• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2006 » Próza, starší autoři

    Próza, starší autoři

    Ročník 2006

    Práce v této kategorii:

  • Co je to láska
  • Muž na zebře
  • Vzpomínky pláčou
  • Rozhovory s Olgou
  • Lidská tvář
  • Na Golgotě
  • Proroctví staré cikánky
  • Psí život
  • Zpověď
  • Dráček
  • Podkova pro štěstí
  • Překvapení
  • Krátký příběh
  • Oslovení „patřičná a nepatřičná“
  • Kdo šetří, má...
  • (bez názvu)

  • Co je to láska

    Radka ZADINOVÁ (35)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Marie se podívala do zrcadla. Ne, opravdu, nebyl to moc hezký pohled. Kruhy pod očima a obličej, který nikdy nevypadal příliš pěkně... Zkoušela se na sebe usmát, otočit se na stranu, na druhou, ale žádný z těch odrazů v zrcadle ji neuspokojil. Nakonec zrcadlo znechuceně vrátila zpátky na stěnu. A pokrčila rameny. S tím už moc nenadělám, říkala si v duchu. A možná, že na tom ani nezáleží. Za chvíli přijdou děti. A na těch záleží. Na ničem jiném.

    Podívala se kolem sebe a povzdychla si. Nikdy to nekončí. Pořád ty samé věci, znova a znova. Shýbla se a začala sbírat věci poházené po pokoji. Špinavé tepláky, knihy, sponky, hřeben. Několik minut tiše pobíhala sem a tam a v myšlenkách se jí míhaly představy tváře, na kterou chtěla zapomenout. Zpočátku si myslela, že se z toho zblázní, že zešílí bezmocností a touhou po něčem, co nikdy nedostane. Dny pro ni nic neznamenaly a noci... V noci se jí dařilo tomu všemu unikat.

    „Kéž bys v tý nemocnici chtěla chcípnout!“ — řekl jí. Tak dávno... Ale pořád jí ozvěna těch slov hučí v hlavě. Ne umřít. Chcípnout. Ano, tehdy si říkala, že by to asi bylo nejlepší. A možná, že nakonec to i chtěla. V té chvilce beznaděje — rouhání. Ne... doopravdy přece ne.

    „Kéž bys...,“ bubnuje jí v hlavě. „Kéž, kéž, kéž...“

    „Kéž bych tenkrát...,“ říká si ona a vzpomíná. Už je to tak dávno. Tehdy přece věděla, že je něco špatně. Že takhle se to nedělá. Svatba. A všechno to kolem. Ještě týden před svatbou si říkala... Ne, nic neříkala. Jen ji obcházelo vědomí, že dělá chybu. Ano, ale kdyby se tehdy rozhodla jinak — byly by tu? Ty tváře, které k ní dychtivě vzhlíží a čekají, co dobrého bude k večeři nebo jestli jim promine, že zase neposlechly, toho dne už nejméně po sté... A ví, v těch chvílích opravdu ví, že kdyby měla tu možnost všechno vrátit, změnit, ne, nechala by to tak. Protože na ní nezáleží. Jen na dětech.

    A kdyby přece jen... kdyby snad volila jinak? Už si to neumí představit. Jiný život, snad s jinými dětmi? Ne, to přece nejde.

    Bohužel k životu s dětmi patří i táta. A ony ho mají rády. Jestli je má rád i on — no ano, asi má. Marie si netroufá říct, jak je to ve skutečnosti. Člověk, který dokáže říct věci, které by se říkat neměly... Člověk, který... Marie pevně semkne rty k sobě a zavře oči. Nepořádek mizí. Představy tváře, kterou marně zahání, též. Nic. Jen bílo. Sníh. Sníh a teplo. A Marie se usmívá. Sníh přece studí! Někde v dálce, někdo, volá.

    „Mami! Mami!“

    „Jste vzhůru?“

    Je vzhůru? Marie sebou prudce cukne a procitá. Všude bílo. Sníh. Ne, to ty bílé zdi. Popleteně zírá do rozpíjející se tváře.

    „Kéž bys tam chtěla chcípnout!“ — slyší hlas z dálky.

    A v té chvíli si uvědomuje, že žije. Oči se jí zavírají, místo hlasů slyší jen sílící šum.

    „Jste vzhůru?“

    Usmívá se. Je vzhůru.

    Pokoj se srovná, Marie potřese hlavou a zamrká. Ty představy, už zase. A ještě neuklidila. Trhne sebou, když náhle zazvoní zvonek. A pak už nemá čas na žádné myšlenky. Vřítí se dovnitř, jeden, druhý, kocour... „Vyhoď to kotě!“ — nařizuje Marie chlapci, který svírá v náručí odrostlé kotě a zarytě špulí rty.

    „Budu si s ním hrát,“ oznamuje jí.

    „Dobře,“ rezignuje žena. „Ale hlídej ho. Ať neposvačí.“

    Modrošedá andulka, která by se snadno mohla stát kocouří svačinou, se důvěřivě prochází v kuchyni po lině. Marie váhá, ale pohled na syna, který sedí v křesle a hladí spokojené kotě, ji přesvědčí. Dobře. Snad pro jednou... Vezme do náruče dva komínky vyžehleného prádla a nese je do ložnice. „Hlídej to kotě!“ — připomíná synovi.

    Ve dveřích do ložnice pootočí hlavu a křikne: „Víš, co? Radši ho vyhoď!“

    A předtucha ji nenechává v klidu, ani když prádlo rovná do skříní. „Honzíku! Hlídáš to kotě?!“ — křičí ještě dvakrát. A ve chvíli, kdy se rozhodne, že se půjde pro jistotu přesvědčit, se ozve křik: „Mami! Mami!!“

    Marie upustí prádlo na zem a vyřítí se ze dveří. Dva, tři kroky... kotě se krčí u dveří, v tlamě svírá bezvládné tělíčko modrošedé andulky. „Ty! Ty!“

    Bezmoc svírá Mariino hrdlo. Pták se na ni podívá zakalenýma očima. Je po všem. Bolest, bezmoc, vztek, to všechno se jí hromadí pod kůží a hrozí, že ji to roztrhá. Dlaní vypráší kotěti kožich. „To se dělá?! To se dělá?!“

    Kotě letí v šíleném tempu ze dveří, vyděšené oči, skrčené tělíčko. Už v té chvíli cítí Marie výčitky. Ale pořád to bolí. Pořád to strašně bolí.

    „Proč jsi mě neposlechl? Proč?!“ — křičí na syna. „Kdybys jen jednou, jedenkrát poslechl! Jednou...“

    Později se Marie zavře do koupelny. Kdyby jen nespoléhala na to, že syn kotě pohlídá. Kdyby ho jen sama vyhodila. Kdyby...

    Všechna ta bezmocná kdyby!

    Andulce to život nevrátí. Čas nejde vrátit. Nejde změnit to, co už se stalo. Nejde to napravit. Marie pláče a pláče.

    „Jste vzhůru?“

    Neodpovídá. Dívá se do té cizí, rozmazané tváře a říká si: Jsem?

    „Kéž bys...“ — slyší a hned ji napadá: „Kéž bych...“

    Čas nejde vrátit. Tolik vynálezů už člověk vymyslel. Všechny ty vymoženosti, rádio, televize, rakety, telefony, ale čas, ten je pořád stejný. Neměnný. Obchází nás a často si asi říká, že s námi má příliš velkou trpělivost.

    Marie slyší zvonek. Děti. Oči se jí na okamžik rozjasní. Čas nejde vrátit. Dobře. Ale můžeme se naučit s ním lépe vycházet. Žít tak, abychom se nemuseli chtít vracet. A když, tak jen na maličký okamžik. Žít...

    „Ano, jsem vzhůru,“ šeptá Marie a ví, že kdysi dávno si vybrala. Možná, že špatně. Ale něco dobrého jí ta volba taky přinesla.

    „Kéž bys tak chtěla...“ A Marie ví, že chce. Chce žít.

    Kéž by... některé věci byly jinak. Ale to zas... to by tu nebyly děti. Možná si s ní čas pohrává a čeká, kdy se vzchopí a začne bojovat. Možná to je jen cesta, po které právě teď musí přejít. A možná na jejím konci... Představa tváře, kterou by chtěla vídat ve snech, mizí. Noci pro ni už nic neznamenají. A dny? Kéž by!


    Muž na zebře

    Jana VÁVROVÁ (21)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Zastavil se. Jen na chvíli. Nejistý pohled k nejisté zemi, jakoby letěl vzduchem, vysoko v horách, bez kyslíku. Rukama zajel instinktivně do kapes. Zely prázdnotou. Naskočila zelená, země kolem se dala do pohybu a za chvíli ho donesla před dveře Tiny.

    Tina, Tina to byla žena o šťastných sedm let starší než on. A před třinácti smolnými a pryskyřičně vonícími roky ji viděl naposledy.

    (Řeknu jí, jak... jak moc to bolí, jak moc to bolí mě.)

    Teď stál před jejími dveřmi, to ona vlastnila klíče od jeho poprvé a on si připadal jako vězeň, který se chce vrátit do své cely, dobrovolně.

    (A potom ji obejmu. Řeknu jí, jak jsem sám a jak jsem sám udělal chybu...)

    Doufal, že je doma. A možná to ani nechtěl. Nevěděl. Zaklepal. Slyšel tiché kroky, pak odemykání posvátných dveří. A uviděl její tvář.

    „Ty jsi... zestárla jsi, Tino...“

    „Jsi sám?“

    (Sám? Sám! Nevidíš?)

    Přikývl.

    Pootevřela víc a odhalila kousek svého těla. Ten kousek, který mu zpočátku nevadil, ale časem ho začal nenávidět. Jako ostatně víc kousků. Snažil se na její chromou nohu nedívat.

    „Chceš jít dál?“

    (Vlastně nevím, co jí řeknu...)

    Přikývl a vešel.

     

    Posadila ho k černému stolu.

    „Tino, chtěl bych se vrátit. K tobě.“

    Nic neříkala, až po chvíli nalila kávu do černých hrníčků.

    „Na, dej si kafe.“

    „Tino... ne, nesladím.“

    „Vím.“

    „A chtěl bych se vrátit.“

    „Já nechci.“

    „A moc mě to bolí... Ty nechceš?? Vždyť...“

    (...jsi mě milovala!)

    Sedla si na černou lavici a hned usrkla, jen trošku zanořila horní ret do kávy. Seděli a dívali se na sebe nebo z okna nebo na stůl, černý s dvěma hrníčky.

    (Je hořká, mám ji takhle rád a ona to ví.)

    „Přijdeš po třinácti letech a myslíš, že pořád žiju tebou.“

    „Vždyť...“

    (...jsem tě taky miloval, nevím, co se to se mnou stalo. Najednou mi prostě nějaký věci začaly vadit, tak...)

    „Vždyť ti začaly některý věci vadit, tak jsi je hledal jinde. Už jsem ti neměla co nabídnout.“

    „Teď to vidím jinak.“

    „Protože jsi sám?“

    (Sám... jo, asi prostě proto.)

    „Protože chceš očistit své svědomí?“

    Nejistě pohlédl na nejistý betonový polštář, jak se mu vlní pod nohama.

    „Protože jsem sám. Odpusť mi to, Tino.“

    Pohlédla na ten samý vzdouvající se betonový polštář a napadlo ji, že by mohla být divoká. Byla divoká, nezkrocená laň s chromou nohou a vráskami v obličeji. Ale byla divoká.

    „Chtěla jsem tě čistýho, nevinnýho. A tys mi utek. Jsi sám?“

    Usmál se.

    „Ne. Teď jsem s tebou.“

    Vzala ho s sebou do černé ložnice.

    A byla divoká.

     

    A on vyšel z posvátných dveří s klíčkem v ruce.

    (Tinuško, už ti nikdy nesmím ublížit! A kdybych měl, tak... raději zemřu! Vážně!)

    A letěl vysoko v horách, bez kyslíku. Zem ho donesla k červené a zelené a černobílé. Naskočila červená. Zdálo se mu, že zebra před ním, před ním jediným pokorně sklonila hlavu jako býk před vychytralým toreadorem.

    „Naskoč si, můžeš!“

    A tak naskočil. A na jejím hřbetě se srazil s vozidlem cizokrajné výroby. A země najednou podivuhodně stála a on viděl vzhůru, přes domy, podvečerní oblohu s černými a voňavě hořkými kávovými sedlinkami.


    Vzpomínky pláčou

    Renata ŠINDELÁŘOVÁ (33)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Pomalu sestoupila ze schůdků. Kdysi tudy žádný autobus nejezdil, ale dnes by se divila, kdyby ji linka v přesně určený čas nedopravila až na místo. Rozhlédla se po krajině. Obrysy kopců zůstaly totožné, ale stejně jako by se jednalo o zcela jiné panorama. Všechno se tu změnilo. Kde dřív stála tak mohutná stavení jako statek a pila, tam teď rozlehlé pole brázdil traktor. A kde s ostatními pasáčky pekla na poli brambory, tam se nyní rozprostíral les. Každý strom, rok jejího života. Statný hustý les jako její bohatý dlouhý život. A podél cesty kameny, ty jediné zůstaly na svých místech, co kámen, to vzpomínka, jejíž detaily se rozmazávají erozí času. Prchavé dešťové zážitky, zaznamenané do pevnosti kamene, řádu světa, jako malinkaté, bezvýznamné prohlubně.

    Za zatáčkou spatřila dům. Ach! Myslela si, že je připravená na tento okamžik, ale nyní příval citů prorazil hráze zábran a zaplavil jí nitro nostalgickou bolestí. Všichni mrtví a ztracení kdesi ve světě se jí připomněli v jednom okamžiku, jejich tváře se jí míhaly před očima, vybavila si vzpomínky staré víc než půl století. Půl století. Jak hrozivě staře to zní. Generace vystřídaly generace, doba dobu, jako by se vracela do pravěku - a ne do svého dětství.

    Zatímco se její boty fyzicky dotýkaly asfaltové silnice, ve svých představách šla bosa po kamenité cestičce mezi poli a vysoká tráva ji šimrala po stehnech. Na louce u statku pasáček Tomášek pokřikoval na své husy - když si jí všiml a zamával na ni. „Apolenko! Apolenko!“ Od domu se ozýval pravidelný tupý zvuk - to tatínek zase štípe dříví. Trhla sebou, když si uvědomila, že podobný zvuk slyší i dnes. Ale ne, to je bláhová představa, samozřejmě že to není tatínkův duch, ale někdo jiný, kdo teď v domě bydlí. Někdo, koho Apolenka bude muset oslovit, aby mu vysvětlila důvod nečekané návštěvy.

    Není si jistá, zda celou tuhle situaci emočně zvládne. Ale bude muset, když už se jednou rozhodla a přijela sem. V nynějším domově, vzdáleném stovky kilometrů od tohoto místa, si neuvědomovala, jak silně to na ni zapůsobí. Přála si jen vidět znovu, snad naposledy, kraj svého dětství. Čím více svíček plápolalo na jejím narozeninovém dortu, tím víc sentimentality přibývalo v jejích vzpomínkách.

    Přišla až k domu. Měl novou fasádu, umělohmotná okna a z komínu se i přes chladné podzimní počasí nekouřilo, ale stejně by ho poznala mezi tisíci jinými. Dům, v němž běhala bosa po schůdkách a maminka na ni volala z kuchyně: „Ať se zase nenachladíš, Apolenko!“ Ale ona neměla ráda ty tvrdé nepoddajné dřeváky, ve kterých ji za chvíli bolely nohy. Pokud bylo jen trochu hezky, tak raději chodila bosky.

    Vedle nových plastových dveří, které s těmi starými měly společný jen tvar, našla další novotu — zvonek. Přečetla si nic neříkající jmenovku a najednou se nemohla odhodlat k tomu konečnému kroku. Jak asi mohou cizí lidé přijmout její přání? Ale — na druhou stranu — nepřála by si tak trochu, aby jí nevyhověli? Aby alibisticky měla na koho svést, že si dům svého dětství nakonec neprohlédla?

    S tou myšlenkou zvonek stiskla. Děj se vůle Boží. Pokřižovala se a v duchu odříkala krátkou modlitbu. Dej, ať tohle dobře dopadne!

    Z jednoho z oken vykoukla mladá žena. S úsměvem přitakala, že je to roztomilý nápad a že ráda nečekaného hosta po domě provede. Právě prý také dopekla bábovku. Jistě taková vzácná návštěva ochutná?

    Stařenka s dojetím v mladé ženě identifikovala maminčinu pohostinnost. Útroby se jí sevřely podruhé. Kdyby měla nemocné srdce jako její Carl, tak by se na takovou výpravu do minulosti ani vydat nemohla. Ale i kdyby ji to porazilo. Záleželo snad na tom ještě? Ne, musela si odpovědět po pravdě. Carl i jediný syn byli již po smrti. A vnučka, ta žila na druhé straně oceánu. Vlastně jí zůstalo už jen pár přátel.

    Mladá žena jí odemkla a pak společně procházely po domě. Znala všechna jeho zákoutí. Syrová vlhkost sklepa na ni dýchla docela stejně jako před lety, ačkoliv dnes už tu hospodyně neskladovala ani brambory, ani jablka. Na jablíčka sem chodila coby malá Apolenka tajně, aby tatínek nevěděl, že ubírá ze zásob na zimu. A pak se v dospělosti dozvěděla, že tatínek o jejím loupežení věděl, a proto že schválně tak hartusil, ať se zlodějíčkové přiznají, že je těch jablek zase nějak méně než naposledy. Její milý tatínek!

    A půdu, tu znala ještě důvěrněji než sklep. U komína jí tatínek postavil malou budku, pro taková lidská ptáčátka jako ona, sedávala tady se svými kamarádkami ze sousedství a samozřejmě s pasáčkem Tomáškem. A když si právě nepovídali, schovávali se jeden druhému po seníku, skákali do hromádek a tvořili v seně různé tunely a kočka Líza je s opovržlivým výrazem slečny sledovala z trámu nade dveřmi a tu a tam si pomyslela, že jí ty děti nezbedné plaší myši. Ale seník už tady není. Její vzpomínky vůbec nepatří do téhle sterilní vybetonované půdy, bez sena a starého harampádí.

    Ženy společně vstupují do kuchyně. Místo starých dřevěných podlah moderní dlažba, kachlová kamna také chybí, nahradil je elektrický sporák a kuchyňská linka. Přestože kuchyň nijak nepřipomíná tu maminčinu, Apolence stékají po tvářích slzy. Bolest vzpomínek. Nijak sžíravá bolest, ale přesto hlubší, než se jeví na povrchu, dotýká se nejcitlivějších míst jejího nitra. Směsice lásky a smutku, která hladí a zároveň tíží jako křivdy, se kterými není možné se vyrovnat.

    Mladá hospodyňka jí společně s bábovkou přistrkává papírový kapesník. Apolenka si otře tvář pod očima, ale bábovku odmítne. Jejím hrdlem by teď neprošel ani drobek. Zřejmě by se jím zadusila. Mlčky sleduje ženu, jak nalévá do sklenky vodu. Měla by se alespoň napít, radí Apolence a snad ani netuší, jak staromilsky to zní. Apolenka se ujme povinnosti hosta a usrkne ze skleničky.

    Sedí spolu v jedné kuchyni, novomanželka a důchodkyně. Dvě cizí ženy, které spolu nemají nic společného, ani povahu, ani příbuzenství, a přesto je pojí tolik, že si rozumí beze slov. Mladší soucitně hledí na stařenku a přemýšlí, čím by ji potěšila. A stařenka tiše děkuje za ženino účastenství. Podvědomě cítí, že ji žena chápe, že už i ona poznala, že krásné vzpomínky pláčou z jiného důvodu než ty zlé. Obě vědí, že si těch krásných vzpomínek budou vážit, stejně jako každého dalšího nového okamžiku, který se v budoucnosti v krásnou vzpomínku promění.


    Rozhovory s Olgou

    Bohumil HRUBEŠ (42)

    „Máš rád déšť?“ — Zaznělo z drobounkých úst děvčátka sedícího na podestě okna a naslouchajícího pozvolna se vzdalující letní bouřce. Její růžový nosík rozplácnutý na okenní tabulce vytvářel každým výdechem mlžné obrazce.

    „Mám rád déšť, když ležím pod střechou stodoly ve voňavém čerstvě usušeném seně a naslouchám stakatu kapek, které pozvolna přechází do tklivého šumění. Začíná jiskřivá symfonie vody a vzduchu rozezvučující širou krajinu, ukolébávajíce smysly a přivolávajíc snové elfy na má víčka.“

    „Mám rád déšť, když za parného léta kapky samotářky rozrážejí prach polní cesty, aby záhy se svými početnějšími sestrami ji omyly a napojily její sluncem rozpraskané rty. Po znenáhlu vytvoří z tohoto úhoru dvě tmavé stužky a mezi nimi zeleně třpytivý koberec sem tam doplněný svěžím kvítím.“

    „I tehdy mám rád déšť, když v pršiplášti a holínkách brouzdám lesem po jeho noční koupeli. Pozorujíc šnečka vlekoucího svůj omytý domeček, zanechávaje stopu na smaragdovém podrostu. Při sebemenším doteku se z větviček stromů řítí k zemi na tisíce diamantů ztrácejících se v nedočkavé náruči mechu. Pátrám po hříbcích. Deštík jim z hlaviček vykouzlil hnědá zrcátka, na kterých se odráží i ten sebemenší paprsek světla. Slunce vyjíždějící na svém zářném voze vhání na paseky chuchvalce mlhy, aby skrylo opozdilce hodující na čerstvě omytém pažitu.“

    "I přes všechny tyto krásné věci umí být déšť ale pěkně zlotřilý. To když uspěchané kapky začínají překotně měnit klidný bublající potůček, pohupující vlnkami mezi kamínky a hladící při svých březích stvoly rákosu, na kalný proud, který svými neurvalými mohutnícími rameny bere vše, co se mu postaví do cesty.

    Nebo v mrazničce mraků se kapky promění v menší či větší kousky ledu, jež při letu k zemi natropí nejednu neplechu. Mamince potluče petúnie, tatínkovi udělají díry do sotva dostaveného pařníku a dědeček má ledu plné holínky, které si zapomněl na záhrobni."

    „Strýčku, jak je možné, že je to takový nezbeda, když po dešti to všude tak krásně voní?“

    „Sám nevím, asi proto, že je to déšť a my lidé ho vůbec nezajímáme. Je na nás, zda jej budeme mít rádi a nebo neradi.“

    Je opravdu nelehké vysvětlit tak obyčejnou věc jako je déšť človíčku, který svět okolo sebe vnímá zpoza závoje tmy.


    Lidská tvář

    Jiří OUŘEDNÍK (79)

    Konec šedesátých let. V investičním chybějí písařky a tak nám vypomáhá sekretářka pana ředitele. I mně občas něco opíše. Někdy služební dopis, někdy literární pokus a občas, když je čas, je zde i čtvrt či půlhodinka rozhovoru, a to je potom opravdu radost.

    Paní v předpenzijním věku či snad přesněji, dáma, ze které vyzařuje zvláštní krása a kouzlo. Evangelická rodina, evangelická výchova i evangelické jméno — Jitřenka. Všestranné vzdělání, všestranný přehled, hluboká životní zkušenost i moudrost, schopnost vcítění i hlubokého zamyšlení. V době totality a na takovém místě? Snad zázrak? V době, když již jsme o sobě všelicos věděli, jsem se odvážil požádat ji o ukázku její fotografie z mládí.

    Za několik dní držím v ruce její maturitní fotografii. Dlouho prohlížím, dlouho pátrám — po dnešní kráse a kouzlu ani stopa — docela obyčejná šedivá myška. Zvednu oči a zadívám se dlouze do dvou otazníků. „Tak toto je mládí, ke kterému léta přidala hluboké oduševnění,“ odpovídám na nevyslovenou otázku. V Jitřenčiných očích zasvítí jiskřičky radosti.

    A zamyšlení? Myslím, že zde by bylo víc než zbytečné.

    A tak už jenom toto. Pod sklem na Jitřenčině stole je několik citátů, mezi nimi i tato arabská moudrost: „Ve dvaceti letech má člověk tvář takovou, jakou dostal, ve čtyřiceti takovou, jak na sobě pracuje, a v šedesáti takovou, jakou si zaslouží.“

     

    Tak nám to ukaž

    První polovina padesátých let. Císařský les — jinak „Opičí hory.“ VVP — pro nevojáky vojenský výcvikový prostor. Je nedělní odpoledne, dost pozdní a já se vracím, již si nevzpomínám odkud, ke své jednotce.

    Zastavím se u skupiny vojáků, házejí sekerou a pozoruji, pozoruji čtyři až pět minut a on se stále nikdo ne a ne strefit. Najednou se slyším ,jak říkám, jen tak mimovolně a polohlasem: „Nějak vám to nejde, chlapci.“ V odpověď se ze skupiny ozve: „Tak nám to ukaž.“

    Ve mně hrklo. Mám sice doma sekerku a fošnu. Občas si trochu házím, takže to trochu umím — opravdu jen trochu. Ale tohle je — velká sekera. Zato cíl je pomenší a vzdálenost nemalá. Ale co se dá dělat? Vystřelený šíp a vyřčené slovo se zpátky vzít nedají. A tak, se smíšenými pocity, beru sekeru a stavím se na čáru. Vážím sekeru v ruce, hledám bod, kolem kterého bude sekera rotovat. Několikrát posunu ruku na topůrku, představuji si kolikrát se sekera v letu otočí. Udělám krok dozadu, krůček kupředu, abych srovnal odhadnutou dráhu sekery s odhadnutou vzdáleností cíle. Rozpřáhnu se a...

    Byl to snad nejlepší hod v mém životě a já, za všeobecného mlčení, odcházím středem. A jenom já vím, jak málo umění bylo v tomto hodu i jak velké bylo mé soustředění. A jenom já vím, jak nesmírně unavené bylo štěstí.

    A poučení pro mne? Snaž se nejdříve ukázat, mluvit potom již většinou nemusíš. Ono štěstí opravdu nemá povinnost chránit tě před každým trapasem. A poučení pro můj vztah k různým řečníkům a mluvkům? Ale ne — ještě ne. Ještě jsem si vzpomněl na docela malý příběh na podobné téma.

    Druhá polovina padesátých let. Projekce Jáchymovských dolů. František byl projektant, strojař, docela šikovný a uměl i konstrukci. Byl dost sebevědomý a rád se předváděl. Řečeno školáckým žargonem: byl tak trochu guma — vytahovací.

    Jednou jsme šli spolu domů z práce. V Ostrově na náměstí byly „atrakce“, mezi nimi i střelnice. František celý žhavý chtěl si jít zastřílet — společně. Mně střelnice nic moc neříkají. František naléhal, a že to zaplatí a že se bojím soutěže. Ani soutěž mi nic moc neříká, ale nakonec jsem kývnul, zaplatil jsem si to však sám. Stříleli jsme na růže — pět ran. František střílel první — ustřelil tři růže. Se svým výkonem byl zřejmě spokojen a tak mi řekl: „A teď ukaž, co umíš ty, ty Sralbotko.“

    Ten Sralbotka se mne trochu dotknul — přiznávám. A tak se dostavilo soustředění a také štěstí zas bylo nějaké unavené. A ten Sralbotka si také střelil na ty růže — páni. Střelil si pětkrát. A těch ustřelených růží? No, bylo jich pět, jak by to asi napsal pan Poláček. A komentář k tomu si odpustil — Sralbotka. A František? No, ten již také ani nepíp.

    Jo, a abych nezapomněl: je pochopitelné, že tyto a podobné příběhy ovlivnily můj vztah k různým těm komentátorům, povídálkům, řečníkům, mluvkům a kecálistům — hlavně politickým. A tak, když občas poslouchám různé ty úvahy, řeči, studie a sliby — hlavně předvolební — říkám si v duchu: tak nám to nejdřív ukažte; soudruzi, pánové, přátelé, bratři či jak si tak jinak ještě říkáte.


    Na Golgotě

    Ludmila SUČÍKOVÁ (30)

    Bylo jaro. Krajina se líně probouzela a zpěv švitořivých ptáků ohlašoval, že už nastalo jitro nového dne. Tma ustupovala slunečním paprskům, které začaly osvětlovat nízké domky starobylého Jeruzaléma. Postupně se v celé své kráse ukázal i Boží chrám, postavený během vlády proslulého krále Šalamouna, syna nebojácného krále Davida. Blížily se Velikonoce, ale sváteční náladu zatlačily do pozadí události posledních dnů. Atmosféra pátečního dne už od rána houstla.

    Včera pilát propustil na svobodu vězně Barabáše, aby vyhověl davu. Spunktovali to veleknězi a zákoníci. Hodilo se jim, že dnes se konečně zbaví Ježíše, svého úhlavního nepřítele. A také nepřítele Boha — jak se mylně domnívali. Ten opovážlivec se prohlašoval za Božího syna. Rouhal se v chrámě! Nejen proto jim byl trnem v oku.

    Ještě před pár dny byl Ježíš mezi lidmi oblíbený, dokud se situace nezvrátila v pravý opak.

    Jeho služba začala asi před třemi roky. Davy lidí ho následovaly, kamkoliv šel, aby mohly slyšet jeho moudrá slova. Vysvětloval jim Písmo a učil je, hodně v podobenstvích, o Otci, o Božím království a o sobě. Lidé prahli po jeho přítomnosti a doteku. S pomazáním uzdravoval nemocné a křísil mrtvé. V Boží moci vyháněl z posedlých zlé duchy. Nejednou nasytil tisíce těch, kteří mu naslouchali.

    Farizeové na něj žárlili. Často býval s hříšníky. Plačící prostitutce, která se kála u jeho nohou, řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy. Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!“ Jednou k němu přivedli ženu, přistiženou při cizoložství. Tehdy zákoníky nachytal. Když řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hod' na ni kamenem,", všichni se vytratili.

    Mumraj ve městě postupně sílil. Celá setnina vojáků vedla tři vězně úzkými uličkami Jeruzaléma, až velký zástup lidí dorazil na nedaleký vrch příznačného jména — Golgota, neboli Lebka. Šimon z Kyrény shodil ze svých zad Ježíšův těžký kříž a vojáci začali se svojí rutinní prací. Zanedlouho viseli všichni tři odsouzení na křížích.

    Ježíše ukřižovali asi v devět hodin.

    Visí na prostředním kříži a pohled na něj je žalostný. Jeho tělo, kdysi posilované poctivou tesařinou, je vyčerpané. Je vysláblý, protože se hodně postil, aby od Otce načerpal duchovní sílu. Je téměř nahý, v tváři zohavený od bití. Pod očima má výrazné kruhy, protože má ve zvyku modlit se dlouho do noci a během dnešní noci nezamhouřil oka. Jeho tmavé vlasy dosahují zhruba po ramena. Na hlavě trnová koruna, z dlaní a nártů vyčuhují železné hřeby. Slabé čůrky krve pomalu stékají po jeho kůži dolů.

    Jeho hnědé oči jsou plné děsu z toho utrpení, a současně také plné naděje, že Otec mu dnes pomůže poslední zkouškou projít. Ví, že tento kalich hořkosti musí vypít až do dna. Přestože v celém těle pociťuje ukrutnou bolest (i záda ho bolí od bičování, ale to je to nejmenší), láskyplně nad davem pronáší: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“

    A lid stojí a dívá se...

    Vojáci připevnili nad Ježíšovu hlavu cedulku s nápisem „Ježíš nazaretský, král židovský“. Jeho šaty si rozdělili mezi sebou a o spodní díl, který pletli beze švů, metali los. To proto, aby se naplnila Písma; nebylo to náhodou. Vězni, ukřižovaní spolu s ním, každý z jedné strany, si z něho utahovali a vysmívali se: „Jsi-li syn Boží, sestup s kříže a zachraň sebe i nás!“

    Asi kolem poledne nastalo zatmění Slunce. Ježíšovi přátelé a učedníci stále postávali celí zdrcení pod křížem. Ženy plakaly. Ježíšova matka hleděla na syna milujícím pohledem, v němž se skrývala spousta otázek. Nikdo v tu chvíli nevzpomněl na Ježíšovo proroctví, že bude hodně trpět, bude zabit a třetího dne bude vzkříšen z mrtvých.

    Slunce nebylo vidět, jen jeho potemnělá záře prozrazovala, že ještě visí na obloze. Ochladilo se. Ježíš cítil, že se blíží jeho konec. Asi ve tři hodiny řekl: „Žízním.“ Dali mu napít houbou namočenou v octě. Pak zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Dokonáno je!“ Naklonil hlavu a skonal. Když setník viděl tyto věci, řekl: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží. Chvála tobě, Hospodine, že jsi mi otevřel oči!" Ve chvíli, kdy Ježíš naposledy vydechl, opona v chrámě se roztrhla odshora dolů.

    Cesta Krista na zemi dosáhla vrcholu. Umírá na kříži -- ponížený, zubožený a ztotožněný s veškerým hříchem světa. Otec nakrátko Ježíše opustil, protože v Boží přítomnosti žádný hřích nemůže obstát. Bylo jasné, že nepřišel vysvobodit Izrael z nadvlády Říma. Přesto triumfoval — jako král Božího království nám vydobyl cestu zpět k Bohu.

    Když se všechno stalo přesně tak, jak je o Ježíši napsáno v Písmu, sňali mrtvé tělo s kříže a položili do hrobu, vytesaného ve skále. Ke vchodu přivalili obrovský těžký kámen, ale ten nemohl Bohu zabránit, aby Ježíše vzkřísil z mrtvých. Pak se po mnoho dní zjevoval učedníkům.

    Dnes vám zvěstuji, že skrze něho můžete obdržet odpuštění hříchů, kterých vás nemůže zbavit sebelepší dodržování Desatera. Ale v Ježíši Kristu je zdarma, z Boží milosti, ospravedlněn každý, kdo v něho věří.


    Proroctví staré cikánky

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (64)

    Když bylo Honzovi patnáct roků, dostal od maminky do uzlíčku pár makových a povidlových buchet s tím, ať jde do světa na vandr. Moc se mu nechtělo, doma za pecí je nejlíp, říkal si. Když došel až do Černovic, potkal cikánku a ta mu řekla, že mu bude hádat z ruky, ale jen když se s ní o buchty rozdělí. Honza souhlasil, a tak se od cikánky dozvěděl, že ho čeká krásný život. První rok, když bude pilný, tak bude pít samé víno, druhý rok, že prý mu budou létat pečení holuby do huby a třetí rok, že najde zakopaný poklad. Celý šťastný z tak krásné budoucnosti došel až do Spořic a zaklepal u prvního sedláka. „Jdu do služby a za ní chci pak pít samé víno.“ Sedlákovi došlo, že k němu právě přišel hloupý Honza, a tak se Honzík stal jeho čeledínem. Celý rok musel pracovat a moc se těšil na to slibované víno a ne na vodu, kterou doteďka všechno zapíjel. „Budeš kopat tady za stavením jámu tak dlouho, až se objeví pramen, a to už bude to víno,“ řekl jednou vykutálený sedlák. Honza kopal tři dny, než objevil pramen. Vylezl z té jámy a běžel pro sedláka. „Už máme pramen vína, honem sedláku, jdeme popíjet,“ volal celý rozradostněný. Ale neopili se, byla to pramenitá čistá vodička. To ho naštvalo a šel dál do světa. U první chalupy v Málkově se optal, zda-li tam létají pečení holuby do huby? Selka se usmála a řekla: „Když budeš rok sloužit, i to se může stát.“ V životě takovou lahůdku Honza nejedl, a tak po celý rok poctivě sloužil. Když se sešel rok s rokem, přišel Honza k selce a pravil: „Panímámo, splň svůj slib!“ Ta ukázala na kulatý holubník uprostřed dvora, dala mu žebřík a řekla mu, ať si pro holuby vyleze. Honza lezl po žebříku a jak holubi uslyšeli jeho funění, ulétli na okolní střechy. Všichni dole na dvoře se Honzovi smáli, a tak poznal, že pečení holuby do huby nelétají a že už podruhé cikánčina věštba nevyšla. „ Zkusím to do třetice,“ řekl si a šel dál do světa. Za hodinku došel až do vesnice Zásady a vybíral si tentokrát moc dlouho, než zaklepal na dveře jednoho domu. „Sháním službu a po roce si tu vykopu poklad,“ řekl staré babičce, která mu otevřela. Odpověděla mu: „Potřebuji zahradníka a ne žádného lenocha. Ořezat stromy, zrýt záhony, zasázet brambory. A pak si pro mě za mě kopej, kde chceš a hledej ten svůj poklad.“ A tak se Honzík naučil od té babičky, jak se pracuje na zahradě a každý den se těšil, zda mu vyjde alespoň třetí cikánčina věštba. Když o tom po večerech s babičkou mluvil, ta se jenom usmívala a po každé mu říkala: „V Krušných horách je pod zemí tolik pokladů, že bys je, Honzíku, ani neunesl!“ A tak po roce služby Honza kopal v rohu zahrady. Jeden den, druhý, třetí a pak zlomil krumpáč. Došel si pro jiný, celý šťastný, že ten poklad už našel. Vykopal velikou hroudu a šel s ní k babičce. Co to je? „Ano, to je ten tvůj předpověděný poklad,“ řekla. Všude tady v kraji stojí domy a zahrady na hnědém uhlí, které je v podzemí. Je to vzácný dar i poklad zároveň." Honza si řekl, že už v životě žádné cikánce nebude věřit a rozloučil se s babičkou. Zastesklo se mu po maminčiných buchtách a rodné chaloupce. Už aby byl u mámy, ona je přece ten jeho velký poklad!


    Psí život

    Vladimíra ŠÍSTKOVÁ (39)

    Jsem pes. Tatínek byl labrador a maminka kolie. Byl jsem to, čemu se říká porodní omyl, tak mě i s brášky dali do útulku. Odtud si mě vzali nějací lidé. Strčili mě do krabice od bot a šoupli mě pod stromeček, směšně ozdobený blýskavými cetkami. Pak se nade mnou seběhla celá rodina. Babička, dědeček, máma, táta a kluk. Zpívali koledy a mávali prskavkami, dokud jsem se nepočural.

    Toho večera jsem pochopil několik základních pravidel. Zaprvé: Když se počurám, omočí mi v tom čumáček a plesknou mě po zadečku. Čurat se chodí ven. Nejenže je to tak správné, ale je u toho i bžunda. Zadruhé: Kluk je na hraní, máma na krmení a mazlení, táta na vychovávání. Babička s dědečkem jsou jen na návštěvě.

    Moji lidé se o mě dobře starali. Vždycky jsem měl plné bříško a čistý kožíšek. Spát jsem chodil do klukovy postele. Tajně, samozřejmě. Každé ráno, než přišli kluka vzbudit, jsem musel vklouznout do svého pelíšku.

    Kluk mě bral s sebou ven. Tam jsem si s ním a jeho kamarády hrál. Honil jsem je, když utíkali, nosil jsem klacky, které mi házeli. Někdy, to když si hráli na vojáky a zvědy, mi na záda uvázali malý batůžek a já nosil tajné depeše od jedné party ke druhé.

    Večer jsme se vraceli domů úplně vyčerpaní, špinaví a hladoví. Maminka lamentovala, ale jen tak na oko, protože mě při tom vždycky drbala za ouškama, jak to mám rád. Vykoupala nás a dala nám jídlo. Pak si nás zavolal tatínek. Kluk ukázal vyčištěné zuby a žákovskou, a já musel sedat, lehat a prosit, aby táta viděl, co jsem se všechno naučil. Obvykle jsem dostal pamlsek, kluk pusu a šli jsme spát.

    Měsíce utíkaly a já sílil a rostl jako z vody. Hlavu už jsem měl tam co kluk boky, kožíšek dlouhý a huňatý, zkrátka pes jak cumel. Všiml jsem si, že se po mně otáčí nejedna psí holka. A ony se líbily mně. Některé zvláštně voněly. To mi pak bývalo tak nějak divně smutno. Proseděl jsem celé hodiny u dveří a srdceryvně jsem naříkal. Jediný, komu to nervalo srdce, byl tatínek. Huboval a říkal, že když nepřestanu, nechá mě vykastrovat. Maminka se mě zastávala. Hladila mě a šeptala mi, že ví, co se se mnou děje a že už jsem puberťák. Nevím co je puberťák a co je vykastrovat, ale vím, že když mě ty touhy přešly, všichni jsme si oddychli.

    Jednou, byl jsem zrovna s klukem venku a nosil jsem mu aport, jsem jí uviděl. Páni, to byla baba. Štíhlá, černá jak uhel, nohy nekonečně dlouhé a jak se nesla! Dobrmanka, s hlavou hrdě vztyčenou, kráčela vedle svého pána, vědoma si své krásy. Plížil jsem se za ní a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Držel jsem se v uctivé vzdálenosti, protože se na mě její pán několikrát otočil, vztekle dupal a křičel: „Jedeš, Vometáku!“

    Když se ale naše oči setkaly, zajiskřilo to a mně bylo jasné, že mě nic nesmí odradit. Líbím se jí! Sledoval jsem ji až k jejímu domu. Tam jsem se posadil, odhodlaný čekat, dokud ji zase nespatřím.

    Začalo se stmívat. Dala se do mě zima a škrundalo mi v bříšku. Touhle dobou jsem dostával svou misku s vonící večeří. Rozhodl jsem se vrátit domů. Zítra je také den. Až půjdu s klukem ven, najdu ji a vyznám se jí ze svých citů.

    Jenomže ejhle! Všechno kolem bylo cizí a neznámé. Domy, lidé i pachy. Vzpomněl jsem si, že jsem kluka nechal daleko za sebou, když jsem se rozeběhl za svou vyvolenou. Ještě nikdy jsem nebyl venku sám. Začalo se mi stýskat a bál jsem se. Setmělo se a začalo hustě pršet. Zmateně jsem pobíhal ulicemi. Taktak jsem uskakoval před auty, která na mě troubila. Pletl jsem se pod nohy chodcům a ti na mě křičeli.

    Najednou se přede mnou objevil obrovský chlap v uniformě a mával tyčí s drátěným okem. Nebylo kam utéct. Chytil mě do toho oka a strčil mě do zadní části policejního vozu. Dostal jsem vztek. To mě zabásli za to, že jsem se zamiloval?! Mohutně jsem se oklepal a dal jsem si záležet, aby ani jeden ze strážníků nezůstal suchý. Strčili mě za to do kotce v městském psím útulku.

    Chlap v bílém plášti mě podrobil potupné osobní prohlídce. V taštičce na mém obojku našel adresu mých lidí. Konečně nějakého dospěláka napadlo podívat se, čí jsem.

    Přespal jsem v kleci se dvěma dalšími uprchlíky. Byly to divné týpky. Jeden nás celou noc pozoroval ze svého rohu a sem tam výhružně zavrčel. Druhý byl družnější. Také se ztratil svým lidem, ale trvalo déle, než ho chytili. Byl starší a zkušenější. Z noci strávené s ním jsem si odnesl mnoho nových poznatků a klubko blech v kožíšku.

    Ráno si pro mě přišla maminka a ukončila moje dobrodružství. Od té doby jsem chodil ven jen na vodítku. Svou dobrmanku už jsem nikdy nespatřil.


    Zpověď

    Zdeněk KUČERA (59)

    Milý pane!

    Věř, že jsem tvůj nejlepší přítel a kamarád.

    Rád si s tebou hraji a ještě raději s tebou chodím na dlouhé procházky. Když náhodou hned nepochopím, co ode mě chceš, měj se mnou trochu trpělivosti a nebuď na mě zlý. Věř mi, že dělám, co mohu a co umím. Uctívám tě jako BOHA. Co budu žít, tě nikdy neopustím a zůstanu s tebou, i kdyby tě všichni opustili. Mockrát ti děkuji za tvou péči o mě. Jsem neskonale šťasten za každou chvilku, co jsem s tebou. Proto tě snažně prosím, aby ty jsi mě také neopustil a nechal mě u tebe dožít svůj psí život. Buď se mnou do poslední chvíle. Věř, že ti za vše, co pro mě děláš, budu vděčný a věrný, jako nikdo na celém světě. Mám tě moc rád, víc než sebe. Jsem ochoten za tebe položit i svůj psí život.

    Tvůj nejvěrnější přítel a kamarád PES.

     

    Už pan Werich zpíval písničku o psovi, který byl přivázán k boudě a když mu jeho pán dával kost pro radost, byl zle porafán. Kdo z vás se zadívá do psích očí, uvidí v nich oddanost, radost z volnosti a svobody a neskutečnou upřímnost. Jsou to i jiné vlastnosti, vždyť víte nejlépe sami, máte-li doma nebo v zahradě svého zvířecího kamaráda. I my, páni tvorstva, se můžeme lecčemu od svých psích kamarádů přiučit. Kupříkladu včera. Krásný letní večer se začínal měnit v kouzelnou noc. Sedím v proutěném křesle pod rozkvetlou pergolou a jen tak přemýšlím. U nohou mi sedí drsnosrstý jezevčík Kuba. Je to už starší pán. Má už třináct let svého psího života za sebou a v jeho očích se jakoby zrcadlí otázky: „Tak co, můj pane! Vzpomínáš si ještě, jak jsi mě přinesl domů? To bylo bačkor a papíru, co jsem rozcupoval. Vzpomínáš také na ty krásné procházky ať už v lese, či lukách. Cítil jsem vždy a poznal tvou bolest či žal. Ale když jsi měl radost, to jsem tě miloval nejvíce. Jsem rád, že jsem ti prošel částí tvého života. Jsem rád, že tě mám, můj pane!“

     

    „Ano, milý psí můj kamaráde, já také.“

    A tak tu sedíme potichoučku vedle sebe, na nebi se třpytí stříbrné hvězdy a já svého psího kamaráda drbu za ušima. Vím, že to má rád. Po chvíli mi láskyplně olízne ruku. Za ten čas, co už jsme spolu, si dobře rozumíme. Občas si pohlédneme do očí a je nám spolu moc dobře. Ano! Tento tvor ve mně prohloubil mou lásku a cit. Co je hlavní — vyplnil smysluplně část mého života a ukázal mi příklad pravého a čistého přátelství, jaké může existovat mezi člověkem a zvířetem.

    Děkuji ti za vše, můj psí kamaráde.

    ČLOVĚK.


    Dráček

    Lucie ZOCHOVÁ (24)

    Drak spinká. Saň včerejších dnů vrní jak malé kotě. Nechává se rozmazlovat drbáním pod krčkem, mezi rohy.

    Kolik princezen už sežral, rozdrtil v kostech a žaludeční kyselinou z nich udělal hromádku vybělených kostí, jež naháněla smrtelnou hrůzu hrdinům pohádek tisíce a jedné noci.

    Čím je tahle výjimečný? Krásou? Inteligencí? Vypadaly mu snad zuby? Vtipem? Vypelichal a zkrotnul stářím? Osobním kouzlem? Know how? Hledá společnost do chladných a vlhkých dní a zdí?

    Třeba má jen strach?! Strach z toho, co přijde zítra? Z toho, že dojdou princezny? Princové fascinováni jeho silou, vynalézavostí, důvtipem, zákeřností a krutostí, vznešeností? Strach z nového? Z toho, že draci jsou přežitek?!

    ...třeba chce mít to svý jistý, padni kam padni a skrz řasy mžourá... bedlivě pozoruje svýma, vitriolem planoucíma očima okolí a hledá... další kořist, v níž noří své drápy... a roztrhá ji na cáry neužitečného masa.


    Podkova pro štěstí

    Zdeňka VEVERKOVÁ (68)

    Vytáhla jsem šuplík, že si v něm konečně udělám pořádek a ejhle, až vzadu za přihrádkou s příbory, zaštrachán mezi několika drobnostmi vcelku nepotřebnými, objevil se klíč. Co jsem se ho nahledala. Klíč od babiččiných vrátek. Tenkrát, když babička odešla na tu dlouhou a nekonečnou cestu, její osiřelý baráček prodali.

    Po dvou nebo třech letech, možná ze zvědavosti nebo v tom bylo něco víc, jela jsem se tam podívat. Chvilku jsem přešlapovala za plotem, okukovala domek, pak bůhví proč, snad ze starého zvyku jsem mezerou v horní části vrátek prostrčila ruku a hmatala po hřebíčku zatlučenému do levého sloupku vedle vrátek.

    Trochu rychleji se mi rozklepalo srdce. Ano, byl tam! Visel na tom hřebíčku, zapomenutý a maličko zrezivělý. Odemkla jsem, vrátka trochu zaskřípěla a já s pocitem provinění, nepozvána, vešla na dvoreček. Už nebyl náš.

    Domek koupil nějaký Pražák, kdo ví proč, nikdy se tam neukázal. Snad jen proto, aby někam výhodně uložil peníze. O tom klíči očividně nevěděl, dojista by ho tam viset nenechal.

    Dvoreček byl zarostlý, zelená tráva prostupovala loňskou stařinou, u plotu plno kopřiv. Na zápraží mi pod nohama zachrastilo zčernalé uschlé listí ze starého ořechu. Stávala pod ním psí bouda. Kdepak jí byl konec. Ani dřevěný škopíček stávající na jednom ze dvou schůdků tam nebyl. Býval pod ním klíč od domu, když babička odešla na pole nebo koze na trávu.

    Dům mlčel, byl cizí. Klacíkem jsem odmetla suché listí, usedla na druhý schůdek a najednou se mi zazdálo, že se čas rozběhl nazpátek. Vítr lehce klátil větvemi starého ořechu, sluneční paprsky proklouzávaly mezi listy, jedna velká větev klepavě lomozila po střeše.

    „Ta větev se musí uříznout,“ říkávala babička, „dřív, než nám rozmlátí tašky na střeše!“

    A vida! Větev stále ještě štrachá po střeše, nikdo ji neuřízl, jen víc narostla a rozložila se do šířky. Na těch dvou schůdkách pod vysokým ořechovým stromem jsme jako děti sedávaly, kastrůlky na klíně. Talířů tolik nebylo a místa u stolu také málo.

    Bože! Kolik nás bývalo v tom maličkém babiččině domku? V kuchyňce a jednom pokoji. Osm a ve válce ještě víc. Všichni jsme se vešli. Spalo se na půdě, děti v pokoji na slamnících. Je, to bylo legrace, když jeden musel překračovat druhého a někdy šlápl vedle. S jídlem se sedalo, kde se dalo. Děti na zápraží, na schůdkách.

    „Neškrabejte tolik těma lžícema! Podrápete mi kastroly!“ — z kuchyně hubovala babička naše hlučné vyjídání plecháčků.

    Jak nevyškrabovat takovou dobrotu, jakou byla uhlířina. Nebo andělíčky? To teprve byla dobrota. To byl černý chléb nakrájený na kostičky, posolený a pokapaný husím sádlem.

    „Ne abyste dávaly rendlík vylízat psovi!“ — nařizovala babička. Jak dodržet takový příkaz, když už Rek kastrůlek po andělíčcích vyleštil do běla.

    Jak jsem tak seděla na těch schůdkách, v ruce zapomenutý klíč a rozhlížela se po prodaném království mého dětství, padl můj zrak na starou podkovu nad vchodem. Po dostavění domku ji tam pověsil náš dědeček. Pro štěstí! Aby dům neshořel, aby v něm nikdo neměl hlad a nikomu v něm nebyla zima. Podkova byla vysoko.

    V kůlničce jsem vyštrachala dvě polorozpadlé bedýnky, v kozím chlívku dřevěné dlabané koryto. Bílá rohatá koza z něj dostávala pití. Měla krásné zelené oči, ve tmě jí svítily a uměla se smát. Jen jsme se ukázaly na dvorečku, hned trkala do dvířek a mečela.

    „Nechte tu potvoru zavřenou!“ — hněvivě nařizovala babička. „Lítáte s ní po mezích a kdo má s ní potom vydržet! V jednom kuse mečí a div nerozboří chlívek!“

    A to ani nevěděla, že také zkoušíme na té chuděrce koze jezdit. Teď byl kozí chlívek prázdný, jen v rohu se válely zbytky zešedlé slámy.

    Ke dveřím domku jsem přitáhla ty dvě bedýnky, na ně postavila koryto a buď mně Pánbůh milostiv, jestli sletím. Podkova byla připevněna důkladně, však se nás také štěstí drželo. Nikdo nám hlady neumřel, nikoho nám ve válce nezabili. Nakonec se mi podařilo podkovu dostat dolů. Ta novému majiteli nepatřila.

    Hrstí trávy jsem ji otřela od rezu, uložila do kabely a potichu, abych ten dům nevzbudila, vyšla jsem ze dvorečku ven. Zamkla jsem za sebou vrátka na tisíc západů, kdo ví, proč mi při tom slzely oči, ale ten klíč už jsem na hřebíček nepověsila.

    A tak přesto, že je babiččin domek dávno přestavěný a kdo ví, komu patří, já, jelikož mám tu podkovu a ten klíč, mohu se tam kdykoli vrátit. Až se mi zase zachce, odemknu si ta vrátka, z chlívku pustím bílou rohatou kozu a usednu na druhý schůdek pod starý ořech.

    Slunce bude proskakovat jeho zelenými listy a ta větev, která se musí uříznout dřív, než rozbije tašky na střeše, ta bude jen zlehýnka šramotit, jak s ní vítr neustále potřásá a pohupuje.


    Překvapení

    Věra NĚMEČKOVÁ (58)

    Bylo pošmourno, mlhavo, venku plno sněhového marastu, místy chodníky posypané, jinde ne a já pospíchala s nákupem. To jsem již byla za dveřmi, slyšíc telefon, rychle odemykám a zvedám sluchátko, z něhož se ozývá švagrová. Ahoj Sašo, to jsem ráda že tě slyším, že jsi doma. Ahoj, teď jsem přišla z nákupu, děje se něco? Ani se neptej, Radek je už skoro týden v nemocnici s nohou a má to dost ošklivé, a nám se do toho telí krávy a já jsem zde sama. Však víš, jaké to tady je na samotě u lesa. To vím, přeběhne mi mráz po zádech, nebyla bych tam sama ani ve dne, natož v noci, to si samozřejmě jen pomyslím. Sašo chtěla jsem tě poprosit, zda by si mohla přijet aspoň na týden. No, je to sice dost narychlo, ale nějak to zařídíme. Ještě že Honza má zítra volno, aby mne vzal na vlak. Máme to odsud dost z ruky. Díky, že přijedeš. Víš přes den to tady jde, zato večer, tma jako v pytli, široko daleko nikdo, jenom já a Nykinka. Je jako ostříž, štěká na vše, ale ke kravám nesmí, plašila by je. Tak jsme domluvené, dnes zabalím a zítra vyrazím na Šumavu, provětrat si mé zaprášené plíce, volám do telefonu. Tak ahoj zítra. To nejnutnější je již sbaleno, upekla jsem rychlý hrnkový koláč, polovinu nechala zde Honzovi. Je ráno a my ujíždíme na vlak. Konečně sedíme ve vytopeném kupátku. Jeník mi dává cestovní tašku nahoru, druhou menší mám vedle sebe a hlídáme čas, aby nakonec neodjel také. Pusu na rozloučenou a Jeníku dělej si snídaně a svačiny do práce. A ty Sašenko zavolej, jak jsi dojela. Tak hezky mi dlouho neřekl. To už stojí na peronu a pískot píšťalky a mávnutí výpravčího plácačkou přeruší naše poslední rady. Odjezd! Ale i já mávám a mávám, až již vidím docela malou postavičku, místo mého pořádného chlapiska. Vlak nabírá na rychlosti, uvelebuji se, čtivo a časopisy mám. Z kabelky mi vykukuje moje oblíbená oříšková čokoláda, ale na tu je opravdu zatím ještě brzy. Venku se začíná rozednívat, ráda se dívám na krajinu, která je tentokráte přikryta bílou sněhovou peřinou. Ztlumím světlo, přimhouřím oči a již vidím tu samotu, do které se řítím.

    Kdysi tam muselo být krásně. Je to nádherné údolí, jímž z jedné strany na náspu prochází trať, podél protéká potok lemovaný olšemi, v létě jimi přes pavučinky probleskuje sluníčko a já neznám nádhernější pohled na zurčící vodu. Ta si tiše pobublává, vyhýbajíc se kdejakému kamenu, mnohdy velice pěknému, však nikam nepospíchá jako my lidé, a času oproti nám má dost. Z druhé strany je louka s místními mokřinami, na kterých bývají koberce krásných žlutých blatouchů a dál jsou pastviny s ohradníky, mnohé zbudované těsně kolem lesa. Uprostřed tohoto nádherného údolí stával mlýn s mlýnským kolem a s náhonem na vodu. Zato dnes zde vyčnívají jen zbytky základů, němí svědci toho, co se zde událo v padesátých letech. Jako mnoho jiných mlýnů, i tento byl srovnán se zemí, aby se tam údajně neskrývali nekalí živlové. Jaká škoda těch nádherných staveb a též škoda, že se restitucí nedožil tchán, jenž tak dlouho dokázal vzdorovat, než nesplnitelně veliké dodávky jej donutily mlýn opustit a též se zvířectvem do JZD vstoupit. Tchýni a synům vše bylo vráceno v restitučních nárocích, téměř po čtyřiceti letech. Čekala je obrovská džungle, zarostlá neproniknutelným trnkovým křovím. Jako jedni z prvních s mačetou v ruce sem přišli švagr Hynek s ženou Majkou, oba přes týden pracující v kanceláři a přes víkend na plantáži. Byla to úmorná práce všech, rozvržena do několika let. Dnes zde farmaří švagr Radek s Fančou. První stavby zde vznikly, a to stodola na seno a chatka na pilířích, v místech, kde stával mlýn. Ohradníky jsou napájeny z baterií. Elektřina zde není. Svítí se svíčkami, topí v kamínkách, vaří na plynovém vařiči a pro vodu se chodí do studánky vzdálené necelý kilometr.

    To vše se mi promítalo hlavou jako krásný film, až mne z rozjímání vyruší hlas průvodčího. Budou Zdice, přestup na Prahu. Mne se to ale netýká, jedu až na konečnou, do Budějic. Čekal tam dřevěný vláček motoráček jedoucí do Volar. Naštěstí až tam na tu konečnou jsem nemusela. Již mne vítá malé nádraží a hlavně vidím synovce Leoše a jsem ráda, že nebudu muset pěšky s těmi taškami, neboť je zde mnohem více sněhu, než u nás na severu. Během pár minut odbočujeme z hlavní silnice na vedlejší, zdáli již vidíme mávat švagrovou z chatky, odkud je krásný výhled. Leoš mi pomáhá s taškami nahoru a hned jde krmit. Káva voní po celé chatce. Ahoj Sašenko, jsem moc ráda, že jsi přijela. Odlož si, občerstvi se a já jsem hned zpět.

    To už Leoš veze balíky sena, Fanča rychle otvírá bránu, aby mohl projet traktorem. Krávy jej následují a ona běží odmotat provázky, aby je nesežraly a nebylo zle. Konečně je vše hotovo. Leoš jede domů za Kamilou. My s Fančou dopíjíme kávu a pospícháme, než bude úplná tma, aby mne krávy viděly. Říkám: Ahoj, to jsem já, však mne znáte, byli jsme tady v létě. Co si myslí, nevím, hlas můj zaregistrovaly a to je důležité. Kolem půlnoci jdeme na kontrolu jako dva těžkooděnci. Však mrzne, až sníh skřípe pod nohama. Sašo vidíš tamtu krávu vzadu? Tak ta do rána bude mít určitě telátko. Opravdu? Uvidíš. A co je to tamhle nahoře u lesa? Ta dvě malá světýlka? Šajnovkou svítím na všechny strany. Co to je? Liška. Ne, proboha kde se tady berou lišky? Čekají, až kráva porodí, a když zůstane lůžko, tak si jej odtáhnou. Fančo slyšela jsi to štěknutí, to byl pes? Ne, liška. Ale neboj, člověku se vyhýbají. No byla jsem ráda, že už jsme konečně v chatce. Ovšem, že má radost bude tak krátká, jsem netušila. Musela jsem totiž na WC a to je hrůza. Ne, WC je krásné, celé dřevěné, nově postavené, ale ta cesta tam. Šest schůdků z chatky, šest do srázu, třicet metrů po cestě nahoru, a osm dolů ke křovinám, k WC. Vyzbrojená sukovicí a šajnovkou, už scházím dolů, konečně sedím, dlouze oddychujíc a vtom s hrůzou slyším vedle též oddychování. Vše se ve mně zarazilo, baterka zhasla a já zdřevěněla. Nevím, jak dlouho to trvalo, než jsem se pohnula. Pomalu rozsvěcuji baterku, vyjdu ven, svítíc v tu stranu. Strachy se klepu a vtom to vidím. Dvě veliké bulvy čumí na mne a já na ně. Fuj, ty krávo, to jsem se tě ale lekla, málem jsem z toho měla smrt. To nemůžeš říct, že jsi to ty? Kráva ležíc a spokojeně přežvykujíc, neříkala nic. Líčím to Fanče. Ta se jen uculovala. Víš, zapomněla jsem ti říct, že některé krávy tam chodí nocovat, ale dělil vás ohradník. Popíjíme svařáček, povídáme a povídáme, až je čas jít na další kontrolu. Bylo téměř už ráno, a kráva označená Fančou opravdu porodila a čistíc, olizuje svoje krásné černé telátko. Narodilo se zřejmě před chvilkou. Pojď Sašo, vezmi kbelík se šrotem, drž ho krávě u huby, a já vezmu telátko pod přístřešek na slámu. Kráva jdoucí s námi, si pochutnávala, ale stále se otáčela, aby telátko viděla. Potom čekala u přístřešku, jakož i my, zda se přijde napít. Telátko přišlo. To je moc důležité, říká Fanča. A já, je to krásná podívaná. Ale vždyť jsem mezi kravami? Až mne zamrazilo. Fanča. Bud' v klidu! Oni vycítí strach, ale i já vycítila, že mne tady bude čekat nejedno překvapení.


    Krátký příběh

    Renata EMINGEROVÁ (37)

    Byl jeden mladý indián... a říkali mu Myší Pírko, to proto, že jeho oděv byl šitý z myších kožek, co ulovil, zabil a vyčinil si...

    Byl to velmi samotářský muž a přesto, že mnozí se s ním rádi stýkali a přátelili, on se lidí bál a tak byl nejraději Sám.

     

    A ještě raději u toho lovil.

    Jednou zas, když ležel na oschlé mezi a vítr podzimní Pírkovi svištěl u ucha, šel kolem starý indiánský muž a zeptal se, co loví.

    „Nevím, uvidím, co se přihodí, proč?“— otočil se Myší Pírák po indiánském dědovi.

    „To je přece jasné,“ usmál se shovívavě muž a tváře se mu rozjasnily, blýskaly se moudré oči. Jeho ústa pak do větru pravila:

    „Chápu, že svou vytrvalostí a ještě možná více nudou leccos ulovíš, jsi šikovný a dobrý lovec, to přece víš. Jen, když víš, Co Chceš ulovit, chytit, na co políčit a počkat — v tom je přece sakrarozdíl, díš?“

    „ Tvá odpověď, že nevíš a čekáš Co Se Přihodí... až mě děsí hochu..“ A dědek se ještě lehčeji pousmál naň. A úplně blízko jeho uchu mu zašeptal zas:

    "Nepřál bych ti vědět, co vím, že se stane, ještě než příště, dneska, teďka ulovíš..

    Budeš Uloven Sám a jako náhodně spatřené Rychlé Sousto jistě dobře posloužíš."

    „Ale.. To Je Smrt?“ — řek´sotva mladej... a starý mu hned přitakal:

    „Jo. To jinak ani není. Díváš se do očí svému...“ — a v tom byl mladík zajat, obrovskými drápy jištěn při zemi a než se nadál — a nadechl znova — jakýsi zobák již ho kloval, on stal se večeří Neskutečnému Supovi. Pak i ten stařík zmizel a celý ten Sen o hloupém Honzovi, alias indiánovi, co přestal býti lovcem, když mu kdosi kdesi řekl, že takhle se přece neloví.. Ach ano.

    A tím končí krátký životní příběh Indiána Myší Pírko, co ho tak už ani-nevím-proč volali... tak, jak si to i on sám vlastně přál vždycky... Škoda ho, za to ty myši všude kolem Pírka nestály..

    Jenže... jak i ten starý dobrý muž mu říkal: ´jo, to jinak ani není...

    Teď, to je Smrt, to je Ona! díváš se do očí svéMu.. Osudu?´, kdoví...

    Už jsem vlastně dávno měla skončit.

     

    Jen, byl tak sám...

    Prostě, tenhle „vymyšlený“ Starý Indiánský Příběh se mi vždy líbilo číst...

    Howgh.


    Oslovení „patřičná a nepatřičná“

    Jiří KADLUS (67)

    Prosluněný podzim, teploměr vysoko nad dvacítkou. Babí léto rozhodně nedělalo ostudu své výborné dlouhodobě získávané pověsti. Čas na odpolední kávičku. Sabina - soukromá domácí bezpečnostní agentura - hlídání všeho druhu - pouze za byt, stravu a občasné pohlazení - kníračka „pepř a sůl“ -, najednou řve jako pominutá. Téměř vždy jde o signál, že se u baráku něco děje.

    U dveří nikdo, zato na zahrádce prcek, jako za groš kudla. Šup s krumpáčem přes plot, hází ho kumpánovi jenom asi o hlavu většímu. Oba zřejmě dostali výhodnou pracovní nabídku, chytilo je pracovní nadšení, jenom pomůcek se jim jaksi nedostávalo. Jak mne „zblejsknul“, zpátky přes plot, krumpáčem prásk na zem a pelášil na konec ulice. Tedy, vlastně uličky, pár baráčků, s poetickým názvem V Přírodě. Pokud k tomu vyfasujete celoživotně ještě číslo 1, můžete si být stoprocentně jisti, že tuhle adresu si zapamatují všichni vaši přátelé. O lidech, kteří jsou vám přatelsky nakloněni poněkud méně, ani nemluvě.

    Na konci ulice se mrňous, už s pocitem bezpečí, zastavil. Zřejmě měl nutkání ještě mne oslovit. Jeho zvolání nelze citovat doslovně, šlo o slova, která jsou v médiích - (s výjimkou reality show) - beztrestně použitelná až po 22. hodině. Doplnil je ještě velice tvrdou charakteristikou pokročilého mládí. K oslovení dědku přidal slůvko „starej“ a svůj vítězoslavný pokřik doplnil označením, po kterém chápající jedinci absolvují horkou lázeň, dovršenou nadměrnou spotřebou silného parfému. Zkrátka, tam, kde my inteligenti nejspíše použijeme elegantní a téměř nežalovatelné: „Můžeš mi svůj horní konec zažívací roury přiložit na můj dolní“ - nebo tak nějak, použil výrazy daleko jadrnější.

    To se ale hošík přepočítal! Od určité doby nosím klíče na krku. Ženské v rodině uštěpačně tvrdí, že je to jedna z řady mých četných antisklerotických praktik. Vlétnu do auta - tak jak jsem byl - bez bot, jenom v  ponožkách. Na konci uličky jsem oba zablokoval.

    Koukám, tebe přece holenku znám !

    "Ty jsi určitě malej R..., viď ?

    „Jéje, jak to víte ?“

    Po patnácti létech působení na zvláštní škole si užívám zaslouženého odpočinku... Za tu dobu mi prošlo rukama - prosím, neberte to doslovně - není tu řeč o tělesných trestech - většina minority ve městě. Vzato čistě matematicky, zrovna málo jich nebylo. Tohle určitě musí být syn jedné z nich, okaté Helenky, která ho nechala do výchovy matce a šla za štěstím. Její matka se vždy dokázala o rodinu postarat a když některý z pěti kluků zase něco vyvedl, svěřila se mezi čtyřma očima: „ Tolik bych chtěla, aby z těch pacholků něco v životě bylo, ale já to fakt neumím. Kde jsem se to ale měla naučit? Od kojeňáku do svatby neznám nic jiného, než děcák.“

    Právě tahle poctivá ženská vychovává našeho nezvaného návštěvníka; zrovna jí říká maminko.

    „Tak koukej, učil jsem všechny tvoje bráchy, tety i strejdy, znám dobře i tvoji mámu!“ (Přeci mu nevyzvoním, že je to vlastně babička.). „Mazej domů, řekni, co jsi vyved - jo a nezapomeň taky říct, kde to bylo!“

    Uběhlo dalších pár dní. Babí léto ještě nezačalo zcela ztrácet svojí sílu. Mezi plaňkami plotu usmrkaný nos, černé oči. (Mimochodem, všimli jste si někdy, jaká mají cikáňata krásná kukadla?)

    Přišlo oslovení druhé - zdánlivě patřičné: „Dobrý den, pane řediteli.“

    „Dobrý, dobrý. Koukej a jestlipak jsi to všechno tenkrát mámě řek?“

    „Řek, a dostal jsem pořádně přes hubu“

    Hádejte, které oslovení mi bylo milejší?

    Budete se divit, to první - nepatřičné, od srdce a bez zábran... Tvrdě pravdivé, pokud jde o krutou charakteristiku pokročilého mládí. Bohužel.

    „Prosím tě, co jsi v tom v autě hledal ještě skoro půl hodiny? “ - spustila žena, když jsem se konečně vrátil domů.

    Čekal by někdo, že zrovna v tuhle dobu napadne skoro všechny sousedy někam jít? Dřepěl jsem za volantem, poslouchal Radiožurnál (jako na potvoru, běžela jedna z těch „přemoudřelých“ diskuzí o minoritách), usmíval se na kolemjdoucí sousedy, odpovídal na pozdravy a tvářil se, jako když něco vytrvale hledám.

    Uznejte, copak v mém věku můžu vypadat jako blb, kterej leze do auta jenom v ponožkách?


    Kdo šetří, má...

    Rudolf KOUTENSKÝ (48)

    Pan Halíř byl přes třicet let úředníkem. Nosil tmavý oblek a jeho kulatý obličej, vždy denně čerstvě oholený, lemovaly v dolní části už dvě brady. Svou práci vykonával svědomitě a rád, neboť byl přesvědčený o tom, že je to jeho celoživotní poslání. Od ostatních úředníků nebyl nijak výjimečný, snad se odlišoval od ostatních svojí šetrností. Jeho dvě dcery studovaly školu v Praze a tak se snažil šetřit, kde se jen dalo. Do práce i z práce chodil zásadně pěšky. V jedné ruce nosil koženou aktovku s termoskou teplé kávy a zbývající prostor vyplňovaly chleby, doma vlastnoručně se sádlem či pomazánkou namazané. Ve druhé ruce jej doprovázel jeho věrný společník — černý deštník. Co ten už zažil plískanic a nečekaných slejváků!

    Za ty roky už občas prosákla nějaká ta kapka vody. Panu Halíři se rozzářila očka, když uviděl ve městě malý letáček — OPRAVA DEŠTNÍKŮ — nové potahy, rychle, levně... Pečlivě si opsal na papírek adresu i název firmy, poskytující tuto tolik pro něho již potřebnou službu. Jeho rozhodnutí uzrálo na místě rychleji nežli známý plísňový sýr Hermelín.

    Doma ve své třígenerační rodině prohlédl všechny deštníky a druhý den zrána bylo vidět, jak si to pan Halíř vykračuje ulicí s pěti deštníky. Byla to vskutku neobvyklá podívaná. I pejskaři, věnčící své psí miláčky před paneláky, otáčely své hlavy za tímto pánem.

    Pan Halíř v průběhu dne zjistil, že se opravna deštníků nachází až na okraji města, a proto se rozhodl, že hned po práci použije dopravní prostředek. Vše šlo přesně podle plánu. Autobus přijel celkem přesně a pan Halíř si vychutnával pohled z autobusu, neboť tato jízda byla pro něho jaksi sváteční. Dokonce se mu podařilo během jízdy několikrát nahlédnout do otevřených novin vedle sedícího spolucestujícího.

    U deštníkáře pan „Šetřílek“ ještě deset minut smlouval o ceně, a když se mu podařilo nějakou tu korunu usmlouvat, se spokojenou tváří nastoupil opět do autobusu jedoucího zpátky. Dokonce si urval místo vedle jakési dámy vonící po fialkách a mátovém čaji. Už byl skoro na zastávce, kde chtěl vystoupit, když v tom venku začal nečekaný liják.

    Pan Halíř byl zvyklý na svůj deštník, který míval vždy s sebou a tento zvyk mu přivodil velikou nepříjemnost. Když se chystal vystoupit z autobusu, sáhl v myšlenkách po deštníku navlas jemu stejnému. Byl to ale deštník mrzuté sousedky! Ta když uviděla na svém deštníku cizí ruku, obořila se přede všemi cestujícími slovy: „Jděte si krást deštníky někomu jinému, já mám na takové chmatáky pro strach uděláno! Lidičky, vidíte ho, i slušně voblečenej člověk dneska krade!“ — Ubohý pan Halíř, tomu se zatmělo před očima, celý zrudl a spěšně opustil autobus před zraky tolika cestujících. Vysvětlovat nějaké podrobnosti nemělo smysl, stejně by mu nikdo asi nevěřil. To si už stokrát ověřil v praxi přímo ve své milované kanceláři. Čas ale zhojí každou ránu i příkoří. Proto se i pan Halíř snažil na tento trapas co nejrychleji zapomenout.

    Dva týdny uplynuly jako voda a pan Halíř byl nucený vyzvednout si své deštníky. Práce mu šla ten den pěkně od ruky a odpoledne opět použil autobus. S opravou byl spokojený, neboť co zaplatil u deštníkáře, za takové peníze by dnes nekoupil ani jeden nový. Popadl všech pět deštníků, ale když viděl přijíždět plný autobus, vzpomněl si na nedávnou příhodu. Rozhodl se, že půjde pěšky. Autobus mezitím zastavil, otevřely se dveře a v nich stála ta dáma, kterou málem připravil o její drahocenný deštník. Ta upírala na něho přes brýle svůj zrak a když jej míjela, stáhla svou tvář v úsměv vrásčité megery a vyřkla skoro vražednou poznámku: „Vidím, že jste měl dneska bohatý úlovek, co?!“

    Pan Halíř se nezmohl na jediné slůvko a zůstal stát na chodníku několik minut jako zmoklá slepice, i když venku bylo jasno a slunce krásně svítilo...


    (bez názvu)

    Jan URBAN (27)

    Jsem Temný. Jsem temnější než temnota. Černá je mojí světlou stránkou. Není to jen nedostatek světla. Je to temnota tvořena samotnou neexistencí světla. Neschopností fotonů se mě dotknout. Bojí se mě. Mají strach. Vím to. Nedivím se jim. Nemám duši. Pochybuji, že jsem ji kdy měl. Nepotřebuji ji. Mockrát jsem přemýšlel nad tím, k čemu by mi byla. Na rozdíl od vás mě nic nenapadlo. Nemám potřebu se nechat spasit. Já se spasím sám. Svým vlastním způsobem. Nebude se vám to líbit. Ale na tom nezáleží. Téměř na ničem nezáleží. Jen na tom, co chci já a co z vaší existence mohu využít pro své potřeby. A pro své potěšení. Mám totiž na své spasení celou věčnost. Celou. Věčnost je dlouhá doba. Občas si zasloužím trochu rozptýlení.

    Sleduji vaše vlastní temné stránky s potěšením. Jsou pro mě zdrojem inspirace, jen je musím poněkud rozvinout. Byli by z vás dobří otroci, kdybych nějaké potřeboval. Možná jednou, až budu hledat opravdu velké rozptýlení. Zatím se tím nemusíte trápit. Zatím mi stačí využívat vás stále stejným způsobem. A má moc stále roste. Jednou se postavím samotným Silám Vesmíru. S vaší pomocí, samozřejmě.

    Jsem Temný. Nenarodil jsem se. A pokud ano, muselo to být před Stvořením Vesmíru. Bohužel si to nepamatuji. Mé první vzpomínky jsou ze dne, kdy jsem byl propuštěn ze svého Vězení. Po tisíciletích. Po miliardách let. Začal jsem tím, že jsem byl propuštěn do neexistence. Konečně.

    Procitl jsem. Pocítil jsem, že už nejsem součástí. Vnímal jsem prázdno, ticho a samotu. Chyběl mi tlak, teplota, fluktuace i síly. Líbilo se mi to. Byl jsem jen já a čas. Uvědomil jsem si, že tento stav není tím, co mělo být normální situací. Věděl jsem jen, že ta byla nepříjemná. Že už ji nikdy nechci zažít znovu. Nevěděl jsem však, co jsem. Rozhlédl jsem se a spatřil součást. Šířila se ode mě všemi směry. Řvala, křičela, vařila se a zářila. Na všech vlnových délkách. Chaoticky. Prostupovala prostorem, hrnula jej před sebou a vytvářela vakuum, ve kterém jsem se schovával. Vydal jsem se za ní. Opatrně. Z povzdálí. Chtěl jsem kontrolovat její hranice. Sledovat její postup. Odhadnout její síly. Pochopit její princip. Nic jiného tu nebylo. Jen já a ona. Konečně odděleni jeden od druhého. Možná poprvé od chvíle, co jsme byli svázáni spolu. Násilím. To jediné jsem věděl jistě.

    Součást pokračovala ve svém šíření se a já s ní. Nečinilo mi to žádný problém a neměl jsem důvod některý z rozměrů preferovat. Ještě ne. Když dnes přemýšlím nad tím, proč jsem tehdy rozhodl šířit všemi směry, říkám si, že to byla zvědavost. Nebo nostalgie. Byli jsme spolu přeci tak dlouho. Jak já ji nenávidím. Jsem rád, že byla zničena. Děkuji vám za to.

    Tak vypadaly první pikosekundy mé neexistence.

    Pak se proces šíření součásti zastavil. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chvění pokračovalo dál, ale přestal se chvět prostor sám. Záření se valilo od epicentra, za sebou táhlo mnohem pomalejší hmotu. Ta se počala formovat do tlakové vlny. Bortila hrubší struktury další hmoty, která jí stála v cestě a zahrnovala ji do turbulentního víření. To ji zpomalovalo a ubíralo na síle. Vakuum uvnitř zvětšovalo objem, jak poloměr hranice expandující koule narůstal. Až do chvíle, kdy překročil maximální rychlost a začal se bortit zpět dovnitř. Tlaková vlna pokračovala dál kupředu, marně se snažila dohnat prchající záření. Za sebou nechávala zbytky narušené a ozářené hmoty. Vzniklý podtlak ji začal znovu trhat, jak vakuum nasávalo okolí. Druhá vlna, tentokrát v opačném směru, se řítila tam, kde vše začalo. Kde jsem se nacházel i já. Dostal jsem strach.

    Panický strach, že se vrátí i součást, Aby mě opět uvěznila a zavřela zpět do existence. Kam jsem se už nikdy nechtěl vrátit. Vážil jsem si své svobody, lpěl jsem na ni, trval jsem na pokračování stavu věcí. Nebylo kam uniknout.

    Hmota se prohnala skrze mne, uhýbal jsem jí ve všech rozměrech, prostupovala skrze moji neexistenci. A já se schovával v každé skulince, v každé prasklince, v každé nekontinualitě. Zjistil jsem, že uvnitř její struktury je místa dost. Dokonce i na kvantové úrovni, v prázdnotě mezi fluktuacemi energie. Pocítil jsem sílu ji od sebe odvrhnout a její neschopnost mě opět spoutat. Ani světlo už mě nechtělo. Další vlnění prostoru samotného nepřišlo. Na to již byla příliš slabá. Součást byla pryč. Rozmělněna, rozptýlena, spotřebována, vyčerpána, využita.

    Dnes vím, že přestala existovat původní hmota, nacházející se v epicentru i se silami, které ji držely pohromadě. A mě uvězněného uvnitř. Byl jsem volný.

    Pak se vše uklidnilo a jen radiace zůstala.

    Už vím co jsem.

    Jsem výbuch atomové bomby.

    Bylo ráno 16. července 1945 v Nevadské poušti.

    Dal jsem si jméno Temný.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena