• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2011 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2011

    Práce v této kategorii:

  • Dárce 1309
  • Déšť
  • Spravedlnost
  • Babička
  • Velikonoce
  • Můj milovaný kapitán Balabán Honzovič
  • Synáček
  • Kája
  • Nepodařený začátek

  • Dárce 1309

    Jana JAROŠOVÁ (25)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Ztichlým bytem se jak siréna rozléhalo zvonění. Chvíli přemýšlel, co je to za příšerný zvuk. S úlekem mu došlo — budík. Rychle vedle sebe nahmatal telefon mezi krabicemi od pizzy a hrnky od kafe a ještě v polospánku mžoural na displej.

     Sakra!

    K zemi se svezla kniha Anatomie II. a s bouchnutím dopadla na zem. Vystřelil z rozvrzaného gauče a namířil rovnou do koupelny, kličkujíc mezi nábytkem. V zrcadle se objevila zarostlá tvář s kruhy pod očima. Posledních pár dní měl jednu službu za druhou a navrch spoustu hodin přesčasů. Včera v noci se ještě pokoušel učit, ale usnul s učebnicí v ruce. Ale co, každá koruna dobrá a navíc praxe se určitě hodí. Zadíval se na sebe do zrcadla.

      No já tě neznám, ale umyju tě...příšerný to triko, boha co to na něm je?

    Lepší nevědět, které tělní tekutiny na něm vlastně jsou. Vzpomněl si na mámu, jak by láteřila, kdyby ho viděla v tak špinavém oblečení, vždycky si na to potrpěla. Vzpomínka mu vykouzlila úsměv na tváři. Rychle si stáhnul triko a sáhnul po čistém, kalhoty to budou muset ještě den vydržet. S kartáčkem v puse pobíhal po bytě a do batohu strkal nejnutnější věci na další službu. Nejvyšší čas vyrazit do ulic. Dveře se s klapnutím zabouchly.

    Seděla na posteli a v ruce žmoulala krabičku. Věděla, jaký bude výsledek testu, cítila uvnitř sebe a naplňovalo jí to klidem.

       Test pro včasnou detekci těhotenství je rychlý test založený na laterální průtokové imunochromatografii na proužku a slouží ke kvalitativnímu stanovení lidského choriongonadotropinu (hCG) v moči, s jehož pomocí lze zjistit těhotenství.

    Z postele uklidila zpět do skříně připravený kostýmek s blůzkou a místo něj vyndala sportovní triko a kalhoty. S vybraným oblečením stála před zrcadlem a prohlížela si ruce a nohy, jestli někde nejsou modřiny a škrábance, které by musela zakrýt make upem nebo oblečením. Síla zvyku. V chodbě vklouzla do balerínek, botky na podpatku zůstaly ležet netknuté ve skříni. Zabouchla za sebou dveře.

     Razil si na kole cestu rušnou ulicí, kličkoval mezi auty a pak mezi lidmi v parku, kterým projížděl cestou do nemocnice. Pracoval tady už pár let. Nejdřív začínal jako pomocná síla, vozil pacienty na křeslech na vyšetření a zpět na pokoj. Teď už jako kvalifikovaný zdravotní bratr a „skoro" doktor. A za pár let... za pár let snad už jako opravdový doktor. Opřel se do pedálu a svižně šlapal do kopce.

     Tenhle kopec mě stejně jednou zabije, buď dostanu infarkt při cestě nahoru anebo se vysekám v mikrospánku cestou dolů.

    Proletěl vrátnicí a kývnul na pozdrav postaršímu pánovi, sedícímu uvnitř. Ten mu otevřel zadní vchod, kde nechával svoje kolo.

    „Matěji, Matěji, ty se na tom kole jednou přizabiješ," zahulákal na pozdrav postarší pán.

    „Zase jsem zaspal, ale jsem jak blesk! Hezký den pane Urbánek," a rozběhl se s batohem v jedné ruce ke vchodu do budovy A.

    Čím blíž byla té budově, tím nevědomky zpomalovala krok. Koukala na špičky svých bot, jak lehce klapají o chodník. Došla už tak daleko, tak moc daleko. Před lety, když uhýbala před ranami, kterými ji „obšťastňoval" její bývalý, si ani trochu nedokázala představit, že jednou bude až tady. Kolikrát si v přívalu jeho výčitek a facek říkala, že už takhle opravdu ne, NE! Krátce na to podala žádost o rozvod a ten den, kdy se u dveří objevila pošťačka s obálkou s pruhem a adresou soudu, sbalila do tašky jen to nejnutnější a jednoduše zmizela. Začala znovu, v cizím městě, v cizím bytě. Po nekonečných výběrových řízeních a pohovorech získala místo manažerky. Roky celodenní práce, pracovních cest a tehdy se začal rodit její plán.

    První cesta vedla rovnou do kuchyňky, jako každé ráno. Bez kafe by to prostě nešlo, i když dneska díky tomu spěchu byl probraný až až. Nalil si hrnek, trochu cukru a mléko, tak to bylo nejlepší. Chvíli stál opřený o linku, s hrnkem horké kávy v ruce, a koukal z okna ven na prostranství před budovou. Na pár stromů s listy probarvenými podzimem a na krásně modrou oblohu nad nimi. Po chodníku k budově pomalu kráčela žena v tmavých kalhotách, jako by sem ani nechtěla jít.

     Za chvíli už bude po kráse, podzim bláznivej. No, nejvyšší čas jít pracovat.

    Položil hrnek a vydal se chodbou k sesterně pro pár věcí a pak rovnou na pokoje k pacientkám. Tento měsíc sloužil kolečko na porodním. Ze všech oborů mu bylo porodnictví asi nejbližší. Pro dnešek je tu ale jako řadový zdravotní bratr na přesčasu a ne jako budoucí doktor. Brzo odešel z domova a studium při práci byla tak trochu jediná možnost, jak si splnit sen být doktorem. Celé dny ve službě a ve volném čase seděl nad učebnicemi. Bral všemožné přesčasy, daroval krev a dokonce i sperma, jen aby vydělal nějaké peníze a nemusel maminku zatěžovat tím, že musí živit na škole svého nejstaršího syna. Sama měla co dělat utáhnout byt a přitom se starat o Matějovy sourozence. Za to ji měl moc rád. Na chodbě vzal zaparkované kolečkové křeslo a zamířil si to rovnou na pokoj číslo 7.

    „Dobré ráno paní Nováková, jak se dnes máme?" — pozdravil vrchní sestru, kterou zahlédl u pultíku na konci chodby.

    Trošku se začervenala, ale v mžiku ho i na tu vzdálenost dokázala pokárat za řízení vozíku jednou rukou a rychlou jízdu po chodbě. S úsměvem pokrčil ramena a pokračoval dál, jen na chvilku zpomalil a tlačil vozík oběma rukama. Ale jen co zajel za roh, zrychlil a usmíval se kolem s radostným pocitem největšího rošťáčka ve špitále. Lehce zaklepal na dveře pokoje číslo 7 a vešel. Na posteli ležela pobledlá mladá paní. Ležela na boku s rukou na velkém břiše.

    „Dobré ráno Aničko, tak jdeme na to?"

    „Bože, co to máš na sobě? Vypadáš příšerně!"

    „Díky moc, sluší mi to, vid? Hele a kolikrát ti mám opakovat, že mi tak nemáš říkat na veřejnosti?" — šibalsky na ní mrknul.

    Anička byla spolužačkou ze školy a k jeho překvapení jí po letech potkal zrovna tady. Ležela tu už tři měsíce s rizikovým těhotenstvím a dnes přišel ten den, kdy měla na svět přivést svoje dvojčátka. Unaveně se na něj podívala: „Matěji, nechceš to odrodit za mě?"

    „Ale jdi ty, to zvládneme."

    „Budeš tam taky?"

    „Budu, nenechám si ujít ta dvě zlobidla."

       „A..."

    „Neboj, volali jsme mu, už je na cestě," uklidnil Annu.

    Pomohl jí na vozíček a rozjel se k výtahu a pak rovnou do třetího patra na sál. Dnes to nebude premiéra jen pro Annu.

    Usadila se na židli v čekárně a nervózně poposedávala. Před chvíli sestřičce ve dveřích předala nádobku s močí a čekala, až si jí zavolají dovnitř. Před lety, když začala se svojí prací, se rozhodla.

     Chci dítě.

    A tím dnem to začalo. Nevadilo jí pracovat patnáct hodin denně, ani pracovní cesty po všech čertech, jen když byla blíž a blíž svému cíli. V noci, když nemohla spát, odháněla zlé vzpomínky na minulost spřádáním plánu, jak dosáhnout svého snu o dítěti. Den za dnem se připravovala na ten okamžik. V jejím bytě už byl dávno připravený pokojík a v autě sedačka pro miminko. A pak začaly peripetie kolem možnosti umělého oplodnění. Dlouhé měsíce přesvědčování úřadů o správnosti její volby, psychologických testů, povolení a zdravotních prohlídek. Pak přišel den výběru toho správného otce pro její dítě. Hodiny v noci seděla nad složkami potencionálních dárců, probírala se informacemi o fyzických a charakterových přednostech, jak to nazval její přidělený poradce. Ani nevěděla, jaký by měl být, nepřišlo jí to důležité a jen se snažila zahnat vtíravý pocit neklidu, že jí tohle papírování jen neuvěřitelně zdržuje. Prostě jen sáhla mezi rozházené složky dárců na zemi a vytáhla složku číslo 1309. A teď, když jí bylo pětatřicet, za sebou pár nepovedených pokusů o otěhotnění, seděla v prázdné čekárně se stoprocentní jistotou i bez těhotenského testu.

    Vešel do výtahu, zády se opřel o stěnu a zavřel oči. Vychutnával si ten pocit, pocit absolutní únavy a absolutního naplnění. Nemocnice pomalu utichala a venku se stmívalo. Ani si neuvědomil, kolik času strávil na sále. Za zavřenýma očima se mu objevil obrázek Anny a dvou uzlíčků, které jí vložili do náruče. Zaplavil ho úžasný pocit, který mu vykouzlil úsměv na tváři.

      Dnes jsem byl u toho... viděl jsem na svět přijít nový život... bože.

       Probralo ho až otevírání dveří výtahu, které v tu chvíli znělo skoro jako nejhlučnější metalový koncert v tichu kolem.

    Vyšla z ordinace a pomalu kráčela chodbou k výtahu. Už nebylo kam pospíchat. Dokázala to. Po tolika letech a přece to stálo za to. Šťastná. Zmáčkla tlačítko výtahu a se zavřenýma očima stála a snažila si představit, jak ten drobeček uvnitř jejího těla vypadá. A už teď věděla, že se ho za žádnou cenu nevzdá. Dveře se otevřely a ona vstoupila dovnitř.

    Den se pomalu chýlil ke konci, návštěvy už odešly od svých blízkých. Lékaři a sestry, kterým skončila služba, už byli dávno pryč. Všechen ten každodenní ruch na chodbách a schodištích byl ten tam. Jen několik lidí rušilo klid kolem, jen sestřičky pozvolna procházely mezi pokoji. Poslední opozdilec čekal na výtah. Ze zvyku se ještě letmo podíval na hodinky a vstoupil do výtahu. Trošku se zakabonil, že nejede sám. S bručením se otočil zády k mladé ženě, se skloněnou hlavou a průkazkou přitisknutou na břiše, a zarostlému mladíkovi, který vypadal, že spí ve stoje s přihlouplým úsměvem.


    Déšť

    Jana LANDOVÁ (21)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Ten den pršelo. Šňůry vody se spouštěly z nebe a skrápěly zemi slzami. Sára vyšla ven. Neměla deštník ani bundu. Bylo jí to jedno. Chtěla být mokrá. Promočená až na kost, chvějící se zimou... Zasloužila si to. Za to, co udělala. Nebo spíš za to, co neudělala. „Ach bože...," vydechla a rukama si skryla mokrou tvář. Procházela ulicemi a někteří kolemjdoucí se za ní otáčeli. Bylo jí to jedno. Všechno už jí teď bylo jedno. Došla do parku, kam jí jako malou brávala matka, a posadila se na lavičku. Chvíli jen tak seděla a nechávala déšť, aby se dál vpíjel do jejího promočeného oblečení.

    „Slečno?" — vytrhl ji z jejího nemyšlení hlas. Sára zvedla oči k postarší paní, která stála s deštníkem před lavičkou.

    „Nepotřebujete pomoct?" — zeptala se starostlivě paní.

    Sára jen zavrtěla hlavou.

    „Vážně jste v pořádku?"

    Sára automaticky přikývla.

    Paní to zjevně neuspokojilo, ale nebyla natolik dotěrná, aby na zmoklou mladou ženu naléhala.

    „Neměla byste tady takhle sedět, nastydnete... nebo hůř."

    Sára k ní znovu zvedla oči. Paní na ní chvilku hleděla a snažila se v těch smutných tmavých očích najít něco, co by mohlo vysvětlit, proč tady Sára seděla. Ale Sářin bolestně prázdný pohled jí nic neprozradil.

    „Dávejte na sebe pozor," řekla paní a pak pokračovala ve své cestě.

    Sára seděla na lavičce dobrou hodinu. Za celou dobu se ani jednou nepohnula. Vypadala jako socha. Jen občasné mrknutí a pomalé nádechy a výdechy prozrazovaly, že je živá. Živá... Její tělo možná stále žilo, ale její duše už ne.

    Byl to měsíc. Přesně jeden měsíc, kdy se její život rozpadl. Během toho měsíce se z energické půvabné ženy stala pohublá troska. Její rty zapomněly jak se smát, oči jak vidět krásu světa.

      Náhle se ozvalo zvonění. V tichu parku se vyzvánění telefonu zvučně rozléhalo, ale Sára sebou při tom zvuku netrhla. Vlastně ani nijak nedala najevo, že telefon v její kapse vyzvání. Popravdě ani nevěděla, že ho měla s sebou. Po dlouhé minutě zvonění utichlo.

    Sára dál hleděla před sebe. Tráva byla po dešti nádherně zelená. V loužích se odrážely stromy. Na obzoru se objevila stěží viditelná duha. Sára ale nic z toho nevnímala. Jen tam tak tiše seděla.

    Telefon začal znovu vyzvánět.

    „Nechte mě být...," odtušila tiše Sára.

    Telefon utichl, ale za pár minut se rozezvonil potřetí.

    „Nezvednete to?" — zeptal se pán s jezevčíkem, který šel kolem. Sára na něj pohlédla, pak zavřela oči a zavrtěla hlavou.

    „Mně to může bejt fuk," utrousil pán, zatahal za vodítko a s jezevčíkem v závěsu pokračoval po chodníku dál do parku.

    Na okraji parku zastavilo auto. Stálo v zákazu zastavení, ale majiteli to nejspíš nevadilo, protože vypnul motor a vystoupil. Zamířil k Sáře. Chtěl se posadit na lavičku vedle ní, ale byla mokrá a tak se rozhodl raději postát.

    „Byl jsem u tebe doma, beruško,„ řekl. „Volal jsem ti. Neslyšela's to?“ — zeptal se.

    Sára se na něj ani nepodívala.

    „Pojď, odvezu tě domů. Jsi celá promočená. Budeš nemocná." Dotkl se její paže, aby ji přiměl vstát.

    Sára ucukla.

    „Nech mě," řekla tiše.

      „Sáro... beruško, no tak." Naléhal na ni.

    „Jeď domu, tati. Nech mě na pokoji."

    „Ach, Sáro...," povzdechl si a rezignovaně se posadil na mokrou lavičku. Jednu ruku ovinul kolem Sářiných ramen. Chtěla se mu vysmeknout, ale nedovolil jí to.

    „Já vím, že to pořád bolí,„ začal pomalu otec. „A nikdy to bolet nepřestane. Ale nesmíš kvůli tomu přestat žít. Tom by určitě nechtěl, aby ses takhle strašně trápila. Nemůžeš to všechno vzdát. Vůbec nejíš, máš kruhy pod očima jako bys už týden nespala... A určitě jsi nespala, viď? Odvezu tě k sobě a nějaký čas u mě zůstaneš. Postarám se o tebe, než ti zase bude fajn.“

    „Mně už nikdy nebude fajn,„ řekla Sára. „Nech mě být. Jdi pryč.“

    „Půjdu, Sáro, ale jen s tebou."

    „Nech mě na pokoji."

    „Sáro, no tak!"

    „Dej mi pokoj!„ — vykřikla a prudce vstala. „Nechte mě všichni být! Kašlu na vás, kašlu na všechno! Dejte mi všichni pokoj!“

    „Sáro...," i otec vstal z lavičky a v očích měl slzy. Bolelo ho takhle vidět jeho milovanou holčičku.

    „Ty nevíš, co to je ztratit je!„ — křičela dál Sára a z očí jí vytryskly slzy. „Nevíš jakej to je pocit, přijít o dítě! Chápeš vůbec, co se stalo?! Bela je mrtvá! Moje malá Bela je mrtvá! Byly jí tři roky! Tři! A Tom je taky pryč! Umřeli mi oba dva! Chápeš, co to je?! Tak chápeš to?!“ Hlas se jí zlomil. Po tvářích jí stékaly slzy. První skutečné slzy od pohřbu jejího manžela a dcerky.

    „No tak...,„ konejšil ji otec. Pohladil ji po mokrých vlasech a pak ji k sobě přitiskl. „No tak... Sáro...“ Rád by jí řekl, že to bude v pořádku, ale věděl, že ta lež by jí ublížila. „No tak..."

    „Neměla jsem jim dovolit jet,„ vzlykla Sára s tváří zabořenou do otcova ramene. „Neměla... Byla noc. Tom si zapomněl brýle. Panebože... panebože... Proč jsem je nezastavila? Proč jsem to neudělala? Proč oni? Proč?“

    Otec ji jen konejšivě houpal v náručí. Ani on nevěděl, proč osud musel vzít jeho holčičce to, co na světě milovala ze všeho nejvíc. Už nic neříkal, protože věděl, že tady jsou slova zbytečná. Prázdná a neužitečná. Ani nejkrásnější slova nejkrásnějšího jazyka by nedokázala zmírnit bolest, která stravovala Sářino srdce.

    „Vezmu tě domů."


    Spravedlnost

    Jana PODLISKOVÁ (71)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Doktor Hora byl chlap jako hora a silák. Kdyby byl stěhovákem, hodil by almaru na záda a vyběhl by s ní do osmého patra jako nic.  Jinak byl snílek. Stále přemýšlel, co by se stalo, kdyby tu neděli měl na snění dost času. Měl službu na ARU. Na ARU byl klid, jaký už dlouho nebyl. Ležel zde jediný pacient a jeho stav byl stabilizovaný.

    Toho dne měla službu také sestra Eliška: byla mladá, hezká a dokonce i chytrá. Doktor Hora seděl u monitoru a představoval si, že je na Havaji. Zrovna mu jedna krasavice nalévala drink, když Eliška něčím bouchla a vrátila ho do reality. „Že si ta holka nedá pokoj a neužívá si klidu."

    Potom se jeho snění obrátilo jiným směrem. Zavzpomínal na lidi, kteří zde zemřeli. Toho roku zde zemřeli tři osobnosti, které znal v městě snad každý: známý zpěvák, zasloužilá učitelka a uznávaný vědecký pracovník. Doktor Hora od té doby nemá zpěváka rád, zprotivil se mu. Zatímco o vědci byla v tisku jen krátká zpráva a o paní učitelce se nepsalo vůbec, zpěvákem se zabýval tisk celý měsíc. Také jeho pohřeb byl pompézní a nabubřelý. Ještě více se mu znechutily všechny ty celebrity, které se na tom přiživovaly. Podle tisku nezemřel talentovaný člověk, který vedl trochu divočejší život, nýbrž nějaký „nadčlověk, nadsamec a bojovník proti totalitě„. Kdyby byl doktor Hora takový milovník žen a vína jako on, pan ředitel by ho vyhodil a nezaměstnal by ho ani jako sanitáře. Přišlo mu to líto. Jestliže byl zpěvák bojovníkem proti totalitě, který přišel až když bylo vše rozhodnuto, vědec se jako bojovník proti totalitě a všem nepravostem světa narodil. Doktorovi se zdálo, že jeho práce je užitečnější, přesto byla jeho kapsička o tolik prázdnější než zpěvákova. Pomyslil si: „Je to všechno lumpárna“. Paní učitelku znal dobře. Byla to jeho sousedka. Fascinovala ho tím, že sama dokázala uživit a vychovat pět dětí. Jak mohly vystudovat z učitelského platu, to též nepochopil. A ještě se nadstandardně věnovala jiným dětem, tak nějak nad rámec jejích možností a povinností.

    Bylo sice o ní známo, že od smrti svého muže si nekoupila nové šaty, přesto byla vždy vkusně oblečená a upravená. Měl ji za hrdinku: „O tom by se mělo psát„. Zaplavila ho lítost a vztek zároveň. Rozhodl se, že poprosí Elišku o kávu a zeptá se na její názor. Eliška ho nezklamala, byla dokonalá jako vždycky: “Víte, pane doktore, já jsem věřící. V minulosti žili umělci často na kraji společnosti a v chudobě. Nemohli se rovnat ani šlechtě, ani měšťanům. Tak jim to pán Bůh vynahrazuje. A já věřím, že v příštím století budou zase uznávané a štědře honorované zasloužilé matky, učitelky a vědci."

    Snad tomu chtěl doktor Hora uvěřit, po těch slovech se mu ulevilo. Spadl mu kámen ze srdce: „Na světě je přece jen spravedlnost, Eliško. Já jsem tak rád, že na ně taky přijde řada. Moc vám děkuji, já bych na to sám nepřišel."


    Babička

    Eva ŠAMŠULOVÁ (66)

    Babička Anty byla z těch šťastných osob, které má každý rád. Nejen proto, že byla krásná dáma, ale zejména pro svou dobrosrdečnou povahu. Každý, kdo ji poznal, ji obdivoval, bez rozdílu věku a pohlaví. Za svých mladých let to prý bývala jedna z nejkrásnějších dívek v Praze a podle vlastních slov měla nápadníků jako dnů v roce. Byla tím typem člověka, kterému dát bod, pohne zeměkoulí.

    Babička byla ovšem taky velice důvěřivá a absolutně beze smyslu pro humor. Tím pádem se jí i jejímu okolí stávaly neuvěřitelné věci, u nichž diváci padali na zadek či omdlívali, ale babička se jen nechápavě dívala kolem sebe. Například když chodila s dědečkem, který byl důstojníkem v záloze, potkala na Václaváku bývalou spolužačku. Přihnala se k ní jak uragán a počala s ní vesele švitořit. To, že byla ona spolužačka jaksi rozpačitá, i to, že se její nápadník změnil v solný sloup, vůbec nevnímala. Po dlouhém a srdečném rozhovoru z babiččiny strany se s přítelkyní rozloučila. Děda se tehdy dlouho odhodlával, než se zeptal, zda ví, co její bývalá spolužačka nyní dělá. Pochopitelně, že to babička nevěděla. Ani ji příliš nezaujalo, že to byla „Tonka šibenice" — prostitutka, která chodila obšťastňovat vězně před popravou.

    No a takovéto a podobné příhody ji potkávaly až do jejího úctyhodného věku třiaosmdesáti let. Krom své bezelstnosti oplývala i neuvěřitelným životním elánem, skutečně, dát jí onen pomyslný bod, pohnula by i ve svém pozdním věku zeměkoulí. A tento elán jí vydržel až do smrti. Ještě ve svých dvaaosmdesáti letech tvrdila, že jen tak nemůže umřít, protože si její pravnučky přejí, aby měly prababičku, která žila ve třech stoletích.

    Tato žena formovala mou osobnost od narození, a tak jsem se stala různorodou směsicí rodičovských genů a naprosto nesprávné výchovy její. Toho, že mě moje babička bezmezně milovala, jsem si začala vážit až ve věku dospělém. Coby malé dítko jsem ji náležitě vydírala, ale přitom jsem těžce nesla, že mám babičku relativně mladou a hezkou, a ne jako ostatní holčičky. Vyčítala jsem jí, že se „pyskuje", chodí elegantně oblékaná a nenosí šátek, jak by se na správnou babičku slušelo a patřilo.

    Neměla to, chuděrka, při své povaze se svou dcerou a vnučkou, žijící ve stejné domácnosti, lehké. Matka byla pro každou recesi, já mívala občas zvrhlé nápady. Babička to s námi myslela dobře, leč my si toho vůbec nevážily. Když jsme odjely na dlouhodobý pobyt na chatu k Písku, přibalila nám do zavazadel několik ofrankovaných obálek, abychom jí napsaly, jak žijeme. Díky koupání, česání třešní, ježdění na nákup a jiným příjemným věcem jsme na ni trochu pozapomínaly. Nebo jsme jí napsaly dopis typu: Milá babičko, nemohla jsem napsat, maminku napřed poštípaly včely, a když konečně prohlédla, tak jsem se trošku topila pod šlajsnou. To víš, do Písku do špitálu se špatně dostává. Už jsem konečně zpátky, ale moc dobře se mi s tou pořezanou rukou nepíše... Ovšem po odeslání inkriminovaného dopisu se v nás hnulo svědomí a šly jsme honem volat do Prahy, aby se nevyděsila, že nám nic není.

    Soužití v rozlehlém rozděleném bytě nebyla pro nás žádná legrace. Babička měla mánii — stěhování nábytku. Když jsme ji uviděly stát ve dveřích našeho obýváku, jednu ruku v bok a druhou ukazující sem a tam, věděly jsme, že je zle. Stal se z ní bytový architekt a své přání chtěla okamžitě realizovat. Když jsme se zpěčovaly a prchly jsme z domu, se zlou jsme se potázaly! Babička nelenila a své záměry uskutečnila (jak, na to jsme nikdy nepřišly). Tak se stávalo, že když jsme se vrátily večer domů, nic netušíce jsme zakopávaly o zcela přestavěný pokoj!

    Jednou z posledních poťouchlostí, které jsme babičce udělaly, byla příhoda s hady. Maminka měla kamaráda, známého to herpetologa. Ten jednou odjížděl v čase mezi Vánoci do Izraele na jakousi vědeckou konferenci. Pochopitelně, že s sebou vezl na výměnu nějakou tu jedovatou havěť, kterou zanechal v uzavřených krabicích v hale. Bydleli jsme na strategickém místě poblíž Hlavního nádraží. Vlak jel před půlnocí a rodiče se bavili s návštěvou nad nějakým dobrým mokem. Ráno vplula do obýváku babička s dotazem, jakpak že pan doktor odjel. Matka se nadechla, já jí do toho ovšem skočila se slovy, že dobře, ale že nastal drobný zádrhel, protože panu doktorovi utekla z jedné přepravky písečná zmije. Druhou větou jsem ji ovšem ujistila, že je prosinec a ona určitě v té studené hale někam zalezla a spí. Babička to vzala na vědomí. Dědečkovi jsme toto tajemství sdělily. No a pak jsme na celou věc zapomněly. Někdy v březnu přišla rozčílená babička s dotazem, kdy přijede pan doktor z Izraele a odchytí si tu zmiji, protože budou Velikonoce a ona chce konečně v hale uklidit! V tu chvíli jsme se zatvářily velmi kajícně a šly s pravdou ven.

    Když babičku odvezli s těžkým infarktem do nemocnice, doktoři nám příliš šancí nedávali. To by ovšem nesměla být naše slušně vychovaná stařenka! Ledva ji na áru probudili, zeptala se nejbližšího lékaře, jaký že je den. Pak se zamyslela a slušně ho požádala, zda by nezavolal její přítelkyni a omluvil ji, že dnes na to kafíčko do Jalty nepřijde. Zcela konsternovaný doktor šel beze slova vzkaz vyřídit!

    Možná že se citlivým čtenářům budou zdát občas tyto řádky kruté, ale vězte, že opak je pravda. Ještě dnes mě babička z obláčku diriguje. A já ji, konečně, bezmezně poslouchám.


    Velikonoce

    Libor ŘEZNÍČEK (45)

    A je to tu opět. Svátek jara, svátek všech kluků, hochů a chlapů, kteří se mohou dostatečně vyřádit a beztrestně si vyřídit účty s druhým pohlavím. Chápu, proč moje žena tento svátek nenávidí. Né, ne proto, že bych ji fyzicky týral vrbovým proutím, ne to né, ale jak ona tvrdí, je to svátek všech pokrytců, kteří se za celý rok neukáží a najednou přijdou jen tak jako by nic a „ahoj a pojď, my tě vyšupem". Člověk, který tě ani ve všední den nepozdraví a najednou se chová jako důvěrný přítel. Chápu ji a něco na tom opravdu je.

    Já se chci ale zmínit o něčem jiném, o té sváteční náladě, kdy už více než třicet let vyrážíme s naší partou spolužáků, kamarádů a známých, abychom jako puberťáci obcházeli celou naší vesnicí a stavěli se u našich známých, a to bez ohledu na to, jestli mají doma nějakou tu slečnu  či zralou ženu, ale jen tak pokecat, popít a ochutnat ty skvělé dobroty, které každý poctivě připravuje na sváteční stůl.

    Letos je ale opět něčím zvláštní, výjimečný, budeme opět po letech zasvěcovat nováčka, tedy co se Velikonoc týče. Míra přivede svého švagra z USA, nějakého Mika, který o našich Velikonocích neví ani zbla. Mírova sestra nám ho prostě svěřila jako malé děcko a že prý Mik chce vidět nějaké ty naše zvyky a že toto se náramně hodí, protože tam u nich se nic takového neděje, oni se jen ráno pomodlí v kostele a dají si něco dobrého na zub a hotovo. No tak dobrá no, pravil jsem, nebude to první, ani poslední novic, kterého budeme zasvěcovat do tajů české vesnické hodovačky. Před pár lety to absolvoval Jardův známý a nutno dodat, že od té doby ho nikdo z nás nikdy neviděl, asi dodnes žije z těch zážitků. To byl ale Čech jako poleno, akorát z velkého města, tedy neznalý našich vesnických tradic, ovšem Mik je něco úplně jiného, rodilý amík z Waschingtonu, kde pracuje pro vládu Spojených států amerických.

    Už když přišel s Mírou k nám, kde vždy začínáme naší velikonoční pouť, byl nějaký jiný. Sebevědomý mladý Američan s brejličkami jak John Lennon, s prořídlými vlasy (už ve 28!), perfektně střiženém obleku od Hugo Bosse a koženými polobotkami z krokodýlí kůže, bratru za 300 dolíků. No, jak chceš, pomyslel jsem si, jen se divím Mírově ségře, že ho takto pustila, asi v té Americe za těch pár let úplně zblbla. Copak si nepamatuje, jak se Mirek vracel po velikonoční pomlázce domů? Asi ne, protože i ostatní hoši, co se mnou chodí, vytřeštili oči a škodolibě se ušklíbli.

    Hi, Mik. I am (Háj, Májku. Á jem) — ten a ten, proběhlo seznámení a tím jsme vyčerpali zásobu naší angliny. Pravda, občas se některý z nás snažil vylovit ze zákoutí své dlouhodobé paměti něco frází z anglické konverzace, ale my jsme generace odkojená ještě bratrskou ruštinou a azbukou našich věčných osvoboditelů. Z Plzně nikdo z nás není, jen Jarda tam dělal strojárnu, ale to se ještě tvrdilo, že Plzeň osvobodila Rudá armáda.

    Komunikovali jsme tedy klasicky rukama nohama a nutno dodat, že Mik byl velmi chápavý a rozuměl čím dál lépe. Myslím, že k polednímu se už naše konverzace stala zcela plynulou a přecházeli jsme obratně z jednoho jazyka do druhého. Ale pěkně popořádku. Mik vyfasoval úplně čerstvou pomlázku, která byla původně na vyhození, páč to byl zkušební vzorek a moc se Péťovi nezdařil. Mik koukal nedůvěřivě na tu spleteninu ze smuteční vrby a nechápavě se stále dotazoval, jako co s tím. Asi po půl hodině konečně pochopil, co se s touto pomůckou dělá a kroutil hlavou ještě hodinu, myslíc si něco o barbařích z východní Evropy. Mlátit ženu něčím, co mu připomínalo pletený bič honců krav (překlad — cowboy), mu bylo vysloveně proti srsti a pořád pokukoval, jestli náhodou někde za rohem nečíhá muž zákona (překlad sheriff), aby ho zatkl nejméně na deset let.

    A mlátit ženu na veřejnosti? V Americe něco neslýchaného a neviděného, zvláště poté v hlavním, rozuměj úředním městě USA. Nejvíce ale nechápal, že některým slečnám a dámám, které on asi za dámy nemohl pokládat, se to líbilo, nebo se tak alespoň tvářily. Stále přitom pokukával po té obrovské pomlázce, kterou vždy plete Jarda s Petrem, jako sběrač mašliček a jako symbol naší party. Stále asi čekal, až přijde žena s velkým Ž, které se dostane té cti, ochutnat sílu oné pletené větve. To nás měl ale asi vážně za barbary a to, že ta velká se potom nechává odpoledne v místní hospůdce u vybraného stolu a na zdi jako trofej do dalších Velikonoc, to už nemohl vidět a vědět, neboť na závěrečnou s námi jaksi nedošel. Než dosáhla hladina alkoholu v jeho krvi rozumné meze, byla s ním nuda a zoufalství. No, choďte s nechápavým Američanem, který pořád jen kroutí hlavou a pro sebe si něco mumlá... Jen pít mu nedělalo problémy a jeden by řekl, že tam v té Americe nedělají nic jiného. Jak ale čas plynul a my postupovali pomalu dolů vesnicí a ochutnávali speciality českých likérek a lihovarů, nutno podotknout, že tentokráte byl výběr opravdu pestrý, začal se Mik měnit v docela slušného a normálního člověka, alespoň my jsme to tak viděli. Po celkem vydařené kombinaci vodky, rumu, becherovky, myslivce, zelené, žitné, borovičky, slivovice a jiných ovocných laskominách, se Mik rozpovídal i česky a dokonce začal i regulérně hodovat a některá děvčata poznala na svém pozadí, co je silná americká ruka. Zvláště jeho roztomilá koleda „chody chody doprofody" nás náramně bavila a Mik v domnění, že to dělá nedobře, přitlačil a to se nám líbilo ještě více, protože naše děvčata ho častovala výrazy blbče, debile a jinými, zde nepublikovatelnými výrazy, jimž ale Mik vůbec nerozuměl a proto si z nich vůbec, ale vůbec nic nedělal.

    A potom to přišlo, smrtelná kombinace českých destilátů zapracovala a Mik se nám před očima zlomil jako vzduchovka. Stal se z něho bezvládný živý balík, hmota podobná rosolu, který se přelévá v igelitovém pytlíku. A my tak táhli milého Mika za sebou, jako býčka na porážku, jako odsouzence se železnou koulí, vodili jsme ho za sebou jako malého psíka na vodítku. Vždy jsme ho opřeli v patřičném úhlu o plot námi vybraného rodinného domku, kam jsme šli popřát veselé Velikonoce, abychom si ho poté znovu vyzvedli v nezměněné poloze, kde jsme jej zanechali a pokračovali dále. Na závěrečnou s námi již nemohl, dovlekli jsme ho k Mírovo sestře se slovy: „tak tady máš to své americké štěstí" a jali se dokončit velikonoční bujaré veselí.

    „Vy debilové, co jste s ním dělali,„  řvala na nás druhý den Mirkova ségra, evidentně nevyspalá a řádně brunátná. „Ale Leničko, zlatíčko, on chlastal úplně sám,“ znělo z našich úst. „Vždyť jsem jí to také ráno říkal,„ pravil Mirek, ale je fakt, že doma byla pěkná legrace. „Jaká legrace, ty dutá hlavo,“ křičela na bratra Lenka, „ty jsi to neuklízel, co?„ „No, to bych asi nezvládl,“ pronesl Mirek s úšklebkem a dovyprávěl, co se doma k večeru vlastně stalo. Milému Mikovi se jaksi neudělalo právě dobře a poblil celý barák od půdy až po sklep, zkrátka všude kde byl, zanechal za sebou svou americkou stopu. Omlouvám se za ten výraz Mikovy produkce, ale ono je to vážně nejvýstižnější slovo. On neblinkal a nezvracel, on poblil celej barák a ještě si druhý den stěžoval.

    Mik si vůbec, ale vůbec nic z Velikonoc nepamatuje. Strašně dlouho mu trvalo, než si vůbec uvědomil, kde vlastně je a co je vůbec zač. Takovou amnézii, čili okno jsem ještě neviděl a to jsem viděl ve svých pětačtyřiceti celkem dost. Naše dobrá snaha o zaškolení a předvedení našich národních tradic se vypařila jako pára nad hrncem. Všechna ta námaha, kterou jsme do toho dali, veškerá energie abychom dobře reprezentovali naši zem, vyšla úplně naprázdno a Mikovi zůstala na památku snad alespoň ta jeho náhradní pomlázka, kterou kupodivu neztratil, ale se kterou zde ztratil svou americkou důstojnost, když mlátil naše krásné, hodné, české ženy.

    Mik byl ale pasován, ať se mu to líbí, nebo ne a já věřím, že až se někdy hodně uhodí ve svém úřadě ve Waschingtonu do hlavy, nastane prozření a on si vzpomene, jak trávil kdysi Velikonoce na divokém východě. A možná se tak již stalo, ale my to nevíme, neb žádná zpráva od Mika nedorazila a ani Lenka s námi od té doby nekomunikuje.


    Můj milovaný kapitán Balabán Honzovič

    Jiřina Rothmeierová (69)

    Naše malé dcery toužily po lodi. Výlety po Krušných horách jim už nestačily, chtěly loď na vodní hrátky. Slavné Kamencové jezero, nyní jediné na celém světě, je raritou, ale teď je jako DISNEYLAND! Dřevěná příšera spolu s gumovými hrady a hlučnou scénou BANDA jeho krásu a jedinečnost notně zkazila! Kde jsou ty časy, kdy jsme tam trávili s dětmi celé dny. Ale k tomu, proč jsme se dali s kapitánem do stavby naší lodi. Podzimní inverzní počasí už nepřálo výletům, a tak náš milovaný tatínek — můj Honzík — konečně začal loď stavět. To bylo nadšení, které zářilo z očí našich dcer! Moc se pletly taťkovi pod ruce i nohy, jak chtěly pomáhat. Bylo jim to povoleno, a tak pilovaly a lepily, no, a já uklízela ten binec kolem. Celou zimu se tou stavbou naše rodinka bavila.  A TAŤKA SE VYZNAL. On, stavební inženýr, který plánoval a zajišťoval výstavbu všech satelitních sídlišť okolo našeho Chomutova, a též všech tří škol v přírodě pro chomutovské školáky, měl ve vzácných chvilkách svého volna nádhernou relaxaci. Já chystala plavky, čepice a záchranné vesty, zajišťovala „catering".

    A tak po prvním dnu prázdnin tenkrát v roce 1971 měla naše loď premiéru. Těšení našich dcer neznalo mezí a nemohly se dočkat, kdy už konečně na tu vodu vyrazíme. Nachystala jsem deset řízků, deset limonád a pro křest naší lodi šampíčko.

    Heuréka! Konečně jsme pluli. Nejdříve starší dcerka Jana, pak loď, malá dcerka Alenka na gumové matraci, já za nimi stylem „čubička„, celá udýchaná. Náš kapitán Balabán Honzovič plaval kolem dokola a vše hlídal. Zaplať Bůh, nepřišla žádná vichřice, žádný uragán, povedlo se. Přežili jsme a loď také. A pak naše slavná loď „Euridika“ s námi cestovala všude tam, kde byla voda. S malými dětmi je hodně starostí, ale na radosti, které jsme s nimi prožili, se nedá zapomenout.

    Zaslouží si zapsat červenou tužkou do pamětní knihy naší rodiny, jaké jsme s tou dřevěnou, půl metru dlouhou lodičkou zažili krásné chvíle!


    Synáček

    Zdeňka VEVERKOVÁ (73)

    Nedávno jsem navštívila jednu velkou smutnou zahradu, do které sejeme ta nejdražší, žel nikdy nevzcházející semena, a uviděla jsem tam několik žen shrabujících uschlou trávu a spadané listí. Při pohledu na ně jsem si připomněla jeden podivný příběh. Starý, dávno zapomenutý a zavátý časem. Bůhví, proč mi tak znenadání vytanul na mysli.

    Bylo asi tak deset let po válce, když v podobné zahradě tři ženy též uklízely spadané listí. Jedna mladičká, dvě o hodně starší. Ty už jistě leccos zažily, aby je jen tak něco vyvedlo z míry. Bez údivu tedy, snad jen s trochou zvědavosti a touhou po chvilce odpočinku, pozorovaly starou shrbenou babku šmejdící mezi hroby a cosi usilovně hledající.

    Na první pohled to byla Němka. Na vetchém těle černý kabátek, drdůlek na hlavě, na něm černý staromódní klobouček, odřenou starodávnou taštičku zavěšenou na lokti. Plakala, třaslavou rukou si utírala oči, skláněla se k zemi, sem tam roztřeseně hrábla do některého hrobu. Zahleděly se na podivné počínání té babky a ona si jich také už povšimla. Zamířila rovnou k nim. Sotva pomalými šmajdavými krůčky došla, dala se do usedavého pláče a mezi trhavými vzlyky spustila německy a hodně špatně česky, že nemůže najít žádné vhodné místo. Drmolivě prosila přítomné ženy, aby jí pomohly.

    Trvalo hodnou chvíli, než vyrozuměly, že jí umřel synáček, ona už nemá nikoho na světě, zůstala jako kůl v plotě. Vlastníma rukama že si ho chce pohřbít a ony aby jí poradily nějaké pěkné místo, kde by mu bylo dobře.

    Hořekování stařeny bylo tak veliké, až se skoro rozplakaly. Tolik je dojalo její neštěstí a žal.

    „Chuděro stará,“ politovala ji nejstarší z žen a obracejíc se k ostatním překládala její německo-české drmolení.

    „Umřel jí syn a ona si neví rady, už ani neví, co si má počít.“ 

     „To musíte napřed do kanceláře!“ — vysvětlovaly ženy. „Na pohřební službu. Tam vám všechno vysvětlí a zařídí,“ radily jí a ochotně ukazovaly, kudy má jít, aby se tam dostala.

    Stará žena porozuměla, kam ji posílají, rozplakala se ještě víc, a že nikam nepůjde, vlastníma rukama si chce synáčka pochovat, jen pro něj hledá to nejlepší místo. Muž i syn jí padli v Rusku ve válce a teď jí umřel i tenhle synáček. Ona zůstala stará, bezmocná a opuštěná.

    Možná že to byla pouhá náhoda, že ženy shrabávaly listí zrovna u hrobu ruských vojáků a celý rozhovor se odvíjel právě tam. Při pohledu na ruská jména na pomníčku se jedna z žen neudržela, a jako by tahle babka zavinila všechny války světa, zavyčítala k ní:

    „No vidíte! Váš muž se synem padli v Rusku, a tady ti jsou kvůli nim zahrabáni u nás, zrovna na tom místě, kde teď tolik naříkáte!“ Zvedla hrabičky, ukázala jimi na ruský hrob, pokračujíc: „Kdyby váš muž se synem do toho Ruska nelezli, nestála byste tu jako kůl v plotě a možná by neumřel ani ten váš synáček, pro kterého teď pláčete! Ale stejně musíte do kanceláře, nic jiného se nedá dělat!“

    Tak ženy mluvily, ale stará Němka dál vedla svou, že jen vlastníma rukama pohřbí synáčka, nikomu nedovolí, aby na něj sáhl. Najednou otevřela tu odřenou taštičku, třesoucíma rukama z ní vytáhla balíček ovinutý bílým plátýnkem a rozbalila ho. Ženy zvědavě nahlédly. Kanárek! V plátýnku byl zabalený mrtvý kanárek.

    Při pohledu na mrtvého ptáčka se stařena opět srdceryvně rozplakala. „Včera večer mi umřel! Synáček jedinej!“

    Překvapené ženy zůstaly v údivu jako ztuhlé, nebyly schopné cokoli říct, jen rozpačitě těkaly očima jedna po druhé. Jinde by se třeba i v rozpacích pousmály, ale zde, na tomto místě, v té smutné zahradě, při pohledu na zarmoucenou opuštěnou stařenu, je zaplavila vlna soucitu. Jenomže nyní před nimi vyvstal problém: Jak mají zabránit jejímu úmyslu pohřbít tady kanárka!

    „Tady přece nesmíte zahrabávat zvířata!“ — káravě ji napomenuly. „To musíte jinam, tady to nejde. Ani toho vašeho kanárka tu nemůžete zahrabat!“

    Vlídně jí domlouvaly, konejšily její nářek, ale marně. Buď jim dost dobře nerozuměla nebo rozumět nechtěla. Nenechala se odbýt.

    Ženy už toho měly dost, posílaly ji s tím kanárkem pryč, ale ona tak naléhavě prosila, až nakonec mávly rukou. „Tak si toho vašeho synáčka někde zahrabejte, ale my o ničem nevíme! Nic s tím nechceme mít!“

    A aby nebyly v podezření, že ji navádějí k nepatřičnosti, sebraly své nářadí a přešly o kus dál. Zvědavost jim však nedala. Bedlivě sledovaly, kam stařena zamíří. K jejich úžasu se bez zaváhání obrátila k tomu ruskému hrobu.

     „Podívejte se, ona toho kanára zahrabává k těm Rusům. Neměly bychom ji s tím vyhodit?“ — dohadovaly se.

    „Víte co, děvčata,“ navrhla jedna z nich, „budeme dělat, že jsme nic neslyšely a nic nevidíme! A ostatně, co je nám do toho!“

    „Ale stejně je divné, že toho kanára dává zrovna k nim,“ soudila nejmladší z žen,kroutíc hlavou.

    Ostatní krčily rameny: „Možná je to takhle dobře, co my o tom víme? Kdo ví, co si ta ubožačka myslí! Nás nikdy nic podobného nepotkalo a dej Bůh, aby tak i zůstalo,“ usoudily a daly se do práce. Starou Němku však nespustily z očí. Ta zahrabala kanárka, poplakala si u hrobu a pak odešla.

    Druhý den přišla s kytičkou. Ženám, které se přišly podívat, řekla, jako kdyby je viděla poprvé: „Mám tady synáčka. Umřel mi.“ A  větu  „mám tady synáčka“ říkávala potom i jiným lidem náhodně jdoucím okolo.

    Soucitně pokyvovali hlavou a politovali ji. „Chuděra stará, už je celá mimo. Všechno se jí plete.“

    Nosila kytičky a na ruských hrobech vytrhávala plevel. Zprvu chodila často, později málokdy, ztěžka a o hůlce. Pak přišel čas, kdy už se neukázala. S ní se vytratil i jeden podivný příběh, jaký lidem nastrojí život. Ale přesto tu někde zůstal viset v prostoru a já si při procházení té zahrady smutku na něj vzpomněla.

    A i po těch letech se mi zdá skoro osudové, že ten kanárek byl pohřben starou německou babkou v české zemi do ruského hrobu.

     


    Kája

    Šárka PRŮŠOVÁ (26)

    Z Kájova deníčku: Je dobré se někdy nechat unášet vlnami hudby. Houpat se v moři not, tónů, pocitů. Zvědavost. Dřevěná ryba plave prý líp než plastová. Loď z kůry plave si v moři slov, víry i smíchu a někdy i naděje. Někdy, když se přižene černý mrak, padají slzy namísto pryskyřice. Strom je vesmír i půda. Půda jako kořen, moře jako kmen, koruna je jako nebe. Jako jedna bytost, kdyby žil lid. A v tomto světě, kde takoví lidé nejsou, žiju já, Kája.

    Kája unese padesátikilový pytel mouky. Rád by pracoval ve mlýně, ale kdo by přijmul na práci do mlýna takového hubeňoura. Chtěl by být i kovářem, ale nikdo by mu nevěřil, že uzvedne kovářské kladivo .

    Kája je študovaný zahradník, ale pracuje jako strojní zámečník. Občas dělá i dlažbu. Má rád pivo, svoje rybičky a umění. A nemá rád kočku, co mu tady nechala bývalka Julka. Často se stává, že týden před výplatou už nemá Kája na pivo a jídlo. To potom zajde, jak to tak dělává, na smeťák pro měděné drátky. Vždycky nějaké najde, ač mají lidi hluboko do kapsy a vágusové vstávají dříve než on.

    Jednou, když Kája zase šlapal odpadkovým polem, uviděl pěknou hračku. Byl to tak padesát let starý bubínek z plechu... „Ahoj, kdopak tě to zahodil, kamaráde? Ale neboj, spolu ještě dobudeme svět,„  řekl radostně. Zdvihl ho a oprášil. Na nedaleké louce zabučely krávy a vítr zaševelil. Kája se rozhlédl kolem sebe a vybral si kovový drát s čokoládou jako paličku. A rukojeť z deštníku jako druhou. Sedl si na dubový sud, ve kterém asi kdysi dozrávalo víno. Dřevo zapraskalo, ale kované obruče zátěž vydržely. Kája si položil bubínek na stehna. Napřáhl se, že začne hrát, když tu se z nenadání objevil racek a odnesl mu svačinu! „To je ale hloupej den!“ —  zakabonil se. Vzpomněl si, že se mu ráno rozlepila bota, ujel mu autobus a když se vydal k babičce pěšky, začalo pršet. Po cestě se ještě zastavil na poště. Lidé se na něj pohoršené dívali, když mu v batohu cinkaly prázdné lahve od piva. Vlastně to byly prázdné sklenice od okurek, co nesl zpátky babičce, ale komu by co vysvětloval. Bylo mu zima a mokrá noha v rozlepené botě čvachtala při každém kroku. Dlouho stál ve frontě. Měl číslo 161, ale na displeji červeně svítilo teprve 151, když začalo plakat dítě. Tikot hodin přehlušovalo naštvané funění lidí, co těžce nesli, že musejí čekat, když už dnes čekali půl hodiny ve frontě na maso. Když se konečně dostal na řadu, zjistil, že občanka je pořád na stole v předsíni.

    Studený vítr Kájovi pročechral vlasy a vytrhl ho ze zamyšlení, když tu najednou ucítil kraví dech na zátylku. Zježily se mu chloupky po těle, hruď se semkla, srdce přestalo na chvilku bít a hlavou mu prolétlo: „Proč radši nejsem mlynářem?"

    Kája měl dnes špatný den. Ale i když musel utíkat před krávou a poranil si při tom nohu, měl radost, protože neupustil svůj plechový bubínek a spolu světu ještě ukážou!


    Nepodařený začátek

    Jiří KVĚTOŇ

    šlápnutím vedle, dodatečně napravitelný, lepší konce špatného, namítnete, máte-li zkušenost toho druhu. Jenže takovýto počátek může být, za jistých okolností, dobře postavenou pastí, s osudovými následky pro právě rodícího se, ještě bezduchého tvora.

    „Teď už jim pomoci nelze, už jsou chyceni," zableskne se Prvnímu, hledícímu z výšky na onu planetu právě revidované sluneční soustavy.

    Podle záznamu ve všeobjímající jeho paměti, nedlouho po stvoření všehomíru projevivší se zde nerovnováha naznačovala, že ačkoli velký třesk zdařil se všude jinde k plné jeho spokojenosti, v těchto, jím poslední dobou poněkud zanedbávaných místech, dochází k vytvoření zvláštních vztahů mezi silami, kterým on, První, dal vzniknout tou božskou ranou. Jiskřením své jedinečnosti velmi rychle odhaluje příčinu odchylky od běžného stavu, vládnoucího jinak v celé jeho rajské zahradě, totiž to pro vznik anomálie vhodnou vzdálenost planety od příslušného slunce. Především ona má na svědomí zrod doposud nikde jinde neobjevivšího se ústrojného hemžení s predátorskými vlohami; a tak První pozoruje, jak některé sotvaže pídící se rosolovité útvary nabývají protáhlého zaoblení, a do takto vzniklé prolákliny chvátá silnější sevřít méně zdatného, pozvolna jej pak vstřebávaje, zjevně za účelem získání životní energie z jeho tkáně.

    „Ještě, že nemám kulaté na válcovitém,„ zableskne se Prvnímu, „jinak bych si to podivem nad jednáním těchto podivných tvorů ukroutil. Proč jen se takto chovají? Vždyť jim jejich hvězda vyzařuje lehce dostupné a dobře stravitelné energie mnohem více, nežli potřebují. Místo toho, aby spolupracovali k vzájemnému prospěchu, tak — hm, na to abych si vyjiskřil nový výraz — požírají? — ano, požírají jeden druhého. A jak na to koukám, bude ještě hůře, až je první dáma vybaví myšlením, které jim umožní nacházet vývojové zkratky a nábližky, ale bohužel — s přihlédnutím k projevující se jejich povahové vlastnosti — i bezostyšně jednoduchá řešení se zpětnou pastí. Snad bych měl sobě ještě rozjiskřit, co s tím udělám,“ poblýská si znechuceně.

    V tu chvíli, neboť naladěna na stejnou vlnu, stojí vedle Něho shora zmíněná družka, a jelikož v nedaleké budoucnosti také opatrovatelka a vychovatelka ústrojných, nemůže ponechat veškerá rozhodování o osudu těchto podivných vyvolených pouze na Prvním.

    „Pane můj, přece byste nebyl náhle tak úzkoprsý; to bych Vaši Jedinečnost nepoznávala. Přimlouvám se za ně, další rizika už beru na sebe; pohlídám je."

    „No, jak myslíte; abyste toho nakonec nelitovala, má milá Evoluce. Podívejte, s jakou rychlostí likvidují jeden druhého, už jich zbylo jen pár, zato jaksi přibrali; aby ne, po těch kanibalských orgiích — ale co je zas toto? Vidíte to, co já? Vždyť ti zbylí začínají se kvapem dělit na další jedince; že v tomhle už máte prsty vy, má drahá, to by bez vašeho vkladu nezvládli!"

    „Opět jste mne, jako vždy, odhalil,„ opáčí první dáma lichotivě, červenajíc se naoko; „ale zasáhla jsem takto jen v jejich zájmu, Pane. Ti nově vzniklí budou časem schopnější, což je důležité pro jejich budoucnost.“

    První ponechává její poslední slova bez komentáře, nikoli však bez zajiskření si: jen aby ze schopných nestali se časem všeho schopní, až začnou chápat rozdílnosti svého druhu a členit se na úspěšné a ty druhé; to už bude jen krůček ke sdružování ve spolcích, začnou vznikat občanské stavy, k nim kluby, a nežli nechám vybuchnout pár supernov, bude zde třídní společnost se

    vším tím řádem, zlořádem a neřádem, který k tomu patří. A pak že já vždy vím, co dělám. Počkat, co to tu — kdo že to řekl? Ach tak, to teprve budou o mně tvrdit tihle organičtí; tedy ti, kteří prohlásí se mými služebníky a věrozvěsty. I když těch deset zásad, vydávaných později za má přikázání, vědomi si své nedokonalosti vymyslí dobře; ačkoli je pak nebudou příliš dodržovat.

    A tak si První nechá ještě chvíli plynout budoucnost jen tak, pro potěchu ze své vševědoucnosti. Příjemně unášen dopředním paprskem časoprostoru málem přehlédne první dámu, objevivší se v jedné časové sekvenci nedaleké budoucnosti; a žádný div, kdyby mu její přítomnost unikla. Není to už jemu dobře známá, univerzálně nadaná vývojová specialistka; vzala totiž na sebe podobu tvorů vyvinuvších se jejím přičiněním z oněch rosolovitých píďalek, vzhledu do té doby ve vesmíru nevídaného, válcovitého s kulatým nahoře. A protože i ona zpozoruje prvního na výšinách, radostně jej osloví, samozřejmě v jazyce nebeském; z nedostatku místa uvádím jen stručný překlad posledního spojení mezi nimi.

    „Zdravím vás, Pane, z nového angažmá na plný úvazek. Stále se tu, na Zemi, něco děje a mojí radostí je být vždy u toho. Nejedná se však o pozvolné vývojové úpravy, prováděné kdysi mnou pod Vaším vedením; je to práce rychlých změn, která mne ale baví a zcela naplňuje. Někteří ústrojní nemohou mi kvůli mému konání přijít na jméno, zato u jiných jsem obzvlášť oblíbená a jak mne někde zahlédnou, jásají a volají ,vivat Revoluce'."

    První zachmuřil tvář a zařadil plynutí času zpětný chod. V okamžiku dosáhl místa vývojové křižovatky ústrojných, ale líheň už zela prázdnotou. Nespokojen sám se sebou znechuceně potřásl hlavou a — od té doby již nikdy nikým nespatřen — zmizel v červí díře, spojnicí všech vesmírů s prvopočátkem. Zato jeho bývalá první dáma po své nečekané proměně potuluje se po Zemi dodnes.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena