Rok se s rokem sešel a vám, účastníkům literární soutěže Chomutovský kalamář, se dostává do rukou sborník sestavený z vašich prací. I když vás v porovnání s loňským rokem přibylo, rozhodli jsme se do almanachu opět zařadit ukázku z díla všech přihlášených. Přichystali jsme i novinku, která vás určitě potěší: vítězné práce zde tentokrát najdete v plném znění a zároveň s informacemi, jakého umístění dosáhly. Jistě nemusím už ani zdůrazňovat, že nejlepší práce zveřejníme během letních měsíců také v našem týdeníku a umožníme tak široké čtenářské obci, aby se s nimi seznámila.
Chomutovský kalamář byl letos vyhlášen potřetí. Těší nás, že opět oslovil jak už osvědčené tvůrce, tak i nové autory. Šestačtyřicet účastníků, sto třicet dva prací - to je rozhodně zajímavá bilance. Zejména uvážíme-li, že jde o soutěž regionální. Pětičlenná porota neměla snadnou práci a zaslouží si za ni velký dík.
Dovolte mi upřímně pogratulovat vítězům a vám všem popřát mnoho nápadů a chuti do další tvůrčí činnosti.
Tomáš SKŘIPSKÝ,
šéfredaktor Nástupu
V Chomutově 27. května 2004
Rozhodl jsme se, že na ten závod pojedu. Visel jsem na laně, asi ve 3/4 výšky mostu, a kochal se pohledem na okolní krajinu. Pražilo slunce, dole tekla řeka, na ní plulo několik kánoí. V tu chvíli mé rozhodnutí dozrálo a přetáhlo mě vší silou zezadu po hlavě. Slanil jsem dolů.
V Brazílii jsem byl prvně v životě. Závod pořádal vždy některý z evropských státu, kromě Itálie. Zde více než kde jinde platilo známé: Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. Spíš přežít, jisté procento účastníků nikdy nedorazilo do cíle. Ani živí, ani mrtví. Nikdy. Jejich těla zmizela kdesi v pralese, v hlubokých stržích, u úpatí skal, na dně řek. Už jsem se nemohl dočkat.
Rozdělili nás do tří družstev, zhruba po třiceti lidech. Nikdy předtím jsem nikoho z nich nepotkal. Seřadili nás na louce u špinavých chatrčí a čekali jsme na instrukce. Slunce vyšlo asi před hodinou, ale už začínalo pěkně pálit. Každý jsme dostali mapu. První etapa měla skončit zítra při západu slunce. Kdo do té doby nedorazí do cílového tábora, vypadává ze hry. Naše cesta vedla z počátku džunglí, po několika kilometrech se rozdělovala. Nalevo hory, napravo řeka, jména si nepamatuji, nakonec jsme ale museli projít obě varianty.
Vybral jsem si cestu vlevo. Hory mi byly bližší. Navíc jsem předpokládal, že cesta podél řeky nebo řekou, bude méně namáhavá. Byla to pěkná skála. Žádné pasti, žádné slepé cesty, žádné šílené převisy. Ale celá cesta byla jen a jen na skále. Nedalo se jít spodem, nedalo se jít vrchem.
Pozdě odpoledne, to už jsem měl pěkně rozedrané prsty a jen zbytek vody, jsem potkal dalšího lezce. Lezl pode mnou, ale směrem od cíle. Zřejmě žádný nováček. Utvrdilo mě to v názoru, že cesta vodou je jednodušší. Národnost jsem určit nedokázal. Na lezce byl však poměrně dost tlustý. Zastavil se na jedné pěkné vyvýšenině, kde bylo dost prostoru, aby si mohl sednout. Cesta dál se mu ale zřejmě nelíbila. Naproti němu vedla další skála, která se o pořádný kus dál napojovala na tu naší. Ten blázen se rozhodl na ní přeskočit.
Měl jsem z výšky krásný výhled. Otřel si čele čelo kapesníkem, odrazil se a skočil. Dostal se až na ní, ale neudržel se. Padal dolů bez jediného výkřiku. Zvědavost zvítězila nad strachem. Nemělo cenu slézt dolů a hledat jeho tělo. Nemohl ten pád přežít a já bych se jen zbytečně zdržel. V tichosti jsem se rozloučil a pokračoval dál.
Podle mapy jsem byl už jen kus od cíle. Byl jsem ale příliš vysoko a neměl jsem už náladu ani dost jistoty na nějaký krkolomný sestup. O kus dál vyčuhovala z korun stromů střecha nějaké továrny. Lidé ji opustili před dávnou dobou, to jsem ze svého místa mohl dobře rozeznat. Střecha se na jedné straně dotýkala skály. Musel jsem po ní postupovat pomalu a opatrně, na mnoha místech byla pěkně prorezivělá. Přehoupl jsem se přes okraj a spustil se dolů. Pak ještě jednou a ocitl se v pasti. Byla to hala, ze tří stran uzavřená pevnou stěnou. Místo čtvrté zela obrovská a hluboká díra. Tudy cesta rozhodně nevedla.
Nebyl jsem sám. Otočil jsem se a za mnou stála ona. Mohlo jí být tak pětadvacet, možná o trochu více. Krásné dlouhé černé vlasy. Nejspíše Španělka nebo Portugalka. Nevím, nerozuměl jsem jí a ona mně také ne. To ale nevadilo. Měli jsme oba stejný problém. Podali jsme si ruce a usmáli se na sebe. Pak jsem začal přemýšlet, kudy ven. Netrvalo mi to dlouho. Na okraji díry vedla trubka nahoru. Zkusil jsem ji, držela pevně. Při troše štěstí se nám to mohlo podařit. Nevěděl jsem jak dobrá ve šplhu je ona, já sám jsem se k tomu nedostal už od střední školy. Pomocí rukou jsem jí vysvětlil, co po ní chci a tvářila se, že pochopila. Vysadil jsem jí na tu trubku, začala šplhat. Šlo jí to pomalu a nejistě, ale nakonec se nahoru dostala. Teď byla řada na mně. Vyskočil jsem, abych musel šplhat co nejmenší úsek a pustil se do toho. Nahoře mi podala ruce a pomohla přes okraj.
Den končil opravdu nádherným západem slunce. Viděli jsme ho jediným oknem v tomto patře. Tu noc jsme se spolu vyspali. Beze slov. Bez emocí. Nikdy předtím jsem svoji manželku nepodvedl. Bylo to jiné než s ní. Nemohu říci, jestli lepší nebo horší. Prostě jiné.
Ráno jsme se rozloučili polibkem. Ona se vydala ke skalám. Já šel dolů k řece. Břeh byl strmý, hodně porostlý vegetací, řeka mělká a proud mírný. Slunce pálilo jako včera, nesnesitelně. Voda byla oproti tomu příjemně chladná. Cesta byla nudná a dlouhá. I to exotické okolí mělo vadu jednotvárnosti.
Stál jsem právě v ohybu řeky s krásným výhledem na cestu před sebou. V povzdálí se skála skláněla nad vodou, viděl jsem několik postav přitisknutých ke stěně. Spatřil jsme druhý pád tohoto závodu. Jeden ze stínů se oddělil od skály a snášel se k zemi. Připadalo mi, že padá strašně pomalu. Nic to se mnou neudělalo. Tenhle závod se na mně podepsal podivným způsobem. Smrt k němu patřila. To jste se mohli dočíst v každé brožuře. Zvyknete si. Nestalo se to vám. Stalo se to neznámému cizinci, který ani nemluvil vaší řečí. Neznali jste ho.
Ušel jsem ještě kus cesty, než jsem spatřil tělo. Leželo ve vodě, na mělčině, obličejem dolů. Přelezl jsem hromadu kluzkých kamenů a šel blíž. Nevím jestli to byla zvědavost. Obrátil jsem mrtvolu obličejem k sobě a nebylo to tak snadné, jak jsem si původně myslel. Pak jsem si sednul. Byla to má krásná známá z včerejší noci. Nijak zvláště mě to nedojalo. Bylo mi jí líto, to ano. Ale nic víc.
Nemohl jsem ji tu nechat. Zavřel jsem jí oči, vzal tělo na záda a vydal se na cestu k cíli. Lehká zrovna dvakrát nebyla.
Dorazil jsem poslední, těsně před západem slunce. Pohřbili jsme ji v táboře. Nikdo ji neznal. Všichni se ale divili tomu, že jsem se s ní táhnul až sem. Já také. Nevěděl jsem, proč jsem to udělal. Prostě jsem ji tam nemohl nechat. Závod jsem vzdal. První etapu nedokončilo devět lidí. Včetně mě a jí. Ostatní nikdy nedorazili.
Vrátil jsem se do hotelu. Měl jsem ještě spoustu dní dovolené. Všechny jsem je strávil na terase s výhledem na moře, slunce a trasu závodu. Hodně jsem přemýšlel a hodně se opíjel. Prvně v životě jsem byl své ženě nevěrný. Ale nikdo se o tom nikdy nedozví. Jediný důkaz zůstal pohřbený tam v džungli. Stavil jsem se v kostele a zapálil jednu svíčku. Příští rok se sem vrátím a dokončím ten pitomý závod. Dlužím jí to.
↑Sakra, za hodinu musím být v Bohnicích! Poprvé jedu na skupinovou terapii. Šíleně se těším. Jako ve filmu Dobří holubi se vracejí... Uprostřed místnosti židle do kruhu a jedna z nich bude patřit jenom mně! Budu se kasat, jak jsem byl špatnej, a jak jsem se změnil. Mám jim říct i o nějaký bitce? No jasně! Udělám malou šou. Ty budou čumět! Jako bych už slyšel doktora Prokeše: „Pánové, představuji vám nového alkoholika, studenta fakulty elektrotechnické!“ Všichni budou tleskat a aplaudovat, přičemž uslyším štěbetání staříků: „Podívejte na něj, takovej mladej a už závislej. Ještě že na to přišel včas.“
Jo, ale oni prý nesnášejí pozdní příchody. A já nestíhám. Po zbytečně zdlouhavé cestě (zapomněl jsem vystoupit) konečně přicházím k areálu Bohnic. Teď ještě najít pavilon 31. Už je jasný, že to do pěti nestihnu. Hodinky ukazují 17:10. Obloha se zatemněla, stíny zmizely, a já tu stojím uprostřed bludiště. Cestu mi naštěstí poradili nějací dva menťáci. „Já jdu za doktorem Prokešem. Měl jsem přijít na skupinovou terapii.“ Mladá, příjemná a dost ošklivá sestra mi vysvětluje cestu. „Jo, mladíku. Dneska je tam místo doktora Prokeše primář Mára.“ No jo. Mně je to jedno. Hlavně ať už mi chystají kafe. Kráčím malou chodbičkou, která končí u dveří minitělocvičny. Slušně klepu. Nikdo mě nevyzval, abych vešel, takže jsem samozřejmě vešel. Přesně jak jsem očekával. Kroužek lidí sedících na židlích. Jenom byli všichni moc mladí. „Dobrý den. Já jsem měl dnes přijít... Totiž, mluvil jsem s panem Prokešem... Tak jsem tady...“ Všechny pohledy z místnosti mířily směrem ke dveřím. Ve dveřích já, vyplašenej zajíc. Do trapnýho ticha konečně někdo promluvil. „Na shledanou.“ Byl to primář. Řekl to chladně, naprosto bez emocí. Rozpačitě jsem se pokusil o úsměv. „Prosím?“ „Říkám na shledanou! Přijďte zítra a včas! Teda jestli budete chtít. Zavřete, prosím, zvenku...“ Jsem jako omráčený. Ustupuju o krok vzad, zabouchávám dveře. Dávám si záležet na hlasitém zvukovém efektu. Co se vlastně stalo?! Vy mi máte pomoct a ne mě vyhánět!!! Bestie, člověk se snaží být lepší a vy mu podrážíte nohy?! Vycházím ven a usedám na lavičku naproti vchodu. Všude už je tma. Jenom na mě svítí jedna lampa. Svítí na mě a stejně si mě nikdo nevšimne! Cítím se najednou strašně oklamaný, bezmocný. Z očích mi opět tečou slzy jako ze špatně utaženého kohoutku u nás v kuchyni. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší vykašlat se na všechny sliby, na půl roku abstinování... Jestli bych se neměl jít zase zpít do němoty. Tyto myšlenky rychle vyháním z hlavy a raději se zvedám k odchodu. Ani nevím, jak jsem se dostal zpátky na kolej. Jdu spát. Všichni okolo se ptají, proč tak brzo. Jsem unavenej. Asi do půlnoci je na chodbě mejdan. Šílenej řev. Přesto si namlouvám, jakej mám klidnej a nerušenej spánek. Ještě na dobrou noc posílám pár lidem do Chomutova SMS a vypínám mozek. Zaslouží si to. Padám do těžkýho spaní. Utíkám od reality. Už jsem v Chomutově. Kolem je tma. Začínám rozpoznávat spoustu kamarádů. Jsme někde venku, na sídlišti. Všichni se smějou jako šílení. Jsou na mol. Dívám se na zem, kde leží plno prázdných lahví od piva. Točí se mi hlava, je mi děsně blbě. Jsem opilej?!? Ani jsem si nelok! Bolí mě z toho rámusu palice. Chytaj mě křeče v břiše. Padám na kolena a zvracím na jeden z rozlitých lahváčů. Tváře mých kámošů se začínají proměňovat. Najednou kolem stojí mamka, táta... Co tu děláš, ségra? A proč sousedi??? Na co tak zíráte? Je mi špatně. Cože?! Co si o mně myslíte? Jak zklamal?!!? Tati, vždyť já si opravdu ani nesrknul! Slyšíte? Musíte mi věřit! Můj křik utišil až další příval zvratků... Každý postupně kroutí hlavou a znechuceně odchází. Cítím zápach zvratků a vůni piva. Cítím chuť piva na jazyku. Z očí mi vytrysknou slzy. Opravdu jsem zklamal? Ne! Já to přece musím vědět! Kde jste? Všechno vám vysvětlím! Nenávidím se. Bože, jak já se nenávidím! Zavírám oči a brečím zoufalstvím. Pomalu je opět otvírám a... sedím propocenej na posteli, srdce mi buší šílenou frekvencí a po tváři mi cestuje obrovská slza přímo do pusy. Teprve slaná chuť slz mě přivádí k sobě. Byl to sen? Byl to jenom blbej sen! Nezklamal jsem! Ten pocit se nedá popsat. Jsem stále ještě vyplašený, ale nesmírně šťastný. Už neusnu. Do přednášky zbývají tři hodiny. To vydržím. Bojím se zavřít oči. Čumim do stropu a pozoruju svoje tělo, které se nemůže vzpamatovat a je ještě rozklepané. Tak tohle jsou ty slavný absťáky, o kterých jsem tolik slýchal. Už je líp... NEZKLAMAL JSEM!
↑Myslel si, že to asi věděla. Nikdy to ale neřekla nahlas. Někdy byla příliš unavená na to, aby si s ní mohl povídat, ale stačilo mu, když se jí mohl dotýkat. Díval se na ni, trápil se a umíral s ní. Byl u ní každý den, přicházel časně odpoledne a zůstával až do večera. Byl by tam spal, kdyby mu to dovolili. A každý nový den, každá nová hodina byla pro něj utrpením, které se mu odkrývalo postupně, přidávalo nové a nové bolesti, ničilo úsměv v koutku jeho úst, naději, víru i lásku.
Pak už ji nedokázal objímat. Byla tak křehká, že se bál sebemenšího doteku. A taky ji přestal hladit, když mu jednou při nesmělém pohlazení zůstal v ruce chomáč jejích nádherných, dlouhých vlasů.
Nedal na sobě znát zděšení, které se ho zmocnilo, když zíral na vlasy ve své dlani, ale vycítila to. Sebrala mu ten žalující černý chomáč z ruky a schovala ho pod polštář.
„Nedívej se na to,“ řekla. „Vůbec se na mě nedívej. Protože to už nejsem já.“
A on se díval a mlčel.
Odvrátila pohled a ústa se jí zkřivila trpkostí. „Už mě ani nelíbáš.“
Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na čelo. „Jsi nemocná,“ řekl. „Bojím se.“ Klesl tak hluboko, že to přiznával.
„Věděla jsem, že to takhle dopadne,“ zašeptala. „Už za mnou nechoď.“ Volání o pomoc. Marné. „Nechci, aby ses díval, jak se rozkládám...“
„Bude to v pořádku. Všechno bude zase v pořádku, uvidíš.“
Neznatelně pokrčila rameny. „Snad.“ Netečnost v její tváři ho polekala víc než cokoli jiného.
„Určitě.“
Ale v pořádku to samozřejmé nebylo. Věděl to a ona asi taky. Nicméně dělala, že na tom nezáleží.
Mluvila často bez souvislostí.
„V nocí sem chodí,“ řekla jednou.
Podíval se na ni pozorněji. „Kdo?“
„Sestřička. Je moc milá. Povídáme si.“ Povídá hlavně ona, ale mně to nevadí.
„To je dobře,“ řekl.
„Nemůžu spát. Někdy to tolik bolí... Když tu se mnou je, nemyslím na to.“ A bolest jako by nebyla...
„Musí být hodná,“ řekl. Ve skutečnosti si to nemyslel, ale to nebylo důležité.
„To je.“ Zasněný pohled kamsi do ztracena. Rozostřené vnímání. Úsměv, o kterém si myslel, že už ho nikdy neuvidí...
„Je hezká?“ Věděl, že je.
„Líbila by se ti.“
Ano, věděl, že ano.
Pak zas jednou řekla: „Podívej se ven. Vidíš ho?“
Polekalo ho to. Ven se nepodíval. Zíral na ni a nevěděl, co říct.
„Je tam?“ — naléhala.
„Co, miláčku?“
„Slunce.“
„Jistěže.“ Vždycky tam přece je. Jedna z věcí, na které je spolehnutí.
„Je mi zima. Určitě se schovalo.“
„Je ti zima, protože jsi nemocná.“ A průsvitná. Ztrácela se jako mlha za časného rána. Pak ji zlehka pohladil po tváři. Vlastně si nebyl jist, jestli je to ještě její tvář. Nepoznával ji. Nebyla to ta, kterou by si přál vidět. Jenže mu jinou nenabídli...
„Vlastně na tom nezáleží,“ řekla. „Jestli tam je a nebo ne. Je moc daleko.“
„A na čem záleží?“ zeptal se.
„Ty to nevíš?“ Rysy její tváře na okamžik ustoupily něze. Jak byla pojednou jiná. Krásná. Jako nikdy dřív. „Záleží přece na tobě. A na mě. Možná...“
„Chtěl bych tu zůstat s tebou. Usnout a spát, celých dlouhých sto let.“ Co to povídám?
Dívala se teď přímo na něj. Cizí žena s její tváří. Možná naopak. Jeho žena s cizí tváří. S očima, které náhle zledověly. A vzdálily se.
Počkej! Ještě nechoď!
„Po tolika letech se člověk na svět bude dívat jinýma očima, “ řekl.
Vrátila se zpátky. Poznal to na tom, jak se změnil úhel jejího pohledu. Už se nedívala tak z výšky.
„Možná ty oči budou stejné. Jen ten svět se trošku změní. Nebude tam bolest a nemoc a takové ty věci. Jen ty a já.“ Plácám hlouposti, myslel si.
Podívala se z okna, stmívalo se. Pohlédla znovu na něj a už ho to tolik neděsilo. „Ale to je přesně to, co teď máme, ne?“ — řekla. „A na tom ostatním, na tom nezáleží...“
Ale záleží, myslel si. Záleží. Jen Bůh ví, jak na tom záleží...
Tehdy si byl jistý, že to vědět musela.
„Nesmíš se tím trápit,“ řekla. „Bude to v pořádku.“ Opakovala jen to, co už předtím řekl sám.
„Samozřejmě.“
Potom už to nebyla ona. Už na ni nemluvil. Jen se díval. Nevěděl, proč tam ještě chodí. Snad ze zvyku. Ta, o kterou stál, už tam přeci nebyla. Ta odešla dávno předtím, než si to uvědomil.
Chodíval tam, díval se na ni a přemýšlel. Nikdy neplakal. Zdálo by se, že ho to ani nebolí. Jenže to bolelo. Bolelo to tak strašně, že se mu chtělo křičet a křičet a křičet.
Ale samozřejmě nekřičel. Seděl tam, zíral před sebe a snažil se na to příliš nemyslet. Někdy se mu zdálo, že je to zase ona. Pozvedla maličko ruku, lehce se dotkla konečky prstů jeho paže, než jí ruka opět sklouzla na peřinu, usmála se (nebo si to alespoň představoval) a prohodila pár slov.
„Nesmíš se takhle dívat,“ řekla jednou. „Děsí mě to.“
A on se snažil tak nedívat.
„V noci se mi o tobě zdálo,“ řekla jindy. „Čekala jsem na tebe a ty jsi nepřišel.“
Snažil se, aby vždycky přišel včas. Čím víc se člověk snaží, tím je to horší, řekla jednou jeho matka. Měla pravdu. Snažil se a k ničemu to nebylo.
Zemřela o pár dní později. Vlastně to netrvalo ani tak dlouho.
↑Ve Frantíkově hlavě se vynořují lákavé představy. Cítí již v duchu na svých chodidlech rozpálený písek pláže a představuje si rozličné vodní radovánky, které poskytuje klukům Kamencové jezero.
Před chvílí vyšel z domova a po jeho boku, o dva kroky vzadu jako pejsek, se plouží po rozpáleném obrubníku kulatý pihounek zvaný Kuli, jinak jeho mladší brácha. Járovy pohyby jsou provokativně pomalé a důvodem není jen žhavé červnové slunce, které zahušťuje krev a zpomaluje všechny životní pochody.
„Tak polez,nebo se dostaneme na koupák až večer!“ — otáčí se vytáhlý blonďáček na bratra.
Ten však jen posupně nakrčí pihovatý pršáček, smrkne a zaboří vzdorně svůj pohled do bratrovy tváře, aniž by jen trochu zrychlil tempo.
Frantík ztrácí pomalu náladu. Kluci už jistě řádí na molu i ve vodě a on se tady musí courat s tím věčným přívěškem, s tím malým drzým zbojníkem.
„Hele Jirovská!!!“ — zařve náhle ten malý skřet za jeho zády a ukazuje buřtíkovitým prstíkem před sebe.
Frantík se podívá naznačeným směrem a jeho srdce se rozbuší až kdesi v hrdle jako buchar kováře Smoly. Před nimi kráčí rozvážným krokem, špičky mírně od sebe, Miluška Jirovská, předsedkyně třídy a jeho velká, tajná láska. Na sobě má opět ty krásné modré letní šaty, co jí tak sluší a zvýrazňují modř jejích velkých kukadel. Blonďaté vlasy jsou spleteny do dlouhého copu, jeho konec s červenou mašličkou se pohupuje uprostřed zad.
Kolikrát jen si představoval, jak ji někde venku potká, jak se na sebe usmějí při pozdravu, on se k ní připojí, protože mají stejnou cestu a potom, někde v ústraní jí vyjeví svůj cit... Pak budou spolu „chodit“ a všichni kluci ve třídě mu budou závidět, hlavně Jirka Brož, který jí o vyučování stále posílá zamilovaná psaníčka. Až budou velcí, tak se vezmou.
Teď je vysněná situace tady, Miluška je pár kroků před ním, ale všechno je nějak jinak. Takhle si to nepředstavoval. Šilhá nervózně po bratrovi a pokouší se s ním z rozpaků navázat hovor. Ten ho však předbíhá vychloubačným prohlášením. „Já stejně vím, že ji všichni milujete! A ty nejvíc!“
„Já jí to řeknu,“ dodává.
„Nekecej a poď,“ reaguje Frantík, zrychluje krok a přechází na druhou stranu ulice v bláhové naději, že ho bude ten malý zmetek následovat a neztropí nějakou nepřístojnost.
Náhle však poruší pohodu letního odpoledne bolestný výkřik dívčího hrdla. Frantík se prudce otočí po zvuku hlasu a nechce věřit svým očím: Miluška, ten něžný, křehký idol všech kluků ze 4. A klečí v prachu chodníku, zneuctěna, ponížena, tvář zkřivenou bolestí. Na jejím nádherném copu visí vrahounskýma buclatýma ručkama brácha Jára, táhne její krásnou hlavinku k zemi a řve jako tur: „Franta tě miluje, Franta tě miluje!“
↑Mám protekční stůl↑
v hostinci Z papíru;
tam namísto piva
nosí servírky
sukýnky pod míru,
lokálem nezní řev,
jen tóny klavíru,
na který hraju já
— potměšilý muzikant.
