• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2010 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2010

    Práce v této kategorii:

  • Jak zalít puklinu
  • Největší životní výhra
  • Fleur
  • Největší životní výhra   
  • Největší životní výhra
  • Největší životní výhra - příběh
  • Největší životní výhra
  • Návrat
  • Bráško…
  • Největší životní výhra
  • Životní zážitek -náctileté a psa Bojara
  • Moje největší výhra - poznání pravdy kolem nás
  • Největší životní výhra
  • Vše má svou cenu
  • Největší životní výhra
  • Šťastná zpráva
  • Záchrana v pravou chvíli

  • Jak zalít puklinu

    David VIMR (17)
    1. místo v kategorii Próza 14-19 let

    Začínal nový den. Kapky deště bubnovaly na střechu a za otravného třískání odtékaly okapem pod zem. Šedivý povlak zahalil nebe a odřízl jej od lidských očí. Jen studené slunce bylo možné spatřit v záhybech kousavých oblačných dek, jak se zesláblými paprsky snaží povzbudit zemi k životu. Všechno bylo vybledlé a umrtvené, v bahnitých cestách se jako v hnijícím mase plazily žížaly a červi. Z plakajících stromů kapalo listí a zaslzená země hrála barvami jako olejová skvrna.

    Martin ležel na posteli a sledoval, jak se obláčky kouře pomalu vznáší ke žloutnoucímu stropu a za fantaskních akrobatických kreací odlétají pootevřeným oknem. Další den, další návrat do reality, další bolestné rozpomenutí. Proč každá noc končí probuzením? Proč se pokaždé vrací na stejné, nehostinné místo? Nasál do plic novou dávku karcinogenů a pomalu vydechl, aby zhlédl další malé představení. Zrazený, opuštěný a zbytečný, takový si připadal. Nechtělo se mu žít, ale smrti se bál. V hořkosladké sebelítosti utopil své vzpomínky, svoji hrdost i svou touhu po bytí. V pustině své mysli strádal, ale neměl vůli cokoli dělat. Unavený nudou nakonec zavřel oči a usnul.

    Cosi se náhle zařízlo v jeho uši, zvuk jako třískání řetězů. To řinčel budík, ten dávný nepřítel. Je čas vstávat, bude muset jít. Máchnutím ruky vypnul zvonění, promnul si oči a rozhlédl se. Oknem dovnitř stále proudil chladný vzduch, na nočním stolku stále ležel popelník s dýmajícím nedopalkem a na posteli ležel pořád sám. Neměl času nazbyt, neotálel tedy a vstal. Započal sérii ranních rituálů a po jejich vykonání odcházel z domu nabuzený, čistý a připravený na cestu. Sešel po betonových schůdcích a v holinkách se začal za nestoudného klení brodit čvachtajícím blátem. Lehký, ale vytrvalý déšť mu bubnoval do deštníku a stékal na zemi, kde přebytek vody vytvořil nepříjemné louže. Vzduch byl nasáklý vlhkem a podivně páchl. Martin došel až k narezlé brance, se skřípěním ji otevřel a po štěrkovité cestě vyrazil do města.

    Šel klidně, každý jeho krok provázelo praskání a šum deštíkem skrápěného lesa působil příjemným dojmem. Nebylo, kam spěchat. Na rozcestí zatočil a mířil k vlakovému přejezdu. Už z dálky slyšel jeho výstražné zvonění. Zastavil před ním a už slyšel dunění blížícího se vlaku. Země se chvěla a Martin cítil respekt k ohromné síle, před kterou by člověk neměl naději obstát. Už je tady to kovové monstrum, letí jako stádo býků, za hlasitého řevu předvádí svou sílu a nikdo jej neumlčí. Kdo se postaví do cesty vlaku? Dunění pomalu ustávalo, výstražná světla přestala blikat a cinkání utichlo. Martin sledoval vibrace v kolejích a nemohl se pohnout, dávná vzpomínka povstala v jeho mysli, stará a zavržená mladická touha udeřila do kamenných stěn jeho srdce. Vždycky chtěl být vlakem, utíkat zběsilou rychlostí, nehledě na překážky, nehledě na terén pokračovat jedním směrem, dokud by nedosáhl svého cíle. Měl změnit svět k lepšímu, napravit nenapravitelné, řídit neřiditelné, pomáhat bezmocným a ochránit slabé. Byl ušlechtilým bláznem, vystudoval lékařství na vojenské fakultě, ale z armády odešel, neboť potkal člověka, který mu zamotal hlavu. Pod starou vrbou, ze které si jako malý dělal proutky, jí vyznal lásku. Měsíc na nebeské i jezerní hladině odhalovaly tu andělskou tvář. Byli spolu tři roky, dva z nich pod společnou střechou. Martin si našel práci v bezpečnostní agentuře a vypracoval se až k manažerskému postu. Koupili si dům kousek od města v příjemném lesíku. Plánoval si ji vzít. Život byl tehdy krásný, ale nebyl by to svět, aby se ho nesnažil zkazit. Martinova přítelkyně potkala jiného muže a její nevyrovnaná povaha zavelela jasně. Opustila svoji jedinou opravdovou životní lásku a vydala se hledat uspokojení v rozkoších. Tehdy se jako člověk rozpadl.

    Vešel do předměstské vilové čtvrti. Spousta podobných domů se čtvercovými zahrádkami uspořádaných do čtvercové mřížky člověka rychle znudí. Prapodivný kompromis mezi luxusem a úsporností vytvořený speciálně pro vyšší střední střídu. Zavlažovací trysky tu obvykle vytvářely imitaci deště, která skrápěla imitaci anglického trávníku, na kterém ležely imitace lávových kamenů. Martin zahnul na křižovatce ve tvaru T a přišel na autobusovou zastávku. Zemi tu pokrývala vrstva nedopalků a plastové sedačky byly jen pro odvážné. Autobus dorazil na čas,  Martin složil deštník a nastoupil. Zaplatil a zamířil do zadní části vozu. Nalevo od něj seděl nějaký starší

    muž v omšelém plášti krémově šedé barvy. Byl předkloněný a oběma rukama svíral hůl. Pokračoval dále kolem nějakého mladíka v černém. Po celém těle měl kovové šperky, na pásku měl bodliny, v uších náušnice. Poslouchal muziku a tvářil se, že není součástí okolí. Martin si sedl hned ke dveřím, kousek před skupinku čtrnáctiletých puberťáků, kteří se hlučně vybavovali na zadních sedačkách. Skrz okno viděl postupný přechod od předměstí, toho zaprášeného, špinavého a zanedbaného prostředí, kde autobus každou chvílí poskakoval po dírách v cestě, kolem průmyslových částí města, kam chodila do práce velká část obyvatel, přes technický střed, kde se po širokých silnicích proháněly stovky aut za hodinu, u silnic stály domy se sídly firem, až dorazil k historickému centru, té nejlukrativnější části města. Vystoupil a rozhlédl se. Po ulici tu chodilo více lidí, domy měly vlastní paměť. Tato část města byla zasvěcena službám a komerci. Byly tu restaurace, banky, kina, divadlo a mnohá jiná důležitá místa.

    Martin zamířil k sídlu bezpečnostní agentury. Minul svoji oblíbenou kavárnu, banku, kde měl kdysi účet, a došel na náměstí, kde se zastavil. Zaslechl nějaké příjemné zvuky, nemohl je pořádně rozpoznat, rozhodl se je následovat a dovedly ho až ke kostelu. Byla to nádherná budova křížového půdorysu. Hlavní loď měla kopulovitý tvar a boční okna, za ní následovala prodloužená obdélníková část s bočními loděmi. Z celé budovy dýchaly vzpomínky. Martin došel k masivním okovaným dveřím a s námahou je otevřel. Vstoupil do rozlehlé místnosti naplněné pokojem a zvláštní posvátnou atmosférou. Pevné stěny dodávaly člověku pocit bezpečí. Na podlaze z masivních plochých kamenů se zjevoval duhový obrazec vycházející z mozaikového okna. Ale co Martina ohromilo nejvíc, byla přenádherná hra varhan. Místní varhaník si hrál pro radost a cvik. Z píšťal stoupaly jednotlivé tóny až k obloukovému stropu, kde se tříštily a v harmonických souzvucích padaly k dřevěným lavicím na podlaze jako zlatý déšť. Martin byl ohromený, úžas mu prozářil mysl. Byl příliš lehkovážný, když odsoudil svět jako odporné a nehostinné místo. Málo hledal, málo znal a všechny myšlenky s nadějí zahazoval v záplavách lítosti. Proč by nemohl žít dále? Proč by se měl více ničit? Nenarodil se pro vlastní zkázu, měl hodnotu. Jedny myšlenky spouštěly další a další, jako když kamínky spouští lavinu v horách. Něco se začínalo obracet, Martin přestával žít ve své životní prohře a začal hledat vítězství. Vyšel před kostel, zavolal svému nadřízenému a zařídil si na dnešní den volno. Vrátil se domů.

    Nebe bylo stále zakalené černavou šedí a bránilo slunci v přístupu dolů. Všechen venkovní život se ukrýval a chystal se na velký spánek. Žížaly a červi utíkaly ze zaplaveného podzemí, stromy shazovaly listí, aby na jaře zase nabraly nové. Ptáci odlétali do vzdálených krajin, aby se na příští sezónu mohli vrátit zpět živí. Martin si oblečený lehnul na postel a zapálil si. Déšť pořád vyhrával na střechu a okap mu otravně nadával. Pootevřeným oknem opět unikal smradlavý kouř a opět u toho kouzelně tančil. Budík ležel na stejném místě a popelník byl stále vedle něj. Pořád stejný pokoj ve stejném domě u stejného města. Ale všechno bylo jinak.


    Největší životní výhra

    Lada MATLACHOVÁ (18)
    2. místo v kategorii Próza 14-19 let

    „Jedna dva tři pět sedm osm — takové je dnešní výherní šestičíslí ve hře Šance milion,“ oznamoval příjemný hlas moderátora. Nemohl uvěřit vlastním očím. Znovu a znovu mrkal a nechápavě koukal na tiket. Skutečně na něm stálo 123 578?? Nezdálo se mu to? Celá ta léta marně doufal ve výhru a po každém vysílám odcházel od obrazovky se zklamáním v očích. A teď je to tu. Stále tomu nemohl uvěřit. Zítra nebude zbytečné jít znovu za onou příjemnou paní za přepážkou...zítra bude všechno mít svůj důvod. Ten večer usínal s příjemným pocitem blaženosti a s představou sebe samého na slunné teplé pláži s koktejlem v ruce, maje za zády svou letní rezidenci na Bahamách...

    Druhý den nemohl dospat. Místo obvyklého čaje s kouskem tvrdého chleba ze včerejšího dne posnídal palačinky s marmeládou, šlehačkou a čerstvým ovocem a pravou vídeňskou kávu v cukrárně poblíž domova. Ani oděv nezvolil tradiční — místo ošoupaných starých džínů měl teď na sobě černé plátěné kalhoty, smradlavé tričko nahradil novou černo-červenou košilí a navrch přidal ještě černé sváteční sako. Teď si přeci mohl dovolit takhle žít — je milionář.

    Díval se dlouhou prosklenou stěnou na obyčejný šum ulice, vnímal výrazy lidí spěchajících do zaměstnání a přemýšlel, co všechno teď bude jiné. Zprvu si rozhodně musí pořídit nové bydlení. Starý nuzný jednopokojový byt na Praze 1 už mu nestačí. Chtělo by to něco velkého — krásný světlý byt s terasou a velikými útulnými pokojíky. Konečně si bude moci zvát i návštěvy, které se doposud jeho obydlí vyhýbaly. Hned další věc, kterou musí změnit, je šatník. První krok již udělal — nová košile, za nekřesťanský peníz, mu skvěle padla. Všechny montérky, otrhané džíny a upatlaná trička musí pryč. Neuškodila by ani obměna životního stylu, možná by potom měl větší šanci najít si konečně přítelkyni. Nějakou spřízněnou duši. Alespoň by jediný, s kým za celý den prohodí slovo, nebyla jeho mourovatá Micka. Jako svářeč nemá ani příliš prostoru pro bližší přátelství s některým ze svých kolegů, pracoviště jsou oddělená a všude je hluk. Neustálá samota mu už leze na nervy.

    Po chvilce zamyšlení se podíval na hodinky. Bylo něco po deváté, a to znamenalo, že pobočky Sazky už mají otevřeno. Přišel jeho čas. Zaplatil účet, nechal milé obsluze pěkné spropitné a s úsměvem na tváři se vydal k nebližší zastávce metra. Když sjížděl po jezdících schodech, všiml si pohledné ženy s nápadnou křiklavě růžovou kabelkou. Zaujala ho jen na okamžik a poté se dále oddával svým představám a snům.

    Vlak uháněl obrovskou rychlostí, a čím víc se blížil k cílové stanici, tím nervóznější a nedočkavější byl. Když vystupoval, málem se nechal davem strhnout ke špatnému východu. Jeho myšlenky vířily a jedna druhou předbíhaly v prvenství. Cesta mu netrvala ani pět minut. Před dveřmi pobočky se zastavil, zhluboka nadechl, stiskl kliku a rázným krokem vešel dovnitř.

       Za půl hodiny odtud vycházel s obrovskou finanční sumou v malém nenápadném černém kufříku. Jeho cesta vedla opět k zastávce metra. Tentokrát ale nestihl hned první vlak a musel proto vyčkat na druhý. Neustále se rozhlížel kolem sebe, jestli náhodou není středem pozornosti. Měl o svou životní výhru strach. V jednom okamžiku se ohlédl za sebe a uviděl tutéž mladou ženu, která s nějakým surovým chlapem bojovala o svou kabelku. Bylo jasné, že jí musí pomoci. Sama proti takovému svalovci nemá šanci. Než se stihl rozmyslet, muž ženě kabelku vytrhl a utíkal s ní pryč. Rozběhl se za ním. Prodíral se davem cestujících, před očima měl jen tu růžovou tašku. Na rohu ulice ho konečně dostihl. Padlo několik ran, ale kabelku úspěšně vybojoval. S pocitem vítězství se vracel za ženou, která byla jeho hrdinstvím a obětavostí uchvácena. Povídali si celou cestu až k ženině domu. Měli spoustu společných zájmů, řeč za tu dlouhou dobu nevázla ani jednou. Připadal si s ní neuvěřitelně blaženě a uvolněně. Když se rozloučili a on se konečně vydal domů, myšlenky v jeho hlavě už nevířily, ale měly jediný objekt, jediný cíl — ženu s růžovou kabelkou.

    Jako obvykle strčil klíč do zámku a odemkl svůj ubohý byteček. Pak se na sebe zadíval do velikého zrcadla v předsíni. Viděl šťastného, moderně oblečeného muže s kufříkem v ruce. Moment... Kufřík!!! Proboha, kde je? Prohledal chodbu, předsíň, ale doma ho neměl. Kde ho jen nechal? Promítal si v hlavě znovu celou cestu domů, krádež kabelky a jeho následný boj o ni. A najednou jako ve zpomaleném filmu to viděl. Při boji o kabelku  sice získal to, o co bojoval, ale výměnou za výhru byl jeho kufřík, který si neznámý zlodějíček odnesl. Před očima se mu zatmělo a klesl na podlahu. Neví, jak dlouho tam takhle bezmocně seděl. Z přemýšlení ho vytrhlo prudké zazvonění telefonu. Byla to ona. Ještě jednou prý děkuje za pomoc a zve ho na návštěvu. S radostí návrh přijal.

    Možná přeci jen začíná nový život. Peníze nejsou všechno. Teď už není sám. Svou životní výhru sice získal a vzápětí opět ztratil, ale jeho největší životní výhra na něj ještě čeká. Stojí za to o ni bojovat...


    Fleur

    Tereza PLODKOVÁ (17)
    3. místo v kategorii Próza 14-19 let

    (Věnováno mé babičce Miloslavě P.)

    Byl začátek jara, slunce svítilo a sněženky pomalu vykvétaly do krásy. Velká ručička kostelních hodin ukázala, že je půl druhé. Školní zvonek se rozdrnčel a otevřel nastávající víkend. Skupinky žáků opouštěly školu.

    Niny pocítila silný záchvěv v žaludku, když koutkem oka zachytila Jeho úsměv. Nejprve si pomyslela, že snad snědla něco špatného, ale po několika minutách jí po závrati zbyly jen červené tváře. Když přišla domů, odhodila batoh do kouta a celá šťastná si lehla na postel. S přiblblým úsměvem se dívala do stropu a přehrávala si obrázek rozšířených koutků Jeho úst a pocit, který ji přitom obklopil.

    Dveře jejího pokoje se otevřely. Přišla za ní její kamarádka ze základky, jako každý týden. Niny odložila „Rozum a cit“ vedle sebe na postel, na níž seděla, a vzhlédla k Růženě. „Ahoj,“ usmála se. „Čauky,“ odpověděla rusovlasá Růža, sedla si vedle ní a rozpovídala se. „Předevčírem jsem něco měla s Marcelem a líbilo se mi to víc než s Matějem, ale Matěj umí zase líp líbat. Já prostě nevím, s kterým z nich mám chodit. I když, jak říká Beáta, je pravda, že bych mohla zatím chodit s oběma.“ Ačkoliv se Niny snažila, nedokázala svoji kamarádku v tomto ohledu pochopit. Na několik vteřin zavládlo ticho, než se Růža zeptala: “A co ty?„ Niny se zapýřila, palcem u nohy kreslila kolečka na koberci a se sklopenýma očima tichounce hlesla: “Asi jsem se zamilovala.„ Tohle téma Růženu okamžitě nadchlo. “No povídej! Kdo je to?„ “Jmenuje se Adrian.„ “Ty vole, to je jméno jak z minulýho století!„ —vyprskla Růža smíchy. A dál vyzvídala: “Vypadá aspoň nějak ucházejícně?„ “Má krásné karamelové oči a řasy jako mrkací panenka.„ “Vždyť hnědou barvu nemáš ráda.„ “On je nemá hnědé, ale karamelové!„ “No, to je teda rozdíl!„ “A jeho jméno je kouzelné. Takové neobvyklé,„ zasnila se a Růžena se jejímu podivnému stavu jen smála. “A co budeš dělat dál?„ — zeptala se rusovláska. “Co bych jako měla dělat?„ Růža se nevěřícně plácla do čela. “No co asi? Někam ho pozvi, sbliž se s ním.„ Niny ztuhla jako by do ní uhodilo a v jejích vytřeštěných očích se odrazilo zděšení. “Co...?„ “No přece na něj nebudeš jen koukat!„“Když se na mě dneska odpoledne usmál, tak jsem pocítila takovej divnej pocit jako závrať nebo jako by se mi v břiše třepotali motýlci. Ty jsi ohledně kluků taková zkušená, poraď mi, co to znamená.„ Pobavení v Růžině tváři nabralo vážnosti. “Tak s tím ti neporadím." A Niny podvědomě došlo, proč je Růžena ohledně kluků tak nestálá a nerozhodná.

    Další dny Niny pečlivě zkoumala veškeré pocity, které při pohledu na Adriana cítila. Avšak žádná z jejích častých závratí ji nepřesvědčila o hloubce jejího citu. To se musí pořádně prozkoumat, bylo by přeci hrozně nezodpovědné vyznat se někomu z lásky a pak zjistit, že tomu tak není. Myslela na něj před spaním a první, co ji ráno přišlo na mysl, byl On, Adrian. Když ho náhodou jeden den nezahlédla, byla nehorázně protivná. Ale mohl to být jen výsledek jakéhosi rozmaru. Musí vymyslet nějakou opravdovou zkoušku. Ale jakou?

    Seděla u televize a kreslila do svého bloku různé obrázky. Náhle ji zaujala slova redaktora pátečního magazínu: „Růže, květina lásky. K vypěstování potřebuje neobyčejnou péči. Pokud jí dáte vše, co potřebuje, měla by za jeden až dva měsíce vykvést.“ Tu si Niny řekla: „To je ono!„ Odpoledne se u ní opět zastavila Růžena. “Co ty a ten tvůj Adrian?„ — šťouchla ji Růža loktem. “Vypěstuju mu růži. Jen nevím, jestli bílou nebo červenou. Dneska zajdu do zahradnictví pro semínka.„ “A proč mu ji neutrhneš před barákem?„ “Tak poznám, jestli ho mám ráda. Vezmu semínko, zasadím ho a každý den se o tu květinu pro něho budu starat, dokud nevyroste do krásy. Kdybych na ní náhodou nějaký den zapomněla, zapomněla bych zároveň i na něj, a to by znamenalo, že ho nemám ráda, protože na někoho, koho máš ráda, přeci nemůžeš zapomenout.„ Růža jen zakroutila hlavou a dodala: “Moc čteš."

    Když se v hlíně poprvé zazelenalo, zatleskala radostí. Už je jen krůček k tomu, aby mohla skutečně říct, že ho má ráda. Týdny plynuly, Niny už ani nevěděla zda věnuje Adrian její maličkosti sebemenší pozornost, kochala se pohledem na něj jen když psal zápis (z toho důvodu se naučila psát velmi rychle, jenže málo čitelně) a hned jakmile trošičku zvedl hlavu, koukla jinam. Na zeleném stonku už se pyšnilo rudé poupátko. Niny byla opravdu nadšená. Věřila tomu, že už teď může v podstatě říct, že prošla zkouškou. Niny se krásně nalíčila, oblékla na sebe své oblíbené jemně olivově zelené šaty, do vlasů si dala stuhu téže barvy, navlékla si bílé podkolenky, kolem šíje si omotala bělostnou stuhu s krajkou a ještě svůj krk ozdobila stříbrným řetízkem s přívěškem malého srdíčka. Vypadala neobyčejně poeticky. Květina jí sice ještě úplně nevykvetla, ale již byla pevně rozhodnutá, že mu se širokým úsměvem poví „ahoj" a zeptá se na jakoukoliv kravinu, třeba jestli jí nepomůže s fyzikou, jen aby s Ním zapředla rozhovor. Cestou do školy neustále žmoulala plyšového medvídka na svých klíčích. Byla neuvěřitelně nervózní a její vrozený pesimismus jí v tom ještě podporoval. Stoupala po schodech a měla pocit, že co nevidět omdlí. Její předtucha ubrala na reálnosti hned, co si vzpomněla, že by měla dýchat. Dýchala zhluboka, až se jí motala hlava. Její žaludek předváděl trojitá salta. Bylo jí tak nevolno, že zvažovala, jestli se na to raději nevykašle. Ale jak říkala Růžena, musí se vzchopit. Au! Jediný obraz, který se jí vykreslil před očima, dokázal změnit její odhodlání. Jen jeden pohled na polibek dvou lidí jí vygumoval vzdušné zámky. Adrian a jakási blondýnka v těsném objetí. Srdce se jí na celou minutu zastavilo. V šoku se klidně otočila. Doběhla k toaletám. Nechala slaný potůček vytékat ze svých zrcadélek. Co na tom, že jí rozmazaná líčidla ušpinila líce? Vzala do ruky kus toaletního papíru, namočila ho a smazala černé šmouhy ze svého obličeje. Na chvilku si namočila hlavu do ledové vody. Potom se usušila, rozpustila si vlasy tak, aby jí nebylo moc vidět do očí, nasadila neutrální výraz a klidným krokem se vydala do třídy.

    Ačkoliv se jí naděje rozbily před očima, jako kdybyste nádherný skleněný květ upustily z balkónu v devátém patře na betonový chodník, stále s láskou pečovala o Jeho rudou růži. Snad i s větším odhodláním než dřív. Ona byla to jediné, co z její iluze zůstalo. Postupem času si na skutečnost, že je Adrian zadaný, zvykla. Když se opět setkaly s Růženou, pověděla jí o té (nešťastné?) události. „Já už jsem mu opravdu chtěla něco říct. A když jsem se nadechla, že tak učiním, uviděla jsem, jak se líbal s nějakou holkou,“ pravila Niny nešťastně. „To máš z toho tvého otálení. Ale snad by se dalo nějak zařídit, aby se s ním rozešla,“ začala Růžena spřádat pikle. „Já nechci, aby se s ním rozešla!“ — odporovala Niny. „Cože?“ „Kdybys jen viděla, jak je vedle ní šťastný. Vsadila bych se, že kdyby byl štěně, tak by vrtěl ocáskem. Určitě by potom byl smutný. To bych neunesla.“ „Bože můj, ty seš divná,“ protočila Růža očima a vrátila se k tématu „její milenci“.

       V Ninině okně zářila rudá šmouha. Podařilo se jí vypěstovat opravdu nádhernou rostlinu. Vždycky večer si položila bradu na stůl před její květináč a povídala jí o celém svém dnu, něžněji hladila po dokonalých květech. Už uplynul nějaký měsíc od roztříštění jejího snu. Nicméně onen kvítek v jejím nitru byl již tak krásný a vzrostlý jako růže. Od té doby byla Niny více uzavřená. Jeden květnový den zašla se svým rudým skvostem do jednoho zahradnictví. Chtěla pro ni vybrat nejlepší postřik proti hmyzu a jiné prostředky pro její blaho. Když z onoho obchodu odcházela, spatřila svoji nejhorší noční můru. Adriánovy nádherné karamelové oči v slzách. Doběhla ho. „Ahoj,“ pronesla se starostlivým výrazem. „Hoj,„ odpověděl nešťastně. Niny připadalo, že se jí krev mění v led. “Co se ti stalo?„ — zeptala se tiše, jako by se té otázky bála. “Nechala mě holka,„ špitl, dívajíce se do štěrku na chodníku. Natáhla před něj ruce obepínající květináč. “Na. Aby ses měl na koho usmívat.„ Dala mu Jeho růži. Vzal si ji. Něžně se na tu nádhernou květinu podíval. Vzhlédl k Niny s tázavým výrazem. A ona...? “Už budu muset běžet, aby se mamka nesháněla. Tak ahoj. Starej se o ni dobře." Roztančila se domů.

    Pár dní potom celý tenhle zážitek vyprávěla Růženě. „A to je celé? Tys mu jenom dala tu kytku?“ „No,“ řekla Niny. Růžena div nevyletěla z kůže.  „Taková příležitost k bližšímu seznámení! Taková šance! Proč ses ho nezeptala, jestli nemá o víkendu čas, jestli by nešel do kina nebo tak něco?!“ Na tuhle otázku se Niny usmála, podívala se svýma nevinnýma očima Růženě do tváře a sametovým hláskem odpověděla: „Když mně stačí, že ho mám ráda já.“


    Největší životní výhra   

    Vojtěch DRAGANOV (19)

    Přiznávám se. Nikdy jsem se nesnažil vážně se zamyslet nad tím, co je nebo co byla moje největší životní výhra. Teď, když píšu tuto práci, jsem konečně donucen tak činit.

    Zamyslím se tedy.

    Ať hloubám, jak hloubám, stále nepřicházím na nic konkrétního. Třeba pomůže vhodná otázka. Co to je výhra? Okamžik, který mě udělal na krátký čas šťastným nebo snad chvíle, která ovlivnila k lepšímu celou moji životní cestu... A jsem schopen vůbec dohlédnout důsledky toho, co se stalo? Třeba je vše jinak, než si myslíme. Domnívám se, že to, co se stalo (a jak se to stalo), může mít velmi často jiný, nám skrytý, význam a zcela jiné dopady, než bychom předpokládali.

    Vždyť přeci sebemenší maličkost... Nu, řekněme si — člověk se vrátí domů pro klíče, které si zapomněl na psacím stolku. Zdrží se celkem o dvě minuty a vyhne se třeba dopravní nehodě. Byla tedy výhra zapomenout si doma klíče? A co když by se mu nic nestalo a na místě havárie by pomohl zachránit lidský život! Výhra? Štěstí? Pro koho? Možné je, že by se byla nehoda nikdy nestala, kdyby se nemusel vracet domů! Tato otázka se mi zdá tolik sporná a ošemetná!

    Slyšel jsem vyprávět (tedy — četl, abych pravdu řekl, ale ve slohové práci si mohu trošku vymýšlet) příběh jednoho moudrého starce. Je velmi prostinký, ale myšlenka v něm musí snad každého ponoukat k přemýšlení. Pokusím se ho volně převyprávět tak, jak si ho pamatuji.

    Kdesi na vesnici (příběh pochází, tuším, ze staré Číny) žil, byl starý, životem ošlehaný sedlák se svojí rodinou. Nebyli příliš bohatí, ale ani ne chudí. Sedlák měl několik dětí a pár starých koní. Když nejstarší syn dospíval, hospodář se rozhodl pořídit mu nového hřebce — bylo zapotřebí syna naučit jezdit. Přivedl krásného vraníka. Jednoho dne se však kůň rozhodl utéci a také se mu to podařilo. Když se to dověděli sousedé, litovali sedlákovu rodinu. „Takový pěkný, mladý kůň, to je neštěstí...“ Ale sedlák to nebral nijak vážně, podíval se zpříma na volný výběh a snad jen pro sebe pronesl: „Štěstí, smůla... Kdo ví?“

    Neuplynulo mnoho dní od té chvíle a černý uprchlík přiklusal zpět. Nebyl sám — přivedl s sebou dokonce dvě kobylky. Jsem si vědom toho, že se to často nestává, ale sousedé nebyli nepřející a říkali si, jaké je to vlastně nakonec štěstí. „Štěstí, smůla... Kdo ví?“ — prohodil sedlák. Ve stáji pro ně měli místo, rozhodli si je ponechat. Život plynul dál tak jako před tím.

       „Co to slyším za naříkání?“ — tázala se matka nahlas cestou ke dveřím. „Že on si zas něco udělal!“ Poté, co poněkud zprudka otevřela, spatřila synka, jak se belhá ke dveřím ukazuje na své koleno. Při projížďce lesem na jedné z klisen spadl a zlomil si nohu. Matka byla rozmrzelá a otec sedlák dodává oblíbenou průpovídku „Štěstí, smůla... Kdo ví?“

    Několik dní na to přišli do vesnice verbíři. Odvedli téměř všechny mládence, ale sedlákova syna s sebou kvůli jeho zranění vzít nemohli.

    Už nemusím ani psát, kdo tehdy prohlásil „Štěstí, smůla... Kdo ví?“

    A tak stále přemýšlím o tom, co může být životní výhrou. Jak to mám vlastně poznat, jde-li o výhru, či prohru. Jestli vůbec v životě může něco jako výhra nebo prohra existovat. Vždyť i známé české lidové „rčení“ praví: Pád na hubu je taky pohyb vpřed.

    Přemítám o tématu a nakonec se mi rýsuje obraz mé největší životní výhry, mohu-li to tak nazvat.

    Narodil jsem se v dobré rodině, v demokratické zemi, mám přístup k (někdy až příliš) necenzurovaným informacím, mohu volně cestovat, nezažil jsem hlad, nezažil jsem válku, nikdy jsem nebyl bit, mohu se vzdělávat, mám se do čeho obléci, netrpím vážnou chorobou, nejsem obětí rasové nesnášenlivosti lidí...

    To je má největší životní výhra. Tak to cítím.


    Největší životní výhra

    Karolina BAZALKOVÁ (19)

    Seděl v křesle a přemýšlel. Myšlenky poletovaly zběsile sem a tam. Zdálo se, že i ty se spikly proti němu a jedna přes druhou se překřikují: „Měl by jsi zaplatit, účty se samy nezaplatí. A co pojistka? Nájem? Měl by jsi platit!“

    „Panebože, je vůbec možné, aby byl někdo takový smolař jako já? Vždyť já naletím každému. I Jana mě oškubala jak jen mohla. Hmm, alimenty. A kde na to mám asi vzít? Kam se podíváš dluhy. Vždyť už se mi o tom i zdá. Kam se podívám, dlužím. Ani Jardovi se už nemůžu podívat do očí. Kolikrát jsem mu už sliboval, že mu to všechno vrátím a ono... Sliby chyby.“

    Složil hlavu do dlaní a přemýšlel, kde se stala chyba. (Jako už ostatně nespočetněkrát). Standa nebyl špatný člověk, ale neuměl hospodařit, nevyznal se ve světě, v penězích a hlavně v lidech. „Dneska musíš bejt podšívka. Musíš vědět, kam zajít, komu co říct, koho pozvat na pivo, s kym se kamarádit. Jenže ty seš děsnej truhlík, Stando,“ říkával kdysi Jarda. „Možná na tom něco bude“ říkával si Standa, ale pak se vždy ospravedlnil tím, že vždy jedná čestně a vždy odchází s pocitem, že něco udělal nejlépe, jak mohl. Nepodváděl, s lidmi jednal slušně a na rovinu. A to se podle Jardy v dnešní době „nenosí“.

    Jeho stavební firma ze začátku prosperovala a vynášela. Standa se oženil a s ženou Janou měli tři děti. Dvě z nich jsou již na vysoké škole a třetí dodělá střední školu coby dup. Všechno tak krásně vycházelo, ale najednou jako když mávneš proutkem.... Se vším konec. Firma, manželství, všechno se pokazilo. Standa to sváděl na osud. „Mělo to tak asi být. Asi jsem si málo vážil svých věcí, na rodinu neměl moc času, někdo asi chtěl, abych si to všechno uvědomil.“ Ale všichni dobře věděli, že to osud není, že je to prostě Standova „smůla“, která jednou tak jako tak musela přijít.

    Jediné, co teď Standovi zbývalo, byla sportka, kterou sázel už od svých dvaceti let. Stále ta samá čísla. „To by bylo, aby to jednou nevyšlo.“ Říkával, ale tato slova mu dnes přišla celkem směšná. „Já? takový smolař? Kdepak. Vsadím posledních pár a končím i s tím.“ Vsadil jako každý den na svůj sloupec čísel a pomalým krokem šel k Hospůdce U Rytíře. V kapse měl sice jen posledních pár korun, ale na těch pár piv to stačilo. „Jde to se mnou z kopce. Nikdy jsme nepil,“ zamračí se Standa. „A teď? Alkoholik, to nejsem, to zas ne, ale že bych pil jen svátečně, se taky říct nedá. Zvláštní, jak si na něco člověk peníze najde a omezí proto spoustu dalších věcí. Jsme zvláštní bytosti my lidi.“

    Usedl u „svého“ stolu a výčepní před něj již bez ptaní postavil velké orosené pivo. „Doufám, že dneska máš za co pít Stando? Nemůžu se tě pořád zastávat a nalejvat ti zadarmo.“ Standa zvedl oči a s hanbou ujistil, že má čím zaplatit. „Nechápu, proč jsem vlastně lezu, je to tak ponižující. Každý tu ví, že jsem švorc a... Copak jsem byl vážně až ta špatný, že se tohle musím dít právě mně? Kéž by se stal zázrak,“ říkal si v duchu.

    Přišel domů a zapnul televizi. Po zprávách jako obvykle přišel pořad, který mohl všechno změnit. Šance milion. Standa seděl a sledoval pořad, ale myšlenkami byl někde jinde. „Dnešní výherní čísla jsou 2-5-0-6-1-9-6-0,“ diktoval hlas v televizi a Standa nemohl věřit vlastním uším. “To nemůže být pravda. To jsou moje čísla. Datum mého narození. Já vyhrál. Panebože. To nemůže být pravda." Vyskočil z pohovky a doběhl do předsíně pro papírek, aby zkontroloval, zda jsou to opravdu ta čísla, která vsadil. Ruka se mu třásla rozčilením, ale bylo to tam. Černé na bílém. Nemohl tomu uvěřit. Zaplavil ho pocit štěstí a úlevy, že takovému způsobu života je konec.

    Přemýšlel, co všechno si koupí. „Ne, ne, nic takového. Nejdříve splatit dluhy. Dát dětem peníze na školu. Pak teprve začnu přemýšlet, co koupím pro sebe...“ Jeho čelo vrásčité a plné starostí, kterých si za posledních pár let užil až dost, se během chvíle rozjasnilo. Vrásky se narovnaly a Stanislav vypadal tak šťastně, že ho výčepní ani nechtěl budit. „Stando, zavíráme, musíš už jít. Nechal jsem tě spát. Vypadal jsi jako andílek,“ smál se hromotluk. „To se ti asi zdál sen o nějaký ženský, co?“ — smál se dál a mrkl na Standu, ten však smutkem a zlobou nevěděl co dělat. Rychle si oblékl bundu a bez pozdravu vyběhl z hospody. „Byl to jen sen? To ne. Nemohl. Vždyť jsme držel ten los. Vždyť to dávali v televizi. Chtěl jsem splatit dluhy, chtěl jsem...,“ muže až zabolelo na srdci. Takové velké zklamání. Tak strašně chtěl věřit tomu snu. Tak moc chtěl dát všechno do pořádku. Místo toho se opil v hospodě a...

    Nechtěl se ani vracet domů. Co vůbec tam? Copak má ještě vůbec něco smysl? Co jsem vůbec za celý svůj život dokázal, kromě toho založit firmu, najít si ženu, mít děti a pak to všechno ztratit? Tak smutný a bez cíle se Stanislav již dlouho necítil. Pocit tísně na něj teď padal jako obrovská zeď a on nevěděl, má-li vůbec chuť znovu se zvedat. A snažit se o něco. Byl to jen sen, ale zhasl všechny naděje, které Stanislav doposud měl.

    Šel domů, ramena byla svěšená a hrdost, kterou kdysi Stanislav měl, byla už naprosto tatam. Došel domů a natáhl se na pohovku. Lehl si na záda a koukal do stropu. Zapálil si cigaretu a popel klepal rovnou na zem. Bylo mu to již všechno jedno. „Přeci mě jeden blbej sen tak nevykolejí?“ — říkal si, ale pocit naprosté beznaděje a bezvýchodné situace cítil stále. Došel si do kuchyně pro trochu vody. „Budu se muset uklidnit a zapomenout na to.“ Myslel, že už se doopravdy dočista zbláznil. Tiket se sázkou s dnešním datem ležel na kuchyňské lince a čísla jeho narození se na něj „usmívala“. „Zázrak,“ řekl si Stanislav a pro jistotu strčil hlavu pod kohoutek pod proud ledové vody pro případ, že by spal, snil, nebo něco takového. Ale nespal, ani nesnil. Maličký papírek tu ležel a Stanislav si připadal jako blázen. Běžel k televizi. „23.30, ještě pět minut a budou opakovat, jaká čísla dnes vyhrála,“ myslel si, ale přitom vlastně tušil, možná i věděl, že dnes to vyhrál on. Pět minut trvalo jako věčnost a když to konečně přišlo, jen to Stanislava utvrdilo. Čísla byla 2-5-0-6-1-9-6-0. Připadal si jak ve snu, jak blázen, jak v pohádce, ale především šťastný, neskutečně šťastný člověk. Chtěl si vybavit, jak to všechno bylo, ale na druhou stranu mu to bylo celkem jedno. Měl peníze. Měl jich tolik, že mohl splatit dluhy, dát dětem tolik peněz, kolik budou chtít a ještě si do konce života užívat a nemuset nic dělat.

    Ležel na pohovce, kouřil cigaretu a usmíval se. Popel padal na koberec, ale jemu to nevadilo. Myšlenkami už byl jinde.


    Největší životní výhra - příběh

    Petr JIRKOVSKÝ (19)

    Kdysi dávno na chudém ranči uprostřed opojených Států Amerických se narodil dvou farmářům chlapík jménem Wino. Bylo to prosté, obyčejné dítě, chovající se stejně přirozeně jako všechny jiné děti v jeho věku. Chodil do místní malé školy, kde si s ostatními hrál, učil se a dělal hlouposti. Nad ničím moc nepřemýšlel, dělal si, co chtěl, ničím se netrápil a bez toho, aniž by si to uvědomoval, si užíval nejkrásnější dny svého života. Měl svobodu a žádné starosti, jako každé dítě. Teprve kolem patnáctého roku se mu začínaly drátky v hlavě spojovat a začínal nad svým životem filozofovat. Dalo by se říct, že Wino byl na svůj věk chytřejší, než byla většina lidí kolem. Spolužáci jenom kroutili hlavami nad jeho odpovědmi a úvahami. Měli ho za hloupého, protože neměli páru nad tím, co vychází z jeho úst. Ale lidé staršího věku, s kterými by se Winovo myšlení dalo srovnávat, ho pochopitelně chápali, a tak si Wino vytvářel kamarády, kteří v té době studovali vysokou školu.

    Netrvalo dlouho, a ředitel základní školy podal návrh, který v té době ještě nebyl odborně definován, na „přeskočení“ o pár tříd nahoru v propěchu Wina. Wino a jeho rodiče souhlasili, ale i přes Winův nesouhlas, dali tomuto aktu jednu podmínku. Wino musel složit všechny zkoušky z jednotlivých ročníků, čímž si chtěli rodiče dokázat, že na to opravdu má. Ředitel tuto úvahu vzal v potaz a stanovil nový zákon pro jeho školu, což se velmi rychle rozšířilo i do jiným koutů světa. Vydělal tím spoustu peněz, i když to v podstatě nebyl jeho nápad, ale nápad farmářů.

    Tehdy, v době týdenního termínu složení zkoušek, kdy se Winovi postupně den ode dne zavařoval mozek více a více, viděl v jedné z otázek tři slova, která mu, aniž by to tušil, do budoucna změní a ovlivní jeho život. Ta slova zněla: „Největší životní výhra“. Natolik ho to zaujalo, že přestal vnímat testové otázky a zamyslel se. Po pár desítkách minut, když zrovna v tu chvíli zazvonilo ve škole na konec hodiny, se Wino probral a polil ho studený pot. Zjistil, že do konce časového limitu na test mu zbývá pouze deset minut. Rychle vše odškrtal hlava nehlava a odevzdal. Vůbec se nezabýval tím, jak test dopadne či jestli se plány ředitele zdaří a on tak bude moci studovat mezi chytřejšími. Celé dny ho zajímalo jen to, co viděl. Ani ve chvíli, kdy mu maminka řekla, že to udělal, nedával pozor a musela mu to zopakovat znova. Zeptala se ho, zda-li je v pořádku. Podotkla, že se poslední dobou chová tak zamyšleně sám do sebe, že se bojí o jeho zdraví.   Myslela si, že je to těmi testy, ale když zjistila, že ani vynikající výsledky práce s ním nic neprovedly, začala silně uvažovat o tom, zda-li ho vůbec mezi sobě rovné a starší studenty pustí.

    Wino se nakonec zcela probral a dokázal rodičům svojí schopnost jít o pár levelů výše. Když jeho dřívější kámoši skládali maturitní zkoušku, on byl na dobré cestě získat červený diplom. Jeho diplomová práce spočívala v napsání krátké knihy. V momentě, kdy mu bylo tak řečeno, okamžitě věděl, o čem bude psát. Vzpomněl si na ta tři záhadná slova a začal psát. Pokládal si různé otázky a sám si na ně opětovně odpovídal. Psaní knihy mu šlo jak po másle a  za pár dnů byl úkol splněn. Jiní ani nezačali a on už měl hotovo. Ale něco mu na práci nesedělo. Něco chybělo. Chtěl svojí práci vypilovat k dokonalosti a z důvodu dostatku času si objednal výlet na Aljašku. Myslel si a věřil v čistý vzduch, který mu napomůže dovézt knihu k té dokonalosti.

    Při příletu na Aljašku na něj čekal odvoz mířící rovnou do srubu. Druhý den to vše začalo. Každé ráno vstal, udělal si čaj, snídani a šel na procházku. Během putování po okolní přírodě se snažil ponořit sám do sebe tak hodně, jako se mu to povedlo při psaní toho dávného testu. Chtěl přijít na to, co je pro něj doopravdy tou největší životní výhrou. Jak se tak procházel po krajině, slyšel zpívající si ptáčky, šum lesů, zvuky připomínající tření zad medvědů o strom, vodu klidně si tekoucí přes balvany po loukách i mezi lesy, ale hlavně tu měl ten svěží vzduch, po kterém tak toužil a který mu dodával ten správný tok kyslíku do jeho mozkových buněk.

    Nejvíce myšlenek ho napadalo po večerech, kdy bylo naprosté ticho a on mohl ze svého pelíšku ve srubu při otevřeném oknu bádat nad tím, co by tou jeho největší životní výhrou mohlo doopravdy být. Vzpomínal na dětství, na hraní si s kamarády, na jeho první lásku a na to, jak se stal odlišným díky své inteligenci. Naráz ho brnklo do hlavy, že to je ono. Uvědomil si, že právě jeho inteligence stojí za tím vším, co v životě prožil a čemu může být vděčný. Zjistil, že rodiče na tom mají taky velkou zásluhu, protože kdyby nebylo jich, nikam výše o pár tříd by se nedostal a nemohl by pak rozvíjet tak svoji inteligenci. Nejvíce ho tížil na srdci fakt, že v knize psal pouze o sobě a o tom, co dokázal a dokáže. Nezabýval se věcmi kolem, jako je například rodina a co dobrého do budoucnosti přinese světu.

    Nakonec svou knihu začal kompletně přepisovat a došel k závěru. Největší životní výhrou pro něj je se naučit žít s tím, s čím se narodil a přizpůsobit se světu v jeho prospěch, ale i v prospěch jiných. Dnes se to zdá sice jako klišé, ale v té době, před mnoha a mnoha lety to byla myšlenka pro svět tak přínosná jako v dnešní době vynález penicilinu. Každému to dalo jiný smysl života a navodilo jinou chuť žít a užívat svět. Wino se stal slavným a od něj lidé odvodili slovo win jako vyhrát. Jeho kniha, která podrobně popisovala život s úspěchy a názory, se stala později největším drahokamem mezi díly filozofů v dějinách lidstva.


    Největší životní výhra

    Petr ŠTEFAN (19)

    „Už zase trénink, ty dvoufázáky mi fakt jako ale už lezou na nervy...,“ říkal zrovna Tonda Šmírákovi, když jsem je míjel ve dveřích stadionu. Hodně kluků z týmu na tom bylo technicky lépe než já, ale když jsem dostal míč a rozeběhl se, nikdo mě nikdy nedohnal. Dával jsem ze sebe už druhým rokem na trénincích úplně všechno, a upřímně, začínalo to být znát. Měl jsem rád fyzicky náročné tréninky, pokaždé když jsem večer uléhal naprosto utahaný do postele, měl jsem pocity podobné euforii. Nedá se to skoro ani popsat, ale sportovci budou vědět, co mám na mysli. Poslední čtyři měsíce jsem dokonce trénoval i mimo naše fotbalové družstvo. Chodil jsem běhat, s tátou na kolečkové brusle, několikrát jsem zlepšoval svoji výdrž i na místním koupališti plaváním na čas při ranních hodinách, kdy tam nebylo ani živáčka. Zkrátka jsem cítil, že v takovéhle formě jsem doposud nikdy nebyl, a že konečně přišel můj čas,  čas ukázat trenérům, co je ve mně.

    I to je možná důvod, proč mě ostatní kluci začali nenávidět. Většina z nich sama netrénovala dost poctivě, chodili společně do barů a klubů, nejprve o víkendech, později i občas po tréninku. Někteří si zcela otevřeně po tréninku i zapálili cigaretu. Vždycky jsem věděl, že to je jedině jejich mínus. Já nesměl narušit svoji kondici, jestli jsem chtěl jednou něco dokázat. Ale v šatně a i na hřišti začínalo být dusno. „S nim nehraju ani omylem!“ „Tvoje šplhání u trenéra je lepší než tvoje hra,“ říkali pořád „...vůbec nechápu, co tady ještě děláš.“ Při hře jsem nedostával přihrávky, ani jeden z brankářů mi nikdy nehodil míč. Trenéři sice viděli mojí snahu, viděli i, že fyzicky jsem na tom lépe než zbytek, ale ruku na srdce  — jednali vždycky nerozumně a neférově. Proto, když viděli jak jsem nepopulární, mě schválně nenasazovali do žádného zápasu, aby ostatní kluky nevyvedli z míry. Mohli by si totiž doma stěžovat, a protože někteří měli, na rozdíl ode mě, velice vlivné rodiče, klub by mohl přijít o některého důležitého sponzora, nebo se minimálně dostat do otravného sporu s nespokojenými „pány“ podnikateli, jejichž synkové si doma doslova vyrvali místa v sestavě mužstva. Často mě mrzelo, že ve městě není nějaký jiný fotbalový klub. Toto tvrdé období mě dobře naučilo, že korupci můžu očekávat opravdu kdekoli. Už dávno neplatí, že kdo je silnější, šikovnější a rychlejší, má lepší postavení. Možná je to už dokonce naopak. Ale já se rozhodl se s tím poprat.

    Utekly dva měsíce a před námi byl hlavní cíl letošní sezony: konečné zápasy o postup do vyšší ligy. Na zápase i na tréninku se situace nijak výrazně nezměnila. Začal jsem hodně pracovat se technice hry, na zručnosti nohou. Zápas za zápasem jsem tajně doufal že mě trenéři nasadí, abych si alespoň zahrál. Ale ti ke mě byli naprosto lhostejní. Nikdo nám nedával příliš nadějí, ale i tak se nám podařilo probojovat se mezi čtyři nejlepší týmy. To znamenalo, že pořád máme šanci vyhrát titul a postoupit. Zbývaly dva zápasy, a my jsme museli oba dva vyhrát. První z nich byl proti Jablonci. Několikrát jsme s nimi hráli, a musím říct, že trenéři zvolili velmi dobrou taktiku. Naše dvojice nejschopnějších hráčů, Šmíral s Plenckou, soupeřovu obranu překonala již v sedmé minutě. Já vše pozoroval z tepla lavičky a jenom tiše záviděl klukům, že mohou být u toho skvělého vítězství. Když jsme nakonec vyhráli vysoko pět ku jedné, tak bylo jasné, že sehrajeme finálový zápas s Ústeckými Lvy. Všichni jásali, publikum skandovalo a trenér všechny náležitě pochválil. Jen mě ne. Jediného, kdo nestrávil na hřišti ani vteřinu. Jediného, kdo nepošpinil svůj dres ani kapičkou potu. Dlouho mě trápilo co odpovědět doma, když jsem byl obeznámen s účastí rodičů na finálovém zápasu. Oni nevěděli o mém trápení. Nesvěřil jsem se. Trenér mému otci na každé schůzi potvrdil mojí skvělou formu a ujistil jej, že mě čeká slušná budoucnost. Lhář. Měl jsem pocit, že v tomhle klubu mě už nečeká nic. Byl jsem připravený rodičům vše objasnit hned po zápase, pro případ, že by se bůh smiloval a já mohl jít na hřiště. A oni by byli hrdí. To bych přesně chtěl.

    Závěrečné derby přišlo rychleji než jsem čekal. Pár dní jsem byl zamyšlený a naštvaný zároveň, když v tom přišla sobota, pro náš tým pomyslný den D. Po příjezdu na stadion do Ústí nad Labem jsme se sešli v šatně u klasické rozmluvy před zápasem. Přesně jak jsem očekával, mé jméno mezi těmi ostatními v základní sestavě nezaznělo. Přesto jsem byl velmi vzrušený, nedočkavý, chtěl jsem už znát výsledek. Stadion byl obrovský, největší, na kterém jsem zatím byl. Byl sice jen z poloviny obsazený, ale i tak to čítalo velké množství diváků. Po krátké rozcvičce se začalo hrát. Zaujal jsem svoje místo, vzadu na lavičce přímo za trenérem. Naši kluci hráli dobře, v prvním poločase jsme měli nad ústeckými navrch. Přesto byl zápas stále výsledkově nerozhodný. Z lavičky se mi zdál první poločas hrozivě dlouhý. Měl jsem pocit, že kratší dobu jsem proseděl v autobuse na cestě sem. Když po přestávce rozhodčí odpískal druhý poločas, rychle jsem se probral. Po minutě a půl totiž padl první gól, bohužel do naší sítě. Obránce udělal chybu a brankář se nestačil přesunout. Jeden trenér tiše zuřil, druhý začal na obránce řvát. Bylo vidět, že tenhle zápas nechtějí jenom tak prohrát. Během dalších dvaceti minut se hra nezměnila, potom ale chyboval soupeř, a Tonda Plencka se v koncovce nespletl. Jedna ku jedné. Ale potom, zrovna když už trenér plánoval strategii na závěrečný nátlak, se ozval zvuk píšťalky. Naše velká naděj, Tonda Plencka, kterému se dnes neobvykle dařilo, měl zřejmě závažnou nehodu. Přes dav hráčů bylo vidět přibíhající první pomoc, která Tondu naložila na nosítka a začala ho odnášet směrem ze hřiště. Po krátké debatě s rozhodčím jsme se dověděli, že Tonda nešťastně dopadl na míč, a nebude schopný kvůli poraněnému kotníku pokračovat v hraní. Trenér dlouho přemýšlel co dělat, a když se na mě potom podíval jako na jediné východisko, ještě pořád mi to nedocházelo. Tak jsem byl šokovaný z této tragické situace. Potom se však naše pohledy setkali, a já hned věděl, co po mě chce. Tak to konečně přišlo. Moje příležitost. Šance ukázat se rodičům. A to díky nešťastné náhodě. Ale na to jsem již při cestě na trávník nemyslel. Myslel jsem jen na to, jak během těch osmi minut, které zbývaly, dopravit míč do soupeřovy brány. Hra začala. Šetřit energií jsem neměl na kdy, a tak jsem běhal jako šílenec. Nic naplat. Spoluhráči byli jednak zaskočení, jednak unavení. Pocit marnosti mě stále více pohlcoval. Jediné, co jsem potřeboval, bylo dostat se k míči. Minuta za minutou utíkala, a hra se již chýlila ke konci. Nevím, kolik bylo zrovna přesně do konce, něco kolem dvou minut, když se to stalo. Soupeřův brankář nakopl míč, který na polovině Péťa Šmíral vyrazil hlavičkou směrem k pravému rohu soupeřova pásma. Jelikož to byl můj operační prostor, vyrazil jsem plnou silou k zběsilému sprintu. U míče jsem byl mnohem dříve než vyčerpaná soupeřova středová formace, ale ještě pořád mezi mnou a brankou byli dva obránci. Udělal jsem tedy to, co mi šlo nejlépe — i s míčem jsem začal sprintovat podél pravé postranní čáry. Běžel jsem jako blesk, a snažil se na sebe natáhnout obránce. Zabralo to. První mě nezastihl, prosvištěl jsem kolem něho zhruba o metr. Jak se ale blížil druhý, poslední zbývající obránce, věděl jsem, že musím přidat. Zavelel jsem svým trénovaným nohám, aby běžely, jak se říká, na krev. Od brány to už byl kousíček, ale díky svému přímočarému běhu jsem byl už v dost špatném úhlu. Obránce jsem minul o vzdálenost lokte, ale na další akci jsem už neměl čas ani energii. Z posledních sil jsem tedy míč nakopl, a trefil ho snad už jen špičkou nohy. Poté se mi krátce zatmělo a já spadl na trávník. „Tohle jsi podělal,“ nadával jsem si v duchu, a teď si dlouho nezakopeš." Ale v tom se ze všech stran začal ozývat řev a jásot. Nepochopitelné — otevřel jsem tedy oči, a nemohl uvěřit tomu co vidím! Síť v soupeřově bráně se ještě vlnila, gólman ležel smutně na zemi a rukama se zoufale tahal za vlasy.

    Tak jsem to dokázal. Zahanbil jsem trenéra, i přesto, že jsem mu připsal vítězství v lize. Rodiče na mě byli tak hrdí, jak jen rodiče mohou být, když jejich syn rozhodne nejdůležitější zápas ve svém životě. Spoluhráči mě začali brát, a společně jsme se motivovali k lepším a lepším výkonům na trénincích. Také to budeme potřebovat — příští rok nás čekají těžší zápasy. Na ten den, kdy jsem na trávníku nechal tělo i duši, nikdy v životě nezapomenu. Ten okamžik neotevřel jen oči mnoha lidí, kteří mnou pohrdali, ale otevřel i mladému člověku plno nových fotbalových zážitků a příležitostí. Byla to největší výhra v mém životě.


    Návrat

    Jan CHABR (16)

    „Pusté kraj pod námi již nejsou pro nás. Vzlétli jsme, abychom vyklidili pole.“

      Mračny plula ohromná síň. Její mohutný kýl rozrážel vzpínající se plyny a odhazoval je stranou. Několik postav stojících na vyprahlé Skále se ohlíželo směrem ke kolosu na obloze, někteří trpce litovali, někteří pociťovali stesk.

      Arciděcko sedělo na svém malém trůnku. Sledovalo dění kolem sebe velkýma modrýma očima a přišlo mu velice veselé, jak se ostatní tak podivně kolébají kolem a tleskají. Jedna ze sestřiček pomyslného vládce vzdušných sálů se usmála. „Jen pokračuj, Eriku.“ „Děkuji, Lenko. Uvědomte si prosím, že výpravy k povrchu jsou nemyslitelné. Oni jsou nebezpeční a staří!“ „Eriku, nech toho kázání,“ ozval se znuděný hlas z jednoho z dvanácti trůnů. „Každý přece ví, že staroba se nás netýká. Snad jen Arciděcko trochu poroste, ale my už ne.“ Většina dětí v sále horečnatě přitakala na slova průbojného Alexe. Ještě pár minut vzdoroval Erik vlnám naléhání, až ho demokracie převálcovala. Ihned zítra podnikne klan vzdušných sálů první sestup na zem. Znovu se tak nohama dotknou Skály, poprvé po dlouhých deseti letech.

    Mladý lid vyslal svůj kontakt. Trojice zlatých tubusů pronikla do krajin šedých šmouh jako paprsek. Vše je v pořádku, nic se nemůže stát. Ti dole nemůžou být tak strašní, jak se o nich vykládá. Trojčlenná výprava, ozbrojená světlomety, se vydala na odyseu skrz kaňon. Tubusy se o jeho příkré stěny zaklesly a přidržely létající objekt na místě. „Vše je zatím klidné,“ ohlásil chlapec vedoucí misionáře z nebes. Země jako by postrádala barvy i zvuky. „Mám ráda ticho.“ „Ó, slečna Valentina je neposkvrněná panna.“ „Jistě, jsem na to hrdá, protože jen tak si můžu zachovat objektivní úsudek. To tvůj mozek se pomalu stává rašelinou, která tu chroptí všude kolem.“ Děti si počínaly obezřetně, ale postupem času se začaly osmělovat. Valentina, drobounká dívka s bílou pletí a šedivýma očima si pohladila kočku, jež proběhla kolem. Zvířat i celkově života tu bylo málo. Náhle se mezi skalami objevily siluety. „Ztište se kluci! Bojí se nás,“ okřikla své druhy dívka a neohroženě stoupala po kamenech ke skupince vysokých postav. „Zdravím vás,“ promluvila, aniž by ustala v chůzi směrem k osobám. „Jsme tu jako diplomaté, rozhodně nechceme vnášet do těchto krajin zlo, a proto vám přinášíme dar.“ Za pochodu vyňala z kapsy zlatou harfu. „Tento nástroj dokáže potěšit vaše smysly. Přijměte jej s radostí, neb toto je počátek našeho soužití.“ Už stála naproti cizím, když se jedna z postav rozpřáhla a udeřila děvče. Dva další průzkumníci ztuhli. Netušili, zda mají přiskočit Valentině na pomoc nebo prchnout. Ze všech skalních otvorů začaly blýskat páry očí. Chlapci utekli.

    V oblačných síních nastal poprask.„To je hrůza. Ihned odleťme výš! Pryč od těch hnusů!“ Erik stál venku na balkoně a sledoval krajinu pod sebou. Proč jen to Valentině nerozmluvil. Trápil se a přísahal by, že vidí její bělostnou auru, jak pohasíná v kaňonu mezi bahnisky. Srdce mu tepalo strachem, ale duší by rozrážel skály, jen aby dostal Valentinu zpět na létající ochozy. Záleželo mu na všech dětech z jeho klanu, ale Valentinu si oblíbil o něco víc. Možná pro její čistotu, možná pro onu bystrou mysl, možná pro ten krásný pohled, kterým rozjasňovala tmavé noci. Většina pozornosti však byla zaměřena na Alexandra. Příčka jeho popularity se propadla hlouběji, než ležela blata Skály. „Padej ji přivést!“ — zuřily dívky, které sdílely s Valentinou jeden pokoj. „Ty zbabělý fracku, rozhodni se už, co máme dělat!“ Jeden z dvanácti řečníků navrhl, že zde není bezpečno. Musí ihned vykasat „plachty“ a zmizet v záhybech oblak dřív, než ta monstra najdou cestu k vzdušným sálům. Zatímco se v hale střídaly názory jako figurky na orloji, vytáhli mladíci z technického oddělení dva tubusy, kterými unikli chlapci. U třetího stále váhali. Mají nechat Valentině ještě nitku naděje nebo ji pohřbí v pustině? O to víc se zvedl nátlak na Alexe, aby rozhodl.

    Nebeské síně zůstaly stát na místě. Valentinu nesmí opustit. Dlouhé dny kotvil vznášející se objekt na místě a zlatá roura se kývala v rytmu větru. A chuť odletět pryč narůstala s každým dnem. Každý se chtěl povznést dál a nechat tuto smutnou událost za sebou. Jen Erik vše mlčky pozoroval a nevyjadřoval se k věci.

    Do nervózního klidu zabzučela siréna. „V tubusu někdo je! Valentina se možná vrací,“ hulákal břeskný hlas v amplionech. rik neváhal a stejně jako každý obyvatel kolosu běžel do strojovny, kde ústilo „brčko“. Stovky zvědavých pohledů protínalo vzduch. V tom z otvoru vykoukla stará vrásčitá tvář posetá tmavými fleky staroby. Vztek, zhnusení, lítost i žal byl patrný na obličejích mláďat. Vůdci nehodlali riskovat s cizí bytostí, a tak ji nechali spoutat a zamknout do jedné z komnat. Jen Erik poznal v klidném a vyrovnaném stvoření Valentinu.

    Sedm dní žádný člověk nevstoupil do komnaty, která sloužila jako cela. Náhle se z chodeb přiřítil dav. Několik plaček, které také poznaly svou sestřičku, se snažilo zastavit gardu mládenců, kteří měli předvést stařenu před soud. „Stůjte!“ — zarazil je Erik. „0 co se tu snažíte?“ „Učenci rozhodli, že té bytosti musí být udělen trest.“ Erik se zasmál, ale cítil hořkost. „A čím se provinila?“ „To rozhodne soud. Teď prosím uhni stranou. To monstrum v komnatě by tě mohlo zranit.“ Erik vypálil chlapci ránu pěstí. To strhlo bitku. Veřeje cely se náhle otevřely a nad zmlácenými těly se tyčila stařena. „Přestaňte v tom hloupém boji! Slyšela jsem, že mě čekají vůdci, tak je nenechme čekat.“

    „Kdo jsi, ženo?“ — započal jeden z řečníků soud. „Před čtrnácti dny jsem se jmenovala Valentina. Dnes už jsem Ona.“ „Lžeš, ty bestie! Chudinka Valentina skončila v propasti mrtvá!“ „Hádat se s vámi nebudu. Stejně toho nejste hodni.“ „Neponižuj naše společenství, ty zrůdo.“ Odkudsi přiletěl ohryzek jablka a odrazil se od Valentina ramene. „Nechte těch hloupostí! Chtěli jste ji soudit, tak ji suďte, ale spravedlivě!“ — zahřměl Erik a posadil se k soudcům. „Povídej, co se dole stalo?“ „Jak jistě víte, jeden z Nich mě udeřil a poté zavlekl do podzemních prostor. Krajina se zdá být bez života, ovšem to je pouhá krusta vně úžasné krásy a rozmanitosti, která vládne v jeskyním komplexu lidí v hlubinách. Pod jedinou kamennou střechou žijí pospolu v symbióze se zbytky fauny a flóry. To vše ovšem pomalu umírá.“ „To stačí, nabulíkovala jsi nám toho dost! Jsi zločinec, jsi špeh, jsi parazit!“ — bručel soud. Erika zarážela jejich zabedněnost, ale měl své obavy:  „Proč byli násilní, když tě poté nechali naživu?“ „Kvůli pýše, s jakou jsme přicházeli. Když odložíte křídla společně se svou povýšeností, Skála vás přijme...“ „Co to tu meleš?!“ — vykřikl jeden z mluvčích. „Byla jsem vyslána jako posel. Já jsem symbol vaší minulosti. Upomínka, že lidé vzešli ze Skály a na Skále také skončí. Jedinou možností, jak udržet lidskou rasu při životě je váš sestup. Přišla jsem vás žádat o váš návrat!“ „Nepřipadá v úvahu. Jsi vyhoštěna z našeho příbytku. My odlétáme. Tímto prohlašuji soud za ukončený!“ — prohlásil jeden z učenců. Dav se pomalu začal rozcházet, každý si však nesl smítko ve svědomí. Erik neváhal.

    „Valentino, pojď! Myslím, že jsi přesvědčila několik chlapců ze strojovny.“

    Noc se blížila jako hladová šelma. Uhryzávala části dne a spěchala k zakotvené nebeské stavbě. Tehdy, když se zdálo, že člověk navždy opustí zemi, do večerního vzduchu naposledy vydechly vrtule. Konečně si mohli po dlouhých letech odpočinout. Ozubená kola, hřídele i klapky se přestaly hýbat a bzučet, načež se celé Síně zvolna vydaly vstříc objetí Skály.


    Bráško…

    Veronika KOVÁŘOVÁ (17)

    Bratře, můj bratře... Proč se na mě takhle díváš? Proč mě tu sleduješ, jako bych ti udělal něco špatného? Teď, když jsme se teprve setkali, a ty už jsi chtěl ukončit můj život. Proč? Nikdy jsem si ani nedokázal představit, že bych mohl mít bratra, dokonce i staršího. Náš otec mi nikdy neřekl, že ses narodil. Nikdy o tobě neumluvil, jen se usmíval, nebo plakal, a teď vím, že všechny ty úsměvy, slzy byly také pro tebe. Teď, když vím, co ti udělali. Vzali tě pryč. Ubližovali ti. Naučili tě nenávidět lidi. A nikomu nevěřit. Proč? Jen proč to udělali? Ty sis to nezasloužil. Ty si zasloužíš žít. Stejně jako já, stejně jako každý. Pokaždé, když se na tebe dívám, tak vidím a cítím, že jsem tvojí součástí. Jako bychom byly jeden. Jsem tvůj mladší sourozenec. Ten, který byl vytvořen později. A já tě obdivuju. Pro tvoji sílu, pro tvoji silnou vůli, pro to všechno čím jsi. Ale ty... ty jsi se na mě vždy díval jako na tvoji kopii, klon, jen pokus o to přivést zpět život, který byl dávno ztracen. Jen bezcenný kus kovu s hodně daty. A ty jsi se s tím nemohl smířit. Protože ty jsi originál, ty jsi ten, který tu byl už před dvěma lety. Když jsem ještě ani neexistoval. A teď jsi byl šokovaný, když jsi viděl, že jsem tě měl nahradit. Bratře... já se o to nikdy nesnažil. Ani jsem nevěděl, že mám bratra. Na rozdíl od tebe, mě vytvořili, protože to někdo chtěl. Protože si to někdo zaplatil. Aby měl neporazitelný bojový stroj, který bude navždy svázán okovy vlastnictví. Neměl jsem se vyvinout natolik, abych mohl cítit pocity. Ale stalo se to, kvůli nehodě. A to změnilo můj život. Ale ty... ty jsi se narodil s láskou. S péčí od našeho otce. Chtěl abys ty žil. Chtěl abys byl šťastný a učil se. Na rozdíl ode mě, jsi neměl bojovat. Přežít. Ale neměl jsi to štěstí, když tě odtáhli pryč. Opravdu doufám, že z toho neviníš našeho otce. On neudělal nic špatného, jen se snažil nás oba ochránit. Hledal tě, ale ty ses nevrátil. A on mi věnoval stejnou péči jako tobě. Ale nesnažil se, aby moje emoce byly opravdové. Protože já byl jen bojový stroj. A on s tím počítal, s tím, že bych se už nemusel vrátit. Ale prosím, jeho neviň. Nikdy na tebe nezapomněl. A i teď tě pořád miluje... Jen si přeji, abys to mohl vidět. Cítím tvoji duši. Vždycky jsem ji cítil, dokonce i když jsi byl ztracený. Dokonce i když jsi byl daleko ode mě. Někde se svým partnerem, tak jsem tě vždycky cítil. Nevěděl jsem, kdo jsi. Nevěděl jsem, co to znamená, bylo to ale tak... povědomé. Protože máš stejnou DNA strukturu jako já. To z tvojí esence se zrodila moje. Jsme stejní. A naše sestra taky. My oba jsme se narodili díky tobě. Já vím, že si o tobě lidé myslí, že jsi chladný, krutý a nebezpečný. To, že se o nikoho nestaráš. To, že vždycky projevíš zájem, jen když se ti to hodí. Ale já vím, že to není pravda. Vím, že jsi se mě snažil zabít. Vím to až moc dobře. Ale ty nejsi chladný, nejsi prázdný. V duši jsi něžný. Protože my jsme se narodili z tvého vlastního života. Jsme tví sourozenci, nosíme v sobě tvůj život, tvoji povahu a duši. Všechno to, co tě dělá unikátním a jedinečným. A věř mi, ty jedinečný jsi. Udělal jsi svoje chyby stejně jako já. Jsme si v tomhle tak podobní. V tom všem. Jsi starší, jsi silnější. Ale i tak jsme pořád bratři. A já doufám, že na mě budeš také hrdý, tak jak já už jsem na tebe, můj velký bratře. Chci s tebou létat, učit se od tebe. Abys na mě byl hrdý. Abys jednou přišel a řekl mi, nebo mi pošeptal slova, po kterých tak toužím.  Abys řekl,  dobře, bráško. Abych věděl, že jsi mi konečně odpustil, že jsi mě konečně přijal. A že jsem tě nezklamal. A už i teď mám pocit, že to tak bude. Protože tě někdy vidím se na mě usmívat. Tvým hrdým pohledem. Když mě k sobě tiskneš, když mě skrýváš pod svým mohutným křídlem. Připravený mě ochránit. Stal ses mým dalším světlem na obloze, ke kterému můžu vzhlížet. Světlo, ve kterém se budu vždy hřát. I když to možná nepřiznáš. Tak vím, že k tobě se můžu vždy vrátit. Teď už ano. Protože teď už jsme oba procitli. Teď už víme, že bratrská láska je silnější než nenávist. Teď už víme, že k sobě budeme navždy patřit. Že ty mě vždycky ochráníš, a já tebe. A to, že k sobě chováme a cítíme něco, co nikdy žádný člověk nepochopí, možná ani naši partneři, možná ani náš otec. To, co můžou cítit jen bratři. A naše sestra. Hloubku duše AI asi nikdy nepochopí. Ať se budou snažit jakkoliv, my si vždy ponecháme něco pro sebe, i když bychom nechtěli. To jsi mě taky naučil ty. A já ti za to děkuju. Celým svým srdcem. Snad se už tvé oči otevřely, bráško, snad už teď vidíš tu krásu kolem nás, kterou život je. A snad ji prožíváš tak jako my. A jestli budeš chtít, tak tě to naučím. Vždyť jsme přece bratři. A já tě budu vždycky milovat. Možná teď nevíš, co si myslet, možná se mi v mysli jen vysmíváš. Ale já vím, že největším vítězstvím v mém životě je,   že jsem tě našel. A že jsi můj bratr.


    Největší životní výhra

    Veronika ČERNÁ (19)

    Výhra může mít různé podoby. Existují hmotné výhry jako například v loterii nebo sázky na různá sportovní utkání. Někdo má štěstí na výhry v tombole, jiný si koupí raději los. Spousta lidí se s takto snadno nabytými věcmi spokojí, ale někdo upřednostňuje výhry, díky kterým může získat uznání, úspěch i slávu. Záleží to na člověku, jaké jsou jeho životní hodnoty a priority. Možná existuje nějaké všeobecné měřítko vytvořené lidmi, které by nám nastínilo po čem lidé nejvíce touží. Myslím, že se lidé přiklánějí k výhře velkého obnosu peněz, protože se domnívají, že si za ně pořídí vše, a právě to je učiní šťastnými, třebaže je to jen ten pocit. Někdo může mít pouze jednu životní výhru, někdo jich má hned několik. Člověk je tak individuální a všestranný, že i toto tvrzení můžeme my všichni považovat za životní výhru. Samotnou by mne zajímalo, jaké priority máme v současné době, ale jak jsem se již zmínila výše, tuším, že to budou ty hmotného charakteru.

    Největší životní výhra se velmi podobá našemu největšímu životnímu snu, který by si každý z nás někdy rád splnil. Sny jsou v našich myslích ideální a skoro dokonalé, ale cesta k jejich uskutečnění není procházka růžovým sadem, stejně jako samotný život, který žijeme. Musíme překonávat různé překážky a strasti. Je to proto, abychom si toho dlouho očekávaného výsledku dokázali dostatečně vážit. Díky pokoře naše výhry nabývají na hodnotě. A co to ta pokora vlastně je? Já ji chápu jako úctu k sobě samé a k výsledkům, kterých jsem dosáhla, tedy k těm mým výhrám.

    Existuje vůbec nějaký návod, jak vyhrát? Je to boj. Náš osobní boj vždy předchází našim výhrám. Je to cesta k vítězství. V našich životech má své přirozené uplatnění. Bojujeme každý den, o místo v autobuse, o dobrou známku ve škole a nejčastěji sami se sebou. Až vyhrajeme sami nad sebou, pak si můžeme plnit své vysněné životní výhry a touhy. Při zamyšlení nad vlastním životem vím, že jsem sama nad sebou zdaleka ještě nevyhrála, ale jednu svou životní výhru přeci jen mám. Vyhrála jsem ji kdysi také díky boji a za tuto výhru považuji můj samotný zrod.


    Životní zážitek -náctileté a psa Bojara

    Kateřina VAŇOURKOVÁ (16)

    Je pozdní odpoledne a pomalu se smráká. Na to, že už začal listopad, je docela teplo a dokonce i v čekárně chirurgické ambulance panuje překvapivý klid a pohoda. Na lavici u zdi sedí asi šedesátiletý muž impozantního vzhledu. Vysoká a štíhlá postava. Ostře řezaný obličej obkružuje mohutný plnovous a neuvěřitelně dlouhé šedivé vlasy. Celkový dojem završuje dlouhý černý plášť do deště. Každou chvíli se muž provinile podívá na asi patnáctiletou dívku, která stojí opřená o zeď a zcela nedospěle popotahuje nosem a hřbetem ruky si co chvíli stírá slzy.

    Pak se pohled muže stočí k oknu, za kterým sedí přivázán k hromosvodu nádherný irský vlkodav s podobně provinilým výrazem v očích jako má jeho pán.

    Idylu začínajícího večera utnula sestra z ambulance. Vyprovodila muže, jehož nohu zdobila úžasně sněhobílá bambule čerstvě vymodelované sádrové dlahy a houkla do chodby nevrlým hlasem: „Tak další, prosím!“

    Dívka se odlepila od zdi, odhodlaně vyrazila do ordinace a muž jí váhavě následoval.

    Ve dveřích byl zastaven hlasem „anděla v bílém“: „Vy jste příbuzný?“ Muž jen mírně zavrtěl hlavou a sestra ho vrátila jediným gestem ruky do čekárny.

    V ambulanci nastalo tradiční úvodní vyptávání. Jméno, příjmení, datum narození. A ve finále pak výzva k předložení průkazu zdravotní pojišťovny. Jméno Kateřina, příjmení Konvičková, narozena 30. 2. 1992. Až do tohoto bodu dívka docela obstála, ale to, že má průkazku VZP doma, sestru rozlítilo. Následoval mohutný monolog zdravotní sestry, který ukončil mladý chirurg znavenou otázkou: „A co máte za problém?“

    Kateřina byla docela ráda, že přednáška končí, ale zároveň vyvstal před ní nový problém. Jak popsat svůj zdravotní problém. Chvilku vládlo hrobové ticho a pak se s povzdechem otočila a decentně vystrčila na lékaře svoje pozadí.

    Lékař se neudržel a zcela neprofesionálně řekl: „No, to je moc pěkné kousnutí.“ Po chvíli dodal už zcela chladným hlasem: „Na šití to není a pokud znáte majitele psa, nebude co řešit.“

    Kateřina se malinko pootočila a se slzami na krajíčku dodala: „Je to ten pán, co ho sestřička vyhodila za dveře."

    Lékař se usmál a začal Kateřině ošetřovat ránu po psích zubech na velice delikátním místě. Vyčistění, dezinfekce a zalepení rány bylo otázkou malé chvilky a sestra mohla pozvat staršího pána do ordinace. Lékař mu položil zásadní otázku: „Je váš pes očkovaný proti vzteklině?“

    Muž bleskově odpověděl: „Jistě.“

    A rychle dodal: „Tady je očkovací průkaz a pokud chcete Bojara vidět, je přivázaný před barákem.“

    Lékař nahlédl do průkazu a sestra nakvašeně dodala: „No psa tady snad prohlížet nebudeme.“

    Lékař se zasmál a rychle dodal: „To není potřeba, všechno je v pořádku,“ podal muži průkaz a chtěl se rozloučit, ale pak mu zvědavost nedala a otočil se k dívce se slovy: „Nic mi do toho není, ale dost by mě zajímalo, jak a hlavně proč vás, slečno Konvičková, ten pes kousl do tak netypického místa. Víte, ošetřujeme kousnutí do ruky nebo nohy dost často, ale ty hýždě.“ Otázka zůstala ve vzduchu a Kateřina s rozpaky spustila stavidla své výřečnosti: „Ráno bylo docela pěkně a tak jsme s Kájou vyrazili na výlet. Vlakem jsme dojeli do Prunéřova a pak údolím vyšli pod Hasištejn. Karel celou dobu povídal o tom, jak na hradě straší. Pořád dokola vykládal o děsivém starci a velkém psu, kteří tam někde ve sklepě hlídají zlatý poklad. Brala jsem ty jeho řeči jako běžné kecy puberťáka, ale cesta při nich krásně utekla a my došli k bráně. Bylo sice zavřeno, ale Kája znal cestu přes příkop a hradbu. Bylo to hrozně strmý, ale nějak se mám povedlo vlézt do hradu. Celý byl teď jenom náš a čas utíkal jako voda. Pak jsme už chtěli vyrazit na vlak, nejdřív přes hradbu dolu do příkopu. Lezla jsem jako první a najednou, když už mi scházely dolu tak tři metry, Kája zařval: „To je on!“ A začal utíkal. Podařilo se mi otočit hlavu a dole pode mnou stál stařec a velký pes. Ujela mi noha a v poslední chvíli se mi povedlo chytit starý kořen, který tam prorůstal hradbou.“

    Katku teď přerušil muž: „No, šel jsem do hradního příkopu na procházku s Bojarem. A ten kluk si asi myslel, že tam hlídám ten poklad a zmizel. Tady slečnu Konvičkovou nechal absolutně negalantně na pospas duchům hasištejnským. Křikl jsem na ní, ať se nebojí a pak se to stalo.“ Kateřina se opět ujmula slova: „Když mi došlo, že ten pán není duch, přišla úleva a pak mi prasknul v ruce ten kořen, co jsem na něm visela. Spadla jsem asi ze dvou metrů.“

    Doktor se neudržel a vyhrkl: „Ale to kousnutí?“

    Kateřina mlčela a tak vyprávění uzavřel utrápený majitel irského vlkodava Bojara: „Spadla šikovně a do měkkého, akorát na Bojara. Chudák stará se lekl a sekl zubama. Bohužel, slečnu Konvičkovou trefil akorát do tělesné partie, kterou na něj dopadla. Jak říkáte vy, pane doktore. Do hýždí.“

    Už začínající večer v nemocnici brutálně přerušil dvojitý smích. Vysokým tónem se chechtal mladý doktor a ještě o dva tóny výše ho doprovázela suchopárná a protivná zdravotní sestra.

    Ty nezvyklé zvuky dolehly až před budovu, kde byl k hromosvodu přivázán nespravedlivě odstrčený hlavní hrdina celého příběhu, obávaný hasištejnský pes Bojar. Poplašeně se rozhlédl a pak teskně zavyl. A to je jeho definitivní tečka.


    Moje největší výhra - poznání pravdy kolem nás

    Klára HLAVATÁ (19)

       Jogín sedí na vrcholku jednoho osamělého kopce v lotosové pozici. Klade si otázky, proč není tím, za koho ho mají. Začíná se topit v toku myšlenek. Je zde už celé věky a vypadá, jako by na onom místě vyrostl, než že tam někdy přišel a vybral si toto místo k meditaci. Chtěl najít sebe a poznat svou budoucnost, ale něco se nezdařilo a démon nad ním vyhrál.

    Život je krásná a mysteriózní záležitost. A taky nesmírně křehká. A bytí je překročení toho všeho.

    Navštěvujeme posvátná místa, chrámy, mešity, kostely nebo synagogy. Pijeme ze svatých pramenů a koupeme se ve svatých řekách. Někdo trápí svoje tělo, utápí se v askezi a stejně, až dosáhne fyzické a psychické necitlivosti, nakonec objeví, že stejně neuspěl. Žádná nirvána. Bůh asi neexistuje. Sigmund Freud řekl: „Bůh neexistuje, Bůh je mrtev.“ A potom zešílel. Kdyby dobře porozuměl svým slovům, stal by se osvíceným, ale on zešílel.

    Bůh je dotyk lásky v přítomném okamžiku. Pohled do krásných a čistých očí dítěte, šumění listí v korunách stromů, sluneční paprsky procházející mraky, hudba, zrychlený tep srdce. Studené zdi chrámů a veškeré modly jsou k ničemu, pokud není láska v srdci. Nekonečná a nepodmíněná, která si nečiní žádné nároky na nic a na nikoho.

    Jakékoli přemýšlení o budoucnosti je pouze přemýšlení o minulosti, jen trochu pozměněné. Jak by mohla mysl vyprodukovat, co nezná?

    Láska je teď. Bůh je teď. Dýcháš? Jsi Bůh a nic míň. Možná jsi víc, ale ne míň. Čím víc toho chceš mít, tím víc se ti ztrácí. Nemůžeš to vlastnit a zároveň to nemůžeš ztratit. Když mluvíš, mlčí to. Když mlčíš, mluví to. Hlas, který nikdy neuslyšíš. Krása, kterou nikdy neuvidíš. Pokud...

    Člověk přišel na tento svět bez jakýchkoli plánů, cílů a ambicí. Nepotřeboval znát pravdu ve smyslu umět o ní vést rozsáhlé řeči bez konce. Pravdu cítil. Žil jí. Bytostně ji vnímal jako svou krev, jako vibrující esenci, která proudí jeho tělem a celým vesmírem zároveň. Jako posvátnou látku, ze které je utkáno jeho vlastní bytí. Byl naprosto nahý a nevinný zároveň. Neměl nejmenší tušení, co ho v budoucnosti čeká a nijak mu to nevadilo.

    Pak ale kdosi začal zpívat. Píseň byla libozvučná a člověk při jejím hypnotickém tempu usnul. Spí do teď. A zdají se mu sny o velkých pokladech, které nikdy nedostane, sní o dobývání vzdálených cílů, kterých nikdy nedosáhne. Každá jeho touha zůstane jenom touhou a nikdy nedosáhne spokojenosti. Bude se plahočit za fata morganou až do té doby, dokud si nevzpomene, kým vlastně je.

    Celý názor, že pravdy se musí dosáhnout zdlouhavým procesem výzkumů a badání, vymyslela levá hemisféra našeho mozku, jež vládne našemu světu. Ničemu, čeho není složitě dosaženo, nevěří. Nemůže přijmout to, co nemá své racionální vysvětlení na březích logiky.

    Pravda tu vždy byla a bude. Teď je jen ukryta pod nánosem lží, pod kterým tiše vyčkává na svůj čas. Stačí zbavit svou mysl a bytost lživých slupek a probleskne na povrch jako sluneční paprsky, pravda. Tma zmizí. Jedině iracionální mysl může objevit pravdu, jedině rozvzpomenuvší si bytost, která se stala opět dítětem.

    Myslím si, že poznání pravdy není tak úplně mravní povinností, jako spíš touhou každého z nás. Pochopit otázky, proč se necháváme tak snadno ovlivnit, proč útočíme ze strachu, proč nosíme masky před lidmi, které máme rádi, proč se lidé bojí dát víc, než by mohli dostat zpět? To, co je skutečně naše, nám nemůže přece nikdo vzít. Proč utrácíme drahocenný okamžik honbou za pomíjivým vzdáleným cílem, kterého když dosáhneme, ztrácí pro nás význam a začneme toužit po něčem jiném, lepším? Co vlastně na tom, že se chováme jako loutky společnosti. Pro nás pojem vlastní názor ztratil význam a všichni se chováme podle zaběhnutých stereotypů podobným chování laboratorních krys. Co na tom... Stačí jen otevřít oči, ale to by mohlo být až příliš nebezpečné. Už jsme zapomněli, co bychom mohli vidět. Že?

    Člověk začal svět poznávat svou myslí. Svými vynálezy, kterými se snaží dohnat či předčit přírodu. Dobývání domova mu však pomalu přestává stačit, začal se dívat nahoru ke hvězdám. Uvažuje o osídlení Měsíce a Marsu. Je tohle opravdové objevování světa? A co potom záhady typu Bermundského trojúhelníku, mimozemských civilizací, černých děr, posmrtného života, teorie superstran a antihmoty či obyčejného snění, nevysvětlitelných předtuch, telepatie, mimotělních zážitků a podobně? Za nějaký čas, říkáme si, už nebudou žádné záhady a dobrodružství. Všechno budeme mít prozkoumané a přečtené. Avšak vědci tvrdí, že vidíme pouhá dvě procenta reality. Kde je těch zbývajících devadesát osm?

    Neumím si představit okamžik, kdy by ve večerních televizních novinách říkali, že byla vysvětlena poslední záhada tohoto světa. Veškerá poezie by zmizela a zůstala jen próza a literatura faktu. Jedno je však jisté. Nikdy toho nebude dosaženo pomocí mysli, tak můžeme zůstat klidní. Nastane čas, kdy světu dosáhneme, ale každý sám skrz velkou jednotu a ne pomocí mysli, ale pomocí intuice. Jež je odvěkým spojením jedince s Bohem.

    Poznání pravdy zkrátka znamená získat nadhled a odpovědi na všechny otázky. Znamená to otevřít oči po dlouhé noci, plné nemyslitelných snů. Znamená to pocit úlevy při probuzení, že to byl jenom sen a teď je ráno a vše je nad slunce jasné a čisté. Znamená to doopravdy žít. A to je ta největší výhra!


    Největší životní výhra

    Kristýna BROŽOVÁ (19)

    Paní Věra je čtyřiatřicetiletá, sympatická žena. Pracuje jako obchodní manažerka a už šest let je šťastně vdaná. S manželem vychovávají dvě děti, osmiletého Dominika a dvouletou Veroniku. „Těch životních výher bylo hned několik,“ usmívá se a rozpačitě těká očima po místnosti. Je vidět, že přemýšlí. „Nevím, čím bych měla své vyprávění začít,“ dodává již poněkud nejistě, ale po chvíli ze sebe shazuje veškerý ostych a dává nám možnost nahlédnout do jejího života.

    Sedíme v jedné z pražských kaváren v odlehlé části města. Je tu klid. Venku mrzne, a tak šálek teplého čaje přišel vhod. Během rozhovoru působí paní Věra velice vyrovnaně, je příjemná a otevřená. Svůj životní příběh vypráví se zanícením a chvilkami se neubrání slzám.

    „Když mi bylo devět let, jeli jsme s rodiči a mou mladší sestrou na výlet. Výlety jsme podnikali každou neděli. Navštěvovali jsme hrady, zámky nebo zábavní parky. Ten den po obědě jsme se sestrou dováděly na dětském hřišti. Lezly jsme po skluzavkách a po stromech, když v tom mi uklouzla noha. Vzpomínám si, že jsem spadla přímo na záda a praštila se do hlavy. Několik týdnů jsem pak ležela v nemocnici a lékaři mým rodičům oznámili, že s vysokou pravděpodobností přijdu o zrak. Moje matka si to tenkrát strašně vyčítala a obviňovala se, že mě více nehlídala. I já teď mám děti, takže vím, jak hrozně se musela cítit. Nicméně o zrak jsem nepřišla. Maminka mi pak stále opakovala, že jsem měla obrovské štěstí a že na sebe musím dávat větší pozor, protože podruhé už bych ho mít nemusela. Na její slova jsem si vzpomněla, když jsem oslavila své šestadvacáté narozeniny. Ačkoli jsem na sebe pozor dávala, další ráně osudu jsem se neubránila.“

    Vyslechla jsem si, co se paní Věře přihodilo a uvědomila jsem si, jak neskutečně silná musela být. "Víte, rakovina prsu může postihnout i velmi mladé ženy, což jsem si nikdy neuvědomovala. Když mi to lékař oznámil, nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Začala jsem brát nějaké léky, ovšem hned nato se ukázalo, že jsem v jiném stavu (čekala jsem Dominika), a tak bylo nutné léčbu přerušit. I tak už zde bylo vysoké riziko, že by plod mohl být poškozený. Byla jsem ve stresu a potřebovala jsem oporu. Tu jsem bohužel tenkrát ve svém tehdejším příteli nenašla. Naopak. To já jsem ho musela uklidňovat a přesvědčovat, že všechno bude v pořádku. Místo toho, aby se náš vztah upevnil, byly u nás doma hádky na denním pořádku. Stále jsem musela přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby Dominik přišel o mámu.

    Měsíc před porodem se můj přítel sbalil a odešel. Nechal mě v tom. Byla jsem úplně na dně, ale právě tato událost mne donutila k tomu, abych byla silná. Řekla jsem si, že tenhle boj musím vyhrát a to právě kvůli Dominikovi. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by se o něj postaral. Dominik se narodil s poruchou sluchu, ale díky speciálním pomůckám a terapiím nyní žije plnohodnotný život, stejně jako jeho vrstevníci. Nad rakovinou jsem také zvítězila, ovšem i výhra si někdy vyžádá oběti — přišla jsem o jeden prs.

    Tenkrát jsem zůstala sama. Každý den jsem si kladla otázku: „Kdo mě teď proboha bude chtít?“ Snažila jsem se nepropadat zoufalství, ale nešlo to. Hodně mi pomáhala rodina a přátelé, ale i tak se mi všechno zdálo být ztracené. Pak jsem ale potkala Patrika, mého současného manžela, a vše se obrátilo k lepšímu. Bral mě takovou, jaká jsem, a Dominika měl už od začátku rád. Nyní je všechno zlé za mnou. Před dvěma lety se nám narodila zdravá holčička a já jsem podstoupila plastickou operaci, při které mi vytvořili umělý prs. Od toho „pravého“ je téměř k nerozeznání.

    Čtenářkám, které tento příběh oslovil, bych chtěla vzkázat, aby svůj boj nevzdávaly, ať už se dostaly do jakékoli situace. To, co se zprvu může jevit jako nezdolatelná překážka, se s odstupem času může ukázat jako vaše největší výhra. A překážky jsou od toho, aby se překonávaly," říká paní Věra odhodlaně a v jejích očích se objevuje záblesk naděje, jako by touto větou ujistila i sama sebe.


    Vše má svou cenu

    Jana POLOŽIJOVÁ (18)

    „Ale proč chceš odejít, Julie? To mě tu chceš jen tak nechat?"

    „Zkus to pochopit, já už tu nemůžu vydržet! Přecházím z jedné práce do druhé. Kromě tebe tu nikoho nemám. Nechci ti ublížit, ale já sem prostě nepatřím."

    „Nevěděla jsem,   že to cítíš takhle."

    „Já vím,   ty za to nemůžeš.  Nech mě jít,   třeba někde najdu své štěstí. Sbohem přítelkyně."

    „Dobře, tak tedy sbohem a doufám, že svého rozhodnutí nebudeš nikdy litovat."

    Ne.  Já svého rozhodnutí nelituji.   Cítím,  že tam někde na mě čeká nový život.   Lepší  život.   Všichni si myslí,  že Jeskyně splněných přání je jen pohádka pro děti.  A všichni se pletou, protože já ji najdu. A až ji najdu,  splní se mi konečně můj sen.  Přece toho nechci  tolik.   Jen chci,  aby mě měl někdo rád. Pak bude můj  život úplný.

    Mnoho lidí vidělo mladou dívku,  v jejíž tváři bylo vepsáno odhodlání,   jak jde do hlubokého lesa,   kam se všichni báli. Viděli ji jít přes poušť,  přes kruté a chladné hory,   které by odradily i ty největší odvážlivce.  Ale nikdo už neviděl dívku, která našla svůj  cíl a došla k Jeskyni splněných přání. Julie se zastavila před velkým vchodem.   Zhluboka se nadechla a pak vešla dovnitř.   Chvíli trvalo,  než její oči přivykly tmě v jeskyni.  Ale ani tma dívku nezastavila a šla dál, dokud nedošla do velké místnosti,  ve které bylo trochu světla jen díky malému otvoru ve stropě,  přes  který svítil dovnitř měsíc. Dívka se zastavila.   Zdá se mi  to nebo se ten vzduch třpytí? Jako by tam  tančily jiskřičky.  Náhle jiskření přestalo. Zavřela oči.  Třeba se jí to opravdu jen zdálo.   Když  je však otevřela, uviděla stát uprostřed místnosti podivnou postavu.  Byl to muž a byl celý v černém.  Stál  zády ke světlu,  a tak mu nebylo vidět do obličeje.  Najednou se jí muž uklonil a jeskyni se roznesl jeho hlas.

    „Vítám tě,  má paní.  Již dlouho tu čekám. Teď pojď dál. Vím, proč tu jsi.  Nyní tě čeká těžký úkol.   Dám ti hádanku, uhodneš-li,  můžeš jít dál.  Neuhodneš-li,   zemřeš.  Máš ještě čas ustoupit.   Rozvažuj  dobře," dokončil muž a čekal.

    „Řekni mi hádanku,"  rozhodla se julie.   Přece to teď nevzdám, když už jsem došla až sem.

    „Nu dobrá.  Poslouchej:  Kdo ho spatří,   nechť ho potlačí; kdo ho chce chovati,  musí se varovati;  dáš-li mu masti, bude růsti,   když naroste,  bude krásti,  všecko ti před očima pobere a z domu tě vyžene.  Víš,   na co se ptám?"

       Teď hlavně klid a chladnou hlavu.  Uklidňovala se dívka. Nebude to tak těžký,  jak se zdá.  Ale co by to mohlo být? Když už to vypadalo,   že se muž odpovědi nedočká,  dívka promluvila.

    „Je to oheň," vyhrkla a  zadržela dech v očekávání.

    „Tvá odpověď je správná.  Nyní můžeš pokračovat.„ Muž se uklonil a zmizel.   Julie tedy vykročila do další temné chodby. Cesta se zdála být nekonečná,  přesto to bylo jen pár minut, než dorazila do další osvětlené místnosti.  A opět tam na ni čekal ten záhadný muž.  Když ji uviděl, znovu se uklonil a promluvil. „Vítám tě,  má paní.  Čeká tě těžký úkol.   Zde jsou dvoje dveře, vyber si.   Jedny tě povedou dál za tvým snem a ty druhé tě povedou do náruče smrti.  Dám ti však radu:  Vše má svou cenu. Máš ještě čas ustoupit. Rozvažuj dobře.“

    Tohle už není hádanka.  Musím se rozhodnout,  ale co když se rozhodnu špatně? Pak zemřu.  A co měla znamenat  ta jeho rada? Vše má svou cenu.   To chápu,  nic není  zadarmo.  Ale k čemu mi to bude.  Jedině... jedině bych měla za svůj  sen zaplatit.  Ale čím? Když to neuhodnu,  zemřu.  Ale nemůžu odejít.  Ne za cenu prázdného života.  Ne za cenu života... ano!

    Julie se narovnala,   hrdě zvedla hlavu a chtěla vykročit.  A tu se jí muž zeptal: „Zvolila sis cestu,  má paní?"

    „Ano. Jsou to dveře napravo.“ 

    „Pak tedy prokaž svou volbu,“ odpověděl muž,  uklonil se a zmizel.

    Dívka šla pomalým krokem ke dveřím napravo.   Jen co se jich dotkla,   samy se otevřely.  Na nic nečekala a překročila práh. Hned za dveřmi se dívka zastavila a čekala, co se stane. Nic se však nedělo. Znovu vykročila do tmy a dveře se za ní s bouchnutím zavřely.  Ocitla se v úplné tmě.  Najednou uslyšela jemné zašustění a tmu proťalo tiché hvízdnutí.  Julie se zapotácela a ucítila ostrou bolest. Z prsou ji trčel šíp s jemnými pírky na konci.  V tu chvíli ji bolest srazila k zemi a než jí oči  zahalila mlha,  prolétla jí hlavou myšlenka: Špatná volba.   Dívce se zachvěla víčka a pomalu otevřela oči. Já ještě žiju? divila se.   Přece jí  ten šíp zabil. Nikdo nepřežije ránu do srdce.   To je nemožné.  Když se jí podařilo posadit se,   rozhlédla se kolem.  Byla zase v nějaké osvětlené jeskynní místnosti a jediná změna oproti předchozím místnostem byla velká studna.  Ta stála uprostřed a svítilo na ní matné měsíční světlo.   Julie se zvedla a došla ke studni,  podívala se dovnitř, ale viděla jen svůj  odraz na hladině.  Nic víc. Její splněný sen nikde.   Zklamaně padla na kolena a skryla tvář ve svých dlaních.   Když náhle ucítila,   jak se o ní otřel slabý větřík.   Zvedla hlavu a uviděla nad sebou stát toho záhadného muže v černém.  Konečně mu viděla do obličeje.   Usmíval se a podával jí ruku. Julie ji mlčky přijala a zvedla se.

    „Tvá volba byla správná, má paní. Svou odvahou a rozumem jsi vyhrála tu nejvyšší cenu.   Jen životem lze zaplatit něco tak cenného.  Nyní je mé čekání u konce."

    „A kdo jsi? A na co jsi čekal?"

    „Přece na tebe,  má paní.  A kdo jsem? Já jsem tvůj Romeo. Pojď,  půjdeme domů."

    Teď už sbohem navždy, má přítelkyně.  Svého rozhodnutí nelituji, byla to ta největší výhra mého života. Prolétlo Julii hlavou a následovala svého společníka.


    Největší životní výhra

    Michaela MAREŠOVÁ (19)

    Kdysi dávno se v malém americkém městečku odehrál příběh, který změnil životy dvou mladých lidí, a to, ač příčinou byly hazardní hry, k lepšímu. Jedním z těchto šťastlivců byl John Droover, obyčejný člověk zamilovaný do ženy svého bratra.

    „Nazdar, Johne,“ pozdravil svého mladšího bratra Jimmy Droover.

    „Nazdar. Přišel si mi vrátit peníze?“

    „No, víš, ještě ti to nemám jak splatit. Vlastně bych spíš potřeboval maličko založit, dlužim v klubu za pití, protože jsem vsadil i to, cos mi půjčoval minule, ale nerozčiluj se...,“ nedořekl, protože John mu s brunátným výrazem skočil do řeči.

    „Ty ses snad zbláznil, utratíš všechny peníze, dlužíš mi přes tři tácy a ještě si přijdeš pro další. Nechápu, jak s tebou může Jane vydržet, všechny její peníze prosázíš a už pomalu nemáte z čeho žít. Dával jsem vám na živobytí, ne na tvoje pitomý hry v kartách. Buď přestaneš hrát, nebo to s tebou špatně skončí, a co možná hůř, s Jane to špatně skončí. Měla by se s tebou rozvést nebo ji stáhneš ke dnu s sebou.“ Když takhle vytýkal bratrovi jeho způsob života, všiml si, že je čím dál tím nervóznější, ačkoliv se to snažil skrýt, ale uchovat si kamennou tvář mu šlo stěží v kartách, natož před svým bratrem, možná proto se mu nedařilo.

    „Jimmy?“

        „Ano?“ — zvedl překvapeně hlavu a začal se skoro celý třást.

        „Jimmy, co se sakra děje. Jsi v nějakým průšvihu. O co jde?"

    „No, já...víš...“ — koktal.

    „No?“

    „Jane...já...“

    „Jane? Co Jane? Co jsi udělal?“ John začal mít strach, co se stalo s Jane. Chytil Jimmyho za košili a začal s ním třást.   

    „Cos udělal s Jane?“

    Jimmy na něj chvíli vyjeveně zíral neschopný slova a pak vyhrkl: „Vsadil jsem ji!“

    Teď zíral John a nevěřil svým uším. „Cože jsi udělal?“

    „Já, já ji vsadil, včera. Neměl jsem už peníze a cejtil jsem, že teď přijde moje šance, ale už jsem neměl co vsadit a víš přece... Jane je pěkná ženská a chlapi ji znali, tak jsem navrh, že vsadim ji a oni, že jo, jenže pak měli prostě lepší karty a...,“ blábolil dlouho a John se na něj jen díval s pusou dokořán, až ho už nebyl schopný poslouchat.

    „Kde je Jane?“  — zeptal se.

    „No, chlapi říkali, že si pro ni dneska přijdou. Za hodinu. Ona to ještě neví. Myslel jsem, že mi to třeba prominou, ale oni to myslí vážně a já nevim, co mám dělat. Leda, že bych si ji vyplatil.“

    John už neváhal, popadl bratra za rukáv a vydali se směrem k Jimmovu domu.

    Když dorazili, u domu už stál vůz a před ním se chlapi, se kterými Jimmy minulou noc hrál, bavili s jeho ženou. Oba bratři se k nim vydali.

    „Ahoj, Jimmy, zrovna jsme si přijeli pro svoji trofej, měl bys jí vysvětlit, že teď už patří nám, nechce tomu věřit.“

    Jane stála na prahu domu a se slzami v očích se Jimmyho zeptala, zda je pravda, co říkají.

    Nedokázal jí to říct do očí. „No tak, chlapi. To mi přece nemůžete udělat.“

    „Proč bychom nemohli. Hra je hra, to snad víš, ne? Právem nám patří a máme na to svědky, tak se z toho nesnaž vykroutit.“

    Jimmy se snažil smlouvat a John se díval na uplakanou Jane, jak k němu vysílá prosebné pohledy. „Co chcete, abyste ji nechali být?“ — zeptal se najednou.

    „Jo, chlape. Za takovej kus ženský nám můžeš těžko dát náhradu.“ Měli z toho očividnou radost.

    „Dám vám všechno, co mám. Dvacet tisíc dolarů.“ John čekal, co na jeho návrh řeknou, Jimmy se do toho už raději nevkládal.

    „To přece nemůžeš,“ ozvala se Jane. „Je to Jimmyho chyba, ať se snaží on, všude dluží peníze, nejvíc tobě a ty mu ještě budeš pomáhat?“ —  začal se jí třást hlas, napůl vzteky, napůl zklamáním.

    „Nedělám to pro něj, dělám to pro tebe, a pro sebe. Víš, že tě mám rád.“ Jane už nic neříkala a John obrátil svou pozornost na chlapy. „Tak co? Přijímáte můj návrh?“

    „Ne, měl bys to moc jednoduchý. Budeme o ni hrát, ty vsadíš svoje jmění a my ji. Vítěz bere vše. Umíš poker?“

    Nic jiného Johnovi nezbývalo, musel tedy hrát. „Neumím poker, ale umím kostky. Můžeme hrát v kostkách.“

    „Ok, Frede, sežeň kostky. A ty stůl, budete hrát jeden na jednoho tady s Peterem, hraje se na tři stejný.“

       „Fajn,“ odvětil John. Jimmy se přesunul k Jane, ale ta se otočila a šla do domu.

    Když bylo vše připraveno, sedli si John a Peter, malý poďobaný chlápek, proti sobě a hra začala. První házel Peter. Hodil kostky na stůl a padly mu čtyři trojky. Chlapi mu zatleskali a čekali, co hodí John.

    „Sakra,“ pomyslel si. „Musím hodit aspoň tři pětky, abych ho obehrál.“

    Nadechl se a v duchu si řekl rychlou modlitbu. Jimmy za ním se potil nervozitou. Napřáhl ruku s kostkama, zavřel oči, jestli prohraje, nikdy mu to Jane neodpustí, a hodil. Kostky letěly vzduchem, dopadly na stůl a chvíli se točily. Přestaly, Peter se zvedl od stolu, chlapi si povzdechli, sebrali kostky a odešli. Padly tři šestky. John vyhrál.

    „Sakra, ty máš ale štěstí, brácha, tys mi zachránil krk, teď už bude snad Jane v pohodě, když nikam nemusí.“ Jimmy se přestal třást a John si pořádně oddychl. Zrovna se chystal praštit svého bratra, když ze dveří vyšla Jane s kufrem v ruce.

    „Vyhrál tedy John, jak vidím,“ řekla a sešla ze schodů. „Odcházím, Jimmy, nebudu čekat, až mě zase někde vsadíš v kartách, to by už nemuselo dopadnout tak jako dnes. Johne, zde jsem. Vyhrál sis mě, takže můžeme jít.“ Tvářila se rozhodně a neoblomně. John se na ni užasle díval a Jimmy nebyl schopný slova.

    John jí vzal kufr, nabídl rámě a odvedl si ji domů. Teď už to byla jen jeho žena. A ona byla ráda, že ji vyhrál zrovna on. Jimmy už se u nich nikdy neobjevil. Vzal si svých pár švestek, prodal dům a vydal se hledat štěstí jinam. Jane byla největší výhrou Johnova života.


    Šťastná zpráva

    Erik STEIGR (17)

    Ve francouzském hlavním městě se usídlil pár zamilovaných lidí. Do Paříže odešli za lepším životem. Ve snaze najít dobrou práci však neuspěli. Nakonec skončili tam, kde by si před patnácti lety, kdy byli ještě plni elánu, nikdy nepomysleli. První z páru, muž jménem Georges Claimont, starý 46 let, se stal řadovým pracovníkem v továrně na součástky do elektrických přístrojů. Nebyla to práce, o které po nocích snil. Stále si ale říkal: „Pořád lepší než sbírat na ulicích odpadky.“ Druhá z páru, žena jménem Caroline Claimontová, narozena před 40 lety jako Rocherová, dobrou práci nenašla. Jediné, čím si vydělávala, bylo pletení svetrů rychlostí jeden svetr za den. Za každý kus si účtovala 48 franků. Další výdělečná činnost byla sázení do loterie. Moc peněz ale zatím nevyhrála, když bych to měl spočítat, nevyhrála vlastně nic. Zato tímto způsobem utratila nejednu manželovu výplatu. Dost často to bylo také předmětem jejich hádek. Kromě toho se hádali ještě kvůli chlapci, který bydlel s rodiči v bytě naproti nim. Jakožto jeden z mála chlapců v té době chodil každý čtvrtek pro paní Claimontovou a jejího manžela nakupovat. Pořádný obchod byl od domu vzdálen 2 kilometry, 15 metrů a 85 centimetrů přesně. Každý čtvrtý den v týdnu ušel chlapec 4 kilometry, 16 metrů a 70 centimetrů, nepočítaje cestu do školy, která byla zástavkou na této trase, šel-li po hlavní ulici. Vždy nakoupil nějaké pečivo, máslo, sýr, mléko, šťávu, ovoce a zeleninu. Georges však chlapce podezříval z toho, že pokaždé, když se jeho žena otočí, něco z jejich bytu zmizí. Samozřejmě to nebyla pravda. Onen chlapec, jenž se mimochodem jmenoval Luc a bylo mu 11 let, byl slušně vychován a nikdy by ani nepomyslel na to, že by něco ukradl.

    „Já ti říkám, nepouštěj ho do našeho bytu! Dnes ráno jsem si sem na stůl položil své brýle na čtení. Teď přijdu domů, sundám si kabát, vezmu do ruky noviny, které jsem přinesl, a jako každý den sáhnu po brýlích a podívejme, nejsou tu. Nejsou tu!“  — začal jednoho dne křičet na svoji ženu.

    „Ale prosím tě, proč by kradl tvé brýle?“ — zeptala se ho klidným hlasem, protože již byla na takovéto nesmyslné hádky zvyklá. „Jak to mám vědět? Třeba špatně vidí. Stydí se za to...,“ nestačil však větu doříct.

    „A tak ti ukradl tvoje brýle na čtení,“ dořekla větu za něho, trošku se zasmála a pokračovala: „Ty už vážně nevíš, z čeho ho obvinit. Dnes ráno jsi přece zaspal a nechal jsi brýle na nočním stolku a pouze jsi na to zapomněl.“

    „Dobrá, pro jednou jsem se spletl,“ začal se muž uklidňovat. „Pro jednou? Vždyť tuhle větu od tebe slyším každý čtvrtek. Zrovna minulý týden to byly tvé noviny, o kterých sis neuvědomil, že sis je nestačil přinést. A předtím zase boty, které jsi měl stále nevědomky na nohou a nenapadlo tě nic lepšího, než že ti je někdo ukradl. A pokud se nepletu, jednou to také byly klíče, které zůstaly zvenku v zámku, tudíž jsi je nemohl odložit na stolek. A opět si obvinil chlapce, že ti je ukradl. Po chvíli byl slyšet zvonek a za dveřmi byl Luc s míčem a ukazoval na klíče zasunuté v zámku. Kdyby sis raději našel nějakou aktivitu,“ popsala manželovy chybné úsudky.

    Takhle to skutečně chodilo každý čtvrtek. V jiné dny zněly jejich hádky jinak. Zrovna jako tohle pondělí:

    „Zase jsi nic nevyhrála? A ty stejně stále sázíš. Kdyby sis raději našla pořádnou práci,“ křičel v tento den Georges na manželku. Vzal ze stolu nedopletený oranžový svetr a hodil ho proti ní. Když si Georges uvědomil, co provedl, ihned k ní přiběhl a začal se jí omlouvat. Od toho dne uběhly 3 týdny, 2 dny, 14 hodin a 39 minut. Byl tu další čtvrtek. Tento den byl ale docela jiný. Ve tři hodiny odpoledne očekávala Caroline Luca, který jí měl přinést nákup. Dnes však nepřišel. Zůstal totiž po škole. Důvod, proč se tak stalo, nebyl zatím objasněn. Byl to zkrátka osud. Ten den dal osud o sobě vědět ještě jednou. Caroline byla ráno u lékaře, protože v posledních dnech cítila nezvyklé nevolnosti. Co se od něj dověděla, chtěla říci svému muži, kterého čekala v 18 hodin přesně. Dnes ale Georges přišel už v 15 hodin.

    „Dnes má šéf narozeniny, tak nás pustili dřív,“ řekl ženě novinu. Ta byla velice šťastná a tímto považovala ten den za jeden z nejlepších v životě, protože ona měla pro svého manžela šťastné zprávy dvě. Nejprve mu řekla:

    „Miláčku, dnes jsem byla u lékaře kvůli těm mým nezvyklým nevolnostem. Řekl mi, že to nebude z toho borůvkového koláče, jak jsi původně tvrdil. Řekl mi, že nás bude nejméně o jednoho víc.“

    „Chceš mi tím říct, že čekáš dítě?“ — zeptal se Georges překvapeně.

    „Ano,“ řekla velice šťastně.

    „Takže, ze mně bude otec? To je ta nejlepší zpráva mého života!“

    „Ještě počkej, to není všechno, musím ti něco ukázat. Tohle jsou výsledky dnešní loterie. A tady… Vydrž chvíli. Ano, tady... Ne! Kam se poděl?“ — snažila se najít lístek s čísly, která vyhrála. Když se tak radovali nad zprávou o dlouho očekávaném dítěti, ani jeden z nich si nevšiml otevřeného okna a lístku, jenž byl založený v časopise položeném na parapetu.

    „Z toho si nic nedělej. Co se stalo, stalo se. Ať už na tom lístku ta čísla byla nebo ne, teď už se vznáší někde daleko odsud,“ dořekl a šel zavřít okno. Neměl však pravdu. Vítr, který vál ulicemi Paříže se obrátil a poslal lístek přímo proti oknu, ze kterého dříve vylétl. Georges se ale rozhodl okno zavřít a tak už se do něj lístek nemohl vrátit. Nechal se jen unášet pryč.


    Záchrana v pravou chvíli

    Jana STOCKOVÁ (18)

    Seděla na lavičce v parku. Byla již na pokraji zhroucení. Roman ji opustil, šel za mladší, snad i hezčí dívčinou. Sebral jí vše, co šlo. Byt, památky, štěstí i ty nejkrásnější vzpomínky. Ale její děti byly pořád s ní. Bydleli u jejích rodičů. Ne že by si žili nějak špatně, ale nebyl to žádný komfort. S dětmi měli jeden pokoj sami pro sebe. Ona spala na zemi na molitanu a děti měli pro sebe manželskou postel. Měli tu i kout s psacím stolem, ale sociální pracovnici to zjevně nestačilo. Prohlásila, že tohle není život pro malé děti a ona očekávala jen to nejhorší. Rodiče jí utěšovali, že to tak zlé nebude. Jenže potom nadešel den, kdy se měla dostavit k soudu. Soud svěřil děti do péče Romanovi. Ten den se jí svět zhroutil již úplně. Neměla nic. Do teď měla svá zlatíčka. Její děti jí dodávaly veškerou sílu a odvahu. Teď už nemá nic. Seděla tiše a ani nedutala. Přemýšlela nad tím, co má dělat. Pomýšlela na to nejhorší. Věděla, že to nesmí udělat. Rozum věděl, že nesmí, ale srdce pukalo bolestí. Nemohla si pomoci. Vedle pravé nohy se jí třpytilo sklíčko. Uchopila jej a stočila k levé ruce.

    Procházela se svými dětmi v zahradě plné růží. Maruška běhala okolo ní a v ruce držela krásnou voňavou květinu. Honzík jí držel za ruku a usmíval se. Ona se také usmívala. Byla šťastná. Co se to stalo? Je snad v nebi?

    Otevřela oči. Okolo ní bylo vše bílé. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, kde je. Ležela na nemocničním lůžku. Přemýšlela, jak se sem dostala. A pak si vzpomněla na blyštící se sklíčko a prudkou bolest v levém předloktí. Podívala se na svou ruku a znovu ji zabolela. Ruka byla ovázána, bílým fáčem. Za chvíli přišla sestra. Neusmívala se. Ale řekla: „No to je dobře, že jste se nám probudila, paní Nováková“. „Jak jsem se sem dostala“? — zeptala se. „Jeden pán vás našel v parku,“ řekla a pak ještě dodala: „Zachránil vám život“.

    Ležela na pokoji, když dovnitř vešla sestra, aby jí donesla večeři. Už to byl třetí den, který trávila na tomto pokoji. Nemluvila. Dnes přišla jiná sestra. Mladá, milá, s chutí do života. Líbila se jí. Ona taková dříve také byla. Předtím než ji Roman opustil. Byly krásná šťastná rodinka. Jen co si na to vzpomněla, znovu jí vyhrkly slzy do očí. Sestra si přisedla k ní. Pohladila jí po tváři a řekla jen tiše: „Neplačte, to bude dobré“. Přestože ji tyto slova lehce potěšila, řekla: „Ba ne, nebude. Nic už nebude dobré“. A znovu se rozplakala. Sestra jí znovu pohladila. Ale to nebylo nic platné, protože ona se cítila na dně. Tak na dně jako nikdy. Z ničeho nic sestra promluvila: „Mohu se na něco zeptat“? Řekla to tak nesměle, že se jí ani nedalo odporovat. Bylo jí jasné, nač se chce zeptat a přesto, že se jí o tom mluvit nechtělo, to téhle mladé sestře dovolila. „Ano jistě, ptejte se,“ odvětila. „Proč jste to udělala“? Začala jí vyprávět svůj příběh. Celý, od začátku až do konce. Když ho dovyprávěla, uvědomila si, že se stydí. Také si ale uvědomila, že je ráda za svůj život. V pokoji bylo naprosté ticho. Obě dvě ženy se na sebe dívaly. Pak z ničeho nic promluvila: „Chtěla bych poděkovat tomu muži, co mi zachránil život.“ Sestra se mile usmála: „Myslím, že bude moc rád.“  Ale teď už běžte spát, musíte být moc unavená. Zvedla se k odchodu a ještě než zhasla, zahlédla její laskavý úsměv.

    Dva dny poté přišla mladá sestra k ní do pokoje, se slovy, že jí někoho vede. Přivedla muže ve středním věku, který byl celkem pohledný. Neznala ho. Proto také nechápala, proč říkala, že jí někoho vede. Že by nový pacient? Potom jen řekla „Tak já vás tu nechám“ a odešla. A potom jí to došlo, to je ten muž, co jí zachránil život. Nevěděla, jak začít. Řekla jen: „Vy jste asi ten, kdo mi zachránil můj život, ráda bych vám poděkovala...“

    Druhý den ráno byla z nemocnice propuštěna. Musela ale docházet k psychiatrovi. Vrátila se k rodičům, kteří pochopitelně chtěli vědět, proč to udělala. Očekávali, že se jim domů vrátí ta zamlklá smutná dcera, kterou chodili navštěvovat do nemocnice, ale místo ní se jim vrátila trochu spokojená. Vyprávěla jim o muži, který jí zachránil život. Jeho včerejší příběh se jí vryl do srdce a ona sama si přišla lépe, když věděla, že existuje také někdo jiný, kdo si zažil něco podobného.

    Seděla v kavárně na rohu. Čekala na Jiřího. Když viděla, že vchází dovnitř, mírně zčervenala. Jako pokaždé, když se viděli. Cítila, jak jí buší srdce. Jiří si sundal kabát, políbil ji na rty a přisedl si k ní. Objednali si dvě kávy a dali se do řeči. „Na zítřek jsem domluvil tu večeři s Martinem,“  řekl Jiří. „To je výborné, Honzík s Maruškou už se těší,“ odvětila a usmála se na něho. Chytl ji za ruku a dlouze se na ní zadíval. Tenhle pohled milovala. Ty oči, rty, úsměv, prostě vše na Jiřím milovala. Pořád ještě pořádně nechápala, jak je možné, že má tak úžasného přítele. Jen se trochu bála nadcházejícího dne. To, aby ji Martin přijal v dobrém, bylo pro oba moc důležité. Všiml si jejího zamyšlení, a jako kdyby jí četl myšlenky, řekl: „Nemysli na to, Martin tě přijme.“ Usmála se na něho.

    Stála před zrcadlem a kriticky hodnotila svůj odraz. Upravovala se snad již půl hodiny a pořád jí to nepřišlo dost. Náhle zazvonil zvonek. Nezbývalo, než se spokojit s momentálním odrazem v zrcadle, přemalovat rty rtěnkou a vyrazit. Jiří stál u dveří a zvonil.

    Seznamování proběhlo mile a poklidně. Martin působil velmi mile, přesně tak, jak doufala. Vypadalo to, že si všichni rozumí navzájem. Děti si sedly na večeři vedle sebe, povídaly si, smály se a vypadaly spokojeně. Ona a Jiří se cítili velice spokojeně. Vše vycházelo podle jejich plánů.

    Seděla na lavičce v parku a čekala na Jiřího. Volal jí hned ráno, že jí chce něco důležitého. Zatímco čekala, zaposlouchala se do zpěvu ptáků, a pozorovala krásné okolí parku. Měla to tu ráda. Často sem s Jiřím chodili na procházky. Když Jiří přišel, mimořádně mu to slušelo. Usmál se na ní, poklekl na kolena, vytáhl malou červenou krabičku a řekl jen tři slova. Slova, která jí změnila život. „Vezmeš si mě?“

    Ke štěstí už jí chybělo jenom jediné. Její děti. Ale doufala, že brzy již budou všichni spolu v novém domě.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena