• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2010 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2010

    Práce v této kategorii:

  • Běžet jako o život
  • Životní výhra
  • Největší životní výhra… Život sám
  • Tenkrát, když zlatá hvězda obšťastnila Chomutovany
  • Smolař
  • Mít šanci
  • Medaile za věrnost
  • Den, který pohnul světem –– i když jen trošičku
  • Výhra mého života
  • Největší životní výhra
  • Náš drahý pes

  • Běžet jako o život

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (20)
    1. cena v kategorii Próza 20 a více let

    "Tak se připravte ke startu... pozor... TEĎ!“

    Startovní výstřel působí jako zaklínadlo. Do pohybu se rázem dají tisíce těl a had běžců začne pomalu ukusovat první stovky metrů z pražského maratónu. Horké sluneční paprsky se zakousnou do odhalených ramen sportovců, turisté cvakají fotoaparáty v rytmu dusotu běžců, kteří je míjejí, tu a tam do mě někdo drcne a já skrz zuby cedím něco o přepáleném začátku. Jako kdybych se snad loni chovala jinak...

    Cíl jsem tehdy viděla skoro rozmazaně a slova jednoho z dobrovolníků, který za mnou přiběhl s instrukcemi, kam si mám jít nahlásit čas a zjistit pořadí, vnímala skrz mlhu únavy. „Jo... jasně... chápu,“ oddechovala jsem ztěžka, ale už v tu chvíli věděla, že se hodiny a hodiny strávené pobíháním podél Vltavy vyplatily. Digitální časomíra ukazovala o sedm minut míň, než jsem plánovala. Nohy se mi podlamovaly, ale pocit, že jsem překonala sebe samu, únavu alespoň trochu přebíjel.

    +++

    „Není mi nějak dobře, půjdu si lehnout.“ Ani jsem si neuvědomovala, že se tahle věta stala mojí věrnou společnicí. Už po obědě jsem občas měla chuť celý den zabalit, zalézt do postele a spát. Bolest hlavy dost často nepřebyly ani pilulky, zamlžené vidění už nebylo spojené jen s vyčerpáním v cíli, a tak jsem na Kryštofovo pobídnutí, ať si radši skočím k doktorovi, jen němě kývla.

    „Posaďte se,“ kývl doktor směrem k béžovému polstrovanému křeslu a na ohromném stole rozevřel desky s výsledky kompletního vyšetření. „Bohužel vám ale neudělám radost...,“ podíval se na mě skrze obroučky dioptrických brýlí a já jsem v tu chvíli věděla, že to nebude jen migréna způsobená únavou. Podnájemník, který vznikl někde v mojí hlavě, měl velikost 1x2 centimetry a dost velkou naději na to, že dřív zničí on mě, než pražští specialisté jeho.

    Když vám bude někdy lékař tvrdit  „Až se probudíte, tak už to bude všechno fajn,“ moc mu nevěřte. Probudila jsem se po operaci a měla pocit, že tu bolest nevydržím. Kdybych mohla, tloukla bych s ní o zeď, ale od té mě dělila hradba hadiček, tlačítek a monitorů, které pečlivě kontrolovaly každý můj nádech, jako řetězy mě poutaly k posteli a v prvních dnech dovolily jen minimální pohyb z boku na bok.

    Před návštěvami jsem nasazovala pracně vytvořenou masku „Určitě to dobře dopadne!“, ale ta padala s příchodem tmy. Nemocniční noci jsou dlouhé, pravidelné odkapávání infuze na sebe bere úlohu imaginárních hodinových ručiček, které se tu jen líně sunou kupředu a ve vašich představách místo spánku kolem vaší postele obchází nahrbená postavička s kosou.

    +++

    Kostlivec na Staroměstském orloji sice kosu nemá, ale cinkáním zvonku mě symbolicky vyprovází do druhého okruhu maratónu. Mám strašnou chuť to vzdát, pohledem na hodinky kontrolují čas a už teď vím, že se k loňskému výkonu nepřiblížím ani zdaleka.

    „Tu máte, voda k občerstvení, abyste tu neomdlela,“ strká mi pod nos plastovou láhev jeden z dobrovolníků.

    „Díky.“

    Jen tak tak ji zachytím, div mi nevypadne z rukou a hltavě polykám v běhu. Kdybych se teď zastavila, už bych svoje nohy asi nerozhýbala. Pekelně mě píchá v boku, šátek na hlavě i triko mám totálně propocené, do dechu se vloudilo sípání a před očima se mi už párkrát bláznivě roztančily fialové kruhy.

    „Cos taky čekala?“ — vysmívám se sama sobě v duchu. „Všichni ti to rozmlouvali, že na to po takové nemoci prostě nemáš! Tak sakra neblbni, zastav a příští rok to zkusíš znovu,“ nahlodává mě vnitřní hlásek.

    „Jenže za rok tu nemusím být!“ — odpovídá mu druhý. Takže zatnu pěsti a pokusím se pravidelně dýchat.

    +++

    Kdyby se mě někdo zeptal, co si představím pod pojmem peklo, neváhala bych s odpovědí. Dva měsíce do mě lili ohromné množství chemie, které sice zničilo zbytky ložiska, které se nepodařilo odebrat při operaci, ale zároveň i na několik měsíců celý můj organismus. „Musíš zatnout zuby a vydržet,“ kolébal mě v náručí Kryštof a já chtěla křičet, že už to nevydržím.

    Zvládla jsem to. Tentokrát už se oči lékaře, který se před několika měsíci stal postem těch nejhorších zpráv, usmívaly. „Nerad bych něco zakřikl, ale... poslední výsledky jsou hodně nadějné. Vypadá to, že ke mně budete docházet už jen na kontroly. Nicméně si pořád nemyslím, že by zrovna maratón byl adekvátní formou oslavy,“ pokouše! se mi jako všichni ostatní šílený nápad rozmluvit.

    +++

    V cílovém prostoru je jen pár zbloudilých diváků. Kdo by taky čekal na ty největší opozdilce, kteří s křečovitými výrazy dobíhají do cíle dlouho potom, co si ti nejlepší užili ovace. Nohy střídám už jen automaticky, na pravidelné dýchání nemám sílu a spíš než maratónského běžce připomínám někoho v posledním tažení.

    „Už jen kousek, kousíček, pojďte, už tu budete,“ volá na mě zpod nápisu cíl jeden z pořadatelů. Překlopýtam přes cílovou čáru a podlomí se mi nohy. Je mi jedno, že mi dlažba nejspíš označkuje kolena i dlaně razítky prachu a městské špíny. Klečím tu na všech čtyřech a přes slzy nevidím nic, v prvním okamžiku ani kluka, který se nade mnou sklání.

    „Nebrečte, ten čas sice není nic moc, ale největší výhra je to, že jste se vůbec zúčastnila a doběhla!“

    Mlčky kývám hlavou a rozmazávám si rukama po obličeji slzy a pot, nemám sílu mu vysvětlovat, že nebrečím lítostí nad špatným časem ale naopak. „No, hlavně, že jste lady,“ podá mi s úsměvem pomocnou ruku o vytáhne mě na roztřesené nohy.

    „Jo, to máte pravdu,“ dostanu ze sebe první slova a svoji odpověď rozhodně nevztahují jen na cíl maratónu...


    Životní výhra

    Jana JAROŠOVÁ (24)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Probudilo ji ostré světlo a neuvěřitelná bolest. Vnímala jen mlhavé obrysy postav a věcí kolem a ten neuvěřitelný pach desinfekce. Hlasy zněly tak dutě a nerozuměla jedinému slovu. Bylo jen světlo a všudypřítomné pípání, které se po chvíli opět rozplynulo v mlze.

    „Máš tak jemnou tvář.“

    „Ale no tak,“ pousmála se, rozespalá a unavená.

    „Vezmeš si mě?“

    Zase to ostré světlo, bodalo skrz oči až do hloubky mozku. Pokusila se zvednout ruku a zastínit si oči, ale byla těžká jak z olova.

    Byl otočený zády a před sebou zakrýval telefon. Věděla to, až do morku kostí, ale nechtěla vidět. Pořád doufala a omlouvala, ať už to bylo cokoliv.

      „Nemohl by jsi laskavě přestat? Víš vůbec, jak mi to ubližuje?“

      „Vím.“

    Pípání zrychlilo a pohyb okolo ji přivedl zpět do vědomí. Rozpité obrysy okolí se začaly zaostřovat, lidé pomalu a jistě získávali tvář. Na protější zdi zahlédla zavěšené hodiny, snažila se odhadnout čas, jen ručičky hodin měly asi zřejmě jiný záměr. Usnula.

      „Nikdy si se mnou nebyla!“

      „Co mi to namlouváš? Tolik let jsem jen čekala a snášela tvoje nálady a nenávist tvojí matky!“

      „Tak moc ses mi odcizila! Tak materialistická jsi nikdy nebyla!“

      „A co mi zbývalo? Co? Co jsem měla dělat? Všechno, všechno si cpal jen jí a na mě nic nezbylo!“

    Návrat do reality, tak ostrý a bolestný, až jí vytryskly slzy. Z krku se jí vydral přidušený vzlyk, ale byl umlčen trubicí v jejím krku. Vyděšeně se rozhlížela kolem sebe. Sestřičky s rouškami na tvářích kmitaly kolem jak mravenci. Roztřesenýma rukama šátrala kolem, nic než chladný kov postele a povlečení však nenahmatala.

      „No tak klid, v klidu dýchejte,“ teplá ruka sestřičky zachytila tu její.

      „Máte v krku trubičku, abyste mohla dýchat, nebojte se bude to dobré.“

    Pane Bože, pane Bože. Neudržela příval slz a bezmoci. Další s bílých stínů se naklonil vedle ní a rychlými přesnými pohyby nasměroval stříkačku do změti hadiček, která visela vedle postele.

    „Ještě se malinko prospěte, udělá vám to dobře.“

    Stála zády opřená o zeď, mrazila ji do zad a ani to nevadilo. Děkovala za to, že ještě vůbec něco cítí, krom toho prázdna kolem a uvnitř. Zabalené krabice z rohu místnosti definitivně zmizely a s nimi i život, který měl být a nebude. Se vzlykáním se podél zdi svezla k zemi. „Co teď budu dělat? CO TEĎ BUDU DĚLAT?!“

      Tak tohle měl být konec. Konec snům a přáním, konec rodiny, konec vydobyté lásky. Tak moc se nadřela, tak moc polykala hořkost a zklamání, nadávky a výčitky, že nikdy nic nechápe, roky odříkání a uhýbání, jednostranných kompromisů, ztrát sama sebe, ponižování, posledních milování bez lásky. A když mělo přijít zlepšení, nastal konec.

    „Promiň, miluju jí.“

    Znělo ji to v hlavě jak zvon, v noci, ve dne... stále.

    „Ozvi se mi, jsi pro mě důležitá, byla jsi a vždycky budeš.“

    „Jdi k čertu, už si mi ublížil snad dost. ne? Nehodlám se na tebe dívat, jak si žiješ spokojený život, ten, který si zničil mně!“

    „Možná ne teď, ani za měsíc, ale ně...“

    „Nikdy! Přestaň už! Už těch lží bylo dost! Využil si mě jak přestupní stanici, jen aby si utekl! Nic víc!“

    Výstražné pípání nabíralo na síle. Řvalo jak siréna do prostoru a mezi ním pobíhaly sestry ve zdánlivě chaotickém tempu. Zírala do bílého ostrého světla a bolest v nitru pomalu odeznívala, mizela v cyklech jako odliv a příliv, jen už se nevracela s takovou razancí a slábla s každým návratem. Z koutků jí odtékaly slzy a ona náhle neměla potřebu se nadýchnout.

    „Doktora!“

    Rázně kráčela městem, jako by chtěla uniknout, uniknout před myšlenkami a představami, které ji pronásledují. Ale nešlo to. V hloubi stále vídala jeho oči, vzpomínky a představy, co a kde, kdy a s kým, a jak? Přes den se bránila, ale noci byly tvrdé a temné, tam se bránit nedalo. Letěla městem a doufala, že neuvidí a neslyší. Nevšímala si lidí, cesty, jen kráčela. A pak... neuvěřitelná rána, skřípění brzd v absolutním tichu. Zahlédla jen vyděšený výraz řidiče. Sklouzla po pomačkané kapotě na ledovou silnici. Okolo vlasů se utvořila loužička krve, do které spadaly střípky z rozbitého světla. Zadívala se pod autem, a tak ironicky ji napadlo, jak dokáže sůl ničit podvozek.

    „Už jedou, už jsou na cestě!“

    „Nehýbejte s ní, mohla by mít poškozenou páteř!“

    Ale no tak, klid. Vždyť o nic nejde, jen mě tu nechte. Cítila, jak s ní někdo hýbá, přes bolest neregistrovala bodání jehly ani rovnání polámaných končetin. Pak byla jen tma.   

    „Nemiluju tě.“

    „No ahoj, teda dobré ráno. Tak jak jsme se prospali?“ –– usmívaly se na ní oči doktora s rouškou.

    „Ahoj.“

    „Pěkně nám zlobíte slečno,“ zase ten úsměv v očích.

    Usmála se. Poprvé po tak dlouhé době. Bylo jí podezřele fajn, jen to pálení na prsou. Pokusila se pohnout nohou, ale byla zavěšená v konstrukci, připomínající jeřáb. Okolo probíhal stejný mumraj, jen už teď měl jasné detaily. Pochopila. Tak moc chtěla vstát a začít znovu. Milosrdný čas hojil vše bez rozdílu. Teď už věděla, že život není o utrpení, ale o štěstí a že jen ona ho má ve svých rukou. A ta nehoda... Jen varování a popostrčení k tomu, aby si uvědomila, že je tu také ona a někde někdo, kdo to cítí stejně. A ač teď zlomená zvenku i uvnitř, má už vše ve svých rukou a nestojí o nic a o nikoho, kdo by ji znovu srazil na kolena. Vzpomněla si na předešlé týdny před nehodou, ale už se v ní jen upevnilo poznání. Poznání, že největší životní výhrou je život sám.


    Největší životní výhra… Život sám

    Jana LANDOVÁ (20)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Byla noc, tma. Rozálie přerývaně oddechovala. Nevěděla co dál. Nevěděla, co si počít. Bylo toho na ní moc. Příliš. Už to nedokázala déle snést. Nechtěla to déle snést.

    Ruce se jí třásly, když otevírala dveře na balkon. Po tvářích jí stékaly slzy. Byly to slzy bolesti ze všeho, co prožila a co viděla, slzy strachu z toho, co se chystala udělat. Strachu z toho, jak se budou cítit ti, které opustí. Zklame. Měli ji rádi. Měli ji rádi z celého svého srdce. Panebože... chudák maminka. Nešťastná ubohá maminka. Co si asi počne, až ji Rozálie opustí.

    Snažila se s tím bojovat. Moc se snažila. Stále dokola si říkala, že pak toho bude litovat. Že tu nechá rodinu. Opakovala si, že ještě nic nezažila, že má život před sebou. Že ji to bude strašně, strašně mrzet.

    A pak si uvědomila, že když už bude mrtvá... bude jí všechno jedno. Žádná lítost, žádný strach, žádná bolest.

    Strach. Měla příšerný strach. Strach z toho to udělat a strach z toho to neudělat.

    A pak, hluboko, hluboko uvnitř si uvědomila, že chce žít.

    Sundala ruce ze studeného zábradlí. Skoro ho přes slzy neviděla. Rozálie se svezla na kolena a sepnula ruce. Nikdy nechodila do kostela. Odmítala si připustit, že existuje Bůh. Někdo všemohoucí a vševědoucí, kdo stvořil svět. Teď ale prosila Boha o pomoc. Věděla, že nikdo menší jí nepomůže. Nikdo menší jí nemůže pomoci.

    Nechtěla si ublížit. Chtěla být zdravá a šťastná. Ale záruka zdraví a štěstí... ta je jen v nebi.

    „Dost! Dost...,“ naříkala Rozálie. „Prosím... Můj bože, Kriste... pomozte mi, prosím. Prosím! Prosím... Prosím...“

    Houpala se dopředu a dozadu. Její slova němě a stále dokolečka opakovala tu zoufalou prosbu.

    Byly to jen reakce v jejím mozku. Jen chemie. Nic víc. Ve své podstatě byla Rozálie jen velmi dokonalý organický stroj. Měla malou poruchu, ale to se spraví. Byla to jen chemická reakce. Ale jestli ne... existuje Bůh. Existuje vesmírná síla. Všechny ty duchovní směry mají pravdu. Bůh existuje. Jenže pak to není porucha, ale skutečný vážný problém. Porušení svaté rovnováhy. V ní.

    „Ne! Ne!“

    Je to jen chemie. Ale Bůh je. Bůh je a spasí ji. Dají rozhřešení a dají život.

    Život je zázrak. Stvořil ho Bůh. Ona je zázrak. Je boží zázrak.

    Má poruchu, ano, ale překoná to.

    Dokáže to. „Dokážu.“

    „Prosím...“

    Prosím.

     

    Rozálie otevřela oči do nového dne. Aby byla upřímná, vlastně ani nečekala, že se ještě kdy probudí. Předpokládala, že nějaká vyšší moc, nebo spíš její podvědomí, ve chvíli, kdy vědomí bude spát, učiní ten krok do prázdna, kterého se vědomí bálo.

    Otevřela oči a hned je zase zavřela. Žaluziemi prosvítalo zamlžené ranní světlo babího léta. Nechtěla vstávat. Ne, dokud to nebude nezbytně nutné. Až totiž vstane, bude se nevyhnutelně muset setkat s mamkou, kterou už slyšela lomozit v kuchyni. Jak by se jí vůbec mohla podívat do očí po tom, co chtěla udělat? Převalila se na bok a přitáhla si peřinu. Při troše štěstí se jí ještě podaří na chvíli usnout.

    V tu chvíli se otevřely dveře. „Ros?“ –– ozval se Gabrielin tenký hlásek. „Spíš?“

    „Jo," zabručela Rozálie. Ještě to jí tak chybělo. Malá zvědavá Gabriela.

    „Můžu si u tebe hrát?“

    „Když budeš tiše...,“ zamumlala Rozálie.

    Dveře znovu cvakly, jak za sebou Gabriela zavřela.

    „Nechceš si hrát se mnou?“

    „Ne.“

      „Mám novou panenku,“ pokračovala Gabriela. „Tu s těma kudrnatýma vlasama a se -–“

    „Já si nechci hrát, Gabi.“

    „Ale ta panenka má i–-“

    „Kterýmu slovu z věty nechci si hrát nerozumíš?“ –– zeptala se naštvaně Rozálie a konečně se ke Gabriele otočila.

    „Co to tam máš napsaný?“ –– zeptala se náhle Gabriela, jak její pozornost upoutalo něco nad Rozáliinou hlavou.

    „Kde?“ –– vyštěkla Rozálie. Měla sto chutí Gabrielu vykázat ze svého pokoje.

    „Támhle.“ Gabriela ukázala za Rozálii prstíkem s velkým růžovým prstýnkem z nového hračkářství.

    Rozálie se otočila. Na bílé zdi nad její postelí byl ohromný červený nápis. Já chci žít. Rozálie si nepamatovala, že by to udělala. Ale nikdo jiný v pokoji nebyl. Natož někdo, kdo by měl potřebu přesvědčit se, že smrt není východiskem. Buď byla večer víc mimo než si myslela, nebo to udělala ve spaní. Jestli se to dozví mamka, zabije ji. Pokoj byl na jaře znovu vymalován...

    „To je...,“ hledala něco, co mohla říci Gabriele, aby to Gabriela hned neběžela říct mamce. „To jsem si jenom večer označila... kam si nalepím plakát.“

    „Ale mamka říkala, že si nic nemáme lepit na zdi, že se může sloupat vomítka.“

    „Já vím, ale neboj, nalepím to opatrně, tý zdi se nic nestane.“ Jaká bohapustá lež, blesklo Rozálii hlavou.

    „Elo! Ros! Snídaně!“ –– ozval se z kuchyně maminčin hlas.

    „Jó!“ –– zahulákala Gabriela a rozběhla se z pokoje, vláčíc za sebou velkou panenku v letních šatečkách.

    „Gabi!“ –– křikla Rozálie. Malá se kousek vrátila a strčila hlavu zpátky do pokoje. „Neříkej mamce o tom plakátu, jo?“

    "Jo,“ přikývla Gabriela a běžela do kuchyně.

    „Zvládla jsem to...,“ zamumlala si sama pro sebe Rozálie. „Vyhrála jsem...,“ řekla a pevně zavřela oči. „Dokázala jsem to... Dokázala.“


    Tenkrát, když zlatá hvězda obšťastnila Chomutovany

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (68)

    Z nebe se snesla velká zářící hvězda. Třepotala se a dělala různé kotnnelce, jakoby hledala místo, kam má dopadnout. Nakonec skončila na louce u jezera. Při dopadu se rozbila na tisíce malých barevných kousíčků, které jasně svítily v trávě. Tohle všechno pozoroval Martin z vikýře na půdě. Jeho dalekohled prohledával každou noc oblohu a hledal kometu, která měla pomoci chudým Chomutovanům. Jen tak z legrace zašel včera s kamarády ke kartářce. A ta mu předpověděla, že jedině on uvidí nebeského posla štěstí. A dnes v noci se to doopravdy stalo! Hned brzy ráno se Martin vydal k jezeru a hledal úlomky z hvězdy. Už tolik nezářily jako v noci, ale byly ještě teplé, z toho velikého žáru, jak letěly na zem. Jenom pár úlomků si dal chlapec do kapes a utíkal s nimi na trh. Tam rozdal vše, co měl, a čekal, co to s lidmi udělá. „Zlato, máme zlato!“ ––volali šťastní chudáci. Martin s kamarády se pak na louku zase vrátil, a sbírali vzácné úlomky do košů. „Budeme všichni bohatí!“ –– jásali chlapci a říkali, že to je pro ně „ta největší životní výhra.“ Martin si chtěl postavit pěknou hvězdárnu a kamarádi zase chtěli dům, koně, nebo zámek. Ale jenom on si vzpomněl, že by měl obdarovat svou matku, která ve dne v noci tkala hrubé plátno pro kupce, aby uživila sebe a syna. Byla šťastná, když jí syn obdaroval. A že si bude moci na stará kolena odpočinout, ale tkalcovský stav nevyhodila, rozum jí říkal, „co kdyby?“. Chomutované hromadně utíkali od své práce za jezero, a ti šťastnější nalézali blýskavé střípky z hvězdy. Někteří se o ně i poprali a předháněli se, kdo jich nasbírá více a kdo bude bohatší. I radní se nechali zlákat, a v kočáru honem spěchali na tu louku u jezera. Veliký zmatek pak nastal mezi nimi a obyčejnými měšťany. Nikdo nepracoval, chleba se nepekl, na pivo nikdo nechodil, trh byl opuštěný. Ale ten, kdo za střípky ihned nakoupil, udělal dobře. I Martinova matka chytře dům se zahradou honem koupila a záhony osázela. Ale většina lidí si domnělé zlato uschovala na zlé časy. Plnou truhlu měl i chomutovský rychtář, ba i jeho radní, a každý den do ní něco přidali. Ale stalo se, co nikdo nečekal. Zatímco chudí lidé jídlo, kravičku, či kozu si rozumně obstarali, bohatí střípky do truhel jen uschovali, a proto na to doplatili. Po týdnu se z domnělých zlatých kamínků stalo obyčejné černé kamení. Když pak šel rychtář do okované truhly se sedmi zámky spočítat nahromaděné zlato, s hrůzou uviděl jenom to kamení. Chytil se za hlavu, vyběhl z radnice a hledal zloděje, který mu to domnělé zlato vyměnil. Ale nenašel ho, protože i ostatním lidem se stalo totéž. „Kamení, samé kamení!“ –– bylo slyšet ze všech stran. Pár lidí se slabou náturou se z toho poznání dokonce zbláznilo, běhali po městě, pak i po té louce u jezera a volali: „Kde je naše zlato?“ Ale nenašli tam už nic. Jenom nahoře v Krušných horách, kam až hvězdné úlomky dolétly, propadly se hluboko do skal a bylo z nich stříbro a měděná ruda. To královna Krušných hor tak zařídila! Moc práce pak dá horníkům, než nerosty z hlubin vykopají, a na světlo boží vynesou. Ale užitek z toho žádný nemají, bohatnou jenom velcí páni. A tak teď lidé často koukají po noční obloze a čekají, zda zase někdy spadne nějaká ta zlatá hvězda, aby měli všichni vystaráno. Bohužel! Většinou ta hvězda shoří v povětří, než dopadne na zem! Škoda, přeškoda!!!


    Smolař

    Jiří KVĚTOŇ (67)

    Vracel jsem se domů z pracovní cesty konané ještě v časech, kdy díky všemi schvalovaného omezení svobody dlouhoprstých šikulů bylo možno usnout ve vlaku bez nutnosti uschovat peníze a jiné cennosti do spodního prádla; na druhé straně banány a podobné importované zboží jste kromě peněz museli zaplatit ještě netřídním bojem ve frontách. Jako vždy při těchto jízdách přemáhalo mne záhy příjemné klimbání, v nejnevhodnější chvíli začínajícího spánku přerušené skřípáním brzd. Spravedlivě rozhněván na zastávku, která přijít o pět minut později neměla by šanci vyrušit mne z hlubokého zadumání, pozoruji cestující procházející chodbičkou vagonu tiše přitom doufaje v trvání své osamělosti, když zvenčí mého kupé postojí mladý muž v uniformě.

    Voják základní služby –- tak znělo tehdy celé označení jeho stavu -– otevře dveře, pozdraví a slušně, i když zbytečně se optá, zda je volné místo. Po mojí též zbytečné odpovědi usedne, krátce zaváhav, k mé neradosti naproti mně. Zaklapuji umíněně víčka skálopevně rozhodnutý přese všechno pokračovat v předtím započaté sladké dřímotě; ani druhý pokus však nevede k vytouženému byv přerušen příchodem průvodčího. Po kontrole jízdenek rozevírám odevzdaně na nádraží zakoupený deník, chystaje se tímto způsobem ukrátit neplodný čas, když koutkem oka zahlédnu slzavé stružky stékající mému spolucestujícímu po tváři. Zabořiv obličej celý do novin stávám se nevidoucím; mám na sebe vztek vždy, pokud nějakým způsobem, třeba nechtěně, přivedu jiného k pocitům studu či trapnosti. Jenže v tomto případě, jak brzy zjišťuji, je můj odhad situace mylným. Mladý muž si totiž mé reakce všímá a omlouvaje svou nezdrženlivost potřebou snížit přetlak emocí rozhovoří se tak prostě a přirozeně o svém trápení, že bez dalších protestů vyslechnu jeho příběh.

    „Víte pane, můj život krom krátkého období je jedna velká katastrofa. Nebyl jsem ještě ani hodinu na světě, když mi zemřela matka; chápete, co tím chci říci? Otec pak z té směsice radosti i žalu požil větší množství alkoholu a na večerní cestou domů upadl tak nešťastně z kola, že si přivodil bezvědomí na silnici, po které několik okamžiků nato projížděl nákladní automobil se zanedbanými brzdami; takže mlád sotva den stal jsem se oboustranným sirotkem. Strýc a teta, byvší současně i moji kmotr s kmotrou, kteří si mě vzali za svého sami nemohouce mít dětí, brali moji opateru –- jak jsem se později dozvěděl -– smrtelně vážně, a to doslova. Byl mi necelý rok, když při vzájemném vyjasňování si názorů na tuto záležitost teta vyplísnila strýce zvlášť dramaticky za jakési drobné její zanedbání, a on, uznaje svou chybu, uložil sám sobě strávit za trest noc na slamníku ve sklepě, kde jej teta druhý den ráno nalezla oběšeného na třech mých navzájem svázaných plínkách. Chybně se domnívajíc, že ona je původcem strýcovy smrti, neunesla pocit viny a nechala puknout své srdce poté, co mne položila na schody tamější farnosti a zazvonila na kostelníka. Tímto způsobem dostal jsem se do dětského domova a tam i skončil, jelikož nikdo nechtěl riskovat adopci děcka, které jsouc ve věku jedenácti měsíců mělo už na svědomí zmařené životy čtyř, vlastně šesti nejbližších příbuzných; a pak přišlo stěhování z jednoho ústavu do druhého. V důsledku mého narození v nešťastném znamení a tím zaviněných prohřešků proti kázni –- jejich výčtem vás unavovat nemíním -– držících se mne jako po zimě vyhladovělá klíšťata, stal jsem se všude nevítaným chovancem až do chvíle, nežli mně bylo osudem dopřáno v jednom z oněch zařízení poznat dívku; s jejím přispěním odhodlal jsem se v sedmnácti poprat s osudem, zastavil pád svého skoro již prohraného života a poznal lásku, která zrušila kletbu nezdaru do té doby nade mnou visící. Slíbili jsme se jeden druhému až do smrti, a teď jedu já na její pohřeb.“

    Zhluboka si vzdychl, dvakrát či třikrát popotáhl nosem a pokračoval.

    „Za vzorné vykonávání povinností bylo mi poskytnuto odměnou volno na tři dny, které jsme chtěli strávit společně; jenže ve chvíli mého odchodu z kasáren to pískli a já kvůli cvičnému poplachu byl nucen odjet s ostatními na záložní stanoviště, o čemž se přirozeně nesměla dovědět. Zřejmě až později zaslechla v rozhlase zprávu o neštěstí při vojenském cvičení: při nehodě zahynul voják shodných počátečních písmen svého jména s mými,“ stiskl rty a chvíli pomlčel.

    „Když nepřišla do práce tři dny po sobě a na zvonění nereagovala, nechali otevřít dveře bytu; nalezli ji ve vaně plné načervenalé, studené vody.“

    Opět na okamžik přerušil své vyprávění; pak se předklonil a zblízka mi hledě do očí dodal zahořkle: „To přece není spravedlivé. Nepoznat ji, určitě bych nebyl ten, kdo teď jsem; ona nepotkat mne mohla ještě být. Teď žiji, vítěz nad osudem, sám, vlastně za dva, nevěda co s tím a se sebou.“

    Také bych měl problém, pomyslel jsem si. Zaskřípěly brzdy; pohlédl z okna a začal se oblékat.

    Když vlak opouštěl nádraží, stál jsem u okna; on se na peronu ještě otočil a zvedl ruku. Já také.


    Mít šanci

    Věra NĚMEČKOVÁ (62)

    Namodralý dým stoupá z čerstvě nabíleného komína a já si nikdy nevšimla, jak tento je vysoký. Do probouzejícího se dne, kohout vylétnuvší z kurníku a natahujíc krk, světu oznamoval. Je ráno! Vstávat! Své do ticha zakokrhal, a potom už jen jako páv v zámecké zahradě, na dvoře se naparoval.

    Život zde na farmě plyne jako voda v potoku, pomalu a klidně a hospodář by neměnil ani za zlatého čuníka. Tady je nadmíru spokojen.

    Žádný stres, rychle sem, rychle tam, toto nech, tamto oprav! Na to pospíchám! Mnoho let tuto práci vykonával, stroje a auta opravoval. Zde na farmě má práci moc rád, i když je jí někdy, zvláště o senách víc než dost, pak málokdy kam se podívá, jako host.

    Zde šije dělníkem i pánem, ale také ví, že je příjemné být důležitým, ale důležitější je být příjemným, a to on je. Pohodář, sympaťák usměvavý, prostě prima chlap, jak má být.

    Rádi sem jezdíme a vše jako městští, fotíme. Na stráni spokojené stádo krav se pasoucí, telata kolem skotačící, dole v ohradě koník spíše pro okrasu, se prohánějící, a také kůzlátka s kozou kde co ožírající.

    Je nač se dívat, kol lesy, stráně, potok zurčící, po trati vlak uhánějící a vysoko nad hlavou skřivan své árie pějící.

    Prostě je zde nádherně a co obdivovat, ale též rádi všichni posedíme, poklábosíme a řeč vždy na farmu se stočí. Jak letos bude? Jaké počasí? Jaká zima, a zda krmení ve stodole bude dost a hlavně kolem stáda, kdy v zimě telátka se rodí, nebude obcházet nezvaný host?

    Lišky často pak až ke stádu se přibližují, narození telátka též vyhlížejí. Snadno by se mohlo stát jejich potravou, ale hospodář se ženou na kontroly chodí a liškám šanci nedají.

    Pár mrazivých dnů i já zde zažila, a divné zavytí lišek nejednou slyšela. Nepříjemný to pocit byl, kdy též při měsíci v dáli oči liščí svítily, na svou příležitost čekaly. My se švagrovou sukovici v ruce měly a při každé kontrole stádo počítaly.

    Leden a únor zde nejhorší měsíce bývají, neboť telátka do těch největších mrazů se rodí. Asi to tak má být, chce to příroda, její je to cit.

    V březnu to už krávy spokojeně s telátky na sluníčku se vyhřívají, sena zatím mají dost a hned bučí, jde-li kolem nezvaný host.

    Potud idylka žití, ale také přišly starosti, ne o dobytek! Ten ve výborném stavu byl, ale sám hospodář se těžce rozmarodil. Nikdo neví proč a co jak se stalo, co zrovna jeho potkalo. Usměvavého, celoročně opáleného, od zdravého povětří ošlehaného a přesto začal pokašlávat, stále víc a více, s dechem pak už nestačily jeho plíce.

    Nechápeme jak krutá tato nemoc dovede být, že chce-li člověk žít, musí náročnou operaci –- transplantaci plic podstoupit.

    Častokrát jsme s ním o tom diskutovali a obavy měl, a řekl nám. Mám strach, přeci jenom je to do organismu veliký zásah.

    To je pravda, ale budeš v těch nejlepších rukou, vždyť kolem jsou samí špičkoví odborníci, lékaři! V to taky doufám! Přesto stát se může cokoliv, v čemž mu dáváme zapravdu. Jen abych jim nezůstal na stole!

    Ale Míro, však víš, že už udělali spoustu operací a úspěšných! To ano, ale cítím na sobě, jak mi síly ubývají, těžko se mi chodí a bez kyslíku se ani pořádně nenadechnu a co na tu zátěž moje srdce? Vím, že mi hodně slábne. Bohužel ano, ale musíš věřit, že vše bude dobré.

    Celý ten den „D“ ti budeme držet všechny palce! To jste hodný, ale asi bych ještě potřeboval kousek toho pomyslného štěstíčka! A taky že ho budeš mít, uvidíš! Je pravda, že švagr hodně pohubl, což i měl, aby se jim lépe operovalo. Ale důležité je, že má stále o vše zájem.

    Jestli budu mít šanci a operace se podaří, bude to moje nevětší životní výhra! Samozřejmě, že se operace podaří! Kéž by! Smutně dodal.

    Dlouho očekávaný den „D“ najednou byl zde. Zvoní telefon s tím, aby se připravil, protože pro něho mají plíce a ráno přiletí helikoptéra. Tak se i stalo. Rychle se rozloučil se ženou a svým věrným psím kamarádem, kterému pošeptal, snad se brzy uvidíme. Helikoptéra se za ohromného lomozu vzdalovala, směr Praha.

    Švagrová nám volala, když už jej vezli na sál. Celý den jsme seděli a drželi mu všechny palce a čekali až se ozvou, že už je odoperován, abychom až to bude možné, jej navštívili. Čekáme mnoho hodin, víme jak je to náročná operace. Několikrát přesto večer voláme a švagrová vzkazuje, že máme čekat, je stále na sále.

    Nastaly prý komplikace. Proč a jaké? Vždyť pravidelně dojížděli na kontroly, aby byl připraven? Ale Míra je bojovník a hned tak se nevzdává, bude bojovat! Konečně je odoperován, ale jeho stav je nečekaně velice vážný.

    Zesláblé srdce odmítá pracovat. Je napojen na přístroje a uveden do umělého spánku, z toho se už ale neprobral. Je to hrůza! Byl to šok! Ta zpráva nás zasáhla jako blesk z čistého nebe. Slzy padaly na všechny strany. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že právě u něho se operace nezdaří a že Míra nebude mít šanci žít.

    Zůstalo po něm veliké prázdno. Všude jej vidíme. Tu v traktoru, tu u stodoly, kdy právě přivezl z louky balíky voňavého sena. Švagr i můj muž se o ně opřeli a živě debatovali, a já mezitím fotím a fotím i je, a to, a ono. Dnes jsme za všechna ta fota moc rádi a ještě více, že jsme mu splnili přání jet tam, kde vojančil, na výlet do Tachova.

    Byl to moc krásný výlet, švagr ač nemocen, celou cestu řídil, ale měl též vedle sebe ženu řidičku. Byl šťasten, že si svůj sen po třiceti letech splnil.

    Našli jsme i kasárna, krásně opravená, však dnes v nich sídli Státní archiv! A my viděli i dvě okna vlevo nahoře ve druhém patře, kde měli vojáci cimru, a také buzerplac –-cvičiště, jak Míra podotkl, a my se se švagrovou musely smát. To je zde, toto malé parkoviště, co stojíme, říká bývalý četař, ukazujíc nám to a ono. To vše bylo čtrnáct dnů před operací a nám zbyly jen vzpomínky a ta fota.

    Farmu převzal jeho syn s rodinou. Snad i on bude dobrým hospodářem, ale to veliké prázdno po švagrovi tam zůstalo. A ta pohoda a ten úsměv, to už tam není, a jeho osobnost, ta moc tam chybí. Nikdo nemůže jej nahradit, neboť každý je jiný, a k práci má jiný cit.


    Medaile za věrnost

    Zdeňka VEVERKOVÁ (72)

    Ferda měl krásný život a jelikož dobře ovládal dopravní předpisy, tak i dlouhý. Silniční řád měl v malíčku, a tudíž mu v městských ulicích, kde převážně pobýval, nehrozilo žádné nebezpečí.

    Tady se musím omluvit za ten malíček, měla jsem napsat pazourek, neboť Ferda byl pes. A byl to pes tak příšerně ošklivý, až se zdálo, že je krásný. Jeho původ byl obestřen neproniknutelným tajemstvím. Mezi jeho předky pravděpodobně patřil pudl, snad i foxteriér, a kdoví kdo ještě. Též mezi nimi musel být nějaký velikán, neboť na pudla či foxe byl Ferda příliš veliký. Byl černý, s předlouhými chlupy. V létě mu je stříhávali. V zimě to byla nesporná výhoda, neboť spával venku. Vlastnil též značný předkus, víc než drobátko šilhal a přes jedno oko se mu táhla krvavá žilka. Dodávalo mu to vzhled baskervilského zabijáka a zároveň ho to chránilo před různými uličníky i zlými lidmi. Cizí se mu raději zdaleka vyhnuli.

    Přes všechna tato neblahá znamení byl však Ferda dobrák od kosti a nadevše miloval děti. Nikdy nikomu neublížil a sám od sebe si s nikým nic nezačínal. Bez povšimnutí míjel houfy cvičených psích opičáků, voděných svými paničkami na řemínku. Ti se při spatření Ferdy div nepominuli.  Zmítali se na obojku, vrčeli, štěkali a řvali závistí. Nestáli mu ani za zvednutí nožky. Z hlouby duše jimi pohrdal. Byli to otroci. On byl svobodný a byl pánem svého času. Měl sice také paničku, malou desetiletou holku a měl ji rád.

    Někdy si dokonce od ní nechal připnout i obojek a vést se na řemínku. To ji obvykle doprovázel na nějakou návštěvu za jejími kamarádkami. Bývaly to veselé chvíle a většinou při tom kápla nějaká dobrota, takže se mu ta oběť vyplácela. Dokonce jednou, veden na řemínku, zúčastnil se s ní nějaké psí výstavy. Dostal první cenu za nejošklivějšího psa a k tomu několik buřtů. Při jejich příchodu se všichni začali smát, jeho panička se rozplakala, ale on byl nadšen. Kdykoliv mu potom připínala obojek, začal slintat. Prý se tomu říká podmíněný reflex. To bylo Ferdovi lhostejné, on měl jiné starosti a zájmy. V jeho okolí žilo plno psích slečen, s nimiž udržoval úzké přátelské styky. Žily sice většinou za plotem, ale jakmile se mu některá zvlášť zalíbila, plot nebyl překážkou. Psů rodu mužského si nevšímal. Ani těch volně pobíhajících. Doráželi-li na něho, upřel na ně svůj baskervilský kukuč a leckdy to úplně postačilo. S těmi hlupáky, kteří i potom setrvali v zuřivé náladě, se vypořádal snadno a rychle. Vzniklo tím něco cirkusu, ale za malou chvíli Ferda už zase křepče běžel k svému cíli.

    Z tohoto popisu je zřejmé, že Ferda byl velice chytrý a moudrý pes. Lidé ho měli rádi a časem se stal velmi známým a oblíbeným.

    Byl jakýmsi ukazatelem pravidelného a spořádaného života naší čtvrti.  Znal i dny v týdnu. Například v neděli se nikdy neukázal v naší ulici. To měl řezník zavřeno. V ostatní dny před jeho krámem zmírnil svůj běh a u dveří se obvykle zastavil. Řezník, ač to byl vyhlášený grobián a hulvát, jehož se obávaly i ostřílené a hubaté hospodyně, na Ferdu trpěl.  Skoro pokaždé vyšel z krámu, a s průpovídkou  „Tu máš, ty vobludo!“ hodil Ferdovi kousek masa či salámu.  Za ním do krámu však Ferda nikdy nedolézal. Byl hrdý.

    A byl i věrný.  Stalo se, že rodina jeho malé paničky dostala nový byt na sídlišti. S ústředním topením, teplou vodou a balkónem. A Ferda, místo děravé, zablešené boudy na uprášeném dvorku dostal pohodlnou bedýnku v teplé předsíni. Proti jeho vůli ho přestěhovali. Odtáhli ho na řemínku. Bylo to pro něj potupné, ale jinak to nešlo. Stěhovat se nechtěl. Roztrpčilo ho to.  Svou paničku sice miloval, ale hned druhý den jí dal výpověď i celé rodině, opustil teplý, pohodlný pelíšek a vrátil se domů.

    Vedla snad Ferdu odvěká touha všeho živého po svobodě a volnosti? Tušil, že jeho návrat do starého domu, do děravé psí boudy  je jeho největší životní výhra? Že si tím útěkem, navzdory všemu, zachová své zvyky, své psí přátele i svůj dosavadní krásný psí život?

    Ať tak či onak, Ferda se vrátil do naší čtvrti. Do svého opelichaného paláce. Bydlel potom úplně sám ve starém domě, v děravé boudě, na špinavém dvorku, ale i nadále byl pánem svého času.

    Několikrát se pokusili přivést ho k rozumu, jeho malá panička ho s pláčem odvedla do vyhřáté novostavby, on však opět utekl. Dál pravidelně obíhal svůj rajón, své psí slečny i svůj řeznický krám.

    A byl-li v naší čtvrti váženým psím občanem už předtím, nyní, pro jeho věrnost k domovu, jeho prestiž ještě stoupla. Možná měl někdy hlad, ale byl svobodný. Až do konce svých dní, než se odebral do psího ráje, bydlel ve své děravé boudě, v prázdném, opuštěném domě. Tak byl věrný svému domovu.

    Za věrnost se však nikde neplatí, milý Ferdo! Ani psům!

    A protože nikde v naší čtvrti nestojí pomník, na kterém by stálo „Ferdovi –- za věrnost!“, tak tímto povídáním maličko napravuji toto nespravedlivé opominutí a alespoň pomyslně připínám Ferdovi medaili za věrnost.


    Den, který pohnul světem –– i když jen trošičku

    Stanislav NOVÁK (23)

    Největší, vpravdě kolektivní výhrou jedné třídy a silného býčka, bylo zkrocení pověstného a obávaného kruťase „Mafuka“. „Mafuko“ samozřejmě nebylo pravé jméno pana profesora, ale přezdívka, která vznikla prostým složením počátečních písmen třech slov Malý, Fusatý a to třetí slovo lze veřejně vyslovit až po dvaadvacáté hodině. Raději si ho proto domyslete sami. Na zemědělskou školu přišel současně s naší třídou. My ze základky a on z vysoké. Nevím, jestli měl mindrák ze své minivelikosti nebo jestli byl takový mstivý lotr od přírody, ale faktem je, že po nás šel od samého počátku jako červený pes. Boj to byl skutečně urputný a vyrovnaný. My jsme mu vymysleli půvabnou přezdívku a on nás na oplátku zasypával kulema a čtyřkami. Šanci u něho měly holky a částečně i malí hošani, kterým se mohl bez problémů podívat z očí do očí, kdo ho přerostl byť o malý kousek, měl prostě pech. Přešel prvák i druhák a my se stali studenty třetího ročníku. Řízením osudu a vůlí vedení školy mám byl “Mafuko„ přidělen i jako vyučující praxe. Od prvního dne se všem, kteří si o něm dělali jakékoliv iluze, totálně zprotivil. Strašné bylo už jeho antré na první praxi. Napochodoval v dokonale nažehlené montérkové kombinéze s obrovským nápisem “Michelin„ na zádech. Na nohách měl “farmářky„ ze světlé kůže, bratru za patnáct stovek. Vypadal jako mechanik formule 1 a stejně tak se i choval. Obešel každou louži a kravám se vyhýbal obloukem. Výklad vedl z dostatečné vzdálenosti a jeho hlavní starostí byl dokonalý vzhled a v neposlední řadě i svěží vůně. Holkám možná trochu i zaimponoval, ale ta důležitější část naší třídy, to jest kluci, jím teď už nezakrytě opovrhovala a on se mstil. Ve výkazech známek se objevily čtyřky a pětky a to byla z předmětu praxe věc přímo nevídaná. Študáci ve třetím, a to hlavně kluci, dělali v rámci praxí tu nejtěžší práci na školním statku. Prváci byli vyjukaní a slabí, druháci moc oprásknutý, čtvrťáci se teoreticky měli připravovat na maturitu a tak vážení býků, přesuny jalovic, nakládání jatečních kusů a další těžké úkoly plnili kluci z třeťáku. Jestli mají při tom všem vzorně vedeny zápisy a nadpisy podtrženy červeně, nikdo nesledoval — alespoň než se do věci vložil “Mafuko„. Holky, které poslouchaly jeho hloupé výklady a chichotaly se jeho vtípkům před chlévem na sluníčku,  měly za jedna. Kluci, kteří tahali býčky na váhu, měli za čtyři, protože jejich zápis z praxe byl nedbale napsaný. Situace se totálně vyhrotila na chmelové brigádě. V silném větru se skoro nedalo drátkovat a denní úkol se nepodařilo splnit. Hned druhý den “Mafuko„ vymyslel trest. Zakázal nám mluvit! To už bylo jako na americké plantáži nebo ve starém Římě. Nastal čas návratu k otrokářskému řádu. Odpověď byla rychlá. Zakázal nám mluvit, ale ne zpívat. Ponurou chmelnicí se nesl hlahol netrénovaných čerstvě zmutovaných mužských hlasů. Nebylo to sice jako v národním nebo La Scale, ale uměleckou úroveň to skutečně mělo. Starý inženýr Barták, který nás měl s “Mafukem„ na povel, rychle odvolal zákaz mluvení a pro změnu nám zakázel zpívat. Jako v Pyšné princezně, ale my se rádi podřídili, vždyť jsme ve skutečnosti vyhráli. Blížilo se pololetí a vypadalo to, že pár kluků z praxe asi propadne. A pak přišel ten úžasný den. Byl to čtvrtek v půlce ledna. V rámci výuky jsme měli vážit býky. Jejich stáj byla asi dva kilometry od školy. Vzhledem k tomu, že byla zima jako v morně, holky zůstaly ve třídě a my jsme si vyrazili na čistě pánskou jízdu. Třináct kluků a jako dozor “Mafuko„. Foukalo, trochu mrzlo a náš vážený pan profesor byl krajně nevrlý. Nebude mít posluchačky na ty svoje blbé plky a navíc v naší partě nebyl ani jeden kluk menší než on. Taková troufalost. Skoro celou půl hodinu, co jsme byli na cestě, bublal jako přetopený kotel. Stáj pro chov býčků byl v podstatě starý mírně adaptovaný statek. V malých místnostech, které byly pospojována temnými a úzkými chodbami, stálo celkem sto deset kusů od 180 kilo do 550 kilo. Vzhledem k tomu, jak to tady bylo postavené, nešlo zviřata honit. Bylo nutné je vodit na ohlávce, ale nám to docela šlo. Jeden kluk udělal z provazu ohlávku a nasadil ji na býčí hlavu. Druhý ho odvázal a už se šlo dvěma nebo třema chodbama až k váze, za kterou stál starý zootechnik. Nastala chvilka absolutního ticha a po zvážení se šlo zpátky. Stejné chodby, rychle uvázat a sundat ohlávku. Šlo to fakt dobře. Býci na to byli slušně naučení a my vlastně taky. Jediný problém představoval “Mafuko„. Při všech předchozích váženích měl venku dívčí publikum a tak nepřekážel, ale teď tady holky nebyly a on se sám asi nudil. Nejdřív nám radil a po chvíli se pletl a překážel. Stál vždycky tam, kudy se muselo projít a tak za malou chvilku byla všechna zvířata i lidé jaksi nervózní. Práce šla extrémně pomalu a nervy tekly. Dokonce i apatický zootechnik za váhou “Mafukovi„ několikrát naznačil, aby vypadnul, ale kam na něj s inteligentními narážkami. Ten nepochopil a zůstal v samém středu dění, ale to byla opravdu velká chyba. Na řadu přišel největší kus ve stáji. Ohlávku si nechal nasadit, řetěz odvázat a poslušně vyrazil na cestu. Byl to přece jenom veterán a vážil se už mockrát. Ve spojovací chodbě ale stál “Mafuko„. Býk ho zmerčil a zastavil. Za ohlávku ho vedl Petr Kalina, byl to sice kluk jako hora, ale kam s lidskou silou na zaseklého býka. Přiskočili jsme tři zezadu a zatlačili. Výsledek byl pochopitelně nulový. Těch 550 kilo živé býčí váhy bylo nad naše možnosti. “Mafuko„ něco mlel, asi nám nadával, možná i radil, ale hlavní hrdina dané chvíle ho moudře ignoroval a stál jakoby do podlahy zarostl. Nakonec se přitočil k provazu a chtěl Péťovi pomoci s taháním. Síla jeho minisvalů nemohla nic změnit a kohosi napadla geniální myšlenka. Co takhle býka lehce cvrknout do partie, kde je každý citlivý, ať už býk nebo třeba muž. Tágo nahradila násada od lopaty a efekt byl naprosto jedinečný. Ten půltunový kolos vyskočil do výšky tak tři čtvrtě metru a to všema čtyřma nejednou jako malé rozverné telátko a pak vyrazil vpřed. Úzkou chodbou běžel první “Mafuko„, za ním v těsném závěsu Péťa Kalina a skupinu uzavíral mírně napěněný 550kilový býček. Možná se ta dobře mířená a dokonce i míněná rána dotkla jeho ega nebo ho to opravdu zabolelo, kdo ví. Po pár metrech byli u váhy. “Mafuko„ ji minul a ladně pokračoval v útěku. Péťa rozumně zabočil a vběhl na váhu. Býk se též nezdržoval změnou směru a elegantně pádil ve stopách pana profesora. Závod tří se změnil ve vyřazovací duel silné dvojky. “Mafuko„ nebo býk! Kdo s koho? Cíl byl vzdálen už jen pár metrů. Chodba se rozdvojovala. “Mafuko„ si vybral pravé dveře, které vedly přímo na hnojiště. Zde byla tři nebo Čtyři prkna na velké hromadě hnoje. Prkna kluzká, ba přímo namrzlá, to víte, byl leden. “Mafukovi„ nádherné farmářky nenašly oporu a následoval úžasný pád do obrovské louže močůvky u paty hromady. Býk byl chytřejší, vybral si levé dveře. Za nimi byl se nacházel sklad voňavého sena. Zaplul do něj jako Venclovský do vln kanálu. Po malé chvilce ho omamná vůně dokonale uklidnila. Závod skončil a vítěz byl naprosto jasný. “Mafuko„ vylezl z výkalů a byl skutečně v politováníhodném stavu. Kombinéza zničená, boty taky a hlavně jeho ego bylo rozbité na milion kousků. Býk se po chvilce zklidnil a nechal se zvážit. Když ho Péťa uvazoval na jeho místě, lehce a přátelsky ho šťouchnul rohem do zad. Jemu i nám bylo jasné, kdo je poraženým dne a kdo vítězem. Od toho dne se “Mafuko" stáhnul a stal se průměrným, neoblíbeným kantorem. Na víc totiž neměl.


    Výhra mého života

    Stanislava VAŇOURKOVÁ (42)

    Neklidně jsem se otočila na posteli, Petr po mé pravici spokojeně oddychuje. Spí jako miminko, no prostě je sladký i když sní. Stejně neusnu a tak si v hlavě přehrávám příběh toho děsivě nádherného dne, který se stal mojí životní výhrou…

    Pokud se vám nechce spát a máte čas, vzpomínejte se mnou. Bylo to přesně před rokem a já v tom čase byla úplně na dně. Předchozí manželství se mi rozpadlo a tři roky trvající rozvod mě dorazil. Soud se příšerně vlekl a hory zloby a špíny mě pomalu zavalovaly.

    Já prostě už dál nemohla.

    Všechen stres a zhnusení jsem kompenzovala jídlem.

    No, spíš žrádlem. Kilo salámu, pak dvě čokolády a zase kilo vysočiny. Přesně tak vypadal můj den.

    Rodiče, ségra, kamarádi i práce šli stranou. Jediné, co mě zajímalo, byla plná lednice.

    Jako každý takhle postižený člověk jsem skončila u psychiatra. Měl se mnou velkou trpělivost a během dvou měsíců se mu podařilo vrátit moji duši do reality.

    S duší to bylo dobré, ale co udělám s tělem?

    Ty zvířecí hody mi daly třicet kilo živé váhy nad normál. Oblečení malé a pohledy všech okolo byly úplně zdrcující.

    No, nedá se nic dělat, musím začít sportovat.

    Ale jak má taková koule sádla začít?

    Do fitka jít nemůžu, každý by se zhrozil, co to tam leze za strašidlo.

    Běhat nepůjde kvůli kolenům. Moji váhu prostě neunesou.

    Jít do bazénu a plavat. Ani za nic. Nesvléknu se do plavek.

    Jediné, co zbývá, je kolo. Jedno doma bylo a já to zkusila. Šlo to strašně z tuha.

    To ufání a hekání bylo slyšet po celém lese, kam jsem jezdila, ale nikomu to nevadilo.

    Nikdo tam totiž nebyl. Během následujících týdnů a měsíců šla váha dolů a kondice nahoru.

    Hora sádla byla pryč. I přesto, že jsem už mohla mezi lidi, byl ten opuštěný les stále mým nejoblíbenějším místem pro výlety na kole.

    Stále stejně tichý, stejně pustý a právě tady se naše cesty s mým Petrem protnuly. Počasí bylo už studené a tma padla na zemi už kolem páté hodiny. Je to skoro nachlup přesně rok, co se to stalo. Po nedělním obědě u našich jsem vyrazila do svého lesa. Odpolední slunce hřálo a všechno bylo nádherné. V obrovské euforii mě napadlo, že dnes domů pojedu jinudy. Nejdřív prudké stoupání a pak strmý sjezd lesní cestou. Ještě nikdy jsem tam tudy nejela, ale ta radost po jeho zdolání mi všechno vynahradila. Adrenalin z rychlé jízdy dolů byl bonusem za předchozí námahu.

    A právě tady se stala chyba. Asi mi to nadšení zatemnilo rozum. Cesta, která měla vést do města, náhle končila strmým srázem. Zbyl mi čas tak akorát na zavření očí.

    Pak následoval dlouhý let a tvrdý nekontrovaný dopad. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale probrala mě zima. Jeden pohled mě vrátil do reality. Ležím na nějaké opuštěné lesní cestě. Mírně otočím hlavu a vidím i místo, kde ten let začal. Je to tak dvanáct metrů daleko. Minimálně o šest metru výš než teď ležím.

    Kterej mamlas tu lesní cestu takhle blbě useknul?

    To mi vrtalo v hlavě. Teď to asi nezjistím. Musím najít kolo a dostat se domů  než bude tma. Chci se postavit, ale ono to nejde.

    Chci zvednout ruku a zase nic.

    Jen zoufale kroutím hlavou, ale to je vše, co můžu. Od krku dolů jsou mé tělo i nohy jako z gumy.

    Zkouším se posadit, pohnout, postavit. Vše marné!

    Já jsem ochrnula!

    Trvalo tak asi tři vteřiny, než mi všechno došlo.

    Tady můžu ležet týdny a nikdo tudy nepůjde. Až mě někdo najde, budu už celá sežraná od hmyzu a jiné lesní havěti.

    Strach mi dal sílu a já začala křičet, ale s houstnoucí tmou mi slábl hlas a když všude kolem zavládla temnota, nebylo už proč volat.

    Nikdo nepřijde a do rána zmrznu.

    Asi půl hodiny mi vydržel elán vzdorovat spánku.

    V hlavě mi zněla slova: „Nesmíš usnout!“

    Pak mi hlava klesla a já z posledního zbytku sil otevřela oči.

    Po cestě se ke mně blížilo červené světlo, které pravidelně pulzovalo.

    Když bylo skoro u mě, bylo vidět, že je to velké rudé srdce, které pravidelně tepe na hrudi osoby na jízdním kole.

    Poslední má myšlenka byla úplně bláznivá: „Andělé jezdi na kole!"

    Pak už jen tma, ze které mě probral mužský hlas. „No tak se proberte. Teď nesmíte spát.“

    Pak bylo slyšet, jak telefonuje, ale já ho snímala jen na půl. Děsivá zima mi rozjektala zuby. Sklonil se a řekl: „Přikryji vás bundou. Snad to pomůže.“

    Rozepl zip na bundě a jeho velké rudě planoucí srdce spočinulo na mém těle. Opět šílená myšlenka: „Jak bude žít, když nemá srdce? On mi dal svoje srdce!"

    Po chvíli přijela sanitka a až uvnitř v péči lékaře mé myšlenky nabraly reálné podoby. Vedle nosítek ležela bunda,  kterou mě neznámý přikryl.

    Na levé straně hrudi byla zvláštní kapsa, v ní pak byla zasunuta červená svítilna pro cyklisty. Chvilku pravidelně blikala, ale asi záchranáře rušila a tak ji vypnuli.

    Srdce byla ve skutečnosti jen obyčejná svítilna.

    Anděl byl ve skutečnosti Petr Benda.

    Druhý den za mnou přišel.

    Přinesl noviny a džus a odnesl si bundu. Pak chodil každý den a radoval se z každého pokroku v mém léčení.

    Otok na páteři se vstřebal a po šesti týdnech si z nemocnice odvedl mě.

    Tak, to je asi tak všechno. Teď bych chtěla spát, ale malý Petřík, plod naší lásky, kterého teď nosím pod srdcem, je příliš čilý.

    Už aby byl na světě a já mu mohla povědět příběh o velkém planoucím rudém srdci a lásce zachraňující a povznášející.


    Největší životní výhra

    Libor ŘEZNÍČEK (44)

    Včera jsem se vrátil z Francie. Z lyží, já, krušnohorské roští, jak říkají kámoši, já, který nepustí zbytečně korunu, natož dokonce bankovku. Plácal jsem se na tamních sjezdovkách v Alpe ď Huez jako motýl z Bezručáku a snažil se ustát to obrovské nadšení a ten na mě opravdu těžký sníh. A přesto, že jsem samouk z Pyšné, myslím, že jsem těm borcům od Klínovce stačil. Nepíši zde ale proto, jak jsem lyžoval na nejdelší černé sjezdovce světa, či jak jsem traverzoval nejhorší sjezdovku mého života „Tunell“, ale stalo se, co se asi mělo stát, já se zamiloval. Jsem přímočarý chlap a řeknu pravdu, do sladké Francie jsem jel také kvůli tomu, abych si vyčistil hlavu od předešlého vztahu, který mě dokonale vyčerpal a vycucal jak citrón, přesto mě zasáhla bezmoc a zoufalství, když jsem dostal po letech kopačky. Ztratil jsem chuť žít, nic mi nešlo a viděl jsem, jak mi život pomalu protéká mezi prsty. Co ale chcete od hrdého býka, který myslel, že láska je navěky věků a nemusí se ničím živit. Asi byla chyba i ve mně, že náš vztah s Janou po letech ukončil jeden šikula, který jí do ouška šeptal stále „miluji“ tě, až jí zlomil a tím vlastně i mě, alespoň jsem si to myslel. On ale ten osud asi opravdu funguje, když mi v té sladké Francii přihrál do cesty bezva holku z Brna, do které jsem blázen a které nyní vracím staré dluhy od Jany. Nyní šeptám já, nosím květiny a vůbec dělám věci, které jsem dříve nedělal a ještě jsem tomu rád. Bylo na čase. Byl jsem citově vyprahlý po každém vlídném slově, po každém pohlazení a závistivě jsem pokukoval po milencích v chomutovském parku. Já, který se strašně divil, když mě vzala Jana za ruku a se slovy „co děláš?“ jsem ucukl a rozhlédl se, jestli někdo nevidí, jak změkčile se chovám. Inu zázraky se dějí a já opět začal tlačit káru života veseleji, i když nebyl bych to já, abych to všechno neměl komplikované. Šárka je z Brna. Tím je asi řečeno vše. Dělí nás ohromných 300 kilometrů a fakt, že já, krušnohorský dřevorubec, milující zdejší kopečky a kopce, slatinu u Šebíku, starý Žeberk nad tou hroznou hnědouhelnou dírou, kam každý den musím koukat, já, který má Bezručovo údolí prolezlé jak místní mravenci, tak já nyní jezdím do betelného Brna. Velkoměsto, ze kterého mám strach, který ze mě spadne až v okamžiku, kdy padnu Šárce do náruče. Ano, potom již strach nemám, zato mám pocit, že my Krušnohorci, pleníme jižní Moravu a dobýváme zpět své pozice, o které jsme kdysi v historii přišli. Jsem dobyvatel ze severu, ne moc dobrý lyžař, samorost, ale mám holku, kterou miluji a začal jsem s ní chodit.

    Šárka je bezva holka. Tak akorát praštěná, ztřeštěná Moravanda, která nezkazí žádnou legraci a se kterou chci trávit zbytek svého života. Pravda, je mnohem lepší lyžař, než jsem já, což mě, rodilého Krušnohorce trochu uráží, že holka z Brna tak betelně lyžuje a kde že se to asi naučila. Kolem Brna jsem žádné kopce neviděl a kdybych viděl, stejně bych nedůvěřoval těm malým zeleným kopečkům, které já, horal ze severu, mám spojené jen a pouze s vínem. Ne že bych já pivař měl něco proti vínu, občas si i já otevřu lahvičku červeného a pravdou je, že když mi dala Jana kopačky, tak těch lahviček bylo trochu více, až soused pojal podezření, že mám doma načerno vinárnu. A taky je pravdou, že nyní popíjím bílé moravské, protože ho ráda Šárka. A já, protože jsem gentleman a Šárku miluji, tak mi to jejich bílé chutná a ještě jsem neskonale šťastný, protože je Šárka šťastná, že mi to jejich voňavé bílé chutná. A chutná! Začalo to už ve Francii, kde jsme občas zašli na sklenku bílého a ono bylo opravdu dobré. Asi ti Francouzi to vážně umějí, navíc půl litru vína stálo jako malé pivo, takže nebylo co řešit. Tam začalo to velké francouzské dobrodružství. Všimnul jsem si jí už cestou tam, seděla naproti přes uličku, dokonale uvolněná, sebevědomá a nepřístupná holka z Moravy. Okamžitě jsem se snažil navázat přátelské vztahy, ale byl jsem odpálkován  jako starý tenisák a taky jsem si tak připadal. Brněnská sekce sice komunikovala s námi Krušnohorci, ale přes pomyslnou hraniční čáru nás nikdo nepustil. Teprve později, za hranicemi naší drahé vlasti, začaly ledy tát, ale nutno dodat, že příčinou bylo právě ono bílé moravské, které ty holky tahaly bůhví odkud. Bylo stále, až do Francie a já nechápal, jak se do takových křehkých stvoření dostane takové množství vína. Legrace byla, že my pivaři, jsme vypadali po cestě jak poražení Turci a naše skvělé Moravandy teprve přicházely do správného varu. Zkrátka nás normálně uchlastaly. Výstup v lyžařském středisku byl velmi veselý, banda ovíněných Severočechů se potácela mezi zavazadly, lyžemi a všemi těmi krámy, které člověk nezbytně potřebuje, aby jednou za rok předvedl svůj osobitý styl. A styl, ten já mám, okamžitě jsem se sápal na lyže, nechtíc promarnit ani okamžik ze své dovolené. Naštěstí jsem byl tak K.O., že jsem ani nenašel ty správné lyže. Takže k seznámení došlo, pravda pouze formálně, ale to hlavní jsem věděl, oslním na sjezdovkách, které se mi zdály v den příjezdu velmi lehké, v lyžařské hantýrce řečeno „dámské“. Ještě druhý den cestou nahoru po lanovce, jakou jsem u nás ještě neviděl, se mi zdálo, že je to trochu delší sjezdovka u nás na Mezihoří, zajímavé ale bylo, že ve třech tisících a ze shora, to vypadalo spíše na ještě strmější sjezdovku na Klínovci „U zabitého“. Kdo nezná a není ze severu, tak napoví sám název sjezdovky. To dáš, řekl jsem si v duchu a vzpomínal, jak jsem kdysi U zabitého  normálně lyžoval.

    Asi jsem ještě měl v sobě to moravské potěšení a mozek ještě nebyl schopen rozpoznat pocit nebezpečí a já se pustil s vervou dolů. No, nebyla to žádná krasojízda a moje staré Atomky taky nevěděly, co se s nimi děje. Ale já to dal a moje sebevědomí začalo stoupat. Tři tisíce? Pchá! Trochu mě jen mátlo, jak sjíždí ostatní, tak nějak ladněji, jakoby tam ani žádný kopec nebyl, to já se rval o každou otáčku a měl starosti sám se sebou. A pak vyrazila ona a já věděl, to je ta pravá. Ten kopec se jí normálně poddal, ten francouzský posera ustoupil té kráse a ladnosti, s jakou tenhle velikán s honosným názvem Pie Blanc sjížděla. Byla dokonalá a já na chvíli zpochybněl, jestli můj krušnohorský styl jí bude dost dobrý, ale moje obavy byly liché, vůbec si mě nevšímala! Byl jsem vzduch a nevyčníval vůbec ničím a má odvaha krušnohorského dřevorubce nebyla na povrchu těla vůbec vidět. Takto proběhl téměř celý týden až na anabázi s nejtěžší sjezdovkou, kterou jsem kdy viděl a kde dostalo mé sebevědomí řádně na prdel. Ale nebyl jsem sám, i velmi zkušení manekýni z naší grupy znejistěli a bylo vidět, že sahají na konec svých sil. A přišla ona. Hvězda převeliká, rozhlédla se, obhlédla terén a zmizela nám ve dvoumetrových muldách na svahu, kam se neodvážil usednout ani žádný pták, aby nesjel dolů, do údolí. Po hodině traverzu, vážně to jinak nešlo, jsem dosáhl konce tohoto žrouta sebevědomí a totálně se rozklepal, tak tohle ne! Ještě hůř dopadla naše kolegyně ze severu, jedna ze dvou Krušnohorek, které jsme sebou vezli jako zásobovače, kuchařky a masérky v jednom. Padla jako podťatá a se slovy „idioti“ začala odhazovat svou zimní výbavu s tím, že tam zůstane. Ti z nás, kteří se nerozklepali, nebo to alespoň předstírali, jí pak museli posunovat pomalu k hotelu, za jejího hlasitého nadávání, které zde není vůbec publikovatelné. Vše dopadlo vcelku dobře, po lahvi tuzemáku z Plzně, se druhý den opět vysmátá postavila na své nohy a dokonce i lyžovala. Na mé krásce tato epizoda nezanechala žádné stopy a já šel do kolen, když druhý den vyrazila na Tunell znova, prý cvičně. V tu chvíli jsem si právě oblíbil bílé moravské s tím, že na tom přece něco musí být! A týden utekl jako voda a my se chystali domů, já se trochu rozjezdil a má naražená žebra z prvního dne už také tolik nebolela, ale bylo to tím brufenem, který jsem zobal jak lentilky, abych mohl vůbec fungovat, což jsem zjistil až doma, když jsem brufen vysadil a další den nemohl vylézt z postele. Nastal rozlučkový večer, kanadská noc a poslední možnost změnit tok dějin. A světe div se, stalo se!

    Snad to způsobil ten vysokohorský vzduch, na který jsme my Krušnohorci zvyklí, pravda dříve v minulosti s příměsí oxidu siřičitého a jiných sloučenin, ale to už je vážně minulost, snad to způsobila má dobrosrdečná povaha horského vůdce, ale Šárka zabrala a já se stal nejšťastnějším chlapem pod francouzským sluncem. Začalo to nevinně, ostatně tak, jak to vždy začíná a přešlo to v intenzivní oboustranný cit, který trvá a já doufám, že bude trvat věčně, ale to tady už myslím bylo a moc to nedopadlo. Jsem ale zkušenější o jeden předešlý vztah a o jednu sjetou — nesjetou sjezdovku, která přesně vymezila místo, které mám mezi kolegy lyžaři a které jasně řeklo, vole, tak tohle už nikdy ne!

    Nyní jen marně čekám, až mě Šárka naučí lyžovat pořádně a taky čekám, až to začne učit naše děti, které jsem naplánoval a jedno už mou výzvu vyslyšelo a dere se do našeho bláznivého světa. Holt tátové se musí poslouchat, to je jednou jasné.


    Náš drahý pes

    Eva ŠAMŠULOVÁ (65)

    Naší největší životní výhrou, na starší kolena, bylo podivné dědictví v podobě milovaného i drahého psa. Celých třináct let lámaly všechny tři dětičky tátu, že by chtěly pejska. Můj drahý muž stále odolával a vždy pravil: „Pes do paneláku — jedině přes mou mrtvolu!“ Pak se stalo, že se do Jirkova přestěhoval jeho starší příbuzný a jaksi si mého chotě „adoptoval“. Měli se navzájem rádi, manžel mu chodil na nákupy a navštěvoval ho. A vždycky, když přišel domů, pomlouval jeho ošklivého a nevycválaného psa. Bylo to tenkrát štěně něco přes rok a jeho pán mu dovolil vše. A pak manželovi takhle v pátek 13. prosince zavolali, že jeho příbuzný je v nemocnici a prosí nás, abychom se nějakou dobu o pejska Bojárka postarali. Tak jsme šli do opuštěného bytu a nešťastného pejska jsme si odvedli domů. Se soužitím s psem jsme neměli zbla zkušeností. A jedinou literaturu, kterou jsme znali, bylo Povídání o pejskovi a kočičce od Josefa Čapka, Dášenku od jeho bratra Karla a Robina od Zdeny Frýbové. Co byl za rasu? Nakonec jsme usoudili, že je to „čistokrevný mixteriér“, alespoň díky jeho paličatosti i vzhledu. A asi byl nejslabším štěňátkem a maminka ho odstrkovala. Proto jeho jméno bylo skutečně nomen omen — všeho se bál.

    No v pondělí mu jeho páníček zemřel.

    Strýcův syn si k nám přišel pro klíče a tak jsme mu chtěli taky předat Bojara. Ten prohlásil, že si ho teda vezme a nechá ho utratit. Tak jsme řekli kategorické ne a pejska jsme si v paneláku nechali.

    To nebohé zvíře snad do Štědrého dne nic nesežralo a jen truchlilo. Všechny dětičky ho obskakovaly a on, který byl zvyklý na klid u svého páníčka, byl z toho cvrkotu zjevně nervózní. Pak se částečně adaptoval, i když velice opatrně a nesměle. Začal jíst, ale zcela málo, což mu v podstatě vydrželo až do konce života. Vážil sedm, maximálně deset kilo po celou dobu, co jsme ho měli. Vždycky, když o nějaké to deko přibral, tak si rychle vymyslel nějakou chorobu, či přivodil úraz. Ovšem jeho choroby byly dost drahý špás. Pan veterinář mu záviděl, že by taky chtěl být takovým proletářem u Popelků. Po pár letech, co jsme ho měli, začal mít potíže s očima. Pan doktor nad ním začal lomit rukama, že má něco se sítnicí a asi oslepne. Volala jsem své tetě, oční to lékařce a velké psí mámě. Ta sedla na vlak a se slovy „Na vás bych se vykašlala“ přivezla drahé švýcarské kapky a mastičky. Dva dny Bojárka kurýrovala sama a nařídila nám, co s ním máme dělat posléze. To bylo kolem Vánoc a po novém roce jsme měli jít k panu doktorovi na kontrolu. Pejsek sice prohlédl a oči měl až do smrti dobrý, zato samou radostí vystartoval přes ulici a porazilo ho auto. A začalo to nanovo...

    Kvůli jeho zdravotním malérům jsme ho nejen nenaučili nic nového, ale rozmazlili jsme ho ještě mnohem víc. Naše děti postupně vylétly z hnízda a my jsme byli šťastní, že alespoň to naše „čtvrté dítě“ máme doma. Když jsme přišli z práce, tak nás vítal jak nikdy nikdo. Když už jsme byli v důchodu, tak nás nenechal jen tak zahálet. Stále něco vyžadoval a chtěl se „zapojovat do hovoru“ a chodit v daném čase na procházku. S jeho žraním to bylo pořád stejné. Celý den si nevšiml potravy ve své misce, nanejvýš si cosi uzobl, odcouval se soustem a pak to zase na couvačku znovu zopakoval. Ovšem pozřít cokoliv mohl, kdykoliv jsem něco kutila u linky a on si to vyžebral.

    Pochopitelně, že vyvstávaly obtíže, když jsme chtěli někam jet. Zpočátku jsme sháněli hlídání u přátel, ovšem to nešlo napořád. Jak říkal manžel, je to stejné, když máš ve stavení psa nebo stádo skotu. Hnout se z domu moc nemůžeš.

    Nejšťastnější ovšem Bojar byl, když jsme začali jezdit do Mašťova, kde jsme koupili malý domeček s velkou zahradou. Jediným problémem bylo, že dost špatně snášel cestu autem. Musel sedět na zadním sedadle na mém klíně a koukat z okýnka. Když jsem pozorovala, že chce vrhnout, zařvala jsem „Zastav“ a Bojárka vyhodila ze dveří. Párkrát jsem tento manévr nezvládla, no a pak jsme uvažovali o koupi nového auta - namísto měnění autopotahů. Za ta léta, co jsme týden co týden absolvovali oněch pětatřicet kilometrů, jsme se stali na trase Chomutov — Nechranická přehrada — Mašťov dost populárními.

    Za hezkého počasí zaujal Bojar strategické místo u lavičky před domem, aby nás měl oba pod dozorem. Pod lavičkou si vyhrabal jámu, kde se za horkých dnů chladil. Jak byl doma fixovaný na manžela, tak v Mašťově jsem to byla já. Nedbal na to, že kolem má obrovskou zahradu, kam se mohl chodit věnčit. Ne, on tu plochu pojal jako obývák, který se nesmí poskvrnit a za bouřek ho musel bránit výhružným štěkotem. Coby panelákový pes tak vyžadoval nejméně dvakrát denně vycházku na vodítku po vsi. A to jsem s ním musela absolvovat já. Jedna z domorodek mi dost rozhořčeně vytýkala, proč že s tím čoklem chodím ven, když máme tak obrovskou zahradu! Ač jsem se jí to snažila vysvětlit, nepochopila. Jinak z obavy, abychom mu někam nezmizeli, nevystrčil ani čumáček za otevřená vrata zahrady či rozbitý plot. Jediné, čemu neodolal, byla vůně grilovaného masa. Za tou dokázal zdrhnout k sousedům  či k našemu zeťovi. Nakonec jsme to museli řešit tak, že jsme zeťákovi zavřeli vrátka u plotu, abychom nemuseli po latifundiích lítat potmě s baterkou.

    Zrovna tak jako my, i Bojar si našel ve vsi své přátele. Tak se to u nás na zahradě i v baráčku hemžilo pejsky nejrůznějších velikostí i podivných ras. Kupodivu, všichni toho našeho vořecha poslouchali. Co ovšem přímo nesnášel, byl jakýkoliv pokus o vniknutí do jeho vyhrabaného pelíšku pod lavičkou! To hnal ošklivě i svého největšího kamaráda vlčáka Brita.

    Nakonec jsme měli Bojara téměř patnáct let. Už to byl starý pán, který se ovšem někdy choval jako bláznivé štěně. Sice jsem byla předběžně dohodnutá s panem doktorem, že když už to s ním bude hodně špatný, uspí ho. Ale i toto nám ten náš Bojárek usnadnil. V horkém červencovém dni jsme přijeli do Mašťova, on vyskočil z auta, napil se dešťovky z vaničky, lehnul si do stínu velkého javoru a za půl hodiny dodýchal. Když jsme se z jeho odchodu vzpamatovali, odsunuli jsme lavičku a z předhrabaného pelíšku jsme mu udělali hrobeček.

    A za hezkých večerů si s tou naší dlouhodobou životní výhrou na té lavičce povídáme.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena