• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2022
  • Ročník 2021
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2007 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2007

    Práce v této kategorii:

  • Úvaha o mém budoucím životě
  • Přežít svou smrt
  • Rozloučení
  • Ledaři
  • Na zahrádce dědy Jožky
  • Velká habaďůra
  • Dvě malé reminiscence
  • Setkání s minulostí
  • Sen
  • Diagnóza zvaná trpaslík
  • Dawn of the nation (Pád národa)
  • O naší vizáži

  • Úvaha o mém budoucím životě

    Stanislava VAŇOURKOVÁ
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Prolog

    Místo děje: věznice Všehrdy u Chomutova
    Čas děje: 17.11. 2022 v 8:30

    Sedím v tak zvané ministerské cele a uvažuji o svém životě. Úvodem musím říct, proč je cela „ministerská“. V této cele přede mnou seděl i ministr Svoboda v letech 2004-2008 a po něm v letech 2009-2018 i slavný Standa, každý asi víte který a já jsem číslo tři v řadě.

    Asi by mne nenapadlo, třeba v roce 2005 těsně před maturitou, že udělám během sedmnácti let takovou kariéru, směrem nahoru a pak dolů. Jsem názorným dokladem hesla „pýcha předchází pád nebo čím výš vylezeš, tím hlouběji spadneš.“ Jestli si tento, ne zrovna tuctový, příběh chcete projít se mnou, nepřepínejte na jiný kanál a vydržte až do konce, třeba se v něčem poučíte a určitě se i zasmějete. Posaďte se pohodlně, právě začínáme:

    Obraz první

    Místo děje: Chomutov a Žatec
    Čas děje: rok 2003-2005

    Když jsem v roce 2003 pochopil, že studium zemědělské školy byl životní omyl, chtěl jsem vyzkoušet něco jiného. Mým představám asi nejvíce vyhovovala Obchodní akademie v Chomutově. Zkusil jsem se tam dostat a i pod vlivem, a dá se říci i nátlakem, svého otce jsem se na ní skutečně dostal. Tento studijní směr mne vedl směrem daleko přitažlivějším a podle mého tehdejšího náhledu, který se pak i potvrdil, i perspektivnějším.

    Studentský život středoškoláka byl veselý, čas utíkal jako voda a přiblížila se maturita, tzv. „Zkouška z dospělosti“. Když jsem ohněm první zkoušky prošel, což provázely „slzy a krev“ byl jsem tzv. „podmíněně dospělý“ a šel jsem dál.

    Obraz druhý

    Místo děje: supermarket Key Markt, Omaha, USA
    Čas děje: rok 2006 - 2007

    Všechnu svojí studijní energii jsem asi spotřeboval na maturitu a dveře vysoké školy mi pro teď zůstaly uzavřeny. Protože jsem už byl podmíněně dospělý, vyrazil jsem do světa. Našel si agenturu a s její pomocí vyrazil za velkou louži. Sliby agentury spadly asi do té velké louže a já zůstal v bahně a v té chvíli se objevil on s velkým „O“. Můj Mefisto budoucích let. Teď když vidím, kam jsem s ním došel, tak si říkám, že jsem měl raději zůstat doma, ale už je pozdě.

    Ten velký člověk byl Radek. V USA měl kontakty, každého znal, všechno dovedl zařídit a v tuhle chvíli pomohl i mně. Zařídil mi práci, načerno v supermarketu, kde jsem myl podlahy, až se mi od smetáku kouřilo. Na vlastní kůži jsem zažil americký zázrak. Pracoval jsem dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu za absurdně minimální mzdu. Jak si někdo postěžoval, hned ho srovnali, že už ho to do smrti nenapadlo. Radek byl velmi skromný, bral si od mne jen patnáct procent výdělku a nechával mne bydlet u sebe, ve sklepě v kumbále, kde se dalo spát jen napříč, protože jinak se tam člověk prostě nevešel.

    Vzhledem k tomu, že jsem neměl čas na utrácení a s přihlédnutím ke kurzu koruny a dolaru jsem si i z minimální mzdy pomalu našetřil menší kapitál.

    Když začaly jarní deště a podlaha byla pořád špinavá, rozhodl jsem se pro změnu vzduchu. Vyrazil jsem a akorát týden po mém odjezdu se Radek přesvědčil, že americká policie je úplně jiná než česká. Zatímco já už dýchal český vzduch, Radek stále americký, ale „filtrovaný“ přes mříže.

    Obraz třetí

    Místo děje: UK Praha
    Čas děje: 2007-2010

    Zocelen rokem mytí podlahy jsem se rozhodl, že se vrátím ke studiu. Rok rozjímání nad špínou do mne nalil novou studijní energii a já složil přijímací zkoušky a zahájil studium. Nemá cenu tady popisovat studijní aktivity, úspěchy a neúspěchy. To pravděpodobně zná každý z vlastní zkušenosti.

    Protože volný čas není jen víno, ženy a zpěv, začal jsem při studiu i podnikat se třemi spolužáky. Z počátku jen v malém, ale moje dost pokročilá angličtina a poměrně slušné zázemí, co se týče kapitálu dovezeného z podlahové stáže v USA, nám umožnilo malé podnikání rozšiřovat ve střední. Pravda, studium šlo částečně stranou, ale prolézt jsem dokázal. Mí partneři z počátku podnikání ztráceli dech a pomalu se více či méně ochotně vytlačovali z firmy ven a tak jsem po roce činnosti zůstal sám.

    Činnost, nyní už mé firmy, se rozrostla. Z původních aktivit v oblasti softwaru do tak vzdálených zón jako je nákup a prodej zboží a pronájem bytových i nebytových prostor. Je zvláštní, že s růstem podniku jsem měl více času a že jsem i díky tomu dokázal zakončit studium. Po absolutoriu jsem se cítil úplně na vrcholu, zatímco jiní nyní teprve hledali svojí pozici, já jsem byl přesvědčen, že už ji mám. A zrovna v tu chvíli se do mého života vrátil Radek.

    Obraz čtvrtý

    Místo děje: Chomutov – Praha
    Čas děje: 2011-2015

    Radek mne vyhledal cíleně, protože jeho činnost v USA skončila čtyřletým vězením, ztrátou majetku a vyhoštěním. Naše pozice se vyměnily, alespoň jsem si to myslel, teď jsem byl nahoře já a Radek byl v bahně.

    Nabídl jsem mu práci, snad ze soucitu, snad abych si mohl vychutnat jeho ponížení. Dal se ihned do díla a já se nestačil divit. Až do roku 2011 moje firma fungovala v mantinelech zákona, ale nyní jsme začali tyto mantinely pomalu ale jistě prolamovat. Radek mi vysvětlil, jak to chodí při zadávání veřejných zakázek, a já jeho chování převzal. Dali jsme sice hodně, ale daleko víc se vracelo. Najednou všechno šlo nějak lépe, rychleji, snáz a kola, která se roztáčela, mlela čím dál rychleji.

    Čím jsem šli na společenském žebříčku výš, tím jsme byli ve větší špíně. Začalo to pitkami s místními naboby z radnic a okresních sekretariátů, pak jsme táhly na kraje a skončili u poslanců a ministrů.

    Peníze a moc, to je kombinace, která mne hnala do stále odvážnějších akcí, které díky přisunu peněz do správných a stále otevřených kapes vycházely velmi uspokojivě. Najednou jsem ale začal vidět, že jsem číslo dvě a že už tuhle káru jedoucí z kopce neřídím, ale že už se na ní jenom vezu.

    Obraz pátý

    Místo děje: Praha
    Čas děje: 2016-2020

    A za této situace přišel můj Mefisto s tím, že je třeba udělat další krok, jít do politiky. Jako osoba apolitická jsem to dost dobře nechápal, ale mělo to logiku. Jedna politická strana si dost dlouho odpočinula od vlády a nyní hledala mladé, schopné a movité, kteří jí pomůžou nahoru. Radek „nezištně“ převzal firmu a já, politicky čistý, jsem vyrazil do boje o duši. Peníze byly. Myslel jsem to upřímně. Byl jsem neokoukaný mezi lidmi dole, dobře zapsaný u lidí nahoře, šlo to jak po másle.

    První rok v politice jsem skončil jako mladý poslanec vládní strany. Teprve v tuhle chvíli se to rozjelo na plný plyn. Já jsem sel, oral, vláčel, stát platil a Radek sklízel. Naše, teď už vlastně Radkova, firma jenom kvetla. Už nebylo třeba ani tolik hnojit, protože vládnímu poslanci každý rád vyhoví. Navíc v tu dobu moje milovaná politická strana, která mi byla úplně ukradená, potřebovala nové vedení. Byl jsem mladý a nadějný a tak jsem třetí rok v politice zakončil jako místopředseda strany a její korunní princ.

    Politika byla velice zábavná a výnosná, za celé ty roky jsem v ní nepotkal ani jednoho slušného člověka, který by jí bral jako službu veřejnosti.

    Obraz šestý

    Místo děje: Praha
    Čas děje: 2021

    Ministr, další krok, jak jsem si naplánoval. Krev se mi hrne do hlavy, dmu se pýchou. Jsem unesen svojí velikostí. Mám před sebou poslední malý krůček a pak velký krok ke křeslu premiéra. Netušil jsem, že ten malý krůček mi zlomil vaz a premiérem už určitě nebudu, leda ve snu. Tím malým krůčkem bylo zbavit se Radka, který o mne příliš věděl a byl mi nebezpečný. Zavolal jsem ho do restaurace U lesa. Nebylo tam „pět v českých na stole“, ale i tak tam bylo dost dusno.

    Netušil jsem, že si vedle mne vybudoval vlastní síť důvěrníků u policie a jiných vládních složek a že už má připravenou proti mně velkou akci.

    Na naší poslední schůzce už neřekl ani slovo.

    Obraz sedmý

    Místo děje: Praha-Ruzyně
    Čas děje: 2022

    Vybrali mne v úřadu, nechyběly kamery a novináři. Padla vláda a já byl hlavní viník. Korupce, to jsem nyní já, noviny nepíší o ničem jiném. Radek má dost peněz pro novináře, policisty i soudce. Nyní je on ten, kdo obrodí politickou scénu, přidá se k jiné politické straně, je nový, čistý, ideální předseda a premiér.

    Epilog

    Místo děje: Všehrdy u Chomutova
    Čas děje: 17.11.2022 v 11:30 hod

    A to je konec, za chvíli je oběd. Uvidíme, co bude dál. Je možné, že až odsud v roce 2027 odejdu, nastěhuje se sem čtvrtý ministr, možná i premiér.


    Přežít svou smrt

    Radka ZADINOVÁ (36)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Třeskla slova.

    A další. Ošklivá slova v ošklivém kabátě, tápající dosud ztichlým pokojem přímo k ní. Anna pevně sevřela čelisti k sobě, aby nezačala plakat. Zařekla se, že její slzy už on nikdy neuvidí.

    Když se k ní přiblížil, ztuhla napětím, rty křečovitě semknuté, zdánlivě skrytý strach v přivřených očích zběsile řval o pomoc. Nicméně už dávno se přesvědčila, že jí nikdo nepomůže. Ani Bůh. I kdyby tam nahoře opravdu byl.

    Jakože není.

    Není?

    Sklonil se nad ní s úmyslem ji políbit.

    Po tom všem...

    Sklopila oči a vyhasle zašeptala: „Nech mě.“ Suverénně se pousmál a naklonil se blíž.

    „Nech mě,“ opakovala otupěle a prudce ucukla před jeho ústy. Držel ji za paže a když viděl znechucení v jejích očích, stiskl ji pevněji. Strach ji nejprve ochromil, ale vzápětí zoufale zatěkala očima kolem sebe. Věděla už, že proti jeho síle nemá šanci. V pominutí smyslů hrábla po párátku. Jak směšné. Ale pojednou ji uklidňovalo, že má aspoň „něco“, čím se může bránit. Ubohé párátko.

    Ubozí lidé, když klesnou až tak.

    Hluboko.

    Pousmál se. Využila jeho chvilkové neopatrnosti a horečně se vyprostila z jeho bolestivého sevření. A zase. Slova. Krutá slova beze špetky slitování. Slova ostřejší než střep, zakusující se pod kůži, způsobující rány, které nezacelí ani čas.

    Natožpak omluvy.

    Nanicovaté, neupřímné, plytké omluvy, které ochable proletí vzduchem a rozplácnou se o zašpiněnou zeď.

    Prudce a naštvaně se narovnal a horečně rozvířený vzduch rozčeřil zbytky pavučiny vlající v rohu pokoje. Anna sledovala ty potrhané, šedivé cáry, jak poletují vzduchem a snažila se nebýt.

    Nebýt tady, nebýt s ním.

    Jdi! Jdi už! Jdi pryč... dunělo jí ve spáncích. Jdi!

    Když konečně odešel, cítila, jak se jejího těla zmocňuje nekontrolovatelný třes. Zuby jí cvakaly o sebe, vědomí jí začala obestírat mlha, hrdlo měla sevřené, stále obtížněji se jí dýchalo. Panika v jejích očích křičela do otupělých stěn opuštěného pokoje.

    Marně.

    Udusí se.

    Najednou Anna zoufale chtěla žít. Copak má být tento den opravdu ten poslední?

    Nikdo neví, co mu přinese další den, jestli vůbec přijde, myslela si. A najednou... Chtěla, aby přišel. Aby dny přicházely tak jako dosud, jeden za druhým, stejné a přece každý jiný.

    Obyčejné dny, kterých si příliš nevážíme.

    Z reproduktoru v rohu pokoje se linula panova flétna. Anna lapala po dechu a s vypětím sil se snažila ovládnout a dýchat zhluboka, uklidnit se, přežít. Krásná hudba v tiché noci plné bolesti.

    A ačkoli měla Anna mnohokrát ve svém životě takový ten hrozný pocit, že už ji nic hezkého nečeká, najednou si s lítostivou hrůzou uvědomila, že to není pravda. Existuje tolik zajímavých knih, které by si chtěla přečíst. Tolik krásných míst, kam by se chtěla podívat. Tolik úsměvů a objetí svých dětí, pro které stojí za to překonávat občas i ty těžkosti, které jsou někdy tak moc těžké, až má člověk pocit, že je neunese.

    Ach ano, děti.

    Děti ji tu ráno najdou.

    Pojednou Anně do očí vhrkly slzy. Ty zrádné, tolik potlačované, proklínané slzy.

    Prosím!

    Koho? Oč?

    Aby tu ráno byla, až se děti vzbudí? Usměvavá či unavená, uštvaná neustálým kolotočem každodeního života zaměstnané matky?

    Nebo prostě jen aby... byla?

    Ženské tělo se začíná třást silněji než dosud. Anna se pokouší vpravit do úst prášek na uklidnění. Není schopna udržet v ruce hrnek s čajem, polovinu ho vybryndá na stůl, jednou rukou se přidržuje okraje stolu a namáhavě lapá po dechu.

    Odpusť!

    Kdo? Co?

    Všechno... Ach bože...

    Odpustky.

    Hloupé, ponižující odpustky. My přece také neodpouštíme...

    Vždyť ani ona sama už neumí odpustit. Neumí a možná ani... nechce.

    Přesto náhle cítí, že se její tělo zklidňuje. Pořád se jí špatně dýchá, strach ji přikurtoval do křesla, oči zabořené do dlaní, krk naběhlý a bolavě stávkující.

    Dýchej!

    Dýchá a začíná se vracet zase zpátky. Do tohoto domu, do pokoje důvěrně známého a přesto cize odtažitého. K dětem, které za tenkou zdí tiše oddychují a ve spánku se jim krabatí rty do křehkých úsměvů.

    Do úsměvů, pro které by zaprodala duši samotnému ďáblu.

    Hodiny měkce ukrajují noc a přibližují se k ránu.

    A pak konečně přijde.

    Tiché, ospalé, nejistě postávající na zkřivených nožkách. Ráno! Krásné ráno. To nejkrásnější ze všech.

    Anna se zhluboka nadechne. Tak zase jednou překonala svoji malou smrt. Může zase začít žít. Stejně obyčejně jako jindy a přitom jinak.

    Děkuji!

    Komu? Zač?

    Ženské tělo se naposledy zachvěje. Tentokrát však ne strachem. Radost? Úleva? Naděje?

    Prohrála duši, ale získala život. Může se ještě pokusit...

    O hodně.

    Půjde s dětmi na lampionový průvod. Nechtělo se jí. Poslední dobou se cítí tolik unavená... Ale půjde. Protože kdo ví kolik těch možností, jít na obyčejný lampionový průvod, jí ještě život nabídne?


    Rozloučení

    Jan URBAN (28)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    To ráno nezačínalo nijak zvláštně. Chtěl jsem ještě udělat spoustu věcí, ale věděl jsem, že už na ně nezbývá čas. Svět se mi scvrknul do malé kuličky a kolem zůstala jen prázdnota. Kterou už nic nezaplní. Alespoň ne brzy.

    Šel jsem se podívat na Tomáška. Spokojeně spinkal, jak dokáže jen malé dítě. Od zítřka budeme na všechno sami. Sami dva chlapi, dva vojáci v bezvýznamné bitvě nekonečné války se zlými sudičkami. Teď už vím, že předem prohranné. On se to bude muset teprve naučit. Čím později, tím lépe.

    Pohladil jsem syna po vláskách a on otevřel oči. Nespal, podvodník jeden.

    „Kde je maminka?“ — zeptal se bezelstně a mě píchlo u srdce. Neptá se naposled a v příštích dnech bude určitě ještě těžší odpovídat na jeho otázku.

    „Maminka už nepřijde,“ sdělil jsem pravdu. Ale ne celou. Jednou mě za to bude nenávidět. Nemohl jsem jinak. Dal jsem slib. Pro něj bude dnešek jiný až zpětně. Ještě pár hodin, odvedu ho do školky a pak...

    A pak.

     

    Do nemocničního pokoje jsem vcházel s olovem na nohou. Cítil jsem, jak každým krokem těžknu o celé kontinenty. Přece nemohu vstoupit dovnitř. Beze mne to nezačne, když nepřijdu, nestane se to. Najdeme jiné východisko.

    Jenže žádné není. Probírali jsme to tisíckrát. Slzy, které nám tryskaly z očí, již nejspíše zvedly hladiny oceánů. Nedokážu to.

    „Musíš být statečný,“ zašeptala povzbudivě.

    „Já nechci být statečný. Budu zbabělý, budu ten nejzbabělejší člověk na celém světě, jenom se mnou zůstaň, zůstaň, prosím. Prosím, lásko.“

    „Promiň,“ omlouvala se. Nemusela. Ona ne.

    Je dost možné, že toho opilého řidiče, který ten večer vjel na tramvajovou zastávku a způsobil tolik neštěstí, bych možná vlastnoručně zabil. I když by to nic nezměnilo. Vůbec nic. Pomsta sotva upustí z přetékající nádrže zoufalství víc než jen pár kapek. A za každou co je vidět, beztak čekají tři další. Tuším, že bych to stejně udělal. Kdyby tedy tenkrát sám nezahynul.

     

    Políbil jsem ji. Naposledy. To slovo nemá takovou váhu, dokud ten okamžik neskončí. Potom teprve vás zasáhne plnou silou. Už žádné ještě, žádné znova, žádné příště. Už nic.

    Držel jsem ji za ruku a díval se do těch očí, které mě tolikrát probouzely svým smíchem. Pamatuji si, jak zářily, když se narodil Tomáš. Jak vypadaly odlišně to první ráno, kdy nosila mé příjmení. Jak se mě bály na prvním rande. Teď k těm vzpomínkám přibude další.

    Jak vypadaly, když umírala.

     

    „Je čas?“ — zeptal se doktor.

    Mlčky přikývla.

    „Není, není a nikdy nebude! Jděte pryč!“ — chtělo se mi křičet. Místo toho jsem pevněji sevřel dlaň své ženy a také přikývl. Zbaběle? Hrdinně? Já nevím.

    Nevím!

    A proklínám se.

     

    Zdravotník zavedl injekci s roztokem do infúze a povolil osudnou záklopku. Vražedná směs nezastavitelně kapala mé princezně do žil. Dobrovolně si zvolila cestu eutanázie. Nemohla takhle žít dál.

    Ochrnutá po celém těle. Na dialýze. S umělou výživou. Napojena na přístroje, které dýchaly místo ní. S nepředstavitelnou bolestí od prvního procitnutí po operaci až do poslední chvíle.

    Ani proti své vůli jsem ji nedokázal odsoudit k utrpení po zbytek existence. Zasloužila si právo na svobodné rozhodnutí.

    To poslední, co jsem jí mohl dopřát.

     

    Zůstal jsem s ní až do konce. Po tváři mi stékaly slané potoky a v duši jsem cítil, jak mě něco ostrého bodá a krájí. Ten nejdůležitější kus mého života scházel. Byl vyříznut a...

    Odešla. Odešla ode mě. Od nás. Od Tomáška. Neuvidí až poroste jako z vody. Nepofouká mu bolístky. Nedozví se známky na jeho školních vysvědčení. Nepozná dívky, kterým bude psát milostná psaníčka. Nebude tu, až odletí z rodného hnízda. Nebude tu.

     

    Už tě nic nebolí, má drahá. Spi svůj věčný spánek a čekej tam na mě. Jednoho dne budeme zase spolu. Znovu uslyším tlukot Tvého srdce.

    Miluju tě.


    Ledaři

    Bohumil HRUBEŠ (43)

       Na okraji Magelanových Mraků bylo ještě dost ledu, aby stálo za to tam vážit cestu. Věrná Mery lů předla jak spokojené kotě a tím cesta ubíhala v poklidu, tj. nudně. Pravidelné střídání služeb u dálkových senzorů bylo jediné vzrušení, které se na palubě této ledařské kocábky událo. Již dva pozemské dny se potulovali v Mracích. Naráželi však jen na malé kousky, pro které se nevyplatilo vypouštět psy. Klid střídal zas jen klid. Sem tam zapípal senzor a obrazovka přiblížila jeden z těch kamínků, pro které nestálo se zvedat ani ze sedadla a sahat po tlačítku pohotovosti. Jediné, co musel člen posádky konající službu udělat, bylo vymazat senzoru paměť, aby se ten mohl soustředit na jiné cíle. Než provedl těchto pár rutinních pohybů, vyplivl mu počítač všechny potřebné údaje o zaměřeném objektu. Hmotnost, rozměry v osách x, y a z, popřípadě křivku a rychlost rotace v těchto osách. V neposlední řadě složení a bod střetu. Autopilot byl nastaven na křižování. Rychlost polovina světla. Mary lů se sunula do svého nejzazšího bodu, tam obrat o sto třicet pět stupňů a zpět na osu letu. Zkontrolovat kurs a pokračovat dva světelné roky k dalšímu obratu. Užívaný muž v křesle kopilota rozespale mžoural na monitory dálkových senzorů. Díval se na ně, vypadalo to však, že je stejně nevnímá. Zvedl líně levou ruku a nechal jí volně klesnout na klávesnici počítače. Pár cvaknutí a stroj ožil. Z tiskárny se sunula folie se záznamy dosavadního průzkumu. Ani teď se nezdálo, že by muž zvýšil svoji aktivitu. Lhostejně až apaticky přejížděl očima řádek po řádku. Dvojí zapípání ohlásilo konec tisku. Podržel folii a počkal až se oddělí, potištěnou část pak zasunul do recyklátoru, který spokojeně zabzučel a proměnil nepotřebnou hmotu zpět na upotřebitelné atomy. Tak to ostatně šlo se vším na této lodi. Muž zkontroloval kurs a čas do obratu. Něco přes půl hodiny.

    „To se asi houby co stane.“ Pomalu očima přejížděl po stěnách a přístrojích na nich. Jako by to pro něj bylo něco nového, neokoukaného. Přestože v tomto křesle již strávil stovky hodin. Na okraji kontrolního panelu se rozblikala kontrolka. Muž sáhl po přepínači pod ní. „Šéfe, nedáte si kafe?“ — ozval se sípavý hlas lodního kuchaře. „Přišla by k duhu,“ odvětil muž a vypnul spojení.

    „To je divné, ani jsem si neuvědomil, že už je ráno,“ pomyslel si. Bylo zajímavé, že na Mery lů měli kuchaře. Většina lodí tuto funkci vůbec neznala. Nahradili jí strojem, replikátorem. Ale majitel této lodi a kapitán v jedné osobě nebyl jen zkušený velitel, ale také velký gurmán a razil heslo, že s plným žaludkem dobrého jídla se pracuje nejlépe. Se zasyčením se otevřeli dveře za kapitánovými zády a na můstek vstoupil muž, který byl co do délky i šířky stejný. S funěním podal muži za řídícím pultem šálek kouřící tekutiny. Ten ho s mírným kývnutím hlavy přijal a se zjevnou rozkoší párkrát zamíchal lžičkou nasávajíc její aroma. Pak znalecky mlaskl.

    „Turecká?“ Zaznělo to spíše jak konstatování. „Ano, dovolil jsem si přilít kapku koňaku,“ zasípal kuchař. „Marcelo, ty víš jak mi zpestřit ráno, díky ti.“

    „Co byste si dal k obědu, šéfe?“ Sotva to však dořekl, ozvalo se zapípání. Tázaný zvedl oči k monitoru. Pípání začalo sílit. Muž ožil. Jeho ruce začaly s neuvěřitelnou rychlostí pobíhat po klávesnici. Pípání neustále sílilo. Otylý muž nerozhodně přešlápl u dveří velínu. Kapitán si uvědomil jeho přítomnost a přes rameno prohodil. „Uvař něco extra, myslím, že si to dneska zasloužíme.“ Dál už se o tlouštíka nestaral. Jeho ruce pobíhaly od přepínače k přepínači, kontrolky postupně ožívaly. Nakonec dopadla jeho dlaň na tlačítko pohotovosti a po celé lodi se rozezněla siréna. Teprve pak se posadil do velitelského křesla a čekal. Ze štěrbiny nestále plynul pás folie s údaji zaměřeného tělesa. Než počítač skončil, byl velín plně obsazen. Po kapitánově pravici v křesle druhého pilota seděl rozložitý muž a z druhé strany štíhlá žena. Nejlepší kosmonavigátor, kterého si mohl přát. V interkomu zapraskalo a ozvalo se. „Šéfe, psy jedna, dvě a tři jsou aktivní, právě přebíráme data z lodního počítače, konec.“ Ano tahle posádka věděla, kde je její místo. Kapitán přijal hlášení o plné pohotovosti, aniž by odtrhl oči od folie s výsledky skenování. Žena po levici neustále bušila do klávesnice navigační jednotky. Teď to byla ona, na které záviselo další dění akce. Musela vypočítat přibližovací dráhy pro všechny tři psy. Bezpečnou cesta tam, přistání, ukotvení, stabilizace a následný návrat a v této změti kosmického smetí velice komplikovaná práce. Ani kapitán ani druhý pilot si ji nedovolili rušit.

    „Kapitáne, dráhy přiblížení spočteny. Pakliže se senzor neporouchal, je to ten největší balvan ledu, jaký kdo kdy chytil. Bude s ním ale malá potíž. Má dost velkou rotaci podél os x a z. Těch se budeme muset zbavit, jinak ho síť neudrží a my nebudeme moci vstoupit do transmise. Hrozilo by nám při zrychlení porušení integrity lodi,“ odcitovala žena s ledovou tváří.

    „Vypočítat dráhy pro další tři psy.“

    „Pes čtyři, pět a šest aktivováni, přebíráme údaje z palubního počítače.“ Velitel sledoval na monitorech práci každého pomocného plavidla zvlášť. Vše probíhalo podle zadaných koordinátů. Lodě přistály ve středovém pásu osy x. Přesně ve stanovených vzdálenostech od sebe a vytvořily tak jakýsi prstenec.

    „První fáze dokončena,“ hlásili postupně všichni.

    „Přepnout na automatiku,“ poručil kapitán. „Přepnuto,“ ozvalo se šestkrát za sebou.

    „Tak pánové a teď se držte, Lenočka s vámi bude trochu cukat.“ Štíhlý prst zmáčkl klávesu počítače. Z pod prvního plavidla na ledové hroudě vyšlehl fialový záblesk. Na vteřinu osvítil tmavě šedé podloží, do kterého byl stroj pevně zaklíněn. Následoval zážeh u druhého, třetího.... až proběhl celým prstencem. Počítač vyhodnotil situaci. Na monitoru se objevila čísla v červeném spektru.

    „Pánové, nedá se nic dělat, ale jak sami vidíte a vy i cítíte, nestačilo to. Budeme muset opakovat,“ prohodil kapitán.

    „Rozumím,“ ozvalo se šestkrát. Operace se opakovala, ale ani teď se nemohlo konstatovat, že rotace v podélné ose byla zastavena. Nedalo se nic dělat, než zopakovat zpomalovací záškuby znova. A ani pak nehlásil počítač nulový stav. Ve velínu Mery lů se intenzivně pracovalo. Bylo jasné, že rotace se musí zastavit, ale jak dlouho vydrží kotvení při takovém zatěžování? Z pod prstů třech lidí ve velínu se skoro začalo kouřit, s jakou rychlostí krmili počítač stále novými a novými daty. Z tiskárny vypadávala jedna folie za druhou. Nebylo však nikoho, kdo by je sbíral a vhazoval do recyklátoru. Po půl hodině usilovné práce to vypadalo, že zbývá jediná možnost. Rozdělit na dvě části a ty pak se pokusit stabilizovat. To by však znamenalo další cestu tam a zpět. Síť udrží stabilní pouze jedno těleso při průletu mimoprostorem. Kdo zaručí, že při návratu tu druhý kus bude? Uprostřed nejžhavější diskuze se ozval interkom.

    „Šéfe, potřeboval bych vědět, na jak dlouho jste naplánovali akci?“

    „Marčelo, nevím, máme tady problém. Nedaří se nám ten šutr zkrotit, asi se to protáhne.“

    Najednou se kapitán zarazil a vypnul interkom. Pak se obrátil na kosmonavigátorku a vypadalo to, jako by si jí prohlížel. Pomalu pak začal vysvětlovat svůj plán. Než dokončil výklad, oba jeho kolegové byli v činorodé práci. Po pár hodinách výpočtů shledali plán realizovatelným. Tři psy dostali rozkaz k návratu. Po přistání na palubě naložili každý po jednom deflektoru tažného paprsku. Rozkaz zněl, zapustit do co největší hloubky ke středu příčných os rotace. Do hodiny bylo hotovo. Následoval příkaz: rozptýlit se a vyčkat. Mery lů pak aktivovala všechny deflektory. Teď byla loď připoutána k balvanu třemi svazky paprsků a pomalu se dávala do pohybu. Nikoli však od tělesa, ale k němu a při tom se začala otáčet proti rotaci ledovce. Paprsky se pomalu stáčely, až vytvořily jakési lano, na jehož konci se cukal a svíjel ten podivný předmět. Poslední závit lana byl utažen a loď se zastavila. Pár přesnými zážehy byla srovnána na osu dráhy tělesa a pak... Vypadalo to, jako kdyby celá loď explodovala a proměnila se v žhavou čáru. Motory byly vybičovány na maximum a posádka, i přes veškeré vymoženosti absorbérů přetížení zažívala pekelná muka. A náhle bylo po všem. Mery lů opět plula vesmírem a jako pejsek se za ní, na dvou svazcích paprsků mírně pohupoval ten obrovský kus drahocenného nákladu. Dokázali to. Kapitán teatrálně utřel z čela neexistující kapky potu a mrštil jimi o podlahu velínu. Lena zčervenalá předešlou námahou pohlédla na velitele.

    „Jo. Rotace se doslala do zvládnutelných norem. Vypočtu návratovou trajektorii k Zemi.“

    „Vypočti, Lenočko, vypočti,“ blahosklonně přisvědčil kapitán a stiskl spínač.

    „Tak, pánové, do práce. Teď je to jenom na vás.“ S úsměvem se koukal na šest monitorů ukazujících pomocná plavidla v čilé práci. V první řadě museli to děťátko úplně znehybnit. Teď to byla hračka. Stačili na to tři a pár zážehů tím správným směrem. Následně ovinuli ledovec silosítí a každý za svůj úvazek jí táhl k lodi. Šest malých drobečků se pachtilo s nepředstavitelně velkým kusem ledu. Loď rozevřela svoji náruč. Šest chapadel se připravilo obemknout náklad

    „Máme problém.“ Poprvé se ozval druhý pilot. „Chapadla nebudou stačit. Náklad bude nestabilní.“ Po kapitánově tváři přelítl stín zachmuření. Ale jen na okamžik.

    „Když jsem ho chytil, tak ho už nepustím. Leno, použijeme deflektory. Spočítej, při jaké rychlosti udrží deflektory náklad a nedojde k narušení integrity trupu. Sedmičko, ohlas se!“

    „Sedmička aktivní.“

    „Naložíš deflektor, vyměníte ho za ten spálený. Jedna až šest stop, rozvinout síť.“ Pečlivě pozoroval plnění svých rozkazů. Nebylo to obvyklé, aby se silosíť rozvíjela. Také to nešlo tak hladce. Několikrát se musela plavidla vracet, protože se síť zachytila za výčnělky. Ale podařilo se. Vyměnit deflektor šlo podstatně rychleji.

    „Jedna až šest, zatáhněte síť. Pomalu vpřed. Sedmičko, vrať se do doku.“ Šedivý obr tažený šesti trpaslíky se pomaličku přibližoval k nákladovému trupu lodi.

    „Jednička kontakt, lano zajištěno.“

    „Dvojka kontakt, lano zajištěno.“

    „ Trojka kontakt, lano zajištěno.“

    „Jednička, dvojka a trojka, zůstaňte zatím venku,“ zazněl kapitánův rozkaz. Následovalo zajištění zbývajících lan.

    „ Čtyři až šest do doků. Jedna, dva a tři rozptýlit a vyčkat.“ Počkal, až jeho rozkaz vykonají, a pak se obrátil na ženu.

    „Leno, zapni deflektory.“ Skrz síť se prodraly tři paprsky.

    „Jedna až tři, aktivujte přijímače a zachyťte je.“ Psi se rozprchli, jako když do nich střelí. Během minuty byli však zpátky a každý se pyšnil nádherným ohonen.

    „Začněte ovíjet loď i s nákladem.“ Muselo se to dělat velmi opatrně. Kdyby se paprsky z deflektorů moc utáhly, mohly by proříznout silosíť nebo dokonce i trup lodi. „André, než chlapci dokončí to motání, nainstaluj se svojí partou přijímače deflektorů na ramena jedna, tři a šest,“ vydal kapitán rozkaz interkomem.

    „Údržba slyší, jdeme na to.“

    „Jiří, stáhni síť co to půjde a zajisti ji,“ obrátil se kapitán na kolegu. Odpovědí mu bylo několikeré cvaknutí kláves na ovládacím pultě a důrazné pokývnutí hlavou. Celé plavidlo se zachvělo a na vnějších monitorech přeběhl záblesk po všech svazcích sítě. To bylo znamení, že se víc síť utáhnout nedá. Psi pomaličku domotávali svůj úkol. To už nebylo kosmické plavidlo. Vypadalo to, jako že si obr přivázal ke kameni vážku zelenavě svítící nití.

    „Jednička nad rameno jedna, dvojka nad rameno tři a trojka nad rameno šest.“

    „Jednička kontakt. Dvojka kontakt. Trojka kontakt.“

    „Tak Lenočko, je to na tobě.“

    „Přijímače na ramenech aktivní, přebírám od psů paprsky deflektorů. Jedna... tři... šest. Kapitáne, náklad fixován, můžeme letět domů.“


    Na zahrádce dědy Jožky

    Jaroslav HAMOUZ (84)

    Zahrádkář Hejkal, zvaný šetrný Jožka, se přišel v pošmourném prosincovém dnu porozhlédnout po své zahrádce, vzorně ošetřované po celý rok v zahrádkářské kolonii „Petržel“. Dávno už připravil záhonky pro jarní práce. Hrdě se po nich rozhlédl vědom si toho, že i letos bude patřit mezi přední členy zahrádkářské osady. Nadzvedl si límec svého hubertusu. Začly padat drobné sněhové vlečky a za krk se usadil už zimní chlad. Zadíval se do korun dvou jabloní i třešně, polaskal se pohledem na ošetřenou meruňovici, která mu už dává pátým rokem bohatou úrodu. Však si už naložil do sklenic bohatou úrodu plodů z letošní sklizně. Ve sklepě má nespočet konzerv. Má je tam naskládané ne pro sebe, ale především pro vnoučata. Jednoho z nich, Vašíčka, si vzal na obhlídku zahrádky s sebou. „Jen ať kluk poznává, kde je moje království a možná že se i lecčemus přiučí,“ říkal si děda Jožka. „Vašíčku, ještě ošetříme ptačí budky. Přines jsem jim ptačí zob, to kdyby napadlo hodně sněhu, tak aby měli ptáčci kde si z něčeho něco zobnout.“ V zápětí se rozzářily oči. Na keře rybízu usedla sýkora koňadra.

    „Podívej se, Vašíčku,“ zašeptal. „Vidíš toho ptáčka? Má černou hlavičku, kolem zobáčku bílé tvářičky a to pěkné baculaté žluté bříško je pěkně protažené černým pruhem. Není to krása?“

    „Dědo, ten ptáček je pěkně zakulacený,“ všiml si Vašíček.

    „Však se také musí pěkně nasytit. Tihle ptáčkové z naší země neodlétají. Proto se o ně musíme starat. Taková koňadří maminka naklade do hnízda v jedné snůšce až patnáct vajíček.“ Došli k altánku. „Ještě, že jsme sem zašli. Zapomenul jsem ze sudu vylít vodu,“ zažaloval děda sám na sebe. „Mohl by nám prasknout pod tlakem vody,“ dodal na vysvětlenou Vašíčkovi, proč se má na zimu voda ze sudu vylévat. Náhle se děda čile otočil. Zvedl hlavu a prstem ukazoval k jabloni. „Poslouchej, Vašíčku.“ Z větví jabloně se ozýval střízlík. Upozorňoval na sebe hlasitými trylky. Jeho trylky se nesly po celé širém okolí. Zdálo se, že i na ostatních zahrádkách se návštěvníci zaposlouchali do ozvučeného vzduchu.

    „Máme štěstí, že začlo svítit sluníčko,“ těšil se ze zpěvu malého ptáčka. Děda dobře věděl, že bez ohledu na to, jestli je horký letní den nebo mrzne až praští, vítá střízlík hlasitými trylky každý sluneční paprsek. Často také zpívá duet se svou partnerkou. „Když v létě přespávám v tom svým altánku, tak to je krásný vstávání, když střízlík začne trylkovat. Je to mrňavý ptáček, ale statečný.“

    „A to už žádní ptáčkové přes zimu tady nemáš, dědo?“ — rozhlížel se po zahrádce Vašíček.

    „Viděl jsem tu jednou hýla, to už je ale dávno. Spatřil jsem je na poli za Křimovem. Tam jich bylo na bílém poli hejno. Takový hýl je švihák a věrný manžel. Jakoby se sen všech žen vtělil do “tohoto ptačího elegána„. Fešák je to. Má sametovou čepičku, modrošedý pláštík a červené bříško. Pomáhá se stavbou hnízda i krmením mladých a navíc se svou samičkou žije většinou celý život.“ Při svém výkladu se pozvolna blížili k východu ze zahrádkářské kolonie, když se ze sousední zahrádky ozývalo zlostné lamentování. „Já ho podříznu,“ vztekal se soused Valenta. Stál nad hromádkou spadaného listí ořešáku. Jejich žlutohnědá barva už zčernala a na zemi se proměnilo ve slizský olejnatý mazlavý povrch.

    „Měl jsi uklidit hned, jak jsi začal klátit ořechy. Mohl jsi mít teď klid. Zlobit se můžeš jen na sebe,“ věcně mu připomenul jeho chybu děda Jožka a říkal si pro sebe: „S úklidem listí ořešáku jsou starosti. Pálit se nesmí, dávat ho do kompostů se také nemá, házet do kontejnerů? O tom raději nepřemýš]et.“ Jo, nejen radosti a užitek přináší zahrádkářská práce. Přináší věčné učení a poznávání přírody i z malých zahrádkářských ploch.

    „Pojď, Vašíčku, pojď,“ vybízí děda vnoučka k rychlejší chůzi. „Babička nám udělá čajíček. Trochu do mne zalezl chlad“. Trochu se zamyslí a spíš pro sebe než Vašíčkovi začne vysvětlovat, kdy se zase začnou zahrádkáři vrtět a množit v té naší zahrádkářské osadě „Petržel“. Usměje se a dodá to, co už dávno napsal Karel čapek ve svém fejetonu a zahrádkářích: „Duben, to je ten pravý zahradníkův měsíc“. Usmál se na Vašíčka, opřel se o svou špacírku a spokojenně odcházel domů.


    Velká habaďůra

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (64)

    Ivan leží na pláži Kamencového jezera a nadává si do bláznů a idiotů. Naproti, na druhé straně leží na dece jeho láska z předloňských prázdnin. Není sama, zrovna ji manžel natírá záda krémem a vedle nich se batolí děcko, asi roční! Ivan kroutí hlavou a vzpomíná, jak to vlastně všechno tenkrát začalo.

    Tenkrát letěl v červenci do italského Ricione. Chtěl si dovolenou užít a už v letadle plánoval krásné erotické hrátky s nějakou pěknou Italkou, jsou prý dost žhavé. Ale zklamal se. Zdálo se mu, že jsou hubené a ty starší zase tlusté. První dva dny strávil koupáním v moři a nic moc. Ale třetí den ji zahlédl. Tu, o které snil doma, v jeho prázdném mládeneckém pokoji. Dlouhá, plavovlasá, s krásnou sportovní postavou, byla to Venuše jeho snů. Ale, bohužel, nebyla sama, měla vedle sebe partnera. Do háje, zase zadaná, pomyslel si Ivan, ale snad s tím něco udělám! A tak vyčkával, připraven k útoku. Ráno jde po rušné ulice a prohlíží výlohy, hledá dárky pro kamarády a tu do někoho vrazí. Chce se omluvit, „pardon“, a zůstane stát jako solný sloup. Dívka, jediná, která se mu v tomto cizím městě líbí, se na něho dívá. Ale co to? Je smutná a uplakaná. Ivan se rozhlíží po jejím partnerovi, nikde nebyl. Je muž činu, hned se jí představí a pozve ji na kávu. Dívka však odmítne a její oči jsou plné slz. Byl zklamán a po celý den myslel jen na ni. Večer se zase potkali. Sbírala na pláži mušličky, sandály v jedné ruce a poklady moře v druhé. Vlasy jí zářily v zapadajícím slunci, byla jak mořská víla, která vystoupila z moře. Šel k ní a utřel jí slzy, vzal za ruku a šli spolu podél pobřeží. Vyprávěl, že ho už nic netěší, že myslí jen na ni. Má ale smůlu, když je vdaná. Opověděla: „Nevím, zda budu ještě vdaná žena příští měsíc, manžel odjel večer na letiště. Nikdy dříve mi neřekl, že po autohavárii již nemůže mít děti, a to jsme tu na líbánkách. Až včera večer se mi svěřil. Neunesla jsem tuhle krutou pravdu a on se bez rozloučení sebral a odešel.“ Ivan už měl v náručí hodně žen, ale po téhle toužil hrozně moc, i když byla vdaná. Doprovodil ji do hotelu, hladil ji, konejšil a pak dal dobrou noc. Nechtělo se mu na pokoj a tak se procházel večerními ulicemi dlouho do noci. Druhý den hledal stále očima smutnou dívku na pláži, až jí objevil. Byla sama! A tak ji nechal, aby se i jí začalo stýskat. Až večer přišel s lahví vychlazeného šampaňského. Pustila ho, bylo vidět, že čekala. Věděl, že nic nesmí uspěchat a tak si dával pěkně dlouho na čas. Až po třetí sklence a letmém políbení zahájil útok. Začal hladit vlasy, záda. Její ruce ho nedočkavě tiskly k sobě a žhavé rty ho líbaly neustále po celém těle. Odcházel od ní až ráno, šťasten, že konečně našel tu, co po léta dlouho hledal. Když ji odpoledne sháněl na pláži, nebyla tam. Ale nebyla ani v hotelu. Vrátný mu řekl, že pro ni přijel manžel a že odjeli asi do jiného města na pobřeží. Ublížený, zklamaný a rozčarovaný prospal zbytek té předloňské dovolené buď na pláži či na pokoji. Zaboha nemohl najít vysvětlení, proč odešla a bylo to úplně poprvé v jeho životě, co opustila žena jeho a ne on ji.

    Teď leží na žluté pláži Kamencového jezera, pozoruje rekreanty a kouká jako nějaký blázen. Odpověď našel až teď! Vidí nedaleko batolící se děcko, které je příšerně podobné obrázku, co mají jeho rodiče v rodinném albu. Je to jeho, Ivanova věrná kopie! Je to přesně celý on, malý a baculatý Ivánek z té fotografie, sedící jako roční děcko s dortem s jednou svíčkou! Bože, bylo by to možné? Vždyť ona říkala, že přece nemohou mít děti! Ale proč? A v tom mu to všechno došlo! Vždyť to jeho smutné dobrodružství v Itálii bylo celé velká habaďůra a on blbec jí na to naletěl!


    Dvě malé reminiscence

    Zdeněk KUČERA (60)

    I.

    Už jste si také někdy všimli, že staré hospůdky mají své neodolatelné kouzlo? Plně chápu ty muže, co doma řeknou svým manželkám, že se jdou na chvíli podívat do kostela. Myslí tím starou začouzenou hospodu, stojící kousek za rohem. Vždyť taková stará hospůdka je vždy lákadlem pro muže zralého věku. Záchodky tu trochu čpí močí a jejich stěny jsou popsány různými hesly či vzkazy.

    Kde starý lokál na tebe dýchne minulostí času. Kdo by odolal a nedal si jedno pivíčko? Po třetím už uslyšíš vyprávět od místních štamgastů, že ten či onen tu kdysi udělal to či ono. Ale jako by to ještě nestačilo, také se dovíš, že nikdo nikdy neuměl tak dobře udělat klobásky ze psa a berana jako Venca Procházka. A také to, že nejlepší králíky, alias kočky, pekl nejchutněji starý důchodce Vojta Granát.

    Při dalších půllitrech pěnivého moku se zdejšími štamgasty proberete celé světové dění a další politické události a nakonec, jako obvykle, se skončí u ženských. Není to přece krása?

    Tak co tomu říkáte, vy, co jste nikdy nenavštívili nějakou tu starou českou hospodu?

    Kam se hrabou všechny ty asijské restaurace či nové moderní restauranty. Ne, nemají a nikdy nebudou mít na to, aby se vyrovnaly těm starým českým hospodám. Ať už je to léty či štamgasty, co tam chodili či chodí. I číšníkům a vrchním, na které se ve starých hospůdkách nikdy nezapomíná. Jména těchto osob přebírá jedna generace od druhé. A nikde se přece netočí tak dobré a chutné pivo jako tady. I když štamgasti si také často zanadávají, ale druhý den se opět vrací, aby znovu probrali, co zde mnohokrát už padlo či bylo dokonce už vyřešeno. A přece každý den je zde pro ně něčím novým.

    Jen tak náhodou se vás zeptám, přátelé! Nemáte náhodou také chuť na krásně orosenou sklenici dobrého zlatavého moku s bílou čepicí?

    Tak na zdraví! A ještě dlouhá léta!

    II.

    Jak to jen uteklo. Nikdy se nevrátí pohádka mládí... Přesně jako v té písničce. Která je ze všech pohádek ta nejhezčí.

    Tohle pozná člověk sám, až když už je starší, že čas, kdy se navyváděl největších hloupostí v životě, bylo právě mládí. A přece to byl ten nejhezčí čas života. Čas, který zůstává pevně zakotven v každém z nás. Čas plný zázraků. Čas první cigarety či první sklenky vína, prvního políbení, první lásky. Kdo z nás ale může říci, že první láska byla i jeho poslední. I když si tenkrát myslil, že tohle všechno už bude napořád. Takhle to vypadá i s tou skleničkou. Teprve teď si člověk uvědomí, kolik jen možností a šancí mu umožní život. Jen si je umět dobře vybrat. A v tom je ten celý problém. Často si léty mnozí říkají: Mít tenkrát v mládí ten rozum, co mám nyní!

    Ale věřte, není to pravda. Skončilo by to stejně dnes jako kdysi. Mnozí často svádějí tyhle věci na osud. Že by za to všechno mohl osud? Nevěřte tomu. Jako vždy, za vše si může člověk. Vidíte sami, jak je někdy těžké, aby se dohodli pouze dva. Právě ti, kterých se to týká. A přece, i když to tak často nedopadne, jak jsme si sami představovali, na dobu mládí, prvních lásek, vzpomínáme vždy s úctou a s pokorou.

    Úctou k lásce, která nás provází celým naším životem. Kéž by to tak bylo napořád!

    Važte si lásky, važte si života,

    važte si člověk člověka

    i toho posledního.

    Milujte ptáky, milujte zvířata,

    stejně jako vy jsou tvorové boží.

    Život je krásná pohádka,

    která všem jednou zmizí.


    Setkání s minulostí

    Václav PINTA

    Pohodlná lesní cesta zavedla osamělého poutníka k mírně se svažující náhorní plošině řídce porostlé buky s mnoha desítkami prohlubní. Tajemný muž v dlouhém tmavém plášti se širokým kloboukem na hlavě pravděpodobně ani netušil, že přišel do starého rudního revíru. Vstupu do nejdivočejších vytěžených prostorů bránilo zábradlí z tyčoviny a podzemní štoly bylo možné vytušit z terénních propadů. Všechny ty díry, pinky a závrty se dny pokrytými klestím zarůstala všude přítomná vysoká tráva. Zamlklá tajemná krušnohorská krajina s drsným podnebím vyvolávala pocit, že se tady zastavil čas.

    Již ve středověku se zde těžily hlavně železné, ale i vzácné stříbrné, kobaltové, niklové a měděné rudy. Po nadlidském úsilí někdejších prospektorů získat podzemní poklady zůstala jenom rozbrázděná krajina a pouze několik starých vzácných hornických map uložených v archivech. Jen na nich se uchovaly nákresy lokalit s tajemnými názvy dolů, šachet a štol jako: Huthaus, Starý Jan, Černý důl, Červená liška, Bratři z mokré čtvrti, Požehnání boží, Na Mincovně a další.

    K rozlehlé přehradní nádrži nebylo daleko, ale teprve když poutník spatřil lesklou vodní hladinu si uvědomil, že pod její úrovní stávalo kdysi významné hornické městečko s čilým řemeslnickým ruchem a klapajícími železnými hamry při potocích — Přísečnice.

    Zdejší krajinu jakoby poznamenalo i její nejtěžší období — třicetiletá válka. Hlavně vpády švédských vojsk pod vedením vojevůdce Bannera v letech 1639-1641 přinesly do Krušnohoří bídu, nemoci a nepředvídatelné strádání všeho obyvatelstva.

    Nad Jelení horou, zrcadlící se ve vodní hladině, se začaly kupit těžké olověné mraky. Zablesklo se. Brzy následoval hrom. Zvedl se vítr, začalo pršet a citelně se ochladilo. Boty poutníka čvachtající v blátě těžkly. Zrychlil chůzi a začal uvažovat o nějakém úkrytu.

    „Mám se schovat pod stromem? Asi to není rozumné. Co když do něho uhodí blesk?“ — zauvažoval.

    Déšť zesílil a poutník více nevymýšlel. Naděje na očekávané závětří rozhodla. Když navíc zjistil, že kmen mohutné lípy má dutinu, instinktivně se do ní před bičujícími provazci vody a silným větrem schoulil. Netrvalo dlouho a blesk se současným úderem hromu ozářil okolí. Jeho klikatá žhnoucí čára sjela po litinovém pomníčku stojícím opodál.

    „To je můj konec,“ proběhlo muži hlavou. „Nebo to byla výstraha?“

    Strach před bleskem nakonec překonal, protože neměl na výběr. Jarní bouřka se trochu uklidnila, ale déšť ještě zhoustl. Ohlásila se únava. Pocestnému začala těžknout oční víčka. Měl pocit, že slyší vzdálený dusot koňských kopyt, vojenské povely v cizí řeči a nářek bezbranných obyvatel. Po chvíli usnul a v jeho hlavě se začal odvíjet jeden z příběhů třicetileté války.

    Na radnici vládlo velké napětí. Purkmistr s radou města Přísečnice se obávali nejhoršího — nájezdu Švédů. Jízdní posel městské radní trochu uklidnil. Přivezl totiž zprávu, že asi sto koní švédských vojáků odjelo v tichosti daleko jinam a že generál Banner má přijet dnes osobně do Annaberku.

    Radní se vydali na modlitbu do kostela, ale sotva tam vstoupili, přihnala se tlupa vojáků s tasenými zbraněmi. Druhá skupina ozbrojenců drancovala domy. Švédy zajímali hlavně koně, které vyháněli z maštalí. Muže a ostatní lidi bili a obírali o všechen majetek. Byli mezi nimi i pan berní písař Schuman, paní Seelenderová a mnoho jiných. Pana faráře zajali spolu s kovářem Michalem. Žádný dům nebyl ponechán nevyloupený, všechny truhly násilně otevřeli a v přítomnosti pana purkmistra si vzali to, co se jim líbilo, zvláště peníze.

    Po vyplenění Přísečnice zbrojnoši ještě požadovali 500 říšských tolarů. Kromě koní, svršků a peněz v hotovosti, které měšťanstvo dohromady složilo, se nakonec spokojili se 100 říšskými tolary. Potom propustili pana faráře. Kovář Michal musel být ještě vykoupen.

    Mezi dřívějšími nepřátelskými vpády do Přísečnice nebyl žádný tak náhlý a s tak nekřesťanským zacházením s lidmi, zvláště se ženami. Některé z nich musely dokonce zaplatit životem.

     

    Další silný hrom promáčeného poutníka probudil.

    „Kde to jsem? Co se vlastně stalo a kde se tady vzali vojáci v brnění na koních? Byl to snad jen přelud?“

    Tak jak bouřka přišla i odešla. Slunce se vyhouplo nad nízko letící mraky a jeho paprsky se odrážely v loužích kolem pomníčku s nápisem Schwedenlinde 1641. Připomíná tady jednu bitku třicetileté války, v níž císařští pobili oddíl švédských vojáků.

    Poutník musel pokračovat v cestě, aby úplně neprochladl, protože do zájezdní hospody v Kovářské to byl ještě hezký kus cesty. Památná Švédská lípa, kterou měl nyní za zády, mu připadala docela nenápadná. Zakrátko za terénní vlnou zmizela i její mlhavá silueta.


    Sen

    Věra NĚMEČKOVÁ (59)

    Je brzy ráno, po čtvrté hodině a můj spánek je ta tam. Všude kolem vládne ticho, jen zpoza žaluzií se na mne culí veliká stříbrná koule, nádherný měsíc, avšak zcela bez nádechu zimy, přesto, že leden bývá tím nejchladnějším.

    Ovšem letos je tomu úplně jinak. Od prosince, jsme prakticky sníh neviděli, natož, abychom pocítili mráz. Je pravda, že většině lidí toto počasí vyhovuje, vždyť mnohde teploty překračují až 15 stupňů a lámou se teplotní rekordy, staré více jak 50 let!

    Kdeže ty loňské sněhy jsou? Snad raději že nejsou, neboť to byly takové přívaly sněhu, že se pod jeho tíhou prolamovaly střechy a v lesích padaly stromy. Ovšem letošní sníh, jak na našich horách tak i u našich zahraničních sousedů, zatím není.

    Zato tyto lednové dny je tak nádherně, že i zlatý déšť rozkvetl v celé své kráse, ale někde i ovocné stromy, což ovšem dobře není. V některých místech vyletěly dokonce i včely a včelaři se obávají, aby se včas vrátily do úlů, kdyby náhodou uhodily mrazy.

    Prostě vše je naruby. V noci a ráno je plus pět až sedm stupňů, a na slunci se teploměr hravě vyhoupne přes 20, a tak se nelze divit, že sluníčko každého vytáhne z příbytku ven, jako třeba také nás. My, kteří v tuto dobu na chalupu nejezdíme a máme ji zazimovanou, vodu vypuštěnou, tak vodu opět klidně pustíme, zatopíme a můžeme se dát do práce, dodělat resty, které by jinak musely počkat až do jara, dlouhých pět měsíců.

    Jak týden v prosinci, tak i dnes, téměř v půli ledna 2007 nás počasí o víkendu nasměrovalo sem na Šumavu, kam rádi jezdíme. Tento kraj lesů, vod a strání, vesniček, vísek, kostelíčků, zvonic a kapliček, mám velice ráda. Však fotoaparát je nažhavený celou cestu, aniž musí muž auto zastavit, vždy stačím nějaký kostelíček, kapličku, zachytit.

    Na chalupě nás uvítaly sedmikrásky, svítící jako malé lucerničky, na tomto zatím zeleném, mrazem nesežehnutém koberci. Rovněž nás překvapily krtince, kterými je pokryta téměř celá zahrada. Kolem nás létaly sýkorky a my po nasypání do krmítka zjistili, co různých druhů se zde vyskytuje. Ony měly svou hostinu v podobě slunečnicových dobrot a my v nádherném lednovém slunečním dni shrabali zbytky listí a já ještě zasadila zapomenuté cibuloviny tulipánů, narcisů a modřenců.

    Ale kam až jsem se to dostala? Chtěla jsem psát o úplně něčem jiném, o podivném snu, který se zdál mé mamince, než se narodil můj prvorozený bratr. Tak poslouchejte!

    Vzpomínám, jak rádi jsme sedávali s maminkou ve veliké kuchyni u velikého stolu a popíjeli kávu. Ona vždy měla bílou, kterou vařila z melty a převařeného mléka, pak to byla ta pravá dobrá bílá káva. My samozřejmě tu klasickou a nikdy nechyběl na stole moučník a její vyprávění, jak se žilo dříve, ale i o různých záhadách, třeba o tom snu.

    Vyzvala jsem jí, aby nám o něm vyprávěla. To již jsem brala tužku a papír, abych si vše poznamenala. No snad si to nebudeš psát? K čemu? Stačí, když to budeš slyšet! Ale jen vyprávěj, já s úsměvem na maminku a ona začala.

    Ovšem to se musím vrátit hodně nazpět. Do doby první světové války, kdy vojáci odcházeli bojovat za Císaře pána. Jinak tomu nebylo ani u vašeho dědečka Josefa, z tatínkovy strany, zanechavšího doma ženu, babičku Andulku a čtyři děti ve věku batolat a předškoláků, se slovy: Andulko, kdybych se snad nevrátil, kamarádi ti pomohou, pokud by se ti dařilo zle.

    Odchod dědečka Josefa pro babičku Andulku byl krutý a Srbsko hodně daleko. Babičce zůstaly krom čtyř dětí jenom oči pro pláč, neboť jako mnoho jiných vojáků ani dědeček Josef se z války nevrátil. I když!

    Ale to musím začít z úplně jiného soudku. Dávno již bylo po první světové válce, děti vyrostly.

    Jeden ze synů babičky Andulky, hrdé to ženy, Josef, se od rodiny a společného hospodaření trhnul, jak výstižné slůvko, a seznámil se s velice mladinkou dívkou, s mojí maminkou Lidunkou. Po sňatku se nastěhovali k jedněm hodným lidem, domácím rodiny Říhů, majících dům ve městě Fráni Šrámka u zlatonosné řeky Otavy, v Písku.

    V té době očekávali radostnou událost, narození prvního potomka. Tatínek se moc těšil a přál si, aby — pokud to bude kluk, dostal jméno Stáníček. Maminka nebyla proti, protože si přála holčičku. Ale nakonec to dopadlo trochu jinak.

    Několik dnů před porodem se mamince zdál sen, ve kterém k ní přistoupil vysoký muž, mající rezavé vousy, vzal jí za ramena a řekl: Tak co děvče, jak se máš? Já jsem se vrátil z války po dvacetiosmi letech, a zmizel.

    Přestože dědečka, tchána, maminka nikdy neviděla, ale že byl vysoký a měl rezavé vousy, tak to jí tatínek potvrdil. Druhý den se sešli se sourozenci a spočítali, že je to opravdu na den 28 let, co jejich tatínek do války odešel.

    Všem bylo jasné, že pokud to bude kluk, tak jméno Josef, již po několik generací dávané, by mělo být zachováno.

    Tak se i stalo. Narodil se kluk jako buk a byl pokřtěn jménem Josef.

    A co bylo dál? Poslouchejte!

    Mladí Říhů, kteří bydleli ve stejném domě jako my, měli holčičku, asi v tom stáří, jako byl náš Pepíček. Děti si spolu hrávaly, však se podívejte, tady jsou na fotografii, krásná mrňata, jako ostatně všechna jiná.

    Jaruška s Pepíčkem ten den běhaly pod okny na chodníku a my mámy na ně dávajíc pozor, jsme koukaly z okna a povídaly a povídaly, až najednou jsme zjistily, že děti tam nejsou. Polilo mne horko a srdce jsem měla až v krku.

    Rychle jsme vyběhly ven, volaly, hledaly, u sousedů se poptávaly, ale děti nikde. Na řeku jsme nechtěly ani pohlédnout, natož pomyslet, co by se mohlo stát. Běžely jsme ještě do parku, ale ani tam nebyly a to už se začínalo stmívat, o to větší strach jsme měly.

    K řece jsme se musely vydat, ale jako by nás tam někdo strkal, tolik se nám tam nechtělo. Bylo štěstí, že rybář tam denně sedící nás ujistil, že zde naše děti nebyly. Alespoň na chvilku se nám ulevilo, ale neustále jsme prohledávaly každé místečko, v domnění, že si snad s námi hrají na schovávanou a někde se chichotají, jak usilovně je hledáme. Ale nikde nebyly.

    Až najednou jsme je zahlédly v jedné ulici, držíce se za ručičky, celí ub ulení, a to už z dálky Jaruška volala: My jsme s Pepíčkem bouuudily. No to bylo radosti, a tolik štěstí, že se nám ta naše tříletá mrňata v pořádku vrátila.

    Jaký mně spadl kámen ze srdce, těžko vypovědět, ani odkutálet by se nedal. Nevím, kdyby se Pepíčkovi něco stalo, co by mi tatínek, jinak hodný člověk, udělal. Pepíčka měl jako oko v hlavě. Naštěstí se o této příhodě nikdy nedozvěděl a my s Říhovou od tohoto dne děti nespustily z očí ani na minutu, jak vzorné mámy se z nás staly. A to vytoužené jméno Stáníček, dostal o nějaký rok později, ale už na úplně jiném místě, můj druhorozený bratr, Stanislav.


    Diagnóza zvaná trpaslík

    Zdeňka VEVERKOVÁ (69)

    Jak to u mne začalo? Úplně jednoduše. Řeknu to rovnou a bez vytáček, prostě: zbláznila jsem se! To se někdy lidem stává, a když se to tak vezme, u mne se to dalo čekat. Nicméně propuklo to naráz a přispěla k tomu náhoda.

    Zrovna jsem šla na poštu. Ta je v prvním poschodí obchodního domu. Dole v přízemí krámy a krámky, mezi jinými i bohatě zásobený obchůdek se suvenýry. Tedy se vším možným, co člověk nikdy ani trochu nepotřebuje, čemu říká zbytečné krámy a vleze-li tam, tak jen proto, aby vyhazoval peníze. Jak jsem tak kolem toho krámku procházela, najednou koukám, na pultě tam stojí trpaslík v červené čepičce, červeném kabátku, ducatých tváří a bambulatého nosu. Uculuje se a mrká na mne.

    „To mrkání v tom jeho ksichtíku, to se mi jistě jen zdálo,“ říkám si a jedu eskalátorem nahoru. „Nebo je to nějaký trik na chytání hejlů, aby skočili na špek a šli si do toho krámu něco koupit,“ uvažuji dál. Trpaslík mi nejde z hlavy.

    Poštu jsem si vyřídila, pohyblivým schodištěm sjíždím dolů a chtě nechtě, oči mi opět utkví na tom trpaslíkovi. Pusu má od ucha k uchu, mrká očima a kývá na mne. Někoho mi připomíná, ale abych pravdu řekla, nevzpomenu koho. Snad z nějaké pohádky?

    „No co,“ říkám si,„ podívám se na ten krám zblízka, za to nic nedám,“ a hrnu se dál. Prodavačka se samou ochotou div nepřetrhne.

    „Ne ne, děkuji,“ odmítám její snahu, „jen se podívám, co tu máte,“ a schválně prohlížím všechno možné, jen o trpaslíka nezavadím pohledem. Prodavačka se tedy vrátí k vybalování nějakých krámů a nevšímá si mě. Až teď se zahledím na ten divný výtvor.

    A hleďme! On se na mne zase culí a pomrkává. Přistoupím blíž a najednou slyším:

    „Kup si mě! Neprohloupíš!“

    Leknutím jsem málem nadskočila. Nikde nikdo, jen ten trpaslík.

    „Pro pána krále, mě chytá fantas!“ — vyjevila jsem se a kvapem se mám k odchodu. Dva kroky od něj mě dohonil tichý hlásek:

    „Hele, nechoď pryč! Budeš litovat! Já k tobě patřím a ty to dobře víš!“

    Užasle se otočím. Trpaslík najednou dělá jakoby nic. Nesměje se, nemrká. Snad nějaké mámení nebo co!

    „Honem, holka, honem mazej domů!“ — nabádám sama sebe a koukám, abych už byla venku. U vchodu mi to nedá. Ohlédnu se. Trpaslík má smutně svěšenou hlavu. A právě v tom okamžiku jsem se pomátla.

    Já, která vždy tvrdila, že trpaslíci jsou kýč, tak prosím, já jsem se vrátila, vytáhla peněženku a v mžiku ten krám mám v tašce.

    „Já věděl, že se vrátíš!“ — hihňá se ten keramický výtvor, a já, jelikož už jsem za hranicí normálnosti, mu odpovídám:

    „Mlč, ty chytráku, a raději mi poraď, kam tě schovám, aby tě nikdo neviděl! Všichni by řekli, že jsem se zbláznila a vyhazuji peníze za takové krámy!“

    „Jen se neboj!“ — pochechtává se trpaslík, „uvidíš, že se každému budu líbit. A tobě budu radit!“

    „No, řeknu ti, na ty tvoje rady jsem moc a moc zvědavá!“ — směju se nahlas a v tom potkám sousedku. Vyděšeně na mne hledí, neboť si podle ní na ulici povídám sama se sebou a hlasitě se při tom hihňám. Tak vidíte! Je to tady a jak snadno se to stane. Stačí vlézt do obchodáku. Když pak vylezete, máte prázdnou peněženku, chytáte se za hlavu, ale bláznovství už vám nikdy nikdo neodpáře!


    Dawn of the nation (Pád národa)

    Jan TICHÝ (28)

    Dover, Anglie, 17.11., 16:35:05

    Stříbrný Morris se řítil směrem k přístavišti a jeho řidič měl zřejmě naspěch. Tak naspěch, že občas přejel do protisměru.

    „Kruci, už abych byl ve Francii,“ zaklel, když si uvědomil, že Angličané stále ještě jezdí vlevo. Měl štěstí, dvojité. C.D. stál před terminálem a nervózně pohlížel na hodinky.

    „To vám to trvalo!“ — přivítal ho C.D., když vystoupil a předal mu klíčky od Morrise. „Viděl jsem vás přijíždět. Na můj vkus jezdíte příliš často vpravo!“

    Věděl to. Měl prostě štěstí... A možná to bylo tím, že určití lidé ho od tohoto okamžiku neměli.

    C.D. vytáhl z kapsy náprsní tašku. „Je tam vše. Kontakty, přístupové kódy, mapy. Nebylo to jednoduché, získat to, ale vaše země má zvláštní zvyk příliš nedbat na národní bezpečnost. Přesně od toho má Amerika NSA!“

    „Hm, ještě že nejsme Amerika, jinak bychom byli nahraní, že?“ C.D. ho znervózňoval těmito komentáři. To přece ví každý, že od chvíle, kdy agentura změnila název, efektivita spadla téměř na nulu a omezovala se pouze na vyvolávání skandálů pohybné důležitosti na domácí scéně. To se ale teď změní.

    C.D. znovu promluvil. „Trajekt odjíždí za třicet minut. Měl byste si pospíšit. Tady je váš lístek. Jak se dostanete do Prahy?“

    „Vlakem je to nejjistější. Pojedu z Paříže mezinárodním rychlíkem. Konečně se svezu TGV...,“ poznamenal, čímž předešel otázce, kterou se C.D. chystal položit.

    „Právě jsem se chtěl zeptat na tohle,“ usmál se C.D. kysele.

    „Tak hodně štěstí, budete ho potřebovat. Jste si jistý, že chcete pokračovat?“ — zeptal se C.D. a on věděl, že se takhle ptá naposledy.

    „Sto procent a pár promile navíc!“ — odpověděl, tentokrát byl úsměv nad jeho síly. Takhle se kdysi ptali Gabčíka a Kubiše, kteří odpověděli stejně. Věděli, co je třeba udělat. I on to ví.

    C.D. mu podal ruku.

    Dva muži si potřásli rukou a C.D. odvezl zpět do Londýna.

    Mrazivé ráno prořízl ostrý zvuk odjíždějícího trajektu.

    Praha, Česká Republika, 22.11., 12:53:42

    „Pane prezidente, máte telefon. Úřad vlády,“ oznámil suše prezidentův asistent K. a přepojil hovor. Nikdy neposlouchal prezidentovy hovory, a nehodlal s tím začít ani tentokrát. I když teď věděl, že ho to bude stát přinejmenším kariéru. Nebyl si jistý, jestli by ho byli schopni odstranit natrvalo. V dnešní době...

    Nicméně o několik minut později prezident vyšel ze své kanceláře viditelně rozrušen. K. znervózněl.

    „Děje se něco, pane prezidente?“ — zeptal se, ale než prezident stihl odpovědět, K. se zhroutil k zemi. Tiše, bezbolestně, téměř ladně se jeho tělo sesulo na podlahu prezidentské kanceláře.

    Nezdálo se, že by to prezidenta nějak viditelně překvapilo. Naopak, zdálo se, že s tím skoro počítal. Přesto se ho zmocnila panika. Nestává se často, aby se prezident republiky ocitl v situaci zcela napospas neznámému útočníkovi.

    Nehýbal se. Ani krok. Ani jeden krok navíc.

    Prezident se nehnul ani ve chvíli, kdy zazvonil telefon. Nechal ho zvonit.

    „Pane prezidente, doporučuji, abyste ten telefon zvedl,“ ozval se odněkud hluboký hlas.

    „Prezident České republiky,“ ohlásil se do sluchátka.

    Když o několik minut později sluchátko položil, hlas se ozval znovu: „Počítám, že jste byl informován o situaci. Podělíte se?“

    „Strakova akademie byla obsazena teroristy. Sídlo ČSSD vyletělo do povětří o několik minut dříve a s ním zasedání nejvyšších členů strany. A - “ — prezident se na chvíli odmlčel, ale pak zlomeným hlasem pokračoval, „několik významných členů ODS bylo zavražděno...“ Na zátylku ucítil chladnou hlaveň pistole.

    „Do vaší bývalé kanceláře, Václave!“ — poručil, „neboť jste byl právě odvolán z funkce prezidenta. Definitivně!“

    Prezident si prohlížel útočníka. Průměrně vypadající člověk.

    „Nevypadáte jako voják. Nebo terorista ...,“ nedokončil větu.

    „...nejsem voják. Ani terorista!“ — rezolutně přerušil prezidenta. „Terorista jste tu vy. A teď za to zaplatíte. Před dvaceti lety jste dostali moc do rukou jako na stříbrném podnose, a až do teď jste si užívali přepychu na úkor občanů. Jste jako monarchové, žijící z práce poddaných. Jste ještě horší. Udělali jste ze všech prachsprosté otroky, kteří jsou dobří leda tak na to, aby pracovali a platili daně. Ale to teď končí. Protože až do teď nikdo neměl odvahu vzít věci pořádně do rukou. Všichni se ohání demokracií, protože vědí, že v demokracii, jak jste ji nastolili vy, není šance na nějakou změnu. Chyba lávky. Tohle je jen začátek!“

    Prezident se otřásl odporem.

    „Jak se opovažujete...“

    „... jak se opovažuji? Jednoduše. Teď se situace změnila. Vláda je v šachu. Dvě největší strany, ti, kteří nejvíc blokují vývoj této země, jsou pryč. A vy je budete následovat!“

    „Tohle ale nemůžete přežít!“ — oponoval prezident, „proč to děláte? Jaký to má smysl?“

    „Jaký to má smysl?“ — zasmál se té ironii.

    „Já vám řeknu, jaký to má smysl. Sametová revoluce neměla být sametová. Problém je v tom, že studentíci dostali na budku, a s pár odřeninami se prohlásili za hrdiny národa. Chyba. Jenom svoboda vykoupená krví a životy těch, kteří neváhají obětovat všechno ve službách dobra, jen taková svoboda má smysl. A kam jsme dospěli my? Uctíváme falešné hrdiny, mluvíme s komunisty a dáváme jim funkce v parlamentu. To je horší než kolaborace!“

    Jeho tvář byla rudá vztekem.

    Jeho příběh dospěl ke svému konci.

    Otočil se na prezidenta.

    „Teď to skončíme. Aby ostatní mohli pokračovat. To je smysl toho všeho!“

    Zvedl telefon, vytočil číslo a když se na druhém konci ozval hlas, řekl:

    „Skončete to. Podle plánu. Svůj úkol jste odvedli. Teď je řada na ostatních!“

     

    Praha, Česká republika, 23.11. 00:05:55

    Dva výstřely otřásly Pražským hradem.

    Našli jen dvě mrtvá těla a krátkou nótu.

    „Čeká nás těžký úkol, ale my obstojíme. Změníme svět, bude- li třeba. Za svobodu položíme vlastní život, zaplatíme jí krví. Čeká nás temná noc, po které přijde jasný den!“

    V tom momentě vyletěla Strakova akademie a budova parlamentu do vzduchu.

    Byl čas pro změnu.


    O naší vizáži

    Jiří OUŘEDNÍK (80)

    Univerzita třetího věku. Přednáší paní Leona Hrnková, vizážistka. Přednáška je dobře připravena. Slova plynou v harmonické jednotě první i druhé signální soustavy — v jednotě gest i slov. Dá se říci, že paní Leona svoji přednášku nejen přednese, ale i vytančí. Inu, vizážistka, i výsledek její práce, poučení umocněné estetickým prožitkem.

    Ve své přednášse paní Leona zmínila i to, že první základní dojem o člověku si vytvoříme během necelé vteřiny. Přihlásil jsem se a řekl, že v mezilidských vztazích je ještě jeden, podstatně kratší čas. Tak, a ted je na mně, abych toto tvrzení zdůvodnil.

    Kdysi, ve vlaku, jsem zažil příběh, kdy jednající člověk nepochopil, že blesková negativní reakce spolucestujících je jen reakcí na jeho společensky nevhodné chování. My všichni občas zaměníme příčinu, tj. naše neuvědomělé chování s bezprostředně následující reakcí, a tak se dostáváme do jakéhosi, dost těžce pochopitelného, bludného kruhu.

    Teď však zpátky k tomu krátkému času, k té bleskové reakci. Známe to všichni. Lekneme se, cukne to s námi. Dotkneme se náhodou něčeho horkého, ucukneme a teprve potom si uvědomíme, co to vlastně bylo. A pořádně bychom se spálili, kdyby tato reakce trvala tu necelou vteřinu. Když někomu promítneme příjemnou usměvavou tvář člověka v intervalu čtyř tisícin vteřiny, neuvědomí si to a přesto ho tento zážitek přeledí.

    A je tu otázka: Kdy, jak a k čemu byla tato blesková reakce, v dlouhém procesu stvoření, do nás zakódována? Tak přemýšlím a hledám, kde bych v přírodě nebo v lidské společnosti našel něco, na čem by se to dalo pochopit. Ale ne! To snad přece jenom ne? Tak co mi sem pořád lezeš? Nebo snad přece jen?

    Letní podvečer. Bude tomu již k šedesáti rokům. Jdu ze zahrádky, zastavím se u posledních záhonů. Ze země se vysoukala pořádná žížala. Kroutí se kolem díry, pátrá kde by našla něco měkkého a zeleného, co by zatáhla pod zem, nechala shnít a vypila. Najednou prudké škubnutí, na místo, kde se ještě před zlomkem vteřiny kroutila žížala, dopadla kosice. Já jsem si uvědomil, že jsem jí v bočním zorném poli viděl, jak prudce vystartovala z plotu asi dva metry vzdáleném a střemhlav se vrhla vpřed. Již několikrát jsem viděl kosa či kosici, jak se snaží vytáhnout žížalu ze země. Tentokrát vyšla kosice naprázdno.

    Tak a toto je ten zápas o bytí, který trvá od časů, kdy život začal být životem. Zápas, který vedou nejen žížaly a kosové, ale i všechen život, zápas, který vede i každý z nás. V tomto zápase příroda vybírá to nejlepší ze statisíců druhů, ve statisících generací a miliardách jedinců. Tak a toto je ten zápas o bytí, růst a zdokonalení, zápas kterého se účastní každý z nás, vědomě či nevědomě, aktivně či pasivně, ať již na cestě vzestupu či úpadku. A pro tento zápas, pro bezprostřední ohrožení života jsme v procesu stvoření byli vybaveni touto reakcí, reakcí, která jde mimo naše vědomí. Odpověd na toto ohrožení je útěk, útok či mrtvý brouk.

    Jan Amos, učitel národů z Komny, říká: „Učit se od jednoduchého ke složitému.“ A já snad nebudu tak moc vzdálen od skutečnosti, když řeknu: život je velice složitý, a když ho nepochopíme v tom nejjednodušším, nemůžeme ho pochopit v tom složitém."

    Nejsme-li přímo ohroženi, vstoupíme do etapy uvedené paní Leonou. V této etapě, většinou ještě podvědomě, řešíme otázku zájem-nezájem, sympatie-antipatie, přiblížit-nepřiblížit? Rozhodneme-li se pro přiblížení, vstoupíme do další etapy.

    Známe to také všichni. Po úvodním otukávání nastoupí rozhovor. Již brzy cítíme: Máme si co říci — nemáme si co říci, setrvat či odejít? Tato etapa — nedávno jsem to zaslechl v rozhlase — trvá maximálně deset minut. Tady však zvedám prst a říkám POZOR! Jsou mezi námi lidé, kteří vidí ty druhé jen jako objekt, jen jako věc, o kterou mají zájem, jen pokud ji mohou využít ve svůj prospěch. Mají úžasnou schopnost vycítit soucitné srdce, schopnost klamat a předstírat a jsou naprosto bezcitní a bezohlední. A tak vy, kteří máte soucitné srče, ještě jednou pozor!

    Vím, jsou tu i další etapy, neumím je přesně rozlišit ani pojmenovat. Vím však, že je tu cesta, kterou můžeme dojít k na k navázání přátelství, přátelství trvalého, vzájemně se obo- hacujícího. Může zde dojít i k tomu, čemu Erich Fromm říká kontekt z centra osobnosti a teolog Zdeněk Trtík vztah Ty. Ten také říká, že bez tohoto vztahu k člověku nemůže vzniknout vztah Ty k Bohu. A dosti vzácně, mezi mužem a ženou může dojít i k: „Dlouhému rozhovoru, který boužel nikdy není dost dlouhý.“ Říká se tomu dobré manželství.

    A tak naše vizáž, to jak jsme upraveni a oblečeni, to jak se chováme, ale hlavně to nedefinovatelné, co z nás vyzařuje, to, co je možné vidět jedině srdcem, může být v dobrých rukách dobrou vstupní branou na dobrou cestu. Na cestu z našeho osamění, na cestu k dobrým mezilidským vztahům, k vrůstání do lidského společenství. Může být i maličkým přínosem k nápravě našeho atomizovaného a odcizeného společenství.

    A ve špatných rukou? No to je vstup na cestu rozdělení, osamělosti, úpadku a zániku. Prostě, ve špatných rukách je špatné všechno — od socialismu až k tržnímu mechanismu.

    2006–2021 © Všechna práva vyhrazena