Jsem plnej vášní
a zrzavejch vod,
pan číšník kreslí z čárek
písně hezčí nežli já z not.
Přijde ti zvláštní
znát dobře ten kout,
kam chodí jen básníci
popít a zapomenout.
Sklepeš mé vášně
jako rtuť teploměru,
tak se zas skrývám trochu zvláštně (znáš mě)
do svého podprůměru.
Víno se nestydí,
rudnou jen tvoje líce
a já mu závidím
ty tvoje pohledy do sklenice.
Je to jen moje vina,
že když mě potrefí Amor střelou,
tak ráno zbude jen kocovina
a večer mě na kafe do hrnku rozemelou.
jsi nejhorší nemocí↑
jak avarové divocí
drancuješ mě...
Jsi smutkem i radostí
usazenou naráz v kostech
nutíš mě plakat i smát se
pekelným rájem žít po sté
nejsladší hudbou
tvé jméno mi zní...
Odcházíš...
a do nekonečna
rozpíná se prázdnota
nezbývá žádné zlo
žádná dobrota.
Vím, setkáme... zase
přimhouříš oči
smyslností zkalené
já zešílím radostí
i plakat budu asi...
a nenastanou „zlaté časy“.
Jako nebe co spadlo
na Zem
a Slunce co počkalo
na Měsíc...
vím, že potkáme se tady...
Aspoň na měsíc? :)
Než to skončí
a pomine
Já uzdravím se...
Stojí tam↑
bělostná
zoufale sama
Pábitelé větrů
šeptají do listí
naději
Smekla se
po dešti
kapka její
Stojí tam
sama a bělostná
nevěsta mezi stíny
rebel mezi příčinami
bílá a černá
veselá a smutná
den a noc
dvě povahy
jedné lidské duše
jež si nerozumějí
Někdy je jako něha sama↑
Když usíná
A někdy jako duha zrána
Se rozpíná
V noci pak chodí po špičkách
Se mnou spí
Potají nemám nikdy strach
Se vyplakat
Někdy je trošku jako smích
Jen bolavý
Co na rtech navždycky už ztich
Když stonaly
Za život potkáte ve světě velice mnoho zajímavých lidí. Pro soukromé detektivy to platí dvojnásob. Může to být muž bez ruky, který plete svetry pro bohaté pomeranče, jehož žena se jednoho rána probudí oběšená s kulkou v levém chodidle. Znal jsem taky jednoho advokáta, kterému byla jeho židle nevěrná s vlastním stínítkem od lampy. Byl to smolař. Takže si myslím, že by mne nerozházelo, ani kdyby mi někdo řekl, že mám na telefonu vedle čísla čtyři devítku. Ovšem, jsou potom chvíle, kdy si říkám, že náš svět spěje někam, odkud není návrátu. Lidé už nekradou z hladu a nevraždí z nenávisti. Jsou stále podlejší a rafinovanější. Nedávno jsem měl zrovna takový zvláštní případ.
Za pět sedm. Moje maminka vždycky říkávala, že kdo přijde dřív, nic mu neuteče. Proto chodím do kanceláře tak brzy, i když už dávno vím, že mi tady nemá co utíkat. Alespoň si stíhám přečíst noviny a nasnídat se. Dnes měli u nás v ulici zavřeno, tak jsem musel k tomu Židovi Mejlesovi na nábřeží. Já ho tedy moc rád nemám, řekl by dokonce, že je to pořádný hajzl, protože prodává mléko i banánům s hnědou slupkou. Ale koblihy má dobré, tak proč to jednou nepřežít, že?
Většinou si stihnu noviny přečíst dříve než do půl osmé. Nejinak tomu je dnes, stejně si prohlížím jenom titulky. Zbil stařenku pro dvacet dolarů. Ekonomická situace kyselých okurek stagnuje. Viceprezident navštívil Itálii. Káva už dávno vystydla, přesto ji usrkávám dál a po každém doušku se zašklebím a říkám si, že bych ji měl vylít. Klepání na dveře a prudký vpád neznámé osoby do mé kanceláře. Víte, tak tohle přesně nesnáším, přeci je snad slušné počkat, až se ozve „Dále!“. Vždyť nevím, co se za těmi dveřmi odehrává!
Vešla a ihned si sedla. Hodlá být dominantní. Budiž. Má na sobě bílou košili a přes ní světle modré sako. Černá sukně jí sahá nad kolena. Nohy musí mít zrovna oholené, protože jakmile je přehodila přes sebe, slunce, prosvítající skrze okno, se od nich odrazilo a s plesknutím dorazilo na stěnu.
„Jdou vám od nohou prasátka,“ říkám, ale vzápětí mi dochází, že to asi není dobrý způsob, jak začít rozhovor. Ona to však nekomentuje, jen lehce vzdychne a jedno z nich nakopne, to pak s kvičením uteče dveřmi, které za sebou zavřou okno, aby nebyl průvan.
„Děkuji za upozornění.“ Konečně zvedá hlavu, abych mohl vidět její tmavě hnědé oči orámované řasenkou černou jak rozkrok staré cikánky, malý nos a hlavně rty, které svítí krvavě rudou barvou. Chci nějak napravit to mé trapné přivítání, dá-li se to tak nazvat a nabízím jí cigaretu. Jenom zakroutí lehce hlavou.
„Dobrý den, jmenuji se Paula McCartneyová. Ráda bych vás požádala o pomoc, jste prý nejlepší detektiv ve městě, který nenosí modré ponožky.“
„Děkuji za poklonu, věřím, že budu moci udělat vše, co bude v mých silách.“
Na chvilku se zamyslela, něco se v ní láme.
„Víte, já si myslím, že mi mrkev zabila manžela,“ opět menší pauza, „byla jsem teď tři dny na pracovní cestě, vrátila jsem se dnes v noci a doma jsem našla svého muže na posteli uškrceného růžovým froté ručníkem. Ležel na posteli a koukal na mne, myslela jsem, že mě čeká.“
„Chápu, že to je pro vás asi moc těžké, ale jak si můžete být tak jista tím, že to byla mrkev?“
„Pracuji jako šéfredaktorka jednoho deníku a vzpoměla jsem si, že asi před půl rokem se několik podobných vražd stalo v okolí Denveru. Byl to jen takový zoufalý nápad, proto jdu za vámi. Policii jsem nevolala, jde o mou kariéru.“
Sakra, říkám si, tahle ženská si snad ani neuvědomuje, že je to její muž. Celou dobu, když mi tohle vyprávěla, nebyla na ní znát lítost, zármutek, nic.
„Vy jste svého muže nemilovala, že?“
„Nikoli, on měl svoje milenky, já své milence. Dělal ekonoma v National Bank, staral se o výplaty, takže býval velice dlouho v práci. Ale nikdy jsme se nehádali, jen nás to odcizilo natolik, že jsme nakonec byli jen dva lidé, kteří spolu žijí, nic víc. Ale tohle všechno bych musela říkat policii, a tudíž by se to dostalo ven. Od vás snad mohu očekávat nějakou diskrétnost.“
„Samozřejmě. Když byste dovolila, jeli bychom se podívat k vám, věřím, že tam najdeme něco, co nám pomůže brzy případ vyřešit. Vezmu si jen pouta a revolver, to víte, člověk nikdy neví, a můžeme jít.“
Víte, ekonomové na tom nikdy nebyli špatně a novinařina bude asi taky dost výnosný obor, protože ihned, jakmile jsme vešli k ní (nebo bych měl snad říkat k nim?) do bytu, do očí mne uhodily tapety se vzorem propasírovaného manga. Ty totiž patří mezi nejdražší, to vím moc dobře, můj bratranec si je nedávno taky kupoval.
„Můj muž je v obývacím pokoji, jsou to ty dveře na konci chodby. Já bych si, kdyby vám to nevadilo, skočila do sprchy. Není mi moc dobře, snad mne to probere.“ Pokusila se o úsměv, ale byla to taková znouzectnost. Nikdy jsem nepochopil, proč se ženy musí tak často sprchovat. Řekl bych, že dvakrát denně to snad stačí, ne? Asi jsou věci, do kterých zkrátka nikdy neuvidím.
Její muž tady leží, zpola přikrytý, na zádech a civí na mne. Okolo krku má omotaný umazaný růžový ručník a na břiše knihu Isaaca Bashevise Singera Mešuge. Musím uznat, ten chlap měl vkus. Předpokládám, že si večer četl, potom usnul a překvapil ho až vrah, jenže to už se nestačil ani bránit, protože přišel zezadu. Jak prosté. Přikryl jsem ho celého. Roztáhl jsem záclony a otevřel okno, abych se mohl nadýchnout. Hezký výhled. Celé město jako na dlani a v dálce se rýsují hory.
„Věřím, že jednu sklenku neodmítnete.“ Stojí proti mně jenom v županu a podává mi sklenici s pitím.
„Víte, já moc nepiji, ale když jinak nedáte, dám si jednu.“ Polykám doušek whisky a prohlížím si ji. Hnědé vlasy má rozpuštěné, sahají jí někam k ramenům. Černý župan je příliš krátký na to, abych nepoznal, že pod ním nic jiného nemá, ale snažím se na to nemyslet.
„Věřím, že je vám již lépe. Mohl bych tedy položit několik otázek?“
„Jistě, budu se vám snažit jakkoli pomoct.“ Tentokrát se usměje opravdově, slovo ´jakkoli´ zdůrazní a vyzývavě na mne mrkne. Stále dělám, že nic nevidím.
„To je váš ručník? Nebo ještě lépe, měli jste doma takové ručníky?“
„Ne, to vím určitě, můj muž nesměl růžovou barvu ani vidět, jinak začal španělsky zpívat.“
„Chápu. Myslíte, že mohl mít nějaké nepřátele, nebo by mohl někomu vadit?“
„To bych neřekla, vždyť byl celý den zavřený v té své kanceláři. Akorát hlídač od nich z banky byl naštvaný, že jeho psa učí římské číslice, ale kdo by nebyl, že?“
„Přirozeně.“ Celou dobu se ke mně přibližovala. Teď tu stojí na metr daleko ode mne. Ten ručník ... ten ručník je umazaný! Sahám pod deku, vytahuji ho.
„Víte, od čeho jsou ty skvrny?“ — říkám a mávám jí ručníkem pod nosem.
„Nevím, ale páchne to jako ... jako ocet.“
„Ano, správně, je to ocet. Z toho ale vyplývá, že vašeho muže nezabila žádná mrkev, ale kyselá okurka.“
Opět na sobě nedala znát ani kapku rozrušení, naopak přistoupila ještě blíž. Chvilku se mi dívá do očí a potom se lehce dotkne svými rty mých. V tu chvíli je všechno přemáhání mého chtíče totam. Přitiskl jsem ji k sobě a začal líbat. Pomalu sunu svou ruku pod župan, nahmatávám bradavku a začínám ji dráždit. Začíná lehce vzdychat a přivírá oči. Přitom ale couvá do vedlejšího pokoje, uprostřed něhož stojí velká postel. Ložnice. Rozepíná mi kalhoty, když si sednu, sundá mi je. Podíval jsem jí do očí. Má v nich touhu, touhu, kterou již nelze zklamat. Rozepínám župan, ten se po jejím těle sveze na zem a ona proti mně stojí nahá. To už si i já stoupám a ona mne svléká ze spodního prádla. Objímám ji a opět se naše rty setkají. ´Staral se o výplaty.´ Pokládám Paulu na postel, líbám ji na krk. Pomalu vstupuji a ona začíná opět vzdychat. Naše pohyby se zlehka sehrávají, beru do úst její ušní boltec a vzdechy jsou stále intenzivnější. ´Učil psa římské číslice.´
„Učil psa římské číslice!“
Přestávám spolupracovat, mé myšlenky se ubírají jiným směrem.
„Copak se ti stalo?“
„Myslím, že už vím, kdo a proč zabil tvého muže.“ Odpovědí je mi facka a vlastně se ani nedivím, žádnou ženu nepotěší, když se dozví, že muž při milování s ní myslí na něco úplně jiného. Paula vstává a obléká si župan.
„Jdu se osprchovat!“
Měl bych se asi teď omluvit, místo toho mlčím a také se oblékám.
„Kde je ta banka, ve které pracoval tvůj muž?“
„Na třídě Borise Viana a můžete mi zase vykat, pane detektive!“ — zakřičí a bouchne dveřmi od koupelny. Je uražená. Možná dokonce oprávněně, ale on se snad svět nezboří.
Když vycházím z metra, hodiny odbíjejí dvanáctou, jenže při devátém úderu je to přestane bavit a jdou na oběd. V bance začíná polední pauza. Docházím k bance, je to obrovská budova ze železa a skla, jakých je v našem městě plno. Vedle hlavních otáčivých dveří jsou ještě jedny, menší, na kterých není napsáno nic víc, než HLÍDAČ. Zvoním.
„Dobrý den, vy jste hlídačem v této bance?“
„Dobrej. A vy si myslíte, že tu ceduli na dveřích tady mám jen tak pro srandu králíkům?“
Kouká na mne malý, plešatý, asi padesátiletý muž v košili, kravatě a kalhotech, na hlavě má čepici a mezi velkými rty cigaretu. Odstrčím ho od sebe a vcházím do jeho bytu.
„Hej, co si to dovolujete?“ Tlačím ho před sebou úzkou chodbou, až dojdeme do místnosti, která bude patrně sloužit jako kuchyň. Uprostřed stojí stůl, jedna židle a u stěny potom nějaké skříně a sporák. Když dojdeme až k židli, zavrávorá a sedne na ni.
„Položím vám jen pár otázek. Říká vám něco jméno McCartney?“ Jakmile jsem to řekl, vytřeštil oči, otočil se pro nůž, který ležel na stole a chtěl mne jím bodnout. Na poslední chvíli jsem uhnul a už ho, židle nežidle, táhnu k topení. Připoutám ho pouty k němu a rozhlížím se po místnosti. Vedle sporáku jsou malé dřevěné dveře. Spižírna. Za chvilku mám, co jsem hledal.
Na stůl pokládám sklenici, ve které plave jedna jediná kyselá okurka. Hlídač se zděšeně podívá nejdřív na mne a pak na ni.
"Vsadím se, že se ke všemu přizná. Měl jste to moc hezky vymyšlené. Pan McCartney neučil vašeho psa žádné římské číslice, ale bezpečnostní kód k trezoru s výplatami. Pes by mu potom nanosil všechny peníze ven z banky. Kdyby ho při tom chytli, obviní jeho a samozřejmě vás, protože jste jeho pán. Když vám to došlo, rozhodl jste se, že si pro ně pošlete svého psa sám a pana McCartneyho odstraníte. ´Ekonomická situace kyselých okurek stagnuje´, takže nebyl problém přesvědčit jednu, aby ho za nějaký úplatek zabila. Nejlépe ještě nějakým způsobem, který by policii zavedl na úplně jinou stopu. Pak už stačilo jen si udělat sendvič a tu okurku k němu sníst. Neexistoval by nikdo, kdo by vás případně udal."
Hlídač svěsil hlavu. Rezignoval.
Jak jsem již jednou řekl, svět spěje někam, odkud není návrátu. Lidé už nekradou z hladu a nevraždí z nenávisti. Jsou stále podlejší a rafinovanější.
↑Dešťové kapky padaly z nebe neuvěřitelnou rychlostí. Bylo zvláštní pozorovat tu padající vodu, jejíž život započíná kdesi v oblacích a končí tady na zemi. Kapky jsou jako vyvrhelové, které dostaly šanci žít někde tam nahoře, ať už je tam cokoli, ale pak porušily nebeské zákony a musí se vrátit sem dolů do krutého světa. Vsáknou se do půdy a spojí se s dalšími kapkami, jež čekají na to, až začne pařit a slunce jim podá pomocný paprsek, který je změní v lehčí formu, a ony se budou moci vrátit nahoru.
Noční ulicí proběhl stín, přízrak. Ten, kdo tudy běžel, byl zahalen do černého kabátu. Zdálo se, že se snaží kličkovat mezi dešťovými kapkami, ale neměl šanci se vyhnout všem. Jeho pevné boty dopadaly tvrdě na kamenný chodník a jejich zvuk se rozléhal uličkou. Ten člověk měl strach, že by hluk mohl někoho probudit, ale nemohl nyní zastavit nebo zpomalit, vždyť jej honí takový děs. Musím vydržet, říkal si v duchu, když už jej píchalo v boku a on nestačil s dechem. Pud sebezáchovy jej hnal kupředu.
Nakonec mu však nohy vypověděly službu a on zastavil. Pokrčil kolena a opřel se o ně, aby trochu uvolnil unavenému tělu. Rychle dýchal a pálilo ho v krku. Krev mu tepala ve spáncích zběsilou rychlostí. Rychle se otočil, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. Díval se směrem, odkud přiběhl. Konečně se mu do hlavy dostalo více krve a on mohl o všem přemýšlet.
Co to jen udělal? Pohlédl na své ruce potřísněné krví, cizí krví. Náhle dostal strach, ale provinilost ho nepustila z místa. Schoval tvář do dlaní, ale krev, kterou si nyní ušpinil i tvář, jej pálila a připomínala mu jeho zločin. Nevěděl, co má dělat. Má se vrátit, utíkat dál, a nebo prostě stát a čekat?
Napřímil se a rozhlédl se kolem sebe. Oči mu nyní byly k ničemu. Ve všech stínech viděl jen přízraky a hlavně svou oběť. Její stín tančil mezi ostatními a pohrával si s nimi. Možná se i smál a nebo to byl spíš výsměch?
Nevěděl, co má dělat, chtěl umlčet ten smích a zastavit ten tanec. Stín však dál tančil na hudbu větru, který profukoval všemi škvírkami. Nejdřív to byla melodická hudba, ale se stále přibývajícím časem se pomalu měnila na skřeky, výkřiky bolesti. Znovu si vzpomněl na svůj zločin. A nebo na něj nikdy myslet nepřestal?
Konečně sebral dost sil a znovu se rozutekl kupředu. Zvuk kroků se rozléhal ulicí a zdálo se, že se stále stupňuje jeho intenzita. Trhalo mu to uši, přiložil na ně dlaně, ale stále to slyšel. Před očima se mu zatmělo a on už nevnímal svět kolem sebe.
V té chvíli upadl. Snad se nějaký kámen, který dláždil chodník, naschvál zvedl, aby mu podrazil nohy. Byla to tupá bolest, která mu už nedovolovala vrátit se zpět na nohy. Ležel na zemi, měl stále zacpané uši, ale přesto slyšel ty kroky.
Možná ani nevnímal výkřik v jednom z horních pater domu, vedle kterého upadl, možná ho prostě vnímat nechtěl. Dál tam tak ležel a snažil se zbavit toho zvuku.
„Vražda! Vražda!“ — křičel ten ženský hlas a náhle se v domě rozsvítila světla. Chvíli byl klid, jen se ozýval tlumený pláč. A pak se ozval další hluk. Byla to siréna na střeše policejního vozu. Ten zvuk přehlušil kroky a vetřel se mu do hlavy. Nevěděl, jestli je to jen halucinace nebo skutečnost, ale chtěl utéct.
Opřel se o ruce a pomalu se zvedal. Už v dálce viděl světla aut a zvuk se přibližoval. Poklekl a napřímil se, šlo to tak ztěžka a ten zvuk se stále přibližoval. Už se konečně opřel o první nohu a ta auta byla stále blíž a blíž. Stihne to? Druhá noha už byla na svém místě a on se pomalu zvedal. Nechápal, proč to dělá tak pomalu, vždyť ta auta už zajíždí do uličky a osvětlují ji. Všiml si, že reflektory vyhnaly všechny stíny i přízraky. Konečně se otočil správným směrem, ale v tom za sebou uslyšel bouchnutí dveří.
„Hej!“ — vykřikl strážník. Váhal, nevěděl, jestli má šanci na útěk, když i zvednutí ze země mu trvalo tak dlouho. Nakonec se ale otočil čelem k příchozím. Ty uniformy mu připadaly jako roucha andělů pomsty. Tak už si pro něj přišli. V obličejích mužů zákona se objevil děs. Rychle k němu přiběhli.
„Panebože!“ — vykřikl jeden z nich. „Co se vám stalo? Odvezeme vás k doktorovi!“ Pohlédl na něj s údivem. „Cožpak si nevšimli, že to není moje krev?“ — pomyslel si a znovu v něm vykvetla naděje. Nebyli ale tak hloupí, jak doufal.
Jeden z nich vzhlédl k oknu, za nímž svítilo světlo a ozýval se pláč, a pak zase na muže. Přistoupil k němu blíž a prohlédl si ho.
„Je to vrah!“ — vykřikl znenadání. Ostatní se na něj podívali a pak znovu na údajně zraněného. Rychle jim došlo, že má pravdu. Vrhli se na vraha a spoutali ho.
Nyní ležel na zemi a nechápal, jak se to jen mohlo stát. Pak ale obrátil pohled doleva a zjistil neskutečnou věc. Ležel přímo před domem, kde on sám zmařil jeden život. Možná si to ani neuvědomoval a možná to byl záměr, ale vrátil se zpět. Zapomněl se totiž otočit na druhou stranu, když se po zastavení rozutekl. A upadl přímo před tím domem. Cožpak nemohl upadnout někde jinde? Před jeho očima se jen mihl stín, který se zasmál a odtančil kamsi pryč.
↑Byl to den plný zázraků. Oblaka se nalila dešťovou vodou a vypadala jako šťavnaté pomeranče, když je západ slunce kropil krvavou červení. Večer se spustil silný liják. Nessarské děti vyběhly z chýší a nic nedbaly na hubování matek ani jejich výhružky, že je odnese příval deště stejně snadno, jako to dokáže proud divoké řeky. Sam a Sam se drželi za ruce s ostatními a v bláznivém kolečku všichni zpívali a křičeli, až jejich radost z vody přehlušila bubínky dešťových provázků. Pak Sama a Sama napadlo udělat bahenní skluzavku, a tak se do ní pustili. Hřmělo a blýskalo se. Světelné výboje vypadaly strašlivě. Samovi a Samovi však připadaly jako svatozář kroužící nad jejich hrou, blátivou klouzačkou. Tajemství dobré bahenní skluzavky spočívalo v dobrém vytyčení dráhy a jejím hadovitém těle, které se táhlo z Nessarského vršku do údolíčka. K Samovi a Samovi se přidaly ostatní děti, takže brzy se dokončený nessarský had naplnil malými tělíčky svištícími obrovskou rychlostí na listech nessarských stromů. Dole u říčky, teď již mírně rozvodněné, se děti rychle sbíraly a upalovaly zpátky, aby tu slast z jízdy zažívaly znovu a znovu. Sam a Sam vypadali šťastně. Vypadali, jako by se jejich život naplnil. Vypadali jako růžová poupata uložená v neviditelné nádobě a vyslaná společně do vzduchu, mezi bouřkové mraky a ještě výš. A byli nerozluční. Kde byl Sam, byl i Sam. A naopak.
Tu noc, ještě za velké bouřky, spaly všechny děti v Nessaru klidně, až na Sama a Sama. Samova a Samova matka seděla u jejich postele a konejšila je. Jejich otec postával mlčky v koutu místnosti. Nessarské děti odjakživa procházely v určitém věku zvláštní změnou. Zvláštní byla v tom, že dítě, které postihla, o ní nemluvilo, a když pominula, vytratila se z paměti dítěte jako nic, jako letmý vánek. Ti, kdo tu teď stáli jako rodiče, prodělali kdysi právě takovou změnu, ale už se na ni nepamatovali.
Sam a Sam se horečnatě zmítali na lůžku. Zdál se jim předlouhý sen, který je rozdělil. Byl to děsivý sen o smrti Sama nebo Sama (nebo sen o odchodu jednoho z nich, to přesně nevěděli). Sam a Sam v něm nebyli dětmi, jejich těla zesílila a vyrostla a ve tváři jim ohýnky dětských přání plápolaly jako tužby a síla velkých mužů. Sam a Sam právě sbíhali z vršku, smáli se a černé vlasy jim poskakovaly kolem tváře jako vánice. Jejich otec odložil sekyru s naštípnutým polínkem, napřímil se a pozoroval je. „Jdete právě včas k obědu,“ řekl a vešel do stavení, které leželo na úpatí Nessarského vršku. Sam a Sam, ještě smějíce se, ho následovali a s chutí zasedli ke stolu. Jak se jejich rty dotkly jídla, scéna se zahalila a přetrhla. Když se spojila, seděli oba v téže místnosti, ale zády k sobě. Sam se ulekl, vstal a chtěl se otočit tváří zpět k Samovi. Pokoušel se o to hodnou chvíli, pokaždé však skončil v potrhané scéně zády k Samovi. Unaveně si zakryl obličej a pomalu klesal k zemi, natáhl se na dřevěnou podlahu a čekal. Odlepil své dlaně z očí a snažil se necítit, jak se další scéna jeho — jejich — snu trhá. Zachvěl se. Rukama nahmatal měkkou trávu pod zády. Ležel pod Nessarským nejstarším stromem docela sám. Slyšel jen šelest a hluk hýbajících se rostlin, připomínalo mu to téměř neslyšitelný šelest na srdci jeho — jejich — matky, který se jednoho dne přikrade a téměř neslyšitelně ji zabije. Odvážil se pootevřít oči, ale jen na škvíru, která by zachytila světlo okolního světa. V kruhu kolem něj tančilo několik mužů, myslel, že je nedokáže spočítat; bylo jich tolik, ale viděl přes ně do krajiny, do nejbližších míst i na okolní vršky. Jednou rukou se podepřel a druhou si zaclonil tvář, aby mohl otevřít oči dokořán, aby se nebál další potrhané scény. Všichni ti muži vypadali jako druhý Sam a odvraceli se od něj. Sam vstal, ukvapeně a zbrkle, obcházel jednoho po druhém a srdce mu bilo prudce jako jarní míza ve stromech. Rozplakal se a vykřikl. Muži se ani neohlédli a pomalu se vytráceli, až tu zbyl jen jediný Sam. Sam nevěděl, jestli se mu má s láskou vrhnout k nohám a objímat ho, jak byl šťastný.
„Máš tolik tváří, Same.“
„Jsem pořád ten stejný Sam, Same. Jenže... už je to dlouho, co nejsme jen jediný Sam. Myslel jsem, že na to přijdeš dřív.“
Sam stál tiše proti Samovi. Chtěl mu říct, jak ho to zlomilo a bolelo, když mezi tolika stejnými tvářemi nedokázal najít Sama.
„Jsme si cizí, Same. Měl jsi mi dát vědět, já to necítil. Měl jsi tu být, abys mi to řekl.“
„Nejsme cizí, jsme jen každý někdo jiný. Nejsme jeden Sam, ale nejsme cizí.“
„Ztratil ses mi, Same. Tvoje upřímnost se ztratila a já ji nemohu nalézt. Je pryč, daleko, odešla s větrem a lijákem.“
„Jestli mě slyšíš, Same... poslouchej, Same, prosím... Miluji tě, miluji tě jako bychom byli dva lidé a mohli se obejmout. Ne, není to proto, že bych si jen pohrával s myšlenkou na lásku a na to, jaké by bylo milovat tě — je to mnohem složitější. Je to uvnitř a někdy tak hluboko, že je mi z toho špatně od žaludku.“
Samova slova vyzněla do údolí a ztrácela se mezi mokrými vršky. Sam si nebyl jist, zda něco slyšel.
Scéna se roztrhla.
Sam osaměl. Slyšel zpívat déšť, který se spustil. Slyšel kohosi přicházet, kohosi, kdo ho po chvíli objal. Zdálo se mu, že ho cosi opouští, nechává ho tu uprostřed snu a on nezná cestu ven.
„Musím jít, Same.“
„Nechci na tebe zapomenout.“
„To je to jediné, co ti nemohu slíbit.“
Sam odcházel a Sam se díval za jeho kroky tak dlouho, dokud se scéna neroztrhla.
Sam otevřel oči. „Mami, mami, Sam umřel!“ — vyjekl a vrhl se matce do náručí. „O čem to mluvíš, Same, vždyť tě držím, jsi tady, živý, na, štípni mě,“ — řekla matka a nastavila Samovi ruku. Sam se vyplašeně rozhlížel po místnosti a ještě chvíli se snažil rozpoznat svůj horečnatý sen. Pak se podíval na matku a něžně se chytil ruky. O Samovi nic neříkal, nikdy. Byl jediný, kdo Sama poznal a kdo se s ním mohl rozloučit. Nechtěl na něj zapomenout. Potichu plakal. Matka ho hladila po vlasech, bylo to to jediné, co vnímal krátce předtím, než znovu usnul. V Nessaru přestávalo pršet a zdálo se, že den plný zázraků odešel s větrem a lijákem.
↑oběsili zvony↑
z viny starších
byly usvědčeny že prý
paktují se se smrtí
oběsili zvony
zvony zvonky cingrlátka
oběsili prsa
má děťátka
kůlují se hlavy
výš na hole
výš
k nebíčku
oběsili zvony
a rozdává se spousta
obětních chlebíčků
jeden
jeden pro mou mamičku
jeden
nebo umřem
bože božíčku
Jsem anděl a jsem ďábel,↑
Jsem teplý déšť co se z nebe snes.
Jsem had co Evu sváděl.
Jsem Eva co se nechá svést.
Jsem bláhová myšlenka májového snílka,
Jsem přesvědčení i pouhá mýlka.
Jsem trápení i slast.
Jsem zloděj co kousek Tebe chce krást.
Jsem omamný šíp se sladkou smrtí.
Jsem pavouček, co si tě do sítí chytí
Jsem rozkoš,bolest,sladký sen.
To bude tím že láska jsem.
Přítel je zázrak, oáza v poušti↑
přítel je motýl nad květem
přítel je život s nadějí kdesi
přítel je z lásky uhněten
Přítel je zrada, smrt v ráji
přítel je stín nad tvým životem
přítel je smrt vypuštěná děsy
přítel je ze zrady uhněten
Otoč se jednou a spatříš pravdu
až nůž v zádech vězet bude
tvůj přítel zabil tvou duši
tvůj přítel tvým vrahem bude
Seděla jsem na nadýchaném bílém mráčku daleko od ostatních a v ruce žmoulala lísteček s mým osudovým číslem 845916/2493. Lhala bych, kdybych se pokoušela tvrdit, že nemám strach ze své budoucnosti ležící v rukách božích. Nebo alespoň v ruchách počítače nebeských pracovníků, kteří nám přidělovali nové životy a rozhodovali o tom, kde a komu se v našich nových životech narodíme. Kde jsem žil v minulém životě nevím, to každý po příchodu do nebe zapomene. Stejně tak jako zapomenete na zemi, co se dělo v nebi před narozením. „Asi už bys měla jít do fronty, za chvíli přijdeš na řadu,“ vyrušil mě z přemýšlení jemný hlásek. Byl to malý andílek, jeden z pomocníků, který dohlíží zástupy lidí čekající na svůj nový život. „Mně se nechce. Mám strach,“ dívala jsem se upřeně dolů z mráčku a houpala nohama. „Rád bych ti pomohl, ale nemohu,“ pokrčil rameny, „i když — tu máš.“ Podával mi stříbrné pírko ze svých křídel. „Vezmi ho do dlaně a něco si přej, až vyslovíš přání, natáhni ruku a počkej, až jej vítr odnese. A teď už jdi, ať to nepromeškáš.“
Jen co andílek odletěl, stiskla jsem pevně pírko a zašeptala: „Ať mám ty nejlepší rodiče na celým světě.“ Natáhla jsem ruku a nechala vítr, aby unášel peříčko do nebeských dálek a pospíchala jsem do fronty.
Byly přede mnou asi dvě stovky lidí a ten dav lemovaly snad desítky cedulí s nejrůznějšími příkazy a zákazy. Nepředbíhejte. Připravte si své evidenční číslo. Nenaklánějte se z mráčků. Zákaz kouření. Vypněte si své mobilní telefony. Dodržujte odstupy. K přepážkám přistupujte jednotlivě. Jak jsem si pročítala všechny ty cedule, nevšimla jsem si rozruchu, který vypukl kdesi u přepážky. „Co se stalo?“ — ozývalo se ze všech stran. Andílci — pomocníci se rojili jak houf včel a lítali sem a tam. „Zůstaňte na svých místech. Jen žádnou paniku!“ — pokřikovali a snažili se zklidnit rozrušený dav. Zpráva o tom, co se u přepážky stalo, se šířila rychlostí blesku. „Nějaká holka dělala hlouposti a spadla z mraků dolů. Pošlete dál.“ Pán stojící přede mnou na mě valil oči.
To jsem tu jediná, kdo se bojí, co ho čeká za život? Pomyslela jsem si. Co když budu mít hrozné rodiče anebo se narodím někde v Africe? Hrůza! Nebo aby tak ze mě udělali kluka, to už se také párkrát stalo. To by mi ještě scházelo! Pomalu jsem se blížila k přepážce. Rozruch minutu po minutě ustával a můj strach rostl. Dívala jsem se na radostné tváře, spokojené s tím, co na ně vyšlo, ale hlavně na tváře, ve kterých se odráželo zděšení. Některé museli do Místnosti zapomnění dotáhnout skoro, jak se říká, za vlasy. Nedivte se. Komu by se tam dolů chtělo, když vám do nebeského rodného listu napíší otec alkoholik nebo pohlaví: žena - stát: Irák... Existovaly tisíce věcí, které jsem na svém rodném listě mít nechtěla. Než jsem stihla vyjmenovat deset z nich, stála jsem před okýnkem. „Vaše číslo, slečno,“ požádal mě vlídně starý muž s bílými vlasy. „845916/2493,“ diktovala jsem pomalu. Chvíli se díval do počítače, trochu se zamračil a začal vyplňovat. Žena -- stát: Indie -- 6. dcera tkalcovské rodiny. Ale ne! To je strašné. Indie ne! Začala jsem propadat panice. „Moment!“ — zastavil mě starý muž stále stejně klidným a vlídným hlasem. "Jsem to hlava děravá! Dočista se jsem zapomněl, že po té nehodě, co se tu stala, se všechna čísla o jedno zpět posunula. To znamená 845916/2492 žena -- Česká Republika -- Chomutov - 1. dcera novomanželů..." Ani nemusel pokračovat. Byla jsem tak spokojená, že jsem s radostí běžela do Místnosti zapomnění. Tam každý dostanete lektvar zapomnění, sušenku a čeká, až přijde jeho chvíle.
Ptáte se, jak je možné, že si pamatuji, jak to v nebi chodí? Je to jednoduché. Maminka mi jednou prozradila, že než jsem se narodila, vítr k ní přivál zvláštní stříbrné peříčko. Měla ho schované už 18 let. Když jsem ho viděla, vzpomněla jsem si na andílka, který mi jej dal, a na všechny ty podivné náhody, které se v nebi staly. Hlavně na přání, které mi pírko splnilo. Našlo mi nejlepší maminku na celém světě.
Přijde vám nespravedlivé, že kvůli mému přání musela ta dívenka spadnou z mraků. Nebojte se, nic se jí nestalo. Andílci pomocníci ji, jak je zvykem, zachránili a ona si jen musí tu několikakilometrovou frontu před přepážkou vystát úplně znovu. Doufám, že jí budou přiděleni hodní rodiče a bude moct říct jako já: POTKALO MĚ ŠTĚSTÍ.
↑Časné jitro. Nad pahorky hor začíná svítat. Z parčíku pod oknem je slyšet první nesmělé cvrlikání. Mé tělo pod peřinou, ze které trčí jen chumáč vlasů, se probouzí. Zatím se jen tak vrtí a protahuje, ale záhy odstrčí deku a vykoukne ven, trochu pomačkané, ale už připravené na další den. Zaostřuji pohled k nočnímu stolku. „Cože?“ — vykřiknu ochraptěle. „Už zase?“ Poklidné vstávání se v mžiku mění v hektické šílenství. Výskok. Běh do koupelny. Navlékání kalhot, které se v noci převtělily v hada. Usrknutí kávy narychlo ohřáté v kávovaru. A ignorace zlomyslné kapky, která se raději vpila do košile, než aby se nechala recyklovat v mém žaludku. Pak zběsilá jízda zkratkou po staré silnici. Je to tu samý výmol, ale čert vem tlumiče! Cesta široká akorát pro jedno auto, ale zato příjemně prázdná. A vlastně je to docela fajn, zelená barva modřínového lesa kontrastuje s nebeským ohněm ve zpětném zrcátku... PRÁSK! Za předním sklem se mihnou dvě růžové nožky a chomáček peří se převalí přes střechu. Srdce se mi rozbuší, roztřesené vědomí donutí, abych zpomalil. Takový šok! A o pár sekund později další, na betonovém můstku je náledí! Auto se dostává do smyku. Noha opouští plynový pedál, ruce strhávají volant. Sekundy plynou. Auto se blíží k betonu — TEĎ! ...a těsně ho mine, překonává kritický bod, než ho opět dostanu pod kontrolu. Zastavuji. Potřebuji vydechnout. Vystupuji z vozu a pomalým krokem se vracím zpět. Tady. Někde tady to bylo, rozhlížím se. A pak ho uvidím. Ten tmavý stín na šedavém povrchu silnice, to je on, ten pták. Zdá se mi menší než předtím, když mě vylekal. Má duše se plní dojetím. To bezbranné stvoření mi zřejmě zachránilo život, bylo mým andělem, mým štěstím; mým důkazem toho, že každý konec má svou příčinu, začínající možná jinde a jinak.
↑Vykračovala jsem si to s bílou holí v ruce a kyvadlovou technikou zkoumala terén. Přiběhl ke mně asi šestiletý kluk a zvědavě se zeptal: „Paní, co s tím klacíkem hledáš?“ „Málo vidím a tak mi ta hůlka ukazuje cestu,“ vysvětlila jsem mu. „A neukrátí se ti, když s ní šmidláš?“ — „Nezkrátí, já jí nechám někdy odpočinout.“
Chlapec utíkal kus přede mne, zastavil se a zavolal: „Paní, můžeš nechat hůlku odpočinout. na cestě nic není. Já koukám za tebe!“
Není to štěstí, potkat takového kluka?
↑Uplynulo pár let od té doby, co mě maminka opustila. Dodnes mě tento den děsí ve snech. Ale nemyslete si, že umřela, to by byl příběh dosti smutný, i když jest pravdou, že opuštění dítěte vlastní matkou, není zrovna záležitostí úsměvnou.
Ráno mě ze sna vyrušily sluneční paprsky, pohlédla jsem z okna a myšlenky se mi zastavily u plánu na báječný, letní den. Usedla jsem na balkón a zaposlouchala se do ptačího zpěvu, otevřela jsem Shakespearovy Sonety a inspirovala se autorovo ódou na lásku. Z mých myšlenek mě vyrušil muž, který zastavil své nákladní auto přímo pod mým balkónem, což úplně zničilo mé utkvělé představy o kráse světa. Zlostně jsem pohodila knihou a svoji pozornost jsem upřela na lidi, kteří mi bourali domov. Velký, hnědý stůl, u kterého jsme sedávali celá rodina, zmizel pod plachtou stěhovacího auta. I skříň, která lemovala pravý okraj pokoje byla odtržena od obývací stěny, s níž tvořila mohutnou, mahagonovou pýchu našeho bytu. Doma bylo pusto a ticho, jako po válce na bojišti. Vzpomínky jako by odvál čas, ztratily se pod plachtou nákladního vozu. Mé oči se slzám jen stěží bránili a srdce tlouklo tak rychle a těžce, že jsem v příštích pár minutách čekala jeho úplnou zástavu. Maminka už mi jen zamávala, nastoupila do auta a za první zatáčkou mi zmizela z dohledu. Asi jela za lepším životem...
Každý další den jsem skláněla svou hlavu k člověku, který mi zůstal. Pomáhal mi, podporoval mě, utěšoval a bránil před další nástrahou od života. Každý den vidím, jak se s utrápeným pohledem ukládá k spánku, jen přede mnou vyloudí na tváři úsměv. Je to můj táta, který mi dokázal, že i za to nejmenší štěstí v životě stojí bojovat.
Dnes mě stejně jako tenkrát probudilo slunce, dvakrát se ne násilně překulím z jedné strany postele na druhou. Upřeně se zaměřuji na hodiny, čas, který tak neúprosně běží. Přinutím své tělo k pohybu a poměrně rázně vykročuji do nového dne. Hned u dveří zavadím o tatínkův líbezný úsměv, čímž zhodnocuji dnešní rodinnou situaci za maximálně poklidnou. Do kuchyně mě přivábila vůně kakaa a čerstvě rozpečené rohlíky. Posadím se a dlouhým, upřímným pohledem sleduji tátu. Pečlivě promíchává kakao a do rytmu si pobrukuje svůj oblíbený song. Do ošatky rovná rohlíky podle velikosti, aby nezkazil dojem a na malý talířek vybalí máslo. S náležitou hrdostí vše strojí na stůl a nepatrným pokyvem hlavy dává souhlas k jídlu. A právě teď si uvědomuji, jaké mě potkalo štěstí, že mám tátu jako je on.
↑Začátek šedesátých let. Rychlík Praha, Chomutov, Karlovy Vary, Cheb. Blíží se stanice Prunéřov, budu vystupovat. Procházím z uzavřené přes otevřenou část vozu. Šero, asi tak deset cestujících pospává pod kabáty, mládenec, sedmnáct — osmnáct roků a mladá paní průvodčí.
Mládenec, zřejmě ve veliké tísni, vysvětluje paní průvodčí, jak se stalo, že nemá ani peníze ani jízdenku. Jede těch několik desítek kilometrů již šestnáct hodin, již dvakrát byl vysazen, do Ostrova je to ještě čtyřicet kilometrů a toto je poslední vlak. Moc prosí, aby mu jízdenku napsala na úvěr, že jí ty peníze určitě pošle. Paní průvodčí má již zřejmě své zkušenosti, zůstává neoblomná. Zcela kategoricky zastává stanovisko: „Nemáte peníze ani jízdenku, musíte si vystoupit. Dráha není dobročinné zařízení. Já takových černých pasažérů za den potkám a kam bych přišla, kdybych jim měla, třeba na věčnou oplátku, půjčovat.“
Cítím, že toto je opravdu vážná situace. Najednou, jako by se prolomila zeď, která je obyčejně mezi lidmi, jako by jeho a moje já splynuly a já plně cítím jeho úzkost, jeho strach i zoufalství. A najednou slyším svůj hlas, jak říká: „Paní průvodčí, napište mu to, já to zaplatím.“
Div divoucí. Na přísné tváři paní průvodčí se objevil úsměv a na rtech slova: „Já mu to napíšu až z Vernéřova. Tam není pokladna, odtamtud mu to mohu napsat bez příplatku.“ Paní průvodčí hledá v jízdním řádu. Spící cestující se probudili, usmívají se. Chlapcova tvář se uvolnila, zazářil na ní radostný úsměv. „Tak to bude za šest korun,“ říká paní průvodčí. Platím. Vlak brzdí. Paní průvodčí píše. „Prosím vás, dejte mi svoji adresu,“ říká mládenec. Mávnu rukou: „To nestojí za řeč.“ Vlak zastavuje. Vystupuji. Zalévají mě vlny úžasné radosti. Všechno ve mně jásá a celý vesmír jásá se mnou...
↑Ta vůně, vůně tvého těla,↑
to je ona, z té jsem oněměla.
Sotva popadám dech,
tak jako ve všech mých snech.
Ta vůně omamná je,
mou touhu podněcuje.
Tak krásně voní každý kousek tebe,
jako obláčky z nejčistšího nebe.
Z té vůně točí se mi hlava,
to je ta zamilovanost pravá.
Ach ta vůně!
Cítím ji všude kolem sebe,
miluji ji, miluji tebe.
Život krvácí a je můj,↑
byl jsem láska a byl tvůj,
byl jsem touha, co srdce svírá,
jsem duše, co bolestí odumírá.
Teď pláču a život končím,
když říkala jsi sbohem, s tebou se loučím,
když říkala jsi: miluji tě lásko má,
má lásko, lásko prokletá.
Teď brečí moje duše a mé oči,
proč to udělala, byl jsem v její moci,
proč nechce se mi žít,
proč nechci už na světě s nikým být!
Jako pavučinou svázaná↑
Cítím se být Ti oddaná,
Nevěřím Ti,
I když asi bych měla,
A věř mi prosím,
Že vážně bych chtěla.
Jako poslední opadající list,
Vracím se zpátky do těch míst,
Kde každá kapička důvěry trestá se vlnou strachu,
Kde život ztrácí se ve světě z, prachu.
Ale zkoumán se dostat zpátky nahoru
A vložit do Tebe všechnu svou důvěru.
Už nechci nic ztratit.
Ale nemůžu — nedokážu Ti věřit,
I kdyby tvůj život visel na háčku,
Prosím promiň mi to,
Miláčku....
Mnozí mají srdce ztvrdlé↑
jako skořápky ořechů.
Mnozí radost vystřelují
jako plody netykavek.
Mnohým je dopřáno více
mnohým je dopřáno méně.
Všichni však,
s nahým zadkem
opustíme tebe Země.
Tvé srdce na dlani mi leží,↑
já v plamenech se zmítám.
Tvé oči mou duši pevně střeží,
a já ...já od tebe utíkám.
Tvé myšlenky mě stále drží,
já všechno živé proklínám.
Tvé dotyky mě k zemi sráží,
a já ...já od tebe utíkám.
Tvé polibky oplácím ti stěží,
já západ Slunce zapírám.
Tvé kroky tmou se ke mně blíží,
a já ...já od tebe utíkám.
Tvé skryté verše kolem krouží,
já pod peřinou naříkám.
Tvé tělo po mém touží,
a já ...já od tebe utíkám.
Tvé sny mi cestu kříží,
tvé slzy po tváři se plíží,
a já ...já umírám.
Zajisté jste již někdy měli ten pocit bezradnosti, kdy jste nevěděli, jak pomoci svým přátelům, milencům či kamarádům od jejich potíží. Chtěli jste z nich sejmout břímě odpovědnosti či smutek, ale žádný vámi učiněný pokus nebyl účinný. Ten pocit převelice dobře znám.
Před pěti měsíci zemřel mému nejbližšímu příteli učitel, lépe řečeno jakýsi jeho osobní guru. Právě on ho naučil zodpovědnosti i rozvážnosti, ukázal mu tu cestičku, která, třebaže byla pěkně trnitá a neudržovaná, mu přinášela radost. Jednoho zimního rána se tedy ten muž uchýlil do míst, kam živým je přístup zakázán. Můj přítel byl ihned po zjištění této zprávy neschopen slova. Patrně jste již někdy zažili chvíli naprostého zoufalství, kdy vás překvapí rána tak nečekaně tvrdá, že upadnete a nejste schopni se zvednout. A takovému člověku já jsem chtěla pomoci. Jenže jak?! Zkoušela jsem všechno možné, ale žádný výsledek. Také již pohroužena do deprese procházela jsem se jednoho dne v parku. Začalo neznatelně poprchávat. Přesně ten déšť, který lidé z bůhvíjakého důvodu nesnáší. Schoulila jsem se tedy na lavičku. Náhle se z deštivé clony vynořil prapodivný mužík. Kalhoty dvoubarevné, jedna nohavice žlutá s modrými proužky a druhá fialová s béžovými puntíky, boty s prodřenou patou doplněné opět nezbytně dvoubarevnými tkaničkami — jedna byla oranžová a druhá zelená, kabát byl plný záplat (myšlenka, že je ze záplat přímo ušit byla více než nasnadě), šála dlouhá aspoň čtyři a tři čtvrtě metru a celá (nezvykle jednobarevně) červená, na hlavě mu pak trůnil na smolně černých vlasech cylindr s proděravěným dnem. Tak nějak jsem si představovala anděla...
↑Touha k nasycení↑
Vášnivé políbení
Oceán pohlazení
Jemnost v probuzení
Exotické snění
Slovo, sladké znění
Radost a pochopení
Dar k nekoupení
Cíl, nad který není
Erotické naplnění
Zvoní zvon zvesela↑
usíná mrtvola.
Zvoní zvon zvesela
ztracená kapela
hrajíce libý tón
houpe se houpe zvon
houpe se sem a tam
zas a zas bim a bam
houpe se sem a tam...
tváří tvář k zemi,
tváří tvář k nebi
...houpe se sem a tam
zas a zas bim a bam.
Zvoní zvon zvesela
tak už spí, mrtvola.
Padnoucí opona zastínila jas↑
tichá óda, při které slyš padat vlas
V siločárách odráží se světýlek
křídly šustí poletující motýlek
Mocná symfonie básně této
knižní děj píše pozdní léto
Kamínky rozmanité obrušující plácky
odpočívající příroda přijímá lásky
Krása vábná okem romantika
zůstávají ovocné polibky měkké jak satén
v mozaice mraků světluška bliká
zeleň pláče pod lepícím blátem
Splynutí s přírodními motivy vlaje
keříky malebné jak japonské bonsaje
Mimo betonové kvadranty volní jako nebe
dva matné stíny stojíc vedle sebe
Viděl jsem východ i západ slunce↑
na pláních, na kopcích větrných,
měli přímo slavnostní krásu,
pomalých písní španělských.
Viděl jsem máj jako ženu
s náručí plnou narcisů,
když kázala trávě růst
přinášejíc něžné deštíky vesny.
Slyšel jsem ševel stromů
a odvěké nápěvy moří,
zřel dálné krajiny z pod plachet lodí,
jež oceány čeří.
Slyšel jsem tlukot vln
o hráze přístavní.
A spatřil ji, ženu
jak v mlze maják zářící.
Tichounce šumí tu moře↑
vlny slastně olizují pláž
Slastně jak milenka
a palmy drží tu stráž
Voda se otvírá jak halenka
Ale je to jen klam
pouhá zástěrka
aby Slunce mohlo tajně
udělat z nebe drahokam
A tak natahuji prsty
abych dotkla se té krásy
A tak natahuji prsty
v knihovně na atlasy
Lidé chodí po ulicích,↑
stále někam spěchají.
Každý má své starosti,
s tím se nikdo netají.
Od starostí krůček jen,
člověk je špatně naladěn.
Tak málo říci stačí.
Tak proč se každý mračí ?
Humor se pomalu vytrácí.
Lidé se tolik nesmějí.
Velká je ale otázka.
Nemohou či nechtějí?
S úsměvem vše zvládnem lehce,
i když se nám právě nechce.
Buďme k sobě hodně milí,
alespoň v tu malou chvíli.
Když se někdo usměje,
ihned srdce okřeje.
Pokuste se hodně smát,
to má totiž každý rád.
Na šedočernou krajina, rozprostírající se pod Krušnými horami, začaly padat první sněhové vločky. Snášely se z nebe dolů jako baletky v nažehlených sukýnkách. Za několik minut na polích, loukách i na silnicích vytvořily nadýchané peřiny. Také střechy baráků, věží a věžiček dostaly čepice vytvořené z tisíců bílých vloček. Jenom kdesi v dáli bylo slyšet krákorání vran.
Oknem z podkrovního ateliéru celou tuto okouzlující přeměnu tiše pozoroval starý malíř. Jeho pohled poskakoval po střechách domů, Mhouřil přitom oči, stejně jako jeho mourovatý kocour, ležící nedaleko malých litinových kamen. V místnosti bylo příjemné teplo. Malíř by se vydržel dívat snad celé hodiny, kocour ale zamňoukal a dožadoval se potravy. „No Macíku, už máš hlad, viď?“ — přerušila ticho po tak dlouhé době první vyslovená věta. Starý pán přešel pomalu ke skříni, otevřel dveře a vyndal z police konzervu. „No tak pojď!“ — pobídl svého čtyřnohého kamaráda, otvírákem otevřel víko plechovky a nožem ukrojil spravedlivě půlku vepřového lančmítu. Na dřevěném prkýnku jej nakrájel na malé, skoro pravidelná kostičky. „No to voní“ — bručel si pod vousy malíř a vše nasypal do hlubokého porcelánového talíře. Kocour seskočil z houpacího křesla, protáhl své ztuhlé tělo, zívnul si a potom zamířil přímo k předložené lahůdce. Nežli se pustil do této pochoutky, musel dvakrát prsknout. V nose mu totiž zašimraly výpary ze schnoucích olejových barev...
↑Za krásného zimního rána↑
jedna dívka u jeho školy stála
on na jméno chtěl se dotázat
ale jazyk ne a ne se rozvázat
Později vídal ji čas od času,
však, nikdy neodvážil se k dotazu.
Jednou chopil se pera
a napsal jí dopis
ona odpověděla, že je dcerou profesora
a nezapomněla ani na podpis.
A tak psali si mnoho psaníček,
kmital mezi nimi poslíček.
V jednom z těch psaní,
co začínalo slovy: „Má drahá paní“
vyjádřil student nesmělé přání,
zda by ona přijala na ples pozvání.
Plantáže jahod kolem nás↑
a slunce neúprosně pálí
sundaná trička ticho tu
rozbouří těla vášní - mladí.
Jahody rozmačkané červené
z tvého těla jemně stírám
jsou ještě sladší než se zdá
když prsa tvá teď na zlatém slunci líbám.
Plantáže jahod kolem nás
z úst teče jahodová šťáva
kouzelná vůně jahod slunečního dne
plantáže jahod červené
kde potkala nás láska.
Místo a den jednání: Domov důchodců, pondělí
Gratulace stoleté občance
Z příslušného fondu bylo uvolněno tři sta korun na kytici pro oslavenkyni. Kytici jsem zamluvila v pátek odpoledne a tvrdě odolávala prodavačce, která mne přemlouvala, abych si ji vzala již v pátek. Ubezpečovala mne, že kytka do pondělí „v pohodě vydrží“. Protože jsem tušila, že v pondělí ráno bych již kytici věšela za nožičky na půdě k sušení, tvrdě jsem odolávala. V pondělí ráno před odchodem do zaměstnání jsem si oholila nohy, abych byla krásná. Poslední zapomenutý chloupek pod kolenem — a seřízla jsem si kus kůže . Ihned krve „jako z vola“, jak se říká, a to až ke kotníku. A náplast nikde. Co teď? — říkám si. Vždyť jsem jí nedávno kupovala! Belhám se po bytě, hledám náplast, za sebou dělám souvislé krvavé cestičky. Nakonec jsem ji našla. Ošetřila jsem se a letím do práce.
Cestou do práce jsem si lehce utrhla podpatek u boty a tudíž jsem neustále musela našlapovat „zvrchu“, abych nezavadila o nerovnost dlažby. Náhoda je blbec. Zároveň jsem uvědomila, že jsem si místo slušivé kabelky vzala málem nákupní brašnu. Při příchodu do zaměstnání jsem zavalena klienty, přesto se mi podaří včas elegantně zmizet. Letím pro kytku...
Přesně v devět jsem vstoupila do květinářství — kytice byla připravená a byla nádherná. Při pokusu o placení jsem zjistila, že nemám peněženku. Peníze mi půjčil náš pan řidič. Přijeli jsme do Domova důchodců...
↑Kolikrát zašeptáš mé jméno ještě?↑
Snad tisíckrát a postavím Ti ze snů hrad,
Kolikrát zeptáš se na život slaného deště?
Snad stokrát vracíš se na místa sladkých nálad,
Kolikrát spatříš spanilé lásky bojiště?
Zas jednou poznala jsi kouzlo smyslných záhad,
Kolikrát projdeš bez váhání touhy bludiště?
Kolikrát viděla jsi slzy z mých očí tiše padat?
Zas stýská se mi po Tobě, jsem sám na pustém ostrově,
Kolikrát podáš mi Tvojí ruku?
Zas zvedá se hladina vzruchu
když mrákota↑
mě tiše rouškou obestírá
a z černých tůní
šeptá sladký hlas,
cítím na rtech tvou krev,
v prstech tvou vůni
a do srdce
se kroky dunivými
vkrádá mylná víra,
že ještě uslyším tvůj zpěv,
kapky deště mezi stíny,
bouřku uvězněnou
v mlčících mých zdech,
a že jako slunce
do podzimní krajiny,
i ty, lásko,
navrátíš se mezi nás
Dědeček má vnoučků pět,↑
chce si s nimi vyprávět,
jakpak čísla vypadají,
než se do světa vydají.
Když chceš chytit rybičku,
máš z udičky jedničku.
Na vodě si labuť pluje,
hele děti, dvojka tu je.
Naříkala bělička,↑
že je tuze maličká.
Až prý bude kousek větší
tak mé pozve na kus řeči.
Neplač malá běličko
povyrosteš maličko,
než uteče krátká doba
bude z tebe velká ryba.
Budeš jako pyšná víla
ze všech rybek sama bílá.
Budeš rybka krasavice
nad mníky i nad plotice.
Kéž jediné Tvé pousmání↑
Teď bylo by mi přáno,
To, které vždy tak sladce raní
A samo říká ano.
Kéž jediný Tvůj pohled v záři lesku
Očí co tak krásně žhnou,
Zbavil by mě mého stesku.
Kde Tvé oči, kde jen jsou?
Sama jsem a nebaví mě nic
A ztěžklá víčka unavených zřítelnic
Smutně bloudí v prázdném prostoru,
K zemi padají, upínají se nahoru
A nudné ticho prošlých chvil
Zbavuje mě posledních sil
A zesláblé tělo, ta vlastní schránka,
Jak prázdný papír, němá stránka,
Nemůže nic, nic neříká
A čas, jak kolem utíká,
Ten krutý, v srdci dělá vrásky-
Bolestná je samota v období lásky.
Kéž Tvé dlaně mým vstříc,
Doteky prstů, chtěly by říct,
Spletené, jako pavučiny,
Že rády jsou, jsem-li s nimi.
Kéž teď Tvá medová ústa,
Zavedla by mě do země zázraků, tam,
Kde chtěla jsem s Tebou navždy zůstat-
Než jsi řekl: „Já chci být sám...“
Byl čtvrtek a právě končila hodina českého jazyka. Všichni si skládali věci do batohů a chystali se k odchodu. Vtom se však zpoza katedry ozval hlas profesorky: „Moment! To ještě není všechno! Napište si domácí úkol.“ Ze třídy se ozvalo sborové: „Jééé...“ To však vyučující ani přinejmenším nezastavilo: „Za domácí úkol napíšete reportáž ze života naší školy.“ A sakra, to zas bude. V myšlenkách už se mi promítá, jak vše dopadne. Už se vidím, jak sedím hodiny nad papírem a ten je pořád beznadějně prázdný. O čem mám psát, když se vlastně nic neděje?
Nastala hodina H a já zasedám k psacímu stolu ve svém pokoji. Vše potřebné mám již přichystané. Štos papírů velikosti A4, několik obyčejných tužek číslo 3 a odpadkový koš. Každá z položek má přesně vymezenou úlohu. Obyčejné tužky jsou výtečné nejen k psaní slohových prací, ale já je používám i jako takzvané uvolňovače vzteku. Když je člověk (tedy já) pořádně naštvaný, stačí jen výše jmenovanou pomůcku uchopit oběma rukama na opačných koncích a tlakem rozlomit. A že to pomáhá, si můžete být jisti! Odpadkový koš zaujímá roli koše basketbalového, ale to snad nemusím příliš zdůrazňovat.
Důležité je také zlikvidovat rušivé elementy. Pes, který vám ocumlává palec pravé nohy, není to pravé ořechové. Stejně jako kočka, která se právě usídlila na stole. Obojí tedy eliminuji a už mi nic nebrání ve tvoření velkolepého díla. Jenže ať dělám, co dělám, výsledky se nedostavují. Vlastně ano! Pár zlomených tužek a několik zmačkaných papírů. Ať už v koši (přímý zásah), nebo vedle...
↑Jdouce záhadným labyrintem mysli výš,↑
až na horizontu představ svých
neurčitá závrať Tě lapí
a zpět po schodech kráčeti
do volně rozprostřeného klamu světa.
Jít stále dál s plynulou motlitbou
A zjistit svou existenci zde a ne za stěnou
Kde oble, příběhy smrti, hladinu čeřit budou.
Hej, tak jak uniknout...???
... "Život lidskej je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplný hadr" ...
Večer
Oslava skončila a salónek se vyprázdnil. Posbíral jsem se stolu bankovky, které tam zanechali společníci a odkráčel jsem k barovému pultu, abych uhradil útratu. Zatímco paní od baru počítala, co jsme spořádali, podíval jsem se do okna. Za nimi honil vítr sněhové vločky a dala se předpokládat pěkná fujavice. Z tepla společenské místnosti to byla nádherná podívaná, horší to bude venku...
„Tak, hotovo,“ vyrušil mě milý hlas. Spočítáno, suma sumárum to dělá... Vysázel jsem na pultík řádku peněz, k tomu obolus za ochotu a úsměv a měl jsem se k odchodu. „Nedáte si něco? Malou skleničku?“ zarazila mě prodavačka. „Hm, tak pro zahřátí, až budu venku,“ kývl jsem souhlasně a už se na pultíku objevily dva štamprdlíky. Přiťukli jsme si a upili.
„A je to krásné, co?“ — navázala na mou poznámku. „Co? Ta fujavice? Je to krásná podívaná,“ souhlasil jsem.
„Víte, já mám ráda život. Všechno, co mne potká, toho si cením a prožívám to. Člověk je na světě jen jednou a má si vážit každé příležitosti, kdy se může radovat a těšit se z přírody a věcí kolem sebe,“ rozhovořila se.
„To máte pravdu, já jsem už ve věku, kdy vstávám a bolí mě celý člověk, ale je to dobře, kdyby mě nic nebolelo, tak už jsem určitě někde nahoře. Vstávat se mi sice nechce, ale vstanu, zakousnu se do práce a je mi dobře po duši.“
Souhlasně přikývla: „Ano, když něco dělám, nebo si třeba jen čtu, či luštím křížovku, nemám čas myslet na hlouposti. A když mám přece nějaké starosti, jdu na procházku, do lesa, do přírody. Tady se vydýchám, zbavím se stresů a starostí a docela si pročistím hlavu. Najednou vím, jak svůj problém budu řešit a vrátím se domů opět plná energie, síly a s dobrou náladou.“
Usmíval jsem se na ženu, která přes své mládí vyjadřovala moudra, jež by mohla být radou mnohým stresovaným a frustrovaným lidem. Hodnou chvíli jsme hovořili o radostech a strastech všedního dne, dali jsme si ještě do druhé nohy a mě bylo velice dobře. Únava, která mě zvečera přepadla, se rozplynula a bylo mi příjemně u srdíčka, a věřte, že to nebylo jen tou slivovicí. Poděkoval jsem za milou společnost a povídání, rozloučil se a vykročil do bílé tmy.
Vítr se mezitím uklidnil a liduprázdná ulice s navátou peřinou jiskřila sněhovými vločkami. Šel jsem půlnočním tichem, přemýšlel jsem o slyšeném a potvrzoval si, že příroda je mocná čarodějka, která i v této pozdní době ve mně, osamělém chodci, vyvolává pocit krásna a duševní pohody.
Kráčel jsem neporušenou sněhovou pokrývkou, sníh jemně křupal pod nohama a za mnou zůstávala čára dvojích stop...
↑Babička Františka měla dneska slavný den. Od rána vyhlížela listonoše, dnes jí přinese důchod. A tak plánovala, co nakoupí vedle v krámě, upekla si topinku s česnekem a uvařila hrnek bílého kafe. Je, odpoledne to bude lepší, to koupím lahvinku rumu, říkala si nahlas. Jak jí ten česnek zavoněl pod nos, dostala chuť na kubu, no kde je psáno, že by měl být jenom o Vánocích? Škvarečky ve sklenici ještě nějaké zbyly, houby v pytlíčku nad kamny taky a krupky tam jsou ještě od zimy. Namočila houby, dala vařit ty krupky a dělala plány, co si koupí vedle v krámě, až dostane korunky. Mouku, cukr, margarín a u řezníka půl kila bůčku, o jé, ten ze všeho nejraději, ale musel být pěkně upečený do křupava. Konečně se dočkala toho listonoše, dala mu tři koruny dýško a upekla si toho kubu. Vonělo to po celým baráku a babi vzpomínala, jak ho měl rád její Jarouš. Od dvou odpoledne otvírali vedle Jednotu, byla tam už od tři čtvrtě, aby si mohla trochu poklábosit se sousedkami. Udělala nákup, plus malý půllitřík Tuzemáku a hned jak přišla domů, uvařila si kafíčko s pěknou štamprličkou. Hezky to vonělo a po napití se jí rozlilo teploučko po celém těle. Kdyby jí nebralo to zatracené revma v kolenou, docela by to šlo, ale co se dá dělat, říkala si, mladá už nebudu. Sáhla do skřínky a vytáhla lahvičku s kaštanovým mazáním, sama si ty kaštánky sbírala se svou vnučkou Jiřkou u černovické kapličky, když padaly na podzim. Jehlice od pletení tiše ťukaly o sebe, dělala si ponožky na zimu. Ve staré dvoulampovce radiu hráli zrovínka „Teče Labe krajem kvítí“ a babi si tu krásnou melodii pobrukovala s ním. A že ta štamprlička byla až po okraj a to kafíčko mělo pěkné grády, babička Františka usnula jak špalek a propadla do krásného snu. Zdálo se jí, jak stoupá po hrozně dlouhých schodech, až nahoru do nebe a tam na ní mávají všichni její blízcí. Jak jde po břehu Labe se svým Járou a on jí líbá. Taky její maminka v tom snu k nim přišla, zrovínka nesla košík třešní a věšela jí z nich na uši náušnice. Pak, jak jde z kostela a družičky jí nesou dlouhý závoj a všichni se radují. Potom uviděla i tu první kolébku s děťátkem v peřince s modrým povijanem. Ono dlouho v té kolébce nebylo, dostalo záškrt a od té doby jí čeká tady nahoře v nebi u svatého Petra. Jak se pro malého synáčka babička Fanda do té kolébky natáhla, vypadly jí ty jehlice z klína a hlasitě zacinkaly. Babička otevřela oči: „Je den nebo půlnoc?“ — ptala se sama sebe. V radiu zrovna začali hlásit večerní zprávy o sedmé. Za okny byly vidět červánky nad černým černovickým lesem, babička si promnula oči a řekla: „Škoda, takový hezký sen. Kdypak já se s těmi svými rodnými zase setkám? Až holt umřu!“
P.S. Toto je příběh o mé milované babičce, ale s tím rumem ona šetřila!
↑Krok — step↑
suplující
mdlý tep
ve spáncích
Via Svět
plující
srdci vět
mlčících
zpět_
Z věží zavoní čas
zda-li duní in dust real
království za koně
zákonně
na kočičí hlavu
omítka bídná prýská
má svou smutnou váhu
vikýř z blízka si stýská
a nad tím vším ční černý stín
v zácloně...
Má tragéd i je
na mě oči, mami, září Origami
přízeň spát už nech
poutníče s kytarami...
Lidu slet
spektrolící
davem led
strážce Ibis
ke břehu břeh
cesta spící
ne stopy — mech
quo vadis
v běh...
Má tragéd i je
na mě oči, mami, míří Origami
žízeň, hlad i chléb
zná poutník s kytarami
obehnán bouří
asi se zkouří
kouří s mírnou září
staří andělé
v kostelech zakletí
přátelé
oni tam zhynou
zimou...
Oblékla se do špinavých odlesků svých vlastních představ a vyrazila, navzdory odmítavým reakcím všech členů téhle zvláštní skupiny tvorů, kterým svědomí nedovolilo nazývat se lidmi, na dlouhou cestu do „nové“ civilizace. Něco uvnitř, co přežilo staletí, jí nedovolilo zavírat oči před světem, který ji odmítal a přitom ji tolik chtěl pohltit. Ušla pár kroků, a i když věděla, co ji čeká, přesně znala cestu, zmateně se zastavila a nevěřila pohledu, který se jí naskytl. Pohled, který odhalil pravou podstatu tvora, který ovládal tuhle planetu po desítky tisíc let a který ji tak lehkomyslně prohrál v ruletě života...
↑Stále si opakuji, co je to potkat štěstí. Někdo si myslí -- dostat práci, mít velký dům, tučné konto, jinému ke štěstí stačí třeba najít v lese hřib. Ale k čemu vám je velký dům, když v něm nemáte koho pohostit? K čemu je vám tučné konto, když nemáte koho obdarovat? A k čemu je vám košík plný hřibů, když se o ně nemáte s kým podělit?
Já jsem potkala štěstí ve svém životě vícekrát. Je to moje rodina, moje děti, přátelé. Ale takové štěstí potkal téměř každý. Nikdo ale nepotkal štěstí v podobě mého tatínka. Můj tatínek byl jen jeden. Byl jen jeden a byl jedinečný. Pro mě to byl nejlepší tatínek na světě. Někdo namítne: "Omyl, ten nejlepší je ten můj." Ano. I tak má pravdu. Ten pravý s tím štěstím je právě ten náš...
↑Dědeček Vlčků se občas v hospodě zapomněl, domů se pak vracel až za svítání a pěkně zvesela. Halekal a vyzpěvoval na celou ulici. „Taková ostuda!“ — zlobívala se babička — „Kdyby aspoň dědek držel hubu a nevyřvával jako na lesy. To musí burcovat celou ulici, aby všichni věděli, že se vrací namazanej jako kára?“
Tyto dědečkovy návraty ji tuze hnětly a hleděla jej za to nějak vytrestat. Jednou, když se děda opět vracel, až když hvězdy bledly a nebe na východě růžovělo, se zatvrdila a zamkla dům dědovi před nosem. „Já mu dám, mazavkovi, já ho naučím!“ — rozčilovala se a zle se osopila i na předčasně probuzená vnoučata, přimlouvající se za dědečka. „Ať se dědek vyspí na schodech, když včas netrefí domů a jako slušnej člověk není v posteli!“
Děda chvíli bouřil a halekal do okna, pak vida marnost svého počínání rezignovaně usedl na schody před domem a jako spořádaný člověk chystající se ke spánku si zul boty. To babička neviděla, ale z protějšího okna to spatřil pan Těhle. Ten, také předčasně probuzen halasícím dědou se vyložil do okna, zvědav, cože se to na ulici děje. „Pojď se podívat, mámo!“ — tlumeně zavolal kamsi do nitra pokoje — „Ten dědek Vlčků se zase namazal, bába ho nepustila domů a on usnul na schodech. Zul si boty, má je nový, ty mu určitě někdo ukradne!“
V tichu ulice se ta polohlasná slova donesla až k uším babičky, schované za záclonou. „ Ježišmarjá!“ — zděsila se — „Ten bláznivej dědek se zul a usnul, má nový boty, vždyť mu je opravdu někdo ukradne!“ „Tak pusť dědu domů!“ — opět naléhají vnoučata. „Nepustím!“ — zatvrdila se babička. „Ať si pak dědek chodí bos!“ Jenomže boty jsou boty, ke všemu nové a v té době těžko sháněné. Ty nedaly klidu nejen babičce, ale ani panu Těhlovi, vyhlížejícímu z protějšího okna. Z nějaké té mužské solidarity se rozhodl ty dědovy boty hlídat. Jistě jej k tomu hnala i notná zvědavost, co a jak bude, neboť ulicí už se začali trousit první chodci.
Pár se jich zastavilo, pohlédli na dědu, na boty a šli dál. Babička, schovaná za záclonou, znervózněla. Kdyby ten dědek Těhlů na chvíli zalezl, bylo by možno boty zachránit, ale ten se po dlouhou dobu na nic takového nechystal. Nicméně ráno bylo chladné a pan Těhle byl jen v pyžamu. Roztřásla ho zima. „Mámo, podej mi svetr!“ — požádal svou paní, také už probuzenou. „Já tomu dědkovi ty boty chvíli pohlídám.“
Paní Těhlová, též zvědavá, co se bude dít, žádaný kus oděvu přinesla a pan Těhle se konečně stáhnul z okna. Narovnal se, soukajíc na sebe teplý svetr a právě na tento okamžik čekala babička. Dala povel vnukovi, ten vyletěl jako šipka ze dveří, popadl boty a hupky hupky, byl zpět v síni. Dveře sice už nezamkl, ale na babiččin příkaz dědu nebudil. „Já ho vytrestám, mazavku!“ — vyhrožovala s urputností u ní nevídanou. „Ten se bude divit!“ — prohlásila sveřepě na dědovu adresu...
↑Dnes jsem potkal hada,↑
svíjel se a jedl vzduch.
Na slunci skvěly se jeho záda,
byl to prapodivný druh.
Bylo na něm něco známého,
něco, co kdysi hřálo.
Bylo na něm něco dávného,
něco, ale velmi málo.
Křivý pruh na křivých zádech.