• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2009 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2009

    Práce v této kategorii:

  • Miluj bližního svého
  • Příběh jednoho života
  • Kara
  • Obraz
  • Vzpomínky poštolky z kostelní věže
  • Slunečná obloha
  • Vražda po anglicku
  • Síla nebeská

  • Miluj bližního svého

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (19)
    1. místo v kategorii Próza 15-19 let, Velká cena poroty

    Pomalu upila z dnešní třetí kávy a koukla na hodiny. Ani upřený pohled nedonutil rafičky k větší rychlosti. „Ach jo,“ vzdychla při pomyšlení na následujících pět hodin, které stráví na sesterně. Znovu usrkla hořký nápoj a jako už tolikrát bojovala s touhou sáhnout do cukřenky pro dvě kostky, které by zmírnily hořkost. Neměla ráda noční směny, kdy ticho chodeb přerušovaly alarmy, které byly jen málokdy posly dobrých zpráv. Dřív než se zvedla na další obchůzku oddělení, zalistovala kalendářem.

    „Dnes má svátek Jana,“ vyklouzlo jí ze rtů, až se sama svého hlasu lekla. Zavřela oči a pokusila se z hlavy vypudit myšlenky na dceru, které před rokem touto dobou přála. „Odešla sama, já ji nevyhnala,“ proběhlo jí hlavou, když za sebou zavírala dveře sesterny.

     

    Bála se. Stála opřená o stůl a zhluboka dýchala.

    „Proč já, proč já?“ — vzlykavě mechanicky opakovala pokaždé, když přišel nový stah. Znělo to jako zaříkávadlo, které zmírní bolest, ale pomáhalo málo. Další nával bolesti ji poslal do kolen.

    „Mami,“ šeptala, ale věděla, že na to, co přijde teď, bude sama... Jako na všechno v posledním roce. Kolikrát za těch dvanáct měsíců došla k bytovce, kde měla ve druhém patře svůj pokoj, své dřívější zázemí? Vlastní pýcha ale byla vždycky silnější. „Mám snad zazvonit a oznámit jí, že mě přítel těhotnou vyhodil z bytu? Jsem plnoletá, zvládnu to,“ šklebila se ironicky pokaždé, když se sociální pracovnice v azylovém domě zmínila o její matce.

    Zakousla se do hřbetu ruky, aby ztlumila výkřik. Ted už věděla, že to půjde zvládnout jen těžko...

     

    „Nemůžu spát, sestři,“ ozvalo se za ní, když zavírala dveře pokoje.

    „Přinesu vám prášek, jestli chcete,“ unaveně se otočila a pokusila se alespoň o bodrý tón svého hlasu.

    „To budete hodná.“

    Smutně se pousmála. Hodná. Taková bývala málokdy. Mnohem častěji byla pedantská, puntičkářská, náladová a otrávená. Hádku s Janou dokázala vyvolat i sebevětší hloupost. Pak se ani jedna nerozpakovala použít ta nejtvrdší obvinění.

    „Já už s tebou nebudu, stěhuju se k Honzovi!“

    Přesně si vybavovala dikci Janina hlasu, když na ni křičela své rozhodnutí a do sportovní tašky házela nejnutnější věci.

    „Jak myslíš,“ poznamenala tehdy suše, „ještě se s prosíkem vrátíš.“

     

    Držela v rukou malý křičící uzlíček a po tvářích jí tekly slzy. Třesoucíma rukama se pokoušela základně ošetřit pupeční šňůru. Z hlouby paměti tahala poučky, které si kdysi četla v mamčiných knížkách.

    „Neplakej, no tak,“ houpala ji na rukách a sama přes slzy nic neviděla. Nemohla si ji nechat, to věděla už od chvíle, kdy jí Honza zavřel dveře před nosem. Kolik nocí pak strávila přemýšlením, jak dál. „Odvahu“ jít na přerušení nenašla. Až do teď si myslela, že tohle řešení bude nejlepší. Už si tak jistá nebyla. Ale když nic lepšího nevymyslela za celých devět měsíců, teď už ji těžko něco napadne. Pomalu se postavila na mátožných nohách a natáhla se pro velkou osušku.

    „Půjdeme se projít,“ hladila svou dceru zlehka po chmýří na hlavičce, když ji opatrně balila do teplé osušky.

     

    Otevřela skříň s léky a do dlaně zručně odklepla růžový prášek. Na chodbě ještě přibrala konvici černého čaje. Nechtělo se jí pro něj vracet, kdyby ve sklenici na nočním stolku už nebyl.

    „Děkuju,“ vděčně se usmála pacientka, když jí podala pilulku, „já toho poslední dobou moc nenaspím. Vzbudí mě všechno, nejhorší je, když se syn vrací v noci domů z flámu. To jsem vzhůru po prvním otočení klíče v zámku.“

    „To vám závidím.“

    Ji doma nikdo ze spaní nebudil. Po Janině odchodu na ní po návratu z práce čekaly jen smutné a tiché stěny třípokojového bytu. V práci trávila celé dny, a když přišla nabídka pozice na jiné klinice s vyšším úvazkem, neváhala. Doma by se zbláznila. Chtěla zavolat Janě, ale vždycky „hrdě“ odložila telefon dřív, než se na druhé straně ozval vyzváněcí tón. O tom, že jí udělat první krok nepřísluší, ale byla poslední dobou přesvědčená stále méně.

     

    Cestu nočním autobusem zavrhla. Plačící novorozenec by přilákal zbytečnou pozornost na její ztrápenou postavu. Ke klinice se vydala pěšky. Štěrk tlumil její kroky, ale na zvuk jejího pláče byl krátký.

    „Budeš se mít fajn, uvidíš,“ vyrážela ze sebe trhaně a snažila se do paměti vtisknout barvu a tvar očí své dcery. „Já bych nebyla dobrá máma, fakt.“ Dál už nemohla, hlas ji zradil. Odhrnula si z čela vlasy a usykla, když ji po prudkém pohybu píchlo v podbřišku.

    Světla kliniky svítila do noci jako maják varující lodě před ztroskotáním. Ona už ztroskotanec byla, ale malá si zaslouží lepší bytí.

    Otevřela dveře do vstupní haly a před náporem světla musela přivřít oči. Pevněji přitáhla osušku k drobnému tělíčku a sbírala síly. Na rozloučení, na stisknutí zvonku pohotovostní služby, na útěk...

    Zlehka přitiskla své rty na drobnou tvář a položila dítě na rohožku.

    „Je mi to líto.“

    Stiskla zvonek.

     

    Trhla sebou. Zvonek ji probudil z krátkého spánku, který si cestou do vstupní haly vyčítala. Nikdy by neměla usnout v práci!

    Nejdříve si myslela, že jde zase jen o další pokus o vtip. Kromě kusu hadru, který ležel na rohožce, nic a nikdo v hale nebyl. Sehnula se, aby látku uklidila. „Panebože,“ strnula při pohledu na modré oči ubrečeného novorozence. Opatrně ho vzala do náruče a ještě vyběhla ven před budovu. Tušila, že tenhle pokus je nejspíš marný. Za roh ulice právě rychlým krokem zahýbala dívka, která jí opět bolestně připomněla Janu.

    „Zítra jí už určitě zavolám,“ slíbila sama sobě v duchu, když o chvíli později s dítětem v náručí vytáčela linku nočního lékaře...


    Příběh jednoho života

    Jana LANDOVÁ (19)
    2. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Abigail se opřela o mříže své cely. Malá věznice v zapomenuté osadě uprostřed země nikoho páchla po připálené cibuli. Nevadilo jí to. Poušť rozprostírající se desítky mil na všechny strany byla tak dokonale sterilní, že jakýkoliv pach Abigail neznepokojoval, naopak měla radost, že má v nose něco víc než jen jemný písek. V protější cele seděl na zemi muž.

    „Za co tu jsi?“ — zeptala se tiše Abigail.

    Muž k ní zvedl své frustrované tmavé oči, snad aby se ujistil, že mluví na něj. Pak hlavu znovu sklonil. „Za život...,“ řekl tiše.

    „Někoho jsi zabil?“

    „Za svůj život...,“ odtušil muž nevzrušeně. Bylo ticho. Abigail si nebyla jistá, jak to má chápat.

    „Odpověď zní ano,“ řekl po chvíli muž „Zabil jsem...“ Znovu ticho. „Mnohokrát...“

    I přes toto tvrzení měla Abigail pocit, že nemluví s vrahem.

    „Jak se jmenuješ?“ — zeptala se.

    „Nemám jméno.“

    „Ale někdy jsi ho měl...?“

    „Je to dávno... Nepamatuji si ho.“

    „A pamatuješ si, kým jsi byl?“

    „Ano,“ odpověděl muž, „bohužel ano.“

    „Vyprávěj mi svůj příběh...“

    Muž chtěl odmítnout. Jeho život ho stále zraňoval. Ještě nikdy nikomu neřekl ani jediné slovo o svém životě. Ale té ženě v protější cele se podařilo najít a vrátit na místo část jeho srdce. Srdce, které mu kdysi vzali a roztříštili kladivem. A ten malý kousek srdce najednou věděl, že když jí řekne svůj příběh, bude ten kousek srdce svobodný, jako ještě nikdy nesměl být.

    Marně se snažil rozpomenout na dětství. Když se zoufale snažil vybavit si máminy písničky, vůni otcovy kolínské, smích starší sestry... uvědomil si, že nejkrásnější vzpomínky jeho života mu nejspíš vzali Oni. Smazali mu je. Aby zapomněl, kým byl. A na místo nafukovacích balónků, kola a zvonkohry mu do hlavy uložili granáty, obrněné transportéry a rezavý zvuk kulometu. Seděl na chladné podlaze cely a jediné, co se mu po urputném boji s vlastní pamětí vybavilo, byl neurčitý dusot asi desítky dětí na hřišti, klapot plastových lopatek a kyblíků na pískovišti, cvakání kolečkových bruslí na chodníku z kamenných dlaždic, který vedl kolem. Žádné obrazy, žádné hlasy.

    „Myslím, že jsem si rád hrával venku...“

    Ze školy se mu vybavoval jen tyranský učitel biologie.

    „Vysokej. Hubenej. Slizoun. Měl přísný oči a knírek. Nejdřív byl docela fajn. Ale pak ho prý opustila žena a on si začal vylejvat vztek na žácích. Vždycky nosil přes košili pletenou vestu. A v ruce ukazovátko. Takový to starý, dřevěný. Když jsme nedávali pozor, jednu jsme dostali. Pořád nám dělal naschvály. Třeba nám dal na test dvacet minut a patnáct z toho nám vykládal, jakým způsobem ho máme vyplňovat, a my zatím nesměli psát. Vyhodili ho dva roky potom, co jsem odešel. Prý proto, že zneužíval nějakou holku. Nevím, kolik je na tom pravdy.“

    Ten kousek srdce, který mu nyní tloukl v hrudi, se zachvěl, když si uvědomil, jak rád by teď začal mluvit o tom, že šel na vysokou. Tam potkal nádhernou chytrou dívku, kterou si po škole vzal. Rodiče jim půjčili na domek na předměstí. Začal pracovat v pojišťovně a postupně se vypracoval až na ředitele regionální pobočky. Měli krásnou holčičku s dvěma culíky a kluka, co si rád hrál na pilota.

    „Dali mi do ruky samopal a na hlavu zelenej baret,“ řekl místo toho. "Nevadilo mi to. Naopak. Bylo to fajn. Dobrodružný, vzrušující. Akce a nebezpečí. Prostě všechno, o čem jsme tehdy snili.

    Pak umřel Bob. A Dave. Taky Jimm, Alan, Eddie, Roger, John... Přežil jsem jen já. Dostal jsem nějakou blbou hvězdu. Byl jsem šťasnej. Že jsem vyváz. Že mám metál... Umíralo čím dál víc lidí. Čím dál víc jich bylo zraněných. Já neměl ani škrábnutí. Vyznamenáníma jsem si mohl ozdobit každou píď svýho stanu.

    Pak mi vzali jméno. Zničili otisky prstů. Smazali všechny záznamy. Přestal jsem existovat. Většinou jsem pracoval sám nebo jen s malým týmem. Plazil jsem se pod těma vlhkejma dusnejma stromama a zabíjel ty, který jsem dostal na fotkách.

    Říkali, že za naše ztráty může džungle. A řekli, že z ní udělají poušť. Aby se nám líp bojovalo. Tak shodili z letadel na džungli tuny nějakýho sajrajtu. Spoustě stromů slezly listy a spoustě lidí slezly vlasy a nehty.

    Ještě pár let se tam navzájem masakrovali. Mě už ale poslali jinam."

    Domů. Toužil říci. Postavit dům, založit rodinu. Do konce života se věnovat leštění karosérie zánovního auta a rybaření. Každej čtvrtek chodit hrát kuželky a každou sobotu brát ženu na oběd.

    „Lítal jsem kolem celý tý kulatý země a dál bojoval. Ale už ne tváří v tvář. Střílel jsem zdálky. Pokládal bomby... Občas jsem měl něco sehnat, nebo něco někam dopravit.“

    Odmlčel se.

    „Víš, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl dělat něco jinýho. Prostě jsem plnil rozkazy. Stačilo mi dát rozkaz. Na nic jsem se neptal. Neprotestoval jsem. Prostě jsem ho splnil. Nedělal jsem to pro slávu své vlasti a už vůbec ne pro svoji vlastní. Neměl jsem žádnou hodnotu, pro niž bych to dělal. Byly to prostě rozkazy. Nic víc. Jen rozkazy...“

    Muž se chvíli díval Abigail upřeně do očí. Možná hledal pochopení, možná útěchu, možná trest. Ale z jejích kovově šedých očí nedokázal vyčíst vůbec nic.

    „Nakonec mě dostali. Ti druzí...,“ řekl nakonec a znovu sklonil hlavu.

    „Zavřeli tě do tohohle vězení?“ — zeptala se Abigail.

    „Ne,“ zavrtěl hlavou muž. „Mučili mě a pak... to je vlastně jedno.“ Znovu zavrtěl hlavou. „Ale ano, tohle všechno jsou důvody, proč jsem se ocitl tady.“

    „Tady ve vězení?“

    „Prostě tady,“ řekl muž tónem, který vylučoval jakoukoliv další otázku nebo poznámku. Zvedl k ní oči. Tahle žena tu zjevně byla příliš krátce, aby pochopila, o co tu jde. Příliš krátce, aby stačila poznat, co je tohle za místo. Ušklíbl se. Když se on sám dozvěděl pravdu, málem se mu zastavilo srdce. Nebo spíš to, co z něj zbylo. Něco mu ale říkalo, že ta žena s lesklými vlasy a kovovýma očima se s tím vyrovná snáze. „Snad ses nenechala oklamat tou druhořadou klimatizací...,“ řekl tiše. „Tady jsi v pekle.“


    Kara

    Kateřina VAŇOURKOVÁ (15)
    3. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Kara se zlobí, Kara šílí, Kara běsní, jak dovede běsnit jen patnáctiletá puberťačka.

    Skoro utíká temným lesem. Šla tudy sice už mnohokrát, ale takhle naštvaná ještě nikdy. Má pocit, že asi sešla z cesty, ale co na tom záleží, když půjde lesem pořád nahoru, musí dojít do vedlejšího údolí.

    Zrovna v nejméně vhodné chvíli zakryl velký mrak měsíc. Jestli do teď byla v lese skoro tma, teď tu byla úplná tma. Kara udělala krok, ale její noha nenašla oporu. Les na tomto místě přešel v hrozivý sráz. Zoufale se snažila zachytit stromů, ale vše bylo marné. Dívka spadla asi z patnáctimetrového srázu. Vrstva jehličí a mechu utlumila velmi tvrdé přistání, ale i tak Karu bolelo celé tělo.

    V duchu si řekla: „Do hajzlu! To se kluci nasmějou, až jim to budu vyprávět!“

    Druhá myšlenka byla výrazně praktičtější: „Ještě že mám černý hadry, na nich nebude vidět špína.“

    Když se promyslela až k tomuto bodu, chtěla vstát. Obrovská bolest v obou nohách ji usadila do mechu. Nočním lesem zaznělo silné „Au!“

    Začala si osahávat levou nohu. Zhruba ve středu lýtka nahmatala přes kůži obrovskou bouli. Tak, a už je to jasný. Má zlomenou levou nohu a možná i pravou. Opřela se o strom a začala přemýšlet. Z domova vyrazila po deváté. Teď může být tak deset, maximálně půl jedenácté. Tudy v noci určitě moc lidí nechodí a tak musí počkat do rána. To přece nebude obtížné. Bude tady kempovat jako za mlada.

    Proud myšlenek přerušilo jektání zubů. No ovšem, jejích zubů. Listopad je letos mimořádně studený a její značkové oblečení, v zamilované černé barvě, není to pravé na nocování pod širým nebem.

    Chtěla se schoulit, ale bolest v nohách ji zastavila. Napadlo ji volat o pomoc. To však rychle zavrhla. Ona nikoho nepotřebuje. Chvilku se dívala do tmy, ale pak ji klesla hlava a trpkou skutečnost vystřídala vize stejně trpké minulosti.

    Kara stojí v obýváku a slyší svojí matku: „Karolínko! My tě na tu diskotéku nepustíme!“

    Kaře prolétlo vztekle hlavou: „Kdyby si aspoň nechala tu Karolínku. Táta známý vztekloun a cholerik jí říká alespoň Karolíno, ale matka furt Karolínko, Karolínko. Jako by byla malá.“

    Pak se do diskuze vmísil i táta: „Jak se z toho druhýho mlýna dostaneš domů?“

    Kara nakvašeně odsekla: „Vy děláte, jako by to byla cesta kolem světa. Z Březenecký na druhý mlýn. Přes les to zvládnu za hodinu a půl a po silnici za dvě!“

    Táta vyskočil a zařval: „Takhle se mnou nemluv!“ Pak se trochu usměrnil a dodal: „Nikam nepůjdeš.“

    Matka jen šeptla: „Máme o tebe strach, tak to pochop“.

    To ale nešlo. Tohle Kara nechtěla a nemohla chápat. Navíc ji na II. mlýně čeká David a ten je tak, tak moc hezkej a milej. Je jí už tři měsíce patnáct a může si dělat co chce. Vběhla do svého pokoje a rychle se oblékla.

    Tahle revolta rodiče dokonale zaskočila. Máma pobíhala okolo jako slepice a dost zmateně prosila. Táta usedl k televizi a napjatě sledoval koncert filharmonie.

    Ve dveřích slyšela plačtivý ženský hlas: „Karolínko, nechoď, prosíme, nechoď“.

    Zoufalé věty utnul drsný mužský hlas plný vzteku: „Už se nemusíš vracet!“

    Potom táta vší silou zabouchl dveře a Kara vyběhla před dům.

    Obrovská zima dívku probrala k vědomí. Doslova cítila, jak z ní studená zem vytahuje životní sílu. Bolest, zima, strach, to byly její pocity.

    To bylo tak jiné v porovnání s tím, co četla na různých chatech na internetu. Tam byla smrt popisována jako nádherný vrchol všeho. Kluci a holky chodili na hřbitovy a popisovali, jak chtějí ukončit život. Ale byla to jen a jen slova.

    Kara cítila, že na skutečné smrti není nic krásného a povznášejícího. Lesní tišinu studené noci protnul zoufalý výkřik: „Pomoc! Pomoc!“

    Volala a volala, ale jedinou odpovědí bylo šumění větru v korunách stromů. Nakonec Karu přemohla únava a hlava jí klesla vyčerpáním. Jako by v tu chvíli vyrazila proti toku času.

    Vidí sebe na dovolené v Itálii, vidí svého prvního kluka. Pak je tady první školní den a pak se obrazy časů minulých slily do velkého zmateného celku. Vše se mění, ale dvě věci jsou stálé. Táta a máma!

    Kara se probrala a z posledních sil zařvala hlasem plným zoufalství: „Mami, Tatí!“

    Posledním zbytkem vědomí vnímá vzdálený hlas: „Karolíno, kde jsi?“

    Někdo s ní zatřásl a do očí jí svítí dvě baterky.

    Je tu máma a táta.

    Asi sní. Ale ne! To není sen.

    Máma říká: „Teď nespi! Táta už volal doktora!“

    Kara slabě hlesla: „Co tady děláte?“

    Máma se slabě usmála a odvětila: „Táta měl o tebe strach a tak jsem jeli na ten II. mlýn. Když jsi nedorazila, šli jsme tě hledat“.

    P.S.: Jestli čekáte hapyend, budete asi zklamáni. Život není argentinská telenovela. Kara se uzdravila a za šest týdnů šla znovu do školy. Ale vzorná holčička se z ní nestala. Dál bojovala svůj skrytý boj puberťáka. Ani otec se nestal tolerantním tatíčkem, který své dceři všechno dovolí. Matka také neopustila přehnanou péči o svojí malou Karolínku. Všichni zůstali stejní, ale každý z nich ze svých názorů asi tak o půl kroku ustoupil. Ta noc plná strachu jim trochu pročistila hlavu i srdce.

    Stalo se v Chomutově 19. listopadu 2008.


    Obraz

    JANA POLOŽIJOVÁ (17)

    Jako každý den byl správce galerie na poslední obchůzce. Pečlivě procházel místnost za místností a kontroloval co se dalo. Když dorazil k sekci na druhém poschodí, Alexovi nedělalo nejmenší problém schovat se u vchodu na půdu. Ne, dnes neodejde. Zůstane tu a bude se dál dívat na tu nádhernou dívku z obrazu. Ostatně jako každý den. Doslova se do té dívky zamiloval. Rozum mu říkal, že to je nesmysl, ale to stejně nebylo nic platné. Bylo to jakoby z toho obrazu vyzařovala zvláštní síla. Něco, co ho lákalo. Jen, co správce zmizel za rohem, vrátil se Alex na své místečko. Obraz visel až úplně vzadu, schovaný. Každý den se snažil vtisknout si ho do paměti. Stačil mu jen jeden týden, aby si ho dokázal vybavit kdekoliv a kdykoliv. Přesto to nebylo dost. Den co den chodil pozorovat dívku z obrazu.

    Na obraze je podivná krajina. Až neskutečná. Znázorňuje útes nad mořem, které se rozprostírá přes celý obzor. Právě je západ slunce. Moře se zbarvuje do krvavě rudé. Oranžovorůžové mraky lemují jeho okraj a se stromy na útesu si pohrává vítr. Mezi stromy stojí dívka. Má na sobě lehké bílé šaty, ve tváři uličnický výraz a rozevláté vlasy. Celým postojem těla i výrazem jakoby říkala:„Pojď za mnou, neboj se. Následuj mě.“ A lákala pozorovatele do hlubin lesa útesu.

    Alex zas stál u Obrazu a vpíjel se očima do každého jeho detailu. Celá jeho přítomnost se točila kolem Něj. Zapomínal žít. Kdyby se ho někdo zeptal, co si přeje nejvíc, řekl by:„Být s tou dívkou“. I přes krásu toho Obrazu z něj cítil jakési tajemné napětí. Očekávání něčeho špatného. Nedokázal tomu zabránit a tak jen hodiny seděl a díval se. Alex nevědě jak dlouho tam nehybně seděl.

    Probralo ho až pravidelné ťukání kapek deště o parapet a okno. Nebe za oknem potáhl černý příkrov tmy a všechno ztichlo. Krajinou se rozléhal jen zvuk padajícího deště. Vítr, který se objevil odnikud rozrazil vedlejší okno a zas se rozplynul. Jako kdyby tam nikdy žádný nebyl. Alex šel okno zavřít. Nevěděl kolik je hodin, ale už muselo být hodně pozdě. Chtěl se vrátit ke křeslu naproti Obrazu. Zarazil se. Úžas ho přikoval k zemi. Zprvu měl pocit, že to bylo jen zdání. I když se vzduch zavlnil podruhé, nevěřil svým očím. Bylo to něco tak zvláštního. Po chvíli ho přemohla zvědavost a pomalým krokem se vydal dopředu. Ono vlnění Alex v duchu přirovnal k mírnému vlání závěsu v otevřeném okně. Krůček po krůčku se blížil ke Svému obrazu stále pozorujíc „závěs“. Jakmile se dostal do blízkosti obrazu, pocítil znovu to podivné lákání. Jakési nutkání jít přímo do středu toho vlnění. Alex stál nerozhodně na místě. „Měl bych zjistit co to je. Další šanci už mít nebudu,“ řekl si pro sebe a šel blíž. Opatrně natáhl ruku k místu, kde se vzduch chvěl. Náhle pocítil chlad, jak se mu rozprostírá po celém těle. Na konečcích prstů se mu vytvořila jinovatka. Rychle ucukl zpátky, ale dlouho to nevydržel a opět se ruku přiblížil. Teď už byl na chlad připravený a snadno se dotkl „závěsu“. Bylo to to nejzvláštnější, co kdy zažil. Vzduch kolem jeho ruky byl jemný jako pravé hedvábí a příjemně klouzal po kůži. Nejpodivnější ale bylo, že ruku neviděl. Končila v místě, kde se dotýkal „závěsu“. Posunul ruku dál a i další část zmizela. Alex ruku vytáhl a ustoupil dozadu. Podíval se skrz chvění na obraz, jakoby to bylo naposledy, co ho vidí. Pak se zhluboka nadechl a rozhodně vyrazil proti víření.

    Alex otevřel oči. Cítil se jako po jízdě na horské dráze. Ještě teď mu srdce bušilo jako splašené. Nicméně jakékoliv pocity nahradilo ohromení. Ohromení, úžas, fascinace. To jsou jen chabé pokusy o popis několika slovy. Ve skutečnosti se to popsat nedalo. Ležel na něčem měkkém. Mech, usoudil hned jak se rozhlédl kolem, a tráva. Nad hlavou viděl koruny stromů lehce se pohybující ve slabém větru. Skrz ně bylo vidět pomalu tmavnoucí nebe. Alex vstal a zaměřil svůj pohled o kus dál. Byl v březovém lese. Něco mu to připomínalo, ale nedokázal ten pocit zařadit. Vstal a vydal se směrem, odkud přicházel vítr. Zanedlouho začal les řídnout. Pak už bylo jen otázkou několika minut, než došel na konec. To co tam uviděl mu vyrazilo dech. Stál na kraji útesu, útesu tak důvěrně známého. Připadalo mu to jako věčnost, než se dokázal znovu nadechnout. Uvědomil si CO je to za útes a PROČ mu byl les tak povědomý. Jaký význam má tmavnoucí obloha a slaný vítr. A když všechna kolečka zapadla kam měla, otočil se s takovou rychlostí až se zakymácel. Očima pročesával les za ním a hledal. Hledal dívku z obrazu. Ale nenašel. Zoufalství, jež ho zasáhlo bylo obrovské. Znovu a znovu se rozhlížel kolem, ale ať se snažil jak chtěl nikoho neviděl. „Nikdo tu není. Je to jen sen. Tohle nemůže být skutečné. Ale ani tady jí nepotkám.“ Šeptl si pro sebe Alex. Zklamaně se posadil do trávy a opřel o strom. Přemýšlel proč se to stalo a když už, tak proč tu není. Po tváři mu stekla osamělá slza. Ani se nenamáhal jí setřít. Volně klouzala po kůži dolů k bradě. Tam se chvíli rozhodovala jestli má spadnout a nakonec líně skápla Alexovi do klína. Alex tam jen seděl a nevnímal nic okolo. Lehký vánek, zpěv ptáků ani šelest listí.

    Z otupělosti ho vytrhl až jeden zvuk. Sametový hlas, který lákal a vábil. Hlas za jeho zády. Hlas, který patřil překrásné dívce a který říkal:

    „Pojď za mnou, neboj se. Následuj mě.“


    Vzpomínky poštolky z kostelní věže

    Daniela BLAŽKOVÁ (16)

    Ale co byste ode mě chtěli slyšet zajímavého? Jsem jen stará poštolka z kostelní věže. Lidé si mě nevšímají. Ve svých šestnácti letech jsem ráda za každý nový den, do kterého se probudím. Všechna má ptáčata už dávno dorostla dospělosti a samci se o mne také už neperou. Jsem v podstatě důchodkyně. Říkáte, že i důchodci mají krásné vzpomínky? Nu ano, pár by se jich možná i našlo...to byste nevěřili jaké věci se z takové kostelní věže dají vidět. Při svém shlížení z parapetu kostelního okénka jsem poznala hodně typů lidí. Lidé spěchající ve vás vyvolají otázku: „Proč tak spěchají? Co jim utíká?“, ale pak jsou tu i lidé s rozvážnou chůzí a dobrýma očima. O některých škoda jen mluvit, ale někteří vás zaujmou na první pohled.

    Takhle jednou, když jsem byla skoro ještě mládě, v létání jsem měla ještě nejistotu, ale rodiče mě z hnízda už vystrnadili, šly po prázdném zimním náměstí maminka s malou holčičkou. Nemohly jí být ani dva roky, ale vesele si to ťapkala vedle maminky. Růžová čepička jí byla trochu větší a na zimou zčervenalých lících měla krásný úsměv, byla jako maková panenka. Dívala jsem se na ně ze svého místečka a kdybych měla mimické svaly, také bych se usmívala. Tu najednou holčička povídá mamince: „Mamí, podívej ptáček...“ Obě se koukly mým směrem a mé malé srdíčko zaplesalo radostí, lidé, ti velcí nebezpeční savci, si mě všimli, ale já se nebála, jejich úsměv mi utkvěl v paměti... no, až doteď. Mnohokrát jsem je tam vyhlížela, ale marně, nikoho takového jsem již nezahlédla.

    Až o patnáct let později, když jsem se vyhřívala na letním sluníčku, upoutala mou pozornost jedna dívka. Byla mi povědomá, blonďaté vlásky jí vlály ve větru a kolem ní se šířila pozitivní energie, kterou vidíme jen my, zvířata. Usmívala se, a mezi upocenými těly ostatních obyvatel vypadala jako víla. Ihned jsem jí poznala i bez růžové čepičky. Byla to ona. Má krásná vzpomínka. Sedla si na lavičku přímo pod věž a na někoho čekala. Určitě na mě zapomněla, říkala jsem si a jen smutně hleděla na její rozevláté vlasy. Otočila se a koukla na mě pomněnkovýma očima, usmála se stejným úsměvem jako tehdy a...zamávala. Nevím proč, nevím jak věděla, že jsem to já, ale prostě věděla. Bylo mezi námi podivné spojení. A pak se zvedla a odešla, jakoby už dostala vše, co potřebovala.

    Tentokrát jsem na její návrat nečekala dlouho. Skoro každý den chodila po náměstí, někdy sama, jindy s kamarádkami. Žádná se jí nevyrovnala. Ani na mě nezapomněla, vždy se usmála a občas i zamávala. Reakce okolí ji vůbec nezajímala.

    Asi měsíc po našem opětovném setkání přišla s klukem. Byl to takový vysoký klacek, ale úsměv měl pěkný. Kdejaká cácora by pro něj zahořela, ale on měl oči jen pro ní. Bála jsem se, že se ke mně nebude znát, ale nezklamala. Když mi mávala, ukázala mě i tomu svému fešákovi a on se usmál. Věděla jsem, že je to kluk pro ní a poprvé jsem zakřičela na člověka. Okamžitě pochopila a vrhla se svému doprovodu kolem krku, jako by čekala na mé požehnání. Byla jsem šťastná s ní.

    Vše se vrátilo do starých kolejí, akorát teď sem na náměstí chodila většinou s ním, než s kamarádkami. Štěstí z ní sálalo na každém jejím kroku a náměstí vždy prozářila svou přítomností. Celý svět s ní byl hezčí, ale pak se najednou něco zvrtlo, a ona se přestala objevovat. Říkala jsem si, že třeba nemá čas, nebo jen náladu. Měsíce ubíhaly a já myslela, že dočista zapomněla, přestalo mě bavit nadále jí vyhlížet a mé zdraví chřadlo. Až jednou, když jsem ležela ve svém teplém hnízdě po vydatné svačince, slyšela jsem šramot. Neváhala jsem ani chvíli v domnění, že by to mohla být nějaká ta myší pochoutka. Ale kdo to nestál v okně věže? Moje víla, ale její pozitivní energie byla pryč. Oči od slz a úsměv jako by nadobro zmizel. Co se té mé chudince stalo? A co tady dělá? Mé malé srdíčko divoce tlouklo. Vyčkávala jsem. Pokaždé jsem jí viděla jen z výšky třiceti metrů a bála jsem se bližšího setkání. Po chvíli, během které se nic nedělo, jsem se odhodlala, že se k ní přiblížím. Naneštěstí má křídla zašustila a dívenka se mě lekla. Otočila se a já viděla v jejích krásných očích slzy, přes obličej měla rozmazanou černou barvu, nejspíš nějaká nová móda, rty celé popraskané a jindy upravené vlasy úplně rozcuchané. „Kššá, kšáá leť pryč ptáčku, leť za teplem, leť ode mě, se mnou tě čeká jen smůla,“ začala na mě křičet a slzy se jí po tvářích hrnuly v proudech. Ohnala se po mně a já raději odlítla kousek dál. Jako správný strašpytel jsem vyčkávala opodál. Děvenka otevřela prázdný okenní rám věže a cpala se do nepříliš velkého otvoru. Co to dělá? Říkala jsem si a jen němě přihlížela. Po pár minutách už seděla na zrezivělém parapetu. Teprve pak mi to došlo...chce skočit. Nevěděla jsem, co dělat, začala jsem zděšeně skákat po půdě věže a pípat jako malé mládě. Vůbec si mě nevšímala, něco si mumlala pod vousy a křečovitě se držela rámu.

    Najednou mě něco napadlo, vyletěla jsem dírou ve stropě ven a vyhlížela aspoň jednu dušičku. Byl skoro večer, obchody zavřené a civilizace nikde. Proletěla jsem celé náměstí, ale nikoho nenašla. S úzkostí jsem se vracela, bála jsem se, že najdu jen její mrtvé tělo. Úlevu nad tím, že dívka ještě neskočila, vystřídal rychle zase strach, už se nedržela rámu. Nezbývalo moc času. Zachránil ji...mě...nás člověk, který se zahalený v kabátě prodíral uličkou z náměstí. Vyletěla jsem za ním jako za mlada a snažila se ho všemi prostředky upoutat. Nakonec jsem na něj, ať mi to odpustí, svrhla sutiny z okapu kostela. Konečně vzhlédl. Výraz údivu se mu změnil do tenké čárky, přiložil si nějakou černou věc k uchu a začal mluvit, doufala jsem, že volá pomoc. Jakmile tu věc zase odložil, běžel ke dveřím věže a neslyšně se přibližoval k dívčiným zádům, šlo mu to docela dobře. Sledovala jsem ho z bezpečné vzdálenosti. Netrvalo to moc dlouho a už ji držel v bezpečné náruči. Mezitím přijela i velká barevná blikající věc, vyběhli z ní muži v červených oblecích a už odváděli mou milou dívenku pryč.

    Ten den jsem jí viděla naposled. Už nikdy se nepřišla podívat ani na mě, ani na své náměstí. Nevím jak se jmenovala, ani proč chtěla skočit, ale vím, že se má dobře. Ptáte se jak? Jsme přece spřízněné duše, a ty si rozumějí i bez spojení a beze slov...


    Slunečná obloha

    Veronika KOVÁŘOVÁ (16)

    Tuhle hvězdnou oblohu jsem si pamatoval. Snad byla i stejná, jako tehdy. Tu noc, kdy jsme se my dva setkali. A ty ses mě tenkrát tak moc bál. Tolik ses obával, že ti ublížím a věděl jsi proč. Ale potřeboval jsi pomoc. Byl jsi ztracený a hlavně zraněný. Ale i tak jsi se bránil. A málem se ti podařilo mě od sebe odehnat. Dokonce jsi mě i popálil elektřinou na ruce. A já... Já si pořád pamatuju ten strach, co jsem viděl v tvých nádherně zářivých očích. Strach, že budu jako ti, kteří tě odvedli od tvého otce. Ty sis přál se k němu jen vrátit. Jenže... Pak bychom se nikdy nesetkali, a i když vím, že bych ani nevěděl, že existuješ, tak by mě to tak moc mrzelo.

    A teď, když tu takhle sedíme u ohně a díváme se na hvězdy, tak mi i malá jiskřička v ohni připadá jako jedna překrásná vzpomínka, jedna z těch, které jsme spolu zažili. A ty se o mě tak klidně opíráš, s tím pocitem bezpečí a důvěry. Ty totiž víš, že mi už dávno můžeš věřit. Celým svým srdcem. Vím, jak moc lidí by řeklo, že jsi jen stroj. Letadlo. Ať už normální, nebo jako teď, malé. Ale pro mě jsi něco víc. Ale ty... Jsi pro mě mnohem víc. Můj nejlepší přítel, můj parťák. Ty při mně vždycky stojíš. Nikdy jsi mě nenechal padnout. Tvá mocná křídla a laskavé srdce mi to nedovolily. Ani na závodech, ani když jsme byli kdekoliv jinde na tomhle krásném a divokém světě. Tak ty jsi na mě pořád dával pozor. Nemám to silné tělo, tak jako ty. Ale nebál jsem se postavit čemukoliv, jen proto abych tě znova viděl létat. Na té překrásné a čisté modré obloze. A nádhera je taky, že mi dáváš příležitost podívat se tam s tebou. A proletět i mračny, abychom ten den viděli slunce.

    Mé smaragdové oči na tebe pohleděli, a já se musel hřejivě usmát. Když jsem tě viděl tak spokojeně a pokojně odpočívat. Ohnivá záře se klidně usadila na tvém černo-fialovém těle, a dodala mu zajímavý vzhled.

    Slíbil jsem ti, že se pokusíme tvého otce najít. Protože, ať je to kdokoliv, tak si ho ohromně vážím. Za to, že vytvořil něco tak krásného. Protože i když jsi stroj, tak máš tu krásnou čistou duši, kterou sis mě získal. I když vím, jak to s tebou je. Že si myslíš, že už tě dávno nehledá. Já tomu nedokážu ale věřit. A slíbil jsem, že se znova setkáte.

    „Justine.“

    Uslyšel jsem tvůj silný hlas. Vždycky jsi mluvil nahlas a jasně. Nikdy jsi nešeptal. Otočil jsem hlavu a mrkl, když jsem viděl otevírat se tvé fialovo-bílé zářivé a upřímné oči.

    „Jo?“ — zeptal jsem se a ty jsi mrkl.

    „Pamatuješ si ještě, co se před rokem v tenhle den stalo? Nebo jsi zapomněl?“ — dožadoval se Laris odpovědi a já se podíval do ohně.

    „Jak bych mohl?“ — odpověděl jsem upřímně. Věděl jsem, kam tou otázkou mířil. Laris si šel za svým účelem vždycky přímo. A já se tomu nedokázal vyhnout. Když se jeho pohled na mě ale pořád tak neodbytně upíral, tak jsem podlehl.

    „No jo, já si pamatuju, jak jsi mě zachránil před tím medvědem, “ — vypískl jsem trochu naštvaně a Laris se spokojeně a vítězně usmál.

    „Správně,“ — pobroukal si a já se uraženě zahleděl na hvězdy. A když ticho pořád trvalo, hluboce jsem si povzdychl. „Taky bys mi mohl bejt vděčnej. Kdo ti spravil to prostřelené křídlo? Já, “ řekl jsem stále hledící na hvězdy.

    „Děláš, jako bych ti za to nikdy nepoděkoval,“ ozval se a já se líně pootočil, s rukama za hlavou.

    „To neříkám. Jsem ti vděčněj. Ale byli jsme v tom namočený oba. Takže si navzájem nic nedlužíme,“ řekl jsem už klidně a v hlavě se mi objevily obrazy a vzpomínky z té noci.

    „Jsem cvok, že se už takhle rok kamarádíčkuju s letadlem. A ještě k tomu tu s tebou slavím, jak jsme se setkali.“

    Ne, ty ses nad těmahle slovy neurazil, tys mi to vrátil.

    „A copak ty? Ale já jsem blázen, že se bavím s takovým individuem mdlého rozumu.“

    Tuhle poznámku jsem jaksi klidně vstřebal, ale tu další ne.

    „A najdi si ženskou.“

    Teď už jsem měl chuť chytnout ho pod tím jeho lesklým trupem a uškrtit ho, i do těch detailních a miniturních drátů a všeho ostatního.

    „Nevím, čím to je. Vždycky ode mne odejde sama!“

    Prudce a co nejrazantněji jsem na něj vyjel. Jenže on jako vždy zůstal v klidu a s připomínkou, kterou jsem vůbec nemohl vystát.

    „To bude tím, že jim vždy smíchem vyprskneš ty špagety na celej obličej.“

    Možná, že jsem nervově labilní, ale někde jsem četl, že vztek má jít ven z těla. Tak jsem vzal šutr a hodil ho daleko, jak jen to šlo. S pořádným rozpřáhnutím a švihem, jak jinak.

    „Jsme to nandali Americe dva nula,“ zafuněl jsem a Laris, s očima v sloup, přikývl. „A Kanada vyhrála.“

    „Jo,“ vydechl jsem spokojeně a opřel se o ten velký kámen se šťastným výrazem a pohledem ke hvězdám. „Ale stejně jsme toho spolu hodně zažili. Závody. Trénink. To společné létání. Poučování se navzájem a ty hádky. Bylo toho hodně,“ zavzpomínal jsem si a koukl na Larise. Ten se o mě pořád tak spokojeně opíral.

    „Pamatuješ první závod?“

    Usmál se na mě a přikývl: „Jak bych nemohl?“

    Měl pravdu, jak by nemohl. A já taky. Zachumlal jsem se do mojí rudé bundy a uvelebil blíže k Larisovi. Spokojený a spolu s ním hřející se v teple.


    Vražda po anglicku

    Eliška MELICHAROVÁ (15)

    Byla deštivá noc. Kapky vody těžce dopadaly na kamennou dlažbu, jež byla v Anglii v 18. století přirozenou součástí každého města. Ulice, jako vystřižené z nejslavnějšího románu Oscara Wilda, zely prázdnotou. Jen mokré krysy zmateně pobíhaly sem tam, ve snaze najít něco k snědku. Lawrence, syn barona Harolda, jež vlastnil několik továren na výrobu porcelánu, seděl v knihovně a pozoroval scénu za oknem. Pomalu vstal z měkkého červeného křesla, přešel blíže k oknu a položil svou světlou ruku na chladné sklo. Trochu se zamyslel. Připadal si osamělý. Ačkoli o něj díky jeho dokonalému vzhledu stálo mnoho urozených žen a dívek, přátele neměl žádné. Někdy se mu dokonce zdálo, že na něj ostatní mladí chlapci žárlili. Neznal důvod. Oni přece byli také bohatí a urození. Z rozjímání jej vyrušil rodinný komorník, Damien. Lawrence ho měl rád spíše jako přítele než sluhu, i přes to, že jeho otec přátelství svého syna s personálem považoval za nepřípustné. „Mladý pane, váš otec si přeje, abyste již šel spát,“ oznámil s mírnou poklonou. Lawrence si jen povzdechl. Bylo mu osmnáct, tak přeci věděl, kdy je čas spát a navíc mu to mohl říct otec osobně. Vždyť dveře jeho pracovny jsou hned naproti. „A to mi nemůže říct sám? Musí to vzkazovat po tobě?“ — postěžoval si a opustil místnost.

    Ráno se sešli u snídaně. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy se mohli vidět. Baron Harold trávil celé dny ve společnosti svých bohatých přátel a o vlastního syna se téměř nezajímal. Vyčítal mu smrt své ženy, jež zemřela při porodu jediného potomka. Lawrence netušil, kde pramení otcova zlost a nezájem. V podvědomí možná tušil důvod, ale za smrt matky přece nemohl. „Měl by ses oženit,“ řekl najednou otec. Lawrence se na něj trochu nechápavě podíval. „Všichni chlapci tvého věku jsou ženatí nebo mají alespoň vážné známosti. Nevím, v čem je problém. Denně se mne na tebe ptá mnoho svobodných dam a slečen,“ vysvětlil Harold. „Nechci se ženit,“ oznámil Lawrence. „Já se tě na nic neptám. Oženíš se a hotovo. Víš, jak se za tebe stydím, když musím před přáteli přiznat, že ještě nikoho nemáš?“ — řekl baron a podíval se na syna s mírným opovržením. Lawrence se prudce zvedl, oznámil otci, že ho jeho přátelé nezajímají a odporoučel se do svého pokoje. Posadil se na postel a položil si hlavu do dlaní. „K čemu by mi bylo manželství s bohatou dívkou, když ji nebudu milovat?“ — zamyslel se nahlas. „Mladý pane, víte přeci, že se v dnešní době na city nehledí,“ ozval se za ním hlas komorníka. „Oh, Damiene, nevěděl jsem, že jsi tu,“ přiznal s úsměvem Lawrence. „Omlouváme se, měl jsem zaklepat,“ poklonil se Damien. Lawrence ho ujistil, že se nic nestalo a zamyšleně se zadíval na obraz své matky na stěně pokoje. „Na co myslíte, mladý pane?“ — zeptal se směle komorník. Lawrence se na něj podezřívavě podíval. „Chci utéct...,“ řekl. „Ale nech si to pro sebe,“ dodal v domění, že komorník uposlechne. Pro případ, že by Damien něco vyzradil, odešel ještě ten večer, když už baron spal. Přes noc se toulal po ulicích ve snaze dostat se co nejdále od domova.

    Ráno netušil, zda je ještě v Londýně. Zašel tedy do jedné z hospod a při té příležitosti si odpočinul a obědnal něco k jídlu. Nacházel se ve vesnici nedaleko hlavního města. Věděl, že tady ho nikdo hledat nebude a tak se ubytoval v jednom z místních hostinců. Nikdo netušil, že je to syn barona Harolda a tak zde mohl několik dní v poklidu žít. Dokonce se mu zalíbilo jedno z místních děvčat. Jednoho večera se zde objevil Damien. Lawrence neměl ponětí, jak ho zde mohl najít, ale byl rád, že vidí někoho známého. Přítele. „Damiene!“ — zvolal radostně. „Rád tě vidím, pojď dál,“ pozval ho do svého pokoje. Damien však ani nepozdravil a začal se k Lawrencovi nebezpečně přibližovat. Lawrence přirozeně ustupoval dozadu, až nebylo kam a on byl opřený zády o zeď.

    „Damiene, co se děje?“ — zeptal se zmatený mladík. Damienova tvář se zkřivila v nenávistnou grimasu. „Ty hnusná kryso! Vyhodil mě! Prý proto, že jsem tě měl hlídat. Všechno jsi mi vzal!“ — zařičel Lawrencovi do obličeje a uchopil svou paží chlapcův štíhlý krk. „Co-cože? Já nevím, o čem mluvíš,“ zasípal Lawrence. „Nejsi jediný syn barona Harloda. Narodil jsem se o pět let dříve než ty, ale moje matka není urozená dáma. Proto mě zavrhl. Tři roky poslouchám rozkazy vlastního otce. Tři roky čekám na pomstu, na tuhle chvíli.“ Lawrence nevěřil svým uším. Nevěřil by, že je Damien jen o pět let starší, ale hlavně ho šokovalo to, že jsou vlastně bratři. „Co mi chceš udělat? Myslíš, že tě ten sobec Harold uzná, když tu nebudu já?“ — snažil se rozmluvit Damienovi jeho plány. „Ticho!“ — zakřičel Damien. V náporu vzteku a rozčílení uchopil nízký svícen s bodcem, jež ležel na stolku, a vrazil ho Lawrencovi do břicha. Ten zaúpěl bolestí. „Da-Damiene... já... nemohu za... to,“ zněla jeho poslední slova. Damien pustil svého bratra, jehož tělo bezvládně spadlo na zem. „Co jsem to provedl?“ — řekl při pohledu na tu tragédii. „Jsem zrůda!“ — křikl do prádného pokoje a rychle utekl. Doufal, že to celé je jen zlý sen. Nechtěl Lawrence zabít. Neovládl se a teď už se to nedalo vrátit. Celý rozrušený prchal neznámou vesnicí. Možná, že kdyby utíkal známým Londýnem, znal by cestu a nevběhl by pod kola kočáru. Kočí nestihl koně zastavit a Damien pod jejich kopyty zahynul.

    Za několik dní vyšly v místních novinách články o vraždě neznámého chlapce a o tragické nehodě s úmrtím pod koly kočáru. Noviny se dostaly i do rukou barona Harolda. Na fotografiích poznal svého syna i komorníka. Do konce života si vyčítal své chování vůči Lawrencovi. Damienova smrt pro něj byla jen nešťastnou nehodou. Jeho chování se od té doby změnilo. Svůj život dožil uzavřený ve svém domě. Bez přátel, bez slávy, bez syna.


    Síla nebeská

    Helena KDOLSKÁ (15)

    Tomáš se rozkašlal. Už samé kašlání mu dělalo velké problémy. Měl pocit, že se mu krk bolestí rozpadne. Jít pustinou byla hloupost, už to věděl, ale vědět vám v takovouhle chvíli nepomůže. To vás nezachrání před smrtí. Vždy, když se do něj opřel vítr, dostávalo se mu pocitu, že umírá, ale vždyť on opravdu umíral. Co mohl dělat, musí ho najít, ten strom, jehož květy prý vyléčí každou nemoc.

    V této nevlídné zimní krajině to bude dozajista těžké. Kolem něj nebylo nic, vlastně, pouze chladná pustina. Dozajista byste zahlédli člověka, i kdyby byl vzdálen tři kilometry od vás.

    Při každém kroku, kdy zabořil své bosé nohy, ho zamrazilo. Takový chlad už dlouho necítil. Mrznul. Pro ni. Pro Rebeku. Pro jeho lásku. Nebylo to ani měsíc, kdy ji napadla ta choroba. Ten hrozný mor. Ne nadarmo jí vesničané nazývali Černá smrt. Proč zrovna ji si nebesa vybrala? Ona byla tak zdravá, tak pěkná, jako lesní víla. Užívala si života a najednou rána. Zničila vše, na čem jim záleželo. Bere mu lásku svého života, jedinou věc, pro kterou dýchá. Kam až musí zajít, aby si to osud uvědomil. Uvědomil holou pravdu. On se nevzdá. Jeho vůle je silnější než bolest a než vůle je silnější jeho láska. Ano jeho láska k Rebece mu pomůže.

    Ještě teď v tom krutém podnebí viděl jasně její obličej, když jí poprvé zahlédl. Poprvé tam v tom zvláštním místě, kde vše bylo zelené. Vážně. Nebolelo to na dotek a působilo to tak přirozeně. Jako by se ocitl na jiném místě. Řekla mu, že je v ráji a on věděl, že jí potkal v jiném světě, než byla šedá osada Oleška uprostřed té nekonečné pouště. Můj bože, jak se mu v tom zeleném místě líbilo, tam to vůbec neodpovídalo jejich zákonům. Znělo to, jako kdyby se octnul na to místě, jako bývávala v minulosti, jako by stál v lese.

    Procházel po měkkém zeleném koberci, na stromě cvrkotala krásná drobotina, vál vítr, ale ne ten, co vás bičuje do obličeje, ten, co vás jen lehce ovane. Vonělo to svěže, živě. Ne nikdy neviděl něco tak přirozeného a čistého, jako ten den, kdy zaslechl nejhezčí hlas na světě, její smích. Stále nosil v paměti obraz té černovlasé dívky.

    Teď chápal jeho mizernou situaci. Jeho šance na nalezení bájného stromu zvaného lípa. Nedokáže jí pomoct. Umře daleko od ní. Je mu teprve sedmnáct. Má celý život před sebou. On neumírá. Ne neomdlívej. Prosím. Ne nepadej...

     

    Je pozdě. Teď mu nikdo už nepomůže. Bude ležet na tom sněhu den, než ho zavane a pak? V tu chvíli se jako by zdálky ozval hlas patřící dívce.

    Kdo vyhrabe tvoje tělo? Kdo si vzpomene, že jsi tu kdysi šel? No tak mluv, kdo si na tebe vzpomene? Nevíš? Tomáši vždyť ty neumíráš. Ty to vzdáváš.

     

    Ne, on to nevzdává. Chce najít ten strom. On musí. Chce slyšet její medový hlas. Proto ten strom hledá.

    Nenalhávej si. Jdeš sem jen kvůli slávě. Kdy ti šlo o nějaký lidský život? Kdy naposledy si někoho zachránil?

    Nikdy. To si musel přiznat. Nikdy se nebil. Nikdy nevběhl do hořícího domu, protože tam zůstal malý chlapeček a pomalu tam umírá. Nikdy se nepostavil za slabší. Ano, byl ztroskotancem.

    Byl? Jsi! Necháváš se svést vlastními pochybami. Trosko.

    Ano. Mělo to pravdu. On to zdává. Vzdává svůj boj. Tohle nesmí. Takhle ublíží leda sobě a jí. Zvedl se a pohlédl před sebe. Před ním stálo něco, čeho si předtím nevšiml. Něco zeleného. Už to někdy viděl. Vybavil si obraz starého Václava, obraz stromu. Ano jednalo se o strom. Netušil, kde se v něm vzala ta síla, ale vyběhnul. Musel běžet. ON musel. ON chtěl. Dobelhal se k němu a opřel se o kmen. On to dokázal. Dostal se k zázračné Lípě. Zachrání ji!

    Cestou zpět neměl strach a ani bolest necítil tak intenzivně. Napovídal mu ten hlas. Pomáhal mu při jeho slabých chvílích sem a on věděl, že mu pomůže i cestou nazpět. Rebece vyprávěl o tajemném hlasu, co mu tenkrát pomáhal, ale s pochopením se, bohužel, nesetkal. Myslela, že se mu to jen zdálo a i ostatní vesničané byli téhož názoru, a tak nikdy nezjistil, komu ten dívčí hlas, co sledoval každý jeho krok, vlastně patřil. Ten hlas mu důvěřoval a věděl, že jeho on nezklame, i když tomu z jeho slov bylo těžké uvěřit. Bohužel však nikdy neměl možnost vidět lehký úsměv té dívky, co mu z nebes vždy pomáhala. Nikdy nespatřil svého strážného anděla.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena