Každá dědina, každé městečko i velkoměsto má svou výjimečnou osobnost, osobnůstku či figurku, nějak se vymykající běžným zvyklostem. Jinak vypadá, jinak se chová, je prostě jiná než ostatní.
A být jiným, nesplynout, nezapadat do všednosti, vyčnívat z řady je neodpustitelné, trestuhodné provinění, které se málokdy odpouští. Je to nespravedlivé, ale co to vlastně je, ta spravedlnost?
To městečko, které mám na mysli, mělo víc osůbek a zvláštních lidí, ale po dlouhý věk z nich nejznámější a nejnápadnější byla Fanynka od Valtů. Tak se jí říkalo. Kdypak ona byla svým městečkem vzata na milost a bylo jí odpuštěno, neboť všechno na ní bylo jiné, a to tolik?
Snad až tehdy, když o ni projevila zájem samotná Lékařská fakulta Karlovy university? Nebo snad až tehdy, když posluhovala tolika lidem v městečku? A čím že tak proslula, že ta Karlova universita si ji vedla v záznamu? Bezesporu svým vzhledem a později patrně i věkem.
Jakpak byla Fanynka stará? Narodila se něco přes sto let po napoleonských vojnách, ale konec konců, co ona o nich mohla vědět? Do školy nikdy nechodila. Nedozvěděla se tedy nic o slávě Napoleona, o jeho vítězstvích a porážkách, o bitvě u Borodina, ani o tom, jak shořela Moskva. A sotva zvěděla o neslavném návratu francouzkých armád rozprášených po Evropě. Patrně ani nic nezaslechla o troskách těchto vojsk, na čas tábořících v okolí městečka, kde se narodila. Vojáci už dávno odtáhli, leč stopy po nich zůstaly. Bezejmenné hroby, v polích sem tam vyorané zrezivělé bajonety, a když kluci měli štěstí, našli i nablýskanou ostruhu.Po pravdě řečeno, ještě něco Napoleonovi vojáci v okolí zanechali. „Francouzkou nemoc!“
Tak se té ošklivosti v kraji říkalo.
Pranic o tom všem Fanynka nevěděla, třebaže sama nesla na svém hřbetě nejhorší dědictví té napoleonské slávy. Jen prý se narodila, porodní bába se pokřižovala, sepjala ruce a řekla:
„Honem ji pokřtěte! Do rána nevydrží! Ať nepřijde do pekla, jako nekřtěňátko!“
Venku se dala slyšet: „Prokristapána! Jaktěživa jsem takový dítě neviděla! Ještě že umře, a bude tak dobře!“
Narychlo Fanynku pokřtili, ale ona neumřela. Pekla si však užila víc jak kopa hříšníků. „Franeouzká nemoc“, přinesená do rodiny kdoví kým a kdoví kdy, si ji upravila po svém. Chybělo jí jedno oko, místo něj měla jen zjizvený dolík. Tvář shrnutou k jedné straně, čelo podivně rozpůlené a zmáčklé. Celý život přes něj i přes to chybějící oko nosila černou pásku. Hrudníček pokroucený, jako kdyby se stále ohlížela dozadu, nohy a ruce tenoučké hůlky. A byla maličká.
Tak vypadala Fanynka od Valtů, neboť jejími kmotry byly alkohol a „francouzká nemoc“!
Do školy sice nechodila, ale hloupá nebyla. Při vší té bídě měla rozum zdravý — tak zněla diagnóza. Dokonce se sama naučila trochu číst a psát. I to bylo pozoruhodné. Doktoři se o ni dost zajímali a ten místní ji měl rád. Předepisoval jí sladký sirup na kašel, aby aspoň nějakou sladkost okusila. Bonbóny jí nikdo nekupoval.
Nakonec, když stále neumírala, a proti všemu očekávání dosáhla určitého věku, přemluvil ji, aby, až k tomu dojde — a doufal, že brzy — prodala svoji kostru Karlově universitě k medicínským výzkumům.
V Praze na fakultě si vymínil, že se na Fanynčinu kostru přijede podívat. Nejzajímavější se mu jevila zvláštnost její lebky.
„Pozoruhodný případ!“ — říkával. „A nevídaný!“ Nicméně k odchodu z tohoto nevlídného světa se Fanynka očividně neměla. Ani viditelně nestárla a doktor čekal marně. Po jeho skonu mu z vděčnosti chodívala „zalívat na hrobě“. I jiným chodívala „zalívat“, co se narodili až dlouho po ní.
„Fanynko!“ — prosívali ji pozůstalí, „vy bydlíte blízko, zalejte nám to tam trochu! My sem tak často nemůžeme, máme to daleko.“
Vždycky za to kápla nějaká ta korunka na přilepšenou. Dobrosrdečná Fanynka zalila. A nejen to.
„Fanynko! Nedonesla byste naší babičce trochu toho nákupu? Ona už nemůže.“
„Jakpak by nemohla!“ — durdila se Fanynka,„dyť je jí teprve šedesát! Bábě se nechce, to je to!“ — vykřikovala na celou ulici, ale nákup donesla.
Důchod měla Fanynka nepatrný, ale měla svůj barák.Po rodičích.
Měla i příbuzné.
„Zdědíme po ní barák!“ — těšívali se ti mladší, jenže po čase i jim Fanynka „zalívala na hrobě“. Stáří na ní nebylo vidět a nikdy neměla vrásky. Když jsem byla mladá, vyhlížela Fanynka úplně stejně, jako nyní, když už mám vnoučka. Zrovna nedávno jsem ji potkala.
„Už mi to tak nejde, jako dřív,“ posteskla si, když jsem se s ní zastavila na kousek řeči. „Z jara už mi bylo šestaosmdesát!“
Na stará kolena si pořídila malou kárku.
„To mám na rozvážení obědů těm stařečkům,“ vysvětlovala. „Také toho mám moc, to je ňákýho zalívání,“ křikla ještě, a už si to čile pelášila na svých křivých, tenkých nožkách kamsi za svým cílem.
„Bože! Jak ten čas letí!“ — napadlo mě a ohlížejíc se za Fanynkou si říkám:
„Musím připomenout svým dětem, aby nezapomněly dát Fanynce od Valtů nějakou tu korunu, “až mně bude chodit zalívat„!“
↑Leží v trávě na zádech, oči má zavřené a hlavu lehce skloněnou na stranu. Je ticho. Tráva tiše šelestí, jak ji čechrá mírný letní vítr. Dlouhé, černé vlasy poletují ze strany na stranu a ve chvílích bezvětří se uvolněně pokládají na zválená stébla trávy a dívčí ramena. Na tváři spící je něžný úsměv. Zdá se jí...
...cosi podivného. Sklání se k ní tvor s obrovskou hlavou a s hlubokýma, velikýma očima. V těch očích se zračí znepokojení, údiv, panika. Tvor očividně nechápe, kde se tu vzala a co tu vlastně dělá. Ona sama to taky nechápe. Před chvílí si ještě ve svém pokoji v dalekém městě pohrávala se skleněnou koulí a teď... Všude kolem jen podivná, zelená stébla, která jsou ostřejší než střep. Zkoušela jedno to divné stéblo utrhnout, ale téměř vzápětí ucítila ostrou, pálivou bolest, a z dlaně jí tekla krev. A pak — usnula.
Ale je docela pravděpodobné, že to všechno se jí jenom zdá. Ve skutečnosti neleží na té podivné zelené hmotě, ale ve svém pokoji. A to zvíře tady, to je matka, která se ji snaží probudit. Už je to tak dávno, kdy ji matka každé ráno budívala. Ty doby, kdy byla ještě malé děvčátko, minuly. Teď už je skoro dospělá, brzy ji otec zapíše do nabídkové knihy a pak už přijdou kupci. Jeden po druhém se budou chodit předvádět otci, který bude potají odhadovat jejich kvality.
Jedinou útěchou děvčete je blýskavá, skleněná koule. Nikdo neví, že ji má. Možná, že jde o vůbec jediný exemplář na Existenci. Dívka ji našla docela náhodou. Ráda se toulala podzemím. Byla tam sice zima a tma, ale ona se nebála. Byla tam taky neuvěřitelná špína a smrad, ale to jí nevadilo. Bavilo ji chodit v tom tichu a naslouchat šramotu krys, které před ní divoce prchaly do všech stran. Počítala stíny zemřelých a představovala si, jaké to asi bylo — ta smrt. A taky — ten život...
Představovala si toho hodně. Kdysi totiž doma našla cár papíru se starodávnými znaky. Útržek tajemné knihy, jak jí prozradila matka. Potom dívce vysvětlila, že ten papír je něco, co dřív bylo docela samozřejmé, ale pak to vyšlo z módy a nakonec papír prostě zanikl — jako mnoho dalších věcí.
Ten příběh, který jí pak vypravovala, byl zvláštní. Vyprávěl o dívce, jenž se jednoho dne píchla o květinu a usnula. A spala by pořád, kdyby nepřišel princ a neprobudil ji.
Tady v podzemí dívčiny představy ožívaly. Hlídky tuhle část města moc nehlídaly, protože do podzemí chodil málokdo. Lidé se tam jít báli. Dívka nikdy nepochopila, čeho se vlastně bojí. Stínů zemřelých? Ty stíny jim přece už nemohly ničím ublížit. Hladila ty žalující stíny dávno mrtvých lidí a představovala si, jak asi ve skutečnosti vypadali, po čem toužili, v co doufali... Ona doufala v zázrak. Jenže zázraky se nedějí. Kdysi jí matka vyprávěla o tom, že zázrak je něco, co se nikdy nestává, leda v pohádkách. Od té doby si dívka představuje, že žije v pohádce.
Usíná na tvrdé podlaze a čeká, že ji ráno probudí princ. Ale zatím ji pokaždé jako vždycky vzbudí matka. Dotkne se ústy jejího čela a jemně s ní zatřese. Matka ji miluje.
Dívka ví, co je to láska, a ví i to, že je zakázané o něčem takovém se vůbec jen zmínit. Milovat je ten nejhorší zločin v Existenci. Lidé totiž už dávno nežijí, pouze existují, a na nějakou lásku v jejich světě není místo. Obě si to uvědomují a tak mlčí a nikdy o tom spolu nemluví. Pro matku jde o to jediné, co ji ještě drží od posledního rozhodnutí. Pro dívku to znamená naději.
Matka uvadá den za dnem a pořád víc a víc přemýšlí o svém posledním rozhodnutí. Dívka tuší, že ten den, kdy ji navždy ztratí, se nezvratně blíží. Matku už přestalo bavit existovat. Dívka si kutálí koulí po špinavé podlaze a dává pozor, aby ji nerozbila.
...Když dívčin otec uzavřel kupní smlouvu s jedním z kupců, přestala být dívkou. Stala se z ní žena. Manželka. Ještě později i matka. Nejprve povila světu syna. Dívka se však nemohla smířit s tím, že z jejího syna se jednou stane stejný muž jako ti ostatní. Krutý. Zlý. A tak, krátce nato, co brzy po synovi povila manželovi dceru, odnesla obě své děti do podzemí. Hlídka se jako vždy nevyskytovala poblíž a tak ji nikdo neviděl. Nesla obě děti v náručí a brodila se vrůstajícím bahnem a špínou. Věděla, že tam, kam jde, se snad ještě nikdo neodvážil. Všichni se té temnoty báli. A taky toho, co by tam mohli najít. Všechny ty otázky a odpovědi, co by je tu mohly překvapit. A ti mrtví, kteří by mohli začít mluvit.
Věděla tedy, že tam budou její děti v bezpečí. Položila je do bláta, nejdřív dcerušku a pak i syna. Chlapec se rozplakal. Malá ještě nechápala, co se děje, ale on už ano.
„Pšš,“ přiložila si dívka prst na rty. „Spinkej, můj maličký...“ — zašeptala. Pláč ustal. Chlapec si položil hlavu vedle své sestry a zavřel oči. Stála tam ještě dlouho potom, co usnuli. A přemýšlela, jak se asi bude tvářit její princ, až sem jednoho dne přijde a místo zakleté princezny tu najde spící děti.
Vykradla se z podzemí a zamířila domů. Hlídka nikde. Za starých časů by si řekla, že má štěstí. Ale štěstí v Existenci? Lidé dokonce ani nevěděli, co si pod tím slovem mají představovat. A jen málo z nich si dokázalo vzpomenout, že kdysi dávno něco takového skutečně existovalo. Štěstí. Nebo třeba láska.
Dívka na lásku občas vzpomínala. Na to, jak ji s matkou kdysi dávno objevily a jak ji musely tajit. Ona ji pohřbila ve svém nitru, matka v horách zapomnění, kam ji odvezla bájná Zebra. Zebra, která si jednoho dne přijede pro každého.
Dívka doufala, že až si přijede pro ni, dokáže na ni nasednout bez rozechvění. Bez očekávání lásky, která nikdy nepřijde. To, co z ní zbylo, nechala v temném, smrdutém podzemí.
Tráva, na které dívka leží, se mění v zaschlé bláto, které v tomhle pokoji bývá odjakživa. Pokoj už léta nikdo neuklízí a není tu nic jiného než tma, zima, špína a smrad. Dívka zvolna otevírá oči a hledá to divné zvíře, které by tu někde mělo být. V očích se jí zračí nejistota, údiv a panika.
Rána v dlani krvácí. Ale nepořezala se o trávu, vlastně ani neví, co to tráva je. Dlaň má rozdrásanou od ztuchlých zdí, kterými sem neproniká ani světlo, ani teplo. Žádná existence.
Dívka marně volá Zebru, aby ji odsud odvezla. Marně vykřikuje své poslední rozhodnutí. Ví, že ji nikdo neuslyší, ale křičí až do úplného ochraptění. Křičí tak, že posléze upadá do bezvědomí.
A když se probudí, nevnímá nic jiného než podivnou, tupou prázdnotu a pocit naprosté apatie.
↑Pršelo a foukal prudký vítr. Seděli hned vedle obchodu s kosmetikou na lehké dece, která se úporně snažila udržet chlad pod sebou. Marně. Rukavice neměli a i když seděli pod průhlednou plastovou stříškou, často na ně vítr zavál kapky, které tak neuvěřitelně studily. Před nimi ležela jeho čepice a prázdně zírala na kolemjdoucí v naději, že ji snad někdo naplní.
Otočil hlavu ke své dívce. Skoro ji neviděl do obličeje, jak byla zachumlaná do svého jediného a už dosti špinavého kabátu. Třásla se. Snažil se k ní ještě více přitisknout, aby ji dodal co nejvíce svého tělesného tepla. Cítil se provinile, jak ji tak viděl dýchat si na zimou zrudlé prsty. Věděl, že je to jeho vina. To on navrhl tento původně úžasný výlet do Německa, který ale skončil katastrofálně. Okradli je hned první den. Neměli peníze, jídlo a jediná střecha nad hlavou, kterou mohli nazývat domovem, byla ta plastová od obchodu s kosmetikou.
Ona však přes všechno mlčela. Ani slůvkem či pohledem mu nenaznačila, že by mu něco vyčítala. Obdivoval ji za to. Vzdychl a z úst mu vyšla hustá pára. Rozhlédl se po ulici a naproti nim zahlédl stánek s ovocem. Ta jablka jakoby na něj promlouvala, lákala ho, přitahovala. Byla pokryta kapkami deště a tak vypadala ještě více šťavnatě. „Chceš jablko?“ — zeptal se své dívky, aniž by se na ni podíval a stále hypnotizován hleděl na čerstvé ovoce.
„Děláš si srandu? Máme jen pár drobných a ty chceš kupovat jablko? Tohle musí bejt ten nejdražší obchod s ovocem v celým městě. Běž radši koupit chleba,“ naklonila se nad čepici, „na ten už asi máme. Mám hlad.“
Věděl, že se chová dost sobecky a nelogicky, ale prostě si nemohl pomoci. Vstal, vzal z čepice drobné a vyrazil ke stánku.
* * *
Obchody se moc nehýbaly. Pršelo a byla zima. Kdo by v takovém počasí chtěl chodit do města. Jedině tak možná do nějakého vyhřátého obchodu s oblečením nebo do kavárny, ale kdo by se zastavoval u stánku s ovocem, když tolik fouká vítr, když si ho může nakoupit v teplém supermarketu a levněji. Seděla na přepravce, luštila křížovku a snažila se zapomenout, jak ji zebou nohy, jak se jí třesou ruce a že začíná mít hlad. Občas uždibla něco z hroznového vína. Jednak se chtěla trošku pomstít svému nadřízenému, že ji tu v tom počasí nechal trčet už tři hodiny, když říkal jen dvě, a jednak bylo to víno zatraceně dobré. Rozhlížela se a v každém přicházejícím člověku viděla na okamžik šéfa a s nadějí poposkočila. Věděla ale, že to ještě bude chvíli trvat.
Zahlédla naproti sedět na zemi pár a oddychla si pro sebe, až jí z úst vylétla pára. Vídávala tu na ulicích spoustu žebráků, ale dokonce i ti byli v takovém počasí někde zalezlí. Chtěla si představit, kam asi může takový žebrák zalézt, ale napadl ji jen kanál, což nebyla moc hezká představa, a tak se vrátila ke křížovce.
Zrovna chtěla vyplnit domácky Rinaldo na čtyři, když uslyšela tiché odkašlání. Zvedla pomalu hlavu, dosti naštvaná, že nemohla ani dopsat slovo, když si uvědomila, že vlastně pracuje a že přišel zákazník.
„Hallo,“ pronesla už více mile a prohlédla si mladíka, co přišel. Byl to ten, co seděl naproti přes ulici a žebral. Natahoval k ní ruku s jablkem. S tím nejdražším druhem, jaký prodávala.
„Hallo,“ odvětil dosti přiškrceným hlasem. Pomyslela si, že asi taky nemá zrovna náladu na rozhovor, což ji dost potěšilo, protože její znalost němčiny nebyla vůbec dokonalá. Vzala si z jeho třesoucí se ruky jablko a položila ho na váhu. Zaváhala a podívala se na něj.
Najednou mu ho bylo tak líto. Nevypadal jako jeden z těch mnoha žebráků, co vídávala a co ji čas od času otravovali. Tvářil se dosti nešťastně a možná i vyděšeně.
„Das ist ok,“ rozhodla se a sejmula ovoce z váhy, aniž by namačkala cenu. Zatvářil se nechápavě a podával jí pár drobných.
„Ich habe gezagt, das ist ok. Zí mysn nich zalen,“ řekla.
„Ich kaa nicht dojč,“ vysoukal ze sebe po nějaké chvilce. Konečně pochopila. Usmála se a zeptala se, jestli mluví anglicky. To pro ni byla mnohem jistější parketa. Přikývl a ona se zeptala, odkud je.
„From Czech republic,“ odpověděl a bylo vidět, že chce co nejdříve pryč.
„Fakt?“ — rozjasnila se. „Já taky!“
Zaraženě na ni chvíli hleděl a nechápal. Vůbec nečekal, že by mohl někoho z Čech potkat.
„Říkala jsem, že to nemusíš platit, je to na mě,“ vysvětlila, co předtím myslela a podala mu jablko. „Vem si ještě jedno pro svojí holku.“
„Pane Bože díky,“ prohlásil a uvolnil se.
„Co se vám stalo?“
„Přijeli jsme na dovolenou. Ale hned první den nás okradli a my potřebujeme peníze na vlak,“ vysvětloval, když si bral druhé jablko.
„To je strašný. Proč ale nestopujete? Není to zase až tak moc taková dálka,“ radila a po strašně dlouhé době měla skutečnou radost z rozhovoru, protože si konečně nemusela dávat pozor na každé slovo.
„Monika nechce. Říká, že je to moc nebezpečný a Němci jsou prej štědří, tak to zkoušíme takhle.“
Nemohl uvěřit, že potkal někoho, kdo mu rozumí. Jeho němčina byla otřesná a s angličtinou to také nevypadalo valně. Trochu ho zahřálo, když potkal Češku, jakoby ho to trošku spojilo s domovem, po kterém se mu každou minutou stýskalo víc a víc.
Jejich rozhovor ale ukončil postarší a dosti obtloustlý muž, který vešel do stánku. Prodavačka okamžitě ustala v rozhovoru a otočila se na něj. Usmívala se a vypadala velice šťastně, že ho vidí. Proč také ne, může jít konečně domů. Na rozdíl od nich. To ji trochu rozesmutnělo. Vzala si svůj ruksak a vyšla ze stánku. Pomalu odcházela a zamávala mu. „Tak ahoj,“ zavolala z dálky. Zamával na pozdrav, otočil se a vykročil k Monice.
* * *
„Hej!“ — zaslechl za sebou. Prudce se otočil a uviděl tu dívku ze stánku, jak stojí u červeného kola a odemyká zámek. „Máte kde spát?“ — zeptala se. Smutně zakroutil hlavou.
„Tak se sbalte a pojďte za mnou,“ odvětila a pokračovala v odemykání. Nemohl uvěřit, že slyšel to, co slyšel. Rozhodl se ale, že se nebude znovu ptát, aby náhodou nezničil jedinou naději, kterou měli. Rozeběhl se ke své dívce, která na něj nechápavě hleděla.
„Kdo to je?“ — zeptala se ho.
„Nemám ani tušení, ale pojď, třeba nám může pomoct,“ odpověděl rozhodně, sbalil deku, čepici a vyrazil za dívkou, která pomalu procházela městem. Konečně ji doběhli a zpomalili.
„Je strašná zima, už chci být doma,“ prohlásila, když se zastavili na přechodu a čekali na zelenou. „Mimochodem, já jsem Sára.“
„Já jsem Michal a tohle je moje Monika,“ představil je a díval se na neznámou s naprosto ohromeným výrazem.
Konečně se rozsvítila zelená a oni pokračovali. Skoro stále mlčeli, ale už ten fakt, že jdou někam, kde nejspíš bude teplo, je oba zahříval a rozveseloval.
* * *
Cesta netrvala ani deset minut pěšky a Sára zamířila k dvoupodlažnímu domu, kde nejspíš bydlela. Vytáhla klíče z kapsy a ještě se na ně otočila.
„Žiju ještě s dalšíma šesti lidma. Ale nemusíte se bát. Jeden z nich je můj přítel a ostatní jsou strašně milí. Jsme taková zajímavá směska z různých národů. Všichni teda mluví německy, ale to nebude problém.“
Nestihli ani odpovědět, protože se zase otočila, otevřela dveře a vešla dovnitř. Vystoupali do druhého patra a ona otevřela prosklené dveře do jediného bytu na patře. Rozprostřela se před nimi obrovská chodba se spoustou dveří, které nejspíš vedli do pokojů ostatních obyvatel bytu. V tom se jedny z těch dveří, až ty úplně vzadu, otevřely a vstříc jim vyšel mladík s tmavě plavými vlasy a milýma očima.
Když vyšel její přítel, trochu se zarazila. Nevěděla, jak bude reagovat na její pomoc těmto cizím lidem. Přece jen jediné, co ji s nimi spojovalo, byla země, kde se všichni tři narodili, stejně si ale nemyslela, že by chtěli něco provést. Ani nevěděli, že je tu chce nějakou dobu nechat.
Objala svého přítele a políbila ho na pozdrav a hned mu začala vysvětlovat, co se stalo. Snažila se, aby pochopil, že jim věří a že potřebuje jeho podporu. Netvářil se moc nadšeně, ale neřekl nic proti.
„Pojďte do kuchyně,“ otočila se na ně, sundala si kabát a pověsila ho na věšák. Opakovali tak po ní a vyšli za ní.
Uvařila jim čaj a ještě trochu více zapnula topení. Posadila se a usmívala se na ně.
„Strašně moc děkujeme,“ pronesla Monika. „Doufám, že moc neotravujeme.“
„Byl to přece můj nápad, ne?“ — řekla Sára a také usrkla ze svého šálku. „My Češi si přece musím pomáhat.“
* * *
Sára mi zařídila práci u toho majitele stánku. Každý večer jsem jí pomáhal dekonstruovat stánek s ovocem, což zabralo asi dvě hodiny a za pár dní jsem si vydělal na cestu domů. Zůstali jsme u naší nové přítelkyně a jejích spolubydlících ještě o trochu déle. Za prvé nás skoro nechtěla pustit a sama nás provázela městem a starala se o nás, a za druhé jsme jí chtěli dát nějaké peníze za všechno to jídlo, co nám vařila a za to, že nás u sebe nechala. I její přítel se na nás přestal mračit a já tak oživil svou znalost angličtiny, i když jsme se většinu času smáli tomu, jak nejsem schopen se vyjádřit.
Nakonec jsme ale odjeli. Sára si moje peníze odmítla vzít a ona i její přítel nás přišli vyprovodit na nádraží a my jsme jim nadšeně mávali. Vím, že se asi nikdy nesetkáme a vím, že jsem poznal, že někteří lidé mohou být skutečně dobří. Ale jak řekla Sára: My Češi si musíme pomáhat.
↑„Obžalovaný vstaňte,“ zahřměl hlas v největší síni budovy, zesílený ozvěnou do hromového burácení. Pochopitelně jsem poslechl, stačil letmý pohled na uniformovanou stráž po mém boku, jejich nenávist číhající za prasečími zornicemi a dlaně, sevřené kolem obušků. Jak ty je jen musely svrbět. Snažil jsem se nedat žádnou záminku k použití oblíbených usměrňovacích prostředků.
„Cítíte se vinen?“ — zeptal se slušně soudce. Aby také ne, byl jsem největší případ jeho kariéry. Díky mně se stane slavným a neúprosným hrdinou.
Samozřejmě, že jsem se cítil vinen, ale jen blázen, nebo sebevrah se v takové chvíli přizná. V žalářích jsou přece všichni nevinní. Ani já nebudu výjimka. Přiznání bylo polehčující okolností pouze v románech inkvizice.
„Ne, ctihodnosti,“ zašeptal jsem. Davem za mnou to neklidně zašumělo. Diváků snad přišlo celé Peklo, však tolik zločinů nikdo nespáchal dobrých tisíc let.
Proces byl celkem krátký, narozdíl od seznamu všech mých obvinění. Odmítl jsem vypovídat, beztak bych si jen přitížil. Laciný obhájce se nijak zvlášť nesnažil, nebylo by dobré vyniknout ve spojitosti s mou osobou. Zato prokuratura se vyřádila. Udělají ze mne odstrašující příklad s mimořádným trestem, pochopitelně. Ani jsem nevnímal veškeré její požadavky. Mé jméno mělo být zapomenuto na věky věků, mé skutky vymazány z knihy historie, majetek zabaven, řády a tituly odňaty a zrušeny. Jako bych ani nikdy nebyl.
V duchu jsem viděl, jak se ještě celá staletí budoucí pokolení straší představou, aby někdo nedopadl jak ten, vy víte kdo.
Nemělo smysl se hájit, ani před Velkou porotou, ani před Radou starších, ani před Otcem. Dokonce ani sám před sebou. Musel jsem být zvrácený. Postižený nějakou podivnou chorobou mysli, která mě donutila páchat tak strašné věci. Ano, i s takovouto myšlenkou jsem si zahrával. Ale věděl jsem, že by neprošla. Byl jsem plně při smyslech, znal jsem možné následky svých činů a co bylo nejhorší, ani na okamžik jsem nezaváhal.
Mohl jsem z dnešního přelíčení učinit divadlo. Popřít veškerou lítost, chlubit se každičkým detailem svých zločinů, obviňovat druhé za vlastní chyby. Dopřát jim to potěšení slyšet mě vyjmenovávat jednotlivé nechutnosti a s o to větší pompou mě nechat odsoudit a popravit.
Nedělám si žádné iluze o výši trestu. Pro takové, jako jsem já, odpuštění neexistuje. Asi jsem vždycky tušil, že to jednoho špatného dne dojde až sem. Ale stejně jako většina pachatelů jsem si bláhově namlouval, že mně se to nestane. Já přece nejsem jako ostatní. Na mě nikdy nepřijdou. Mně se na kobylku nedostanou.
Teď sklapla past. Stačí jeden mizerný ubožák, který si o sobě zřejmě myslí, že zrovna on je ten bezúhoný. Že beze mne bude svět lepší. Jak pro koho.
Publikum během svědecké výpovědi šílelo, snad by mě i roztrhali na kusy, kdyby soud dovolil. No, možná, že nakonec dovolí. Lynčování, myslím tak úplně zrušeno nebylo, pouze se přestalo používat. Tak do toho, bratři a sestry, ať už máme tu frašku za sebou. Všichni, každý jednotlivý z nás, jak tu stojíme a sedíme, víme velmi dobře, proč tu jsme. Rozsudek byl předem jasný, ještě dříve, než jsem si vůbec vyslechl oněch sedm bodů obžaloby. Za každý z nich se podle Zákoníku uděloval trest nejvyšší.
Dobro. Kdo bude přistižen při páchání dobra, s výjimkou, že by tím zabránil dobru většímu, bude odsouzen k Absolutnímu trestu.
Láska. Projevy lásky k osobě libovolného pohlaví či skupenství, jejichž účelem nebylo znemožnit, zneuctít a zničit zamilovanou osobu, budou hodnoceny Absolutním trestem.
Milosrdenství. Kdo zabrání nebo odmítne příležitosti, mučit druhé, ať již fyzicky nebo psychicky, nebo přispěje ke snížení jejich utrpení, bude potrestán Absolutně.
Pravda. Úmyslné nepoužití lži, klamu a zapírání bude souzeno s přísností Absolutní.
Naděje. Kdo v druhém vzbudí naději, aniž by měl od počátku důkaz o její planosti a nenaplnění bude odsouzen k Absolutnímu trestu.
Víra. Důvěřování nebo vyznávání bytosti, osoby nebo činu, vymykající se běžným záležitostem budou poměřovány dle své hloubky až s Absolutnem.
Spravedlnost. Posuzovat ostatní podle jiných vlastností, nežli úplatků a osobních sympatií je v rozporu s Absolutním řádem.
Byl jsem shledán vinen, což nebylo žádné překvapení. Tribunál mě svým rozhodnutím osvobodil od bezexistence. Konečně. Rozsudek bude vykonán neprodleně.
Porodní četa mě narodí zhruba za hodinu.
↑Krajina jako všude jinde, přece jen ale trochu jiná, pohledná, kopcovitá, s pestře svítícími loukani, ohraničená mezemi a remízky, tu a tam malý lesík bílých břízek, mísící se zvolna s vzdalujícími lesy na obzoru.
Jen se vyhoupne silnice od Dobříše u Nové Hospody na příkrý vršek, objeví se na obzoru věžičky památné Svaté Hory, poutního místa, kde odpočívá pečlivě ukrytá v kapli, stříbrná soška Panny Marie.
Cesta se dále pomalu svažuje na Sabák, z městské části pod námi vystupují jako vlnící se had schody na Svatou Horu, kryté pod střechou, na kterých se poutníci, směřující nahoru, na každém schodu modlí Otčenáš a Zdrávas, prosíce tak Pannu Marii, aby je zbavila trápení a opět uzdravila.
Na obzoru se objevují Brdské lesy, a před nimi vystupují známé Březové Hory s těžními věžemi šachet Prokop, Vojtěch a Anna, kde se až do nedávna těžila ruda, bohatá na olovo a stříbro. Proto se Březovým Horám říkalo také Stříbrné Hory.
Naše cesta se ale pomalu svažuje ze Sabáku, kolem Hvězdičky, pak souběžně s Pražskou ulicí do středu městečka Příbrami. To se už ocitáme na náměstí, kterému vévodí kostel Panny Marie. Na věži kostela nás vítá obrovský ciferník věžních hodin, ukazující život času.
Z hlavního náměstí směřuje doleva dolů ulice podél hospody u Podařilů, na Malý ryneček.
My se pak sklouzneme z vršku doprava Plzeňskou ulicí kolem železářství pana Burgersteina, míjíme pekárnu, kde se pečou dobré křupavé housky, a jsme u Dolní Obory (což je velký rybník), vlevo zanecháváme nová kasárna, a pokračujeme podél Kalorky a provazárny, ale to už jsme na prašné cestě, vedoucí ven z města.
Míjíme druhá kasárna s velkým hamgáren pro vzducholoď a pokračujeme přes železniční trať směrem k obci Německá Lhota a z ní pak odbočkou do míst našeho příběhu.
Po levé straně, ještě před železniční tratí, odbočuje pak stará cesta k bývalénu dolu Lilka, lemovaná po obou stranách lipovou alejí. Tato cesta pro nás znamenala zkratku při cestě ze školy, protože ústila opět na cestu vedoucí směrem na Německou Lhotu.
Lilka, neboli správně Lilův důl nás stále lákal svojí přítomností a zazděnou těžní jámou pod bývalou těžní věží, a tím, co se skrývá pod zemí. Ale vždycky jenon pohledem, protože důl byl dost hluboký k tomu, pouštět se do temnot hlídaných permoníky, jako strážci stříbrných pokladů.
Naše cesta však pokračuje dál přes Vršíček, porostlý změtí šípků a trní s božím křížkem, kde je každodenně naše zastávka, abychom se rozloučili, nebo ráno při cestě do školy potkali na našeho kamaráda, který bydlel v nedaleké „vechtrovně“ dole u trati.
Dostáváme se dál na křižovatku, kde rovně cesta pokračuje směrem do Německé Lhoty, Drahlína a do Obecnice. Vlevo pak odbočuje už asfaltová cesta současně s železniční tratí podél březového lesíka, do oblasti našeho vyprávění a našeho dětství.
Pokračujeme na most přes říčku Lítavku, která přitéká zleva od Starého Podlesí. Její voda je stále kalná, protože do ní pouští na Březových Horách odpady z flotace při praní rudy. Za mostem se pak mísí s čistou vodou Obecnického potoka, který je naopak plný raků, plotic, okounů a jiné havěti.
Konečně jsme ale na konci naší cesty, v závodě zvaném Stříbrná Huť, nebo také v Huti na olovo a stříbro, pro nás ale jednoduše Huť.
Závod je vklíněn mezi soutok obou říček, lesíku na jedné straně, a strání od Nového Podlesí a Německé Lhoty. Mohutná zeď po celém obvodě závodu, krytá nahoře velkými kamennými deskami, se kterými jsme nikdy nemohli ani pohnout, otevírá náruč se všemi tajnostmi a záhadani pro nás kluky.
Uvnitř Huti je však ještě jiný, dvojí svět, který chápou jinak dospělí a jinak mladý potěr. Je to svět, přinášející nové a nové objevy, nové záhady a taje, kde dětská fantazie ještě umocňuje tato poznání.
A v tomto světě se odehrával náš život, život kluků z Huti, a to ne v právě klidné době, ale před přípravou nové války a v době okupace do roku 1945, tedy v době první poloviny minulého století.
↑kterého seslal na Svět sám Bůh.
A než ho vysadil na Zemi, na té podivuhodně stvořené planetě, dal mu speciální úkol, který musel vyplnit. Ani Bůh mu však neřekl jaký.
Žít na Zemi bylo snadné, protože existují i jiná, méně příjemná území. I tady jich bylo dost, ale do těch se kouzelník, jaksi instinktivně, nevypravoval. Ale cestoval rád, lidi měl rád a oni měli v lásce jeho. Zkrátka byl to oblíbený a sympatický Iluzionista.
Jeho kouzla nebyla ničím výjimečná a tak žádného z velkých světových pozemských mágů neuváděl v rozpaky. Naopak. Mnoho se jich nabízelo, že budou ho učit činit opravdové zázraky, triky co nikdo nepozná a jejichž podstatu neodhalí. Kouzelníka tohoto však jejich kouzla vůbec nezajímala.
Co ho však trápilo dost již, byl ten úkol, s jehož vědomím se každé ráno budil, nikdy na něj nezapomněl, obzvlášť v noci, když nepřišlo ani spaní.
Šel čas, jak už to s časem chodí a kouzelník stárnul, ubývalo mu síly. Zdálo se, že není komu již pořádat svá vystoupení. Zbyl sám, ve svém pokoji.
Jsem tu tak osamělý..., co kdybych vyčaroval něco sám sobě, co když si stvořím imaginární společnici?
Chvilku to zkoušel, čáry se však nedařily, nebylo z toho nic a jemu ubyly i poslední síly, kterými ještě tento svět žil.
Trochu se rozzlobil... Bože, cos mi to nadělil? Cos mi to poručil? Vidíš přeci, že již nemám, co bych žil, kde jsi, kam ses vypařil?
Nikam, odpověděl hlas čísi. Já jsem pořád tady, všude, nemůžu za to, že mě nevidíš. A na důkaz Přítomnosti se kouzelník hned na nohy postavil, a jak voják připravený k boji, cítil se plný, silný a největší.
Tak co, uděláš to pro mě? Už víš, co jsi sem přišel dělat, jaké triky máš všem vyjevit?
Ne, tedy ano... já nevím. Co tím myslíš — vyjevit? To je mám stavět na nohy?
Přesně tak můj milý příteli. Už jsem se začínal bát, že své dílo nepochopíš.
Kouzelník, nebo kdo to vlastně byl, když se druhého dne probudil, si všimnul, že již ho nic netrápí. Že jeho nitro už se neptá, co bude dělat, ani neremcá na stáří své a že má něco, co včera ještě postrádal — splněný úkol, ten, co mu Bůh svěřil. Věděl, že teď už to ví.
A jak to dělal?
Bůhví.
Jisté však je,
že v Jeho přítomnosti,
kam šel a kde se objevil,
lidé všeho věku stáli, povstávali, zvedali se ze židlí
i z vozíků,
co na nich léta jezdili.
Jeho si vůbec nevšimli, nepoznali, neviděli.
Jen někteří tušili, že uvěřili,
jak on,
Přítomnosti boží.
↑„Je ve mně ještě jedna osobnost, osobnost, která je větší než já.“ — Seint de Exupery
Dlouho jsem přemýšlel, který ze řady svých příběhů, setkání a rezonancí mám dát na první místo. Potom z mého zapomenutí vyplavala na povrch stará epizodka, příběh krátký a prostičký, příběh, o kterém bych si nikdy nepomyslil, že se k něčemu takovému hodí. Příběh, ve kterém i přes jeho krátkost a jednoduchost je, aspoň ve zkratce a náznacích, řečeno to nejpodstatnější, o co se s vámi, v řadě dalších příběhů, chci podělit.
Je válka, jsou žně a já, jako učedník, mám čtrnáct dní dovolené. Jedeme se strýcem do hospodářského družstva pro podsvinčata. Sedíme vpředu na dost vratké kleci. Dojíždíme, zastavujeme, výmol ve vozovce, náraz, klec se naklání a já padám. Podle zákonů mechaniky bych měl dopadnout mezi zadní kopyta koně a přední kola vozu. Nestalo se. Pravá ruka se vzepřela na kleci a zpomalila pád. Levá noha dostoupila na voje, levá ruka se opřela o zadek koně, pravá noha dostoupila na váhy, odraz, skok a již stojím na cestě vedle vozu. Hnědka se ohlíží, kouká, co se to děje. Strýcův hlas říká: „Seš duchapřítomnej“ a ve mně je radost. Teprve časem si uvědomuji, že kdybych tento sestup měl provést vědomě, že bych to neuměl.
Z mého zapomnění se vynořuje další příběh.
„Honberg“, to je takový velký kopec za Karlovými Vary. „Honberg“, jinak cvičiště místní posádky. Tento kopec byl již mnohokrát dobyt, ztečen. Je tomu již více než padesát roků, kdy i já se svými spolubojovníky jsem se tohoto ztékání, dobývaní i dobíjení zúčastnil. Sloužil jsem u protitankovců, tak samozřejmě s kanónem.
Vojna pomalu končí a my se vracíme z jednoho z posledních cvičení. Sjíždíme po úzké, dost strmé stezce na cestu pod kopcem. Po levé straně je hluboká strž, po pravé mírnější svah do kopce. Kanón má skoro dvě tuny a na srázné cestě ho máme co držet. Jako miřič jsem u madla levé lafety a mám odpovědnost za vedení děla. Sráz nabývá na prudkosti a my držíme ze všech sil. Ve vzpomínce vidím napnutá lana a okované „pulitry“ prokluzující na kamenité cestičce. Uvědomuji si strach, strach z toho, že by se ty dvě tuny železa mohly utrhnout a někomu ublížit. A potom se slyším, jak ze všech sil řvu „pryč!“. Vidím kluky jak odskakují, cítím, jak se kanón rozbíhá a po třech, čtyřech krocích házím lafety doleva. Rozběhlý kanón zamíří do svahu na pravé straně, kde na dráze blízké vrstevnici pomalu ztrácí rychlost. Házím lafety doprava, kanón se rozbíhá a já, po asi deseti krocích, házím lafety doleva. A potom ještě několikrát doprava, doleva a již jsme na cestě pod kopcem. Za cedou dobu tohoto sestupu jsem si neuvědomil, že bych použil rozumu. Snad jsem po skoro dvou letech, co jsem ten kanón vodil po cestách i necestách, jej měl v rukách tak, že jsem přemýšlet nepotřeboval.
Pozorný čtenář, který si srovná název tohoto zamyšlení, motto a předchozí dva příběhy, již asi tuší, kam mířím. Když jsem tak křižoval s tím kanónem, ve vzpomínkách a na papíře, s kopce, vyplaval z mého zapomnění další příběh, příběh, který jsem sám neprožil a já jsem si uvědomil, že to, o čem chci psát, se netýká jenom lidí, že se týká všeho života.
Televize, asi třicet roků zpátky, sovětský přírodopisný snímek o odchytu kozoroha.
Honci ženou asi patnáctihlavé stádo kozoroha ke kraji mohutného skalnatého ostrohu. Ostroh má kolmé stěny o výšce snad kolem dvou set metrů. Od svého, ještě vyššího pokračování, je oddělen asi tři až pět metrů širokou štěrbinou, která směřuje kolmo k zemi. Past se uzavírá, honci se sítěmi se blíží. Ne, to nejsou vlci či jiný nepřítel, se kterým umí bojovat.
Shodou okolností jsem před tímto viděl jiný sovětský snímek.
Stádečko koz s kůzlaty na jedné straně soutěsky, na druhé asi tři vlci. V soutěsce čtyři kozorohové. Mohutné rohy, pancéře hustých hřív a bijící kopyta oddělují stádečko od vlků. Ty pohyby rohů jsou mi nějak povědomé. Najednou jsem na Unhošti, ještě asi o patnáct let mladší. Stádečko koz a jejich pán a šéf. Jsem přítel zvířat a tak se pokouším se šéfem navázat dialog. Nepochopil a přejel mi těmi hrboly, tou hrubou valchou, kterou má na rozích, a já jsem pochopil, proč ji tam má. Pochopil jsem také, jak zvalchované měli vlci hřbety, když je přešla chuť na skopové.
Vraťme se na ostroh. Honci se sítěmi se blíží. Neklidné stádo na okraji ostrohu je natěsnáno kolem vůdce. Zdá se, že není úniku. Vůdce zkoumá dvě skorosouběžné stěny a propast. Honci jsou již blízko. Prudký odraz. Tělo se v letu otočí tak, aby nohy dopadly na stanovené místo na protěší stěně a hlava tak, aby mohla určit místo na opačné straně i sílu odrazu potřebnou k dosažení tohoto místa. Těsně po odrazu vůdce na protější stěně se odráží další člen stáda, tak, aby mohl kopírovat cestu svého předskokana. A za ním další a další. Mezi stěnami, v pravidelných odstupech, jako by stékalo, sestupuje celé stádečko kozorohů. Krkolomný sestup končí, všichni jsou štastně na zemi, v bezpečí. Sedím jak očarovaný. Před očima mi znovu a znovu probíhá tento sestup. Jsem okouzlen krásou a dokonalostí, je ve mně radost z toho, že život zvítězil. V duchu děkuji autorům tohoto snímku, kteří tento příběh dokázali postřehnout a před kamerami zopakovat.
K zamýšlenému zamyšlení nedojde. Je tu ještě jeden příběh.
Předjarní ráno. Napadl čerstvý sníh, asi pět centimetrů. Vracím se z nákupu, dost rychle. Stoupám po několika schodech k podestě před vchodem. Na posledním schodu jsem zakopl a již ležím před vchodem. A teď, několik minut poté, již sedím nad papírem a snažím se zachytit všechno, co se asi v těch dvou desetinách vteřiny stalo a co mi prolétlo hlavou.
Poslední schod. Zvedám pravou nohu, abych došlápl na podestu. Vrstva sněhu, špatný odhad a pravá noha prudce došlapuje zpět na poslední schod. Levá noha se prudce zvedá a došlapuje na podestu. Jsem v podřepu, padám dopředu. Potlačuji tendenci popoběhnout a vyrovnat pád, jak to dělávám, když občas zakopnu na chodníku. Potlačuji tendenci vzepřít se a dopadnout prsama na dveře. Paty vylétly vzhůru, dopadám na kolena. Kovral a vrstva sněhu stlumily náraz. Tělo pokračuje v započaté rotaci doleva, dělám jakýsi parakotoul, na opačnou stranu než normálně. Brada se přitiskla k prsům. Tělo se v pase ohýbá do předklonu. Ruce vylétly, aby chránily hlavu. Zlehka dopadám na levý bok. Tělo pokračuje v rotaci, pravá horní část zad se lehce dotkne vstupních dveří. Chci vyskočit, abych náhodou nebyl někomu pro legraci. Ale ouha, ono to jaksi nejde. Změněný stav vědomí je pryč a tak je potřeba přejít na normální myšlení a zkontrolovat situaci.
Ležím v předklonu, zády lehce opřen o vstupní dveře, týlem hlavy o stěnu vchodu, zdráv a neporušen. A vyskočit? Ale ne, už je mi pomalu čtyřikrát dvacet a tak musím opatrně vycouvat, abych si mohl kleknout a pak opatrně vstát — no přiměřeně věku.
Teď může dojít k zamyšlení.
Dobrý tanečník vás tančit nenaučí, on tančí dobře a neví jak. Dobrému řidiči je řízení druhou přirozeností. I mně se vedení kanónu za ty dva roky také zautomatizovalo, takže celý ten sestup kanónu z hlediska mechanikky jsem zhodnotil až dodatečně. To, co se jednotlivec naučí v kratším či delším úseku jednoho života, to se druh učí postupně v dlouhém procesu svého stvoření.
Teprve při psaní tohoto zamyšlení jsem si uvědomil, jak těžké by bylo propočítat ten sestup kozoroha mezi dvěma stěnami. Bylo by nutné řešit vztahy mezi úhly odrazu a dopadu, síly při odrazu i síly přitisknutí při dopadu a mnohé další. Vždyť hranice mezi životem a propastí je velice úzká. A toto všechno umí nemyslící zvíře. Teprve teť si uvědomuji, že krása a dokonalost sestupu kozoroha je výsledkem dlouhého zápasu o bytí, růst a zdokonalení, zápasu, který se odehrával ve stovkách či tisících stádeček po desetitisíce či statisíce generací, pod tlakem stále se zdokonalujícího prostředí. Teprve teď si uvědomuji, jak my lidé musíme těm kozorohům závidět vůdce zodpovědné za vlastní stádo i celé společenství.
Také u člověka i jeho předchůdců se proces stvoření odehrával v trvalém zápase o bytí, růst a zdokonalení. I u člověka probíhal v malých tlupách po dlouhé generace. V tomto zápase a pro tento zápas byl člověk vybaven ochrannými instinkty — jakousi obdobou imunitního systému a šedou mozkovou kůrou — nástrojem myšlení. Je v nás stará moudrost, C. G. Jung jí říká kolektivní nevědomí, která chrání naši cestu do budoucnosti. Je zde i otázka, budeme-li dost pokorní, abychom této moudrosti naslouchali.
Těsná je brána a úzká cesta k životu a tak snadno bychom se mohli octnout mezi těmi devěta devadesáti procenty druhů, které vyhynuly.
↑Zase po dvou letech jsme měli velikou slávu. Konalo se setkání obyvatel ze zaniklých obcí Kralup, Ahníkova a Zásady. Bylo to radostné i bolestné. Všichni, co se zde sešli, přišli vinou povrchových dolů o svůj domov. Teď mají domov nový a na ten starý už jsou jenom vzpomínky. Hrála muzika, lidé se bavili o starých časech, tančili staří i mladí. Hluku bylo, že chvílemi nebylo rozumět ani slovo, a tak jsme se domluvily se mojí švagrovou, že si o tom všem povíme u kafíčka, což se také týden na to splnilo. Se švagrovou jsme se moc dlouho neviděly, má dobrosrdečnou povahu a mám ji velice ráda. Je to už babička v letech jako já, a tak jsme si měly neustále o čem povídat. „Jo, jo, je to už půl století, co jsem žila v mé milované Zásadě,“ povzdychnu si. A švagrová na to, že je to také půl století, co potkala vraha Mrázka. Koukám na ni s otevřenou pusou a ona pokračuje. „Víš, holka, dneska to už nikoho nepřekvapí, když televize ukazuje mrtvoly vytažené v sudech z Orlíku, či zakopané v záhoně před školou, jaká je dnes morálka! Tenkrát, před lety jsem měla asi být první Mrázkovou obětí já. Je to taková moje “třináctá komnata,„ jak se teď módně říká. Ale já měla štěstí, že jsem měla rychlé nohy. A bylo to na mou duši o chlup! Tenkrát jsme šly se švagrem a sestrou do Kralup na Anenskou zábavu. A když jsme šli po půlnoci domů, až před naší Zásadou jsme zjistili, že máme někoho v patách. “Asi nějaký horník ze šachty Ludmily se zdržel v Ahníkově na pivu,„ říkali jsme si bez obav. Ale moc jsme se tenkrát spletli. Když jsme pak došli až do Zásady, naši byli hned doma, ale já to měla ještě kolem hospody a Kovářovic statku pěkně nahoru do kopce, až na konec vesnice. Přidám do kroku a chlap za mnou také. Vedl kolo, na hlavě baretku. Pokoušel se mě zastavit, ale já uhýbala a kvaltovala, a přitom dostávala hrozný strach. Nikde nikdo, poctiví lidé už dávno spali, sem tam jenom někde zaštěkal pes. Ten kopec k zásadskému výboru mne ale zachránil. Jak nemohl ten grázl jet na kole, protože ho musel tlačit do toho vršku, získala jsem náskok. Ale překážely mi podpatky a tak jsem boty shodila a pelášila strachy bez sebe domů bosá. Náš barák býval úplně poslední ve vsi, tak jsem si, holka, tenkrát pěkně mákla. No, ještě že se u nás nezamykalo, vždyť se tenkrát ani nemuselo, jako dneska. Bylo to jen tak, tak! Dolítnu domů, zamknu dveře a on už cloumal klikou. Ječím hrůzou, máma přiběhne celá udivená, co se to děje a já “dělej, přistrč stůl nebo kredenc!„ Jak jsme to udělaly, honem zavíráme všechna okna a všude v baráku rozsvěcujeme. Sotva si vydechneme, slyšíme zvuky, jak někdo leze po žebříku na seník na půdě. “Sakra! Kluci zase neuklidili ten blbý žebřík!„ — brečí máma, obě lítneme na půdu, a bereme schody po dvou. Máma honem nahoře popadla zapíchnuté vidle v seně do ruky, a s tlukoucím srdcem čekala na vetřelce u dvířek. Samozřejmě, že je kluci nezavřeli, lajdačí, myslíme si obě v té hrůze. Dvířka se už pomalu otevíraly. Vykoukne hlava v baretu, která se však ani se nestačí rozhlédnout. Chlap dostal takovou ránu násadou od vidlí, že heknul a letěl z toho žebříku dolů na dvůr. Po chlapovi tam zbyl jenom zakrvácený šnuptichl a umazaný žebřík. Ráno si rodina ale řekla, že z toho nebude dělat žádnou vědu. Ono se za děvčaty přece lezlo po žebříku odjakživa, kór za těmi hezkými, že ano. Ale když pak po čase noviny ohlásily první Mrázkovy vraždy, často si na to noční dobrodružství naše rodina vzpomněla.“ A když toho vrahouna konečně chytili a zveřejnili jeho foto, děvčata zjistila, že ho vlastně prvně viděla na té zábavě v Kralupech. Vypadalo to, že si je doopravdy skutečně vyčíhal, ale bohu dík, nevyšlo mu to. Maminka mé švagrové měla padesát kilo i s postelí, kde se v ní vzala tak ohromná síla, to jsem se teda moc divila. „Každá samice brání své mládě,“ odpověděla mi švagrová. A k tomu dodala, že prý její maminka do smrti litovala, že ty vidle vzala v tom fofru obráceně! Kdyby je vzala tenkrát do ruky správně ostřím napřed, měl by vrah asi dost. A tak mohlo být tenkrát v těch padesátých letech ušetřeno dost lidských životů. Bohužel, všechno se zakládá na pravdě…
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena