Stát blízko tebe připadá jak snění,↑
Jako sen kouzelný, v němž ruky na dosah
se v svitu oněmělé luny hvězdný prach
v tvých očích zvláštních na úsměvy mění.
Stát blízko tebe, tlumit rczechvění,
hledět v těch očí hloub a nepocítit strach,
že za to ponesou mé srdce na márách,
je touhy báj, jež čeká vyplnění.
V těch chvílích prchavých jak mlhy na vodách,
ať slova tichá jen, jak ostřic zašumění,
lehká jak ptačí dech za jitřních probuzení
svou vzdušnou myšlenkou přestoupí srdce práh
té která netuší, čím pro mne je i není,
té, která netuší a o mé touze neví.
Jsem zloděj má jediná lásko↑
A pokorně přiznávám se k tomu
Kradu kde můžu, ty milovaná krásko
Také když ode mne se vracíš zase domů
Jsem lupič ty má nejsladší
To zapírat ti nechci ani nemohu
Ale já kradu jen co je mi nejdražší
Snad aspoň trošku si tím pomohu.
Kradu tvé zářivé úsměvy a zurčivý smích
Také tvůj hlas co krásně hladí, vůni těla a vlasů
Vše střádám jak drobné mince žebravý mnich
Vždyť máme stále pro sebe tak málo času.
Ukradl bych i tvé myšlenky - a že jich jen v tvé hlavě je
Nezlob se proto, lásko na mne, na ubohého zloděje
Jen kdyby se to aspoň trošku, jenom něco málo dalo
Vždyť mám tě pro sebe jen občas, tak zoufale málo...
Tak nezbývá než se dohadovat co oči tvé mi říkají
Celkem to jde, vždyť výmluvnější jsou víc než ústa
Jež tak ráda, vášnivě i něžně se s těmi mými líbají
Jsem prostě kleptoman, bez tebe vyprahlý jak pusta.
Kradl bych i tvé polibky, však svými za ně vlastně platím
Zcizil bych také čas, co trávíš možná někdy s kýmsi jiným
Kradu i tvou vznosnou chůzi, dřív než tě z očí milá ztratím
Za tyto krádeže se lásko stydím a cítím velmi vinným
Všechny ty moje krádeže jsou jenom z nouze ctnost
A jenom ty, má nejdražší, můžeš rázem všechno změnit
I proto Tě - já zloděj - teď žádám o prominutí, o milost
Snad jednou přijde čas, kdy budeš si i mých krádeží cenit.
Až naposledy ochutnáme milování slinu,↑
dopijeme ostatní džbánek napěněný,
zůstane nám dýchat rozvoněnou hlínu,
radosti očí s povědomím změny
jež původcem je všech zelených niv.
Připomínkou stane se i chomáč trávy v dlani.
Dozrávání sladkých temně modrých slív
zastihne nás s touhou otočit se za ní,
za chůzí ženy, půvabem těch kroků,
nesoucích smyslnost svou bez studu
nad voláním rozhoupaných boků.
Až doplníme řady pobudů,
kde bičem práská černý vozataj,
za řekou zůstane kobylek stáj.
„Vstaň a choď“, praskla mina.↑
Zvedni se na noze,
jedna ti zbyla!"
„Vstávej a pojď“, mlčí další pod polštářem trávy.
Zvedám se.
Touha je přáním myšlenky,
myšlenka touhou kroků.
Silnější než já.
Silnější než ta zatracená podvraťácká mina.
Zvedám se a jdu.
Mířím do zakázaného území.
Je potřeba vyplít drápy a zasít obilí.
Šla jsem tiše měkkou tmou↑
Motýl mě cestou provázel
Na nebi někdo hvězdy rozházel
Paže mě zábly, všude byl chlad
a já se tolik toužila smát
Vítr mi hořel ve vlasech
A všichni lidé topili se v snech
A já se smála
Běžela jsem tiše sametem noci,
kolem jen studený vzduch a obloha
Ptala jsem se motýla, zda je to jen náhoda
Byla jsem šťastná, byla jsem jako ranní rosa,
jak letní bouřka, jarní vánek, píseň kosa
Mráz kolem mne bodal do kůže,
musela jsem spát
Ten chlad... To ticho... takové je umírat
A já se smála
jsi nejkrásnější ze všech krásek↑
a největší ze všech lásek.
Svět to sice nevidí,
ale já tě miluji nejvíc ze všech lidí.
Amor s námi na lavičce sedí
a s údivem na nás hledí.
U nás může odpočívat,
a své šípy může schovat.
Takové obyčejné věci co je již ani nevnímáme↑
Nevíme téměř o nich a vůbec si jich nevšímáme
Hromadíme jen věci
Čím víc jich máme
Jsme lepší - přeci
A pod horami věcí je něco ukryto
Někde to leží na dně pořádně ubito
Z věcí jsme modly nadělali a před těmi se klaníme
To, co je však důležité
O tom již téměř nevíme
Já tady říkám bez legrace
Je to století degradace
Něco vám povím, nejste již malí
Z člověka VĚC jsme udělali
Mám ráda↑
venkov nespoutaný
Mám ráda
lesní samoty
Mám ráda
procházky nekonečný
s vůní lesa jehličí
Mám ráda chvilky
Kdy jsme spolu
jen já a ty
Mám ráda
venkov nespoutaný
Mám ráda
louky plné kvítků medových
A první včelky
jež do úlů
lektvar sladký
neúnavně nosejí
Mám ráda
venkov nespoutaný
Mám ráda
každou rostlinku
A ptactvo štěbetavý
je nádherné zastavit se
a poslouchat chvilinku
Mám ráda
venkov nespoutaný
Mám ráda
lesní samoty
Mám ráda
lidi povídavý
A chvilky
kdy jsme spolu
jen já a ty
Zas knoflík chybí k mému sáčku↑
maminka bude hubovat:
Ach, nevím, nevím, hochu
kdo to má stále přišívat
nemůžeš dávat pozor trochu
kde knoflíky mám stále brát?
Včera jsem s nimi čáru hrál
a ať jsem dělal co jsem chtěl
ustavičně jsem prohrával.
Tohle maminka nikdy nepochopí
tu potupu a ten velký žal.
Jak se mi všichni kluci smáli
ti velcí i cápkové malí
a knoflíky? - ach, čert je vzal!
Vždyť prohra v srdci tolik pálí
ať velký jsi a nebo malý.
Nuž tedy vzhůru - hrajme dál!
Zvědavá ještěřička s úsměvnou tlamičkou rejdí po džínových kraťasech ležících v trávě, z dálky sem doléhá šustot aut na magistrále a občas rytmické údery kol projíždějícího vlaku, nízké slunce, dlouhé stíny travin, kroužící káně na vymydlené obloze, rozpálený beton přivaděče a trpká chuť ostružin, bublající potok - nepotok /přesto tak osvěžující/, bažantí brk ztracený v trávěm mladý vousatý batůžkář kráčející po obrubě koryta, ukryté najády pozorují vetřelce s nadějí, ale i úzkostí, vetřelec se v duchu ptá: „není tohle malý ráj? Proč vlastně spěchám, kdo jsem a kam jdu?“...
U východu z ráje chybí sice tabulka EXIT, zato tam nechybí smrdutá halda odpadků a vykuchaných střev autovraku na polní cestě, civilizace útočí na zbytky našich rájů.
↑Přišla jsi ke mně Lásko↑
když jsem tě nečekala
Do mé duše vneslas nepokoj
můj dosavadní klid jsi narušila
Vší silou chtěla jsem se ubránit
tvým útokům
dokázat trpět jsem se pokusila
Však byl nerovný to boj -
opět jsi zvítězila
Dostal jsi všechno↑
Byl jsi jak jed
Já chtěla málo
A ne hned
Ne jak ty...
Dala jsem všechno
Možná víc
A ty? Ty jsi jen bodal
A nedal nic
Jen strach a zklamání
Věčný boj o přízeň
Bezesné roky čekání
A po lásce žízeň
A teď to všechno dáváš jí
Mně zůstal vztek a zklamání
Tak čert tě vem!
A nevracej!
Těžký úděl něžné poloviny lidstva,↑
kdy celý svět nám ony nesou,
vymetajíc všechna lidská svinstva
a veškerá břímě samy sobě snesou.
S úrodným klínem poté dobývají svět,
plody lásky učí býti člověkem,
proměňují rozum v cit a rozmanitý květ,
plníc všechno s nepatrným dovětkem.
Sytí nás a oblékají a je to pěkná mela,
my hrajem s nimi tuto hru,
líní od přírody podléháme zcela,
lámem srdce jejich, jak ledovcovou kru.
Eidetická představa dokonalé ženy,
živý sen všech mužů, co svět světem stojí,
kdy každý chce jen pocit tvrdé měny,
zapomínajíc na pouta, co muže s ženou pojí.
Smutný úděl hezčí poloviny z nás,
kdy uvolňují potoky svých slz,
aby muži pochopili snáz,
že bez ženy by celý náš svět zmrz.
A doba ledová ta věru pro nás není,
máme rádi slunce, trávu, lesy,
ženy propojeny s touto zemí,
matky našich dětí, čekajíc na uznání kdesi.
Dám jen co mám ať mám či nemám↑
Vám jen co vám je naše vaše
Moje tvoje
Moje moje
Dám co nemám a zítra víc ještě víc
Vám a co nám když naše je vaše
Moje tvoje
A co máme
Zbývá
Máme?
A bude?
Moje myšlenky
Vaše vstupenky
Moje daně
Vaše saně
Moje práce
Vaše láce
Chci a nemám
Chci a máte.
Jsem pro vás a vy jste
Protože jsem já
Otrokem bez okovů
Spoután demokracií
Dusím se svobodou
A děsím se když nevidím
Práci která má být vidět.
* * *
Znám vůbec, po čem mé srdce touží?↑
Mám odvahu o tom přemýšlet?
Mám čas snít?
Oči by chtěly kupovat, aby byl dostatek.
Proč ale nekupujeme to, co potřebujeme?
Proč kupujeme to, co chceme?
Nebo to, co mají ostatní?
Vždyť televize, barák a auto naši duši nenasytí...:-(
Znám vůbec, po čem mé srdce touží?
Sním o tom někdy?
V tom ustavičném shonu,
mezi hraním a pláčem mých dětí?
Když vařím večeři pro svého
přítele, manžela a milence
v jedné osobě?
Když stojím ve frontě u bankomatu
a vyzvedávám peníze na další kopačky?
Znám vůbec, po čem mé srdce touží?
Mám odvahu o tom přemýšlet?
Vždyť moje touhy nejsou v kurzu!
Druzí se ženou za kariérou, úspěchem...
Já chci vidět, jak můj syn dá
rozhodujícího góla při zápase;
jak bude dospívat a řekne:
MAMI, VYMÁČKNI MI BEĎÁRA,
nebo DNES JSEM ZKASÍROVAL KOULI, PROMIŇ...
Vím, po čem toužilo mé srdce,
když jsem byla mladá.
Hledala jsem smysl, směr a lásku.
Ty jsi mi otevřel oči,
ťukal jsi u dveří mého srdce.
Jako gentleman jsi tam stál
a čekal.
A já jsem najednou věděla, že mi můžeš
smysl, směr a lásku dát.
Pak jsem udělala nejlepší rozhodnutí ve svém životě:
pustila jsem tě dovnitř, Pane Ježíši.
Tvoje světlo a láska vyhnaly pryč z mého srdce
zmatek a prázdnotu.
TY MI DÁVÁŠ NOVÝ ŽIVOT A NADĚJI. :-)
Vím, po čem mé srdce touží:
druhým zvěstovat o tobě,
že jim můžeš nový život dát,
když oni dají starý život tobě.
Pozvěte ho dál - do svého srdce,
bude to nejlepší krok vašeho života.
Chce vám nový smysl, směr a lásku dát.
On jako gentleman tam stojí
a čeká.
ON VÁM CHCE DÁT NOVÝ ŽIVOT A NADĚJI.
Já ve hvězdách, v jasu, v touze,↑
jako bych smýval hvězdný prach,
a na paloučku plném sedmikrásek usadil se,
ze všech hvězd třpytící se jas.
Pohádka noci-můzy nedospalé,
z nebe se snáší andělé,
perutě slyším, cinkat číše,
vítám vás u nás přátelé.
Je dobré někde mít svůj kout,
kde mohou unavené nohy spočinout,
kde měsíc na stříbrnou harfu hraje
po nocích píseň kouzelnou.
Zde něžný vánek pohladí mé skráně,
s vůní růží co proniká z okolí,
ve vší té kráse, pro tebe mé město báseň skládám
s kosy, co začínají trylkovat mi do rýmu.
V květech růží probouzí se den,
v okvětí slzy rosy rozházené,
parkem se nese zpěv slavíků,
po chladné noci zlaté slunko vstane.
Zde tolik krásy, jen se umět dívat,
zde tolik kouzel co už člověk zná,
i trochu bolu co neumí skrývat,
ve vzpomínkách čas unáší mě dál.
Mé staré město léty neotřelé,
já v šedi ulic nacházím,
své mládí - lásky osiřelé,
co proklouzly mi mezi prsty jako dým.
Můj pohled hledí v dál,
a slané slzy zemi skrápí,
tu nedobere se člověk nikdy důvodu,
co vlastně hledá a co ztrácí.
Kouzelná píseň života,
s nádhernou vůní květů léta,
sen s životem co se promíchá,
a věčná touha na níž člověk nedosáhne.
V květech růží probudil se den,
se slovy lásky na rtech nedospalé,
je tohle skutečnost či pouhý sen?
To krása života si se mnou chvíli povídala.
Sluneční paprsky ozářily město,
zlatý šperk mého severu,
v ústech chuť ještě včerejšího vína,
s příchutí polibků dívek - jak jahodové zmrzliny.
Štěstí? Čtyřlístek zelený založen v knize básní,
u básně o perle severu
mnohokrát přečtené,
pokaždé trochu se zasním.
Já ve hvězdách v třpytu touze,
jako bych smýval hvězdný prach,
a na paloučku plném sedmikrásek usadil se,
ze všech hvězd třpytící se jas.
Vysočino,↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena
krajino mého dětství,
prožít ho ve tvé náruči
to bylo moje štěstí.
Závěje sněhu zimních dní,
stavění sněhuláků,
sjíždění strání na saních,
bruslení na rybníku.
Zurčení jarních potůčků
z tajícího sněhu,
břehy plné blatouchů,
příroda má svou něhu.
Bělostné břízy podél cest,
zelené vlasy ve větru jim vlají,
jak ráda se nechám tou cestou vést,
až dech se mi tají.
Nad polem skřivánek se vznáší,
svým trylkem jaro vítá,
ve starých lomech ještěrky se hřejí,
slunce jim teplo skýtá.
Přesladká vůně květů lip,
v korunách včely bzučí,
potoky opět plné ryb
a všechno kolem pučí.
Bílé květy kopretin
svou krásou louky zdobí,
v slunečním žáru poledním
modré zvonky své hlavy k zemi kloní.
V lesním šeru studánka ukrytá
v objetí kapradin,
mám ruce a ústa červená
od zrajících malin.
Hříbky v mechu rostoucí,
plný džbán borůvek
a vůně lesa linoucí se
do mých vzpomínek.
Dým bramborové natě
z podzimních ohníčků,
brambory v ohni pečené
a pouštění dráčků.
Již nevrátí se nikdy víc
tyto dny plné štěstí,
nevyměnila bych je nic,
to bylo moje dětství.
II.
Vysočino,
krajino mého mládí,
tvé modré obzory
ke vzpomínkám mě svádí.
Zimní rána mrazivá,
na polích jiskří sníh,
krajina jíním rozkvetlá,
z komínů stoupá dým.
Bílou pláň sněhem pokrytou
lyžařské stopy krájí,
trasy běžkařů tudy vedou
a ztrácí se v dáli.
A opět jaro zavonělo krajem,
vlaštovky u domů švitoří,
skřivani zpívají nad zasetým polem
než den rudým západem dohoří.
Slunce vyhouplo se z červánků
nad krajem rosou pokrytém,
příroda procitá ze spánku
svým novým životem.
Na modrém nebi krouží čápi
a seno voní z posečených luk,
houbaři domů z lesa se vrací,
košíky mají plné hub.
Jahody zase na mezi zrají
a cvrček hraje notu svou,
u rybníka žáby skřehotají,
červánky vypluly nad krajinou.
Podvečer opět senem voní,
tak jako před lety,
než zvony na věži zazvoní,
jdu času v ústrety.
Ztemnělé hladiny rybníků
v rákosí kachny skrývají,
podzimu chladných dotyků,
v mlhách se dálky ztrácejí.
Hýřivost barev podzimu
hřejivé slunce krášlí,
rudá směs šípků jeřabin,
nad řekou racek se vznáší.
Mlžný opar nad krajem
s vůní zoraných polí,
mé myšlenky plynou časem,
vzpomínka v srdci zabolí.
Spadané listí stromů mi pod nohama šustí,
jdu domů tou známou krajinou,
přec musím sama sobě říci,
že táta s mámou mě už vítat nebudou.
III.
Vysočino,
kraji, kam vracím se stále znovu,
ty jsi má cesta k domovu,
na který nezapomenu.
Bělostné břízy kolem cest,
vítr jim čechrá splihlé vlasy,
cesty, co vedou od vzdálených měst,
vzpomínám na zašlé časy.
Stojím u poutního křížku
v úvozu starých polních cest,
kde rostou keře šípku,
mateřídouška a vřes.
Příroda opět převléká svůj šat,
zbarvené stromy v podzimním slunci září,
i pro mne posunul se čas
a hlásí se stáří.
Vysočino,
jsi stále krásná jak tehdy,
vracím se do Tvé náruče,
kde vydechnout chci naposledy.