Chomutovský kalamář » 2007 » Poezie, mladší autoři
Poezie, mladší autoři
↑
Tajemství
Jana LANDOVÁ (17)
1. místo v kategorii Poezie 15-19 let
Tajemství křičené do ticha
nenávistně z úst mi uniká
Tajemství třeštěné v křiku a zoufání
Sladké jak hřích, hříšné jak rouhání
Záludná samota v klíně noci
Tajemství hořící bez pomoci
Nevěsta mrtvá vztahuje paže
po tajemství, jež zlobou ji sváže
Tajemství ukryté v hořkosti
na dně bezedné propasti
Tajemství vyřčené za svítání
Tiché a bolestné, tak jako umírání
Tajemství strašné jak bohu spílání
Horší než víra v ďábla a rouhání
Tajemství o vášni, extázi, o strachu
bolavým ránem smetené do prachu
Nevěsta závojem tajemství přikryla
Zabila ho. Já jsem ho zabila.
↑
Sentimentální
Martin CHOUŇ (17)
2. místo v kategorii Poezie 15-19 let
Zase jednou ke mně přišla múza,
políbila mě na čelo,
tak jako vždycky.
A nikdy nebyla náplní svou nuzná,
má mě celého,
a já ji mám v placatici.
Potom, co mi padla v oběť,
co jsem ji zneužil,
popraskala
a rozsypala se na tisíc střepů,
nyní zasekaných do mých žil.
Vypil jsem ji, vysál do dna
a možná ještě hlouběji.
A ukojen tou extází
proťal šíp mou naději.
Udeřil blesk, velký třesk,
vodopád pouhý
smyslné touhy.
Ach.
Dlouhý jako čas,
jenž běží dál a dál,
jenž plyne v každém z nás.
Ve mně však dotikal.
↑
Horký stín
Hana ŠUSTKOVÁ (16)
2. místo v kategorii Poezie 15-19 let
Spěchala jsem
Abych byla brzo na horizontu
Mezi stromy
A oni tak sami!
A přitom je krásné jenom jít
Jenom jít a drásat se malinami
↑
Loučení
Zuzana MACKOVÁ (19)
3. místo v kategorii Poezie 15-19 let
Nevidím, a chci vidět
Neslyším, a chci slyšet
Nedýchám...
Už to končí?
Vždyť to ani nezačalo!
Moje zmuchlaná duše
propadá se někam dál než moje tělo.
A já jí už nevidím
„Vrať se mi!“ — křičím
A ona se usmívá.
„Přijdu zítra, za svítání,“ vzkázala mi,
než jsem splynula s tmou.
↑
Ne nebe, ne ráj, jen...
Veronika KOJECKÁ (18)
Protáhne se duší jemnou
Zanechá jen jámu temnou
Trny tmy se zabodnou
Víru, lásku probodnou
Není jedné kapky krve
V moře rudé všechno spěje
Dech se zkrátil na bezvětří
Jediná cesta, už ne tři
Zmatek smíchá ticho s řevem
Slzy kapou nad úsměvem
Přetvoří se v ruku vlezlou
Drápy ostré žíly seknou
↑
Svět snů
Miroslav POLOŽIJ (17)
Země duní pod nohami,
těch velkých stád.
Země jejich bez zábrany,
jen lesů snad.
Duše naše volně běží,
létá jako pták.
Jen málo nás ještě věří,
dobře tomu tak.
Málo víry, to je chrání,
neb není bran.
Svět snů se dobře brání,
i proti nám.
A tak utichají v dáli
zvuky ran.
Jak kopyta neví zdali
uvidí dalších rán.
Neb víra jim život dává,
a duši též.
A ta víra, ta se vzdává,
jak padá věž.
Ale ještě stále běží,
běží dál.
Sny a víru stále stráží,
poslední věž, opodál.
↑
Vášeň
Marie JANČIČKOVÁ (18)
Na louku padá měsíční svit,
on vidí dívku tou loukou jít.
Přiblíží se — však netroufá si,
je zamilován a to vidí jen kousek z její krásy.
Ladná chůze, lokty bílé,
teď přichází jeho chvíle.
Odváží se projde rosou,
on miluje dívku bosou.
Modré oči hnědé vlasy,
kéž mohl by se dotknout její krásy.
Jeho pohled — bodá do ní,
trocha krve louka voní.
Dívka padá do rudých růží
do očí se dívá tomu muži.
Slza po tváři jí ztéká,
ach, co je to za člověka?
Jeho pohled ničí ve mně,
moji radost — matko Země!
Srdce bije touha vzrůstá,
ona pootvírá ústa.
Cítí horkost, vzrušení,
oba jsou trochu zmatení.
Dívka rozepne mu kosili,
on zas políbí ji na šíji.
Nový život začíná,
dívka bolest nevnímá,
když to skončí časně z rána,
dívka v růžích leží sama...
↑
Uvědomění
Miroslav BÁRTA (19)
Sedíc na židli,
sám a smuten,
obklopen nejlepší společností a šťasten,
hledím v nebe dálku.
Chlad ke mně proniká zvenčí,
pociťuji doteky pravdy -
teskně probouzejí studenou chuť po pravdě,
která nechá roztát ledy,
uspořádat nekonečné myšlenkové sledy,
abych pochopil.
Je zbytečné zavírat už oči,
říkat co se sluší
Již nechci zavrhovat svoji duši,
dost bylo lží,
přetvářek,
co se to dnes nese nad ranní řekou za nářek!
Toť kousky zla padající z nebe,
zatímco chlad pravdu probouzí a jemně zebe.
Přijmu součást všehobytí,
avšak nezapomeňme,
dobré i špatné,
dobrozlo.
Energie plyne zástupem duší,
a ruce se natahují nad bažinou,
jen jedna ze zástupu tiše stojí,
vidí příčinu a pravdu dvojí,
nechytá,
žije
Nad řekou se myje,
nářek slyší,
nezapomíná a je šťastna,
cítí blížící se poznání,
jako dotek rosy v ranním poli,
jako kousek pohlazení,
Avšak jde svou cestou a neobchází překážky.
Ví,
Proto neutíká,
lev,
Pomalu vylučuje slovo „strach“ ze své tříště,
Ví,
neříká si „Někdy příště“
...
Poznává
Někdy vítězí někdy prohrává,
nečeká na rozcestí,
tiše žije,
před sebou srdce skryje,
a objevuje,
jako by to bylo poprvé co slunko vyšlo,
co to dnes ráno za ní přišlo?
Vědomí,
kdy plné vlnek duše pozoruje svědomí.
...
Tuše, to co poznala,
nikdo jí nepoví.
Tlukot srdce.
↑
Vše naopak
Daniel KYŠKA (18)
Již pějí šedé tváře pod vrstvami hlíny
Na kopci tancují vesele bledé stíny
Trpké vzpomínky se smějí nad vlastní pošetilostí
Opilá nenávist žvaní o své ješitnosti.
Přes potok nesmyslnosti skáče s úsměvem chamtivost
Faleš hýří steskem pro svou osamělost
Ztupené ostří sobectví mává ostrým nožům štědrosti
Bolest léčí rány s nesmírnou něžností.
Uplakaná hrdost sází vše na poslední kartu
Zvadlá růže dokuřuje další cigaretu
Půda chudoby je zalévána kapkami závisti
Na níž vzkvétají líbezné květy rozmarnosti
Nevěrné rty panicky objímají to, co jim prý patří
Slast stále dokola lhostejně svým darem maří
Nechuť a hořkost pohlcují velké roje vos
Pln strachu kráčí po suché zemi bledý kos
Vzteklá radost zašlapuje kvítky něžných chvil
Opovržen touhou, kostlivec svá žebra rozdrtil.
Vojska urážky hrabou zbraněmi koryta cti
Krása milosrdně uchovává zrnka lsti
Zubatá popíjí na baru s hrobníkem,
Že prý už praští s podnikem
Prázdnota ztrácí veškeré morální výhody
A láska, láska nenasytně požírá lidské osudy.
Kráčí beznohý po hlíně jež hoří,
K tomu, co se vlastní pýchou zboří...
↑
Osudové otázky
Tomáš LÖRINCZ (17)
Já nevím kdo jsem
Ba ani netuším co jsem
Ani kam patřím do jakého světa
Nacházím se na životní hranici
Mám se dát po pravici nebo levici
Vždyť je to jedno stejně nic nezjistím
Bruslím na hodně tenkém ledě
Propadnu se nebo poletím vzhůru
To ví jen bůh ale mně to nepoví
Pokládám si tyto otázky osudové
Abych zjistil kam se mám řadit
Ale na ně odpoví jediná věc a sice čas
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena