Houf koroptví přelétl pětipeské pole a usedl na travnatém pahorku, aby se nasytil a přivítal nadcházející den. Vesničtí kohouti si už připravili své ranní písně, když Jan, příjemně unaven z další počítačové orgie, ulehal do své postele s hlasitým vzdechnutím a s velkými, krvavě zbarvenými kruhy pod očima.
Neklidně ležel a přemýšlel. Poté vstal, ubalil si jointa a svižně škrtl sirkou, otevřeným oknem se jako kluzký had plížil proud dýmu z jeho úst a on se usmíval a přemýšlel. „Na tom světě širokém nic mi nechybí," říkal si v duchu sám pro sebe.
A také měl pravdu. V ten čas dovedly naplnit jeho mladické srdce jen tři věci — Láska, příroda a počítačová hra World of Warcraft. Celé dny strávil Jan dlouhými procházkami, sdílením příjemných a nezapomenutelných chvil se svou dívkou Alenou a — to především — sezením se svými nejbližšími přáteli — monitorem, klávesnicí a myší.
Předlouhé hodiny vysedával Jan u počítače, kde byl svým pánem. Celý prostor kolem psacího stolu se stal jeho královstvím a počítačový hardware, kytara opřená o hranu stolu, talíř od oběda, hrnek s nedopitým čajem a svazek knih, básní a zpěvníků, se mu stal královským majetkem. Vždy, když maminka zavolala rodinu ke stolu, Jan svižně seběhl schody, postavil vodu na čaj, odskočil si na toaletu, popadl vše do svých pohublých rukou a po dvou schodech vybíhal zpět, pln nedočkavosti z dalších dobrodružství, která prožíval v nereálném, počítačovém světě, plném silných orků, chrabrých paladinů, překrásných elfů, draků a jiných fantastických stvoření, která tvořila nyní jeho svět, se kterými se sžil a jejichž animované siluety a texturový vzhled miloval a obdivoval.
„Ten kluk je nemocný závislák,“ slýchával Jan snad od úsvitu do soumraku. Sám takové tvrzení považoval za absurdní a přehnané, i když v hloubi duše přesně věděl, jak na tom se svým vztahem k počítači je. Nemusel se obhajovat, protože jakákoliv slova obhajoby na jeho místě byla zcela zbytečná. Dobře věděl, s kolika přáteli se díky počítačové hře dlouhé měsíce neviděl, kolik šancí v lásce prošvihl a kolik dalších možných neštěstí může padnout na jeho hlavu. Neštěstí? Pro Jana žádná z těchto ztrát a neúspěchů v reálném životě neznamenala neštěstí. Co se má stát, stane se. Osud tvořil jeho budoucnost a za žádné ublížené srdce či zničený vztah nenesl nejmenší část viny.
Se školou to měl Jan velmi složité. Kybernetická vášeň si vybírala krutou daň a nebylo snad týdne, ve kterém by se odlepil ze své židle a navštívil všechny vyučovací hodiny. Když už ho povinnost a chvilkový strach ze své budoucnosti vyhnali do školní lavice, spolužáci ho vítali se slovy: „Kdepak jsi byl? Zase jsi hrál Warcraft? Kdy už začneš chodit do školy? Učitelka tě s tímto přístupem nepustí k maturitě.“ Jistěže tato slova nebyla Janovi zrovna balzámem na duši, ale dokázal je vstřebat a ve své mysli překroutit. Argumenty a výmluvy, týkající se jeho absence ve školní docházce, byly vždy po ruce. Tak vedl Jan svůj život a on sám by na něm nic neměnil.
Jednoho dne, za teplého říjnového odpoledne, kdy se kadaňské ulice zaplňovaly davy lidí, kteří se právě vraceli z práce a škol, se Jan procházel po městských hradbách, krátíc si tak dlouhý čas, než nasedne na autobus domů. Zrovna procházel kolem vinotéky, když jsi vzpomněl na překrásné kameny pro štěstí, zavěšené na kůži, které tu prodávali. Směle vstoupil do obchodu, kde se dozvěděl, že každý druh kamene je osobitý, má jiné vlastnosti a hodí se jen k určenému horoskopickému znamení.
„Něco plamenného, ohnivého a žáru plného," přál si Jan.
A nalezl.
Bohužel, vybraný kámen nemohla prodavačka identifikovat a tak nebylo zcela jasné, zda-li je kámen určen pro znamení býka, tedy Janovo znamení.
Určitě je to ten správný kámen. Jsem si jist," odpověděl Jan a se zapálením si navlékl kůži přes krk, zaplatil a vyrazil zpět do odpoledního města.
Když k ránu ulehal do svého lože, aby si před nadcházejícím školním dnem, o kterém stejně věděl, že ho stráví v pohodlí svého křesla, odpočinul, třímal zakoupený kámen ve své dlani a přemýšlel: „Zdá se mi, že od této chvíle se budou dít velké věci."
Pak usnul.
Bylo jedenáct hodin, když se druhého dne probudil. Ten den však slunce nezářilo tak jasně. Obloha se zatáhla, podzimní vítr si pohrával s plechovou střechou stodoly jako s panenkou ze sirek a na Jana dolehla snad ta nejskleslejší nálada, jakou kdy prožil. Přemýšlel nad školou, nad svými přáteli a nad svou krásnou dívkou, která ho nade vše milovala, a se kterou se, vlastním rozhodnutím, viděl méně a méně. A protože byl Jan člověk, který se nerad trápil a jeho počítač byl jedinou věcí, která ho uklidnila, netrvalo ani zlomek vteřiny a už mačkal spouštěcí tlačítko, kouzlíc si tak nevědomky úsměv na své uplakané tváři.
„K čertu se všemi! Nikoho nepotřebuji. Jsi tu jen ty a já," promlouval jako šílený ke svému počítači.
„Dnes se rozejdu s Alenou. Nestrpím dál její závislost na mé lásce. Svazuje mě a já nemohu dýchat. Nemohu hrát! Nejen jí, všechny zavrhnu. Nezajímají mě. Nikdo mě nezajímá. Chci být sám. Chci být sám, zavřený ve svém srubu s internetovým připojením, doživotní zásobou jakéhokoliv jídla a knih. Uvězněný daleko ode všech jen sám se sebou. To je mé přání." Poté propadl v hluboký pláč.
Jak řekl, tak se stalo. Zlomené dívčino srdce neuneslo takový nátlak bolesti a ze samé slabosti si podle a uboze, přes všechny sliby věrnosti, našla jiného, mnohem staršího bohatého partnera, který jí jistě měl co nabídnout — kromě lásky.
A v tu chvíli uštědřil Jan krutou ránu do srdce. Jaká zrada. V nevyslovitelném, přímo šíleném vzteku řval a nadával na svojí bývalou dívku. Slova, jimiž obdařil její osobu, byla snad ta nejvulgárnější, jaké mohl použít. Vztek a zlost v jeho hlase byly děsivé.
Alena neplakala. Jen stála a sama přemítala o jejich lásce. Milovali se, jako by byli na světě jediní. Oba byli pevně přesvědčeni o nezlomnosti a síle jejich vztahu. Jací pošetilci! Když se Jan, promrzlý a stále plačící vrátil domů a chystal se na horkou sprchu, v tu chvíli si uvědomil, jak obrovské chyby se svým činem dopustil.
Alena, jeho dívka, jeho láska, která ho vždy dovedla rozvášnit a milovat, která ho hýčkala jak jen mohla, a která ho i s jeho chybami přijala a dala mu tu šanci cítit se mužně, teď nadobro opustila jeho život, jako by zemřela. Janovi zbylo srdce už jen pro bolest.
Počítač se mu stal lhostejným a celé dny jen přemýšlel. Přemýšlel a počítal kolik duší, které tvořily jeho svět, se vytratilo v zapomnění. Cítil se jako prázdná nádoba. Jako zrůda, která má vždy pro každého radu připravenou a sama ničí, na co přijde.
„Křičím, křičím. Do světa křičím.
Dejte mi cíl a já se mu vyhnu.
Dejte mi touhy a já se jich zřeknu.
Dejte mi přátelství a já ho zničím.
Dejte mi lásku zpět!
Dejte mi lásku, křičím."
Od okna ke stolu přešlapoval. Jako náměsíčník se ploužil po pokoji a proklínal celý svět. Když usedal nad talíř, aby se pokusil vpravit do sebe trochu stravy — plakal. Když se chystal, po těžkém dnu plném vzpomínek na krásy lásky, do sprchy — plakal. Už to nebyl ten Jan, kterému na světě nic nescházelo. Teď by dal vše jen za svou lásku. Zbavil by se počítače, všeho majetku i snů, jen aby se jeho láska navrátila, pohladila ho po tváři a stála při něm. Zbylo jen prázdno a oči pro pláč. A ještě něco zbylo. Na psacím stole stále stojí Janův strůjce štěstí i neštěstí. Vypnutý. Prozatím...
↑„Za pár zastávek vystupujete.„ Tato čtyři slova mě probudila ze spánku. Pokusil jsem se otočit hlavou, ale zastavila mě ostrá bolest. „Nikdy nespi ve vlaku,“ připomněl jsem si svá vlastní slova. Ohlédl jsem se za průvodčí, která mě ohleduplně vzbudila a vzdal hold tomu, jak si může pamatovat, kdo kam jede. Podíval jsem se z okna. Kolem ubíhající krajina padla mému rozespalému já do oka. Ubíhající malé lesíky, širé pláně a nové rodinné zástavby v záři ranního slunce pádily za oknem vlaku, jehož neopakovatelné drkotání vnášelo do celé situace ještě více sentimentalismu.
Na tom všem mi ale přes tu krásu přeci jen něco nehrálo. Všechno sice bylo na svém místě, jak cestovní taška, tak laptop, průvodčí se taky nezměnila, sedadlo jsem taky nevyměnil, ale znatelný rozdíl mě praštil do očí při druhém pohledu z okna. „Proč vidím ranní slunce, když vlak má být na konečné v půl páté ráno?„ — ptal jsem se sám sebe. A jelikož jsem přes svůj spánek odpověď znát nemohl, rozhodl jsem se zeptat průvodčí. „Před Olomoucí vykolejil vlak, čekali jsme tam skoro tři hodiny,“ dostalo se mi jednoduché odpovědi. V duchu jsem si postěžoval na spolehlivost, i když jsem samozřejmě věděl, že se takové nehody stávají. Taková nehoda ale teď krátila čas, který budu mít v následujících dnech k dispozici.
V tu chvíli mi hlavou bleskla myšlenka na ni. Ona je ten důvod, proč jedu nočním vlakem přes celou republiku místo toho, abych přespal u někoho kdo bydlí blíž. Přinejhorším jsem mohl zůstat v Praze, ale když jsem si v tichu pokoje začal balit, pulzovalo mi v hlavě jenom jméno města, kam jsem měl namířeno. V tu chvíli jsem věděl, že musím jet co nejdál od svých problémů. A tím problémem byli rodiče.
Nikdy jsme spolu neměli špatný vztah a křivdil bych jim, kdybych řekl, že mě špatně vychovali, ale nemohli se smířit se změnami, které můj život v poslední době provázely. Hádat jsme se začali až nedávno. Já se nemohl smířit s tím, že mám na svoje potřeby málo soukromí a oni s tím, že mi málo vidí do života. Včera večer to ale bylo jiné. Důvod byl jako vždy stejný, ale možná i moje otrávenost z uplynulého školního týdne vyústila v to, že jsem si ještě ten večer zabalil to nejnutnější a vyrazil na noční vlak. Neměl jsem žádný velký plán, ale na nějakou dobu mi ty peníze z kapesného stačit budou. Budou muset.
Přes všechny špatné vzpomínky na nedávnou minulost mám však na tváři úsměv. Krásná ranní scenérie a myšlenka na to, že ji už brzy konečně potkám a strávím s ní několik dní, nemohla vyvolat jinou reakci. Sice v podstatě nevím, kdo je, viděl jsem ji na pár fotkách, psali jsme si jen párkrát a vím o ní asi tolik, jako o složení meteoritů, ale od prvních řádků s ní propsaných jsem věděl, že ji budu chtít poznat osobně. A k tomu jsem měl právě nakročeno.
Teď už jenom Hranice a budu v jejím městě, na jejím území. Začíná se mě zmocňovat nervozita. Sám sebe uklidňuji tím, že to bude spíš tím, že se těším, ale o to víc jsem na rozpacích. Beru do ruky mobil a píšu jí, že u ní budu každou chvíli. Zprávu nechávám chvíli neodeslanou a posílám jí při příjezdu do města. „Teď už jenom dojet na hlavní nádraží a pak mě už ponesou vlastní nohy," říkám si. Poslední pochyby ze mě pomalu opadají a při výstupu z vlaku vím, pro co si jdu. Čeká nás posledních deset minut, kdy se neznáme.
Samozřejmě jsme se mohli sejít na nádraží. Bylo by to rychlejší a filmově romantičtější, ale přeci jen první setkání je ideálnější někde v parku a právě takový se nachází pár minut cesty od zastávky. A ona tam na mě už čeká, vím to.
Jdu po ulici a obdivuji shon velkoměsta. Nechápu, jak mohou všichni tak spěchat, někteří si jdou za přehnaně zidealizovánými sny, ale málokdo se odhodlá se jim přiblížit. Já to právě udělal a zbývá mi jen jeden přechod, jedna brána do sadu, abych překonal minulost. Jedno symbolické ohlédnutí za sebe a teď už zbývá jí v parku najít.
Není tak velký, ale míst kam se šikovně schovat tu je hodně. Pomalu procházím vyšlapanými cestičkami a rozhlížím se kolem. Nakonec ji spatřím tam, kde jsem jí čekal, přesně ve středu sadu, sedící na lavičce, koukajíc na displej mobilního telefonu. Přisedl jsem si k ní a když se na mě otočila, na chvíli jsem se ztratil v jejích očích. Pomalu jsem padal jejími zorničkami, až ze mě po chvilce vypadlo krátké pozdravení. „Ahoj," řekl jsem jí. Usmála se a na tvářích se jí udělaly malé ďolíčky. V očích se jí zablesklo. Poznala mě. Až teď jsem teprve šťastný.
↑Znovu mě obklopila ona melancholická nálada, tichá, zastřená, jen jakoby pozvolna roztahující svá chapadla po celém mém těle. Snad abych pozůstal doma, jako pokaždé. Snad abych přemýšlel nad všedností okamžiků, jež nás tak nezištně míjí, ač teorií o vzácných chvilkách života je spousta. Kdo ví, mnohdy se zdá být naše pravá cesta pokrytá šedivou rouškou hrubých povlaků, neprosvítajících, znemožňujících cílevědomému člověku pokračovat dále, rozvíjet vlastní hladinu ctižádosti.
Byt se zdál být též povlečen jakýmsi stereotypním lapačem drahocenného času, nijak nevybočoval od jiných bytů. Zašlé dřevo skříňky volalo po renovaci, zatímco strohý lustr se kýval pod náporem prachu. Nic zajímavého, nic, na co by se mohla číkoliv duše upnout.
Čerstvě vyleštěná okna mi odhalovala výhled na scenérii venku. S vědoucím úsměvem jsem musel konstatovat sám k sobě, že ironie se vznáší všude. Dychtivý vítr, neschopen ničeho lepšího, než rozfoukat pár odtržených listů. Krvavé paprsky, bodající pečlivé pozorovatele do očí. Milenecký pár, procházející se pod churavě vypadajícím stromem.
Jak fádní podívaná.
Zašustění papíru pod dveřmi mě však z transu vyvede. S lehkomyslnou lhostejností otočím tím směrem pozornost a všimnu se jemné, tiché obálky. Tak nevýrazné, jako by chtěla splynout s okolím a přesto tak křiklavé, aby mě upozornila na svou výjimečnost.
Šouravými kroky se k ní vydám, v tichosti, abych nenarušil posvátnost tichého místa, jež se zde za ty hodiny vytvořilo.
Už když uchopím do rukou onen tenký papír, vrhne se na můj zrak na křiklavě zelené písmo, kazící tu krásu a tajemnost okamžiku. Jsem nucen pousmát se nad ozdobným stylem psaní, vytříbené. Jméno, které je zde napsáno, však nepatří mně.
Že by se někdo spletl? Možná hloupost, možná ne. Cílevědomý žert, navážející se do mé vnitřní osobnosti? Pochybuji, to by bylo moc propracované na tak nevyvinuté mozky, trpící touhou smát se lidem více zasvěceným do pravého řádu přírody.
A tak se odvážím dopis rozdělat a nahlédnout...
Můj údiv překračoval hranice běžného smýšlení. Hlavou mi kolovaly tucty představ všeho druhu a přes svůj obvykle klidný postoj jsem náhle překypěl zlostí nad tou absurditou. Drzost těch nevychovaných vykradačů osobního soukromí se těžko dala srovnat s něčím jiným. Cožpak jim není cizí neštěstí stejně vzdálené jako duše zemřelých umělců, které stále přežívají ve všemožných literárních dílech a rukopisech? Ne, svátost je jim očividně cizí...
Jenže i zlost brzy nahradil znovu ten očekávaný nezájem, protkaný matnou dávkou znechucení. Jen dětské nápady by mohly přijít na něco tak směšného. Nemá smysl věnovat čas podobným věcem, když rozvernost přírody je daleko zajímavější.
A tak se lenivými kroky znovu odeberu do obývacího pokoje, zcela obklopen svou touhou po samotě, jež se mi dostává v plné síle.
Co více si člověk může přát, než zdlouhavě uvažovat o bytí, když každý jiný krok by mohl znamenat uklouznutí vedle a tudíž zakousnutí se do našeho osobního jablka zkázy.
↑Cesta před námi byla neskonale dlouhá. Z New Yorku jsme vyjížděli okolo páté hodiny. V centru byl provoz samozřejmě nejhustší, směrem ven z města však slábl. Neustále bylo slyšet hlasité troubení žlutých uspěchaných taxíků a ostatních aut pohybujících se zmateně širokými přeplněnými ulicemi. Na Manhattanu jsme strávili asi hodinu, poté jsme třiceti kilometrovou rychlostí se zastávkami po každé minutě přejeli přes Manhattanský most a další půl hodinu postávali v kolonách zbytku metropole.
Na čelním skle se pomalu začaly objevovat kapky vody, které postupně začaly zaplňovat ulice kolem nás. Blížili jsme se ke křižovatce, na jejímž semaforu se rozsvítila červená. Zastavili jsme zde jako první, v druhém pruhu a za námi se začala tvořit kolona. Při čekání mne upoutal děsivý jev. Z lesy porostlých hor vyčnívajících za křižovatkou vystupoval hustý dým. Protože naše cesta směřovala právě horskou silnicí, pustil jsem rádio:
„Žádám všechny vás, kteří posloucháte naši stanici, abyste se co nejrychleji uzavřeli do bezpečí svých krytů a sklepů. Jinak snad odjeďte nejlépe do Evropy nebo jižní Ameriky. Vím, že má druhá rada je nesmyslná, zvlášť poté co se všechna letiště uzavřela a zrušila veškeré odlety a přílety kvůli příliš silnému větru a to samé udělaly i přístavy, pro příliš divoké moře. Zpráva z meteorologické stanice, kterou jsem před chvílí obdržel, varuje před gigantickou bouří, která zasáhne především Spojené státy, jih Kanady a sever Mexika. Hlavní tah bude od Nového Mexika po Michigan. Měl by to být jeden obrovský hurikán, z něhož, ač je to nepředstavitelné a jak vystřižené z nějakého katastrofického filmu, se budou tvořit orkány a tornáda, devastující další státy. Dopad zatím není blíže určen. Kromě toho zde mám ještě jednu zprávu, v níž jsou uvedeny rozsáhlé požáry v lesích Appalačského pohoří, které se i přes postupně houstnoucí déšť rozšiřují až k městům. S dalšími informacemi se vrátím co nejdříve. Pokud zrovna sedíte v autě, pokusíme se vám cestu zpříjemnit country hudbou."
I přes všechna varování se náš tmavě červený ford rozjel předem zvolenou cestou. Na silnici, jež vedla skrz les, jsme potkali jen několik málo aut. Jediné, co prozařovalo skrze houstnoucí mlhu, bylo silné oranžové světlo po obou stranách. Ani přídavná světla si se sníženou viditelností neporadila. Jeli jsme krokem. Jakmile jsme se dostali na volnou cestu, ukázalo se, že to, co nás sužovalo, byl ve skutečnosti kouř. Kouř, který jsme po nabrání rychlosti nechali co nejdále za sebou.
Konečně jsme se dostali přes hranice New Yorku a projíždíme státem Pensylvánie. Obě naše děti usnuli, než skončila osmá píseň hraná na kytaru se slovy popisujícími silnou řeku Mississippi.
„Opět vás všechny zdravím. Doufám, že mne posloucháte už jen z malých japonských radií na baterky, která máte na poličce ve svém sklepě. Dostal jsem zprávu z města Albuquerque, kde udeřila bouře jako první. Silný vítr spolu s kroupami vysklil několik mrakodrapů a oken rodinných domů. Automobily, ač stojící či jedoucí, na tom nejsou o nic lépe. Pomačkaná karoserie a v látkových sedadlech zapíchána spousta střepů. Někteří lidé, kteří byli v tu chvíli na ulici, jsou nyní převáženi s četnými poraněními do nemocnice. Momentálně je však hlavní město Nového Mexika ubíjeno neutuchajícími přívaly deště. Ve státech Texas, Oklahoma a Arizona je hlášeno na deset tornád. V Michiganu by se měla bouře objevit přibližně do...," v tom se však spojení s jediným možným mediem přerušilo. To nejdůležitější, co nám mohl Jeremy Dowels říci, bylo, kdy se bouře dostane do Detroitu, na jehož předměstí stojí náš bílým dřevem obložený dům.
Jediné, co nás drželo nějaký čas od paniky, byla neustálá konverzace, díky čemuž také utekla cesta Pensylvánií daleko rychleji. Už zbýval jen malý kousek přes Ohio. Na vyvýšených místech se do našeho terénního auta opíral silný vítr. Občas jsme projeli nějakým městem, kde už byla prkny zatlučená okna i dveře. Vypadalo to, že jsme poslední lidé mimo domov.
Po půl hodině jsme byli v Michiganu. Najednou se však rozblikala červená kontrolka, upozorňující na nízký stav benzinu.
Široko daleko nebyla žádná čerpací stanice ani vhodné místo k zastavení. Útočiště nám poskytlo skromné odpočívadlo u cesty. Vystoupil jsem z vozu, otevřel kufr a vyndal kanystr s několika litry jako rezervu. Bylo hodně obtížné nádrž v tak hustém dešti naplnit. Po chvíli jsme byli zpět na cestě, když v tom se před námi objevilo město, tak krásné jak nikdy dřív a jeho tyčící se mrakodrapy. Odbočili jsme doprava. Projeli dlouhou ulicí, na jejímž konci byl železniční přejezd. V poslední minutě se rozsvítila červená světla a z dáli se ozývalo hlasité kvílení vlaku. Podřadil jsem, abych zvýšil rychlost. Stačil jsem projet jen chvilku před spadnutím závor. Katie se podívala do zpětného zrcátka, ve kterém uviděla obrovský šedý oblak. Po několika metrech jsme zastavili před domem, rychle vzbudili děti a běželi se schovat do sklepa. Jen několik sekund po zaklapnutí dveří se ozvalo několik děsivých zvuků, vysypané sklo a nakonec jedna velká ohlušující rána. Najednou všechno utichlo. Vyšli jsme po schodech ven. Nejprve nás oslnilo zářící slunce a poté jsme uviděli tmavě červené auto obrácené na střeše vprostřed našeho obývacího pokoje. Jiné domy v ulici byly skoro netknuté. Ani v ostatních státech nebyly škody příliš velké. Vyplatilo se to?
↑Malá Dorotka Němečků nepatřila zrovna mezi nejvýřečnější. Do rozhovoru se pouštěla málokdy, lidem se vyhýbala. Mnohem raději než hraní s ostatním děvčaty měla čtení knih. Obyčejné problémy dětí, hádky a rozmary jí byly cizí. Okolní svět jako by pro ni vůbec nebyl. Žila si spokojená ve svém vlastním světě. Lidé z vesnice jí proto mezi sebe nepřijali, ale jí to netrápilo. Jejich problémy a řeči plné předsudků ji nezajímaly. Ve své podstatě to nebylo hloupé děvče, ale moc uzavřené do sebe na to, aby to lidé mohli poznat. Tak to s ní dopadlo jen tak, jak mohlo. Toho zvláštního chování si ostatní všimli a jak už to tak bývá, když se někdo liší, začaly se po vesnici šířit nemístné řeči.
„Vždyť to se nesluší, aby se děvče takhle chovalo," zamračila se stará Doušová.
„Máš pravdu, Mařenko, takhle si nikdy žádného nenajde," přikývla hostinská Melicharová.
„Bodejť, dyť se na ni podívejte,„ přidala se mlynářka Málková, „ani zdravit to neumí. Aby to nebyla pak čarodějnice.“
„Uklidněte se, do kostela chodí,„ zamračila se hostinská, „ale chová se opravdu podivně.“ Pomluvy se po staré Olešence šířily rychle a brzy se dostaly k uším paní Němečkové. Ta nemohla přenést přes srdce, jak mluví o její malé Dorotce a rozhodla se, že jí najde ženicha. Němečkům patřil starý mlýn, takže peněz měli nazbyt. Nápadníků se proto tedy objevilo hned několik, ale paní Němečků se rozhodla pro Tadeáše od Potůčků. Platili za ty bohatší ve vesnici, statek prý měli rozlehlý a úcty? Té se jim také dostávalo. Vskutku ideální manžel pro jejich malou Dorotku.
„Dorotko, máš tu nápadníka," zavolala na ni. Dorotce to hned přišlo divné. Žádný chlapec o ní nikdy ani pohledem nezavadil a ona zase nikdy nezavadila pohledem o ně, tak proč by sem někdo chodil? Když zahlédla postávat v síňce Tadeáše, vůbec se jí v tom nevyjasnilo. On se ihned narovnal, když jí zahlédl. Paní Němečků měla od samého dojetí málem slzy na krajíčku. Kromě nich seděl ještě v místnosti u stolu starý Němeček.
„Přistup blíž," požádal jí Tadeáš. Neochotně tak učinila.
„Dorotko, vezmeš si mě za muže," otázal se jí Tadeáš. Paní Němečků slzy neudržela.
„Ale...uhm já,„ chvilku překvapeně mumlala, pak se však odhodlala ke slovu: „Já si tě nechci vzít Tadeáši. Nikdy jsem s tebou ani slovo nepromluvila, tak proč bych si tě měla brát za manžela?“
V místnosti bylo v tu ránu hrobové ticho. Matinka se ihned na svou dceru rozzlobila, jak se to chová a že se to nesluší. Tatínek radši nic neříkal, jako by věděl, že by tomu nijak nepomohl. Kdyby tak v tu chvíli tušili, jak moc se to dotklo Tadeáše. Dorotka byla zmatená. Tušila, že jí Tadeáš chce jen kvůli věnu, tak proč si ho má brát? Tadeáš nepromluvil, beze slov opustil místnost. Toho večera Dorotka klidu nenašla.
Zpráva o Dorotčině odmítnutí se po vesnici rozeběhla jak šílená a za chvilku o tom věděla i pastýřova rodina na nedaleké samotě. Dorotka se stala terčem vtipů, ale na Tadeáše si v tu chvíli nikdo nevzpomněl. Zmizel ještě toho osudného dne a od té dobu po něm nebylo ani slechu, ani vidu. Skoro to vypadalo, že se do země propadnul. Jeho rodina se dlouho nemohla smířit se ztrátou syna, ale jak šel čas, zvykli si. Co jiného mohli taky dělat?
Jednoho večera poslala stará Němečková Dorotku do města na trh. Prý aby mouky nakoupila. Dorotka poslušně vyrazila, ale ouha. Nevrátila se. Paní Němečková marně čekala do večera, kdy se její dcera z trhu vrátí. Když se už po druhý den nevracela, začala se po dceři shánět, ale nikdo nevěděl, kde je Dorotce konec.
„Kam zmizela moje dceruška?" — naříkala paní Němečků. Vesničanům bylo paní Němečkové líto, a tak se vydali Dorotku hledat. Trvalo to den, než objevili kárku, ale Dorotka nikde — jen kaluž krve. Vesničané se jí potom ještě snažili najít v lese, ale marně. Do dneška jí nikdo nenašel. Občas jí některý z pocestných zaslechne, jak volá o pomoc, ale nikdy už jí nikdo nespatřil. Povídá se, že nebude mít pokoje, dokud její vrah nebude potrestán. Kdo ví, zda jsou to jen pověry nebo nevyvratitelná skutečnost. Budeme moci někdy s určitostí říct, zda jsou? Zná někdo odpověď? Možná, život Dorotce už těžko vrátíme. Když jsme mohli, nechtěli jsme, a když chceme, nemůžeme.
↑Smráká se. Temné stíny dostihují všechny tvary okolního světa a olizují paty jdoucím osobám. Slunce v rudé záři zapadá za horizont a hvězdy nad okolním tichem, linoucím se z lesů, luk a strání, zahajují svou kompozici strašlivé temnoty.
Kdesi v horách v zapomenutém kraji stojí jak vetchá žena zřícenina hradu, jenž tkví v lůnu obklopeného hvozdu vypovídající tajemno a smrt. Legendami je opředený tento kraj a zvěstmi nevýslovné hrůzy z temných končin tohoto světa zapomnění. V hradu ve slabém kontrastu svící, vzdáleného souzvuku větrem ovívajících větví jehličnatého lesa a pomalu kapajícího vosku na stůl, sedí v pohroužení nad svazky prastarými osoba.
Paměti, které sahají až do dávného starověku, kde se panovník považoval za ztělesnění boha a vykonával hrůzostrašné popravy obětí, přes středověké záznamy v kronikách mnichů, jež psali brkem své živé paměti po drsném pergamenu třesoucí se rukou, při představě na onu zkušenost v boji proti satanovským zjevům, které prahli po krvi, jako prahne trosečník po vodě, až k novodobým poznatkům, které stále burcují představivosti o oněch nesmrtelných osobách potřísněném mystikou a krví.
Pomalu otáčí stránku kroniky svého druhu. S úsměvem na tváři stále vzpomíná. „Jak mohla být tak pomíjivá představa lidí o našem původu,„ myslí si. Pomalu vstupuje na scénu hvězdného pódia měsíc. Nostalgicky vzpomíná dále. „Jak směsné,“ vzkazuje temnotě. Je sám, pouze paměti otravují jeho geniální mysl. V temnotě trosek Hádovy říše ze 13. století, již zub času poznamenal toto místo a stal se útočištěm osoby zcela čistějšího původu než samotný Ježíš, přemýšlí.
Už dlouhá léta je sám, což není nijak neobvyklé k jeho roli žití na tomto světě. Nyní touží po společníkovi, po orgasmickém vzrušení jakéhosi pouta, po konspirační touze, po rudém pramínku stékajícího z úst přes vrcholky ňader do víru slasti. „Blouzním snad? Opouští mě má důstojnost bytí?" — opět sděluje temnotě. Goticky vyhlížející svícen vrhá stín. Měsíc vstoupil na obzor a proužkem světla, které prosvěcuje věž přes skuliny temnoty a krásy středověkých linek tvarů a zašlých emblémů rytířských řádů, osvětlil jeho tyrkysovou tvář, která v slabém poúsměvu odkrývala jak svíce bílé dva ostré nože dychtíc po krvi panen.
Jeho touha je stále silnější. V nitru jeho těla cosi vře. Nervy spojené se špičáky se rozechvěly. „Aááá," zvolá stále nekojící touhou. Svíce zhasly, pouze světlo měsíce tu má hlavní roli. Jak dávné loutny nesouzvučných strun znějí větve v poryvu větrů jehličnanů. Rozhodl se. Čas mu sžírá jeho černé srdce.
Musí se vydat mezi lid, mezi své oblíbence. Nebýt jich, není on. Vteřina, jak v mžiku roku, protne noc jediným ladným pohybem stovky mil. Tu nachází se v blízkosti města Avon. Vzhlíží jeho temně zelené oči na poklidné město zahalené do roušky noci. Jemné obláčky stoupajícího dýmu z mnoha hrázděných domů věští klid a pokoj spícího obyvatelstva. Ta nevýslovná nádhera a klid naplňují jeho tkáně žil touhou.
Oděn v dlouhém černém kabátu a košili s volánky. Prochází v dlouhý krok do ulic temně prosvícenými olejovými lampami. Nasákne vzduch prosycený smrtelníky. V dáli v kostelní věži viktoriánské architektury začne odbíjet zvon. Půlnoc, čas kdy moment uvolněné energie kořenů země umožňuje přechod na onen svět — do podsvětí. Šelest křídel havrana, jak nějaké zaklínadlo, souzvučí zvonu v jemném intervalu. Vkrádá se kroky, které plynou vzduchem, nechají se vábit mezi temnými ulicemi z dlažebních kostek.
Přemýšlí. Jako v extázi obrátí svůj zrak na dům s číslem 666. „Hmm, to bude ono. Jakási okultistická sudba mi přeje. Cítím mušelínovou kůži panny na podbřišku, jenž klesá a stoupá v rytmu dechu," říká si. Jediným skokem ocitá se v patře. Neslyšně vstupuje do pokoje. Vidí, jak ona dívka za svitu lampy čte knihu — velice vzrušeně a napjatě, téměř bez dechu. Stín, jenž vrhá lampa do pokoje, se stává partnerem osoby nesmrtelné.
„Dobrý večer,„ ozývá se hlas hluboký a tak krásný, jak zář luny, ze stínu. Dívka sebou prudce trhne a přes tvář ji přejede výraz démonické krásy. „Kdo, kdo tu je?“ — zvolá ve strachu. „Jsem tvoje podvědomí, tvá halucinace,„ sdělí nesmrtelník. „Co tu děláš, co tu chceš? To se mi jenom zdá,“ třesouc se slova dívky v každé slabice. „Halucinace se zdát může, řekněme, že se ti jeví v živé podobě,„ stále neviděn ve stínu. „Mé jméno je Sirius, některé osoby tvého druhu by mě označily jako velice inteligentního tvora s dávkou neskrývané touhy po krvi,“ pronese s jemným sarkasmem v hlase.
Dívce se roztřásly její ladné nožky. Běží ke dveřím a chopí se kliky z mosazi. V témže okamžiku oku nezpozorovatelném vylétl z rozvířeného stínu strachu Sirius. Chopil se dívčiny ruky. Náhle ji projel jízlivý chlad doteku služebníka temnot. „Neměj strach Amélie, vím o tobě všechno... Tvůj život byl až doteď naplněn po okraj zbytečného bytí. Mě se bát nemusíš.„ Dívka pohlédla do jeho sličné tváře a v dechu vzdouvajících se ňader vykřikla plna vzrušení, strachu a chladu doteku. „Někteří nás znají pod pravými jmény, ale nad tím by sis polámala jazyk, který je svatější než cokoliv jiného v momentální situaci. Vy, lidé, nás nazýváte vampýry, krvežíznivé pijavice. Hnusí se mi jenom při pomyšlení na konkrétní skupinu lidí, kteří o nás vykládají samé lži,“ vyslovil pln hněvu upír a pustil její ruku.
Dívka z posledních záchvěvů dechu poodstoupila dál do místnosti, stále nechápajíc. „Dlouhá léta jsem cestoval, napříč staletími žil a stále sám jsem byl uzavřen ve svých myšlenkách a neúprosných chvil. Změna, ano, to je ten pravý výraz pro svobodu mé zakleté duše,„ řekl. Dívce vlály její kaštanové vlasy ve změti vánku doléhající z otevřeného okna. „Co tím máš na mysli, co ode mne chceš?!“ — pravil hlásek tak sladký, a přesto třesoucí se. „Nabízím ti, o čem se ti ještě nesnilo, o možnostech žití ve formě nadlidského vnímání. Umožním ti žít věčně a prožívat celý život pouze v orgiích a radostech ze života, nekonečné touze po svatosti a rituálech v mé společnosti. Krev nám rozšíří obzory, Amélie!„ — pravil Sirius. „Nech mě být ty zrůdo. Odstup satane. Pomóc, pomoc!“ — zvolala.
Toto se jí stalo osudné. Dívka pomalu prchajíc k oknu, každá desetina vteřiny jejich kroků odpočítávala čas žití v enormní schráně smrti. Upírův kabát padl na zem, zhasl lampu mžikem oka a vrhl se po bezbranné dívce, která ohrozila jeho tajemství. Mezitím venku se ozvaly jakési hlasy, které přerušily tento posvátný plán nesmrtelníka. Mnoho času mu nezbývalo. Chopil se vystrašené duše. Svou levou rukou ji chytl za bok a pravou pod krkem. „Áááá,„ ozvalo se z jeho úst. Jak krásná v té chvíli byla. Dunění jejího srdce v strachu by dokázalo vyvolat bouři. „Nechť je ti osudem tato možnost,“ pravil Sirius. Jeho sametové rty odkryly bělmo jeho velkých špičáků, ostrých jako kopí, které se chystá zabodnout do těla se vší touhou. Instinktivně nalezl hlavní tepnu na krku dívky pod balzámem její kůže. A...
Zdlouhavě stékají pramínky krve po dlažbě před domem. Amélie, sledována mrtva v hloučku nechápajících lidí.
Sirius pln zklamání a hněvu opět ve společnosti své nostalgie pohlédl na měsíc. „Poutníku, příteli, což mohu toto snášet? Najdu-li někdy balzám v smrti lidí, útěchu, pochopení?„ „Nikdy,“ pomyslel si. Za souzvuku poryvu větru ve větvích hvozdu utichá i jeho touhy zář. Opět sám ve společnosti svazků, vědění o jeho druhu.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena