Chomutovský kalamář » 2007 » Poezie, starší autoři
Poezie, starší autoři
↑
Skořápky
Radka ZADINOVÁ (36)
1. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Pohlaď mou duši
rozbitou o vlnolamy
skořápky citů
rozházené
na tvé dlani
Pohlaď mé srdce
rozbité o útesy
skořápky lásky
která mě tak
děsí
Pohlaď mé tělo
ty ubohé skořápky
za které nabízím
zástavu
na splátky
↑
Na pustém ostrově
Renata EMINGEROVÁ (38)
2. místo v kategorii Poezie 20 a více let
Na pustém ostrově
stál malý stan.
Ve stanu bydlel tam
jen jeden pán.
Ztroskotal, na moři,
jen stan si s sebou
stačil vzít.
nechtěl ho zachránit.
Chvíli volal ´pomoc, pomoc´
a potom,
ještě než se unavil,
rozbil ten stan
a už se nezlobil.
Nelál ani na osud,
vždyť On,
ten pán sám se
nezměnil...
Byl jen jinde
než dosud.
A to je Osud.
Na pustém ostrově
přistál malý
nebo Velký...?
↑
Zaskočen nenadálou změnou rytmu
Rostislav NOVÁK (43)
3. místo v kategorii Poezie 20 a více let
I
Mlčím
o tom co se děje
pod povrchem
(tam krájím na kousky
zbytky léta)
Jakoby to byla cibule
mám pocit
až v koutku
duše
II
Nahlédni přes slova
do hlubin propasti
Jsem Na dně
Nahlédni přes slova
do hlubin propasti
Pro tebe
zpívám
↑
11. září 2001
Marek DORT (23)
Hej, lidi, něco spadlo z nebe, neudeřil blesk,
já cejtil jsem to z tebe, jak vychází strach,
I s tvojí duší a kolem mne tolik srdcí najednou buší,
nikdo neví, co se stalo, jsme na tom stejně,
takový věci nedějou se ale denně,
stalo se to na začátku školního roku,
a teď se všichni bojíme, že stane se to znovu,
proč musí válka někdy zase začít,
proč nemůžeme navždy všichni sdílet mír?
Proč musej politici vyzývavě tlačit,
aby už nikdo neochutnal sýr?
Copak nemaj soucit? Copak nemaj srdce?
Proč musíme žít život tak trpce,
Všechno se změnilo, to všichni tady víme,
přišli jsme o ty, co milovali jsme silně,
proč musí bejt vždy tolik obětí?
Vždyť i jedna válka všechno jen pohorší.
Lidi jsou bez domova, těžce hledaj jídlo,
hledaj svý příbuzný, nikdo neví kde jsou,
prach se pořád zvedá, oheň všechno spálil,
a ten život, co jsme měli, navždycky se vzdálil.
Všechno, co se stalo — se stalo hlavně nám,
a naše syny, otce — vezou bůhvíkam!
Říkaj tomu A r m á d a, Spasitelé světa,
za smrt našich blízkých vůbec nic nám nedaj,
jen upřímnou soustrast popřejou nám,
pak šlápnou nám na hlavu a řeknou: „Teď seš náš!“
A naše slzy tečou a ozývá se pláč,
a někdy ani nevím, co jsem vlastně zač,
jo, to je ta věc, kterou v hlavě mám,
vše, co jsem s někým sdílel, teď postrádám,
já nechci už žít takhle, já pořád doufám pevně,
že boží pěst zasáhne rychle a silně,
že ztrestaní budou teroristi a potrestaná vláda,
která jen peklo tvořit — bezvadně zvládá.
Nás nezajímaj baráky, nějaký mrakodrapy,
nás zajímaj životy, co v sutinách se ztratí,
vlastně už se ztratily, a kdo za to může?
No přece politici, co stahujou nás z kůže.
Lidi, už přestaňte snít, a netočte filmy o tom neštěstí,
byla to hrůza a větší hrůza je,
když na hrůze se vydělává — tak to teda ne!
Já nesnesu ten pocit, že na to koukají
i moje děti, a že se jim film líbil se netají,
i přesto že se to stalo.
Na hrůze se vydělává — další neštěstí.
Proč Amerika nemůže prostě bejt už v klidu?
Proč jí vůbec nezáleží na svým lidu?
Proč chce všechno pro sebe, proč jen pohrdá —
— všemi lidmi, co z války mají strach?
Proč někteří lidi sbíraj všechny ty řeči,
že Amerika chce jen za mír — vždyť si protiřečí,
je to jen politika, dál ve světě se válčí,
každej chce vše pro sebe, a přitom něco stačí,
proč musí bejt stále ve světě zlo?
Proč nemůže bejt jen láska, copak chceme moc?
↑
Rainy Day
Jan TICHÝ (28)
Návraty už nebolí
Do starých časů
Jako dřív
Když v žilách
Ještě dýchala mi krev,
Rozchody přebolí
Střepinou času
Přeškrtnutá
V jediné vteřině
Zmizí má vina v ohni otázek.
Zavřené oči
Já stárnu
A zítra
Se probudím
O tisíc roků dál,
Zbytečné řeči
Králem se stal
Déšť smyl mé viny
A já už nehledám
Pravdu na dně jezera.
↑
Smrt
Jan URBAN (28)
Jsem smrt a jsem bída
a i když se toho napovídá,
nejsem tak krutá, jak se zdá,
prostě mám svoje pravidla.
Dneska jsem tam a zítra tady,
navštívím chýše ba i hrady,
možná Vás nechám trpět hlady
anebo padnout dílem zrady.
Jedy si vozím ve chlebníku,
neslyším nikdy slova díků,
mám jen pár věrných služebníků,
jednou jim vrazím do zad dýku.
↑
Snová krajina
Bohumil HRUBEŠ (43)
Mám krásný výhled
Sluníčko, dvě bodky tmavé
Nos jak hrudka tvarohu
K tomu rety rudé
Tento výhled miluju
Výhled do krajiny, jež každým okamžikem je jiný
Tu úsměv sluníčka
Tu vráska mráčku maličká
Tu bouře zlosti, jež daleko má k nemilosti
A vše jak snová krajina se ze tmy do jasu prolíná
↑
KRAJINĚ THÉ...
Kateřina HEJRALOVÁ (22)
UMÍRÁM, DÉŠŤ MĚ ZKRÁPÍ,
NECHÁVÁM SE NÉST PO KAPKÁCH...
NOVÝ DEN JITRO VÍTÁ
CHLADIVÝM DOTEKEM MLH.
ODHALÍ KOUZLA RÁNA
AŽ PRVNÍ PAPRSEK ODLESK LUK,
SVĚTLO DÁL VILNĚ MÁVÁ,
ZAHŘÍVÁ KRAJINĚ TVÁŘ.
POLÍBENÍ MŮZÁM DÁVÁ
VYLÉZAJÍ Z NOR POTAJÍ,
ŠEPTAJÍ SLOVA KRÁSNÁ,
AŽ DECH SE SOVÁM ZATAJÍ.
VYZNÁNÍ ZAPLÉTÁ SE
V PAVUČINU TKANOU Z VĚT,
UMÍRÁM, ROZLUŠTĚNO MÁM
NECHÁM SE NÉST PO P Í S M E N E CH...
↑
Podvečer
Renata JASANSKÁ (60)
Víš proč Tě mám ráda?
Protože život tvůj i můj z pocitů se skládá.
Co se známe spolu,
život ubíhá jednou nahoru a jednou dolu.
Svět je krásný plný Tebe,
někdy přijde mi, že se otevřelo nebe.
Štěstí, pocit, který co Tě mám,
je mi velmi dobře znám.
Někdy je mi smutno až..
A potom večer zaklepáš,
srdce své i tělo dáš
a vůbec lásko nereptáš.
Večer, když oči zavřu ke snění,
život se mi promění,
štěstím náhle oplývám
a nehodám se vyhýbám.
Čekám potom s velkou něžností a láskou,
až přijdeš a ohlásíš se esemeskou.
Potom mezi námi láska rozkvete
a zítra, zítra bude repete.
↑
Srdce
Olga RATHOVÁ (45)
Šla cestou života útrapy zažít
zvesela nudu zabýt
zableskl se slunce svit
nový život zplozen jest
chtít sklíčko rozbít
krajíc ukrojit
líčko rudé jako rajče
nestát v koutě
↑
Pavučina snů
Květa PACIGOVÁ (23)
Jak je křehká pavučina snů,
kolik komu zbývá, do konce jeho dnů?
To nikdo nevíme,
však přesto stále jen sníme.
Pavučinu snů si chráníme...
jen málokdo si splní svoje sny
a tak plyne náš život, roky, dny.
Někdy z života do svých snů utíkáme,
jindy jen své dávné sny v pavučině hledáme.
Proč si nesplnit svůj sen,
vždyť lidský život mnohdy uteče, jak pouhý jeden den.
A ve stáří si uvědomíte,
že již nic nedohoníte.
Život bude pryč
a z vašich snů nezbude nic.
V pavučině snů zůstanou,
zafouká silný vítr a sny už nebudou...
↑
Dárek
Petra ŠOLCOVÁ (28)
Rodičům šťastným splnil se sen,
holčička něžná spatřila den.
Nyní už ve své postýlce spí,
andílek strážný nad malou bdí.
Má dlouhé řasy, hebké vlásky,
přišla k nám na Zem z velké lásky.
Přilétla na lehkém krotkém vánku,
voní jak louka po heřmánku.
Pohled na spící dětskou pusinku,
vezme za srdce tátu i maminku.
Cítíme sílu snad největší na světě,
co zná jen rodič nad tváří dítěte.
↑
Duše na talíři
Julius BENKO (25)
Za stěnou z umakartu
choulím se nahej
a na zem sraženej
ve svým šílenství.
Krvácím pachem zvířecím
a každá vteřina mi rve kusy těla.
Obžerství, smilstvo, sobectví
a lež s krátkýma nohama
sedí vedle v pokoji
a hrajou o mě karty.
Je mi jedno kdo vyhraje,
tak jako mi je jedno být ubohým výherním artiklem.
(...Bože odpusť jim,
Vždyť oni neví, co činí...!)
↑
Růžová cukrárna
Zdeněk KUČERA (60)
Růžová cukrárna, dortíky sladké,
pralinky na lásku, mentolky na dech,
cukrárna útulná s obrázky na zdi,
sladká jak cukrátka, co tady mají.
Voňavá cukrárna, sladoučká slova,
kafíčko s dortíkem, nikdo neodolá,
sklenička likéru, dvě decky vína,
na lásku zde čeká se, často i zapomíná.
Růžová cukrárna na rohu ulice,
v ní lásky staré i nové rodí se,
tu při dobré kávě se sní i zapomíná,
v Růžové cukrárně sladko tak bývá.
↑
Černý kočár
Věra NĚMEČKOVÁ (59)
Černý kočár
Černými koňmi tažený
Dnes jede opravdu
Majestátně a vyšňořený
Aby poslední pocta byla prokázána
Té,
Která koně milovala
Ač, mladá a úspěšná
Rukou těch, jichž dobře znala
Nepochopitelného
Krvavého mordu
Na sobě
Se dočkala
Černý kočár
Černými koňmi tažený
Jaké to smutné spřežení
Jak mladý život v plné síle
Krutě ukončen byl
Nad tím rozum všem
Se pozastavil
Černý kočár
Černými koňmi tažený
Jedno veliké vede procesí
Hudba dojemná
A rodiče smrtí dcery zdrcení
Ale i celá rodina
Naposledy se zemřelou
V záplavě květin loučí se
I její rodná dědina
Černý kočár
Černými koňmi tažený
Stojí tiše u hrobu jako přikovaný
Snad i ti koně vycítili
Jaké hoře se zde odehrává
Jaké neštěstí nás lidi zde potkává
↑
Jižní Morava
Václav PÁLA (70)
Jít krajem zvrásněným, potůčky, řekami,
kol polí úrodných s božími mukami,
malebnou krajinou, kde starost opadá
to jest ta krásná zem, toť jižní Morava.
Kdybych jen neviděl ty hory modravé,
kdybych tam neslyšel pět ptáky zpěvavé,
tu modrou oblohu, oblohu bez hranic
malebná zákoutí valašských kopanic.
Kdybych tam neviděl divokou růži kvést,
co vůní zmámila přemnohou z mojích cest.
Jí vůně divoká v mém srdci utkvěla
svou vůní líbeznou duší mi zazněla.
Kdybych tu vůni já nikdybych nepoznal
o kolik v srdci svém lásky bych nedoznal
o kolik chudší by byl chudší život můj.
Zastav se poutníku, mou růží pozdravuj!
↑
Ulity
Petr RUDOLF (41)
Jsme zaliti do ulit neprodyšnou
vlastní špíny
vrstvou
debužírujem si v rozkladu sebe sama
bez výčitek
smířeni se zákonama
odžíváme si své dny do posledního dechu
bláhoví
myslíc jen na svou teplou deku
pro takové však v cíli není méty
takoví
se budou muset vrátit
↑
Noc na Veveří
Hana BENDOVÁ (31)
Měsíc kráčí po hradbách
hvězdy mu hlavu zdobí
dál ohně hoří
v temných tmách
se hlas hodin nerozdrobí
na věži třetí odbíjí
stůl voní vínem a chlebem
usnout se nechce
čas motýlí
je pod veverským nebem
↑
Dilema
Květoslava KUDLÁČKOVÁ (54)
Vybrat mám básničku do soutěže.
Tak kterou, k sakru, vybrat mám?
Když vyberu já báseň pravou
do světa díru udělám.
Již rok je píši do šuplíku.
Jen samý skvost a žádné smetí.
Tak kterou, k sakru, vybrat mám?
Jsou všechny jak mé vlastní děti.
Naději já mám nevelkou.
Nebude žádná Popelkou.
To v šuplíku ať raděj dlí.
Tam žádný posměch nesklidí.
Líbí se Vám má básnička?
No tak jí dejte hlas.
Jestli porotou neprojdu,
za rok jsem tady zas!
↑
Smutný pohled ze zámku Jezeří
Jiřina Rothmeierová (64)
Těžko, ach přetěžko stále je mi
když koukám od zámku Jezeří
na svou utrápenou rodnou zemi.
Stále se divím a vzdychám
když na krajinu se dívám!
Z levé strany litvínovská stavba
hořícím komínem mi hrozí
z pravé strany nekonečné koleje
co hnědé uhlí neustále vozí!
Proč lidé tak nerozumní jsou
že poklady všechny vyvezou!
Proč bohatství země naší
neustále se tu musí loupit?
A lidé stále všechno špatně snáší
co pěkných dědin muselo ustoupit!
Vždyť Krušné hory jsou tak krásné
těch lidí co tu pod nimi kdysi žilo!
Že sto šestnáct vesnic je pryč
člověk žasne, kde jsou všichni?
Co tu po nich proboha zbylo?
Co jednou řeknou děti našich dětí?
Co do vínku že jsme jim dali?
Krajinu zničenou, lesy spálené
a žít asi budou muset někde v dáli!
↑
Poklady
Jana POLCAROVÁ (43)
Nad všechno zlato světa
slunce třpyt a zlátnoucí obilí
Nad stříbro? Co cennější je?
Třpyt sněhu ve slunečním spojení
Nad drahokamy krásnější
duhový obraz vodní hladiny
sluncem prosvícený
Nad moc a slávu
krůpěj rosy v pavoučí síti
Nad mamon a libido
dětské pousmání
Nad světské statky
ruka, co pohladí spánky
↑
Beznaděj
Pavlína SLÁMOVÁ (32)
Pořád Tě hledám,
mám strach, že už Tě nepotkám.
Strach, že jsi tu ani nebyl,
jako bys pro mne nežil.
Pořád Tě hledám,
možná vedle mě spíš
a vůbec nic netušíš.
Už citům mým nerozumíš,
říkáš: „Pláčem nic nespravíš!“
Ty však o mě málo víš.
Hledám Tě lásko,
v srdci stavím si mříž.
Čekám až najdeš si klíč.
Klíč ke štěstí a lásce,
až podlehneš touze, vrať se!
Pak polož hlavu na můj klín,
vždyť já vedle Tebe spím!
↑
Předjaří
Petr MIŠ (45)
Plují ledy na hladině
širokého jezera,
chladná voda zas umývá
břehy kolem dokola.
Ledová tříšť šumí, zpívá,
větřík do ní naráží,
vodní živel ještě zívá, taje
a hezky rozpráví.
Slunce nabývá na síle
paprsky štípou led,
předjaří hlásí dopředu,
že bude tu u nás hned.
V noci, když obloha jasná je
a mrazík skotačí,
ráno pak na sílu slunce
už ani trochu nestačí.
↑
Uragán
Zdeňka VEVERKOVÁ (69)
Skalnaté břehy na kusy trhá
balvany zdvíhá, zlostně je vrhá
na břeh zelený
a zpět je bere
i proti horám vztekle se dere
a padá dolů, řve a burácí
běda co v cestě, stromy vyvrací
staleté kmeny jak sirky láme
pyšně zve sebe světa pán.
Pak slunce jasné žezlo své zvedne
bez síly, zlomen, k nohám mu lehne
i ten největší uragán.
↑
Černobíle
Hana BENDOVÁ (58)
Viděno Černobíle
přináší do nás klidné chvíle
Fotografie našich babiček
kuchyně s ručním mlýnkem na kredenci
šicí stroj vyzdobený perletí
počátek minulého století
Viděno černobíle
přináší v nás klidné chvíle
Sněhu plné ulice
stromy panenských jablíček
dětské hračky na klíček
ulice osvětlené měsícem
Viděno černobíle
přináší k nám klidné chvíle
Album z počátku našich známostí
chvilky smutků i radostí
i čekání na malíře
s paletou plnou barviček
↑
Štěstí
Vladislav VRBICKÝ (42)
Štěstí je jako jemný vánek,
co pohladí tvůj spánek.
Někoho krásně ovívá,
jiný ho necítí a nevnímá.
Je těžké životem jít,
nic nepromarnit a nezkazit.
Až časem všechno zjistíš,
je-li to tak, jak teď si myslíš.
Asi to tak má být,
nemůžeš se hned na tu správnou notu vyladit.
Cestičku si musíš vyšlapat svou,
nikdo ti nepoví, zda jít rovně nebo zatáčkou.
Zpátečku už nejde dát, možná oklikou to zkusit, ale kudy a jak?
Kousek štěstíčka už máš,
když se hezky vyspinkáš.
Když probudí tě sluníčko, vždyť i to je štěstíčko.
Pak prožiješ krásný den,
možná si i splníš svůj sen.
Pár takových dní postačí,
co tvou dušičku roztančí.
↑
Zrození
Jiří LEMÁK (29)
Nemohu snést to přirození ženské,
které přivedlo mne na svět,
přesto, že jsem jím tak vzrušen.
Není blaženosti spěchu mého,
probouzí se ve mně hněv.
Za vše nese vinu svou,
to přirození ženské zasazené v klíně
a jeho vinou je,
nemohu snést život,
nesnesu sám sebe.
S láskou na mne zívá smrt
Jiří zívám tobě.
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena