• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2012 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2012

    Slovo úvodem

    Letos jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat báseň na téma „Kde končí ctižádost, začíná štěstí“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.

    Práce v této kategorii:

  • Hračky z půdy
  • Snad potom
  • Konec a začátek
  • Chtíč
  • Jsi
  • Stařec na procházce
  • Oklika
  • Pozdní zmoudření
  • Štěstí
  • Výlet na Hrubou skálu
  • Závod
  • Jednokariérový model pro dva
  • S ctižádostí za štěstím

  • Hračky z půdy

    Zdeňka VEVERKOVÁ (74)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Panáčku polámaný
    kostičko zatoulaná
    míčku co dávno neskáčeš!
    Odřené hračky ztraceného dětství
    kdepak teď máte svého pána?
    Panenka černovlasá
    na bílých stužkách lásky
    nám odvedla ho jednou z rána.
    Panáčku, ty pro něj nepláčeš?
     
    Kostičko zatoulaná
    časy ti dávno barvu smyly.
    Bývalas přece červená?
    Proč jsi dnes tak pečlivě otírána?
    Pověz! Copak to znamená
    že z míčku stáhli pavučiny
    provlékli skrz něj povijánek bílý
    a místo holubičky nad kolébkou kmitá?
     
    Čípak to ručka se to po něm zvedá?
    Čípak prstíček za pentličku chytá?
    Kostičko zatoulaná
    i ty se na pentličce houpáš
    a v kolébce se vyhříváš.
    Panáčku polámaný, copak si to broukáš?
    Panáčku? Ty se usmíváš!
    Oceněná básnička je, bohužel, poslední, kterou Zdeňka Veverková přispěla do naší soutěže. Ve středu 27. června po těžké nemoci zemřela. Čest její památce!

    Snad potom

    Jiří KVĚTOŇ (68)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Až odmítneme přednost, vzdáme se výhody.
    Snad v jeden šťastný den, až pochopíme proč
    nepřijmout jízdenku na šťastný kolotoč,
    ponechat výtah stát, vydat se na schody.
    Pak pohladíme každou skálu,
    než novým stavením skryjeme její tvář,
    zbudujeme chrám, dáme svíce na oltář,
    vstoupíme do čekajících sálů;
    pomalu projdeme ulicí, která bolí spěchem.
    Kytku až palouku necháme; váza má vlastní krásu.
    Až v hromadění věcí nebudeme hledat spásu,
    předměty zase ožijí pod klidným lidským dechem.
      Snad potom rozvoní se vzduch i voda
      solí a krajícem, co nám země podá.

    Konec a začátek

    Jan TICHÝ (33)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Tam kde les mlčí
    A hvězdy chodí spát
    Tam kde boje končí
    Tam se zas můžeš smát
    Na vlastních nohách stát
    A ve šťastném objetí
    Ovečky počítat.
     
    Tam kde múzy mlčí
    A zbraně hrají prim
    Tam kde na poplach zloděj řinčí
    A lůzy mají all-star tým
    Tam v temnotě úsvitu já stojím
    Tam z plamenů vášně
    Stoupá rudý dým.
     
    Tam kde tohle všechno končí
    Začíná svět dětí
    Kde slunce za obzor
    Rozvážně kráčí
    Tam jsi doma
    Tam hledej svoje štěstí.

    Chtíč

    Ladislava KLEMSOVÁ (26)

    Chtěla všechno
    chtěla víc
    teď však nemá nic
     
    Nic víc než lásku
    ta však visí na vlásku
    chybou její byla sázka hrubou
     
    Chtěla všechno
    chtěla víc
    teď však nemá nic
     
    Zdraví všechny potěší
    na nohy jí postaví
    čas vše zhojí
    a srdce její zas se zotaví
     
    Chtěla všechno
    chtěla víc
    teď však nemá nic
     
    Princ, co pohladí jí líc
    ale ona chce víc
    chce ho milovat
    lásku opětovat
     
    Chtěla všechno
    chtěla víc
    teď má lásku a co víc
    je to její princ!

    Jsi

    Libor ŘEZNÍČEK (47)

    Ty jsi ta jediná, se kterou já něco mám,
    lásku, radost, starosti, prostě všechny věci,
    ty jsi ta jediná, které celé svoje tělo dám,
    ruce, nohy, hlavu, všechnu lásku přeci.
     
    Ty jsi ta jediná, kterou milovat chci stále,
    líbání, mazleni, erotika a vše co máme rádi,
    ty jsi ten první host, kterému já řeknu dále,
    spojíme se v jednu bytost a jsme stále mládi.
     
    Ty jediná mi můžeš říkat pravdu do očí,
    od tebe já snesu všechny kritické fakty,
    když na tě hledím, svět se se mnou točí
    a já slyším od Pink Floydů tiché takty.
     
    Ty jsi jediná ženská, se kterou já můžu žít,
    jediná amazonka, co dokáže mě rozpálit,
    jediná, se kterou já můžu ještě něco mít,
    ta, co nedokáže nikdy v životě mě napálit.
     
    Ty zdoláváš mou chorobnou ctižádost,
    začíná konečně i nám přát velké štěstí,
    já opatrně obcházím tvou rozvážnost,
    život s tebou nyní věčnou radost věští.
     
    Ty zkrátka jsi a proto děkuji já bohu,
    že nejsem v téhle hrozné džungli sám,
    navzájem se máme a já milovat tě mohu,
    ty existuješ vedle mě a já rád Tě mám.

    Stařec na procházce

    Ludmila ŠIMŮNKOVÁ (54)

    Jde, o hůl se opírá,
    jde a očima bloudí po zemi,
    na své mládí vzpomíná,
    jde a cítí, že je stár.
     
    Jde, na svou první lásku vzpomíná,
    jde, očima pohladí chlapce,
    který jednou jako on
    bude dávat život v sázku.
     
    Jde a naposledy snad slyší ptačí zpěv.
    Počítá své dny.

    Oklika

    Květa KUDLÁČKOVÁ (59)

    Štěstí je sebestředná emoce
    Jak já bych ráda byla také sebestředná
    Štěstíčka střádám den po dni a den po roce
    Spořivá jsem na horší časy, no fakt jsem vážně „bedna"
     
    Až ukončím tu svojí ctižádost,
    což bude možná ještě v tomto století
    Budu mít štěstí naspořeno dost
    Možná že jedno velké ke mně přiletí
     
    Potom já senilní již babou
    Nevyslovím pro štěstí prosbu pravou
    Ze všeho plyne poučení
    Se ctižádostí štěstí není
    Sdělím vám pravdu velikou
    Vemte to raděj oklikou

    Pozdní zmoudření

    Jana PODLISKOVÁ (72)

    Rodiče mě učili,
    že největší cenu má,
    co se za peníze koupit nedá.
     
    Rodiče, rodiče
    žili jste v jiné době.
    radit můžete jen sobě.
     
    Dnes je doba jiná,
    za peníze se všechno
    koupit dá.
     
    A já jsem to štěstí měl,
    že jsem k penězům přijít uměl,
    a žil si jako král.
     
    I na mě dolehla krize.
    Já přišel o postavení i peníze.
    Přátelé se vytratili
    a krásné ženy mě opustily.
     
    Ale já si našel ženu
    pro kterou mám já největší cenu
    a jsem zase šťastný člověk

    Štěstí

    Věra NĚMEČKOVÁ (65)

    Ctižádost
    vysoko do výšin jej vynesla
    odtud neviděl, ni neslyšel
    ale ani štěstí tam
    nenašel
     
    Zato je úspěšným
    byznysmenem
    vše jen kol peněz se
    točilo
    pěkné fáro
    a padnoucí oblek
    vždy mu náramně slušelo
     
    Až jednou se to stalo
    a do práce on nepřišel
    Sanitky kvílí hlas
    zkolaboval jste
    jste u nás, on ale neslyšel
    A z jeho přátel
    nikdo za ním cestu
    nenašel
     
    Až matka a přítelkyně
    jej navštívily
    a němé výčitky
    na bouřlivý život jeho měly
    Jemu až zde
    těžkého poznání pravdy
    se dostalo
    ale i štěstí, že srdce matky
    a též láska přítelkyně Radky,
    jej k sobě zpět přijalo

    Výlet na Hrubou skálu

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (70)

    Přes hory a sedm tunelů
    jela jsem zvědavá
    do kraje pohádek a snů.
    Ta krajina, o kterou mám zájem,
    nazývá se Českým rájem!
     
    Pak najednou s úžasem jsem stála
    před zámkem Hrubá skála.
    Hrdě tyčí se na skále
    a zve: Pojďte dále!
     
    Již v dávných časech chodili tu pospolu
    Němcová s Palackým na Sluneční skálu.
    Sto dvaceti schody sestoupíme v hoře,
    abychom se podívali na Bajajovo lože.
     
    Kdo svatbu krásnou chce mít,
    na bílý hrádek Valdštejn musí dojít.
    A to nesmí se nám stát,
    vyhlídku Marjánku a hřbitůvek vynechat!
     
    Na lázně Sedmihorky milé
    dojdeme si až nám zbyde chvíle.
    Tajuplný kopec Kozákov opomenout nesmíme.
    když štěstí potká nás,
    kamínek do prstýnku najdeme.
     
    V Turnově zas v muzeu
    krásný obraz mají.
    Jak Sasíci proradní
    Hrubou skálu dobývají.
     
    A tak pro mě nejkrásnější pohádka je
    cesta do milovaného Českého ráje!

    Závod

    Zdeněk KUČERA (64)

    Jde mnoho lidí pozpátku
    a křičí, že jsou první.
    Ti chytří chápou tuhle porážku,
    a na čas se vše zklidní.
     
    A závod stále probíhá,
    místa se stále mění.
    Prvního druhý předbíhá,
    ti vzadu nechtějí zůstat opožděni.
     
    A tak se stále bojuje,
    nemajíc pražádnou to cenu.
    Tak lži stávají se pravdami,
    a pravdy v pouhé sny se mění.
     
    Ti lidé co závodí,
    derou se stále na přední místa.
    Derou se hlava - nehlava,
    vždyť cena je vždy jistá.
     
    Kdo moc má, má i peníze.
    Má nejkrásnější ženy.
    Pravdu v lež může obrátit
    a lidé zůstávají němí.
     
    Kde končí ctižádost, začíná štěstí.

    Jednokariérový model pro dva

    Irena HANOUSKOVÁ (61)

    Cesta ctižádosti posláním míří rovně, prací trampotně se klikatí.

    Stavitelé vesmíru staví tobě na míru, prostupuje hlavou, tělem, obzorem.

    Jedinečná, jedinečná, opakuje lačný směrovník vedoucí k pomníkům pomíjivých hlav.

    Vrůstáš do kamene, prorůstáš balvany práce, stavíš z nich hrad.

    Obrůstáš vysněnou gloriolou, téměř nejíš, nespíš, nemáš hlad.

    Generuješ program jeskyně v obrazech odříkání, na vodítku obětí, na vlnách touhy.

    Znáš své prohry trojským koněm ze zálohy, tahy dámou, znáš své výhry i „možná, snad.“

    Za rohem vyčkává uznání a kritika, odříkání postrkuje poslání.

    Valíš samu setrvačnost, zakopneš, ošetříš záděrky, otřepeš se, valí se dál.

    Přilepí se smůla, uspěchaná euforie. I nevděk možná radosti Tvé zabrání.

    Slyšíš věrozvěsty, jak mohli by promluvit, slyšíš je, jak promlouvají, jak historie modeluje jejich hlas.

    Pravda patří vítězům, pravda patří nám. A pravdu archetypu umlčuje zlomyslný klam.

    Táhneš dál pro úspěch, boxuješ za sebe, za mě, v otěžích práce a lásky.

    A pak mluvíš očima, požádáš, nabídneš zázrak: Počkej na mě. Přijď mi naproti. Miluji Tě.

    * * *

    Lásko, říkám Tvoje jméno. Lásko, ať je, jak je, jsem na Tvé straně, pořád dobře je.

    Jsi velikou vírou ve mě.

    Přicházíš. Ahoj. Jak bylo? No nazdar! Skvělé!

    Pozdní večeře umlčí ústa od líbání pustá.

    Budíš se, odcházíš. Drž se! Bůh Tě opatruj. Ranní polibek na uspěchaná ústa...

    Co jednou bylo, dnes už není. Proč taky. Ale pořád se zvědavě těším, co přijde.

    Vytrvale hloubím naši jeskyni.

    Z kamínků setkání, sršivých objetí stavím svůj hrad.

    S náručí pro dcery, s živým slovem pro syny, s odpovědí po ruce, až o výsluní budou se prát.

    Nebude to nemožné, jen velice obtížné.

    Teď jsme silná dvojka a táhnem spolu káru otěžemi přání.

    Netáhnout stejným směrem byl by trestuhodný hřích.

    Cesta se před botami klikatí, kroky občas doprovází smích.

    A zas den šidí ranní rozloučení, polibek na uchu, večerní usnutí na očích.

    Pravda patří vítězům, jiná je vírou poražených.

    Přeji si vítězství. Ťukám ho do dřeva. Ťuk, ťuk. ťuk. Trojité ťuknutí utkvělo ve dveřích.

    Hrajem si pro život. Život je v nás.

    A další archetyp tvaruje jeskyni, vzpíná se v nebetyčnou hráz.


    S ctižádostí za štěstím

    Šárka PRŮŠOVÁ (27)

    Zažehl jsem touhou
    na chvíli pouhou
    tmou nohou mou houpat.
    Houpal jsem a houni z rouna hladil.
    Něžně.
     
    Oděn v kapradí
    vítr mě pohladil
    i já ho pohladím.
    Tím vykoupím seznam zrad -
    rozbít, zničit, poplivat
    pro zlata sad,
    z hedvábí šat,
    z domu hrad,
    přesto v srdci měl jsem chlad.
     
    Ctižádosti bylo dost,
    píle pevný most,
    k cíli blíž a blíž,
    už jen kousek, už, už.
    Tu prásk a vah miska rozbila se.
    Tu plesk a duše pohár přetekl,
    k smutku blíž a blíž.
    Příteli, ty mě zachráníš?
     
    Ozvěna v prázdném bytě,
    ozvěna v prázdném srdci.
    Příteli, ty mě zachráníš, zachráníš...
    Přítele však není
    ve dne ani po setmění
    přes mrtvoly bez souznění.
    To nezmění se.
    Nebo změní?
     
    Sám v křišťálové kleci smutně bděl,
    drahokamy svíral jsem a klel.
    Tu zažehl jsem touhou
    nohou mou houpat tmou,
    a tak jsem šel.
    Houpaje, rouno svírajíc
    nejpevněji stáhnuvší svou líc,
    naposledy strach mě osvítil,
    rukou zakryl jsem si oči,
    nadechl se,
    a pak jsem si odpustil.
     
    Výčitka s hanbou už nejsou mí průvodci,
    není zlaté jablko, to co nejvíc chci.
    Přítele chci, už ho mám.
    Zachránil mne, když jsem zavolal.
     
    Cítit se lip,
    při vůni lip,
    v duši klid.
    Studánku čistit,
    a pak z ní pít.
    Ze stromu sílu brát,
    za to mu děkovat.
    Housle slýchávat.
    Splynout, smát se, radovat.
     
    Strach pominul,
    otevřel jsem pěsti,
    přítele obejmul
    a poznal,
    co je štěstí
    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena