• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2010 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2010

    Práce v této kategorii:

  • Sonet - Té, která netuší
  • Zloděj
  • Říkají mi Miss Land-mine
  • Motýl
  • Ilono,
  • Věci
  • Venkov nespoutaný
  • Prohra
  • Letní odpoledne u přivaděče
  • Láska vítězí
  • Čert tě vem
  • Proč ženy pláčou
  • Slepec volí
  • Touhy mého srdce
  • Mé Město - Perla severu
  • Vysočina

  • Sonet - Té, která netuší

    Vladimír KONÍČEK (72)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Stát blízko tebe připadá jak snění,
    Jako sen kouzelný, v němž ruky na dosah
    se v svitu oněmělé luny hvězdný prach
    v tvých očích zvláštních na úsměvy mění.
     
    Stát blízko tebe, tlumit rczechvění,
    hledět v těch očí hloub a nepocítit strach,
    že za to ponesou mé srdce na márách,
    je touhy báj, jež čeká vyplnění.
     
    V těch chvílích prchavých jak mlhy na vodách,
    ať slova tichá jen, jak ostřic zašumění,
    lehká jak ptačí dech za jitřních probuzení
     
    svou vzdušnou myšlenkou přestoupí srdce práh
    té která netuší, čím pro mne je i není,
    té, která netuší a o mé touze neví.

    Zloděj

    Michal VIKTORA (57)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Jsem zloděj má jediná lásko
    A pokorně přiznávám se k tomu
    Kradu kde můžu, ty milovaná krásko
    Také když ode mne se vracíš zase domů
     
    Jsem lupič ty má nejsladší
    To zapírat ti nechci ani nemohu
    Ale já kradu jen co je mi nejdražší
    Snad aspoň trošku si tím pomohu.
     
    Kradu tvé zářivé úsměvy a zurčivý smích
    Také tvůj hlas co krásně hladí, vůni těla a vlasů
    Vše střádám jak drobné mince žebravý mnich
    Vždyť máme stále pro sebe tak málo času.
     
    Ukradl bych i tvé myšlenky - a že jich jen v tvé hlavě je
    Nezlob se proto, lásko na mne, na ubohého zloděje
    Jen kdyby se to aspoň trošku, jenom něco málo dalo
    Vždyť mám tě pro sebe jen občas, tak zoufale málo...
     
    Tak nezbývá než se dohadovat co oči tvé mi říkají
    Celkem to jde, vždyť výmluvnější jsou víc než ústa
    Jež tak ráda, vášnivě i něžně se s těmi mými líbají
    Jsem prostě kleptoman, bez tebe vyprahlý jak pusta.
     
    Kradl bych i tvé polibky, však svými za ně vlastně platím
    Zcizil bych také čas, co trávíš možná někdy s kýmsi jiným
    Kradu i tvou vznosnou chůzi, dřív než tě z očí milá ztratím
    Za tyto krádeže se lásko stydím a cítím velmi vinným
     
    Všechny ty moje krádeže jsou jenom z nouze ctnost
    A jenom ty, má nejdražší, můžeš rázem všechno změnit
    I proto Tě - já zloděj - teď žádám o prominutí, o milost
    Snad jednou přijde čas, kdy budeš si i mých krádeží cenit.

    Jiří KVĚTOŇ (67)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Až naposledy ochutnáme milování slinu,
    dopijeme ostatní džbánek napěněný,
    zůstane nám dýchat rozvoněnou hlínu,
    radosti očí s povědomím změny
    jež původcem je všech zelených niv.
    Připomínkou stane se i chomáč trávy v dlani.
    Dozrávání sladkých temně modrých slív
    zastihne nás s touhou otočit se za ní,
    za chůzí ženy, půvabem těch kroků,
    nesoucích smyslnost svou bez studu
    nad voláním rozhoupaných boků.
    Až doplníme řady pobudů,
    kde bičem práská černý vozataj,
    za řekou zůstane kobylek stáj.

    Říkají mi Miss Land-mine

    Irena HANOUSKOVÁ (58)

    „Vstaň a choď“, praskla mina. 
    Zvedni se na noze,
    jedna ti zbyla!"
    „Vstávej a pojď“, mlčí další pod polštářem trávy.
     
    Zvedám se.
     
    Touha je přáním myšlenky,
    myšlenka touhou kroků.
    Silnější než já.
    Silnější než ta zatracená podvraťácká mina.
     
    Zvedám se a jdu.
     
    Mířím do zakázaného území.
    Je potřeba vyplít drápy a zasít obilí.

    Motýl

    Jana LANDOVÁ (20)

    Šla jsem tiše měkkou tmou
    Motýl mě cestou provázel
    Na nebi někdo hvězdy rozházel
    Paže mě zábly, všude byl chlad
    a já se tolik toužila smát
    Vítr mi hořel ve vlasech
    A všichni lidé topili se v snech
    A já se smála
     
    Běžela jsem tiše sametem noci,
    kolem jen studený vzduch a obloha
    Ptala jsem se motýla, zda je to jen náhoda
    Byla jsem šťastná, byla jsem jako ranní rosa,
    jak letní bouřka, jarní vánek, píseň kosa
    Mráz kolem mne bodal do kůže,
    musela jsem spát
    Ten chlad... To ticho... takové je umírat
    A já se smála

    Ilono,

    Jana PODLISKOVÁ (70)

    jsi nejkrásnější ze všech krásek
    a největší ze všech lásek.
    Svět to sice nevidí,
    ale já tě miluji nejvíc ze všech lidí.
    Amor s námi na lavičce sedí
    a s údivem na nás hledí.
     
    U nás může odpočívat,
    a své šípy může schovat.

    Věci

    Květa KUDLÁČKOVÁ (57)

    Takové obyčejné věci co je již ani nevnímáme
    Nevíme téměř o nich a vůbec si jich nevšímáme
    Hromadíme jen věci
    Čím víc jich máme
    Jsme lepší - přeci
    A pod horami věcí je něco ukryto
    Někde to leží na dně pořádně ubito
    Z věcí jsme modly nadělali a před těmi se klaníme
    To, co je však důležité
    O tom již téměř nevíme
    Já tady říkám bez legrace
    Je to století degradace
    Něco vám povím, nejste již malí
    Z člověka VĚC jsme udělali

    Venkov nespoutaný

    Věra NĚMEČKOVÁ (62)

    Mám ráda
    venkov nespoutaný
    Mám ráda
    lesní samoty
    Mám ráda
    procházky nekonečný
    s vůní lesa jehličí
    Mám ráda chvilky
    Kdy jsme spolu
    jen já a ty
     
    Mám ráda
    venkov nespoutaný
    Mám ráda
    louky plné kvítků medových
    A první včelky
    jež do úlů
    lektvar sladký
    neúnavně nosejí
     
    Mám ráda
    venkov nespoutaný
    Mám ráda
    každou rostlinku
    A ptactvo štěbetavý
    je nádherné zastavit se
    a poslouchat chvilinku
     
    Mám ráda
    venkov nespoutaný
    Mám ráda
    lesní samoty
    Mám ráda
    lidi povídavý
    A chvilky
    kdy jsme spolu
    jen já a ty

    Prohra

    Zdeňka VEVERKOVÁ (72)

    Zas knoflík chybí k mému sáčku
    maminka bude hubovat:
    Ach, nevím, nevím, hochu
    kdo to má stále přišívat
    nemůžeš dávat pozor trochu
    kde knoflíky mám stále brát?
     
    Včera jsem s nimi čáru hrál
    a ať jsem dělal co jsem chtěl
    ustavičně jsem prohrával.
    Tohle maminka nikdy nepochopí
    tu potupu a ten velký žal.
     
    Jak se mi všichni kluci smáli
    ti velcí i cápkové malí
    a knoflíky? - ach, čert je vzal!
    Vždyť prohra v srdci tolik pálí
    ať velký jsi a nebo malý.
    Nuž tedy vzhůru - hrajme dál!

    Letní odpoledne u přivaděče

    Stanislav FOIT (68)

    Zvědavá ještěřička s úsměvnou tlamičkou rejdí po džínových kraťasech ležících v trávě, z dálky sem doléhá šustot aut na magistrále a občas rytmické údery kol projíždějícího vlaku, nízké slunce, dlouhé stíny travin, kroužící káně na vymydlené obloze, rozpálený beton přivaděče a trpká chuť  ostružin, bublající potok - nepotok /přesto tak osvěžující/, bažantí brk ztracený v trávěm mladý vousatý batůžkář kráčející po obrubě koryta, ukryté najády pozorují vetřelce s nadějí, ale i úzkostí, vetřelec se v duchu ptá: „není tohle malý ráj? Proč vlastně spěchám, kdo jsem a kam jdu?“...

    U východu z ráje chybí sice tabulka EXIT, zato tam nechybí smrdutá halda odpadků a vykuchaných střev autovraku na polní cestě, civilizace útočí na zbytky našich rájů.


    Láska vítězí

    Věra KULIŠOVÁ (62)

    Přišla jsi ke mně Lásko
    když jsem tě nečekala
    Do mé duše vneslas nepokoj
    můj dosavadní klid jsi narušila
    Vší silou chtěla jsem se ubránit
    tvým útokům
    dokázat trpět jsem se pokusila
    Však byl nerovný to boj -
    opět jsi zvítězila

    Čert tě vem

    Jana JAROŠOVÁ (24)

    Dostal jsi všechno
    Byl jsi jak jed
    Já chtěla málo
    A ne hned
    Ne jak ty...
    Dala jsem všechno
    Možná víc
    A ty? Ty jsi jen bodal
    A nedal nic
     
    Jen strach a zklamání
    Věčný boj o přízeň
    Bezesné roky čekání
    A po lásce žízeň
     
    A teď to všechno dáváš jí
    Mně zůstal vztek a zklamání
    Tak čert tě vem!
    A nevracej!

    Proč ženy pláčou

    Libor ŘEZNÍČEK (44)

    Těžký úděl něžné poloviny lidstva,
    kdy celý svět nám ony nesou,
    vymetajíc všechna lidská svinstva
    a veškerá břímě samy sobě snesou.
     
    S úrodným klínem poté dobývají svět,
    plody lásky učí býti člověkem,
    proměňují rozum v cit a rozmanitý květ,
    plníc všechno s nepatrným dovětkem.
     
    Sytí nás a oblékají a je to pěkná mela,
    my hrajem s nimi tuto hru,
    líní od přírody podléháme zcela,
    lámem srdce jejich, jak ledovcovou kru.
     
    Eidetická představa dokonalé ženy,
    živý sen všech mužů, co svět světem stojí,
    kdy každý chce jen pocit tvrdé měny,
    zapomínajíc na pouta, co muže s ženou pojí.
     
    Smutný úděl hezčí poloviny z nás,
    kdy uvolňují potoky svých slz,
    aby muži pochopili snáz,
    že bez ženy by celý náš svět zmrz.
     
    A doba ledová ta věru pro nás není,
    máme rádi slunce, trávu, lesy,
    ženy propojeny s touto zemí,
    matky našich dětí, čekajíc na uznání kdesi.

    Slepec volí

    Jan TICHÝ (31)

    Dám jen co mám ať mám či nemám
    Vám jen co vám je naše vaše
    Moje tvoje
    Moje moje
    Dám co nemám a zítra víc ještě víc
    Vám a co nám když naše je vaše
    Moje tvoje
    A co máme
    Zbývá
    Máme?
    A bude?
     
    Moje myšlenky
    Vaše vstupenky
    Moje daně
    Vaše saně
    Moje práce
    Vaše láce
    Chci a nemám
    Chci a máte.
     
    Jsem pro vás a vy jste
    Protože jsem já
    Otrokem bez okovů
    Spoután demokracií
    Dusím se svobodou
    A děsím se když nevidím
    Práci která má být vidět.
    * * *

    Touhy mého srdce

    Ludmila SUČÍKOVÁ (34)

    Znám vůbec, po čem mé srdce touží?
    Mám odvahu o tom přemýšlet?
    Mám čas snít?
    Oči by chtěly kupovat, aby byl dostatek.
    Proč ale nekupujeme to, co potřebujeme?
    Proč kupujeme to, co chceme?
    Nebo to, co mají ostatní?
    Vždyť televize, barák a auto naši duši nenasytí...:-(
     
    Znám vůbec, po čem mé srdce touží?
    Sním o tom někdy?
    V tom ustavičném shonu,
    mezi hraním a pláčem mých dětí?
    Když vařím večeři pro svého
    přítele, manžela a milence
    v jedné osobě?
    Když stojím ve frontě u bankomatu
    a vyzvedávám peníze na další kopačky?
     
    Znám vůbec, po čem mé srdce touží?
    Mám odvahu o tom přemýšlet?
    Vždyť moje touhy nejsou v kurzu!
    Druzí se ženou za kariérou, úspěchem...
    Já chci vidět, jak můj syn dá
    rozhodujícího góla při zápase;
    jak bude dospívat a řekne:
    MAMI, VYMÁČKNI MI BEĎÁRA,
    nebo DNES JSEM ZKASÍROVAL KOULI, PROMIŇ...
     
    Vím, po čem toužilo mé srdce,
    když jsem byla mladá.
    Hledala jsem smysl, směr a lásku.
    Ty jsi mi otevřel oči,
    ťukal jsi u dveří mého srdce.
    Jako gentleman jsi tam stál
     
    a čekal.
     
    A já jsem najednou věděla, že mi můžeš
    smysl, směr a lásku dát.
    Pak jsem udělala nejlepší rozhodnutí ve svém životě:
    pustila jsem tě dovnitř, Pane Ježíši.
    Tvoje světlo a láska vyhnaly pryč z mého srdce
    zmatek a prázdnotu.
     
    TY MI DÁVÁŠ NOVÝ ŽIVOT A NADĚJI. :-)
     
    Vím, po čem mé srdce touží:
    druhým zvěstovat o tobě,
    že jim můžeš nový život dát,
    když oni dají starý život tobě.
     
    Pozvěte ho dál - do svého srdce,
    bude to nejlepší krok vašeho života.
    Chce vám nový smysl, směr a lásku dát.
    On jako gentleman tam stojí
     
    a čeká.
     
    ON VÁM CHCE DÁT NOVÝ ŽIVOT A NADĚJI.

    Mé Město - Perla severu

    Zdeněk KUČERA (62)

    Já ve hvězdách, v jasu, v touze,
    jako bych smýval hvězdný prach,
    a na paloučku plném sedmikrásek usadil se,
    ze všech hvězd třpytící se jas.
     
    Pohádka noci-můzy nedospalé,
    z nebe se snáší andělé,
    perutě slyším, cinkat číše,
    vítám vás u nás přátelé.
     
    Je dobré někde mít svůj kout,
    kde mohou unavené nohy spočinout,
    kde měsíc na stříbrnou harfu hraje
    po nocích píseň kouzelnou.
     
    Zde něžný vánek pohladí mé skráně,
    s vůní růží co proniká z okolí,
    ve vší té kráse, pro tebe mé město báseň skládám
    s kosy, co začínají trylkovat mi do rýmu.
     
    V květech růží probouzí se den,
    v okvětí slzy rosy rozházené,
    parkem se nese zpěv slavíků,
    po chladné noci zlaté slunko vstane.
     
    Zde tolik krásy, jen se umět dívat,
    zde tolik kouzel co už člověk zná,
    i trochu bolu co neumí skrývat,
    ve vzpomínkách čas unáší mě dál.
     
    Mé staré město léty neotřelé,
    já v šedi ulic nacházím,
    své mládí - lásky osiřelé,
    co proklouzly mi mezi prsty jako dým.
     
    Můj pohled hledí v dál,
    a slané slzy zemi skrápí,
    tu nedobere se člověk nikdy důvodu,
    co vlastně hledá a co ztrácí.
     
    Kouzelná píseň života,
    s nádhernou vůní květů léta,
    sen s životem co se promíchá,
    a věčná touha na níž člověk nedosáhne.
     
    V květech růží probudil se den,
    se slovy lásky na rtech nedospalé,
    je tohle skutečnost či pouhý sen?
    To krása života si se mnou chvíli povídala.
     
    Sluneční paprsky ozářily město,
    zlatý šperk mého severu,
    v ústech chuť ještě včerejšího vína,
    s příchutí polibků dívek - jak jahodové zmrzliny.
     
    Štěstí? Čtyřlístek zelený založen v knize básní,
    u básně o perle severu
    mnohokrát přečtené,
    pokaždé trochu se zasním.
     
    Já ve hvězdách v třpytu touze,
    jako bych smýval hvězdný prach,
    a na paloučku plném sedmikrásek usadil se,
    ze všech hvězd třpytící se jas.

    Vysočina

    Blanka FAIGLOVÁ (58)

    Vysočino,
    krajino mého dětství,
    prožít ho ve tvé náruči
    to bylo moje štěstí.
     
    Závěje sněhu zimních dní,
    stavění sněhuláků,
    sjíždění strání na saních,
    bruslení na rybníku.
     
    Zurčení jarních potůčků
    z tajícího sněhu,
    břehy plné blatouchů,
    příroda má svou něhu.
     
    Bělostné břízy podél cest,
    zelené vlasy ve větru jim vlají,
    jak ráda se nechám tou cestou vést,
    až dech se mi tají.
     
    Nad polem skřivánek se vznáší,
    svým trylkem jaro vítá,
    ve starých lomech ještěrky se hřejí,
    slunce jim teplo skýtá.
     
    Přesladká vůně květů lip,
    v korunách včely bzučí,
    potoky opět plné ryb
    a všechno kolem pučí.
     
    Bílé květy kopretin
    svou krásou louky zdobí,
    v slunečním žáru poledním
    modré zvonky své hlavy k zemi kloní.
     
    V lesním šeru studánka ukrytá
    v objetí kapradin,
    mám ruce a ústa červená
    od zrajících malin.
     
    Hříbky v mechu rostoucí,
    plný džbán borůvek
    a vůně lesa linoucí se
    do mých vzpomínek.
     
    Dým bramborové natě
    z podzimních ohníčků,
    brambory v ohni pečené
    a pouštění dráčků.
     
    Již nevrátí se nikdy víc
    tyto dny plné štěstí,
    nevyměnila bych je nic,
    to bylo moje dětství.
     
    II.
    Vysočino,
    krajino mého mládí,
    tvé modré obzory
    ke vzpomínkám mě svádí.
     
    Zimní rána mrazivá,
    na polích jiskří sníh,
    krajina jíním rozkvetlá,
    z komínů stoupá dým.
     
    Bílou pláň sněhem pokrytou
    lyžařské stopy krájí,
    trasy běžkařů tudy vedou
    a ztrácí se v dáli.
     
    A opět jaro zavonělo krajem,
    vlaštovky u domů švitoří,
    skřivani zpívají nad zasetým polem
    než den rudým západem dohoří.
     
    Slunce vyhouplo se z červánků
    nad krajem rosou pokrytém,
    příroda procitá ze spánku
    svým novým životem.
     
    Na modrém nebi krouží čápi
    a seno voní z posečených luk,
    houbaři domů z lesa se vrací,
    košíky mají plné hub.
     
    Jahody zase na mezi zrají
    a cvrček hraje notu svou,
    u rybníka žáby skřehotají,
    červánky vypluly nad krajinou.
     
    Podvečer opět senem voní,
    tak jako před lety,
    než zvony na věži zazvoní,
    jdu času v ústrety.
     
    Ztemnělé hladiny rybníků
    v rákosí kachny skrývají,
    podzimu chladných dotyků,
    v mlhách se dálky ztrácejí.
     
    Hýřivost barev podzimu
    hřejivé slunce krášlí,
    rudá směs šípků jeřabin,
    nad řekou racek se vznáší.
     
    Mlžný opar nad krajem
    s vůní zoraných polí,
    mé myšlenky plynou časem,
    vzpomínka v srdci zabolí.
     
    Spadané listí stromů mi pod nohama šustí,
    jdu domů tou známou krajinou,
    přec musím sama sobě říci,
    že táta s mámou mě už vítat nebudou.
     
    III.
    Vysočino,
    kraji, kam vracím se stále znovu,
    ty jsi má cesta k domovu,
    na který nezapomenu.
     
    Bělostné břízy kolem cest,
    vítr jim čechrá splihlé vlasy,
    cesty, co vedou od vzdálených měst,
    vzpomínám na zašlé časy.
     
    Stojím u poutního křížku
    v úvozu starých polních cest,
    kde rostou keře šípku,
    mateřídouška a vřes.
     
    Příroda opět převléká svůj šat,
    zbarvené stromy v podzimním slunci září,
    i pro mne posunul se čas
    a hlásí se stáří.
     
    Vysočino,
    jsi stále krásná jak tehdy,
    vracím se do Tvé náruče,
    kde vydechnout chci naposledy.
    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena