• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2011 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2011

    Práce v této kategorii:

  • Ismael (Sto roků samoty)
  • Žebračka
  • Prý lidské srdce...
  • Vlaštovička
  • Snění
  • Hledám Tě
  • Zlatá svatba
  • Řeka Ohře
  • Bláznova zpověď
  • Cukrová vata
  • Slavík
  • Zima
  • Poznáš se?
  • Závěť
  • Červánky
  • Smrt
  • Pod hvězdami
  • Vysoká Pec

  • Ismael (Sto roků samoty)

    Jana LANDOVÁ (21)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    Copak jsi dělala,
    celou tu věčnost,
       má krásná Ismael?
     
    Sedávala v koutě
    Smávala se hloupě
    V kamenné věži
    usínala stěží,
       ubohá Ismael
    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    S čímpak si hrála,
    celou tu věčnost,
       má malá Ismael?
     
    S panáčkem hliněným
    S koníkem ze dřeva
    Hrála si se sněním,
    když přišla únava,
       ztracená Ismael
     
    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    S kýmpak jsi mluvila,
    celou tu věčnost,
       nádherná Ismael?
     
    S Ismael jsem šeptávala,
    srdíčko jí vylévala,
    povídala o světě,
    o ptácích i kometě,
       osamělá Ismael
     
    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    Čímpak ses bavila,
    celou tu věčnost,
      má sladká Ismael?
     
    Radost nikdy necítila
    Šílená si připadala
    Jen skrz mříži, okénkem,
    hledívala ven,
       nešťastná Ismael
     
    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    Čehopak ses bála,
    celou tu věčnost,
       má křehká Ismael?
     
    Chladu svého vězení,
    vzpomínek na loučení
    Tmy a ticha bála se,
    ve tmě noci chvěla se,
       zoufalá Ismael
     
    Sto roků samoty
    Sto roků prázdnoty
    Na copak myslela's,
    celou tu věčnost,
       naivní Ismael?
     
    Na pomstu
    Na tebe
    Na to jak navždycky
    pošle tě do nebe
       ukřivděná Ismael

    Žebračka

    Květa KUDLÁČKOVÁ (58)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Tak strašně moc bych chtěla prohodit slůvek pár
    Však ticho, moje cela, nedopřeje mi ten dar
    Jen drobečky slov sbírám a do cely je nosím
    A v dlaních srdce svírám, když o věty já prosím
    Královna vznešená, co žebračkou se stala
    Však chtěla tohle sama
    Pro tebe se trůnu vzdala
    Proč býti žebračkou i když jen ze své vůle
    Budu zas královnou
    Však srdce bude půle

    Prý lidské srdce...

    Jiří KVĚTOŇ (68)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Na přesah žití dosáhneme,
    jen pokud láska neopustí nás.
    Když po souladu neprahneme,
    vytrácí se hlas
    vzájemnosti naší a sílí, co nás rozděluje:
    nemohu, nechci! — do nás zarůstá,
    nádorově rezonuje.
    Lhostejnost klade nám prsty na ústa,
    navzájem mlčíme slova hřejivá,
    když jenom za sebe kráčíme životem,
    zrazeni ptáčetem, které už nezpívá:
    nejsi v mém vědomí, nejsem-li já v tom tvém.
      Prý lidské srdce více ke zlu se kloní.
      Je-li tomu tak, komu tu hrana zvoní?

    Vlaštovička

    Ludmila ŠIMŮNKOVÁ (54)

    Vlaštovičko na shledanou,
    podzim přichází,
    mušku máš tu vždycky danou,
    srdce se zde nachází.
     
    Přijde zima, přijde mráz,
    bude mi tu smutno,
    u nás se však neschováš,
    bylo by ti trudno.
     
    Zase bude jaro samý květ,
    přiletíš a pozdravíš,
    vrátíš se nám zpět,
    krásu nám zas navrátíš.
     
    Přišlo jaro — vlaštovičku stále hledám,
    vlaštovička neletí,
    ničeho se nelekám, jistě, jistě přiletí.
     
    Přiletěli jenom mladí,
    kdepak máte maminku?
    Tu už dávno hlína hladí,
    posílá Ti vzpomínku.

    Snění

    Jana PODLISKOVÁ (71)

    Černé noci bezútěšně plynou,
    můj milý, tam za mořem, má asi jinou.
    Za oknem mi havran stojí,
    otevřít se okno bojím.
    Jeho krákot zní pokojem,
    snad je to ten havran co se znal
    s Edgar Alan Poem.
     
    Neberte mi iluzi, že se vrátí,
    nechte mně snít, že zlé noci se
    již krátí.
    Přijde — bude mít jen aktovku,
    v ní trenýrky a mojí fotku.
    Nebudu se na nic ptát
    a budeme spolu spát.
     
    Čekám zprávu na mobilu,
    hledám dopis ve schránce.
    „Jedu k Tobě ty můj broučku,
    dej mi klíče pod rohožku,
    už vím, že jsi jediná,
    co je pro mě stvořená.
    Poznal jsem svět
    a už mě v něm nic netěší.
    Teď vím, že jen v Tvém
    něžném náručí
    je moje štěstí.“

    Hledám Tě

    Irena HANOUSKOVÁ (60)

    Místnost za místností otevírám.
    Prostor za prostorem navštěvuji.
    Vítá v nich prázdno, pohovky a slunce jas.
    Snu to klam mezi vysokými okny bez okras.
    Chci být s Tebou. Teskním v rezignaci.
    V dokonalé rezonanci zpěvu ptáků, šumění javorů a bříz.
    Ticho místnosti stvrzuje své absolutno.
    Zpěv ptáků za okenní tabulí svůj říz.
    Chci Tě.
    S výhledem do strání a pastvin bez teras.
    Bezbřehé je smutno, slaný život na doraz.
    Bystřím smysly, sluchem pátrám.
    Po dlaždicích v průzoru pleská chůze ozvěnou.
    Kéž jsi to Ty!
    Na dráhách paprsků tancuje jen prach.
    Napravo pohovka, nalevo prázdno.
    Zázrak je na konci mých stínů. Na zádech strach.
    Kde jsi?
    Další dveře.
    Pohovka, prázdno.
    Tak kde jsi!? Démon času hlas můj zavře!
    V místnostech stíny prodlužují absolutno.
    V zeleném listí javorů slunce staví proměnlivý most.
    Zázrak tady a také v nedohlednu. V kaskádách slz slané vody prost.
    Sluneční stopa šelestí životem stromu.
    S teplem strání do vysokých oken realitou dýchlo:
    „Maminečko, čekáme Tě. Přijď za námi domů."
    „Sluníčka má! Snad ještě není pozdě. Přijdu!"
    Však tělo nelíbané kamení.
    Než rok s rokem sejde se, i slova v kámen promění.

    Zlatá svatba

    Zdeňka VEVERKOVÁ (73)

    Od hodiny, co tvoje ano znělo
    půl století nad námi přeletělo
    a já se tě teď znova ptám
    tak jako tenkrát, to ráno.
    Hlas se mi třese, teď už věkem
    milá ti dávno neříkám
    krátce tě volám - mámo!
    Přesto však dál já rád tě mám
    prosím tě, řekni mi opět své ano!
     
    Půl století jsem naříkala
    o vlčí mlze, kam jsem rozum dala
    a teď ti zase ano říci mám?
    Děti nám dávno z hnízda vyletěly
    vlasy mi věkem zcela zšedivěly
    a já se stále ještě červenám.
    Pojď blíž, ať nikdo neslyší to
    jen tobě já to pošeptám
    tak jako tenkrát, to ráno:
    Můj milý, stále tě ještě ráda mám
    stokrát ti řeknu své ano!

    Řeka Ohře

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (69)

    Jak mladá, nedočkavá nevěsta 
    Co milému v ústrety běží
    Jak nikdy nekončící cesta
    Lemuje řeka skály při pobřeží
     
    Za německým Waldsteinem
    Ze dvou pramenů se spojí
    A do Čech nedočkavě pospíchá
    Na předlouhé cestě svojí
     
    Ale brzy zadrží ji a zkrotí
    Velká vodní nádrž Skalka
    Pak v meandrech se uspěchaně kroutí
    K dalším městům je to velká dálka
     
    Cheb, Kynšperk, Sokolov a Karlovy Vary
    Již velká řeka uspěchaně minula
    V Klášterci omyje další říční kameny
    Konečně u Kadaňského stupně stanula
     
    Zkrotili lidé už podruhé tu řeku dravou
    A měsíc v její vodě koupe se za šera
    Na křídlech bílých rackové se snáší za potravou
    Ve vodě zrcadlí se střechy Františkánského kláštera
     
    V kamenných hrázích plyne proud řeky zkrocené
    A člověk potichu si říká, jak je maličký
    Se starobylým hradem řeka se přivítá
    Uslyší i dávný nářek z katovy uličky
     
    Za mostem železným u vody usednu
    Vodu studenou nabírám do dlaní
    Obdivně na krásu Poohří pohlédnu
    Loučím se s královským městem Kadaní

    Bláznova zpověď

    Libor ŘEZNÍČEK (45)

    Zůstanu-li sám, zblázním se,
    zůstanu-li s tebou, plyn mi bude chlebem,
    ten nahoře mi nedá vybrat,
    musím volit mezi peklem, nebo nebem.
    Hledám cestu prostřední a nemohu ji nalézt,
    chodím světem sem a tam a stále bloudím,
    mám chuť se hodně vybrečet, někam zalézt,
    marně hledím do nebes a na tobě Bože loudím.
     
    Všichni kdo mi radili, teď jenom mlčí,
    najednou jim naráz došla řeč,
    stojí opodál a každý rameny jen krčí,
    hledí, jak mé tělo svírá velká křeč.
     
    Zůstanu-li sám, stanu se tichým bláznem,
    budu mezi lidmi bludný samotář,
    stane se ze mě vyvrženec rázem,
    vezmu smrti její nabídku, jako její sekretář.
     
    Zůstanu-li s tebou, nebudu se nikdy smát,
    nechci vidět na tvém těle cizí ruce,
    raději už půjdu brzy navždy spát.

    Cukrová vata

    Olga RATHOVÁ (53)

    Voňavo u rybníka na procházce jarní,
    je zkrátka zázračný úkaz,
    jen to nepokaz
    Podběl už také rozkvetl
    na chutný medový čaj
    Šplouchání v potůčku
    skřivánek propustí paprsky na mou tvář.
    Ještě vylezou plaziví hadi.
    V klidu se protloukám přírodou,
    neodolám dobrému moku.
    Jako cukrová vata se mi lepí
    zpáteční cesta.

    Slavík

    Zdeněk KUČERA (63)

    Na šípkový keř slavík přiletěl,
    Čechral si své peří a krásně kolem pěl.
    O štěstí a lásce, která světu chybí.
    O kráse a vůni rozkvetlých šípkových růží.
     
    Na šípkovém keři slavík krásně pěl.
    O dalekých zemích, kde je hezčí svět.
    Jednou bude lépe, zpíval lidem všem.
    O krásném novém světě, kde není žádných běd.
     
    Na šípkovém keři slavík umíral.
    Přitiskl se k trnu, co mu život bral.
    Jeho zpěv už slábl — stejně také dech.
    Z tělíčka se ozval poslední už vzdech.
     
    Na šípkovém keři všechny růže pláčí.
    Utichl hlas pěvce, co k smrti právě kráčí.
    Pod šípkovým keřem tělíčko leží.
    Jeho duše bloudí u SMARAGDOVÝCH moří.
     
    Na šípkovém keři růže odkvétají.
    Přichází už zima — vločky poletují.
    Pod šípkovým keřem tělíčko leží.
    Však slavíka písně v srdcích zůstávají.
     
    Na šípkový keř slavík přiletěl.
    Čechral si své peří a krásně kolem pěl.
    O štěstí a lásce, která lidem chybí.
    O kráse a vůni rozkvetlých šípkových růží.

    Zima

    Šárka PRŮŠOVÁ (26)

    Vidíš, jak venku sněží?
    Sníh pokrývá střechy domů i věží,
    jak vločky tiše letí,
    přičarují úsměvy všech dětí.
    Vločka po vločce na sebe se váže
    a stromy, dříve zelené,
    mají obtěžkané paže.
    Jak krápníky jsou zimní lesy v opuštěné jeskyni,
    jak ledovému království jsou předsíní.
    A palác k tomu království to jezera jsou
    praskající mráz hraje píseň svou.
    Ta píseň je tak nádherná,
    kdo chápe, kdo má rád,
    přeje si, ať v zimní kráse
    zmrzne taky vodopád...

    Poznáš se?

    Jaroslav ŠULC (60)

    Už napadl sníh, vše čisté a bílé je.
    Copak to vidím?
    Nepotřebné křeslo dívá se ze závěje.
     
    Kdo ho dal na dvorek, proč nenašel sběrný dvůr?
    Ach tak! Sousedi by museli udělat o krůček půl.
    A to přeci nejde! Vždyť i z balkonu samo seskočilo,
    to křeslo nejspíš zázračné bylo!
     
    Ještě zasněžený a čistý je záhon.
    Co takhle přihodit konzole od záclon?
     
    Zlatý déšť tam nějak smutně stojí,
    stěna z předsíně vše zahojí!
     
    Nyní jsem spokojen, čeká mne odměna,
    chladivý nápoj a na něm bílá pěna.
    Nemohu zameškat jediný den,
    já přeci zodpovědný občan jsem.
     
    A co s tím klíčem od hlavních dveří?
    Klidně ho zahoď! Zamykat jde mi stěží.
    Otočit klíčem je tak těžká věc,
    nezvládá to ani náš syn...sportovec!
     
    Poezie za všechny prachy, to tedy je!
    Nepozná to ale nikdo, kdo s nimi nežije!
    Není to vidina, není to sen!
    Holá skutečnost, realita jen!
     
    Chomutovský kalamáři,
    dej, ať Slunce zase září!

    Závěť

    Vladimír KONÍČEK (73)

    Až skončím všechna fiaska
    a nebudu moct nazpátek,
    až zubatá mne polaská
    a zažene mne do vrátek
     
    a až si začnu rovnat zmatek
    a život ve mne zapraská,
    možná že ve středu či v pátek
    skončí se moje procházka,
     
    chtěl bych být jistý, že Tvá láska
    zářila mi jak sedmikráska,
    že s ní byl každičký den svátek.
     
    Mé čelo ať je samá vráska,
    můj život neprohraná sázka —
    Ty na mne polož z hlavy šátek.

    Červánky

    Julius BENKO (29)

    Smuteční vrba
    roní slzy jako hrachy.
    Už takhle časně zrána,
    kdo by to do ní řek'.
    Na větvích se jí zlatí
    slova šeptaná
    do propasti vlastního nitra,
    znějící skrz opar
    slabých chvil
    jako dozvuk
    ze vzdálených gramofonů.
    Střídání se refrénů a slok
    všudypřítomné symfonie protikladů
    je jeden velký otazník.
    Napoví snad jen
    po střípcích všedních epopejí
    stékající rudá
    ze včerejších červánků.

    Smrt

    Daniel BEDNAŘÍK (28)

    Pohledem hlubokým do nitra tvého, 
    slepě zahalenou má prý tvář.
    Získat pro nicotu, kde nezbude ti svého,
    to vše s láskou, ale přesto je to samotář.
     
    Nohy šrám po šrámu, bloudí světem,
    touha a úděl, toť vše s něhou želá.
    Necítí, nevnímá, ani chlad větrem,
    sbírá provinilé, duše i těla.

    Pod hvězdami

    Jan TICHÝ (32)

    Uvězněni v slzách podzimního deště
    schoulení u chladného ohně hluboko v horách bolesti
    zmáčeni stíny dlouhých dnů
    ve zlaté kleci nesplněných snů
    usínáme pod peřinou hvězd
    po bitvě plné nevyřčených křivd
    když láska bolí a balancuje na ostří mečů
    v záři blesků v žáru ohně mlčí ozvěny veršů
    co psal jsem ti když měl jsem Tě rád
    než okradli mě i o poslední sen,
    když pod salvami z děl skrýváš se
    já mezi výbuchy vzpomínám na třešňový sad.
     
    Mám tě pod hlavou jak knihu rozečtenou
    Jak hvězdu rozzářenou
    Já chci tě číst až do skonání světa
    chci abys dál psala ten příběh bez konce,
    mám tě teď před očima měsíčním světlem oděnou
    bolesti a utrpení zbavenou
    já chci s tebou tančit až do konce světa
    chci aby dál zněla ta symfonie o lásce.

    Vysoká Pec

    Petr ŠÁTEK (52)

    Dominantou vsi je těžní věž,
    i vysoká pec, byla též.
    Těžila se zde ruda i uhlí,
    byť občané  nebyli v zimě ztuhlí.
    Pod níž byla i hospoda,
    pro místní horníky pohoda.
     
    Hned naproti kurty tenisový,
    udržovaný jsou jako nový.
    Mládež chodí tam taky hrát,
    Citroen Cup už tolikrát.
    Sejdou se tenisté, antuku zametou,
    natáhnou sítě a hrají s raketou.
     
    Jak každý sport  musí se zapít,
    V hospodě u Vojty dají si nalít.
    Nejenom pivo dobré tam mají,
    to všichni štamgasti dobře znají.
    Zábavy bývají někdy i hlučné,
    výměny názorů jsou někdy stručné.
     
    Chladivé koupání v parném létě,
    koupaliště nabídne tě
    Občerstvení též tu mají,
    volejbal či fotbáleček hrají.
    Chceš-li sportu do sytosti,
    na hřiště běž  srovnat kosti.
     
    Fotbal je sport chlapů zdatných,
    hlaviček a centrů ladných.
    Praporek a kope roh,
    kolem míče spousta noh.
    Míč se zvedá, letí k bráně,
    brankář padá, míč má v dlaně.
     
    Na procházku s manželkou a dětmi,
    okamžik nejlepší než se setmí.
    Na Belví a pohled v kraj,
    mnozí z dětství dobře znaj.
    Kdysi dávno byla škola,
    vzpomínkami nás volá.
     
    Stará hračkárna je skladem olejů a maziv,
    pro naši vesnici má formu pasiv.
    Nikdo nechce jí ke koupi,
    bojí se, že prohloupí.
    Stojí tu uprostřed vesnice,
    pevná je její pozice.
     
    Z hornických bytů, školka a škola jest,
    z obecních fondů a lidu čest.
    Vždyť jejich vnoučata a děti,
    ve vzpomínkách vracejí, když v svět pak letí.
    Své místo v člověku pak má,
    prožitky z dětství, rád vzpomíná.
     
    Hájovna nad Pecí, na kraji mýtiny,
    nejenom cyklisté  i celé rodiny,
    chodí sem na houby i v procházky,
    v chladivém potoce sbírají oblázky.
    K tramvaji na Tanich, kde kdysi stávala,
    úkryt lesníkům i tulákům dávala.
     
    Voda z Ohře  přivaděčem teče,
    někdy tolik smáčet můžeš v kleče.
    Kde jsou chvíle, kdy koupali jsme se tam rádi,
    byl i okamžik, utonuli kamarádi.
    Dnes už jen zahrádkáři,
    vláhu zelenině, ať se daří.
     
    Území Ropáků, měsíční krajina,
    hned pod vsí  skládkou začíná.
    Chudáci Ropáci nemají nic na práci
    po dopravnících potácí a humor neztrácí.
    Rypadla a zemní stroje
    s přírodou jdou do boje.
     
    I když je kaplička,
    docela maličká.
    Nenajdeš madony,
    nezvoní tu zvony.
    Křesťanství již se nedrží,
    u počítačů doma se pozdrží.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena