadu hromového rachotu a mohla zase něco zformulovat bez měřících přístrojů a statistických odhadů. Měl dojem, že přežil svou smrt ze strachu.
Soustředění na volant a silnici vázlo, jak se mysl rozbíhala do krajiny, do zážitku posledních minut a podle toho, jak se vzpomínky mísily s přítomností. Za Vinařským kopcem se mu rozevřelo před očima noční panorama pánve kolem potoka Liboce. Shluk světel v dálce signalizoval místo bezpečí, do kterého mířil. Račetice. Vesnice, ve které se narodil a po létech se do ní vrátil. Tady začínala a končila láska v prostředí ctižádosti něčeho dosáhnout. Začínala v ní i oblouky se do ní stáčela láska ke všemu, co měl v životě rád. Tady měl svou rodinu, vzpomínky na mládí, děti, vnoučata.
Opět si připomněl, že je potřeba dávat pozor na cestu. V zatáčkách mezi Rozvodnou a Pětipsy byl terén méně přehledný a krajnice vysoké. Sněhové vločky se vytratily a nad horizontem obzoru vyhlédla mezi mraky hvězda. V zatáčkách se zdálo, že s ní temné nebe tančí. Hvězda na obloze byla dalším ukotvením jeho života. I u ní začínala a končila láska i ctižádost. Hvězda byla metaforou jedinečnosti přání, byla i poslední útěchou. „Vždycky je jedna jen a jen pro tebe," říkával táta.
Uvědomil si znovu, že před chvílí přežil svou smrt od strachu. Jako před pár lety. Ale to bylo za jiných okolností. Tady byla ta jizva, která se neohlášené ozvala. Souvisela s jeho třetím ukotvením ctižádostí a lásek. Bývala jimi věda. Už není. Pracoval kdysi v Československé akademii věd. Ale ta dostávala na frak po rozdělení republiky. Republiku i Akademii měl rád. Když poznal nevyhnutelnost změn, na léta zmalomyslněl. Až do dneška považoval za svou chybu, že selhal, protože nedovedl zachránit prostředí, za které by dýchal. Ťafka doporučení tenkrát deklarovaných „Nesmíme se příliš ukazovat. Musíme se schovat, jako králíček v díře," mu dodnes naháněla husí kůži. Tenkrát také přežil svůj strach.
Z lásky ke vědě ubral, lásku k bližním posílil. Doma ho potřebovali, měli ho rádi, měl je rád. Ukotvení jeho života, tátova hvězda a mámina náruč ho nezklamaly a domovská vesnice ho vnímala jako svého.
Než dojel domů, pospojovaly se mu všechny momenty dnešní cesty do odlehčujícího odpuštění. Pospojovali se mu králíčci v díře a fičák fičící v různých výškách podle zemského povrchu a hrušně zakotvené v zemi a ukotvení k domovu i ke kvězdě a konečně si po létech odpustil, že nezachránil tehdejší středobod svého bytí, výzkumnou práci, kterou nesmírně miloval. Byl tehdy ve vrstvě, ve které nejvíce fičelo.
Přes veškeré exkurzy do vzpomínek domů dorazil celý a živý. V duchu ho navíc hřálo, že mezi Kadaní a Vinařským kopcem vyrval přírodě kousek jejího dnešního tajemství. Před domem vystoupil z auta s pocitem, že cesta z práce domů, jako byla ta dnešní, se může opakovat jednou za život nebo také vůbec ne. Na dceru, která ho doma přiběhla uvítat, mrkl a prohlásil: „Už vím. kde končí ctižádost. U králíčků v díře. Ale láska u ctižádosti opravdu nezačíná. Pokračuje. A víš co? Prožij si všechno na vlastní kůži. Stejně bys mi nevěřila."
↑Místností zněl tolik známý zvuk štětce klouzajícího po plátně. Chloupky tančily po bavlně jako list nesený větrem po hladině jezera. Sem a zase tam. Tam a zase sem. Stříbrná žena stojící pod vodopádem byla s každým tahem krásnější. Ruce jí volně visely podle stříbřitého těla. Dívala se skrze vodu a její oči byly tak smutné...
* * *
Zazvonil telefon. Zpěv štětce utichl. Zlata zvedla sluchátko: „Co je?„ „Ahoj Zlatuš, to jsem já, Ivana“. „Co je?„ „Máš špatnou náladu? Mám se stavit?“ „Ne, Ivo. Nemám čas. Musím to dokončit.„ „Aha. Já volám, že mám zase dva lidi, kteří touží po tom, aby měli kérku od tebe.“ „Kérky už nedělám.„ „Já vím, ale říkala si, že ti chybí peníze. Myslela jsem, že by se ti pár stovek hodilo...“. „Kérky už nedělám.„ „Dobře, Zlatuš...“ „Měj se, Ivo." Klap.
Kostnatá bílá ruka znovu uchopila štětec. Druhou rukou Zlata nahmatala hrnek, dívaje se při tom na obraz, a dopila studené kafe.
Zlatiny oči byly stejně smutné jako oči stříbrné dívky na plátně.
* * *
Zlata zazvonila na zvonek se štítkem Líbiví. Klíč od branky byl jenom jeden. Táta jiný nikdy nenechal přidělat. Proč? „Zlatuško, ahoj, pojď dál!„ „Ahoj mami.“
Paní Líbivá hned donesla na stůl dršťkovou polévku. „Víš, že dršťky nejím, mami.„ „Vážně? A od kdy, prosím tě?“ „Od vždycky.„ „Zlatuško, vypadáš hrozně. Měla bys víc jíst. Jíš něco? S tím malováním to moc přeháníš. Proč nevyužiješ té nabídky? No? Jo, slečně vadí protekce, že? Chudák tatínek, kdyby to viděl.“
Zlatina máma si utřela oči a Zlata nos. „Chci se prosadit sama. Chci, aby lidi moje obrazy ocenili proto, jaké jsou, a ne proto, že jsem něčí dcera.„ „Jo? A kdy ti vzali ty tvoje obrázky do nějaké lepší galerie? To jsi mi zapomněla říct, tu novinu? Nebo ti ty kavárny stačí? Ale to tě neuživí! Já tě věčně živit nebudu!“
„Sama víš, jak je těžké se do takových galerií dostat, mami. Já to dokážu.„ „A kdy? Co?“ „Peníze po tátovi jsou i moje, mami.„ „Cože? Abys je všechny utratila za ten ateliér a patlaniny, které nikdo nechce? Najdi si slušnou práci...“
Prásk.
Zlata bouchla i dveřmi od branky. Ulicí ozvěna nesla kovový hluk.
* * *
„Slečno Líbivá,hm, to je pseudonym?„ Do hajzlu. Zase. Zase se jí na to ptá, jako každý kurátor před ním. Zlata to nesnášela. „Ne. To je jméno,“ zasyčela. „Ach tak.„ Kurátor zvedl obočí, zadíval se na Zlatino obnažené koleno a na tváři se mu objevil náznak úsměvu. Zlata měla chuť kopnout ho do obličeje. „Slečno Zlatuško, vaše obrazy jsou skutečně pěkné, ale to víte, nikdo vás nezná a naše galerie...,“ muž se znovu podíval na Zlatino koleno a slizkým jazykem si olízl rty. „A co kdybych ti ho vykouřila, hm? To bys tam pak moje obrazy dostal, prase?“ „Co, co, ty malá..."
Kavárnou se rozezněla dveřní zvonkohra.
* * *
Zlata vyndala z lednice téměř plnou láhev červeného vína. Nadechla se a hluboce vydechla. Nadechla se a obsah lahve vypila do dna. Za pár minut už se celý ateliér točil ve spirále. Zlata přemýšlela, co už ji to všechno stálo. Tolik času. Tolik let školy, tolik odříkání. Tolik peněz. Za ateliér, plátna, barvy, blindrámy, štětce... Tolik času. Bože tolik času.
Zlata vstala a vrávoravě došla k obrazu na stojanu. Stříbrná dívka se smutně dívala přes vodní clonu. Zlata vzala štětec, namočila ho do černé barvy a pomalými tahy zakreslila dívce obličej, pak tělo a nakonec zuřivě přeškrtala celý obraz. „Do prdele s tím vším!„ — zakřičela a oběma rukama odrazila stojan ke zdi. Malířskou paletu odhodila tak prudce, až se rozlomila. „Do hajzlu!“ Plakala. „Do hajzlu s tím vším!„ Po tvářích jí kanuly slzy, které pálily. „K čertu s tím vším...,“ zašeptala, lehla si na holou zem a schoulila se do klubíčka. Plakala dokud ji nepřemohl spánek.
* * *
Zlatu probudila zima. Otlačené klouby bolely a ve spáncích jí tepalo. Hladila si dlaněmi studené paže. Pohled jí sklouzl na zničený obraz. Zvedla stojan a položila na něj nové plátno. „Dokážu to! Já to dokážu, a i kdyby ne, přece to za to stálo," řekla tiše.
Zazvonil telefon. „Zlata Líbivá,„ zahučela do sluchátka a odfrkla z čela ofinu. „Dobrý den, u telefonu Persia Dekanti. Jsem majitelkou galerie Presque toujours. Možná jste o mně už slyšela.“ „Pers..., Persia, co, ano, ano, jistěže. Promiňte, já. Jistě, že jsem o vás už slyšela. Vím o vás všechno!" „To je milé, slečno Líbivá. Á propos, viděla jsem některé vaše obrazy. Růže ve skle, Pět stop, Ohniště a další a byla jsem uchvácena. Ráda bych vaše obrazy vystavila ve své galerii. Kdy byste za mnou mohla přijít?“
* * *
Místností zněl tolik známý zvuk štětce klouzajícího po plátně. Zlata znovu malovala stříbrnou dívku pod vodopádem. Dívka měla volně svěšené paže podél stříbřitého těla. Dívala se skrze vodu a její oči byly tak šťastné.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena