• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2009 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2009

    Práce v této kategorii:

  • Vážka
  • Na mostě osudu
  • 2029
  • Díky
  • Petr, Lucie a Tereza
  • Ubíhá čas, lidé zůstávají stejní
  • Někam patřit
  • Návštěvníci z dávnověku
  • Osudový lísteček
  • O dočista malilinkém strašidýlku
  • Bublina a já
  • Splněné přání

  • Vážka

    Jana JAROŠOVÁ (23)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Seděli spolu na dřevěném molu, nohy spuštěné přes okraj do chladivé vody. Mluvila. Nevnímal její slova, jen útržky vět mu občas rozčeřily myšlenky. Jen se na ni díval. Po rtech mu přeběhl pobavený úsměv, když si představil její úlek, kdyby se jí o kotníky otřela ryba.

    „Víš, chtěla bych...“

    Víc už neslyšel, pozoroval její rty, pramen vlasů, který jí neustále povlával přes obličej.

    „...ten zlatý řetízek...“

    Vzpomněl si, jak jí snad před milionem let omotal květ pampelišky kolem prstu.

    „Potřebovala bych nové šaty, ta černá už se nenosí, fakt je úplně mimo. Chci něco nového, aby ženské v práci závistí pukly.“

    Nadechl se a večerní teplý vzduch mu prostoupil do plic. Nikdy nedokázal popsat tu vůni letního večera. Vábivou a něžnou jako satén.

    „No doufám, že o dovolené pojedeme minimálně do Egypta, na chatu už mě nedostaneš. Ani nevíš, jak je mi pak trapně, když se mě zeptají, co dovolená. Rozhodně nebudu jezdit tam, kam každý chudák z vesnice...“

    Díval se na ni s úžasem. Jak zákeřné jsou okamžiky, kdy spatříte to, co jste dosud neviděli, co jste nechtěli vidět.

    „...viděl si ji...jak s takovou postavou může vyjít na ulici...já kdybych...a ten její uřvanej, uslintanej spratek...“

    Docházelo mu to. Otočila se k němu a svýma, na první pohled nevinnýma očima, zaměřila na jeho tvář. Vždy znejistěl, když ho tak probodla pohledem.

    „A co by jsi chtěl ty? Ty nemáš žádné sny?“

    Zadíval se skrze ní a zahlédl vážku kroužit nad stébly rákosu. Leskla se ve večerním slunci jako hořící drahokam. Ucítil závan myšlenek, došlo mu všechno s mrazivou jistotou. Stál v poli zlatavého obilí, dlaněmi přejížděl přes špičky klasů. Viděl svůj dům, svůj vlastní dům. Procházel jím otevřenými dveřmi, brouzdal se po pokojích, na zdech visely snad desítky fotografií jeho blízkých. Došel až k zastrčenému koutku, plném knih a obrázků, starý omlácený stůl a ještě starší psací stroj. Viděl svůj domov...domov. Upoutal ho obraz moře, visící na protější zdi. Teplý slaný vítr, horkost písku pálící na chodidlech a jemnost vln. Ach Bože, moře. Nikdy ho neviděl. Stejně jako neviděl úsměv vlastních dětí. Dát péči a lásku vlastním dětem, těm malým andělům. Toužil vidět toho malého drobečka, který vítá svět pláčem, v rukou doktora. Zachytit jeho pohled za lékařskou rouškou. Ano...váš syn. Můj syn. Podíval se na svou ženu, která mu dala syna. Stála otočená zády v bílých šatech, ramena odhalená a vlasy vyčesané do drdolu. Miloval ji a tak moc se jí toužil dotknout, políbit její holé rameno. Přivonět k jejím vlasům, ve kterých se jí leskly bílé perly. Vítr jí vehnal pramen vlasů do tváře a pohrával si s ním. Do tváře, který nebyla tváří jeho ženy. Ženy, se kterou žil. Ženy, která před ním seděla. Pochopil.

    Vážka s lehkostí dosedla na stéblo, které se pod její vahou zhouplo ke klidné hladině rybníku.

    „Ne,“ odpověděl.


    Na mostě osudu

    Stanislava VAŇOURKOVÁ (41)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Libor se pomalu belhá ranním městem. Má sklopenou hlavu a touží po jediném: „Už nikoho nechce vidět!“

    Je to víc než rok, co šel naposledy sám po Pražské ulici.

    Od té doby se toho tak moc změnilo.

    Nic není jako dřív. Konečně vidí svůj cíl.

    Slavný Nuselský most.

    Most ztracenců a zoufalců.

    Most sebevrahů.

    Chce se rozběhnout, ale síly ho opouští. Usedne přímo na vlhkou dlažbu a zavře oči.

    Jako by v té chvíli vyrazil na zrychlený běh svým životem.

    Je na počátku, přesně v místě, kam sahá jeho paměť. První školní den. Paní učitelka, spolužáci a on. Libor ctižádostivý. Libor nadaný. Libor geniální. Premiant od první až do deváté třídy.

    Vzpomínky se posouvají na gymnázium. K úžasným studijním výsledkům se připojují úspěchy u holek. Vidí Věru, Lenku, Karolínu a řadu dalších. Libor je králem. Libor je jako sultán. Má svůj harém.

    Ale čas se nedá zastavit a jeho neúprosný běh se zrychluje. Promoce v Praze. Už má vysokoškolský diplom. Odlétá do USA, kde ho čeká Harvard a další promoce.

    Návrat domů a první zaměstnání. Šéfové jsou uneseni. Tak mladý, vzdělaný, inteligentní a ctižádostivý muž, to je ten pravý ředitel mezinárodní makléřské společnosti pro Českou republiku.

    Teď už je Libor i bohatý. Dokonce velmi bohatý.

    První auto, druhé auto, byt v Pařížské ulici a apartmán ve Špindlu. Do toho celá řada dívek a žen. Večírky, kaviár, pravé šampaňské a bílé lanýže.

    Vše se slévá v jednu odpornou kaši.

    Libor měl tak akorát čas se obrátit na bok. Díky tomu pozvrací jenom zeď domu a dlažbu. Jeho sako zůstalo čisté.

    Raději zase zavřel oči a v duchu vidí svojí životní lásku.

    Alena! Nastoupila do firmy hned po vysoký jako pomocná analytička,

    On byl ze všech první a ona skoro poslední, ale láska nezná hranic. Libor se zamiloval na první pohled a co víc, Alena na tom byla stejně.

    Vzpomínky na šťastný čas se opět rozbíhají.

    První pusa, první rande, první cesta do Egypta, první lyžování v Alpách a nakonec zásnubní den. Libor se opravdu vyznamenal. Většina mužů požádá o ruku své vylolené a pak ji navlékne prsten, ale to je pro něho málo. Má připravený dar. Skutečně jedinečný dar.

    V Praze jezdí dost aut Porsche, ale jen jedno je růžové. A právě to je ten úžasný dárek pro Alenu.

    Radostí nemohla ani promluvit a určení data svatby bylo už jen nepatrnou formalitou.

    Den před svatbou se vroucím polibkem loučí se svojí láskou.

    Ona má svůj mejdan na rozloučení se svobodou a on to s kamrády taky pořádně roztočí.

    Asi dvacet přátel se dobře baví. Alkohol teče proudem. Striptérky mladé muže rozpalují doběla.

    Libor cítí jak ho alkohol zmáhá.

    Pak se celé jeho vědomí propadá do temnoty.

    Probudilo ho až ostré sluneční světlo.

    V duchu si řekne: „Proč jsem nezatáhl žaluzie?“

    Obrací se na posteli a jemně se přivinuje ke své lásce.

    Pootevře oči a hned je dokonale vzhůru. Ta po jeho boku není Alena. Dívka asi dvacetiletá s černou hřívou vlasů otevřela oči a krásně se usmála. Mírně si ho přitáhla k sobě a políbila na rty.

    Libor jí chce odstrčit a chce jí vysvětlit, že to všechno je omyl způsobený alkoholem, ale je příliš slabý. V nádherném obětí krásné ženy zapomněl na vše. Na Alenu. Na lásku. I na svatbu. Byla tu jen ta neznámá a on.

    Ve chvíli totálního splynutí přišla Alena.

    Bolestným hlasem vykřikla: „Libore, jak jsi mi to mohl udělat?“

    Jediná věta, pouze sedm slov. To bylo to poslední, co od své lásky slyšel.

    Libor se probral z bolestných vzpomínek. Oči má plné slz. Ta osudová slova ho stále pronásledují.

    Raději se vrací do vzpomínek.

    Sedí na posteli a z ulice slyší svištění pneumatik.

    Neznámá se rychle oblékla a ve dveřích řekla: „No, raději půjdu“.

    Libor stále sedí na posteli a kouká do zdi. Ví, že udělal chybu, ale třeba to půjde napravit.

    Slyší, že kdosi otvírá dveře od bytu. To bude ona, snad mu odpustí.

    Do ložnice vešel táta Aleny. Je to velmi silný muž, chirurg z fakultní nemocnice.

    Snad si to se svým skoro zetěm nejde vyřídit jako chlap s chlapem? Ale ne. Je zlomený bolem, opuchlé oči, roztřesené ruce.

    Libor tomu nerozumí. Ten starý chlap má zuřit, nadávat a dát mu třeba pěstí do nosu. On však jen tiše trpí!

    Vší silou se zmohl na otázku: „Co se děje?“

    Zničený otec se posadil a úplně neosobním hlasem odvětil: „Když jela Alenka od tebe, srazila se s tramvají“. Chvilku mlčel a pak temně dodal: „Je mrtvá, Libore!“ Pomalu vstal. Podal Liborovi ruku a odešel.

    Trpěl, jak může trpět jen otec, který ztratí dítě.

    Libor byl na tom hůř. Mnohem hůř! On svoji lásku nejenom ztratil, on ji navíc i zabil.

    Nit vzpomínek se přetrhla a zničený muž vyrazil k mostu. Pohlédl do hlubin a tam vidí zbytek svých vzpomínek.

    Sedí na posteli a mlčí. Přišla rodina i přátelé, ale on jen mlčí. To jeho ticho přímo křičelo zoufalou bolestí. Ticho křičící!

    Pouť po psychiatriiích nic nepřinesla. Jen déle než rok prodloužovala jeho agónii. Nakonec se vrátil k lidem, aby mohl definitivně odejít. Ráno ho propustili z léčebny a před polednem už najde klid. Tak to je konec.

    Naposledy se rozhlédl po mostě. Je prázdný, jen z druhé strany přichází mladá žena s kočárkem. Letmo si ji prohlédne a nemůže uvěřit svým očím. To je ona, ta hříšná láska ze dne, kdy Alena zemřela.

    Taky se na něho koukla a s úžasem řekla: „Co se ti stalo? Vypadáš hrozně!“

    Nečekala, co řekne a smířlivě pokračovala: „Koukni, to je tvůj syn.“

    Sklopil oči a v kočárku vidí asi šestiměsíční spokojené miminko. Nemůže uvěřit, že ta hříšná noc vydala po devíti měsících takový nádherný plod.

    To je tak strašně smutné, ale Libor ví, co musí udělat. Půjde s tou neznámou i zároveň známou ženou a svým synem. Jeho život už totiž nepatří jen jemu. Musí jim toho tolik vypravovat.

    O své neodčinitelné vině, o nešťastné Aleně i o lidské slabosti a zradě. A třeba časem dojde odpuštění.

    Vždyť chybovat je přeci tak lidské.


    2029

    Jaroslav VANĚK (20)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Seděl se svým otcem u televize, pozorujíc sdělení a žádost světových rebelů z nadace Anger. Ani on, ani otec nedutal. Televizi si pouštěli jen večer, protože to byl proud nejlevnější...

    „...a proto žádáme vás všechny, kteří sedíte doma u svých televizorů a nasloucháte. Protestujte s námi! Zamezme to vydírání a šikanování společně! Nebuďme jen stroje na výrobu peněz!“ — kázal muž s černými vlasy a vousy, při jehož poznámkách se chlapec zachvěl vzrušením.

    „Vy všichni kteří slyšíte volání, vypněte všechny vaše spotřebiče jedenáctého listopadu ve tři hodiny odpoledne. Ať ani jedna žárovka nesvítí a nepřijímá proud. Musíme ukázat, že jsme jako celek mocní a sjednocení. Řekněte toto sdělení známým, kteří to třeba nemohli slyšet. Ať je vše vypnuté jako...“

    Vysílání bylo přerušeno a na obrazovce momentálně válčila černá s bílou za doprovodu šumu.

    „Válka barev tati, koukej.“

    „Ticho Marku, nech mě chvíli přemýšlet,“ okřikl ho otec. Televize čím dál víc šuměla. Z šumu přešla do slabého syčení, ze syčení do pískotu, z pískotu do zvonění budíku.

    Zvonění zastavil Mark Stevensen mocným úderem dlaně do budíku na nočním stolku. Budík zmlkl. Nesnášel rána, kdy se budil ze snu. Z hnusného snu. Celý den byl pak totiž rozmrzelý a nervózní. Divné sny v něm vyvolaly nepříjemné bolení někde v žaludku.

    Nebo to nebyl sen?

    To nevěděl jistě. Valnou část snu si totiž vždycky nepamatoval. Ale připadalo mu, že se sen mohl spíš podobat realitě než fikci. To bylo mnohem horší sci-fi, než jakákoli povídka ujetého autora, píšícího o budoucnosti. Bylo to z nějakého období. kdy mu mohlo táhnout na pubertu. Bylo to v době, kdy ještě chodili s otcem rybařit na venkov. Bylo to v době, kdy odešla matka a on ji už nikdy v životě neviděl.

    Nebylo mi víc než jedenáct let.

    Spustil nohy na zem a došoupal s nimi až do sprchy. Záda se mu leskla v šeru bytu. Dal si horkou sprchu, oblékl se a začal pracovat na snídani. Omeleta se smažila na pánvi a rozvoněla celý pokoj. Dal si k ní dva krajíce chleba. Sedl si ke stolu a bezmyšlenkovitě začal jíst. Zahleděl se do okna a přemýšlel.

    Dnes ho čekala těžká práce, pro vládu dělal dva roky a nebyl to žádný med. Ve své branži si již udělal jméno a to nebylo vůbec dobré. Bylo to na obtíž, protože v dnešní době se společnosti bránily víc vymahačům dluhů než dříve. Obzvlášť, pokud vymáhala vláda.

    Vyjedený talíř dal k spoustě dalších do dřezu. Při oblékání otočil kalendář. Říjen 2029, oznamovala mu stará fotka Michaela Jacksona s černou pletí.

    Opustil vládní byt číslo dvacet s vládní postelí, s vládním záchodem a sprchou, vládním dřezem, talíři, mikrovlnkou a vůbec se vším, co patřilo vládě, včetně jeho.

    Sešel po schodech až do garáží. Při nasedání do vznášedla si zapálil cigaretu a namířil si to přímo Manhattanem až na křižovatku páté ulice. Tam bylo velitelství společnosti Glance.

    Už jednou tento týden jeden z jiných vládních vymahačů společnost navštívil s vyrozuměním, že majitel firmy Tom Knock má na zaplacení osmnáctimilionového dluhu tři dny, pod hrozbou smrti. Dnes byl pátek, prvního dne v měsíci, čtyři dny po první návštěvě.

    Vznášedlo se při jízdě pět centimetrů nad zemí chvělo a Mark si procházel v hlavě fakta, která věděl ze svého laptopu. Glance nebyla schopna splácet elektřinu za posledních pět let. V roce 2011 přišly skoro všechny domácnosti o veškeré elektrické spotřebiče, které byly tou dobou napojeny zásuvkou k síti ve čtvrtek, jedenáctého listopadu. Elektřina byla čím dál dražší a snad rebelovaní, snad zoufalí občané, poslechli výzvu černovlasého muže s vousy, který se objevil na obrazovce a nabádal je k absenci proudu. V síti v tom důsledku vzniklo velké přepětí, které spálilo vše, co mu přišlo do cesty. Elektrárny po celé Americe přišly o reaktory a všechna zařízení, jež je obsluhovala. Finance na obnovu zařízení nebyly, proto se úkolu zachránce situace chopila vláda Spojených států amerických, která skoupila padesát a jedno rozhodující procento ve svůj prospěch. Za pět měsíců od katastrofy se zvýšila cena elektřiny trojnásobně a zdražování nebralo konce.

    Vaše vláda, váš přítel- prolétlo hlavou Markovi, když zastavoval u krajnice.

    Veškeré podniky, které pracovaly s elektřinou (bylo jich víc než dost) musely prodávat dráž a upouštět od strojů. Pokud tak nešlo učinit, vláda je raději než s bankrotem skoupila za babku a vyrovnala dluh. Dluh se lehce ztratil, obzvláště pak, když se splácí dluh své vlastní společnosti, své vlastní elektrárně. Auta a veškerá technika se zdražila. Už teď stálo Stevensonovo vládní auto v činžáku, který vlastnil stát, samo.

    Zmizely hmotné statky a přibylo zaměstnanců v národní a státní bezpečnosti. V roce 2013 se vzbouřila většina obyvatel, ale po vyhlášení stanného práva se nepokoje do půl roku utišily na minimum a Show musí go on!

    Některé společnosti jako Glance však odmítly odprodat více než poloviční podíl z firmy. Dlužily za proud a udržet je na nohou se snažila Vlastenecká garda, složená z řad nespokojených občanů. Financovat velkou firmu však nedokázali dlouho. Bylo snadné je odstřihnout od proudu, ale to vláda nechtěla, chtěla monopol. Proto tu byli lidé jako Mark Stevensen. Lidé, kteří už jako mladiství byli delikventi a výtržníci. Lidé, kteří viděli úctu jen v penězích. Lidé, kteří znásilňovali, kradli, zabíjeli, ve škole šikanovali a doma týrali své partnery. Tohle všechno teď mohli mít v popisu práce pro vládu, místo škrábání uplynulých dnů do omítky vězeňských cel. Muž, který se objevil na všech státních kabelových televizích, muž s černými vousy a vlasy, muž, který nabádal k protestu, muž, který TEĎ seděl za stolem, jenž také jako jeden z mála o všem rozhodoval.

    Zahodil nedopalek do kanálu a prošel do vestibulu s informacemi. Na zdi na plastové cedulce si našel sekretariát pana majitele. Šestnácté patro. Vyjel na místo rychlovýtahem. Po otevření dveří prošel úzkou chodbou až k otevřeným dveřím sekretářky. Za stolem seděla ne mladší než padesátiletá žena.

    Zdá se, že šetří kde se dá.

    „Přejete si?“ — oslovila ho, aniž by vzhlédla od komínku papírů a desek. „Paul Flag, dobrý den,“ představil se, „mám schůzku s panem Knockem. Jsem objednán,“ řekl suše.

    Standardní postup. Dva týdny před návštěvou prvního exekutora si sjednal schůzku kvůli případné půjčce společnosti. Jednalo se o běžný postup v případě, že by společnost nesehnala později peníze, nebo nevyhlásila konkurz (v němž vyhrála vláda). Vždy se za někoho vydával. Bankéř, bezpečnostní technik, správce inženýrských sítí...kdokoli, na všechny měl identifikační kartu. Na všechny, které zabil. Takhle se mohl dostat ke zdroji, kdyby bylo potřeba použít přesvědčovací metodu berety s tlumičem.

    „Ano, je to tak. Běžte dál. Pan Knock vás očekává ve věci půjčky, je to tak?“ — zvedla k němu obočí.

    Nestarej se, krávo.

    Místo toho jen přikývl a vstoupil velkými, kůží polstrovanými dveřmi. Při vstupu ho udeřil do očí obrovský znak společnosti. Za dubovým stolem na modré vlajce se třepotali dva orli, kteří dohlíželi na muže za stolem.

    „Pojďte dál pane Flagu a posaďte se u nás, těšil jsem se na vás. Pomůžete mi vyřešit problém, viďte,“ řekl Knock s horlivostí v očích. Mladíček, ne víc než třicet let starý. Výstředně zelené sako na něm plandalo a červená kravata působila jako pěst na oko. Už aby pěstí dostal, pomyslel si Mark v duchu. Měl odbarvené vlasy a růžový obličej jako by chodil na kosmetiku.

    „Přineste nám kávu Christino,“ řekl Knock do intercomu.

    Něco tu nehraje...něco tu nesedí.

    Ano, nekontrovali mu zbraň. To je neobvyklé, protože většinou byly společnosti opatrné, sice to vždy vyřešil zbrojním pasem ale... Ale teď už přicházela Christina a místo kafe držela v ruce Magnum. Za ní kráčeli dva ramenatí muži. Přiložila mu zbraň k hlavě dřív než zareagoval. Muži ho chytli za paže.

    To snad... do prdele... tohle...

    „Vše v pořádku?“ — zeptal se Knock.

    Nemůže být pravda, vždyť...

    „Pane Flagu.“

    ...zachovej klid.

    „Ovšem, takovéto scény udělají dojem pane Knocku. Zapomněli jste mě prohledat viďte?“ — řekl Mark jen tak mimo řečí.

    „Ani ne, jen chci abyste viděl, že mám lidi. Vláda není jediná organizace, která má lidi pane Flagu, víte?“

    Mark přikývl.

    Třeba je to jen zkouška...

    „Dřív jsem měl přítele pane Flagu. Měl jsem,“ odmlčel se, „poměr s jeho ženou. Víte jak se jmenovala?“

    „To vážně netuším pane,“ řekl Mark a dal si záležet na tom, aby se díval zpříma Knockovi do očí.

    „Jmenovala se Lucy Flagová, a byla to žena Paula Flaga. Tedy, abych byl konkrétní, bankéře Paula Flaga. Vlastnil společnost a dlužil pár drobných, asi něco okolo dvanácti milionů, na firmu to vážně nic není, to mi věřte.“

    ...smrti.

    „Před půl rokem zemřel pane...ať jste kdokoli. Už vám to dochází?“ — zasmál se Knock.

    Mark už věděl, že umře, chtěl jen někoho z nich dostat. Rozšířily se mu zorničky. Vytrhl se jedné gorile, ale Christina byla rychlejší. Byla ve Vlastenecké gardě dlouho a se zbraní uměla zacházet lépe než většina můžu, a to překvapení, to byla její silná zbraň.

    Střelila Marka do krku. Všechny barvy se před ním rozzářily, jako by byly z neonu. Čím dál víc ho pálily oči z toho jasu. Zavřel je. Uviděl bliknutí bílého kruhu a ten se zmenšoval, jako když vypnete televizi. Blik. Vykašlal rudočernou krev a řekl: „Stejně vás dostanou. Vás všechny.“

    Christina mu ušetřila trápení.

    Do pokoje dvacet vstoupil po týdnu Michael Alan. Odemknul dveře a kufr donesl dovnitř. Zatáhl záclony a pak si začal vybalovat.

    Patnáctého října zemřel při automobilové nehodě muž středního věku. Náklaďák starého typu rozmašíroval jeho auto na kusy. Řidič od nehody utekl. Ve zprávách však o autonehodě Toma Knocka nebyla ani zmínka.


    Díky

    Jana TOČÍNOVÁ (21)

    Trošku zakolísal, když se do něj opřel vítr. Díval se pod sebe do prázdnoty. Sledoval lampy, jak se pod ním už dávno rozsvítily a teď dávaly lidem alespoň malý pocit bezpečí. Zrovna někdo pod ním procházel a otevřel si deštník. Začínalo pršet. Sledoval ten temně červený deštník a hádal, kdo se pod ním asi skrývá.

    „Měl bys slézt, ještě spadneš.“

    Otočil se směrem, odkud hlas vycházel. Usmál se na svého přítele, který stál hned za ním a měl lehce nataženou ruku k němu, jakoby ho chtěl zachytit, kdyby mu náhodou uklouzly nohy.

    „Bojíš se o mě?“ zeptal se a přes tvář mu projel temný stín. Jeho přítel neodpověděl, jen pokrčil rameny, jakoby si nebyl jistý.

    „Jen nechci někomu vysvětlovat, že jsem tě nestrčil.“

    „Zastavil bys mě, kdybych chtěl skočit?“

    „Samozřejmě ne,“ zněla odpověď jeho přítele bez jediného zaváhání. „Dělej si se svým životem, co chceš. Hele, je mi tady zima, začíná pršet. Kašlu ti na nějaký řešení bezvýchodný situace, jdu pryč.“ Jeho přítel se otočil a odcházel ze střechy panelového domu, na nějž spolu vylezli. Rychle seskočil z římsy a běžel za svým přítelem. Popadl ho za ruku a on se zastavil, ale neotočil se na něj.

    „Co po mně vlastně chceš?“ nechápal jeho přítel a bylo jasné, že chce opravdu pryč. Rychle ho proto popadl a odtáhl na kraj střechy.

    „Nezbláznil ses?“ vykřikl jeho přítel, když na něj příliš zatlačil a chvíli to vypadalo, že jeho přítel spadne.

    „Šimonku, Šimonku,“ začal, „chci ti jen pomoci z té tvé neúnosné situace.“

    „Jsem naprosto v pořádku,“ odvětil Šimon a snažil se vymanit z jeho sevření, které ho tlačilo více a více na kraj střechy.

    „Nejsi,“ odsekl. „Jak můžeš asi být v pořádku? Pojď!“ Vyskočil k němu na římsu a podíval se dolů. „Podívej se na ně! Schovávají se pod deštníky a světla lamp. Bojí se trochy vody a tmy. Bojíš se tmy, Šimone?“

    „Řekni mi, kdo se jí nebojí. To, co se v ní schovává, je horší než cokoli, co si dokážeš představit,“ odvětil Šimon a přestal se vzpouzet. Pustil ho tedy a schoval své prochladlé dlaně do kapes kabátu.

    „Tma je nicota.“

    „Vždyť říkám, že jsou v ní strašné věci,“ potvrdil mu Šimon.

    „Bojíš se smrti, Šimone?“ zeptal se a trochu svého přítele zmátl takovou změnou tématu. Šimon se na něj podíval a pak svůj zrak zaměřil dolů na ulici, která se zatím vyprázdnila.

    „Strašně moc,“ zašeptal Šimon do zvedajícího se větru, který si s jeho větou pohrával mezi kapkami deště.

    „Každý strach by se měl překonat,“ odvětil zvesela, chytil Šimona za ruku a už pocítil jen prázdno pod sebou. Šimon vykřikl. Byl to spíš výkřik překvapení než strachu.

    „Díky!“ — zařval ještě Šimon, než to všechno skončilo.


    Petr, Lucie a Tereza

    Eva ŠAMŠULOVÁ (64)

    Do pokoje vstoupila dívka. Hoch Petr se na ni se zájmem podíval, vždyť ji předcházelo takových zvěstí! Měla se totiž stát jeho sestřenicí a dle slov své matky, která se do její rodiny přivdávala, očekával nejméně nějakou Lolobrigidu kříženou s Pallas Athénou. Ale Lucie, jak se tato dívka jmenovala, nebyla ani hezká a dle jejího vstupu usoudil, že veškerá její chytrost tkví v jakési povýšenosti a nafoukanosti a natupírováném drdolu. Zachovával tedy chladnou mlčenlivost a vyčkával, co se bude dít dál. Dívka se ihned začala bavit s lidmi v pokoji a svého „novopečeného“ bratrance si ani nevšímala. Jen si v duchu řekla, no má úcta, jestli jsi tak blbej, jako hezkej, tak to s tebou bude pěkná zábava! I u ní se projevila nechuť k stále vychvalované osobě od příbuzných.

    S nevšední chutí se ale za to pustila do mísy pečených kuřat a Petr se jen nestačil divit, co takové útlé stvoření dokáže sníst. Po večeři se ale „staří“ odebrali vedle do pokoje a Petra s Lucií ponechali osudu včetně mísy se zbylými kuřaty. Chvíli nastalo oboustranné trapné ticho, které posléze přerušila Lucie tím, že si docela drze řekla o cigaretu. Ledy pomalu roztávaly a Petr zjistil, že jeho novopečená sestřenka přece není bez určitého šarmu, dokonce, že je docela zajímavá. Pravda, poněkud trhlá, ale jinak ujde! Objekt jejího přemýšlení se mezi tím usadil pohodlně vedle něho a po několika frázích to začalo. Lucie se rozpovídala, byl to nezadržitelný vodopád slov, ve kterém se Petr počal utápět, ale přece jen cítil, že to plkání nepostrádá půvab, ani zajímavosti. Když tu najednou, v jedné ruce třímajíc čtvrtku kuřete, řekla — víš, my u nás všechno křtíme. Já vlastnila hovězí tasemnici a pokřtili jsme ji na Terezu. Petr zalapal po dechu, na takový atak přeci jen nebyl připraven a začal uvažovat o psychickém stavu své sousedky. Ta ale zůstala zcela klidná a s velkým gustem dojídala kuře, a při tom velice barvitě líčila své neuvěřitelné příběhy s Terezou, aniž by jí toto téma připadalo nějak abnormální. Vykládala velice osobitým způsobem a Petr s hrůzou zjistil, že v ní nejenom zmizela další porce kuřete, ale i to, že se, že se vysloveně pase na jeho rozpacích.

    Když zpozoroval, že krupobití slov pomalu ustává, přece jen se vzmužil a začal povídat on. Hovořil o všem možném, ale musel konstatovat, že pod těmi natupírovanými vlasy se přece jenom skrývá docela inteligentní mozek. Zjistil, že Lucie umí popustit uzdu své výřečnosti až do trysku, ale že je také velice pozorným posluchačem.

    Jeho prapůvodní předsevzetí, že bude zachovávat vlažné a chladné příbuzenské příměří, úplně zmizelo a s překvapením zjišťoval, že se s ní baví o věcech, o kterých mluví pouze s nejlepšími přáteli a že mezi nimi jakékoli zábrany neexistují.

    I Lucie byla se svým společníkem spokojená. Zjistila, že mají mnoho společných zájmů i známých, a že se z původního, pro ni nikterak vábného společníka, vyklubal docela sympatický mladík.

    Vzhledem k pozdní večerní době se mezi tím pilně koukali na mistrovství světa v krasobruslení a k tomu ucucávali bowli. V příjemném rozhovoru čas utíkal velmi rychle a najednou oba zjistili, že se musí rozloučit, neb pro Lucii si přišli rodiče. Lucie se s velmi těžkým srdcem rozhodovala, má-li sníst ještě ten poslední kousek kuřete, či má-li ho, ze slušnosti a úcty ke své nové tetě, nechat na talíři. Nakonec neodolala a snědla ho.

    Petr mezi tím velice usilovně přemýšlel nad tím, zda by se mohli zase někdy vidět a jak na to. Lucie to ovšem vyřešila opět svým způsobem, když Petra naprosto bezprostředně požádala, zda by na ní nemohl počkat pozítří před fakultou, že by si s ním velice ráda znovu „pokecala“.

    A tím skončil jeden hezký i bláznivý večer, mezi prapůvodními rivaly. Pochopitelně, že těch pokračování bylo víc, ale hlavně toto přátelství trvá dodnes.


    Ubíhá čas, lidé zůstávají stejní

    Zdeněk KUČERA (62)

    Stařičká souprava pendolína pomalu zastavila. Příjemný ženský hlas nesoucí se vozem oznamoval, že jsem v Chomutově. Vystoupil jsem z vagónu na běžící eskalátor, který mě zavezl před nádražní budovu.

    Tuto historickou jízdu stařičkým pendolínem jsem si nikdy nenechal ujít. Vždy jednou do roka jsem se vracel do míst, kde se narodili a také prožili život moji rodiče. A také tu zůstala velká část mého mládí. Vždy jednou do roka jsem z okna vlaku pozoroval krajinu, která mně ubíhala před očima. Před nádražím stály v řadě za sebou seřazené automatické taxíky „volnoběžky“. Sedl jsem si do jednoho z nich, na klávesnici zmáčkl cíl mé cesty a volnoběžka se nehlučně rozjela. Nemohl jsem uvěřit, co všechno se zde změnilo. Všude krásná vzrostlá zeleň a krása parků dokreslovala kouzlo exhalacemi kdysi tak zamořeného města. Všude čisto jako ze škatulky. Žádná přebytečná parkoviště.

    A ejhle! Pár žebrajících bezdomovců, jako kdysi dávno, sedělo před marketem a popíjelo žatecký ležák za vyžebrané peníze. Volnoběžka zastavila na náměstí před hotelem Royal. Při vystupování jsem uslyšel nějaké volání o pomoc. To v horní části náměstí přepadli maskovaní lupiči banku. Okamžitý zásah elektronických policistů ale udělal své. Lupiči leželi před bankou zcela paralizováni na zemi.

    Policie odvedla dobrou práci. Po vstupu do hotelu jsem zjistil, že jsem zapomněl v taxíku kufřík s cennými papíry. Obratem jsem zavolal na nádraží. Strohý hlas mi sdělil, že kufřík nikde není. Prý ho asi někdo zcizil. „To jsou dneska lidé,“ pomyslil jsem si pro sebe. Po ubytování jsem sešel na chvíli do restaurace. Pivo bylo pod míru, polévka studená a maso tvrdé jako podrážka. Po večeři malá procházka historickým jádrem města neuškodí, a tak procházeje se podloubím, mě znenadání přepadli dva občané. Jeden snědé a druhý bílé pleti. Obratem ruky mi sebrali diamantový prsten a z krku zlatý řetízek. Se slovy „Všichni jsme si rovni!“ zmizeli. Lepá děva mi nedlouho po tomto incidentu začala nabízet své sexuální služby. Když jsem za jejími zády uviděl dva urostlé pasáky mluvící mezi sebou rusky, bál jsem se odmítnout. S lepou děvou jsem si pak v pošmourném pokoji vyprávěl dvě hodiny o tom, jak bylo asi krásné žít před sto lety. Prý se tak moc nekradlo, nepřepadávalo a lidé měli k sobě blíž.

    Do hotelového pokoje jsem dorazil ve dvě hodiny po půlnoci. Lehčí o nějaké to euro. Ještě jsem do svého deníku stačil zapsat: „Vcelku klidně a pohodově prožitý den 3. května 2109!“

    Co dodat? Snad jen to: „Ubíhá čas a lidé zůstávají stejní!“


    Někam patřit

    Jiří OUŘEDNÍK (82)

    Náchod, předjaří 1946. Mlhavé ráno a já jdu na pravidelnou osamělou celodenní nedělní vycházku. Tenkrát jsem si ještě neuvědomoval, že je v tom únik před péčí milující matinky, která nikdy nepochopila, že dítě roste, dospívá a vrůstá do širší společnosti. Která nikdy nepochopila, že úkolem matky je růst a dospívat s dítětem a v jeho růstu mu pomáhat. Tentokrát jsem vzal směr Dobrošov a kladské pomezí.

    Jdu lesem, cesta pomalu stoupá, blíží se poledne. Les končí a já najednou stojím v záplavě slunečního jasu. Přede mnou se otevřel výhled na kladské pomezí — lesy, lesy a slunce. Stojím jak očarovaný a najednou cítím, jak se mě zmocňuje radost, bouře radosti, zalévá mě moře — oceán blaha. A já stojím okouzlen těmi lesy a vnímám tu jednotu země, vesmíru, života. Bouře se pomalu tiší, oceán ustupuje, kouzlo se rozplývá. A já tu stojím a toužím, celou svojí bytostí toužím: žít tady, v těchto lesích s tlupou primitivních lidí, účastnit se jejich každodenního zápasu o bytí, prožívat s nimi radost z každého úspěšného dne, žít život, který má smysl.

    Je samozřejmé, že jsem tento zážitek znovuprožíval a dotvářel ve své fantazii. Je také samozřejmé, že jsem v té tlupě byl jedničkou — vždyť on k těm devatenácti rokům ještě kus toho narcizmu patří.

    Docela obyčejné mlhavé ráno. První intenzivní prožitek potřeby někam patřit, žít život, který má smysl. První krok na dlouhé cestě k pochopení, že my lidé jsme tvorové společenští, že všichni potřebujeme někam patřit, žít život, který má smysl.

    Docela obyčejné mlhavé ráno, tak nenápadné a on to byl první krok na dlouhé cestě k sobě i k lidem.


    Návštěvníci z dávnověku

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (67)

    Staří lidé vyprávějí, že mezi chomutovským zámkem a Červeným Hrádkem byla kdysi tajná podzemní chodba. Ale protože jezuité tu už dávno nejsou, chodba není udržovaná, zbortila se. Převážná většina Chomutovanů ani neví, kudy ten tunel jaksi vedl a tak ho občas hledají. Ale stalo se něco podivného. Jednoho dne počátkem září se po parčíku u městské knihovny začaly procházet podivné postavy, oblečené do starých historických oděvů. Lidé, co si chodili půjčovat knihy, tyto podivné postavy brali jako nějaké chystané představení z dřívějších dob a ani se moc nedivili. Byli zvyklí, že se tu každou chvilku nějaké kulturní akce pořádají. Ale k večeru už bylo v parčíku těchto podivných lidí na desítky. Stále se radili a kroutili hlavami. Knihovník Jan zamkl čítárnu, podíval se, zda je všude zhasnuto, a vykročil na cestu k domovu. Věděl, že ho doma čeká matka s dobrou večeří, zapékané šunkofleky, ty měl moc rád. Ale postavy v dlouhých hábitech a turbanech omotaných kolem hlavy ho obstoupily a nepustily dál: „Můžeš nám, osobo, říci, co to tamhle za řekou stojí za samohyby? Hrozně smrdí, než se dají do pohybu! A kam to jezdí? To se lidé nebojí do těch smraďochů vlézt?“ Jan koukal celý překvapený, co to ti podivní lidé po něm chtějí, o žádném divadelním představení nevěděl. „Bojíme se z tohoto parku řeku po mostku přejít. Co to jezdí za veliké obludy po cestě? Mají tykadla a jakési dráty vedoucí do nebe!“ „To jsou trolejbusy,“ zmohl se na rozpačitou odpověď tázaný. „A mohl bys nás přes tu hroznou cestu převézt tam naproti do kostela? Většina z nás tam byla pokřtěna, rádi bychom se tam pomodlili,“ prosili podivní lidé Jana. „Ale to nepůjde, tam teď je zdravotní škola a v kostele mají žáci tělocvičnu,“ hlesl chlapec. „Tak půjdeme do kostela sv. Ignáce,“ rozhodl nejstarší člověk. „Jenže ten kostel je zamčený a stejně je odsvěcený, tam nemůžeme,“ hlesl smutně Jan. „To nevadí, však máme ode všech kostelů klíče,“ hlesnul jeden v davu a zachrastil svazkem s klíči. Nedalo se nic dělat, Jan musel do kostela s cizinci. Pak ještě obešli celé náměstí a konečně byli lidé v dlouhých hábitech celkem spokojeni. „Hospody jsou pěkné, opravené, fara i zámek také. Právě to jsme chtěli vidět, jak se nynější konšelé starají o své město. Ještě s námi vejdi do tohoto děkanského kostela Panenky Marie, “ poprosili poutníci Jan. Ten jako hypnotizován usedl do poslední lavice a poslouchal večerní modlitbu. „Dobře o kostel pečujete, jsme spokojeni s dnešní návštěvou,“ řekl nejstarší návštěvník, když došli zpátky před jezuitský areál. „Jsi dobrý člověk, snad jsou takoví i ostatní lidé v tomto královském městě. A ty, co se neumějí chovat, kradou a vraždí, stále vodíte na popraviště nad městem?“ — tázal se jeden z nich. „Už dávno ne, ve vězení skončí,“ zmohl se Jan na odpověď. Najednou ho oslepilo pronikavé světlo a udivený hlas ochranky: „Člověče, vy jste tu usnul, jděte se vyspat domů!“ Jan si protřel oči a celý udivený řekl: „No to se mi ještě v životě nestalo, aby ke mě ve snu přišli dávní obyvatelé našeho města!“ Ale od té doby si nedá Jan pokoj. Obchází naši knihovnu ze všech stran a hledá ta tajná dvířka, co kdysi naše město spojovala s Jirkovem.


    Osudový lísteček

    Jana PODLISKOVÁ (69)

    Pavlova aktovka mě přitahovala jako magnet; že bych se do ní podívala? Má to jeden háček: Pavel by se smrtelně urazil, kdyby se dozvěděl, že se hrabu v jeho věcech. Tolik jsem se těšila, že si půjdu koupit nový kostýmek, až Pavel přinese výplatu. Kostýmek mých snů jsem objevila v jednom butiku, padnul jako ulitý.

    Mám po náladě, Pavlovi se výplata ztratila. Zvláštní na tom je, že výplatu měl v peněžence a peněženku v aktovce. Aktovka ani peněženka se neztratily, jen peníze. Pavel, pochopitelně, nikoho nepodezírá, protože u nich v práci se nekrade. Třeba jsou ještě v aktovce, možná je jen vytrousil.

    Nedávno jsme se kvůli penězům pohádali. Pavel chce mít mimčo. Nejraději syna a já mu tvrdím, že na tom nejsme tak dobře, abychom mohli žít z jednoho platu. Musel by víc vydělávat a míň utrácet. Peníze jsem skutečně nenašla. Za to jsem v aktovce našla lísteček: „Děkuji ti miláčku za krásný dárek, ale nemáš tolik utrácet, vždyť musel stát spoustu peněz“. „Těším se na sobotu“. „Jenom tvoje Veronika“. Tak zase ta Veronika. Už s ní zase chodí. Proto je věčně bez peněz. Co jí asi koupil? Nejspíš nějaký šperk. A v sobotu nechodí za kamarádem, ale za Veronikou.

    Atomová bomba spadla do mého života. U kamarádky Julči jsem se vyplakala. „Neboj se, něco vymyslíme. Veronika je mi stejně protivná jako tobě. Vím, kde pracuje něco jí provedu, jsme přeci kamarádky.“ Pavlovi jsem nic neřekla. Vymluvila jsem se, že mě bolí hlava a šla jsem spát. Musím nějaký den počkat než udeřím.

    Když přišel v sobotu od kamaráda, měl již věci spakované. Tvrdila jsem, že o jeho poměru vím, protože Veronika nemlčí a všude se chlubí, jaké jí drahé dárky kupuje. Už si o tom štěbetají i vrabci na střeše.

    Zapíral, ubožák, prý je to celé nesmysl. Veronika není taková, aby mu kazila manželství. Dárky jí nekupuje. A od té doby, co se oženil, jí neviděl. Ví jen, že se Veronika vdala. Dalo mi to dost práce, než jsem ho vyhodila z bytu. Druhý den jsem vyměnila zámky u dveří. Začala jsem se utěšovat s Pepou, ale Pepu bych si nikdy nevzala. Pavel se snažil se mnou zkontaktovat, ale když jsem byla stále s Pepou, tak to vzdal.

    Pavel se začal scházet s Veronikou. Veronika ho kontaktovala, protože jí Julča udělala ostudu kvůli mně v práci. Veronika má velký byt, a protože je v něm sama, neboť před rokem ovdověla, nabídla Pavlovi podnájem. Mám před rozvodem. Veronika je s Pavlem v jiném stavu. Budou mít syna

    Lísteček, který jsem našla v aktovce, byl šest let starý. Vypadl ze starého diáře.


    O dočista malilinkém strašidýlku

    Zdeňka VEVERKOVÁ (71)

    V posledním domě nevelkého sídliště, až na samém konci města, bydlel s maminkou a tatínkem malý střapatý kluk. Říkali mu Honzíček. Byl to velký neposeda, divoch a trochu i vzteklounek. Jednou s ním zase čerti šili, rozhazoval hračky po celém pokoji a vztekal se, když mu maminka poručila, aby je posbíral a uklidil. Pofňukával, zlostně házel hračky do krabice, nakonec hodil jedno autíčko tak nešikovně, že shodil se stolu maminčinu oblíbenou vázičku. Dostal vyhubováno, maminka střepy sebrala, vhodila je do koše na smetí a i s tím košem vystrčila Honzíka za dveře. Za trest že musí jít sám koš vysypat do popelnice. „A šupito a žádné odmlouvání!“ — poručila maminka. Ještě mu v chodbě rozsvítila a hněvivě řekla: „Pospěš si, za chvilku světlo zhasne a zůstaneš tu potmě!“ A za Honzíkem zabouchla dveře. Tak a bylo to!

    Bylo to v zimě, venku už bylo šero a v chodbě bývala tma skoro i ve dne, natož teď. Honzík trucoval. Opřel se o dveře, a že ne a ne, nikam nepůjde! Najednou světlo zhaslo! Honzíka obklopila černočerná tma. A tmy, té se Honzíček bál snad ze všeho nejvíc. Za nic na světě by nešel sám do pokoje, když tam nebylo rozsvíceno a teď najednou tohle. Samým strachem se ani nerozbrečel, jen se tiše tiskl ke dveřím a do té neprůhledné tmy tmoucí ustrašeně kulil oči.

    Chvíli bylo ticho, nic, ani hlásek se neozval. Po nějaké době se Honzík poněkud rozkoukal,zazdálo se mu, že tma drobátko prořídla, rozeznal obrysy dveří i zábradlí na schodišti. Najednou do toho ticha a té černé tmy zazněl odněkud zdola kňouravý, naříkavý hlásek. „Aúú,húhuhú,oúú,hú!“ A pořád dokola.

    Honzík se strachem krčil, ani nedutal, jen třeštil oči do tmy. Co to jen může být? Knučivé fňukání na chvilku zmlklo, ale za okamžik se chodbou opět rozléhalo: „Aúú,aúú,húhuhú!“ Teď to znělo ještě žalostněji a úpěnlivěji než prve. Tohle už Honzík nevydržel. Zvědavost větší než jeho strach ho vábila a ponoukala, aby se aspoň podíval. Nesměle se přiblížil k zábradlí, nakoukl přes něj, ale nic neviděl. Zase to na chvilku utichlo, ale vzápětí opět: „0úú,húhú,oú!“

    Honzíkovi naskočila husí kůže, strach měl veliký, ale dodal si odvahy a přiškrceným hláskem zavolal do tmy: „Kdo to tady tak houká?“ Kňourání naráz utichlo. Ani špitnutí! Také Honzík byl tiše, jen se krčil. Pak se to ozvalo nanovo: „Aúú,aúú,hú!“

    Teď už se Honzík drobátko dopálil. Nahnul se přes zábradlí a silnějším hlasem zavolal: „Kdo to tady tak kňourá a houká?“

    Chviličku bylo ticho, potom se ozval tenoučký hlásek: „To já!“

    „Kdo já?“ — nahněval se Honzík.

    „No přece já, strašidýlko!“ — špitlo to plačtivě ze tmy.

    Honzík se děsně vylekal. Strašidlo!U nich v domě je strašidlo! A to ho všichni neustále ujištovali, že žádná strašidla nejsou! Přikrčil se u zábradlí a strachy snad ani nedýchal. Má vynést smetí a dole v chodbě na něj číhá nějaké příšerné strašidlo. Naříkavé kvílení se opět ozvalo, nyní už bez přestávky a znělo tak zoufale a úpěnlivě, až srdce usedalo. To už bylo na Honzíka příliš. Zapomněl, že se bojí tmy, tiše seběhl o patro níž, naklonil se přes zábradlí jak nejvíc mohl a hodně hlasitě křikl: „Proč tak kňouráš a kdepak jsi?“

    „Tady dole, pod schodištěm a hrozně moc se bojím,“ ozval se tenký ufňukaný hlásek.

    „Prosím tě, čeho se bojíš, když jsi strašidlo?“ — divil se Honzík.

    „Když já jsem ale ještě dočista malilinké strašidýlko a moc se bojím tmy,“ kňouralo to odněkud zdola.

    „Jé, ono se to bojí tmy!“ — zasmál se Honzík. Za nic na světě by nepřiznal, že i on se ještě před malou chvilkou tmy děsil.

    Seběhl až dolů, kde bylo od vchodových dveří poněkud jasněji, opatrně se rozhlédl a najednou, až úplně v rohu, pod schodištěm to uviděl. Cosi bílého se tam krčilo v koutku a kňouralo to jako malé štěně. Honzík se ještě maličko bál, jen nesměle se k tomu malilinkému strašidýlku přibližoval a ustrašeně si ho prohlížel. Uviděl, že to má hlavičku šišatou, nahoře do špičky, jako cibulka zakončená chomáčkem bělavého chmýří. Očička jako korálky, pusinku jako kapřík, a celé to vypadalo jako trochu větší pytlík od mouky, z kterého semtam cosi vyčnívá. Tohle že je strašidlo? Tenhle mrňousek?

    Honzík se už vůbec nedivil, že se takhle malilinké strašidýlko bojí. Sklonil se nad ním a zeptal se: „Tak proč nejdeš domů, když se tolik bojíš tmy?“

    „Když já nesmím, já musím strašit, když jsem strašidlo, ale já jsem ještě dočista malilinké, moc se bojím a ještě vůbec strašit neumím,“ plakalo strašidýlko. Honzíkovi ho najednou přišlo líto. „Tak nebreč a nehoukej tady!“ — konejšil ho. „Pojd se mnou vysypat smetí a já ti pak pomůžu strašit!“

    V tom dostal Honzík báječný nápad. „Hele,“ povídal bojácně se krčícímu strašidýlku, „my bysme spolu mohli kamarádit. Já bych ti pomáhal strašit a ty bys se mnou mohlo zajít na klouzačku. Jenom na chvilku. Určitě tam jsou kluci a ti by čubrněli, že kamarádím se strašidlem.“

    „Když já nevím,“ vymlouvalo se dočista malilinké strašidýlko, ale Honzík už ho vlekl na klouzačku. No jasně, že kluci čubrněli a jak! Schumelili se kolem nich a o překot se nabízeli, že naučí strašidýlko, jak se správně klouzat, a strašit že mu moc rádi pomůžou.

    „No jo,“ fňukalo strašidýlko, „ale když já mám strašit právě vás a vy se mě vůbec nebojíte.“

    „Hele, my to nikomu neřekneme a ty to také nikomu nepovídej a bude to!“ — naváděli ho kluci. Potom se všichni až do samé tmy tmoucí klouzali na ledové klouzačce. Nakonec,až když skoro nebylo vidět na krok, běhali s dočista malilinkým strašidýlkem po sídlišti a tropili takový rámus, až lidé vybíhali ven. Lamentovali, že ti kluci mají být už dávno doma a ne strašit lidi. To je dneska mládež, říkali. Pozdě si Honzík vzpomněl na svůj úkol. Koš na smetí kdovíkde nechal a ke všemu zjistil, že si na té klouzačce roztrhl kalhoty. I strašidýlko si na ledovce potrhalo svoji strašidelnou košilku. Fňukalo, že byla úplně nová a že doma dostane.

    „Ach jó,“ vzdychal Honzík, „já doma také dostanu, ale stejně je to fajn, že jsme se skamarádili, viď!“

    „A já už umím strašit a nebojím se tmy!“ — chlubilo se dočista malilinké strašidýlko.

    „Já už se také nebojím tmy a také umím strašit,“ zasmál se Honzík, ale v duchu si pomyslel: „Ale maminku si s tím asi neudobřím!“

    A tak to i opravdu bylo. Není tedy divu, že jak shora, kde bydlel Honzík, tak dole pod schodištěm se ten večer ozývalo: „Jouvej,ou, ou, oúú.“ A také: „Huhúú,oúú,húú a húú!“ Ale od toho večera se Honzík už nikdy nebál tmy a s dočista malilinkým strašidýlkem prožil ještě mnohá a mnohá dobrodružství.


    Bublina a já

    Monika TŮKOVÁ (29)

    Bylo jasné hned, že jméno bude zase Bublina. Už jenom proto, že šlo také o samičku a stejný druh jako u Bubliny první. Bublina číslo dvě byla ale o dost větší než Bublinka. Karapax měla asi čtrnáct centimetrů dlouhý. Oprášila jsem bedýnku po Bublince první a Bublina mohla nahlásit místo nového pobytu. Kdyby bylo ovšem kam. Nevěděla jsem o ní dočista nic. Trndovi jsem nevěřila už vůbec, že jí našel někde jen tak při sběru jahod v poli. I kdyby utekla někomu ze zahrádky, tak jahody vůbec nežere. Dodnes si myslím, že jí Trnda maximálně z některé té zahrádky pomohl. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že někde uveřejním inzerát, jestli se někomu neztratila náhodou želva, ale při představě, že nevím, co by jí u koho jiného asi mohlo čekat, jsem tuto myšlenku nakonec zavrhla. Nejvíce pro to, abychom si ji nechali, byla mamka. Tak se stalo, že Bublina skončila u nás nadobro.

    Velice brzy se stala, stejně jako před tím Bublina první, miláčkem celé naší rodiny. Sourozenci si jí všímali víc a bylo to zejména proto, že evidentně po delší době slyšela na zavolání „Bublino!“ a hned dokázala beze strachu jíst z ruky. Bylo vidět, že byla ochočená a na krmení z ruky zvyklá. Výhodou bylo, že pro svou velikost nemohla podlézt vrátka ze zahrádky a utíkat přes dvorek pryč. Za to začala v počtu schovávaček na zahrádce předbíhat Bublinku první.

    Nejednou se nám v létě stalo, že jsme ji zkrátka večer nenašli, a musela tak zůstat venku přes noc, chlad nechlad. Druhého dne si pak vždycky jako ta největší frajerka vykračovala po zahradě a okusovala ty nejvíc zakázané, pro mámu vzácné kytky, zatímco mě popadal po zlé noci plné obav, aby nenastydla, vztek. Vždycky jsem jí ale stejně tuhle dezerci, když nevěděla, kdy se chodí domů, odpustila. A mamka jí vždy odpustila ty drahocenné kytky.

    Bublina si to totiž uměla také vyžehlit. Na zahrádce měla asi tři poměrně stálé úkryty, v kopretinách, v tulipánech a u samé zdi v kapradí, které měnila jen občas, to jsme jí pak právě nemohli najít. Nejčastěji chodila po vyhřátí na sluníčku do kapradí. To bylo nejblíže místu, kam sluníčko na zahradě při západu svítilo nejdéle.

    Stávalo se, že nedošla ani do kapradí, ale rovnou si to zamířila k vrátkům na dvorek a snažila se pod nimi podlézt. Tam jsme jí nacházeli často. Smáli jsme se, že nám chodí naproti a že už chce domů dobrovolně. Psotník pak mohl dostat ten, kdo ji viděl poprvé, jak se snaží ta vrátka na dvorek podlézt, protože to vypadalo legračně. Měla hlavu už na dvorku a zvědavě na nás tak zírala, ale krunýř už byl příliš veliký na to, aby prolezla celá. Bublina je ale tvrdohlavá, tak se nevzdávala ani za těchto okolností. Odhodlaně chodila podél škvíry sem a tam a ze dvorku to vypadalo jako malé dinosauří divadlo, protože vidět byla skutečně jen hlava s dlouhým krkem.

    Velkým šokem pro mě bylo v létě 2000 zjištění, že Bublina na zahrádce loví šneky. Nikdo to nevěděl. Bylo to její malé vražedné tajemství. Přišla jsem na to náhodou. Měla jsem nové brýle a šla jí dát na zahrádku jablko. I když nebyla v trávě vždy vidět, měla tendenci přijít na zavolání: „Bublino, jabko!“ Tentokrát ale na mé zavolání nikde nezašustila tráva a Bublina se nehrnula na svou pochoutku. Měla jinou. Hledala jsem ji po zahradě a, když jsem ji konečně našla, jak se něčím živí, tak jsem se sklonila a málem vyklopila svůj vlastní oběd.

    Přes nové, čisté brýle, s nepoškrabanými skly se mi naskytl hrůzný úkaz. Moje želva, ten mrchožrout, do sebe právě soukala jako žvýkačku cosi, co by bylo bývalo při troše štěstí i nadále šnekem! S řevem jsem utíkala domů a prohlásila, že tenhle „vrahoun nechutnej“ už není moje želva a že se jí zříkám, ať se o ni stará dál, kdo chce!

    To, že kočkám chodí na granule do misky pod lavičkou na zahradě, to jsme již věděli, ale že by konzumovala labužnicky i šneky, to netušil nikdo. To, že byla dravá, jsem při krmení poznala nejednou na svých vlastních prstech. Bublině bylo úplně jedno, že jich mám jenom dvacet, ona sama jich měla jen šestnáct, tak co! S jejím šnekožroutstvím jsem se smiřovala dlouho.

     

    Bublina zimovala v listí ve sklepě. Vždycky jsem se toho zimovat ji bála, protože jsem nechtěla, abychom o ni přišli jako o Bublinku. Chodila jsem ji pravidelně kontrolovat. Při sebemenším pohybu na polechtání nohy jsem byla šťastná za důkaz, že žije. Zimování bylo náročným procesem pro celou rodinu. Každý měl za úkol okamžitě hlásit, jestli Bublinu uslyší hrabat v listí, tedy známku toho, že se probouzí a nespí tak, jak má. Před zazimováním jsem kolem ní běhala a kontrolovala, kolik toho jí, aby nemohla uhynout proto, že nemá prázdný zažívací trakt.

    Když už cítila, že se blíží zima a přestávala sama jíst, tak jsem jí zase mateřsky prosila, ať si udělá pořádné zásoby na zimu, aby třeba neuhynula proto, že by byla zesláblá na to přečkat tak dlouhé období. Bublina měla výdrž, přečkala v podmínkách rodinného baráku celé tři zimy.

     

    Na podzim roku 2002 jsme se přestěhovali na sídliště do paneláku. Nastal problém, jak ji zimovat tady. Sklep s nedostatečnou ochranou proti hlodavcům a zlodějům jsme jako noclehárnu vyloučili. Vyhledala jsem blízkého veterináře, aby jí prohlédl, případně dal na zimu nějaké vitamíny, a poradil, jestli do ledničky do šuplíku na zeleninu ano, nebo ne. Veterinář Bublinu zběžně omrkl, řekl, že vitamíny nepotřebuje a že ledničku pro zimování v paneláku rozhodně ano. Bubliny se na nic nikdo už neptal. Mamka ji dala do ledničky bez postupného přivykání nízké teplotě bez ladu a skladu, když jsem byla pryč. Myslela jsem, že jí přerazím. Bublina byla naštěstí včas aklimatizována z balkónu a zařídila se podle počasí, tak přežila i tuto nehoráznost vůči sobě.

    V ledničce se mají želvy podle všech těch knížek, co už mám nashromážděné, zimovat kratší dobu. Bublina občas chodila ze spaní po šuplíku na zeleninu a hrabala se mezi podestýlkou. Bylo strašné zírat na ní přes sklo ze shora, když jsem si šla do ledničky třeba pro kus salámu. Přišlo mi to morbidní.

    Spala lépe, když jsem jí dala do tohoto zimoviště nový rozměrově vyhovující dřevěný domeček. Ani se jí nedivím. Taky by se mi nespalo dobře, když by kolem mně někdo pořád pro něco někam chodil.

    Bublina spala od začátku října do 25. ledna 2003, kdy chodila rozhodně po šuplíku a nevypadalo to, že by se jí ještě chtělo spát. V baráku spala vždy nejméně do poloviny března, tudíž mi přišlo její probuzení předčasné. Z obavy, aby neuhynula třeba při protahovaném zimování, jsem ji z ledničky ale raději definitivně vyndala.

    Přestěhování do nového terária byl alespoň pro mne velký svátek. Pořídili jsme ho hned po tom, co se Bublina začala zimovat. Celé tři měsíce jsem se těšila, až tam bude bydlet a připravovala jí promyšleně vnitřní prostor. Mamka obešla sídliště a pod rouškou tmy domů natahala postupně několik větších kamenů, aby mohla mít Bublinka skalku! Bublina skalku vážně měla, dvě hodiny, než se rozkoukala a začala mezi kameny hrabat. Málem s nimi rozbila terárium za dva tisíce. Kameny až na jeden „bludný“, musely pryč.

     

    Do dvou hodin po přendání do terárka začala jíst zelený hlávkový salát. To byl důkaz, že je v pořádku. Dnes se cpe vším možným, co jí z ovoce a zeleniny seženu, ale sní od všeho trochu a já pak mám zeleniny víc, než kdy jindy, když po ní dojídám odkrojená načatá rajčata a jablka. Je pěkně mlsná. Potvora!

     

    Z počátku byla jenom v terárku. Jednou jsem ji vyndala z lítosti, ať si taky pořádně protáhne nohy. Protáhla si je, jak se patří. Prolezla celý byt, podělala se na nový koberec, zvrhla čistě záměrně Smudlovu misku s vodou a rozsypala mu psí granule, protože jí přitahoval jejich typický živočišný zápach. Snažila se některou z granulí pozřít dřív, než jí na to přijdeme my nebo Šmudla. Ale granule o velikosti dětského piškotu se spolknout nedaly, tak alespoň chodila s celou tou jednou granulí v tlamě a tvářila se, že ji nepustí ani za nic. Bublina upřednostňuje raději cizí kradené granule. Těch svých želvích si všímá pouze tehdy, až když jí je dávám doslova pod nos. To potom při krmení baští granulku za granulkou a je spokojená.

    Někdy, když nechce jíst nějakou zeleninu, nejdříve lákám na granule, ty si vezme vždycky. Když pak v méně střeženém okamžiku otevře tlamu na další z granulí, vložím jí tam kousek toho, co před tím nechtěla. S údivem to sní a často zjistí, o co dobrého přicházela, když to před tím jíst nechtěla, protože pak už to jí jako divá. Někdy se ale zase oblafnout nenechá a nabízený kousek si vždy několikrát pečlivě očichá, aby se ujistila, že je to právě to, co skutečně chce. Jakékoliv přemlouvání, ať alespoň ochutná, je pak marné.

    Trnula jsem hrůzou, jak Bublina oželí své šnečí hody. Podílet se na nich tak, že bych jí vždy nějakého toho nešťastníka předhodila jako do arény lvům do terárka, jsem okamžitě zavrhla. Vyřešilo to mleté maso. Snědla ho jen malinký kousek a byla na dlouho, tak na tři týdny, spokojená...


    Splněné přání

    Věra NĚMEČKOVÁ (61)

    Byl to den jako každý jiný, ale přeci jenom něčím odlišný a tím i krásný. To jsme zatím netušili.

    Nečekaně jsme museli odjet na chalupu a tudíž jsme vše spojili s návštěvou švagra, který byl moc rád, že si opět poklábosíme, mnohdy až dlouho do noci. Při snídani jsem se zmínila, že tentokráte nepojedeme domů přes Prahu, ale přes Šumavu, Kašperky a na Plzeň.

    Švagr Míra říká: Jak já bych se ještě rád podíval tam, kde jsem vojančil, do Tachova! Já, a Míro co ti v tom brání? Máš dost kyslíku? No jistě! To už se přidala i švagrová. Jednu velkou záložní kyslíkovou bombu vozíme stále s sebou, z té pak plním malou, ta je tak na tři hodiny a je přenosná.

    Tak není co řešit! To bude paráda, zrovna je dnes krásný den, švitořím jako ti vrabčáci na plotě. I můj muž, Mírovo starší bratr, vždy opatrný, přeci jenom je to daleko, více jak dvě stě padesát kilometrů, souhlasí. V tom se ale ozvala švagrová, že zrovna dnes je objednána k zubaři do Budějic na desátou. Říkám to nevadí, tak pojedeme přes Budějice a dáme si sraz třeba u Globusu na parkovišti, souhlasíte? Fajn, my se zatím pojedeme podívat do kláštera do Zlaté Koruny, kde už jsme nebyli snad dvacet let. Je to nádherná mohutná stavba, něco málo jsme prošli, já stihla udělat pár snímků a už jsme pospíchali do Budějic, kde jsme na parkovišti čekali jen malou chvilku.

    Mužští se domluvili, kudy pojedeme, ale nejprve jsme ještě zajeli tam, kam oni vždy zajedou, když jezdí do Prahy, do Motola na kontroly. Na domácí klobásky, což je asi dvacet kilometrů od Budějic, směr na Písek. Ač my tudy léta jezdíme a vídávali jsme odbočit jak tiráky, tak osobáky ke kiosku hned vedle v lese u silnice, bohužel sami jsme to tam nikdy neprověřili. Klobásky byly výborné a ty rohlíky dokulata, no moc jsme si pochutnali.

    To už Míra seděl za volantem, a až na to těžší dýchání, což ho sužuje už druhý rok, se drží statečně. Nikdo neví, jak u něho tato nemoc vznikla. Začal pokašlávat, až by se málem udusil. Verdikt lékařů, že se jedná o fibrózu plic, byl strašný a ještě horší to, že to léčit neumějí, jedině připadá v úvahu transplantace plic, na kterou, bohužel, čeká více jak čtyřicet lidí a on už téměř rok!

    To už ale oktávka před námi peláší a my máme co dělat, abychom je dohonili. Málo platné, je to čtyřkolka a má větší odpych, než naše Hyundayka.

    Jedeme horami, a nejedním malebným údolím, vesnicemi, vískami s kostelíky a zvonicemi, což mám moc ráda a fotím snad každý kostelíček, a proto občas obočíme z frekventované silnice, abychom se těmito vískami potěšili, kde kdákají slepice a kokrhají kohouti, okolo se pasou krávy a i koně a kolem jsou rybníky, ale i lesy a tady člověk vidí, jak je naše krajina oproti cizí krásná, a to nemluvě o hradech a zámcích!

    To už ale přijíždíme do Tachova na náměstí, kde nás vítají krásně opravené, vedle sebe těsně seřazené měšťanské domy. Mužští vystoupili, stojíce na parkovišti prohlížejí mapu města a my se švagrovou oběhly přilehlé obchůdky, abychom zjistily, že i zde je stejný sortiment zboží jako u nás.

    Poté jsme všichni nasedli a vydali se hledat kasárna. Přeci jen, jak říká Míra, mnohé se zde změnilo po těch pětatřiceti letech! Staré domy se zbouraly, nové postavily, ale kasárna naštěstí stojí a navíc jsou krásně opravená! Jak by také ne, když v nich sídlí Státní a okresní archiv! Zaparkovali jsme přímo před vchodem na malém plácku.

    Tak zrovna tady na tom malém parkovišti, jsme měli buzerplac. My se se švagrovou culily a Míra ukazuje, a támhle nahoře úplně vlevo, druhé patro, ta dvě okna, tak to byla naše cimra. A já říkám, a Míro, ty krásný bílý vchodový dveře zde také byly? Culí se. Ne, ty tady nebyly, tady byly úplně jiný, hnědý, lítačkový.

    A támhle naproti, to se otáčíme čelem vzad, tak tam byla v těch nízkých dlouhých budovách kuchyně a vývařovna. A támhle na druhé straně úplně vlevo až vzadu za budovami, tak tam bylo naše malé zemědělství. A co jste tam pěstovali? Tam se chovala prasata, a tam bylo to a tam ono a já fotím a fotím a Míra se spokojeně uculuje.

    Je šťastný se svými pocity a vzpomínkami, jaké to tu kdysi bývalo, kde vojančil, tak daleko od domova. Byl vzorný voják se třemi frčkami, asi četař, přesně nevím, ale že byl u průzkumníků, to vím.

    Odpolední sluníčko do nás na tom kdysi buzerplacu pořádně pražilo, však byl krásný letní den, sedmnáctého července. My prošli celý areál. Můj muž nesl na rameni malou Mírovo kyslíkovku a já je vyfotila, aniž tušili. Byli k sobě tou průsvitnou kyslíkovou hadičkou připoutáni jako dvojčátka. Byl to takový zvláštní pocit. Bez by Míra vůbec nemohl existovat! A jaký to býval urostlý pěkný mužský, správný farmář, jenž na své kanadské plemeno krav nedal dopustit.

    Rád pro ně sušil v nekonečně dlouhých řadách od rána do večera celé léto balíky voňavého sena. Míval jich ve stodole až přes tisíc a říkal, no to není nic moc. Vždy jsme obdivovali, jak je tam měl pečlivě seřazené až po střechu. Byl šťastný, že již má po letech všechny stroje a není na nikom závislý. A zrovna teď, kdy už by se mu dařilo dobře a mohl vše za ta léta zúročit, přijde nemoc a vše je najednou úplně jinak, a ta dovede člověka srazit na kolena! Hospodářství zatím musel přenechat mladým, dokud mu nebude lépe.

    Ale zde v Tachově nás ještě Míra zavedl na jedno místo, kde jako vojáci zasahovali při požáru, kde vybuchl na jedné ubytovně plyn a zahynulo tam asi čtyřicet lidí. Hledal nějaký pomníček, anebo desku obětem, ale nic takového jsme nenašli. Zastavil jednu starší paní, která si na onen den vzpomněla a říkala. Víte, bylo to hrozné neštěstí, plno mrtvých a vojáci je pomáhali vyprošťovat a zde na tomto místě, co stojíme, byl postavený velký vojenský stan a vojáci zde každému podávali teplý čaj, bylo to v zimě, což Míra potvrdil, že se střídali vždy po dvou hodinách. Nikdy se na to nedá zapomenout a je škoda, že těm obětem nic zde nepostavili. Však kolem ubytovny, která je tam i dnes, je malý parčík a určitě by tam vzpomínka na ten hrozný den, aspoň malý památník, mohl stát!

    Prošli jsme celé město, s Mírou zavzpomínali, pak zajeli na benzínku natankovat. Dali jsme si tam Mírovo oblíbenou zmrzku s černým rybízem a se rozloučili a jim zamávali. Oni jeli směr Budějice a my směr Ústí nad Labem.

    Byl to moc krásný výlet a nás u srdce hřálo Mírovo splněné přání, podívat se tam, kde vojančil.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena