• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2008 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2008

    Práce v této kategorii:

  • Noir
  • Nehas, co tě nepálí
  • Vzpomínky zůstanou

  • Noir

    Jana LANDOVÁ (18)
    1. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Lousy Avenue byla hnusná ulice. Tmavá. Opuštěná. Nebezpečná. Kdo tudy nemusí jít, ať se jí raději vyhne. Z nebe se věčně snáší šňůry deště. Pouliční lampy spíš nesvítí než svítí.

    Lousy Avenue byla poslední ulice, kde byste hledali dobrý lidi. V barech vysedávají laciný štětky s tlustými businessmany a zkorumpovanými politiky. Samej podvodník a zoufalec.

    Lousy Avenue byla jediný místo na světě, kde bylo vždycky dost lidí ochotných zabít vás pro deset babek nebo sklenku whisky.

    Na Lousy Avenue bydlela malá Grace. Měla malej byteček nad barem „U Jakea“. Bylo jí šestnáct a byla nevinná, když tam přišla. Bylo jí devatenáct a dávno už nevinná nebyla, když odváželi její tělo.

    Případ šerif uzavřel ještě týž den. Ve zprávě stálo, že si Grace Marie Anabell Kellyová podřezala žíly.

    Malá Grace. Ještě v márnici, s hnusnejma zažloutlejma dlaždičkama a rozvrzanýma kovovýma lehátkama, se rozplývali nad její blonďatou hřívou. Co na tom, že byla peroxidová. Malá Grace teď měla promodralý rty a vpadlý oči. Byly modrý. Kdysi. Než přišla na Lousy Avenue hořely v nich veselý ohníčky. Malá Grace měla hubeňoučký ruce a andělskou tvář. A na první pohled bylo znát, že už je použitá. Použitá, opotřebovaná a zahozená.

    Pohřbili ji dva dny na to. Na městským hřbitově. Až vzadu u zdi. Na pohřeb přišel jen starej Jake a několik pobudů, co ji znávali.

    Týden na to přišla k Jakeovi do baru překrásná Rosemary Hitchinsová. Temný kadeře měla sepnutý. Účes vypadal decentně, ale málokoho oklamal. Měla široký černý oči a rty rudý jako krev. A dekolt, který ani nemusela tasit a muži umírali touhou a ženy závistí.

    „Hledám Grace,“ řekla jen a starej Jaké se mohl přetrhnout, aby ji osobně odvezl na hřbitov. Dokonce vyhodil hosty a zavřel bar.

    Nad čerstvým hrobem malý Grace vtiskla Rosemary Hitchinsová Jakeovi do ruky stodolarovku a poslala ho pryč.

    "Nazdar Grace.

    Tak sis podřezala žíly. Jsi hloupá, Grace. A moc dobře to víš. Jak sis vůbec mohla myslet, že tě ten parchant vezme s sebou? Prý ,Pojedeme do Paříže, Rose, do Paříže!' Sebral ti všechny prachy a pak ti pláchnul.

    Bože můj, Grace...

    Najala jsem detektiva. Najde toho tvýho Phila a vyřídí mu vzkaz. Olověnej.

    Sbohem, Grace. Spi sladce."

    Soukromý detektiv John McWayt nebyl sám o moc lepší než ti, které honil. Podle měřítek Lousy Avenue by to však byl téměř dokonalý světec.

    Měl kancelář na Baker Street. Bylo už po pracovní době, když na dveře zaklepala Rosemary Hitchinsová. Poslal ji ke všem čertům. Překrásná Rosemary to ale brala jako pozvání a vešla dovnitř. Když ji uviděl mezi dveřmi, v černých šatech, které se zdály být příliš těsné pro její úžasné křivky, a v noblesním klobouku s černým závojem, cigareta mu vypadla z úst a vypálila mu dírku do saka.

    Představila se a pozvala ho na skleničku. V baru se posadila na stoličku, hodila nohu přes nohu a rozparky šatů odhalily víc, než se slušelo. V podniku bylo tolik dýmu z cigaret a doutníků, že si většina mužského osazenstva musela přisednout blíž, aby na překrásnou Rosemary viděla.

    Vysvětlila Johnu McWaytovi, co po něm chce.

    Dlouho vydržel odmítat. Byl koneckonců detektiv, ne zabiják. Když ho ale pak objímala ve svém hotelovém pokoji, byl ochoten udělat pro ni cokoliv. Klidně by si i vyrval srdce z těla, jen aby ho nepřestala líbat.

    Hned ráno odcestoval John McWayt do Evropy. Cesta přes Atlantik se mu zdála neuvěřitelně dlouhá. Těšil se zpátky, těšil se až překrásnou Rosemary znovu sevře v náručí. To, co předtím bude muset udělat, to odsunul do pozadí své hlavy a nemyslel na to. A pak, nebyl to přece hřích, chtít vyplnit přání krásné ženy.

    Paříž byla velká a rušná. Ale John McWayt, hnaný spíše touhou po Rosemary než výší honoráře, našel Phila rychle. Poslal olověný vzkaz přímo doprostřed Philova čela a spěšně se vracel do států.

    V kanceláři na něj čekal šek od Rosemary Hitchinsový. V bance mu řekli, že není krytý. Ani ho to moc neštvalo. Sladké Rosemary by odpustil všechno.

    Šel za ní do hotelu, ale nebyla tam. Telefonní číslo, který mu dala, bylo falešný.

    Po překrásné a zrádné Rosemary se slehla zem.

    Druhý den našli Johna McWayta v bývalém pokoji překrásný Rosemary Hitchinsový s podřezanýma žílama.

    Případ šerif uzavřel ještě týž den.


    Nehas, co tě nepálí

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (18)
    1. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Prvních pár měsíců naše městečko o hrůzách války jen slýchalo, Hitler obracel svou pozornost a své snahy o nový „lepší“ svět zatím stále ještě jen za hranice Německa a jeho dlouhé kostnaté ruce na náš kraj doposud nedosáhly. Tu a tam se k nám sice dostávaly kusé informace o jakýchsi pracovních táborech pro Židy, ale jen málokdo chtěl řešit otázku, co a proč se tam děje.

    „Nehas, co tě nepálí,“ říkával můj otec a tímto heslem se jako nepsaným zákonem řídilo celé město.

    „Válka? Ta je daleko... a i kdyby přišli, tak-,“ bylo zpočátku často slyšet nevyslovenou touhu po odplatě od stolu karbaníků, kteří se scházeli po nedělním obědě v místním hostinci.

    A tak se prvním stínem na tváři našeho města staly až žluté hvězdy na klopách několika desítek místních Židů, které měly za úkol nás rozdělit, postavit mezi nás zeď... a to zpočátku neuměly...

    Kousek žluté látky ještě nedokázal zpřetrhat mezilidské vztahy. Dětský hlas na plácku před obecnou školou stále pokřikoval: „Tak už mi konečně přihraj ten míč, Franzi!“ V místním koloniále paní Popperovou stále oslovovali: „Milostpaní“ — i když i ona měla na klopě žlutou hvězdu a nedělní odpoledne při kartách stále doprovázel hrou na harmoniku starý židovský učitel.

    Nařízení, vyhlášek a zákazů ale přibývalo. Denně začaly přicházet zprávy o tom, co se jinde děje se Židy a s těmi, kteří jim pomáhají. Koncentrační tábory dostávaly zřetelnější a tím i temnější obrysy a mezilidské vztahy větší trhliny...

    A jednoho rána prořízl ospalost městečka zvuk motorů nákladních aut a pláč žen a dětí.

    „Mami, proč nás chtějí odvézt,“ ptaly se zoufale děti a v drobných dlaních pevně svíraly hračku jako poslední zbytek dětství.

    „Nevím, ale ted' nesmíš plakat,“ odpovídaly jim a hřbetem ruky se snažily zahnat slzy, které padaly na žlutou hvězdu na klopě kabátu.

    A my jsme tam stáli. Nahrbení, oči upřené do země, neschopní bojovat za své přátele. Němě jsme uhýbali jejich vyděšeným pohledům a dělali, že neslyšíme jejich prosby o pomoc.

    Strach byl silnější... Nehas, co tě nepálí...

    Během několika dnů zmizelo veškeré židovské obyvatelstvo z ulic města a každý si sám pro sebe snažil obhájit své chování.

    „Třeba se vrátí,“ chlácholili jsme se navzájem a toužili tou větou zalepit prázdnotu tam, kde bývalo naše svědomí.

    Když pak o několik týdnů později na korbu nákladního auta vylézali odboráři, většina z nás sledovala jejich počínání zpoza záclon, dobře ukryta za zdmi svých domů, s falešným pocitem bezpečí a ještě bláhovějším přáním, že zoufalý výkřik z davu na korbě: „Vy srabi!“ nepatří nám.

    A těžké černé mraky se stahují dál.

    Z ulic, parku, hostince i náměstí pomalu mizí veškerý život. Nejčastější rozhovor spolu vede ticho se samotou. I život za záclonami zmrtvěl. Týden co týden přijíždí stále ta samá auta, aby odvezla pryč celé rodiny. Město mlčí a nenajde se nikdo, kdo by se postavil zlu. Každý z nás doufá, že válka skončí dřív, než se za jeho dveřmi ozve: „Otevřete! Okamžitě otevřete a vyjděte ven!“

    Slova rovnající se téměř rozsudku smrti.

    Zatemnění mám pečlivě připevněné, aby světlo z mých oken zbytečně nepřitahovalo pozornost, na plotně plechový hrnek s vroucí polévkou a v duši neutichající strach.

    Opatrně uchopím plecháček do dlaně, když v tom se na chodbě ozve klapot těžkých okovaných bot. V předtuše čehosi zlého k sobě pevně přimknu víčka. Mně se to přeci stát nemůže, mně se to-.

    „Otevřete!“

    Jediné slovo a celým tělem mi ve vteřině lomcuje nezadržitelný třas. Polévka v plechovém hrnečku šplouchá přes okraj, pálí mi prsty a v mastných kapkách padá na podlahu.

    „Okamžitě otevřete a vyjděte ven!“

    Staré dřevěné dveře naříkají pod údery tvrdých a násilnických pěstí.

    Plecháček zařinčí o podlahu, nohy mi vypovídají službu a já klečím a pálím si kolena v kaluži polévky. Zpod víček se mi derou slzy.

    „Nehas, co tě nepálí,“ říkával vždycky otec. A ten oheň, který jsem nechal plát, teď na uhel sežehne i mě...


    Vzpomínky zůstanou

    Petra SYROVÁ (18)
    3. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Byl jsi ten, kdo mi každé ráno vtisknul malou jiskřičku naděje, že tento život má přece jen nějaký smysl, ten, který mne naučil vážit si sama sebe. Byl jsi při mně, když jsem byla smutná, i když jsem sršela neuprchajícím štěstím. Ten, který věděl, jak jsou slova nepodstatná při pohledu do očí, kde vyčetl vše. Seděl jsi často mlčky vedle mě a každým pohybem mi dokazoval, jak mne miluješ. Byl jsi ochotný pro mě udělat cokoliv a přitom sis na nic nestěžoval. Na pouhý náznak schopný jít kamkoliv. Jak potom bolí pohled na to, jak se trápíš a já tě mohu jen držet za ruku a tiše naslouchat. Tu si kladu otázku, proč nemohu pomoci více, než co je v mé moci. Nejhorší je odloučení od tebe, kdy nevím co děláš, jak se cítíš, jestli mě potřebuješ. Tyto chvíle jsou pro mě muka.

    Když procházím ulicemi, opatrně pozoruji mladý pár opodál a vzpomenu si na nás, když jsme takhle stáli v podvečerním tichu a uvědomovali si pouze přítomnost toho druhého. Jako by svět kolem ani neexistoval. Byli jsme jen my dva a svět pro nás představoval jen malý parčík a lavička, na kterou jsme se právě posadili. Tys mi pak dlouhou dobu šeptal do ucha slova, která hřála na srdci. Pomyšlení, že už nikdy neuchopíš mé ruce v tvých a neoslovíš mne tím jemným hlasem tak, jak to umíš jen ty, mi vhání slzy do očí. Když teď sedím u tvého lůžka a pozoruji, jak tě život pomalu opouští, chce se mi na celý svět rozkřičet, jak je nespravedlivý, když si bere zpět tak skvělého člověka, jako jsi ty. Byl jsi pro mě někdo, s kým jsem chtěla strávit zbytek života. Cítím se bezbranná a odvracím oči od tvé sinalé tváře. Po tváři mi stékají slzy, které nejdou zastavit. Vím, opravdu vím, že čas již nejde vzít zpátky a tato chvíle, co jsme spolu, je ta poslední. Přála bych si ležet po tvém boku a necítit bolest, která mne naplňuje. Když přichází sestra a odvádí mě od tebe, již nemůžu více v sobě zadržovat žal a propukám v neovladatelný pláč. Sestra se mne snaží uklidnit, ale nedokáže odvrátit fakt, že se nevrátíš z místa, kam za tebou už nesmím.

    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena