• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2018
  • Ročník 2017
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2008 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2008

    Práce v této kategorii:

  • Vítr
  • Šestý smysl
  • Improvizace
  • Ona a on
  • Carpe diem
  • Pragmatici
  • Světlo do pavučin
  • Jezeří
  • Kde je ta podkova pro štěstí?
  • Kamencové jezero
  • Když nemůžu spát
  • Strniště
  • Vesnická romance
  • Jitka
  • Jen manželka
  • načerno
  • Louka
  • Láska bratrská
  • Umělcova zpověď
  • Všem našim ženám
  • Nahořečice
  • Město v noci (báseň v próze)

  • Vítr

    Jan TICHÝ (28)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Zmlkly tamtamy na druhé straně Země,
    Je sobota,
    Poštovní koně spí,
    Naučili mě odmítat
    Ne ztrácet
    Beze stopy,
    Naučili mě neplakat,
    Ne kráčet
    Bez víry.
    Je ticho na hedvábné stezce,
    Hodina — Dvě,
    Čas protnul souhvězdí Střelce
    A vyšel výstřel
    V nepravou chvíli,
    Naučil jsem se nemilovat
    Neutíkat,
    Naučil jsem se nedívat
    Nestřílet,
    Do prázdna.
    Jen tichou píseň větru slyšte
    Na ulicích minulosti,
    Odveďte koně,
    Svobodu jim dejte,
    Krátkou, bolestnou a dokonalou,
    Že jména bolí
    Žalují
    Brány nebeské.

    Šestý smysl

    Rostislav NOVÁK (44)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Láska je dar vcítit se do druhého
    Když se vcítíš do sebe,
    nezadržíš slzy
    ***
    (něžným tvarům pod průhlednou látkou)
    Nemyslete si, že po Vás toužím.
    Nenávidím Vás
    Nemohu bez Vás
    žít
    ***
    Miláčku
    Slyším se jak mluvím jenom o tobě.
    Vidím se jak kráčím do práce
    a mám tě plnou hlavu.
    Mezi tím spím
    To se mi o Tobě zdává
    ***
    Tak dlouho mlčí láska
    V neděli jsi odjela
    a mně
    v dlaních zbyl vítr
    Pak jsem tě najednou
    ucítil opět vedle sebe
    Kdybych byl losos
    přes peřeje
    dral bych se ku prameni
    Kdybych byl motýl
    letěl bych
    ***
    Jako živý hledá druhou z polovin
    jako vyčká mrtvý i pod jedoucími koly,
    tak ty
    stulíš se mi na klín do klubíčka,
    vždycky když tě zabolím

    Improvizace

    Radka ZADINOVÁ (37)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Letmé chvění času —
    možná hřích
    daroval jsi mi krásu
    neslyšné ševelení vánku —
    možná smích
    vkradl se do mého spánku
    bolest za víčky
    nebo jen sen?
    zázrak maličký?
    dech nesmělých nadějí
    nečekaných změn
    raději
    raději
    raději přijď
    hříšný buď
    něžný
    smíchem mě vzbuď
    bolestí sevři má ústa
    zázraku
    naděje má zpustlá...

    Ona a on

    Martin BIŠA (40)

    noc a den
    Venuše — Mars
    Adam a Eva
    Vyhnáni z ráje? — neva!
    já a ty
    láska a boj
    vášeň a řád
    Kolik už let? — napořád!

    Carpe diem

    Petr MIŠ (46)

    Užívej dne
    člověče pozemský,
    raduj se ze života svého,
    ať pozná mysl tvá i tělo
    krásu pozemského života.
    Nejenom prací živ je člověk
    také vodou, vzduchem, kořením,
    slunečním světlem i zářením.
    Nočním nebem s měsícem,
    hvězdami a krajícem
    kmínového chleba,
    co zasytí, když je třeba.
    Užívej dne
    člověče pozemský,
    ať život tvůj za něco stojí,
    než hřbet se ti ohne, oči uvadnou
    svalstvo tvé ochabne a ruce zestárnou.

    Pragmatici

    Irena HANOUSKOVÁ (57)

    Několik let obrátí vodopád slov na ruby.
    Vyzbrojím se pro příště větami po zuby.
    Hladíš mě slůvky: „Jsi mi moc blízká, víš to?“
    „Miláčku, nebesky hýčkáš, jestlipak vydržíš to?“
    (Co je tu pravda, a co je tu řeč?
    Co je to blízká, a čí je to smeč?)
    Nastavím tykadlo: „Jsi mi moc blízký, víš to?“
    Tvář hnedle odvracíš. „Lásko moje, proč to?“
    „Co s Tebou?“ Píseň mlčí.
    Neznám další noty pragmatika, který věčně nemá čas.
    Týdny zahladily trhliny.
    Zkrotla láska, v echu probouzí se zas.
    (Co je to láska? Vlastním ji, heč!
    Planá jsou slova, hormonů křeč.)
    Zvažuješ: "Trochu pozdě sešli jsme se.
    Nedá se dnes říci, je-li to dobré, či ne."
    („Aha, tedy vášeň to nebude.“)
    „Pravda, trochu pozdě sešli jsme se.“
    A zas říkám: „Je to dobré. Nebo znova sním?“
    „Hezoučkým slovíčkům věřím.“
    „Věřím, že naposled, snad, že právě s Tebou smím.“
    (Co je to pozdě a co je to snad.
    Nech si ty kecy a pojď se milovat.)

    Světlo do pavučin

    Jana POLCAROVÁ (43)

    Posílám světlo do pavučin myšlenek
    Tobě človíčku
    Co zapomněls´na srdce tlukot
    a opíjels´svou žízeň po životě požitky
    Posílám světlo do pavučin myšlenek
    Tobě človíčku
    co uvědomil sis svou malost
    před očima Boha
    Posílám světlo do pavučin myšlenek
    Tobě človíčku
    co rozhodl ses změnit
    svůj vnitřní svět
    Posílám světlo do pavučin myšlenek
    Tobě človíčku
    co rozhodl ses pro dobro,
    lásku, harmonii — lepší svět!
    Posílám světlo do pavučin myšlenek
    Tobě človíčku
    co pochopils´ o čem je svět...

    Jezeří

    Petr ŠÁTEK (49)

    V lesnaté krajině tyčí se.
    v jezerní hladině vzhlíží se.
    V návrší malebný zámek Jezeří.
    přes hatě, k mosteckým pobřežím.
    Solnou cestou, z Uher do Saska.
    nad koňským spřežením, bičem zapráská.
    Přes Krušné to hory.
    povozy z bečkami soli
    Po ránu, ještě za rosy.
    pytlák už loví v rákosí
    Byla to kdysi idyla,
    kdysi zde jela Sibyla
    Proroctví o zmizení jezera,
    pochopení u panstva neměla.
    Prý bude tu pěkný blázinec.
    snad někde blízko najde se kamenec.
    Změní se kraj,
    co lidi znaj.
    Prý těžba kamene, co teplo dává,
    pro vzácnou rudu, volají sláva.
    Kutají pod zemí, a pak i zvrchu,
    chtěli by vše, né jenom trochu.
    Boří se vesnice, pustoší kraj,
    tomuhle říkají, Měsíční ráj.
    Doly se promění v hluboké skládky,
    není již návratu, vrátit to zpátky.
    Z hlubiny jezerní,
    skládka tu jenom čpí.
    Jak chátrá zámek, ujíždí podloží,
    a hory krušné, se ku Praze rozloží.
    Není zde zastánce, kdo by to zastavil,
    v evropské unii, státu se postavil.
    Ze starých pohlednic a vzpomínek lidí,
    tu krásnou krajinu, málokdo vidí.
    Budoucnost nejistá,
    přijíždí bagrista.
    Ochránci přírody, těžko už zachrání,
    boření měst, obcí a dalšímu rubání.
    Mostecký kostel krajem putoval,
    mohylou kraje, aby se navždy stal.
    Vzchopte se lidé, rozumu poberte,
    k záchraně zámku, korunou přispějte.
    Jenž dvakrát vyhořel.
    svou hrdost v sobě měl.
    Je v našich silách krásu mu vrátit.
    nechcem ho svým vnukům z očí ztratit.

    Kde je ta podkova pro štěstí?

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (66)

    Často se s nimi potkávám
    z okna jim ráda zamávám.
    V jejich očích vidím smutek i ohníčky
    chtěly by poznat svět celý, celičký.
    Pro boha! Co komu udělaly?
    Že nezodpovědným rodičům se narodily?
    Chtějí být šťastné jako jiné děti!
    Hrát si a nebýt jenom prokleti!
    A tak všichni stále hledáme
    kde je ta šťastná podkova?
    Až ji vy lidé někdy najdete
    dejte ji dětem z dětského domova!

    Kamencové jezero

    Zdeněk KUČERA (61)

    Pod pláštěm noci úpí láska,
    měsíc na stříbrnou svoji harfu hrá,
    v hladině jezera odráží se hvězdy,
    chladivý vánek s listy na stromech si povídá.
    Pár loděk s lampióny brázdí vodu,
    dech noci láskou prosycen,
    u mola mladá dvojice se líbá,
    a v duši sní svůj věčně nedosněný sen.
    Pod pláštěm noci pohádka se skrývá,
    a vítr listy knihy lehce obrací,
    s drobnými vlnkami jezera tu zpívá láska osiřelá.
    s milenci, co věčně ji tu hledají.
    Tu vůní léta voní tráva,
    měkká, hebká je a poddajná,
    právě tak tělo ženy, co muž v náruči své drží,
    se slovy lásky v lůno života se propadá.
    Na hladině jezera plují hvězdy,
    slyšet jsou vzdechy, láska čaruje.
    Teprve ranní rosa setře tuhle noční krásu,
    co vzlétne k nebi s křídly motýlů.

    Když nemůžu spát

    Pavlína SLÁMOVÁ (33)

    Když nemůžu spát
    otevřu okno dokořán.
    Dívám se na nebe,
    v myšlenkách odplouvám
    daleko od Tebe.
    Nemám sílu,
    myšlenky se toulají,
    nemám víru
    a sny se mi dávno nezdají.
    Když nemůžu spát
    otevřu okno
    a jednou až se nebudu bát,
    pak nechám si o Tobě zdát...

    Strniště

    Václav MRKÁČEK (74)

    Strniště plné bodláčí,
    podzimní vítr
    a oči, které nepláčí,
    prsty i dlaně země rozedírá.
    To slunce na obloze
    v krvavé záři náruč otevírá.
    Hráz na strnisku
    jinovatku maluje
    když slunce obzorem se
    v nekonečné dálce vzdaluje
    a umírá,
    Studený vítr jež všechno živé
    bere s sebou
    i do děr v zemi život zahání.
    Je těžko bránit se
    a čekat svítání.
    Na stromech suché větve
    větrem lámou se
    a na zem padají.
    Strniště plné bodláčí
    si život vzalo s sebou.
    A ruce, srdce na dlani
    už jenom neustále zebou.

    Vesnická romance

    Zuzana MACKOVÁ (20)

    Dnes ráno, jen co slunce vstalo,
    Mé srdce živé na útěk se dalo.
    Kutálí se po střepech na nedělním trhu,
    Slunce zlaté po domech rozvěšuje stuhu.
    Srdce mé dřív bijící,
    ztratilo tak svoji zář,
    opravit tep mizící,
    svedl by snad hodinář.
    „Marné!“ — kdosi praví.
    „Hodinář, ten srdce neopraví!“
    Tak mé srdce rozbité dám do koše z proutí,
    Vždyť to srdce živé je, není perník z poutí.
    Kdo nad mým srdcem hůl už zlomil,
    ten se mýlil velice.
    Hodinář mi srdce spravil,
    Za polibek na líce.

    Jitka

    Jiří LEMÁK (30)

    Chladná je ta ruka, jež zdobila svůj šat
    to ztuhlé maso kolem kostí
    Kde prsteny již nelemují
    ty dlouhé úzké prsty
    Chladné jsou i nohy
    co tak rády se procházely po zemi
    a teď tu leží přikryté
    v místnosti tiché stříbřité
    Němá bledá tváři,
    už nesměješ se jako dřív
    S tou rudou krví navždy
    Barvy smutku ohlásíš
    Až to všechno maso z kostí opadá,
    nebude pak nic co tě připomíná
    a stále budu na tě vzpomínat
    a obrazy tvé ve své mysli malovat

    Jen manželka

    Květa KUDLÁČKOVÁ (55)

    Chtěla bych být alfou a omegou Tvého života.
    Však osud někdy zamotá nitky, co spředl nám.
    Chtěla bych být vodou co piješ a bez mé vláhy žízní hyneš.
    Chtěla bych být i skývou chleba, co do ní zuby zarýváš.
    A bez mé lásky, Tvého chleba, ty jenom hlady umíráš.
    Chtěla bych být vzduchem, co Tvoje tělo rozdýchá.
    A když mě nemáš, udusíš se.
    Jsi jenom chlap, co nedýchá.
    Chtěla bych být Tvým srdcem, co v rytmu tančí v tandemu.
    A také Tvou myšlenkou, co vstáváš s ní i usínáš.
    To všechno já bych hrozně chtěla.
    Však — jsem již jenom — manželkou.

    načerno

    Renata EMINGEROVÁ (39)

    P o k o r a
    natřela na bílo
    i stožár mé černé vlajky.
    Krajky — ty si nechám,
    a podvazky taky.

    Louka

    Jana PODLISKOVÁ (68)

    Když nemohu v noci spát
    nechám si o tobě zdát.
    Že, když jsem s tebou žila,
    byla jsem louka rozkvetlá,
    všemi květy obsypaná.
    Potom mě kosa zranila,
    květinám hlavičky usekala.
    Slunce na troud mě spálilo,
    radost ze žití vysálo,
    jsem teď žlutá a šedivá.
    Kdybyste mě zalili,
    motýlci by se ke mně vrátili.
    Já bych byla krásně zelená,
    kvítím obsypaná.
    Ptáčci když to viděli,
    na mou krásu by ódy pěli.
    Lidé by se sem vrátili
    a dělali by piknik v trávě.
    Malíři by to všechno namalovali.
    A já bych nikdy nezemřela.
    Na obraze bych dále žila.
    Byla bych krásně zelená,
    kvítím obsypaná.

    Láska bratrská

    Marie KARÁSKOVÁ (67)

    Kam, ty bratrská lásko,
    kam jsi se poděla?
    Jsi tak zlá lidská cháskof
    že by jsi bratry ani nechtěla?
    Měla by škola vychovávat proti pýše,
    mnozí z vás by absolventy byli.
    Ono se o tom lehce píše,
    kéž byste se jiní narodili.
    Bratři, kam zavedla vás vaše pýcha?
    Zbavte se toho břemena,
    věřím, že se vám někdy špatně dýchá,
    jistě máte těžká ramena.
    Bratr na bratra nasazuje,
    jazyk si nehlídá,
    stále nějaké pikle kuje,
    leccos se o tom povídá.
    Věřím, že lidstvo toto zlo překoná
    a k porozumění najde klíč,
    snad zde již nebude doba ledová,
    naděje by pak byla pryč.
    Láska matky do vínku vám byla dána,
    toť pravda pravdoucí,
    ať zůstane navždy zachována
    pro časy budoucí.

    Umělcova zpověď

    Jan URBAN (29)

    Jsem osamělý malíř
    co žije v jiném světě,
    kde místo barev slova
    nachází na paletě.
    Kreslím své věty potichu,
    mocným
    klepotem kláves,
    jen pro Řídící jednotku
    jsme
    pokáceli
    prales.
    Obrazy kupím na sebe
    jak texty kolem
    pisoáru.
    Tenhle jsem zplodil pro Tebe.
    A ještě jeden.
    Ať jsou v páru.
    Nežádám mocných uznání,
    nehodlám bouřit davy.
    Chci jenom prodat vyznání,
    že dále nevím si už rady.
    Že nenacházím v noci klid,
    a rána nejsou lepší o nic,
    asi si půjdu zapálit
    svá díla.
    Začnu jako panic.
    Jsem osamělý malíř
    já žiji v jiném světě,
    a místo barev nacházím
    jen slova na paletě.

    Všem našim ženám

    Václav PÁLA (70)

    Vy moje lásky bezejmenné,
    tak často se vámi zabývám
    i když vím, že se nikdy nesejdeme,
    já přesto rád vás mám.
    Jste světlem, které vábí,
    vždy a v každý roční čas,
    tak jako květy včely svádí,
    svou láskou opíjíte nás.
    Jste naše ženy, milenky i matky
    tou lepší půlkou života,
    pro muže těmi největšími statky
    z vás dýchá láska, život, dobrota.
    Tak jako slunce život dává,
    v šero rozlévá svůj svit
    i vaše srdce nepřestává
    vždy pro druhého bít.

    Nahořečice

    Hana BENDOVÁ (59)

    Kousek za Valčí je malá vesnička.
    Kopec, kostel, rybník i fara,
    která tenkrát tam stála.
    Škola, které se každé dítě tak trochu
    bojí, ta tam ještě stojí. Tenkrát
    mezi okny bzučící i mrtvé hejno much.
    U potoka mlýn, který už dnes nemá místo.
    Jen cesta od domu k domu
    stále vede stejná.
    Já už tam nechodím, není mi sedm let.
    Změnil se svět i já mám šedivé vlasy.
    Když je kdo k naslouchání, budu vyprávět.
    Jsou tam i byly hlohy a šípky okolo cest.
    Rybník se změnil v rybníček, není tam místo
    ani pro ploutve rybiček.
    Kaštany v jedné teplé noci už tenkrát
    mne uhranuly. Mám ráda ty veliké stromy
    na podzim plné hnědých kuliček.
    Proč jsem si vybrala právě tohle místo
    pro vzpomínku? To abych se v mysli mohla
    přidržet mého dětství alespoň chvilku.
    Tam, vpravo, za hřbitovní zdí nestojí
    ani malý pomníček. Jen kousek pod zemí
    našla bych, možná, pár bílých kostiček.
    Už není mi líto mnoha chvil, které
    uplynuly. Na této zemi jsme jen sluhy života,
    náhody, jsme zrnka písku i vzpomínka.

    Město v noci (báseň v próze)

    Pavlína CHRENOVÁ (20)

    Denní světlo už sbalilo své kufry a odchází kamsi za město. V ulicích, tedy i v té naší, bylo zažehnuto první pouliční osvětlení již před hodnou chvílí. Jeho zář však vystačí sotva na úzký proužek chodníku, a tak se všude kolem rozlila tma tmoucí. Kaňka na obloze.

    Celý vesmír žije svým vlastním životem. Snad se ani nikdy nepozastavil nad tím, jak vypadá temná noc, či jen obyčejný večer tady, na planetě Zemi.

    Můj pohled upoutalo několik žlutě zářících rámečků nepravidelně posetých po veliké krabici od bot. Postavičky v rámečcích se pohybují s takovou nepředvídatelností jako pro mě — laika — figurky na šachovnici. Ač vidím jen obrysy zastřené jemným závojem, cítím, že každá bytůstka v prosvětleném okénku zažívá své radosti i strasti běžného života. A večer vše působí tak důstojně, honosně, a mnohem mocněji. Ale tam seshora, z té veliké výšky, není ani vidět, co mně připadá obrovské: Škatule od obuvi a lidský svět...

    2006–2018 © Všechna práva vyhrazena