• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2007 » Poezie, mladší autoři

    Poezie, mladší autoři

    Ročník 2007

    Práce v této kategorii:

  • Tajemství
  • Sentimentální
  • Horký stín
  • Loučení
  • Ne nebe, ne ráj, jen...
  • Svět snů
  • Vášeň
  • Uvědomění
  • Vše naopak
  • Osudové otázky

  • Tajemství

    Jana LANDOVÁ (17)
    1. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Tajemství křičené do ticha
    nenávistně z úst mi uniká
    Tajemství třeštěné v křiku a zoufání
    Sladké jak hřích, hříšné jak rouhání
     
    Záludná samota v klíně noci
    Tajemství hořící bez pomoci
    Nevěsta mrtvá vztahuje paže
    po tajemství, jež zlobou ji sváže
     
    Tajemství ukryté v hořkosti
    na dně bezedné propasti
    Tajemství vyřčené za svítání
    Tiché a bolestné, tak jako umírání
     
    Tajemství strašné jak bohu spílání
    Horší než víra v ďábla a rouhání
    Tajemství o vášni, extázi, o strachu
    bolavým ránem smetené do prachu
     
    Nevěsta závojem tajemství přikryla
    Zabila ho. Já jsem ho zabila.

    Sentimentální

    Martin CHOUŇ (17)
    2. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Zase jednou ke mně přišla múza,
    políbila mě na čelo,
    tak jako vždycky.
    A nikdy nebyla náplní svou nuzná,
    má mě celého,
    a já ji mám v placatici.
     
    Potom, co mi padla v oběť,
    co jsem ji zneužil,
    popraskala
    a rozsypala se na tisíc střepů,
    nyní zasekaných do mých žil.
     
    Vypil jsem ji, vysál do dna
    a možná ještě hlouběji.
    A ukojen tou extází
    proťal šíp mou naději.
     
    Udeřil blesk, velký třesk,
    vodopád pouhý
    smyslné touhy.
    Ach.
    Dlouhý jako čas,
    jenž běží dál a dál,
    jenž plyne v každém z nás.
     
    Ve mně však dotikal.

    Horký stín

    Hana ŠUSTKOVÁ (16)
    2. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Spěchala jsem
    Abych byla brzo na horizontu
    Mezi stromy
    A oni tak sami!
    A přitom je krásné jenom jít
    Jenom jít a drásat se malinami

    Loučení

    Zuzana MACKOVÁ (19)
    3. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Nevidím, a chci vidět
    Neslyším, a chci slyšet
    Nedýchám...
    Už to končí?
    Vždyť to ani nezačalo!
    Moje zmuchlaná duše
    propadá se někam dál než moje tělo.
    A já jí už nevidím
    „Vrať se mi!“ — křičím
    A ona se usmívá.
    „Přijdu zítra, za svítání,“ vzkázala mi,
    než jsem splynula s tmou.

    Ne nebe, ne ráj, jen...

    Veronika KOJECKÁ (18)

    Protáhne se duší jemnou
    Zanechá jen jámu temnou
    Trny tmy se zabodnou
    Víru, lásku probodnou
    Není jedné kapky krve
    V moře rudé všechno spěje
    Dech se zkrátil na bezvětří
    Jediná cesta, už ne tři
    Zmatek smíchá ticho s řevem
    Slzy kapou nad úsměvem
    Přetvoří se v ruku vlezlou
    Drápy ostré žíly seknou

    Svět snů

    Miroslav POLOŽIJ (17)

    Země duní pod nohami,
    těch velkých stád.
    Země jejich bez zábrany,
    jen lesů snad.
     
    Duše naše volně běží,
    létá jako pták.
    Jen málo nás ještě věří,
    dobře tomu tak.
     
    Málo víry, to je chrání,
    neb není bran.
    Svět snů se dobře brání,
    i proti nám.
     
    A tak utichají v dáli
    zvuky ran.
    Jak kopyta neví zdali
    uvidí dalších rán.
     
    Neb víra jim život dává,
    a duši též.
    A ta víra, ta se vzdává,
    jak padá věž.
     
    Ale ještě stále běží,
    běží dál.
    Sny a víru stále stráží,
    poslední věž, opodál.

    Vášeň

    Marie JANČIČKOVÁ (18)

    Na louku padá měsíční svit,
    on vidí dívku tou loukou jít.
    Přiblíží se — však netroufá si,
    je zamilován a to vidí jen kousek z její krásy.
    Ladná chůze, lokty bílé,
    teď přichází jeho chvíle.
    Odváží se projde rosou,
    on miluje dívku bosou.
    Modré oči hnědé vlasy,
    kéž mohl by se dotknout její krásy.
    Jeho pohled — bodá do ní,
    trocha krve louka voní.
    Dívka padá do rudých růží
    do očí se dívá tomu muži.
    Slza po tváři jí ztéká,
    ach, co je to za člověka?
    Jeho pohled ničí ve mně,
    moji radost — matko Země!
    Srdce bije touha vzrůstá,
    ona pootvírá ústa.
    Cítí horkost, vzrušení,
    oba jsou trochu zmatení.
    Dívka rozepne mu kosili,
    on zas políbí ji na šíji.
    Nový život začíná,
    dívka bolest nevnímá,
    když to skončí časně z rána,
    dívka v růžích leží sama...

    Uvědomění

    Miroslav BÁRTA (19)

    Sedíc na židli,
    sám a smuten,
    obklopen nejlepší společností a šťasten,
    hledím v nebe dálku.
    Chlad ke mně proniká zvenčí,
    pociťuji doteky pravdy -
    teskně probouzejí studenou chuť po pravdě,
    která nechá roztát ledy,
    uspořádat nekonečné myšlenkové sledy,
    abych pochopil.
     
    Je zbytečné zavírat už oči,
    říkat co se sluší
     
    Již nechci zavrhovat svoji duši,
    dost bylo lží,
    přetvářek,
    co se to dnes nese nad ranní řekou za nářek!
    Toť kousky zla padající z nebe,
    zatímco chlad pravdu probouzí a jemně zebe.
     
    Přijmu součást všehobytí,
    avšak nezapomeňme,
    dobré i špatné,
    dobrozlo.
     
    Energie plyne zástupem duší,
    a ruce se natahují nad bažinou,
    jen jedna ze zástupu tiše stojí,
    vidí příčinu a pravdu dvojí,
    nechytá,
    žije
     
    Nad řekou se myje,
    nářek slyší,
    nezapomíná a je šťastna,
    cítí blížící se poznání,
    jako dotek rosy v ranním poli,
    jako kousek pohlazení,
    Avšak jde svou cestou a neobchází překážky.
     
    Ví,
    Proto neutíká,
    lev,
    Pomalu vylučuje slovo „strach“ ze své tříště,
     
    Ví,
    neříká si „Někdy příště“
    ...
    Poznává
     
    Někdy vítězí někdy prohrává,
    nečeká na rozcestí,
    tiše žije,
    před sebou srdce skryje,
    a objevuje,
    jako by to bylo poprvé co slunko vyšlo,
    co to dnes ráno za ní přišlo?
     
    Vědomí,
    kdy plné vlnek duše pozoruje svědomí.
    ...
    Tuše, to co poznala,
    nikdo jí nepoví.
    Tlukot srdce.

    Vše naopak

    Daniel KYŠKA (18)

    Již pějí šedé tváře pod vrstvami hlíny
    Na kopci tancují vesele bledé stíny
    Trpké vzpomínky se smějí nad vlastní pošetilostí
    Opilá nenávist žvaní o své ješitnosti.
     
    Přes potok nesmyslnosti skáče s úsměvem chamtivost
    Faleš hýří steskem pro svou osamělost
    Ztupené ostří sobectví mává ostrým nožům štědrosti
    Bolest léčí rány s nesmírnou něžností.
     
    Uplakaná hrdost sází vše na poslední kartu
    Zvadlá růže dokuřuje další cigaretu
    Půda chudoby je zalévána kapkami závisti
    Na níž vzkvétají líbezné květy rozmarnosti
     
    Nevěrné rty panicky objímají to, co jim prý patří
    Slast stále dokola lhostejně svým darem maří
    Nechuť a hořkost pohlcují velké roje vos
    Pln strachu kráčí po suché zemi bledý kos
     
    Vzteklá radost zašlapuje kvítky něžných chvil
    Opovržen touhou, kostlivec svá žebra rozdrtil.
    Vojska urážky hrabou zbraněmi koryta cti
    Krása milosrdně uchovává zrnka lsti
     
    Zubatá popíjí na baru s hrobníkem,
    Že prý už praští s podnikem
    Prázdnota ztrácí veškeré morální výhody
    A láska, láska nenasytně požírá lidské osudy.
     
    Kráčí beznohý po hlíně jež hoří,
    K tomu, co se vlastní pýchou zboří...

    Osudové otázky

    Tomáš LÖRINCZ (17)

    Já nevím kdo jsem
    Ba ani netuším co jsem
    Ani kam patřím do jakého světa
     
    Nacházím se na životní hranici
    Mám se dát po pravici nebo levici
    Vždyť je to jedno stejně nic nezjistím
     
    Bruslím na hodně tenkém ledě
    Propadnu se nebo poletím vzhůru
    To ví jen bůh ale mně to nepoví
     
    Pokládám si tyto otázky osudové
    Abych zjistil kam se mám řadit
    Ale na ně odpoví jediná věc a sice čas
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena