• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2006 » Próza, mladší autoři

    Próza, mladší autoři

    Ročník 2006

    Práce v této kategorii:

  • Ohledy
  • Maminčina dlaň
  • V noci
  • Pohled
  • Lípa (úryvek)
  • Chvála bláznům
  • Ach Bože! Droga je tak nevinná... Cesta životem, ničena pervitinem
  • Dilema sebevrahovo
  • Bez názvu
  • Stroj času
  • Trouchnivé dřevo
  • Noc

  • Ohledy

    Jana MAŠKOVÁ (18)
    1. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Z nebe se neslyšně snáší drobné sněhové vločky a pomalu dopadají do opuštěných ulic. Společnost jim dělá pouze mírné pouliční osvětlení, které lemuje starý silniční most nad hlubokým údolím. Klidnou atmosféru chladné lednové noci narušuje tmavá lidská silueta stojící kousek od zábradlí.

    Komu asi patří tento rušivý stín, který nemůže odtrhnout svůj pohled od uchvacujících hlubin? O čem asi přemýšlí? Proč stojí uprostřed noci opuštěn na tak podivném místě, nikým nehledán?

    Vločky pomalu dopadají na jeho černé oblečení a v mžiku se mění ve shluk drobounkých kapek stékajících po úzkých ramenech. Po dívčích ramenech. Je mladá. Její tvář už ztratila dětské rysy, ale stále nezískala výraz ženy. Kolem obličeje jí splývají tmavě hnědé prameny vlasů pokryté bílou nadílkou, které ještě více zvýrazňují bledost její tváře. Její studené modré oči jsou zality slzami. Pláče.

    Stojí opuštěna, nikým nerušena, nikým nepostrádána. Z hlubokého zamyšlení ji nevyruší ani světla aut, která se sem tam vynoří ze tmy a opět zmizí. Její nepřítomný pohled se upírá stále stejným směrem. Téměř nepozorovatelně pohybuje rukama, které jsou důkazem její bolesti a trápení. Jizvičky na křehkém dívčím zápěstí se zdají být již zhojeny.

    Její drobné prostydlé tělo se halí do černé barvy. Slzy pomalu dopadají do šálu, od kterého občas stoupá obláček teplého vzduchu. Jediný viditelný náznak života. Občas netrpělivě přešlápne. V jejích pohybech se objevuje strach, nejistota a chlad.

    Ještě před rokem by tu určitě nestála, ale od té doby se toho tolik změnilo. Byla jedním z pověstných „dokonalých“ dětí. Milá, laskavá, ambiciózní a šťastná. Jedináček, kterému se dostávalo veškeré rodičovské péče a zájmu. Jako by jí vycházela každá minuta jejího života podle předem připraveného plánu. Pečlivě si stavěla svůj domeček z karet.

    Vítr se začal zvedat velice nenápadně. Dosud idylická domácí atmosféra začala z ničeho nic houstnout. Dalo by se říci, že v podstatě bezdůvodně. Nejdříve tomu nepřikládala váhu. Hádky se ale objevovaly čím dál tím častěji a její, dosud neotřesitelně jistý pocit bezpečí se začal pomalu vytrácet. Trvalo jen několik málo týdnů a uzavřela se do sebe. Její život se ohraničil čtyřmi stěnami, mezi kterými se snažila ukrývat před světem.

    Otec jí nikdy neřekl křivého slova, ani na ni nezvyšoval hlas. Proto nic netušila. To se najednou ze dne na den změnilo. Pohled na utrápenou a téměř zlomenou matku byl pro ni jako osten poznání. Bolestně se jí zaryl do srdce, v kterém měl zůstat až do smrti. Nemohla pochopit, co se tak moc změnilo. Byla němým svědkem tiché soukromé války, do které nedokázala zasáhnout.

    Dosud radostný výraz mládí pomalu ale jistě mizel z jejích očí. Pověstná jiskra života skomírala. Najednou se nedokázala na nic soustředit. Pohybovala se jako tělo bez duše a přátel se stranila. Své tajemství jim stejně svěřit nemohla. Byla vychovávána k diskrétnosti a zodpovědnosti, která jí teď dusila jako neviditelná ruka. Chřadla před očima, ale stále svému okolí s úsměvem namlouvala, že je vše v pořádku. Možná se snažila namluvit to sama sobě.

    Nejistě se přiblížila k okraji zábran. Pod jejími kroky se ozýval čerstvě napadaný sníh. Jsou dvě hodiny ráno, ale široko daleko není hodin, které by je odbily. Prokřehlé prsty pomalu spočinuly na studeném kovu. Opatrně se přehoupla přes poslední překážku, která ji oddělovala od údolí. Stojí na úzkém okraji mostu. Její oči stále nepřítomně hledí do temnoty. Všude okolo se rozléhá jen ticho. Lidé si klidně hoví ve svých domovech a ani je nenapadne, že kdesi v klidné zasněžené krajině by se mohlo odehrávat něco podstatného. A přeci je tu dětský stín na pokraji svých sil. Balancuje na tenké hranici mezi životem a smrtí. Nikým nerušen.

    Brzy však pochopila, že již není kam utéci. Problémy se hromadily až podivnou rychlostí a smyčka kolem její dokonalosti se začala stahovat. Zcela propadla depresím. Její svět během několika měsíců tolik potemněl. Na svých dívčích bedrech jako by najednou pocítila tíhu celého světa. Pokoušela se jí čelit, ale musela vědět, že nemá šanci na úspěch.

    Své beznaději podlehla. Kapky temné krve pomalu dopadaly na podlahu, kde se tříštily do asymetrických obrazců. Našli ji v poslední chvíli. Několik dalších týdnů pak strávila na psychiatrii. Smrtelné sevření jakoby povolilo a najednou se mohla zase bez obav nadechnout. Rodiče jí nic nevyčítali. Měli strach, že by to zkusila znovu. Opět se tvářili jako šťastný pár a po jejich problémech jakoby se slehla zem. Opět začala doufat.

    Z nemocnice byla doma pouhé dva týdny, když zaslechla hluboký rozhořčený mužský hlas a ženský pláč. Domem se opět začaly rozléhat strach a úzkost. Tentokrát se nerozhodla předstírat, že je vše v pořádku. Oblékla se a vyrazila do lednové noci. Venku hustě sněžilo. Chvíli přecházela po ztichlém městě, než se rozhodla pro cíl své cesty. Vydala se směrem k silničnímu mostu za městem.

    Stojí tu sama. Slzy konečně přestaly stékat po její utrápené tváři, která za poslední rok tolik zestárla. Její dokonalý život je v troskách a ona na pokraji svých sil. Při životě ji drží jen deset křehkých dětských prstů. Vzpomíná. Vzpomíná na svůj život a své přátele. Na mysl jí vytanula i vzpomínka na rodiče. Opět pocítila onu vštěpovanou zodpovědnost. Přeci jim to nemůže udělat. Přeci jim nemůže tolik ublížit. Rodiče a děti na sebe mají brát ohledy. Nebo ne?

    Drobné dívčí prsty pomalu povolily své křečovité sevření a odevzdaně sklouzly po ledovém železném zábradlí. Příroda opět utichla. Sněhové vločky pomalu dopadaly na most za městem a nic nenarušovalo tuto poklidnou zimní atmosféru.


    Maminčina dlaň

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (16)
    2. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Co může být na světě samozřejmějšího než maminčina dlaň, která vás vždy přidrží, pohladí, popostrčí, vytáhne z nesnází... Tak samozřejmé a pro mě téměř nepoznané.

    Malý špunt si těžko uvědomí, že v jeho světě někdo chybí, že není úplný. Maminčinu nepřítomnost jsem tedy nijak zvlášť nepociťovala. Možná proto, že její mladou hebkou dlaň nahradila babiččina vrásčitá, ale přesto laskavá ruka, že zde, i přes všechnu lítost a smutek, byl někdo, kdo měl pochopení pro moje dětské sny a ideály, kdo neničil můj svět sdělením, že maminka je mrtvá.

    Až ve školce jsem se občas zarazila nad skutečností, že ostatní děti mají maminky — pro mě tolik nepochopitelné bytosti. Mojí dětskou hlavou začaly vrtat otázky.

    „Mám taky maminku? Kde? Proč tu není se mnou?“

    A tyhle otázky potřebovaly odpověď. Mnohokrát jsem bojovala s pokušením zeptat se, ale cítila jsem tu zvláštní hradbu mlčení, která obestírala její osobu.

    Až jednou odpoledne jsem při pohledu na svoje zelené punčošky obuté v puntíkovaných bačkůrkách vyhrkla:

    „Kde je maminka?“

    Nikdy nezapomenu na záchvěv pláče, který proběhl babiččiným tělem a navenek dal o sobě vědět ohromnou slzou, která stekla po její vrásčité tváři a zastavil ji až lem květované zástěry.

    Snad pod tíhou okamžiku a zjištění, že i babičky pláčou, jsem se rozplakala taky.

    „Kde je maminka?“ — vzlykala jsem a snažila se v svojí dětské hlavičce přijít na možné vysvětlení.

    „Holčičko moje, neplakej,“ utěšovala mě, tiskla k sobě a hladila po vlasech.

    „Já chci maminku,“ vzlykala jsem dál a netušila, jak moc otvírám bolavé rány a tím zraňuji její city.

    Houpala mě v náručí, snažila se mě utišit a sama potřebovala podat pomocnou ruku — jak vysvětlit malému capartovi krutou pravdu?

    Nakonec jsem v jejím hřejivém a bezpečném náručí usnula.

    Druhý den ráno se babička posadila na mojí postel a do rukou mi obřadně položila lehce zažloutlou fotografii.

    „To je maminka,“ usmála se povzbudivě, ale její uslzené oči ji prozradily.

    „A kde je teď?“ — nespokojila jsem se s ledajakou informací.

    „V nebi.“

    Tohle moje dětské myšlení nebralo a dala jsem to také okamžitě najevo nespokojeným ošíváním.

    „Nahoře potřebovali anděla, a tak si maminku zavolali,“ pohladila mě po vlasech, které byly stejně vlnité a oříškové jako ty maminčiny, „i když tu teď s námi není, věř tomu, že tě sleduje a dává dobrý pozor, aby se ti nic nestalo.“

    Dlouho jsem babiččině vysvětlení věřila, vždyť co jiného mi zbývalo? Věřila jsem tomu, že nade mnou moje mamka bdí jako můj anděl strážný a nedovolí, aby se mi stalo něco zlého.

    Teď je mi ale sedmnáct a... ležím v nemocnici po operaci slepého střeva. Kde je teď „můj anděl“?

    Doktor mě včera ujišťoval, že dneska už o ráně ani nebudu vědět, ale opak je pravdou. Prudká bolest mě rozbrečí a následně ukolébá k neklidnému spánku.

    Probere mě až jasné světlo, které prosvětluje celý pokoj a vyzařuje z bytosti, která stojí uprostřed místnosti. Asi bych měla mít strach, ale já jsem kupodivu klidná. Bytost přijde blíž a rukou se dotkne mého čela. Krásně chladí, je mladá a hebká a... při jejím dotyku se mi vybaví vzpomínka...

    Vzpomínka na jedno odpoledne v parku, kdy jsem upadla a odřela si koleno. Maminka mě chytla do náruče a řekla: „To přebolí, neboj!“

    „To přebolí, neboj,“ zašeptá bytost a se zašustěním křídel zmizí — stejně jako palčivá bolest, která mě sužovala.

    Ráno mě vzbudí až vizita. „Tak jak, slečno?“ — usměje se na mě doktor. „Už je mi dobře,“ úsměv mu oplatím, ale o svém zvláštním snu raději pomlčím, bůhví, co by si mysleli... Chvilku je ticho, které ale prořízne hlas sestry. „Proboha, co tady dělá to peří?“

    Už zase věřím na anděly...


    V noci

    Marie JANČIČKOVÁ (17)
    3. místo v kategorii Próza 15-19 let

    „Co všechno se schovává pod rouškou noci? Co všechno se přes den ztrácí a co všechno se s ranním úsvitem objeví? Kolik slz se skrývá pod temnou oblohou, když nesvítí hvězdy, a kolik úsměvů se objeví, vyjde-li měsíc?“ — nechápala sama sebe, nechápala své vlastní otázky a už vůbec nechápala, jak ji mohlo napadnout něco takového...

    Když se rozednilo a slunce se dotklo její ospalé tváře, vešel do dveří muž v bílém... „ ANDĚL,“ zašeptala. Chtěla se mu podívat do tváře, ale cítila, jak se jí zavírají oči... Probudilo ji až jemné hlazení po tváři a hlas, který dávno znala.

    „Proč jsi to udělala?“ — tato věta se stále rozléhala po ponurém pokoji, ale nikdo nečekal na odpověď, jako by nikdo nepoznal, že se dívka dávno probudila.

    „Maminko, viděla jsem anděla!“ Nikdo jí neodpovídal. „Maminko!“ Žena se zvedla z postele a pomalu mizela do tmy... „Maminko, počkej!!!“ Zmizela. Dívce se skutálela z tváře slza.

    Za okamžik vešli do dveří čtyři muži v černých oblecích, sklonili se nad dívkou, pomalu ji vzali do náručí a nesli k posteli bez matrací. Byla to vlastně jen jakási kovová nosítka, která studila, jen když se na ně kdokoli podíval. Dívka opět spatřila maminku a doufala, že ji pohladí a řekne: „Je nejvyšší čas jít domů!“ — ale neřekla nic a ani dívku nepohladila, jen plakala. Jedna slza se valila za druhou po ustarané tváři. „Julie, Julinko, jak bez tebe budu moci žít?“ — opakovala stále matka. Julie chtěla vstát a zakřičet: „Já jsem živá a nechápu, co se to tu děje!“, ale její noha se nepohnula a křik nikdo neslyšel. Pohlédla na zápěstí, ze kterého jí právě sundali obvaz, spatřila obrovské rány a pochopila, co se stalo.

    Její tělo naložili do černého vozu a odvezli neznámo kam. Julie zůstala s matkou, která ji neviděla, neslyšela a ani necítila její přítomnost, a odjela domů. V autě bylo nezvyklé ticho, jako by se všichni propadali někam do hlubin, odkud není návratu. Na okno a kapotu dopadaly obrovské kapky deště a noc osvětlovaly pouze blesky. Cesta se zdála nekonečně dlouhá, jakoby za sebou měli stovky kilometrů a přitom byli teprve o ulici dál.

    Konečně dojeli domů. Dveře jako obvykle otvírala služebná. Julie vešla a podívala se směrem ke krbu. Na stole stála poloprázdná láhev a v jejím oblíbeném křesle seděl otec, jehož ruce svíraly knihu, kterou dostala k letošním Vánocům. On hleděl ke dveřím, ale jeho výraz byl tak prázdný, až z toho Julii zamrazilo v zádech. Rozhlédla se dál po pokoji a všimla si své mladší sestry, jak leží schoulená v nejtemnějším koutě a pláče. „Terezko, neplakej, bude dobře. Jsem tu s tebou a vždycky budu, “ utěšovala ji matka. „To říkala Julie také, ale nesplnila to. Ty to také nesplníš, vím to. Jednou tu zůstanu úplně sama. Budu ráno vstávat, ale neuslyším Julii, jak si zpívá v koupelně, neuslyším tebe, když připravuješ snídani, neuslyším tatínka, jak telefonuje přátelům,“ řekla a s pláčem utíkala do svého pokoje.

    Všechno bylo tak jiné — bez života. Dům celý ztmavl a utichl. Z gramofonu se neozývaly staré skladby a ani po chodbě se nikdo neprocházel. Boty a kabáty ležely na jedné hromadě v rohu, ale nikomu to nevadilo, otevřenými okny pršelo na ten nejdražší nábytek, ale nikdo je nezavřel. Čas se zastavil, vzduch zchladl a srdce zkameněla. Nikdo by tu noc nevěřil, že ještě někdy může spatřit východ slunce či slyšet smích z vedlejšího pokoje. Malá Terezka ležela na sestřině posteli a objímala plyšového medvídka, kterého jí Julie dala k pátým narozeninám. „Je to už devět let, co jsem tě dostala a přesto mi to přijde jako včera. Julie tenkrát otevřela dveře a vešla do pokoje s úsměvem od ucha k uchu. Měla růžové šaty a svoje dlouhé hnědé vlasy měla svázané bílou sametkou. Vypadala jako princezna. Sedla si na postel vedle mě a podala mi krabici s obrovskou mašlí. Oči jí tak zářily, když jsem se dobývala dovnitř. Jakmile jsem ji otevřela, políbila mě do vlasů a utekla na snídani.“ Dál už neříkala nic, jen plakala. Pokoj byl neuvěřitelně prázdný a to Terezku děsilo. Nechtěla spát, ale víčka jí sama klesala. Usnula. Zdálo se jí o vodě, slunci a Julii...

    Julie seděla vedle ní na posteli, hladila ji po vlasech a vyprávěla jí příběhy, které jako malá milovala. Holčičce se na tváři objevil úsměv...


    Pohled

    Jana TOČÍNOVÁ (18)
    3. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Seděl na té dřevěné lavici, ruce sepnuté a oči zavřené, šeptaje si cosi, o čem věděl jen on. Byl v tom kostele úplně sám, ale nepřekvapovalo ho to, spíš jej to uspokojovalo a uklidňovalo. Aspoň nemusel sledovat ty pohledy, které vídává každý den. Vždycky, když vyšel z domu, všichni se na něj otáčeli, sledovali ho těmi svými vyčítavými pohledy, hodnotili, jestli se dnes oblékl podle toho, jak jim to vyhovuje, prohlíželi si každičký kousek jeho těla a hledali sebemenší chybičku. Vzhlédl a spatřil muže, který se pro svou víru nechal zabít. Věděl, jak moc si byli podobní. Stejně i jeho všichni pozorovali a hledali na něm chyby, i on musel ty pohledy snášet. Ale přesto měli jedno odlišné. On, ten na kříži, nezměnil své ideály, i když na něm ty chyby našli. A nyní, po dvou tisících letech, tu před jeho sochou klečí někdo, kdo tohle nedokáže, někdo, kdo má strach z těch pohledů a prostě se přizpůsobuje. Měl za to vztek sám na sebe. Stále prosil Boha o sílu, ale ta se mu nedostávala. Prosil jej tak intenzivně i v této chvíli. Klouby mu už zbělaly, jak pevně tiskl prsty k sobě, měl zaťaté zuby a veškerou svou sílu, kterou ještě měl, vysílal na to kruté zobrazení víry a odvahy.

    „Pomoz mi,“ šeptal, „dej mi sílu tohle překonat.“

    Možná, že to řekl příliš nahlas, protože k němu přistoupil kněz, co zrovna vyšel ze sakristie, aby uzavřel pro dnešek kostel. „Mohu ti nějak pomoci, synu?“

    Vylekaně se na něj podíval a opět viděl ten pohled. Jak ho nenáviděl! Nejradši by utekl a už nikdy sem nevkročil, ale pak opět pohlédl na Krista a ovládl se.

    „To může jen Bůh, otče,“ odvětil s předstíraným klidem. Vycítil, že kněz nějak poznal, že mu není dobře, a vyčítal si, že se neumí ovládat lépe. Teď přijdou otázky, říkal si pro sebe, a já budu zase odpovídat a oni zase poznají, že jsem jen spodina a odsoudí mě jako vždycky. Už sem nemohu nikdy přijít.

    „Toto si často lidé myslí,“ promluvil kněz a posadil se do lavice před ním, aniž b y z něho spustil pohled. „Ale neuvědomují si, že když se svěří, pomůže to. Řekni mi, co tě trápí, synu.“

    Prohlížel si kněze. Chce vědět, co jsem udělal, zase na mně něco hledá, říkal si.

    „Já za to ale nemůžu,“ řekl nahlas to, co si chtěl nechat pro sebe. Lekl se toho. Nevěděl, co ho přinutilo k tomu, aby to řekl hlasitě.

    „Za co?“ — zajímal se kněz.

    Už mlčel. Když kněz otevřel ústa, aby ještě něco dodal, kostelem se rozlehly hlasité kroky, které běžely směrem k nim. Byla to mladá dívka oblečená do černého. Nezastavila se u nich, jak si oba mysleli, běžela dál a pak, téměř u oltáře, padla k zemi, sepjala ruce a se slzami, které jí stékaly proudem po tváři, se tiše modlila.

    Všimla si, že ji pozorují. Nejspíš to nějak vycítila, protože se otočila přímo na ně. Její make-up byl rozmazán slzami a nevypadala vůbec dobře. Černé oblečení na ní viselo a ona sama byla příliš hubená a lícní kosti jí vystupovaly. Prudce stočila hlavu od nich, jako by nechtěla, aby ji pozorovali.

    Nevěděl proč, ale pocítil k té dívce jistou lítost. I když byla tak ošklivá a tak nedokonalá. Pomalu se zvedl a chtěl odejít. Nesnesl pohled na nešťastné lidi. Svět je přeci tak krásný. Nesnášel, když viděl takové kazy, jako je on sám. Zdálo se mu, že lidé jako je on mohou za všechno špatné, co se dělo. Když už ale odcházel, uslyšel, jak dívka vzlykla. To jej rozhněvalo. Ani nevěděl proč, ale otočil se na ni s rukama sevřenýma.

    „To si nemůžete nechat to svoje neštěstí pro sebe a musíte jím znechutit celý den ostatním?“ — zařval na ni. Kněz vstal a chtěl zakročit, ale když viděl, jak se celý vztekem třese, nabíhají mu žíly a plamen v jeho očích žhne, dostal strach. „Já si taky svoji bolest nevylejvám u ostatních! Všichni mají přeci právo na svoje osobní štěstí a nestojí o to, abyste jim ho kazila!“

    Otočila se na něj a postavila se. Zdála se mu tak strašně moc ošklivá, tak nedokonalá, tak zkažená. A nejhorší pro něj bylo, že věděl, že je přesně takový. Uvědomil si, že vlastně nemá právo jí něco vyčítat. Všiml si ale, že se na něj nedívá tím vyčítavým pohledem jako všichni ostatní. Nehodnotí ho a nehledá na něm chyby. Dívala se provinile a smutně.

    „Moc se omlouvám, pane,“ promluvila tichým hláskem, že ji sotva slyšel. „Myslela jsem, že tady nikdo nebude.“ Všechen vztek z něj v tu ránu vyprchal. Uvolnil se.

    „Co té ženě vyčítáte?“ — zeptal se nechápavě kněz, který doufal, že už v něm nemusí vidět nepřítele, a pohlédl na něj. Vyděsily ho ty jeho oči. Tolik výčitek.

    „Nedívejte se na mě! Já nemůžu za to, jak vypadám a jak se chovám! Takhle mě stvořil on!“ — ukázal prstem na kříž, ale nepodíval se tam. „Prosil jsem ho, aby mi zkrátil trápení nebo aby mi dal sílu přečkat život v tomhle odporným těle, ale on neudělal vůbec nic.“ Z očí se mu začaly valit slzy. Nemohl je zadržet, i když si to strašně moc přál. Nechtěl, aby na něm kněz viděl další chybu. „Proč se všichni tak koukáte?“ — křičel ale dál. Stejně by se už v očích kněze nemohl zlepšit. "Co jsem vám udělal? Proč mě Bůh trestá? Všichni se umíte jen dívat. I on mi pohledem vyčítá, jak vypadám! Jak dlouho to budu muset ještě snášet?

    Tak dlouho, dokud budeš žít! Vypadáš stejně jako tvůj otec! Oba jste zkažení!

    Mami, tohle neříkej!

    Ale je to pravda! Taky opustíš rodinu a necháš svý ženě na krku takovýho malýho hajzla jako seš ty!

    Ale mami, tohle bych nikdy neudělal!

    To tvůj otec říkal taky a podívej, kde teď je! Jsi zrůda a to se nikdy nezmění! Všichni to na tobě vidí! Nikdy to neschováš!

    Ale maminko, maminečko, já tě mám rád!

    Lháři! Běž si radši uklidit ten svůj chlívek, ať aspoň ten tvůj pokoj vypadá hezky!

    Už budu hodnej!

    Vypadni!"

    Sklátil se k zemi. Kněz i žena pochopili, co se mu stalo. Nepoznali to ale jen z toho, jak věrně napodoboval hlas své matky, ale i podle toho, jak se tvářil.

    „Synu, Bůh tě stvořil k obrazu svému. Každý z nás je krásný.“

    Nedíval se na kněze, věděl, že se jen přetvařuje, že lže, aby ho ještě víc ponížil.

    „Tak proč se na mě všichni tak koukáte?“ — zeptal se spíš sám sebe.

    „Všichni vidí tvou krásu, která vychází z tvé víry,“ odvětil kněz. „Neboj se, chci ti jen pomoci.“

    Nakonec se na kněze podíval. Studoval ty jeho modré oči a poprvé, snad poprvé ve svém životě neviděl v něčích očích výtky. Nechápal, kam se poděly, když tam ještě před chvílí byly. Utřel si slzy.

    „Otče, já potřebuju sílu, jinak to nepřekonám,“ řekl žadonícím hlasem, jako by byl kněz samotný Bůh, který ho nyní poslouchá. Až teď si kněz všiml jizev na mužově pažích a věděl, že tohle je duše, kterou musí zachránit. Odvrátil se k ženě, která tam stála a všechno sledovala. Tyhle dva musím spasit, řekl si, Bůh mi je sem zavedl, abych je zachránil. „Bože, vyslyším tvé volání.“


    Lípa (úryvek)

    Kamila ANTOŠOVÁ (17)

    Jmenuji se Kamila Antošová a budu vám vyprávět svůj příběh, který se stal před několika lety. Bylo parné léto a já jsem jela s našima na hřbitov.

    Naši se šli podívat na babiččin hrob. Bylo dost velké horko, tak jsem řekla našim, že na ně počkám někde ve stínu. Na hřbitově bylo plno stromů, kde byl chládek, ale nebylo kam se posadit, protože byly pod nimi květiny. Jen na takovém malém místečku stála osamělá lípa. Taková opuštěná a pod ní bílá lavička. Sedla jsem si na ni a čekala na rodiče. Byl tam opravdu příjemný chládek.

    Najednou jsem uslyšela nějaký podivný hlas, který říkal: „Proč, proč jsi odešla. Slíbilas mi to...“. Koukala jsem kolem dokola, ale nikdo nikde. Už jsem myslela, že blbnu ze sluníčka, že mám úpal, ale pak jsem se nahnula a viděla jsem mladého chlapce, jak pláče u hrobu. Nechtěla jsem poslouchat, ale nedalo mi to. Přišla jsem blíže a jak jsem se na něj koukala, pomyslela jsem, že pláče pro někoho velice blízkého. Obrátil hlavu a povídal stále to samé „Kam jsi to odešla“ a jak tak na mne hleděl, začaly mi téci slzy. Přistoupil blíže a zašeptal: „Odešla mi, proč nám život bere vždy ty, které máme nejraději a nechává nám ty, kteří mám ubližují?“ Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bylo mi ho tak líto. „Co se stalo?“ — zeptala jsem se po chvíli. Přisedl si ke mně na lavičku a začal vyprávět svůj příběh.

    "Jmenovala se Nikol, měla krásné zlaté vlasy. Seznámili jsme se přes jejího bratra Marka, nejdříve jsme byli nejlepší kamarádi a pak jsme začali spolu chodit. Byli jsme stále spolu.

    Jednou jsme šli na zábavu, tančili jsme spolu celou noc a všichni okolo tvrdili, jaký jsme skvělý pár. K ránu jsme se rozloučili a jeli jsme stopem domů, ale každý na jinou stranu, na tohle nikdy nezapomenu, byla to moje vina. Když jsem přijel domů, nemohl jsem ani usnout, jakou jsem měl radost, že mám Nikol.

    Ráno kolem šesté hodiny jsem uslyšel bouchání na dveře, takové bušení na dveře by probudilo i mrtvého. Šel jsem otevřít, tam stál Nikoly bratr Marek celý bledý. Co se ti stalo, zeptal jsem se. Nikol je v nemocnici, měla nehodu. Okamžitě jsem se oblékl a běžel jsem s Markem do nemocnice za Nikol. Po cestě mi stačil Marek povědět, co se stalo. Řidič, kterého si Nikol stopla, naboural.

    V pokoji stáli její rodiče celí uplakaní. Nikol byla celá bledá, špatně dýchala. Přistoupil jsem blíž k její posteli. „Nikol“ — pohladil jsem jí. Usmála se a řekla: „Mám ráda kopretiny.“ Zlehka zavřela oči a my jsme věděli, že je konec." Chlapec ztichl.

    Seděli jsme na lavičce pod lípou a oba jsme plakali. Objala jsem ho: „Neboj, i tohle jednou přebolí.“ Najednou jsem uslyšela, jak mě volá matka. Musím jít. Usmál se a řekl děkuji, a podal mi kopretinu, kterou celou dobu držel v ruce. Když jsem se zvedala z lavičky, všimla jsem si, že všude kolem lípy a hrobu Nikol rostou samé bílé kopretiny.

    Dodnes se s tím chlapcem scházíme a jsme dobří přátelé.


    Chvála bláznům

    Jindřich MILLER (18)

    Znáte to? To malé zelené místečko na mapě uprostřed Evropy? Takový vykotlaný dolík, nad kterým se tyčí hora Sněžka. Že už víte? Nemůžete se plést. Ano! Je to tak, je to Česká republika! Za dávných časů vypadala ještě půvabněji než vypadá dnes. Byl a je to domov mnoha lidí, kteří pro svět mnoho udělali. Vždy se říkalo zlaté české ručičky. Stále je to domov mnoha vědců, spisovatelů, hudebníků, sportovců na světové úrovni. Na světové úrovni proto, protože pokud chtěli a chtějí něco dokázat, musejí se prodat do zahraničí, kde si jejich talentu a umění umí vážit.

    Není to náhoda, a tím se dostáváme k jádru pudla. Naše malá zemička již dlouhá staletí zaznamenává obrovitý odliv inteligence, který, jak to tak vypadá, začal odchodem Jana Amose Komenského z naší země. Stále jde o to samé. Vždy jsou nahoře lidé, kteří vládu neberou jako poslání a vytváření lepších zítřků pro nás a budoucí generace, ale jako tvrdý obchod. Naši republiku, po válce zdecimovanou, zachvátila neúprosná totalita, ale veliké množství lidí se aklimatizovalo téměř přes noc a těmto „lidem“ to i vyhovovalo. Po pádu této nesvobody nám byly ve sváteční dny roku devatenáct set osmdesát devět vráceny klíče od republiky, kterou jsme si vždy „bránili“. Po této ceremonii nastoupili do čela vlády opět lidé, které jsem již výše zmiňoval, lidé hrající si na vlastence a milovníky Čech. Tito lidé nezklamali a dali si zřejmě předsevzetí, že republiku zdecimují, že svým vpádem zvýší nezaměstnanost a kriminalitu a naši zem budou sužovat záplavami německého odpadu, jelikož je zachvátil duch tržního ekonomického systému. Začali okamžitě prodávat kusy republiky každému bohatému cizinci, začali se zpochybňovat Benešovy dekrety o vysídlení sudetských Němců. Ano, inteligence za stávajicích podmínek nemá v těchto končinách budoucnost. Jelikož z mé práce čiší pesimismus, tak věřte, že mám duši optimisty a věřím v lepší zítřky a v to, že si lidé zanedlouho uvědomí pokud oni ztratí víru v budoucnost této země, ztratí víru i v sama sebe! Je mi jasné, že toto není povídka. Ale nedonutil jsem se neuvažovat.


    Ach Bože! Droga je tak nevinná... Cesta životem, ničena pervitinem

    Kateřina PROCHÁZKOVÁ (19)

    To, jenž se chystám napsat, by vám mohlo připadat jako něco, co s příběhem nemá mnoho společného. Týká se to lidí, kteří mi leží na srdíčku. I bez úvodu, zápletky a HAPPY ENDU je droga pro tyto osoby jediná realita, co mají a někteří se již příběhem stali. Po své smrti zanechali pouze jednotlivé řádky napsané do temnoty nesoucí jejich jména a vzpomínky. Jinak se tomu také říká život. Nechci tu rozebírat a rozepisovat přímo jejich cesty, ale přála bych si a o to se i budu snažit na těchto listech, abychom my lidé pochopili pravdu o droze. Je všude kolem nás a my se místo pomoci snažíme zakrýt zrak. Pravda je smutná. Populace planety země nepochopila. Tak, ale konec něčeho, čemu by se za daných okolností dalo říkat úvod. Pomalu se pokusím dostat k jádru věci.

    Malá jsem nebyla oblíbená a zažívala pár let šikanu. Jediní kdo mne podrželi, zažívali podobné problémy. Čas utíkal, však rány na duši nedokázal smazat. Zůstane to ve vás. Malý zoubek, užírající cokoli, co na sobě může mít kdokoli rád. Já jsem se látce, mající hlavní slovo v tomto textu vyhnula. PERVITINU. V nejtěžších chvílích jsem se ukryla za alkohol a marihuanu. Mnoho lidí, znamenajících pro mne lásku a přátelství, to štěstí nemělo. Na počátku jeden, vzápětí druhý, třetí, řada stále stoupá a spolu s ní očekávání kdo další. Pomalu začala má nenávist k droze, které se pomstít nelze, vzápětí pokračovala k lidem, o nichž píši. Byla jsem sobecká. Pokud se dočtete dál, nehodíte to za hlavu (což mimochodem pravděpodobně udělá devadesát procent čtenářů, kteří si myslí, že se jich to netýká) a malinko se nad tím zamyslíte, řada z vás snad pochopí... Pochopíte i svůj sobecký pohled na tzv. feťáky. Ale i oni stále zůstávají lidmi, stejnými jako my. Pokračuji dále. Nenáviděla jsem je za to! Museli si přeci všimnout, jak tím trpí i ostatní, uvědomující si jejich závislost. Přestávalo jim na všem a na všech záležet. Nejedete s nimi, nežijete s nimi! Nechápala jsem, proč to dělají. Proč mi ubližují. Stejnou rychlostí, kterou droga začínala ovládat celý jejich svět, upadalo do tmy vše, co mezi námi bylo. Kamarádi mne okrádají, já nechápu proč. Okrádají vlastní rodiny, nechápu proč. Již pro ně nejsem dost dobrá, DO HÁJE, ale proč! Ne jednoduchá, nýbrž nežádoucí pravda, schovávající se za nepochopením, přesněji nechtít chápat. To, bohužel, není chybou závislých, ale naší. Já už chápu. To my jsme opustili je.

    Z ničích úst za mnou dostačující odpověď nepřišla a já se stále více trápila. Nezbylo mi jiné řešení, než si pro odpověď (obsahující nechutnou pravdu) dojít sama. S nechutí, strachem, proviněním a dávkou zvědavosti. Poslední možnou cestou se mi stala samotná droga. V podstatě právě ospravedlňuji sama sebe. Přijde vám nehoráznou drzostí, udělat něco, pro co jsem nenáviděla vlastní přátele? Spousta použitých slov, zbavení pocitu viny žádné.

    A jaké bylo zjištění? Dříve již zmíněná NECHUTNÁ PRAVDA. Pokud se zeptáte perníkáře, co mu droga dává, prostě jen odpoví „můj vlastní svět“. Ironií, bohužel, navždy zůstanou fakta, že raději díky droze získá jiný svět a ona si následovně vybere tvrdou daň, kterou se stává jeho život, spíše než aby se postavil čelem realitě. Ano, pervitin jsem jednou zkusila, ale teprve díky němu konečně má duše pochopila. Nikdy mi žádný človíček, ať závislý nebo čistý, nedokázal popsat stav, skrývající tolik štěstí a ironické jednoduchosti. A co je to ten jiný svět? Nemáte žádné halucinace, ani svět nevypadá jinak, nic neobvyklého.

    Jedna z nejrozšířenějších drog (stále mluvím o perníku) pouze dokáže, co již lidé skoro zapomněli. Zapomněli dávat lásku, mír, upřímnost. Stále umíme rozdávat výše uvedené a další podobající se city? Jistě, ano umíme. Ale jak často. V dostačující míře? Myslím... že ne. Vlastně s jistotou mohu odpovědět „NE“! Nepřijde vám smutné poznat tuto tvrdou realitu? Droga dává něco, co můžeme i my, ale prostě se nám asi nechce. Dává pocit lásky a přátelství. Není to snad snem každého? Procitnout do stavu, kde nedokážete nenávidět, kde nezáleží ani na tom, že někdo nenávidí vás, protože vy ho máte stejně rádi? Můžete smutnět, ale ne v míře, kdy se užíráte a trpíte. Zároveň však pocítíte takovou (snad) euforii, pro kterou sami nepochopíte své ubližování ostatním. Neuvědomíte si, že něco není v pořádku. Děláte to s čistým srdcem... Např. krádež. Ne že by vás nenapadlo, je to špatně. Jistě, ale není to důležité. Nemyslím tím lhostejnost. Prostě na tom jen nezáleží. Nedokáži přesně popsat, co tím chci říci, snad chápete.

    Spousta vět by se dala shrnout do jednoduchých faktů. Ve světě se stále více rozmáhá nenávist, strach, lež, zrada a pomalu ztrácíme cestu k tomu krásnému. Nebo můžete s čistým svědomím říci: „Já zažívám více lásky a štěstí, než trápení, výčitek a zloby?“ Co myslíte, proč tedy mladí lidé začínají s drogami. DOSPĚLÁCI!!! Zkuste si vzpomenout, jaké to bylo být mladí. Vy už jste se obrnili proti špatnostem. A prosím, nepokoušejte se z toho vyvléci slovy typu: „My jsme si tím prošli také a drogy jsme nepotřebovali.“ Zkuste si již konečně uvědomit realitu, kterou bych chtěla vykřičet do celého světa! S každou novou generací je svět stále horší a stupňuje se to. Peklo stále častěji vtahuje děti do svých útrob. Peklem je tento svět, naše chorobná lhostejnost! Vaše děti se tomu brání zuby nehty a chytají se všeho, co jim přijde pod ruku. A stále častěji se stává záchytným bodem právě droga. Je mi devatenáct let a stále mám problémy čelit temnotě, jež nás obklopuje. Velice často cítím uvnitř sebe to malé dítě, jímž jsem byla. Je schoulené do klubíčka, zcela pohlcené pocitem bezmoci.

    Nelze si nevšimnout, pětadevadesát procent lidiček (pouhý odhad) trpících závislostí, nejsou dospělí. Neměli byste je ani nazývat „feťáky“! Poněvadž vyslovením tohoto výrazu vyprovokujete vlnu již ve vás zabudovaných pocitů k tomuto slovu. Za nimiž se skrývá automatický odpor k těmto LIDEM, částečná nenávist, nezájem, občas i strach a mohla bych pokračovat. DO HÁJE, přemýšlejte! Pouhé děti a stále ještě lidé. Veškeré drogy se stanou pouhou obranou při vyčerpání reálných možností. Neví, do čeho se hrnou. Jen najdou jednoduchou cestu k místu, které si tak dlouho snažili vydobýt. V takový okamžik nekoukají na budoucnost a následky, včetně splácení ráje.

    Stejně špatně nahlížíme na léčení (je to můj názor, možná se pletu, ale toto mne naučil sám život). Oni hledají porozumění a lásku, proto je zavřete mezi doktory a spousty trpících lidí? Ale takhle to prostě chodí, že? Proč se snažit chránit ho, když si za to může samozřejmě jen on. Snášet JEHO dojezdy a trpět s ním. Jednodušší je léčebna, kam ho donutíte jít a vy se nemusíte podílet na něčem, za co si v podvědomí dáváte také vinu, ale nikdy si to nepřiznáte nahlas. Když vyléčí závislost jeho těla, pošlou vám ho domů. Ale dál již bude jistě v pořádku. Proč by měl začínat znovu. „Dokázali jsme mu naší lásku. Musel si toho všimnout. Zaplatili nejlepší léčebnu a udělali vše, co bylo v našich silách. A teď už je to jen na něm!“ NENÍ TO TAK!!!

    Léčení jsem nikdy nezažila, jelikož já závislá nebyla. Dokáži si ale představit, co se jim honí hlavou, jak přemýšlejí a jak se cítí.

    Tak za prvé: Nechce přestat. Našel štít, který mu pomáhá a nevěří, že může být závislý. Možná jiní lidé ano, ale on není člověkem trpícím závislostí. Dle mého Názoru dejte najevo, že by jste byli rádi, kdyby přestal, ale nepřikazujte. Také se musíte snažit vytvořit mu prostředí, ve kterém přestane drogu potřebovat. Je to těžké, ne nemožné.

    A za druhé: Jak jsem již psala, pokud nezačnou z frajeřiny (podle spousty lidí to tak Většinou je, podle mého osobního pohledu však ne) tak se nějakým způsobem trápí. Na pervitinu nevzniká žádná extrémní závislost. Tedy pokud mluvíme o tělesné. Duševní je horší. Musí mít tedy nějakou motivaci, aby byl ochoten opustit ráj. Pokud jí má, může se z toho dostat sám a skoro určitě jednodušeji než v léčebně.

    A jak vidím realitu já? Samozřejmě krásně, vždyť svět je krásný! A teď vážně. Naše chování je tak sobecké a zkažené, že již budeme pravděpodobně jen upadat do hlubin a hledat stále více možností jak utéci. Je to pro lidstvo jednodušší, než se měnit a spravovat již téměř zničený svět. A pokud se pořádně rozhlédnete, už to začalo. Stále více mladých lidí utíká na místa, která nejsou reálná. Drogy nenávidím hlavně za jejich nevinnost.

    Jsou jako rybaření. Rybou je člověk, návnada drogou, háček neviděnou pastí, vlasec závislostí a rybář koncem cesty. Pokud návnadu jen oždibujete, přeji vám to. Také jsem okusila jaká je. A je vynikající, jen musíte vědět kdy dost. Pokud se včas nezastavíte, spolknete háček a jste v pasti. Život však dává spoustu šancí. Vám již zbyla jen jedna. Musíte použít veškerou svoji sílu a mrskat sebou, dokud nepřetrhnete vlasec, který je občas strašně silný. Nezapomeňte! Na konci čeká hladový rybář. Pokud se vám to povede, blahopřeji vám. Dvěma mým přátelům se to nepovedlo a rybář si odnesl svůj úlovek. Tak si to pamatujte.

    Pomalu to dovedu k závěru, ať máte nad čím přemýšlet. Co ještě říci na závěr. Každý narkoman si prostě najde svůj krásný svět, ať se vám to líbí nebo ne. Ale jak už to chodí, za věci získané podvodem zaplatíte nakonec mnohonásobnou sumu. Věčně nelze žít z falešných pocitů a dojmů. TAK VŠICHNI, I NARKOMANI, OTEVŘETE OČI, PŘES VÍČKA SE KOUKAT NEDÁ!!!

    Tento článek se vám nemusí líbit. Stále opakující se slova, špatně formulované věty. Ale je psaný životem a především srdcem. Já pochopila, podala dál a teď již záleží na vás, jestli chcete také chápat. Holka závislá tři roky na pervitinu přestala poté, co jsme se poznaly a ona už na drogy neměla čas. Kamarád fetující devět let přestal kvůli lásce. Jen stačí najít dostatečný podnět. I vám blízký člověk může začít brát drogy. Tímto se s vámi loučím. HODNĚ ŠTĚSTÍ!!!


    Dilema sebevrahovo

    Věra SLANINOVÁ (18)

    1. Úvaha nad smyslem života
    2. Jsem jen hračkou osudu a svého okolí?
    3. Co je přátelství?
    4. Jsem sama?
    5. Důvod mé existence
    6. Poznání přítele
    7. Může být člověk sám uprostřed davu?
    8. Pád do hlubin vlastní duše
    9. Mohu rozhodnout o svém osudu?
    10. Příval naděje do budoucnosti

    „Proč mám žít?“— ptám se sama sebe, stojíc na okraji útesu a dívajíc se do temné hlubiny pod svýma nohama. „Mám skočit? A nebo radši ne?“ Stačil by jeden krok a tohle ptaní, tahle věčná otázka by ztratila na významu a přestala by mi znít v hlavě. Přestala by naplňovat celou mou existenci. Ale na druhou stranu ...nejsem tu právě proto? Nemám celý život prostě přemýšlet o tom, co je důvodem mého žití? To asi sotva. Tak ale co? Co je smyslem mého života? Pro co vlastně žiju?

    Někdy mi přijde, že žiju hlavně pro potěšení osudu . Že existuju prostě proto, aby si se mnou můj osud, a konec konců celý svět, mohl hrát, házet se mnou ze strany na stranu, podrážet mi nohy a bavit se na můj účet. A někdy se mi zdá, že osud je tu pro mě. Že mi chce udělat radost, dokázat mi, že pro něj nejsem jen bezvýznamná hračka, že mu na mě záleží. Tento pocit však velmi rychle mizí. Stačí aby mě tahle myšlenka jen napadla a ten zlomyslný ... co? chlapec? děvče? a existuje vůbec? mi dá najevo, že se krutě pletu. Že jsem byla stvořena hlavně proto, aby si ze mě mohl každý udělat terč, hadr, přesně podle přání. Že jsem tu proto, aby se kdokoli mohl pobavit na můj účet, vzbudit ve mně plané naděje a pak mě zase odkopnout jako prašivého psa.

    Lehce bych mohla říct: „já nežiju, já pouze přežívám“. Ale co z toho. Bezedné vzdychání a utápění se v sebelítosti mi nepomůže. Měla bych začít skutečně žít. Začlenit se a užívat si života mladého, svobodného člověka. Jenže to já neumím. Neumím se jednoduše radovat z maličkostí, užívat si dne, bavit se s přáteli. S přáteli? Co je to přátelství? Kdo je můj přítel? A mám vůbec nějaké? Říká se, že v nouzi poznáš přítele, ale já v nouzi jsem, teda aspoň myslím, a přítele rozhodně nepoznávám. Asi jsem paranoidní. Vidím stíny na nejprosluněnější planině a nepřátele všude, kam se podívám.

    Nejsem blázen. Nebo možná trochu ano, ale je také pravda, že život bez přátel, bez lásky a bez důvěry sama v sebe a ve své schopnosti člověka ubíjí. Nebyla jsem vždycky taková. Byla jsem normální dítě, šťastné a hravé. Ale život člověka naučí nedůvěřovat a nepouštět si nikoho moc blízko k tělu. Alespoň mě to tedy naučil velmi, velmi brzy. A tak když nad tím přemýšlím, si za svou samotu můžu sama. Samotu? Může být člověk osamělý uprotřed davu? A je zrovna samota to, co teď cítím? Možná ano.

    Super. Další námět k přemýšlení. Takže když to shrnem, těch otázek je víc, než na začátku. Asi bych se měla konečně začít propracovávat k odpovědím, namísto hledání dalších otázek.

    Takže začnem. Důvod mé existence. Existuji proto... proto... že...no, nějaký význam asi můj život má. Nejspíš se ode mě očekává, že se začlením do skupiny lidu pracujícího, zplodím kupu dětí, které tu budou za pár let stát stejně, jako já teď, ale v tom případě, proč to dělat. Dobrá takže po úpravě nám vznikne, že bych se měla začlenit mezi pracující, vydělávat na důchody seniorů, ale počkat! Já budu vydělávat na důchody, ale kdo jednou bude vydělávat na můj důchod, když nebudu mít děti? Tak znova. Začlením se mezi pracující lidi, budu mít kupu dětí bez ohledu na to, že tu jednou budou stát stejně jako teď já, budu vydělávat na důchody seniorů a až jednou zestárnu, pokud tedy zestárnu, budou moje děti vydělávat na důchod můj. Hrozná představa, ale aspoň něco.

    Tak dál. Co je přátelství a mám vůbec nějaké přátele? Přátelství je vztah mezi lidmi obou pohlaví. To bychom měli začátek. Ale kdo je přítel? Přítel je nejspíš člověk, kterého mám ráda, vážím si ho, trávím s ním volný čas, mohu si s ním o všem popovídat a hlavně... přítel je člověk, který mě dokáže podržet ve špatných chvílích a já jeho. Skutečně? Přestaň s tím filosofováním! Místo, abys byla ráda, že jsi tuhle otázku vyřešila, tak se v ní pořád jen šťouráš. A nakonec... mám nějaké přátele? Toť otázka. Když jsem vyřešila otázku, kdo je přítel, musím se zamyslet také nad tím, kdo tomuto popisu nejlépe odpovídá, pokud vůbec někdo. ...... Ale ano! Po dlouhém přemýšlení jsem narazila na dvě nebo tři jména osob, na které by se moje definice přítele více či méně hodila. Když dojdu k tomuto zjištění, hned je mi líp.

    A na konec samota. Můžu být sama, i když existuje pár lidí, kterým na mě záleží a kteří mě mají rádi? Můžu se cítit osaměle v rodině, která mě bezmezně miluje? Člověk by asi řekl, že to jde dost těžko. Ale jde to!

    Toto zjištění mě překvapuje, skličuje a sráží mě na kolena. Jsem asi divná. Mám domov, milující rodinu, přátele, před sebou zářivou budoucnost a celý svět mi leží u nohou, ale mě to nestačí. Je snad údělem člověka být stále s něčím nespokojený? Pokud ano, jaký má smysl žít? Tak už přestaň. Tohle si snad už vyřešila, ne? Tak se tím přestaň zaobírat a jdi dál.

    Dál? To už snad byla poslední otázka? Tak proč ti to ještě nestačí? Už vím. Ještě je tu něco. Jsem opravdu jen kocábka zmítaná bouří osudu na oceánu života? Ano i ne. Je jisté, že mi osud vybral, kterým oceánem popluji a v jakém přístavu zakotvím, ale je jenom na mě, kterou námořní trasou se vydám.

    Když si ujasním i tuto poslední skutečnost, proberu se ze svého zamyšlení a zděsím se! Proboha, co to tu dělám? Proč stojím tady, na konci světa a přemýšlím, zda mám opravdu důvod skočit? Samozřejmě že takový důvod nemám. Proč to vzdát hned na začátku cesty? Vždyť její delší a mnohem složitější úsek mám teprve před sebou. To tu budu na té skále stát pokaždé, když se vyskytne nějaký problém? To snad ne! A tak se radši otočím a jdu svoje problémy utopit v kapce alkoholu jako většina mých vrstevníků.


    Bez názvu

    Nikola STROHWASSEROVÁ (17)

    „Maminko, já bych chtěl být artistou!“ „Cože?“ — ozvalo se z povzdálí. „Že bych chtěl být artistou,“ řekl znovu. „Chlapečku můj malý, kampak chodíš na ty nápady? Není to tak dávno, co jsi chtěl být policistou a teď tohle k tomu. Copak nevíš, jak je to nebezpečné povolání?“ — „Nevím, jak?“ — „Moc!“ — „Stejně budu artistou.“ Maminka si povzdechla. „Už se o tom nechci dál bavit, jdi si hrát,“ odbyla ho a šla poklízet chlívek.

    Den se chýlil ke konci, sluníčko už se sklánělo nad obzorem a maminka měla již svou práci hotovou. Za malinkou chvilku dorazil z pole tatínek. „Maminko, dneska se mi povedl krásný úlovek. Vyryl jsem velikou spoustu brambor, dneska se pomějeme.“ — „Jsi moc hodný tatínku, synek má jistě veliký hlad, celý den si hrál a byl tichý jako myška. Představ si, s čím dnes přišel. Chce být artistou, samozřejmě jsem mu to vymlouvala, ale odmlouval, to víš, je paličatý, po tobě.“ — „Však já už mu domluvím, kde je vůbec ten pacholek?“

    Maminka zbledla. „Vždyť já na něj úplně zapomněla v tom celodenním shonu. Musíme se po něm hned podívat. Aby se mu tak, proboha, něco nestalo!“ Málem se rozplakala. — „Jen klid maminko, určitě není daleko, jistě si hraje někde na mezi, kluk je to hodný, šikovný. Pojď, podíváme se po něm.“ — Vyrazili, obešli všechna jeho oblíbená místa, ale nikde nebyl. Maminka se rozplakala.

    „Určitě se mu něco stalo. Jestli přišel do spárů nějakým lidem, je s ním amen.“ — „Uklidni se maminko, proč hned myslet na nejhorší, jistě není daleko.“

    Malému chlapečkovi vůbec nešlo na rozum, proč mu maminka jeho krásný nápad vymlouvá. Takové krásné povolání. A té slávy kolem, byl by přece tolik oblíbený. Ať si maminka říká co chce, já prostě budu artistou! Jen co pojede okolo nějaký cirkus, připojím se k nim. Zatím si šel hrát na svá oblíbená místa. Ráchal se v bahně, proháněl se vysokou trávou na louce, válel se po zemi a dupal. Zabraný do své hry ani nepostřehl, že právě okolo projíždí cirkus. Spousty maringotek zapražených za krásnými koňmi, klece plné divoké, exotické zvěře, kolem pobíhali klauni, kejklíři, mladé, krásné provazochodkyně, bylo tam k vidění zkrátka vše, co k pořádnému cirkusu patří. Ale nepropásl je. Cirkusáci samozřejmě hlasitě vyvolávali širokému okolí, jaká sláva se tu bude v příštích dnech konat. „Navštívil vás veleslavný cirkus samotného principála Bertiniho s jeho ženou a krásnou dcerou,“ křičel do světa mocný hlas vrhače nožů. „Uvidíte, co jste ještě neviděli. Krocení dravé zvěře, vystoupení věhlasného mága Pietriniho se svou krásnou partnerkou, pro děti tu máme zmrzlinu, uvidíte vystoupení těch nejlepších, světově proslulých artistů...“ Chlapec zvedl hlavu. Slyšel jsem dobře? Artistů? To bylo to slovo — ARTISTŮ, které ho vytrhlo z jeho zapálení pro hru. Taková náhoda, to musí být osud.

    Vážně můžu opustit své rodiče, nechat je tu samotné, smutné, vždyť mne budou nejspíš hledat a mít starost. Váhal jen chvilku, rozhodl se ihned. Půjdu za nimi, zeptám se, kde postaví šapitó a hned se vrátím domů. Rodičům vše povím, rozloučím se a hned druhý den ráno nadobro odejdu k cirkusu, kam mne to tak láká a zůstanu s nimi. Naučím se všemu, co správný artista musí znát a umět a stanu se slavným a všemi obdivovaným. A až vydělám spoustu peněz, vrátím se pro své rodiče a vezmu je s sebou. Zdá se to tak logické. Zvedl hlavu a rozhlédl se, kde je maminka. Nemusí vědět, kam se chystá, jistě by ho nepustila. Ale ta zabraná do své práce vůbec nevnímala své okolí. Toho využil. Cirkusový průvod už pomalu mizel v dáli, malý chlapec rychle vyběhl a pospíchal za nimi. Přeci je teď nepropásne. Utíkal, co mu jeho malé nožky stačily a pomalu je doháněl. Jen na malinkatou chvilinku se mu ztratily za zatáčkou té prašné cesty, ale za chvíli je zase spatřil. Už skoro nemohl, ale pomalu se k nim blížil. A zanedlouho je dostihl.

    Dohnal je celý udýchaný. Už byl téměř u nich, tak zpomalil a vydýchal se. Šel za nimi pomalým krokem, nesměle, trochu se bál se k nim přiblížit a oslovit je se svou prosbou. Cítil v sobě obrovskou touhu, zároveň však strach. Strach z neznámého, možná i strach z výsměchu a z odmítnutí. Kochal se tedy zatím pohledem na tu krásu. Tak veliký je cirkus? Stále mlčky a potichounku z bezpečné vzdálenosti pozoroval ten mumraj. Přemýšlel, koho oslovit, lidí tam bylo spoustu. Zpozorovala ho mladá provazochodkyně. „Koukněte, ten je krásný, takový maličký,“ vypískla. Chlapeček se až lekl a znejistěl. Myslí snad mne?? Ostatní se otočili a hned jak ho zpozorovali, seběhli se k němu. „Chyťte ho, vezmeme si ho s sebou,“ zakřičel vrhač nožů, až se malý chlapec lekl a začal ustupovat. Vyplašil se. „Chci být artistou, chci s vámi vystupovat, můžu?“ — ptal se malý chlapec, ale odpověď žádná. Najednou dostal veliký strach a chtěl utéci. Vhodili ho do klece, zavřeli ji za ním a uzamkli. Chlapec se rozplakal, nevěděl, co s ním bude. „Pusťte mne, prosím, chci domů, za maminkou.“ Ale nikdo ho neposlouchal. Průvod se mezitím dal do pohybu a jako dlouhý had se šinul dál za svým cílem. Malý chlapec nevěděl, co si počít. Byl zavřený v kleci s nějakými tvory, které nikdy předtím neviděl. Měl strach, hlad a chtělo se mu plakat. Mezitím se zešeřilo. Cirkus dorazil na své místo a začal veliký mumraj. Najednou se seběhlo tolik lidí, kolik malý chlapec nikdy neviděl. A začali pracovat. Bylo to jako pozorovat mraveniště. Na louce, kde před malou chvílí byla tráva a pár keříků, vyrostlo najednou obrovské šapitó, všude byla natažená obrovská a silná lana, prostě všechno bylo připraveno, tak jak být má, jenom začít s vystoupením. Malý chlapec byl omámen tou krásou, na chvíli zapomněl na svůj strach. Když mu provazochodkyně přinesla misku s jídlem, uklidnil se úplně. Tak to bylo každý den, dostal misku s jídlem a pouze jedl a tloustl.

    Jak dny plynuly, byli maminka s tatínkem stále smutnější. Maminka celé dny vyhlížela z okna svého chlapce, ale ten se neukázal. Jen naděje, že se ním opět setkají, je držela při životě.


    Stroj času

    Martina VACULÍKOVÁ (17)

    No to Vám musím něco povyprávět.

    Můj velice dobrý kamarád Heft se ve svém volném čase zaobíral pokusy, vyráběl různé přístroje a celá léta se snažil vyrobit něco, co by ho dostalo do minulosti. Holý nesmysl, nemyslíte? Dokonce si usmyslil takovou šílenost, že odcestuje i do toho roku, jenž bude jeho snem a úmyslem. Už tato představa mě dostávala na kolena, popadal jsem se smíchy za břicho. Říkával mi: „Jen se směj, Christophere, ale počkej, kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp.“ Nebylo dne, abych tuto frázi neslyšel. V uších mi zněla ráno, když jsem vstával, stejně tak jako když jsem obědval, a také večer, když jsem chodíval spát.

    Crrrrrr! Crrrrrr! Crrrrrrrrrrrrrrrr crrrrrrrrrr! Vzbudil mě jednoho krásného slunečného rána zvonek. Kdo to mohl asi být. Heft. Vytáhl mě z postele, jenom aby mi něco řekl a něco ukázal.

    „Už to mám,“ zakřičel na mě.

    „Už jsem to konečně vymyslel,“ a vytáhl obrovský plán jeho zázračného přístroje — stroje času.

    „Takhle bych si to představoval, Christophere. Dneska na tom začnu pracovat.“

    Zase jsem se jenom tak pousmál a řekl jsem: „Snes se na zem, Jeffe“.

    Čas plynul, a Heft byl od rána až do noci zavřený ve své dílničce a pracoval na své objevu — stroji času. Celou dobu mě nenechal ani nahlédnout, takže jsem skutečně netušil, zda-li si ze mě dělá blázny, nebo opravdu pracuje na stroji času.

    Byl jsem jako na trní. Byl jsem zvědavý, jestli to vyjde. A vyšlo. Dveře se otevřely, byl jsem vyzván, abych vstoupil. Nevěřil jsem vlastním očím — kosmickou loď mi to připomínalo. Větší kovová konstrukce, obmotaná nějakým pletivem a spoustou exotických materiálů. Nikdy jsem takovou věc neviděl. Celou jsem ji obešel a s úžasem jsem se ptal Jeffa, jak to dokázal. Teď jenom jestli funguje a jak to funguje. Přemýšlel jsem, k čemu asi tak budou sloužit ty stovky drátů a hadic různých barev, tvarů a velikostí propletené mezi sebou. Všude samé kabely a spínače a páky. Co k čemu asi je? Dokonce menší monitor to mělo.

    „Tak nasedej přeci, Christophere. Nač čekáš?“ — řekl Heft.

    Měl jsem docela strach, ale nasedl jsem. Zevnitř to vypadalo ještě větší a složitější než zvenku.

    „Řekni mi nějaký rok, Christophere.“

    „Na co potřebuješ vědět rok?“ — zeptal jsem se.

    "Kam by ses chtěl podívat? Do jaké doby?

    V tu chvíli mě napadl zrovna rok 1451. Neměl jsem potuchy, co to bylo za dobu a už vůbec, kdo vládl nebo jestli vůbec někdo vládl. Řekl jsem tedy: „1451“.

    Heft tedy namačkal rok 1451 a hned jsem se dozvěděl, kam jsem nás poslal. Na monitoru se ukázalo: „Panovník: Thutmós III., mladší doba egyptská“

    Z reproduktoru se ozvalo: „Měl nejen vynikající armádu, ale současně moc upevňoval také významnými diplomatickými jednáními a chytrou sňatkovou politikou. Tehdy začal Egypt sílit i ekonomicky, a to nejen v zemědělství, ale přišel s prvními výrobními programy v oblasti metalurgie. Upevňuje se postavení egyptských králů, kteří si začínají říkat faraónové. Jejich postavení je neotřesitelné. Chrámovému kněžstvu začal ve faraónech vyrůstat konkurent, protože bohatí lidé a někteří faraónové se je pokusili omezit a mocensky limitovat. Pokusili se o to změnou náboženského mýtu.“

    To už jsem opravdu nechápal. Vtom se stroj času otřásl a byli jsme kdesi v hluboké tmě. Netrvalo dlouho a přistáli jsme někde na písku, všude okolo pyramidy, neuvěřitelné horko.

    „Vystup si,“ povídá Jeff. Vystoupil jsem, rozhlédl jsem se a opravdu jsme byli kdesi v Egyptě.

    „Jeffe, ono to funguje,“ vykřikl jsem.

    „Ano, a ty ses mi celé ty roky vysmíval.“

    Zamyslel jsem se a dostal jsem chuť na cigaretu. Vyndal jsem krabičku, vytáhl cigaretu, hmatám po sirkách a sirky nikde.

    „No to snad ne!“ — řekl jsem naštvaně. „Zapomněl jsem si sirky.“

    „Tak pojď, někdo tady nějaké bude určitě mít.“

    Byl jsem zvědavý, zdali Egypťané znají sirky. Více mě ale trápilo, jestli se nás nebudou dívat jako na blázny, jak to vypadáme, a hlavně co jim řekneme, že tu děláme. Celou dlouhou cestu, než jsme se s Heftem dostali do nějaké osady, jsme jenom mlčeli a přemýšleli. Došli jsme k nějakému stavení, zaklepali jsme a vyčkávali, až nám někdo otevře.

    „Kdo jste?“ — otevřel v nám nějaký podivný muž.

    „Chtěli jsme se zeptat, co je za rok,“ řekl jsem.

    „Vy si asi děláte ze mě srandu, ne? Je rok 1451. Co chcete?“

    „Aha, děkuji. A neměl byste, prosím vás, nějaké sirky?“

    Udiveně na mě zíral, prohlížel si nás a nechápal, že nevíme, co je za rok. Ani se mu vlastně nedivím.

    „Sir-co?“

    „No sirky. Škrtnete sirkou o škrtátko a vznikne oheň.“

    Bylo vidět, že mě vůbec nechápe a o sirkách nemá vůbec tušení. Vytáhl jsem svůj mobil a snažil se najít na Internetu něco o sirkách, čím bych mu je popsal.

    „Aaah, tady to je,“ odkašlal jsem si a začal jsem číst historii sirek.

    „Podle pověsti dal první oheň lidstvu Prométheus. Už primitivní národy dovedly rozdělat oheň třením suchých dřev, později křesáním kamene do hubky nebo troudu. S tím si vystačilo lidstvo až do konce 18. století. Nastupující průmyslová revoluce vyžadovala něco nového. První třecí zápalky, tzv. congrevské, dostaly jméno po vynálezci světelných raket, generálu Congreovi. Vyrobil je anglický lékárník John Walker v Londýně ve dvacátých letech 19. století. Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry.“

    Jenom jsem se bavil pohledem na jeho udivený výraz. Nevěřil vlastním uším. Pokračoval jsem ve čtení tedy dál.

    „O deset let později se objevily první zápalky fosforové. Ve své laboratoři je vyráběl také vídeňský lékárník Štěpán Römer. Hořlavá směs obsahoval bílý fosfor, minium, chlorečnan draselný a burel. V laboratoři lékárníka Römera připravovala hořlavou směs jeho paní. Při práci jí pomáhala Marie Urbancová z Lipníku na Moravě. Do zcela prozaické historie zápalek vstupuje romantický prvek — láska Marie k truhlářskému tovaryši Vojtěchu Scheinostovi, rodáku ze Sušice. Na svém vandru světem dospěl až k lékárníku Römerovi, aby mu hobloval dřívka na zápalky. Později oba odešli do Vojtěchova rodného města a zde sami začali s výrobou zápalek. Sušice byla v tu dobu zapadlým a odlehlým městečkem. Ruch na zlaté stezce už dávno odezněl a obyvatelům se zde, ani výše v horách Šumavy nevedlo právě nejlépe. Když sušický magistrát jmenoval Scheinosta 31. října 1839 výrobcem zápalek, dal tak lidem novou možnost výdělku a městu založení nové tradice. Z počátku pracovali Scheinost s manželkou až dvacet hodin denně, aby vyrobili první zápalky, prodávané na trzích a poutích.“

    „Dost těch nesmyslů,“ zakřičel na mě.

    „Ještě jsem neskončil,“ okřikl jsem ho.

    „Odkud jste?“ — zeptal se domorodec.

    „Nebudete nám to věřit, ale tady Heft vyrobil něco jako stroj času, který vás přemístí do kteréhokoliv roku budete chtít. A mě napadl 1451. A jsme tady.“

    „Co je to za hloupost? Za koho nás máte? Tak mi tedy řekněte, z jakého roku jste?“

    „Z roku 2006.“

    V tom se rozezněl hlasitý smích snad celého Egypta, měl jsem ten pocit.

    „Inu dobrá tedy, nevěřte,“ a pokračoval jsem ve čtení.

    „S výrobou začali manželé Scheinostovi ve vyhořelém domě uprostřed náměstí za radnicí. První sirky prodávali příležitostně manželé na trzích a poutích. Záhy však byla poptávka tak velká, že bylo nutné výrobu rozšířit. V primitivních podmínkách byly zaměstnány celé rodiny i s dětmi. Počátkem 40. let navázal Scheinost spolupráci s místním židovským obchodníkem Bernardem Fürthem. Netrvá dlouho a Fürth celou výrobu kupuje, Scheinost se stává ředitelem výroby. Jeho technický důvtip a Fürthův obchodní duch se slučují, aby slavily úspěchy významu už zdaleka nejen regionální. Roku 1844 vznikají objekty, zpočátku manufakturní výroba se stává výrobou průmyslovou. Fürth získává kromě některých trhů evropských také trhy v zámoří a Orientu. Tovární objekty se dále rozrůstají. Fürth, přestože není jako židovský obchodník v oblibě, získává podporu úřadů, neboť jeho továrna poskytuje obživu lidem ze širokého okolí. Nové rozšíření výroby znamená období nové konjunktury — dokladem úspěchů jsou diplomy a čestná uznání sušickým zápalkám.“

    Mezi tím za mnou stálo několik dalších nevěřících Egypťanů.

    „To je holý nesmysl,“ vykřikl jeden z obyvatel.

    „Jsou to blázni a čarodějové! Do hrobky s nimi!“

    „Nějaký sirky a prý že jsou z budoucnosti. Takové nesmysly.“

    A v tom už nás nějaký mohutný muž držel ve svých silných pažích a odváděl nás někam do pyramidy kamsi za mříže. Už jsem začínal mít obrovský strach, co se s námi stane a co bude se strojem času. Co když se vydají do našeho roku. Co se stane? A v tom začal zvonit mobil.

    Crrrrr crrrrrrrrrrrrrr! Crrrrrrrrrr crrrrrrrr crrrrrr.


    Trouchnivé dřevo

    Miroslav BÁRTA (18)

    Všechno pochopit, znamená všechno odpustit.

    — Lev Nikolajevič Tolstoj

    Z toho všeho, čím moudrost hledí zabezpečit blaženost celého života, je daleko nejdůležitější věcí získání přátelství.

    — Epikúros ze Samu

    Přistěhoval se sem, byly to dva týdny. Místní mu nevěnovali příliš pozornosti — usoudil, že jde o vesnický typ člověka. Lidé, kteří mají více starostí než chvil oddychu — lidé, kteří by bez neustálé nejistoty a tvrdé práce snad už nedokázali žít. Přemýšlel, v jakém filmu zaslechl ten zvláštní výraz... Institucionalizovaný jedinec, to bylo ono. Také znal moudro: „Lidé se někdy nevědomky usilovně snaží, aby se měli velmi špatně.“ Nicméně, tady ve Willow Lake Side bylo na vkus Nathena Salomona ticho až příliš.

    Nešlo o hýřivého rozhazovačného mladíka, který si svým chováním každé dva týdny odepře přístup do jedné z mnoha dalších „restaurací“, putyk, chcete-li. Naopak — byl to sebevědomý mladý muž v nejlepších letech. Nedalo by se říci, že by nějak výrazně vybočoval, ale nesmíme zapomenout — před třemi lety se začal zajímat o filozofii seberealizace — přece jen byl pro běžného jedince něčím neobvyklým. Nicméně, v nejlepším slova smyslu — asi proto ten údiv z nulové reakce na jeho přátelské chování. Vypadá to, že vedení obchůdku „Potřebné artefakty denní potřeby“ (rád si zažertoval) bude osamělá činnost.

    V tu chvíli nebyl jediný, kdo se cítil zamítnut společností, nepochopen. Victor Elmer seděl před krbem ve svém starém křesle potaženém losí kožešinou. Třídenní štvanice se nakonec přece jen obrátila ve výsledek — losi se nikdy nevzdají. Mají v povaze neuvěřitelnou hrdost, kterou Victor tolik obdivoval. V přírodě často nacházel porozumění — u lidí už je nehledal. Zatřepal placaticí a pohledem a z části i sluchem zjistil, že bourbonu zbylo už „jen tak na chuť“. Inu, někdy to můžete přehnat. A pokud celý den sedíte doma, dívaje se z okna na sněhovou vánici... Čas může začít běžet pozpátku a cestou nelítostně otevírat rány, jizvy minulosti, věci, na které nezůstala hrdá vzpomínka...

    „Elmere, to mi chcete namluvit... cesta byla zbytečná? Máte ponětí, kolik nákladů jsem dal za cestu k vám do vašeho... srubu?!“ „Myslel sem, že armáda vám platí dobře... plukovníku.“ Opáčil stejnou pomlkou Victor a ušklíbl se. Čekal zlostnou reakci, ale Josiah Deshawn nejevil žádné známky jakéhokoliv rozčilení — či jakéhokoliv citu. Victor ale věděl, že uvnitř přímo s horečnatou touhou přemýšlí, kde zasadit nejtvrdší ránu. Měl to v povaze, nastavit naivní oběti jinou tvář s každou další otázkou. Pak už jste si nebyli jistí, kde jste začali a co jste chtěli vědět. Ztratili jste se v labyrintu lží a přetvářky... Victor hlupák ale nebyl. Musel se v duchu zasmát — jak dlouho? Kolik času, bolesti, ho ta znalost, to UVĚDOMĚNÍ stálo? A rána přišla. „Víš... Elmere... myslel jsem, že jsme přátelé.“ Victor se hlasitě zasmál, znělo to ale jako poslední zimní vítr mezi stromy, zklamaný, že ztrácí nadvládu. „Ale jistě Josiahu — mezi výčtem objednaných vražd jistě nezapomeneš zmínit povinnou záchranu mého života. Jistě — měl jsi mě na starost, můj “věrný ochránce„.“ „Vkládal jsem v tebe naději! Přesvědčil jsem je, že jsi výjimečný, že...!“ „Že budu “bez řečí plnit úkoly pro velkého Strýčka Sama, neohlížej se na minulost, vojáku, nechť čest a hrdost je tvou odměnou,„ chtěl jsi myslím říci? Omlouvám se plukovníku, jestli vám kazím formu...“ „Nevděčný usmrkanče...,“ a potom změnil tón na vrčení řeznického psa — na první pohled nepoznáte, s čím máte tu čest. Plný v překvapení. „Slyšíš někdy jejich hlasy, Vicku? Když je noc a nemůžeš spát? Pověz, už praskla tvoje velká bublina štěstí, tolik plná ideálů? O, je možné soudit, vyčíst z tvého pohledu porážku? Prohru se životem velkého Victora Elmera, krycí jméno Night Stalker...“ „Vypadni.“ Elmer se proměnil v hrůznou sochu, ani krok vpřed — pouze zpátky. Plukovník si chvíli očividně pohrával s myšlenkou najít klíč k dalším dveřím, dveřím, co měly zůstat navždy zavřené, ale nakonec se křivě, nevesele pousmál. A beze slova odešel, nasedl do Range Roveru a zmizel.

    Dnes konečně dokončil i poslední nejmenší práce na obchodě, zametl, naleštil výlohu, vysypal smetí a šel spát s myšlenkou, že zítra, konečně, poprvé spatří ulice ceduli OTEVŘENO. V noci vzrušením nemohl spát a tak z prvního patra obchodu, z pohodlí postele, vyhlížel přes tlusté sklo do noci. Nevěděl, ale zdálo se mu, že nahoře na kopci vidí u vrb mnoho dlouhých stínů...

    Elmerovi se zdál sen. Velmi živý sen. Poprvé, nemohl si vzpomenout po jaké době — připadalo mu to jako věky, staletí — se cítil šťastný. Proč to tak nemohlo zůstat... Usnout a smířit se se světem. Bylo to zvláštní, zdálo se mu o tom jak dostal první autodráhu (Ferrari i Lamborgini Diablo byly součástí balení! Jak mu tenkrát kamarádi záviděli...), jak se naučil jezdit na kole („skládačka“ po starším bratrovi — to ale štěstí z kontrolovaného pohybu nezmenšilo)... Nejsilněji mu ale tanula na mysli vzpomínka na první plavení dřeva s otcem.

    „Victore, dávej teď pozor — podívej, jak se kmen přehoupne a spadne dolů.“ „Tatínku, stromy nebolí, když je dřevorubci pokácí?“ „To zkrátka patří k životu — a pamatuj si — řeka odplaví všechnu bolest. Řeka všechno vyčistí...“

    Proč? Co má to snění za souvislost? Zbyl z něj jen ten nejasný pocit štěstí... Ale právě ten v něm vzbudil neuvěřitelnou, léta drženou zpátky, touhu, obrovskou touhu — být šťastný. Zítra se půjde podívat k vodopádům, kde se plaví (plavilo?) dřevo — už nevěděl, s vnějším světem omezil kontakt jen na nejnutnější nákupy zásob (zbytek si totiž nalovil sám) — a společnost byla vděčná. Kdo by chtěl mít něco společného s člověkem, který má večer „práci“ a ráno si jde koupit čerstvé pečivo?...

    Nathen vstal brzy s východem slunce. Počítal sice s počáteční nedůvěrou místních obyvatel — o to víc se ale přeci musí snažit působit dobrým dojmem. Mimoto — ještě se mu nestalo, že by se neuživil. Lidé u něj vždy nakupovali rádi, přestože by si to nahlas ve skromnosti nepřiznal. Celý den se však neobjevil ani jediný zákazník, pouze několik osob se zastavilo na ulici, nabídlo své kabáty padajícím vločkám a z dálky pozorovalo Nathena skrz výlohu. Byly to divné, upřené pohledy a Nathen byl nakonec za jednotvárný den rád. Jakoby vesnice měla své a víc nechtěla... A to si myslel, že možnost nakoupit v pohodlí domova a netrmácet se šest kilometrů do nejbližšího městečka bude pro mnohé doslova vysvobozením... Nu, začátky nebývají podle snů. A s tou myšlenkou šel spát.

    Victor Elmer naposledy zkontroloval stav batohu, zámky, obuv (vesměs zvyky z vojenského prostředí) a pušku. Ano, rozhodl se, že dnešní takřka symbolickou (jak si zoufale sliboval) výpravou za stínem štěstí začne změnu. Lovecké instinkty a schopnost postarat se o sebe nikdy nepostrádal — a tak učinil sám sobě slib: dnes se vydá přežít do přírody, do lesů... Zpátky za porozuměním. Nevěděl kdy se vrátí — patrně, až mu dojdou zásoby. Ale celá tato hra, to představení — mělo pro něj nezměrnou cenu. Doufal, tušil, CÍTIL před sebou změnu... A hlad po něčem, kdy nebude den za dnem doma a stavět z lahví od alkoholu tovární městečka u postele... byl nepopsatelný. Ach, pomyslel si takřka cynicky... změna je život. Nevěděl, jestli hledá, nebo utíká...

    Nathen Salomon jen rychle, kratičce, spíše ze zvědavosti, pohlédl zpoza bezpečí okenní tabulky do venkovního lijáku. Už nemohlo být pochyb — i v dešti je viděl, rozmazané, třepotající se, nejasné... siluety, stíny. Zkusil sám se sebou zápasit, nakonec si ale povzdechl — a oblékl si manšestrovou bundu.

    Na vrch kopce dorazil celkem rychle, čemuž byl rád — bude si muset koupit něco, co bude vděčněji snášet vodu a poryvy větru. Zvláštní bylo — přestože byl na místě, kde ještě před chvílí s určitostí sledoval hru „duchů“ — teď tu nebylo nic než kapka dopadající za kapkou, s každým úderem do země, listí, do tváře, stvrzující skutečnost, že je tu zbytečně, že si jen jeho představivost vymyslela důvod, proč se toulat nocí. Před sebou už rozeznával obrys staré budovy pily. No, když už je tu... Kolem se bez varování rozsvítila světla a udeřila ho bolestivě do očí.

    „Máme ho!“ „Hra skončila slídile!“ „Jsi náš!“ „... milost a nemilost, raděj to druhý.“ „... schováme kam, aby ho nenašli?“ Směsice překřikujících se hlasů ho děsila a oči se zatím marně snažily proniknout oslepující září. Najednou utichlo i poslední ševelení, světlo trochu ustoupilo a ozval se hrubý hlas: „Hezkej čásek na noční procházku, co?“ Majitel drsného tónu zřejmě věděl, že si zrak vetřelce potřebuje zvyknout a tak vyčkal. Skrz slzy pomalu Nathen rozeznával zarostlou vousatou tvář Cyruse Freemana — majitele pily. „Vy...?!“ „Je čas si vyjasnit pár věcí, chlapče.“ A Freeman začal vyprávět o dřevě, o tom, jak se malá vesnička na okraji Kanady špatně uživí... Pašovali. V naplaveném dříví. Jednou, i dvakrát do měsíce, když bylo potřeba. Nikdo nikdy nepojal podezření. Lodě s obeznámenou posádkou na druhé straně jezera za státní hranicí. Šílenství. Teď mu začalo všechno docházet, ta odtažitost a nedůvěra, ty zvláštní pohledy... „Kolik?! Kdo?“ — vyhrkl Nathen. „Když sem byl ještě malej synek hochu, hodně sem čet, věř mi nebo ne. A ať se smažím v pekle, jestli se mi odmala nelíbil jeden výrok. Jeden za všechny, všichni za jednoho, synku.“ Nathenovi se zatmělo před očima. CELÁ VESNICE. Ježíši Kriste.

    Zcela podle očekávání tušil Nathen Solomon svůj osud. S tímhle ho nenechají nikdy odejít. Už nikdy. A pokud jde o TAKOVOU věc... Nebudou váhat pojistit nejspolehlivějším způsobem — krví. Jeho krví.

    Mířili na něj tři. A všechno jako by se zpomalilo, jako ve snu, kde utíkáte ze všech sil a přesto se za vámi natahují přízračné ruce toužící prolomit svoji osamělou tmu a někoho si k sobě přizvat. A tak slyšel první zacvaknutí spouště, dopad úderníku na náboj... A první ránu.

    Cyrus Freeman se skácel na zem a v křeči se držel za rameno. Neklel — neměl jednoduše dost sil. Všude nastal zmatek, ale to už se další z vesničanů zhroutil v bezvědomí na zem — Nathen nečekal a skočil k zemi. Rozpoutalo se peklo — přesto, že padlo celkem tak sedm výstřelů, jemu se zdálo, že nad jeho hlavou zuří válka.

    Po chvíli, době, věcích (?) čekání se odvážil otevřít oči, nevěděl, jestli je ještě na tomto pevném, hmotném světě. Pohlédl do neoholeného strniska tváře sešlehané tvrdými podmínkami, do očí zocelených čímsi nepopsatelným — snad tíživou minulostí...

    Ani jeden se neptal. Ani jeden nečekal odpověď. Šli. A noc je přikryla závojem porozumění.

    A tak zachránil Victor Elmer život Nathenovi Solomonovi. Stali se přáteli. Oba to uvítali. Nathen naučil Victora, že minulost je třeba ponechat minulosti, s budoucností si nelámat hlavu a hlavně — žít v přítomnosti. Pokud víte, co děláte — a proč to děláte — nezáleží na tom, co se stane. Je lepší rozhodnout se byť i špatně, než zůstat a žít v nejistotě. Záchrana života — to byl ten nejlepší důkaz pro Victora — že je tomu skutečně tak. A tak uvěřil. A přesto, že to nevyslovil nahlas — smířil se sám se sebou.


    Noc

    Jana LANDOVÁ (16)

    Tady ve skalách se již brzy sešeří. Ještě jeden průsmyk...

    Ta pláň, jež se přede mnou otevřela od jihu k severu, to na ní je Osamělá hora, můj cíl. Sami bohové mi nyní mohou závidět ten pohled. To nebe, které zřím v celé jeho šíři... Slunce ještě stojí vysoko. Jeho zlaté skráně si hoví v peřinkách z oblaků. Rudá, zlatá, růžová — takové barvy jistě přísluší říši snů... a zapomnění. Jen v dálce, na severu, se temní bouřkové mraky. Vítr je žene sem.

    Hledím na západ... Soumrak byl vždy ze všech částí dne mému srdci nejbližší. Ta hra světel a mraků! Bohové! Je to to nejúchvatnější divadlo, které vůbec může matka země předvést.

    Pastelové odstíny modře tmavnou. Stmívá se. Konečně! Noc je blízko. Tak blizoučko, že cítím její tajemný dech. Musím spěchat...

    Už září hvězdy. Světélka naděje... Perly z mé čelenky... slzy. Třpytivé slzy bohů, které nad námi vyplakali.

    Pospěš, Idunn!

    V dálce křičí havran, občas se ozve cvrček. V tichu noci slyším zemi, jak sténá pod údery mečů.

    Vítr je čím dál silnější. Už mi schází jen kousek, hora ční přímo přede mnou. Skála je ostrá. Trhá mi šaty, rozdírá ruce. Jsem dcera králů... já nebyla zrozena, aby můj osud přervala bezduchá skála. Musím nahoru. Musím!

    Ach, jsem tady! Zde je balvan a vedle strom... Kde je však Geirmund?

    Ten osamělý havran stále zpívá svou umrlčí píseň. Jako by mě už sama tma neděsila. Ve vichru se pohupuje i vzdálený hvozd a vítr sem unáší jeho nářek beze slov. Bouře je blízko... je cítit jiskření a voda. Snad nezapomněl.

    Geirmunde, slyš mě, Idunn tě volá! Čekám tě v místě, kde's mi přísahal lásku, kde's přísahal věrnost. Kde jsme navždy spojili své osudy. Dnes jsme se měli sejít... a odejít z této země, která je zmítaná válkou.

    Vítr utichl. Nebe je temné. Měsíc a hvězdy se ztratily. Bystřina v dálce se již netřpytí. Mám strach. Geirmunde! Geirmunde!

    Chvěji se jak tětiva luku, z nějž vyletěl šíp.

    —-

    Geirmunde, jsi to ty? Vypadáš jak přízrak... Ne, ty nejsi můj Geirmund. Odejdi. Odejdi výplode ztýrané mysli. Bohové! Proč vidím ducha? Vždyť dýchám, vždyť žiji. A Geirmund též!

    Nebo snad...

    Ne!

    Bratr má meč rudý krví. Proč zabil milého Geirmunda? Svou sestru připravil o štěstí? Jaká zlá náhoda, jaký zrádný bůh vnukl ti myšlenku na hanebný zločin? Zradou, úkladně jsi se ho zbavil. V čestném boji bys prohrál. Vím to. V bitvě Geirmund neměl rovného...

    Kraj pláče pro svého vládce. A já sním. Vzlyky mi otřásají tělem i myslí, z očí se derou slzy. Už necítím strach. Jen bolest... prázdno v srdci... a chladný hněv, který obrátím proti tobě. Padneš mou rukou, bratříčku. Jsem královská štítonoška... umím se pomstít.

    Bohové, s nimiž nyní Geirmund hoduje ve Valhale, mi dali jeho odvahu a sílu. Pomstím Vyvoleného a pak odejdu za ním. Už zanedlouho...

    Znovu se zrodíme a znovu budeme žít, stejně jako Helgi a Sváva. Nám bude patřit vláda nad tímto světem.

    —-

    Svítá.

    Noc končí.

    Jsem sama na posvátném místě, které mělo posvětit můj svazek s ním. Všechno je jinak, bohové. Nit předem daného osudu byla násilím přervána. Norny musí začít znovu, možná ony samy to takhle chtěly...

    Slunce vstává rudé.

    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena