• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2012 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2012

    Slovo úvodem

    Letos jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat povídku na téma „Kde končí ctižádost, začíná štěstí“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Já ji najdu...
  • Americký úsměv
  • Ze života aneb Kde končí ctižádost, začíná štěstí

  • Já ji najdu...

    Eliška KONDRÁDOVÁ (14)
    1. místo v kategorii Próza 14-19 let

       Začínají se mi vracet vzpomínky. Najednou tu stojím jako sedmileté děvčátko se svým malým kufrem, přeplněným oblečením, obrázkovými knihami a panenkou, připravená na cestu na nástupišti šest. Opouštěla jsem svůj starý život a především nejmilovanější osobu na světě, mou matku.

       Maminka byla jediná osoba, kterou jsem měla. Žádní jiní příbuzní neexistovali, ani tatínka jsem neznala. Náš život ve dvou mě moc bavil, ona ze všeho dokázala udělat velké dobrodružství, dokonce i ze života v Londýně. Pracovala jako švadlena v domácnosti. Každý večer mi vyprávěla pohádky o tajemných bytostech z lesa, které mi pak kreslila na okraje stránek těch nudných knížek plných, pro mě tehdy nečitelných znaků. Měla jsem ji moc ráda. Mám ji moc ráda, a proto tu trpím pocitem nejistoty. Co když už nežije? Všechno to zničila ta strašná válka. Při náletech jsme se spolu schovávaly v posteli a na příběhy nebylo ani pomyšlení. A právě kvůli stále častějším náletům se maminka rozhodla mě poslat pryč z města.

       Tenkrát, před patnáctí lety, se snažila být statečná a tak se rozplakala, až když si myslela, že ji nevidím. Nevěděla jsem, proč pláče, jelikož jsem si myslela, že odjíždím jen na takové delší prázdniny. Jenže ty prázdniny se protáhly na patnáct let. Mé místo ve vlaku mi našla u okna, abych při cestě kolem luk a lesů mohla počítat, kolik víl uvidím. Tak mi to tedy řekla, ale teď už vím, že mě chtěla mít na očích až do poslední chvilky.

       Cestu si vybavuji jen mlhavě. V kupé se mnou sedělo dalších sedm dětí, tři kluci a čtyři dívky. Ta nejstarší, tak patnáctiletá, se na mne usmívala a říkala, že se nemám čeho bát. Já ji ale nechápala, protože jsem nevěděla, čeho bych se měla bát. Víly jsem, bohužel, nespočítala, cesta mě uspala natolik, že probudit mě musela až ta usměvavá dívka na zastávce, kde jsme všichni vystoupili.

       Kufr mi posloužil jako sedátko a já podle pokynů čekala, až si mě někdo vyzvedne. Prohlížela jsem si tu krásnou krajinu kolem, dlouhé stíny stromů, jelikož už byl večer. Teplé počasí donutilo několik z nás, čekajících dětí, si sundat svetry. Pozorujíc okolí jsem si všimla té zvláštní osoby, která se přibližovala po cestě vedoucí do vesnice.

      Byla to žena drobné postavy, v letních šatech s vlasy zapletenými do copu. Přes ramena měla přehozený pléd z měkké vlny. Byla starší než má maminka, ale jiskřící oči jí dodávaly svěžest. Když došla až k nám, položila na lavičku u zastávky košík, který nesla v ruce, a vyzvala nás, abychom si nabídli krásně vonící domácí sušenky a červená jablíčka. Všichni se ke košíku ihned rozeběhli. Já už jsem se také zvedala, ale ona si mě zastavila a usmála se na mě. Poznala svou novou adoptivní dcerku podle čísla, které bylo zavěšené na mém krku. „Ty jsi Anna, viď?" — zeptala se. Vždycky jsem byla stydlivka, tak jsem jen kývla. Vzala do jedné ruky kufr a druhou rukou objala má ramena a vedla mě do mého nového domova. Tak vypadalo první setkání s Margaret, ženou, která se ujala úplně cizí dívky, aby ji zachránila.

       Cesta trvala asi půl hodiny. Ani jedna z nás, než jsme došly do vesnice, kde stál Margaretin domek, už nepromluvila. Jakmile jsme přišly domů, zavedla mě do mého nového pokoje. Stála v něm postel, skříň a stůl se židlí. Jednodušeji zařízený pokoj jsem nikdy před tím neviděla. Byla tma, a tak jsem si zalezla do čerstvě ustlaných peřin. Než jsem usnula, v hlavě mi probíhaly všechny ty události, které ten den přinesl.

      První den na venkově si pamatuji velice přesně, jelikož jsem od té doby žila velice jednotvárně. Dny byly stejné, skoro jako by se pořád opakovaly. Stala se ze mne vesnická holka.

      Ráno, když mi do pokoje vnikly první sluneční paprsky a probudily mě, upoutal mou pozornost výhled z okna, umístěného nad stolem. Velká zahrada se spoustou keřů a stromů jako by vábila malé objevitele k prozkoumání. Na jabloni se v ranním vánku pohupovala houpačka, stlučená ze zkroucených prken, jež byla uvázaná na pevných provazech. V tom se do mého pokoje dostala lahodná vůně čerstvě upečeného pečiva.

      Převlékla jsem se tedy a vykročila ven z pokoje. Na chodbě se nacházely další dveře a jedno okno, které bylo umístěné nad schody vedoucími dolů. Sešla jsem po nich a po vůni zamířila do kuchyně. Margaret stála zády a právě vyndávala z trouby jeden ze šesti jablečných koláčů. Tiše jsem se usadila na židli ke stolu a pozorovala ji. „Dobré ráno, maličká,„ usmála se, když se otočila, „právě jsem dopekla, jak vidíš. Mám totiž kavárnu, do které chodí na snídani spousta lidí od nás z vesnice, tak musím vstávat brzy, ještě před pátou. Otevírám v půl osmé, takže ty koláče musíme přenést tam.“

      Kavárna se nalézala hned za kuchyní, což mě nejdříve dost překvapilo, ale časem jsem si zvykla, že bydlím hned nad ní. Společně jsme připravily stoly a uvařily vodu na čaj. Margaret pak rozkrájela moučník a už cinkal zvonek nade dveřmi, ohlašující prvního zákazníka. Byl to muž s pošťačkou čepicí. „Dobré jitro, slečno Cabottová. Tak to je ta malá dívenka z Londýna, co včera večer přijela?" — ukázal na mne a dal se s mou adoptivní maminkou do řeči. Poté přišli další zákazníci a já mezi nimi chodila a dolévala jsem jim čaj nebo kávu.

      Všichni si mě oblíbili a já zase měla ráda je. Jako malé pomocnici mi to šlo, ale o rok později jsem stejně začala chodit do místní školy. Když jsem ji dokončila, pracovala jsem jako servírka na plný úvazek. S Margaret jsme se měly skvěle, kavárna byla každé ráno a odpoledne plná lidí. V létě jsem strávila během poledne spoustu času v zahradě pečováním o keře a stromy a čtením románů na houpačce. V zimě jsem pomáhala s pečením a vařením, což mě také moc bavilo.

      Stejně ale neuplynul den, kdy bych si nevzpomněla na moji nebohou maminku. Každý večer jsem poslouchala rádio a modlila se, abych neslyšela nějakou opravdu zlou zprávu. Když jsem byla opravdu smutná, před spaním jsem si pobrukovala ukolébavky, které mi maminka v dětství svým každovečerním zpíváním vryla do paměti.

    Po skončení války má práce servírky u Margaret neskončila. Nedostala jsem žádnou zprávu z Londýna, nevěděla jsem, kam bych se měla vrátit. Navíc mi nepřišlo správné opustit ji, hned když se tomu naskytla příležitost. Bohužel, před nedávném vážně onemocněla a lékaři ji nedokázali pomoci. Jelikož kromě mě nikoho jiného neměla, odkázala mi svůj veškerý majetek, včetně kavárny. O tu se budu moc ráda starat, ale ta strašlivá nejistota mě dost tíží a já musím o své matce zjistit pravdu.

      Právě stojím před nástěnkou. Před nástěnkou se jmény pohřešovaných osob či rodin čekajících na své děti. Vydala jsem se na toto místo hned, jak jsem přijela do Londýna. Mé jméno tu, bohužel, neviselo.

      Po odchodu ze střediska mě nohy zanesly do parku, kam se mnou má matka ráda chodila na odpolední procházky. Všude kolem se bavily rodiny se svými dětmi, všichni šťastní. Sedla jsem si na lavičku a pozorovala labutě v jezírku. I ony byly dvě. Jen já tu sedím tak sama. V hlavě mi začala hrát má ukolébavka. Jako by mi něco říkalo, ty to zvládneš, musíš to jen zkoušet, ty ji určitě najdeš. „Kéž bych jen měla trošku štěstí," řekla jsem nahlas a zvedla se z lavičky.


    Americký úsměv

    Tereza PLODKOVÁ (19)

      „Madam Auro, přijde vaše společnost s výrobky jiného zaměření nebo zůstanete konzervativní?„ — ptal se mladík v roláku. „Jiné zaměření? Kosmetika a móda mají pouze jedno zaměření. Krásu.“ „Tím končí rozhovor s Caroline Aurou. Otázky můžete klást tváři Caede facies, Vivien Dormijové.„ Tím pořadatel upoutal pozornost novinářů na mladší z žen. „Vivien, jste jednou z nejlépe placených modelek. Prozradila byste nám, jak se vám podařilo prosadit? Co byste poradila mladším kolegyním?“ „Od dětství jsem věděla, kým chci být. Od desíti jsem navštěvovala modelingový kroužek. Již ve dvanácti jsem měla portfolio. Jako čtrnáctiletá jsem se zúčastnila castingu firmy My Beuty, která mě pak zaměstnala. Být modelkou není snadné, jak si lidi myslí. Potřebujete pevnou vůli a sebekázeň. Vstáváte velmi brzy, musíte znát a přísně dodržovat zásady správné výživy. Dalo mi hodně práce dostat se až tam, kde jsem dnes. Budoucím kolegyním mohu poradit, buďte na sebe tvrdé a stejně tak jděte za svým cílem.„ Po tiskové konferenci bylo třeba ještě trochu pózovat. Obě ženy se objaly. „Řekněte sýr.“ Vivien roztáhla koutky úst do šířky. Oslnil ji blesk.

      Seděla u stolu v koutě obýváku. Svoji skromnou pracovnu si pořídila zde, protože chtěla být s rodinou. Přesto k ní však seděla zády. Její manžel Evžen, děti Apolenka a starší Norbert spolu s Eliškou, jejich aupairkou sledovali televizi. Ona ťukala do počítače. Neměla na starosti pouze pózovat. Natáčela také reklamy a navrhovala oblečení. To jí dělalo problémy. Její módní kolekce se téměř neprodávala. „Jééé! Máma je v televizi!„ —  vykřikla Apolenka a ukázala prstem na obrazovku. Vivien se otočila. Spatřila sebe. Podobná Afroditě si mazala obličej krémem. S koutky do šířky řekla: „Caede facies. Nebojte se usmát do zrcadla.“ Následovala další reklama. „Mamííí, ty jsi tak krásná,„ zčervenalo děvčátko. „Opravdu jsi tam vypadala báječně, miláčku,“ přidal se Evžen.

       „Předhonila jsem tě!„ — pronesla samolibě. Šarlota zkontrolovala ciferník na Vivienině rotopedu. „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ Přestože účelem jejich společných návštěv fitness centra byla dokonalá postava, chtěla být Vivien nejlepší. Přítelkyně jí to prominula. „Co kdybychom místo k Podkově šly k nám?" — navrhla Vivien. Šarlota souhlasila.

       Odemkla. Vedla Šarlotu do kuchyně. „Dáš si kafe?„ — zeptala se. Potkaly Elišku. „Dobrý večer, děti byly dnes vzorné.“ „Děkuji, Eliško. Mohla byste nás tu nechat o samotě?„ „Samozřejmě. Dobrou noc.“ Usmála se a odešla. „Má hezký obličej, kdyby zhubla, mohla by se prosadit v naší branži,„ podotkla Šarlota. I ona byla manekýnkou, ale u jiné společnosti. Vivien zapnula rychlovarnou konvici. Nasypala cukr a kafe do šálků, úmyslně vybrala ty nejhezčí. „Ona není tak cílevědomá...,“ podala hostu horký nápoj a posadila se „Myslím si, že by ji naše povolání ani nesvědčilo. Je jiná. Upřímně, nechtěla bych žít jako ona.„ Nastala odmlka. „Jsou u vás nějaké novinky?“ — nadhodila Šarlota téma, o kterém chtěla Vivien mluvit. „Jedna nová. Laura Šilhavá. Dozajista je tam protekčně, BMI má 2,3.„ „Připravuje Aura kolekci ,krev a mlíko'?“ „To snad ne.„ „A jak je to s tvojí kolekcí?“ „Staré se prodává jen dvacet p rocent. Jak je na tom má nová, se dozvíme koncem měsíce.„ „Máte s Aurou neshody, že?“ „Ano, ale to se spraví.„ Usmála se do široka. Dopily. „Tak za týden.“

      Šarlota se rozloučila. Při přátelském polibku si všimla drobných vrásek na kamarádčině tváři.

     

       Bylo obyčejné ráno. Mohla si přispat. Fotit měli až odpoledne. Bylo pro ni nezvyklé, nemít co na práci. Vzbudila se brzy. Všichni ještě spali. Dopřála si teplou sprchu. Vyšla z koupelny. Eliška připravovala dětem snídani. „Dobré ráno, paní Dormijová.„ „Dobré,“ odpověděla, vzala si jablko a usedla ke stolu. Přišel Evžen. „Přeji krásný den, drahá, Eliško.„ „Vám také, Evžene,“ odpověděla chůva vstřícně. Z dětí vyšla první Apolenka. „ Ahoj, Eli, maminko.„ Eliška se optala na jejího bratra. „Norbert neví, co na sebe. Chce, abys mu pomohla.“ „Dobře, když má dneska to rande,„ zašvitořila Eliška a šla za chlapcem. „Norbert má první rande?“ — podivila se Vivian. „Ne, randí už dva roky," řekl Evžen. Snědla jen polovinu jablka. Jedla teď méně než obvykle. Pracovní problémy jí svíraly žaludek. Odešla do ložnice. Sedla si k zrcadlu. Široce se na sebe usmála. Čistila si pleť, když si jich všimla. Vrásky, malé, jemné, těžce viditelné, ale vrásky. Úsměv opadnul. Zděsila se. Je stará?

       Šla do práce. Vzhlédla k billboardům. Vedle slov Caede facies zářil její úsměv. Dřív se na ně dívala s hrdostí, že její skvostnou tvář zná celý svět. Teď hledala rýhy v obličeji. Přišla do ateliéru později. Ale co to? Proč fotí Lauru? „Fotograf se spletl!„ — řekla sekretářce, jejíchž jméno pro ni nemělo význam. „Paní Dormijová, nevím, jak vám to říct. Pro letošní rok je tváří značky Laura.“ Čas se zastavil. Ticho jí křičelo do uší. Laura? Pocítila nejistotu v nohách. Svět okolo se točil. Chtěla se rozběhnout a vyškrábat té oplácané příšeře oči. Nehnula se. Úzkost. Třes. Tlukot srdce. Hlad po kyslíku. Bolest hlavy. Neschopnost se nadechnout. Vše zčernalo. Cítila, že padá.

      Hrudník se pomalu zvedal. Běžný vzduch a jak lahodný se zdál. Toužila po něm. Chtěla dýchat k prasknutí. Bolelo to, přesto nasávala kyslík jak mohla. Slyšela šeptat déšť. Jemnost padajících kapek připomínala hudbu sfér. Bylo tak těžké zvednout víčka. Polibky slunce ji krutě pálily v očích. Ona však ta muka vítala. Cítí bolest. Žije! Nemocniční pokoj. Sluneční jas mu propůjčil podobu nebes. Nikdy v životě jí nic tak skromného nepřipadalo krásné. Ten půvab ji dojímal. Otevřely se dveře. „Maminka se probudila!„ Zazněla árie z dívčích úst. Vivien spatřila tvář svého andílka. „Apolenko.“ Pláč jí zlomil hlas. Malá ručička zachytávala její slzy. „Co je, maminečko moje? Zdál se ti ošklivý sen?„ „Ano, moc ošklivý.“ K dětským prstíčkům se přidaly drsné. „Dobré ráno, miláčku.„ Políbil jí Evžen. Norbert jí ukázal kytici růží. „Ty jsou pro tebe.“ Daly květiny do vázy. Koutky jejích úst se vyšplhaly do výšky.

       Nervově se zhroutila. Byl to měsíc a půl. Týden byla při vědomí. Rodina jí navštěvovala denně. Nikdo jí to neřekl, věděla ale, že u Caede facies skončila. Pod polštářem měla zrcátko. Co v něm viděla, ji utvrzovalo v jejím rozhodnutí. Ukončí kariéru. Žádné focení, žádné reklamy ani přehlídky. Chtěla se s tím rozloučit, poprosila Elišku, aby jí přinesla album s jejími fotkami. Donesla jiné. Fotky z rodinných dovolených. Na všech, kde byla, se smála stejně jako v reklamách. Prohlížela si fotku, která k albu nepatřila. „Tuhle vybrala Apolenka, prý jste na ní nejkrásnější," povídala Eliška, když jí ji podávala. Byla z porodního sálu, držela na ní miminko, Norberta. Byla zpocená, rozcuchaná a celá od krve, ale skutečně se na ní smála. Uvědomila si, jak málo v životě byla šťastná.

      Odjeli na víkend do campu. Byla téměř zdráva. Potřebovala jen klid. Ze začátku jí dělal starosti Norbert, skoro s ní nemluvil. Jako by pro něj byla cizí. Zlepšilo se to. Seděla na paloučku před chatou s Apolenkou na dece. Uspořádaly pro Apolenčiny medvídky a panenky čajový dýchánek. Evžen je spokojeně pozoroval. Norbert o kus dál pouštěl lodičky s Eliškou. „Dala by si medvědí hraběnka trochu salátu?„ — zeptala se panenka dětským hlasem. „Moc ráda jej ochutnám,“ odpověděla Vivien za plyšáka a smála se s koutky vzhůru. Děvčátko se otočilo, aby natrhalo trochu trávy na salát. Ten zelený porost jí však říznul do prstíčku. Začala plakat. „Pojď sem maličká. Pofoukám ti to,„ otevírala Vivien náruč. Holčička utekla. „Elíí, Eliško. Já se řízla.“ Schoulila se do paží chůvy. Ta jí očistila bolístku vodou a zavázala kouskem kapesníku. Dítko ji na oplátku políbilo. V tu chvíli Vivien zatoužila být tou, o níž řekla, že by si nepřála žít jako ona.

      Když se v nemocnici smutně dívala do zrcadla, řekl jí doktor, že jí ta nehoda vzala asi pět let života. To jí bylo ubráno na kráse. Teď ale cítila, že se sama okradla. O dvanáct a sedm krásných let se svými dětmi. Pouhá, možná bláhová naděje, že tenhle vlak ještě dožene, jí zvedala koutky úst.


    Ze života aneb Kde končí ctižádost, začíná štěstí

    Denisa CHRÁSTKOVÁ (15)

      Přišla ta chvíle. Chvíle, pro kterou tvrdě trénovala, které dala pět a půl měsíce. To ale předbíháme. Vraťme se k počátku.

      Čtyři roky se věnovala bojovému sportu. Takzvaný Fighting je sportovní boj o třech minutách a třech fázích.

      Téměř půl roku nezměnila Diana denní režim. Ráno vstala, následovala škola a potom utíkala na trénink. Tam ze sebe vydávala všechno. Každá část těla ji bolela. Jí to nevadilo. Přestala se věnovat kamarádkám i rodině, jen intenzivně trénovala. Zapomínala na povinnosti a každou volnou chvíli trávila cvičením. Fighting se stal jejím způsobem života. Zapomínala i na to, že život se netočí jen okolo vítězství. Když se její nejlepší kamarádka dostala do problémů s rodiči a žádala ji o pomoc, Diana jí nemohla vyhovět — musela trénovat. Jak šel týden za týdnem, začala nevědomky ztrácet své nejbližší. Lidé se s ní přestávali bavit a ona to zjistila, když bylo pozdě. Snažila se jim vysvětlit, že to pro ni moc znamená, ale opomněla, že je to od ní sobecké. Uběhly měsíce, a po školních chodbách chodila sama.

      Odpoledne, když opět trénovala, jí trenér ocenil, jak pokročila. Smutek v její tváři ho přiměl zeptat se, jestli se s ní něco neděje. Odpověděla, že je vše v pořádku: „Mým jediným cílem je, být alespoň druhá na mistrovství Evropy.“ Vracela se domů. Co asi dělá má nejlepší kamarádka, pomyslela si. Rozhodla se jí zavolat, ale když míjela park, všimla si, jak Tery sedí s jinou kamarádkou v cukrárně a hlasitě se smějí. Telefon zaklapla. Na chvíli zatoužila být tam s nimi, jenomže pak si vzpomněla na své povinnosti.

      Následující den ve škole potkala Daniela, který se jí moc líbil, ale k jejímu neštěstí s ním měla jen jednu hodinu. Pozval ji na pizzu. Ona štěstím bez sebe řekla, že půjde, ale pak si uvědomila — má trénink. Už zbývá jen pár dní do závodů. Jeho nabídku musela odmítnout. Když od něj odcházela, cítila, jak ji bodá u srdce. Řekla si: „Musím jít okamžitě pryč." Hluboce zamyšlená nevěděla, kam ji nohy nesou. Náhle se probrala ze svých úvah a zjistila, kde je. Byla v tréninkové hale. Do plic vháněla svěží vzduch a cítila se tak krásně. Nikde nikdo nebyl, jen ona a její sen. Věděla, že do závodů zbývají dva dny. Je tak blízko k jeho splnění, jen malý krůček.

      Dalšího dne jí Terka oznámila, že zítra slaví čtrnácté narozeniny a bude velmi ráda za její přítomnost. Diana jí odpověděla, že nemůže — má závody. Terka smutně odešla. Celý den pak Diana věnovala usilovnému tréninku, protože si nepřipadala připravená. Spánek měla velmi neklidný a celou noc sebou zmítala. V půl páté, když jí zazvonil budík, byla celá rozlámaná. Vstala a šla se připravit na cestu. Po hodině pro ni přijel trenér. Na cestě koukala z okna, jak rychle ubíhá cesta a vzpomněla si, že má Tery narozeniny, tak jí poslala zprávu.

      Když dorazila do Prahy, všude panoval ruch. Po pár hodinách velkých příprav bylo slavnostní zahájení. Na nástěnce visela Dianina skupina, a tak se na ni šla se svým trenérem podívat. Nebyla nadšená, protože byla přiřazena do skupiny s dívčí fighterskou elitou. Trenér zahlédl v jejích očích strach a snažil sejí povzbudit:

      „Pět měsíců nepřetržitě trénuješ, vzdala ses tolika věcí, abys tu mohla být, takže hlavu vzhůru a ukaž jim, kdo je tady špička." Ve chvíli, co to dopověděl, se její skupina hlásila ke startu. Navlékla si tedy chrániče a šla. První zápas vyhrála snadno, druhý a třetí také. Zlom nastal při čtvrtém, tedy posledním boji, který prohrála. Zklamaně si podala se svou soupeřkou ruku a odešla. Sedla si do kouta a nadávala sama na sebe.

      „Vítězství není všechno, už si to pochopila?„ Zvedla hlavu a koukla se do Danielových upřímných očích. Odpověděla mu: „Pochopila a slibuji krotit svou ctižádost.“ Naklonil se k ní a něžně ji políbil. Náhle k nim přišel hlavní rozhodčí s otázkou: „Jsi Diana, že ano?„ Dia plaše odpověděla: „Ano, jsem.“ Rozhodčí pokračoval: „O vítězi není zcela rozhodnuto, jestli to chceš ovlivnit, nastup na finálový zápas!" Daniel jí podal ruku, popřál štěstí a vyprovodil vstříc jejímu snu. Řekla si, že tenhle zápas bude za Tery.

      Boj byl do posledních čtyřiceti vteřin nerozhodně. Její soupeřka začala prohrávat, tak uštědřila Dianě úder na nos, ze kterého jí začala téci krev. Dav žasl. Diana, i když otupená a zkřivená bolestí, nechtěla ze zápasu odstoupit, když náhle uslyšela kohosi špitnout: „Ne!„ Otočila se za zvukem. Moc dobře ten hlas poznala, byl to Daniel. V jeho očích se zračil strach. Kývla tedy a řekla: „Nejsem schopna zápas dokončit.“ Odvedli ji na ošetřovnu, kde jí řekli, že ten nos má zlomený.

       Cestou zpátky na závodiště měla smíšené pocity. Na jednu stranu nevěděla, jestli na ni Daniel čeká a na druhou stranu se nesmyslně styděla. Když se vrátila na soutěž, zvedla se vlna potlesku. Diana nechápala, tak si hleděla svého. V tom potkala svou soupeřku, která se představila jako Nina. Požádala Dianu o následování. Dovedla ji až na stupně vítězů, na ten nejvyšší stupínek. Poprosila o chvíli klidu, chtěla něco říct: „Pro mě jsi vítězkou ty, ovládla jsi svou ctižádost, a ze zápasu odstoupila. Já to nikdy nedokázala!“ Diana se jí zeptala, odkud to ví, ona jen odpověděla: „Máš skvělého přítele, tak se ho drž!" Diana pochopila a snažila se najít Daniela. Když už ztrácela všechnu naději, někdo ji poklepal na rameno. Byl to on, a v rukou držel nádhernou kytici kamélií. Diana si vzpomněla na den, kdy ve škole probírali význam kytek. Kamélie znamená něco v tom smyslu, nevzdat se lásky dobrovolně. Dia nevěděla, co má říct, jen ho tiše objala a poděkovala mu za jeho podporu a lásku.

      Téhož večera, když se Diana vracela domů v Danielově objetí, přemýšlela, jestli jí to za tohle všechno stálo. Má pohmožděné koleno, zlomený nos a hlavně, málem přišla o dva lidi, kteří jí jsou nejmilejší.

      Rovnou ze závodiště jela k Tery. Za všechno se jí omluvila, a na krk, jako symbol vítězství, jí pověsila zlatou medaili.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena