• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2007 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2007

    Práce v této kategorii:

  • Skořápky
  • Na pustém ostrově
  • Zaskočen nenadálou změnou rytmu
  • 11. září 2001
  • Rainy Day
  • Smrt
  • Snová krajina
  • KRAJINĚ THÉ...
  • Podvečer
  • Srdce
  • Pavučina snů
  • Dárek
  • Duše na talíři
  • Růžová cukrárna
  • Černý kočár
  • Jižní Morava
  • Ulity
  • Noc na Veveří
  • Dilema
  • Smutný pohled ze zámku Jezeří
  • Poklady
  • Beznaděj
  • Předjaří
  • Uragán
  • Černobíle
  • Štěstí
  • Zrození

  • Skořápky

    Radka ZADINOVÁ (36)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Pohlaď mou duši
    rozbitou o vlnolamy
    skořápky citů
    rozházené
    na tvé dlani
     
    Pohlaď mé srdce
    rozbité o útesy
    skořápky lásky
    která mě tak
    děsí
     
    Pohlaď mé tělo
    ty ubohé skořápky
    za které nabízím
    zástavu
    na splátky

    Na pustém ostrově

    Renata EMINGEROVÁ (38)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Na pustém ostrově
    stál malý stan.
     
    Ve stanu bydlel tam
    jen jeden pán.
     
    Ztroskotal, na moři,
    jen stan si s sebou
    stačil vzít.
     
    nechtěl ho zachránit.
     
    Chvíli volal ´pomoc, pomoc´
     
    a potom,
    ještě než se unavil,
    rozbil ten stan
    a už se nezlobil.
     
    Nelál ani na osud,
    vždyť On,
    ten pán sám se
    nezměnil...
     
    Byl jen jinde
    než dosud.
     
    A to je Osud.
     
    Na pustém ostrově
    přistál malý
    nebo Velký...?

    Zaskočen nenadálou změnou rytmu

    Rostislav NOVÁK (43)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    I
    Mlčím
    o tom co se děje
    pod povrchem
     
    (tam krájím na kousky
    zbytky léta)
     
    Jakoby to byla cibule
    mám pocit
     
    až v koutku
    duše
     
    II
    Nahlédni přes slova
    do hlubin propasti
     
    Jsem Na dně
     
    Nahlédni přes slova
    do hlubin propasti
     
    Pro tebe
    zpívám

    11. září 2001

    Marek DORT (23)

    Hej, lidi, něco spadlo z nebe, neudeřil blesk,
    já cejtil jsem to z tebe, jak vychází strach,
    I s tvojí duší a kolem mne tolik srdcí najednou buší,
    nikdo neví, co se stalo, jsme na tom stejně,
    takový věci nedějou se ale denně,
    stalo se to na začátku školního roku,
    a teď se všichni bojíme, že stane se to znovu,
    proč musí válka někdy zase začít,
    proč nemůžeme navždy všichni sdílet mír?
    Proč musej politici vyzývavě tlačit,
    aby už nikdo neochutnal sýr?
    Copak nemaj soucit? Copak nemaj srdce?
    Proč musíme žít život tak trpce,
    Všechno se změnilo, to všichni tady víme,
    přišli jsme o ty, co milovali jsme silně,
    proč musí bejt vždy tolik obětí?
    Vždyť i jedna válka všechno jen pohorší.
     
    Lidi jsou bez domova, těžce hledaj jídlo,
    hledaj svý příbuzný, nikdo neví kde jsou,
    prach se pořád zvedá, oheň všechno spálil,
    a ten život, co jsme měli, navždycky se vzdálil.
    Všechno, co se stalo — se stalo hlavně nám,
    a naše syny, otce — vezou bůhvíkam!
    Říkaj tomu A r m á d a, Spasitelé světa,
    za smrt našich blízkých vůbec nic nám nedaj,
    jen upřímnou soustrast popřejou nám,
    pak šlápnou nám na hlavu a řeknou: „Teď seš náš!“
    A naše slzy tečou a ozývá se pláč,
    a někdy ani nevím, co jsem vlastně zač,
    jo, to je ta věc, kterou v hlavě mám,
    vše, co jsem s někým sdílel, teď postrádám,
    já nechci už žít takhle, já pořád doufám pevně,
    že boží pěst zasáhne rychle a silně,
    že ztrestaní budou teroristi a potrestaná vláda,
    která jen peklo tvořit — bezvadně zvládá.
     
    Nás nezajímaj baráky, nějaký mrakodrapy,
    nás zajímaj životy, co v sutinách se ztratí,
    vlastně už se ztratily, a kdo za to může?
    No přece politici, co stahujou nás z kůže.
    Lidi, už přestaňte snít, a netočte filmy o tom neštěstí,
    byla to hrůza a větší hrůza je,
    když na hrůze se vydělává — tak to teda ne!
    Já nesnesu ten pocit, že na to koukají
    i moje děti, a že se jim film líbil se netají,
    i přesto že se to stalo.
    Na hrůze se vydělává — další neštěstí.
     
    Proč Amerika nemůže prostě bejt už v klidu?
    Proč jí vůbec nezáleží na svým lidu?
    Proč chce všechno pro sebe, proč jen pohrdá —
    — všemi lidmi, co z války mají strach?
    Proč někteří lidi sbíraj všechny ty řeči,
    že Amerika chce jen za mír — vždyť si protiřečí,
    je to jen politika, dál ve světě se válčí,
    každej chce vše pro sebe, a přitom něco stačí,
    proč musí bejt stále ve světě zlo?
    Proč nemůže bejt jen láska, copak chceme moc?

    Rainy Day

    Jan TICHÝ (28)

    Návraty už nebolí
    Do starých časů
    Jako dřív
    Když v žilách
    Ještě dýchala mi krev,
    Rozchody přebolí
    Střepinou času
    Přeškrtnutá
    V jediné vteřině
    Zmizí má vina v ohni otázek.
     
    Zavřené oči
    Já stárnu
    A zítra
    Se probudím
    O tisíc roků dál,
    Zbytečné řeči
    Králem se stal
    Déšť smyl mé viny
    A já už nehledám
    Pravdu na dně jezera.

    Smrt

    Jan URBAN (28)

    Jsem smrt a jsem bída
    a i když se toho napovídá,
    nejsem tak krutá, jak se zdá,
    prostě mám svoje pravidla.
     
    Dneska jsem tam a zítra tady,
    navštívím chýše ba i hrady,
    možná Vás nechám trpět hlady
    anebo padnout dílem zrady.
     
    Jedy si vozím ve chlebníku,
    neslyším nikdy slova díků,
    mám jen pár věrných služebníků,
    jednou jim vrazím do zad dýku.

    Snová krajina

    Bohumil HRUBEŠ (43)

    Mám krásný výhled
    Sluníčko, dvě bodky tmavé
    Nos jak hrudka tvarohu
    K tomu rety rudé
    Tento výhled miluju
     
    Výhled do krajiny, jež každým okamžikem je jiný
    Tu úsměv sluníčka
    Tu vráska mráčku maličká
    Tu bouře zlosti, jež daleko má k nemilosti
    A vše jak snová krajina se ze tmy do jasu prolíná

    KRAJINĚ THÉ...

    Kateřina HEJRALOVÁ (22)

    UMÍRÁM, DÉŠŤ MĚ ZKRÁPÍ,
    NECHÁVÁM SE NÉST PO KAPKÁCH...
     
    NOVÝ DEN JITRO VÍTÁ
    CHLADIVÝM DOTEKEM MLH.
     
    ODHALÍ KOUZLA RÁNA
    AŽ PRVNÍ PAPRSEK ODLESK LUK,
    SVĚTLO DÁL VILNĚ MÁVÁ,
    ZAHŘÍVÁ KRAJINĚ TVÁŘ.
     
    POLÍBENÍ MŮZÁM DÁVÁ
    VYLÉZAJÍ Z NOR POTAJÍ,
    ŠEPTAJÍ SLOVA KRÁSNÁ,
    AŽ DECH SE SOVÁM ZATAJÍ.
     
    VYZNÁNÍ ZAPLÉTÁ SE
    V PAVUČINU TKANOU Z VĚT,
     
    UMÍRÁM, ROZLUŠTĚNO MÁM
    NECHÁM SE NÉST PO P Í S M E N E CH...

    Podvečer

    Renata JASANSKÁ (60)

    Víš proč Tě mám ráda?
    Protože život tvůj i můj z pocitů se skládá.
    Co se známe spolu,
    život ubíhá jednou nahoru a jednou dolu.
     
    Svět je krásný plný Tebe,
    někdy přijde mi, že se otevřelo nebe.
    Štěstí, pocit, který co Tě mám,
    je mi velmi dobře znám.
     
    Někdy je mi smutno až..
    A potom večer zaklepáš,
    srdce své i tělo dáš
    a vůbec lásko nereptáš.
     
    Večer, když oči zavřu ke snění,
    život se mi promění,
    štěstím náhle oplývám
    a nehodám se vyhýbám.
     
    Čekám potom s velkou něžností a láskou,
    až přijdeš a ohlásíš se esemeskou.
    Potom mezi námi láska rozkvete
    a zítra, zítra bude repete.

    Srdce

    Olga RATHOVÁ (45)

    Šla cestou života útrapy zažít
    zvesela nudu zabýt
    zableskl se slunce svit
    nový život zplozen jest
    chtít sklíčko rozbít
    krajíc ukrojit
    líčko rudé jako rajče
    nestát v koutě

    Pavučina snů

    Květa PACIGOVÁ (23)

    Jak je křehká pavučina snů,
    kolik komu zbývá, do konce jeho dnů?
     
    To nikdo nevíme,
    však přesto stále jen sníme.
     
    Pavučinu snů si chráníme...
    jen málokdo si splní svoje sny
    a tak plyne náš život, roky, dny.
     
    Někdy z života do svých snů utíkáme,
    jindy jen své dávné sny v pavučině hledáme.
     
    Proč si nesplnit svůj sen,
    vždyť lidský život mnohdy uteče, jak pouhý jeden den.
     
    A ve stáří si uvědomíte,
    že již nic nedohoníte.
     
    Život bude pryč
    a z vašich snů nezbude nic.
     
    V pavučině snů zůstanou,
    zafouká silný vítr a sny už nebudou...

    Dárek

    Petra ŠOLCOVÁ (28)

    Rodičům šťastným splnil se sen,
    holčička něžná spatřila den.
    Nyní už ve své postýlce spí,
    andílek strážný nad malou bdí.
    Má dlouhé řasy, hebké vlásky,
    přišla k nám na Zem z velké lásky.
    Přilétla na lehkém krotkém vánku,
    voní jak louka po heřmánku.
    Pohled na spící dětskou pusinku,
    vezme za srdce tátu i maminku.
    Cítíme sílu snad největší na světě,
    co zná jen rodič nad tváří dítěte.

    Duše na talíři

    Julius BENKO (25)

    Za stěnou z umakartu
    choulím se nahej
    a na zem sraženej
    ve svým šílenství.
    Krvácím pachem zvířecím
    a každá vteřina mi rve kusy těla.
    Obžerství, smilstvo, sobectví
    a lež s krátkýma nohama
    sedí vedle v pokoji
    a hrajou o mě karty.
    Je mi jedno kdo vyhraje,
    tak jako mi je jedno být ubohým výherním artiklem.
    (...Bože odpusť jim,
    Vždyť oni neví, co činí...!)

    Růžová cukrárna

    Zdeněk KUČERA (60)

    Růžová cukrárna, dortíky sladké,
    pralinky na lásku, mentolky na dech,
    cukrárna útulná s obrázky na zdi,
    sladká jak cukrátka, co tady mají.
     
    Voňavá cukrárna, sladoučká slova,
    kafíčko s dortíkem, nikdo neodolá,
    sklenička likéru, dvě decky vína,
    na lásku zde čeká se, často i zapomíná.
     
    Růžová cukrárna na rohu ulice,
    v ní lásky staré i nové rodí se,
    tu při dobré kávě se sní i zapomíná,
    v Růžové cukrárně sladko tak bývá.

    Černý kočár

    Věra NĚMEČKOVÁ (59)

    Černý kočár
    Černými koňmi tažený
    Dnes jede opravdu
    Majestátně a vyšňořený
    Aby poslední pocta byla prokázána
    Té,
    Která koně milovala
    Ač, mladá a úspěšná
    Rukou těch, jichž dobře znala
    Nepochopitelného
    Krvavého mordu
    Na sobě
    Se dočkala
     
    Černý kočár
    Černými koňmi tažený
    Jaké to smutné spřežení
    Jak mladý život v plné síle
    Krutě ukončen byl
    Nad tím rozum všem
    Se pozastavil
     
    Černý kočár
    Černými koňmi tažený
    Jedno veliké vede procesí
    Hudba dojemná
    A rodiče smrtí dcery zdrcení
    Ale i celá rodina
    Naposledy se zemřelou
    V záplavě květin loučí se
    I její rodná dědina
     
    Černý kočár
    Černými koňmi tažený
    Stojí tiše u hrobu jako přikovaný
    Snad i ti koně vycítili
    Jaké hoře se zde odehrává
    Jaké neštěstí nás lidi zde potkává

    Jižní Morava

    Václav PÁLA (70)

    Jít krajem zvrásněným, potůčky, řekami,
    kol polí úrodných s božími mukami,
    malebnou krajinou, kde starost opadá
    to jest ta krásná zem, toť jižní Morava.
     
    Kdybych jen neviděl ty hory modravé,
    kdybych tam neslyšel pět ptáky zpěvavé,
    tu modrou oblohu, oblohu bez hranic
    malebná zákoutí valašských kopanic.
     
    Kdybych tam neviděl divokou růži kvést,
    co vůní zmámila přemnohou z mojích cest.
    Jí vůně divoká v mém srdci utkvěla
    svou vůní líbeznou duší mi zazněla.
     
    Kdybych tu vůni já nikdybych nepoznal
    o kolik v srdci svém lásky bych nedoznal
    o kolik chudší by byl chudší život můj.
    Zastav se poutníku, mou růží pozdravuj!

    Ulity

    Petr RUDOLF (41)

    Jsme zaliti do ulit neprodyšnou
    vlastní špíny
    vrstvou
    debužírujem si v rozkladu sebe sama
    bez výčitek
    smířeni se zákonama
    odžíváme si své dny do posledního dechu
    bláhoví
    myslíc jen na svou teplou deku
    pro takové však v cíli není méty
    takoví
    se budou muset vrátit

    Noc na Veveří

    Hana BENDOVÁ (31)

    Měsíc kráčí po hradbách
    hvězdy mu hlavu zdobí
     
    dál ohně hoří
     
    v temných tmách
    se hlas hodin nerozdrobí
     
    na věži třetí odbíjí
    stůl voní vínem a chlebem
     
    usnout se nechce
     
    čas motýlí
    je pod veverským nebem

    Dilema

    Květoslava KUDLÁČKOVÁ (54)

    Vybrat mám básničku do soutěže.
    Tak kterou, k sakru, vybrat mám?
    Když vyberu já báseň pravou
    do světa díru udělám.
     
    Již rok je píši do šuplíku.
    Jen samý skvost a žádné smetí.
    Tak kterou, k sakru, vybrat mám?
    Jsou všechny jak mé vlastní děti.
     
    Naději já mám nevelkou.
    Nebude žádná Popelkou.
    To v šuplíku ať raděj dlí.
    Tam žádný posměch nesklidí.
     
    Líbí se Vám má básnička?
    No tak jí dejte hlas.
    Jestli porotou neprojdu,
    za rok jsem tady zas!

    Smutný pohled ze zámku Jezeří

    Jiřina Rothmeierová (64)

    Těžko, ach přetěžko stále je mi
    když koukám od zámku Jezeří
    na svou utrápenou rodnou zemi.
    Stále se divím a vzdychám
    když na krajinu se dívám!
    Z levé strany litvínovská stavba
    hořícím komínem mi hrozí
    z pravé strany nekonečné koleje
    co hnědé uhlí neustále vozí!
    Proč lidé tak nerozumní jsou
    že poklady všechny vyvezou!
    Proč bohatství země naší
    neustále se tu musí loupit?
    A lidé stále všechno špatně snáší
    co pěkných dědin muselo ustoupit!
    Vždyť Krušné hory jsou tak krásné
    těch lidí co tu pod nimi kdysi žilo!
    Že sto šestnáct vesnic je pryč
    člověk žasne, kde jsou všichni?
    Co tu po nich proboha zbylo?
    Co jednou řeknou děti našich dětí?
    Co do vínku že jsme jim dali?
    Krajinu zničenou, lesy spálené
    a žít asi budou muset někde v dáli!

    Poklady

    Jana POLCAROVÁ (43)

    Nad všechno zlato světa
    slunce třpyt a zlátnoucí obilí
    Nad stříbro? Co cennější je?
    Třpyt sněhu ve slunečním spojení
    Nad drahokamy krásnější
    duhový obraz vodní hladiny
    sluncem prosvícený
     
    Nad moc a slávu
    krůpěj rosy v pavoučí síti
    Nad mamon a libido
    dětské pousmání
    Nad světské statky
    ruka, co pohladí spánky

    Beznaděj

    Pavlína SLÁMOVÁ (32)

    Pořád Tě hledám,
    mám strach, že už Tě nepotkám.
    Strach, že jsi tu ani nebyl,
    jako bys pro mne nežil.
     
    Pořád Tě hledám,
    možná vedle mě spíš
    a vůbec nic netušíš.
     
    Už citům mým nerozumíš,
    říkáš: „Pláčem nic nespravíš!“
    Ty však o mě málo víš.
     
    Hledám Tě lásko,
    v srdci stavím si mříž.
    Čekám až najdeš si klíč.
     
    Klíč ke štěstí a lásce,
    až podlehneš touze, vrať se!
    Pak polož hlavu na můj klín,
    vždyť já vedle Tebe spím!

    Předjaří

    Petr MIŠ (45)

    Plují ledy na hladině
    širokého jezera,
    chladná voda zas umývá
    břehy kolem dokola.
     
    Ledová tříšť šumí, zpívá,
    větřík do ní naráží,
    vodní živel ještě zívá, taje
    a hezky rozpráví.
     
    Slunce nabývá na síle
    paprsky štípou led,
    předjaří hlásí dopředu,
    že bude tu u nás hned.
     
    V noci, když obloha jasná je
    a mrazík skotačí,
    ráno pak na sílu slunce
    už ani trochu nestačí.

    Uragán

    Zdeňka VEVERKOVÁ (69)

    Skalnaté břehy na kusy trhá
    balvany zdvíhá, zlostně je vrhá
    na břeh zelený
    a zpět je bere
    i proti horám vztekle se dere
    a padá dolů, řve a burácí
    běda co v cestě, stromy vyvrací
    staleté kmeny jak sirky láme
    pyšně zve sebe světa pán.
     
    Pak slunce jasné žezlo své zvedne
    bez síly, zlomen, k nohám mu lehne
    i ten největší uragán.

    Černobíle

    Hana BENDOVÁ (58)

    Viděno Černobíle
    přináší do nás klidné chvíle
    Fotografie našich babiček
    kuchyně s ručním mlýnkem na kredenci
    šicí stroj vyzdobený perletí
    počátek minulého století
     
    Viděno černobíle
    přináší v nás klidné chvíle
    Sněhu plné ulice
    stromy panenských jablíček
    dětské hračky na klíček
    ulice osvětlené měsícem
     
    Viděno černobíle
    přináší k nám klidné chvíle
    Album z počátku našich známostí
    chvilky smutků i radostí
    i čekání na malíře
    s paletou plnou barviček

    Štěstí

    Vladislav VRBICKÝ (42)

    Štěstí je jako jemný vánek,
    co pohladí tvůj spánek.
    Někoho krásně ovívá,
    jiný ho necítí a nevnímá.
     
    Je těžké životem jít,
    nic nepromarnit a nezkazit.
    Až časem všechno zjistíš,
    je-li to tak, jak teď si myslíš.
     
    Asi to tak má být,
    nemůžeš se hned na tu správnou notu vyladit.
    Cestičku si musíš vyšlapat svou,
    nikdo ti nepoví, zda jít rovně nebo zatáčkou.
    Zpátečku už nejde dát, možná oklikou to zkusit, ale kudy a jak?
     
    Kousek štěstíčka už máš,
    když se hezky vyspinkáš.
    Když probudí tě sluníčko, vždyť i to je štěstíčko.
     
    Pak prožiješ krásný den,
    možná si i splníš svůj sen.
    Pár takových dní postačí,
    co tvou dušičku roztančí.

    Zrození

    Jiří LEMÁK (29)

    Nemohu snést to přirození ženské,
    které přivedlo mne na svět,
    přesto, že jsem jím tak vzrušen.
    Není blaženosti spěchu mého,
    probouzí se ve mně hněv.
     
    Za vše nese vinu svou,
    to přirození ženské zasazené v klíně
    a jeho vinou je,
    nemohu snést život,
    nesnesu sám sebe.
    S láskou na mne zívá smrt
    Jiří zívám tobě.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena