• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2011 » Poezie, mladší autoři

    Poezie, mladší autoři

    Ročník 2011

    Práce v této kategorii:

  • Nikoletta
  • Rytíř, Ďábel a Svědomí
  • Řeka
  • Útesy
  • Věčná chvíle

  • Nikoletta

    Václav SLÁMA (18)
    1. místo v kategorii Poezie 14-19 let

    Uprostřed lesa, lunou zalitá louka,
    kde v noci scházejí se přízraky a víly,
    dnes objevila se tu, každá hvězda se kouká,
    paní nymf přitančila na malou chvíli.
    Její úsměv tvoří city a mísí nálady,
    když měsíc svítil, řekla „Chci tmu."
    On skryl se, její pohled jako sloka balady,
    ladně, vášnivě tančí v půlnočním rytmu.
     
    Sám fénix přiletěl s ohnivým pásem,
    hřál, její oči však měly právo veta.
    Stáhl se: „Kdo jsi?" Ona: „Já jsem
    Přízrak. Vzpomínka. Láska. Nikoletta."
    Dala se víla do kouzelného tance,
    vířil se prach, zpívalo listí,
    vábila jeleny, okouzlila kance.
    „Kdo netušil, kdo jsem, brzy to zjistí."
     
    Při jejím tanci měsíc více září,
    hvězdy tvoří znaky, celá alfabeta,
    „Fenixi, jsem žena tisíce tváří.
    Jsem vášeň, touha, krása. Nikoletta!"
    Fénix křídla uraženě roztáhl:
    „Přede mnou celý svět leží na zádech!
    Sleduj!" Vzlétl, mocně křídly mávl.
    Nikolettin tanec má ohnivý nádech.
     
    Však stačil jen úsměv, z ohně jen chlad,
    z půlnoci den a ze dne zas noc.
    Zpívala: „Opeřenče, to je šach mat!
    Fénixi, jsem bohyně, mám nekonečnou moc!“
    Bohyně zastavila, mocný tanec ustal,
    bouře utichla, listí točí se dokola,
    nymfa zmizela, fénix tam zůstal,
    namísto bohyně, dívka. Nikola.
     
    Fénix odlétá, slunce vychází,
    z bohyně zbyla vzpomínka. A u mola
    čerstvě probuzená tiše se prochází.
    Sladká. Krásná. Nevinná Nikola.
    Přestože nejsi má čajová bohyně,
    jsi to nejlepší, co osud mohl mi dát,
    s ďáblíkem v očích působíš tak nevinně...
    A já neovládnu se, musím Tě mít rád.

    Rytíř, Ďábel a Svědomí

    Jan CHÁRA (19)
    2. místo v kategorii Poezie 14-19 let

    Vracel se hrdina sám a jako poslední,
    z cesty své vítězné, již několik dní.
    Vracel se z bitvy, kterou jen sám přežil.
    Nebylo duše na světě, které by to sdělil.
     
    Šel již pátým dnem a krajina se zdála jiná.
    Do temného pláště z popele převlečená.
    Nebylo zde zeleně a psal se pozdní listopad.
    Byl to jen on - ač nerad - kdo zřel ten kraj umírat.
     
    Ostří jeho čepele už pozbylo svého lesku,
    když se zbytkem naděje, šestého dne, za rozbřesku
    vyšel hledat člověka a dům, kde zbroj svou mohl složit
    a o úspěchu na bojišti dlouze a pyšně hovořit.
     
    Avšak nenacházel zdatný rytíř jedinou stopu člověka.
    K nejbližším hradbám vlastních lidí byla mu cesta daleká.
    A po staveních, třeba po těch nejmenších, jako by se slehla zem.
    Nezbývalo nic než jít stále za nosem.
     
    K Travertinským věžím ubírala se cesta rovná,
    která nebyla žádné jiné ani z poloviny podobná.
    Cesta plná žalu, agónie a krve posledních dnů.
    Kde si pouze prach a popel hrají ve větru.
     
    Šel tou cestou a hlavu ještě nevěsil.
    Hořela v něm touha dojít a té se držel ze všech sil.
    Vidina plného stolu, teplé lože a nespočtu chvál
    hnala toho bojovníka cestou dál a dál.
     
    Po pravici rozléhal se dlouhý příkrý úval
    a na kraji jeho, u topolu, kdosi v kápi stál.
    Stál a mával vyzáblou rukou svou:
    „Pojď ke mně, dobrodruhu, ať si tě mohu prohlédnout“.
     
    I vyšel rytíř, pln radosti, mu vstříc
    a z radosti té sama ústa zvolala z plných plic:
    "Díky bohu, živá duše, už začínal jsem zoufat,
    že samota a smutek mi nasadí svá pouta."
     
    „Zadrž, člověče!“ - zvolal chraptivě neznámý.
    "Cítím z tebe krev králových poddaných.
    Ta krev byla čistá, nevinná a chtěla vřít.
    Tak proč musely ty životy tvou rukou zemřít?"
     
    „A on se bude smát.“
     
    Dříve, než se mu však odpovědi dostalo,
    zmizel ten muž neznámý a v tom ticho nastalo.
    Dobrodruh prohrábl své vlasy a na radosti polevil.
    Věděl však a těšilo ho, že k hradu má jen třicet mil.
     
    Teď se šlo však hůře. Kdo to byl a co to mělo znamenat?
    Byl to blázen? Čaroděj? Rytířova vidina snad?
    Jak mohl vědět, že vrací se s dobrou zprávou z války?
    Co na tom sejde? Je pryč, ten blázen v kápi.
     
    Krajina se neměnila, snad jen sklíčenosti přibylo,
    když uzřel voják na kameni — sedící strašidlo.
    Ohavná bytost se čtyřmi hlavami a dlouhým ocasem.
    Šklebící se bestie s ďábelským výrazem.
     
    „Cha chá!“ — zvolalo." Kdopak přichází do tohoto kraje?
    Snad ne ten, kdo se pro nás naučil lidské maso krájet?
    Snad ne ten, jehož vinou naskytlo se více duší,
    které se teď v srdci pekla popelem a prachem dusí?"
     
    Pak k černým oblakům vznesla se ta bestie s křídly.
    Nic naplat čepelí. Zde už nevládnou lidské síly.
    „Snad nechtěl bys zabít ďábla?“ — pravila bestie.
    „Vím kdo jsi. Ty sloužíš mi a tvou službou zabíjení je.“
     
    „A já se budu smát.“
     
    Nad prostorem zableskla rudá až krvavá záře.
    Je to tak, že právě hleděl Ďáblovi do tváře?
    Neschopný pohybu se rytíř na kameni usadil.
    Zklidnilo ho vědomí, že k hradu zbývá dvacet mil.
     
    Cesta byla stále stejná a prostředí se neměnilo,
    ale v duši bojovníka  cosi zoufalství nastolilo.
    To ta zrůda, ten ohavný ďábel a krutý jeho smích.
    Vždyť ne pro něj, ale pro krále musí voják zabít.
     
    Zbývalo jen deset mil a hrdina již klopýtal.
    Unaven vším co se stalo, spěšně se k hradu ubíral.
    Na kopečku v zatáčce, pod tlející borovicí
    seděla nehnutě postava, ta postava s kapucí.
     
    „TY!“ — zvolal rytíř a zoufale přidal do kroku.
    "Vyhráli jsme, vracím se, podej mi pomocnou ruku!
    Do hradu není daleko a mě zbývá sil,
    avšak samota mě tíží, rád bych si promluvil."
     
    Postava seděla nehnutě, jen tichého hlasu bylo slyšet.
    "Já měl možnost zaslechnout tvé muže nahlas křičet.
    Viděl jsem ta jatka, kterých jsi se s pýchou dopustil.
    Teď už není skutku jediného, kterým by ses vykoupil.
     
    Já jsem svědomí lidstva a přišel jsem ti říct:
    Vše je zbytečné, je-li krví potřísněn tvůj líc.
    Bojové zapálení a touha tvé smysly ošálily
    a tvou duši ďáblu do ruky neodvratně svěřily.
     
    Tam je hrad, do soumraku k němu dorazíš.
    Potěšíš je upřímně a to ty také víš.
    Je tam sám král. Zlatem a titulem tě zahrne.
    Až skončí vše, věčný žalář, pro tebe nastane!"
     
    „A on se bude smát.“
     
    A s těmi slovy vznesl se k výšinám.
    „Tebe já, vrahu, po smrti proklínám!“
    Bojovník ve strachu nabral všech sil.
    Do soumraku poklusem urazil deset mil.
     
    Tyčily se pyšně ty věže s hradbami,
    s modrými, bílými a rudými vlajkami.
    Zběsilý šílenec ve zbroji z oceli
    vběhl v dvůr městský se svojí čepelí.
     
    Vnímal jen matně ten okolní svět.
    Za králem, do věže, musí hned běžet.
    Myslel jen na ďábla, na tu bestii
    a na své svědomí, které ho ubíjí.
     
    Vždyť měl ten muž pravdu, to on je ta bestie,
    která z cizího rozkazu i dítě zabije.
    Musí hned do věže a odčinit vše špatné.
    Věděl a přijal fakt, že je to neodvratné.
     
    Král seděl na svém trůně a lhostejně pil z poháru.
    „Ach, můj velitel. Co neseš mi za zprávu?“
    Rozepjal ruce a ve zlomku vteřiny
    uťal mu hlavu, hrdina šílený.
     
    Tři šípy vzlétly přímo proti rytíři.
    Jeden z nich, vstříc srdci, bezlítostně zamířil.
    Pad k zemi, hledě tam, kam se ubíral
    a Ďábel směje se, jak předpovídal.

    Řeka

    Jiří ČERNÝ (17)
    3. místo v kategorii Poezie 14-19 let

    Spanilé závěsy vln, zoufale hledajíc,
    magnety pohledů pln, nevidíc, neznajíc.
    Marnivé vzlyky tonoucích, peklo a nebe,
    mlhavá krajina kalu, sahajíc v sebe.
     
    Bodavé ostří svobody, blýštivý smích,
    šumění desítek řetězů, pokus o vzdych?
    Ledové části hlubiny, tajemných střetů,
    touha skrz závoj vyslovit jedinou větu.
     
    Osudy tisíců lidí vepsané ve tváři
    vln, jež po tajemném slídí a v nadějích zazáří.
    Nevinnost prvního snu čistě se vpíjí..
    marnivé potůčky přec do řek se vlijí.
     
    "Jaký je osud těch slz, kajících z hor?
     Útěcha, spasení.. či pouze bol?"

    Útesy

    Erik STEIGR (18)

    Pod útesy z vápence,
    vysokými, jak vysoké jsou hory,
    skrývá se malá pláž,
    jejíž písek pod mořem mizí.
     
    O útesy z vápence,
    strmé, jak strmé jsou domu zdi,
    bije silné moře,
    jehož vlny jsou o ně tříštěny.
     
    Na útesech z vápence,
    ostrých, jak ostré jsou břitvy,
    zelená se hustá tráva,
    jejíž stébla nebe se dotýkají.
     
    Nad útesy z vápence,
    bílými, jak bílý je sníh,
    duje silný vítr,
    který již dechu nemá víc.
     
    Z těch útesů z vápence,
    překrásných, jak překrásný je onen kraj,
    do dáli hledí muž,
    pro něhož jsou skutečný ráj.

    Věčná chvíle

    Michael MATĚJKA (18)

    Mnohé myšlenky mé zastiňují minulost mou...
    přeci vzdalují se dáleji než dříve,
    než dovoluje padající světlo.
     
    Sluneční jas zvedá
    listí nad propast hypnózy,
    která se vrací jako řeka jasná,
    jako zášť.
     
    Budoucí vjemy stále budí chvíle přítomné...
    oči zahalené tajemstvím zastřené jsou,
    jak ty broskvové sady
    —         ranní mlhou.
     
    Bůh Slunce žene svým bičem své oře,
    nad horami, kde není cítit tep země.
    Též kondor vstoupil k oblakům a ještě dál,
    tam,
    kam lidský šíp neprotne už žádné
    starobylé sémě.
     
    Nechám procházet svůj lehký krok
    po pletencích milující zeleně.
    Vzhlédnu však vzhůru — můj stálý sok.
     
    "Ty jsi jedno a to jedno je tebou.
    Ty jsi odvěký, nynější,
    ale nikdy neuchopitelný.
    Ty jsi čas.
    Tvé koně zdaleka nepřežhají tvůj hlas.
    Ach, jaké kopí dokáže protnout tvé hrdlo?"
     
    Zdáli ozývá se příboj...
     
    Myslím naň, však i ten se stále vrací,
    jako rytá země každým rokem.
    Lidé, jste jak jatí lvi,
    fantazie se ztrácí.
     
    Od vody učit se dá,
    tisíci hlasy ke mě promlouvá.
    Jsi všude elemente stálý,
    jsi nesmrtelná,
    nepřemožitelná
    mocná a klamná...
     
    Portálem věčné chvíle bych prošel rád
    —         to mě tak vábí.
    Jako kmeny hvozdů mé chtíče jsou,
    jako temné věže — vzpírají se Ti.
     
    "Slunci bohu, nechť mě býti stále mlád...
    Zpěvy, eposy,
    oslavoval bych jimi Tě stále rád."
     
    Až vše skončí a pohár se vyprázdní
    a tvým uchem má hudba už ti nezazní,
    nalož s mou duší tak, aby rovnocenná tobě,
    našla klid ve tvých hrách. A snad
    srdcem svým, krví mou potřísníš svůj šat.
     
    Navěky.
     
    Má duše stane se hmotnou,
    ale tělo od východního jasnozření,
    padne jako plamen v zapomnění.
     
    Navěky.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena