• Chomutovský kalamář
  • Ročník 2017
  • Ročník 2016
  • Archiv
  • Návštěvní kniha
  • Napište nám
  • Odkazy
  • Chomutovský kalamář » Almanach 2005

    Almanach Chomutovského kalamáře 2005

    Slovo úvodem

    Je to až k nevíře, jak čas rychle letí. Jako by to bylo včera, když jsem psal úvodní slovo do loňského almanachu, a už je přede mnou zase stejný úkol. Dovolte mi opět zmínit pár čísel: letos je vás, které soutěž Chomutovský kalamář oslovila, jednačtyřicet. Porotě jste předložili k posouzení sto deset prací. Jsou mezi vámi autoři zkušení, kteří nejenže soutěží každý rok, ale svou tvorbu vydávají knižně a zúčastňují se i dalších literárních soutěží. Jsou mezi vámi ale i tací, kteří letos poprvé našli odvahu sáhnout do šuplíku, pochlubit se, poměřit se s ostatními. Vybírat z přihlášených básní, povídek či úvah nebylo pro porotu opět snadné. Tím spíše, že úroveň prací je rok od roku vyšší, že vy, autoři, kladete stále větší pozornost nejen obsahu, ale i formě zpracování. Ostatně, tento almanach vám i letos nabízí nejen díla vítězná, ale dává nahlédnout do tvorby všech účastníků. Sami si můžete zahrát na porotce a rozdat body.

    Přeji vám všem mnoho tvůrčích nápadů.

    Tomáš SKŘIPSKÝ,
    šéfredaktor týdeníku Nástup

    Práce v tomto ročníku:

  • Městečko Jasontown
  • Tunel
  • Zabahněné kolo
  • Slavičí rekviem
  • Tenkrát na rozcestí
  • Říše
  • Hnusná herečka
  • Mít odvahu
  • Když si andělé češou křídla
  • Rouhání
  • Plody
  • Námořník
  • Jak dělá pavouk
  • Trhlinky
  • Tu stopu zde zanechala historie
  • Pamětník ze 16. století
  • Voníš
  • Dotek (ukázka)
  • Horský horor
  • Zpověď
  • Květinový sen
  • Navěky spolu
  • Láska
  • Samota
  • Akce Hardy (ukázka)
  • Variace na lásku
  • Kdo vlastně jsi?
  • ***
  • Co všechno jsi
  • Jak se říká?
  • Samota
  • Svědomí
  • Kamínky
  • Skráně splývají
  • Zastavte čas
  • Milování je....
  • Kouzlo lásky
  • Ready to love
  • Šípková růže
  • Hlavou zeď neprorazíš
  • Prázdnota
  • Velká chomutovská loupež (která se nekonala)  (ukázka)

  • Městečko Jasontown

    Miroslav BÁRTA (17)
    1. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Bylo horké červencové poledne a pan Ted McKeen jel svým Buickem po zaprášené silnici číslo 17, patřící státu Iowa, za panem Frederickem Marstenem. Důvodem nebylo projednáni společného nákupu hnojiv na příští sezónu (při zakoupení většího množství jste dostali množstevní slevu a dva pytle brambor zdarma), důvodem nebyl ani přátelský poker (v neděli odpoledne žádná rozumná žena nestrpěla přihlouplé vtípky přiopilých kamarádů svého manžela).

    Stručně řečeno měl pan McKeen podezření, že mu pan Marsten kácí dříví na jeho pozemku. Když si k tomu připočtete záběry kamery, kde pan Marsten skutečné kácel jako na čas při dřevorubecké soutěži východních měst státu Iowa, měli jste pak skutečně důvod ho silně podezřívat. Ted měl velmi, velmi velký vztek. Měl takovou zlost, že mu až bylo špatně od žaludku. Ráno zjistil, že mu nějaké zvíře odneslo pět slepic, nejspíš divoký pes, to ale pan McKeen nevěděl. Popravdě řečeno podezříval některého z městských výrostků. Když zvedl telefon, aby zavolal šerifovi („Sakra, zavolám šerifovi, zavolám právníkovi, ať zvednou ty svý tlustý zadnice, zavolám všem!“), ozval se tón hluchého telefonu. Takže teď abych jel ještě k telefonní společnosti... Bohužel to ještě nebylo všechno, účty za dům přišly o týden dříve, než měly. Ted si řekl, že na jedno ráno toho bylo až dost. Když se vynadával (i námořník se silnou alergií na mýdlo by si umyl uši), rozhodl se, že to pojede panu Marstenovi pěkně spočítat.

    Pan Frederick Marsten zatím seděl v rozkládacím proutěném křesle na verandě, četl si staré vydání časopisu Reader's Digest Výběr a netušil, že se někdo toto unavené dopoledne k jeho farmě řítí rychlostí sto dvacet kilometrů za hodinu. Pan McKeen byl znám svou vznětlivou povahou po celém městě. Kdyby byl nějaký pytlák tak hloupý a zabíjel by zvěř na jeho pozemku, Ted by si velmi rychle vzpomněl na zákon o vniknutí na cizí pozemek a než by pytlák namítl něco na svou obhajobu, (z)byla by z něj chodící verze cedníku. Kdyby tedy pan Marsten tušil, kdo a za jakých okolností ho jede navštívit, šel by se schovat. Tušit to o den dříve, „odletěl by k příbuzným v Maine“. Marsten ale nic netušil a rozhodl se jít si osmažit vajíčka se slaninou.

    Bylo 12:15 a přesně za hodinu a třiadvacet minut se Ted poveze (už ne ale svým autem) zpátky do města. Nyní ale jel dál a jak slunce vystupovalo výš na obloze a přidávalo do už tak horkého počasí stupně, začal se potit a to nesnášel. Přihnul si z láhve levné whisky, kterou měl na sedadle spolujezdce. Za všechno může ten pitomec Frederick. Sakra, teď se mi určitě právě směje, jak sem hloupej. Jako by skutečně slyšel jeho smích! Je mi dobře jasný, kdo mi vodnes ty pitomý slepice! Fantazie začala pracovat a najednou to jasně viděl: To Marsten zavinil nefunkční telefon! Nevěděl proč, ale nemohl se té myšlenky zbavit. Popravdě řečeno byl opilý. No, já ti dneska ukážu, Frede! Ted se začal smát.

    Abychom nijak nezlehčovali roli pana Marstena. Dřevo skutečně kácel a připravoval tak McKeena o pěkné peníze. Chyba Fredericka Marstena byla ta, že byl hlupák. Byl poměrně novým občanem, přistěhoval se „nedávno“ (nedávno znamenalo ve městě pět let). V jistých ohledech to nedávno bylo — Frederick ještě neznal všechny rysy povahy místních. Jakákoliv újma na majetku byl podle místních celkem těžký zločin — město nikdy moc nevydělávalo a patřilo mezi ta chudší. Kde nejsou peníze, může existovat určitá nervozita. Byl Fred hlupák? Myslel si, že mu to prochází? l ne, místní věděli, proč se ozývá po půlnoci z McKeenova lesa zvuk pil. Nu, náprava už se blížila a pan Marsten už si bude v budoucnu jistě dávat větší pozor, aby si „nespletl majetek“.

    Takže pan McKeen se řítil jako kladivo, uhodit na hřebíček — pana Marstena. Uhodil ve 12:30.

    Ted vystoupil z auta, u pasu lano, v ruce brokovnici a zařval: „HEJ! Marstene! Vylez z ty svý prkenný boudy a neschovávej se!“ Ve skutečnosti se Fred neschovával, ale právě zapnul plyn na sporáku a chystal se udělat si vajíčka se slaninou. Když ale slyšel, jak na něj, váženého ortopedického lékaře s titulem, řve místní balík z venkova a nazývá jeho stavení, které ho stálo „pěknou škváru“ (s oblibou tak nazýval peníze, přišlo mu to optimistické a troufalé), prkennou boudou... Marsten vylezl ven a doufal, že vypadá dost hrozivě. Vskutku — mastné neumyté vlasy, obrovský knír a neoholená tvář (přes dovolenou pan Marsten s oblibou nedbal na svůj zevnějšek, považoval to za vzpouru nudným předpisům, které musel v práci dodržovat)... Ale když to uviděl Ted, začal se strašně smát. Smích ovšem začal nabírat podivného unaveného a hysterického tónu a Ted se přestal smát. Nasadil nefalšovaný vážný výraz, A vyrazil.

    Když Fred spatřil brokovnici v jeho rukou, poklesla mu čelist. Jo, to, co to... to snad... Tede... kamaráde?... No já... co to znamená...?!„ Vykoktal ze sebe. “To znamená, že s kácením a se vším ostatním je konec, ty šmejde!„ “Tede, o čem to...,„ nestačil doříct Fred. V tu chvíli totiž do vzduchu vystřelil McKeen brokovnicí a když znovu nabíjel, netušil, že člověk, který šel po silnici asi sto metrů od nich, začal volat ukrytý v příkopě u silnice mobilním telefonem policii. Zpět k těm dvěma. “Mluvím vo tvým blbým kácení mejch stromů! A jesli budeš lhát, jesli jo, tak...„ “Ale to přece, co to říkáš, já...„ “Sklapni!" Ted popošel blíž a dotlačil Marstena na verandu. Ten zakopl o své báječné křeslo (Blbej krám, teď se mi připlete pod nohy, ksakru já se z toho ksakru do háje.) a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Ted se začal znovu smát a začal Marstena neohrabaně přivazovat připraveným lanem k převrácenému křeslu. Nakonec se mu to povedlo,

    „Tak, a teď si kamaráde Fredíku (Frederick nesnášel tohle oslovení) osvěžíme paměť, ano?!“ Vytáhl kameru a na displeji ukazoval Marstenovi jeho zločin, při kterém ho přistihl. „Můžeš bejt rád, že sem tě rovnou nevodprásk! Vniknutí, neoprávněný vniknutí, šmejde!“ No a jak si tak osvěžovali paměť, Ted se rozhodl zapálit si cigaretu. Nemusel sirkou škrtat víckrát — na výbuch plynu ze sporáku stačila malá jiskra.

    Oba se probrali v nemocnici, každý na jiném pokoji. Když se Ted McKeen dozvěděl, že při požáru shořel takřka kompletně Marstenův dům, začal se ten den počtvrté smát a počtvrté byl nucen přestat. Umlčeli ho totiž zprávou, že jen tak mimochodem mu shořela půlka lesa. McKeen omdlel.

    Marstenovi museli dát sedativa na uklidnění, protože když se dozvěděl o svém domu, dostal záchvat zuřivosti. Na to, že měl zlomená skoro všechna žebra, to byl pozoruhodný výkon. Ale lékaři jsou na takovéhle výstupy připraveni a museli mu jeho snažení překazit. Možná, kdyby se svým heroickým výstupem chvilku počkal, spravila by mu trochu náladu zpráva o McKeenově lese.

    Oba v tu chvíli nevěděli, že přispěli nevědomky k novému názvu města. Starý název — Townsville už lidé nechtěli, ale nemohli se dohodnout na novém. Velitel požárníků Jason se o nový název postaral. Za jeho odvahu a zastavení rozsáhlého požáru se lidé dohodli na novém názvu. A tak se na památku zastavení velkého požáru, na památku strážné ruky Jasona, jmenuje město Jasontown.


    Tunel

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (15)
    2. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Kolem je bílá tma. Zvláštní. Nebývá tma černá jako teplá letní noc?

    Byla noc. Když se to stalo, byla noc. Nebo ještě je noc? Pojem čas je relativní.

    Co je to čas? K čemu nám jsou všechny ty vteřiny, minuty, hodiny, roky..., když pak stačí jediný osudný okamžik a vy můžete jen pasivně přihlížet, jak se k vám neuvěřitelnou rychlostí blíží dvě světla.

    Víc si ze svého života nepamatuji. Jen ty dvě světla a pak jsem opustila tělo té nešťastnice. Z výšky jsem sledovala marný boj řidiče náklaďáku s brzdami. Prohrál ho.

    Jsem teď zase venku. Jako už tolikrát. Taky už bych si mohla na ten pocit prázdnoty v sobě zvyknout. Ale může mít Duše nějaké „v sobě“? Vždyť já sama jsem nitro.

    Ještě naposledy se ohlédnu. Auto Ženy je zaklíněné pod náklaďákem. Byla mladá... Mám zvláštní pocit, Ona tomu říkala výčitky. Nemám se tam vrátit? Ne! To nejde! Porušila bych pravidla Hry. Už se tam nesmím vrátit.

    Otevřou se přede mnou dveře do Tunelu. Zase ta bílá tma. Taky by mohli změnit osvětlení. Jindy proběhnu během chvilky, i dnes jsou tu nedočkavci, kteří kolem mě proletí, aby byli co nejdříve Nahoře... nebo Dole. Podle zásluh.

    Nechce se mi tam. Dneska ne. Připadám si ukřivděná. Proč zrovna dnes? Vždyť jsme měli naplánovanou oslavu narozenin! Děti čekají.

    Pomalu postupuji Tunelem vpřed. Daleko přede mnou se začíná rýsovat Konec. Nebo taky Začátek. Říkáme tomu různě. Černá skvrna přede mnou se stále zvětšuje. Od ní už není návratu. Jenže já se chci vrátit! Moje děti mě volají. Slyším je ve své hlavě. Je to zvláštní, když vlastně žádnou hlavu nemám. Nemám žádné tělo.

    Sama cítím, že teď lžu. Kdybych chtěla...

    Otočím se. Dveře jsou ještě stále pootevřené. Udělám krok zpět. Jde to hůře, ale jde to. Začínám se vzdalovat od Konce. Proklouznu škvírou ve dveřích.

    Zase se vznáším ve vzduchu horké letní noci a sleduji výjev pod sebou.

    Majáček sanitky modře bliká do ČERNÉ tmy. Lidé bojují o život Ženy. Jako by nevěděli, že všechny ty složité přístroje jsou k ničemu, když Hra skončí a On zavolá....

    Vrátit se? Nebo zůstat?

    Dveře za mnou jsou stále otevřené...

    Z dárkové tašky, která doposud nepovšimnutě ležela na sedadle spolujezdce, vypadne plyšový medvídek. Jeden z lidí ho vezme do ruky. Smutně zakroutí hlavou. Na tu oslavu už nedojedete, méďo.

    Na nic už nečekám. Je rozhodnuto. Nejdříve váhavě a pak rychleji a rychleji si razím cestu mezi lidmi. Už jsem u Ní.

    Najdu skulinku mezi jejími rty a vrátím se.

    „Je zpátky!“


    Zabahněné kolo

    Markéta ŘEPOVÁ (17)
    3. místo v kategorii Próza 15-19 let

    Ježdění na kole je opravdu zábava! Ovšem chce to ráno si trošičku přivstat, aby vás na silnicích nerušili další cyklisté. Představte si žlutý kotouč slunce, který sice ještě moc nehřeje, ale slibuje překrásný den. Ráno je ještě mladé, teprve před chvílí padla ranní rosa a ptáci se dali do zpěvu. Sednete na kolo a necháte vítr, aby si pohrával s vašimi vlasy. Z kopce dolů uháníte rychlostí větru. Do kopce sice musíte trochu přidat, ale na druhou stranu, čím větší ten kopec je, tím lepší přichází pocit, když se pouštíte zpátky do údolí. Teprve když se odvážíte na lesní cestičky, budete si připadat jako součást právě se probouzející přírody.

    Já jízdu na kole opravdu zbožňuji, skvěle se při ní uvolním a zapomenu na všechny starosti. Když moje mysl potřebuje očistu, ujedu pár kilometrů a je mi zase hej.

    No a když je to kolo tak zábavné a pohodové, rozhodla jsem se, že se přihlásím na dubnový cyklistický závod „Zabahněné kolo“. Je možno vybrat si ze tří tras — desetikilometrové, dvacetikilometrové a padesátikilometrové. Nebudeme přeci troškařit a tak téměř bez rozmýšlení volím tu nejdelší. Nejsem snad žádné béčko! Je to asi jen o čtyřicet kilometrů víc než najezdím běžně. A čtyřikrát za sebou tu pohodu deseti kilometrů zvládnu hravě.

    Týden před závodem celý proprší a já začínám mít trošku obavy, jestli se vůbec uskuteční. Den předem, stále za vydatného deště, si pečlivě umyji a nablýskám kolo, koupím novou přilbu a brýle, abych nedělala někde ostudu a na stupních vítězů nevypadala jak nějaká socka.

    Pátek 29. 4. 2004

    Budím se díkybohu do záře slunce. Počasí se uráčilo umoudřit. Moje nálada okamžitě vystoupá do závratných výšin. Dopravit se na místo startu není vůbec žádný problém, stejně bezproblémově proběhne registrace, získávám číslo 103, přesně tolik nás pojede padesátikilometrový závod. Poslední u registrace, první v cíli, napadá mě okamžitě.

    8:00: Jsem připravena na startu, zjišťuji, že jsem jediná ženského pohlaví. Od všech těch pohublých cyklistů kolem mě zaznívá, že to bude fakt náročnej závod. Trošku znervózním, ale už nemám čas na nic myslet. S výstřelem ze startovní pistole vyjíždím vpřed.

    8:05: Držím se v první trojici a je mi báječně, nečekala jsem, že to půjde tak hladce. Vjíždíme do lesa a je před námi první pořádné stoupání. Při pohledu na cestu začínám chápat název závodu. Nedávné vydatné deště se na ni „nepatrně“ podepsaly. To kolo jsem asi nemusela tak drhnout...

    8:07: Většina závodníků hbitě seskakuje z kol a nese je v podpaží, kopec se rozhodli raději vyběhnout. Přeci nebudu takový zbabělec a slaboch! To vyjedu!

    8:08: Ujela jsem teprve několik metrů, kola se mi v bahně začínají podtáčet a já prakticky zastavuji. Právě kolem mě probíhá většina závodníků s koly v podpaží. Vydatně mě ohodí bahnem a ztrácejí se za horizontem. Rozhodnu se tedy také sesednout z kola.

    8:13: Konečně nahoře! Při stoupání vzhůru mi kolo neskutečně překáželo. Každých asi deset vteřin jsem si dopřála bahenní lázeň. To kolo jsem fakt nemusela mýt.

    8:20: Doháním nějaké hubeňoury (tak jsem překřtila všechny své soupeře). Z kopce mi to jede perfektně, snažím se vůbec nebrzdit, už už předjíždím jednoho hubeňoura a najednou moje kolo zůstane stát na místě, ale já kupodivu letím stále vpřed. Co se stalo, si uvědomím, až když se pracně vymotám ze šípkového keře, kam jsem přistála, opravdu měkká a hebká náruč.

    8:26: Spočítala jsem si všechny odřeniny a pohmožděniny a také našla kolo zaražené o kořen stromu.

    8:32: Jedu vpřed, hubeňoury jsem asi nadobro ztratila. Je mi zle, všechno mě bolí. Ale já to nevzdám!

    8:45: Je mi fakt hnusně! Jako zázrakem se objevuje občerstvovací zastávka!

    8:50: Sedím v trávě, už jsem vypila asi dva litry vody. Z očí si vytřela všechno bláto a z vlasů vytáhla ten šípkový keř, do kterého jsem přistála. Na obzoru se vynořilo kolo. V tu ránu je mi hned lip, nejsem poslední, ještě někdo je za mnou!

    8:52: Radost mě hodně rychle přešla, nálada klesá ještě hlouběji než pod bod mrazu. Ten hubeňour už jede druhé kolo, zbývá mu posledních deset kilometrů do cíle! Ani se tu nezastavil, popadl láhev s pitím a ujížděl si pro vítězství.

    9:05: Po dlouhém souboji ve mně zvítězila hrdost a rozhodla jsem se, že závod dokončím, i kdyby čert na koze rajtoval, z nebe padaly trakaře a tak podobně.

    9:30: Asi to vzdám! Už nemůžu dál. Znovu a zase ty bahenní koupele. Jestli jsou opravdu tak prospěšné, tak jsem ode dneška nejzdravější a nejkrásnější stvoření pod sluncem. Již mě předjeli všichni hubeňouři, pravděpodobně už jsou v cíli.

    9:34: Končím! Končím! Končím!

    9:35: Nemůžu to tak lehce vzdát, jedu dál.

    9:40: Začíná pršet.

    9:45: Větší slejvák jsem snad nezažila. Jestli tohle přežiji, tak si dodělám tu maturitu, to ti maminko slibuji. Věř mi.

    10:15: Vidím cíl! Síly už nemám ani to, abych se radovala.

    10:17: Projela jsem cílem, nikde nevidím žádné pořadatele. Copak už to všichni zabalili. Najednou slyším: „Slečinko, no to je dost, že jste tady, už jsme po vás chtěli vyhlásit pátrání. Vypadáte fakt příšerně. Jste stotřetí, poslední. Pojďte se zahřát do hospody, chlapi už na vás čekaj.“

    10:25: Jsem na cestě domů. Konečně! Do hospody jsem jen nakoukla, všichni zmlkli, pak se začali smát. Každopádně už byli pěkně pod parou. Jeden si mě dokonce vyfotil, drzoun. Naše země je plná gentlemanů a galantních mužů. Hrůza! Už chci být doma!

    12:00: Vykoupaná a najezená počítám své újmy. Dvacet osm modřin, jeden monokl, dvě rozseklá kolena, jeden odřený nos plus dalších asi třicet odřenin, naražená žebra, bolavý zadek, sedm zlomených nehtů. Dále už jen zničené oblečení a brýle, kolo jsem v záchvatu vzteku nechala u popelnic. Po půl hodině jsem se trošku uklidnila a chtěla kolo zpět, přeci jen stálo asi deset tisíc, ale bylo samozřejmě fuč.

    Ježdění na kole je ta neblbější a nejotravnější věc, co jsem kdy poznala. Jestli se mi někdy někdo jenom zmíní, jaká je to zábava, asi to nepřežije.

    Už je to pár dní, co jsem zažila nejhorší den svého života. Se svým zážitkem jsem se svěřila jen nejlepší kamarádce, ostatním jsem úspěšně tvrdila, že mě v noci napadl nějaký úchyl a surově mě zbil. A ještě mě všichni litovali. S tou maturitou jsem si to také rozmyslela, promiň mami. Ráno spěchám do práce a cestou si jako vždy kupuji noviny, abych měla v práci co dělat. Při pohledu na titulní stranu zůstávám stát a vyděšeně zírat. Titulek „Strašidlo z lesa nebo cyklistka?“ a pod ním moje fotka. Správně, fotka toho drzouna hospody. Tak to netuším, jak tohle vysvětlím. Nezbývá než naivně doufat, že mě nikdo nepozná.


    Slavičí rekviem

    Zuzana MACKOVÁ (17)
    1. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    „Zmámená,“ ševelí lístečky stromů.
    Zmámená povětřím, nepřijde domů.
    Omámena bylinkou studené noci,
    netrefí, nepřijde, najdou ji vlci.
    Nad ránem v ječmeni spí, sladce spí.
    Jen tiše slavíci u nohou dlí.
    Lehký a slabý je písně vzdech,
    utichne dřív než zchladne jí dech.
    Ta píseň slavičí oblohu uspala.
    Krásné oči zavřela a pak jen plakala.

    Tenkrát na rozcestí

    Pavla URBANOVÁ (18)
    2. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Bylo to víc, než pouhé pousmání.
    Vzkypěla touha jako chléb,
    tak pokorně vzácná...
     
    Dnes přijde nám to jen jako zdání -
    ten ostych prvních doteků,
    těch nevyřčených přání...!
     
    To na rozcestí, když jsi tam zůstal stát,
    měl každý bez polibku jít svou cestou?
    Tajemstvím bylo, kdo koho má rád.
    Teď každý jejich lásce věští:
    'jednou se vezmou...'
     
    Ten vážný ostych s úctou mezi nás dva
    hradby už nikdy, nikdy nepostaví.
    Má dlaň už není Ti cizí...
     
    A od té doby nejsou srdce prázdná.
    Není `sama', dávno není 'sám'.
    Víc lidí už náš příběh zná...
     
    Tenkrát na rozcestí, když jsi tam zůstal stát,
    měl každý bez polibku jít svou cestou?
    Tajemstvím bylo, kdo koho má rád.
    Teď každý jejich lásce věští:
    'jednou se vezmou...'

    Říše

    Jana LANDOVÁ (15)
    3. místo v kategorii Poezie 15-19 let

    Tóny zní v temnotách
    Stíny tančí v komnatách
    Palác temný a teskný,
    oblohu brázdí blesky
    Zlo a šero zemi vládne,
    kéž koruna mu z hlavy spadne
     
    Spoutaný v okovech, sám a sám
    Duchem u Tebe já usínám
    To zlo, jež Tobě ublížilo,
    svět i mě též poranilo
    Žádná čest, jen hrůza bez idejí
    Poslední sny již osamějí
     
    Naděje poslední umírá,
    nikomu už mnoho nezbývá
    Jen Ty sílu stále máš,
    ač pomalu umíráš
    Jed, jenž plive had-vládce,
    otravuje hlavně Tebe — „zrádce“
     
    Tóny propadly se do ticha
    Tvůj boj se nás teď dotýká
    Měl pád stínu cenu Tvého života?
    Cožpak nás zachránila slepota?!
    — To ať rozsoudí Nejvyšší,
    jen On má vládu nad Říší —
     
    Tyranii bych přetrpěla, s radostí předstíranou,
    jen kdybys tady zůstal se mnou

    Hnusná herečka

    Jana VÁVROVÁ (20)
    1. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Balím kameru, Gé, aby ses po ní nesháněl, jo?

    Jo, jo, zmiz už. Třeba budeš mít štěstí a zatančí ti na dobrou noc před vokýnkem — jako když tancujou černošky — hm, tak to neprošvihni, to se bude líbit, po tomhle voni jdou. Dostaneš penízky, moc prachů, že si to nedokážeš představit...

    V životě jsem ji neviděl, furt je vo ní jenom slyšet. Myslím, že ji najdu, když je tak zvláštní.

    Zvláštní? Je to nejvošklivější ženská, jaká kdy chodila po týhle planetě, synu, to si neumíš představit! Na jevišti nosí masky, ale něco z ní čiší, něco odpornýho, že to prostě poznáš. Jednou jsem ji viděl hrát, a to ti bylo — nevydržel jsem do konce, musel jsem na záchod.

    Zvracet...?

    Ty jsi mládě, proč bych zvracel?

    Aha. Říkals, že je odporná.

    No, to nic neříká vo tom, že se na jevišti svíjela a svlíkala, a taky dělala takový skoro neviditelný pohyby, jenom prstama, víš... Do háje, jdi už, nebo budu muset na záchod.

    Jsem Harrry Anderson a právě jedu po hlavní třídě, je asi kolem půl osmé večer, jsem na cestě k domu herečky Zet... jo, ještě datum, je patnáctého července. Rozhodl jsem se — ne, chci si pořídit záznam z celé akce. Jen pro vlastní potřeby. Zelená, no, ještě nikdy jsem tudy nejel, je tu zácpa — jak se to tady jmenuje? Úzká ulice, che, vida. Zkouška pásky...

    Harry přetočil pásku. Záznam fungoval. V teplé noci stáhl střechu vozu.

    Je teplá noc, myslím, že se zblázním. Chci, abych tu měl všechno, každý pocit, každý slovo. Teď stojím s vozem poblíž ulice, kde má bydlet paní nebo slečna Zet. Zajímalo by mě, jestli někoho má... Komáři, komáří potvory, asi tu bude rybník nebo něco takovýho, cítím vodu, a komáři taky. Stahuju střechu, je dusno. Jsem napjatý, já...někdy mám pocit, že je to hnusárna, když špehujete, když natáčíte nebo nahráváte někoho slavnýho, abyste za to dostal prachy. Na druhou stranu, když si odmyslím, co se stane s nahrávkou po odevzdání objednavateli, je to intimní a zajímavá práce — ale pro mě, pro Harryho, ne pro Gé, kterej pravidelně po tom, co dotočí, musí na záchod...

    Harry dorazil k příjezdové cestě malého domku. Adresa byla správná. Nesvítilo se.

    Tak, doprčic! Technika...!

    Harry asi málem upustil techniku.

    Je tu tma...právě jsem zavrávoral a málem upustil techniku, je to v pořádku, svítí sem lampy z ulice, ale jen málo. Áah, mokrota, je tu vlhko. Snad bude kde rozložit nástroje. Je to jako lov... pasti a zvěř, zvěř je ve svém domečku, v kleci, já lovím jen to, co mi ukáže. Komáři. Svědí to, potvory. Zapomněl jsem auto! Budu se muset vrátit.

    Harry se odplíží k vozu. Odvezl ho do ústraní. Vrátil se asi po chvíli zpět.

    Jsem na dobrém místě, kamera drží, přede mnou je velké okno, nejspíš kuchyně — světlo! Asi přišla domů nebo se probudila. Svítí se v malém okýnku, možná záchod. Myslím, že panikařím. Poprvé v životě takhle vyvádím. Potím se. Jdu točit nejodpornější ženu planety a mám pocit, že se připravuju na první rande. Třeba rande bude... Ne, tohle by řekl Gé, ale on k tomu ani ženskou nepotřebuje. Nechovám se jako profesionál, zaráží mě to. Snažím se uklidnit se. Komáři, potvory. Teď svítí ve velkém okně — je to obrovská koupelna, krásná koupelna, má krásná záda, jako vyřezávaná panenka...

    Harry zmlkl a natáčel.

    Zet se pomalu otočila. Předklonila se k vaně a napouštěla vodu. Oddechla si a odhodila vlasy z čela. Z vany se kouřilo. Voda byla horká tak, aby ji rozplakala. Zet ráda plakala ve vaně. Pomáhalo jí to. Prošla k umyvadlu a svlažila si obličej. Dívala se do zrcadla na prsa. Natáhla ruce a prohmatala se. Připravila si ručník, nůž a pistoli. Nadechla se a opatrně vstupovala do horké vody. Zavřela oči. Ležela a nával zoufalství se stupňoval. Vykřikla a nahlas se rozplakala, rozeřvala, prsty si zatínala do boků a do stehen, pak je kousala zanořené v puse. Uvolnila se. Připadala si, že tančí balet. Měkkými pohyby se dotýkala těla i vody. V tuhle chvíli nepohne očima, vypadá, jako by nevnímala, ale ona ví najednou o všem, cítí všechno, i nejvzdálenější zachvění, je nesmírně citlivá. Hraje si na mrtvolu. Hraje si na to, jako by ji někdo škrtil. v

    Harry cítil, že se dusí.

    Zkoušela, jak by se tvářila, jak by se hýbala, jak by skončila. Nechala hlavu, aby se ponořila, a hrudník, aby mírně vystoupl. Chvíli tak ležela. Posadila se a rukou se pohladila po tváři, jako by jí přejížděla čepelí. Čepel se změnila na hlaveň ukazováčku. Usmála se. Nechala jemně sklouznout roztaženou dlaň do vody a rychle ji vymrštila proti obličeji. S jakou grácií a elegancí to uměla. Jako baletka. Jako tichá baletka.

    Harry byl onámený hrůzou. Špatně dýchal.

    Zet klesla pod vodu. Zůstala tam, dokud to vydržela. Vynořila se, nadechla se a natáhla se k ručníku. Byla předkloněná přes okraj vany a sledovala zem, jako když chytá luční koníky. Zvedla nůž a revolver. Obrátila se k oknu. Usmála se.

    Je tak krásná, tak...nedýchatelná...

    Zet položila obě věci zpátky k vaně. Vyhodila nohy přes její okraj a postavila se na zem. Přistoupila k oknu a přitiskla se na něj. Přejela si ukazováčkem po hrdle. Zaslechla výkřik. Vydechla.

    Harrymu prudce vystřikovala krev.

    Co se děje, Zet?

    Nic, asi nějaký pes chytil zajíčka.

    Nechceš přinést něco studeného k pití, abys v tom vedru neomdlela, máš určitě strašně horkou vodu, ještě teď, v tom dusnu...

    Vyhovuje mi to takhle, líbí se mi to. Ještě chvíli tu zůstanu; přečti mi jen nějaký noviny...něco příjemnýho, víš, na uklidnění, žádnej bulvár, prosím tě, nějak zrovna nemám na takový věci žaludek.


    Mít odvahu

    Renata ŠINDELÁŘOVÁ (32)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Je už dost odvaha psát o tom, co je či není odvaha. Protože konkrétní charakteristika pro něco tak obecného a tvárného neexistuje. Chce se mi samozřejmě říci, že odvaha je, když se člověk vrhá do dobrodružství, skáče padákem, šplhá po skalách, vzdoruje autoritativnímu šéfovi nebo vráží facky kulturistům, jenomže je to skutečně odvaha, nebo spíš naplnění tužeb, hromadění adrenalinu, drzost či jednání v afektu? Nakonec mnohem víc odvaha je, když člověk překoná sám sebe, překoná svůj vlastní strach, svou omezenost a navzdory své bázlivosti, navzdory uvědomění si vlastní smrtelnosti a slabosti v sobě sesbírá síly. Jako třeba žena, o níž vám chci vyprávět, Marie.

    Mariin příběh se odehrál začátkem ledna. Zima se právě zodpovědně ujala kralování a její služebník mráz lstivě překonával bariéry svrchníků. Bylo časné odpoledne a Marie se vracela z práce. Cestu k domu si zkracovala parkem. Šla rychle, příliš se nerozhlížela, s příjemně hřejivou představou šálku čaje, teplé deky a rozevřené knihy. „Áááá!“

    Výkřik.

    Co to bylo? Rozhlédla se. A —

    — dech se jí v hrdle zasekl. Na ledové ploše zdejšího jezírka, v létě obrostlého lekníny, uviděla ležící dítě. Dítě napůl ponořené do tmavého kráteru. Křupání ledu se rozléhalo parkem jako děsivé poselství.

    „Nehýbej se!“ — křikla Marie a myšlenky jí splašeně těkaly: Led nevydrží dlouho, je příliš křehký! — Touhle dobou tudy nikdo nechodí! — A ona neumí plavat, nemůže dítě zachránit! — Ach, nemá dobitý telefon!

    Marie se zmateně rozhlížela po nějakém spásném chodci. „Pomóóc!“ — zakřičela zoufale, ve snaze někoho přivolat. „Pomóóóóc!“

    Město vzdáleně šumělo, ale v parku nikdo kromě ní a dítěte nebyl.

    Dítě se propadalo hlouběji. Neposlechlo Mariiny rady a bezúspěšně zápolilo s podmanivým živlem, který se vsakoval do silných vrstev oblečení a činil tak zápas obtížnější. Ledový otvor již pohltil celou spodní část těla. Marie viděla jen ramena s rukama bezmocně zachytávajícíma nicotu.

    „Nehýbej se, nemrskej sebou!“

    Zmatečně se rozběhla na cestu, znovu křičela. Nikdo! Bylo jí do pláče. Věděla, že musí a zároveň nemůže dítěti pomoci. Věděla, že staví svůj život oproti svému svědomí. A nelze najít žádný kompromis!

    V duchu si přála, ať přijde někdo, kdo má větší odvahu než ona. Přitom ze sebe automaticky shazovala oblečení. Ještě před chvílí by přísahala, že je jí strašlivá zima, nyní, zbavená kabátu, šály a bot, nevnímala chlad, jen bezvýchodnost situace.

    Stanula na hranici ledu. Možná když poleze po čtyřech, aby rozložila váhu svého těla, podaří se jí dítě vytáhnout, aniž by sama musela do vody. Led byl místy průhledný. Pod ním pohybující se, nevyzpytatelná vodní říše. Nebyl tu sice žádný proud, naštěstí, ale když si představila, že pod vrstvou ledu na ni číhají studené stahující prsty, které ji uchvátí jako hadrovou panenku, sevřela se jí hruď. Nedokáže to!

    Znovu se, bez kabátu i bot, rozběhla k cestě. „Pomóóc! “Pomóóc!"

    Nikdo se neozýval. Nikdo nereagoval.

    Zmatek jí pulsoval žilami místo krve. Jak je možné, že tady uprostřed města vládne tak naprosté ticho? Jako by všichni kromě ní... To ticho! V otřesné předtuše se otočila — ano, byla tu sama. Sama! Jen zející křivolaká díra v ledu na jezírku dokazovala, že to celé není jen výmysl její fantazie. Kéž by tomu mohla uvěřit. Kéž by se mohla sama před sebou ospravedlnit!

    Běžela zpátky k jezírku, již podruhé stanula na jeho břehu a myšlenky jí běžely hlavou jako prchavé jiskřičky. Dítěti moc času nezbývá. I když se ho pokusí zachránit, bude silně podchlazené. Dokázala by mu vůbec pomoci, kdyby se dostala až k němu? Možná že ano, ale možná že ne. Měla by jít domů a zapomenout na to. Nikdo by ji nemohl vinit ze zbabělosti. Nikdo, kromě jí samotné...

    Několika kroky byla zpátky u jezírka. Padla na kolena a uhodila se. Bolest. Co znamená? Nic. A život a smrt? Jen pomíjející okamžik, v prostoru času, v nekonečnosti. Nedívala se pod sebe, nemyslela na hloubku, která ji tolik děsila, jen upřeně sledovala otvor, ve kterém zmizelo dětské tělo, jako by to byl její záchranný kruh. Záchranný kruh pro její duši. Lezla rychle.

    Riskovala. Ale musela to udělat. Pro sebe. Pro rodiče toho děcka. Pro všechny procházky v parku, které by už nikdy nebyly jako dosud. Nic by nebylo jako dřív, svítání a západy slunce, jarní deštík a štěbetání ptáčků na zahrádce. Tenhle trest by si za svou zbabělost také plně zasloužila, očistec, po kterém nenásleduje žádný ráj.

    Jako ve snách, myšlenkami blíž ke smrti než k současnému okamžiku, sáhla Marie do ledové vody. Nahmatala ho! Dítě naštěstí nebylo hluboko. Jen bylo těžší, než si myslela a nehýbalo se — snad ještě není pozdě! Musela zapojit obě ruce a až po ramena se ponořila do studené vody. Nevnímala chlad, ani hrozivé skřípání praskajícího ledu pod sebou, myslela jen na to, že dítě musí vytáhnout. Musí! Šlo jí to pomaleji, než si přála, ale sekundy se jí zdály delší než obvykle, čas jako by zgumovatěl.

    Podařilo se jí to. Vytáhla ho! Byl to malý kluk a byl ztuhlý a promodralý, ale zdálo se, že srdce mu bije. S nehybným nákladem se rychle vydala ke břehu. Když položila chlapce do sněhu, kontrolovala, zda dýchá. Nic necítila. Ale nebyla si jistá. Co když mu ještě víc ublíží? S bázní dítěti opatrně zaklonila hlavu a několikrát do něj vdechla. Najednou začal chlapec kuckat. Sláva! Všechno je v pořádku, tělo se zbavuje spolykané vody.

    Najednou jí za zády skupinka pubescentů. Největší z nich v ruce telefon — vyrozuměla. Konečně jí někdo pomůže! Vyčerpaně předala chlapce dospívajícím, kteří ho ihned svlékali z bundy a oblékali do jiné. Halasnou aktivitu mladistvých, kteří na sebe pokřikovali jeden přes druhého, sledovala s nezájmem. Náhle jí to bylo docela jedno. Svět se smrskl jen na její potřeby.

    Odvaha z ní spadla, jako by to byl kus oděvu, jež lze svléci a obléci podle libosti. Cítila se unavená a toužila po domově, jen zpátky ke všednosti a rychle zapomenout na celou tu hrůzu, všechen ten prožitý strach.

    Marie se obouvala. Jedna z dívek, ta která poskytla malému chlapci svou bundu, se k ní otočila. „Paní, vy teda máte odvahu, ten led je jak skořápka.“ Její slova podbarvovala přibližující se siréna.

    Marie sirénu nevnímala. Zpětně si uvědomovala svůj zmatek a zdlouhavé rozhodování, sobecké obavy z vlastního svědomí. „Udělal by to každý,“ řekla, jista si tím, že její jednání odvaha nezpůsobila. Obrátila se k odchodu.

    Úzkou pěšinou mezi keři se sem tlačila sanitka. Dívka bez bundy pohlédla na partu přátel běžících k vozu a pak zpět na odcházející Marii. Chvíli se za ní dívala. Zbývalo pár kroků, aby Marie zmizela mezi stromy, když si dívka vyrobila z dlaní atrapu hlásné trouby a za cizí ženou zakřičela: „Nemáte pravdu, paní, každý by to neudělal!“


    Když si andělé češou křídla

    Vladimíra ŠÍSTKOVÁ (37)
    2. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Babička byla pozoruhodná a svérázná žena. Prožila dvě světové války, vychovala dvě dcery a celý život se starala o dům, pole, zvířata a vše co patřilo k malému vesnickému hospodářství, které zdědila po rodičích. Nikdy nestudovala, ale život ji omlel a otloukl k úžasné člověčí moudrosti. Byla věřící, ale do kostela nechodila. Četla pasionály, zakazovala mi brát jméno Páně nadarmo, a když sněžilo, říkala, že si andělé češou křídla.

    Když zemřela, zbylo v mém životě obrovské prázdno. Až časem jsem se naučila žít, jakoby tu stále byla. Když jsem stála na křižovatce, vždycky za mnou přišla a radila, kterou cestou se dát. A já ji někdy poslechla a někdy ne. Byla se mnou, když jsem dostudovala, byla na mé svatbě a byla i u toho, když se narodily obě mé děti. Když jsem se rozváděla, nesouhlasila. Jak by také mohla? Považovala manželství za svátost a nevěděla, že můj muž je despotický tyran a bije mě i děti. Zkrátka, když jsem nevěděla jak dál, nechala jsem si o babičce zdát a můj mozek vždycky vyštrachal nějakou zasutou vzpomínku a aplikoval ji na danou situaci.

    Loni mi jedna velká a bohatá společnost nabídla dobrou práci daleko od rodného města. K té práci byl byt, školy pro děti a slušný plat. Dlouho jsem neváhala. Prodala jsem dům, nábytek a všechno, co jsme mohly snadno a bez výčitek nahradit. Sbalila jsem všechny naše osobní věci, knihy a cennosti, naskládala je do auta a rozhodla se udělat tlustou čáru za minulostí.

    V noci před odjezdem se mi opět zdálo o babičce. Seděly jsme v její kuchyni, před sebou půllitrové kafáče s bílým kafem, a lžičkami jsme lovily v kafi nalámaný chléb. Babička se oknem dívala ke kopcům na obzoru a najednou promluvila: „Víš, děvenko, někdy není ani tak důležité co uděláš, ale kdy to uděláš.“

    „Ale babi, já už se rozhodla. Změna prospěje nám všem.“

    „Dost možná. To ukáže čas. Jen se mi zdá, že zítřek není ten pravý den.“ Jakoby mi zas bylo sedmnáct. Otočila jsem oči v sloup, pokrčila jsem nos a odfrkla. Copak den nebo dva mohou hrát roli při tak velkém rozhodnutí?

    Ráno jsem se probudila do překrásného květnového dne. Oblékla jsem děti a po snídani jsme vyrazily. Než jsme dojely na dálnici, obloha na obzoru se zatáhla a mrak před námi dával tušit, že přijde malá jarní bouřka.

    Najednou, z ničeho nic, přistála na předním skle mého auta obrovská sněhová vločka. Roztála dřív než mi došlo, že tam byla. Vzápětí ale spadla další a pak zas a znovu. A najednou chumelilo tak hustě, že jsem z cisterny, jedoucí před námi, viděla sotva obrysy. Děti se na zadním sedadle začaly dohadovat, co se děje. Už už jsem se chtěla otočit a říct, že to si jen andělé češou křídla, když mi to došlo. Odbočila jsem na prvním výjezdu z dálnice a sjela jsem na okresku mezi poli. Tam jsem zastavila, vypnula motor a s rukama na volantu čekala, co přijde.

    Přestalo sněžit. Obloha byla úplně vymetená a sluníčko rychle vysoušelo kapky na kapotě auta. A pak se to stalo. Ze směru, kterým jsme původně jely, se ozvala rána. Pak další a další. Skřípal plech, pak jsme uslyšely výbuch a k nebi vyšlehly plameny. Ještě dlouho po té, co na místo dojely hasičské vozy, záchranka a policie, stoupal vzhůru černý kouř.

    Večer, když jsem uložila děti ke spánku, zapnula jsem televizor. Zpravodaj informoval o tragické nehodě, při které dnes na dálnici zahynulo deset lidí. Cisterně, vezoucí naftu, praskla pneumatika, vůz se stal neovladatelným a převrhl se na bok. Lidé v autech za ním neměli žádnou šanci. Zemřeli v plamenech hořících trosek.

    O květnové sněhové přeháňce, která tomu všemu předcházela, nepadlo ani slovo. Snad ani nebyla.


    Rouhání

    Jiří KVĚTOŇ (62)
    3. místo v kategorii Próza 20 a více let

    Na zdi, nad stolem, u kterého sedávám, visí z novin vystřižená fotografie Coubertova aktu, nesoucího název „Původ světa“; vedle ní na mne shlížejí smutné oči hocha s nosem klauna a svěšenými koutky úst, opatřenými červenou konturou přilíčeného úsměvu — také výstřižek z novin...

    Oči dítěte a klín ženy. Čím více musím naklonit pohár, abych upil další doušek darovaného mi času, počatého právě v oné sluji vonící mořem bohatým rybami a chutnající po hořcesladké čokoládě, tím více se mi dětské oči a klín ženy stávají něžným pohlazením při ranním probouzení, milými společníky, bez nichž si neumím představit žádný nový den.

    . . .

    Někteří jsou přesvědčeni, že univerzum je řízeno kýmsi, kdo je nejprve stvořil, aby pak uviděl, že je to dobré. To zajisté byl bůh; neboť jen on může být tak dokonale velkorysý, že i zlé učiní dobrým. Z dobrého zlé stane-li se je prý dílem člověka, naslouchajícího hadu světlonoši, aby ze stromu vědění ovoce pojedl. Jak rád bych se setkal s luciferem; ale ještě nyní, kdy duše má mé tělo obývá. Vědět tak, co by se stalo, kdyby stvořitel vzhlédl na Kaina a jeho oběť; byl by bratrovrahem Ábel? A jak by pokračovala Genezis, přijal-li by býval ten, jemuž bylo obětováno, z prvorozených stáda i z úrody zemské stejně přívětivě? Řekni, ty, který víš, co jsi měl za lubem, když si učinil člověka schopným nenávisti?

    . . .

    Stává se, že občas vzpomínám odřených kolen a mámina pofoukání, otcova pohlavku i jeho pevného stisku na ramenou ve chvílích proměn v dospívání; dobrodružství klukovských výprav a prvního váhavého doteku dlaně tam, kde se dívka pootevřela mé touze za soumraku. Vzpomínám také na ženy, jejichž kouzlu jsem neodolal; některé z nich, zprvu méně vábné, zanechaly nakonec v mé paměti stopu nejhlubší. To vše mě nyní, ve věku listopadovém, udržuje vyrovnaným se skutečností, že zima kmotřička obchází nálevny v nepříliš vzdálené čtvrti a stále častěji otáčí přesýpacími hodinami s mým pískem, jenž se stal v běhu let jemnějším a rychleji přetéká z jedné baňky do druhé...

    Ku svému štěstí jsem se vždy míjel s penězi; velkými penězi, které jsou vždy až na prvním místě, když se rozum vzdálí srdci; takové se většinou rozplynou ve zmaru, pokud cit nenalezne cestu zpět, aby šedou kůru zaplavila krev a vypudila sobectví i vykleštěnou sebelásku do vyhnívacích nádrží života.

    Ale jsou i tací, kteří nemusí vlastnit. Stačí jim, že je — těší se ze jsoucna, z vlnění, které je obklopuje, z jeho hlasů, tvarů, vůní a barev; a mohou-li se dotknout, či dokonce splynout, přijímají to jako dar, aniž by si přisvojovali. Neoddělují pro sebe; stávají se součástí a to tak, že by už i sebe zranili, pokud by jej podrželi déle, nežli ono samovolně jimi projde, aby pak naplnilo jiného, taktéž postrádajícího potřeby ovládat, ale toužícího být účasten pospolitosti, kde není přítomna závist a nenávist, neboť vše se vším souvisí, takže nic není důležitější čehokoli a cokoli tu váží stejně. Cítí-li pod nohami dno, odráží se, aby nabrali dech; a záleží jen na poměru hloubky tůně k velikosti touhy milovat ještě ženu, obejmout dítě, pohladit stařenku, které poslouží, aby se nad jejich hlavami objevil albatros a vzal je na bělostná křídla, tak rozměrná, že zakryjí rozevřený chřtán temných vod. Několik mávnutí; pták naděje mizí na obloze, ponechaje jim na čas svou schopnost vznést se a letět, nežli ji darují jiným tonoucím, sami zůstávajíc s vírou, že opět uslyší šum perutí. Řekni, ty, který jsi nade všemi, je toto jedno z poselství syna dvou otců, které přinesl do tebou stvořeného? Pak nevím, proč jsi připustil, aby po jeho utrpení slavili úspěch ti, kteří v myslích rozsévají svou libovůli, oděnou do šatu svobodného konání pro všechny, zapřísahaje se odpovědností každého za jeho činy, sami sobě však přisuzujíc zvláštní výhody a ochranu. Už i kříž, symbol lásky a obětování si přivlastnili a ohánějí se jím jako sekyrou, která má zahubit nevěřící — totiž ty, kteří nesdílejí jen jejich vidění dokonalého světa, aby všude zavládlo šťastné království zlatého telete. Myješ si ruce a kážeš cosi o dědičném hříchu. Vybral sis pozemské dítě, aby sklízelo tvou setbu a sám, odolný k nemocem člověčím, rozhoduješ o vině a trestu. Proč jsi nepřijal Kainovu oběť? Z rozmaru, označeného za zkoušku, ponižuješ tebou stvořené, abys zkoumal, zda je to dobré? Pak ale, zdá se, nejsi neomylný; zůstanou však tvým tajemstvím znamení ukrytá v nitrech lidí, které nenavštívil albatros, když jsi nechal jejich duše dojít bran pekla pozemského.

    . . .

    Dráha slunce přeťala měsíční kruh a ukryla vladařovu tvář do stínu luny. Vzhlédl jsem a oči mne zabolely jen trochu, tak byl náhle slabý panovníkův jas. Mnohokrát menší kněžna noční oblohy jevila se v tu chvíli takřka rovna králi světla; hle, jak je vše poměrné.


    Plody

    Rostislav NOVÁK (41)
    1. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Měkká jako tající sníh
    Krásná
    Slova veršovaných knih
    Jako koupené jablíčko
    Z předvánoční pouti
    Taková buď
    Až vyčerpán
    Ve tvém náručí
    Chtít budu spočinouti
     
    Vím proč tě mám
    I kde se právě vlna zvedá
    Není zlaté rybky
    Jsou jen hejna vypasených ryb.
    A když se zmrzlý k tobě
    S prázdnou vrátím
    Nic nezahřeje tak
    Jako teplá věta
     
    Zítra plná plodů
    Bude moje síť

    Námořník

    Pavel URBAN (41)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Když se voda s větrem snoubí
    v pevném sevření,
    hrdý námořník živly poutá,
    do přístavu za milou spěchá
    po setmění...
     
    Hromy, blesky provází můj spěch.
    Chci být s tebou, chci být hned.
    Kdo by se živlů bál, když srdce touží ?
    Veď mě, větře, veď mě dál...
     
    Pluj, milá bárko, po vlnách
    a houpej, foukej, větře náš.
    Ukaž ostrov v hrozných tmách...
     
    Voda svůj projev sílí,
    v dálce je vidět bílý sníh —
    to skála se vodě marně brání,
    blíží se živlů hřích.
     
    Pluj, milá bárko...
     
    Skála jeho svíčku krátí,
    v dálce se cíl ztratí.
    A záře pozvolna k nebi stoupá,
    trosky po vlnách přináší...
     
    Pluj, milá bárko...
     
    Když se voda s větrem snoubí
    v pevném sevření,
    hrdý námořník živly poutal,
    do přístavu za milou spěchal
    po setmění...

    Jak dělá pavouk

    Jana VÁVROVÁ (20)
    2. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    vychovám tě v koutě
    holka okatá
    napnu kolem sítě
    kdekdo uloví tě jinak
    na prstýnek
     
    nebo dáš-li mu ten svůj
    Ježíš za tě oroduj
    lásku ať ti vyprosí
    pro tebe i pro dítě
     
    ale jestli zradí tě
    spadne ke mně do sítě
    do černého kouta
    a já ho smrtí spoutám

    Okolní vjemy
    (Ze sbírky Silnice myšlenek)

    Jan HOŠEK (20)
    3. místo v kategorii Poezie 20 a více let

    Chtěl bych být korálkem padajícím ze schodů
    Motýlem létajícím nad vodu
    Zralou ostružinou v dívčích ústech
    Svítící lucernou na překrásných místech
     
    Delfínem prohánějícím se oceány
    Bójí na vodě, pozorující všechny světové strany
    Křídly holubími unášený kamkoliv
    Krajinou pozorující skalní masiv
     
    Růží bez trnů na záhonku
    Hláskem tisíce zvonků
    Pahorkem kde sluní se ještěrek pár
    Dýmem prostoupený jazzový bar
     
    Tvým úsměvem z heřmánku
    Odpovědí na každou hádanku
    Klíčem do orientálních pagod
    Pánem životních náhod

    Trhlinky

    Jiří KADLUS (66)
    1. místo v kategorii Mikropovídka

    Světlo, stín, tma; světlo, stín, tma. Virtuální plátno na stropě ložnice. Každý večer, když nemohu usnout (a s přibývajícím věkem je to stále častěji) — zprava, zleva — podle toho, odkud přicházejí světla projíždějících aut. Jenom drobná nepravidelná trhlinka, vedoucí přes celý strop, zůstává tvrdošíjně na stejném místě. Celou řadu let.

    Horká srpnová noc, jako stvořená pro milence. Čas na lásku mizí v těžkém dýmu kolon vojenských vozidel. Od vodárny se řítí těžkooděnci, dál přes město do celé republiky. Vyděšené oči unavených vojáků, vyděšené, často uplakané oči místních. Dávno zmizela popisná čísla na domech, směrovky ukazují Bůh ví kam.

    Na rohu ulic Beethovenovy a V Přírodě postávají zvědavci. V tuto pozdní hodinu zbyli jenom dva — krejčík K. a dobrá duše ulice — takový montér „Váňa“ — Franta N. Všeuměl, vždy ochotný opravit cokoliv a komukoliv. Jenom já mám u něj smůlu: „K tobě nic dělat nepůjdu, ty jsi dost šikovný, abys to udělal sám. Pravý šuplík nahoře, vyber si vrtáky. Jo, a kdyby sis nevěděl rady, přijď, já ti řeknu, jak dál.“

    Náhle jako když do nich střelí. Nějaký chytrák zahnal do naší kratičké uličky kolonu obrněnců. Teprve později jsem si uvědomil, že běžecký výkon obou důchodců stál za záznam do světoznámé Guinessovy knihy. Zcela jistě překonali rekord v běhu na krátkou vzdálenost v bačkorách. Dokonce v obuvi specializované — takových těch kostkovaných, se zapínáním na „žebříčky“. Na tohle tehdy opravdu nebyl čas, ani pomyšlení.

    O pár dní později se na stropě ložnice objevila trhlinka. Pominula první vlna emocí, jsme pojištěni. Alespoň pojistka něco „hodí“. Jednání v pojišťovně přináší překvapení.

    „Vážený pane, vy máte pojištění na živelní pohromy. To si vážně myslíte, že spojenci u nás jsou živelní pohromou?“

    Tehdy jsem řekl poprvé nahlas — a na dlouhou dobu i naposledy, že živelní pohroma je proti zásahu spojeneckých vojsk jenom slabým odvarem. Lidé dokáží vymyslet daleko větší „zhovadilosti“, než matka příroda.

    Nedostali jsme nic, pojišťovna trvala na svém. Pochopitelně.

    Světlo, stín, tma; světlo, stín, tma. Virtuální plátno na stropě ložnice. Vidím ho každý večer, před usínáním. Zprava, zleva — podle toho, odkud přicházejí světla projíždějících aut. Jenom drobná, nezničitelná, nepravidelná trhlinka, vedoucí přes celý strop, zůstává.

    Mnohokrát jsme ji zasádrovali, zamalovali. Marně. Nemizí. Vždy se objeví znovu. Jako memento. Stejně nemizí i její rodné dvojče.

    Nezničitelná, neodstranitelná, krutá: Trhlinka na duši.

    Ani jedné z nich se nedá zbavit. Nikdy.

    P.S. Je to historie, nebo už jenom historie? Jak pro koho!


    Tu stopu zde zanechala historie

    Lucie ŠTĚRBOVÁ (15)
    2. místo v kategorii Mikropovídka

    Tento rukopis byl nalezen v ztrouchnivělé dřevěné bedničce při výkopových pracích v Revoluční ulici:

    Plamen svíčky pomalu dohasíná. Stékající vosk vytváří prapodivné tvary. Klíží se mi víčka, ale stále se mi daří spánek přemoci. Musím to dopsat, musím! Když nezaznamenám dnešní událost já, městský písař, kdo jiný to udělá?

    Píše se třetí den měsíce devátého Léta Páně 1598 a Chomutov, to městečko rozkládající se kolem říčky Úzké, postihlo ohromné neštěstí! Ohnivé jazyky, které zničily dobrou polovinu města, bylo prý možno pozorovat až v Kadani! Co teď bude s těmi lidmi venku, kteří neměli to štěstí jako já, a jejich dům nebyl ohnivého řádění ušetřen? Slyším odevšad pláč a sténání raněných. Před očima se mi znovu rozeběhnou hrůzné scenérie posledních několika hodin. Marný boj s ohněm, hrůza v očích matky, která nemůže najít své dítě... Co si jen počneme?

    Do světnice se vloudil pach spáleniště. Nebo je to jen čadící knot dohořívající voskovice? Nevím, smysly mi přestávají sloužit. Vezmu teď tento pergamen, uložím ho do dřevěné schránky a schovám ho pod povolený dlažební kámen před mým domem. Chtěl jsem jen trvale zaznamenat svou hrůzu z dnešního neštěstí, ale kdo ví, třeba ho někdy někdo najde...


    Pamětník ze 16. století

    Rudolf KOUTENSKÝ (47)
    3. místo v kategorii Mikropovídka

    Asi mi to nebudete věřit, šel jsem nedávno po náměstí, vítr se proháněl mezi starobylými domy s nejrůznějšími věžičkami i štukovými ozdobami a tu najednou - ťuk! Z výšky, přímo přede mě, spadl malý bílý oblázek. Odrazil se od kamenné dlažby až se zajiskřilo! Jako když škrtnete zapalovačem. Potom se ozval slabý hlásek: "Haló, pane, nebojte se, je jsem jen malý zakletý skřítek. To už bylo před mnoha lety. Ach ano, vzpomínám si — asi tak před čtyřmi sty lety, když se v roce 1605 Chomutov vykoupil z poddanství a stal se svobodným královským městem. Jó, to tenkrát bylo slávy! Páni radní nechali přivézt dva velké sudy piva a nechybělo ani bílé víno z místního vinohradu. Co vám budu líčit, na rožni se pekla selátka a všechen lid se veselil až do příštího rána. Já to všechno dobře viděl, neboť jsem byl s maltou kdysi nahozen přímo na štít jednoho měsťanského domu.

    Co já toho zažil! V létě do mě pražily sluneční paprsky nesnesitelným žárem, v zimě zase mráz štípal až k zbláznění. Panečku, z té výšky byl ale krásný výhled! Na náměstí se stále cosi dělo, ať už to byly páteční trhy, kdy řemeslníci nabízeli k prodeji své zboží nebo staré babky postávaly u hromádek hub, borůvek či čerstvé zeleniny. Byl jsem němým svědkem i smutných událostí, ke kterým patřila epidemie moru, dobytí a vyplenění města švédskými vojsky nebo okupace německými vojáky. Konaly se i vojenské přísahy, velkolepé přehlídky na počest oslavy svátku práce a pamatuju i na příjezd několika prezidentů. Dokonce, a to vy už sám víte, máme zvláštnost — první starostku v historii města!

    Mohl bych ještě dlouho o všem povídat, jestli vás to ale zajímá, strčte mě do své kapsy a já vám všechno před spaním budu vyprávět..."


    Voníš

    Zdeněk HANTÁK (21)
    Zvláštní cena poroty


    Dotek (ukázka)

    Jana TOČÍNOVÁ (17)

    Všechno to začalo tak nevinně. Byl to prostě obyčejný kluk se spoustou ideálů. Věřil v lásku, věřil, že může být nepodmíněná a nekonečná, věřil, že lidé žijí proto, aby milovali. Mnozí se mu za tento názor vysmáli, ale on si přesto zachovával svůj sen, pro který žil. Neuměl si svůj život představit bez lásky. Viděl ji všude. Kdysi.

    Teď je to úplně jiné. Žije sám. Nechce s nikým mluvit a jeho srdce zamrzlo. Utápí se v beznaději a už nevidí žádnou cestu ven. Vůbec nevycházel z bytu. Seděl v rohu místnosti s obličejem schovaným v dlaních. Sousedi mu z lítosti nechávali u dveří jídlo. Všichni ho měli rádi proto, jaký byl. Kdysi.

    Jediné, na co se ještě zmohl, byla jednou týdně procházka na hřbitov. Tam byl pohřbený důkaz jeho lásky. Ležela tam doba, kdy byl skutečně šťastný, kdy věřil, že je všechno dobré, že každý člověk je dobrý. Do žulového náhrobku bylo vytesané svědectví o tom, že věřil, že miloval, že žil. Kdysi.

    I dnes tam stál u toho nového hrobu a nevnímal, co se děje kolem něj. Vypadal opravdu děsivě. Měl velké kruhy pod očima a zsinalou pokožku, nezajímal se o to, co má na sobě a snad si ani neuvědomil, že si oblékl starý plášť, který býval černý, než zbledl. Černé vlasy mu padaly do obličeje, jak měl sklopenou hlavu a unavené oči stále dokola četly to jméno, jež bylo nyní zlaté stejně jako duše té, které patřilo. Kdysi…


    Horský horor

    Jana MAŠKOVÁ (18)

    „Dnešní výstup bude pěkná dřina, tak se na to připravte,“ řekl nám s úsměvem náš padesátiletý horský vůdce před výstupem na nejvyšší horu Slovinska. V duchu jsem si pomyslela, co ten staříček může asi tak vědět a těšila jsem se na hezkou procházku lesem, která byla mou letošní dovolenou.

    První hodinka vedla po rovince v lese. Vesele jsem rozmlouvala s přítelkyní Evou, byla plna energie a sršila vtipem. Proč také ne? Bylo krásné počasí a my stoupaly směrem k Triglavu. Ptáčci zpívali, kolem nás povíval příjemný horský větřík a podzim vybarvil okolní přírodu do neskutečných barev. Naplněna euforií jsem přehlížela i tu drobnou maličkost, že moje zcela nové boty, které jsem si zakoupila pouhé dva dny před odjezdem, se každou půlhodinku povážlivě zmenšují. Moje nadšení mě však záhy opustilo a má původně zábavná vycházka se změnila v horor.

    S přibývajícími nadmořskými metry se velice rychle měnilo také počasí a nádherné jarní počasíčko vystřídal sněhový uragán a mráz. Zatímco se můj promrzlý jazyk povaloval na mé bílé zimní bundě, jsme po dvou hodinách dorazili do prvního vysokohorského tábora.

    Plna naděje na přibližně roční přestávku jsem si vybalila svačinu a unaveně se do ní zakousla. Než jsem však se značnou námahou dopravila do úst druhé sousto, byla jsem opět štvána do kopců, které připomínaly spíše horolezecké stěny. Odevzdaně jako andská lama jsem následovala našeho průvodce, který i přes svůj věk zdolával nástrahy hor s mladickou silou a spíše než želvu, za kterou jsem ho mylně považovala, připomínal zdatného kamzíka. Hlavně tato skutečnost mě, jakožto mladou a údajně i fyzicky zdatnou dívku, doháněla k šílenství a ještě více prohlubovala moji rychle nastupující beznaděj.

    Pod hrozbou naprostého zahanbení od tohoto muže, který vypadal až neskutečně svěže, jsem se drala dále ukrutným mrazem, který se stupňoval vzhledem k faktu, že svůj oděv jsem měla již naprosto promáčen svým potem a slzami (ba i slinami) únavy. Obuv se mi již také scvrkla do nesnesitelných rozměrů, což už jsem tak pozitivně jako ještě před pár hodinami nevnímala, a moje kdysi zářivě bělounká bunda už jen rádoby připomínala největší módní trend letošní sezóny. Moje, situaci a fyzickým schopnostem zcela neúměrná, soutěživost však zcela zaslepila můj orientační smysl a úspěšně jsem se ztratila v bílé poušti, kterou pomalu obklopovala noc.

    Samozřejmě jsem se zachovala přesně dle typických rad horské služby, která nabádá buď zůstat na místě nebo vyhledat dobře přehledné místo, a chaoticky jsem začala pobíhat po lese s naivní nadějí, že přece nemůžu být tak daleko od cíle našeho výletu. Jak jsem se později dověděla, byla jsem od chaty asi tak stejně daleko jako od pravdy. I když, co je to pár hodin cesty, že? Moje zoufalá snaha mě vysílila natolik, že jsem si našla hezké viditelné místo v nejhustší části lesa a pěkně v klidu si zkolabovala. Moje myšlenky byly asi černější než noc a už jsem přemýšlela, jak mě najdou zmrzlou a ohlodanou od zvěře až po několika dnech, protože dříve si nikdo mojí nepřítomnosti ani nevšimne. Smířena se svým osudem jsem konečně ulehla k mému „poslednímu spánku“.

    Ptáte se, jak nakonec dopadla celá moje „zábavná procházka“? Po noci děsu, kdy mě ohrožovaly hladové veverky, jsem byla konečně zachráněna slovinskou horskou službou a potupně dopravena zpět ke své skupině v čele s naším sešlým „kamzíkem“. Ten mě vítal již ve dveřích s obrovských úsměvem na tváři slovy „Dřina, co?“.


    Zpověď

    Ondřej HACMAC (19)

    Jak slunce vychází nad krajinou dál,
    Putuji pustinou stále a sám.
    Milenci pod dekou nazí,
    Smějí se chudákovi, co po poušti se plazí.
    Něžně se dotýká milence,
    Vždyť láska to největší bohatství je.
    Když je člověku uloupena.
    Jeho duše je poté zlomena.
    Chudák, blázen a ubožák je,
    Ten kdo o ni nepečuje.
    Trestem je, že na cestu pouští musí se dát,
    A ostatní budou se mu smát.
    Když se snad najde někdo, kdo pomůže,
    Běda člověče, bude ti ještě hůře.
    Své břemeno musíš nést sám,
    Tak ponech city za sebou a putuj dál.

    Květinový sen

    Lenka BUKOVSKÁ (15)

    Když růže uvadne
    a fialky jdou spát
    pak
    i moje srdce vychladne
    a nechá si něco zdát,
     
    Já pod polštář si jasmín dám
    a do peřin se zachumlám
    nechám si sen zdát
    o růžích a o něhách.
     
    ten sen se skrývá v poupátku
    co oroseno
    bylo jen,
    snad spatřím zase zakrátko
    svůj nevídaný sen.
     
    V něm uschne mnoho kopretin
    a maceška se bude smát,
    pak uvidím
    svůj květinový sen,
    jak stoupá do oblak.

    Navěky spolu

    Veronika KOJECKÁ (16)

    Zhroutím se na kolena,
    když cítím mou tíseň
    a uprostřed davu schovaná
    začínám zpívat svou píseň.
     
    Byli jsme stvořeni pro sebe,
    když vzpomínám zpětně,
    jen naše bylo severní nebe,
    ale udělali jsme všechno špatně.
     
    Když chladné slunce zakrylo hvězdy
    a spadaly podzimní lístky,
    naše severní nebe viděl už každý,
    pocítila jsem temnotu naší lásky.
     
    Trpěli jsme oba
    po tak dlouhý čas,
    a i když vím, že by to tak bylo znova,
    chtěla bych to vrátit zas.
     
    Vzpomínám na ty šťastné úsměvy
    a pohledy, které dokázaly tolik říci.
    Bez tebe už nic neprožiji
    a myslím, že ani nechci.
     
    Tam uprostřed davu
    dozpívala jsem svou píseň.
    Když jemný prach pokropí mou hlavu,
    nepocítím již žádnou rýzeň.
     
    Jsem tak sama bez tebe,
    Snažila jsem se takhle žít.
    Teď v tom davu vidím sebe,
    jak jsem odhodlaná zemřít.
     
    Budeme zase spolu
    bloudit slunečním svitem.
    Klesám dolů
    na chladivou zem.

    Láska

    Ladislav KLIMEŠ (15)

    Pod svitem slunce,
    stojí tam lidé vidouce.
    Nad nimi i sluncem,
    tam mezi Bohy či Bohem.
     
    Energie, jež vše pohání!
    Myšlenka, jež vše pohání!
    Slovo, jež vše pohání!
    Cit, jež vše pohání!
     
    Láska, cit největší!
    Láska, cit nejmilosrdnější.
     
    Milosrdnost, sama; v Tobě!
    Tak rád — s Tebou — Tobě!
     
    Tolik překážek, jež pomíjivé jsou,
    možnost jak překonat je, je s tebou.
    K Tobě vždy vzhlížet budu,
    tak jako k matce vznešené, vždy budu!
     
    Vždyť nakonec vše se spojí v jedno.
    Já, Ty, oni — to vše bude ONO.
    ONO jedinečné, společné? Slovo?!
    Nebo snad energie, myšlenka, cit? Ne, slovo!
     
    Láska, láska věčná!
    Láska k Tobě, láska nekonečná!

    Samota

    Andrea BARÁKOVÁ (16)

    Jak v raním poupěti
    plá krůpěj rosy,
    jak prsten v objetí
    svou perlu nosím.
     
    Jak večerní hvězdy jas
    a opuštěná horská sluj,
    tak chová v každý čas
    mé srdce obraz tvůj.
     
    Samota vráží ti do hlavy ostří klínů
    a minulost tiše napovídá,
    ty bojíš se tmavých stínů,
    když člověk zapomíná.

    Akce Hardy (ukázka)

    Stanislav FOIT (63)

    Celá ta megaakce, na kterou jsme se s Karlem tak těšili, se odehrávala na pláni u řeky Illinois za městečkem Berwyn. Tedy když říkám za městečkem, platí to pouze v amerických poměrech, u nás by to bylo už spíše středně velké město.

    Pořadatelé vykolíkovali obdélník o rozměrech menšího fotbalového hřiště a ten pak byl ještě rozdělen na čtverce jako šachovnice. Plocha byla čerstvě uválcována a pod povrchem se skrývala soustava trubek, jimiž proudila voda. Průběh vodovodní soustavy znali jen komisaři.

    Berwyn byl vybrán proto, že zde bydlel Hardy. Měl tak výhodu domácího prostředí. Akce byla anoncována už týden předem ve všech zdejších médiích a nesměly chybět ani mažoretky na Chicago ave, paráda jak o prezidentských volbách...

    Musím ale začít pěkně popořádku. Začalo to jednoho letního večera, když jsme s manželkou sledovali náš oblíbený televizní seriál.

    Ozval se telefon:

    „Vole, na co se koukáte, hoďte si tam Spectrum, je to zajímavý!“

    Tak direktivní pokyn přítele Karla se nedal neposlechnout. Na obrazovce exceloval jakýsi Američan jménem Hardy, ale nebyl to komik. Spíše něco jako náš známý spolek Sisyfos v jedné osobě. On si prostě umínil, že smyslem jeho života je potírat všechny šarlatány, jak říká homeopatům, proutkařům, astrologům a dalším. Vyhlásil dokonce odměnu milion dolarů tomu, kdo provede vědecký důkaz svých mimořádných schopností.

    To bylo něco pro Karla. Házet do jednoho pytle s názvem „šarlatánství“ i proutkaření a homeopatii, to byla pro něj výzva. Obě tyto disciplíny totiž výborně ovládá. Hlavně proutky, tedy virgule. I já to trochu umím, tak docela chápu, že ho to parádně vytočilo…


    Variace na lásku

    Radka ZADINOVÁ (34)

    Láska je zvláštní věc
    — každý ji chce mít
    Zvážit a ocenit
    a koupit zlatou klec
     
    A tam se krčí přede všemi
    — podivné cosi
    Žebráci o ni prosí
    a bohatí se krmí nadějemi

    Kdo vlastně jsi?

    Daniel MARCIKÁN (26)

    Jsi mazaný ďábel, jsi Kain, jsi Ábel
    Jsi mazlivé děcko, jsi nic, jsi všecko,
    Jsi mrzutý dědek, jsi soudce, jsi svědek
    Jsi mocný dobrodruh, jsi mučedník i Bůh
    Jsi marností dneška, jsi hladová vlčí smečka
    Jsi zlou sedmihlavou saní, jsi sladká jak milostné psaní
    Jsi milosrdné lhaní, jsem Tvým sluhou, Ty's mou paní

    ***

    Jan URBAN (26)

    Prosím tě osude,
    co pro mě chystáte,
    co ještě nebude
    a kdy mě ztrestáte?
     
    Zda roky letící
    mi ještě zbývají
    anebo hrobníci
    díru už kopají?
     
    mám ještě nalít si
    po okraj do džbánku
    s úsměvem na líci
    či s puškou u spánku?

    Co všechno jsi

    Julius BENKO (23)

    Jsi na bílém ubruse konvička kávy,
    jsi lidmi šťastné provolání slávy.
    Jsi květina, co právě kvete,
    tak krásně až člověka splete.
    Jsi hvězda na obloze v noci,
    jsi voda, co rozčeřili mloci.
    Jsi všechno, čím krásný je svět,
    chci pod oknem píseň ti pět.
    Jsi nádherným opakem samoty,
    jsi světlo, co vyvádí z temnoty.
    Jsi pomíjivá jak nepopsaný list papíru,
    jsi odleskem slunce v safíru.
    Jsi kněžna a já jen sluhou tvým,
    jsi plamen svíčky a já tvůj dým.

    Jak se říká?

    Monika ŠILHAVÁ (21)

    Daroval mi pero,
    v rukou proudí jakýs um.
    Daroval mi čistý list,
    zpovědníka ke slovům.
     
    Opil mě svou abecedou,
    jak sourozenci tvoří,
    ze svých jmen a svého tvaru,
    slova šíře moří.
     
    Jak každý z nich,
    ač sám beze změny,
    však s pomocí svých bratří.
    Jak každý z nich své slovo změní
    v duši, již mu patří.
     
    Jak prosté slovo STŮL,
    kreslí zdravou rodinu,
    jak sousloví ODPUSŤ MI,
    črtá, že Ti prominu.
     
    A tak v barvě duhy,
    skládám slovo DĚKUJI,
    všem sudičkám nad kolébkou,
    mamince
    i Pánovi.

    Samota

    Bohumil HRUBEŠ (42)

    Chodí mi tiše v patách
    ten pocit sžíravý,
    dokonce, i když chvátám,
    má osoba se ho nezbaví.
    Tak ocejchován pluji světem
    a nikdo mě tu nezdraví,
    já trpělivost ztrácím valem,
    a nikomu to nevadí.
    Samota je krutý pán,
    jak vyrovnat se s ní mám?
    Když sám jseš, jseš jeden
    a ostatním to nevadí,
    kde svoje chyby hledat mám,
    kdo poradit mě svede?
    Mít tento pocit sžíravý,
    seš pořád jen jeden,
    a samota, ten věrný kmán,
    už zase si tě vede.

    Svědomí

    Věra NĚMEČKOVÁ (57)

    Kdepak slušnost, ta se dnes nenosí
    Tu lze do rohu pohodit
    Ale sama tam nebude a není
    Protože ctnost a pravda též již tam vězí
     
    Mlčky všichni v koutě stojí
    Ni rákosky ni výčitek se nebojí
    Vědí, že nadejde jejich den
    Běda tomu, kdo bude nemocen
     
    Teprve potom pohne se v člověku svědomí
    Kdo komu ublížil a co zlého provedl
    Se ovšem už nikdo nedoví
    Kdo koho krutě podvedl
     
    To už slušnost, pravda a ctnost
    Si opět po chodníku čistém vykračují
    A pokud někdo má zájem
    Rádi se proň v dobro obětují

    Kamínky

    Zdeňka VEVERKOVÁ (67)

    Kde se mi něco hezkého přihodí
    tam si seberu kamínek
    tisknu ho v dlani, trochu mě zebe
    a doma kolem sebe
    už mám plno těch divných znamínek.
     
    Mé děti se mi smějí:
    „Mami, kolem tebe se jenom hezké věci dějí!“
    Kamínky berou do rukou
    a zvědavě se ptají:
    „Mami, řekni! co ty kamínky znamenají?“
     
    Tu usměji se maně:
    "Ach děti, vždyť, já už nevím ani
    zeptejte se těch kamínků, kdo ví
    když na ně promluvíte mojí řečí
    snad vám mé tajnosti poví."
     
    Ty však dál tiše v policích leží
    jen se mnou někdy rozmlouvají
    kdo tu řeč nezná, ten rozuměl by stěží
    a cizí ústa marně se ptají
    neboť jen kámen tak přísně a mlčenlivě
    tajemství střeží.

    Skráně splývají

    Olga RATHOVÁ (47)

    Skráně splývají šedou nití
    a ptáci venku zpívají milostnou píseň
    Jít plochou nohou po jehličí
    být venku pod modravou oblohou
    A všechno slyšet
    jak srdce buší a tepe krev,
    nemít nic a přece vše
    Být z Nemanic a přece král
    není nic jednodušší
    Žít naplno a vše vnímat, milovat.

    Zastavte čas

    Jaroslav TESAŘ (75)

    To nebyl život, to byl let a že by již tolik let?
    Ó mládí, jak mizíš nám nenávratně v dáli.
    Moci tak ta léta zase vrátit všechna zpět.
    Sbohem mládí, z prsou dere se ti tichý vzdech.
     
    Jak jednou stříbrem prokvete ti vlas,
    neohlížej se zpět a pozvedni svůj hlas.
    Čas bídák je a nevadí mu let kolem nás.
    Tenhle věk čeká každého a tys jeden z nás.
     
    Setři slzu, vypni hruď a s časem nechtěj se bít.
    Buď sbohem mládí a do větru křič, já chci žít!
    Raduj se, miluj a s úsměvem jdi stáří vstříc.
    Život je krásný, jen nezapomeň, proč jej žít.

    Milování je....

    Hana BENDOVÁ (54)

    Když dotýkáš se mé kůže
    a já zraju a sládnu
    jako hrozny vína
     
    Když dlaněmi rozoráváš
    neúrodnou pláň mého těla
     
    Když kapkami potu
    z tvého čela zavlažíš
    vyprahlé póry mé kůže

    Kouzlo lásky

    Zdeněk KUČERA (58)

    Palouček líbezný měsíční svit
    provoněn láskou světlušek třpyt
    láska ta kouzelná srdce co bijí
    keře a stromy tu nádheru vidí.
     
    Mladý muž zahleděn do očí modrých
    pokládá dívčinu na mech co chladí
    k obloze vznese se hluboký vzdech
    bouřlivá zpěněná je lásky krev.
     
    Žhavá je dívčina podajné tělo
    vše se v ní zmítá teplé má lůno
    na černém nebi hvězdička padá
    ti dva se milují noc je tak mladá.
     
    Marně bůh lásky otěže třímá
    záplava slasti dvě těla vzlíná
    nevidí neslyší jak láska zpívá
    nad stromy vznáší se čistá a snivá.

    Ready to love

    Jan TICHÝ (26)

    Otevři mi oči a zažeň spánek,
    otevři mi rány a zasyp je solí,
    otevři okna, já dám ti dárek,
    zavři oči a dovol mi odejít.
     
    Sejmi mou masku a neutíkej,
    otevři mé srdce, skalpel prosím,
    otevři zámek a zahoď klíč,
    zazpívej a neodcházej.
     
    Otevři mi oči a zažeň strach,
    uhas oheň a napij se mé krve,
    otevři mou duši, buď můj vrah,
    otevři nebe a odevzdej mi sebe.

    Šípková růže

    Václav PÁLA (70)

    Já k růži jsem tě přirovnal
    tebe má jediná,
    jen s tebou má cesta vede dál
    vše končí se i začíná.
     
    Začínat musíme neustále
    nové hledat prameny,
    i květy růží kvetou vytrvale
    když jenom rosou zmáčeny.
     
    Tam kdesi v místech nehostinných
    vprachu podél cest,
    nad růži není květů jiných
    tak jako ona jest.
     
    Skláním se před tebou, růže má
    tak hluboce jak umím,
    jsi moje růže šípková
    já našel tě mezi trny.

    Hlavou zeď neprorazíš

    Milan PAVLATA (25)

    Pán skáče z mostu
    a je to divný sport...
    Nic ho tam dole nečeká,
    nic se mu hlavou nehoní -
    a navíc: Hlavou zeď neprorazíš_
     
    A chlapík z celofánu
    se unaveně dívá,
    jak mu čas na Pankráci utíká,
    ale vůbec neubývá.
     
    Je to pět let,
    co pro potěchu ďábla
    rád dýchal svět
    přes filtry cigaret;
    a ta chuť nezeslábla.
     
    Pán skáče z mostu
    — bude z něj nanukový dort.
    Nic ho tam dole nečeká...
     
    Vždyť to znáš: Hlavou zeď neprorazíš_

    Prázdnota

    Světlana BUNDZÍKOVÁ (38)

    Stromy se kývají ze strany na stranu,
    už mám zase děsnou náladu.
    Co dělat mám, co já vím.
    Nevím, jestli ještě odpovím.
     
    V duši se střídá den a noc,
    nevím, jestli mé srdce bude moct,
    pokračovat v rytmu života,
    jestli v duši zbyla ještě ochota.
     
    Jsem prázdná jako pustina,
    kterou protíná vyschlý písek.
    Jsem jako Sahara,
    která vodu nedává.
     
    Jsem prázdná jako sklenka bez vody,
    chtěla bych do ní dát jahody.
    Sladké, velké, šťavnaté,
    úplně na všechno bohaté.
     
    Něco se ve mně zlomilo,
    hledám stále, co to bylo.
    Síly já už postrádám,
    do pekla se propadám.
     
    Ale tam andělé nežijí,
    laně z tůní nepijí.
    Tam přece jen zlo panuje,
    ďábel jim tam kraluje.
     
    Chci se bránit, ale jak?
    Nad hlavou mám velký mrak.
    Nechci, aby ve mne světlo zhaslo,
    chci mít zase v srdci jasno.

    Velká chomutovská loupež (která se nekonala)  (ukázka)

    Jiřina ROTHMEIEROVÁ (62)

    Byly prázdniny, vedro a město Chomutov plné cizinců. Parkoviště na náměstí bylo celé obsazené většinou auty s německou poznávací značkou. Tu se začali všichni ohlížet za autem, které třikrát objelo náměstí, než našlo místo k zaparkování. Vystoupil z něho muž v kovbojských kožených botách a se širokým stetsonem na hlavě. Začal chodit po náměstí, zašel do obchodu, hned vedle do zdejší galerie, vypadal jako sběratel umění. Vybíral, co doma v Americe ještě nemá, a bylo toho dosti. Když slunce vystoupilo na polední stranu a ozářilo děkanský kostel s věží, nemohl od ní cizinec odtrhnout oči. Takovou zlatou hvězdu ještě ve své sbírce nemá! Ubytoval se v hotelu Royal a dal vrchnímu hlášku, že by potřeboval dva šikovné kominíky nebo pokrývače a že jim dobře zaplatí. Večer ve vinárně se cizinec dobře bavil a čekal, zda se někdo přihlásí. Dvě známé firmy, Venca a Franta, vyhlášení chomutovští chmatáci, dostali tedy tip. A taky co by ne, že prý tu práci rádi vezmou. Prašule potřebovali jako sůl, a tak se u cizince oba dva přihlásili….


    Čtvrtého ročníku se zúčastnili:


    Práce hodnotila porota ve složení:

    2006–2017 © Všechna práva vyhrazena