• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2006 » Poezie, starší autoři

    Poezie, starší autoři

    Ročník 2006

    Práce v této kategorii:

  • O poločase
  • Nocenka
  • Perspektiva
  • Stopou Dona Quijota
  • Takové chvíle
  • Vzpomínka
  • Devátá
  • Bezesná noc
  • Samota
  • Úplně bez názvu
  • Podzim života
  • Zamyšlení
  • Napoleon
  • Kolemjdoucí se na smrt směje
  • Harmonikářka
  • Noční toužení
  • Všechno co máš
  • Starostlivá víla
  • Venuše
  • Mládí
  • Hlas Země
  • Brouček
  • Podzim
  • Ideální krása
  • Konečné stadium smečky
  • Sedmikráska
  • Slunečnice
  • Ironie života
  • Trápení
  • Já toužím
  • Příprava ke zblbnutí
  • Posezení
  • Věčná otázka

  • O poločase

    Rostislav NOVÁK (42)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    tak jsem se chytil do svých pastí
    marně hledám cestu pro únik
    já pavouk
    ostrovtipem chtěl jsem tebe zmásti
    zlatou přízi splétat nad propastí
    a ve volných chvílích
    odvar vařit z kurkumy
    
    ty pasti pro tebe měl jsem nachystány
    pohrát si
    a pustit včelku v pravý čas
    sladký mi říkáš
    a já tobě moje paní
    místo výhry v prodloužení
    remíza a poločas

    Nocenka

    Jana VÁVROVÁ (21)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    na hlubokých vodách loďkám z ořechových skořápek
    vítr plachty zotročil
    potom v lesích kolem studánek se mírně otočil
    a houpal větve jako mrtvé moře
    
    tvé ruce podestlaly listovím
    životu co čekal na stvoření
    a napuklý oříšek
    praskl chvilku po setmění
    
    jsou noci kdy námořníkům nezbývá už sil

    Perspektiva

    Radka ZADINOVÁ (35)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Studené kraje...
    Mráz křiví zrcadla
    kolem nás
    na konci kyvadla
    zkameněl čas
    
    Studené kraje...
    Mráz láme zrcadla
    hodiny odbíjí
    pohyby kyvadla
    krásu v nás zabíjí
    
    Studené kraje...
    Mráz spálil zrcadla
    popel nás hřeje
    na chvostu kyvadla
    čas se nám směje

    Stopou Dona Quijota

    Zdeňka VEVERKOVÁ (68)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Ach, tihle básníci
    snovači ideí
    naivní snílkové
    plaše a potají
    v přádelnách bez nití
    do osnov naděje
    sny lidstva vpřádají.
    
    Píší-li o kytkách
    o lásce, o bolu
    jsou s úsměvem trpěni
    inu blázni
    běda však svým perem
    píchnou-li do volů
    pak nevyhnou se trýzni.
    
    Do klád je vsazují
    kůži z nich stahují
    hlavy sečou
    ach, tihle básníci
    snovači ideí
    proč jenom ti blázni
    z cest Dona Quijota
    neutečou.

    Takové chvíle

    Renata ŠINDELÁŘOVÁ (33)

    Jsou takové chvíle
    kdy hluk velkoměsta
    zachvátí flegmatismus
    
    Cinkání tramvaje
    líně teče ulicí
    ani si nevšimneš
    
    Jsou takové chvíle
    kdy tichem lesa
    prorůstají zvuky života
    
    Volání kukačky
    prošumí listovím
    a pak — zavřeš oči

    Vzpomínka

    Hana BENDOVÁ (57)

    Umět malovat
    tak namaluji
    břehy potoka zamrzlé
    a pod tou křehkou krásou
    tisíce spěchajících bublinek
    
    Umět malovat
    tak namaluji
    staré domy z doškových střech
    a staré stromy s ovocem
    s příchutí vzpomínek
    
    Umět malovat
    tak namaluji
    dva vysoké topoly
    na křižovatce cest
    poutník nemohl zabloudit
    nemohl se splést
    
    Umět malovat
    tak namaluji
    vesničku
    co na dlaň se vejde
    školu
    faru
    kostel
    hřbitůvek malý jako pěst
    
    Já malovat neumím
    jen v linkách vzpomínek
    náhodné poutníky vést

    Ovidiovi
    In memoriam

    Renata EMINGEROVÁ (37)

    Motto: "Vlna, která se převalila se nevrátí. Ani čas, který utekl, už nevrátíme nikdy zpět" — Publius Ovidius Nasó

    Lidský úděl, drahý,
    zdá se
    nespravedlivý.
    Ale to jen proto (Ho!)
    když šššššš
    ohlíží
    se zpátky.
    
    A to se nedělá...
    
    Kdyby.. pořád
    kupředu utíkali —
    došli by zpět k Ráji,
    Columbové Malověrní...
    
    Jen k Bohu —
    není cesty "zpátky"
    
    ... a kdyby tloukli a tloukli — třeba by se Brána otevřela. Tak se to dělá, Ježíš pravil...
    Ps. Třeba je ještě Čas ten zvláštní prostor jen pro lidi Stvořený... stačí
    nebýt líní jak líni či vepři. Tak ve tři. Jako včera. Co jsem to chtěla? Jen.. pomilovat, Tě.. Stále a navzdory.

    Devátá

    Marie ROZBOROVÁ (33)

    housličky...
    ach ty virtuóz...
    mně nikdo nezabrání
    celou doposlechnout sonátu.
    na co máš chuť
    už dávno sklízíš
    ale pořád
    čekáš na dozrání

    Bezesná noc

    Lucie ZOCHOVÁ (24)

    "Oči se ti klíží,
    chce se ti spát.
    Víčka jsou jako z olova,
    (jsou) jako z olova,
    ty pozvolna usínáš,
    pozvolna usínáš.
    Chce se ti spát,
    začíná tvá pouť,
    krajinou snů.
    Oči se ti klíží,
    víčka jsou jako z olova,
    (jsou) jako z olova,
    nic jiného než sny nevnímáš,
    nic než sny (nevnímáš) ...
    SPÍŠ, SPÍŠ, SPÍŠ.
    
    Spíš a sníš
    a vůbec nic nevíš,
    nevíš
    a věříš,
    falešným přísahám.
    
    Spíš a sníš
    a ani trochu netušíš,
    netušíš,
    jak sladce,
    chutná pomsta má.
    
    Tak hádej, kdo jsem já?
    Jsem noční můra, co nedá ti spát.
    
    Spíš a sníš,
    nesníš, nespíš
    a nesníš,
    jsem zmatená.
    
    Zpívám si baladu o naději, že krásně je mi,
    i když toužebné přání spánku,
    vyslyšeno není.
    Beránci skáčou přes plot,
    jak tupý ovce.
    Počítadlo už dávno sežraly červy
    a rez.
    
    Proč nemůžu spát, když tak chce se mi?
    
    Spíš a sníš
    a na hodinách je
    něco o pátý,
    o pátý
    a mý vědomí,
    nechce se vzdát...
    
    já chci spát!!!!!!!!

    Samota

    Jitka LINHARTOVÁ (47)

    Odsoudils mě do samoty
    to se přece nedělá
    odsoudils mě do samoty
    za to jsem tě proklela
    
    Pošlapal jsi moji lásku
    to se přece nedělá
    je to jak bys zlomil křídla
    nevinného anděla
    
    A to se přece nedělá

    Úplně bez názvu

    Rudolf KOUTENSKÝ (48)

    Toporně tu stojí
    na konci věty vykřičník!
    Hrdě a mocně
    stál zde stokrát, tisíckrát!
    Na to jsem si už zvyk!
    
    Snad taky jednou zestárne
    a stane se z něj
    docela opuštěný,
    infantilní otazník?

    Podzim života

    Václav HANTÁK (48)

    Těším se ...
    
    Až stromy obléknou
    barevný háv
    listy spadané navléknou
    čas, tón snů a harf
    
    Až kapky ozdobí
    dlaně i vyhřátou zemi
    až nastane období
    nejkrásnější mezi všemi
    
    Těším se ...
    
    Až vítr sladce zavane
    až nezbude prázdnota
    až v tichosti nastane
    Můj podzim života

    Zamyšlení

    Zdeněk KUČERA (59)

    Pohladil chlapec dívku
    a políbil ji do vlasů,
    pak zvedl ji něžně v náruč svoji,
    čas ten uložil si pro krásu.
    
    Vybuchl granát někde v dáli,
    křik a pláč se odtud ozýval,
    dětí a žen prosebné volání,
    zas masakr se někde stal.
    
    Stojí tu v uniformě mladý muž,
    třímá samopal a druhý proti němu nůž,
    když jejich oči na chvíli se setkaly,
    uslyšet pláč matek co je chovaly.
    
    Položil chlapec dívku v trávu zelenou,
    pohladil prsa co se láskou dmou,
    svými ústy zadusil dívky něžné vzdychání,
    rodí se člověk do lásky — bolu — strádání?
    
    Slyšet je dávky samopalu,
    výkřiky prach a vítr vzal,
    na zemi leží mrtví — oči otevřeny,
    co člověk člověku udělal.
    
    Pohladil chlapec dívku
    a políbil ji do vlasů,
    pak zvedl ji v náruč svoji,
    čas ten uložil si v srdci pro krásu.

    Napoleon

    Jan URBAN (27)

    Všichni ti mocní Evropy,
    kterým dnes šlapu na paty,
    již by mi chtěli napsat parte.
    Jsem Napoleon Bonaparte.
    
    Sám k sobě chodím pro rady,
    v čele obrovské armády,
    semknuta pevně do šiku,
    zdraví mou rodnou Korsiku.
    
    Zaměstná dlouho písaře,
    ta bitva pro tři císaře,
    mnohá ji bude spílat vdova,
    až střetneme se u Slavkova.
    
    Vojsko mi čestně zatleská,
    vtrhli jsme prudce do Ruska,
    hlad a mráz však nás nazpět štvou,
    zastavil jsem se před Moskvou.
    
    Nakonec místo odměny
    na ostrov Svaté Heleny
    veze mě cháska otrlá.
    Ach, nebýt toho Waterla.

    Kolemjdoucí se na smrt směje

    Pavel HRÁČEK (22)

    Motto: "Nesoudím, jen nechci zapomenout." — Max Mannheimer, který přežil hrůzy tábora v Osvětimi

    Na strništích slyším ryk
    Spatřím očí slzný žal
    Lehce by si člověk zvyk
    Když na povrch své kůže duši rval
    
    V tichosti listů šumících
    Zlověstné křiky ticha do tmy
    Houfy lidu na smrt zdravících
    Vykoupení stále nikde-bože ty
    
    Ty-v tom pochodu beze stínů
    I ta bestie se usmívá
    A bílá chudobka žere hlínu
    Na zemi krása skomírá
    
    Sladká slova lásky dusil
    Klečíc hlavu v dlaních má
    Touhu chudák neokusil
    Bolí ho to-UMÍRÁ

    Harmonikářka

    Julius BENKO (24)
    (věnováno písničkářce Janě Vébrové)

    Po klávesách tančí prsty bílé
    nepatřící dívce, ale víle,
    která s nástrojem svým je jedno tělo,
    když v melodickém transu jí lokna zdobí čelo.
    
    U srdce pálí její hudební mše
    a ona hraje, zpívá — říká vše.
    Tak něžná a přece hráze boří,
    svou písní, která opravdostí hoří.
    
    V kuželu světla propůjčuje lidem duši
    a ten, kdo neslyšel jí na vlastní uši
    nepochopí, že jakmile s hraním ustane
    od publika potleskem tisíc díků dostane.

    Noční toužení

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (64)

    Po větru v korunách stromů
    lásko, vzkazy mně posíláš!
    Po dešti, jež stéká mně ze rtů
    znovu a znovu, ty mě líbáš!
    Vánkem, který oknem sem proudí,
    on dotyky něhy a lásky u mě loudí!
    Všechny nadpozemské síly přivolává,
    protože sám se mnou být nemůže!
    Prý u milenek se to často stává,
    když muži chtějí se dotýkat rtů
    a jejich voňavé hladké kůže!

    Všechno co máš

    Jaroslav BROŽKA (50)

    Březnový dech, takové žití
    jarní slasti...
    Hučka sotva zavěšena, bačkora zánovní
    blizna ejakulátem obsypaná ústí v zázrak zrn vzrostlých
    (pro všechny dost krmení, obzor prázdný ztemnění)
    KREV MÁ POKRAČOVÁNÍ...
    
    Srpnový dech, takové žití
    letní slasti...
    Osoba v pravdě vážena, pevnost postavená
    Vzlet ptačích Ikarů pouhá kyselá představa sražená
    (mrzký denár neschází, věk to běžných nesnází)
    VNITŘNÍ METASTÁZA USPOKOJENÍ...
    
    Druhý dech, druhé žití
    druhé slasti... .
    Citů "Velký třesk", báchorka zábavná
    Však duše nově poznaná impulsem tancům extází
    (nestačí tvé postavení, kůží husí blízkých pohlazení)
    HEKTICKÝ NÁPOJ VZRUŠENÍ
    
    Jiný dech, jiné žití
    božské slasti...
    Výboj odhaluje hladinu, déšť vařící
    ikona srdce blahem snad v sprše zhroucená
    (koňský znoj a želví páření, zvonivý smích vábení)
    MOCNÉ STAHY MILOVANÍ...
    
    Jiný dech, karta otočená
    ďáblů trápení...
    těžký infarkt duševní přináší nemoc konopnou
    zhanobený pocit rozkvetlých luk předčasně spasených
    (zvrhlé síly k překonání, od sobectví oproštění)
    HUTNÝ ZVRATEK VZDÁLENÍ...
    
    Podzimní dech, takové žití
    replika slasti...
    Hučka pevně zavěšená, bačkora vyšláplá
    Blizna hmyzem opylená al nitro klasu zvadlé
    (budoucnost smutné černění, beznaděj citů spříznění)
    VŠECHNO CO MÁŠ...
    
    A na krku zimní dech

    Starostlivá víla

    Petra ŠOLCOVÁ (27)

    Vánek stromem něžné kýve,
    ve kmeni se kdosi hýbe.
    Bydlí tam stromová víla,
    dívka drobná, krásná, milá.
    S dlouhými vlasy větřík si hraje,
    hedvábný lehký šat ve větvích
    vlaje.
    Dobrým je duchem svého domu,
    rozložitého, starého stromu.
    Přes zimu koruna tiše sní,
    víla jí spřádá pěkné sny.
    Větve jsou přikryté peřinkou bílou,
    malá je hlídá, ať nenastydnou!
    Přeje si ať brzičko,
    vyjde jarní sluníčko...
    O pupeny se pak stará,
    s velkou péčí, jako máma.
    Bdí nad nimi v noci, ve dne,
    sotva si tak chvilku sedne.
    Strom pak sladce voní, kvete,
    hezčí jen tak nenajdete.
    V létě zelené má listí,
    víla mu je s láskou čistí.
    Přichází okamžik odpočinku,
    ve květy vonícím, chladném
    stínku.
    Krajem letí píseň ptáčků,
    na nebi je málo mráčků.
    Kytky kolem voní, pučí,
    včelky spokojeně bzučí.
    Když končí ten krásný čas,
    přichází k nám podzim zas.
    Víla listy štětcem barví,
    míchá každý odstín barvy.
    Vítr potom roznáší je,
    dětem do celého kraje.
    Martin k nám přijíždí na bílém
    koni,
    to už vílu čas trochu honí.
    Vichr změnil se z malého vánku,
    dívka strom ukládá k zimnímu
    spánku.
    Nabírá přes zimu potřebné síly,
    korunu pokrývá kožíšek bílý.
    Zatímco stromek odpočívá,
    hlídá ho víla starostlivá.
    Dobře plní svůj velký úkol,
    jakož i pečlivé víly vůkol.
    Že v lese všechno řád svůj má,
    o to se Příroda postará....

    Venuše

    Petr MIŠ (44)

    Jsi hezká, jak ta Venuše,
    antického mistra znalce, kameníka, sochaře.
    Co živ byl prací uměleckou,
    někdy také vírou světskou.
    Co sochu krásnou vytesal
    a pod hvězdami jméno dal.
    
    Moc pěknou sochu vytvořil,
    že sám sebe tím znetvořil.
    Vládci svému ji věnoval
    a on mu za ni děkoval.
    Zahrnul ho mnoha dary,
    které mu pak zase vzali.
    Na rozkaz ho zabili
    a za městem do Tiberu vhodili.
    
    Řeka skrývá další tělo,
    město se tím uklidilo.
    Vládce pak se pyšnil dílem,
    které nevzešlo ze státních dílen.
    Ruka kameníka Venuši stvořila,
    někomu do sbírky moc se hodila.
    Zločin tak spáchat nechal, věz,
    že vše, co tvoje není, vždy panovníkovo jest.
    
    Byla to jeho sochařova Venuše,
    co dodnes stojí na dvoře,
    věčného města Říma,
    co dějiny světa psaly zpříma.
    Tvář její dodnes je bez poskvrny
    a lidé za ta léta k ní stále vzhlíží
    a chválí slovy...
    
    Antický mistr znalec,
    by jistě zdvihl palec.
    Tak mocné dílo vytvořil,
    že panovníka tím znetvořil.
    On mistr však v nebi sídlí
    a zlý vládce z kotle bolestí,
    k němu vzhlíží.

    Mládí

    Věra NĚMEČKOVÁ (58)

    Mládí krásným věkem oplývá
    opatruj jej
    je to křehká květina
    
    I růže
    královna květin
    své trny mívá
    Zranit nechce, stane-li se
    kdekdo jí zazlívá
    
    Svého Já si považuj
    Dost času
    na prsten kulatý a tiché vzdechy
    Konečně
    jsem Tvá a Ty jsi můj
    
    Mládí krásným věkem oplývá
    opatruj jej
    Vždyť
    druhého nádhernějšího nebývá

    Hlas Země

    Alena KAVKOVÁ (35)

    Z hloubi Země slyším hlas,
    slyším ho teď zas a zas.
    Z hlubin pláče Země,
    jakoby ten hlas byl ve mně.
    
    Co děláš člověče,
    snad spíš,
    Zemi svou přece nezničíš!
    Samá špína, smrad a dým,
    zítra už hlavu k spánku nesložím?
    
    Člověče pojď a zvedni se,
    na chvilku o Zemi zasni se.
    Jak chceš zítra žít,
    jaká by Země měla být.
    
    Udělat musíš něco pro Zemi,
    aby nezbyly jen kameny.

    Brouček

    Květa PACIGOVÁ (22)

    Žluté listí na zem padá,
    malý brouček k nebi hlavu zvedá.
    Jako by chtěl něco celému světu říci,
    jak by chtěl být něco víc.
    Být víc než malý brouček,
    jenž je od smrti jen krůček.
    Každým okamžikem může být botou či kopytem do trávy zašlápnut,
    navždy pak světem svým zapomenut.
    Tolik by toho chtěl dokázat,
    své krovky každému ukázat.
    Dobrou povahou a talentem se prokázat,
    avšak nemá šanci s naším světem kontakt navázat.
    Nikdo o něj zájem nemá
    a tak u Boha útěchu hledá.
    Roztáhne krovky, odstartuje a poletí,
    kam... zatím ještě netuší.
    Snad jinde bude lepší kraj,
    kde malé broučky rádi maj.
    Jestli do té doby ještě bude žít,
    radost bude mít,
    když si někdo jeho výjimečnosti všimne
    a mezi slavné brouky jej zdvihne.
    Z malého broučka poté bude velký brouk,
    který se do uměleckého světa kouk.
    Už nebude tak malý,
    bude toho světa znalý...

    Podzim

    Daniel MARCIKÁN (27)

    Už brzy přijde podzim
    Zas sněží do krůpějí (vín)
    Mraky slzí, svět kráčí do zim a řídí se hmatem
    Listy zlatem rezivějí,
    Ptáky to mrzí, déšť hlavy smáčí a města šedivějí.

    Ideální krása

    Jan HOŠEK (22)

    Uplácal bych ženu z hlíny
    postavil jí tělo nádherné
    dívali bychom se společně na lekníny
    na labutě pastelkami zbarvené
    
    uplácal já ženu z hlíny
    dal jí jméno vznešené
    druhý den procházkou od bažiny
    ptám se - proč si ke mně na lavičku nesedne
    
    na lavičce kde romantika oslní krásky
    dívala se smutnýma očima
    já koupil jí šaty se zlatými podvazky
    hladil jsem ji, ona necítila
    
    nelíbím se vám má paní, nechte mne hádat
    na kolena před vámi budu padat
    utrhnu vám třešně do vlasů v Edenu
    učeši vaše kadeře jedním z diamantových hřebenů
    
    týden jako voda v kádince prchla
    nalezl jsem ronit mou paní perličky
    ideální, nejhezčí v lítosti ke slovům se vrhla
    pane nerozumím lidem, nechápu červené písničky
    
    vraťte mi tělo na kterém mi záleží
    při rozbřesku kdy luna pěje árie
    prosím jen vám osud můj náleží
    dala mi prvně poslední polibek Marie
    
    nyní pláču u stromečku jenž mi žloutne
    miloval jsem její krásu
    vyčítat mohu to staré loutně
    já sobec, já miloval jen tělo na hladině...na obrazu
    
    o týden později zamilován do dívky obyčejné
    vše zdálo se jiné přesto stejné
    stromeček počal zelenat a plody dávat
    když ta dívka jala se mnou se vdávat
    
    někdy mám pocit, že nás ten malý stromek pozoruje
    svýma očima mezi lístečky...

    Konečné stadium smečky

    Kateřina HEJRALOVÁ (21)

    Sedíme tady
    se svými vnady
    a everybody
    dostáváme sody.
    
    Z kousku krokodýlí hlavy
    Křičí zajíček s osudem také nejasným
    : "Hody, hody doprovody..."
    (To nesním, bdím a jsem tím kým jsem, opravdu není to jen sen.)
    
    Svoboda jako lék se teď projevila,
    Obnažuje prozatím jen kus svého díla.
    Počká si, počká a snad i dočká večera před ránem,
    pak začne si třeba zas s jiným pánem.
    
    S dlouhým táhlem ukazatele v éře,
    Kde si v chaotické posloupnosti ona jeho béře nezavírajíc za sebou dvéře,
    by se ani neopovážila určit na kolik západů by eventuelně zamkla,
    Ví to jen ta branka...
    
    objekt její je však plení a tím mění i ráz okolností,
    najednou je zas míň možností,
    tak kostrami chtíče rozdává pulzující míče_
    
    _ uvnitř něho křič, zvenku mlč,
    100 let do sebe kopej, při tom se krč,
    a nakonec zvlč ve smečce lidstva
    jakožto takového stádia konečného.

    Sedmikráska

    Zdeněk HANTÁK (22)

    TiSíce květů na pláni
    jeden mi smutEk zahání
    
    Plátku bílý ...
    
    Mám si přát?
    Do Dlaně trhat?
    Stále brát?
    Říkat si Má, nemá rád?
    Touhou se tIše smát?
    PlátKu bílý...
    Ano — ne?
    dRuhý, třetí...
    ZaplAne?
    
    Na dlani Sedmikrásky
    odpovědi na otázKy
    a nA srdci...?
    stále vrásky

    Slunečnice

    Olga RATHOVÁ (48)

    Kdyby člověk mohl říci, že šťasten je
    snad mít bitvy vyhrané nad sebou samým že zrozen byl
    v daný okamžik, jež mu bylo dobro dopřáno, vyplnit chvíle
    dané.
    
    Vždyť jak krůpěj rosy co nám žití dává.
    Nechodíme bosi a dobou která přináší cosi nového.
    Být zamklý v daný okamžik a to z lístků okvětí můžeš číst
    snad i v ledačems jiném, dozvíme se osud pravý, který nám dá zdraví.
    
    Čísti osud vybraný který budujeme sami, čas přináší.
    Však jen sami můžeme věřit v osud duší, které si
    dáme vystrojit, ať už ve spánku, jež se ti zdál,
    že život plyne jako blázen.
    
    A tak snes se rychle na zem, ať prožiješ chvíle
    napětí, kam tě osud zavál a můžeš být sám sobě král.

    Ironie života

    Jiří OUŘEDNÍK (79)

    Kdys smával jsem se studentíkům,
    když rukou neumělou
    svým dívkám verše tvořili.
    
    Dnes, ač skráň již stříbrem prokvétá,
    jak oni tehdy,
    pro tebe verše píšu já.

    Trápení

    Jiří OUŘEDNÍK (79)

    Proč srdce v hrdle buší,
    když potkati tě mám?
    Když oslovím tě,
    proč chví se v hrdle hlas?
    ač věru je to trapné,
    chci trpět zas a zas.

    Já toužím

    Jiří OUŘEDNÍK (79)

    Já toužím v oči tvé hledět,
    já toužím přistoupit blíž,
    já toužím ruce tvé tisknout,
    že toužím — ty dobře víš.
    
    Já toužím vlasy tvé hladit,
    já toužím co tě znám již,
    já toužím ústa tvá líbat,
    že budu — ty dobře víš.

    Příprava ke zblbnutí

    Bohumil HRUBEŠ (42)

    Myslet, přemýšlet, uvažovat
    Tolik názvů pro výraz muk
    Myslet by měl člověk pořád
    A přemýšlet
    Jen o tom co život mu vnuk
    Co prožil a jaká má na to najít slova
    
    Když však bezcílnost se vám do života vmotá
    O ni přemýšlet je hluchá nota
    a ze stakata těchto not
    zalévá mé čelo pot.
    Myšlenka jiskrná bezcílností ovitá v nicotě zaniká
    A nicota je černý bod ve kterém se celý svět smotá

    Posezení

    Bohumil HRUBEŠ (42)

    Sedíš, sedím, sedíme
    ty kávu a já čaj
    oni si spolu povídaj
    
    Sedíš, sedím, sedíme
    a k růži spolu voníme
    mě je děsně fajn
    
    Sedíš, sedím, sedíme
    a jeden o druhém nevíme
    co k sobě cítíme
    
    Sedíš, sedím, sedíme
    proč na sebe hledíme
    když pohledy se nesetkaj
    
    Sedíš, sedím, sedíme
    ještě kávu, ne tak čau
    a honem na tramvaj.

    Věčná otázka

    Jiří KADLUS (67)

    Psát či nepsat?
    Toť otázka!?!
    Věčná.
    Kdo jí rozumí?
    Odpověď?
    Snadná: Psát!
    Když umí!
    
    Tak znovu: Psát — nepsat?
    Toť otázka?!
    Věčná.
    Kdo jí rozumí?
    Odpověď?
    Snadná: Nepsat!
    Když neumí!
    
    Ještě jednou: Psát, či nepsat?
    Toť otázka!
    Zapeklitá, věčná.
    Odpověď?
    Zbývají otazníky.
    Učení z nebe nepadaj.
    Svět přichází o básníky.
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena