Jak velký rozruch umí udělat modře blikající majáček... Všichni sousedé okupují výsostná území za okny a důkazem jejich přítomnosti je jen nepatrné vlnění záclon. Nikomu nesmí nic uniknout, žádný výraz, žádné gesto, prostě nic. Hlavně utrhnout co největší kus ze senzace, která probudila jindy ospalé sídliště z jeho letargie.
„Všimla jste si, jak se tvářila?“
„Ne, ale postřehla jsem barvu jejích ponožek.“
Skloní se nade mnou žena v červené vestě. Osobně si ji otipuji na doktorku. Kolem očí má vějířky vrásek — za každý beznadějný případ jednu.
Tak to jí tam dnešní den vyryje další.
„Mohla jsi umřít. Víš to?“ — zpytavě se na mě zadívá, když mi hledá žílu pro infuzi. „Stačilo zhubnout ještě dvě kila a já už bych tu byla zbytečná.“
Otočím hlavu na druhou stranu. Gesty, výrazy i samotným hlasem mi připomíná Karlu...
* * *
„Špičku propni, narovnej záda!“
Snažím se příkazy vyplnit do posledního puntíku, trikot mám propocený, po zádech mi stékají krůpěje potu.
„Říkám ti, abys propnula špičku!!!“
Vyrovnanost z hlasu zmizí a pomalu ji střídá ironie.
„To snad nemyslíš vážně?! TY to chceš někam dotáhnout jako tanečnice?! S tvým pochybným nadáním a hlavně s tvojí postavou?“
Ač se snažím na sobě nedat znát, jak moc umí taková kritika zabolet, sílu jejího pohledu nesnesu a schlíple sklopím hlavu. Dobře mířené jedovaté střely zasáhly neomylně cíl...
„Nic si z toho nedělej. Znáš Karlu,“ tiše šeptají ostatní.
* * *
Rituál — i tak se nechá říkat chvilce ponížení, kdy jedna po druhé stoupáme na váhu, která nemilosrdně odhalí každé deko navíc.
Rituál — zní to tak honosně a přitom Karle nejde o nic jiného než nás shodit, připravit o poslední zbytky sebedůvěry, zašlapat nás do parketu tanečního sálu.
Prsty bubnuje po stole a do sešitu si zapisuje sloupce číslic.
Postavím se na váhu s očima pevně zavřenýma. Třeba to dneska nebude tak zlé, třeba si odpustí svoje narážky, třeba...
„Viděla jsi někdy tlustou baletku?“
Vzduchem zasviští její hlas a šlehne mě jako prásknutí bičem.
Kousnu se do rtu.
Tohle jsem chtěla? Tohle byl můj sen, když jsem tvrdohlavě bojovala za konzervatoř? Když jsem rodiče denně přesvědčovala, že jen tady se mi bude opravdu líbit?!
Taneční pozlátko se krásně leskne, ale... kolik odříkání a trápení skrývá!
* * *
Večer sedím nad talířem svíčkové.
„Jez, než ti to vystydne,“ domlouvá mi mamka.
„Už si někdy viděla tlustou baletku?“ — zní mi v hlavě Karlin hlas.
„Já dneska nebudu, mami, nemám hlad,“ odstrčím od sebe talíř, i když mi v břiše vyhrává hlady celá kapela.
Mamka jen pokrčí rameny.
„Jak myslíš, nutit tě nebudu.“
* * *
A tak to vždycky začíná.
Nejprve kručení v břiše, šílený pocit hladu, který nedovoluje myslet na nic jiného. Přízemní touha po trošce jídla, probdělé večery, kdy tělo volá po nakrmení, ale mozek vzdoruje... Časem se všechno otupí, jehličky v břiše už nejsou tak bodavé.
Jíst?
Proč?
* * *
Utíká den za dnem a všechny se mi zdají jako přes kopírák.
Na parketu ze sebe vždycky vydám všechno a možná ještě trošku víc, doma jen padnu na postel, kolikrát se vzbudím uprostřed noci, na sobě ještě oblečení, ve kterém jsem přišla ze školy, a naprosto netuším, co se se mnou děje.
Ale Karle už nedávám jedinou příležitost k posměšku. Čísla ve sloupci, který má vyhrazený pro mě, mají sestupnou tendenci.
Co na tom, že baletní špičky samou únavou nazuji jen stěží, a trikot, který dříve obepínal moje boky, na mě visí jak pohřební rubáš?
„Posloucháš mě vůbec?“ — otočí se na mě mamka — „kolik ti toho mám nandat?“
Ospale zvednu hlavu.
Veškerý smysl mého života se scvrkl do vymýšlení výmluv a ranního vážení — i pro mě už je to rituál...
„Nějak se mi nelíbíš,“ vzdychne mamka.
Smutně se pousměji.
Ale Karla je spokojená...
* * *
Když jí napichuji infuzi a snažím se s ní promluvit, radši otočí hlavu na druhou stranu. Její drobné ruce pevně svírají okraje nosítek a oči neklidně těkají kolem sebe. Rozhlédnu se. Kolik pozornosti vyvolá jedna sanita na malém sídlišti. Připadám si jak na jevišti divadla. Hodně smutného divadla...
Kolikrát mě už napadlo, proč život není jako magnetofonová páska. Když se něco nepovede, stačí ji jen přetočit nazpátek a začít znovu.
I ona může začít znovu, ale ten nepovedený záznam už zůstane...
↑Kap... Kap... Kap...
Z kohoutku monotónně odkapávala voda.
Kap... Kap... Kap...
Rytmický, na nervy jdoucí zvuk byl náhle přerušen ostrým zapípáním melodie jakéhosi ohromně populárního seriálu.
Tehdy se neuspořádaný pokoj probudil k životu. I když... „probudil“ je příliš silné slovo. Rozházená přikrývka na posteli se mírně zavrtěla. Pak se ze záhybů přikrývky vynořila opálená ruka. Obepínaly ji náramkové hodinky. Růžovo-žluté. S Mickey Mousem. Očividně nefungovaly.
Ruka se pomalu sunula po podlaze. Odstrčila pantofel z umělé hmoty, povalila hromádku cédéček, intuitivně se vyhnula včerejším ponožkám a pod použitým papírovým kapesníkem konečně našla, co hledala. Pět prstů se pevně semknulo kolem vřeštícího mobilu.
Ruka se vydala zpět k přikrývce.
V tomtéž okamžiku se o kousek dál, přímo mezi třemi různě velkými a různě barevnými polštáři, z pod přikrývky vysunula hlava.
Ruka se velice opatrně přiblížila k rozcuchané kštici.
„Kdo volá?“
Kap... Kap...
„Vzbudi´s mě...“
Kap... Kap... Kap... Kap... Kap...
„No jo,“
Kap...
„Dyť říkám, sorry...“
Kap... Kap...Kap... Kap... Kap... Kap... Kap... Kap...
„Kdo?“
Kap... Kap... Kap...
„Kde?“
Kap... Kap... Kap... Kap... Kap... Kap...
„Máme ňáký svědky?“
Kap... Kap...Kap... Kap... Kap... Kap... Kap... Kap...
„Jo...“
Kap... Kap... Kap... Kap...
„Přijedu.“
Ruka pustila telefon a ten sklouzl mezi polštář s modrými puntíčky a polštář s orientálními ornamenty.
Přikrývka se začala mohutně vlnit. Netrvalo dlouho a bytost pod ní ji ze sebe definitivně sklepala a postavila se na zem. (Rozšlápla při tom krabici od sušenek.) Bytost byla ženského pohlaví a měla na sobě podivně pytlovité růžové tričko.
Žena se právě oběma rukama chytila za hlavu a vydala podivný syčivý zvuk. Připadalo jí, jako by její hlavu někdo roztříštil obrovským kladivem na tisíc kousků a pak ji znovu slepil dohromady. Zjevně si ale nepamatoval, jak to bylo správně.
Šouravými kroky se vydala do koupelny, za mučivě se opakujícím kap... kap... kap... Podprsenku, kterou za sebou táhla jedna z nohou, žena zřejmě vůbec nevnímala.
Otočila kohoutkem a tím konečně umlčela nervy drásající kapání.
Rukama se opřela o umyvadlo a pohlédla do zrcadla. „Bože... Vypadáš příšerně, Lili,“
Jo, samomluva. To není dobrý znamení. Uvědomila si. Jenže já mám místo mozku žvejkačku. Vyžvejkanou. Takže nemohla čekat kdovíco. Znovu se zamyslela. (Trochu jí to činilo potíže.) Neměla bys pít. Neumíš to.
Nabrala do dlaní studenou vodu a šplíchla si ji do obličeje. Pak znovu pohlédla do zrcadla. Žádnou výraznější změnu nezaznamenala. Kromě toho, že jí teď z vlasů crčela voda. No co, tak přírodě maličko pomůže. Maličko víc.
Když se po půlhodině vynořila z koupelny, byla už úplně jiným tvorem. Sprcha, hřeben, tužidlo, polokošile, džíny a make-up s člověkem udělají divy.
Zamířila k ledničce, ale s rukou na dvířkách se zarazila Ne, radši ne. A snažila se nemyslet na miliony živých kultur, které se jistě začaly vytvářet v temných koutech lednice. Odpudivá havěť už určitě začala hlodat i ledničku samotnou. Fuj. Možná tam byl ještě nějaký poživatelný jogurt, ale nechtěla pokoušet osud.
Do hrnku, který vytáhla z myčky (a tudíž byla velká šance, že je dokonce čistý), si nalila kafe. V duchu děkovala Tomovi, že jí k minulým Vánocům dal kávovar. Kafe z něj sice bylo strašné, ale ona měla obavy, že by dnes ráno rozhodně sama nezvládla ani ohřát vodu.
Sáhla do chlebníku a vytáhla celozrnnou housku. Zálibně se na ni podívala a pak se do ní zakousla. Tvrdá jak beton. Fajn. Nevadí. Koupí si něco v pekařství na rohu.
Dopila kávu, zvedla se od stolu a znovu zamířila do ložnice. Podívala se na budík. Zvonil už před hodinou. Chudáček. Zase si ho ani nevšimla. Sklonila se nad postelí a chvíli se v ní přehrabovala. Když v ruce vítězoslavně sevřela mobil, vzpomněla si, že asi ještě nezaplatila účet za minulý měsíc. A taky už nejméně měsíc nezalila kytky. To ale nebyl akutní problém. Na rozdíl od beztvaré houbovité hmoty v hlavě.
Sebrala ze země kabelku a hodila do ní mobil. Prošla celý byt a postupně naházela do kabelky ještě zrcátko, klíče, pilník na nehty, balíček kapesníčků, peněženku, žvýkačky, doklady, propisku, revolver a aspirin.
Vyšla z bytu a zabouchla za sebou dveře. Ani se neobtěžovala zamknout.
Čekala ji další vražda.
Další všivej den, v tomhle všivým městě.
↑Je strašné žít s rodiči, když je vám třicet tři. Chovají se pořád stejně. Moje máma mi například každé ráno připravuje svačinu do práce, připravuje mi oblečení, poučuje mě, že se mám rozhlížet na silnici a kontroluje, jestli jsem si vyčistil zuby. Samozřejmě, mami.
Kolikrát jsem už chtěl utéct? Snad tisíckrát. Už jsem měl připravený byt, už jsem měl i datum totálního odchodu, ale pak jsem se podíval na mámu, na ty její slzy v očích a prostě jsem nemohl. Asi je to moje chyba.
Nejhorší to bylo, když jsem si našel přítelkyni. Petra se jmenovala. Byla to taková roztomilá holčina a já ji měl vážně rád. Nejspíš jsem ji nemiloval, ale bylo pěkné s ní trávit čas. Oprava: trávit čas s ní a s mou matkou. Sami jsme byli asi jen dvakrát. A to mi ještě máma nakázala, že musím být do deseti doma. Bylo mi dvacet. A já ji poslechl. A Petra byla unavena z toho, jaký jsem „maminčin mazánek“ a rozešla se se mnou. Asi bych to taky udělal. Ona odešla, já zůstal. A zůstávám stále.
Přišlo léto. To je čas na každoroční rodinnou dovolenou. Tak kam to bude letos, mami? Berounka nebo Berounka? Také by to mohla být Berounka. Samozřejmě. Každý rok se jezdí stanovat k Berounce. Když mi bylo asi dvacet pět, odvážil jsem se říct, že bychom mohli jet někam jinam. Už to nikdy neudělám.
Takže Berounka.
Moje máma mi připravila oblečení. Ptala se mne, co s sebou chci, ale stejně nakonec dala do kufru to, co chtěla ona. To je normální. Rozhodla se, že potřebuji nové kalhoty. Šli jsme tedy do města — spolu. Vlezli jsme do prvního obchodu s levným zbožím. Pokukoval jsem po moc pěkných džínách, ale mamka řekla, že jsou moc výstřední a koupila mi tepláky. Nevadí.
Nakonec jsme vyjeli. Táta řídil. Mamka říká, že je to moc nebezpečné a celou dobu do řízení tátovi mluvila. Proto jsem si nikdy neudělal řidičák. Nesnesl bych ten tlak z její strany.
Jeli jsme asi dvě hodiny. Dvě hodiny plné nadávek a výkřiků, když táta předjížděl. Oddechl jsem si, když jsme byli na místě. Postavil jsem stan a už hledal své oblíbené místo, kam se každý rok schovávám. Je to takový malý lesík blízko řeky, kde vylezu na strom a mohu tam sedět třeba hodiny, jen když neslyším ten její uječený hlas.
Chtěl jsem se tam jít podívat ihned, ale máma rozhodla, že bude lepší, když se nejprve najím. Uvařila na rychlovařiči nějakou polévku z pytlíku a já ji poslušně snědl. Možná se ptáte, proč jsem tak stupidní a poslouchám ji, ale nechtějte vědět, čeho je schopna, když se rozčílí. Mám pak takový pocit viny, že se rozhodnu, že už to nikdy víc neudělám.
Konečně jsme dojedli. Postavil jsem se, přichystán odejít, ale mamka mě chytila za mikinu a posadila zpátky.
„Musím vám něco oznámit,“ řekla a strašně se přitom červenala. Byl jsem docela zvědavý, co to bude, proto jsem se ani nehnul. „Rozhodla jsem se, že přestanu dělat na tý poště a zůstanu doma, mluvili jsme o tom s tatínkem,“ otočila se na mě, „a i on byl pro. Takže teď se ti budu moci víc věnovat. Zdá se mi, že dostatečně nejíš a začínáš se bavit s divnými lidmi.“ Tím myslela mého jediného přítele Štěpána, kterého jsem poznal asi před třemi měsíci. Tím „divný“ myslela má drahá matka, že nesedí jen doma, pracuje a chystá se oženit.
„To si děláš srandu, ne?“ — rozohnil jsem se. Byl jsem vážně vytočený a asi jsem to řekl příliš hrubě. Podívala se na mě, jako bych ji právě vrazil kudlu do zad.
„Vidíš, táto?“ — obrátila se na otce, který nejspíš tušil, jaká je to fúrie, a tak s ní vždycky ve všem souhlasil, „to je přesně to, o čem jsme mluvili.“
Otočil jsem oči v sloup a utekl pryč.
Celý zbytek dovolené se mnou nepromluvila ani slovo. Táta říkal, že mám za ní jít a omluvit se, ale já jsem stejně tvrdohlavý jako ona a neudělal jsem to. Mlčela dokonce i v autě, což bylo skvělé pro mého otce, který se konečně uvolnil. Mně to ale přišlo moc podezřelé. Určitě něco chystala.
Když jsme dojeli domů, zavřela dveře a podívala se na mě.
„A teď už nebude žádný lítání venku a žádný kamarádění s tím hlupákem. Budeš hezky tady a budeš pomáhat mamince za to, jak se o tebe celou dobu starala!“ Myslel jsem, že se asi zbláznila.
„Hrabe ti, mami? Je mi třicet tři a pořád jen sedím doma! Normální lidi už zakládají rodinu, možná čekají druhé dítě! Taky jsem měl sny, nechtěl jsem pracovat jako automechanik jen proto, že je to blízko, chtěl jsem mít holku, děti, normální život! A tys to všechno zničila!“
„Já? Já?“ Bylo jasné, že nemá, co by řekla. Nebo nemohla říct? Najednou, ve svém největším vzteku, se chytila za ruku a v bolestech padla na zem. Nevěděl jsem, co mám dělat. Táta ale rychle zavolal sanitku. Držel jsem ji celou cestu za ruku a snažil se jí omluvit, protože to prostě byla moje vina.
Zabil jsem ji. Nevěděl jsem, že má nemocné srdce, ale neměl jsem být tak hrubý. Vždycky mě učila, že mám být milý, když chci, aby na mě byli milí i ostatní.
Pohřeb byl strašný. Musel jsem se dívat na tátu, kterého jsem viděl poprvé v životě plakat. Nejspíš si, stejně jako já, uvědomil, že ji miloval, a že je teď naprosto ztracený. Co budeme dělat? Neumíme žít bez ní.
O tři měsíce později jsem se ocitl tady. Nádražní hala, nástupiště číslo tři. Čekám na vlak, který mě odveze daleko od toho všeho, někam, kde nebudou pravidla, která mě celý život svazovala a zároveň chránila. Mám ale tvoje rady pořád v hlavě, mami. Vlak přijíždí, takže já už odcházím, doufám jen, že se na mě nebudeš moc zlobit.
↑Rozhlédl se, ale uviděl stejnou noční můru jako před chvíli. Nad bojištěm se vznášela hustá mlha a on se jí už dlouhou dobu toulal, aby našel někoho živého. Někoho z jeho lidí. Už drahnou chvíli neslyšel žádné zvuky bitvy, ale bál se pomyslet na to, kdo ji mohl vyhrát. Pokud vůbec někdo. Nechápal, jak by mohlo takové zabíjení znamenat výhru. Nevěděl, jak to kdysi mohl považovat za velkolepé a slavné. Žádné dětské představy nepřestojí takové utrpení. Takovou bolest, jakou cítil, když viděl, jak zabíjejí lidi, kterým říkal přátelé. A ten pocit, když někoho zabil on. Na to se snažil nemyslet. Raději se soustředil na to, aby pořád kladl jednu nohu před druhou a neusnul tam, kde stál. Bohužel, toulkám svých myšlenek nezabránil. Znovu před sebou zahlédl okamžiky bitvy, kterou právě zažil. I když se snažil, a snažně si to přál, věděl, že ty chvíle mu z paměti nikdy nezmizí. Stejně jako beznaděj, která se mu usídlila v srdci. Už si nevzpomínal, jak se odpojil od ostatních vojáků, ale věděl, co následovalo pak. Žádné hrdinské, rytířské souboje. Jen boj o přežití, krutý a nelítostný. On měl štěstí, on ho vyhrál, ale co za to zaplatil, to teprve zjistí. Teď ale nemá čas. Teď je důležité dostat se v pořádku pryč odsud. Tak klopýtal dál mezi lidmi, kteří leželi u jeho nohou. Do tváří se jim už dávno nedíval, přestal s tím hned, jak jednu z nich poznal. Pak už na to neměl sílu. Díval se stále před sebe, do mlhy. Ta byla jeho jedinou útěchou. Svým tichem ho přikrývala a chránila ho. Nebýt jí, nevěděl, co by s ním bylo. To ona mu zachránila mysl, stejně jako před chvílí štěstěna zachránila jeho život.
Bohužel, štěstěna ho opustila dřív, než se jen opovažoval doufat. Najednou zdáli zaslechl zvuk. Ne křídla ptáků, kteří se slétli na bojiště, ty už také dávno nevnímal. Tohle byl jiný zvuk, hlas. Hlas člověka. Bez rozmýšlení zamířil směrem, ze kterého zazněl. Ten hlas pro něj byl jako maják, ukazující cestu mezi zrádnými útesy, záchrana. Nepřemýšlel nad tím, kdo to mohl promluvit. Nemyslel na nic, jen šel. Jeho vůle vidět živého člověka překonala i jeho vyčerpání. Vůle vidět někoho, kdo by mu mohl poskytnout útěchu. Málem upustil i zbraň, jen měsíce výcviku mu v tom zabránily. Ta doba krutostí, křiku a ponižování. Ani ta mu nepomohla připravit se postavit pravdě tváří v tvář. Pravdě o válce, o hraní na vojáky. Tady nebyla žádná vojna, vyblýskané uniformy či vyleštěné boty, jen krev, špína a zabíjení. A mlha, která to vše zahalila pod přízračný závoj .
Tou dobu už uviděl člověka, který promluvil. A také asi tucet dalších. Spolu chodili od těla k tělu, hledali zraněné, prohledávali mrtvé. Jako supové, které zaslechl opodál. Ale on šel stejně slepě dál, lákán představou, že už není sám. Nakonec ale i přes jeho odhodlání pronikl jeden malý detail, jen maličkost, která ho téměř zničila. Byla to barva, kterou ti lidé nosili, barva díky které i on před chvílí věděl, koho zabít a koho chránit. Ta barva byla rudá, jako krev nebo země pod ním. Ne jako ta jeho, ne, byla to barva nepřátel.
Jeden z mužů si ho všiml a smutně potřásl hlavou. Zavolal na své přátele a pomalu se zvedl a vydal k němu. Bylo na něm vidět vyčerpání a lítost. Lítost nad lidmi, které zabil a nad tím, že teď musí přijít na řadu další. Voják si posunul zbraň v ruce a jen čekal, až přijdou. Dnešní den změnil mnohé. Nikdo, ani on, nezůstal stejný. Když to uviděl, uvědomil si, že by měl něco cítit. Strach, lítost či beznaděj. Ale nic nepřicházelo, jen prázdnota a podivný klid. Klid, který se mu rozlil celou duší a zcela ho pohltil. Když se do něj zadíval, uviděl celý svůj život, své úspěchy, své viny. A uvědomil si, že ho už nic z toho netíží, nic ho tu nedrží. Bitva vše spálila a zůstal jenom chladný popel.
Zvedl zrak a znovu se podíval na vojáky, kteří ho obklopili. Na lidi, kterým donedávna říkal nepřátelé. Teď už byli jen cestou dál. A tak jí vykročil, s úsměvem na rtech. V očích oheň, který ho tak změnil. A, uprostřed té smrti, žil jako nikdy předtím.
↑Měla hlad. Toužila po krvi. Rudé oči ji zářily do tmavé noci. Ústa stáhla do úšklebku, který odhalil tesáky, ostré jako jehly. Potemnělé ulice města skrývaly její vysokou postavu a do půli zad dlouhé vlasy, černé jako havraní křídla. Stála na rohu úzké uličky, ve stínu, protože sem nedoléhalo světlo pouliční lampy. Přikrčila se, když zaslechla tlumený hovor. Blížil se ukázkový zamilovaný pár.
Když byli jen pár kroků vzdáleni, vystoupila z ústraní. Předstoupila před mladou ženu a chytila ji za vlasy. Trhla její hlavou tak, aby si zpřístupnila krk a zakousla se jí do něj. Dívka vyděšeně křičela a muž se ji snažil zachránit. Upíří žena však prudce vymrštila pravici a chytla ho pod krkem, aniž přestala nebohé dívce ubírat životadárnou tekutinu. Mužovo tělo vydalo tlumenou ránu po nárazu na dlážděný chodník. Mladá žena byla paralyzovaná strachem. Tváře jí začaly blednout, jak se z nich ztrácela krev, nohy se jí podlomily a dívka omdlela.
„Mé jméno je Deril, střežte se mi přijít do cesty!“ — zvolala upírka a tiše se zasmála. Když dozněl zvuk jejího hlasu nocí, otočila se a zmizela opět ve tmě.
* * *
Alex zaslechl výkřik. Dal se do sprintu, ale nebyl dost rychlý. Když přiběhl na místo, odkud zvuky zaslechl, našel ležet na zemi dvě těla — jedno mužské, už mrtvé, a druhé ženské. Zdálo se, že dívka ještě dýchá, a tak jí chtěl nahmatat tep. Jakmile se dotkl jejího krku, ucítil na prstech krev. Naklonil dívčinu hlavu směrem k pouliční lampě. Blízko tepny spatřil dva jasně zřetelné body — otisk upířích zubů.
To není možné, vždyť jsem je zabil do posledního! — pomyslel si Alex. Té už nikdo nepomůže. Pokud ji nezabije, bude to ještě horší. Vytáhl z kapsy nůž a z nejbližšího stromu ulomil dostatečně silnou větev. S pomocí nože si vytvořil provizorní kůl. Nadechl se a vrazil ho ženě přímo do srdce.
Alex zamířil přímo domů, kde v obýváku sundal ze stěny velký obraz skrývající prostornou dutinu. Její obsah sestával z kůlů, několika litrů svěcené vody a pár křížů...
* * *
Podzemím se plížil stín, nahánějící strach i krysám. S vyděšeným pištěním prchaly před Deril. Tak dlouho žila ve starých tunelech metra, bála se vyjít na povrch. První dny byly hrozné — tak moc toužila být zase člověkem. Ještě několik týdnu po tom, co se stala upírem, cítila tu hořkou chuť ironie osudu. Ona, zabiják upírů, se sama stala stvořením, živícím se krví.
Tenkrát se ona a Alex vydali do kobek, ve kterých se skrývali upíři. Byli vybaveni zbraněmi, speciálně vyrobenými pro ně — vystřelovali dřevěné kůly. Alex vykopl kryt větrací šachty, ve které se doteď skrývali a seskočili na zem. Pozornost všech upírů se v tu chvíli upřela na ně. Snad všichni vycenili tesáky a vrhli se směrem k dvojici. Alex a Deril začali střílet; brzy se kolem kupily hromádky prachu. Alex vystřelil, ale tentokrát se netrefil. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak kůl letí přímo na barel s vysoce explosivní látkou.
„Neeeeeeeee! K zemí, Deril!“
V poslední vteřině Deril klesla na podlahu. Tlaková vlna jí málem vyrazila dech. Měla ochromené smysly, snad proto si nevšimla upíra, který se k ní nakláněl. Ucítila už jen, jak do jejího krku vnikají ostré zuby. Zvedla ruku a střelila upíra do hrudníku, ale to už bylo příliš pozdě. Zatmělo se jí před očima a na několik minut ztratila vědomí.
* * *
Zamrkala... Pár vteřin ji trvalo, než si vzpomněla, kdo je a co tu dělá. Teprve teď ji vše došlo. Její srdce zalila hrůza a zděšení. Rozběhla se chodbami, ale neslyšela nic jiného, než ozvěnu vlastních kroků a svůj zrychlený dech. Utíkala tak dlouho, dokud nepadla k zemi vyčerpáním.
Teď procházela těmi samými chodbami jako tenkrát, když se to stalo. Už necítila strach, ani hrůzu. Jen moc a sílu, nesmrtelnost. Najednou uslyšela šramot a reflexivně se přikrčila. Někdo tu je, cítila ho. V tu chvíli se před ní objevil Alex.
„Ty?!“ — zasyčela Deril.
Alex cítil svoje srdce až v krku. Tohle nečekal. Žena, kterou kdysi velmi miloval, se změnila v jeho úhlavního nepřítele. Začal couvat. Naopak Deril vyrazila proti němu.
„Nevěděl jsem, že žiješ! Myslel jsem, že jsi uhořela!“ — křičel Alex. Deril se na něj řítila jako smrtící hrozba. Alex vytáhl zbraň a vystřelil, ale třásla se mu ruka a tak kůl minul svůj cíl a dopadl metr od Deril.
„Ale já nežiju. Jsem nemrtvá. Je to lepší, než být člověk, uvidíš. Dovol mi ukázat ti ten pocit.“
Odrazila se od země a vší silou do něj vrazila, takže ho povalila na zem. Alex v sebeobraně vymrštil pěst a uhodil ji do obličeje. Nemělo to žádný účinek. Deril se mu sápala na krk. Snažil se jí odmrštit, ale neměl šanci, Deril mu to nedovolila. V zoufalosti kolem sebe začal máchat rukama, až něco nahmatal. Pevně to sevřel v dlani.
„Promiň,“ — zašeptal Alex a vší silou vrazil Deril kůl do hrudi. Ta zavřískala a její tělo se proměnilo v hromádku prachu. Alex se ztěžka zvedl. Cítil, jak ho pálí slzy v očích. Naposledy pohlédl na to, co zbylo z Deril, a odcházel chodbou pryč...
↑Já jsem tu nikdy nebyla. Proč to přišlo až teď? Kolik času jsem to promarnila, než jsem se konečně přestala bát... Nebo se začala až přespříliš bát.
Ale teď tu jsem. Nadechnu se. Za posledních pár dní jsem se takhle nadechovala už tolikrát a stejně stále znovu přicházel ten pocit nekonečné síly a mrazení v zádech. Přivřu oči a pootevřu ústa, protože má minulostí opotřebovaná duše nedokáže přijmout tolik nového vzduchu a svobody bezbolestně. Ale je to sladká bolest. Bez ní bych nemohla dýchat, nemohla žít.
Jak jsem jen dřív mohla?
Procházím po zaprášené cestě utopené v poli vysoké zlaté trávy, která jakoby se skutečně třpytila v záři slunce opouštějícího dnešní den. Vzhlédnu k němu. Stále ještě nezrudlo, ale jeho jasnost se již tmaví... Zakleslo se nad polem, aby naposledy zkontrolovalo, pro co nového dnes utvořilo jas, pro koho dnes zasvitlo a pro koho dnes zhaslo. Pak mu dojatě sklouzne pár paprsků na mou tvář, jakoby se se mnou loučilo. Pak už si mě však nevšímá a nadále stahuje své dlouhé prozářené pásy blíž k sobě. Všechny, ani na jeden nezapomíná. Ale bude trvat ještě dlouho, než posbírá všechnu svou krásu a odebere se za obzor.
Ale já ho nepotřebuji. Jediné, co potřebuji k životu je být tu a cítit za sebou dálku a vlastně ji už ani necítit. Vnímám, jak ze mě sklouzávají všechny vzpomínky každým osvobozujícím nádechem. V mé mysli se samy mažou obrazy časů minulých, těch věků pocákaných černou a šedou barvou. Zůstávám jen já, oproštěná, průzračná a daleko. Daleko od...
* * *
Zabouchly se za ní dveře do vchodu paneláku a po tvářích jí stekly první potlačované slzy. Vytřeštila oči a opřela se o počmáranou zeď. Rukou nervózně přejížděla po té stěně a čím vyšší byl její stupeň zoufalství, tím více do ní zarývala krátce střižené nehty. Necítila tu povrchní bolest, s jakou se tkáň jejích nehtů prodírala barvou a následně vrážela do zdiva. Nevnímala ani ten mechanický zoufalecký pohyb. Soustředila se jen na jedinou věc. A to byla obrovská tupá bolest na hrudníku. Druhou rukou se za něj držela a cítila, že se dusí.
Ano, nemohla dýchat. Už to dál nešlo. Tak pokrytecky, tak dlouho potlačovala své pocity. Věky. A teď už to přesáhlo hranici. Sesunula se podél té zdi na špinavou zem, projela prsty dlouhé vlasy a zaryla si nehty do kůže pod vlasy. Bolelo to, ale ne příliš. Myslela na ty dny a týdny, které se postupné přeměnily v měsíce, kdy se vše začínalo pokrývat šedočernou barvou. Šedočernou beznadějností dnů, týdnů, roků a celého života. Tady. Takhle.
Nevěděla, kdy přišla ta změna v její mysli, kdy padla první kapka černého inkoustu na ty růžové linie jejího života. Linie. Všechno bylo nalinkované, to ty linie se změnily v čerň. Když poprvé zahlédla jejich letmý záblesk. To byla ta první kapička.
Tenkrát se vyděsila, docela dlouho žila trochu v šoku a v obraně proti tomu novému strachu.
Ale tenhle strach se s lehkou arogancí a vtíravostí, ale přesto velmi nenápadně, stal jejím dusivým společníkem, největším nepřítelem.
Otevřely se jí oči, které předtím držela tak urputně zavřené stejně jako tolik lidí na světě. Oni všichni, co se životem v linkách nedusí.
Nechtějí si to uvědomit.
A ona také nechtěla! Ale teď tu sedí v té špíně a nemůže už dýchat, strach jí přerostl přes hlavu a tyčí se nad ní a ona malá a vyděšená.
...dost! Řekni dost, malá, a konečně začni dýchat. Proto jsem tu s tebou, proto provázím každou tvou myšlenku a pohled. Ty to můžeš dokázat, jsi tu teď, jen teď a víckrát už tu nebudeš, jdi... Utíkej, zachraň se, propusť mne ze svých spárů, zbav nás okovů...
* * *
...linek mého života. Už žádný den nebude stejný jako ten předešlý. Již ani žádný den v mé budoucnosti nebude plánován.
Teď jsem tu. Marnivá, ale živá. Tolik živá! Vztáhnu ruce k lehce načervenalému nebi. Můžu cokoliv, rozběhnu se doprava a běžím trávou, tak dlouho, jak chci, neexistuje únava, otočím se a běžím zpátky, skáču a mávám rukama, nade mnou lítají ptáci, vysoko a já lítám s nimi, nízko, ale mávám křídly. Snažím se, už nic nezdávám. Padám mezi stébla trávy, ale nic nevzdávám.
Ležím tu a cítím hebkost teplého večerního vzduchu, jak si pohrává s mou kůží. Mám zavřené oči, ale vidím tolik obzorů. Všechny, které jsem kdy vidět chtěla, jen jsem o nich nepřemýšlela, protože jsem byla omezená.
Snít bylo zakázané. Hloupé, pošetilé, bezcílné. Existovala jen realita.
Ale teď jsou sny to jediné, co mám. A jsem nejbohatší dívkou na světě, protože já je uskutečňuji.
Nejsou jen v mé mysli, prostě jsou tady a teď a já žiji jen skrze ně.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena