Letos jsme zájemcům o literární tvorbu dali speciální úkol — napsat báseň na téma „Kde končí ctižádost, začíná štěstí“. Jak se jim to dařilo, posuďte sami.
↑Panáčku polámaný
kostičko zatoulaná
míčku co dávno neskáčeš!
Odřené hračky ztraceného dětství
kdepak teď máte svého pána?
Panenka černovlasá
na bílých stužkách lásky
nám odvedla ho jednou z rána.
Panáčku, ty pro něj nepláčeš?
Kostičko zatoulaná
časy ti dávno barvu smyly.
Bývalas přece červená?
Proč jsi dnes tak pečlivě otírána?
Pověz! Copak to znamená
že z míčku stáhli pavučiny
provlékli skrz něj povijánek bílý
a místo holubičky nad kolébkou kmitá?
Čípak to ručka se to po něm zvedá?
Čípak prstíček za pentličku chytá?
Kostičko zatoulaná
i ty se na pentličce houpáš
a v kolébce se vyhříváš.
Panáčku polámaný, copak si to broukáš?
Panáčku? Ty se usmíváš!
Až odmítneme přednost, vzdáme se výhody.↑
Snad v jeden šťastný den, až pochopíme proč
nepřijmout jízdenku na šťastný kolotoč,
ponechat výtah stát, vydat se na schody.
Pak pohladíme každou skálu,
než novým stavením skryjeme její tvář,
zbudujeme chrám, dáme svíce na oltář,
vstoupíme do čekajících sálů;
pomalu projdeme ulicí, která bolí spěchem.
Kytku až palouku necháme; váza má vlastní krásu.
Až v hromadění věcí nebudeme hledat spásu,
předměty zase ožijí pod klidným lidským dechem.
Snad potom rozvoní se vzduch i voda
solí a krajícem, co nám země podá.
Tam kde les mlčí↑
A hvězdy chodí spát
Tam kde boje končí
Tam se zas můžeš smát
Na vlastních nohách stát
A ve šťastném objetí
Ovečky počítat.
Tam kde múzy mlčí
A zbraně hrají prim
Tam kde na poplach zloděj řinčí
A lůzy mají all-star tým
Tam v temnotě úsvitu já stojím
Tam z plamenů vášně
Stoupá rudý dým.
Tam kde tohle všechno končí
Začíná svět dětí
Kde slunce za obzor
Rozvážně kráčí
Tam jsi doma
Tam hledej svoje štěstí.
Chtěla všechno↑
chtěla víc
teď však nemá nic
Nic víc než lásku
ta však visí na vlásku
chybou její byla sázka hrubou
Chtěla všechno
chtěla víc
teď však nemá nic
Zdraví všechny potěší
na nohy jí postaví
čas vše zhojí
a srdce její zas se zotaví
Chtěla všechno
chtěla víc
teď však nemá nic
Princ, co pohladí jí líc
ale ona chce víc
chce ho milovat
lásku opětovat
Chtěla všechno
chtěla víc
teď má lásku a co víc
je to její princ!
Ty jsi ta jediná, se kterou já něco mám,↑
lásku, radost, starosti, prostě všechny věci,
ty jsi ta jediná, které celé svoje tělo dám,
ruce, nohy, hlavu, všechnu lásku přeci.
Ty jsi ta jediná, kterou milovat chci stále,
líbání, mazleni, erotika a vše co máme rádi,
ty jsi ten první host, kterému já řeknu dále,
spojíme se v jednu bytost a jsme stále mládi.
Ty jediná mi můžeš říkat pravdu do očí,
od tebe já snesu všechny kritické fakty,
když na tě hledím, svět se se mnou točí
a já slyším od Pink Floydů tiché takty.
Ty jsi jediná ženská, se kterou já můžu žít,
jediná amazonka, co dokáže mě rozpálit,
jediná, se kterou já můžu ještě něco mít,
ta, co nedokáže nikdy v životě mě napálit.
Ty zdoláváš mou chorobnou ctižádost,
začíná konečně i nám přát velké štěstí,
já opatrně obcházím tvou rozvážnost,
život s tebou nyní věčnou radost věští.
Ty zkrátka jsi a proto děkuji já bohu,
že nejsem v téhle hrozné džungli sám,
navzájem se máme a já milovat tě mohu,
ty existuješ vedle mě a já rád Tě mám.
Jde, o hůl se opírá,↑
jde a očima bloudí po zemi,
na své mládí vzpomíná,
jde a cítí, že je stár.
Jde, na svou první lásku vzpomíná,
jde, očima pohladí chlapce,
který jednou jako on
bude dávat život v sázku.
Jde a naposledy snad slyší ptačí zpěv.
Počítá své dny.
Štěstí je sebestředná emoce↑
Jak já bych ráda byla také sebestředná
Štěstíčka střádám den po dni a den po roce
Spořivá jsem na horší časy, no fakt jsem vážně „bedna"
Až ukončím tu svojí ctižádost,
což bude možná ještě v tomto století
Budu mít štěstí naspořeno dost
Možná že jedno velké ke mně přiletí
Potom já senilní již babou
Nevyslovím pro štěstí prosbu pravou
Ze všeho plyne poučení
Se ctižádostí štěstí není
Sdělím vám pravdu velikou
Vemte to raděj oklikou
Rodiče mě učili,↑
že největší cenu má,
co se za peníze koupit nedá.
Rodiče, rodiče
žili jste v jiné době.
radit můžete jen sobě.
Dnes je doba jiná,
za peníze se všechno
koupit dá.
A já jsem to štěstí měl,
že jsem k penězům přijít uměl,
a žil si jako král.
I na mě dolehla krize.
Já přišel o postavení i peníze.
Přátelé se vytratili
a krásné ženy mě opustily.
Ale já si našel ženu
pro kterou mám já největší cenu
a jsem zase šťastný člověk
Ctižádost↑
vysoko do výšin jej vynesla
odtud neviděl, ni neslyšel
ale ani štěstí tam
nenašel
Zato je úspěšným
byznysmenem
vše jen kol peněz se
točilo
pěkné fáro
a padnoucí oblek
vždy mu náramně slušelo
Až jednou se to stalo
a do práce on nepřišel
Sanitky kvílí hlas
zkolaboval jste
jste u nás, on ale neslyšel
A z jeho přátel
nikdo za ním cestu
nenašel
Až matka a přítelkyně
jej navštívily
a němé výčitky
na bouřlivý život jeho měly
Jemu až zde
těžkého poznání pravdy
se dostalo
ale i štěstí, že srdce matky
a též láska přítelkyně Radky,
jej k sobě zpět přijalo
Přes hory a sedm tunelů↑
jela jsem zvědavá
do kraje pohádek a snů.
Ta krajina, o kterou mám zájem,
nazývá se Českým rájem!
Pak najednou s úžasem jsem stála
před zámkem Hrubá skála.
Hrdě tyčí se na skále
a zve: Pojďte dále!
Již v dávných časech chodili tu pospolu
Němcová s Palackým na Sluneční skálu.
Sto dvaceti schody sestoupíme v hoře,
abychom se podívali na Bajajovo lože.
Kdo svatbu krásnou chce mít,
na bílý hrádek Valdštejn musí dojít.
A to nesmí se nám stát,
vyhlídku Marjánku a hřbitůvek vynechat!
Na lázně Sedmihorky milé
dojdeme si až nám zbyde chvíle.
Tajuplný kopec Kozákov opomenout nesmíme.
když štěstí potká nás,
kamínek do prstýnku najdeme.
V Turnově zas v muzeu
krásný obraz mají.
Jak Sasíci proradní
Hrubou skálu dobývají.
A tak pro mě nejkrásnější pohádka je
cesta do milovaného Českého ráje!
Jde mnoho lidí pozpátku↑
a křičí, že jsou první.
Ti chytří chápou tuhle porážku,
a na čas se vše zklidní.
A závod stále probíhá,
místa se stále mění.
Prvního druhý předbíhá,
ti vzadu nechtějí zůstat opožděni.
A tak se stále bojuje,
nemajíc pražádnou to cenu.
Tak lži stávají se pravdami,
a pravdy v pouhé sny se mění.
Ti lidé co závodí,
derou se stále na přední místa.
Derou se hlava - nehlava,
vždyť cena je vždy jistá.
Kdo moc má, má i peníze.
Má nejkrásnější ženy.
Pravdu v lež může obrátit
a lidé zůstávají němí.
Kde končí ctižádost, začíná štěstí.
Cesta ctižádosti posláním míří rovně, prací trampotně se klikatí.
Stavitelé vesmíru staví tobě na míru, prostupuje hlavou, tělem, obzorem.
Jedinečná, jedinečná, opakuje lačný směrovník vedoucí k pomníkům pomíjivých hlav.
Vrůstáš do kamene, prorůstáš balvany práce, stavíš z nich hrad.
Obrůstáš vysněnou gloriolou, téměř nejíš, nespíš, nemáš hlad.
Generuješ program jeskyně v obrazech odříkání, na vodítku obětí, na vlnách touhy.
Znáš své prohry trojským koněm ze zálohy, tahy dámou, znáš své výhry i „možná, snad.“
Za rohem vyčkává uznání a kritika, odříkání postrkuje poslání.
Valíš samu setrvačnost, zakopneš, ošetříš záděrky, otřepeš se, valí se dál.
Přilepí se smůla, uspěchaná euforie. I nevděk možná radosti Tvé zabrání.
Slyšíš věrozvěsty, jak mohli by promluvit, slyšíš je, jak promlouvají, jak historie modeluje jejich hlas.
Pravda patří vítězům, pravda patří nám. A pravdu archetypu umlčuje zlomyslný klam.
Táhneš dál pro úspěch, boxuješ za sebe, za mě, v otěžích práce a lásky.
A pak mluvíš očima, požádáš, nabídneš zázrak: Počkej na mě. Přijď mi naproti. Miluji Tě.
* * *
Lásko, říkám Tvoje jméno. Lásko, ať je, jak je, jsem na Tvé straně, pořád dobře je.
Jsi velikou vírou ve mě.
Přicházíš. Ahoj. Jak bylo? No nazdar! Skvělé!
Pozdní večeře umlčí ústa od líbání pustá.
Budíš se, odcházíš. Drž se! Bůh Tě opatruj. Ranní polibek na uspěchaná ústa...
Co jednou bylo, dnes už není. Proč taky. Ale pořád se zvědavě těším, co přijde.
Vytrvale hloubím naši jeskyni.
Z kamínků setkání, sršivých objetí stavím svůj hrad.
S náručí pro dcery, s živým slovem pro syny, s odpovědí po ruce, až o výsluní budou se prát.
Nebude to nemožné, jen velice obtížné.
Teď jsme silná dvojka a táhnem spolu káru otěžemi přání.
Netáhnout stejným směrem byl by trestuhodný hřích.
Cesta se před botami klikatí, kroky občas doprovází smích.
A zas den šidí ranní rozloučení, polibek na uchu, večerní usnutí na očích.
Pravda patří vítězům, jiná je vírou poražených.
Přeji si vítězství. Ťukám ho do dřeva. Ťuk, ťuk. ťuk. Trojité ťuknutí utkvělo ve dveřích.
Hrajem si pro život. Život je v nás.
A další archetyp tvaruje jeskyni, vzpíná se v nebetyčnou hráz.
↑Zažehl jsem touhou↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena
na chvíli pouhou
tmou nohou mou houpat.
Houpal jsem a houni z rouna hladil.
Něžně.
Oděn v kapradí
vítr mě pohladil
i já ho pohladím.
Tím vykoupím seznam zrad -
rozbít, zničit, poplivat
pro zlata sad,
z hedvábí šat,
z domu hrad,
přesto v srdci měl jsem chlad.
Ctižádosti bylo dost,
píle pevný most,
k cíli blíž a blíž,
už jen kousek, už, už.
Tu prásk a vah miska rozbila se.
Tu plesk a duše pohár přetekl,
k smutku blíž a blíž.
Příteli, ty mě zachráníš?
Ozvěna v prázdném bytě,
ozvěna v prázdném srdci.
Příteli, ty mě zachráníš, zachráníš...
Přítele však není
ve dne ani po setmění
přes mrtvoly bez souznění.
To nezmění se.
Nebo změní?
Sám v křišťálové kleci smutně bděl,
drahokamy svíral jsem a klel.
Tu zažehl jsem touhou
nohou mou houpat tmou,
a tak jsem šel.
Houpaje, rouno svírajíc
nejpevněji stáhnuvší svou líc,
naposledy strach mě osvítil,
rukou zakryl jsem si oči,
nadechl se,
a pak jsem si odpustil.
Výčitka s hanbou už nejsou mí průvodci,
není zlaté jablko, to co nejvíc chci.
Přítele chci, už ho mám.
Zachránil mne, když jsem zavolal.
Cítit se lip,
při vůni lip,
v duši klid.
Studánku čistit,
a pak z ní pít.
Ze stromu sílu brát,
za to mu děkovat.
Housle slýchávat.
Splynout, smát se, radovat.
Strach pominul,
otevřel jsem pěsti,
přítele obejmul
a poznal,
co je štěstí