tak jsem se chytil do svých pastí marně hledám cestu pro únik já pavouk ostrovtipem chtěl jsem tebe zmásti zlatou přízi splétat nad propastí a ve volných chvílích odvar vařit z kurkumy ty pasti pro tebe měl jsem nachystány pohrát si a pustit včelku v pravý čas sladký mi říkáš a já tobě moje paní místo výhry v prodloužení remíza a poločas↑
na hlubokých vodách loďkám z ořechových skořápek vítr plachty zotročil potom v lesích kolem studánek se mírně otočil a houpal větve jako mrtvé moře tvé ruce podestlaly listovím životu co čekal na stvoření a napuklý oříšek praskl chvilku po setmění jsou noci kdy námořníkům nezbývá už sil
Studené kraje... Mráz křiví zrcadla kolem nás na konci kyvadla zkameněl čas Studené kraje... Mráz láme zrcadla hodiny odbíjí pohyby kyvadla krásu v nás zabíjí Studené kraje... Mráz spálil zrcadla popel nás hřeje na chvostu kyvadla čas se nám směje↑
Ach, tihle básníci snovači ideí naivní snílkové plaše a potají v přádelnách bez nití do osnov naděje sny lidstva vpřádají. Píší-li o kytkách o lásce, o bolu jsou s úsměvem trpěni inu blázni běda však svým perem píchnou-li do volů pak nevyhnou se trýzni. Do klád je vsazují kůži z nich stahují hlavy sečou ach, tihle básníci snovači ideí proč jenom ti blázni z cest Dona Quijota neutečou.↑
Jsou takové chvíle kdy hluk velkoměsta zachvátí flegmatismus Cinkání tramvaje líně teče ulicí ani si nevšimneš Jsou takové chvíle kdy tichem lesa prorůstají zvuky života Volání kukačky prošumí listovím a pak — zavřeš oči↑
Umět malovat tak namaluji břehy potoka zamrzlé a pod tou křehkou krásou tisíce spěchajících bublinek Umět malovat tak namaluji staré domy z doškových střech a staré stromy s ovocem s příchutí vzpomínek Umět malovat tak namaluji dva vysoké topoly na křižovatce cest poutník nemohl zabloudit nemohl se splést Umět malovat tak namaluji vesničku co na dlaň se vejde školu faru kostel hřbitůvek malý jako pěst Já malovat neumím jen v linkách vzpomínek náhodné poutníky vést↑
Motto: "Vlna, která se převalila se nevrátí. Ani čas, který utekl, už nevrátíme nikdy zpět" — Publius Ovidius Nasó
Lidský úděl, drahý, zdá se nespravedlivý. Ale to jen proto (Ho!) když šššššš ohlíží se zpátky. A to se nedělá... Kdyby.. pořád kupředu utíkali — došli by zpět k Ráji, Columbové Malověrní... Jen k Bohu — není cesty "zpátky"↑... a kdyby tloukli a tloukli — třeba by se Brána otevřela. Tak se to dělá, Ježíš pravil... Ps. Třeba je ještě Čas ten zvláštní prostor jen pro lidi Stvořený... stačínebýt líní jak líni či vepři. Tak ve tři. Jako včera. Co jsem to chtěla? Jen.. pomilovat, Tě.. Stále a navzdory.
housličky... ach ty virtuóz... mně nikdo nezabrání celou doposlechnout sonátu. na co máš chuť už dávno sklízíš ale pořád čekáš na dozrání↑
"Oči se ti klíží, chce se ti spát. Víčka jsou jako z olova, (jsou) jako z olova, ty pozvolna usínáš, pozvolna usínáš. Chce se ti spát, začíná tvá pouť, krajinou snů. Oči se ti klíží, víčka jsou jako z olova, (jsou) jako z olova, nic jiného než sny nevnímáš, nic než sny (nevnímáš) ... SPÍŠ, SPÍŠ, SPÍŠ. Spíš a sníš a vůbec nic nevíš, nevíš a věříš, falešným přísahám. Spíš a sníš a ani trochu netušíš, netušíš, jak sladce, chutná pomsta má. Tak hádej, kdo jsem já? Jsem noční můra, co nedá ti spát. Spíš a sníš, nesníš, nespíš a nesníš, jsem zmatená. Zpívám si baladu o naději, že krásně je mi, i když toužebné přání spánku, vyslyšeno není. Beránci skáčou přes plot, jak tupý ovce. Počítadlo už dávno sežraly červy a rez. Proč nemůžu spát, když tak chce se mi? Spíš a sníš a na hodinách je něco o pátý, o pátý a mý vědomí, nechce se vzdát... já chci spát!!!!!!!!↑
Odsoudils mě do samoty to se přece nedělá odsoudils mě do samoty za to jsem tě proklela Pošlapal jsi moji lásku to se přece nedělá je to jak bys zlomil křídla nevinného anděla A to se přece nedělá↑
Toporně tu stojí na konci věty vykřičník! Hrdě a mocně stál zde stokrát, tisíckrát! Na to jsem si už zvyk! Snad taky jednou zestárne a stane se z něj docela opuštěný, infantilní otazník?↑
Těším se ... Až stromy obléknou barevný háv listy spadané navléknou čas, tón snů a harf Až kapky ozdobí dlaně i vyhřátou zemi až nastane období nejkrásnější mezi všemi Těším se ... Až vítr sladce zavane až nezbude prázdnota až v tichosti nastane Můj podzim života↑
Pohladil chlapec dívku a políbil ji do vlasů, pak zvedl ji něžně v náruč svoji, čas ten uložil si pro krásu. Vybuchl granát někde v dáli, křik a pláč se odtud ozýval, dětí a žen prosebné volání, zas masakr se někde stal. Stojí tu v uniformě mladý muž, třímá samopal a druhý proti němu nůž, když jejich oči na chvíli se setkaly, uslyšet pláč matek co je chovaly. Položil chlapec dívku v trávu zelenou, pohladil prsa co se láskou dmou, svými ústy zadusil dívky něžné vzdychání, rodí se člověk do lásky — bolu — strádání? Slyšet je dávky samopalu, výkřiky prach a vítr vzal, na zemi leží mrtví — oči otevřeny, co člověk člověku udělal. Pohladil chlapec dívku a políbil ji do vlasů, pak zvedl ji v náruč svoji, čas ten uložil si v srdci pro krásu.↑
Všichni ti mocní Evropy, kterým dnes šlapu na paty, již by mi chtěli napsat parte. Jsem Napoleon Bonaparte. Sám k sobě chodím pro rady, v čele obrovské armády, semknuta pevně do šiku, zdraví mou rodnou Korsiku. Zaměstná dlouho písaře, ta bitva pro tři císaře, mnohá ji bude spílat vdova, až střetneme se u Slavkova. Vojsko mi čestně zatleská, vtrhli jsme prudce do Ruska, hlad a mráz však nás nazpět štvou, zastavil jsem se před Moskvou. Nakonec místo odměny na ostrov Svaté Heleny veze mě cháska otrlá. Ach, nebýt toho Waterla.↑
Motto: "Nesoudím, jen nechci zapomenout." — Max Mannheimer, který přežil hrůzy tábora v Osvětimi
Na strništích slyším ryk Spatřím očí slzný žal Lehce by si člověk zvyk Když na povrch své kůže duši rval V tichosti listů šumících Zlověstné křiky ticha do tmy Houfy lidu na smrt zdravících Vykoupení stále nikde-bože ty Ty-v tom pochodu beze stínů I ta bestie se usmívá A bílá chudobka žere hlínu Na zemi krása skomírá Sladká slova lásky dusil Klečíc hlavu v dlaních má Touhu chudák neokusil Bolí ho to-UMÍRÁ↑
Po klávesách tančí prsty bílé nepatřící dívce, ale víle, která s nástrojem svým je jedno tělo, když v melodickém transu jí lokna zdobí čelo. U srdce pálí její hudební mše a ona hraje, zpívá — říká vše. Tak něžná a přece hráze boří, svou písní, která opravdostí hoří. V kuželu světla propůjčuje lidem duši a ten, kdo neslyšel jí na vlastní uši nepochopí, že jakmile s hraním ustane od publika potleskem tisíc díků dostane.↑
Po větru v korunách stromů lásko, vzkazy mně posíláš! Po dešti, jež stéká mně ze rtů znovu a znovu, ty mě líbáš! Vánkem, který oknem sem proudí, on dotyky něhy a lásky u mě loudí! Všechny nadpozemské síly přivolává, protože sám se mnou být nemůže! Prý u milenek se to často stává, když muži chtějí se dotýkat rtů a jejich voňavé hladké kůže!↑
Březnový dech, takové žití jarní slasti... Hučka sotva zavěšena, bačkora zánovní blizna ejakulátem obsypaná ústí v zázrak zrn vzrostlých (pro všechny dost krmení, obzor prázdný ztemnění) KREV MÁ POKRAČOVÁNÍ... Srpnový dech, takové žití letní slasti... Osoba v pravdě vážena, pevnost postavená Vzlet ptačích Ikarů pouhá kyselá představa sražená (mrzký denár neschází, věk to běžných nesnází) VNITŘNÍ METASTÁZA USPOKOJENÍ... Druhý dech, druhé žití druhé slasti... . Citů "Velký třesk", báchorka zábavná Však duše nově poznaná impulsem tancům extází (nestačí tvé postavení, kůží husí blízkých pohlazení) HEKTICKÝ NÁPOJ VZRUŠENÍ Jiný dech, jiné žití božské slasti... Výboj odhaluje hladinu, déšť vařící ikona srdce blahem snad v sprše zhroucená (koňský znoj a želví páření, zvonivý smích vábení) MOCNÉ STAHY MILOVANÍ... Jiný dech, karta otočená ďáblů trápení... těžký infarkt duševní přináší nemoc konopnou zhanobený pocit rozkvetlých luk předčasně spasených (zvrhlé síly k překonání, od sobectví oproštění) HUTNÝ ZVRATEK VZDÁLENÍ... Podzimní dech, takové žití replika slasti... Hučka pevně zavěšená, bačkora vyšláplá Blizna hmyzem opylená al nitro klasu zvadlé (budoucnost smutné černění, beznaděj citů spříznění) VŠECHNO CO MÁŠ... A na krku zimní dech↑
Vánek stromem něžné kýve, ve kmeni se kdosi hýbe. Bydlí tam stromová víla, dívka drobná, krásná, milá. S dlouhými vlasy větřík si hraje, hedvábný lehký šat ve větvích vlaje. Dobrým je duchem svého domu, rozložitého, starého stromu. Přes zimu koruna tiše sní, víla jí spřádá pěkné sny. Větve jsou přikryté peřinkou bílou, malá je hlídá, ať nenastydnou! Přeje si ať brzičko, vyjde jarní sluníčko... O pupeny se pak stará, s velkou péčí, jako máma. Bdí nad nimi v noci, ve dne, sotva si tak chvilku sedne. Strom pak sladce voní, kvete, hezčí jen tak nenajdete. V létě zelené má listí, víla mu je s láskou čistí. Přichází okamžik odpočinku, ve květy vonícím, chladném stínku. Krajem letí píseň ptáčků, na nebi je málo mráčků. Kytky kolem voní, pučí, včelky spokojeně bzučí. Když končí ten krásný čas, přichází k nám podzim zas. Víla listy štětcem barví, míchá každý odstín barvy. Vítr potom roznáší je, dětem do celého kraje. Martin k nám přijíždí na bílém koni, to už vílu čas trochu honí. Vichr změnil se z malého vánku, dívka strom ukládá k zimnímu spánku. Nabírá přes zimu potřebné síly, korunu pokrývá kožíšek bílý. Zatímco stromek odpočívá, hlídá ho víla starostlivá. Dobře plní svůj velký úkol, jakož i pečlivé víly vůkol. Že v lese všechno řád svůj má, o to se Příroda postará....↑
Jsi hezká, jak ta Venuše, antického mistra znalce, kameníka, sochaře. Co živ byl prací uměleckou, někdy také vírou světskou. Co sochu krásnou vytesal a pod hvězdami jméno dal. Moc pěknou sochu vytvořil, že sám sebe tím znetvořil. Vládci svému ji věnoval a on mu za ni děkoval. Zahrnul ho mnoha dary, které mu pak zase vzali. Na rozkaz ho zabili a za městem do Tiberu vhodili. Řeka skrývá další tělo, město se tím uklidilo. Vládce pak se pyšnil dílem, které nevzešlo ze státních dílen. Ruka kameníka Venuši stvořila, někomu do sbírky moc se hodila. Zločin tak spáchat nechal, věz, že vše, co tvoje není, vždy panovníkovo jest. Byla to jeho sochařova Venuše, co dodnes stojí na dvoře, věčného města Říma, co dějiny světa psaly zpříma. Tvář její dodnes je bez poskvrny a lidé za ta léta k ní stále vzhlíží a chválí slovy... Antický mistr znalec, by jistě zdvihl palec. Tak mocné dílo vytvořil, že panovníka tím znetvořil. On mistr však v nebi sídlí a zlý vládce z kotle bolestí, k němu vzhlíží.↑
Mládí krásným věkem oplývá opatruj jej je to křehká květina I růže královna květin své trny mívá Zranit nechce, stane-li se kdekdo jí zazlívá Svého Já si považuj Dost času na prsten kulatý a tiché vzdechy Konečně jsem Tvá a Ty jsi můj Mládí krásným věkem oplývá opatruj jej Vždyť druhého nádhernějšího nebývá↑
Z hloubi Země slyším hlas, slyším ho teď zas a zas. Z hlubin pláče Země, jakoby ten hlas byl ve mně. Co děláš člověče, snad spíš, Zemi svou přece nezničíš! Samá špína, smrad a dým, zítra už hlavu k spánku nesložím? Člověče pojď a zvedni se, na chvilku o Zemi zasni se. Jak chceš zítra žít, jaká by Země měla být. Udělat musíš něco pro Zemi, aby nezbyly jen kameny.↑
Žluté listí na zem padá, malý brouček k nebi hlavu zvedá. Jako by chtěl něco celému světu říci, jak by chtěl být něco víc. Být víc než malý brouček, jenž je od smrti jen krůček. Každým okamžikem může být botou či kopytem do trávy zašlápnut, navždy pak světem svým zapomenut. Tolik by toho chtěl dokázat, své krovky každému ukázat. Dobrou povahou a talentem se prokázat, avšak nemá šanci s naším světem kontakt navázat. Nikdo o něj zájem nemá a tak u Boha útěchu hledá. Roztáhne krovky, odstartuje a poletí, kam... zatím ještě netuší. Snad jinde bude lepší kraj, kde malé broučky rádi maj. Jestli do té doby ještě bude žít, radost bude mít, když si někdo jeho výjimečnosti všimne a mezi slavné brouky jej zdvihne. Z malého broučka poté bude velký brouk, který se do uměleckého světa kouk. Už nebude tak malý, bude toho světa znalý...↑
Už brzy přijde podzim Zas sněží do krůpějí (vín) Mraky slzí, svět kráčí do zim a řídí se hmatem Listy zlatem rezivějí, Ptáky to mrzí, déšť hlavy smáčí a města šedivějí.↑
Uplácal bych ženu z hlíny postavil jí tělo nádherné dívali bychom se společně na lekníny na labutě pastelkami zbarvené uplácal já ženu z hlíny dal jí jméno vznešené druhý den procházkou od bažiny ptám se - proč si ke mně na lavičku nesedne na lavičce kde romantika oslní krásky dívala se smutnýma očima já koupil jí šaty se zlatými podvazky hladil jsem ji, ona necítila nelíbím se vám má paní, nechte mne hádat na kolena před vámi budu padat utrhnu vám třešně do vlasů v Edenu učeši vaše kadeře jedním z diamantových hřebenů týden jako voda v kádince prchla nalezl jsem ronit mou paní perličky ideální, nejhezčí v lítosti ke slovům se vrhla pane nerozumím lidem, nechápu červené písničky vraťte mi tělo na kterém mi záleží při rozbřesku kdy luna pěje árie prosím jen vám osud můj náleží dala mi prvně poslední polibek Marie nyní pláču u stromečku jenž mi žloutne miloval jsem její krásu vyčítat mohu to staré loutně já sobec, já miloval jen tělo na hladině...na obrazu o týden později zamilován do dívky obyčejné vše zdálo se jiné přesto stejné stromeček počal zelenat a plody dávat když ta dívka jala se mnou se vdávat někdy mám pocit, že nás ten malý stromek pozoruje svýma očima mezi lístečky...↑
Sedíme tady se svými vnady a everybody dostáváme sody. Z kousku krokodýlí hlavy Křičí zajíček s osudem také nejasným : "Hody, hody doprovody..." (To nesním, bdím a jsem tím kým jsem, opravdu není to jen sen.) Svoboda jako lék se teď projevila, Obnažuje prozatím jen kus svého díla. Počká si, počká a snad i dočká večera před ránem, pak začne si třeba zas s jiným pánem. S dlouhým táhlem ukazatele v éře, Kde si v chaotické posloupnosti ona jeho béře nezavírajíc za sebou dvéře, by se ani neopovážila určit na kolik západů by eventuelně zamkla, Ví to jen ta branka... objekt její je však plení a tím mění i ráz okolností, najednou je zas míň možností, tak kostrami chtíče rozdává pulzující míče_ _ uvnitř něho křič, zvenku mlč, 100 let do sebe kopej, při tom se krč, a nakonec zvlč ve smečce lidstva jakožto takového stádia konečného.↑
TiSíce květů na pláni jeden mi smutEk zahání Plátku bílý ... Mám si přát? Do Dlaně trhat? Stále brát? Říkat si Má, nemá rád? Touhou se tIše smát? PlátKu bílý... Ano — ne? dRuhý, třetí... ZaplAne? Na dlani Sedmikrásky odpovědi na otázKy a nA srdci...? stále vrásky↑
Kdyby člověk mohl říci, že šťasten je snad mít bitvy vyhrané nad sebou samým že zrozen byl v daný okamžik, jež mu bylo dobro dopřáno, vyplnit chvíle dané. Vždyť jak krůpěj rosy co nám žití dává. Nechodíme bosi a dobou která přináší cosi nového. Být zamklý v daný okamžik a to z lístků okvětí můžeš číst snad i v ledačems jiném, dozvíme se osud pravý, který nám dá zdraví. Čísti osud vybraný který budujeme sami, čas přináší. Však jen sami můžeme věřit v osud duší, které si dáme vystrojit, ať už ve spánku, jež se ti zdál, že život plyne jako blázen. A tak snes se rychle na zem, ať prožiješ chvíle napětí, kam tě osud zavál a můžeš být sám sobě král.↑
Kdys smával jsem se studentíkům, když rukou neumělou svým dívkám verše tvořili. Dnes, ač skráň již stříbrem prokvétá, jak oni tehdy, pro tebe verše píšu já.↑
Proč srdce v hrdle buší, když potkati tě mám? Když oslovím tě, proč chví se v hrdle hlas? ač věru je to trapné, chci trpět zas a zas.↑
Já toužím v oči tvé hledět, já toužím přistoupit blíž, já toužím ruce tvé tisknout, že toužím — ty dobře víš. Já toužím vlasy tvé hladit, já toužím co tě znám již, já toužím ústa tvá líbat, že budu — ty dobře víš.↑
Myslet, přemýšlet, uvažovat Tolik názvů pro výraz muk Myslet by měl člověk pořád A přemýšlet Jen o tom co život mu vnuk Co prožil a jaká má na to najít slova Když však bezcílnost se vám do života vmotá O ni přemýšlet je hluchá nota a ze stakata těchto not zalévá mé čelo pot. Myšlenka jiskrná bezcílností ovitá v nicotě zaniká A nicota je černý bod ve kterém se celý svět smotá↑
Sedíš, sedím, sedíme ty kávu a já čaj oni si spolu povídaj Sedíš, sedím, sedíme a k růži spolu voníme mě je děsně fajn Sedíš, sedím, sedíme a jeden o druhém nevíme co k sobě cítíme Sedíš, sedím, sedíme proč na sebe hledíme když pohledy se nesetkaj Sedíš, sedím, sedíme ještě kávu, ne tak čau a honem na tramvaj.↑
Psát či nepsat? Toť otázka!?! Věčná. Kdo jí rozumí? Odpověď? Snadná: Psát! Když umí! Tak znovu: Psát — nepsat? Toť otázka?! Věčná. Kdo jí rozumí? Odpověď? Snadná: Nepsat! Když neumí! Ještě jednou: Psát, či nepsat? Toť otázka! Zapeklitá, věčná. Odpověď? Zbývají otazníky. Učení z nebe nepadaj. Svět přichází o básníky.↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena