• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2019
  • Ročník 2018
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » 2006 » Poezie, mladší autoři

    Poezie, mladší autoři

    Ročník 2006

    Práce v této kategorii:

  • Něha
  • Truchlení pro inspiraci
  • Za branou
  • Vichřice
  • Růže ze slzy vzrostlá
  • Vědění
  • Ty chceš...?
  • Život
  • Fantasia
  • Nahá
  • Blesk

  • Něha

    Martin GURGUL (18)
    1. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Něha je dopis psaný z lásky,
    ten se čte jenom potichu.
    
    Něha jsou kolem očí vrásky,
    ty nevadí jsou od smíchu.
    
    Něha je v dlani ptačí peří a
    šťastný úsměv dítěte.
    
    Něha je, když ti druhý věří,
    to je pak krásně na světě.
    
    Něha jsou vyložené karty a
    k prvnímu hříchu přiznání.
    
    Něha je políbení na rty a
    zašeptání vyznání.

    Truchlení pro inspiraci

    Miroslav BÁRTA (18)
    2. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Ta křehká bytost,
    zranitelná a pevná zároveň — jako v jezeru skály zrcadlení,
    (Je zde již? Je to ona?)
    Není, to pouze stromů bílé svatozáře kreslí čáry v zapomnění...
    
    Všechno pro ni, pouze z čisté lásky,
    avšak, zapomněl jsi,
    (Proč nepřichází?) (To chamtivost. Ona rodí bezmoc!)
    co v poli beznaděje — nikdy víc než vrásky?
    
    Kdo hraje s myslí a srdcem otevřenými,
    (Chtěl jsi vlastnit?)
    Všechny velké ideály — při jejich místě — ego tvé již nevidí než ctnosti.
    Pověz... slyšíš, byť i jen ozvěnu upřímnosti?
    
    Nevíš už co se děje, kdo jsi zač.
    Což nevidíš, s Tebou již věky kostky života jsou otloukány?
    (Řídit svůj osud?) (Jde zaprodat duše ďáblu?)
    Zbyla touha... Už nejsi hráč.
    
    A proto jdi a konej své povinnosti,
    už jen kvůli sobě jdi,
    a pěstuj ctnosti — odměnou tvou není co se zlatem třpytí,
    pravým pokladem Ti bude cesta zpátky TAM, zpátky domů...
    V mysli slunce — a v srdci kvítí.

    Za branou

    Jana LANDOVÁ (16)
    3. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Když duje vítr s vichřicí,
    když déšť se snáší ulicí,
    když tma mi hrůzu nahání
    a vidím bouřky blýskání,
    
    pak černou branou procházím,
    musím tam, odkud přicházím
    Tam žár i chlad mě uvítá,
    ohnivá náruč trnitá
    
    Kde hoří město bez duší,
    kde prach se zmítá v ovzduší,
    kde noc a den se neliší,
    kde nářek nikdo neslyší,
    
    tam musím věky věků žít,
    zhřešila jsem, chtěla ublížit
    Za černou branou vyčkávám,
    zda odpustí mi můj Pán
    
    Kudy se lidé v peklo ubírají,
    kudy jdou, když vlastní rukou umírají,
    kudy se i myšlenky bojí proletět,
    svět o němž chcete nevědět
    
    Napovím vám, kde to místo leží,
    brány podsvětí z obou stran je střeží
    Kdo jsem já již každý pochopí...
    padlý anděl bloudící v předpeklí

    Vichřice

    Sonja ČERNÁ (15)

    Za loukami a za řekami,
    jsou vysoké a strmé skály,
    vítr tam ostošest fičí,
    ve štěrbinách zalezlí hadi syčí.
    
    Přišla bouře hrozivá,
    vše živé rychle se ukrývá
    a tu spustil se lijavec ukrutný,
    voda pleská o strom nahnutý,
    jenž jako jediný sleduje zvysoka
    vylévající se vody potoka.
    
    Krajina sténá. Co je to za zkázu?
    Vše podléhá návalu mrazu
    a náhle hrom a blesk a blesk a hrom,
    do propasti padá křivý strom,
    blýská se a hromy burácí,
    zem vodu pobírat nestačí
    a ta se valí dál a dál,
    kolem obrovských černých skal.
    
    Ach, co to za nečas?
    Voda protrhla hráz
    a teče k opodál
    stojící malinkaté vesnici.
    
    Přišla noc,
    nic vidět není,
    jen v světle blesků
    rychlá se voda pění.
    Náhle se lidé sbírají,
    z vesnice rychle prchají,
    do kopců, kde se schovají.
    
    Už prší celou noc,
    je to jako zlý sen,
    všichni se těší moc
    na to, až přijde den.
    
    Už déšť přestal,
    mraky se rozhrnuly,
    paprsek slunce se mezi ně vtěsnal
    a lidé dech ztrácejí,
    když se pomalu vracejí,
    pak v úžasu zůstanou
    nad tou velkou pohromou.
    
    Za noční velké vichřice,
    odlétly střechy vesnice,
    byl zatopen celý kraj
    i zvláštní skalnatý ráj.

    Růže ze slzy vzrostlá

    Jan HORSKÝ (18)

    Když podvečer se zvolna rodí
    a horký kámen svlaží stín.
    Další noc, když na kraj padá.
    Letní deštík smívá splín.
    
    Své vlasy skrz mraky chmurné
    v toku řeky slunce smáčí.
    Rákosem a trávou svěží,
    krok sun krok tu mladík kráčí.
    
    Zastavil se, oči klopí.
    Voda pádí dál a dál.
    Kdyby smutek měl svůj hrad,
    byl by tohle jeho král.
    
    Slunce svit. Déšť už ustal.
    Však kapky z tváře sklouzly zas.
    Spadly na zem a v tu ránu
    ze slz růže, tisíc krás.
    
    Nejdřív kořen, stonek, list.
    Pak i trn a rudý květ.
    Hoch se skloní, prohlíží ji.
    Smutnou píseň začne pět:
    
    "Proč smutek v sobě mám,
    když venku slunce svítí?
    Proč cítím se tak sám,
    když lidí je jak kvítí?
    
    Proč celé věky žízním,
    když všude vody plno?
    Proč hladem tělo trýzním,
    když v poli roste zrno?
    
    Proč odpírám si spaní,
    když kolem věčná noc?"
    
    A někdo v podál
    tiše dodal:
    
    "Protože myslíš stále na ni,
    protože miluješ ji moc."
    
    "Snad úpal, nebo mrákoty?
    Zdá se mi to divné snění?"
    Přemýšlí hoch je-li zdráv,
    zda hlavy nemá pomatení.
    
    Uklonil se znovu růži,
    mluví na ni, zvýší hlas.
    Však odpovědi nedostane,
    jenom marně ztrácí čas.
    
    Neví, co si počít dále,
    zůstal růži napospas.
    Potřetí se skloní k zemi,
    začne růži zpívat zas:
    
    "Tvůj hlas, ten zní mi matně,
    nejkrásnější ze všech divů.
    Chvíli mluvíš, pak zas ticho,
    kde jsem tedy dělal chybu?"
    
    Růže zpívá v odpověď:
    "Mému srdci bližší zpěv,
    než-li vaše mluva lidská.
    Ta zní mi jako tygří řev.
    
    Já vím, co tvoje srdce trápí.
    Růže ze slz vzrostlá jsem.
    Já na všechno znám odpověď,
    ať je noc a nebo den.
    
    Já vím, že dívku miluješ.
    Ona tebe vroucně též.
    Však ona z krve vznešené
    a ty jak myška chudý seš.
    
    Já růže z žalu vzrostlá jsem.
    Mnoho cítím, mnoho vím.
    Hlupákovi neřeknu,
    co chytrému napovím.
    
    Tak poslouchej pečlivě,
    protože kdo to cítí, ten to ví.
    Rada moje skrytá je.
    Kdo necítí, nepoví.
    
    Není výhry bez oběti.
    Za všechno se platí daň.
    Rytíř koně obětuje.
    By trávící mohl zabít saň.
    
    Všechno zlé pro něco dobré.
    Smrt pro lásku vykoupení.
    Když neokusíš hořkého,
    nevíš, že med slaný není."
    
    Pak jen ticho. Růže mlčí.
    Stíny temné, prsty sunou.
    Nepromluví nikdy více.
    Světlo slunce střídá lunou.
    
    Myšlenky se honí hlavou,
    jaký je ten smysl pravý?
    Jak myslela to růže rudá?
    Pro lásku si zničit zdraví?
    
    Pak mu svitlo, mladíkovi.
    "Smrt pro lásku vykoupení?
    Ne smrt moje? Tedy koho?
    Kdo má snést to utrpení?"
    
    V tom pohled padl na květinu.
    Rudá růže pláče rosu.
    Hoch pochopil, pláče také.
    Nůž použije, jako kosu.
    
    Ostrá čepel zakousla se
    do útlé šíje bez poskvrny.
    Táhlý vzdech, růže zmírá.
    Obě oči slz jsou plny.
    
    V trávě se to zablyštělo.
    Těžce na zem růže padla.
    Místo stonku zlatý prut.
    Květinka pro lásku zvadla.
    
    Diamanty místo trnů,
    stříbro v plátky okvětní.
    Z krve rudé rubíny.
    Z trávy oltář obětní.
    
    Aby se jiná mohla zrodit,
    jedna krása zmírá dnes.
    Po růži rudé, obětní
    neštěkne už ani pes...
    
    Příběh končí, přišla noc,
    u srdce mě bolí moc.
    Puklo...

    Vědění

    Ladislav KLIMEŠ (16)

    Po novém osudu Nimiru;
    nastává obrat v myšlení.
    Lidé, na Zemi stojící, již neobracejí zrak nahoru.
    Hledí, před sebe hrdě, však bez vědění.
    
    Všichni otázky kladou. — Komu?
    Když v boha již nevěří — Blázni!
    Nová poselství a proroctví objevují se k tomu.
    Snaží žíti, stejně jako my, však nebýti šťastni.
    
    Potřeba odpovědí, rovna je pocitu hladu.
    Když hladu pocítíš, najíš se.
    Když tážeš se, odpovědí nikde, jako hadů.
    Symbolů hříchu, stále více a více; snaží se.
    
    Dobří lidé... nezmizeli dosud.
    Přežívají v ústraní civilizace.
    Vyčkávajíc na nový osud.
    Stále a stále, bez zaváhání, velice.
    
    I lidé hledající usmíření...
    nejenom v nebi jsou.
    Mezi námi rovněž, a hlavně, jsou; smířeni.
    S čím? — S osudem Nás všech, neradi, ale smířeni jsou.
    
    Každý to ví, i když si to nemyslí.
    Hledá a hledá, ale nenachází.
    Neví — přímo před ním odpověď se nachází — v mysli.
    Až uvědomí si to všichni, nic už nikdy neschází.
    
    MYŠLENÍ — VĚDĚNÍ — LÁSKA!

    Ty chceš...?

    Tomáš LÖRINCZ (16)

    V noci, když procházím se tmou,
    sám se ničeho nebojím,
    ale radši bych šel s Tebou
    mezi voňavým chvojím.
    
    Proč jsem Tě jen nechal jít,
    teď toho lituji,
    chtěl bych tě zas zpátky mít,
    protože Tě miluji.
    
    Jsi jediná holka,
    která na nic nespěchá,
    a zároveň náhodám
    napospas nic nenechá.
    
    Mají proto důvod,
    já sám se jim nedivím,
    ale tohle není závod,
    takhle já to nevidím.
    
    Prosím, vrať se ke mně.
    přísahám, změnil jsem se,
    hora lásky září ze mě,
    Tebou já navoním se.
    
    Já vím, proč mě nemáš ráda,
    tím, že jsem Tě nechal plavat, viď?
    Chci zpět Tvé tělo i záda,
    na kterých jsem Tě laskal, vždyť...
    
    Vidím, že s Tebou se nic neděje,
    radši toho nechám a odejdu,
    ani Tvá pusa se nesměje,
    Ty chceš...?
    
    Dobře, já se s tebou rozejdu.

    Život

    Jiří MATURA (16)

    Život je velká propast,
    Kam lidi postupně padají.
    Přestávají se mít rádi.
    
    Život jde dál, už jsem zas sám
    a přitom tolik naříkám.
    Říkám si: "co to je, když mě někdo miluje."
    
    Zklamal jsem Tě a ty to víš
    ke mně se vůbec nehodíš.
    O svých citech nemluvíš
    jenom o nich sníš.
    
    Proč o tom sníš, ty mi nevěříš?
    Já také nevěřím tomu, o čem sníš a mluvíš
    do větru a mraků červených.
    I o těch tvých snech šeredných.

    Fantasia

    Zuzana MACKOVÁ (18)

    Kolíbá mě na vlnách ruka oceánu,
    plují kolem mysli mé loďky z porcelánu.
    
    Vzduch jak med sladký,
    uspává mě tiše.
    Zve mě na čas krátký
    do tajemné říše.
    
    Tam, kde mohu bez křídel
    létat jako motýl.
    Nikdo by mě neviděl,
    v oblacích, kam letím.
    
    V labyrintu srdce,
    schválně bloudila bych.
    V rozbouřené řece,
    tála jako sníh.
    
    Až v rosu se změním,
    slunce bude svítat,
    já před ním se skloním,
    a vzduch budu líbat.

    Nahá

    Marie JANČIČKOVÁ (17)

    Ležím nahá,
    nahá na ulici,
    vidím jen boha
    a vidím vodu na silnici.
    
    Vidím velká světelná kola,
    jak jsou blíž a blíž,
    máloco se schová,
    já vidím se nést kříž.
    
    Stojím nahá,
    nahá pod křížem
    a prosím boha
    ať mi s tím břemenem pomůže.
    
    Je to tak těžké zbavit se hříchu,
    já však shledávám svou vinu,
    i kdybych žila celý život v tichu,
    já nikdy sama sobě neprominu.
    
    Snad Ty, Bože, mi odpustíš,
    až uslyšíš mě lkát,
    chápu, jestli mi už nevěříš,
    jen nenechávej mě stále se bát.
    
    Klečím nahá,
    nahá na zemi
    a žádám Boha,
    ať už věří mi!
    
    Stále doufám v odpuštění hříchu,
    nechci se už trápit,
    nechť zlo, co zrodilo se v tichu,
    hned hledí se ztratit.
    
    Zůstala jsem nahá,
    nahá ve tmě,
    a stále prosím Boha:
    "Bože, prosím, veď mě!"
    
    Ani měsíc již nesvítí,
    a já nahá na louce,
    pospíchám pro kvítí,
    i trny nesouce.
    
    Ty plané růže,
    nahou mě spatřily,
    že najdu muže,
    jen tomu věřily.
    
    Našla jsem muže,
    však i ten mě svlékl,
    u postele růže,
    k oltáři mě vlekl.
    
    V té hloubi noci,
    řekla jsem "ano",
    Bůh nahou v své moci,
    mě měl dřív, než bylo ráno.
    
    Stala jsem se matkou,
    na čele vrásky,
    jsem nahá s maskou,
    to všechno z lásky.
    
    Teď vím, že nahá —
    stojím tu naposled,
    stojím tu sama
    a smrt mám na dohled...BOŽE!!!

    Blesk

    Jana TOČÍNOVÁ (18)

    Dnes mi srdce prolétla černá holubice
    a oko vplavalo do moře
    ač dávno přesto blízko jsi mi
    a do propasti padá lilie
    která žila ale vypadala jako mrtvá
    a posílala nám krásnou zprávu o smrti
    slyšíš? Už pomrkává do jablku
    a brzy se zahřmí
    Blesk Teď
    krev prolita byla a bratr bude navždy jedináčkem
    a my vzlétnem do nebe
    a prolétnem srdcem
    2006–2019 © Všechna práva vyhrazena